Daň (2)

 

Práce, senátoři a business. S podporou C. Flaminia byl roku 219 či 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazuje vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. 80 hektolitrů. Římská aristokracie to vůbec měla z dnešního pohledu těžké, ale nestěžovala si.

Senátoři a jejich synové podle tohoto zákona nesměli vlastnit námořní lodi kromě za účelem dopravy vlastních výnosů/úrod na statcích, nesměli se účastnit veřejných licitací a měli zakázáno vše, co se pokládalo za spekulativní zisk, quaestus.

Za pozdní republiky byl čistý zisk statku orientovaného na produkci vína a oleje sto tisíc sesterciů ročně. Z obilné úrody byl roční výnos třicet tisíc sesterciů. 400 tisíc séstertiů musel mít jezdec v majetku, aby mohl přináležet ke stavu (sto tisíc dénárů). Nejmenší majetkový census senátora musel být jeden milion séstertiů, tedy 125 až 250 tisíc dénárů či drachem. Průměrný majetek senátorů se pohyboval do čtyř milionů, filosofující boháč Seneca měl prý oceněn majetek na tři sta milionů séstertiů, více než jeho vrah, císař Neró.

Senátorský stav v průběhu 3. a 4. století zmizel z Města a žil na svých rozsáhlých latifundiích roztroušených po celé říši. Senátorská aristokracie žila v opevněných venkovských sídlech globálně, bez ambicí a většího vlivu, první „jet people“ dějin. Za Constantína I. (zemřel roku 337) byli měšťané svázáni se svými rodišti, odkud nesměli odejít, kolóni se svými statkáři, řemeslníci se svými řemesly.

V západní části říše zanikla svoboda pohybu. Korporace řemeslníků, collégia, dědičně svázala lidi s prací, dcera se ani nesměla provdávat mimo obor – zárodky cechů. O spolcích herců a profesionálních sportovců viz pod herci a hry olympijské.

S manuální prací měli staří jisté problémy. Jako hobby, vzácně. Tu a tam nějaká korunovaná hlava trpěla takovou výstředností, že si libovala v řemeslnických koníčcích jako např. Archeláos a Perseus Makedonský, král Attalos III. Advokát Ciceró svého syna děsí prokletím podivných výdělků: „Předně nelze schvalovat takové výdělečné činnosti, které jsou lidem odporné, jako jsou příjmy z cel a z lichvy (nebo také jen „z úvěru“)".

Neušlechtilé a špinavé jsou všechny výdělky od lidí pracujících za mzdu, těch, jejichž práce a nikoli um se kupuje; u nich je totiž mzda závazkem k otroctví. Za špinavé také musíme pokládat ty, kteří kupují zboží od kupců, aby ho hned vzápětí prodali dál: nic by totiž nevydělali, kdyby hodně nelhali – nic není hanebnějšího nad lživost. Všichni řemeslníci žijí špinavou prací a na dílně nevidím vůbec nic ušlechtilého.“

Nejnectihodnější povolání jsou podle lstivého právníka a mizerného politika nikoli lhaní u soudu, jak bychom od něho předpokládali, ale lidé živící se jako rybáři, kuchaři, řezníci, tanečníci, voňavkáře a podobná zaměstnání. Kupodivu synovi rekomendoval lékaře, stavitele a učitele.

„Zato obchod, věnuje-li se malému rozsahu, nutno pokládat za špinavý; je-li velký a o mnoha položkách a dováží-li z celého světa a hodně lidem beze lživosti to prodá, takový obchod není třeba hanět.“ Ovšem nejlepší je podnikat v zemědělství, není nad to nic „požehnanějšího, sladšího, důstojnějšího svobodného člověka.“

Diocletiánus zavedl v provinciích vedle finančních daní pravidelný výběr naturálních dávek, annónae, které byly předtím vybírány nárazově. Výměr daně vycházel z plochy a kvality půdy, kterou jedinec dokázal obdělat, aby se uživil, a přepočetl ji na další komodity. Dvacet jiter orné půdy = pět jiter vinohradu = 225 olivovníků. Při výběru daní počítaly dvě ženy za jednoho hlavu.

Roku 287 zavedl pětiletý soupis majetku pro daňové účely, epigrafai, jak doloženo v Egyptě. Naturální daně v masu, oleji, vlně platili od nyní také senátoři a vedle pozemkové daně odváděli ještě aurum glebále, tj. zlato z obdělávané půdy. Městské obyvatelstvo platilo daň z hlavy, capitátió plébéia; do té doby se Itálii pozemkové daně vyhýbaly. Daň z hlavy měli Římané pro všechny podrobené: v Egyptě ji platili všichni, kdo nebyli římskými občany, od začátku záboru od čtrnácti do šedesáti.

Diocletiánus také zavedl roku 301 nejvyšší chráněné ceny a mzdy řemeslníkům, srov. zde níže. Jeho měnová reforma roku 294 se nezdařila, protože byl nedostatek mincovního zlata a stříbra.

V té době mizely z tržišť potraviny. Diocletiánovské reformy přinutili lidi setrvávat na pozemcích a ve svých profesích, měšťany v jejich rodných městech, život byl přepředpisován a nastala totálně bezvýchodná situace, z níž jedinou cestou byla rebelie nebo válka. Ve druhé polovině třetího století se utvrdila dokonalá vojácká totalita, nejtvrdší vojenská diktatura evropských dějin. Diocletiánus razil mince s nápisem Genius populí rómání.

Výběr daní. Daně a cla nevybíral stát, ale nájemci, publikáni, rekrutující se z řad společenské vrstvy jezdců, tedy těch, jejichž předkové patřili podle censu do skupiny, která na svůj náklad pro případ války musela udržovat koně a mít na to (něco jako „zemanové“).

Publikáni díky svým lobbyistickým stykům v Římu odírali provincie systematicky a stížnosti provinciálů na řádění výběrčích daní patřilo mezi běžnou soudní a senátní agendu. Teprve za Caesara byl výběr daní převeden na stát. Pronájem cel soukromníkům praktikovali Athéňané již ve 4. st.

Rozpočet a výdaje státu (srov. také pod ceny a bohatství) v hellénismu a v římské říši měly zčásti moderní strukturu. Stát financoval vojsko, bezpečnost, cesty, veřejně prospěšné stavby (vodovody, komunikace, lázně), udržoval regulované ceny potravin a rozdával zdarma obilí pro nevýdělečné populaci (za Caesara v Římu zhruba desetina občanů).

Na státní útraty byly vypravovány všechny velké kultovní slavnosti a s nimi spojené hry všeho druhu. U Římanů se na veřejných stavbách a na hrách významně podílela nobilita, císařova pokladna za Augusta a jeho nástupců financovala řadu veřejných staveb (chrámy, lázně, cirky, divadla, knihovny), armáda v provinciích hraničících s barbary.

Císařové zavedli placenou byrokracii. Do Marka Aurélia byly tři platové kategorie, stoický císař zavedl čtvrtou. Nejnižší úřednický plat byl 60 tisíc séstertiů ročně, sexágénárius, pak sto tisíc, centénárius, dvě stě tisíc, ducénárius, a od M. Aurélia tři sta tisíc, trecénárius. Za vysoké inflace ve 3. století n. l. stačil k přežití člověka jeden denár.

Celkový roční rozpočet římské říše v antónínovské době ležel kdesi na 250 milionech dénárů. Největší část císařského rozpočtu spolykaly výdaje na armádu. Odhaduje se, že roční žold pro legionáře a pomocné sbory na hornogermánsko-raetském límitu stál deset milionů dénárů. Když byl roku 161 posunut směrem do germánského vnitrozemí, musely legie z úspornosti rozebrat a přemístit kamenné a cihlové lázně, latríny a další budovy.

Někdy na přelomu 1. a 2. století n. l. sloužilo v armádě podle novodobých odhadů na tři sta čtyři sta tisíc mužů, za Diokleciána asi až půl milionu.

Římský stát se dostával k nesmírným finančním prostředkům na východu velmi snadno. Nikoli daněmi, ale vojenskými vítězstvími, nebo nehoráznými triky. V létě roku 58 si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život vládce Kypru Ptolemaios. Z Kypru Římané udělali provincii, jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů.

Cató ml. pro převoz kyperského státního pokladu dal vyrobit nádoby, které pojaly dva talenty a padesát drachem mincí, tj. 12.050 drachem v jedné „amfoře“. Ke každé dal přivázat dlouhé provazy s korkem, aby při případné námořní katastrofě byla zřejmá poloha utopeného pokladu, viz zde výše. Sedm tisíc talentů je 42 milionů drachem neboli dénárů, srov. nahoře s dluhem Ptolemaiova strýce Auléta.

Cenové regulace a sociální podpory jsou staré jako bída a jako městský stát. Doloženy jsou státem regulované ceny v Babylónii v 18. století př. n. l. (po vzoru sumerských vládců).

Pozoruhodným rysem klasického attického, hellénistického (alexandrijského, antiošského) a římského modelu sociálního smíru je rozdávání potravin občanům přídělovým systémem, a gratis. Při levné pracovní síle byla otázka nezaměstnanosti pro Hellény a Římany něco zcela nepochopitelného a nikdo také žádný takový problém ve starověku nedefinoval.

Kromě obilí se římským proletářům, povalečům a všem těm, kteří byli oficiálně nemajetní, tzn. většině římské populace, rozdávalo později ještě maso nebo dokonce víno.

Ceny obilí měly velké výkyvy. Nedařilo se vytvářet významné zásoby a cena lokálně odvisela od úrody. Na Sicílii v rozmezí několika let oscilovala cena jednoho modiu obilí mezi dvěma až dvaceti séstertii. Díky dovozcům a spekulantům stálo obilí v Římu pochopitelně mnohem více. Crímen annónae, obilní lichva, byl cenový kartel římských dopravců a obchodníků a císařskou mocí potíraný.

Hellénističtí panovníci a po nich římští císaři stanovovali maximální ceny potravin. Lid měl určité jistoty a armádní dodavatelé hranice. V alexandrijském přístavu dohlížel sítologos na sýpky a na kvalitu státem exportovaného obilí měli Ptolemaiovci jednoduchý systém: písař, antigrafeus, přístavního úřadu zapečetil a předal kapitánovi lodi vzorek nákladu, deigma, aby nebylo možné obilí a jiné zboží dodatečně namíchat.

Vzdálenost Alexandreia - Řím trvala v květnu a červnu proti severním větrům jeden až dva měsíce (buď plavba podél Afriky s překřížením otevřeného moře na úrovni Malty nebo Sicílie, anebo přes Kypr podél Anatolie a Hellady). Zpáteční cesta s větrem v zádech trvala dva týdny.

Za Diokletiána byla maximální povolená cena jednoho vojenského modia pšenice (asi 17,5 litru) jedno sto dénárů, ječmene šedesát, bobů drcených jedno sto, celých šedesát, čočky jedno sto, hrachu drceného jedno sto, ovsa třicet dénárů.

Libra (italská, necelých 40 dkg) vepřového masa stála 12 dénárů, hovězího osm, skopového osm, jater z vepře krmeného fíky 16 dénárů, stejně jako slaniny, šunky 20, sádla 12, klobásy až 16, bažanta krmeného 250 dénárů, z obory 125, husa 200, dvě kuřata 60, koroptev 30, deset kvíčel 60, zajíc 150, králík 40, deset drozdů 16 až 40 dle druhu, páv 300. O platových výměrech viz pod ceny.

Ještě v devadesátých letech 4. století n. l. vyplácela místy města chudákům a starým lidem „sociální podporu“ v mincích, nicméně v této době se stříbrná a měděná měna hroutila. Města se dávala pod ochranu senátorům a boháčům, patrócinium, nedokázala se bránit vlastními silami. Rozšířena všeobecná chudoba, chaos v dopravě, banditismus. Roku 391 musel dokonce císař Theodosius I. přiznat jedinci právo bránit svůj majetek i před vojáky.

Zřejmě největší a k tomu nezdaněnou obchodní transakcí starého věku byla státní aukce 28. března 193 n. l. („rok pěti císařů“). Po smrti císaře Pertinaka si u praetoriánů zajišťoval podporu praefectus urbis Ti. Flávius Sulpiciánus, Pertinakův tchán. Dva vojenští tibúnové dostali nápad, že Dídius Iúliánus, když ho spatřili, by mohl být lepší. Dídius skutečně sliboval dát vojákům císařské gardy více na odměně, a také obnovu Commodovy památky. Vpustili ho do tábora a zvolili císařem. S podmínkou, že Sulpiciánovi se nic nestane (přežil to, ale později byl popraven Sevérem, protože se postavil na stranu Clódia Albína).

Podle jiné verse byl Iúliánus opilec a jeho rodinka také (dobově: „vedli nezřízený život“). Když Pertinax zemřel, manželka Manlia Scantilla a dcera Dídia Clára tatíka přemluvili, aby zašel za vojáky a slíbil jim cokoli. U brány se potkal se Sulpiciánem a oba přes zeď licitovali o císařství, o vládu nad světem! Jaké částky padali, není známo.

Majetek, census, daně a občanství, leitúrgiá, symmoriá, antidosis etc.: athénská cesta kudy na majetné (srov. pod ceny a bohatství): Podle majetkových censů, odhadů, byly organisovány státní režimy hellénských států a Říma. Klíč byl prostý: kdo více sklízel, měl širší občanská práva, ale také jeho zdanění bylo mnohem vyšší (zásada vazby šíře občanských práv na výši majetku a daní z něho platila např. v Čechách až do ledna roku 1907).

První stupňovaná daň podle majetku je zřejmá ze Solónových zákonů. Rozdělil občany do čtyř majetkových kategorií podle výnosů jejich polností a podle bohatství si museli sami pořizovat zbroj do války. Nejbohatší si, zjednodušeně řečeno, pořizovali koně, těžká brnění apod. Řemeslníci bez výnosů tvořili pěchotu. Solónova ústava zakazovala jakýkoli export plodin z Attiky kromě oliv a zdanil jako první v dějinách prostituci, aby z těchto peněz postavil chrám, tedy „jednorázově“, nikoli jako pravidelnou daň; k tomu srov. zde níže.

O sto let později v Athénách perikleovských již existovaly celní daně přístavní, dopravní poplatky a daně z prodejů, daň z hlavy, daň z majetku dle movitosti majitele. Pronájem cel soukromníkům praktikovali Athéňané již ve 4. st. Stát kromě toho získával příjmy ze soudních pokut a z prodeje konfiskátů, z pachtu státní a sakrální půdy, z poplatků z důlní činnosti (Laurion), neboť těžaři byli soukromní pronájemci. 

Zřejmě nejvíce by se dnešním levičáckým rozhazovačům veřejných peněz vybraných pod hrozbou zákona, tj. vládám a jejich ministrům financí, líbil příklad demokratických Athén. Přímé daně kromě dovozních cel v podstatě neexistovaly, daň z úrody byla od Peisistratových dob pětiprocentní (dvacetina), podle jiného zdroje Athéňané odevzdávali desátek, dekatén (od toho dekateutérion, celnice, úřad výběrčího, dekateuein, platit daně); snad aby tím financoval svou státní kulturní politiku a přátele a pak to už vydrželo nastálo. Athéňané ovšem pro výběr daní žádnou byrokracii nevydržovali. Cla vybírali soukromníci, jimž stát výběr pronajal. Roku 400 bylo právo prodáno za třicet talentů, nicméně následujícího roku, stát se zotavoval z porážky ve válce a obchody rovněž, za talentů 36: pronajimatel složil částku a pak se ziskem vybíral. Stejný systém vydržel i za Římanů. Za Démosthena dělal příjem jen ze zboří z thráckých přístavů v Peiraieu ročně dvě stě talentů. 

Občané byli podle výše majetku rozděleni do několika skupin, z nichž nejvyšší měla úžasné právo zvěčnit své jméno a rodnou čtvrť u potomstva zaplacením nákladného secvičení divadelního sboru na slavnosti.

Peisistratos byl také zjevně první z Evropanů, který jako „státník“ půjčoval peníze na „projekty v zemědělství“ a asi byl prvním, který vládl a současně byl bankéřem-podnikatelem v úvěrech. Mělo to logiku: nechtěl, aby se venkovský lid potloukal bez práce po Athénách a staral se o politiku, ale zůstal v attické provincii. Protože měl za něho stát vyšší příjmy, mohl být Peisistratos štědrý a Athéňané říkávali, že ka něho se žilo jako „za Krona“. Úrok dělal v Athénách jedno procento měsíčně čili jednu drachmu z miny.

Obětiny bohům byly určitou formou daní, protože se v určitých situacích předpokládaly (uzavření smluv, propuštění na svobodu děkovali Athéně apod.). Bohyni a tím pádem státním reservám se dostávalo uměleckých děl a předmětů ze zlata a stříbra.

Nadílka podobných čestných výdajů pro athénské boháče se jmenovala leitúrgiá, liturgie, neboli občanské právo a povinnost postarat se o státní výdaje na své náklady. Kromě divadelních her mezi leitúrgie patřilo vypravení triéry, válečné lodi (odtud se povinnost jmenovala triérarchie). Poctěný občan dal loď postavit, vybavit, opatřit osádku zásobami a žoldem – to všechno na své náklady. Pravda, na lodi byl pak velitelem, když se táhlo do války a mohl se stát velmi slavným.

Pro zámožné Athéňany znamenaly leitúrgie a válečné daně/triérarchie a symmorie značné výdaje. Hodně z toho „šlo do kultury“. Lýsiás se na konci peloponnéské války před soudem chlubil, kolik ho jeho majetek stojí. Jako chorégos vítězného tragického sboru vydal třicet min, secvičení a náklady tance se zbraněmi o panathénajích stály 800 drachem, náklady na mužský sbor pro dionýsie dosáhly 5000 drachem, jindy jako chorégos chlapeckého sboru zaplatil patnáct min.

Vítězný sbor pro komédii Kéfísodórovu, jemuž byl přidělen jako chorégos losem, ho přišel incl. obětní trojnožky na šestnáct min, tanec se zbraní mladíků sedm min, vítězství v závodu trojveslic v Súniu stálo 15 min. Za války sedmiletá leitúrgie-triérarchie na vydržování bojové lodi stála šest talentů: „V době, kdy jsem měl na starost lodní výstroj (rozumí se navíc, celého loďstva), plula moje loď nejlépe z celé flotily.“

Démosthenés, který roky usiloval o převedení divadelního fondu pro chudé do válečného rozpočtu, kolem roku 350 tvrdil, že náklady na dionýsie a panathénaje jsou vyšší než pro námořní vojenskou výpravu (sic!). Viz také pod symmorie a zde níže. Kolem roku 350 stála bojová sezona čtyřiceti triér s námořním výsadkem šedesát talentů stříbra, deset triér bez pěchoty pět talentů.

Celá athénská armáda v poli stála na jednu bojovou sezonu 92 talenty: čtyřicet pro dva tisíce pozemní pěchoty, čtyřicet pro dva tisíce námořní pěchoty (po dvou stech mužích na každé z deseti triér), a dvanáct talentů činily náklady na jezdce. Na stravu potřebuje měsíčně jedna lodní posádka dvacet min, voják přišel na jídlu na deset drachem a jezdec na třicet dr. na měsíc. To jsou nejnižší státní částky, které neřeší plně výživu mužů u vojska, ale počítalo se s tím, že zbytek si armáda obstará v poli sama. 92 talenty stříbra jsou asi 2,5 tuny kovu. P. Cornelius Scipio přivezl po vítězství nad Púny po svém triumfu roku 200 do římské pokladny tun více než 43!

Triérarchie se změnila ve 4. století v symmorii. Tři sta nejbohatších Athéňanů korporativně zaplatilo dopředu peníze na výdaje námořnictva, a pak to od svých spoluobčanů sami vybrali – první příklad pronájmu výběru daní soukromým osobám. Stát na tom vydělal.

V každém z administrativních okresů Attiky existovaly naukrárie, námořní bratrství, která původně nesla náklady na vypravení válečné lodi a vlastně také na sestavení její posádky: nejbohatší tak vlastně vlastenecky financovali bojový prostředek a ještě dávali mzdu veslařům-spoluobčanům.

V dobách pro stát pohnutých se od majetných občanů očekávaly dobrovolné dary, epidoseis, v penězích, tedy v hodně penězích, i v armádním zboží (např. štíty, srov. rok 373). Nejzáludnější byl však zákon o výměně majetku, antidosis. Kdo z bohatých Athéňanů neměl na placení svých „povinností“, mohl být kýmkoli z Athéňanů vyzván, aby si s ním vyměnil majetek. Chudák, který tak k majetku přišel, dostál svých povinností, boháč přes moc legálně zchudnul. Antidose byla praktikována ještě ve 4. století. Jakmile přišly Athény o loďstvo, byl také konec socialismu (srov. episodní návrat v 80. letech 1. st. př. n. l.).

Srovnání: Jeden z hlavních hellénských ideologů jednoty proti Peršanům, věhlasný rhétór Ísokratés, v řeči O míru z roku asi 356 se stěžuje na rozhazovačnou politiku tehdejších démokratických vůdců. Zatímco prý Periklés vedl svou domácnost skromně, a chudák to nebyl, na Akropoli v Athénině chrámu uložil státního pokladu na osm tisíc talentů a další chrámové poklady. Co prý ti dnešní politici, ptá se Ísokratés: „Odvažují se tvrdit, že pro správu veřejných věcí nejsou s to dbát o své vlastní (majetky), a my vidíme, že ty „zanedbávané“ vykazují takové přírůstky, o jaké si dříve ani bohy prosit netroufali. Zatímco my, lid, jsme v takových poměrech, že nikdo z občanů nežije příjemně a bez starosti, ba že město je plné nářků.

Vždyť jedni s bědováním vyprávějí druh druhu o své chudobě a nouzi, druzí o přemíře příkazů a leitúrgií a o trápení se symmoriemi i s vyměňováním majetku. To vyvolává takovou omrzelost, že lidé s majetkem žijí ve větším hoři než ti, kteří ustavičně strádají.“

O antidosi roku 353 ve stejnojmenné řeči prohlásil: „Když jsem byl ještě chlapec, být bohatým se pokládalo za něco tak bezpečného a ctihodného, že téměř všichni se tvářili majetnějšími než ve skutečnosti byli, jen aby se podíleli na té vážnosti. Nyní si člověk musí připravovat obranu na důkaz, že není bohat, jako by šlo o největší, a myslit na ni předem, má-li se zachránit. Zdát se zámožným je totiž mnohem nebezpečnější než být skutečným zločincem…“

Ptolemaiovci. Hellénismus a vysoké státní výdaje související často se státním monopolem zdvihly daňovou hladinu. Protože chránili své monopoly ve všech hlavních exportních komoditách (oleje, obilí, dobytek, papýros) uvrhli Ptolemaiovci vysoká dovozní cla. Farmáři a nájemci na královské půdě odevzdávali až polovinu úrod „státu“.

Alexandrijská daňová saň zatížila poplatky obchod se solí, rybolov, zhotovení právních dokumentů, pronájem zboží, existoval monopol na prodej čočky.

Armáda královských úředníků a písařů sestavovala registry egyptských občanů a jejich majetků a kontrolovala obchodní život, dohlížela na řádné osetí půdy a její sklizeň a výkup za stanovenou cenu. Královští ekonomové pronajímali výběr daní; majetek pronajimatelů brali do zástavy, dokud sjednanou částku neodevzdali.

Ptolemaiovci, Seleukovci, Attalovci, svým způsobem Antigonovci a další údělné monarchie a demokracie byly pravzorem novověké daňové soustavy.

Legendy středověké a daně novověké: jízda na koni nahé lady Godivy byl úspěšný krok, jak zbavit daně Coventry. Domesday Book Williama Dobyvatele z roku 1086 byl censem v Anglii, freska na zdi Brancacciho kaple ve Florencii znázorňuje boží požehnání systému daně z příjmu a majetku, který vstoupil v platnost v republikánské Florencii roku 1427.

Daň z příjmu vznikla ve Spojeném království v hlavě premiera Williama Pitta v dubnu 1798 za války s napoleonskou Francií a jméno nenasytného odporného nápadu bylo triplicate assessment, trojmo podaná daň, spíše spojení několika daní z luxusního zboží a z majetku než nová daň.

V prosinci téhož roku vláda tuto daň zrušila a zavedla novou, tentokrát již daň z příjmu: všechny příjmy nad šedesát liber byly zdaněny deseti procenty, ale sazba mezi šedesáti až dvěma sty librami byly nižší. Byla to daň ryze pro válečné potřeby a zopakována byla roku 1802 a znovu následujícího roku, kdy byla zvýhodněná taxa snížena ze dvou set na 150 liber.

Daň z příjmu byla tak „oblíbená“, že ji parlament hned po válce s Napoleonem roku 1815 zrušil a nařídil zničení všech dokladů o jejím vybírání. Snadnost, s jakou se státní pokladna dostávala k penězům daní z příjmu, ovšem lákala.

Roku 1842, když Sir Robert Peel vyhlašoval reformu svobodného obchodu a rušil exportní daně a daně z dovážených surovin, nahradil ušlé zisky státu obnovenou daní z příjmu. Prý opět dočasně.

Daň z obratu a z nabytého majetku na kontinentu byla poprvé zavedena roku 1918 v Německu, dtto v UK. Druhá světová válka a poválečná rekonstrukce obrátila zdanění nejvyšších příjmových vrstev v daň masovou. Výběr daní připadl státním úředníkům také až ve 20. století.

U některých daní nebylo nikdy a není zřejmé, zda převládá snaha potlačit spotřebu některých komodit (tabák, alkohol), nebo záměr dát státním příjmům dobře profitovat. V té souvislosti je na místu otázka, zda nehrozí civilisaci zánik, jakmile začne pronikat vzdělanost do mas? Její rozšíření přináší pokles její intensity. Totéž lze říci o právu a povinnosti platit daně…

V Americe byly daně příčinou nezávislosti a občanské války. A díky jim se obě války také zaplatily. Koloniální daně byly tehdy tři, kapitální, z majetku a spotřební. Roku 1643 kolonisté v New Plymouth, Massachusetts, si schválili „fakultativní daň“ podle svých možností, tj. majetků a výdělků z obchodu. Během revoluce v letech 1775 až 1783 uvalilo daň většina států nové Unie: začala díky britské dovozní dani z melasy, cukru a čaje, protože tím američtí pašeráci přicházeli o zisky, a slavná je také průvodní motto protikrálovského odporu dvou milionů Američanů: „Taxation without representation is tyranny.“

Ústava z roku 1789 poskytla federální vládě právo ukládat daně na „placení vládních dluhů, pro zajištění obecné obrany státu a pro všeobecné blaho Spojených států.“ Za George Washingtona a Johna Adamse zavedl kongres široký systém daní z kočárů, alkoholu, soli, cukru, tabáku, právních dokumentů, akcií a aukčních prodejů. Roku 1798 přibyly daně z domů, půdy a otroků. Thomas Jefferson, odpůrce daní, řadu z daní zrušil.

Válka se Spojeným královstvím roku 1812 přinesla nové daně, ale až do inaugurace Abraham Lincolna roku 1861 hrály daně mezi vládními příjmy nepatrnou roli. Ještě roku 1862 byly daně z dovezeného zboží 49 milionů dolarů, veškeré vládní příjmy činily 52 miliony.

Celní tyto poplatky byly příčinou sporů Jihu se Severem, který chtěl své výrobce chránit vysokými dovozními cly proti levnějším importérům. Lincoln zavedl tříprocentní daň z ročního příjmu mezi 600 a 10 tisíci dolary a pětiprocentní daň na příjmy vyšší. U příjmů nad pět tisíc brzy daň dosáhla deseti procent.

Během občanské války platilo příjmovou daň méně než jedno procento obyvatelstva a výnos daně byl jen malým přínosem do válečné pokladny. Zrušena byla roku 1872.

Roku 1894 vydobyli farmáři, dělníci a maloobchodníci vedení demokraty zavedení dvouprocentní daně na čistý roční příjem nad čtyři tisíce dolarů včetně darů a dědictví. Týkala se malého počtu obyvatelstva a většinou jen lidí na Východu. O rok později byla daň nejvyšším soudem odmítnuta jako neústavní.

Po vnitropolitických tahanicích přišel s obnovením daně republikán Theodore Roosevelt a o rok později se začalo jednat o úpravě ústavy, k němuž došlo šestnáctým dodatkem v únoru 1913: schválení daně z příjmu dostalo ústavní zelenou. 3. října 1913 demokrat Woodrow Wilson podepsal zákon o zavedení daně z příjmu.

Základní sazbou byla jednoprocentní daň na osobu a rok s příjmem tři tisíce dolarů pro svobodného a čtyři tisíce pro ženatého. U příjmu vyšších než 500 tisíc byla daň šestiprocentní. Při vstupu Spojených států do první světové války roku 1917 zaplatilo 2,7 milionu Američanů 180,1 milionu dolarů.

Od té doby se hodně změnilo. Federální daně všech druhů činily roku 1993 18,6 procent GDP, zhruba stejně jako roku 1968 (18,1 %). Podobně to je při součtu všech daní federálních, státních a lokálních: roku 1991 součet daňové zátěže činil 27,8 procent GDP, průměrná hodnota z minulého čtvrtletí.

První daň z příjmu ve Spojených státech byla placena nejbohatšími vrstvami ve výši pěti procent na domácnost. Rozšířeno roku 1943, kdy pod federální daň spadalo šestnáct procent dělnických příjmů. Průměrná daň z příjmu činila uprostřed světové války pouhá čtyři procenta. Naopak velmi bohatí to měli zlé. Podle Franklina D. Roosevelta nepotřebuje žádný Američan roční příjem vyšší než 25 tisíc dolarů (v přepočtu na dnešní kupní hodnotu asi desateronásobek dolarů). Nejvyšší příjmy byly tehdy zdaněny až devadesáti procenty.

Po válce ovšem výdaje na sociální programy státu rostly a roku 1964 činila průměrná daň z dělnického příjmu již asi deset procent. Daně z nejvyšších příjmů za presidenta Reagana klesly ze sedmdesáti na padesát procent, roku 1986 na dvacet pět. Pod Clintonem vyskočila na třicet pět procent.

Kuriositou do dějin zdaňování přispělo Dánské království, když s platností od 1. října 2011 zavedlo spotřební daň z poživatelných tuků, živočišných i rostliných, užitých při výrobě potravin (16 korun na kilogram, cca. 2,15 eur). V řadě evropských států už "pracovaly" zvýšené daně z cukru a sladkostí, pochopitelně desítky let z cigaret a alkoholu.

kompendium o daních, psané pro časopis Týden: Zdaníte i svou smrt

Daně jsou hlavním zdrojem vládních příjmů a závisejí pouze na nenasytnosti správců státní mašinerie, volených vlád, o kolik si důvěřivým obětem-občanům řekne.

Rostoucí daňové zatížení je vynález velmi moderní a původně nemá nic společného s theoriemi sociálního státu. Ostatně také velmi mladého. Za nejstarší naturální daň lze považovat obětiny bohům, kdysi garantům státnosti. Volený eneolitický bojový náčelník dostával podíl na kořisti, v mesopotamských státech a v Egyptě připadaly podíly ještě chrámovým občinám.

Předněvýchodní panovníci vybírali od podaných „desátky“ ze sklizní a od podrobených zemí tributy. Ještě v 5. st. př. n. l. vybírali perští vládci tributy ze satrapií z velké části v naturáliích (odněkud brali koně, odjinud zlato nebo eunúchy).

Helléni byli první, kteří zdaňovali podle censu, majetkového odhadu, a také podle toho organisovali své „demokracie“. Athénský zákonodárce Solón roku 594 př. n. l. rozdělil občany podle výnosů polností do čtyř daňových kategorií; starší české slovo berně jazykově souvisí s řeckým foros, daň, poplatek. Podobný model platil v republikánském Římu a podle majetkového censu byla uspořádána občanská práva i v novověkých státech (srov. Rakousko-Uhersko).

Dokonalý výběr naturálních a peněžitých daní z hlavy a pozemků fungoval v ptolemajovském Egyptě a v seleukovské říši. Jedním z uznání státu a panovníků svým občanům bylo udělení doživotní ateleie, bezdaňovosti. Hellénské dějiny znají dokonce jednu kuriosní koaliční válku zvanou celní. Roku 220 př. n. l. Rhodští bojovali s Býzantskými o průjezdné Bosporem a dosáhli svého: poplatek byl zrušen.

Římané platili zprvu vedle dovozních cel jako přímou daň tributum. Roku 167 př. n. l. po likvidaci Makedonie senát rozhodl, že napříště obyvatelé Itálie nebudou platit přímé daně z hlavy, ale pouze daně přepravní, daně nepřímé, tzv. portoria. Výběr cel v provinciích pronajímali Římané publikánům, jejichž hrabivost byla příslovečná.

Pravidelnou jednoprocentní daň na všechny prodeje uvalil Caesar, např. pětiprocentní dědickou zavedl filosofující císař M. Aurélius (zemřel roku 180). Jeho vypečený syn Commodus oprášil starší nápad, který vtrochu jiné podobě přetrval věky: zavedl dva měsíce vroce navíc, aby mohl za ně vybírat daně. Roku 15 př. n. l. totiž uklidňoval Augustus v Galliích osobně protesty Keltů, které odíral jistý Licinius, sám Kelt, Caesarův otrok a Augustem pozdvižen na prokurátora jeho majetku v Galliích. Vymyslel, že prosinec je vlastně "desátý měsíc"/december, takže ještě dva měsíce do konce roku zbývají a tudíž je třeba platit daně jako za čtrnáct měsíců v roce. Augustovi to vysvětlil jednoduše: peníze tak jako tak vybíral pro něho a pro Římany, "poněvadž národové s takovým bohatstvím jako Keltové hrozí vzpourami".

Se zánikem římské říše zanikl aparát na výběr daní a nové státní útvary a panovníci vybírali daně ve formě služeb (práce na panském). V německých a italských městech se udržely poplatky ze zboží na tržištích. Panovník vybíral berni na válku, daň z příjmu všude platily bohatí měsťané.

Pro zásadu „žádná daň bez zastoupení na sněmu“ vypukla válka britských kolonií v Americe. První regulérní daň z příjmu zavedla za války s Napoleonem roku 1799 Británie (10 % na všechny příjmy nad 200 liber; roku 1815 byla daň zrušena, ale již 1842 obnovena).

V téže době v německých státech až do roku 1920 byla daň z příjmu daní zemskou, pak již daní „spolkovou“, ústřední vlády. Itálie zavedla daň z příjmu roku 1864, Francie ji uvedla v život roku 1914, o rok dříve USA (na 3000 USD až 7 %). Daň z přidané hodnoty vyšla z Francie roku 1954.

Celní poplatky, forma nepřímých daní, byly v USA hlavním zdrojem příjmů federální vlády až do první světové války. Ideologickým motem veškerého zdanění byla a je úvaha, že vládě se musí platit za ochranu státu. Teprve druhá světová válka zásadně změnila taxační systém z orientace na majetné na orientaci masovou.

Od té doby je otázka daní základním kriteriem domácí politiky. Novodobí politici jsou jako utržení z řetězu a vymýšlejí daně hlava-nehlava (srov. daně spotřební, ekologické). Ačkoli dědické daně nebo propadnutí majetku jsou známy již z Říma a středověk znal v případě šlechtických majetků tzv. udělení léna, daň za smrt se v novověku poprvé objevila roku 1694 v Anglii a ve Spojených státech natrvalo od roku 1916.