Tango Argentino 

Jeho duch obchází La Platou: velký vůdce, velké sliby a velký krach. K moci se Juan Domingo Perón nedostal pučem, ale třikrát vyhrál volby ruinosními sliby. S oposicí zacházel despoticky, zbylo po sobě politické hnutí a s ní památka na revolucionářskou madonnu Evitu.

Kde jinde dosáhla láska presidentského páru takového věhlasu, než v Buenos Aires mezi vojákem Juanem Domingem a rozhlasovou hlasatelkou Evou, něžně Evitou-Evičkou? Že si jinde šlechtici i hlavy korunované berou do manželství měšťanky? Že španělský král Felipe V. se oženil rovněž s hlasatelkou zpráv v televisi? Co je to platné, ti všichni se pouze dobře oženili a provdaly. Kdežto tango právě v podání laplatské dublety proměnilo zemi v taneční parket revolučních nálad: byl to totiž sňatek peronistický. 

V Argentině mají na manželské páry v čele státu zjevně jakýsi recept: čtyřicet roků po Perónově smrti zvolili presidentem Néstora Kirchnera (zemřel na podzim 2010) a po něm jeho ženu Cristinu Fernándezovou de Kirchner (v úřadu 2007-2015). 

V případě Evity i Cristiny, rovněž vyznáním peronistky, kolují zvěsti o tom, jak velké slovo měly u svých manželů a jak moc se zasloužily o jejich mocenský růst. Soužití Kirchnerů a samostatná vláda Cristiny potvrzují, že hodně velké. U Perónů musíme být s nezávislým soudem opatrnější. Tvrdívalo se, že Evita drží argentinského vůdce-caudilla pod pantoflem, nicméně, jak uvidíme, po její smrti přišla do manželovy politiky rasance.

Zatímco se Perónovi seznámili na zábavě při tangu, Cristina Fernándezová poznala Néstora Kirchnera na studiích práv. Oba byli antiamerickými levičáky (v levicové terminologii: „antiimperialističtí”). Když se roku 1973 vrátil Perón na několik měsíců na výsluní, bylo Cristině dvacet, Néstor byl o tři roky starší a peronistickou cestu měli vytyčenou. Jejich idol Evita Perónová byla již přes dvacet roků po smrti a Perón s sebou přivedl její nástupkyni Isabelu Martínezovou, první ženu v historii užívající presidentského titulu spojeného s funkcí hlavy parlamentní demokracie. Kromě tohoto primátu nedokázala Argentince nijak oslnit a Evitiny obliby nedosáhla.

Dobrý mussoliniovec

Plukovník Juan Domingo Perón chodíval v Buenos Aires do podniku Vida y Muerte, tedy Život a smrt. Podnik s tangem, on, krátce před padesátkou, velký mussoliniovec a ve vojenské vládě ministrem práce. Pro o polovinu mladší blond Evu Duarteovou byl partie. V jejích proletářských očích byl někdo, dal tehdy právě dělnictvu mimo jiné třináctý plat (píše se rok 1944). V Buenos Aires ji znali z rozhlasu ze "show" mýdlové značky Palmolive, méně jako herečku. 

To se ovšem rychle změnilo. Stala se idolem nejširších vrstev, lidí permanentně nadávajících na všechny a na všechno, neboť mají „ty nahoře” za zloděje, spiklence a přisluhovače mezinárodního kapitálu, „nadnárodních” koncernů - ovšemže hlavně amerických. Perón se opřel o odborové bossy, záruku národovecké nehospodárné, ale na nějaký čas efektivní mocenské politiky. Zda manželovým představám o nové Argentině Evita věřila, nevíme, neboť stála přeci jenom více vlevo a k tomu na straně kléru: první dáma republiky zemřela na rakovinu velmi mladá, roku 1952 ve svých 33 letech. 

Perón nedokázal za jejího života poválečnou Argentinu, vydělávající na zakázkách pro válčící státy, uspořádat do nových poměrů. Se zemí to šlo od desíti k pěti, musel zastavit růst mezd, který sám nastartoval, což ovšem odboráře rozčílilo. Tři roky po Evině smrti Peróna vyhnal z úřadu převrat a sedmnáct roků prožil v exilu, nejdéle v Madridu u generalissima Franka. Ještě se dožil triumfálního návratu, iluse, že on byl tou správnou eventualitou pro Argentinu. 

Dělnictvo a armáda

Co to onen peronismus je, jasné až tolik není. Úředně se to jmenuje justicialismus a patřil a patří k výbavě partají Dělnické (Partido laborista), která se přejmenovala na Peronskou (Partido peronista) a od 1950 dodnes se nazývá Justiciální (Partido justicialista; PJ). Výraz je odvozený ze španělské složeniny justicia social, sociální spravedlnost. S nacionalismem, antiamerikanismem, státem kontrolovaným kapitalismem, obchodními embargy, kontrolovanými odbory a společenskými svazy, tedy korporativismem a kultem vůdce se podobá italskému fašismu, k němuž Perón velmi tíhnul, a není v latinském světě ničím až tak neobvyklým. 

Jako řada jiných, vojáků i civilistů, říkával: „Pro stát nejdůležitějšími věcmi jsou sociální spravedlnost, hospodářská nezávislost a politická suverenita.” Při srovnání s moderními evropskými „antiglobalisačními” trendy lze říci, že to není ani vpravo, ani vlevo, ale přesně nikde. Peronismus ve vládě skutečně Argentině vždy škodil, po jeho politicích nastupovaly léčby hospodářství. 

Juan Domingo Perón Sosa se narodil roku 1895 do rodiny dobytkáře s rančem u Lobos jižně od Buenos Aires. Rodina se přestěhovala do Patagonie, kde se otec věnoval chovu ovcí. Záhy zemřel a ranč vedla matka. Perón miloval historii, hlavně tu vojenskou. Takže ho otec zapsal na kadetku, pokračoval na vojenské akademii. Vynikl jako šermíř, byl v armádě tehdy nejlepší. Jako poručík malé posádky horských myslivců u Mendozy se během manévrů v Andách spálil vysokohorským sluncem. Přivodil si kožní onemocnění, jehož rudé a modravé skvrny zůstaly patrny po celý jeho život. Zakrýval je pudrem, důstojnické kasino se na jeho účet bavilo a s ženami to míval rovněž zamlada těžší. 

Nicméně intelektuálně Perón své kolegy převyšoval a propagoval modernisaci armády a Argentiny. Řada jeho kolegů prošla vojenskými školami v Německu a Itálii a nasávali tedy hlubokými doušky fašismus. Jako i v jiných latinských zemích byla mussoliniovská Itálie pro armádní důstojníky a politiky praktickým vzorem, jak zatočit s polofeudálními latifundisty a jejich generály. 

Nenápadná kariera

Na této vlně se Perón podílel na vzniku neveřejného politického klubu mladších vojáků Skupina sjednocených důstojníků (Grupo de oficiales unidos, GOU). V generálním štábu takovou činnost nepřehlédli a sympatická jim nebyla: vždyť je ohrožovala. Aby nečeřili hladinu, nepostihovali, ale trestali vykopnutím nahoru: Perón byl jmenován vojenským atašé na velvyslanectví v Chile. Později procestoval služebně část Evropy, též Německo, Itálii a Sovětský svaz.

Za světové války prožívala Argentina hospodářský boom, v Buenos Aires to žilo. Země pod voleným presidentem Ramónem Castillem držela neutralitu a exportovala do světa maso a obilí. Vydělávali především latifundisté a dobytkáři, vláda byla proanglická, mladší důstojníci spíše proněmečtí a proitalští. Když Castillo prosazoval roku 1943 za svého nástupce anglofilního dobytkáře Patróna Costase, spustili vojáci pod velením generála Artura Rawsona státní převrat. Mezi muži vládnoucí junty se objevil na ministerstvu vojenství i plukovník Juan Perón. 

V listopadu 1943 byl jako náměstek ministra války pověřen řízením Národního úřadu práce, který byl proměněn v "sekretariát práce a sociálního zabezpečení": poněvadž ústava předepisovala pouze osm ministertev, a ta již byla obsazena, zastupoval sekretariát funkčně ministerstvo práce. Rozpustil odborářskou centrálu ovládanou komunisty, zastavil činnost řady odborářských institucí. Nicméně Perón dokázal zbavit dělnické bosse evropského socialismu, kterou většina z nich s sebou přinesla ze svých starých vlastí, a nasměřoval je k novému syndikalismu s ideologií nikoli celospolečenských revolucí, ale s cílem pro dělníka uživit se, a to co nejlépe. 

Svým způsobem se mu to podařilo: Perón byl jediným z latinských vůdců, který dokázal na delší dobu získat masovou podporu zemědělských i průmyslových dělníků, los descamisados, „lidí bez košil”, a nemusel se spoléhat na armádu. Sám se ostatně nikdy k moci nedostal pučem, ale volbou. Jistý novinář citovaný roku 1974 dopisovatelem listu New York Times o Perónovi řekl: "Kdyby s ním hovořil maoista, myslel by si, že Perón byl maoistou. A kdyby fašista, myslel by si, že Perón byl fašistou." 

Perónova hodina

Ve vleklých jednáních s dělnickými vůdci si získal důvěru, neboť ujednané okamžitě plnil. Rozpočet tehdy překypoval penězi z přebytků zahraničního obchodu, takže se zaměstnancům dostalo všeobecného sociálního pojištění a zrušil protiodborářská opatření. Svými příznivci ovládl v květnu 1944 zastřešující Všeobecnou konfederaci práce (Confederación general del trabajo; CGT) a plukovníkovo jméno začínalo být synonymem revolučních změn. 

Říkal tehdy i později: "Nejsme antikapitalističtí, ale nedovolíme zahraničním kapitalistům si myslet, že bychom se poddali. My, argentinští vojensští představitelé, hrajeme se silnými kartami a jsme připraveni riskovat životy pro svou zemi. Nebudeme tolerovat žádné vměšování zpoza hranic ani zevnitř." Takový národovecký program funguje v podstatě ve všech latinských státech, s vojáky v čele i bez nich. 

Perón zakázal zdvíhat břemena těžší než třicet kilogramů. Když bossové práce požadovali zvýšení mezd o padesát procent, dostali ještě o čtvrtinu navíc. A k tomu jako líbivý hudební doprovod poslouchali odboráři soustavné štvaní proti oligarchům a zahraničním vykořisťovatelům: přišlo zestátnění dopravy, telefonní sítě a bank. Socialisty přitom nesnášel stejně jako liberály (tehdy ještě bez předpony neo-).

Se svými armádními kolegy počítal s vítězstvím Německa ve válce. Junta se podílela na organisování proněmeckého puče v Bolívii, měla dohodu s nacistickou rozvědkou o spolupráci; Argentina byla jedinou zemí Latinské Ameriky, která udržovala diplomatické styky se státy Osy. V květnu 1945 ale svět už vypadal jinak. Proti juntě se postavili v Argentině liberálové i komunisté a chtěli se zbavit „profašistické” vojenské vlády. 

Perón řídící tehdy ministerstvo války nařídil v září 1945 pozavírat hlavní představitele oposice, ale vystrašil tím i své příznivce mezi vojáky. 9. října 1945 sesadil ministr vnitra generál Eduardo Jorge Ávalos, jeden z vůdců GOU, vicepresidenta Peróna a dal ho zatknout; Perón resignoval na všechny funkce ve vládním kabinetu a byl týden ze hry. Vyvolalo to však prudkou reakci mezi dělnictvem a v čele masových demonstrací a obsazování policejních stanic se vedle odborářských bossů a vůdce Dělnické strany Cipriana Reyese (toho se o tři roky později zbavil vězněním za údajnou účast na pokusu o převrat) objevila též rozhlasová umělkyně María Eva Duarteová (26), Perónova přítelkyně od roku 1943. 

Protiperonovští pučisté zmizeli 17. října do kasáren, Perón byl propuštěn. Peronisté dodnes drží ten den za svou „říjnovou revoluci”, asi jako bolševici puč z roku 1917 v Rusku a fašisté 28. října 1922 Mussoliniho pochod na Řím. Aby se vojáci dali zaskočit masovými demonstracemi, také nebylo v latinském světě normální.

Sázka na odbory 

Světice argentinského dělnictva Duarteová pocházela rovněž z venkova, ale na rozdíl od rančerského synka Peróna byla z rodiny chudáků, dcerka prý k tomu nemanželská. Politicky byla velmi radikální i klerikální, milovala k tomu luxus a pozornost. Živila se jako zpěvačka tanga, herečka a bavička buenosairesské rozhlasové stanice Radio Belgrano. Měla za to 150 pesos měsíčně. Když ovšem jednou do éteru žertem oslovila jakéhosi generála junty, že by s ním ráda na oběd, získala obdiv pánů v zeleném suknu a majitel stanice jí gáži zvýšil na pět tisíc pesos. 

S Perónem, bezdětným vdovcem s adoptivní dcerou, se setkala poprvé roku 1944 na dobročinné akci sponsorované radiem na podporu obětí sanjuanského zemětřesení v buenosairesském zábavním parku. Pozorný plukovník jí obstaral pěkný byt a za náklonnost se mu revanžovala podporou o rok později na demonstracích. Ani ne týden po vítězství nad vojáky se vzali. Jejich manželství zůstalo rovněž bezdětné (a stejně tak třetí Perónovo s Isabelou-Isabelitou), ale argentinskému světu zanechali dědictvím partaj justiciální, tu pravou peronistickou. 

V únoru 1946 byl Perón zvolen presidentem republiky. Nejen to: jeho lidé drželi většinu v kongresu a ovládali všech čtrnáct provinčních vlád. Z velkých válečných finančních přebytků financoval zestátňovací politiku, sociální programy, které vedly k růstu mezd, a ovšem že vojákům kupoval americké a anglické zbraně. Ač protiamerický, držel si Rusy („Sovětský svaz”) na distanc, s jejich satelitními zeměmi východní Evropy však obchodoval. Svou okatou benevolenci k uprchlým nacistům se snažil vylepšovat občasnými akcemi, jako roku 1947, kdy vypověděl nacistické agenty ze země a zabavil majetek tří desítek německých firem. 

Praporečnice bez košile

Nicméně už na začátku padesátých let se spoléhal více na dovoz německých strojů než amerických. A poněvadž umělkyně Duarteová, milovnice Chopina a velká čtenářka Plútarcha (!), měla strach z hollywoodské konkurence, nebo prostě záviděla, zařídila, aby se omezil dovoz amerických filmů. Její posmrtný věhlas ve světě však umocnila nikoli argentinská, ale anglosaská produkce. Roku 1978 měl premiéru v Londýně musikál Evita, zfilmovaný roku 1996 v Hollywoodu v hlavních rolích s Madonnou a Banderasem. 

S oposicí se Perón nemazal. Noviny přišly o příděl papíru, vůdcové liberálů a socialisté prchli přes vodu do Montevidea. Zemi zaplavil plakáty s hesly své politiky a obrazy Evity, kterou prostí Argentinci uctívali jako madonnu. Evitu poslal roku 1947 do Evropy, aby svým mládím oslnila politiky. Dobře byla přijata ve Vatikánu, Lisabonu a Paříži, kde zaujala velkorysým úvěrem na dovoz argentinských potravin. 

Přijata vřele byla generálem Frankem, který jejímu letadlu poslal doprovod čtyřiceti stíhaček od Kanár po Madrid. V královském paláci pak dostala, tak trochu jako chudý příbuzný z daleka, jedno sto litrů voňavky (značky neznáme), dvanáct kufrů se šaty a obří servis ze sevillského porcelánu. 

Když Evita roku 1951 prodělala operaci slepého střeva, zastavili odboráři z vděku na deset minut železniční dopravu v celé zemi. Založila pod svým jménem dobročinnou nadaci s kapitálem prý 150 milionů dolarů a v politice fungovala v podstatě jako rozhazovačná ministryně sociálních věcí a zdravotnictví, ačkoli vždy zůstávala soukromnicí. Říkávala o sobě, že je „praporečnicí malých lidí” a že by „bez ní zvítězil komunismus, na němž lpí osmdesát až devadesát procent našeho organisovaného dělnictva”. 

Malá Nelly

Mívala kuriosní nápady, jako poslání dětí z nejchudších rodin na čtrnáctidenní pobyt do luxusních hotelů v Mar del Plata. Za taková gesta jí bylo hodně lidí vděčných, ale hospodářství to neprospívalo. Export masa a obilí padal, stály se fronty dokonce na maso (srov. na začátku 21. století situaci socialisty zbídačené Venezuely, země přebohaté na ropu). 

Přišla inflace s drahotou a dělníci chtěli čím dál tím více. Perón dokázal relativně dlouho lavírovat mezi zájmy odborů, armády (nespokojení důstojnící veleli pak jednotkám, kde byly staré zbraně a nejvíče pět nábojů na jednu pušku), latifundistů (pozemková reforma se nekonala) a průmyslníků (zestátňování přiškrceno). 

„Kovář nové velké Argentiny/Forjador de la nueva gran Argentina”, jak se také Perón presentoval, se po smrti Evity obklopil mladými děvčaty. Na svém venkovském sídlu zařídil sportovní školu a rekreační středisko pro perspektivní peronistky. Pořídil jim motorky a jezdíval s nimi po Buenos Aires. Z řad svých partajních amazonek měl i svou přítelkyni, platonicky zamilovanou čtrnáctiletou Nélidu Haydeé Rivasovou známou jako Nelly. 

Jediná skupina, s níž se nedokázal Perón dohodnout, byla církev. Vypověděl sice roku 1955 ze země evangelikánského kazatele Toma Hickse, který plnil stadiony a dráždil katolický klérus, ale neshody byly mnohem hlubší. Klerikové se pokoušeli založit partaj, která by byla protikladem k peronistickému hnutí, a to se nelíbilo zase presidentovi. 

Přitom Perón zpočátku s klerikály vycházel velmi dobře. S ohledem na katolicismus Evity vrátil do škol hodiny náboženství. Světici z válek s Angličany zvanou Nuestra Señora de Luján jmenoval generalissimou armády, její jméno otevíralo seznam generálů a její generálský plat putoval na účet církve. 

Po smrti Evity požádal jeden odborový svaz Vatikán, aby Evitu beatifikoval jako Madonnu bezkošiláčů, což Pius XII. briskně odmítl. Perónovy vztahy ke katolicismu ochably. V prosinci 1954 se do kléru pustil definitivně, dal propustit z katolické Córdobské university pět desítek profesorů, zavřel velké církevní noviny. Zrovnoprávnil nemanželské děti před zákonem, povolil prostituci, rozvody a výuku náboženství otevřel pro laiky. Skupinky mladých perónistů napadaly kleriky a tu a tam hořely kostely. 

Útěk z La Platy

Toho všeho se „La Presidente” nedožila. Roku 1951 sice prosadila všeobecné volební právo žen, ale pokus dát se po manželově boku zvolit vicepresidentkou zhatili generálové, kteří se obávali, že by k situaci, kdy převezme po zemřelém presidentovi úřad, mohlo dojít (jak se stalo roku 1973 po smrti Perónově skutečně). 

Měla leukémii a když v červenci 1952 zemřela, dostalo se jí všeobecně téměř božských poct. Parlament ji prohlásil za „duchovní vůdkyni národa” a její kniha Smysl mého života byla zahrnuta mezi povinnou školní četbu. Odbory odhlasovaly, že na stavbu jejího mausolea věnuje každý člen jednoměsíční výplatu. Jeho stavba byla zahájena, ale zastavena; mumifikované tělo Evity po puči dali vojáci pochovat v Miláně a teprve po mnoha letech se vrátilo do Buenos Aires. 

V květnu 1955 schválil parlament odluku církve od státu a aparát věřících zdanil. Perón byl v červnu 1955 papežem za odměnu exkomunikován a s ním všichni, kdo by pracovali proti církvi. Skupina vojáků námořního letectva pod velením admirála Benjamína Gargiula bombardovala Buenos Aires, zabili téměř čtyři sta civilistů, ale lidé se znovu postavili proti vojákům a mimo jiné vypálili kardinálův palác. Mluvčí pučistů byl při dvacetiminutovém proslovu zastřelen u rozhlasového mikrofonu, aniž by dokončil myšlenku. 

Zachránil tehdy Peróna ministr vojenství generál Franklin Lucero, který udržel pozemní vojsko v kasárnách. Dlouho jim vztah nevydržel. Perón se nehodlal generálům přizpůsobovat a na 31. srpna zaranžoval vlastní puč: oznámil svou resignaci, odboráři naplnili náměstí, večer demisi odvolal a myslel, že po takové demonstraci síly má od vojáků pokoj. 

Mýlil se. Už čtrnáct dnů na to přišla odpověď prokatolických generálů, tentokrát podporována i velvyslancem Spojených států. Peróna zachránil dělový člun poslaný z Paraguaye Alfredem Stroessnerem. Perónův úprk byl tak rychlý, že musel v Buenos Aires nechat i svou nezletilou milenku Nelly (uviděli se ještě jednou roku 1973, když se vrátil z exilu; zemřela roku 2012 ve věku 73 let). V garáži prý tehdy vojáci, kteří se pokládali za „osvoboditelské revolucionáře”, našli šestnáct luxusních aut; tehdy to nebyl ještě až tak obvyklý úlet. 

Dlouhý návrat

Nová junta systematicky likvidovala paměť na Peróna, kampaňovitě diskreditovala Evitu. Úspěch s tím vojáci velký neměli. Chtěli zavádět demokracii, ale nejsilnější hnutí, peronisty, zatvrzele zakazovali. Zkušebně jim povolili roku 1961 účast v guvernérských volbách. Když vyhráli v deseti ze čtrnácti provincií, volby generálové zrušili. 

Roku 1971 jeden z generálů slíbil návrat k demokracii a o dva roky později se opravdu konaly volby, šance pro Peróna, který dlouho v Asunciónu u Stroessnera nevydržel. Pokračoval přes Colón, Panamu, Managuu a Caracas do Dominikány k Trujillovi, ale po většinu času žil v Madridu. Zní to kuriosně, ale setkal se tu v centru frankismu několikrát s Che Guevarou a Salvadorem Allendem: prvního varoval před válkou v Bolívii, druhého před revolucí v Chile: věštil dobře. 

Roku 1961 se tu potřetí oženil; bylo mu 66 let. Vzal si kabaretní tanečnici Marii Estelu Martínezovou (30), která jako provdaná vystupovala jako Isabel Martínezová de Perón. Poznali se roku 1956 v panamském Colónu v podniku Happyland, kde Isabelita vystupovala. Dvakrát ji poslal jke svým příznivcům ze Španěl do Argentiny (1965 a 1971) a zjevně to nebyly, jak se ukázalo, cesty až tak marné. 

Perón se vrátil po sedmnáctiletém exilu domů, ale nekandidoval. Volby v březnu 1973 vyhrál jeho politický přítel, zubař a svého času předseda sněmovny Héctor José Cámpora. Avšak již o půl roku později odstoupil, aby se mohly konat volby nové: Perón byl v říjnu zvolen potřetí presidentem Stříbrné republiky, měsíc po smrti Chilana Allendeho a šest let po Guevarově, jeho manželka Isabel vicepresidentkou. 

Na začátku července 1974 však Perón zemřel, aniž by dosáhl čehokoli pozoruhodného. Jeho kabinet byl rozhádán, někteří z členů odmítali spolupracovat s tradičními spojenci peronismu, s odboráři. Komunisté v zemi organisovali teroristické úderky, Lidová revoluční armáda (ERP) vraždila odboráře, peronisty i vojáky. Na obranu před nimi založili konservativci Argentinskou antikomunistickou alianci (Trojité A) a masakrovali naopak komunisty. V Buenos Aires v sedmdesátých letech denně byl podle statistik někdo takto zavražděn. 

Evička pýthie

Vláda, policie ani vojáci nedokázali násilnosti zastavit. Isabel Martínezová se udržela do roku 1976, kdy byla z presidentského „růžového” paláce, La casa rosada, vyhnána armádním převratem. Pět let musela strávit v domácí vazbě na různých místech Argentiny, roku 1981 ji vojáci poslali zpět do Španěl. 

Éra armádních diktátorů, za níž bylo povražděno na třicet tisíc Argentinců, a ne všichni byli komunisté, skončila pak v Argentině až v prosinci 1983, kdy poslední z konservativních generálů Reynaldo Bignone předal vládu zvolenému presidentu Raúlovi Ricardovi Alfonsínovi. S generály, kteří vedli zemi mimo jiné k fiasku ve válce o Falklandy roku 1982, účtovaly později soudy a všechny zúčastněné za vraždy, zločiny proti lidskosti a za persekuci oposice poslaly na vysoké tresty za mříže. 

Vypovídat měla v Argentině též Isabel Martínezová, ale španělská justice ji nevydala. Poslední z generálů, který stál v čele země, Bignone (90), zemřel též jako poslední z junty ve vězení v březnu 2018. Nikdy žádného činu nepolitoval a ujišťoval, že kdyby měl ještě jednu šanci, šel by do boje „s terorismem”, rozumí se s levičáky, znovu. Pozoruhodně jeho jmenovací dekret náčelníka vojenské akademie podepsala Perónová jen krátce předtím, než ji pučisté, mezi nim Bignone, sesadili. 

Její nádheru milující předchůdkyně Evita-Evička, La Presidenta, rovněž věštila před svou smrtí roku 1952 a jako Perón také správně. Nikoli o komunistech, které honili generálové a jejich antikomunistická aliance, ani o imperialistech: „Tohle století nevstoupí do dějin jako atomový věk, ale jako století triumfujícího feminismu.” Na rozdíl od osudů Guevarů a Allendů se tohle tehdy tušit nedalo. 

Josef Landergott, Sušice

(určeno roku 2010 pro seriál časopisu Týden, neuskutečněno, dokončeno v březnu 2018)

exkurs: Juan Domingo Perón Sosa (79)

Pocházel z rodiny dobytkáře Maria Tomáse Peróna a Juany Sosové. Otcovi předkové imigrovali ze Sardinie, jmenovali se původně Peroni a praděd Perónovův byl senátorem mladé itálie. Matčini předci pocházeli z Kastílie a z domácích indiánů. Měl dva sourozence, mladší bratr zemřel v dětském věku, starší Mario Avelino roku 1955. Nebýt národním vůdcem, byl Perónův život vojensky jednoduchý, rozpětí jeho politiky však oscilovalo mezi bolševismem, fašismem a měšťáckým konsumismem.

1995, 8. října narozen v Lobos u Buenos Aires

1911 na důstojnické škole Colegio militar, psal o dějinách vojenství

1929 absolvoval vojenskou akademii Escuela superior de guerra a oženil se s učitelkou Aurelií Gabrielou Tizónovou (zemřela bezdětná na rakovinu žaludku roku 1938 ve věku 33 let; s manželem adoptovali v Mendoze dceru)

1930 důstojník genštábu a prof. vojenských dějin na akademii; podílel se na puči proti Hipólitovi Yrigoyenovi, tajemník ministra vojenství, od 1931 majorem

1936-1938 vojenský atašé v Chile, vypovězen pro špionáž 

1939-1941 služební cesty za studiem boje v horách v Itálii, Německu, Francii, Španělsku, Maďarsku, Jugoslávii, Albánii a Sovětském svazu

1941 posádkovým velitelem v Mendoze, účast na velevlivné tajné a záhadné důstojnické organisaci fascinované fašisty GOU (rozpuštěno 1944); sdružovala údajně pouze tři stovky z 3600 důstojníků

1943, červen plk. Perón mezi pučisty proti Ramónovi Castillovi, ve vládách Pédra Ramireze a Edelmira Fárrella nejprve náměstkem ministra války, pak ministrem práce, v únoru 1944 ministrem války (současně) a od července vicepresidentem Edelmira J. Farrella, podporoval tehdy klérus. V prosinci 1943 se podílel na organisování puče v Bolívii, jímž byl svržen president Enrique Pañaranda a nahrazen Gualbertem Villarroelem

1945, říjen během protirežimním nepokojům byl Perón zbaven úřadu, skrýval se mimo město a byl juntou zatčen; po demonstracích na svou podporu propuštěn a oženil se s Evou Duarteovou. Odešel do civilu s hodností generálporučíka pěchoty

1946 jako kandidát Dělnické strany/Partido laborista vyhrál presidentské volby s 56 procenty hlasů

1951 zvolen podruhé se šedesáti procenty, ženy získaly volební právo; první pokus o protiperónovský puč se zhroutil (gen. Benjamín Andrés Menéndez) 

1952 zemřela Eva Duarteová de Perón (33), rozchod s klérem 

1955 exkomunikován papežem Piem XII., 16. června neúspěšný puč, 

1955, 16. září druhý převrat ho vyhnal do exilu

1958 usadil se v Madridu

1961 oženil se potřetí s Marií Estelou Martínezovou alias Isabelou Martínezovou de Perón vulgo Isabelitou, kabaretní tanečnicí (30) 

1971 pučista gen. Alejandro Augustín Lanusse slíbil návrat k demokracii

1973, březen ve volbách vyhrál perónista Héctor José Cámpora (Perón ještě neměl právo nastoupit), Cámpora resignoval, koketoval hodně s levičáky, a v říjnu byl v nových volbách zvolen Perón

1974, 1. července Perón zemřel, jeho manželka Isabel, úřadující vicepresidentka, se stala presidentkou republiky (už 1975 pokus o puč proti ní)

1976 sesazena pučisty, žije od roku 1981 ve Španělsku

•

(pokr.)