***********************************************************

15. n. l.
Ol. 198,3

326 SE
262 AE
neznámý
a. u. c. 768
Drusus Iulius Caesar I (do 30. června?) a C. Norbanus Flaccus
suff. M. Iunius Silanus

***********************************************************

V Germánii pokračoval na jaře C. Iulius Caesar Germanicus, Augustem designovaný nástupce Tiberiův, v loňské ofensivě (o jeho jménu viz rok 4+). Legie vpadly na území Chattů a Germanicus si dělal naděje, že se mezi germánskými koaličními spojenci zdvihne nespokojenost s vůdcem Cherusků Arminiem, synem Segimerovým, vítězem z Teutoburského lesa roku 9+. Vypukl poslední velký pokus Římanů zmocnit se Germánie, viz roky 16sqq. př. n. l.

Na Germány Římané vytáhli se dvěma vojsky. A. Caecina měl k disposici čtyři legie a pět tisíc spojenců, Germanicus rovněž čtyři legie a deset tisíc spojenců. Chatty armády masově vyvražďovali, ničili zemi a kdesi v dn. severním Hessensku za řekou Adranou/Eder zničili chattskou metropoli/oppidum Mattium.

Arminiovi příznivci, tábor "patriotů", měli tehdy převahu nad straníky Segesta, Arminiova tchána, který už roku 9 před teutoburskou katastrofou doporučoval P. Quinctiliovi Varovi, aby germánské vůdce zatkl na společné hostině pořádané římským vojevůdcem, neboť povstání již bylo na spadnutí. Varus mu neuvěřil a Segestes byl většinou soukmenovců donucen jít do války s Římem.

Triumfující Arminius mu po zničení římské armády v Germánii unesl dceru Thusneldu a oženil se s ní, pravděpodobně s jejím souhlasem. Vypukla válka mezi Cherusky. Neznámo jak se Segestes Arminia zmocnil, ale tomu se podařilo prchnout, nicméně bez těhotné manželky. Na přelomu let 14 a 15 pobývala u svého otce v opevněném sídlu kdesi v dnešní spolkové zemi NRW a Arminius v květnu přitáhl s vojskem, aby ji vysvobodil. Segestes se nyní musel otevřeně postavit na římskou stranu a požádal prostřednictvím poslů Germanika o pomoc.

Germanikova armáda se pustila z pacifikované země Chattů a Marsů do cheruského území a prolomila obležení Segestova sídla. Segestes Římanovi předal Thusneldu, která téhož roku porodila kdesi na římském území Thumelika, Arminiova syna (podle jiného zdroje byl již tříletý).

Oba byli spolu se Segestovým synem Segimundem (v řec. zdroji Sesithakem) a manželkou jménem Rhamis, dcerou vůdce Chattů Úkromira/Actumera n. Catumera, s Dendorikem, synem Baitorikovým, vůdce Sugambrů, a s nimi Libés, kněz Chattů, vedeni z Germanikově triumfu 26. května roku 17.

O osudu Thusneldy není nic známo, Thumelicus byl v Ravenně zřejmě cvičen v gladiátorské škole a zemřel v aréně před dosažením dvacátého roku, někdy kolem roku 35. 

Segesta, jemuž římské občanství daroval Augustus, dovedl do metropole Ubiů jménem Ara Ubiorum (budoucí CCAA) legát (?) Stertinius a s ním jeho bratra Segimera a Segestova romanisovaného syna Segimunda. Všichni dožili své dny na římském břehu Rýna. Žili se svými družinami ve "staré provincii", jak praví pramen, což se může vztáhnout na provincii Germánii, viz rok 8-, ale také na Gallii Belgiku nebo dokonce na Gallii Narbonskou. 

Germanicus se vrátil na římský břeh Rýna. Tažení však nebylo u konce. Arminius se postavil s Cherusky znovu do pole a na jeho straně stál i jeho jindy prořímský strýc Inguiomerus. Caecina táhl s legiemi přes území Brukterů k Amisii/Ems, Germanicus po vodě a ničil Bruktery, na jejichž území mezi řekou Lupií a Visurgou nalezl velitel jednoho z oddílů L. Stertinius orla varovské 19. legie.

Římané vyvrátili vše na území dn. NRW po Teutoburský les, kde po šesti letech od bitvy dal Germanicus pochovat ostatky padlých a obětovaných legionářů. Mohylu, kterou Římané nakupili, vzápětí Germáni rozmetali.

Římané táhli k brukterským východním sousedům, proti Arminiovým Cheruskům. V otevřené bitvě se dařilo Germánům, kteří zatlačovali jízdu do mokřin, ale ustoupili před nastupujícími legiemi. Germanikovi Římané byli pravděpodobně soustavnou germánskou guerrillou hodně oslabení a stáhli se k lodím na Amisii a po vodě se vraceli na římské území na Rýnu.

Legie A. Caeciny Severa, cos. suff. 1-, armáda o zhruba třiceti tisících mužích, se stahovala pod neustálými útoky krajinou směrem k "dlouhým hatím", pontes longi, mezi bažinami v prostoru mezi Emží a Rýnem navršenými L. Domitiem Ahenobarbem, cos. 16-, někdy v letech 3- až 1- (část v lokalitě Huntenburg v Dolním Sasku). Caecina měl v poli odslouženo čtyřicet roků a dokázal zachovat chladnou hlavu v okamžicích, kdy se na Římany valila nová záhuba horší té teutoburské.

V rozhodujícím okamžiku se vítězící Germáni pustili do loupení trénu a druhého dne kryti valem je dokázali Římané s velkými ztrátami odrazit: Inguiomerus byl těžce raněn. 

K Rýnu Caecinovy legie dorazily bez týlu a devastované. Vojáci střežící most postavený loni u Novaesia ho v hysterii před blížícími se Germány chtěli strhnout, ale zabránila jim v tom Agrippina, která zastoupila manžela Germanika vracejícího se po Rýnu (6. listopadu t. r. porodila Iulii Agrippinu známou jako Agrippinu mladší, sestru Caligulovu, matku Neronovu, manželku a vražednici Claudiovu; podle jedněch fasti se narodila až roku 16).

V Tiberiovi, který byl proti vyznamenávání žen a jejich zasahování do veřejných věcí, vzbudila zášť, neboť splnila roli, kterou měl plnit velitel, její manžel. Ten musel polovinu legií vylodit na břeh, aby lodi propluly mělkými vodami ústí Rýna. Dvě legie pod P. Vitelliem, strýcem císaře roku 69, se div na bažinaté souši neutopily.

Germanicus však byl miláčkem senátní oposice či spíše chronických nespokojenců s poměry a "salonních" římských elit a jeho hodnocení v pramenech je nekriticky positivní: v Germánii jako vojevůdce ovšedm naprosto propadl.

Nicméně Tiberius mu udělil titul imperatora a povolil mu triumf, viz rok 17, triumfální odznaky/ornamenta triumphalia od senátu dostali A. Caecina, L. Apronius, který řídil v Germánii stavební práce na silnicích a mostech (viz dále rok 20 a 28), a C. Silius. Další nákladné pokusy o rozšíření římské říše za Rýn Tiberius definitivně stopl a prohraná invase na sever uchránila germánským národům svébytnost.

V Římě Tiberius (57) převzal 10. března úřad nejvyššího pontifika/pontifex maximus a obnovil v plném rozsahu zákon o urážce majestátu, lex criminis laesae maiestatis. Augustus dával jako první stíhat hanopisy, scripta procacia, ale zůstával u slov, zatímco za republiky pod tento zákon spadaly činy.

Do exilu na Krétu poslal pod tímto zákonem Augustus jistého Cassia Severa, chváleného řečníka, ale autora neúspěšných soudních obhajob, za to, že nehezky psal o vlivných mužích a ženách v Římě; co to bylo a o kom, zda prostý literární bulvár nebo kriminální odhalení, nevíme. Ani v exilu nedal honoracím pokoj, až ho Tiberius roku 24 kázal přemístit na Serífos, kde v chudobě zašel a za jeho vlády bylo Severovo dílo zakázáno. 

Tiberius odstartoval éru profesionálních udavačů/delatorů, a z nich často žalobců/accusatorů, viz též v indexu s. v. udavači. Jediné nebezpečí pro delatora znamenalo falešné obvinění/calumnia. Byl-li z něho usvědčen, bylo to pro něj velmi zlé. Pokud se ale dokázal krýt obviněním ze zločinu urážky majestátu, v dobách takovým udáním nakloněným a s krytím shůry byl jeho zisk jistý.

Mezi podobnými typy vynikl výřečný Romanus Hispo, který sice pocházel z chudých poměrů, ale brzy se lidí jeho typu obával celý aristokratický Řím; viz první velký udavačský skandál roku následujícího. Iunius Otho byl povoláním ředitelem základní školy, litterarius ludus, a jako chráněnec Seianův se stal senátorem. Jako další vynikl rhétór a historik Bruttedius Niger, kteří se oba zaskvěli při žalobě prokonsula Asie C. Iunia Silana roku 22.

Do Pannonie a Germánie odešla od Tiberia odpověď na požadavky loňských vzbouřenců. Princeps nedovolil zrušit jednoprocentní daň z prodejů, centesima rerum venalium, zavedenou roku 6+ Augustem, neboť z ní se stále financuje vojenský rozpočet říše (aerarium militare spravovali tři praetoři). Proto prý mohou legionáři odcházet do civilu až po dvaceti letech služby; viz ale rok 17 po připojení Kappadokie. V Itálii daň zrušil roku 38 Gaius zcela a jako půlprocentní/ducentesima byla obnovena Neronem.  

Poněvadž se znovu na divadle vyskytly chuligánské násilnosti, licentia, a protirežimní pokřiky a zesměšňování úřadů jako v roce 14+, během nepokojů dokonce dav zabil zakročující vojáky, omezil senát do jisté míry volnost hercům, kteří často diváky k nepokojům vyhecovávali.

Senátoři sice potvrdili zákaz mrskání herců, jak ustavil Augustus, ale jezdci nesměli herce provázet ulicemi a senátoři si je nesměli brát domů. Herci pantomímů od nyní směli vystupovat pouze na divadle a praetoři dostali právo trestat divácké buřiče i exilem. O opatření protihereckým z roku 21 viz zde níž, roku 23 byli po Tiberiově intervenci v senátu vypovězeni ze stejných důvodů herci oskických frašek, oscum ludicrum. 

Prokonsulární provincie Achaea a Macedonia (eparchia Achaiás, eparchia Makedoniás, společně spravované od roku 146-) byly po stížnostech provinciálů na vysoké daňové zatížení vyňaty ze správy senátu a zahrnuty společně pod správu císařovu.

O kultovních hellénských koinech/spolcích viz rok 66 a 70. Spolu s Makedonií byla t. r. (a nejpozději do roku 6+) přičleněna pod správu císařskou provincie Moesie, kde od roku 12+ byl legátem Augusti pro praetore C. Poppaeus Sabinus, cos. 9+, který úřadoval nezvykle dlouho až do své smrti roku 35; o něm viz rok 12+ a 26+. Byl otcem Poppaeje Sabiny starší, matky stejnojmenné dcery, manželky Nerona Claudia.

C. Poppaeus spravoval balkánskou "superprovincii" zahrnující země od dolního toku Dunaje po jižní Peloponnésos, zjev pro císařský Řím ojedinělý. Stav trval do roku 44, kdy Claudius provincie s výjimkou Moesie vrátil senátu.

V Iúdaji po praefectovi Anniovi Rufovi (od roku 12) následoval do roku 26 Valerius Gratus, o němž víme stejně tolik, jako o jeho předchůdcích.

Někdy kolem t. r. začali v parthské Babylónii řádit židovští bandité. Bratři Anilaios/Chanilaj a Asinaios/Chasinaj z Naard/Neerd, které dala matka opuštěna manželem do vyučení na tkalce, si začali vydělávat raději se zbraní v ruce, loupili a vydírali babylónské venkovany.

Jejich banda porazila oddíly, které na ni poslal parthský satrapa, jméno neznáme, a jejich sláva dolehla až ke dvoru krále Artabána IV. Údajně se s nimi panovník setkal a dohodl na respektování královského majetku. Brigantský židovský státeček neznámé rozlohy se udržel patnáct roků. Asinaia otrávila Anilaiova manželka, která nebyla židovského monotheismu, Anilaia zlikvidovali sami domorodci.

Babylóňané (nevíme, jaké ethnikum se pod tímto označením v této době skrývá, asi souhrně "obyvatelé satrapie") se pak pustili do Židů sídlících tu od časů "babylónského zajetí", takže se masově uchýlili do největšího města Mesopotamie, do hellénistické Seleukeie Tigridské.

Po pěti letech, možná roku 35, jich však bylo v pogromu na padesát tisíc povražděno a ostatní prchli do Ktésifóntu a mygdonské Nisiby. Byl to pravděpodobně vůbec první případ rozsáhlých protižidovských bouří (novodobým označením "pogromů"), jehož vlastní příčinu však neznáme. 

V Římě začal praktikovat lékař empirické školy Scribonius Largus, dvorní lékař později Claudiův, autor zachované sbírky tří stovek lékařských předpisů/Compositiones medicamentorum.

Toho roku byly opět velké části Říma zatopeny a senát se zabýval myšlenkou odvést jinam přítoky Tiberu: Tiberius dal vylosovat pětičlennou komisi hledající cesty k minimalisaci hrozeb velké vody.

Proti vodní regulaci a stavbám měnícím tok řek střední Itálie se však postavily obce podél jejich břehů a argumentovaly kultovními záležitostmi (chrámy a oltáře na stávajících březích). Senát proto od regulace ustoupil a povodně ničily Řím s okolím nadále: raný příklad "ekologické" politiky.

Konsul Drusus Iulius Caesar, jediný Tiberiův syn (narozený jako Nero Claudius Drusus; též Drusus Minor), jemuž se od „lidu“ dostalo podle vyhlášeného gladiátora té doby přezdívky Castor, začal pít a přátelit se nadmíru s herci. Umělci pod tak silným zastáncem natolik zvlčeli, že Tiberius zakročil proti nim vyhláškou roku 21, jimiž byli pro hlučení po Městě a za to, že kazí mravy žen, vykázáni z Říma, srov. též zde výše. 

O vztahu mocnářů k herecké a závodnické branži viz v indexu pod heslem herci, hry.

24. září se narodil A. Vitellius, budoucí císař, zavražděný po osmiměsíční vládě v prosinci roku 69. O jeho otci L. Vitelliovi, trojnásobném konsulovi, viz roky 35nn., o jeho strýci viz zde výše.

***********************************************************
16. n. l.
Ol. 198,4

327 SE
263 AE
neznámý
a. u. c. 769
Sisenna Statilius Taurus a L. Scribonius Libo
coss. suff. C. Pomponius Graecinus a C. Vibius Rufus Rufinus
***********************************************************

Bratr konsula pro první polovinu roku L. Scribonia Libona praetor M. Scribonius Libo Drusus (vnuk cos. roku 34- L. Scribonia Libona adoptovaný consulem roku 15- M. Liviem Drusem Libonem) byl udavači v senátu obviněn, že se ptal věštců na možnost sesazení Tiberiovo. Jakkoli podivné obvinění bylo, když byl navržen výslech otroků, Libo Drusus, pravnuk Pompeia Magna, si o ídách 13. září vzal život.
    Tiberius pak v senátu prohlásil, že by stejně hlasoval pro senátorovu vinu, tedy pro smrt. Prateta M. Scribonia Scribonie byla manželkou Augustovou a nešťastníkova matka Pompeia Magna byla triumvirovou vnučkou.

Causa Libona Drusa byla první v dlouhé řadě případů výnosného udavačského průmyslu římského principátu. Kulminovala roku 16, když předtím senátor Firmius Catus, který není ničím jiným znám, přítel Scriboniův, zatáhl svou oběť do hýření, dluhů a okultismu "chaldajských slibů a obřadů magů", Chaldaeorum promissa, magorum sacra. Catus pak o své oběti pověděl jezdci Vesculariovi Flakkovi, Tiberiovu důvěrníkovi, který sdílel s principem rhodský exil stejně jako pobyt na Capreae/Capri.

Tiberius přesto dal Scriboniovi praetorský úřad, v němž naletěl jistému chlapíkovi, který mu slíbil, že umí vyvolávat "podzemní stíny"; o neopýthagoreismu za republiky srov. rok 98-. Mizera po seanci udal praetora Fulciniovi Trionovi, vyhlášenému profesionálnímu udavači, a ten případ předal senátu, kde se přidali další žalobci: byla z toho velezrada a Scriboniovi otroci byli posláni na mučidla, aby byli vyslechnuti (přitom proti svému pánu vypovídat po právu nesměli).

Střežen ve svém domě vojáky vzal si M. Scribonius Libo Drusus život dvěma ranami meče. Jeho majetek si rozdělili, ze zákona o urážce majestátu, udavači-žalobci/accusatores. Ti z nich, kteří patřili do senátu, byli vyznamenáni praetorskou hodností.

Senátoři se předháněli v tom, jak se zalíbit principovi. Navrhovali, aby se děkovalo bohům, že zabránili státnímu převratu, aby den, kdy si Scribonius vzal život, byl zahrnut mezi dny sváteční. Mezi senátními "aktivisty" vynikl i Tiberiův úslužný kritik C. Asinius Gallus Saloninus, kdysi přítel Augustův, jehož tak jako tak Tiberius po pádu Seianově umořil roku 33 hlady. Podobně donutil princeps roku 32 k sebevraždě Vescularia Flakka, který byl příliš zadobře se Seianem, viz roku 31 o tiberiadě.

Současně s Flakkem si tehdy vzal život z téhož důvodu další ze starých principových přátel Iulius Marinus, který s ním pobýval na Rhodu i nyní na Capri. Marinus Seianovi k vůli zahubil Curtia Attika, Augustova a Tiberiova přítele, jemuž pravděpodobně adresoval vyhnanec Ovidius několik veršovaných "listů z Pontu" ("Attikovi"), viz rok 26+. 

Rovněž Firmius Catus našel svého mistra roku 24, kdy mu bylo vlastní sestrou prokázáno její křivé obvinění z urážky majestátu. Tiberius za služby v Libonově aféře netrval na vyhnanství, tak byl udavač pouze vyloučen ze senátu. 

Došlo i na astrology a kouzelníky, dobově mathematici magique. Senát rozhodl o jejich vyhnání z Itálie a dva pravděpodobně nejvyhlášenější podnikatelé v této branži byli popraveni: L. Pituanius byl svržen s Tarpejské skály a jistý P. Marcius odpraven katem. Co vlastně provedli, známo není.

Přitom Tiberia neustále doprovázel jako důvěrník filosof střední akadémie, věštec a astrolog (Ti. Claudius) Thrasyllos z Alexandreie n. Mendéty (?), kterého důvěrně znal ze svého rhodského exilu v letech 6 př. n. l. až 2 n. l., viz. Ostatní „šarlatány“ a hlavně cizince nesnášel a vyháněl z Říma.

Na Rhodu snad v této době působil sofista Habrón, původem prý fryžský otrok, žák grammatika Tryfóna z Alexandreie hlásícího se ke škole Aristarcha ze Samothráky. Habrón odešel do Říma zřejmě na vlně "stěhování" lidí z kdysi Tiberiova okolí. 

Ve snaze eliminovat společenské výstřelky v Římě zakázal Tiberius mužům chodit v hedvábí a používat zlaté nádoby kromě sakrálních účelů, včetně stříbrných se zlacením. Po vzoru Augustově zakázal v Římě egyptské a židovské rituály a jejich vyznavači museli spálit roucha a kultovní předměty. Věřící obdobných orientálních kultů vyhnal z Města, pokud se nezřekli svých praktik a "židovskou mládež" poslal sloužit k armádě do zemí s "obtížnějším podnebím". 

Rád se v první fázi vlády presentoval jako ochránce mravů. Roku 17 doporučil princeps senátu, aby cizoložnou Appuleiu Varillu, vnučku Augustovy sestry, potrestali tradičním způsobem, aby ji příbuzní dopravili za dvoustý milník od Říma a cizoložník, jistý Manlius, aby byl vypovězen z Itálie a Afriky.

Tiberius stíhal přestupky proti lex criminis laesae maiestatis tvrdě a peníze asi nebyly tím hlavním, co ho ke zneužívání zákona vedlo. Nezřídka totiž věnoval jmění lidí, kteří zemřeli bez závěti, ačkoli ze zákona by mělo propadnout jemu. Dokonce odmítal dědictví po lidech, které osobně neznal. 

Tiberiovým hobby bylo válčení s luxusem občanstva a s pronikající řečtinou do latiny. Kde mohl, v úřední mluvě hledal latinské slovo. A když ho nemohl nalézt, radil se s odborníky, jako v případě jednoho ediktu z roku 17. Jistý Marcellus, vážený muž, mu na jeho snahu eliminovat řecká slova pravil: „Můžeš, Caesare, udělovat římské občanství mužům, nikoli však slovům.“

V tažení proti přepychu zakázal hospodským prodávat ve svých podnicích pečivo, nakázal Římanům nelíbat se denně při pozdravu a dárky aby si posílali pouze na Nový rok. Nicméně sám pro své osobní potěšení z požitků zřídil úřad a voluptatibus/"přes zábavu" vedený jezdcem T. Caesoniem Priskem. 

• Prapodivně zní zpráva, že Claudius přidal v persekuci hostinských zákaz prodeje hotových jídel a pečeného masa v těch domech, kde se pokrmy připravovaly, a po setmění zakázal po hospodách nalévat víno. Že takové zákazy asi dlouho nefungovaly, je nabíledni. 

C. Iulius Caesar Germanicus se vrátil s armádou do nepřátelské Germánie. V Galliích však už neměli dost koní k rekvírování (census zde konali P. Vitellius a C. Antius) a po Caecinově debaklu minulého roku bylo nutné minimalisovat nebezpečí ztráty armádního trénu. Germanicus se rozhodl, že se tedy dopraví do nitra Germánie opět po vodě. Silius s Caecinou budovali loďstvo o tisícovce plavidel vybavených pro plavbu v mělkých vodách a pro přepravu zvířat a proviantu.

Flotila se dávala dohromady na Ostrově Batávů mezi řekami Mosou/Maas a Vacalem-Vahalou/Waal, jak se jmenuje široký jižnější, "gallský" tok Rýna před ústím do moře (o vzniku Batávů viz rok 70-). 

V Germánii na jaře plenil Silius nejbližší kraje Chattů, ale v deštivém počasí na nepřítele nenarazil. Zato se zmocnil manželky a dcery knížete Chattů Arpa. Germanicus se šesti legiemi souběžně vytáhl na pomoc obležené pevnosti jménem Aliso na soutoku Lupie s Elisonem (Eliso, dnes neidentifikovaná řeka) a také zde se Germáni vyhnuli bitvě. Římané opět dorazili do Teutoburského lesa, v němž Chattové rozmetali loňskou mohylu i starší oltář věnovaný paměti Germanikova otce Nerona Claudia Drusa Germanika, mladšího bratra Tiberiova, vulgo Drusa st. (zemřel roku 9-). 

Mohylu s ostatky vojáků z varovské porážky neobnovil, oltář ano a stejně tak dal rekonstruovat a posílit pevnost a hraniční valy a náspy v kraji mezi Lupií/Lippe a Rýnem v dnešním NRW. Pevnost Aliso, jejíž polohu neznáme, byla postavena roku 11- Drusem st. a asi již po třech letech opuštěna. Germanicus ji roku 15+ obnovil a je velmi pravděpodobné, že zanikla stejně rychle jako v prvním svém životě.

Po jarním intermezzu v zemi Chattů vypukla vlastní výprava, druhý pokus Germanikův zničit Arminiovu germánskou koalici. Z Ostrova Batávů invasní flotila proplula Drusovským kanálem, fossa drusiana, viz rok 12-, z Rýna do jezera Flevo (cf. moderní provincii Flevoland), odtud do Oceánu a podél pobřeží Frísiů doplula do ústí Amisie/Emže (Ems) na území Chauků.

Třebaže mohl Germanicus s legiemi plout dál, loďstvo zakotvilo na levém břehu Emže, takže musel postavit několik mostů a pak a po souši legie pokračovaly na východ k Veseře/Weser, lat. Visurgis. V týlu se vzbouřili "Emžané", Ampsivariové, národ od roku 12- Římanům věrný (jiné čtení nabízí Angrivariové, ale ti žili jižně od Ampsivariů a nemohli tudíž způsobit "defectionem a tergo"): vzbouřence krvavě pacifikoval L. Stertinius. O Ampsivariích viz dále rok 58.

Na březích Vesery došlo k hádce mezi rodnými cheruskými bratry a římskými občany Arminiem, který si schůzku vyžádal z cheruského břehu, a Flavem, který během illyrského tažení Tiberiova přišel o oko a sloužil dál v římské armádě (o jeho synovi Italikovi viz rok 47). Pokřik vedený přes řeku dílem v latině se proměnil v hádku, kterou musel ukončit Stertinius. V bitvě při přechodu přes Veseru pak padl na římské straně kníže Batávů Chariovalda: Batávové byli a zůstávali spolehlivými spojenci, viz rok 69+.

Vzápětí porazili Římané v první otevřené polní bitvě v Germánii Cherusky pod Arminiem na Veseře v dnes nelokalisovatelné rovině Idistaviso n. Idisiaviso, "Ženská luka", snad Luka valkýr, nymf bitev, možná identické s Portou Westphalikou v NRW. Vítězství nebylo pravděpodobně nijak významné, třebaže prameny hovoří o prostoru patnácti kilometrů pokrytém padlými Germány. Arminius se strýcem Inguiomerem unikli.

Po bitvě se Cheruskové se spojenci seskupili na střední Veseře v lesnaté krajině pod ochranou valu vybudovaného Angrivariy na obranu před Cherusky, svými jižními sousedy. Římané val ztekli a v bitvě, která se opět táhla do noci, postupovali legionáři podle Germanikova rozkazu "zajatce nebrat, jenom vyvraždění národa přinese konec války, nil opus captivis, solam internecionem gentis finem bello fore", srov. s L. Septimiem Severem v Británii roku 210. Válku s Angrivariy dotáhl do konce Stertinius: když se národ vzdal, byl Římany pardonován (znamenalo to, že nebyli zotročeni a vyvražděni, ale povinováni poplatky).

S koncem léta se část legií pěšky vypravila do zimovišť za Rýnem, většina se jich ale vrátila pod Germanikem k flotile v ústí Amisie/Emže a plulo Severním mořem/Oceanus Germanicus. Loďstvo však rozmetala bouře a ostrůvky při pobřeží byly plny trosečníků. Germanika vody vynesly na území Chauků (Menších). Někteří legionáři se s loděmi dostali až do Británie, odkud je Římanům vydala keltská knížata/reguli, zotročené zajatce v Germánii vykoupili a vydali polepšení Angrivariové (mnohem pozdější Engern).

Aby vylepšil mezi Germány image a zakryl námořní katastrofu, jejímž rozsahem se žádný latinský pramen nechlubí, poslal Germanicus C. Silia s třiceti tisíci pěšími a třemi tisíci jízdními vojáky od Rýna k Chattům. Sám s ještě silnější armádou (!) vykročil proti Marsům, jejichž vůdce Mallovendus (autentické jméno či přezdívka s možným latinským významem "zaprodanec"?) se Římanům podrobil a prozradil, v kterém z posvátných hájů svého národa je uložen orel Sedmnácté legie.

Římané cestou za ním plenili a vraždili Marsy, až k orlu zničené Devatenácté (XIX.) legie nalezené před rokem u Brukterů, viz, přibyl symbol Sedmnácté nalezený u Marsů. Třetí orel náležející Osmnácté legii (XIIX.), poslední z varovské porážky, byl nalezen roku 41 u Chauků (Větších) při Severním moři.

Pak teprve v Germánii skončila válečná sezona a Germanicus nahradil vojákům majetek, o nějž přišli za bouře a všichni si byli jisti, že stačí již jen jedno tažení a Germáni válku ukončí. Tiberius mu ten rok však nedal a povolal ho k triumfu do Říma, viz příští rok, s tím, že bude-li chtít další války, slávu může získat Germanikův adoptivní bratr Drusus, Tiberiův rodný syn (Germanicus byl adoptivní, jak si přál Augustus).

Princeps byl v germánských záležitostech rozumný, poněvadž války byly velmi nákladné, armáda měla vysoké ztráty a výsledky žádné; pravděpodobně si totéž myslel už Augustus. Spekulovalo se však v Římě o tom, že Tiberius na úspěchy Germanikovy žárlil - kdyby nějaké ovšem byly.

Jak potvrdila nejbližší budoucnost, Tiberius dobře vsadil na řevnivost mezi cheruskými a germánskými vůdci obecně: Arminia zavraždili vlastní příbuzní, že prý už byl nesnesitelný, moc Cherusků brzy upadla, říši neohrožovali a v daném okamžiku neměl Řím armádu, která by Germány definitivně pacifikovala. K tomu mohlo dojít až za M. Aurelia Antonina, viz však rok 180.

Na adresu Augustova a Tiberiova marného úsilí zmocnit se národů žijících mezi Rýnem a na východ od Labe poznamenal jistý Florus, excerptor římských válek z Liviových dějin (snad L. Annaeus Florus n. totožný s Hadrianovým přítelem, literátem P. Anniem Florem), že Germánie byla "spíše hanebně ztracena než slavně získána/magis turpiter amissa est quam gloriose adquisita".

V Armenii vrcholil odpor proti Arsakovci Vonónovi I., viz rok 12+ a 1-, když parthský král Artabános IV., který porazil Vonóna ve válce o parthský trůn, hrozil Armenům, aby se prořímského soka zbavili. Římanům se za Tiberia do nové armenské války s Parthy nechtělo, srov. postup jeho adoptivního otce Augusta roku 2-. Vonónovi nezbylo, než prchnout a syrský správce Q. Caecilius Metellus Creticus Silanus, cos. 7+ a v úřadu v letech 13 - 17, syn M. Iunia Silana, mu poskytl i s dvorem útočiště na římském území. Krále vyrostlého v Římě, viz rok 10- a 6+, proměnil v luxusního zajatce. Viz dále rok 18.

Clemens, otrok Agrippy Postuma, viz rok 7 a 14 n. l., který byl zavražděnému podobný, se s jistým úspěchem vydával za svého pána. Po jeho smrti roku 14+ se pokoušel dostat ke germánským legiím, získal nějaké příznivce v Galliích a vracel se do Říma. Ukrýval se na čas na etruském pobřeží a jeho hnutí mělo podobu podzemní guerrilly.

Tiberius o něm věděl a pověřil C. Sallustia Crispa Passiena, cos. suff. 27+ a 44, aby nastražil se svými lidmi past: zrazen za noci dostal se Clemens do rukou principových. Mučen v jeho paláci žádná jména neuvedl a když se ho vládce zeptal, jak se stal Agrippou, odpověděl: „Stejným způsobem jako ty Caesarem.“

Sallustius Crispus byl synem L. Passiena Rufa, cos. 4-, a adopcí se stal prapotomkem historikovým a velmi zámožným. Na přelomu února a března 41 ho císař Claudius rozvedl s Domitií, Neronovou tetou, a oženil s Agrippinou mladší, Neronovou matkou. Roku 44 byl podruhé konsulem, tentokrát "ordinariem".

Někdy po tomto datu, snad roku 47 Neronův otčím Sallustius zemřel, pravděpodobně otráven manželkou, která se tak dostala ke značnému majektu. Roku 59 zahubil Nero svou nesmírně bohatou tetu Domitii trpící zácpou otráveným pronajímadlem (bylo jí 78); neměla dětí, stejně jako Sallustius Crispus.