***********************************************************

15. n. l.
Ol. 198,3

326 SE
262 AE
neznámý
a. u. c. 768
Drusus Iulius Caesar I (do 30. června?) a C. Norbanus Flaccus
suff. M. Iunius Silanus

***********************************************************

V Germánii pokračoval na jaře C. Iulius Caesar Germanicus, designovaný nástupce Tiberiův, v loňské ofensivě (o jeho jménu viz rok 4+). Legie vpadly na území Chattů a Germanicus si dělal naděje, že se mezi germánskými koaličními spojenci zdvihne nespokojenost s vůdcem Cherusků Arminiem, synem Segimerovým, vítězem z Teutoburského lesa roku 9+. Vypukl poslední velký pokus Římanů zmocnit se Germánie, viz roky 16 atd. př. n. l.

Na Germány Římané vytáhli se dvěma vojsky. A. Caecina měl k disposici čtyři legie a pět tisíc spojenců, Germanicus rovněž čtyři legie a deset tisíc spojenců. Chatty masově vyvražďovali, ničili zemi a kdesi v dn. severním Hessensku za řekou Adranou/Eder zničili chattskou metropoli Mattium.

Arminiovi příznivci, tábor "patriotů", měli tehdy převahu nad straníky Segesta, Arminiova tchána, který už roku 9 před teutoburskou katastrofou doporučoval P. Quinctiliovi Varovi, aby germánské vůdce zatkl na společné hostině pořádané římským vojevůdcem, neboť povstání již bylo na spadnutí. Varus mu neuvěřil a Segestes byl většinou soukmenovců donucen jít do války s Římem.

Triumfující Arminius mu po zničení římské armády v Germánii unesl dceru Thusneldu a oženil se s ní, pravděpodobně s jejím souhlasem. Vypukla válka mezi Cherusky. Neznámo jak se Segestes Arminia zmocnil, ale tomu se podařilo prchnout, nicméně bez těhotné manželky. Na přelomu let 14 a 15 pobývala u svého otce v opevněném sídlu kdesi v dnešní spolkové zemi NRW a Arminius v květnu přitáhl s vojskem, aby ji vysvobodil. Segestes se nyní musel otevřeně postavit na římskou stranu a požádal posly Germanika o pomoc.

Germanikova armáda se pustila z pacifikované země Chattů a Marsů do cheruského území a prolomila obležení Segestova sídla. Segestes Římanovi předal Thusneldu, která téhož roku porodila na římském území Thumelika, Arminiova syna (podle jiného zdroje byl již tříletý).

Oba byli spolu se Segestovým synem Segimundem (v řec. zdroji Sesithakem) a manželkou jménem Rhamis, dcerou vůdce Chattů Úkromira/Actumera n. Catumera, s Dendorikem, synem Baitorikovým, vůdce Sugambrů, a s nimi Libés, kněz Chattů, vedeni z Germanikově triumfu 26. května roku 17. O osudu Thusneldy není nic známo, Thumelicus byl v Ravenně zřejmě cvičen v gladiátorské škole a zemřel v aréně před dosažením dvacátého roku, někdy kolem roku 35. 

Segesta, jemuž římské občanství daroval Augustus, dovedl do metropole Ubiů jménem Ara Ubiorum (budoucí CCAA) Stertinius a s ním jeho bratra Segimera a Segestova romanisovaného syna Segimunda. Všichni dožili své dny na římském břehu Rýna. Žili se svými družinami ve "staré provincii", jak praví pramen, což se může vzáhnout na provincii Germánii, viz rok 8-, ale také na Gallii Belgiku nebo dokonce na Gallii Narbonskou. 

Germanicus se vrátil na římský břeh Rýna. Tažení však nebylo u konce. Arminius se postavil s Cherusky znovu do pole a na jeho straně stál i jeho jindy prořímský strýc Inguiomerus. Caecina táhl s legiemi přes území Brukterů k Amisii/Ems, Germanicus po vodě a ničil Bruktery, na jejichž území mezi řekou Lupií a Visurgou nalezl velitel jednoho z oddílů L. Stertinius orla varovské 19. legie.

Římané vyvrátili vše na území dn. NRW po Teutoburský les, kde po šesti letech od bitvy dal Germanicus pochovat ostatky padlých a obětovaných legionářů. Mohylu, kterou Římané nakupili, vzápětí Germáni rozmetali.

Římané táhli k brukterským východním sousedům, proti Arminiovým Cheruskům. V otevřené bitvě se dařilo Germánům, kteří zatlačovali jízdu do mokřin, ale ustoupili před legiemi. Germanikovi Římané byli pravděpodobně soustavnou germánskou guerrillou hodně oslabení a stáhli se k lodím na Amisii a po vodě se vraceli na římské území na Rýnu.

Legie A. Caeciny Severa, cos. suff. 1-, armáda o zhruba třiceti tisících mužích, se stahovala pod neustálými útoky krajinou směrem k "dlouhým hatím", pontes longi, mezi bažinami v prostoru mezi Emží a Rýnem navršenými L. Domitiem Ahenobarbem, cos. 16-, někdy v letech 3- až 1- (část v lokalitě Huntenburg v Dolním Sasku). Caecina měl v poli odslouženo čtyřicet roků a dokázal zachovat chladnou hlavu v okamžicích, kdy se na Římany valila nová záhuba horší té teutoburské.

V rozhodujícím okamžiku se vítězící Germáni pustili do loupení trénu a druhého dne kryti valem je dokázali Římané s velkými ztrátami odrazit: Inguiomerus byl těžce raněn. 

K Rýnu Caecinovy legie dorazily bez týlu a devastované. Vojáci střežící most postavený loni u Novaesia ho v hysterii před blížícími se Germány chtěli strhnout, ale zabránila jim v tom Agrippina, která zastoupila manžela Germanika vracejícího se po Rýnu (6. listopadu t. r. porodila Iulii Agrippinu známou jako Agrippinu mladší, sestru Caligulovu, matku Neronovu, manželku a vražednici Claudiovu; podle jedněch fasti se narodila až roku 16).

V Tiberiovi, který byl proti vyznamenávání žen a jejich zasahování do veřejných věcí, vzbudila zášť, neboť splnila roli, kterou měl mít velitel, její manžel. Ten musel polovinu legií vylodit, aby lodi propluly mělkými vodami ústí Rýna. Dvě legie pod P. Vitelliem, strýcem císaře roku 69, se div na souši neutopily.

Germanicus však byl miláčkem senátní oposice či spíše nespokojenců a "salonních" římských elit a jeho hodnocení v pramenech je nekriticky positivní: v Germánii jako vojevůdce propadl.

Nicméně Tiberius mu udělil titul imperatora a povolil mu triumf, viz rok 17, triumfální odznaky, ornamenta triumphalia, od senátu dostali A. Caecina, L. Apronius, který řídil v Germánii stavební práce na silnicích a mostech (viz dále rok 20 a 28), a C. Silius. Další nákladné pokusy o rozšíření římské říše za Rýn Tiberius definitivně stopl a prohraná invase na sever uchránila germánským národům svébytnost.

 

V Římě Tiberius (57) převzal 10. března úřad nejvyššího pontifika/pontifex maximus a obnovil v plném rozsahu zákon o urážce majestátu, lex criminis laesae maiestatis. Augustus dával jako první stíhat hanopisy, scripta procacia, ale zůstával u slov, zatímco za republiky pod tento zákon spadaly činy. Do exilu na Krétu poslal jistého Cassia Severa, chváleného řečníka, za to, že nehezky psal o vlivných mužích a ženách. Ani tam nedal honoracím pokoj, až ho Tiberius roku 24 kázal přemístit na Serífos, kde v chudobě zašel. 

Tiberius odstartoval éru profesionálních udavačů/delatorů, a z nich často žalobců/accusatorů, viz též v indexu, s. v. udavači. Jediné nebezpečí pro delatora znamenalo falešné obvinění/calumnia. By-li z něho usvědčen, bylo to pro něj velmi zlé. Pokud se ale dokázal krýt obviněním ze zločinu urážky majestátu, v dobách takovým udáním nakloněným a s krytím shůry byl jeho zisk jistý.

Mezi podobnými typy vynikl výřečný Romanus Hispo, který sice pocházel z chudých poměrů, ale brzy se lidí jeho typu obával celý aristokratický Řím; viz první velký udavačský skandál roku následujícího. Iunius Otho byl povoláním ředitelem základní školy, litterarius ludus, a jako chráněnec Seianův se stal senátorem, a rhétór a historik Bruttedius Niger, kteří vynikli při žalobě prokonsula Asie C. Iunia Silana roku 22.

 

Do Pannonie a Germánie odešla od Tiberia odpověď na požadavky loňských vzbouřenců. Princeps nedovolil zrušit jednoprocentní daň z prodejů, centesima rerum venalium, zavedenou roku 6+ Augustem, neboť z ní se stále financuje vojenský rozpočet říše (aerarium militare spravovali tři praetoři). Proto prý mohou legionáři odcházet do civilu až po dvaceti letech služby; viz ale rok 17 po připojení Kappadokie. V Itálii daň zrušil roku 38 Gaius zcela a jako půlprocentní, ducentesima, byla obnovena Neronem.  

Poněvadž se znovu na divadle vyskytly chuligánské násilnosti, licentia, a protirežimní pokřiky a zesměšňování úřadů jako v roce 14+, během nepokojů dokonce dav zabil zakročující vojáky, omezil senát volnost herců, kteří často diváky k nepokojům vyhecovávali.

Senátoři sice potvrdili zákaz mrskání herců, jak ustavil Augustus, ale jezdci nesměli herce provázet ulicemi a senátoři si je nesměli brát domů. Herci pantomímů od nyní směli vystupovat pouze na divadle a praetoři dostali právo trestat divácké buřiče i exilem. Roku 23 byli po Tiberiově intervenci v senátu vypovězeni ze stejných důvodů herci oskických frašek, oscum ludicrum. 

 

Prokonsulární provincie Achaea a Macedonia (eparchia Achaiás, eparchia Makedoniás, od roku 146-) byly po stížnostech provinciálů na vysoké daňové zatížení vyňaty ze správy senátu a zahrnuty společně pod správu císařovu.

O kultovních hellénských koinech/spolcích viz rok 66 a 70. Spolu s Makedonií byla t. r. (a nejpozději do roku 6+) přičleněna pod správu císařská provincie Moesie, kde od roku 12+ byl legátem Augusti pro praetore C. Poppaeus Sabinus, cos. 9+, který úřadoval nezvykle dlouho až do své smrti roku 35; o něm viz rok 12 a 26. Byl otcem Poppaeje Sabiny starší, matky stejnojmenné dcery, manželky Nerona Claudia.

C. Poppaeus spravoval "superprovincii" zahrnující země od dolního toku Dunaje po jižní Peloponnésos, zjev ojedinělý. Stav trval do roku 44, kdy Claudius provincie s výjimkou Moesie vrátil senátu.

 

V Iúdaji po praefectovi Anniovi Rufovi (od roku 12) následoval do roku 26 Valerius Gratus. Někdy kolem t. r. začali v parthské Babylónii řádit židovští bandité. Bratři Anilaios/Chanilaj a Asinaios/Chasinaj z Naard/Neerd, které dala matka opuštěná manželem do vyučení na tkalce, si začali vydělávat se zbraní v ruce, loupili a vydírali babylónské venkovany.

Jejich banda porazila oddíly, které na ni poslal parthský satrapa, jméno neznáme, a jejich sláva dolehla až ke dvoru krále Artabána IV. Údajně se s nimi panovník setkal a dohodl na respektování královského majetku. Brigantský židovský státeček se udržel patnáct roků. Asinaia otrávila Anilaiova manželka, která nebyla židovského monotheismu, Anilaia zlikvidovali sami domorodci.

Babylóňané (nevíme, jaké ethnikum se pod tímto označením v této době skrývá, asi souhrně "obyvatelé satrapie") se pak pustili do Židů sídlících tu od časů "babylónského zajetí", takže se masově uchýlili do největšího města Mesopotamie, do hellénistické Seleukeie Tigridské. Po pěti letech, možná roku 35, jich však bylo v pogromu na padesát tisíc povražděno a ostatní prchli do Ktésifóntu a mygdonské Nisiby. 

 

V Římě začal praktikovat lékař empirické školy Scribonius Largus, dvorní lékař později Claudiův, autor zachované sbírky tří stovek lékařských předpisů/Compositiones medicamentorum. Toho roku byly opět velké části Říma zatopeny a senát se zabýval myšlenkou odvést jinam přítoky Tiberu: Tiberius dal vylosovat pětičlennou komisi hledající cesty k minimalisaci hrozeb velké vody.

Proti vodní regulaci a stavbám měnícím tok řek střední Itálie se však postavily obce podél jejich břehů a argumentovaly kultovními záležitostmi (chrámy a oltáře na stávajících březích). Senát proto od regulace ustoupil a povodně ničily Řím s okolím nadále: raný příklad "ekologické" politiky.

 

Konsul Drusus Iulius Caesar, jediný Tiberiův syn (narozený jako Nero Claudius Drusus; též Drusus Minor), jemuž se od „lidu“ dostalo podle vyhlášeného gladiátora té doby přezdívky Castor, začal pít a přátelit se nadmíru s herci. Umělci pod tak silným zastáncem natolik zvlčeli, že Tiberius zakročil proti nim vyhláškou roku 21, jimiž byli pro hlučení po Městě a za to, že kazí mravy žen, vykázáni z Říma. O vztahu mocnářů k herecké a závodnické branži viz v indexu pod heslem herci, hry.

 

24. září se narodil A. Vitellius, budoucí císař, zavražděný po osmiměsíční vládě v prosinci roku 69. O jeho otci L. Vitelliovi, trojnásobném konsulovi, viz roky 35 nn., o jeho strýci viz zde výše.

***********************************************************
16. n. l.
Ol. 198,4

327 SE
263 AE
neznámý
a. u. c. 769
Sisenna Statilius Taurus a L. Scribonius Libo
coss. suff. C. Pomponius Graecinus a C. Vibius Rufus Rufinus
***********************************************************

Bratr konsula pro první polovinu roku L. Scribonia Libona praetor M. Scribonius Libo Drusus (vnuk cos. roku 34- L. Scribonia Libona adoptovaný consulem roku 15- M. Liviem Drusem Libonem) byl udavači v senátu obviněn, že se ptal věštců na možnost sesazení Tiberiovo. Jakkoli podivné obvinění bylo, když byl navržen výslech otroků, Libo Drusus, pravnuk Pompeia Magna, si o ídách 13. září vzal život.
    Tiberius pak v senátu prohlásil, že by stejně hlasoval pro senátorovu vinu, tedy pro smrt. M. Scribonia prateta Scribonie byla manželkou Augustovou a jeho matka Pompeia Magna byla triumvirovou vnučkou. Causa Libona Drusa byla první v dlouhé řadě případů výnosného udavačského průmyslu římského principátu. Kulminoval roku 16, když předtím senátor Firmius Catus, který není ničím jiným znám, přítel Scriboniův, zatáhl svou oběť do hýření, dluhů a okultismu "chaldajských slibů a obřadů mágů", Chaldaeorum promissa, magorum sacra. Catus pak o své oběti pověděl jezdci Vesculariovi Flakkovi, Tiberiovu důvěrníkovi, který sdílel s principem rhodský exil stejně jako pobyt na Capreae/Capri.

Tiberius přesto dal Scriboniovi praetorský úřad, v němž naletěl jistému chlapíkovi, který mu slíbil, že umí vyvolávat "podzemní stíny"; o neopýthagoreismu za republiky srov. rok 98-. Mizera po seanci udal praetora Fulciniovi Trionovi, vyhlášenému profesionálnímu udavači, a ten případ předal senátu, kde se přidali další žalobci: byla z toho velezrada a Scriboniovi otroci byli posláni na mučidla, aby byli vyslechnuti (přitom proti svému pánu vypovídat po právu nesměli).

Střežen ve svém domě vojáky vzal si M. Scribonius Libo Drusus život dvěma ranami meče. Jeho majetek si rozdělili, ze zákona o urážce majestátu, udavači-žalobci/accusatores. Ti z nich, kteří patřili do senátu, byli vyznamenáni praetorskou hodností.

Senátoři se předháněli v tom, jak se zalíbit principovi. Navrhovali, aby se děkovalo bohům, že zabránili státnímu převratu, aby den, kdy si Scribonius vzal život, byl zahrnut mezi dny sváteční. Mezi senátními "aktivisty" vynikl i Tiberiův úslužný kritik C. Asinius Gallus Saloninus, kdysi přítel Augustův, jehož tak jako tak Tiberius po pádu Seianově umořil roku 33 hlady. Podobně donutil princeps roku 32 k sebevraždě Vescularia Flakka, který byl příliš zadobře se Seianem, viz roku 31 o tiberiadě.

Současně s Flakkem si vzal život z téhož důvodu další ze starých principových přátel Iulius Marinus, který s ním pobýval na Rhodu i nyní na Capri. Marinus Seianovi k vůli zahubil Curtia Attika, Augustova a Tiberiova přítele, jemuž pravděpodobně adresoval vyhnanec Ovidius několik veršovaných "listů z Pontu" ("Attikovi"), viz rok 26. 

Firmius Catus našel svého mistra roku 24, kdy mu bylo vlastní sestrou prokázáno její křivé obvinění z urážky majestátu. Tiberius za služby v Libonově aféře netrval na vyhnanství, tak byl udavač vyloučen ze senátu. 

 

Došlo i na astrology a kouzelníky, dobově mathematici magique. Senát rozhodl o jejich vyhnání z Itálie a dva pravděpodobně nejvyhlášenější podnikatelé v této branži byli popraveni: L. Pituanius byl svržen z Tarpejské skály a jistý P. Marcius odpraven katem. Co vlastně provedli, známo není. Přitom Tiberia neustále doprovázel jako důvěrník  filosof střední akadémie, věštec a astrolog (Tiberius Claudius) Thrasyllos z Alexandreie n. Mendéty (?), kterého důvěrně znal ze svého rhodského exilu v letech 6 př. n. l. až 2 n. l., viz. Ostatní „šarlatány“ a hlavně cizince nesnášel a vyháněl z Říma.

Na Rhodu snad v této době působil sofista Habrón, původem prý fryžský otrok, žák grammatika Tryfóna z Alexandreie hlásícího se ke škole Aristarcha ze Samothráky. Habrón odešel do Říma zřejmě na vlně "stěhování" lidí z kdysi Tiberiova okolí. 

 

 Ve snaze eliminovat společenské výstřelky v Římě zakázal Tiberius mužům chodit v hedvábí a používat zlaté nádoby kromě sakrálních účelů, včetně stříbrných se zlacením. Po vzoru Augustově zakázal v Římě egyptské a židovské rituály a jejich vyznavači museli spálit roucha a kultovní předměty. Vyznavače obdobných orientálních kultů vyhnal z Města, pokud se nezřekli svých praktik a "židovskou mládež" poslal sloužit k armádě do zemí s "obtížnějším podnebím". 

Rád se v první fázi vlády presentoval jako ochránce mravů. Roku 17 doporučil princeps senátu, aby cizoložnou Appuleiu Varillu, vnučku Augustovy sestry, potrestali tradičním způsobem, aby ji příbuzní dopravili za dvoustý milník od Říma a cizioložník, jistý Manlius, aby byl vypovězen z Itálie a Afriky.

Tiberius stíhal přestupky proti lex criminis laesae maiestatis tvrdě a peníze asi nebyly tím hlavním, co ho ke zneužívání zákona vedlo. Nezřídka totiž věnoval jmění lidí, kteří zemřeli bez závěti, ačkoli ze zákona by měl propadnout jemu. Dokonce odmítal dědictví po lidech, které neznal. 

 

Tiberiovým hobby bylo válčení s luxusem občanstva a s pronikající řečtinou do latiny. Kde mohl v úřední mluvě, hledal latinské slovo. A když ho nemohl nalézt, radil se s odborníky, jako v případě jednoho ediktu z roku 17. Jistý Marcellus, vážený muž, mu na jeho snahu eliminovat řecká slova pravil: „Můžeš, Caesare, udělovat římské občanství mužům, nikoli však slovům.“

V tažení proti přepychu zakázal hospodským prodávat ve svých podnicích pečivo, nakázal Římanům nelíbat se denně při pozdravu a dárky aby si posílali pouze na Nový rok. Nicméně sám pro své osobní potěšení z požitků zřídil úřad a voluptatibus/"přes zábavu" vedený jezdcem T. Caesoniem Priskem. 

• Prapodivně zní zpráva, že Claudius přidal v persekuci hostinských zákaz prodeje hotových jídel a pečeného masa v těch domech, kde se pokrmy připravovaly, a po setmění zakázal po hospodách nalévat víno. Že takové zákazy asi dlouho nefungovaly, je nabíledni. 

 

C. Iulius Caesar Germanicus se vrátil s armádou do nepřátelské Germánie. V Galliích však už neměli dost koní k rekvírování (census zde konali P. Vitellius a C. Antius) a po Caecinově debaklu minulého roku bylo nutné minimalisovat nebezpečí ztráty armádního trénu. Germanicus se rozhodl, že se dopraví do nitra Germánie po vodě. Silius s Caecinou budovali loďstvo o tisícovce plavidel vybavených pro plavbu v mělkých vodách a pro přepravu zvířat a proviantu.

Flotila se dávala dohromady na Ostrově Batávů mezi řekami Mosou/Maas a Vacalem-Vahalou/Waal, jak se jmenuje široký jižnější, "gallský" tok Rýna před ústím do moře (o vzniku Batávů viz rok 70-). 

V Germánii na jaře plenil Silius nejbližší kraje Chattů, ale v deštivém počasí nenarazil na nepřítele. Zato se zmocnil manželky a dcery knížete Chattů Arpa. Germanicus se šesti legiemi souběžně vytáhl na pomoc obležené pevnosti jménem Aliso na soutoku Lupie s Elisonem (Eliso, dnes neidentifikovaná řeka) a také zde se Germáni vyhnuli bitvě. Římané opět dorazili do Teutoburského lesa, v němž Chattové rozmetali loňskou mohylu i starší oltář věnovaný paměti Germanikova otce Nerona Claudia Drusa Germanika, mladšího bratra Tiberiova, vulgo Drusa st. (zemřel roku 9-). 

Mohylu s ostatky vojáků z varovské porážky neobnovil, oltář ano a stejně tak dal rekonstruovat a posílit pevnost a hraniční valy a náspy v kraji mezi Lupií/Lippe a Rýnem v dnešním NRW. Pevnost Aliso, jejíž polohu neznáme, byla postavena roku 11- Drusem st. a asi již po třech letech opuštěna. Germanicus ji roku 15+ obnovil a je velmi pravděpodobné, že zanikla stejně rychle jako v prvním svém životě.

Po jarním intermezzu v zemi Chattů vypukla vlastní výprava, druhý pokus Germanikův zničit Arminiovu germánskou koalici. Z Ostrova Batávů invasní flotila proplula Drusovským kanálem, fossa drusiana, viz rok 12-, z Rýna do jezera Flevo (cf. moderní provincii Flevoland), odtud do Oceánu a podél pobřeží Frísiů doplula do ústí Amisie/Emže (Ems) na území Chauků.

Třebaže mohl Germanicus s legiemi plout dál, loďstvo zakotvilo na levém břehu Emže, takže musel postavit několik mostů a pak a po souši legie pokračovaly na východ k Veseře/Weser, lat. Visurgis. V týlu se vzbouřili "Emžané", Ampsivariové, národ od roku 12- Římanům věrný (jiné čtení nabízí Angrivariové, ale ti žili jižně od Ampsivariů a nemohli tudíž způsobit "defectionem a tergo"): vzbouřence krvavě pacifikoval L. Stertinius. O Ampsivariích viz dále rok 58.

Na březích Vesery došlo k hádce mezi rodnými cheruskými bratry a římskými občany Arminiem, který si schůzku vyžádal z cheruského břehu, a Flavem, který během illyrského tažení Tiberiova přišel o oko a sloužil dál v římské armádě (o jeho synovi Italikovi viz rok 47). Pokřik vedený přes řeku dílem v latině se proměnil v hádku, kterou musel ukončit Stertinius. V bitvě při přechodu přes Veseru pak padl na římské straně kníže Batávů Chariovalda: Batávové byli a zůstávali spolehlivými spojenci, viz rok 69+.

Vzápětí porazili Římané v první otevřené polní bitvě v Germánii Cherusky pod Arminiem na Veseře v dnes nelokalisovatelné rovině Idistaviso n. Idisiaviso, "Ženská luka", snad Luka valkýr, nymf bitev, možná identické s Portou Westphalikou v NRW. Vítězství nebylo pravděpodobně nijak významné, třebaže prameny hovoří o prostoru patnácti kilometrů pokrytém padlými Germány. Arminius se strýcem Inguiomerem unikli.

Po bitvě se Cheruskové se spojenci seskupili na střední Veseře v lesnaté krajině pod ochranou valu vybudovaného Angrivariy na obranu před Cherusky, svými jižními sousedy. Římané val ztekli a v bitvě, která se opět táhla do noci postupovali legionáři podle Germanikova rozkazu "zajatce nebrat, jenom vyvraždění národa přinese konec války", nil opus captivis, solam internecionem gentis finem bello fore, srov. s L. Septimiem Severem v Británii roku 210. Válku s Angrivariy dotáhl do konce Stertinius: když se národ vzdal, byl Římany pardonován (znamenalo to, že nebyli zotročeni a vyvražděni).

S koncem léta se část legií pěšky vypravila do zimovišť za Rýnem, většina se jich ale vrátila pod Germanikem k flotile v ústí Amisie/Emže a plulo Severním mořem/Oceanus Germanicus. Loďstvo však rozmetala bouře a ostrůvky při pobřeží byly plny trosečníků. Germanika vody vynesly na území Chauků (Menších). Někteří legionáři se s loděmi dostali až do Británie, odkud je Římanům vydala keltská knížata/reguli, zotročené zajatce v Germánii vykoupili a vydali polepšení Angrivariové (mnohem pozdější Engern).

Aby vylepšil mezi Germány image a zakryl námořní katastrofu, jejímž rozsahem se žádný latinský pramen nechlubí, poslal Germanicus C. Silia s třiceti tisíci pěšími a třemi tisíci jízdními vojáky od Rýna k Chattům. Sám s ještě silnější armádou (!) vykročil proti Marsům, jejichž vůdce Mallovendus (autentické jméno s možným latinským významem "zaprodanec"?) se Římanům podrobil a prozradil, v kterém z posvátných hájů svého národa je uložen orel Sedmnácté legie.

Římané cestou za ním plenili a vraždili Marsy, až k orlu zničené Devatenácté (XIX.) legie nalezené před rokem u Brukterů, viz, přibyl symbol Sedmnácté nalezený u Marsů. Třetí orel náležející Osmnácté legii (XIIX.), poslední z varovské porážky, byl nalezen roku 41 u Chauků (Větších) při Severním moři.

Pak teprve v Germánii skončila válečná sezona a Germanicus nahradil vojákům majetek, o nějž přišli za bouře a všichni si byli jistí, že stačí již jen jedno tažení a Germáni válku ukončí. Tiberius mu ten rok však nedal a povolal ho k triumfu do Říma, viz příští rok, s tím, že bude-li další války, slávu může získat Germanikův adoptivní bratr Drusus, Tiberiův vlastní syn.

Princeps byl hlavně rozumný, poněvadž germánské války byly velmi nákladné, armáda měla ztráty a výsledky žádné; pravděpodobně si to myslel už Augustus. Spekulovalo se však v Římě o tom, že Tiberius na úspěchy Germanikovy žárlil - kdyby nějaké ovšem byly. Jak potvrdila nejbližší budoucnost, Tiberius dobře vsadil na řevnivost mezi cheruskými a germánskými vůdci obecně: Arminia zavraždili vlastní příbuzní, že prý už byl nesnesitelný, moc Cherusků brzy upadla, říši neohrožovali a v daném okamžiku neměl Řím armádu, která by Germány definitivně pacifikovala. K tomu mohlo dojít až za M. Aurelia Antonina, viz však rok 180.

Na adresu Augustova a Tiberiova marného úsilí zmocnit se národů žijících mezi Rýnem a na východ od Labe poznamenal jistý Florus, excerptor římských válek z Liviových dějin (snad L. Annaeus Florus n. totožný s Hadrianovým přítelem, literátem P. Anniem Florem), že Germánie byla "spíše hanebně ztracena než slavně získána/magis turpiter  amissa est quam gloriose adquisita".

  

V Armenii vrcholil odpor proti Arsakovci Vonónovi I., viz rok 12+ a 1-, když parthský král Artabános IV., který porazil Vonóna ve válce o parthský trůn, hrozil Armenům, aby se prořímského soka zbavili. Římanům se za Tiberia do nové armenské války s Parthy nechtělo, srov. postup jeho adoptivního otce Augusta roku 2-. Vonónovi nezbylo, než prchnout a syrský správce Q. Caecilius Metellus Creticus Silanus, cos. 7+ a v úřadu v letech 13-17, syn M. Iunia Silana, mu poskytl i s dvorem útočiště na římském území. Krále vyrostlého v Římě, viz rok 10- a 6+, proměnil v luxusního zajatce. Viz dále rok 18.

 

Clemens, otrok Agrippy Postuma, viz rok 7 a 14 n. l., který byl zavražděnému podobný, se s jistým úspěchem vydával za svého pána. Po jeho smrti roku 14+ se pokoušel dostat ke germánským legiím, získal nějaké příznivce v Galliích a vracel se do Říma. Ukrýval se na čas na etruském pobřeží a jeho hnutí mělo podobu podzemní guerrilly.

Tiberius o něm věděl a pověřil C. Sallustia Crispa Passiena, cos. suff. 27+ a 44, aby nastražil se svými lidmi past: zrazen za noci dostal se Clemens do rukou principových. Mučen v jeho paláci žádná jména neuvedl a když se ho vládce zeptal, jak se stal Agrippou, odpověděl: „Stejným způsobem jako ty Caesarem.“

Sallustius Crispus byl synem L. Passiena Rufa, cos. 4-, a adopcí se stal prapotomkem historikovým a velmi zámožným. Na přelomu února a března 41 ho císař Claudius rozvedl s Domitií, Neronovou tetou, a oženil s Agrippinou mladší, Neronovou matkou. Roku 44 byl podruhé konsulem, tentokrát "ordinariem".

Někdy po tomto datu, snad roku 47 Neronův otčím Sallustius zemřel, pravděpodobně otráven manželkou, která se tak dostala ke značnému majektu. Roku 59 zahubil svou nesmírně bohatou tetu Domitii trpící zácpou otráveným pronajímadlem (bylo jí 78); neměla dětí, stejně jako Sallustius Crispus.

 

***********************************************************
17. n. l.
Ol. 199, 1
Aischinés z Mílétu
328 SE
264 AE
neznámý
a. u. c. 770
L. Pomponius Flaccus a C. Caelius Rufus
coss. suff. C. Vibius Marsus a L. Voluseius Proculus

***********************************************************

Na olympských hrách obnoveny závody čtyřspřeží, tethrippon, a vyhrál je Germanicus Caesar; nikoli osobně, ale jeho koně řídil vozataj, jehož jméno neznáme. O úspěchu jeho adoptivního otce na Ol. 194 viz rok 6-.

 

V Římě triumfoval 26. května Germanicus nad stále nepokořenými Cherusky, Chatty, Angrivarii a dalšími germánskými národy na západ od Labe, viz roky 9+ a 15 až 16+. V průvodu byli jako zajatci vedeni Segestova dcera a Arminiova manželka Thusnelda (c. 27) s dvouletým synem Thumelikem, viz rok 15+. 13. srpna Tiberius znovu zasvětil chrám Cerery a Flory v Cirku maximu, viz o požáru roku 31-, 18. října zasvěcen restaurovaný chrám Ianův u Marcellova divadla. 

• Tiberius odmítl senátorský návrh, srov. roku 14, aby jeho rodný listopad nesl nadále principovo jméno: "Co budete dělat, až bude Caesarů třináct?"

 

Tiberius pravděpodobně ještě před Germanikovým příjezdem do Říma jmenoval na místo Q. Caecilia Metella Cretika Silana (v úřadu od roku 13 a viz předešlý rok) legátem Syrie Cn. Calpurnia Pisona, svého konsulského kolegu z roku 7-. Germanika vzápětí poslal s imperiem maius, vrchním velením nad vším, co bylo na východ od Jadranu, aby uklidnil poměry v několika zemích. Creticus Silanus už předtím zasnoubil svou dceru s Neronem Iuliem Caesarem Germanikem (11), nejstarším synem Germanikovým, dohnaného k sebevraždě roku 30.

Svéhlavý Cn. Piso pohrdal Tiberiem a jeho rodinou jako mnohem nižšího původu a stál nad spory u dvora mezi straníky Drusa, Tiberiova vlastního syna, a adoptovaného Germanika. Nafrněná Pisonova manželka Munatia Plancina byla k tomu velmi bohatá dáma a též vznešeného rodu, přítelkyně Liviina.

Oba se neradi podřizovali autoritám a ani nemuseli dostávat od principa a jeho matky přímé pokyny, jak se chovat ke Germanikovi s Agrippinou, která počtem dětí a pověstí vynikala nad Livii: cesta obou párů stejným směrem zaručovala konflikt dopředu.

Germanicus opustil s opět těhotnou Agrippinou, některými ze svých dětí a doprovodem Řím pravděpodobně na podzim a do konce roku pobýval v Dalmatii návštěvou u svého nevlastního bratra Drusa, viz zde níže a rok následující. 

 

Kappadokie s Kommágénou se t. r. po smrti svých králů staly provinciemi pod císařskou správou. S kappadockým králem Archeláem II. s přízviskem Filopatris a rodným jménem Sisinés měl Tiberius nevyřízené účty. Archeláův stejnojmenný praděd byl Mithridátovým vojevůdcem, který přeběhl po porážkách od Sully k Římanům. Jeho děd se z Pompeiova přičinění stal veleknězem v theokratickém státečku Kománách a jako manžel Kleopatřiny starší sestry Bereníky byl také na několik měsíců roku 56 a 55 egyptským králem, přesněji řečeno v Alexandrii.
    Jeho stejnojmenný syn převzal po otci kománské velekněžství, o které přišel rozhodnutím Božského Iulia roku 47 př. n. l. Jeho synem s Glafyrou, která byla roku 42 a 41 milenkou M. Antonia, než propadl ptolemaiovské Kleopatře, byl Sisinés, od roku 36 díky Antoniovi král Kappadoků (viz tam).
    Když Tiberius v letech 6 př. n. l. až 2 n. l. (viz tam) pobýval ve svém podivném "dobrovolném" exilu na Rhodu, neprokázal mu Archeláos II. žádnou úctu náležející muži, který sice utekl z Říma před Augustem, ale stále stál vysoko v nástupnictví a byl po pět let do roku 1- nejvyšším úředníkem římského Východu. Již ve starém věku se spekulovalo, že Archeláos II. jednal spíše na popud Augustův, že nejel na Rhodos, než aby riskoval z vlastní iniciativy.

    Hned po Augustově smrti se Tiberius revanšoval. Roku 14+, v padesátém roce Archeláovy vlády nad Kappadoky, vylákal Tiberius krále dopisem signovaným Livií do Říma s příslibem srovnání starých sporů, když nového principa odprosí. Tiberius ho však přijal chladně a v senátu ho obvinili ze zavádění jakýchsi nezákonných pořádků, za což králi hrozila smrt.

Archeláos, který jako cizinec nebyl Kappadoky oblíben a neustále byl jimi z různých příčin u římských protektorů obviňován, byl už těžce nemocen dnou, nebyl schopen samostatného pohybu a budil zdání demence. Už Augustus mu poslal pro dohled nad správou jeho majetku své úředníky.
    Když slabého muže senátoři spatřili, Tiberius s návrhem neuspěl. Byl však po tři roky držen v Římě, až roku 17 zemřel. Tak se stala Kappadokie římskou provincií a Tiberius snížil Římanům jednoprocentní daň, centesima, z prodejů, z níž byl financován armádní rozpočet, na půlprocentní, ducentesima rerum venalium, viz rok 15. Královskou metropoli Mazaku/Mazaky přejmenoval na Kaisareiu/Caesareu, Sebasté, dn. Kayseri ve středním TR.

 

S nezávislou Kappadokií zaniklo i království Kommágéné, kde znenadání zemřel syn Mithridáta III. Epifana s médskou princeznou Iotapou, dcerou Artavasda I., Antiochos III. Epifanés (vládl od roku 12-). Jeho děti Antiochos IV. a Iotapé nebyly dospělé a regenti se hádali o to, zda ukončit monarchii a požádat Romu o vládu, nebo zda uchovat monarchistickou samostatnost. Tiberiovo rozhodnutí bylo prosté: Kommágéné se jako součást provincie Syria stala římským územím.

Roku 38 vrátí Gaius Iulius Caesar vulgo Caligula královládu sourozeneckému manželskému páru Antiocha IV. Epifana s Iotapou, viz. Třebaže rod kommagénských dynastů přišel o vládu, měl velmi dlouhé trvání, viz v seznamech dynastů. Ještě roku 431 n. l. byl konsulem jistý Antiochus, snad z kommágénského rodu.

 

Téhož roku zemřel též král části Kiliků Tarkondimotos III. Filopatór vládnoucí v Kastabalech v Rovinaté Kilikii (dnes u Ceyhanu) od roku 30, popř. 20-; o jeho rodu viz roky 64, 41, 31 a 30 př. n. l. Je možné, viz rok 30, že Tarkondimotos III. ani neexistoval a že jde o Tarkondimota II. Filopatora, viz rok 30. Tiberius zemičku proměnil též v provincii a pravděpodobně rovněž připojené pod správu syrského legáta. Královládu tu obnovil Claudius roku 42, když zemi věnoval dynastovi Polemónovi II. Pontskému.

 

Germanika na Východ doprovázel P. Vitellius, Augustův finanční úředník/procurator, který po Germanikově smrti vystupoval v procesu s Cn. Calpurniem Pisonem jako žalobce. Patřil později k seianovcům a po jeho pádu roku 31 si otevřel žíly; nechal se však umluvit a ošetřit, aby brzy na to zemřel na jakousi chorobu. Jeho mladší bratr L. Vitellius měl s manželkou Sextilií syny Aula, budoucího císaře, a Lucia. Sextilia obdržela roku 69 od svého syna titul Augusta a zemřela krátce před smrtí obou svých dětí, a to buď otrávena svým císařským synem, nebo sama požádal o jed odporem k životnímu a vladařskému synovu stylu.

A. Vitellius patřil na Capri do rozpustilého Tiberiova teamu a tušilo se, že z toho vztahu profitoval otec L. Vitellius. Tiberius na otce Vitellia hodně dal a roku 34 zastával L. Vitellius svůj první řádný konsulát. Viz dále rok 35 a o rodině Vitelliů viz v indexu s. v. 

 

Svého jediného syna Drusa Iulia Caesara poslal vládce do Illyrika jako správce, aby navykl životu vojenskému a zároveň aby byl blízko k dění v Germánii, viz dále rok 19 a 21. Do Říma totiž dorazila žádost Suébů o pomoc proti Arminiovým Cheruskům, kteří se pustili do války s Marobuduuem a jeho říší, srov. rok 6+. Z ní se suébští Semnonové a Langobardi přidali k Cheruskům, ale po Marobuduově boku nyní bojoval i Inguiomerus, Arminiův strýc, který už měl mladšího šéfa plné zuby.

Kdesi v Germánii vybojovaly obě strany velkou nerozhodnou bitvu, v níž však Marobuduus před rozhodnutím druhé dne vyklidil pole. Odtáhl na své území a odtud požádal o pomoc. Tiberius, který byl už roku 6+ rozhodnut, že potáhne do prostor dnešních Čech, ale pomoc odmítl poslat, neboť Marobuduus byl za války Římanů s Arminiem neutrální. Drusus však měl zafungovat jako "zprostředkovatel" míru. Viz dále rok 18.

 

V Thrákii eskalovala rivalita mezi dynasty Kotyem VIII. a jeho strýcem Rhéskúporidem III., mezi nimiž roku 12+ Augustus potvrdil rozdělení země. Rhéskúporis/Rhaskúporis se však cítil poškozen, neboť jeho část nebyla právě nejúrodnější a většina hellénských měst ležela na území synovce vládnoucího Odrysům a Astům.

Po Augustově smrti sjednal s bandity, aby Kotyovo království napadali a vylupovali, až se situace vyostřila ve válku. Tiberius napsal oběma dynastům, aby rozpustili oddíly a aby se dohodli.

To se stalo a Rhéskúporis pozval Kotya, který byl mimo jiné archontem v Athénách a zdobil chrámy v Helladě, na hostinu stvrzující uzavření míru. Zajal ho a do Říma napsal, že mu mladý Kotys strojil úklady a že ho pouze předešel. Stal se jediným vládcem Thráků a pod záminkou války s Bastarny a Skythy zbrojil dál. Kotyova manželka Antónia Tryfaina, dcera Polemóna I. Pontského s Pýthodóridou Trallskou, prchla s dětmi do Kýziku. Viz dále rok následující.

Snad do této doby patří nájezdy Getů. Vyloupili Aigissos, který osvobodil jistý Vitellius (asi výše uvedený P. Vitellius), který připlul se svým oddílem po Istru. Nedaleké město Troesmis osvobodil L. Pomponius Flaccus, viz rok následující, a předal ho králi Rhéskúporidovi.   

Zemětřesení v provincii Asia zničilo Sardy, Magnésii pod Sipylem, Témnos, též lýdskou Apollónidu Hyrkánii Makedonidu/dn. u Mecidiye, celkem tucet měst. Do té doby to bylo nejsilnější, které římskou říši postihlo. Tiberius městům odpustil placení daní na pět let a na obnovu uvolnil deset milionů HS. Kibyra/Velká Kibyra, "hé megalé", na severu Lykie už obnovena nebyla. Filadelfští nazývali své město po obnově Neokaisareia. 

 

V Numidii povstal gaitulský Berber z kmenového svazu Musulamiů Tacfarinas/Takfarinas, berb. Tikfarin, srov. roky 3+ až 6+ a 45+. Nelze zjistit, co vojáka sloužícího v římské armádě, k válce vedlo, ale banditismus asi byl silným motivem, spíše než ochrana kmenových n. klanových zájmů o pasteveckou půdu pro své příbuzné nomády.

Soudívá se moderně, že revoltu vyprovokovala stavba silného armádního ležení v Ammaedaře/dn. Hajdra v TN při hranicích s DZ, od roku 75 Colonia Flavia Augusta Emerita Ammaedara, sídlo Třetí legie Augusty, a komunikací spojujících sever provincie s Capsou na jihu. 

Organisoval své oddíly po římském vzoru a stal se mezi Musulamii vůdcem, ačkoli pravděpodobně nepatřil k žádné urozené rodině. Připojil se k němu Mazippa, vůdce Maurů a loupili v rozsáhlém kraji dnešního východního Alžírska, jižního Tuniska a severozápadní Libye, kde ohrožovali i Cinithie. Proconsul Afriky od roku 15 M. Furius Camillus, cos. roku 8, měl k disposici pouze jednu legii s pomocnými jednotkami, ale vyrazil proti přesile do pole. Berbery v bitvě porazil a Tacfarinas prchl do pouště. Odboj kočovníků definitivně zlikvidován Římany až roku 24, viz tam a rok 20.

Po spasiteli Říma z keltských rukou M. Furiovi Camillovi, "druhému zakladateli Říma", viz roky 390 nn. a 364, se triumfátorských poct dostalo dalšímu a poslednímu z Furiů až roku 17 n. l. za vítězství nad Berbery. Synem tohoto M. Furia Camilla byl vedle stejnojmenného prvorozeného syna L. Arruntius Camillus Scribonianus, který se roku 42+ pokusil povstat proti Claudiovi, viz. Jeho sestrou byla Livia Medullina, s níž byl od roku 8+ zasnouben Claudius a zemřela v den svatby.

 

V Mauretánii doložena poslední mincovní ražba se jménem královny Kleopatry (IX.) Selény (II.), dcery Kleopatry VIII. s M. Antoniem. Datum je záhadné a soudívá se, že zemřela mnohem dříve, že nežila už v roce 2-, kdy se její manžel Iúbás II. oženil s Glafyrou Kappadockou, vdovou po Héródovu synovi Alexandrovi; viz roky 25 a 2-.

 

Historik T. Livius (narozen asi 59-) zřejmě t. r. zemřel ve svém rodném Pataviu/Padově. Z jeho rozsáhlých dějin Ab urbe condita o 142 knihách dovedených do roku 9 n. l. se zachovalo pouze 35.

V Tomidě na Pohostinném moři ve vyhnanství pravděpodobně zemřel básník P. Ovidius Naso (narozen 20. března 43 př. n. l. v Sulmonu, viz tam a rok 8+).

 

V Číně byla zavedena daň z otroků, srov. rok 9. Wang Mang dal stanovit horní, střední a dolní ceny na výkup přebytků, ale obchodníci a podnikatelé najatí císařskou správou vyprovokovávali vzpoury.

 

***********************************************************
18. n. l.
Ol. 199,2

329 SE
265 AE
neznámý
a. u. c. 771
Ti. Caesar Augustus III (do 31. ledna) a Germanicus Caesar II (do dubna?)
coss. suff. L. Seius Tubero (1. února - 31. července) a L. Livineius Regulus (1. května - 31. července); C. Rubellius Blandus (od 1. srpna) a M. Vipstanius Gallus (od 1. srpna)
***********************************************************

V Thrákii pokračoval spor mezi Rhéskúporidem III. a jeho synovcem Kotyem VIII. Tiberius nyní žádal Kotyovo vydání a trval na soudním prošetření jeho loňské internace. S dopisem poslal do Thrákie na neznámé místo vojáky legáta moesijské legie Latinia Pandusy; správcem provincie byl C. Poppaeus Sabinus, viz rok 12 a 15, přímořskou praefecturu s hellénskými městy ("Levý Pontos/en aristerá tú Pontú, laevus Pontus") spravoval Q. Iulius Vestalis z rodu keltských alpských Cottiů v čele armádního oddílu, později jistý Monianios.

Rhéskúporis dal tedy vězněného synovce zavraždit a Římanům tvrdil, že si vzal život sám. V téže době zemřel přirozenou smrtí legát Pandusa a Rhéskúporis do Říma po poslech tvrdil, že byl proti němu zaujatý. Tiberius na jeho místo jmenoval konsulára L. Pomponia Flakka, králova starého známého.

Nový legát přemluvil Rhéskúporida III., aby vstoupil na římské území a eskortován jako na oko svobodný muž do Říma, kde byl senátem odsouzen do exilu v Alexandreji. Svědčila proti němu i Antónia Tryfaina, vdova po Kotyovi; viz o ní rok 35-. V Egyptě nebo cestou tam byl však roku 19 při pokusu o útěk zabit, nebo strážci zavražděn.

Na straně Rhéskúporida se spiknutí proti Kotyovi a války podílel jistý Antistius Vetus, řec. Anthestios, významný makedonský občan a podle jména z významného římského rodu Antistiů. Na popud Tiberiův byl roku 21 exulován "na jakýsi ostrov bez spojení na Makedonii a Thrákii" a o jeho osudu nevíme dále nic. Viz dále o Thrácích rok 21.

Dědictví Kotya VIII. nastoupila jeho vdova se svým nezletilým synem Rhoimétalkem II. a správcem této části země jmenoval princeps propraetora Trebelliena Rufa (vzal si život roku 35, aby unikl odsouzení za údajnou urážku majestátu). Rhéskúporidova syna Rhoimétalka n. Rhómétalka III., který s otcovou politikou nesouhlasil, Tiberius ušetřil, aby vládl v otcově údělu. Roku 38 byl Caligulou uznán za krále celé Thrákie. Byl ženat s Pýthodóridou (II.), dcerou Kotya VIII. s Antónií Tryfainou a sestrou Rhoimétalka II. a roku 45 n. 46 byl při povstání zabit (nebo chotí zavražděn). Viz rok 38 a 46.

Nápisně známe činorodého stratéga Rhoimétalka II. Apollónia z Bizyé a jeho manželku Leontu. Za dobro své, manželčino a společných dětí zasvětil za vlády Rhoimétalkovy v Anchialu oltář/bómos Apollónovi Karsénovi a jiný Démétře. Další oltář dedikoval Apollónovi Paktyjskému a Kitharistovi/Kitharoidos. Muž oddaný apollinskému kultu je znám ze čtyř nápisů, na nichž jsou jeho stratégovské pravomoci rozdílné: spravoval Anchialos, kraj kolem něho/tón peri Anchalú topón a Anchialos se Sellétikou a Rhysikou, dvěma dalšími stratégiemi.

Z Apollónie pochází stručná dedikace Diovi Stvořiteli, kterou učinil Ti. Klaudios Proklos, kněz Rhoimétalkova kultu/Rhoimétalkú hiereus.  

 

V Dalmatii budoval silnice legát pro praetore P. Cornelius Dolabella, Tiberiův guvernér v letech 14 až 20 (jeho nástupcem byl snad L. Volusius Saturninus). Kolekce čtyř nápisů, jeden z roku 18, moderně tabulae Dolabellae, hlásá dostavbu silnic ze Salon/colonia salonitana, na hranice provincie o 167 mílích vojáky Sedmé a Jedenácté legie. Zároveň byla vydlážděna silnice ze Salon do Andetria, kterou kdysi budoval Caesarův legát A. Gabinius. 

Germanicus Iulius Caesar na své cestě do Orientu, viz rok předcházející, v Níkopoli nastoupil konsulát s nevlastním otcem. Přes Athény, kde vystupoval spíše jako soukromník a Euboju, dorazil na Lesbos, kde Agrippina porodila své poslední, deváté dítě, dceru Iulii Livillu (asi zavražděna žárlivou Messalinou roku 42).

Rodina se pak plavila do Helléspontu, navštívila Býzantion, Ílion a Germanicus si dal věštit Apollónem v Kolofónu. Na Rhodu ho dohonil Cn. Piso, který dorazil do Antiocheje dříve a pokoušel se s Munatií Plancinou podrývat autoritu nadřízeného Germanika.

Germanicus putoval z Rhodu do Armenie, nejdůležitějšího cíle jeho mise na Východu, země mezi říšemi Římanů a Parthů.

Roku 16 se armenská šlechta, pravděpodobně po výhrůžkách Artabána IV., zbavila Arsakovce Vonóna I., který prchl do Syrie. Za interregna si mezi vlivnými rody vydobyl sympatie Zénón, syn pontského krále Polemóna I. Na rozdíl od hellénisovaného Vonona/Onónés, jehož jeho "západní" způsoby stály trůn už u Parthů, viz rok 12, Zénón v zemi vyrůstal a přijal armenský životní styl (není v pramenech specifikováno, co to znamená; sám patřil do rodu Pýthodórova, anatolského Helléna: jeho matkou byla Polemónova manželka Pýthodóris Filométór, královna Pontu, vnučka triumvira M. Antonia).

S vůlí většiny šlechty položil v armenské metropoli Artaxatách Germanicus Zénónovi na hlavu diadéma a korunoval ho tak za krále Artaxiu III. Vládl pak pod římským protektorátem do roku 34, kdy zemřel jako bezdětný.

V Kappadokii jmenoval Germanicus prvním legátem nové provincie, viz předešlý rok, Q. Verrania, prvním praetorem Kommagény Q. Servaea. Teprve na syrském území v Kyrrhu, od časů Pompeiových posádkovém městě Římanů a trvalém zimovišti Desáté legie, se setkal s Cn. Pisonem, který předtím ignoroval jeho příkaz přivést část syrských legií do Armenie.

Piso v ležení provokoval odporem vůči vrchnímu veliteli Germanikovi. Na hostině, kterou dával král Nabataiů Aretás IV., dostali od Araba Germanicus s Agrippinou po zlatém věnci, Piso s dalšími hodnostáři lehčí. Piso uraženě věnec odhodil s tím, že je na hostině syna římského principa a nikoli parthského krále a špačkoval též cosi o marnotratnosti/et multa in luxum addidit, čímž přivedl Germanika do trapné situace. Aretás zřejmě osobně velel oddílu, který poskytl pro armenské tažení. 

Vzápětí ho vyslanci parthského krále Artabána IV. požádali, aby pro snížení napětí na Eufrátu usadil běžence Vonóna I. někam mimo Syrii. Germanicus buď nechtěl válku, nebo ji nechtěl vést Tiberius, viz rok 16, a tak Parthovi vyhověl a prořímského exponenta poslal do internace v Pompéiúpoli (Pompeiopolis) v Kilikii, do starých Soloi. Vonóna si v Antiochii oblíbila Munatia Plancina, neboť jí posílal dárky. O jeho osudu viz rok následující. 

 

V Egyptě 23. července roku 18 n. l. objevil v pouštním kraji při egyptském Rudém moři naleziště porfyru jistý C. Cominus Leugas.  Římané pak otevřeli porfyrové lomy na Džebelu Dochán/Džabal ad-Duchán, Mons Porphyrites/Porfyrítés, ve Východní poušti padesát kilometrů do vnitrozemí od dnešního egyptského letoviska na Rudém moři Hurghada. Purpurová barva, odtud i název pro kámen, byla za císařství v užívání jen pro nejvyšší zákazníky říše až do začátku pátého století n. l. 

Asi padesát kilometrů jižně od Porfyrové hory leží Mons Claudianus, kde se lámal šedý diorit na sloupy náročných stavitelů, jimž mimo jiné imponovalo, že je právě z konce světa. Kámen odtud byl použit mimo jiné při stavbě římského Panthéa/Pantheia, Hadriánovy villy, římských veřejných lázní. V lomech nacházejících se v dodnes liduprázdné pustině pracovali především svobodní řemeslníci pod armádním dozorem a zásobováním řízeným armádou.

 

Drusus Iulius Caesar, Tiberiův syn a od konce roku 17 správce Illyrika, do něhož počítána i Pannonie (Illyricum inferius, Delmatia Ill. superius) spustil mezi Germány intriky, jimiž byl zbaven vlády markomanský král Maroboduus/Marbod, vládce říše spřízněných kmenových svazů, vedle Arminia nejmocnější z germánských vůdců a poslední z velkých nebezpečí pro římskou severní hranici.

Markomanského velmože zlomila jeho politika isolationismu, neboť se v cherusko-římských válkách nepostavil na žádnou stranu, nepodpořil Arminia ani v okamžiku vítězství a stejně tak v pannonském povstání se v těžké hodině pro Římany nepostavil na stranu Pannonů. 

Před lety vyhnal Marobuduus ambiciosního proarminiovského šlechtice Katvaldu/Catualda, který uprchl na severovýchod k Lugiům-Vandalům  obývajícím tehdy pozdější Slezsko a střední Polsko, popř. ještě dále ke Gotům (v pramenech v této době: Gotónům). Roku 18 dal Katvalda, osobně snad gotónský šlechtic, dohromady armádu ochotných podílet se na plenění bohaté země a dobyl centrum markomanské říše neznámé polohy (pravděpodobně kdesi v Čechách, nebo kdesi v Rakousích na severním břehu Dunaje?), kde nalezl kořist starých suébských válek s Římany a též majetky usazených římských obchodníků.

Bývalý římský voják Marobuduus přešel s družinou Dunaj do Norika a požádal Tiberia o asyl. Autor Velleius Paterculus, který krále pravděpodobně znal osobně, o něm uvedl, že "rodu vznešeného, statný, zmužilý, barbar spíše národním původem než myslí/Marobuduus genere nóbilis, corpore praevalens, animá feróx, nátióne magis quam ratióne barbarus".

Aby zvýraznil svou vlastní velikost, vylíčil princeps v senátu Germána jako jednoho z největších nepřátel římských dějin; koneckonců teprve teď byl král pokořen, když roku 6+ unikl velkému Tiberiovu tažení, které zrušila pannonská vzpoura. Marobuduus byl internován v Ravenně, kde isolován zemřel roku 36 n. 37. Je nejstarším z obyvatel pozdějších Čech, který má pamětní desku ve Walhalle, viz dále k tomu v indexu, s. v.

Marobuduova družina se zčásti pravděpodobně směla usadit na římské straně Dunaje, lze se domnívat, že severně od Neusiedler See/Fertü-tó, č. Neziderského jezera na rakousko-maďarském pomezí, tedy v západní Pannonii, v sousedství keltských Nóriků a Boiů a illyrských Pannonů, srov. zde níže. Další zmínku o Markomannech viz rok 69 a 86.

 

Zřejmě ještě téhož roku byl Katvalda poražen Hermundury žijícími rovněž v Poohří. Jejich kníže Vibilius byl však už následujícího roku z Markomanie nebo jen Boiohaima či jeho části vyhnán Quádem Vanniem, který pod svou moc spojil do roku 50 vládu nad svým národem s Markomany a pravděpodobně i bývalé Marobuduovy spojence. Drusus nového krále uznal a potvrdil. Roku 50 se Vibilius bude podílet na vyhnání prořímského Vannia. 

Regnum vannianum bylo vedle Marobuduovy říše prvním společným státním útvarem na území pozdějšího Československa (1918-1992), Marobuduovo království první nadkmenovým/nadnárodním germánských státem a Vanniovo prvním státním útvarem na soudobém Slovensku (později 1939-1945 a od 1993).

Katvalda prchl rovněž k Římanům za Dunaj a jeho doživotní adresou se stalo Forum Iulii, dn. Fréjus v Narbonnské Gallii. Jeho a asi část Marobuduovy družiny byla usazena mezi řekami Marus a Cusus, tedy mezi Moravou a snad Hronem, lat. tradičněji Granua, nebo Váhem, lat. Vagus. Senátní šovinistický historik Tacitus dodává, že "jim byl dán za krále Vannius z quádského národa".

 

Senát poctil oba principovy syny, Drusa za Germánii a Germanika za zvládnutí armenské krise, ovacemi. 

 

V Číně se vesničtí povstalci v provincii Šan-tung říkající si Čchin-mej, Rudá obočí (pinyin: Chinmei), neboť si pro odlišení od armádních vojáků hennou malovali obočí a čela, pod kolektivním velením, v němž zprvu vynikal Fan Čchung/Fan Chong, stali osudovou ranou pro císaře Wanga Manga, viz dále rok 22. Povstání spuštěné záplavami a hladomory po dvou změnách řečiště Chuang-che a hladem trvalo do roku 27 n. l. 

Válka se rozjela roku 17, kdy se státní moci vzepřela statkářka řečená Matka Lü. Rozprodala majetek, aby měla na pomstu nespravedlivě popraveného syna, který sloužil v provinčním aparátu. Postavila se do čela venkovského davu a úředníka, jehož ze smrti svého syna vinila, sťala a hlavu obětovala na synově hrobě. Brzy zemřela a její povstání se stalo základem hnutí Rudých obočí.