133-132

 

************************************************************

133.

Ol. 161, 4

179 SE

115 AE

(Xenón I.)

a. u. c. 621

P. Mucius Scaevola a L. Calpurnius Piso Frugi

************************************************************

Na jaře zemřel bez dědiců král Attalos III. Filométór (asi přes 35; vládl od roku 138, o případné dceři viz rok 159). V závěti, která se v nepřímém znění nápisně zachovala, zanechal svou královskou doménu „lidu římskému“. Občanům města Pergamon udělil svobodu jako městskému státu/poli, totéž učinil v případě dalších měst na území říše a snad dal svobodu rovněž královským otrokům. Attalos znalý uměleckého lití bronzu právě intensivně pracoval na náhrobku své matky Stratoníky, chytl však úžeh a do sedmého dne zemřel.

Motivy skutku zůstanou neznámé. Snad nejhlubším důvodem byla králova uzavřenost vůči okolí, která vyústila v neuvěřitelnou zlomyslnost. Symbolicky se tak říše dostala do rukou těch, kteří ji v soupeření s Antigonovci a Seleukovci udrželi nad vodou a díky kterým se neuvěřitelně rozrostla, díky Římanům.

Děsivý móres soběstředných hellénistických panovníků poprvé použil roku 162 Ptolemaios VI. Euergetés II., kdy Římanům odkázal Kýrénu. Podruhé to udělal roku 96 Ptolemaios Apión (ale stala se provincií až roku 74). Celou ptolemaiovskou říši odkázal S. P. Q. R. roku 80 Ptolemaios XI. Alexandros II., poslední z legitimní panovnické linie. Bíthýnii odkázal Římanům roku 74 Níkomédés III. Euergetés Filopatór.

Aristoníkos, starší (?) syn krále Eumena II. Sótéra a jeho efeské přítelkyně (nebo se jmenovala Efesiá a byla dcerou jistého kitharóda?), tzn. nevlastní bratr Attala Filométora, avšak podle prořímské tradice prý syn neznámého kitharóda, přemluvil k odpadnutí od stávajících pořádků občany městečka Leukai v Aiolidě a obsadil Fókaiu. Na základě určitých numismatických nálezů lze spekulovat, že se Aristoníkos prohlásil králem ještě za života nevlastního bratra jako "král Aristoníkos" a dynastické jméno že přijal až po jeho smrti. 

Pravděpodobně zde se prohlásil Eumenem III. Filopatorem („kraloval“ až do roku 129). V námořním střetnutí s Efeskými u Kýmy byl poražen a tak se Eumenés III. obrátil do vnitrozemí. Na jeho stranu se houfně přidávali otroci, svobodní řemeslníci a „proletáři“. S těmito lidmi dobyl celou Mýsii a Myndos. K Aristoníkovi-Eumenovi se z ostrovanů přihlásil mimo jiné Samos, který byl zřejmě od roku 167 plně samostatný stát (po porážce revoluce roku 129 patřil k římské provincii Asia, srov. rok 190). Proti Eumenovi stál celý svět anatolských dynastů se všemi většími městy a hlavně s Římany, kteří v usurpaci neviděli nic jiného než jakousi lokální vzpouru, viz ovšem rok 131sq.

Eumenés Filopatór založil stát héliopolítů/občanů slunce, postavený na nových sociálních základech, které snad souvisely s názory Falea z Chalkédonu (srov. rok 400 a možnou inspiraci roku 138). Aristoníkovým rádcem se stal přítel stoika Antipatra z Tarsu (srov. rok 137) Ital Blossius z Kum neboli Kýmy, který byl předtím s rhétorem Diofanem z Mytilény ideologem sociálních reforem Ti. Sempronia Graccha v Římě a který po Gracchově smrti směl odcestovat do Anatolie, kde si po roce 129, po krachu Aristoníkova pokusu, vzal život.

Římané, jimž attalovský majetek přišel velmi vhod (viz níže) potvrdili rozhodnutím senátu závěť, kterou do Říma přinesl blíže neznámý Eudémos Pergamský, prohlásili města za svobodná a autonomní a na ostatním územím království proklamovali provincii Asia

Pergamští Aristoníkovi brány neotevřeli a ani v dalších větších anatolských městech nebyl jako pretendent trůnu přijat. • Attalovský rod ve vedlejší linii existoval i po smrti Aristoníkově (roku 126). Za poslední „korunovanou hlavu“ rodu lze považovat manželku galatského dynasty Déiotara I. Stratoníku Élektru (srov. rok 41).

Po "smrti Attala III., který zanechal naši vlast svobodnou/[methis]tamenos ex anthrópón apoleloipen tém [patr]ida hémón eleutherám" (sic) rozšířili občané exkrálovského residenčního města občanská práva o paroiky/metoiky, makedonské i mýsské katoiky z pergamské posádky, o Masdyény, nehellénské vesničany sloužící v královské armádě (paflagonští a kappadočtí žoldnéři?), o další vojáky garnisonů z měst i země/parafylakétai, a to včetně žen a dětí.

Nedatovatelné usnesení zahrnulo mezi paroiky též propuštěnce, královské služebnictvo staré i mladé/basilikoi en hélikiá kai tús neóterús, též ženy, kromě těch, které král nakoupil na tržišti/plén tón égorasmenón a těch, které sloužily na královských majetcích. Pergamské k tomuto kroku mohla donutit Aristoníkova revolta.  

V Alexandreji vyhnal někdy před 11. listopadem 132 Euergetés II. svou sestru a manželku Kleopatru II. od spoluvlády a z města (srov. rok 139): konec vlády Bohů Dobrodějů/Theoi Euergetai III. (trvala od roku 142). Od nyní Ptolemaios VII. Euergetés II. spoluvládl se svou druhou manželkou Kleopatrou III., dcerou Kleopatry II. (srov. rok 142) a s Ptolemaiem Memfítem jako Theoi Euergetai IV., a to do roku 131, viz dále tam.

Memfítés zřejmě formálně kraloval v Kýréně. Kde do tohoto roku Kleopatrá II. byla, nevíme (Kypr?). T. r. zřejmě přijal Euergetés II. též přízvisko Tryfón, srov. odtud jméno (Kleopatry) Tryfainy, královny v Syrii. Na Délu dedikoval sochu své sestřenice Kleopatry/Euergetin, tén tú patros gynaika, emautú de anepsián, Apollónu, Artemidě a Létě Ptolemaios, zjevně Memfítés, syn Ptolemaia Euergeta. Zachoval se nápis na podstavci. O Memfítově konci a další možnosti viz rok 130. 

V Přední Hispánii finalisoval Scipio Aemilianus desetiletou válku s numantskými Arevaky. Město dal obehnat valem a řeku Durius, i na svém horním toku širokou, kterou nemohl překlenout mostem, opatřil konstrukcí z otočných klád s kopími a meči zabraňující plavbě zásobovacích lodí do města. Obléhací val opatřil po celé jeho délce věžemi s metacími stroji, zorganisoval strážní výstražný systém a ke každé centurii přidělil lukostřelce a prakovníky. 

Rhétogenés zvaný Karaunios/jinde jmenován jako Rhoecogenes (lat.)/Rhoikogenés s pěti přáteli dokázal v noci na jednom místě zabít římské stráže, pomocí jakéhosi skládacího schůdku/klímaka ferón ptyktén, dostali přes val své koně, unikli pozornosti římských táborových stráží a rozjeli se po městech/oppidech Arevaků žádat o pomoc. Byli sice na řadě míst vyslechnuti, ale odmítnuti všude.

V Lutii, tři sta stadií od Numantie/necelých šedesát kilometrů, našli ochotné pomocníky, starší obce však udali náladu mezi spoluobčany Římanům. Scipio dorazil po celodenním a nočním pochodu s lehkooděnci, pohrozil zplundrování města, nebudou-li mu muži ochotní bojovat proti Římu vydáni. Tak se stalo a Scipio Aemilianus dal čtyřem stům Arevaků utít ruce.  

Stejně rychle se pak se svým oddílem vrátil konsul před Numantii. Pokus obyvatel dojednat přijatelnou kapitulaci, skončil smrtí pro vyjednavače Auara/Avara a pět mužů z jeho doprovodu, neboť Říman žádal kapitulaci totální i s vydáním zbraní. Numantové odmítli a parlamentáře zabili, poněvadž je podezřívali, že se pokoušeli dojednat si osobní výhody.

Koncem léta byla hermeticky uzavřená Numantia vyhladověna. Obyvatelé se uchylovali ke kanibalismu: Scipio Aemilianus je zlomil hladem, poněvadž tušil, že bojem to nepůjde. Keltibérští Arevakové se tedy bezpodmínečně vzdali. Pokud si hromadně nevzali život, v čemž jim byl vůdcem opět Rhétogenés, který se po své neúspěšné misi do města vrátil, byli Arevakové zotročeni, padesát z nich si konsul ponechal pro triumf, a město/oppidum do základů vyvráceno, jeho území rozdělil mezi sousedy. Keltibéry z kmene Pelendonů později opět osídleno, v augustovské době vybudováno jako město se širokými ulicemi (Augustobriga?). 

Tím byla také ukončena vleklá válka s Keltibéry, která byla s přestávkami vedena od roku 197 resp. 195, od roku 143 vedená hlavně s Arevaky, jichž byli Vakkajové často spojenci. Do Hispánií pak senát vyslal desetičlenné komise, decemvirí/xvirí, aby podle římského zvyku uspořádali státní správu provincií; co to obnášelo, nevíme. 

Vítěz P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantinus slavil napřesrok triumf, po němž vojákům rozdal po sedm dénáriích, pozornost to veliká; později se mu však nedostalo státního pohřbu, viz rok 129 a srov. o jeho finančních poměrech roku 146. Z hispánské kořisti vybudoval Scipio Aemilianus u Collinské brány chrám bohyně Virtutis.

• Období od roku (197 n. 195) do 154 se zahrnutím viriathovské války se nazývá válkami hispánskými, jejichž posledním údobím od roku 143 byla právě válka numantinská. Národové Ibérie nikdy nevytvořily jednotnou protiřímskou koalici a řadu válek vybojovaly na římské straně i proti sobě. 

Skandální vedení válek aristokratickými vojevůdci, jejich příslovečná chamtivost a křivopřísežnictví byly průvodními jevy druhého římského století př. n. l., kdy se republika domohla velmocenského řádu ve Středomoří. Další skandální válka s Iugurthou pak fronty mezi optimáty a populáry zvýrazní a odstartuje cestu ke zhroucení stavovské republiky.

V Římě byl od 10. prosince 134 v úřadu tribuna lidu Ti. Sempronius Gracchus, syn Ti. Sempronia Graccha, konsula roku 177 a 163, s Cornelií, dcerou Africana Staršího. Buď chtěl vylepšit armádní problém s nedostatkem vojáků, neboť rodinné statky by zajišťovaly dostatek odvedenců, nebo chtěl jednoduše řešit sociální problémy prostých Římanů parcelací rozáhlé státní půdy a být slavný: podíl na jednu rodinu přitom neměl přesáhnout jeden tisíc jiter (přes 250 hektarů), srov. reformu z roku 145 a o šíření otrocké práce viz rok 232.

Vadilo mu to též z toho důvodu, že otroci pracující na latifundiích nešlo brát do armády, byli nespolehliví a odkazoval na právě uzavíranou válku s nimi na Sicílii. Proto by na polích měli pracovat svobodní lidé, jejichž rodiny jsou oporou římské armády. Podle jiného podání připadlo zákonem/lex Sempronia agraria pět set iuger otci a po 250 jitrech dvěma nejstarším synům. Státní půda, ager publicus, v užívání velkostatkářů neměla přesáhnout uvedený rozměr a zbytek měl být rozdělen. O jak velkou plochu se jednalo, známo není: novodobé odhady vedou až k deseti tisícům kilometrům čtverečním. Srov. k tomu rok 367. 

Až dosud se rozdávala půda z ukořistěného/státního, srov. rok 232. Gracchus přišel s rozdávání půdy obsazené senátními latifundisty. Většina obdělávatelné půdy po Itálii byla formálně obsazena a vlastněna několika rodinami, které měly na práci zástupy otroků a svobodní byli z velké části bezzemky, za to s povinností sloužit v armádě. V ještě horší situaci byli římští spojenci, Italici, kteří v bezvýchodné situaci optovali poprvé roku 125 pro povstání a o generaci později roku 91 pro otevřenou válku proti Římu, viz tam.

Ve sporu s optimáty, tj. vesměs latifundisty, poprvé prosadil Ti. Sempronius, sám optimát, sesazení jiného tribuna lidu (tzv. abrogatio) M. Octavia, svého bývalého přítele, který byl proti agrárním reformám a proti zřízení úřadu na rozdělení půdy. Výřečný Octavius, sám latifundista, prapředek Augustův, ze shromáždění utekl, když byl na Gracchův návrh tribuemi z úřadu odvolen a na jeho místo byl zvolen Q. Mummius (jinde zván Mucius, popř. Minucius), údajně klient reformátorův. Ti. Sempronius chtěl v létě k provedení svých reforem a financování výdajů a nákladů osadníků a dozorčí komise proti vůli senátu použít finančních prostředků, které právě Římu připadly z attalovského dědictví, viz zde výše. 

Po incidentu s Octaviem měl výstup s konsulárem T. Anniem Luskem, kterého dal pro nepříjemnou argumentaci odvléci ze senátu a postavil před "lid"; ani tam konsulár nepřestal. V den volebního sněmu, který měl Ti. Sempronia zvolit tribunem i na rok následující, byl však značně oslaben: velká část Gracchových příznivců pracovala o žních na polích a nemohli do Města. Přitom sliboval zkrácení vojenské služby, soudy obsazované senátory a rytíři společně a dokonce římské občanství obyvatelům Itálie (viz rok 91). Pokaždé, když vycházel z domu do Města, doprovázelo ho prý tři až čtyři tisíce příznivců. 

Optimáty byl obviněn z toho, že se sdružuje s římskými kriminálníky a že od attalovského vyslance Eudéma přijal purpurový plášť s diadématem a že tudíž usiluje o královládu. Vůdcem optimátů se proklamoval pontifex maximus P. Cornelius Scipio Nasica Serapio, sám tehdy největší z latifundistů, a vyzval ke Gracchově likvidaci.

Po obstrukcích za volby nových tribunů a odložení na druhý den bylo Ti. Semproniovi jasné, že parlamentní cestou neuspěje. Reformátor obsadil v noci se svými lidmi capitolský chrám a s řadou svých příznivců byl v pouličních bojích, na které se dávno obě strany připravily, optimáty na Capitoliu ubit kusy nábytku; senátoři vyrazili do boje po setkání v chrámu bohyně Fidei/řec. Pistis, ozbrojen mečem nebyl z nich nikdo. První Graccha udeřil nohou od sedačky kolega v tribunátu P. Satureius. Část těl tří set obětí byla optimáty vržena do Tiberu. Nenávist mezi tábory byla velká: jistý reformista C. Villius byl optimáty zavřen do bedny s jedovatými hady...

Protože se jako velekněz dopustil konservativec Scipio Nasica krveprolévání římských občanů dokonce na chrámových místech, opustil Město a Itálii a zřejmě o tři roky později zemřel v Pergamu; co dělal za války s héliopolíty, viz zde výše, nevíme. Novým pontifikem maximem se stal P. Licinius Crassus Dives Mucianus, fandící gracchovským reformám, viz o něm dále roku 131.

Ještě za tribunova života lidové shromáždění zvolilo komisi k provádění parcelace půdy/IIIviri agris dandis adsignandis iudicandis existující do roku 118. Zprvu ji tvořili Ti. Gracchus se svým mladším bratrem C. Gracchem (t. č. na tažení se Scipionem Aemilianem před Numantií) a svým sobě nenakloněným tchánem App. Claudiem Pulchrem (cos. 143), s jehož a Antistiinou dcerou Claudií Pulchrou byl ženat, po jeho smrti P. Crassus Mucianus, tchán C. Graccha, C. Papirius Carbo a M. Fulvius Flaccus, roku 129 namísto Muciana osobně C. Gracchus.

Jejich jména dochoval hraniční kámen zasazený roku 75 u Pisauru propraetorem M. Terentiem Varronem Lucullem podle pokynů P. Licinia, Ap. Claudia a C. Graccha, iiiviri a(gris) d(andis) a(dsignandis) i(udicandis), z roku 122 v Sant'Angelo de Formis a z Atiny.

Scipio Aemilianus, který byl ženat s Sempronií, sestrou bratří Gracchů, se po návratu z Hispánií postavil na stranu optimátů, třebaže gracchovské agrární reformy v jádru vítal, viz o vztahu k Ti. Gracchovi u roku 137 a dále rok 129. Grakchovu smrt přitom uvítal homérovskými slovy: "Tak ať zhyne každý, kdo se pokusí o takovéto věci/hós apoloito kai allos hotis toiauta ge rhedzoi."

Sociálního efektu dosaženo nebylo a reforma usnula. Pokračovatelem Gracchova reformního díla byl jeho bratr C. Sempronius Gracchus, viz rok 123nn. Označení optimát/optimas a populár/popularis se poprvé objevily v této době. Revoluční nálady Řím neopustí do konce republiky, kdy se systém oligarchické republiky v občanských válkách definitivně zhroutí po bitvě u Aktia roku 31 a proměnou říše ve vojenskou diktaturu/principát. Podle členění starých historiografů vraždou Ti. Graccha začala první vlna občanských válek, která skončila po šesti desetiletích likvidací sertoriovské revolty roku 71, viz tam.

Myšlenkově stál Ti. Gracchus pod vlivem pokrokářského rhétora Diofana, mytilénského exulanta, který přišel o život za římských bouří, a stoického filosofa Blossia z Cum, přítele Antipatra z Tarsu a chráněnec rodu Muciů, který byl sice konsuly vyšetřován, ale netrestán a odpluldo Asie k héliopolítům, viz zde výše a rok 129.

Bezprostředně po Gracchově vraždě, na níž se kardinálně podílel pontifex maximus Scipio Nasica, konsultovali pontifikové knihy Sibylliny. Dozvěděli se, že musejí usmířit Cereru, nikoli však římská, ale ta "nejstarší/aditum est ad libros sibyllinos, ex quibus inventum est Cererem antiquissimam placari oportet". Senát tedy vypravil sbor deseti mužů/decemviri na Sicílii do Henny, ačkoli ji tou dobou stále ještě ovládali rebelové, viz rok následující. Zřejmě po jejich pacifikaci obcestovali decemvirové Sicílii a obětovali na oltářích Dia Aitnaia/"z Etny".

Aby se také v Římě v chrámu Cerery mohlo obětovat po hellénském způsobu, jak předepsala Sibylla/peri tús Sibyllés chrésmús, přivedli později z Eleje/Velia Démétřinu kněžku jménem Kallifana. A poněvadž Velia roku 98 n. 95 ještě neměla římské občanství, zařídil to pro ženu praetor C. Valerius Flaccus.  

Konsul L. Calpurnius Piso Frugi, tribunus plebis roku 149 a censor roku 120, se stejně jako kolega v úřadu proslavil jako právní znalec a annalista. Jako vojevůdce je znám tvrdým postupem proti podřízeným za války s otroky na Sicílii t. r. C. Titia, velitele jedné z jízdních kohort, který v obklíčení odevzdal nepříteli zbraně, nechával stát po celý den do tmy před svým stanem bosého, v tunice a zakázal mu jíst s mužstvem; jeho jízdní vojáky přeřadil za trest k prakovníkům. O jeho tažení viz rok 136.

Konsul P. Mucius Scaevola složil desetisvazkové dílo o právnických postupech civilního práva, z něhož se citovalo ještě v éře Ciceronově. V systematisaci práva pokračoval jeho syn Q. Mucius Scaevola, srov. o něm roku 101. Otec P. Scaevola byl od roku 131 do své smrti roku 115 nejvyšším pontifikem. Z bílých, veřejně přístupných desek s hlavními událostmi roku a jmény úředníků, které vedeny po několik staletí dostaly později označení Annales maximi/Velké letopisy, pořídil excerpt o dvou knihách užívaný ještě v augustovské době. ● P. Scaevola zemřel na celkové zavšivení s hnisavými vředy podobně jako Sulla. 

V Číně ukončil císař Wu (vládl od roku 141) smířlivou politiku vůči Hunům spojenou s pravidelnými tributy a posíláním chanských princezen do harémů hunských vládců, praxe zvaná od roku 200 che-čchin/heqin, viz tam a rok 161. T. r. nastražila chanská armáda o síle tří set tisíc mužů Hunům past u města Ma-i/Mayi, dn. Šuo-čou/Shuozhou v provincii Šan-si: čínský agent namluvil Hunům, že jim město vydá a poskytnul by tak záminku k válce. 

Hunové v počtu desetkrát nižším (podle jiné tradice jen třikrát) vedení nejvyšším z jejich vůdců šan-jüem/chanyu Ťün-čchenem/Junchen, nástupcem Lao-šangovým (viz rok 177 a 161), léčku prohlédli a stáhli se. Armádní velitel tří set tisíců vojáků Wang Chuej/Wang Hui z opatrnosti nezaútočil ani nedal nomády pronásledovat; byl zatčen a ve vězení si vzal život. K dalším bojům došlo roku 129, kdy v bitvě s Huny přišli Číňané o sedm tisíc mužů.

Hunové vpád opakovali roku 128, následujícího uspěli s protiútokem Číňané a obsadili Ordos a obnovili hraniční opevnění z éry Čchinů/Qin. Viz dále rok 126.

Císař Wu pro účely hunské války reformoval armádu. Odstartoval chovy knoní a budoval silné jízdní oddíly. Novými velícími generály ve válce s Huny, která se zrušením che-čchinu rozhořela, se stali Wej Čching/Wei Qing a Chuo Čchu-ping/Huo Qubing. Pronikali na kmenová území Hunů a vytlačili je s velkými ztrátami z čínského severu; viz dále rok 128, 126 a 119.

 

************************************************************

132.

Ol. 162, 1

Dámón z Delf

180 SE

116 AE

(Ergoklés)

a. u. c. 622

P. Popillius Laenas a P. Rupilius

************************************************************

Proti Aristoníkovi alias králi Eumenovi III. Filopatorovi se vypravila aliance anatolských vládců Níkomédés II. Epifanés, král Bíthýnů, Mithridátés V. Euergetés, král v Pontu, Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I., král Kappadoků, a Pylaimenés I., král Paflagonů (srov. rok 107). Přes tak vzácnou až nepochopitelnou jednotu anatolských vládců jejich koalice nedosáhla žádných válečných úspěchů: znamenal sluneční stát pro dynasty skutečně hrozbu sociálního a mocenského rozvratu, nebo chtěli Římanům unáhleně ukázat, jak dokáží v jejich věci být aktivní?

V Římě byla závěť Attala III. na návrh praetora C. Popillia uznána usnesením senátu za platnou, jak uchoval fragmentární nápis z Pergama, a do Asie vyslána delegace pěti senátorů na převzetí majetku; o jejich činnosti nevíme nic a jména neznáme. Neznáme ani podrobnosti o velkolepých aukcích královského attalovského majetku v Římě pořádaných tohoto roku. 

V Sinópě se narodil t. r. Mithridátés (VI.) Eupatór. Život o své vůli ukončil roku 63. Pokud by souhlasil i jiný údaj o Mithridátově dožitém věku (72), pak se narodil již roku 135. 

Antiochos VII. Euergetés se konečně vypravil s armádou do Iúdaie (srov. rok 139 a 135; tažení lze přesunout již na rok 134). Židé byli v poli poraženi a Jerúsalém oblehnut (viz následující rok). V této válce použil Ióannés Hyrkanos I. jako první z židovských panovníků druhého království cizích žoldnéřů, které zaplatil z pokladu v tzv. hrobu krále Davida, odkud vybral údajně tři tisíce talentů. Z nich šlo tři sta talentů následujícího roku na udobření Euergetovo, jiný údaj hovoří o pěti stech talentech. Zřejmě tohoto roku, snad 6. února, obnovili Římané na Hyrkanovu žádost smlouvu o přátelství. 

V Parthii zemřel asi t. r. král Arsakés VI. Mithridátés I. (vládl od roku 171). Po získání Babylónie na Seleukovcích si začal říkat Basileus Megas/Velký král. Za jeho vlády byl zaveden mezi Parthy jako státní náboženství kult Mithrův. Mithridátovým nástupcem se stal jeho syn Arsakés VII. Fraátés II. Theopatór (vládl do roku asi 124?). Spoluvládkyní mu byla jeho matka Rhínó, v babylónských dokumentech Ri-[i]-nu, jiný kontrakt z Uruku o dedikačním daru otroků chrámu na zemní práce a zaměstnání ve skladištích z roku 184 SE/120 AE uvádí v dataci s Arsakovým jménem též jméno Upulna[x], zřejmě hlavní manželku-královnu. • Pozoruhodné, že Mithrův kult se výrazněji neuchytil v Anatolii, třebaže v Pontu většina jeho králů měla jeho theoforní jméno. 

Podle nově publikovaných fragmentů babylónských kronik s ne zcela jasnými souvislostmi oznamoval jistý Ménofilos občanům Babylónu/pulité-polítai 20. tašrítu 177 SE/sedmý bab. měsíc, 20. října 135, že krále (Mithridáta?) ranila mrtvice/mišittu. Lze předpokládat, že regentem se stal jeho bratr Bagájáša, satrapa Médie, možná identický se jménem Bagasis/Bakasis, srov. rok 155.

Za nepokojů v Babylónu v měsíci tašrítu 179 SE/8. října - 6. listopadu 133 řídil parthské operace v satrapii, byl nadřízeným stratéga Filína/bab. Pilinussu, srov. o něm též roku 124, kterého poslal do Médie a na jeho místo jmenoval t. r. jistého Theodosia/bab. Teudisisu. Do babylónských událostí se zamíchal charakénský dynasta Hyspaosinés, srov. rok 139, předtím údělný vládce seleukovský, pak parthský, nyní zřejmě spojenec elymájský.  

Někdy po této události roku 179 SE, tedy roku 133/132 zemřel král Mithridátés I. Prvním doloženým datem jeho syna Fraáta II. je abu 180 SE/31. červenec - 28. srpna 132. Bagájáša sloužil svému synovci a snad se nakrátko stal po Fraátově smrti sám králem, viz roky 155 a 124.

V Horním Egyptě 22. února/1. mecheir 38. roku v Euergetidě, kterou nově založil dvořan/syngenés, epistratégos a stratégos Thébaidy Boéthos, vyměřil obecní kvartýrmajstr a registrační úředník/stathmodotés kai antigrafeus Paniskos prostory/katametréthé stathmos jisté Tanúpii, hospodské na náměstí, k obývání/en té tetragónó kapélidy oikétérion. Stathmos byl prost poplatků a daní, mohla ho přenechat dědicům či komukoli, pokud dotyční sloužili v místní armádní jednotce. Registrace smlouvy sepsané na papyru pocházejícího z neznámého místa proběhla v katastru až o tři roky později. 

 

Na Sicílii Římané pod konsulem Rupiliem po zdlouhavých bojích konečně dobyli poslední ohniska odporu otroků Hennu a Tauromenion, viz výčet neúspěšných praetorů u roku 138. Když za předcházejících bojů ztratil konsulův zeť Q. Fabius pevnost Tauromenia, vykázal ho z provincie. Rupilius Tauromenion oblehl a vyhladověl. Před koncem z pevnosti prchl Kilik Komanos, bratr Kleónův, byl však Římany jat. Když byl vyslýchán před konsulem o plánech obležených, požádal o čas, zakryl si hlavu, padl na kolena, zdržel dech a tak zemřel/caput operuit, innixusque genibus compresso spiritu... acquievit. Posádku vyhladovělé tauromenijské pevnosti, kde se obležení uchýlili též ke kanibalismu, jedli své děti a ženy, zradil jistý Syřan Sarápión. Rupilius dal všechny zajatce mučit a shodit se skal/hús kai aikisamenos katekrémnisen.

Odtud Římané pochodovali na Hennu, kterou rovněž neprodyšně oblehli a vyhladověli. Kleón padl při výpadu z města v boji a konsul povstalcům vystavil jeho tělo. Také Henna padla zradou. S posledními šesti sty oddanými se stáhl král Eunús kamsi do hor. Zatlačeni bezvýchodně na vrchol podřezali si v zoufalství krky/allélús tois xifesin esfadzon apauchenisantes. Eunús sám se čtyřmi nejbližšími, kuchařem, pekařem, masérem po koupelích a bavičem, byl dopaden v jakési jeskyni. Král Antiochos alias Eunús zemřel někdy později ve vězení v Morgantině údajně na celkovou zavšivenost/tú sómatos autú dialythentos eis ftheirón pléthos.

Konsul P. Rupilius tím ukončil první válku či povstání otroků na Sicílii (trvala od roku 138, druhou viz rok 104) a zbytek ostrova ještě během svého konsulátu očistil od brigantů. Sicílie byla poté nově organisována, ale Rupilius, znalec římského práva, posluchač P. Mucia Scaevoly, cos. 133, obcím ponechal jejich vlastní jurisdikci, lex Rupilia. Rupilius, jak se tradičně připomíná, pocházel z krajně chudých poměrů a živil se kdysi na Sicílii jako pomocník výběrčích daní/operas publicanis dedit. Zachoval se o něm v historiigrafiích obraz muže poctivého a spravedlivého. 

Tresty povstalcům byly přes všechnu jejich brutalitu z roku 138sqq. nezvykle mírné a s výjimkou praetora M. Perperny roku asi předešlého neřímsky humánní, dokonce není v pramenech kromě likvidace ozbrojenců ani zpráv o popravách! • Lze předpokládat, že povstání na Sicílii nebylo jen povstáním otroků–zajatých vojáků z východních tažení, ale válka lupičských band a námezdně pracujících či řemeslníků, kteří se všichni vzbouřili proti chamtivosti římských správců a provinčních hellénských statkářů.

Sicilská válka vedla k nedostatku obilí pro Řím, k drahotě. Nápisně z Lárissy doloženo, že aedil Q. Caecilius Metellus snad t. r. žádal o obilí spolek Thessalů. 

V Edesse se osamostatnil místní vládce Ariaos/Arjaw a z jeho činu povstala roku 92 dynastie zvaná abgarská vládnoucí v Orrhoéné do roku 216, resp. 244 našeho letopočtu (srov. z jiné kroniky vyšší údaj roku 137). Ariaos užíval do té doby postavení toparcha, asi seleukovského "oblastního správce" se jménem spíše íránským. Arjaw vládl do roku 127 a nic bližšího o jeho skutcích známo není. Podle jiné tradice měl dynastické epónymon Orcháj bar Chewjá, "Orrhoéné, syn Hada".

• Edessa je původní Urhai, arab. ar-Ruhá, dnešní Şinlıurfa n. Urfa v Turecku. Z arab. ar-Ruhá je hellénské Orrhoéné/Osroéné, Osdroéné, tj. Bohatá na vodu. Pod Seleukovci se město oficiálně jmenovalo Antiocheia epi Kallirhoé. Edesská kronika převrat zdůvodnila tím, že „Syromakedonci“ byli v této době již slabí a že už nežil nikdo hellénského původu. 

[Jinou dataci začátků dynastie, která získala na významu až v době císařské, viz roku 137: podle toho lze pak posunout i další letopočty o pět let. Edessa se za vlády Abgara IX. v letech 179 - 216 n. l. stala prvním státním útvarem v historii, který přijal křesťanství. Následovala roku 301 Armenie a roku 313 zrovnoprávnila dohoda mezi římskými císaři Konstantinem a Liciniem, tzv. edikt milánský, křesťanství s dalšími náboženstvími říše; od roku 380 se pak rozhodnutím Theodosia I. stalo jediným státním kultem říše.] 

V Římě cos. Popillius Laenas s kolegou Rupiliem patřili k optimátům a při rozdělování půdy na jihu Itálie postupovali bezohledně, došlo i na vraždy Gracchových příznivců. Za to byl roku 123 Popillius podle nového zákona exulován, viz tam, ale po likvidaci gracchovského hnutí roku 121 se směl do Města vrátit.

Popillius roku 135 úřadoval jako praetor na Sicílii a kladl si za zásluhu, že pochytal a pánům vrátil 917 otroků, jak praví nápis na zachovaném milníku z Forum Popillii; jeho sicilský počin není znám ze zachovaných historiografií. Na kameni se také historii pochlubil, že byl první, který vyhnal ze státní půdy dobytkáře a přidělil ji obilnářům/primus fecei ut de agro poplico aratoribus cederent paastores (sic).  

Za své konsulátu vybudoval silnici z Rhégia do Capuy o délce 321 mil, pokračování silnice Appiovy/via Appia z Říma, a z Arimina do Atria; obě zvané via Popillia. Během vyměřování pozemků založil v Lukánii osadu Forum Popillii/dn. Polla v regionu Campania/forum aedisque poplicas h{e}ic fecei.

O konsulát se marně ucházel C. Marcius Figulus, znalec zákonů a jejich výkladů, člověk mírné povahy. Nikdo ho nechtěl podpořit, poněvadž jeho stejnojmenný otec úřad zastával dvakrát (162 a 156). Když na druhý den k němu přišli lidé, aby jim poradil v právních kausách, poslal je pryč: "Radit se umíte všichni, ale udělat mne konsulem neumíte/Omnes consulere scitis, consulem facere nescitis."

Konsul P. Rupilius vděčil za svůj úřad podpoře Scipiona Aemiliana. Když se o konsulát ucházel Rupiliův bratr Lucius, praetor asi roku 134 sicilský, scipionovský magnát ho nijak nepodporoval. P. Rupilius byl lehce nemocen a když dostal zprávu, že bratr ve konsulských volbách propadl, zemřel (130). Tolik si prý jeho neúspěch bral.