Šk (2)

C. Sókratés a sókratici I. - Malí sókratici
Athéňan Sókratés byl vyučeným sochařem-kameníkem, učedníkem svého otce Sófroniska; o rodině více pod polygamie. Ve filosofii byl žákem Anaxagorovým a Dámónovým a později chodil na přednášky posledního z přírodních filosofů v „přímé linii“ Archeláa (z Athén či Mílétu). Asi vlivem Archeláovým se zcela věnoval ethice, neboť fysikální otázky a pozorování přírody mu nepřinášelo žádného mravního užitku. Za peloponnéské války se několikrát osobně vyznamenal v bitvách a též doma si v době nesvobody počínal udatně. Roku 399 se v Athénách konal soudní proces proti Sókratovi pro jeho údajnou bezbožnost a kazení mládeže, ve skutečnosti asi jeden z protioligarchických procesů této doby.

Žalobci byli jistý Anytos a básník, prý průměrný, Melétos, z nichž jeden byl brzy po té pro tento čin také popraven, druhý unikl do exilu, viz více roku 399. Sókratés byl odsouzen na smrt a popraven, ačkoli měl zřejmě možnost vybrat si trest exulantský. První příklad smrti „filosofů“, ve skutečnosti ale také lidí politicky činných, potkal italské učence (např. Pýthagorás, Zénón z Eleje).

Sókratés byl ve svých politických postojích dosti zdrženlivý, i když jeho žáci téměř všichni patřili nebo sympathisovali s aristokratickými kruhy a byli dórofily. Roku 406 hlasoval proti popravě velitelů od Arginús, roku 404 byl Kritiou zahrnut mezi privilegované tři tisícovky oligarchických Athéňanů, ale odmítl zatýkat odpůrce prospartské oligarchie. Život mu tehdy zachránil čas: Kritiás se svou juntou padl dříve, než dokázal své čistky dokončit. Je též možné, že se Sókratovi na soudu stal osudným výrok delfské pýthie, že je nejmoudřejším z žijících mužů, jak se sám porotcům pochlubil. 

Kritiás svého mistra obdivoval i nenáviděl. To od času, kdy se zamiloval do jistého Euthydéma (jiný od postavy jednoho z Platónových dialogů), který rovněž náležel do Sókratova filosofického kroužku. Sókratés mu rozmlouval, i veřejně, aby se nejednal jako zamilovaný pošetile a když to nepomáhalo, řekl Kritiovi, že se chová jako mezi prasaty: "Že touží se drbat o Euthydéma jako prasátka o kameny/epithýmón Euthydémó prosknésthai hósper ta hydia tois lithois." 

Od Sókratova jména a slov se zřejmě již nikdy podaří oddělit silný nános literární fikce Platónovy a Xenofóntovy. Jiní přemýšliví velikáni, třebaže své názory sepsali, však žádné své Platóny nenalezli. Sókratés byl bezpochyby svérázným druhem sofisty (sám sofisty nesnášel, sebe měl za filosofa), provokujícího žvanila posedlého kazatelským komplexem posvěceného „vnitřním hlasem“, daimóniem (srov. jeho postavu v Aristofanově komédii Oblaka). Trávil prý celé dny ve městě a soustavně někoho poučoval. Lidé ho za jeho výklady na ulici a agoře i bili, nebo se mu vysmívali.

Sám o soužití s manželkou Xanthippou, jejich příkrý vztah vstoupil příslovečně do dějin, říkával, že mu to s ní vyhovuje, neboť tak dostává doma trénink na to, co ho čeká venku z domu. O autentické Xanthippě ovšem nevíme nic a veškerá líčení negativních jejích rysů jsou pozdější (první Xenofón o ní v Symposiu nechává promlouvat jednu z postav jako o ženě totálně nesnesitelné: "chré gynaiki tón úsón, oimai kai tón gegenémenón kai tón esomenón chalepóté/žiješ s nejprotivnější ženou z těch dnešních, řekl bych i těch byvších a budoucích").   

Bylo o něm zaznamenáno, že dokázal meditovat ve stoje nehybně od rozbřesku do rána druhého dne maje otevřené oči v soustředěném pohledu. Daimónion se stalo zčásti podnětem pro monotheisty a základnou pro tři formy jejich náboženství: judaismus, křesťanství a islám jsou tři „zjevená“, epifanní, náboženství, kde jedinec, který prohlásil, že se setkal s některým z bohů, se stal jeho kazatelem, prorokem, mesiášem.

Sókratés nijak netajil své opovržení systémem démokratie, hlavně athénskými politiky; v praktickém životě však zůstával loyalním a zbožným vlastencem. Mezi jeho posluchači a přáteli bylo hodně šlechtických/aristokratických mládenců, elita athénské prodórské agresivní zlaté mládeže, z nichž někteří se později dokonce výrazně angažovali v oligarchickém puči „třiceti tyrannů“. 

Platón ještě později nazval po některých z nich své dialogy: Alkibiadés (dvě rozpravy), Kritiás (s pověstnou Atlantidou, ale nedokončená), Charmidés, pučista Aristotelés diskutuje v dialogu Parmenidés. Se svými žáky dokázal Sókratés pít do rána (srov. dialog Symposion), nikdy prý však nebyl v žádné hospodě, a pokud se jednalo o lidi prodórské orientace, logika obvinění je nasnadě nejen u třiceti tyrannů, ale už u aristokrata Alkibiada, svého posluchače, do něhož byl prý Sókratés zamilován. Averse Athéňanů po prohrané válce s Lakedaimonem, po zkušenosti s vládou Třicíti, na všechno, co zpochybňovalo démokratické uspořádání a vyzdvihovalo vládu těch, kteří si to zaslouží a jsou "moudří", Sókratova obsesivní neústupnost a kultura poučování, to byly okamžiky, které vedly k jeho popravě; nikoli však mučednictví pro pravdu.

Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu Diagory z Mélu, zvaného Atheios, tj. Bezbožník: ve svých básník měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a údajně on sám měl mít velký strach z dému-lidu. Diagorovi se podařilo včas z Athén zmizet a tím ale i z našeho historického dohledu. Zdá se, že byl rovněž jako Sókratés dórofil.

Během svého života se Sókratés nedostal k sepsáného svého filosofického učení. Jeho rozmluvy, které byly vedeny u něj v dílně, vydal posmrtně švec/skýteus Simón z Athén a zjevně i jiní mistrovi posluchači. Byly to poznámky či autentické záznamy/hypomnémata, na rozdíl od vzpomínek hozených na papír/apomnémoneumata. a poněvadž to byly rozhovory pořízené ševcem, dostaly označení ševcovské/dialogoi skýtikoi. Platónovy dialogy do těchto kategorií zřejmě žádný nespadají, i když nelze pochybovat o tom, že si mladý Platón záznamy Sókratových řečí vedl: Platónovo dílo je prací literární, nicméně vyloučit to u některých dialogů nelze.

Přímými Sókratovými žáky byli dále mj. Athéňané Kritón, který Sókrata finančně podporoval (stejně jako jeho synové Kritobúlos, Hermogenés, Epigenés a Ktésippos), Glaukón, Platónův bratr, autor několika sókratovských rozmluv, Xenofón, Aischinés, Platón a Epigenés, syn Kritónův a autor prvního hellénského spisu o zemědělství, z Théb pocházeli Simmiás a Kebés, autoři řady rozmluv, ale jinak muži dnes neznámí, jistý Chairefón, srov. o něm roku 399. Jiný Kebés z Kýziku byl stoikem a složil dialog Obraz (zachovaný pod jménem sókratika Kebéta).

Kdy začal psát své sókratovské dialogy Platón, není známo. Spíše však až po Sókratově smrti roku 399; jinak by se snad uchovala zmínka o Sókratově autorisaci svých slov. Své vzpomínky na Sókrata psal Xenofón za pobytu na statku v trifýlském Skillúntu někdy v letech 394-365.  
Žáci se většinou rozdělili do několika filosofických směrů a založili několik filosofických škol: velkými sókratiky se nazývali nástupci Platónovy školy, ostatním se říkalo malí sókratici, tj. škola élidská, která se později přejmenovala na eretrijskou, škola kynická, kýrénská a megarská.

Někteří ze sókratiků však žádné žáky neměli a ani o ně neusilovali. Aischinés, o němž Sókratés pro jeho věrnost říkával: „Jedině syn jelitáře/allantopoios si mne umí vážit“, prý dostával autentické zápisy Sókratových rozmluv od mistrovy manželky Xanthippy, se živil psaním soudních řečí a neměl v oblibě Platóna (o tom, s kolika ženami byl Sókratés ženat, viz s. v. polygamie). Aischinés sympatisoval s Aristippem, který ho mimo jiné doporučil u Dionýsia II. a žil pak nějaký čas v Syrákúsách až do asi návratu Diónova. 

Xenofón, autor slavné Anabase, se živil jako žoldnéř. Ani on nesnášel Platóna a podle všeho to bylo vzájemné. Sám pocházel z chudým poměrů a prý vynikal krásou. Jako Athéňan byl obdivovatelem Sparty, kde mu bylo uděleno státní pohostinné právo. Jeho syn Gryllos dokonce padl v bitvě u Mantineie na spartské straně, viz rok 362. Xenofón zemřel v exilu v Korinthu a byl prvním vůbec z filosofů, který složil nějaké dějepisné dílo.

malí sókratici
Zakladatelem élidské školy byl Sókratův žák Faidón z Élidy, sice svobodného a urozeného rodu, ale ve válce Élidských se Sparťany roku 401 padl do zajetí a zotročen, živil se tedy z donucení jako vrátný v bordellu. Sókratés přinutil Alkibiada (či Kritóna n. Kebéta), aby ho z otroctví vykoupil. Vysoce hodnoceny byly jeho sókratovské rozpravy, nedochováno. 

Jeho pokračovatelem byl Pleistanos z Élidy. Faidón ještě vyučil Moscha a Anchipyla a od Menedéma z Eretrie (asi 350 - 276?), který původně poslouchal Stilpóna Megarského, se pak škola nazývala eretrijská. Jeho spolužákem a celoživotním věrným přítelem byl Asklepiadés z Fleiúntu. Menedémos, syn stavitele/architektos Kleisthena, sice také pocházel ze starého rodu, ale jinak byl chudý a ve své vlasti se živil rovněž jako stavitel a divadelní malíř. Jako voják se byl členem eretrijské posádky v Megarách, ale jaksi odešel do Athén, kde měl možnost poslouchat Platóna a armádní službu opustil; tedy pravděpodobně zběhl. Pak odešel s Asklépiadem zpět do Megar ke Stilpónovi a odtud odpluli do Élidy, kde se stali posluchači Anchipyla a Moscha.

Menedémos byl sportovní postavy, štědrý, ale vytýkali mu prostořekost a domýšlivost. Se svým přítelem si nakonec svým řečnickým uměním v podávání dialektické sókratovské filosofie s nádechem kynismu vydělali velké peníze, přesto žili skromně. Vedení školy se organisačně nijak nevěnoval, takže o přednáškách seděli posluchači, jak je napadlo, nikoli při lavicích rozestavěných do kruhu. Menedémos se ke stáru stal dokonce ve své vlasti státníkem a v čele různých misí navštívil krále Ptolemaia, Lýsimacha, Níkokreonta na Kypru, Démétria a Antigona. Když se mu v pohnutých dobách diadošských válek nepodařilo uchránit nezávislost Eretrie, vzal si ve věku 74 let život hladovkou.

Megarskou, také eristickou nebo dialektickou, školu založil Sókratův posluchač Eukleidés z Megar. Chodíval prý z Megar za Sókratem na jeho přednášky v noci převlečen za ženu a v noci se též od něho tajně těch dvacet mil vracel, asi až druhého dne, poněvadž v Athénách platil pro Megarské trest smrti (viz roky 432sq.). Uznával jen jedno dobro, neuznával jeho protiklady, tvrdil že neexistují a vytvořil pro to systém dialektických důkazů. Jeho žáky byli mimo jiné Eubúlidés z Mílétu, autor řady dialektických hříček (jeho žákem byl též Démosthenés, kterého prý odnaučil ráčkování), chlapík prý hašteřivý a vášnivý odpůrce Aristotelův, Ichthyás, syn Metallův, nástupce ve vedení školy, Kleinomachos z Thúrií, který prý jako první psal o logických soudech a výpovědích, jinak neznámí Thrasymachos z Korinthu, Ichthyův přítel, a Pásiklés a nejznámější z dialektiků - Stilpón z Megar. Jistý Hérákleidés z Bargylií sepsal spis proti Epikúrovi.

Eubúlidovými žáky byl též Alexínos z Élidy zvaný Elenxínos (tj. usvědčovatel, neboť miloval učené spory, nejčastěji se Zénónem), který se usadil v Olympii (chtěl svou školu nazvat olympskou), ale opuštěn posluchači žil v nouzi s jedním sluhou a zemřel po koupeli v Alfeiu, kde se poranil o rákosí. Eufantos z Olynthu, učitel Antigona Monofthalma či Kyklópa a autor soudobých dějin a úspěšných tragédií a Apollónios zvaný Kronos, žák Eubúlidův. Apollóniovým žákem byl Diodóros z Iasu, syn Ameiniův, zvaný také Kronos. Vzal si život po té, když v Alexandreji na hostině u Ptolemaia Sótéra nedokázal rychle vyřešit několik dialektických úloh, které mu předložil Stilpón, smál se prý i král; před smrtí ovšem složil na daná themata rozpravu.  

Dionýsios z Chalkédonu byl prý první, který začal říkat vlastní eristické škole megarské dialektická – a tím slůvkem v posunutém významu děsil východoevropskou populaci téměř celého 20. století (ovšemže pouze ve spojení s pojmem marxismus). Diodórovým žákem byl jistý Filón, poslední z dialektiků, jehož jméno známe. Škola přestala existovat v polovině 3. století.

Stilpón Megarský vynikal uměním logického přesvědčování a mezi rhétory zaujímal prý ve své době bezkonkurenčně první místo. Byl proto velmi vážený, a to i „korunovanými“ hlavami, třebaže se nevyhýbal otázkám politickým. Měl mnoho žáků (srov. rhétóra Alkima). Přesvědčil mimo jiné peripatétika Frasidéma, který proslul ve fysice, odlákal od peripatétika Theofrasta Métrodóra s Tímagorou z Gely, kýrénaika Kleitarcha, který se účastnil Alexandrovy anabase, a řadu dialektiků, mezi nimi Simmiu ze Syrákús, manžela své dcery údajně nevychované/akolastos; sám přitom vedle manželky žil veřejně s hetairou Níkaretou. Jeho pověst byla taková, že Démétrios Poliorkétés po obsazení Megar dal chránit jeho dům a plně restituoval Stilpónův majetek, který mu byl vojáky uloupen.  

Někteří z filosofů megarské školy byli i politicky aktivní. Tak v Sikyónu zavraždili roku 252 Deiniás a dialektik Aristotelés tyranna a filosofa Abantidu. V důsledku příliš neuspěli, protože k vládě se dostal Abantidův otec Paseás; podrobnosti akce neznáme.

Kynici
Kynickou školu založil Gorgiův a Sókratův žák Antisthenés z Athén, syn Antisthenův, přednáškami v gymnasiu Kynosarges (neutr.) zasvěceného Hérákleovi a určeného Neathéňanům, resp. těm, kdo nebyli Athéňany po obou rodičích. Význam jména nebyl zřejmě jasný již současníkům, snad "zářivého, rychlého psa (kyón, gen. kynos)" podle čtvernožce, který beztrestně "ukořistil z oltáře obětované maso".

Na Sókratovy přednášky chodíval za svého bydliště v Peiraieu do Athén čtyřicet stadií/více než sedm kilometrů. Zasloužil se prý o odsouzení Anyty a Meléta, když lstivě označil před kýmsi z Pontu Anyta za moudřejšího Sókrata: když přijeli domů, spočetli mu to, viz rok 399. 

Antisthenés opovrhoval Platónem a jeho společenství homosexuálně orientovaných obdivovatelů, že dokonce sepsal hanopisný dialog Sathón neboli o kontradikci, protimluvě/S. é peri tú antilegein, přičemž pozměněné Platónovo jméno odvodil od sathé, od něžnůstky pro malé kluky, asi "pinďourek". 

Antisthenovým žákem byl dodnes proslulý Diogenés ze Sinópy. Zahájil řadu kynických filosofů, kteří měli něco společného s bankovním světem. Byl synem směnárníkovým a ve své vlasti padělal peníze a musel uprchnout, viz o tom roku 400. Diogenés založil vlastní „image“ kynické školy. Prostý a nemajetný životní styl, pravou ctností - životním cílem, je člověkova soběstačnost a samostatnost, autarkiá. Motto: zpět k přírodě, netřeba zákonů a státu, pryč od požitkářských lákadel. Zcela opovrhovali „měšťáckými“ školami akadémií či stoou. Obvykle se pohybovali jen mezi nejnižšími vrstvami, kárali obecnou morálku a byli nápadní svými originálními kousky, jimiž dráždili dávné maloměšťáky.

Mezi hellénskými filosofickými školami stáli monotheismu nejblíže platónici, kynikové a po nich stoici. Jak Antisthenés, žák Sókratův, tak Foiníčan Zénón učili, že nesmrtelný bůh nemá lidskou podobu, že je dokonalý, spokojený s nezájmem o lidský svět, všepronikající tvůrce vesmíru nepřipouštějící zlo a říkává se mu Zeus a jinými jmény.

Diogenés byl za své plavby na Aigínu zajat piráty vedenými jistým Skirpalem a prodán na Krétě do otroctví (srov. podobný osud Platónův). Koupil ho korinthský boháč a sofista Xeniadés a svěřil mu do výchovy své syny, kteří si filosofa nesmírně oblíbili, později celé hospodářství (příběh byl literárně zpracován jistým Eubúlem jako Prodání Diogenovo, nedochováno). Odmítl propuštění na svobodu a v Korinthu, kde přednášel v gymnasiu Kraneion, také zemřel a Xeniadovou rodinou, podle jiných na veřejné náklady, byl pochován do hrobu obličejem dolů a hrob označen sloupem se psem nahoře.

Na životní styl kyniků - psů mnohem později volně navázali křesťanští dominikáni, dominí canés, psi páně (rozumí se Ježíše). Pes Diogenés: „Lísám se k těm, kteří mi dávají, štěkám na ty, kteří mi nedávají a koušu ničemy.“ Diogenés se dožil devadesáti let a zemřel buď zadržením dechu, nebo na kousnutí psy, když se s ním hádali o polypa či zadušen při jídle polypa, popř. na choleru. Stalo se prý v době, kdy v Babylónu umíral Alexandros Veliký. O autorství spisů a jejich počtu se dohadovali již ve starém věku, totéž platilo o sedmi tragédiích, které pod jeho jménem kolovaly. 

Monimos ze Syrákús, Diogenův žák, byl co do povolání učiteli blízký: sloužil totiž v Korinthu u jakéhosi směnárníka či bankéře; byl jeho domácím otrokem/oiketés. K jeho majiteli docházíval Xeniadés a od něho pochytil něco o Diogenově počinech. Sehrál před bankéřem blázna, když rozhazoval peníze ze směnárnického stolu, takže ho majitel pustil. Byl to prý zásadový muž a jeho ohlas, z jeho díla se nedochovalo nic, byl veskrze positivní (jde-li něco takového o "psech" vůbec říci). 

Hégésiás ze Sinópy zvaný Obojek/Kloios se nijak do historie nezapsal, ani Menandros zv. Drýmos (tj. Dubový les, Dřevo). Zato Onésikritos z Astypalaie byl jako lodivod s Alexandrem v Indii a hovořil s gymnosofisty. Sepsal dílo o Alexandrovi, jeho tažení, které asi dokončil na dvoře Lýsimachově, praděpodobně též periplús indického, perského a arabského pobřeží. Čím vynikli Androsthenés z Aigíny, kterého otec Onésikritos (Aigínský) vyslal za Diogenem a on už u něho zůstal, stejně tak jeho bratr Filiskos z Aigíny a nakonec i otec, není známo. 

Kratés z Théb, syn Askondův, rozdal celý svůj majetek v hodnotě dvou set alentů a dal se na kynickou filosofii. V jeho domě prý bydlil po zničení Théb Alexandros. Kratés se oženil se svou posluchačkou Hipparchií z Maróneie (v domě její rodiny zase předtím bydlel Filippos II.), která s ním sdílela kynický životní styl i ostrovtip: byla do Kratéta blázen a rodiče vydírala sebevraždou, pokud mu ji nedají za ženu. Měli spolu syna Pásiklea, který též propadl filosofii, stejně jako Kratétův bratr Pásiklés, žák Eukleidův. 

Kratés, ke stáru ohnuté postavy, dával agresivně najevo opovržení lidmi nevědoucími. Chodíval po domech, zaklepal a pak domácím po sókratovsku vyložil jejich omyly. Hlásal, že je třeba se filosofií obírat tak dlouho, dokud vojevůdcové/stratégové nebudou pokládáni za obyčejné pohaněče oslů/onélatai. Kratétovým nástupcem se stal Hipparšin bratr Métroklés z Maróneie, původně žák Theofrastův, pak teprve Kratétův. Jeho žákem se stal z kuriosní příčiny: na Theofrastově přednášce si totiž jednou uprdnul a tolik se za to styděl, že nevycházel z domova a chtěl zemřít. Kratés ho navštívil a předtím se najedl bobů. Kratétovo prdění a příslušní ethický výklad Métroklea zbavil studu. Métroklés zemřel stářím, zdržev dech.

Jeho žáky byli pozdější zakladatel stoy Zénón z Kitia a Theombrotos, jehož posluchači a nástupci byli Démétrios z Alexandreie a Nehellén (Foiníčan, Arab?) Menippos z Gadar, vykoupivší se otrok v Sinópě, kam byl prodán. Domohl se občanství v Thébách, jak a proč, nevíme. Přikládalo se mu autorství třinácti spisů. Také měl něco společného s penězi: byl jich chtivý a žil z lichvy. Když o všechno podvodem jiných přišel, oběsil se. O Menippových dílech se tradovalo, že je z legrace psali Kolofóňané Dionýsios a Zópyros a bankéři je dali, aby je dobře prodal (o Dionýsiovi srov. pod malíři).

Theombrotovým kolegou byl Kleomenés, jehož žáky byli Tímarchos z Alexandreie a Echeklés z Efesu. Theombrotovým žákem byl jistý Démétrios z Alexandreie a rovněž peripatétikův otrok Pompylos.

Původně byl kynikem také Theodóros z Kýrény zv. Atheos/Neznaboh, viz zde níže. Z veřejně činných kyniků proslul politik, básník a filosof Kerkidás z Megalopole, který v bitvě u Sellasie roku 222 vedl oddíl Megalopoliťanů. Svou ethiku marketingoval ve verších. Nejoriginálněji oděn se z kyniků světem protloukal Menedémos: byl synem chudého stavitele a divadelního malíře Kleisthena, žákem Kólóta z Lampsaku (Epikúrova žáka?) a věřil v zázraky; chodil přestrojen za Erínyji v temném chitónu až na zem, přepásaný rudým opaskem, se širokým arkadským kloboukem na hlavě s vetkanými dvanácti znameními zvířetníku a v botách s vysokými podpatky, jaké používali tragičtí herci. Dojem umocňovaly dlouhé vousy a v ruce hůl.

Mladší kynici (doba císařská)
Jistý Démétrios se proslavil v době Neronově, Oinomáos z Gadar byl současníkem Hadrianovým, Démonax, který zemřel v Athénách téměř stoletý kolem roku 160 n. l., dále Peregrínos alias Próteus, který se proslavil svou smrtí, když se na olympských hrách roku 169 n. l. veřejně upálil na hranici, kterou sám postavil, protože to už dlouho sliboval a už také nevěděl, jak upoutat pozornost.

Do plamenů s sebou vzal dokonce v obou rukách kadidlo. Jeho žákem byl Theágenés. Ačkoli se z pozdních kyniků již nikdo neproslavil ani na poli vědeckém ani jinak, udržela se kynická škola a její příznivci velmi dlouho. Roli potulných kazatelů morálky kynikové plnili evidentně až do začátků 6. století n. l., kdy se kynismus rozplynul v řadách potulných kazatelů křesťanských, k jejichž monotheismu ostatně měl se stoicismem od začátku nejblíže.

Zakladatelem kýrénské školy (hédonici) byl Sókratův žák Aristippos z Kýrény, viz o něm roku 435. Jeho žáky byl Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, Antipatros z Kýrény, mužně snášející slepotu, a Aristippova dcera Arété. Arétiným nástupcem byl její syn Aristippos zv. Métrodidaktos (tj. vyučený matkou) a jeho žákem byl Theodóros Kýrénský zvaný Atheos, později Theos, tj. bůh (přezdívku dostal od Stilpóna za názor, že každý je tím, za koho se má, třeba i za boha). Antipatrovým nástupcem byl Epitimidés či Epimenidés z Kýrény, toho následoval Paraibatés, jehož žáky byli Annikeris a Hégésiás zvaný Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající. Proto se jednotlivé směry kyrénaické školy zvou hégésiovský, annikeridovský a theodórovský. Platón nazval jeden ze svých dialogů o protikladu slasti a rozumovosti podle jednoho, jinak neznámého hédonika Filébos z Athén, pravděpodobně skutečné postavy. Diskutujícím je v Platónově textu též neznámý dnes rhétór/sofista a hédonik Prótarchos, rovněž Athéňan, pro nějž je slast dobrem. 

Aristippos byl ze sókratiků první, kdo přednášel za plat. Dokázal se přizpůsobit okolnostem. Býval hostem u syrákúského Dionýsia. Věnoval se předeším ethice. Podle Aristippa jsou pouze dva duševní stavy, strast/ponos a rozkoš/hédoné. Rozkoš je pohyb mírný, strast prudký. Mezi rozkošemi není rozdílu, jsou všechny stejně žádoucí. Na rozdíl od epikúriků je cílem lidského snažení jednotlivá rozkoš, slast okamžiku. Blaženost je pak souhrn rozkoší, ale volit v ní třeba jednotlivou rozkoš. Aristippovci pokládali tělesné rozkoše za lepší než duševní: postačí vzrušení, neboť trvalé rozkoše, stejně jako strasti není. Rozkoše tělesné mají přednost před duchovními. Stavy bez rozkoše a bolesti nazývali středními/mesai katastaseis

Hégésiovci v individualismu pokročili, když neuznávali vděk, přátelství, dobročinnost; to vše si vybíráme z prospěchu. Ve shodě s kyniky nerozlišovali mezi svobodou a otroctvím, majetkem a chudobou, neboť ze všech může plynout rozkoš i strast. Pro nerozumného je prý život prospěšný, pro rozumného je něčím, na čem nezáleží. Popírali bezpečné poznání ze smyslových vjemů. Moudrý člověk se nezabývá výběrem dober, ale tím, jak uniknout zlu. Lidé nechybují dobrovolně, ale z nějakého stavu duše, je jim proto třeba odpouštět.

Annikeridovci se většinou shodovali s hégésiovci, připouštěli však přátelství, lásku k rodičům, vlasti. Theodórovci odmítali jakékoli domněnky o bozích. Podle Theodóra radost/chará (dobro) spočívala v rozumu/fronésis a spravedlnosti/dikaiosyné, žal/lypé (zlo) v nerozumnosti/afrosyné. Mezi nimi leží rozkoš a strast. Přátelství neuznával a moudrý člověk může příležitostně krást, cizoložit i páchat svatokrádeže, neboť jde o předsudky, u nichž jsou hlupáci udržováni ve strachu. Pro své názory, znevažující božské existence, byl vyhnán z Athén, od Lýsimacha a také od Maga z Kýrény; o jeho konci viz rok 340. 

Mezi Theodórovy žáky patřil Bión z Borysthenu. Eu(h)émeros z Messány vysvětloval bohy jako původně významné osobnosti, jimž byly prokazovány pocty (euhémerismus). Ačkoli o tom není zpráv, zřejmě patřil též do kyrénaické školy.

Skepsis, pyrrhónici
Pyrrhón z Élidy, syn Pleistarchův, byl neznámým a chudým malířem, jehož jeden obraz měli v Élidě v gymnasiu. Patřil však k posluchačům Stilpónova syna Brysóna z Hérákleie Pontské (prý vynálezce kvadratury kruhu) a pak Anaxarchovým, s nímž se účastnil Alexandrova indického tažení. Přišel s učením „o nepochopitelnosti věcí a zdrženlivosti v úsudku“. Věci nejsou ani dobré ani špatné, spravedlivé ani nespravedlivé, žádná věc není více nebo méně než jiná a lidé se mají chovat podle zákonů a zvyků. O jeho učení se soudívá, že bylo silně ovlivněno buddhisty, s nimž se na východě setkal. 

Zpochybňoval smyslové poznání a pravdivost vjemů, proto ho přátelé museli na vycházkách ochraňovat před povozy, srázy či psy; dožil se přitom vysokého věku. Podle jedné anekdoty prý nechal nepovšimnut pád Anaxarchův do bláta - prošel kolem něho, aniž by mu, staršímu člověku, pomohl vstát. Když ho všichni za to kritisovali, chválil ho pouze Anaxarchos, a to za jeho lhostejnost a neúčastenství (srov. polynéské aita peapea, "nevadí, na tom nezáleží").

Skeptici, řec. skeptikoi, lat. quaesítórés n. cónsíderátórés, ale nebylo užíváno (od skĕpsis/pozorování, zkoumání, nikoli od sképsis/záminka, výmluva) odmítali všechna dogmata škol jiných a sami nic určitého netvrdili: vykládali (= kritisovali) ostatní, sami nestanovili ničeho, ani to, že nic nestanoví, jak na rozdíl od nich činili akadémici. Někdy se skeptikům říkávalo efektici/efektikoi, "zdrženliví". Ve své vlasti žil Pyrrhón v nejvyšší úctě, postavili mu sochu, byl veleknězem státního kultu a kvůli němu Élejští odhlasovali všem místním filosofům daňovou svobodu. Dožil se devadesáti let a většinu z nich v bratrské lásce po boku své sestry Filisty, porodní báby (asistentky). Vykonával při tom též domácí práce, což jako pozoruhodnost uvedl v jeho biografii Diogenés Laertios, omýval osobně domácího čuníka a nosil drůběž na trh. 

Pyrrhón byl velkým nepřítelem sofistů, nikoli však těch, jimž Hellénové říkali "nazí sofisté/gymnosofisté". Setkal se s nimi v Indii a údajně po návratu do vlasti napodoboval jejich asketický životní styl. Pokud od džinistů převzal i některou část jejich učení, byl by asi jediným z Hellénů s prokazatelně indickými vazbami (srov. pod gymnosofisté a rok 365).

Pyrrhón sám měl mnoho žáků, např.: Núménios z Korinthu, Eurylochos, zeměpisec Hekataios z Abdér, Timón z Fleiúntu, také Nausifanés z Teu. 
Tímón, syn Tímarchův, byl z nich nejslavnější, hlavně díky svým literárním Posměškům/Silloi (od šilhavý, Úšklebky), v nichž parodoval dogmatické filosofy (tedy všechny ostatní). Také se dožil téměř devadesáti let, byl původně, když osiřel, sborovým tanečníkem, pak v Megarách posluchačem Stilpónovým. Doma založil rodinu, s níž odešel za Pyrrhónem do Élidy, kde se narodil Tímónův syn a nástupce, lékař Xanthos. V Chalkédonu se vyučováním filosofie domohl majetku a zbytek života prožil v podstatě už jen v Athénách. Osobně ho prý znali králové Antigonos Gonatás a Ptolemaios Filadelfos. Rád pil a psal epické básně, tragédie (šedesát titulů společných s Alexandrem z Pleurónu a Homérem z Býzantia) a satyrská dramata, složil prý třicet komédií. Tento Tímón bývá ztotožňován se stejnojmenným Athéňanem, který pro své vyhraněně kritické postoje k lidem býval nazýván Misanthropos.

Tímón Fleiúntský neměl nástupce a školu obnovil o minimálně století později Ptolemaios z Kýrény. Jeho žáky a nástupci byli Dioskúridés z Kypru, Níkolochos z Rhodu, Praylús z Tróady a Eufranór ze Seleukeie. Žáky tohoto byli Eubúlos z Alexandreie, jeho žákem jistý Ptolemaios, jeho Sarpédón. Jeho nástupcem byl Hérákleidés, jehož žákem byl další z velmi známých skeptiků Ainesidémos z Knóssu (viz rok 50), autor nedochovaných Pyrrhónských rozprav/Pyrrhóneioi logoi.

Ainésidémovým žákem byl Zeuxippos z Knóssu, tohoto Zeuxis, zvaný Křivonohý, a tohoto Antiochos z Láodikeie na Lyku. Antiochovými žáky a nástupci byli empiričtí lékaři Theiódés z Láodikeie na Lyku a Ménodotos z Níkomedeie.

Ménodotovým žákem a nástupcem byl Hérodotos z Tarsu, tohoto Sextos Empeirikos (kolem roku 200 n. l.) a tohoto zároveň poslední známý skeptik/empirik Sáturnínos Kythénios, rodem z Itálie, občan athénský. Knihy lékaře a filosofa Sexta Empeirika Náčrt pyrrhónství/Pyrrhóneioi hypotypóseis, Proti dogmatikům/Pros dogmatikús a Proti mathématikům/Pros mathématikús, jsou vlastně jedinými autorskými zdroji našich znalostí o skepticismu.

Ve druhé polovině 1. st. n. l. provozoval skeptickou školu jistý Agrippa, za Tiberia skeptikoval jistý Kassios. Mezi skeptiky patřil sofista, řečník a autor spisu o filosofech a jejich školách Favórínos z Areláty (c. 80-150); podle rodiště by to byl první keltský filosof (a kleštěnec).

Zřejmě mimo školy žil na začátku čtvrtého století Faleás z Chalkédónu, řekli bychom dnes "společenský kritik a theoretik státu": zasazoval se o rovné právo na půdu a na majetek, v obcích chtěl prosadit sociální mír. Faleás zřejmě byl prvním sociálním demokratem dějin (srov. také rok 133).

(pokr.)