051-050

 

************************************************************

51.

Ol. 182, 2

261 SE

197 AE

Lýsiadés III.

a. u. c. 703

Ser. Sulpicius Rufus a M. Claudius Marcellus

************************************************************

Delmatové válčili úspěšně s Liburny a zmocnili se jejich města Prómony. Liburnové se obrátili s žádostí o pomoc na C. Iulia Caesara, do jehož provincie zčásti patřili. Oddíl, který Caesar na jejich pacifikaci poslal, však Delmaté zlikvidovali. Poněvadž se rozhořela mezi Římany občanská válka, prošlo jim to. Roku 49 proti nim zle pohořel C. Antonius, o dva roky později opět zničili výpravu, kterou na pokoření Delmatů znovu vyslal Caesar, viz rok 47.  

V Orientu v září vpadli Parthové s velkým vojskem pod Pakorem s Osakem opět do Syrie: přes Eufrátés do Kommágény, přes Kyrrhestiku k Antiocheji na Orontu, kterou ohrozili (bylo to zároveň první nehellénské ohrožení města v jeho historii; podle jednoho pramene se již do města dostali/iamque ingressos Antiochiam). Pak se ale obrátili k Antigoneji v Syrii, jejíž polohu kdysi v hustě zalesněné oblasti dnes neznáme (pozoruhodné, že se jméno po Antigonovi po celou Seleukovu dynastii udrželo). Pokoušeli se pro svou jízdu les vykácet, ale byli Římany zaskočeni. Zde v bojích byl zraněn Osakés, Pakorův rádce, a po několika dnech zemřel. 

Proquaestorovi C. Cassiovi Longinovi se podařilo i tentokrát Parthy vytlačit ze země. Menší část Parthů se dostala až do Kilikie (viz níže), pak se však vrátili do Kyrrhestiky, kde přezimovali. Vítězství nad Parthy usurpoval nový proconsul Syrie M. Calpurnius Bibulus, kolega Caesarův za konsulátu roku 59, který vyplul z Efesu do své provincie teprve 13 srpna a do Antiocheie dorazil až po odchodu Parthů začátkem října. Co nezvládal vojensky, uměl zákulisně, viz rok následující. 

V Syrii setrvali arabští šejkové na římské straně, především šejk Iamblichos I., syn Sampsigeramův, vládce v Emese (popraven Antoniem roku 31). Sampsigeramos, který tolik zamíchal seleukovskou politikou, tedy zjevně již nežil a Cicero v korespondeci nazýval jeho jménem, komickým pro "Zápaďana", Pompeia, který ho znal osobně, viz roky 65 a 64.

Chrámový stát Emesa s kultem Slunce v podobě černého kamene, centrum arabského kmene Emesénů, byl prvním římským protektorátem mezi Araby a odtud a pravděpodobně ze stejné dynastie Sampsigeramovců vzešli císaři Héliogabalos vulgo Sardanapallos a Alexander Severus. Panovníci emesští byli římskými občany patřící mezi Iulie: C. Iulius Sampsiceramus, C. Iulius Iamblichus, C. Iulius Azizus, C. Iulius Sohaemus etc.

V Kilikii byl t. r. správcem prokonsul M. Tullius Cicero, který opustil Řím v květnu, přes Brundisium dorazil začátkem července do Athén a odtud přes Samos, Efesos a Trally dorazil do Ikonia 28. srpna, kde převzal armádní oddíly. Odtud přes Kybistry doputoval Taurskou branou 5. října do Tarsu. Snad při této cestě v Efesu spatřil malovaný nadživotní obrys poprsí/clipeata imago svého bratra Quinta, když spravoval před deseti roky jako propraetor Asii. Poněvadž byl malé postavy, komentoval to slovy: "Můj bratr je o polovinu větší, než jako celý/frater meus dimidius maior est quam totus." Bratr nyní Cicerona doprovázel do Kilikie jako jeden z jeho legátů. 

V bojích proti předzvědným skupinám Parthů byl úspěšný: z Tarsu vytáhl do Amánu a 13. října zde rozprášil oddíl Parthů; o jejich identidě si však nebyl až tak jistý, mohlo jít o nějaké Araby s parthskou výzbrojí. Římané se zmocnili několika pevnůstek a vojáci Cicerona provolali imperatorem.

Senátem měl nařízeno chránit krále Ariobarzána III. Filorhómaia, viz rok předešlý, jemuž byli však nejvíce nebezpeční jeho vlastní šlechtici a pochopitelně publikáni. Když Cicero plánoval v Kybistrách své parthské tažení, zachránil krále před spiknutím: bližšího nevíme nic než to, že vrátil do palácových hodností jistého Métru a Athénaia, dvořany podle všeho prořímsklé, které vyhnala do exilu královna Athénáis, viz rok předešlý; o jejím osudu a roli ve spiknutí nevíme nic.

V nestálé Kappadokii a Kommágéně, jejíž král Antiochos I. zůstal Římanům věren, Ciceronovi proti Parthům vypomohl král Galatů Déiotaros I. Filorhómaios. Jeho syn s královnou Bereníkou Déiotaros III. byl pak senátem uznán za krále a vládl vedle svého otce (zemřel roku 43). Věrnost Římanům zachoval rovněž král části Kiliků Tarkondimotos I.

● Rodinné poměry Déiotara I. přibližuje dedikační nápis z lokality Karalar u Ankary, kde je jmenován Déiotaros (III.) Filopatór jako tetrarcha Tolistobógiů a Trokmů, syn krále Déiotara (I.) Filorhómaia a tetrarchy Tolistobógiů a Trokmů s královnou Bereníkou. Buď je Bereníké druhou královou manželkou, nebo to je jiné jméno Stratoníky Élektry, srov. rok 159 a viz 41.  

Prokonsul vytáhl do Tauru proti Moiragenovi/lat. Moeragenes, jednomu z dynastů isaurských loupeživých band. Utekl k němu otrok Pomponia Attika Terentius, ale ani jednoho nedostihl: vůdce brigantů byl zřejmě někdy v této době zabit, po Terentiovi  ani stopy. • Jiný Moiragenés byl o c. tři staletí později autorem "pamětí na maga a filosofa Apollónia z Tyan" o čtyřech knihách; nedochováno. 

Cicero v průběhu svého úřadu v Kilikii bojoval v pohoří Amánu s Eleutherokiliky, jejichž dobře opevněné sídelní město Pindenissos bylo Římany po 56 dnech dobyto a zničeno v prosinci o sáturnáliích: majetky připadly vojákům, otroci prodáni a dva miliony kistoforů uložil Cicero na svůj účet v Efesu, srov. k tomu rok 43.

Druhým Ciceronovým protivníkem, ještě před vpádem Parthů, byli Tibaránové/Tibarénové, potomci Tabalů. • Tabalové přišli s Muški (z jižního Kavkazu, ze severozápadní části pozdější Armenie) a s Frygy (přišli z Thrákie, migrovali do západní Anatolie a kolem roku 1200 vyvrátili říši Chetitů) a založili v oblasti pozdější východní Kappadokie a Kommágény stát Tabal, známý z assyrských pramenů jako Bít Burutaš, srov. roky 1160 a 1115.

M. Tullius měl ještě jednoho soupeře, publikány. Než se koncem roku vypravil přes Rhodos, který t. r. obnovil spojeneckou smlouvu s Římem, a Athény do Itálie, na jejíž půdu vstoupil až 23. listopadu roku 50. Navštívil i Kypr a jeho Salamínu, kde se pokoušel zprostředkovat mezi Salamínskými a publikánem M. Scaptiem, který se pokoušel vyždímat z nich nejméně dvě stě talentů dluhů a oháněl se známostí s M. Iuniem Brutem a dvěma senátními usneseními z roku 56 nařizující kilickému guvernérovi chránit zájmy poskytovatele půjčky. 

Cicero i publikán však přiznali, že doklady, které předložili Salamínští a znějící na 106 talentů, jsou v pořádku. Přesto žádal Scaptius roční úrok 48 procent, zatímco Cicero se Salamínskými navrhoval čtvrtinu. Prokonsul, který se vedle advokacie proslavil kázáním morálky a humanity, však ve prospěch nešťastníků nezasáhl.

V naději, že mu bude povolen triumf nad Kiliky, podržel si prokonsulské imperium až do roku 47, a proto nevkročil tak dlouho do Říma. Senát mu však přiklepl pouze díkůvzdání (nelíbilo se Catonovi, který ale následujícího roku podporoval dvacetidení supplicaci pro svého zetě Bibula). Ciceronova správa byla celkově hodnocena positivně, prý nikoho neokradl, tělesně netrestal, nikoho nezbavil občanských práv, města nenutil pořádat na svou počest při cestě provincií nákladné hostiny, od spojeneckých králů nevyžadoval ani nebral dary.

Na Rhodu již mezi živými nezastihl módního filosofa římské aristokracie Poseidónia z Apameie, který se někdy v této době právě vrátil na ostrov ze svého, zřejmě krátkého, římského pobytu, srov. rok 87, a zemřel (narodil se kolem roku 135). Nástupcem ve vedení rhodské stoické školy se stal Poseidóniův vnuk z matčiny strany a žák Iásón z Nýsy kárské n. Rhodu (tak po matce), autor životopisů slavných lidí, spisu o nástupnictví filosofů, o Rhodu a o životě v Helladě ve čtyřech knihách. 

Ciceronův předchůdce ve správě Kilikie P. Cornelius Lentulus Spinther, cos. 57, triumfoval t. r. nad Kiliky; čeho vlastně v té zemi a kde dosáhl, nevíme. Přidal se později k Pompeiovi, na útěku po Farsálu kdesi dopaden a popraven. Jeho stejnojmenný syn bojoval na straně caesarovrahů, je zachována jeho ražba dénáriů s C. Cassiem z roku 42, padl u Filipp.

Snad z t. r. pochází zmínka v Ciceronově korespondenci s Pomponiem Attikem o padesáti talentech, které C. Iulius Caesar věnoval Athéňanům prostřednictvím Héróda z Marathónu/per Herodem, který stál na jeho straně a nikoli Pompeiově jako tehdejší oficiální athénská politika. O Héródovi viz rok 60, o jeho synovi Eukleovi viz rok 46 a 10.  

Nejpozději 1. srpna, ale snad již v době mezi 1. únorem až 22. březnem, po hanebné vládě zemřel v Alexandreji král Ptolemaios XII. Theos Neos Dionýsos Filopatór Filadelfos vulgo Aulétés (c. 60), který s přestávkou let 58 až 55 vládl od roku 80. Podle Aulétovy závěti se nástupci staly jeho děti Kleopatrá VIII. Filopatór a její bratr Ptolemaios XIII. Filopatór III., jimž bylo osmnáct resp. deset let (s otcem formálně spoluvládla dcera od nejdříve 5. září roku 52). 

• Naše číslování nejznámější z Kleopater vychází z existence královny Kleopatry VII. Tryfainy III., viz o ní roky 80sq., 69 a 58; všeobecně se o milence římských magnátů v novověku hovoří jako o Kleopatře VII. Filopatór. Datum 22. března/19. famenóth roku 1 (Ptolemaia XIII.) je znám ze záznamu kultovního života posvátného býka Osíridova jménem Búchis, který zemřel 17. dubna 29/21. farmúthi roku 1 Caesara (Augusta) a žil 24 roky.  

Oba sourozenci slavili podle zemských zvyklostí svatbu a spoluvládli jako Theoi Filopatores II. do roku 47 (srov. rok 211)Za nezletilého Ptolemaia XIII. vládla poručnická rada, v níž byl jeho vychovatel Potheinos, rhétór a učitel Theodotos z Chiu a velitel vojska Achillás, ethnický Egypťan. Aulétés zároveň svěřil své děti do ochrany S. P. Q. R. a text jeho závěti byl uložen u Cn. Pompeia, králova celoživotního a dobře placeného ochránce v Římě. Mezi vychovateli Kleopatry vynikal sofista a akadémik Filostratos, jehož vlast neznáme, a údajně též polyhistór Níkoláos z Damasku. 

V této době panoval na egyptském venkově a ve městech chaos. Země se jako za jejího otce nacházela v těžké hospodářské krisi, venkovem se šířila nebývalá nouze. Egypt se po 250 letech vrátil do hranic, v kterých se vlády nad ním zmocnil zakladatel dynastie Ptolemaios Sótér. 

V Gallii se Caesar vydal s jízdou a dvěma legiemi umístěnými u Haeduů do pole již 31. prosince 52, aby překvapivým přepadem donutil Biturigy podrobit se. Když se v mrazivém počasí/frigoribus intolerandis zmocnil mnoha tisíců Keltů, poddali se a vydali rukojmí. Po čtyřiceti dnech se vrátil do Bibracte, kde od loňského podzimu "přezimoval", a vyplatil legionářům mimořádné premie.

Po dalších osmácti dnech, tedy 27. února, se na prosbu právě porobených Biturigů vypravil v čele dvou jiných legií proti Carnutům, kteří ale nečekali a rozutekli se ze svých oppid po lesích. Na to legionáře umísil pro zbytek zimy do Cenabu a po obydlích Carnutů; velením legií pověřil C. Trebonia.   

Ještě v tuhé zimě vytáhl proti belgickým Bellovakům podněcovaným proti Římanům Correem a jeho spojencem Commiem Atrebatským. Se svou brannou mocí směřovali na území Suessionů, klientského lidu Remů, vlastního cíle bellovacké války. S nimi se na válce podílely oddíly Ambianů, Aulerků, Caletů, Veliocassů a Atrebatů. Na římské straně nadále válčili též zarýnští Germáni, které Caesar usadil na levém břehu. V rozhodující bitvě války na místě, které není nikde jmenováno, byli Bellovakové silou sedmi legií a spojenců poraženi a Correus padl; na římské straně v jedné z jezdeckých bitek před rozhodujícím klání zahynul Vertiscus, vůdce Remů. 

Bellovakové se spojenci vydal na to rukojmí. Jediný, kdo se nepodrobil, byl Atrebat Commius, který před bitvou putoval za Rýn, aby získal spojence mezi kterýmisi z Germánů a vrátil se s posilou pěti set jezdců; po bitvě s nimi uprchl a na čas se u nich skrýval. Caesar pak vyslal na zbytek zimy do "Gallie oděné do togy" T. Labiena s jednou legií, aby chránil severoitalské osadníky a obyvatele Illyrie proti vpádu barbarů, jako loni na Tergestu; srov. o Illyrech zde výše.

Sám zřejmě se svými oddíly znovu ničil území Ambiorígových Eburonů, viz rok 54, aby ho snad nenapadlo se někdy vracet z Germánie domů, pobíjel Eburony a zotročoval je; byla to akce genocidní, vyhlazovací. 

Na jaře Caesarovi legáti T. Labienus, C. Caninius Rebilus a C. Fabius pokračovali v pacifikaci Keltů. T. Labienus uklidnil Trevery a s nimi spolčené Germány a zmocnil se u nich Sura, posledního z Haeduů ve zbrani. C. Caninius vytáhl na Andy vedené Dumnakem, který oblehl prořímského Pictona Duratia v oppidu Lemonum. Římané pod Caniniem a C. Fabiem u Lemona Andy porazili a Keltů tehdy padlo na dvanáct tisíc. Dumnacus utekl kamsi do Gallií a o jeho konci není nic známo. Na to Fabius pacifikoval Carnuty. Caesar vybral mezi Belgy u Bellovaků ještě více rukojmí a u Carnutů dal zbičovat a stít Cotuata, jednoho z původců povstání. 

Drappes, vůdce Senonů, se dal dohromady s Lucteriem, potentátem Cadurků, a postavil se legátům. U Uxelloduna, Římany pod Caniniem obléhaného, byli poraženi, Drappes byl jat a ve vězení si vzal život hladem. Když v létě k městu přitáhl s posilami Caesar, Uxellodunum, město Cadurků, spojenců Arvernů, se brzy vzdalo: těm, kteří byli dopadeni se zbraní, dal Caesar useknout ruce. Lucteria vydal Caesarovi po čase Arvern Epasnactus, když se u něho skrýval. 

Poněvadž nikdy nebyl v Aquitánii, vytáhl tam Caesar na zbytek léta se dvěma legiemi a tím ukončil svá válečná tažení Galliemi; místní Keltové se rychle poddali a vydali mu rukojmí. Přezimoval na území Belgů v Nemetocenně Atrebatské. 

Do Británie po další prohrané bitvě uprchl vůdce Atrebatů Kommios/Commius, původně Caesarův spojenec, kde se domohl královlády, viz o tom rok 54. Pronásledovatele obelstil tím, že dal rozvinout plachty na svých lodích, ačkoli vězely za odlivu na suchu. Caesariáni v domnění, že v dálce odplouvají s příznivým větrem, pronásledování zastavili. Před tím se ale Kelt v poli střetl se zrádným Volusenem a v jízdním souboji mu probodl kopím stehno. 

V celé zemi byl klid. Byla tak fakticky vytvořena nová provincia Gallia Comata, tj. Vlasatá (rozdělena roku 16, viz tam)Tím také skončily války gallské, vedené Římany pod C. Iuliem Caesarem od roku 58. Za nich stálo proti nim se zbraní v ruce přes čtyři miliony Keltů (nižší údaj: tři miliony), z toho čtvrtinu Římané pobili a čtvrtinu zajali. Kolik gallských "civilistů" skončilo v rukách obchodníků s otroky, lze jen těžko odhadnout. Národů/ethné Caesar podrobil na čtyři sta (nižší údaj: tři sta), jejich osad/oppida městského typu dvakrát tolik. Na daních, které uložil, vynášela lidnatá provincie ročně čtyřicet milionů séstertiů.  

Následujícího roku cestoval Caesar po celé Gallii včetně Předalpské/"Gallia Togáta/Chodící v toze" a všude prokazoval Keltům svou shovívavost a mírnost/clementia. Sám nikdy obratu o "otogované" Gallii nepoužil, rozlišoval mezi Zadní a Přední Gallií a "provincií/Narbonskou", až Hirtius dvakrát uvedl pro Zadní G. označení Gallia Transalpina.

Vlastní správu "provincie" svěřil T. Labienovi, ačkoli už tehdy bylo zřejmé, že Caesarovým příznivcem není. Na zimu 50/49 poslal čtyři legie pod C. Treboniem k Belgům, čtyři pod C. Fabiem k Haeduům, sám se vypravil do Itálie. Gallie byly natolik pacifikovány, že během občanské války setrvaly v klidu, stejně jako zarýnští Germáni; první nepokoje viz rok 39. 

V Římě se vyhrotily spory mezi konsuly ve věci »C. Iulius Caesar«, po celé Itálii vypukly občanské nepokoje. Caesar ke konci roku vrátil Pompeiovi legii, která mu od roku 53 sloužila v Galliích, aby je měl nyní pro válku s Parthy (třebaže oba věděli, že poslouží jinému účelu), k tomu jednu ze "svých"; vojáky Caesar znamenitě odměnil po 250 drachmách. Poněvadž se Pompeius, který v květnu opustil Řím, ne však Itálii, nikam do války nevypravoval, ani do svých provincií, legie zadržoval v Itálii a přezimovaly v Capui, ostatní jeho mužstvo v Ariminu, kde ho osobně navštívil.

V Římě vypukl boj o lukrativní nástupnictví po Caesarovi v Galliích. Konsul M. Claudius Marcellus se pokoušel po celý svůj úřad zbavit Caesara v senátu provincie, ale neuspěl. Proticaesarovský byl též jeho bratr C. Claudius Marcellus, cos. 49, oba synové M. Claudia Marcella, a bratranec C. Claudius Marcellus, cos. 50, viz o něm roku následujícího, o smrti M. Claudia Marcella, cos. t. r., viz roku 45. 

Zemřela Iulia mladší/Minor, druhá stejnojmenná sestra Caesarova, bába Augustova. Byla manželkou M. Atia Balba, praetora roku 60, matka jeho dvou stejnojmenný dcer Atií. Atia st. byla provdána za C. Octavia, praetora roku 61, a jejich synem byl C. Octavius, pozdější Augustus. Po smrti C. Octavia roku 58 se Atia st. provdala za L. Marcia Philippa, cos. 56, a až do své smrti vychovávala svého vnuka, který pak ve věku dvanácti let pronesl na foru za ní paměťní řeč, událost nebývalá. Mladší z obou Atií se stala manželkou L. Marcia Philippa, cos. suff. 38.    

 

************************************************************

50.

Ol. 182, 3

262 SE

198 AE

Démétrios IV.

a. u. c. 704

L. Aemilius Lepidus Paullus a C. Claudius Marcellus

************************************************************

Parthové opět plenili v Syrii a v Kilikii, ale znovu byli odraženi. Správce Syrie proconsul M. Calpurnius Bibulus neopustil Antiocheji, dokud poslední Parth nezmizel ze Syrie. Král Oródés II. odvolal svého syna Pakora zpět a skončila válka, kterou zahájili Římané vpádem Crassovým roku 54. Bibulus se spřátelil s protióródovským satrapou Mesopotamie Ornodapatem a pošťuchoval ho dopisy, aby pomohl na trůn Pakorovi.

Snad se tak v Mesopotamii i nakrátko stalo (nicméně jeho případná mincovní ražba s Pakorovým portrétem je asi až z doby po roce 40). Otec se synem se však rychle udobřili a Ornodapatés pravděpodobně skončil zle, o čemž informováni nejsme. Viz dále rok 40. O Bibulovi se zachovala též zpráva, že odvezl z Antiocheie sochy Athény a Dia Keraunia a jiné zmínky o nich už není.  

V Egyptě vzrostla nespokojenost obyvatelstva na krajní míru: pro katastrofální sucho a nízké záplavy Nilu v letech 50 až 48 se šířil hlad/sítodeiá, bylo draho. Královna Kleopatrá VIII. (19) se stala ve městě a v zemi definitivně nepopulární. Potheinos a Achillás nařídili svést všechno obilí ze země do Alexandreie, aby mohli udržet alespoň sídelní město v klidu. 

Zařídil to královský dekret/prostagma vydaný jménem obou králů, Kleopatry a jejího o c. sedm let mladšího bratra Ptolemaia XIII. s datem 27. října (v úvahu připadá též 3. listopad 79, to ale nevládl žádný král se spoluvládkyní, viz rok 80 a 55). Králové zakázali vyvážet z nomů kolem Memfidy, tedy ze středního Egypta, pod trestem smrti pšenici a luštěniny, leda do Alexandreie. Udavač dostal dle ediktu odměnou třetinu majetku obchodníkova, který se provinil, otrok svobodu a šestinu konfiskátu. 

V Germánii kolem roku 50 přišli do středního Slezska ze severu Silingové alias Naharnavalové a rychle se stali nejsilnějším kmenem kultovního společenství Lugiů/resp. Vandalů. Mezi Lugie ještě patřili kmeny Burů, Manimů, Helisiů a Asdingů či Hasingů nebo Charinů, kteří sídlili v pozdější Haliči a ještě východněji. Kolem t. r. sídlili Varnové z kmenového svazu Vandalů na jihu Jutska a v Mecklenburgu. Ve druhém až třetím století n. l. migrovali k jihozápadu a na západ. V historiografii se objeví až v 6. století.

V téže době přišla hlavní vlna Gotů ze Skandinávie do oblasti ústí řeky Visly. • Roku 236 n. l. pronikli do dolního Podunají, roku 249 n. l. vyplenili Makedonii a roku 251 n. l. se s Burgundy, Dáky a Sarmaty dokonce na krátko přeplavili do Anatolie; srov. rok 150 a více viz v indexu s. v. Gotové a Germáni.

V Římě pokračovaly spory o nástupnictví po Caesarovi v Galliích. Senát mu nakázal složit velení legií a vrátit se do Říma bez vojáků. Z východu se do Itálie vracel M. Tullius Cicero (srov. předešlý rok), který provincii opustil na konci června, ale vysoká politika mu unikala, viz rok následující. Cn. Pompeius Magnus ležel po celé léto v Neápoli vážně nemocen se žaludkem a italské obce přinášely bohům dary za jeho uzdravení; Pompeiův výpadek z římské politiky byl pravděpodobně pro jeho tábor a konservativní optimáty osudový. 

Konsul C. Claudius Marcellus v listopadu Pompeia, který neustále pobýval mimo římské pomerium, aby nepřišel o velitelské pravomoci, marně vyzýval, aby "zachránil stát". Tribun lidu C. Scribonius Curio předkládal od začátku roku návrhy na opravy silnic a na stavbu nových a doporučoval se, že na to bude pět let úředně dohlížet. Nápad se nelíbil straně Pompeiových příznivců a C. Scribonius začal situaci hrotit. Mezi jeho nápady patřil též návrh na konfiskaci království numidského dynasty Iuby I., který patřil k hostinným přátelům Pompeiovým. Chtěl prosadit v kolegiu pontifiků, jehož byl také členem, aby se vložil t. r. interkalární měsíc (21 n. 23 dny mezi 24. a 24. únorem). 

Dále navrhoval, aby se Caesar i Pompeius vzdali svých pravomocí a legií, což mohlo platit pro Caesara, nikoli však pro Pompeia. Ten s tím přesto v dopise, který poslal do senátu, souhlasil. Tribun dokonce navrhl, aby oba byli senátem prohlášeni za nepřítele státu, když neuposlechnou příkazu vzdát se velitelských pravomocí. Bylo to zamítnuto a senát v tom okamžiku ještě nevěděl, ke komu se přidat. Začátkem prosince v hlasování o tom, zda mají oba složit velení, bylo 22 senátorů proti Curionovu návrhu, 370 souhlasilo. Proticaesarovský konsul C. Claudius Marcellus tehdy zvolal: "Ať je po vašem a mějte za pána Caesara/níkáte, despotén echein Kaisara."

Byl to úspěch C. Scribonia Curiona. Výřečný tribun byl původně proticaesarovský, ale Caesar zaplatil prý jeho velké dluhy, jak velké, nevíme, a získal ho na svou stranu, podobně definitivně M. Antonia. Během debaty o skládání pravomocí jeden z centurionů-poslů Caesarových, jméno neznáme, před curií o prodloužení správy provincií Caesarovi s poklepnutím na svůj meč prohlásil: "Však tohle mu ji dá/alla túto dósei."

Pak ale někdo rozšířil zvěst, že Caesar s legiemi překračuje Alpy a směřuje na Řím. Vypukl chaos, konsul C. Claudius chtěl vytáhnout s capujskými legiemi do pole; zda byl zmatek živen též rozsáhlým požárem ve Městě nevíme, cf. zde níže. 4. prosince putoval C. Claudius za uzdraveným Pompeiem, který pobýval kdesi na okraji Říma a s konsuly zvolenými na příští rok ho bez souhlasu senátu pověřil válkou na obranu státu proti Caesarovi. Pompeius prý licoměrně odpověděl: "Není-li žádné lepší řešení/ei mé ti kreisson...".  

Senát změnil tvář a stál velkou většinou členů na Pompeiově straně, Caesar se svými gallskými legiemi se stal nepřítelem státu. Tribun lidu C. Scribonius Curio utekl z Říma k Caesarovi do Ravenny v Cispadánské Gallii. Caesar ho poslal zpět se svou poslední vyjednávací nabídkou, s kterou Curio dorazil do Říma na Nový rok 49, viz rok následující.

C. Claudius Marcellu, bratranec konsulů roku 51 M. Marcella a C. Marcella roku 49, byl ženat s Octavií ml. Občanské války se neúčastnil a Caesar ho pardonoval již při prvním příchodu do Města. Do politiky již nešel a zemřel roku 40; s vdovou se oženil M. Antonius. S Octavií měl tři Claudie Marcelly, z nichž nejstarší se provdala za Sex. Quinctilia Vara a stala se matkou P. Quinctilia Vara, "slavného" armádní katastrofou v v Germánii roku 9+. Synem C. Marcella s Octavií byl M. Claudius Marcellus (zemřel 23), pokládaný Augustem za dědice a nástupce. 

Censory roku 50-49 byli Ap. Claudius Pulcher, cos. 54 a pompéjovec, a L. Calpurnius Piso Caesoninus, cos. 58 a Caesarův tchán. Vyhnali prý ze senátu řadu mužů, údajně i propuštěnců, počty a důvody u většiny dalších neznáme. Ap. Claudius tak zbavil senátní příslušnosti též několik urozených, mezi nimi C. Sallustia Crispa, budoucího historika. Za C. Scribonia Curiona se postavil L. Calpurnius, takže degradován nebyl. 

Cos. roku 50 L. Aemilius Lepidus Paullus zahájil rekonstrukci basiliky na Foru, stavby svého předka, basilica Aemilia (viz rok 179). Ponechal z ní jen sloupořadí a stala se nejnákladnější veřejnou budovou republikánského Říma.

C. Iulius Caesar mu na ni věnoval (gallské války byly velmi lukrativní podnik) 1500 talentů neboli devět milionů séstertiů; zároveň si tak zajistil v domácí politice jeho neutralitu, neboť mezi své přátele ho řadit nemohl. Zasvětil ji roku 34 konsulův syn Paullus Aemilius Lepidus (cos. suff.), ale již o dvacet let později do základů vyhořela. Rodina ji obnovila, tentokrát s významným přispěním Augustovým, srov. rok 14.

T. r. vyhořela velká část Říma, ale o rozsahu škod nevíme nic, stejně jako o vlivu požáru na politický chaos ve Městě. ● Mámurra rodem z Formií, velitel Caesarových sapérů v Galliích/praefectus fabrum, si někdy po tomto roce dal jako první z Římanů do svého domu na Caeliu včlenit mramorové sloupy z materiálu z Carystia v Ligurii nebo z Luny. Podle všeho řídil všechny Caesarovy armádní stavby, tedy mosty přes Rýn, operace v Británii, obléhací systémy v Galliích a zřejmě ještě později za občanské války. Neměl ho rád C. Valerius Catullus (✝︎ 54), dráždil ho Mamurrův luxusní životní styl založený na velkorysých darech Caesarových, jeho homosexualita sdílená údajně též s Caesarem (za to se prý Catulus omluvil a budoucí Božský Iulius ho pozval ke stolu). V Caesarových zápiscích se Mamurrovo jméno neobjevuje, zato překvapuje rychlost, s jakou byly stavby prováděny.

Na konci t. r. zaostával přirozený kalendář více než sedm neděl za úředním datačním. Caesarova invase se tedy podle reformovaného iúliánského kalendáře, viz rok 45, odehrála v říjnu až listopadu 50. CSD vede dataci podle pramenných údajů, přidává přepočet iúliánský, viz roky následující. 

Kolem roku 50 se narodil Iuba II., řecky Iobás, král v Mauretánii, historik a spisovatel, syn Iúby I., krále Numidie. Iuba II. zemřel roku 23 našeho letopočtu. V téže době se narodil Sex. Propertius, elegický básník z Assissia, srov. rok 64, 55 a 8 (zemřel někdy mezi lety 16 až 2).

V červnu zemřel řečník a optimátský politik Q. Hortensius Hortalus (ročník 114), o smrti jeho stejnojmenného syna viz rok 42. Po řečníkově smrti se jeho "vypůjčená" manželka Marcia vrátila k M. Porciovi Catonovi, viz k tomu rok 56. Byl znám láskou k luxusu, nakupoval umělecké předměty, za obraz Argonautů Kydiy, Eufranorova současníka, dal 144 tisíc HS a postavil pro něj před svou tusculskou villou chrámek. Zbylo po něm velké množství sudového vína, patřil s L. Liciniem Lucullem mezi následovníky Fulvia Lippina, který jako první z Římanů choval pro lov divoká prasata a další lovnou zvěř, Hortensius měl u Baul vivarium, chovný rybník s milovanými murénami. 

Kolem roku 50 zemřel lékař Asklepiadés z Prúsy, narozený někdy kolem roku 130. Byl zakladatelem samostatné lékařské školy, viz o něm v indexu s. v. lékaři (2). Jeho žák Themisón z Láodikeie v Syrii založil později novou lékařskou školu zvanou methodická.

V prvním století žili:

• historik Apollodóros z Artemity v Apollóniatidě v Mesopotamii (srov. rok 256), autor nedochovaných dějin Parthů/Parthika a baktrijských Hellénů/Peri tén Hyrkanián kai Baktrianén,

• architekt Androníkos z makedonské Kyrrhy, stavitel Věže větrů v Athénách a slunečních hodin na Ténu,

• stoický filosof Antipatros z Tyru, učitel mimo jiného a společník M. Porcia Catona Utického,

• Apollónios z Kitia, medik empirické školy, autor lékařských spisů,

• Filoxenos z Alexandreie, grammatik přednášející v Římě, etymolog a komentátor, autor spisů o kritických znaménkách v Homérovi, o jednoslabičných slovesech, o časování, o dórských dialektech, hellénismu (šest knih), o metrech etc., 

• grammatik Tryfón z Alexandreie, žijící v Římě, viz o něm v indexu s. v. grammatici, 

• L. Voltacilius Pitholaus/Plotius, propuštěnec a učitel řečnictví v Římě, autor historického díla; školu otevřel roku 81 a byl učitelem mimo jiné Pompeiových dětí, původně otrok na řetězu u pánových dvěří, podle všeho Pompeiových, 

• Cn. Tremellius Scrofa, praetor roku 58, roku 52 nebo 51 správce Makedonie (Kréty), autor didaktických spisů,

• Etrusk Santra, filolog a autor životopisů,

• Sinnius Capito, filolog a učenec, citovaný pozdějšími grammatiky, 

• básník Sueius, přítel Varrona Reatina,

• Tanusius Geminus, proticaesarovský historik,

• Vitruvius Pollio, autor proslulého a zachovaného spisu o architektuře,

 Publilius Syrus, propuštěnec, rodák z Antiocheie, herec a autor mímů, zakladatel mímického divadla, viz o něm roku 46, 

• Manilius Antiochus, propuštěnec, bratranec předešlého, astrolog, viz o něm v indexu s. v. astronomie, 

• propuštěnec Staberius Eros, který přišel do Říma se Sullou, asi asijský Hellén, grammatik a sofista, jehož žáky byli mj. caesarovrazi Cassius a Brutus; tradovalo se, že Publilius, Manilius a Staberius dorazili do Říma jako otroci na jedné lodi,  

• Rabirius a C. Amafinius byli prvními epikúriky, kteří psali latinsky,

• Aurelius Opilius, Opillius či Opillus, filolog a učitel řečnictví v Římě a ve Smyrně, viz o něm roku 105, 

• L. Cornelius Balbus z Gád/Gádeir v Hispániích, nejdříve pompejovec, pak caesarovec, autor Caesarova životopisu a deníků, efemeris, viz rok 56, 

• Cornelius Severus, básník historických epů, přítel Ovidiův,

• A. Furius Antias, epický básník pocházející z Antia, přítel Q. Lutatia Catula, cos. 102, autora spisu o svých válkách s Germány a podle této předlohy asi Furius složil epos Annales, který se prý stal v mnohém vzorem Vergiliovým k Aeneidě, 

• M. Furius Bibaculus, neóterický básník z Cremony, narozený roku 103, žádná přízeň s předešlým, autor nedochovaného spisu Lucubrationes/"Noční studia" a též epigrammů proti Caesarovi a Octaviánovi,

• L. Lucceius, praetor roku 67 a 60, pompéiovec a historik, viz roky 67 a 57, 

• autor atellány Novius,

• životopisec Caesarův a Scipiona Africana C. Oppius, osobní přítel a nejbližší rádce Caesarův a Octaviánův v Římě,

• L. Orbilius Pupillus, učitel řečnictví, grammatik a filolog, viz rok 113, 

• M. Pompilius Andronicus, učitel, filolog a epikúrik, rodilý Syřan, žil v Kumách,

• Q. Aelius Tubero, právník a historik, původně pompéjovec, pak oddán Caesarovi, roku 46 žalobce Q. Ligaria (viz rok 48) a když neuspěl, jako žák A. Ofilia se věnoval právům jen akademicky a jeho často citované Annály obsahovaly nejméně čtrnáct knih, syn stejnojmenného právníka, viz rok 129, otec stejnojmenného konsula roku 11 (ten literárně činný nebyl),   

• C. Albucius Silus, advokát, rhétor a učitel řečnictví,

• L. Ateius Praetextatus zvaný Ateius Philologus, rozený v Athénách, po roce 86 přišel jako otrok asi M. Ateia do Říma, žák řečníka a grammatika M. Antonia Gniphona a Laelia Herma; založil vlastní řečnickou školu, polyhistórský autor Miscellaneí/Hylé, excerpt osmi set knih, historického breviaria/dějin Říma ve zkratce a spisku s titulem Zda miloval Aenéas Dídu/An amáverit Dídun Aenéas,

• Attius Labeo, který přeložil homérské zpěvy do latiny.

V první polovině prvního století působili:

• Q. Claudius Quadrigarius, annalista,

• jediný známý římský básník mímiambů Cn. Matius,

• L. Pomponius Bononiensis, autor atellán,

• historik L. Procilius.

Kolem poloviny posledního století před naším letopočtem byli činí:

• Agésandros či Hagésandros z Rhodu, sochař, s Polydórem a Athénodórem z Rhodu autor Láokoónta (tzv. rhodská škola),

• Tyrannión z Amísu zvaný Korymbos ("starší"), rodným jménem Theofrastos, gramatik a filolog, zajatec Lucullův z mithridátovské války, žil v Římě, přítel Ciceronův; měl velký vliv na římské gramatiky, mj. zařadil slovesa a podstatná jména do čtyř skupin, viz více o něm v indexu s. v. grammatici, kde též o jeho stejnojmenném žáku, rovněž válečném zajatci Tyranniónovi z Foiníkie/Tyrannión mladší, 

• právník a učenec M. Antistius Labeo, který zemřel kolem roku 10+. Se čtyřmi sty tituly byl nejplodnějším latinsky píšícím autorem starého věku; už ho nikdo nepřekonal, srov. plodnost Epikúrovu z autorů hellénských. Dochováno z nich zůstaly jen citace. Antistius byl stejně jako jeho ideologický oponent C. Ateius Capito, cos. suff. 5+ (viz rok 22) byl žákem právníka A. Ofilia a právního znalce Ser. Sulpicia Rufa, cos. 51: první se vedle Procula, snad jeho nástupce, pokládá za zakladatele právní školy proculské, druhý sabinské/cassiovské, která dostala jméno po Masuriovi Sabinovi, jehož do rytířského stavu povýšil Tiberius, popřípadě po jeho žáku C. Cassiovi Longinovi, viz dále rok 148+. Na rozdíl od sabinovců Antistius a proculovci neschvalovali principát (Antistius odmítl poctu cos. suff.). Ačkoli to byli autoři velmi plodní, spisy nikoho z nich se nedochovaly. 

V Alexandreji cheirúrgos Ammónios prý jako první odstraňoval žlučové kameny drcením a dostalo se mu proto přízviska Lithotomos (nebo odstraňoval řezem?). Vynalezl též jakousi oční mast a prostředek na zastavení krvácení.  

Ve druhé polovině posledního století tvořili:

• Ísidóros z Charakény, autor většího geografického spisu, popř. o říši Parthů, jehož součástí byl dochovaný popis trasy se zastávkami stathmoi/mansiones ze Zeugmatu podél Eufrátu do Seleukeie Tigridské a přes Médii, Hyrkánii a Arii do Arachósie a její tehdejší métropole Alexandropole. 

• básnířka Sulpicia, dcera konsula roku 51 a znalce práv Ser. Sulpicia Rufa; její elegie jsou jedinými verši zachovanými z pera Římanky,

• Ainésidémos z Knóssu, pyrrhonický skeptik, přítel pompejána L. Aelia Tuberona, jenž byl Ciceronovým přítelem a otcem Q. Aelia Tuberona, cos. 11 (srov. výše).

• autor kuchařky C. Matius, shodný asi s přítelem Caesarovým a Ciceronovým.

• vrstevníkem Ciceronovým byl Gavius Bassus (celé jméno neznáme), grammatik a etymolog, autor nedochovaného spisu O původu pojmů/de origine vocabulorum.