Hr (2)

 

Někdy kolem roku 40 postihlo oblast zemětřesení, které řadu chrámů poškodilo (ničivější přišlo ve třetím století n. l., otřesy roku 521 a 551 změnily podobu krajiny). V imperiální éře nastala v Olympii renesance a místo opět vzkvétalo (Olympia nebyla státem, ale chrámovým komplexem). Ačkoli se město Élis, organisátor her, vylidnilo a celá země byla osídlena vesnickými a pasteveckými osadami, prosperovala; na rozdíl od většiny Peloponnésu a Hellady, které se vylidnili až zpustly (rovněž konkurent Élejských, Písa, zanikla a za Augusta na jejím místě rostly vinice. Augustova pětimetrová socha stávala v cele jeho chrámu v Olympii, vystavět se tam dal Claudius a Makedon Hérofón vytvořil pro Altidu na élejskou zakázku někdy ve druhém n. prvním století př. n. l. velkou sochu Rhómy. Prvním z Římanů, který bohatě obdaroval svatyni, byl L. Mummius z achajské kořisti roku 146. 

Neró byl příznivce všeho hellénského, i her, těch se dokonce účastnil, ovšem s ostudou, viz rok 67+, podobně před ním Tiberius, ten ale ještě jako soukromník Ti. Claudius Nero, když tu jeho spřežení zvítězilo (kdy to bylo, není známo: usuzuje se na roky 20 až 4-, viz rok 6. Stejně tak jeho adoptivní syn Germanicus, jehož čtyřspřeží v Olympii vyhrálo roku 17+. Filhellén Hadrián však do Olympie ani Élidy nikdy podle všeho nezavítal, důvod neznáme. Snad že byl tolik zaujat svým projektem Panhellénia v Athénách, který po jeho smrti tak jako tak zanikl. 

Roku c. 268 n. l. se dostali až na Peloponnésos germánští Herulové a Olympii znovu vyloupili, viz tam a s. v. Germáni. Helléni později dokonce na ochranu Diova chrámu přistavěli obrannou zeď.

Hry zanikly po téměř dvanácti staletích, když je s pýthiemi a aktiemi roku 393 n. l. na popud štvavého křesťanského ideologa, milánského biskupa Ambrosia (zemřel roku 397 n. l.; shodou okolností pocházel z Trever jako kazatel podobných posmrtných rájů beztřídní společnosti Karl Marx) zakázal císař Theodosius I. (předtím už poněkolikáté, 8. listopadu 392 zakázal polytheistické, v terminologii monotheistických křesťanů tzv. pohanské kulty).

Poslední hry, ačkoli již byly zakázány, měly pořadové číslo 293. Olympismus ovšem ze dne na den nezanikl stejně jako tradiční přírodní kulty, ale není známo, zda se ještě nějaké další soutěže v Olympii konaly. Jiný fanatický monotheista, císař Iustinián, roku 528 zakázal „sportovní“ hry v Antiocheji Syrské a ve sbírce římských právních předpisů zůstala ustanovení o zvláštních právech sportovců. Ostatně vztah křesťanů k atletice a pohybu vůbec je dán postojem jejich ideologa Pavla z Tarsu, který ve svém prvním dopisu Tímotheovi, mudruje: „Tělesné cvičení dává malý užitek, ale pobožnost je ke všemu užitečná, má i nynějšího i budoucího života zaslíbení.“

Posledním dospělým olympioníkem, jehož zatím známe, byl armenský šlechtic Barasdátés/Varzdátés z Ol. 288, roku 373 n. l. (Arsakovec, byl králem Armenů v letech 374 - 379 a vyhnán ze země císařem Theodosiem I. a poslán do exilu do Thúlé, kde zemřel).

Celkově je ze seznamů vítězů a literárních pramenů známo 922 jmen olympioníků všech disciplin. Posledním vůbec známým vítězem byl roku 385 na 291. olympiádě Athéňan M. Aurélios Zópyros, ale pravděpodobně olympionik v boxu dorosteneckém (epigrafický nález publikovaný roku 1997 je v rozhodujícím místě poškozen a čtení [andr]ón je stejně možné jako [paid]ón - "mužů n. chlapců". Eukarpidés, který vyhrál pankration roku 381 n. l. na 290. olympiádě, byl jeho bratrem. Jména z posledních dvou olympiád do zákazu roku 393 neznáme. • Císař Theodosios II. pak 13. listopadu 426 n. l. vydal příkaz k úplnému zničení polytheistických chrámů i na východě říše (o osudu Diovy sochy viz v indexu pod heslem "sedm divů").

Účastníci her museli splňovat jedinou podmínku: museli být Hellény, nikoli však v ethnickém slova smyslu, ale museli vyznávat olympské bohy, mít hellénské vzdělání a být občany některého z několika set hellénských států. Zaniklé státy, dobyté jako např. Messénie, toho práva neměly a získaly ho až po obnovení státnosti (posledním olympioníkem byl na 24. a 26. olympiádě Fanás, bojovník se Sparťany, návrat do Olympie Messénští slavili roku 368 na 103. olympiádě, viz zde níže).

Z celé tehdejší oikúmeny do Olympie přicházeli i diváci. Ubytovávali se po dobu závodů obvykle pod širým nebem, ve stínu stromů Olympie a v okolí plného hájů, na cestovních vozech. Majetní a státní representace s sebou přiváželi stany a houfy služebnictva. O zásobování se starali obchodníci na tržišti z dřevěných bud za zdí posvátkého okrsku Altidy. Od hellénismu zde stálo několik hotelů. Ráno a večer celé okolí Olympie kouřilo z několika stovek oltářů a široko daleko svítily tisíce ohňů, na nichž si návštěvníci Diova svátku připravovali večeři či snídani.

Náboženské obřady doprovázela vystoupení literátů, filosofů, sofistů, předčítání nových děl, ale také manifestace mocných tehdejšího světa, svět slyšel politické programy, uskutečnitelné i utopie.

V Olympii např. Ísokratés brojil za hellénskou jednotu a proti Peršanům a hledal pro své plány hégemóna: Athéňané, Sparťané ani Thébané se jimi nestali, ideologii odplaty a konečné porážky barbarů nakonec na sebe vzali Makedonci Filippos a Alexandros. Ísokratés ovšem též neopomněl připomenout velikost svých předků, kteří se zajímali jen o koňské discipliny, a to z prostého důvodu: jeho otec Theodóros se vyhýbal soutěžím, jichž se účastnili "athléti špatného původu, z malých států a mizerně vzdělaní/kakós gegonotás kai míkrás poleis oikúnás kai tapeinós pepaideuemenús". Setkávání s hellénským proletariátem a "středním stavem" muselo být pro lidi vznešených duchů pravé peklo... 

Olympie byla ideálním místem pro všehellénské vyhlášky (Alexandros Makedonský na 113. olympiádě proklamoval prostřednictvím hlasatele ono slavně chaotické generální pardon pro všechny hellénské exulanty), pro presentaci filosofických systémů i blábolů všeho, úplně všeho druhu.

V Olympii byl zesměšněn syrákúský vládce Dionýsios I., byl tu o půl tisíciletí později sofista Peregrínos alias Próteus, který před zraky všech vstoupil do plamenů, viz pod Peregrínos. Přítomna byly oficiální státní delegace ze všech států. Olympia sloužila jako hlásná trouba, representační představení vlastní moci a majetku, k sjednávání velkých obchodů. Jako v podstatě hotel sloužila stavba zvaná Leónidaion, v Theékoleónu bydleli kněží (od theékolos, theokolos, kněz).

Když na 142. hry roku 212 přijel z Alexandrie král Ptolemaios IV. s boxerem Aristoníkem a lidé mu fandili, málem porazil Thébana Kleitomacha. Théban diváky okřikl, proč drží s královým pohůnkem a nikoli s někým, kdo bojuje za Helladu, přízeň diváků se otočila s Kleitomachos (vítěz v pankratiu ze 141. her) Egypťana porazil. Ptolemaiovec se stal jediným z hellénistických monarchů navazujících na Alexandrovo dědictví, který dorazil do Olympie osobně.
Olymp(ij)ský týden mohlo vídávat v hellénismu odhadem na sto tisíc lidí. O diváckých kapacitách stadionu viz tam (olympský nebyl největší).

Olympijské soutěže
Vlastní soutěže trvaly tři dny, do nichž se směstnalo klání v několika disciplinách. Do 24. olympiády roku 684 se závodilo jeden den, tři dny od roku 632, od 37. her. Od 77. olympiády roku 472 trvaly hry pět dnů. O prvním dnu olympiády se běhal sprint, dromos, závod na jeden stadion, jehož vítěz dával jméno celé olympiádě, epónymní vítěz. První soutěž vyhrál Koroibos z Élidy, šlechtic podle všeho (ale podle jedné poznámky možná kuchař – byla by to světová rarita dodnes). Založil později Apollónovi osadu Tripodiskos u Megar a na megarské agoře je pochován; jeho náhrobek viděl ještě Pausaniás, prý jedno z nejstarších sochařských děl v Helladě (jiný jeho pomník je na hranicích Élidy). Koroibos byl první z téměř dvanáctisetleté řady zničené křesťanskými monotheisty roku 393 n. l. Posledním známým olympioníkem, a to v boxu, byl Varasdátés/Varazdátés z armenské větve Arsakovců, který byl doma krátce králem (374-379; srov. roku 776 a v příloze seznam vítězů a zde výše). Poslední hry měly pořadové číslo 293. Jménem známe přes devět set vítězů, srov. zde níže a výše.

Na 14. olympiádě roku 724 přibyl diaulos, běh na dvě stadia, který vyhrál Písan Hypénos a o další olympiádě Akanthos ze Sparty. Byl to vůbec první spartský olympioníkos a 15. olympiáda byla možná také první, na níž vzali Sparťané účast. Na té samé olympiádě přibyl dolichos, běh na delší trať (c. 1500 až 4500 m) a poprvé se běželo bez bederní roušky, když ji megarský Orsippos/Orhippos ztratil či zahodil.

Na 18. olympiádě roku 708 byl uveden pentathlon, pětiboj, a zápas, palé. Obojí vyhráli Sparťané, Lampis a Eurybatos. Na 23. olympiádě roku 688 se začalo boxovat, pygmé. Prvním vítězem byl Onomastos ze Smyrny, který dokonce dal boxu pravidla. Jméno epónymního vítěze v běhu na jeden stadion je nejasné: buď platí podoba Hypéresieus z ĺkaru (?), nebo prameny uvádějí podobu (H)ikarios z Hypéresie.

O 25. olympiádě roku 680 se poprvé běžely dostihy dospělých koní v čtyřspřeží a prvním olympioníkem byl Pagóndás z Théb. Na 33. olympiádě roku 648 byly přidány další dvě disciplíny: pankration, směs volného stylu a boxu, a jízda na závodním koni, kelés. Prvním olympioníkem v pankratiu se stal Lygdamis ze Syrákús, prvním olympioníkem v keleu byl Kraxilás či Krauxidás z thessalského Krannónu. Syrákúští tvrdili, že jejich Lygdamis má sílu jako Héráklés (pochován leží u syrákúských lomů).

Na 33. hrách zvítězil v závodu se čtyřspřežím Myrón I., syn Andreův a bratr Orthagorův, od roku 656 samovládce v Sikyónu. Myrón I. se stal bratrovým nástupcem po jeho smrti a vládl sedm let; po něm následoval jeho syn Aristónymos a pak Aristónymův syn Myrón II.

Toho zavraždil na radu nejmladšího z bratrů Kleisthena prostřední bratr ĺsodémos. Myrón byl prvním „politickým“ vítězem her a zřejmě první z vládců pochopil propagandistický význam her. V Altidě dal postavit svatyni, kterou později Sikyónští používali jako tzv. pokladnici. Jeho vnuk Kleisthenés vyhrál také a zeť tohoto Megaklés Athénský třikrát. O aristokratech a koních viz pod olympijskými kuriositami.

Na 37. hrách roku 632 přidány zápas, palé tón paidón, a stadion dorostu. Na 41. hrách roku 616 přibyl box dorostenců. Na 65. olympijských hrách roku 520 byl přidán běh v plné polní, hoplítés (sc. dromos). Prvním olympioníkem byl Dámárétos z Héraie v Arkadii. Jeho sochu v Olympii vytvořili Eutelidás a Chrýsothemis z Argu. Roku 500, na 70. olympiádě, přibyly závody zapřažených mul do čtyřkolých vozíků, apéné (zrušeny roku 444).

Na 93. olympijských hrách roku 408 byla přidána další disciplína, dvojspřeží, sinóris. Prvním jejím olympioníkem se stal Euagorás z Élidy. V pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, obr, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům: první z evropské zápasnické extratřídy! 
71. olympiáda závod klusáků, během něhož jezdci seskakovali a běželi část závodu vedle koně, kalpé. Zrušeno roku 444 na 84. hrách.

Na 96. olympiádě roku 396 přistoupil závod hlasatelů-heroldů, kéryx, a trubačů, salpinktés. O 99. olympiádě roku 384 se poprvé závodilo se čtyřspřežím hříbat, roku 268 na 128. hrách přibyla dvojspřeží hříbat, později dostihy hříbat s běžcem (na 131. olympiádě roku 256 vyhrál Tlépolemos z Lykie). Posledním rozšířením byl roku 200 na 145. hrách pankration dorostu.

Některé discipliny se brzy znelíbily. Na 38. olympiádě roku 628 se závodilo poprvé a naposledy v pětiboji dorostenců. Élejským se prý nelíbilo, že tehdy vyhrál Sparťan Eutelidás a podruhé disciplinu už nevyhlásili (nebo byla náročná?). V dostihovém sportu se od 70. olympiády roku 500 závodilo na hippodromu v závodě se čtyřkolím spřežením, apéné, mezků (závod koní by byla sinóris).

O další olympiádě se poprvé soutěžilo v závodu klusáků, kalpé, při němž v závěrečné části závodu jezdci seskakovali a běželi vedle koně, které drželi za uzdu (později Helléni provozovali podobnou disciplinu, ale neolympijskou, anabatai). Prvním klusákovým olympioníkem se stal Pataikos z Dýmé, u apéné Thersios z Thessalie. 
Obě disciplíny byly zrušeny na 84. olympiádě roku 444.

Hry po dnech
Pořadí disciplin se měnilo stejně počty soutěžních dnů. Kromě začátku historie her není řazení disciplin známo, ani čím se začínalo, a je na to mnoho názorů. Pořadí disciplin nebylo stálé. Byly doby, kdy se první den jen přísahalo, obětovalo, závodilo v trubačích a losovaly jízdní soutěže. Druhý den byly soutěže dorostenců, třetí den dopoledne všechny koňské závody, odpoledne pětiboj, večer rituály za Pelopa. Čtvrtého dne, za úplňku, velké procesí a oběti Diovi a slavnostní jídlo v prytaneiu. Pátého dne byly dopoledne konány běhy, odpoledne všechny zápasy (zápas, box, pankration) a běh ve zbrani. Šestého dne ráno vyhlašování vítězů před Diovým chrámem, večer hostina na jejich počest.

Účastníci se shromažďovali v plethriu, cvičišti élidského gymnasia, k jakési formě předregistrace. Cvičíval tu prý kdysi Héráklés a části města s gymnasiem říkávali Élidští Xystos, Vypletá čtvrť, protože ji zbavil bodláků právě Héráklés.

Dva dny před hrami se závodníci a „tajemníci“ vypravili z Élidy do Olympie (tři sta stadií, 57,7 km) po Svaté cestě, očistili se u pramene Píerá a přespali v půli cesty v obci Letrínoi. Druhého dne pokračovali do Olympie, kde byli dopoledne hlučně vítáni. To je začátek zahájení her.

Olympské hry začínaly nástupem sboru rozhodčích-hellánodiků (starším označením diaitatéres; funkce byla volená n. losovaná a původně plnila též funkci mezinárodních arbitrů) se všemi borci, oficiálním vyhlášením her a jmenným představováním závodníků s dotazem publiku, zda athléta znají jako svobodného a je-li jeho minulost bezúhonná. Konány oběti za zdar her. Následovalo losování ze stříbrné urny a kaménky s písmeny do rozběhů a dvojic pro zápasnické discipliny (alytarchés, alytarchos, „ředitel soutěže“, vyhlásil dvojice a čtveřice). Závodník postupující přímo (lichý ke dvojicím) se nazýval efedros, sedící. Alytové/alytoi tvořili pořádkový sbor, byli k disposici hellánodikům a k ruce měli vlastní vykonavatele, kteří potrestaným nařezali holí nebo bičem/rhabdoforoi, mastigoforoi.  

Soutěže nebyly tak mohutně obeslané jako v novověku. Např. roku 49 n. l. na 207. hrách měla soutěž dorostenců v zápasu sedm borců. Podél běžecké podkovy se údajně vešlo na čtyřicet tisíc diváků: v Olympii se nesedělo, Helléni sledovali závody hlava na hlavě po celý den ve stoje na náspu kolem trati.

Rozhodčí byli původně potomci Oxylovi. Na 50. olympiádě roku 580 zvolili Élidští dva pořadatele ze svých řad losem. Na 95. olympiádě roku 400 bylo stanoveno, že rozhodčích-hellánodiků bude devět, tři pro hippické soutěže, tři pro pětiboj, tři pro všechno ostatní. Roku 392 na 97. olympiádě byl přidán desátý rozhodčí, athlothetés.

Na 103. olympiádě, protože byli élejští rozděleni do dvanácti fýl, zvýšili roku 368 počet rozhodčích na dvanáct, po prohrané válce s Arkaďany na 104. olympiádě roku 364 a ztrátě území bylo rozhodčích jako fýl osm. Na 108. olympiádě roku 348 bylo hellánodiků zase deset a to vydrželo do zrušení her.

Hry otevíraly běhy. Od roku 396 (Ol. 96) to byly soutěže trubačů a hlasatelů; vítězi se dostalo cti vyhlašovat průběh her. O olympijskou olivovou snítku usilovali pištci, aulétés, trubači, salpistés n. salpinktés agón, a pořádána soutěž hlasatelů-heroldů/vyvolávačů, kérykes. Troubení na polní trubku jako první vyhrál Tímaios z Élidy a soutěž heroldů Krátés z Élidy.

Odpoledne po soutěži „moderátorů“ obětováno ve veřejném zájmu i soukromém na olympijských oltářích Olympanům, ale také Dioskúrům, Tyché, Taraxippovi. 
Řada votivních předmětů byla v Olympii přes několik těžkých loupeživých nájezdů nalezena. Např. Miltiadova přilba, jak potvrzuje nápis, v níž bojoval roku 490 u Marathónu; je to zřejmě nejstarší evropská věc, o níž víme, že ji užíval z literárních pramenů známý člověk (nejstarší osobní věci vůbec jsou však zachovány v hrobech egyptských vládců). Druhou takovou přilbou, nevíme však, zda osobní nebo z kořisti, byl dedikační dar Diovi od Hieróna I. Syrákúského po vítězství nad Etrusky v naumachii před Kýmou roku 474, viz. • Do stejné kategorie asi spadá střep z obětní nádoby hliněné, kterou dedikoval v Helléniu v Naukrátidě historik Hérodotos, lze-li nápis rekonstruovat takto: [theois tón Hellén]ón Hérodotos <anethéke>, tedy ""bohům Hellénů (obětoval) Hérodotos".

Prvního dne olympiády se po trubačích a hlasatelích odbývaly běžecké discipliny. Až do 77. olympiády roku 472 závodili však lidé s koňmi ve stejný den. První soutěží byl obvykle sprint, dromos, běh na délku jednoho stadia, tedy necelých dvě stě metrů (olympijské 192,27 m = sto kroků Hérákleových).

Po rozbězích obvykle běhaných po čtveřicích se konalo finále. Na dráhu se vešlo podle zachovaných zbytků startovních bloků až dvacet závodníků. Nahé běžce (o uchycení předkožky na tělu viz pod obřízka) na písečné dráze oddělovaly stylem start-cíl čáry bílého prášku/křídy, což vydrželo dodnes.

Jméno vítěze tohoto běhu se stalo i označením pro celou olympiádu, používané jako chronologická pomůcka ("olympiáda, na níž zvítězil XY"). Seznamy epónymních olympioníků jsou v podstatě zachovány. První čísloval roky podle první olympiády roku 776 sofista Hippiás z Élidy. Kromě úředních seznamů v Olympii pořídil soupis olympioníků Aristotelés, Eratosthenés, Flégón Trallský a z nich výpisy Sex. Iulius Africanus.

V každém ze závodů a po celý starý věk rozhodovalo vždy jen prosté vítězství; čas, doskoky či hody nebyly měřeny nikdy, čímž pro nás není přesného srovnání. Nikdo se rovněž nezajímal o osud poražených závodníků.

Nejváženější vítězství byla ale z pětiboje a ze zápasů, stejně jako z běhu ve zbroji. Komu se podařilo v týž den zvítězit v zápase i v pankratiu, byl nazván paradoxoníkés, tj. překvapující, neočekávaný vítěz. Prvním byl Héráklés Diův, prvním ze smrtelných se stal až na 142. olympiádě Kleitomachos z Théb.

Komu se pak podařilo zvítězit i na dalších třech hrách z panhellénské čtveřice a jednom čtyřletém období, kterému se říkalo periodos, byl označován vzácným titulem periodoníkés, tj. ten, který v jednom čtvrtletí dokázal ve své disciplině zvítězit v Olympii, v Delfách, v Korinthu a v Nemeji.

Po závodu na jedno stadion následoval dolichos, běh na delší vzdálenost, v různých dobách v rozmezí sedmi až 24 délek stadia (tj. c. 1350 až 4600 m). Závodiště nemělo nikde v hellénském světě oválnou podobu. Závodníci se otáčeli kolem mety (ale nevíme, zda dotekem či oběhnutím, nebo zda měla každá dráha svou metu).

Po dolichu se závodilo na dvojnásobné délce stadia, tzn. necelých 400 m (diaulos, tj. „na dvě flétny“). Pozdě odpoledne se pak konala závěrečná disciplina prvního dne olympiády, běh ve zbrani, hoplítés dromos/hoplítodromos, na vzdálenost dvou či čtyř stadií (tj. až téměř 800 m). Závodníci obdrželi kovové štíty a kopí z chrámu Dia Olympského, vlastní měli přílby a náholeníky, neběhalo se s mečem, rozběhy se nekonaly, erárních výstrojí bylo pro rovnost podmínek dvacet pět. Vítěz dostával titul „Nejlepší z Hellénů, aristos tón Hellénón“. Zbroj mohla vážit až třicet kg.

Druhý den her byl věnován zápasnickým disciplinám. Zápas, palé, neměl s dnešním pojetím tzv. řeckořímského zápasu mnoho společného: bojováno bylo ve stoje úchopy a siláckým přehazováním soupeře, dotknout se půdy tělem od kolene nahoru směl borec jen dvakrát, potřetí znamenalo konec. Zápas patřil k nejoblíbenějším hellénským sportům a k „základnímu“ sportovnímu vzdělání mládeže.

Po zápasu následovala soutěž boxerů, pýx, pygmé. Starý věk neznal kožené rukavice, ale ruce byly ovázány koženými řemínky/himantes, prsty byly volně, zataženy v pěst. Teprve římský svět přidal na řemínky přes klouby kožené vystlané destičky (a později i kovové cvoky); srov. nález páru "rukavic" v pevnosti Hadriánova valu Vindolandě na severu Anglie roku 2017 (o pevnosti a literárních památkách viz v indexu s. v. epistiolografie). Sport byl box tvrdší než novodobá jeho verse: údery směly směřovat pouze na hlavu. Stejně jako v zápasu i v boxu vzdával rohovník zápas slovně nebo zdvižením ukazováčku. Helléni neznali časové omezení zápasu, ani „kola“, starověký ring neměl provazy, ale byl vymezeným písečným čtvercem.

Kuriosního vítěze, muže, který žil s vlky, měla olympiáda v boxu roku 400. Jistý Démarchos či Dámarchos z Parrhasie žil v rámci vykonání kanibalského rituálního zvyku (viz pod oběti lidské) osm let v Arkadii s vlky, pak dva trénoval v gymnasiu a vyhrál v Olympii. Box i zápas musely být vybojovány za jeden den, včetně vylučovacích zápasů. Boxeři byli před posledními koly značně zkrvavení, přestávka neexistovala. O jednom z vítězů víme, že jeho mistrovský zápas byl toho dne jeho desátým v řadě.

Po boxerech se na konec dne na zápasiště dostavili athléti pankratia, něco jako volného stylu (srov. např. dnes moderní zápasy z jihovýchodní Asie). Ruce borců nebyly zavázány řemínky a na rozdíl od palé bylo v pankratiu možné bít po celém těle (tedy i pod pás), kopat, zasazovat rány koleny, vyvracet prsty a používat jakýchkoli chvatů. Zakázáno bylo kousat, škrábat a zatlačovat prsty do nosu a očí. Prohrál ten, kdo se vzdal slovně či zdviženým prstem nebo několikerým úderem o zem, nebo prostě ten, který zůstal ležet...

Třetí a poslední soutěžní den olympiády zahajoval zrána nejnáročnější disciplinou her, pentathlonem, pětibojem. Nedochovala se přesnější zpráva, podle níž by se dalo stanovit, v jakém sledu disciplin se soutěžilo, které přesně discipliny to byly a jak byl pentathlon vůbec vyhodnocován (bodování podle pořadí v jednotlivých disciplinách?). Možná, že vítězové čtyř disciplin rozhodli v páté, v zápasu, kdo bude vítězem pětiboje, nebo se vítězem stal ten, kdo vyhrál ve třech disciplinách a další dvě se už nekonaly (?).

Do hellénského pětiboje zřejmě patřily běh (dromos, jaký?), hod oštěpem (akontismos) a diskem nejčastěji váze kolem pěti kg (diskos), skok do dálky (halma) za zvuků rytmické píšťaly a zápas (palé). Ačkoli jsou známy výkony vítězů v jednotlivých disciplinách pětiboje, nepatřily oba hody a skok do dálky nikdy k samostatným disciplinám a jejich vítězové mezi olympioníky. Faullos Krotónský prý hodil diskem 95 stop, tedy 28,5 metrů; váhu disku neznáme, nejlehčí ze zachovaných vážil 1,86 kg, nejtěžší 6,63 kg s průměrem 17 až 32 cm.

Váha oštěpů a disku kolísala a byla nižší než dnes. Při vrhu oštěpem (nezaostřený, bez kovového hrotu) se využívalo řemínkové kličky na ratišti, která dávala oštěpu větší rasanci. Ke skoku do dálky používal starý věk dvou kamenných, bronzových či olověných činek (haltéres v podobě klasického telefonního sluchátka), které sloužily k získání švihu ve skoku. Dochovaný exemplář se jménem vítěze Epainéta z Eleusíny je z olova a váží něco přes dva kilogramy. Rozbíhali se tedy borci se čtyřmi kilogramy zátěže v rukách. 

Vzhledem k tomu, že rekordní údaje ve stopách se v přepočtu pohybují od 15,42, po 16,31 až 16,66 metrů (= 50 stop Faulla Krotónského a 52 stopy Sparťana Chionidy), nikdo netuší, jakou technikou se vlastně skákalo, nebo zda to nebyl například součet tří skoků. Až dosud se soudilo, že jde vlastně o trojskok, nebo snad serii několika (pěti?) skoků z místa.

Souběžně s pětibojem probíhaly na hippodromu na březích Alfeia od rána třetího dne olympiády jezdecké a vozatajecké soutěže. Jezdci se kolem mety, nyssa, otáčeli šestkrát (koně i hříbata), dvojspřeží a čtyřspřeží (jen pro největší magnáty hellénského světa) dvanáctkrát. Jezdci, obvykle najímaní (srov. pod dostihy), jezdili bez třmenů, vynálezu to buď čínského nebo avarského.

Stejně jako dnes vlastním vítězem byl proklamován majitel spřežení. Hippodromos byl dlouhý tři stadia a jedno plethron, tedy asi 607 metrů, a široký asi dvě stě metrů. Bylo to vůbec největší hellénské závodiště, překonané až římským cirkem.

Majitel stáje, olympioníkos, se často dozvídal o svém vítězství až několik dnů později, než ho dosáhl rychlý posel, srov. příběh Filippa II. o všem, co se dozvěděl ve stejný okamžik roku 356 pod hradbami Poteidaie: že má syna, že vyhořelo Artemísion, že vyhrál nad Illyry a že jeho koně byli v Olympii nejrychlejší (vzhledem k tomu, že olympiády bývaly v srpnu až září a Alexandros se narodil kolem 21. července, bude to asi smyšlená anekdota).

Závody čtyřspřeží, tethrippon, se běžel na hippodromu na dvanáct okruhů (c. 1200 m), tedy asi 15,6 kilometrů. Kelés, dostih s jezdcem, byl na vzdálenost poloviční.

Vztah Hellénů ke koním a zvířatům obecně byl zcela moderní. Tak např. athénský velmož Kimón (II.), otec vítěze od Marathónu Miltiada, byl pohřben se svými čtyřmi klisnami, s nimiž vyhrál třikrát v Olympii, srov. zde níže. Jiný Athéňan, Alkibiadés, vyslal roku 416 (Ol. 91) do Olympie do jednoho závodu sedm čtyřspřeží a získal vítězství, druhé a čtvrté místo.

Alkibiadés pak uspořádal pro celou Helladu v Olympii hostinu a doma dal vyvěsit u Propylají obrazy Aristofóna; na jednom věnčí Alkibiada Pýthie a Olympie, na druhém sedí Nemeji na klínu. Eurípidés věnoval athénskému magnátovi hymnos. Se stejnou pompou konal po vítězství svého koně v dostizích předtím roku 468 (Ol. 78) vládce v Rhégiu a Messáně Leofrón, syn Anaxilův. Na něho složil oslavné verše Simónidés z Keu. Ve stejné disciplině před ním zvítězil roku 496 (Ol. 71) Empedoklés z Akragantu, děd stejnojmenného literáta, filosofa a politika. Jako pýthagorik a tedy vegetarián dal udělat z myrrhy, kadidla a koření vola a rozdělil ho mezi návštěvníky her. 

Alkibiadés byl vůbec milovníkem zvířat i nádhery. Za obdivovaného neobvykle velikého psa vydal sedmdesát min stříbra. S vítězným spřežením asi nebylo všechno v pořádku. Mnohem později měl mladší Alkibiadés proces, kde jeho otce obvinil jistý Argívec z podvodu. Prý si přisvojil vítězství koní, jejichž koupi původně jen zprostředkoval, a nechal si je. O dalších pozoruhodnostech kolem hippodromu viz zde níže v kuriositách.

Na svém koni lpěl Alexandros Veliký. Jeho Búkefalás pošel na březích Indu ve stáří třiceti roků; nikdy nezávodil, zato vezl Alexandra do všech vítězných bitev. Alexandrův oblíbený pes se jmenoval Peritás/Klusák, Dupal (?) a když zemřel, založil prý město s jeho jménem. Makedonský král býval prý v mládí dobrým běžcem, ale běžeckých závodů se neúčastnil („ledaže by s ním závodili králové“), a nikdy neuspořádal soutěže v pankratiu a boxu, v nichž docházelo k ošklivým zraněním.

Velkým milovníkem koní a psů byl bisexuální císař Hadriánus. I on jim stavěl náhrobky. O něco později bratr a spoluvládce M. Aurélia Antónína L. Vérus postavil na Váticánu pomník koni Volucrovi ze stáje Zelených.

Dorostenecké a umělecké soutěže
Po celou dobu konání olympiády probíhaly pravděpodobně ve stejné dny obdobné soutěže dorostenců. Odměny pro ně byly zavedeny na 37. olympiádě roku 632, kdy z mladých zvítězil v zápasu Sparťan Hipposthenés a v běhu Élejec Polyneikés; na 38. olympiádě se poprvé a naposledy konal dorostenecký pětiboj (Sparťané se této disciplině a boxu vyhýbali).

Na 41. olympiádě roku 616 byl zaveden dorostenecký box (Filétás ze Sybaridy). Na 145. olympiádě roku 200 byl první dorostenecký turnaj v pankratiu; vyhrál ho Faidimos z Alexandreie Tróady (podle jiného zdroje to byl „Egypťan“ z Naukrátidy).

Nejmladším olympioníkem všech dob byl (a stále je) dvanáctiletý Dámiskos z Messénie, který doběhl jako první na 103. olympiádě roku 368 (tedy hned po obnovení messénského státu; viz zde výše) ve stadiu. Později ještě zvítězil v Nemeji a na Isthmu i v pětiboji. Feriás z Aigíny nebyl roku 468 rozhodčími připuštěn na hry 78. olympiády, protože se jim pro zápas zdá slabý. Vrátil se o čtyři roky později, a vyhrál kategorii dospělých.

Vyhlášeným dorostencem byl Efarmostos z Opúntských Loker, zápasnický olympioníkos roku 456 (0l. 81). Vyhrál ještě v Delfách, Nemeji a na Isthmu a byl tedy periodoníkem; zřejmě stále ještě v dorosteneckém věku nebo mlád porážel dospělé. Stejně jako Pýthagorás, viz zde níže, poráželi dospělé dorostenci Paiónios z Eleje (Ol. 141 roku 216) a famosní Tiberios Klaudios Artemidóros z Trall roku 69 n. l. na hrách 211. olympiády: v jeden den vyhrál v pankratiu v mladší i starší věkové kategorii (ageneioi) a ještě v mužích.

Čtvrtého dne byli vítězové jednotlivých disciplin slavnostně dekorováni olivovým věncem a palmovou ratolestí v proslulém Diově chrámu a konány kultovní úkony na počest Dia Olympského s hekatombou, obětí sta volů (jako první, tvrdilo se, ověnčil vítěze palmovou ratolestí Théseus na Délu při návratu z Kréty). Zřejmě teprve tento den byl úplněk a vlastně původní den her. Pak se slavilo do rána.

Následujícího dne, pátého her, se konal závěrečný ceremoniál. Byla vybrána místa, kam budou umístěny sochy vítězů (forma odměny) a hry po seriálu náboženských úkonů slavnostně vyhlášením herolda ukončeny.

(pokr.)