Svět afrických bizarností

 

• Bokassa • Obiang Nguema • Kaddáfí • 

 

Velký maršále Bokasso, matky tě milují

 

Jednou z nejbizarnějších postav moderních dějin byl věrný francouzský voják Bokassa, který se v jedné z nejchudších zemí světa prohlásil císařem. Příběh z francouzských koloniálních dějin a příklad mediálního spiknutí velmoci.

 

Víte vůbec, proč Valéry Giscard d'Estaing prohrál ve Francii v květnu 1981 volby a proč uspěl jeho soupeř, socialista François Mitterrand? Informace hledejte u znalců. Ze svého středoafrického trůnu vyhnaný císař Bokassa I. pro to měl o měsíc později ve svém abidjanském exilu celkem srozumitelné vysvětlení. 

S Giscardem d’Estaingem byl Afričan ruka jako s řadou jiných francouzských politiků. Obdarovával je diamanty (Guiscarda roku 1973) a dvakrát do roka pořádal velkolepé sloní safari. Nevděčný Francouz poslal roku 1979 do nitra Afriky vojáky, aby Bokassu sesadili; později to bude nazváno „poslední francouzskou koloniální výpravou“, to však ještě nikdo netušil, že v novém tisíciletí zasáhne francouzská armáda na Pobřeží slonoviny, v Mali a znovu ve Středoafrické republice, resp. v tom, co z ní zbylo. 

„Za to jsem se mu pomstil. Požádal jsem naše kouzelníky,“ pravil Bokassa, „aby před volbami d´Estainga zakleli. Já jsem ten, kdo přinesl mému novému bratránkovi vítězství.“ Bratránkem se rozumí Mitterrand. 

Lehkost bytí

Škoda, že se příběhu nedožil haitský despota François Duvalier (+ 1971), který podobným způsobem „řešil” svůj vztah k presidentovi Kennedymu a domácím oponentům. 

Stálo to prý císaře (to chtěl Duvalier být také) něco přes dnešních dvacet tisíc eur, ale tak to bylo. Takhle prostě viděl svět velké politiky pověrčivý a jakýmsi způsobem šílený Jean-Bédel Bokassa, oddaný frankofil, poddůstojník koloniální armády, pučista, doživotní president a císař podivného státního útvaru, jemuž Francouzi kdysi říkali oblast Ubangi-Chari, později Středoafrická republika (RCA). 

Kouzelníkům Bokassa poněkud pomohl tím, že pařížským novinářům v Le Canard enchaîné poslal kopie darovacích dopisů na dvě stovky kamenů a že je, to byl ještě ministrem financí, prodal a peníze že poukázal středoafrickému Červenému kříži (což jeho šéfová popřela). Žurnalistické vúdú doplnili v magazínu řečmi o nesympatické hospodářské politice vlády, to lze ve Francii za každého režimu, i kdyby země prosperovala, a bylo po Giscardově popularitě a druhém presidentství. 

Žádný z francouzských zákonů tehdy takové dary nezakazoval a president to ani nepopíral. Bokassův sok Dacko na pomoc svému chlebodárci tvrdil, že diamantů bylo jen za čtyřicet tisíc franků, nikoli za půl milionu.

Šlo to jako po másle

Bokassovo jméno se stalo přívlastkem pro bizarnost. Kdyby jeho šílenost nezpůsobila lidem tolik bolesti, možná bychom se tehdy jako dnes jenom smáli. Voják ze vsi Bobangui na jihozápadu země se srovnával pouze s jedním mužem, jak zdůrazňoval už jako soukromník, devatenáctkrát ženatý a otec prý 33 nebo dokonce 54 dětí: „S Napoleonem jsme toho měli hodně společného.“ 

Nikdy nepochopil, proč ho Francouzi i další Evropané zkraje podporovali a pak mu ukázali záda. Že krutější byl z afrických současníků pouze ugandský boxer Idi Amin? Na co výmysly o kanibalismu, rozkrádání nerostného bohatství? Vždyť Francouzům dával, co je napadlo. 

On, Bokassa, ve francouzské armádě odsloužil 23 let, byl ve světové válce v Evropě, bojoval v Indočíně a Alžírsku, patřil mezi šťastlivce, kteří přežili Dien Bien Phu, dotáhl to na kapitána s nárokem na dosti vysokou pensi 5998 franků, to je zhruba dnešních tisíc eur. Jeho generálem byl přeci Charles de Gaulle, kterého zbožňoval.

Všechno začalo tak jednoduše. Hodinu a půl před půlnocí na Silvestra roku 1965 se se svými důstojníky rozhodl. Jean-Bedél Bokassa (tehdy 44), 1,62 m vysoký velitel dvou praporů, tedy celé středoafrické armády, dal odpískat nástup, řekl, že „nadešla hodina spravedlnosti“ a ve dvě nad ránem byl zatčen president Dakko a ve tři ráno na Nový rok bylo Bangui v Bokassově moci. Táhlo mu tehdy na 45. rok.

Čtyřem stům vojáků zdvojnásobil stravné a ve tři ráno na Nový rok prohlásil do rozhlasu: „Buržoasie je zrušena, začala nová éra.“ Neopomněl připomenout, že komunistické nebezpečí bylo eliminováno, ale bolševiků bylo ve středu Afriky ještě méně než buržoasie. 

Vypečený Dacko

Zato měla Středoafrická republika nového vládce a mladá nezávislá Afrika dalšího pučistu a nadšence, který ujišťoval, že umí vládnout lépe než bělošští kolonialisté. 

Jako ve všech takových případech se tak nestalo. Bokassa vyhnal do exilu svého bratrance, bývalého učitele, svého bratrance a prvního ze středoafrických presidentů Davida Dacka, neboť nechal kvést korupci. Hádali se dlouho, Dakco Bokassovi nedůvěřoval a v lednu 1965 ho donutil odletět do Paříže. Bokassu však chtěli vojáci zpět, Dacko musel ustoupit a v říjnu téhož roku byl Bokassa zpět. 

Bratránek mu však šel stále po krku a chtěl se ho zbavit. Nechtěl se dočkat situace jako v sousedním Kongu, kde v listopadu sesadil generál Joseph Desiré Mobutu prvního presidenta země od udělení nezávislosti Belgičany roku 1960 Josepha Kasavubua. Že se generál vyvine v krutovládce Mobutua Sese Seko, presidenta Zairu, který se dnes legračně jmenuje Demokratická republika Kongo, nemohl tušit. 

Tři dny na to vyhnali vojáci z Dahomé, dnešníhoi Beninu, presidenta Migana Apithyho. Bokassa byl rychlejší. O rodinných sporech však nemluvil. Za všechno mohli podle pučisty maoističtí Číňané, a tak je také vyhnal ze země. Zato požádal roku 1967 o posádku francouzských vojáků a oddíl Cizinecké legie zde sídlí dodnes. 

Pedagogovi Dackovi se z nabité „národní“ svobody točila hlava, takže také přihlížel novým praktikám svých lidí. Dobové zdroje například tvrdily, že na dívčím lyceum Caron v Bangui bylo ze tří set školaček ve věku dvanácti až šestnácti let padesát těhotných. Řada z nich byla milenkami ministrů, poslanců a vyšších byrokratů.

Sluhou u okupantů

Oficiální Paříži byl Bokassův puč zprvu milý. Francouzi byli Bokassovým osudem. Jeho otec Midongon Mbougdoulou se jako kmenový náčelník postavil roku 1927 proti otrokářským poměrům, v nichž museli pracovat jeho lidé v lesnické firmě bílých podnikatelů. Osvobodil černé vězně sloužící jako otroci na bavlníkové plantáži a následovala brutální panská odveta: byl odsouzen za pobuřování a vzpouru a veřejně ubit. 

Bokassova matka Yokowo Marie si v žalu týden po manželově smrti vzala život. 

Bokassu vychovával děd Mbalanga, dal ho do misionářských škol a doporučil mu upsat se armádě - roku 1939 francouzské pod gen. Delangem, který stál na straně de Gaullově. Bokassa byl vyškolen na spojařskou odbornost a pravděpodobně se stal nejvyznamenávanějším africkým vojákem francouzské armády. Roku 1962 z ní odešel a brzy na to se stal v hodnosti plukovníka velitelem armády středoafrické. 

Otcův bratr Barthélemy Boganda byl katolickým knězem, ale roku 1949 se oženil s jistou Francouzkou. Založil Hnutí pro sociální vývoj v černé Africe (MESAN), první politickou stranu v srdci Afriky s cílem získat nezávislost a od roku 1963 i první totalitní partaj.

Roku 1956 se stal starostou Bangui a stál v čele koloniální vlády. O dva roky později se stal prvním premiérem autonomní vlády. Bokassův strýc, který vymyslel pro novou zemi i její státní vlajku, se však dopuštěným osudu nestal v srpnu 1960 prvním presidentem státního útvaru, který vymysleli a do map namalovali Francouzi. Rok předtím totiž Boganda zahynul při leteckém neštěstí. Vláda však zůstala v rodině, poněvadž jeho nástupce v čele partaje David Dacko (zemřel 2003) byl Bogandův synovec.

Plukovník (a za několik let se najmenoval polním maršálem) se pustil do boje s neukázněnými civilisty. Kdo nepracoval a chodil si jen pro výplatu, šel na nejméně tři měsíce do vězení. 

S transistorákem po savaně

Moc to nepomohlo, tak přitvrdil. Zloději byli mnohdy veřejně utlučeni k smrti, kapesním zlodějů dával uříznout uši. Vzbudil tím mezinárodní pohoršení a proti jeho praktikám protestoval i generální tajemník Spojených národů Rakušan Kurt Waldheim. 

Parlament rozpustil, ze stran směla existovat jen jeho MESAN a dával pozor na své kolegy-pučisty. V dubnu 1969 dal vojenským soudem odsoudit a v poli za ležením v hlavním městě zastřelit plukovníka Alexandra Banzu za přípravu převratu (což něšťastník popíral). 

Není známo, z jakého pramene se později objevily zprávy v některých listech a časopisech (Le Monde a Time), že Bokassa osobně na zasedání vlády břitvou vyřezal do Banzových prsou monogram a pak ho dal ubít železnými tyčemi a tělo vláčet ulicemi Bangui (méně šťavnatý zdroj zůstal u zastřelení). 

Za stejnou věc a v přítomnosti rodiny oběti dal prý vypíchnout oči zrádnému šéfovi své tajné policie Jean-Baptistovi Mounoumbayeovi, než byl popraven. Jako císař vlastnoručně později zbil korespondenta agentury AP Michaela Goldsmithe svým zlatým žezlem, neboť se mu nelíbily jeho zprávy. 

Jak ztrácel důvěru ve své ministry, vyhazoval je a často dlouho řídil osobně jejich resorty. Roku 1974 byl doživotním presidentem, armádním velitelem, šéfem jediné partaje v zemi a stál v čele deseti ministerstev. V Bangui se tehdy tvrdilo, že dvě třetiny jeho ministrů sedělo nejméně jednou ve vězení; alespoň to tvrdil magazín Jeune Afrique. 

Jiným drbem z diplomatického prostředí bylo to, že na rozdíl od dominikánského despoty Trujilla sice chodíval na recepce včas, za to tam douho vydržel a aby nikdo neutekl, dával po zimmermannovsku zavírat dveře…

Ministři museli u sebe nosit transistorové přijímače, neboť vojenský spojař Bokassa miloval rozhlašovat pokyny éterem. Roku 1974 přišel s další revoluční myšlenkou, když u příležitosti Bokassových 53. narozenin spustila vysílání banguiská televise. V celé zemi bylo o pět let později všeho všudy čtyřicet přijímačů. 

Bokassa dbal na kult své osobnosti a ukazoval se rád v uniformě se všemi metály. Při státní návštěvě Giscarda d´Estainga v Bangui v březnu 1975 pěl dívčí sbor jím složenou hymnu s refrénem „Velký maršále Bokasso, matky tě milují!“

Jednou tak, jindy...

Papa Bok, jak mu říkali, miloval rychlá rozhodnutí. Dnes bychom řekli, že to byl chaota. Obvykle se nějak týkala peněz. Jeho kleptokratický režim potřeboval neustálý jejich přísun, neboť vlastní zdroje na výdaje nestačily. Vyhnal ze země maoisty, ale později čínskou rozvojovou pomoc přijal, stejně jako od Sovětského svazu, ale také od jihoafrického bílého režimu, který lákaly středoafrické zásoby uranové rudy (to mimo jiné ještě roku 2013, kdy černošská vláda Jižní Afriky Jacoba Zumy vyslala na pomoc Bozizému vojáky udržet klid v zemi). 

Presentoval se jako antikomunista, ale roku 1970 uznal Německou demokratickou republikou, když ho v súdánském Chartúmu donutila písečná bouře přerušit let a tamní velvyslanec východního Berlína ho přesvědčil o správnosti takového kroku („společný boj za mír a porozumění národů”). 

Po šestnácti měsících uznání ruské části Německa zrušil a držel se Spolkové republiky, odkud přeci jenom nepřicházela jen slova, ale také peníze. „Východní Němci” neposlali ani slibované svazácké brigádníky…

Roku 1976 se točil kolem Libyjce Kaddáfího, který rozhazoval ze svých petrodolarů na všechny strany. Katolík Bokassa si s ním chtěl rozdělit Čad a přestoupil tehdy jako Salah Eddine Ahmed Bokassa na islám, ale po třech měsících ho napadlo, že by mohl být císařem a vrátil se ke katolicismu. Ke konci života se dokonce pokládal za třináctého Ježíšova apoštola (s posvěcením banguiského arcibiskupa byl často v jednom okamžiku ženat s více ženami).

Podobně osciloval v rodinném životě. Jako veterán indočínských válek adoptoval vietnamskou dívku, neboť se pokládal za jejího otce (což mu podsunuly jihovietnamské úřady). Když se koncem roku 1970 objevila skutečná jeho dcera, nešťastnou Martine(I.) dal zavřít jako špionku a miloval Martinu (II.). Brzy ji pustil a znovu adoptoval a chodil po večírcích diplomatů s oběma…

Miloval všechno francouzské a nejvíce generála Charlese de Gaulla. Sloužil mu na třech kontinentech a byl jeho nejvyznamenávanějším koloniálním vojákem. De Gaulle byl roku 1966 v Bangui osobně, aby puč svého spolubojovníka legalisoval a podporoval. Když v listopadu 1970 generál zemřel, Bokassa se zhroutil: „Otec je mrtev, otec zemřel.“ 

Na presidenta Giscarda d´Estainga (v úřadu v letech 1974-1981) si troufl („Francouzi jsou národ buzerantů a lumpů“), ale po několika nedělích přišel z Paříže příslib další finanční pomoci a metálu, které Bokassa miloval, a byl opět klid. 

Giscard pak říkával, že je nejlepším přítelem Francie v Africe (od roku 1975 byl titulován jako „přítel Francie”), Bokassa naopak, že do srmti zůstane Francouzem. 

Císařovy šaty

V prosinci 1976 se Papa Bok zbláznil úplně. Na sjezdu MESAN rozhodl o přejmenování země na císařství a rok připravoval svou korunovaci. Konala se 173 roky po Napoleonově, styl napodoboval Napoleonův a císaři bylo 56. Obleky, korunovační klenoty, zázemí pro dva tisíce hostů (nepřijel však žádný státník) prý přišly na dvacet milionů dolarů a všechno to prý uhradila v rámci své neokolonilání politiky Giscardova vláda. 

Do Bangui putovalo přes pět tisíc slavnostních uniforem, 35 koní, tuny ohňostrojových raket a květin, dokonce 1,5 tuny vyznamenání pro své věrné. Když papež Pavel VI. odmítl účast na korunovaci, povznesl sám sebe na trůn v podobě orla s roztaženými křídly ve sportovní hale v Bangui na císaře středoafrického Bokassu I. Ve světě si z něho dělali ještě větší legraci („King Kongů“) a koloniální francouzský voják dosáhl na vrchol své slávy. 

V lednu 1979 jeho ministerský předseda Henri Maidou nadekretoval školákům jednotné uniformy, které za drahé peníze (v přepočtu s přidáním inflace za dnešních třináct tisíc korun)) šila firma patřící jedné z císařových manželek, ajk tvrdila Amnesty International (textilní výroba živila Bokassu i v exilu v Abidjanu, kde se ziskem šil modely „safari”). Propukly demonstrace žactva a v dubnu přišla brutální akce vojáků pod bajonety. V ulicích Bangui, během mučení zatčených a v přeplněných celách zemřelo na sto dětí. 

Třebaže v srpnu mezinárodní komise ustavená v Kigali na summitu frankofonních zemí Afriky prohlásila, že Bokassa represálie nenařídil a ani se na nich nepodílel, pod naléháním francouzské diplomacie hledající ospravedlnění pro vyhnání Bokassy, byly formulace pozměněny a psalo se o opaku. 

Ochránce Giscard nechal svého ochránce padnout. Když roku 1985 Bokassa vydal paměti „Moje pravda” dosáhl soudní cestou expresident toho, že se nesměly ve Francii prodávat. Bokassa tedy na protest osm tisíc exemplářů knihy za velkého haló spálil na Slavkovském nádraží (Gare d’Austerlitz).

Ještě v červenci publicista Roger Delpey, který sloužil s Bokassou v Indočíně, potvrdil, že jeho spolubojovník nemá s demonstracemi ani s masakrem nic společného a oznámil, že od Bokassy dostal jeho korespondenci s francouzským presidentem, francouzská převratová mašinerie už nebyla k zastavení. Při návštěvě Bokassy Kaddáfího 21. září rozjeli Francouzi ze základny v Čadu bleskovou operaci „Barracuda“ a přivedli do Bangui z exilu sesazeného Bokassova příbuzného Davida Dacka (tehdy 49).

Svržení císařství trvalo tisícovce vojáků, z nichž velká část byla z mobutuovského Konga (tehdy Zairu), po vystoupení z letadel patnáct minut. 

Řezník z Bangui 

Z Tripolisu Bokassovo letadlo otočilo rovnou do Francie, ale tam nesměl císař se svým klanem ani vystoupit z letadla a jeho exulantskou adresou se do roku 1983 stal Abidjan na Pobřeží slonoviny u Félixe Houphouët-Boignyho. Provozoval tu továrnu na oděvy. Teprve pak žil obklopen svými ženami a dětmi ve Francii na jednom ze svých zámků Château Hardricourt u Paříže. 

Když se na podzim 1986 loučil s Francií a vracel se domů dát se zavřít, poslal ze zámku presidentu Mitterrandovi dopis s podpisem „císařský dvůr, Bokassa I.” Čertví proč, ale roku 1989 se označil za francouzského Sacharova…

V jeho nepřítomnosti proběhl v Bangui proces, který ho roku 1981 odsoudil za zpronevěru, vraždy a kanibalismus na smrt. Svědkové tehdy vypovídali neskutečné věci. Kuchař Philippe Linguissav císařově residenci Berengo mluvil o bezhlavém lidském těle v lednici, z něhož musel císaři připravit jídlo na rožni „a k tomu trochu rýže”. Chutnalo mu a tak si přidával a zbytek si prý dal zabalit na cestu do bangui. 

Krokodýlům a lvům dával sežrat živé nešťastníky, tvrdili svědci obžaloby. Proces byl tehdy mediálním šlágrem a excísař byl novináři vyobrazován jako nekompetentní, skurilní, krvelačný tvor. 

Bokassa udělal v říjnu 1986 své poslední nezvyklé rozhodnutí: vrátil se do Bangui. Okamžitě byl zatčen, ale podle práva o odsouzených v nepřítomnosti musel být znovu souzen. V červnu následujícího roku dostal znovu smrt, ale obvinění z anthropofagie a podílu na vraždách dětí se neprokázalo. 

Malý pán

Spíše se ukázalo, jak velmocenská propaganda využila všech prostředků, jak se zbavit nepříjemného přítele. Řada Bokassových krutostí doručila do medií francouzská rozvědka SDECE (dnešní DGSE). Mezi její díla možná patří i to, že noviny citovaly z Bokassova osobního spisu, kde jeho představení za války v Indočíně v charakteristice uvedli: „Blbý, ale odvážný.“ Vzhledem k tomu, jak si voják Bokassa počínal, blbouny byli spíše ti, kteří ho z Paříže soustavně platili a drželi při moci... 

Podobný obrat svět viděl na osudu iráckého diktátora Saddáma Husajna: nejprve ho Američané podporovali ve válce s Íránem, pak ho zničili smyšlenkami o zbraních hromadného ničení. Stejně se po sblížení se Západem dočkal likvidace libyjský despota Muammar Kaddáfí.

Poslednímu z afrických císařů posléze zmírnil soud na desetileté vězení, ale již prvního září 1993 byl propuštěn. Zemřel v Bangui o tři roky později 3. listopadu a armádní důstojníci mu vypravili vojenský pohřeb. Tělo bez ohledu na protesty politických protivníků odvezli do jeho bývalé residence v lokalitě Berengo u Bobangui a pohřbili po boku Bokassova dědy Mbalanga, který ho vychovával a na jehož radu se stal vojákem francouzské armády.

 

exkurs 1: Uprostřed Afriky

V jedné z nejchudších zemí světa žijí na rozloze větší než 600 tisíc km2 necelé čtyři miliony obyvatel (roku 1960 to bylo tolik, kolik má dnes Praha). Na severu země bez železnice vyprahlá savana, ve středu savana s lesem, na jihu prales, krajiny bohaté na zvěř. Více než 40 % obyvatel je mladší 15 let. Z osmdesáti etnických skupin jsou největší Bajové či Gbajové (třetina) a Bandové (téměř 30 %).

 

 

1887 prohlásil kpt. de Brazza francouzskou nadvládu nad vším severně a západně od řeky Ubangi

1889 založena pevnost Bangui

1900 vojenská správa oblasti pod jménem Oubangi-Chari 

1910 součást kolonie Francouzská rovníková Afrika, od 1956 vnitřní samospráva

1921, 22. února narozen Jean-Bédel Bokassa ve vsi Bobangui v rodině kmenového náčelníka popraveného Francouzi; vzděláván v misijní škole

1949 Boganda založil první černošskou politickou stranu usilující o nezávislost MESAN, 1958 se stal první předsedou autonomní vlády

1960 udělena Francouzy nezávislost pod jménem Středoafrická republika (RCA), Barthélemy Boganda, který se o ní nejvíce zasloužil se jí nedožil

1960-1965 prvním presidentem jeho synovec David Dacko

1963 Bokassa velitelem armády

1965, listopad 24, gen. Joseph Desiré Mobutu se zmocnil vlády nad bývalým belgickým Kongem a v Dahomé (dnešní Benin) vyhnali 27. vojáci po roční vládě presidenta Souroua Migana Apithyho (zemřel v Paříži 1989)

1966, Nový rok puč Bokassy, Dackova bratrance. Třetího ledna donutili vojáci ve Ouagadougou úředníka správní byrokracie a odboráře Mauricea Yaméogoa (zemřel doma 1993), prvního presidenta Horní Volty (pozdější Burkiny Faso), resignovat. Bokassova vláda byla relativně klidná, připomínají se pouze dva pokusy o puč a jeden atentát

1972 Bokassa doživotním presidentem

1975 vytvořil úřad předsedy vlády a první jeho představitelem byla Elisabeth Domitienová, zároveň první v takové funkci v Africe

1975 v Etiopii zavražděn poslední z dědičných vládců, císař Haile Selassie

1976 prosinec Bokassa císařem, 1977 korunovace: „Sa Majesté Impériale, l’Empereur Bokassa Premier. Odhaduje se, že jeho životní styl spotřebovával až třetinu státního rozpočtu, měl villy na Riviéře, na Loiře a v Paříži a jediné asfaltovaná silnice v zemi vedla z Bangui do jeho sídla Berengo vybaveného též přistávací plochou pro tryskáče

1979, září Dacko se vrátil s francouzskou pomocí k vládě (operace Barracuda), Bokassa v exilu na Pobřeží slonoviny a ve Francii (do 1986). Byl toho roku třetím vyhnaným vládce po Idi Aminovi v Ugandě (duben 1979) a Franciskovi Macíasovi Nguemovi v Rovníkové Guineji (srpen 1979; i jemu se předhazoval kanibalismus a i jeho sesadil příbuzný, synovec Teodoro Obiang Nguema). V lednu obsadili Vietnamci Kambodžu a v únoru téhož roku prchl z Teheránu před ajatolláhy šáh Muhammad Rezá Pahleví.

1980 soud v nepřítomnosti ho poslal na popraviště

1981, září Dacko vyhnán pučem gen. Andrého Kolingby (vládl do 1993), když se dal předtím zvolit hlavou státu; pokoušel se později dvakrát o štěstí ve volbách, zemřel v kamerunském exilu roku 2003 v yaoundéské nemocnici

1983, prosinec odsunut z Pobřeží slonoviny, údajně chystal puč ve své vlasti, přijat ve Francii

1986 dobrovolný návrat do Bangui

1987 podruhé odsouzen na smrt

1993 volby vyhrál Ange-Félix Patassé; Bokassa propuštěn z vězení

1996, 3. listopadu zemřel Bokassa v Bangui, armáda mu vypravila proti vůli politiků vojenský pohřeb

2003 Patassé sesazen gen. Françoisem Bozizém, který Bokassu rehabilitoval

2013 vyhnán Bozizé povstalci z muslimského východu, presidentem Michel Djotodia 

2014 chaos vedl k zásahu francouzských vojáků a oddílů Africké unie

 

exkurs 2: Císařská rodina

 

Bokassa I. objednal na svou korunovaci třináct obleků s róbou s 785 tisíci perlami a 1,22 miliony korálků, což by dnes přišlo na téměř čtrnáct milionů korun. Císařovna Kateřina měla šaty o polovinu levnější. K tomu zaplatil korunu se 138 karátovým diamantem za 186 milionů korun, žezlo a diadém o jedenapůlkrát dražší.

K tomu nakoupil císař šedesát mercedesů a celé to podle odhadů magazínu Time přišlo na dvacet milionů dolarů, tedy dnešních téměř dvě miliardy korun. Roční HDP jeho říše činilo tehdy 250 milionů dolarů. 

Katolík Bokassa měl dohromady devatenáct manželek a většinu doby žil v mnohoženství. Byla mezi nimi angolská Angličanka, dvě Vietnamky, Rumunka (s Gabriellou Drimboovou měl svatbu v roce 1975 a ze země odjela v listopadu 1977 před korunovací), Němka Uta z Brém, Belgičanka Anette Van Helst, jeho první manželka vůbec, Francouzka, Libanonka, Afričanky. 

Počty dětí se odhadují na 33 až 54. Za krátkého císařství uznal 36 princů a princezen, čtyři děti byly adoptovány (oficiální Bokassův seznam počítá se čtyřiceti dětmi). 

Císařovnou byla 4. prosince korunována nejmladší ze tří tehdejších manželek Catherine Denguiadéová (tehdy 28 a stále žije v Bangui). 

Korunním princem Bokassa jmenoval stejnojmenného dvouročního syna, jehož korunovace neskutečně nudila. Nejstarší syn Georges (ročník 1949), syn s druhou manžerlkou Margueritou Greenovou Boyangovou (zahynula 1959 při provalení přehrady ve Fréjus) však před ním uprchl do Evropy a od otce se distancoval. Ještě před rokem 1979 označil otce za netvora a když se o sedm let později Bokassa vrátil do Bangui, prohlásil: „Asi bude potřebovat dobrého advokáta.”

Bokassa ve svém rodokmenu tvrdí, že jeho předek Dobogon Gbo Hosegoton Bokassa žil v polovině 17. století a že byl desátým jeho přímým potomkem.

 

• 

(pokr.)