133-130

 

************************************************************

133.

Ol. 161, 4

179 SE

115 AE

(Xenón I.)

a. u. c. 621

P. Mucius Scaevola a L. Calpurnius Piso Frugi

************************************************************

Na jaře zemřel bez dědiců král Attalos III. Filométór (asi přes 35; vládl od roku 138, o případné dceři viz rok 159). V závěti, která se v nepřímém znění nápisně zachovala, zanechal svou královskou doménu „lidu římskému“. Občanům města Pergamon udělil svobodu jako městskému státu/poli, totéž učinil v případě dalších měst na území říše a snad dal svobodu rovněž královským otrokům. Attalos znalý uměleckého lití bronzu právě intensivně pracoval na náhrobku své matky Stratoníky, chytl však úžeh a do sedmého dne zemřel.

Motivy skutku zůstanou neznámé. Snad nejhlubším důvodem byla králova uzavřenost vůči okolí, která vyústila v neuvěřitelnou zlomyslnost. Symbolicky se tak říše dostala do rukou těch, kteří ji v soupeření s Antigonovci a Seleukovci udrželi nad vodou a díky kterým se neuvěřitelně rozrostla, díky Římanům.

Děsivý móres soběstředných hellénistických panovníků poprvé použil roku 162 Ptolemaios VI. Euergetés II., kdy Římanům odkázal Kýrénu. Podruhé to udělal roku 96 Ptolemaios Apión (ale stala se provincií až roku 74). Celou ptolemaiovskou říši odkázal S. P. Q. R. roku 80 Ptolemaios XI. Alexandros II., poslední z legitimní panovnické linie. Bíthýnii odkázal Římanům roku 74 Níkomédés III. Euergetés Filopatór.

Aristoníkos, starší (?) syn krále Eumena II. Sótéra a jeho efeské přítelkyně (nebo se jmenovala Efesiá a byla dcerou jistého kitharóda?), tzn. nevlastní bratr Attala Filométora, avšak podle prořímské tradice prý syn neznámého kitharóda, přemluvil k odpadnutí od stávajících pořádků občany městečka Leukai v Aiolidě a obsadil Fókaiu. Na základě určitých numismatických nálezů lze spekulovat, že se Aristoníkos prohlásil králem ještě za života nevlastního bratra jako "král Aristoníkos" a dynastické jméno že přijal až po jeho smrti. 

Pravděpodobně zde se prohlásil Eumenem III. Filopatorem („kraloval“ až do roku 129). V námořním střetnutí s Efeskými u Kýmy byl poražen a tak se Eumenés III. obrátil do vnitrozemí. Na jeho stranu se houfně přidávali otroci, svobodní řemeslníci a „proletáři“. S těmito lidmi dobyl celou Mýsii a Myndos. K Aristoníkovi-Eumenovi se z ostrovanů postavil mimo jiné Samos, který byl zřejmě od roku 167 plně samostatný stát (po porážce roku 129 patřil k římské provincii Asia). Proti Eumenovi stál celý svět anatolských dynastů se všemi většími městy a hlavně s Římany, kteří v usurpaci neviděli nic jiného než jakousi lokální vzpouru, viz ovšem rok 131sq.

Eumenés Filopatór založil stát héliopolítů/občanů slunce, postavený na nových sociálních základech, které snad souvisely s názory Falea z Chalkédonu (srov. rok 400 a možnou inspiraci roku 138). Aristoníkovým rádcem se stal přítel stoika Antipatra z Tarsu (srov. rok 137) Ital Blossius z Kum neboli Kýmy, který byl předtím s rhétorem Diofanem z Mytilény ideologem sociálních reforem Ti. Sempronia Graccha v Římě a který po Gracchově smrti směl odcestovat do Anatolie, kde si po roce 129, po krachu Aristoníkova pokusu, vzal život.

Římané, jimž attalovský majetek přišel velmi vhod (viz níže) potvrdili rozhodnutím senátu závěť, kterou do Říma přinesl Eudémos Pergamský, prohlásili města za svobodná a autonomní a na ostatním územím království proklamovali provincii Asia

Pergamonští Aristoníkovi brány neotevřeli a ani v dalších větších anatolských městech nebyl jako pretendent trůnu přijat. • Attalovský rod ve vedlejší linii existoval i po smrti Aristoníkově (roku 126). Za poslední „korunovanou hlavu“ rodu lze považovat manželku galatského dynasty Déiotara I. Stratoníku Élektru (srov. rok 41).

V Alexandreji vyhnal Euergetés II. svou sestru a manželku Kleopatru II. od spoluvlády a z města (srov. rok 139): konec vlády Bohů Dobrodějů/Theoi Euergetai III. (trvala od roku 142). Od nyní Ptolemaios VII. Euergetés II. spoluvládl se svou druhou manželkou Kleopatrou III., dcerou Kleopatry II. (srov. rok 142) a s Ptolemaiem Memfítem jako Theoi Euergetai IV., a to do roku 131. Kde do tohoto roku Kleopatrá II. byla, nevíme (Kypr?). 

V Přední Hispánii koncem léta byla vyhladověna hermeticky uzavřená Numantia. Obyvatelé byli nuceni uchylovat se ke kanibalismu. Keltibérští Arevakové se bezpodmínečně vzdali. Pokud si hromadně nevzali život, byli Arevakové zotročeni a město vyvráceno. Tím byla také ukončenaválka s Keltibéry, která byla s přestávkami vedena od roku 195, od roku 143 vedená hlavně s Arevaky, jichž byli Vakkajové často spojenci. Do Hispánií pak senát vyslal desetičlenné komise, decemvirí/xvirí, aby podle římského zvyku uspořádali státní správu provincií. Za Augusta byla Numantia obnovena jako osada pod jménem Augustobriga. Vítěz P. Cornelius Scipio Aemilianus slavil napřesrok triumf; později se mu však nedostalo státního pohřbu, viz rok 129. • Období od roku (195) 154 se zahrnutím viriathovské války se nazývá válkami hispánskými, jejichž posledním údobím od roku 143 byla právě válka numantinská. Národové Ibérie nikdy nevytvořily jednotnou protiřímskou koalici a řadu válek vybojovaly na římské straně i proti sobě. 

Skandální vedení válek aristokratickými vojevůdci, jejich příslovečná chamtivost a křivopřísežnictví byly průvodními jevy druhého římského století př. n. l., kdy se republika domohla velmocenského řádu ve Středomoří. Další skandální válka s Iugurthou pak fronty mezi optimáty a populáry zvýrazní a odstartuje cestu ke zhroucení stavovské republiky.

V Římě byl od 10. prosince 134 v úřadu tribuna lidu Ti. Sempronius Gracchus, syn Ti. Sempronia Graccha, konsula roku 177 a 163, s Cornelií, dcerou Africana Staršího. Buď chtěl vylepšit armádní problém s dostatkem vojáků, neboť rodinné statky by zajišťovaly dostatek odvedenců, nebo chtěl jednoduše řešit sociální problémy prostých Římanů parcelací rozáhlé státní půdy a být slavný: podíl na jednu rodinu přitom neměl přesáhnout jeden tisíc jiter (přes 250 hektarů), srov. reformu z roku 145. Podle jiného podání připadlo zákonem/lex Sempronia agraria pět set iuger otci a po 250 jitrech dvěma nejstarším synům. Státní půda, ager publicus, v užívání velkostatkářů neměla přesáhnout uvedený rozměr a zbytek měl být rozdělen. O jak velkou plochu se jednalo, známo není: novodobé odhady vedou až k deseti tisícům kilometrům čtverečním. 

Až dosud se rozdávala půda z ukořistěného/státního, srov. rok 232. Gracchus přišel s rozdávání půdy obsazené senátními latifundisty. Většina obdělávatelné půdy po Itálii byla formálně obsazena a vlastněna několika rodinami, které měly na práci zástupy otroků a svobodní byli z velké části bezzemky, za to s povinností sloužit v armádě. V ještě horší situaci byli římští spojenci, Italici, kteří v bezvýchodné situaci optovali poprvé roku 125 pro povstání a o generaci později roku 91 pro otevřenou válku proti Římu, viz tam.

Ve sporu s optimáty, tj. vesměs latifundisty, poprvé prosadil Ti. Sempronius, sám optimát, sesazení jiného tribuna lidu (tzv. abrogatio) M. Octavia, svého bývalého přítele, který byl proti agrárním reformám a proti zřízení úřadu na rozdělení půdy. Ti. Sempronius chtěl v létě k provedení svých reforem a financování výdajů a nákladů dozorčí komise proti vůli senátu použít finančních prostředků, které Římu připadly z attalovského dědictví, viz zde výše. 

V den volebního sněmu, který měl Ti. Sempronia zvolit tribunem i na rok následující, byl však značně oslaben: velká část Gracchových příznivců pracovala o žních na polích a nemohli do Města. Přitom sliboval zkrácení vojenské služby, soudy obsazované senátory a rytíři společně a dokonce římské občanství obyvatelům Itálie (viz rok 91). Optimáty byl obviněn z toho, že se sdružuje s římskými kriminálníky a že od attalovského vyslance přijal purpurový plášť s diadématem a že tudíž usiluje o královládu. Vůdcem optimátů se proklamoval pontifex maximus P. Cornelius Scipio Nasica Serapio, sám jeden z velikých latifundistů a vyzval ke Gracchově likvidaci. Reformátor byl s řadou svých příznivců v pouličních bojích, na které se připravily obě strany, optimáty ubit kusy nábytku na Capitoliu. Těla obětí byla optimáty vržena do Tiberu.

Protože se jako velekněz dopustil konservativec Scipio Nasica krveprolévání římských občanů dokonce na chrámových místech, opustil Město a Itálii a zřejmě o tři roky později zemřel v Pergamu; co dělal za války s héliopolíty, viz zde výše, nevíme. Novým pontifikem maximem se stal P. Licinius Crassus Dives Mucianus, fandící gracchovským reformám.

Ještě za tribunova života lidové shromáždění zvolilo komisi k provádění parcelace půdy, IIIviri agris dandis adsignandis iudicandis, existující do roku 118. Zprvu ji tvořili Ti. Gracchus se svým mladším bratrem C. Gracchem a svým tchánem App. Claudiem Pulchrem, s jehož a Antistiinou dcerou Claudií Pulchrou byl ženat, po jeho smrti P. Crassus Mucianus, tchán C. Graccha, C. Papirius Carbo a M. Fulvius Flaccus, roku 129 namísto Muciana osobně C. Gracchus.  Scipio Aemilianus, který byl ženat s Sempronií, sestrou bratří Gracchů, se po návratu z Hispánií postavil na stranu optimátů, třebaže gracchovské agrární reformy vítal, viz dále rok 129. 

Sociálního efektu dosaženo nebylo a reforma usnula. Pokračovatelem Gracchova reformního díla byl jeho bratr C. Sempronius Gracchus, viz rok 123nn. Označení optimát/optimas a populár/popularis se poprvé objevily v této době. Revoluční nálady Řím neopustí do konce republiky, kdy se systém oligarchické republiky v občanských válkách definitivně zhroutí po bitvě u Aktia roku 31 a proměnou říše ve vojenskou diktaturu/principát. 

Konsul L. Calpurnius Piso Frugi, tribunus plebis roku 149 a censor roku 120, se proslavil jako právní znalec a annalista. Jako vojevůdce je znám tvrdým postupem proti podřízeným za války s otroky na Sicílii t. r. C. Titia, velitele jedné z jízdních kohort, který v obklíčení odevzdal nepříteli zbraně, nechával stát po celý den do tmy před svým stanem bosého a v tunice a zakázal mu jíst s mužstvem; jeho jízdní vojáky přeřadil za trest k prakovníkům. 

V Číně ukončil císař Wu (vládl od roku 141) smířlivou politiku vůči Hunům spojenou s pravidelnými tributy a posíláním chanských princezen do harémů hunských vládců, praxe zvaná od roku 200 che-čchin/heqin, viz tam a rok 161. T. r. nastražila chanská armáda o síle tří set tisíc mužů Hunům past u města Ma-i/Mayi, dn. Šuo-čou/Shuozhou v provincii Šan-si: čínský agent namluvil Hunům, že jim město vydá a poskytnul by tak záminku k válce. 

Hunové v počtu desetkrát nižším (podle jiné tradice jen třikrát) vedení nejvyšším z jejich vůdců šan-jüem/chanyu Ťün-čchenem/Junchen, nástupcem Lao-šangovým (viz rok 177 a 161), léčku prohlédli a stáhli se. Armádní velitel tří set tisíců vojáků Wang Chuej/Wang Hui z opatrnosti nezaútočil ani nedal nomády pronásledovat; byl zatčen a ve vězení si vzal život. K dalším bojům došlo roku 129, kdy v bitvě s Huny přišli Číňané o sedm tisíc mužů. Hunové vpád opakovali roku 128, následujícího uspěli s protiútokem Číňané a obsadili Ordos a obnovili hraniční opevnění z éry Čchinů/Qin. Viz dále rok 126.

Císař Wu pro účely hunské války reformoval armádu. Odstartoval chovy knoní a budoval silné jízdní oddíly. Novými velícími generály ve válce s Huny, která se zrušením che-čchinu rozhořela, se stali Wej Čching/Wei Qing a Chuo Čchu-ping/Huo Qubing. Pronikali na kmenová území Hunů a vytlačili je s velkými ztrátami z čínského severu; viz dále rok 128, 126 a 119. 

************************************************************

132.

Ol. 162, 1

Dámón z Delf

180 SE

116 AE

(Ergoklés)

a. u. c. 622

P. Popillius Laenas a P. Rupilius

************************************************************

Proti Aristoníkovi alias králi Eumenovi III. Filopatorovi se vypravila aliance anatolských vládců Níkomédés II. Epifanés, král Bíthýnů, Mithridátés V. Euergetés, král v Pontu, Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I., král Kappadoků, a Pylaimenés I., král Paflagonů (srov. rok 107). Přes tak vzácnou až nepochopitelnou jednotu anatolských vládců jejich koalice nedosáhla žádných válečných úspěchů: znamenal sluneční stát pro dynasty skutečně hrozbu sociálního a mocenského rozvratu, nebo chtěli Římanům unáhleně ukázat, jak dokáží v jejich věci být aktivní?

V Sinópé se narodil Mithridátés (VI.) Eupatór. Život o své vůli ukončil roku 63.

Antiochos VII. Euergetés se konečně vypravil s armádou do Iúdaie (srov. rok 139 a 135; tažení lze přesunout již na rok 134). Židé byli v poli poraženi a Jerúsalém oblehnut (viz následující rok). V této válce použil Ióannés Hyrkanos I. jako první z židovských panovníků druhého království cizích žoldnéřů, které zaplatil z pokladu v tzv. hrobu krále Davida, odkud vybral tři tisíce talentů.

Na Sicílii Římané po zdlouhavých bojích konečně dobyli poslední ohniska odporu otroků Hennu a Tauromenion. Když z Tauromenia prchal Komanos, byl Římany jat, jeho bratr Kleón padl v bojích před Hennou. Posádku vyhladovělé tauromenijské pevnosti, kde obležení sáhli též na kanibalismus, zradil jistý Syřan Sarápión a Římané všechny zajatce shodili se skal. Zradou padla i Henna, odkud s tisícovkou nejvěrnějších Eunús prchl do hor. Jeho lidé si však v zoufalství pozutínali hlavy a on sám se čtyřmi nejbližšími (kuchařem, pekařem, masérem a bavičem) byl dopaden v jakési jeskyni. Konsul P. Rupilius tím ukončil první válku či povstání otroků na Sicílii (trvala od roku 138, druhou viz rok 104) a zbytek ostrova rychle očistil od brigantů. Král Antiochos alias Eunús zemřel ve vězení v Morgantině údajně na celkovou zavšivenost.

Sicílie byla poté nově organisována. Tresty povstalcům byly nezvykle mírné a neřímsky humánní, dokonce není v pramenech kromě likvidace ozbrojenců ani zpráv o popravách! • Lze předpokládat, že povstání na Sicílii nebylo jen povstáním otroků–zajatých vojáků z východních tažení, ale válka námezdně pracujících či řemeslníků, kteří se všichni vzbouřili proti chamtivosti římských správců a provinčních hellénských statkářů.

V Edesse se osamostatnil místní vládce Ariaos/Arjaw a z jeho činu povstala roku 92 dynastie zvaná abgarská vládnoucí v Orrhoéné do roku 216, resp. 244 našeho letopočtu (srov. z jiné kroniky vyšší údaj roku 137). Ariaos užíval do té doby postavení toparcha, asi seleukovského "oblastního správce" se jménem spíše íránským. Arjaw vládl do roku 127 a nic bližšího o jeho skutcích známo není. Podle jiné tradice měl dynastické epónymon Orcháj bar Chewjá, "Orrhoéné, syn Hada". • Edessa je původní Urhai, arab. ar-Ruhá, dnešní Şinlıurfa n. Urfa v Turecku. Z arab. ar-Ruhá je hellénské Orrhoéné/Osroéné, Osdroéné, tj. Bohatá na vodu. Pod Seleukovci se město oficiálně jmenovalo Antiocheia epi Kallirhoé. Edesská kronika převrat zdůvodnila tím, že „Syromakedonci“ byli v této době již slabí a že už nežil nikdo hellénského původu. 

[Jinou dataci začátků dynastie, která získala na významu až v době císařské, viz roku 137: podle toho lze pak posunout i další letopočty o pět let. Edessa se za vlády Abgara IX. v letech 179 - 216 n. l. stala prvním státním útvarem v historii, který přijal křesťanství. Následovala roku 301 Armenie a roku 313 zrovnoprávnila dohoda mezi římskými císaři Konstantinem a Liciniem, tzv. edikt milánský, křesťanství s dalšími náboženstvími říše; od roku 380 se pak rozhodnutím Theodosia I. stalo jediným státním kultem říše.] 

V Římě cos. Popillius Laenas s kolegou Rupiliem patřili k optimátům a při rozdělování půdy na jihu Itálie postupovali bezohledně, došlo i na vraždy Gracchových příznivců. Za to byl roku 123 Popillius podle nového zákona exulován, viz tam, ale po likvidaci gracchovského hnutí roku 121 se směl do Města vrátit. Popillius roku 135 úřadoval jako praetor na Sicílii a kladl si za zásluhu, že pochytal a pánům vrátil přes devět set otroků, jak praví nápis z Forum Popillii.Za konsulátu vybudoval silnici z Rhégia do Capuy, pokračování silnice Appiovy/via Appia z Říma, a z Arimina do Atria; obě zvané via Popillia. Během vyměřování pozemků založil v Lukánii osadu Forum Popillii/dn. Polla v regionu Campania. Rupilius uspořádal Sicílii tak, že obcím ponechal jejich vlastní jurisdikci, lex Rupilia

************************************************************

131.

Ol. 162, 2

181 SE

117 AE

(Epiklés)

a. u. c. 623

L. Licinius Dives Crassus Mucianus a L. Valerius Flaccus

************************************************************

V době, kdy Židé oslavují dožínky, v době svátku „pod zelení“/někdy v září až říjnu, byl obležený Jerúsalém vyhladověn a Ióannés Hyrkános I. se vzdal (srov. předchozí rok). Král Antiochos VII. Euergetés byl ale k Židům mírný: obnovil jejich tributární závislost na Seleukovcích (srov. roky 145, 142), museli opět strhnout hradby, přišli o všechny územní zisky Iónathanovy a Simónovy, byli však ušetřeni okupační posádky; Hyrkanův bratr byl vzat jako rukojmí, srov. o jeho dalších sourozencích roku 135. Následujícího roku se Židé podíleli na výpravě proti Parthům, srov. rok 129.

V Alexandreji povstalo obyvatelstvo, pravděpodobně již v listopadu 132, proti vládě Bohů Dobrodějů IV., tj. proti Ptolemaiovi VII. Euergetovi II. vulgo Fyskónovi a jeho druhé manželce Kleopatře III. Euergetis, lidově Gyné/Manželce, kteří k vládě nominálně přibrali syna Euergeta II. s Kleopatrou II. Ptolemaia Euergeta III. zvaného Memfítés (viz rok 133). Všichni Bohové Dobrodějové IV. uprchli snad v říjnu před revolucí na Kypros a královna Kleopatrá II., matka Kleopatry III., byla v Egyptě provolána panovnicí jako Filométór Sóteirá I.; vládla samostatně do roku 129. Kdo vedl revoltující obyvatelstvo, kdo armádu, jaký byl rozsah bojů, známo není. Sami Egypťané válce vedené pravděpodobně v Alexandreji a bezprostředním okolí říkali ameixiá/přerušení kontaktů, chaos. K usmíření mezi božskými sourozenci došlo až roku 124. • Je to první samostatná vláda ženy v některé z makedonských hellénistických říší (srov. rok 125, ale 215 a 175 říši na Bosporu).

Římané se konečně vypravili do války proti Aristoníkovi alias Eumenovi III. Filopatorovi. V čele konsulského vojska stál konsul P. Licinius Crassus, který byl zároveň pontifikem maximem, což se předtím ještě nestalo, a skončil v zajetí, viz rok následující.

V Římě opět vypukly konflikty kolem agrárních reforem. Nepodařilo se prosadit rozšíření pozemkového zákona na spojeneckou půdu (srov. rok 133, lex agraria Ti. Sempronia). Praetor T. Annius Rufus, cos. 128, vystavěl silnici vedoucí z Patavia a Atrie do Aquileie napříč krajem Venetů, via Annia.

************************************************************

130.

Ol. 162, 3

182 SE

118 AE

(Démostratos)

a. u. c. 624

L. Cornelius Lentulus a M. Perperna

************************************************************

Dynasta Zibelmios, který vládl thráckým Kainům po zavraždění svého otce Diégylia v roce 142, byl pro krutost svými poddanými rovněž zabit. Tím skončila mezi Thráky hégemonie Kainů.

Na jaře byl P. Licinius Crassus s vojskem v Anatolii ve válce proti héliopolítům při obléhání města Leukai překvapen Aristoníkem a Římané byli rozprášeni. Prokonsul byl zajat a později záměrně zranil svého thráckého strážce bodnutím prutu na pohánění koně do oka a dal se jím probodnout: nesnesl pomyšlení na hanebnost otroctví/dedecus servitutis. Nový konsul M. Perperna porazil Aristoníka v poli. Armáda héliopolítů se rozutekla a král Eumenés Filopatór alias Aristoníkos byl Římany oblehnut ve Stratoníkeji na Kaíku v Lydii a zde vyhladověn (viz následující rok).

V bojích proti Aristoníkovi padl král Kappadoků Ariaráthés V. Eusebés Filopatór, snad u Leukai (?). Vládl od roku 164. Královna Nýsa alias Láodiké, dcera Seleuka IV. Filopatora, vládla pak za své nezletilé děti (?) jako regentka do roku 125. V rozmezí těchto let dala otrávit pět dětí (?), šestým byl Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór, kterého před matkou zachránili příbuzní (později vládl do roku 111).

Po rozhodném zvratu ve válce s Aristoníkem odměnili Římané za jejich služby krále Mithridáta V. Euergeta Pontského Velkou Frygií, viz dále o ní roku 129 a 121, a synům Ariarátha V. Kappadockého předali do správy Lykáonii a Kilikii, menší část na západě země, viz tamtéž.

Kolem roku 130 zemřel (?) král v Kommágéně Ptolemaios (vládl samostatně od roku 164; někdy bývá jeho vláda historiky ukončována kolem roku 140). Nástupcem se stal jeho syn (?) Samos II. Theosebés Dikaios/Bohabojný a Spravedlivý (vládl do doby krátce před rokem 98). Samos II. nepoužíval královský titul (srov. rok 69). Byl ženat s královnou jménem Ísiás Filostorgos/Něžnou, Přítulnou.

Král Antiochos VII. Euergetés se vypravil proti Parthům a překročil Eufrátés. V květnu až červnu byl při lidovém povstání v Seleukeji na Tigridu zabit parthský stratégos Éhios a město se stalo znovu seleukovské. Dne 22. ajjaru/1. června byla v seleukovských rukách opět celá Babylónie, tzn. že krátce předtím museli být odtud vyhnány parthské posádky (srov. rok 141).

O něco později byli Parthové s vojevůdcem Indatem/Sindou poraženi ve velké bitvě na řece Lykos, tj. Zab (jméno Indatés či Indattu je zřejmě elamské: čtyři elamští vladaři se jmenovali Indattu). Král Fraátés II. Theopatór se bojů neúčastnil. Parthové byli třikrát za sebou poraženi v poli a museli vyklidit Médii a celou Mesopotamii. Antiochos Euergetés přezimoval v Médii. Fraátés II. propustil v zimě do Syrie jako dobře načasovanou bombu internovaného Seleukovce Démétria Níkátora, drženého v Hyrkánii od roku 141 (srov. tam a rok následující)V této době, v zimě 130/129, byla Seleukeia na Eulaiu stále ještě seleukovská.

V helléno-bakterských státech zemřel někdy kolem t. r. král Menandros Dikaios Sótér (vládl od roku asi 155). Zemřel buď ve vojenském ležení, nebo předal moc synovi a abdikoval. Jeho smrt přinesla úpadek hellénismu do regionu. Nástupcem se stal jeho syn Stratón I. Sótér Dikaios (do roku 95; jeho druhá vláda se začala asi roku 80) a Menandrův bratr (?) Antimachos II. Níkéforos (vládl do roku asi 125; viz o možné afiliaci s Antimachem I. roku 190). Za nezletilého Stratóna vládla jeho matka Agathokleia. Jak se snášela vláda "Královny na víru obrácené"/basilissa theotropos s ambicemi Menandrových sourozenců n. Apollodota I., nelze s žádnou jistotou stanovit. Menandros byl posledním velkým hellénských vládcem v Asii. 

V říši Antimachovců byli údělnými dynasty za Menandra s titulem králů Polyxenos Epifanés Sótér a Epandros Níkéforos, pravděpodobně též Apollodotos I., jehož synem mohl být Apollodotos II. Megas Sótér Filopatór/Apaladata užívající též královského titulu. • Všechna tato jména známe pouze z údajů numismatických. Je možné, že existoval ještě král Menandros II., vnuk Menandra Spravedlivého. 

V říši Eukratidovců skončila někdy v této době vláda krále Eukratida II. (vládl od roku asi 140). Nástupcem se stal jeho syn (?) Archebios Dikaios Níkéforos (do roku asi 120). Za Eukratidova předchůdce Hélioklea I. Tocharové/Jüe-č' dorazili z východní Číny do Střední Asie a tlačili před sebou Skythy, viz zde níže, kteří vážně ohrožovali Parthy: ve válkách s nimi zahynuli dva jejich panovníci, viz roky 128 a 124 a srov. rok 123. Jüe-č' posléze napodobovali Héliokleovu ražbu.  

Kolem této doby přešli řeku Óxos a dobyli Baktrii Tocharové, kteří přišli z oblastí Východních Saků/Tárímská pánev, a ustavili zde svůj vojensky organisovaný konfederovaný stát s pěti kmenovými knížectvími, původně snad kopírující hellénistickou administrativu stratégií. Baktrie přestala být kontrolována ústřední hellénskou mocí, třebaže se místy načas zachovala autonomní knížectví; viz v indexu s. v. Tocharové, jako součást pentarchie (?), výčet členů pentarchie viz v indexu s. v. Baktrie. Tocharská invase bývá též kladena to doby kolem roku 100.

Hellénské státy přenesly svá centra na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie. O osudech obyvatelstva hellénských měst není známo nic. Již roku 128 potvrzuje čínská mise (srov. rok 139) pentarchii Jüe-č'ů, což je čínské označení pro Tochary, v Baktrii; jsou mezi nimi stále ještě jména hellénských dynastů (viz roky 177, 170, 160 a 140).

Sakové/Sakaraukové (Indoskythové, Východní Skythové) vpadli ze Střední Asie do Arachósie, některé klany nomádů migrovaly napříč zaniklou hellénobakterskou říši, z níž zbyly jednotlivé státečky, k jihu k Indu, viz rok 90. Proti nim se vypravil král Parthů Fraátés II., který se proto nemohl zúčastnit bojů s pronikajícím Antiochem Euergetem v Médii a v Mesopotamii (srov. rok 160 a zde výše); viz dále rok 128 a 124.

Na Kypru dal král Euergetés II. zavraždit svého syna a spoluvládce Ptolemaia Euergeta III. alias Memfíta (spoluvládcem od roku 144), protože se pokusil o útěk ke své matce do Alexandreie (viz předešlý rok). Jeho po údech naporcované tělo poslal do Alexandreie jako dárek k narozeninám jeho matce a své sestře, královně Kleopatře II. Sóteiře. Zároveň dal k sobě povolat a zavraždit svého dalšího syna, prvorozeného Ptolemaia, takto místodržitele v Kýréně, neboť měl obavu, že by se mu stal konkurencí (tento Ptolemaios byl tehdy již dvaceti- či pětadvacetiletý; jiný od Ptolemaia Apióna, syna s Eirénou).

Od nyní vládl Ptolemaios VII. Euergetés II. se svou druhou manželkou Kleopatrou III. jako Theoi Euergetai V. (do roku 124).

V Egyptě se „občanská“ válka (viz minulý rok) rozšířila po celém Ponilí. Zmatků využil jistý Egypťan nebo Núbijec jménem Harsiesis, který se v Thébách prohlásil králem. Dostal se ke královským prostředkům uloženým v Thébách, údajně na devadesát talentů. Do země se z Kypru, nevíme kudy a s jakými oddíly, vrátil Euergetés II., obsadil Memfis a celou Deltu a za stratéga Thébaidy, tj. Horního Egypta, jmenoval poprvé v ptolemaiovské historii rodilého Egypťana jménem Paós, jenž rychle obnovil Euergetovu moc nad Horní zemí: Harsiesis beze stopy zmizel. Jak dlouho jeho usurpace trvala, nevíme.

Koncem tohoto léta vládli Theoi Euergetai V. celou říší, zatímco Kleopatrá II. Sóteirá zv. Adelfos/Sestra vládla jen v Alexandreji a brzy se město dostalo pod obležení bratrových vojsk (viz rok následující a srov. rok 118).

Občané Massilie poslali do Říma s prosbou o odpuštění jejich (malo)asijské métropoli Fókaji za její spojenectví s Aristoníkem; čehož dosáhli. • Fókajští ovšem byli vždy silně protiřímští, podporovali i Antiocha Velikého.

Kolem roku 130 se narodil Asklépiadés z Prúsy v Bíthýnii (dnešní Bursa v TR), lékař a zakladatel lékařské školy. Zemřel roku 50. 

Někdy v rozmezí let 130 až 120 se narodil v Palaistíně Antiochos z Askalónu, pozdější filosof nové Akadémie, přítel L. Licinia Luculla, s nímž byl na tažení proti Mithridátovi Eupatorovi; od roku 79 byl scholarchem Akadémie a zemřel v Římě v průběhu roku 68/67.

Kolem t. r. zemřel v Tarentu tragický básník M. Pacuvius (narozen kolem roku 220). V téže době působil v Římě architekt Hermodóros ze Salamíny kyperské, stavitel chrámu Iova Statora.

Podle censu z let 131-130 bylo 318 823 římských občanů kromě sirotků a vdov. Poprvé byli oba censoři z plébéjských rodů: Q. Pompeius, cos. 141, a Q. Caecilius Metellus Macedonicus, cos. 143. Přísnost Caecilia Metella, vyzývajícího k méně luxusu a více dětí v římských rodinách dráždila populáry a v celkově chaotické domácí situaci a ve sporech o pozemkovou reformu ho tribun lidu C. Atinius Labeo Macerio kázal svrhnout z Tarpejské skály za to, že ho vyškrtnul ze seznamu senátorů; zachránili o však ostatní tribunové. 

Metellova výzva lidu, aby vstupoval do manželství, byla přitom zjevně liberální než konservativní, když začínala slovy: "Kdybychom, Quirítové, mohli žít bez manželky, všichni bychom se té obtíže (asi rádi) zbavili. Poněvadž to však příroda zařídila tak, že ani s nimi nelze žít dosti slušně, ani vůbec bez nich, musíme se postarat spíše o (své) trvalé štěstí než o krátkou pohodu." Také v té řeči k lidovému shromáždění za své censury mnohem političtěji řekl, aby se nespoléhal na bohy více než na své rodiče (celou řeč neznáme): "Když děti stále zlobí, vydědí je. Co bychom tedy měli očekávat něco jiného od bohů, než abychom se svými špatnostmi skončili... Nesmrtelní bohové odvahu schvalují, ale neposkytují nám ji."