Ies (3)

Záhady Ježíšovy hrobky

Kuriosní proces zplodil verdikt ve sporu o původnost schrány na kosti Ježíšova bratra Jakuba. Zapadá však do archeologické sensace kolem nálezu pohřebiště rodiny prvního z křesťanů (ve zkrácené podobě vyšlo v časopisu Týden, č. 14/12).

Ve hře jsou nejstarší památky křesťanství, tvrdí nálezci. Kritici zpochybňují, skeptici truchlí nad prostoduchostí objevitelů. Nálezy nicméně doplňují znalosti o starověké Palestině před dvěma tisíci roky a o době, v níž podle křesťanské víry žil a trpěl její věrozvěst Ježíš.

Jde o peníze a sensaci? Vyrábí se nový mythus pro Hollywood a turistický průmysl, nebo jde o lukrativní provokaci samozvaných archeologů? Odborníci většinou raději mlčí nebo popírají vědeckost závěrů, křesťanští činitelé se hrozí zpochybňování víry Nového zákona, židovští dávají od jinověrců ruce pryč nebo zakazují rušit klid zemřelých.

O určení některých nálezů se dokonce vedou soudní spory, věc v archeologii neobvyklá. V březnu skončila v Jerúsalému po sedmi letech pře o jednu vápencovou schránu na kosti zvanou latinsky ossuarium. Samo o sobě by nebylo nijak zajímavé, poněvadž izraelští archeologové evidují na dva tisíce ossuarií a z toho na 650 opatřených nápisem.

Naše sporná padesáticentimetrová schránka má však na sobě vyryta slova: „Jakub, syn Josefův, bratr Ježíšův.“ Běžná hebrejská jména, kdyby zrovna nemohla znamenat onoho Josefa a onoho Ježíše. Na tom postavil své počínání obchodník se starožitnostmi Oded Golan (61).

Obchodníkova výhra

S ossuariem se ukázal roku 2000 a se svou sbírkou představil i nápis na kamenné desce júdského krále Jóaše či Jehóaše, kde v souladu se starozákonní kronikou (druhá kniha královská, kap. 12) vypočítává, co podnikl při opravě Jahveho svatostánku. Je to údajně jediná věc, která se zachovala z židovského prvního chrámu zničeného v srpnu 587 př. n. l. aramejskými Chaldeji z Babylónie.

Soudce Aharona Farkaše však nepřesvědčily závěry dvou vědeckých teamů, že patina nápisu na schráně, tvar písma a další indicie nepatří do prvního století našeho letopočtu a že tedy jde o falsum. Golan předložil dobrozdání jiných vědců a zavalen dvanácti tisíci stranami protokolů musel soudce konstatovat, že nedostal důkaz o tom, že jistý egyptský zlatník Marco vytepal jména na původně beznápisovou původní schránu, jak tvrdila žaloba.

Když experti žaloby prokázali chemické možnosti, jak napodobit patinu, chemici obhajoby prokázali pravý opak. Podle Farkaše nepokročila ještě věda tak daleko, aby v obou případech hodnověrně prokázala podvod. Jeho rozsudek, ostatně velmi důležitý pro podnikatelské odvětví „starožitnosti a umělecké předměty“, se rozkládá na 475 stránkách.

Golana v tomto bodu sice zprostil viny, vinným však byl shledán za nedovolené obchodování se starožitnostmi a za vlastnictví kradených věcí. Soudce nicméně také nepotvrdil, že by Golanovo cenné „zboží“, které pojistil na milion dolarů a ukrýval před policejní šťárou roku 2002 doma na záchodě, bylo pravé.

Izraelští archeologové přesto vydali prohlášení, že se státu podařilo prosadit zákaz ovlivňování podvodnými napodobeninami víry a dějin lidí, kteří v Izraeli žijí a žili.

Křesťanský svět totiž začal pokládat Jakubovo ossuarium za důkaz existence Ježíše, zprostředkovatele zjeveného slova božího. Po rozsudku se nadšeně ve prospěch pravosti vyslovili především američtí evangelikáni, kteří ve svých historických vývodech sdílejí jakési fandovství, „hlavně když naši vedou“, tedy: „písmo má zase pravdu“.

Židé v Jóašově nápisu (vládl v Júdském království asi 836-797 př. n. l.) spatřovali mimobiblické potvrzení toho, že jerúsalémský chrám stál a byl důležitým objektem své doby.

Jakub, bratr Ježíšův

Dva tisíce let stará slova vyrytá do „Golanovy“ pohřební schránky v aramejštině tvrdí, že patřila „Jakubovi, synu Josefovu, Ježíšovu bratru (Ja‘ aqov/Jáqov bar Jóséf achúj da Jéšúa‘)“. André Lemaire, orientalista a paleograf západosemitských nápisů z pařížské Sorbonny patří mezi ty, kteří potvrdili autentičnost schrány, že tento typ ossuaria a písmo pocházejí z doby mezi roky 10 až 70 n. l. Objev a okolnosti nálezu popsal roku 2002 v podzimním vydání amerického dvojměsíčníku Biblical Archaeology Review.

Znamenalo by to, že nápis je nejstarším potvrzením Ježíšovy existence (Markovo, nejstarší z evangelií, je až z doby kolem roku 70, zmínky polytheistů ještě pozdější). Také možná naznačuje to, že Ježíšovým nástupcem nebyl v církvi Petr, ale vlastní bratr Jakub a že by měl tedy ve Vatikánu papež sedět na stolci Jakubově...

Ossuarium je prázdné. Oded Golan si jméno předcházejícího majitele (nebo také nálezce), od něhož vápencovou schánku kdysi koupil, nepamatuje; ale prý ho v době kolem šestidenní války stála asi dvě stě dolarů.

Roku 2002 poslal pamětihodnost do Toronta do Královského ontarijského musea a vidělo ji půl milionů návštěvníků. Izraelské úřady po kanadském úspěchu zkoumaly, zda to udělal s nebo bez povolení a odkud vůbec pochází Jóašův nápis a Jakubovo ossuarium, klíčová otázka pro historiky.

Odborníci ovšem tehdy konstatovali, že nejde o produkt „archeologického průmyslu“ nabízený v Orientu západním cizincům. Podle materiálu byla schránka vyrobena v okolí Jerúsaléma, pigmentace je původní.

O trochu později budou někteří izraelští odborníci jiného názoru.

Jména Jakub, Josef a Ježíš byla ve své době běžná. První dvě ossuaria byla objevena roku 1926 v Netofě u Betléma a když nálezce o pět let později publikoval nápis na jednom z nich, křesťanský svět byl poprvé překvapen. Do kamene totiž stálo vyryto: „Ježíš, syn Josefův.“ Obě ossuaria obsahovala kosti, které byly podle židovského ritu pohřbeny. Nález zapadl a lidé si ho připomněli až s Jakubovou schránou.

Tentokrát prof. Lemaire usuzuje, že v Jakubově případu jde skutečně o jednoho ze čtyř bratrů ústřední postavy křesťanského mythu. Ježíšův nástupce zemřel ukamenováním v náboženských rozbrojích asi roku 61 nebo 62 n. l. - pokud je jeho mučednická smrt vůbec hodnověrná.

Kristovi sourozenci?

Za neobvyklé pokládá Lemaire, a s ním většina dalších badatelů, nápisný údaj o tom, že mrtvý byl Ježíšovým bratrem; běžně se ve starověku uváděla pouze jména rodičů. To by podle francouzského vědce znamenalo, že nápis upozorňuje na obecně velmi známou osobnost, právě na „onoho Ježíše“.

Interpretace nápisu dělala hlavu křesťanským theologům. Spekulují o rodičovských vztazích a laici zase o tom, jak to bylo s neposkvrněným početím Ježíšovy matky, popřípadě po kterém z dětí se stala pannou. Podle protestantských věrouků porodila panenská Marie Ježíše a potom měla s Josefem Jakuba, Josefa, Šimona a Júdu (a nejméně dvě dcery). Lze to vyvodit z části Nového zákona, jiná místa o sourozencích nemluví, jakoby to ohrožovalo ono dogma, to o parthenogenesi syna božího.

Katolíci se drží Mariina panenství a slovo „bratr“ vykládají ve smyslu „příbuzný“. Pravoslavná církev pokládá Jakuba za Josefova syna z předcházejícího manželství. U všech křesťanských sekt je zajímavé, že berou Pepu jako prostého „tesaře“, což z hlediska novozákonního není až tolik autentické. Texty sepsané v řečtině totiž o Josefovi Nazaretském říkají, že byl tektón, stavitel pracující se dřevem a kamenem, tedy spíše polír na stavbě, žádný chudák (jinak by byl možná xylúrgos).

Vědecký svět přijal nález s rozpaky. Jméno Jéšúa, Ježíš, je na ossuariích doloženo mnohokrát, dokonce ve spojení „Ježíš, syn Josefův a Marie“. Schrána na Jakubovy kosti je dráždivým objektem pro záhadomilce nebo, což se před jerúsalémským soudem nepodařilo doložit, prostým podvodem.

Na základě rozboru nápisu a posouzení chemického složení patiny v červnu 2003 izraelští vědci dospěli k přesvědčení, že ossuarium je pravé, ale nápis falšovaný. U některých amerických evangelikánských christologů ovšem závěry narazily a kritisovali skutečnost, že analysou schrány měly možnost se zabývat pouze vědci židovští, nikoli však křesťanští.

Žádná ze stran to nemá lehké. Římské město, které vzniklo po likvidaci posledního židovského povstání za Šimona bar kochby, „syna hvězdy“, roku 135, zůstalo se svými přímými ulicemi v podstatě základem dnešního Jerúsaléma. Římané ho na počest vítězného císaře Hadriana přejmenovali na Aelii Capitolinu a mimo jiné místo, kde později stál a dodnes stojí chrám Božího hrobu (jak si myslela Helena, matka Kónstantína Velikého), bylo do roku asi 330 zasvěceno Afrodítě, bohyni lásky.

Nechuť zabývat se polytheistickými starožitnostmi a památkami po těch, kteří zničili židovský svět, jasně vyjádřil už v únoru 1949 první ministr zahraničí Izraele Moše Šaret: „Řím není pro nás jen hlavním městem Itálie, ale symbolisuje římskou říši, která zničila náš chrám a ukončila naši nezávislost...“.

Jonáš z velryby

Obecně platí, že s podobnými nálezy je nutné zacházet s oceánem trpělivé skepse. Ve hře nemusí být třeba ani podvod a chamtivost, ale snaha o získání pozornosti a chronická sebepresentace. Tak se například před osmi roky jistá řecká archeoložka pokoušela dokázat, že hrob Alexandra Velikého nalezne v egyptských oasách Síva. Jak dopadla už nenapsala, ale grant jistě vyčerpala.

Ve snahách nalézt něco opravdu hmatatelného v jinak naprosto duchovním mythu o tom, jak mesiáš Ježíš spasil svět a jak ve víře v jeho poslání bude všem ještě lépe, není Jakubovo ossuarium vůbec osamocené. Naopak, bylo prvním v řadě památek na rodinu políra Josefa a jeho manželky Marie.

Nejnovějším objevem publikovaným koncem února 2012 přineslo kamerové prozkoumání hrobky s kostními schránami ve skále pod zastavěnou lokalitou ve čtvrti Talpijot na jižním okraji Jerúsaléma. Odkryly ji sice stavební práce již v dubnu 1981, ale izraelští archeologové stihli udělat jen nejnutnější pozorování, než jim to zatrhli příslušníci ultraorthodoxních židovských skupin: nejaktivnější proti výkopům mezi nimi je Atra Kadiša s rabínem Davidem Schmidelem. O dvacet metrů dále byla explose dynamitu roku 1980 tak silná, že další hrobka byla zcela zničena.

Roku 2009 získal judaista, religionista a biblický badatel James Tabor ze Severokarolínské university v Charlotte právo na kamerové ohledání betonem zalité hrobky, která třicet let leží dva metry pod sklepením novostavby. Stavitelé tehdy ponechali, jak si žádají náboženské předpisy, průduch na povrch, a toho Tabor s kanadským publicistou Simchou Jacobovicim (59) využil pro průnik speciálně upravenou technikou.

Na ploše 3,5 metrů na 3,5 metrů spatřili osm ossuarií, některé s nápisy, na jednom dokonce alfabétou, ale nejasného obsahu, pravděpodobně dvojjazyčného, ve smyslu „bůh Jahwe povznese k nebesům“ (JHWH zde v řecké podobě Iaó). Nic podobného se v Jerusalému v době před rokem 70, kdy město dobyli Římané, stát nemohlo.

K tomu přistupuje nález rytiny veliké ryby na jedné ze schrán, kterak polyká nebo vyvrhuje postavičku. Jonášovo (hebr. jona, holub) dobrodružství s velrybou patřilo později k motivům raných křesťanů znázorňující znovuzrození (v římských katakombách přes sto výskytů) a badatelé soudí, že nalezli hrob skupiny křesťanů v místech, kde kdysi mohl být pozemek bohatého Josefa řečeného podle jeho rodného města z Arimathaje či Arimatie (bibl. Rámá či Ramathajm-Sofim, dn. snad Rám-Alláh). Život v útrobách obří ryby je motiv nejméně hellénistický, jak prokazují Lúkiánovy dvě knihy "Opravdových příběhů/aléthé diégémata", satira a sciece finction v jednom. 

Ostatně archeolog Juval Baruch z Jerúsaléma nepokládá nálezy se jmény lidí z Ježíšovy rodiny za důkaz, že skutečně patřily kosti jim, ale spíše za doklad existence první židovskokřesťanské obce přímo v Jerúsalému ještě před jeho dobytím Římany roku 70. Je též možné, že příslušníci sekty si tehdy dávali jména po Ježíšových rodinných příslušnících.

Ježíš, syn Josefův

Josef Arimatský byl Ježíšův příznivec a od římského vládce nad židovskými životy i smrtí Pontia Pilata dostal povolení ukřižovaného „židovského krále“ pohřbít. Římský správce júdské provincie schválil popravu potulného kazatele, jak praví křesťanský mythus, ale skutečným pachatelem Ježíšovy záhuby byl Jahweův velekněz v letech 18-36 Kajfáš (Jóséf bar Kajafa/Qajafa, řecky Kaiafás), instalovaný Římany. Proti jeho chtivosti Ježíš kázal a milý velekněz ho udal.

Ozdobné ossuarium dlouhé 75 a vysoké 37 cm s jeho jménem i s kostmi asi šedesátiletého muže odkryl buldozer v Lese míru u sídliště Severního Talpijotu roku 1990 (a s ním jedenáct dalších schrán s kostmi dětí a jedné ženy). Archeologickým lupičům bylo roku 2011 zabaveno zdobně vyvedené ossuarium Kajfovy vnučky s nápisem“ „Miriam, dcera Ješúy, syna Kajafy, kněze ze skupiny Ma´azia; (sama byla) z Beth Imri.“

Talpijotský nález s Jonášem a velrybou však má významnějšího předchůdce: hrob, o něž si hodně lidí myslí, že jde o hrob Ježíšovy rodiny, nebo dokonce Ježíše samotného: jedna schrána totiž obsahuje nápis „Ježíš, syn Josefův“ - Jéšúa bar Jóséf.

Necelých padesát metrů od „velrybí“ hrobky byl učiněn podobný nález při hloubení základů domu v březnu 1980. Vysekáno do vápencové skály bylo šest pohřebních komůrek (kochim) a dva výklenky, kam bylo možné uložit tělo k věčnému odpočinku: po odpadnutí masa byly kosti uloženy ve druhém obřadu do ossuaria zřejmě v představě, že dojde k znovuzrození (to by byl případ Ježíšova těla přechodně takto pohřbeného: jeho zmizení a objevení přátelům a cesta do nebes trochu připomíná nanebevzetí Hérákleovo...).

Archeolog Amos Kloner, který první zkoumal nález (po něm Joseph Gat a Shlomo Gudovitz), později zdůraznil, že z archeologického hlediska není theorie, že jde o hrob Ježíšovy rodiny, udržitelná; jiní z jeho kolegů však připustili, že o takové možnosti uvažovat lze.

Roku 2003 vydal Státní úřad pro památky dobrozdání, že celý hrob náležel dobře situované rodině z éry druhého chrámu (537 př. n. l. až 70 n. l.), ale že patina na ossuariích je mnohem mladší a nápisy tudíž také. Dobře situovaná rodina by mohla být Josefa Arimatského, vlivného muže mezi Židy.

Také tento závěr bude zpochybněn. Politika v tom je i z izraelské strany. Vdova po Josefovi Gatovi, který patřil mezi objevitele klanového hrobu v Talpijotu, roku 2008 na okraj symposia o židovských pohřebních zvyklostech tvrdila, že manžel dlouho o „ježíšovském“ nálezu mlčel, poněvadž měl strach, aby se nezdvihla vlna „antisemitismu“.

Veřejně tehdy prohlásila: „Můj muž byl přesvědčen o tom, že hrob, který roku 1980 vykopal, byl skutečně hrobem Ježíše Nazaretského a jeho rodiny.“

Co s celibátem

Z deseti zde nalezených vápencových schránek je šest opatřeno nápisy. Všechny obsahovaly značně rozpadlé lidské kosti a lidské ostatky se třemi lebkami ležely i mimo ně na podlaze zjevně několikageneračního hrobu. Kosti byly předány náboženským úřadům k pohřbení do neoznačeného hrobu, schrány putovaly do musea.

Na talpijotských ossuariích se zachovala jména Jóseh (přezdívka za Jóséf), Marja (Marie), Matja (Matyáš/Matouš), Jéšúa bar Jéhóséf (Ježíš, syn Josefův) a Jhúdá bar Jéšúa (Júdás, syn Ježíšův). Jedna schránka měla řecká písmena Mariamnú mara („paní“?), podle jednoho z výkladů asi Marie z Magdaly, že by Ježíšova manželka, znalá údajně řečtiny? Podle DNA si ostatky Ježíše s Mariamné v mateřské linii nebyly podobné, tedy možnost, že šlo o manžele, tu jistá je.

Sláva nálezu nebyla okamžitá. Šířeji publikován byl až roku 1994, o dva roky první dokument o něm vyprodukovala BBC. Roku 2007 ovšem natočil snímek „Ztracený hrob Ježíšův“ o ossuariích třemi oscary ověnčený kanadský režisér James Cameron (57; Titanic, Avatar) s již zmíněným Simchou Jacobovicim. Vědeckou oporu měli filmaři v názorech britského biblického badatele Shimona Gibsona a jmenovaného již Američana Jamese Tabora.

Ohlas byl náramný. Zájem o záhady posledního odpočinku rodiny bájného Josefa a Marie mezi lidmi byl, mezi klérem a vědci nikoli. Argumenty skeptiků jsou na snadě: všechna uvedená jména jsou v dané době mezi palestinskými Židy běžná. Jméno Ježíšovo je na 22 ossuariích a celkem je v této době doložené stokrát.

Lučištník Pantera

Jednou však červ pochybností navrtal jablko konsistentního historického myšlení a na všeobecně známý tok dějin a známých národních zvyklostí se stavějí pyramidy nové epopeje. Dieselem do motoru představivosti, že hérós křesťanského mythu přeci musel někde po sobě něco zanechat, je úvaha, že takový člověk s takovým posláním nemohl zmizet beze stopy.

Mohl? Měl Ježíš manželku a syna? Co s kněžským celibátem katolíků, když ano? Kdo vymyslel, že papež je hlavou Petrovy církve, když má být Jakubova? Komu nestačí tradiční výklad toho, co se každoročně slaví o velikonocích, má k disposici jiné. Někdo je přesvědčen o tom, že Ježíš je pohřben v Kašmíru, neboť se školil u buddhistů, že jeho matka nezemřela 24 roků po jeho smrti v Jerúsalému, ale s Marií Magdalskou v Efesu, možná v Provenci, nebo také že Ježíš nebyl nic jiného než bandita.

V září 2012 presentovala americká badatelka Karen L. Kingová osmiřádkový koptský fragment neznámého snad gnóstického evangelia ze 4. století. V řádcích je ke čtení: "... matka mu dala život.../... žáci řekli Ježíšovi.../ Mariam je toho hodna.../... Ježíš jim řekl - Má žena.../... bude schopna být mým žákem.../...".

Zda byla manželkou Marie z Magdaly, jiná Marie, jak by vyplývalo z ossuárií, nebo zda mezi Ježíšovými posluchači byly další ženy, nelze nijak z fragmentu usoudit. O dva roky později potvrdil chemický rozbor, že inkoust a útržek jsou původu antického a že se nejedná o moderní podvrh. Nicméně v červnu 2016 Kingová názor změnila a "kloní se spíše" k názoru, že fragment údajně pochybného původu je podvrh.

Ve starověku kolovala jedna velmi lidská verse Ježíšova osudu, ovšemže nikoli z křesťanského prostředí. Podle řeckého platónského filosofa Kelsa, současníka císaře M. Aurelia Antonina, byl Ježíš synem armádního lučištníka z foiníckého Sídónu a římského občana Ti. Iulia Abda Pantery. Kelsos si přinejmenším v jednom nevymýšlel. Vojákův náhrobek byl shodou okolností o devatenáct století později nalezen v Bingenu na Rýnu: zemřel v Germánii roku 40 ve věku 62 let a v Tiberiově době skutečně v Palestině sloužil, jak na jeho pohřebním nápisu je uvedeno. Kolik je na té náhodě božského? Manželská nevěra Mariina?

Kelsův nezachovaný spis známý jen z citací se jmenoval Pravdivé slovo, Aléthés logos. Takových budou sepsány ještě tuny, ale s vírou v božských původ věrozvěsta už nehne nic, poněvadž pomíjivé smrtelné detaily jeho zbožňovaného nezměrného utrpení degradovaly na zbytečnost.

exkurs: Ježíšovy poslední dny

Velikonoce jsou hlavní svátky křesťanů upomínající na ústřední motiv jejich víry v poslání Ježíše Krista. 

Jednotlivé úseky Ježíšova života a smrti získaly v průběhu staletí mystický význam a jejichž původní historický podnět není bez náboje víry uspokojivě rozklíčovatelný. Pokusy o objasnění Ježíšova rodinného zázemí a prostředí prvotních křesťanů, které vedou k jiným závěrům než tvrdí tradiční dogmata, se stávají ohrožením víry, jejíž úhlavním nepřítelem jsou pochybnosti.

legenda:

• Staré Město jerúsalémské v dnešním rozsahu (novodobé, od časů osmanských)

• hradby v Ježíšově době

• tradiční křížová cesta se 14 zastaveními, pro někoho s 15 (znovuzrození)

• římský garnison v pevnosti Antonia (podle triumvira M. Antonia), tradiční místo Ježíšova odsouzení

• Chrámová „vrch“ s chrámem přestavěným králem Héródem Velikým

• místo ukřižování (mimo hradby)

• Héródův palác, pravděpodobné sídlo římského správce a tudíž i pravděpodobnější místo Ježíšova odsouzení: křížová cesta naruby

• vrch Sion/Zion, luxusní čtvť na jihu města pod Héródóvým palácem, mimo jiné se sídlem velekněze Kajfáše

• moderní čtvrť Talpijot 5 km od Starého města; někde tady ležely pozemky Josefa Arimatského, kde mohl být pohřben Ježíš sňatý z kříže

Na křížové cestě údajně mapující etapy Ježíšovy smrti je oproti známým skutečnostem o oné době tolik nejasností, omylů a zlovolných úprav, že ji lze spíše pokládat za památku na příběh, který se nikdy nestal, a na místo, které s tím příběhem nemá vůbec nic společného. Trasa vznikala až ve středověku.

Město změnilo od Ježíšových dob několikrát svou tvář. První zásadní změnu přineslo dobytí Jerúsaléma Římany, kdy zanikl chrám a Antóniova pevnost. Přestavba po likvidaci bar Kochbova povstání roku 135 na Aelii Capitolínu byla další změnou. Kromě toho se výrazně obměnilo obyvatelstvo, když Hadrián zakázal Židům město obývat.

Když pak zbožná Helena, původním povoláním hospodská z Bíthýnie, hledala Ježíšův hrob, je nepravděpodobné, že by ho „našla“, neboť nebyl nikdo, kdo by znal jakoukoli autentickou tradici, aby řekl, že skalní hrob je zrovna pod chrámem Afrodíty postaveným před dvěma staletími, kdy byl terén upraven a Golgota, za Římanů už součást města, zmizela.

Cestou z Olivového vrchu (tradičně nazývaný horou) přes Gethsemanskou zahradu (Getsémani, aram. Gath šmáné, olejový lis) na jeho úpatí „startují“ velikonoční křesťanští poutníci ve Lví bráně (též Štěpánova) označené dvěma leopardy. Je součástí hradeb, které dal postavit osmanský sultán Sulajmán I. Nádherný po roce 1538; nemá tudíž s Ježíšovou smrtí nic společného stejně jako osmanské hradby dnešního Starého Města. V Ježíšově době bylo ohrazení mnohem menší.

Pevnost Antónia, dílo krále Héróda, která stála v Ježíšově době a sloužila za římský garnison, byla stěží místem, kde by římský správce provincie Iúdaea vynášel rozsudky. Začátkem křížové cesty by tedy mělo být spíše v Héródově paláci, který si římští úřadové zabrali jako své sídlo. V Ježíšově době to bylo mimo hradba města.

Antoniovu pevnost zbořili roku 70 Římané. Z archeologického hlediska není žádné ze čtrnácti či patnácti poutnických zastavení autentických a z velké části nemají ani oporu v Novém zákonu. Kaple na šesté zastávce slouží připomenutí jisté Veroniky, která prý otírala Ježíšovi pod křížem obličej (súdárium, mandyliá/mandylion). Tuto a řadu dalších pasáží vsunuli do Ježíšova kultu francouzští františkáni, tvrdí znalci jesusovského mythu.