155-154

 

************************************************************

155.

Ol. 156, 2

157 SE

93 AE

(Mnésitheos)

a. u. c. 599

P. Cornelius Scipio Nasica Corculum II. a M. Claudius Marcellus II.

************************************************************

Athéňané vypravili do Říma zvláštní vyslance, aby obhájili přináležitost Órópu k athénskému státu a zbavili ho sikyónské pokuty, viz zde níže. Diplomatickou misi filosofů tvořili akadémik Karneadés z Kýrény, peripatétik Kritoláos z Fasélidy a stoik Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem (jenž byl možná ethnickým Babylóncem): hle nakolik pokročil hellénismus a jak se smlouvy o isopolitejích/stejná práva občanů ve druhém státu projevily dokonce v diplomacii. Karneadés korespondoval mimo jiné s králem Kappadoků Ariaráthem V., srov. zde níže; zda v diplomatické či jiné dimensi, nevíme, ale král byl spolu s Attalem II. kdysi jeho posluchačem, srov. rok 157. 

Již předtím proběhla smírčí jednání Athénských s órópskými uprchlíky, v nichž byli ze senátního pověření arbitry Sikyónští, a ti odsoudili Athéňany k pokutě pěti set talentů, poněvadž se k soudu nedostavili v termínu (156). Římané pokutu snížili na sto talentů, ale ani to Athéňané nezaplatili a nějak se jim podařilo obyvatel Órópu přesvědčit, podle všeho nejvlivnější z nich zkorumpovat, aby povolili ponechat ve městě athénský garnison a že dostanou od Órópských rukojmí; jakmile by si přáli tento stav ukončit, stačí prý jen říci. Viz dále roku 151. 

Nějakou dobu byl klid, pak ale někdo z athénské posádky z pevnosti ublížil Órópským a ti se v Athénách domáhali vrácení rukojmí a odvelení vojáků z Órópu. To nedopadlo, poněvadž se Athénští vymlouvali: přečinu se dopustili vojáci, nikoli athénský lid, ten s tím nemá nic společného (vojáci byli podle všeho žoldnéři).

Senát, kde vystoupení filosofické diplomacie tlumočil řecky píšící annalista C. Acilius (srov. rok 150), pokutu snížil na sto talentů a potvrdil nároky Athéňanů na Órópos (viz rok 151). Aciliovy dějiny zřejmě "vyšly" roku 141. 

Další pokus Achajů osvobodit rukojmí z roku 167 senát odmítl. Vyslanci byli tíž jako v roce 160. A poněvadž po návratu do Acháje informovali o své misi positivně, že se jim téměř povedlo s sebou rukojmí přivést, putovalo do Říma další prosebné poselstvo Télekleovo doprovázeného Anaxidámem z Megalopole.  

Kolem roku 155 vypukla válka Rhodských s Kréťany (viz následující rok) a trvala snad do roku 151. O jejím průběhu a výsledku nevíme nic, ani nevíme, co se skrývá pod označením „Kréťané“: zda spolek/koinon nebo zda jiná koalice či jednotlivé státy. Stratégem/nauarchem Rhoďanům byl Aristokratés, do něhož zprvu občané Héliova ostrova vkládali velké naděje, ale v akci pohořel; podrobnosti neznáme. Někdy za této války Kréťané přepadli a vyloupili Sifnos včetně chrámových majetků, obyvatele zotročili. Za noční plavby krétské lodi však přepadla bouře, flotilu z velké části zničila a osádky zahubila. 

V zimě roku 155/154 dostal král Attalos II. Filadelfos ve válce s Prúsiou II. Kynégem posily od králů Ariarátha V. Kappadockého a Mithridáta V. Pontského; Kappadoky do války vedl Démétrios, odjinud neznámý syn Ariaráthův (V. nebo IV.?). Pokračovala druhá válka bíthýnská (viz předešlý rok). Prúsiás II. bezúspěšně oblehl Pergamon, kde byli též římští legáti C. Claudius Centho, L. Hortensius a C. Aurunculeius pokoušející se obě strany usmířit, resp. zabránit Bíthýnovi v dalším válčení. Jinak na podporu Attala dosud Římané nehnuli prstem, viz ale rok následující. Římané vyzvali Prúsiu, aby se dostavil s tisícovkou jezdců do hraničního pásma obou království, stejně tak že učiní Attalos.

Prúsiás však přes přítomnost římských legátů nastrojil past. Poslal napřed vyjednavače s tím, že on sám s tisícovkou mužů následuje. Následoval však s celou armádou v bojové sestavě a Attalos se svými muži a Římané hbitě obrátili, takže se Bíthýnové dokonce zmocnili doprovodných zvířat s římskou bagáží/skeuoforoi. Utekli do Pergama, Prúsiás jakoby manicky posedlý znovu řádil v Níkéforiu.

Ariaráthés V., staronový spojenec Attala II., plenil s jeho pomocí okolí města Priény a zmocnil se mnoha zajatců, když předtím Priénské žádal o vydání částky, kterou u nich deponoval Orofernés Níkéforos dva roky předtím (událost potvrzuje fragment usnesení Priénských). Priénští mu nic nedali, třebaže jejich majetky za hradbami byly zničeny, marně žádali o pomoc Rhodské a Římany, a Ariaráthés obléhal město neúspěšně, zato dokonale s Attalovou asistencí vyraboval okolí. Orofernés později mohl peníze použít v Antiocheji. Tah za penězi byl možná vlastní důvod Ariaráthova vstupu do války. 

Snad z t. r. pochází pozoruhodný nápis z Pessinúntu s dopisem Attala II. Attidovi. Král knězi vysvětluje, jak se rozhodl ve věci, o níž spolu hovořili v Apameji. Co to bylo, nevíme, ale podle všeho se to nějak týkalo války s Prúsiou. Attalos se po návratu do Pergama několik dnů radil se svými nejbližšími, bratrem Athénaiem (další bratr Filetairos zřejmě již nežil?), syntrofem Sósandrem, Ménogenem a dalšími, zda se do nám neznámého podniku pustit sami, nebo s požehnáním Římanů. Odjinud neznámý Chlóros nejdůrazněji varoval nepodnikat nic bez Římanů a jeho názor převážil: psal král, že by jim bylo milé, kdyby neuspěl v takovém záměru bez nich, ale když to podnikne s jejich svolením, dostane pomoc a ztráty se napraví. Rozhodl proto, poslat do Říma. Takový strach panoval v hellénském světě po zániku Makedonie z římského senátu.    

Nad seleukovskou říší se kupila mračna. Jistý Balás, snad Syřan rodem, který si dal hellénské jméno Alexandros a smyrenský původ, se začal s attalovskou podporou vydávat za syna Antiocha Epifana, byla tu prý jistá podoba, a domáhat se seleukovského diadématu, viz rok 157. Podle všeho byl Alexandros produktem politiky Attala II. na pokoření Démétria I. Attalos Filadelfos ho dal v Pergamu dohromady s Epifanovou dcerou Láodikou VI., pozdější manželkou Mithridáta V. Euergeta (s trůnním jménem Láodiké II. Pontská) a s penězi je oba ochotně vypravil do Kilikie k jistému Zénofanovi, možná dynastovi v Olbě; srov. o jeho jmenovci o sto let později a roky 68, 41 a 62+. 

Zénofanés byl z neznámé příčiny rozezlen na Démétria a za jakousi službičku byl dlužen Eumenovi II., Attalovu bratrovi. V této době byla Kilikie též střediskem seleukovských emigrací všech barev a příběh attalovské a římské intervence do seleukovských záležitostí představuje též jeden z mnoha momentů, kdy se využívalo lživých zpráv, ultramoderně řečeno fake news; srov. rok 217. Odtud šly do Syrie zvěsti o tom, že skutečný nástupce trůnu je již na cestě, aby Syřany zbavil neoblíbeného Démétria, viz dále rok 153. 

Mezitím se v Antiocheji pokoušel vyvolávat rozbroje proti svému dobrodinci za účelem dosažení vlastní vlády v říši předlužený Orofernés Níkéforos, k němuž se připojil jistý Andriskos, prý syn makedonského Persea. Král Démétrios Sótér dal Oroferna po nezdařeném palácovém převratu internovat v Seleukeji na Moři a jeho jméno mizí z našeho dohledu. Andriska, vydávajícího se za zemřelého (asi adoptivního) syna krále Persea Filippa (srov. rok 212 a 163) zatím podržel (viz roky 153 a 151). Obraz Démétriův mezi poddanými nebyl sympatický, v Antiocheji ho nesnášeli: stranil se veřejnosti a prý v paláci hodně pil. Přesto si stačil vyrobit dalšího silného nepřítele, viz zde níže.

Někdy v této době nebo v rozmezí let 155 až 150 expandovali Parthové pod králem Arsakem VI. Mithridátem I. (vládl od roku 171) na západ a dobývali Médii. Byly to podle všeho vleklé boje se Seleukovci, vypuknuvší pravděpodobně již s koncem vlády krále Antiocha Epifana (jenž se do války proti Parthům vypravil roku 166). Seleukovci se drželi na Východě ještě roku 148, neznáme však rozsah jejich moci, viz rok 149. 

Stratégem/místokrálem Parthů v Médii byl po jisté době určen Mithridátem jistý Bakasis/Bagasis; nevíme o něm vůbec nic. Možná se v této době zmocnil parthský král též chrámového pokladu v Bélově svatyni, v níž roku 187 přišel o život Antiochos III. 

Bakasis/Bagasis bývá v moderní historiografii ztotožňován s jistým "prvním králem Armenie" jménem Vagharšak/Valaršak, prý zkomolenina jména Bagájáša (armenské dějiny Movseovy, viz o něm roku 338+ a k prvenství co do královského titulu viz rok 148); dal si prý Vagharšak přeložit dějiny Armenů z archivů Ninúy syrským učencem jménem Mar Abas Katina, aby zvěděl, komu to vlastně vládne. 

Bývá moderně označován za Mithridátova bratra, srov. rok 176, a třebaže pro to není důkazu, jmenován za nástupce na arsakovském trůnu Fraáta II., svého synovce, roku c. 124, viz tam a roku 138, kde o možnosti nové datace Mithridátovy smrti. Vládnout měl Bagájáša, podle všeho již pokročilého věku, několik měsíců a po něm se stal králem Artabános II., další z bratrů. Mithridátovým synem byl pravděpodobně Sinatrokés, narozený roku 156, který se stal králem Parthů v osmedesáti, viz rok 76.   

Ve spojenectví se Sakarauky, než se roku c. 124 rozkmotřili, pak Parthové obsadili celý Írán, čímž byla helléno-bakterská oblast definitivně odříznuta od Středomoří.

V Eukratidově bakterské říši zavraždil pravděpodobně někdy kolem tohoto roku Platón Epifanés, syn krále Eukratida I. Velkého Spasitele/Megas Sótér (vládl od roku 171), svého otce a usurpoval trůn. Dobu Platónovy vlády nelze přesněji stanovit. Jeho spoluvládcem či údělným dynastou byl jeho bratr Hélioklés I. Dikastos (vládl asi do roku 140, jiné odhady kladou jeho vládu o generaci mladší a mají ho za posledního hellénobakterského dynastu). Eukratidés válčil ve stopách Démétria II. na tažení v Indii, viz rok 165, a cestou domů na západ ho zavraždil syn, jehož jméno ani důvod prameny neudávají. Vrah se chlubil svým činem, jakoby zlikvidoval nepřítele, nikoli otce. Projížděl se na voze jeho krví a tělo nechal dokonce ležet nepochované na cestě. 

Na základě spekulace, že Platón si dal přízvisko "Zjevený (bůh)" a jeho bratr Hélioklés slůvko "Spravedlivý", lze se domnívat, že vrahem byl Platón, který razil též mince s Héliem a quadrigou. Bratra brzy přemohl Hélioklés. • Eukratidova říše, která existovala od roku asi 165, se rozpadla. Jak souvisel se sourozenci Eukratidés II., odhadnout nelze: vnuk svého jmenovce, syn Héliokleův (?), nemusel však vůbec být příbuzný; viz dále rok 140.

V euthydémovské říši se osamostatnil nejmladší ze synů krále Démétria I. Bakterského Zóilos I. Dikaios (vládl do roku asi 125, srov. rok 165 a 180). O jeho činech nevíme vůbec nic. 

V antimachovské říši se po Eukratidově smrti dostal k moci a osamostatnil jako král Menandros Dikaios Sótér (vládl asi do roku 130), syn (?) Démétria II. Aníkéta. Oženil se s Agathokleiou Theotropou, dcerou roku 165 zemřelého Zóilova bratra (?) Agathoklea. Menandros vedl agresivní politiku a pokračoval v indických výbojích Démétria Aníkéta. 

Dobyl Pátaliputru/řec. Palibothra a pravděpodobně celou severní část indického subkontinentu s přístupem k oceánu v oblasti Gudžarátu a jižního Pákistánu, na východu zřejmě po hory v zemi Naga (Nagaland), jimž staří kartografové říkali Menandrovo pohoří, kdesi ve Vnitřní Asii na okrajích Tárímské pánve narazil na Séry (což mohli a nemuseli být Číňané) a na blíže neznámé Fryny. 

Podle Juga purány, jediného kronikářského indického textu zmiňujícího Hellény/Javany formou věštebného futura, oblehl Menandros (n. už Démétrios?) Pátaliputru a použil proti hradbám z nepálených cihel obléhací stroje. Když město padlo, panoval v zemi chaos a Helléni zvítězili ve velké bitvě; domácí dynastové zmizeli. Hellénové však v zemi nezůstali, lákalo je dobývání, a doma pak vypukla hrozná válka. S nadsázkou se o Menandrovi v Augustově době soudilo, že podrobil více národů než Alexandros Veliký. Nicméně jeho konání nebylo nic jiného než výboje, o trvalých ziscích hovořit nelze, jak ostatně zaznamenala Juga purána. 

Menandros přijal buddhismus a pokračoval v trendu Agathokleově, viz rok 180 a 165. Pro Indy se stal mýthickou osobností: v dialogu Milindapañhá/Otázky Milindovy, který vznikl kolem roku 144 (?? nebo až o čtyři staletí později?), má hellénské jméno Menandros podobu Milinda a dává se jinak dnes neznámým mnichem Nágasenou uvádět do théravádského buddhismu.

Narodil se podle tohoto textu Menandros c. 190 ve vsi Kalasi, snad u Alasandy/Alexandreie, města ležícího na jakémsi ostrově, vše polohy neznámé. Stal se jediným z hellénských dynastů, jehož jméno se dostalo do klasické indické buddhistické a brahmánské literatury, viz též v indexu s. v.

Na dnes ztracené oválné kasetě na relikvie nalezené v Šinkotu v afghánské provincii Ghór n. kdesi v Bádžauru bylo na víčku v kharóšthí Menandrovo jméno v genitivu/Minendrasa mahárádžasa, "Velkého krále Menandra". Je to zřejmě též nejstarší známý předmět buddhistického kultu z Gandháry. O více než století později rozšířil dedikační texty indoskythský dynasta Vidžajamitra z Apráče, srov. rok 55. 

Král v Kýréně Ptolemaios VII. Euergetés II. se na jaře vypravil podruhé do Říma, aby se opět domáhal Kypru na úkor svého staršího bratra Filométora I. Kolem roku 155 (přesněji neurčitelné, někdy v rozmezí let 158 až 151/150) chtěl Archiás, stratégos Kypru, jmenovaný Filométorem I. po roce 158, prodat za pět set talentů ostrov králi Démétriovi Sótérovi do jeho vlastnictví; Seleukovci po Kypru toužili odjakživa. 

Obchod se provalil, vyšetřovaný Archiás si vzal život oběšením na závěsové šňůře a pokud Filométór I. s Démétriem dosud sympatisoval, právě se změnil v jeho nepřítele, soudruha Attalova a Ariaráthova.

Konsul P. Cornelius Scipio zničil jedno ze sídelních měst Delmatů Delminium, viz rok předešlý (čin býval přisuzován už C. Marciovi Figulovi). Dobře bráněná lokalita byla plna obránců z celého národa, ale ty odlákal do jejich rodných měst tím, že je Římané jedno po druhém obsazovali a síly shromážděné v sídelním městě oslabil. 

Delmaté, pokud nebyli pobiti nebo prodáni do otroctví, uznali římské područí a tím skončila první válka delmatská (trvala od roku 158 n. 156, srov. dále ještě roky 119 a 44). Tradovalo se, že jméno Delmatů pochází z Delminia a že se později proměnilo na dodnes zažité Dalmaté. ● Podle jednoho zdroje byli protivníky Římanů delmatští Skordiskové, srov. o nich dále roku 135. 

P. Cornelius odmítl provolání legionáři imperatorem a nepřijal ani od senátu triumf; za tak okrajovou svou armádní operaci pokládal, ale fasti triumphales ho jako triumfátora vedou. Dal též odstranit své sochy, aby naplnil vlastní censorské rozhodnutí, viz rok 159; o jeho vztahu s M. Porciem Catonem a sporu o zachování Karthága viz rok 153. 

Zato jeho konsulský kolega M. Claudius Marcellus triumfoval nad ligurskými Apuány, ale o jeho válce nevíme vůbec nic (poprvé triumfoval nad Ligury roku 166); srov. rok následující. Byl to poslední z triumfů nad předalpskými Ligury. Obyvatelé Luny mu z vděčnosti postavili sochu z místního mramoru, pravděpodobně toho, který moderní svět nazývá carrarským, srov. k tomu v indexu s. v. Luna. Lze tušit, že by to bylo první užití tohoto kamene na účely umělecké.  

************************************************************

154.

Ol. 156, 3

158 SE

94 AE

(Aristofantos) | neznámý 

a. u. c. 600

Q. Opimius a L. Postumius Albinus (zemřel v úřadu)

cos. suff.: M’. Acilius Glabrio

************************************************************

Ve druhém roce války rhodsko-krétské (srov. předešlý rok) byli Rhoďané na moři Kréťany poraženi, událost jistě ve své době překvapivá, o níž ale nevíme vůbec nic. Na krétské straně stál nyní i král Attalos Filadelfos, neboť Rhoďané patřili ve válce s Prúsiou II. mezi bíthýnské spojence. Občané Karpathu vyznamenali někdy po této době zlatým věncem Pamfýlida za to, jak se jako epistatés (zde: velitel) městské části/ktoina Potidaia, přístavu asi Karpathu, během svého dvouletého mandátu staral o opevnění a za války s Kréťany mobilisoval všechny mladší šedesáti let a s pomocí žoldnéřů, které dal dohromady, krétskou invasi odrazil. Text usnesení zůstal ve fragmentární podobě uchován v Lindu.    

Achajové se na svém sněmu v Korinthu přes diplomatické úsilí Antifata a přes vzpomínku na pomoc jeho otce Télemnásta z Gortyny, který jim vypomohl se svým oddílem pěti set mužů za války s Nabidem (viz rok 192), nepostavili na návrh vyhlášeného římského kolaboranta Kallikrata z Leontia na ničí stranu (o pomoc se ucházel též rhodský vyslanec Astymédés v Římě, zároveň doma nauarchos, a Theofanés u Achaiů). 

O Antifatovi bylo zaznamenáno, že byl na Kréťana výmluvný a vůbec jeho vystupování nebylo vulgární, tedy typicky krétské (Polybios: ho neániskos údamos krétikos, alla pefeugós tén krétikén anagógián

Začátkem roku dorazili na attalovsko-bíthýnské válčiště další římští legáti, tentokrát v deseti, aby v Kadech/Kadoi na Hermu upozornili krále Prúsiu Kynéga, že dělá problémy: protože stále ještě nechtěl ustat ve válce s Attalovci, vzali mu senátní vyslanci práva přítele a spojence S. P. Q. R. a Řím se postavil na stranu Attalovu. Tomu nařídili, aby bránil své království a nikoho aby neohrožoval. Část Římanů se vrátila informovat senát, ostatní objížděli Iónii a oblast při Helléspontu, aby odrazovali města od spojenctví s Bíthýncem. 

Následovala jarní ofensiva Attala Filadelfa, vedená na moři spojeneckou flotilou osmdesáti lodí, z toho pouze 25 vlastních, jeho bratrem Athénaiem proti pobřežním oblastem Prúsiovy domény, kde plenil; k rozsahu operace viz zde níže. Prúsiás, který o tom informoval senát, byl situací a Římany definitivně donucen k míru, který potvrdil v attalovsko-bíthýnijských vztazích předválečný status quo; římskými vyslanci byli Ap. Claudius Centho, L. Oppius a A. Postumius Albinus. 

Král Prúsiás II. ovšem nesl náklady na válku, která trvala od roku 156: Attalovi musel vydat dvacet válečných lodí, po dvacet let splácet pět set talentů kontribucí ve stříbře, z toho padesát ihned, zničeným městům Méthymně, Aigajím, Kýmě a Hérákleji vyplatit odškodné sto talentů. Byl to konec druhé války bíthýnské, která kromě loupení a ničení nevedla vůbec k ničemu. Že by se nyní ještě Prúsiás vzpěčoval, známo není. 

Z Pergama zachován dedikační nápis Diovi a Athéně Níkéforos za úspěch ve válce konstatující, že Attalos oblehl v Níkomédeji Prúsiu, "když překročil dohody učiněné prostřednictvím Římanů/parabanta tás dia Rhómaión gen[omenás synthékás]". Z Méthymny pochází nedatovatelný fragment spojenecké smlouvy s Římany. Pakt ovšem může patřit i do doby pozdější, možná do války o pergamské dědictví nebo na začátek válek mithridiátovských. 

Král v Kýréně Ptolemaios VII. Euergetés II. se znovu v Římě domáhal Kypru a Římané ho chtěli dosadit s pomocí spojenců, ale opět byla akce vojensky neúspěšná (srov. předešlý rok). K tomu vyslali pětičlenné poselstvo, aby záležitost vyřídilo a aby dopravilo Euergeta II. na Kypr. Je ovšem možné, že k této "invasi" vůbec nedošlo, že jde jen o dvojí zprávu o událostech, které se odehrály snad roku 158 (viz tam) a skončily mírem v Lapathu na Kypru, kde starší Filométór I. již podruhé ušetřil zlem prosáklého mladšího sourozence Euergeta II. 

Pokud byl tohoto roku Euergetés II. opravdu v Římě (v úvahu připadá rozmezí let 156 až 154, jeho pobyt byl delší, srov. rok 155), mohl se zde ucházet o ruku Cornelie, jak tvrdí jedna tradice, matky obou Gracchů: Římanka musela být z tlustého orientálce vyděšena a dynasta dostal prý košem. Senát mu košem nedal, když si stěžoval, že ho starší bratr dal přepadnout, a senátoři odmítli dokonce ve věci vyslechnout vyslance Ptolemaia VI. Filométora Neoláida a Andromacha a hned rozhodli o pomoci Euergetovi.  

Konsul Q. Opimius podrobil Romě záalpské Ligury (srov. války v letech 238 až 233 a 193 až 182). Do krátké třetí války s Ligury byl Q. Opimius povolán Hellény z Massalie, jimž plenili území Antipole a Níkaie a města drželi v obležení (srov. o generaci později novou válku roku 126). Opimius byl vyslán po napadení vyslanců a zranění C. Flaminia, jednoho ze tří, při vyloďování u Aigitny, sídelního zřejmě města ligurských Oxybiů poblíž Antipole. 

Konsul, který vyrazil na Ligury z Placentie, Aigitnu snadno dobyl, obyvatele prodal do otroctví, buřiče poslal do Říma. Potřel Oxybie znovu v polní bitvě a vzápětí porazil jejich sousedy a spojence Dekie/Dekiaty, kteří dorazili až po oxybijské porážce, a hned se vzdali. Větší část území obou ligurských národů přidělil Massalijským a museli poslat do Massalie rukojmí; o jejich definitivní likvidaci viz rok 124. Konsulská armáda na dobytém území přezimovala. ● Antipolis, osada Massilských, dostala od C. Iulia Caesara svobodu a obdařena latinským právem/ius Latii byla počítána mezi města italská; viz rok 49.

Po době jistého klidu, srov. roky 168 a 164, se v Hispániích opět rozhořely boje Římanů s domorodci, které trvaly až do roku 133. Ilusi klidu ovšem mohou způsobovat díry v historických pramenech a my o permanentních guerrillách domorodců s Římany nevíme, srov. rok 171: nyní přerostly do bojů velkých, viz rok následující. T. r. však navíc vypukly nové boje s Lúsítánci, válka lúsítánská zvaná ohňová n. ohnivá/pyrinos polemos (trvala do roku 138). Do této doby se datují začátky Viriathova odboje (srov. rok 147 a zde níže).

Válku Bellů vedl zpočátku Karos (podle jiného podání Kakyros) ze Segédy a Lúsítánů jistý Púnikos čili, soudíme-li správně podle jména, nějaký kartháginský agent, nebo zapomenutý osadník (?). Lúsitánci napadali římskou provincii a rabovali, Keltibérové se pokoušeli do Segédy (jednou jmenována jako Begeda), kdysi malého sídliště, soustředit obyvatele menších obcí a rozrostlé oppidum opevnit, což jim smlouva s Ti. Sempromniem Gracchem z roku 179 nezakazovala (zakazovala ale budovat města nová, a to byl také výklad senátu, když dal pokyn k válce). 

• Je možné, že k povstání zavdalo příčinu vyhlášení nové římské provincie Hispania Citerior, pozdější Hispania Tarraconensis (viz ale rok 197), event. vyhlášení nového zákonodárství a systému výběru daní zde nebo v provincii Hispania Ulterior, jejíž západní a nejodbojnější částí byla neporobená Lúsítánia, popřípadě další přehmaty římských úředníků a vojáků.

Púnikos, vůdce Lúsítánů, porazil v poli praetora Zadní Hispánie M'. Manilia už roku 155 (jako konsul nebyl úspěšný ani roku 149 před Karthágem) a t. r. L. Calpurnia Pisona, cos. 148, jemuž se rovněž v třetí kartháginské válce nedařilo. V boji s Lúsítány padlo šest tisíc vojáků Říma, spojili se s Vettóny a kontrolovali západ Ibérie až po oceán. Válka se šířila, až museli v Římě urychlit volby a úřední rok zahajovat Prvním lednem. Viz dále rok následující. 

• Manilia, který jako homo novus náležel do vlivového kruhu Scipionů, narozeného c. 190 (viz o něm roku 183 a v indexu s. v. řez císařský), neproslavily armádní neúspěchy, ale jeho výřečnost a činnost právnická: sestavil sbírku nezbytností u smluv kolem prodejů, formulářů, citovanou znalci ještě na konci republiky.  

V Římě censoři M. Valerius Messalla a C. Cassius Longinus (55. lustrum dokončeno až roku 151, viz) rozhodli o stavbě kamenného divadla ve Městě. Konservativci z nápadu nadšení nebyli a když bylo roku 151 n. 150 téměř dokončeno, prosadil P. Cornelius Scipio Nasica Corculum jeho stržení; to aby lid nepropadal hellénským novotám a změkčile v divadle neseděl, nelákalo ho tam bouřit se a tak nadále přihlíželi Římané představením vstoje. O pevných divadlech v Římě viz až padesáté roky. 

Podle jiné verse mohl být stavitelem až L. Cassius Longinus, asi praetor roku 111, a Scipionem musel být mladší z rodu, asi cos. roku 111. Valerius Messalla kromě toho budoval prodloužení Tiburské silnice, viz rok 286, do Corfinia a k moři do Aterna: trasa se dodnes nazývá via Tiburtina Valeria. 

Do kuriosní situace, která dosud nenastala, se dostal tribun lidu L. Aurelius Cotta. Kryl se nedotknutelností svého úřadu a odmítal splácet úvěr. Myslel to vážně, až mu museli kolegové domluvit, aby ustoupil. 

Sedmého dne po nepříznivých obětech zemřel na cestě do provincie po rychlé nemoci konsul L. Postumius. Podle jiné verse byl otráven manželkou Publicií a za to byla o tři roky obžalována spolu s jistou Licinií, která měla otrávit jinak neznámého Claudia Asella (celé jméno neznáme), údajně rovněž konsulára, ale nám neznámého (srov. rok 142 a Ti. Claudia Asella). Proč je trávily, nevíme. Když městský praetor uzavřel vyšetřování a obdržel od žen rukojmí, že se k soudu dostaví, jejich příbuzní/cognati je sami zabili uškrcením, neboť nepokládali prý za vhodné, aby se tak evidentní zločiny musely projednávat veřejně. ● Namísto Publicie bývá místo v Liviových periochách čteno jako Publilia. Znamenalo by to, že byly v krátkém časovém období souzeny gtři travičky: Publicia t. r. a Publilia s Licinií roku 151.  

Zemřel autor palliát Aquilius (narozen kolem roku 174). Narodil se reformátor C. Sempronius Gracchus (zavražděn roku 121) a kolem tohoto roku se v Lanuviu narodil první římský filolog, historik a učitel řečnictví a grammatiky L. Aemilius Stilo Praeconinus (zemřel roku 90); přízvisko "Hlasatelský, Vyvolávačský" dostal podle profese svého otce, lat. praeco

V Číně vypuklo "povstání sedmi (údělných) států" proti císaři Ťingovi. Vévodové, z části vzdálení příbuzní císaře z chanské dynastie, usurpovali řadu privilegií náležejících pouze císařům a budovali vlastní armády. Vynikal mezi nimi Liou Pchi/Liu Pi, vévoda z Wu, který měl s císařem otevřený účet z doby, kdy byl ještě vévodou: pohádal se totiž nad deskovou hrou liou-po/liubo s Pchiovým synem Liou Sienem/Xian, po němž budoucí císař hru hodil a zabil ho.

Když nyní Ťing začal zmenšovat domény vévodů, došlo i na stát Wu. K Liou Pchingovi se přidal vévoda z Čchu/Chu a pět dalších dynastů a byla z toho vzpoura proti císařství. Hunové sice přislíbili pomoc, války se však neúčastnili.

Povstalci vytáhli proti Suej-jangu/Suiyang, metropoli vévody z Liangu v dn. Che-nanu, mladšího bratra císařova jménem Liou Wu. Oblehli ho, ale Ťingův vojevůdce pověřený vedením války Čou Ja-fu/Zhou Yafu na pomoc městu netáhl, odřízl však oblehatele od přísunu proviantu. Dlouho nevydrželi, ustoupili, po několika měsících od začátku války byli rozprášeni; vévoda z Wu si vzal život, Liou Pchi byl na útěku zavražděn a ostatní pardonováni.

Čou Jafu se stal císařovým hlavním ministrem, ale Liou Wu mu neodpustil, že ho nechal v obležení. Již na pensi byl očerněn a obviněn roku 143 za spřádání spiknutí a ve vězení si vzal život hladovkou.