Sex (2)

 

Na perském dvoře působilo u Krále králů několik slavných hellénských hetér a vždy s úspěchem, tvrdili hellénští autoři; sotva však byly ženy neurozené a v postavení v podstatě otrokyň v Persepoli vlivnějšími postavami. To v Indii se kurtisánám přičítá velký vliv, když donucovaly své milence stavět v Kérale jezera, jimž se říká sule kere, v kannadštině "jezero kurev", například v okrese Nagamangala jistá Čandrasani a v sousedním Davangere sule Šantavva.

Láis měla náhrobek se lvicí s beranem v tlapách u Korinthu. Náhrobek měla také druhá hetéra téhož jména v Thessalii, kam šla za Hippostratem (Láis Ml.). Kýrovou (Ml., srov. rok 407) nejoblíbenější milostnicí byla Miltó z Fókaie, které dal Peršan jméno Aspásiá podle oné slavné přítelkyně Perikleovy.

Kimón Athénský miloval svou zákonnou ženu Ísodiku, dceru Megakleova syna Euryptolema, tedy šlechtičnu, ale přitom udržoval blízký vztah k Astérii ze Salamíny a k jakési Mnéstře. 

Práxitelés se proslavil zlidštěním podobizen bohů, když velebnost nahradil lidskostí. Jako první se odvážil znázornit bohyně nahé (Afrodíté z Knidu, prý nejkrásnější socha bohyně starého věku, že se její podoba v chrámu v Knidu stala cílem turistických výletů). Afrodítiným modelem stála Práxitelova přítelkyně, hetairá Frýné z Thespií, rodným jménem Mnésarété, která působila v Athénách, srov. v oddílu o sochařích. Do okruhu jejích přátel patřili např. řečník Hypereidés či slavný dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés (tomu postála pro obraz Afrodíty anadýomené).

Její krása byla tak vyhlášená, že dokázala ovlivňovat i soudní rozhodnutí. Když ji jeden z neúspěšných milenců obžaloval z bezbožnosti, obhajoval ji právě Hypereidés. Řečníkova slova ale zjevně nezapůsobila na soudce do té míry, kolik by si zasloužila, a tak nevinu obžalované podpořil jasným důkazem: strhl Frýné z prsou šat a soudci uchváceni odhalenou krásou ji okamžitě osvobodili, neboť je přesvědčil, že není bezbožná, ale kněžkou Afrodíty a tu soudit nelze.

Frýné nebyla jen takto mocná, ale také velmi bohatá. Mimo jiné slíbila Thébanům obnovit hradby města, které vyvrátil Alexandros, když srovnal město se zemí, jestliže na ně dají nápis: „Alexandros hradby zbořil, Frýné je obnovila“. Ale asi to bude jen anekdota. 

Dífilos, autor stovky komédií, s nimiž ale dosáhl jen tří vítězství (poprvé roku 318), byl prvním autorem, který na jeviště uvedl své osobní intimní zážitky, a to s vyhlášenou hetairou Gnáthainou říkající si za noc i o tisíc drachem (pásla též svou dceru a její vnučka/thygatridé se jmenovala Gnáthanion a pracovala ve stejné branži).

Makedonec Harpalos žil v době, kdy Alexandros válčil ve Vnitřní Asii a Indii, v Babylónu s hetairou Pýthioníkou/Pýthoníkou, snad Athéňankou. S ní roku 324 před hněvem Alexandrovým prchl a v Athénách porodila jeho děvčátko, vychovával ho Fókión, a prý se spolu i oženili. Když krátce nato zemřela, dal jí v Eleusíně vystavět náhrobek, který stál ještě ve 2. století n. l. Až do své smrti pak žil s hetairou Glykerou, také asi Athéňankou, která se pak stala milenkou literáta Menandra.

Hetéry, ale také chlapci, zpestřovaly život Démétria I. Poliorkéta. Na Kypru se Démétrios mezi válečnou kořistí dostal k proslulé athénské hetaiře Lamiy, s níž pak nějaký čas žil. Byla to dcera Kleomenova a měl s ní dceru Filu, která však do historie nevstoupila. V Syrii žil s hetairou Myrrhinou ze Samu a také ona dostala královský titul, basilissa, nedostala však diadéma (srov. rok 281).

Ptolemaios Egyptský měl zase syna Leontiska s athénskou hetairou Tháidou. Na konci roku 331 vyšel při hostině z její hlavy nápad, že vypálení královského paláce v Persepoli by byla odplata za vypálené Athény - nápad byl hbitě proveden. Po odchodu krále Démétria do dějin žil s Lamií Démétrios Falérský, Kassandrův guvernér Athén.

Universálně vzdělaný Démétrios byl vůbec na děvčata (ovšem zde níže poznáme, že i na kluky). Podle jedné jeho lásky mu Athéňané přezdívali Charitoblefaros, tj. "Půvabných lící", a Lampitó/"Zářivých očí".

Alkibiadés byl co do sexuální náruživosti a vůbec výstřednosti pro klasickou Helladu zcela výjimečný člověk. Říkalo se během druhé fáze peloponnéské války, že dva Alkibiady by Hellas nesnesla. Byl by panoptikem dodnes. Aristokratického původu a bohatý, od malička šišlal tak, že to dobový pramen považoval za „svůdné“ (srov. dnešní slovakismy v češtině při vyslovování hlásek č, š a ž). Vykračoval si prý změkčile, žensky, a fintil se, po agoře chodíval v purpurovém šatu; mezi jeho milenci byl též Sókratés. U člověka velícího armádě podivuhodný životní styl.

Ač Athéňan, žil v některých ohledech v dórském stylu. Někteří milenci mu dokonce platili za to, že s ním směli povečeřet, vést s ním rozhovor, a to ještě ve vší počestnosti. Alkibiadés ovšem miloval život na hostinách a je těžké říci, co ho proslavilo více: kariera stratéga, politika, milence na několika frontách, nebo hostinského typa?

V Athénách měl milující ženu, měl nemanželské děti se zajatkyněmi, ve Spartě s královnou Tímaiou, Ágidovou chotí (syn Leótychidás se však králem nestal – protože byl Alkibiadův, ale Ágis se s ženou nerozvedl). Antisthenés, zakladatel kynického učení, o něm v nedochovaném spisku věnovaném Kýrovi II. napsal, že po perském zvyku spal též se svou matkou, dcerou a sestrou. Nakonec démon Alkibiadés dožil ve společnosti věhlasné hetairy (jeho nezdárný stejnojmenný syn si v Athénách vydržoval hetairu už jako nezletilý).

Sukničkářem byl spartský Pausaniás, vítěz nad Peršany. S hetérami žil mimo jiné také slavný Athéňan Kimón (III.). Uvádějí se Asteriá ze Salamíny (kde ke stáru Kimón válčil s Peršany), a s jistou Mnéstrou. Jako o jednom z mála hellénských politiků o Kimónovi prameny uvádějí, že vášnivě miloval svou manželku Ísodiké.

Ovšem v mládí byl prý obžalován z „nedovoleného styku“ se svou sestrou Elpiníkou. Dokonce prý byli tajně oddáni: obě děti Miltiada (V.) s Thráčankou Hégésipylé žily v chudobě a neměly na pokutu, kterou jejich otec, vítěz od Marathónu, měl zaplatit státu za válečný neúspěch na Paru.

Elpiníku, byť z aristokratického rodu, si nechtěl nikdo vzít. Až boháč Kalliás pokutu zaplatil a Kimónovu sestru si vzal. Jinak ale vedla Elpiníké na svou dobu dosti svobodný život. Byla prý milenkou malíře Polygnóta, který při výzdobě Peisianakteia, stoá poikilé, dal její obličej jedné z mýthologických postav.

Sex v ložnici prý inovoval básník Q. Horátius Flaccus. Římský epikúrik byl prý do žen takový blázen, že si pro zábavu se svými placenými láskami dal ložnici obložit zrcadly.

Slovo onanie starověk neznal. Latinské masturbárí je asi složenina ze slov ruka + hanebnost, manus + stuprum; řecké defein znamená „hníst“. Jistý životopisec Diogena Sinópského (toho "ze sudu") píše, že když jednou „pracoval rukou“ na tržišti, politoval, že třením břicha není možné zahnat hlad (i v nové řečtině slovo ocas, penis souvisí s prací: ergalio). Rod egyptských bohů povstal z masturbace prvotního světla Atuma, jeho syn Šu a dcera Tefnut. Bylť Atum na světě sám, sám sebe zrodil z Nuna, z prvotních vod, a svou existenci musel ubránit před útoky nejstaršího z božských tvorů ve vesmíru, před prvotním chaosem ztvárňovaného jako had Apep n. Apop, řec. Apófis; viz v oddílu Bohové a jejich svátky xv. 

Martialis poznamenává, že při čekání na Odyssea masturbovala Pénelopé (jak na to přišel? asi literátova smyšlenka, Homér o tom neví nic...). Římskou masturbační rukou byla levice, manus futútrix, nebo také manus amíca, "přátelská". Se sexem souvisely tak trochu i latinská jména prstů (digití): pollex (palec), digitus index/salútáris/pollicí (ukazovák), digitus medius/fámósus/infámis/impudícus (prostředník), d. medicus/medicinális (prsteník) a d. minimus/brevissimus (malík).

Sebeuspokojení dokonce dlouho nezakazovali křesťané, až roku 1712 přišel s nápadem, že je to zdraví a morálně škodlivé londýnský mastičkář John Marten. Jeho anonymní spisek Onania or the Heinous Sin of Self-Pollution/Onania neboli Odporný hřích sebeposkvrňování se stal dobovým šlágrem. Ačkoli před tím rokem to bylo zcela neznámé slovo, brzy se mu dostalo i vědecké náplně. Marten tvrdil, že sebeuspokojováním člověk oslepne, zblázní se, nebo dříve zemře. Na to všechno měl masti. Roku 1760 jako první renomovaný lékař Samuel Tissot z Lausanne vydal tlustospis L´Onanisme, kde to biblický nešťastník definitivně slízl: dokonce prý po onanii vysychá mozek.

Starozákonní příběh je přitom o něčem trochu jiném. Jistý Iúdás/Judas, Jákobův syn, prý se svými „bratry“ shodil jiného z bratrů Josefa do studně. Ostatní chtěli "Prapepíka" zabít, ale Iúdás mazaně doporučil prodat Josefa madiánským kupcům. Tento Iúdás měl dva syny. Strašího Hera oženil s jistou Támar, ale syn brzy zemřel. Otec nařídil podle zvykového práva mladšímu synovi Onanovi, aby s Támar žil a měl s ní dítě, které bude Herovým dědicem. Onanovi se to nelíbilo a soulože s Támar přerušoval („protož kdykoli vcházel k ženě bratra svého, vypouštěl símě na zem, aby nezplodil synů bratru svému“).

Onan pak také zemřel. Podle hebrejského mýthu (kniha Genesis) bratry zabil Jahwe, třebaže padouchem na scéně byl evidentně Iúdás. Na tomto příběhu zkoušeli saddúkajové Ježíše, aby se dozvěděli, co si myslí o zmrtvýchvstání. Jak je to prý se sedmi bratry, kteří měli po sobě manželku nejstaršího z nich, a přitom skončila manželství vždy bezdětně.

Zatímco na onanii nikdo nezemřel, na afrodisiakální prostředky ano. Kantharis, canthatis, je zelený brouček lytta vesicatoria ("hněv nadouvající měchýř"), česky puchýřník lékařský, celosvětově dnes známé "španělské mušky". Usušená tělíčka obsahují cantharidin dráždící močové cesty a pohlavní orgány, že i v nepatrném množství přivodí několikahodinový priapismus. Indický král Sandrokottos-Čandragupta nevěnoval Seleukovi Níkátorovi jen stádo bojových slonů, viz tam, ale poslal mu darem též silná afrodisiaka omezující nebo zcela zastavující ejakulaci. 

Podle křesťanského autora Hierónyma zemřel epikúrský básník T. Lucrétius Cárus po nadměrném požití nápoje lásky: zešílel a mezi záchvaty prý napsal několik knih a ve 44 letech si vzal život/amátórió póculó furórem versús cum aliquot librós per intervalla ínsániae cónscrípsisset..., propriá sé manú interfécit annó aetátis xliiii. Není-li to odplivnutí monotheistického fanatika, lze se domnívat, pouze domnívat, že to byl koktejl se španělskými muškami, které při předávkování přivodí zástavu ledvin. Na ledvinové kameny zemřel ostatně sám Epikúros. Bez jakékoli podpory, alespoň o ní nemluví, se básník P. Ovidius Násó ve třetí knize svých Lásek/Amórés pochlubil, že "žádala po mně za jedné krátké noci Corinna/, jak si pamatuji, že jsem vydržel devět čísel".

Jako jediný z panovníků, který zemřel po infarktu předávkován afrodisiaky, se připomíná chanský císař Čcheng, viz rok 7. 

Služba bohyni. Chrámové otrokyně, hierodúloi, či svobodné dívky a ženy-družky, hetairai, přítelkyně, zasvěcené Afrodítině kultu, se nabízely těm, kteří se uchýlili pod ochranu bohyně, nebo prostě chrámový pozemek navštívili, byly prvními „veřejnými“ ženami Evropy. Jejich sociální postavení bylo různé. Trochu lepší prostitucí se živily nebo přiživovaly hudebnice hrající po hostinách.

Některá umělecká povolání se automaticky považovala za okolorovaná sexem. Syrské flétnistky, ambúbáia (ze syr. Abúb, anbúb, píšťala), v Orientu původně chrámový inventář, v Římě plnily také roli prostitutek, jakýchsi bajadér, pozd. indických tanečnic.

Přítelkyně mocných mužů, s nimiž se stýkali bez jakéhokoli omezení ze strany zákonných manželek, často dosahovaly vysokého vzdělání a mezinárodního respektu. Hellénští politici, umělci a literáti žili veřejný život spíše s hetérami, než se svými manželkami, které dům příliš neopouštěly. Historie také více uchovala jména milenek slavných mužů, než jejich manželek. Démosthenés: hetéry máme pro svou rozkoš, manželky pro ušlechtilé plození dětí a pro hlídání domácnosti.

Z Iónie, jejíž kultura byla velmi silně ovlivněna orientálními kulty, se hetéry dostaly do obchodních center mateřské Hellady. Dórská Sparta tuto instituci neznala, ve Spartě dlouho hetéry neexistovaly. Objevily se tu až v hellénismu a teprve v této době začala Sparťanky svobodně i cestovat. Jistá Olympiá se stala na dnešní Ukrajině matkou zvláštního filosofa Bióna Borysthenského.

Chudší hetéry se živily po přístavech či u městských bran, ty nejchudší dostaly označení pornai a líčení jejich osudů se dodnes jmenuje pornografie. Původně ale pornografie byla malba s erotickým námětem a teprve v pozdním hellénismu také literatura. Autor komédií Aristofanés použil 106 způsobů na označení mužského přirození a 91 ženského, jak koncem roku 2009 publikovali pořadatelé výstavy o hellénském sexu v Athénách; jak asi vypadala "pravá" pornografie, která se nedochovala? 

Něco naznačuje fragment tzv. turínského erotického papyru z éry Ramessovců s vyobrazeními tuctu sexuálních poloh: námět ze zachované egyptské literatury zatím ojedinělý. Verše pornografické a homoerótické, i zhudebněné, zavedl do literatury v Alexandreji Sótadés z Maróneie: kinaidografos, kinaidologein. Poněvadž si je však dovolil napsat i na svatbu krále Ptolemaia II. s jeho vlastní sestrou, stály ho život, viz rok 276.

V Augustově době se erótická literatura, malby a sošky staly velkou módou. Celá doba 1. st. n. l. byla dobou velkého boomu pornografie srovnatelného s explosí sexuality ve veřejném životě od 60. let 20. století podnes. Zhruba ve stejné době se v Číně vyráběly porcelánové sošky souložících párů a teprve dynastie Sung (960-1279) přišla s pruderií, jíž se drží též čínští komunisté. Známé pornografické reliefy na hinduistických chrámech jsou pozdějšího data: např. chrámový komplex v Khadžuráhu v Madhjapradéši je z c. desátého století a chrám Slunce/Súrja v Konárku ve státu Uríša/angl. Odisha povstal ve století třináctém (je pozoruhodné, že obě kultovní stavby lze nalézt na seznamu kulturního dědictví UNESCO). 

Ještě starší může být nález fragmentů sošek muže a ženy v Zschernitz u Lipska, o nichž archeologové usoudili, že mohou představovat souložící pár, viz rok 5000. • V křesťanském světě jako první legalisovali pornografii roku 1967 lutheránští Dánové.

Z mýthologie zůstávala u literátů jen themata erotická a z olympských kultů se městskému obyvatelstvu a vzdělancům stával vzorový erotický salon. Tak ostatně viděli a vidí polytheisty křesťané.

Nejstarší literární scény se sexem souvisejí se lstí a velkou intensitou. V epu o Gilgamešovi (27. století, viz pod epos mesopotamský) láká najatá prostitutka Šamchatu či Šamkatu („Kyprá“), jejíž jméno se stalo označením pro profesi (nejasného sociálního postavení byla děvčata nadítu a qadištu), divého a silného muže Enkidua, aby ho souloží zcivilisovala.

Povedlo se (v překladu Lubora Matouše, i. tabulka): „Šamchat svá ňadra uvolnila, klín odhalila, její rozkoš vzal, nezdráhala se,/ ale dech mu vzala./ Rozhrnula svůj šat, on si lehl na ni,/ učinila s ním, s divochem, jak dělá žena./ Mužství jeho jí lahodilo./ Po šest dní a sedm nocí Enkidu s Šamchatou obcoval bez ustání.“

Nejstarší evropská erótická zmínka je v Íliadě. Týká se lsti Héry, jak uspat svého manžela Dia, aby nepodporoval Trojany, a vypadá takto (xiv. zpěv v překladu Otmara Vaňorného): „Pravil a v náruč bral syn Kronův manželku Héru./ Zespodu božská zem jim rodila květiny čerstvé:/ vyrostl rosný jetel a šafrán, hyakinth krásný/ v koberec hustý a měkký, jenž od země vzhůru je zdvíhal./ Na ten si bohové lehli a přes sebe prostřeli oblak,/ krásný, skvoucí se zlatem, jenž třpytné krůpěje rosil./ Tak tam pokojně dřímal, jsa na vrchu Gargarském otec,/ zmožen spánkem a láskou a choť svou v náručí držel.“

Proč ten zlatý oblak? Když po ní Zeus zatoužil, jak jí uviděl, chtěl se s ním okamžitě milovat. Hérá však namítla: „Jestliže je touha tvá, bys spočinul v náruči lásky/na vrcholu pohoří Ídy (= nad Trojou) – ó jak je sem zdaleka vidět!/ Jakpak – kdyby tak nás kdos z bohů žijících věčně/uviděl na hoře spát? – ten půjde a řekne to bohům!/ Ó pak já v tvůj dům bych nikdy už nepřišla více,/ až bych povstala s lůžka – vždyť nebylo by mi to slušno!“

Ženy, které se živily sexem, patřily vždy k základní výbavě doprovázející každé starověké námezdní vojsko. Jako součást trénu jejich počet mnohdy dosahoval úctyhodných čísel (ačkoli měli vojáci možnost vždy sáhnout k místním „zdrojům“).

Tak např. roku 134 při zahájení závěrečné fáze obléhání hispánské Numantie, v rámci svých opatření pro zvýšení discipliny u armády, vyhnal nový vrchní velitel P. Cornélius Scípió Áfricánus z vojenského ležení na dva tisíce kurtisán.

Římská armáda tehdy čítala asi čtyřicet tisíc mužů. Kolik kde bylo ve městech prostitutek, není známo. V třímilionových moderních Athénách roku 2003 se odhadoval počet bordellů, většinou s jedinou zaměstnankyní, na šest set, registrovaných prostitutek na určitou formu živnosti bylo pouhých 1500. Legalisovány v pravoslavném státu byly bordelly teprve roku 1999.

Poprvé v Evropě zdanil prostituci neboli uznal obživu sexem za regulérní řemeslo císař Gáius vulgó Caligula (srov. ale athénského Solóna). Děvčata, lat. meretríx/"vydělávající žena" scortum/"kůže" n. scratta/"seškrabek", popřípadě nónária/"dělající o deváté", kdy směly bordelly otevírat,  musela platit denně daň z výdělku ve výši ceny jedné soulože. Protože byla státní pokladna prázdná, zřídil Caligula bordel také přímo ve svém domě na Palátínu, odtud dnešní slovo palác jako šlechtického a panovnického sídla, aby se nemusel s nikým dělit o zisk.

Klientela i zboží bylo prvotřídní, jak kladl důraz, ze senátorského prostředí. Claudiova manželka Messalína vyhrála v soutěži s profesionálními prostitutkami o to, která z nich za den a noc uspokojí nejvíce mužů: měla dvacet pět zákazníků.

Rzptýlení, zábava náramná, nicméně stále jen zábava. Pro zotročené ženy donucené pracovat v bordellech život až tak zábavný nebyl. Nezkrášlenou brutalitu ženského otroctví ukazuje železný náhrdelník nalezený na severu dn. Tuniska s nápisem: "adultera meretríx. tene mé, quia fugíví dé Bullá R(é)g(iá)/nevěrná (!) prostitutka. zadrž mne, poněvadž jsem utekla z Bully Régie." [Bulla "Královská" v provincii África prócónsuláris, dn. Hammám Darradží]  

Jistá Nathalie Schorn(ová; 19), rozvedená s tříletým dítětem, se svou přítelkyní Tinou (29) uspořádaly 8. srpna 2005 v německém Kolíně něco podobného. Od dvanácti hodin poledne do 23.00 "udělaly" dohromady po jednom „číslu“ 115 mužů, padesát eur kus. Nedostalo se prý na 1400 dalších  zájemců…

Polské zdroje však tvrdí, že roku 2003 jistá dáma pod pseudonymem Marianna Rokitová (26) měla za osm hodin 769 „styků“. 

Jiným rekordem se v březnu 2009 chlubil kolínský velkobordel Pascha s rozvozem žen po celém Porúří. Jistá Tatjana za sedm hodin orálně dosáhla ejakulace u 148 mužů, jedné tak každé tři minuty, jak zaznamenal magazín Stern. Podle jeho odhadů bylo tehdy v Německu s více než osmdesáti miliony obyvatel na čtyři sta tisíc prostitutek.

Jinou pozoruhodností německého sexuálního průmyslu je postava eskortní dívky Salomé Balthusové, občanským jménem Klary Johanny Lakomé/Lakomy. Dcera hudebníka a komponisty mnoha žánrů Reinharda Lakomého (zemřel 2013), pracujícího pro slávu reformně komunistických stran PDS a tzv. Levice/Linke, s baletkou a literátkou Monikou Ehrhardtovou se okázale živí v Berlíně jako svého času hellénské hetairy. Klienty přijdou dvě hodiny společnosti a sexu s ní sedm set eur, noc tři tisíce. Drobounká call girl založila firmu zprostředkující eskortní služby, blogguje, mimo jiné do liberálně konservativního deníku Die Welt; a ovšemže provokuje. 

Posedlost monotheistického světa zákazy naráží s koncem dvacátého století na pádné argumenty. Úsilí kriminalisovat sex a placený sex ochabuje, ale nemizí. Podle průzkumu Leedské university z roku 2015 pracovalo v Anglii přes sedmdesát procent prostitutek předtím ve zdravotnictví, péči o malé děti a v charitativním průmyslu. 38 procent Angličanek živících se sexem má universitní titul. Čtyři procenta Angličanů chodí za kurvami, v Londýně dvojnásobek. Zákaz kupování sexu (Švédsko 1999) se ve skutečnosti nijak na prodejném sexu neprojevil. Něco podobného roku 275+ nařídil princeps Tacitus. Zakázal provozovat veřejné lázně po setmění, ante lucernam, a k tomu v Římě zakázal bordelly, meritória. Více než sedmdesátiletý senátor vládl pouze rok a zákazy ho nepřežily.

Císař Alexander Sevérus šel v použití lehkých žen vůbec nejdále, kam státník dosud ve vztahu k prostituci zašel. Nařídil, aby správci provincií, pokud byli svobodní (takový móres se mezi vymírajícími Římany v první půli třetího století n. l. uchytil), dostávali přidělenou milenku, „protože bez nich nejde žít.“ Sotva se však inspiroval sumerskými ženami lukur n. lukur-kaskal, doprovázejícími dynasty na cestách (vlastně o nich nic nevíme, viz rok 2119). Takové praesidés próvinciárum dal kromě toho vybavit císařskou administrativou dvaceti librami stříbra, stovkou zlatých, šesti mulami, po dvou mezcích a koních, po dvou oděvech domácích a venkovních, jednom koupacím, jedním kuchařem a mezkařem. A k tomu tu milenku. Po skončení úřadu musel vrátit zvířata a kuchaře s mezkařem, ostatní mu zůstalo i s konkubínou. Když prý špatně nebo dokonce zle úřadovali, museli všechno vracet čtyřnásobně a ještě šli před soud. Jak to fungovalo, nevíme. 

Římané provozovali i specifický druh bordellů. Na muže tam nečekaly ženy, ale zvířata. Zoofilie byla sice tabuisována, nicméně přítomna v hellénské mýthologii je. Křesťané později zoofilii zahrnuli pod všeobjímající pojem sodomie, kam zatratili puncem nepřirozeného chování také homosexualitu obou podob a orální a anální praktiky. Teprve v moderní době se sodomie bere za synonymum pro zoofilii (v angl. beastiality).


Jak se má hetéra chovat. Řemeslo dobré hetéry mělo svá pravidla. Následující rady zaznamenal Lúkiános z kommagénských Samosat. V jednom z jeho mnoha dialogů poučuje matka-kuplířka svou dceru, která má právě za sebou svou první zkušenost s bohatým zákazníkem (srov. zde výše).

Především se hezky a vkusně strojí, je ke každému vlídná. Nedá se hned do smíchu, ale jen se půvabně a svůdně usmívá. Musí se umět správně chovat, nikoho nezklame, ale také se mužům nevnucuje. Když se dá někam pozvat na hostinu, za což si dá samozřejmě zaplatit, neopije se, neboť se tím žena zesměšní a muži si taková děvčata hnusí.

Nejí hltavě, ale bere si sousta konečky prstů, při jídle nemluví, nenacpe si obě tváře a také nevypije pohár naráz, ale po doušcích. Také nemluví víc, než je nutné, nedělá si blázny z nikoho z přítomných a hledí si jen toho, kdo si ji najal. A když je čas jít do ložnice, není ani rozpustilá, ani lhostejná, ale myslí hlavně na to, aby svého zákazníka upoutala a získala v něm trvalého přítele.

Na otázku dcery, zda bude muset spát i s těmi, kteří mnoho krásy nepobrali, matka odpovídá: Právě s těmi nejspíše, takoví totiž platí nejlépe. Ti krásní si myslí, že jejich krása je všechno. Ty musíš stále myslit na to, jak dostat víc, jestli chceš, aby se na tebe co nejdřív všechny ženy ukazovaly prstem a říkaly: »Podívej se na Korinnu, Króbylinu dceru, jak je bohatá a jak přešťastnou učinila svou matku!«.

Alkifrón, autor sbírky literárních dopisů, o němž jinak nevíme nic, složil též jeden velmi krátký vystihující způsoby již zaběhlé hetairy. Jakási Filúmené odpověděla svému milenci-zákazníkovi Kritónovi (jména jistě smyšlená) asi takto: "Proč se morduješ s tolika dopisy? Potřebuji padesát zlatých, ne tvé dopisy. Miluješ mě, zaplať! Miluješ-li peníze, nech mne být. Žij blaze!"

Sny o hetairách nebyly vykládány nijak negativně. Snář Artemidóra Efeského ze 2. st. n. l. říká o snu s hetairami „stojícími u veřejných domů“, že naznačují malou hanbu a nepatrné vydání. Protože to je prý tak trochu ostuda za děvčaty chodit a že to také něco stojí. Vcházet do bordelu a moci odejít naopak znamená pro muže dobro.

Jak říká autor snáře, je tomu tak bezpochyby proto, že holky bývají nazývány (nejenom) řecky pracovnice a jsou kdykoli ochotny a k disposici. Nemoci však odejít ve snu z bordelu je znamení pro muže zlověstné až fatální. Příznivé je prý vidět ve snu hetairy při souloži nebo ještě lépe přímo souložit s ní. Sex s provdanou prostitutkou ale není dobré znamení. Z toho koukají nepříjemnosti, napsal Artemidóros.

(pokr.)