2499-2400

2499-2400

2498 v Egyptě zemřel Šepseskaf (od 2505), poslední král IV. dynastie (která vládla od 2613). Mohl následovat jakýsi hypothetický Džedefptah/Ptahdžedef, snad Manethónův Thamfthis (žádné egypt. jméno se pro mezeru mezi Šepseskafem a Userkafem na královských seznamech nedochovalo), srov. rok 2613, jemuž dal devět let, ale asi vládl dosti krátce a možná že se stal obětí palácové revoluce. Archeologicky doložen neznámý není. Ze spekulací nelze vyloučit, že řec. Thamfthis odpovídalo královně Chentkaus I., srov. zde níže a rok 2505.  

V. dynastii (c. 2498 - 2345) otevřel Hor Irimaat Userkaf, řec. Usercherés (vládl do 2491; podle Manethóna 28 let, podle Tur. Pap. sedm). O jeho původu není mnoho známo: podle Manethóna přišel z Elefantíny, tedy byl někým mimo královský klan, nebo byl snad synem Neferhetepesy, dcery krále Radžedefa, a oženil se s ženou jménem Chentkaus/Chentkaues n. Chentakawes (I.), dcerou možná krále Menkaureho n. Šepseskafa, viz rok 2505. Stal se otcem Neferirkareho I. a Sahureho (pokud Neferirkare nebyl synem Sahureho, viz zde níže).

Chentkaus alias Rudž-džedet na Pap. Westcar, dcera (?) Menkaureova, mohla být též manželkou krále Šepšeskafa a jako vdova se provdala za Userkafa, Mohla být též matkou Džedefptahovou/Thamfthida a jeho regentkou; byla manželkou krále/hemet nisut, královnou-matkou/mut nisut a užívala titulatury "matka dvou králů obou zemí/mut nisut biti nisu biti", což připouští čtení "nisut biti mut nisu biti/král obou zemí a matka krále obou zemí", tedy by to mohlo znamenat, že Chentkaus I. nad nilským údolím panovala (srov. tutéž titulaturu u Chetkauy II. rok 2477; o ženách na trůně viz rok 3054).

Poněvadž o původu a mateřství nedala ve své hrobce nic zvěčnit, spekuluje se, že byla matkou Userkafa a Neferirkareho a bába Sahureho, popř. chotí Userkafovou a matkou Neferirkareho a Sahureho. Podle novějších objevů byl Sahure synem Neferhetepesy, Meretnebti byla jeho sestrou a manželkou, a Neferhetepes, která měla svou pyramidu, byla tedy manželkou Userkafovou.  

Již Chafre přijal královské epitheton „syn Reův/sa Ra“; od nyní je stabilní součástí egyptské královské titulatury a vedle Rea byla v celé dynastii ve váženosti Hathor. Userkaf dal stavět v Abú Síru mezi Gízou a Saqqárou Reovi chrám, který pravděpodobně nedokončil (nalezená datace bez uvedení jména zní na "pátý census/šemsu" za jeho vlády, a to by byl desátý rok vlády), a pro sebe pyramidu u stupňovité pyramidy v Saqqáře. Postava jeho (případné) manželky Chentkaus se pravděpodobně zrcadlila v pozdní reminiscenci jménem Nitókris (u Manethóna) nebo Rhodópis (u Hérodota); srov. ale rok 2283.

O jeho vládě je známo málo. Pravděpodobně již v prvním n. druhém roce vlády pardonoval tři stovky exulantů, povstalců potrestaných v době nepokojů na konci Čtvrté dynastie: vrátili se z Asie a přísahali novému režimu věrnost. Svou amnéstii podpořili darem sedmdesáti Asiatů na stavbu královy pyramidy. Je to první příklad královské amnéstie v Egyptě. O nepokojích či válce na konci minulé vlády nevíme nic.  

Userkafovým wezírem byl Sechemkare, syn Chefrénův s Hekenuhedžetou, který úřadoval ještě za Sahureho. Důležitými muži dvora přes královské stavby byli Anchchufu a Nianchre. Z konce Čtvrté a začátku Páté dynastie je známa hrobka velmože Kaapera, armádního písaře/tajemníka, vnuka princezny Wenšety, dcery neznámého z králů Čtvrté dynastie, matky dvou synů a čtyř dcer.

Výpisky z Manethóna znějí prostě: "Pátá dynastie: osm králů z Elefantíny. Usercherés roků 28, Sefrés třináct, Nefercherés dvacet, Sisirés sedm, Cherés dvacet, Rhathúrés 44, Mencherés devět, Tancherés 44, Onnos 33. Celkem 248 roků, s výše uvedenými 1046 roky pro první čtyři dynastie dohromady 1294 (Euseb.: 1195 a 1295)." Eusebios však z Manethóna vypsal pouze údaj, že "dynastie čítala 31 krále z Elefantíny, z nichž první Othoés byl zavražděn svou ochrankou/doryforoi. Ovšem Fióps, který začal vládnout v šesti letech, vládl až do svých sta let." O palácovém puči prvním v Egyptě viz též rok 2333 týkající se však mocnáře Šesté dynastie: Eusebios se zřejmě upsal.    

Wezírové v. dynastie: Sechemkare, Werbauba, Wašptah Izi, Minnefer za Sahureho i Neferirkareho; Sechemanchptah, Ptahšepses, Ptahhotep Dešer, Sešemnefer, Achethotep, Rašepses, Ptahhotep Čefi, Senedžemib Inti, Achethotep Hemi, Senedžemib Mehi, Ihi, Nianchba, Ijnefert Šanef. 

2491 Userkaf zemřel (od 2498), na trůnu jej vystřídal jeho syn n. bratr (?) Horus Nebchau Sahure, řec. Sefrés (vládl do c. 2477; podle Manethóna třináct let, podle Turínského papyru dvanáct až čtrnáct).

Byl zakladatelem královské nekropole v Abú Síru/Abúsíru severně od Saqqáry, kde se pohřbívalo až do časů krále Niuserrea, Sahurého vnuka. Tam si rovněž u Reova chrámu postavil pyramidu. Stěny záhrobních chrámů byly od jeho dob zdobeny reliéfy. Hlavní jeho královnou a také vlastní sestrou byla Meretnebti, matka Sahureho dětí Ranefera/Neferirkareho (nástupce), Nečerirenrea (také užíval titula královského syna, a to staršího, snad dvojče?), Chakareho, Raemsafa a Herjemsafa (kteří nevládli); o příbuzenských poměrech v paláci viz rok 2498. 

Za Sahureho vlády Egypťané plenili Libyi (Západní poušť), udržovali pravidelná spojení vodní cestou s oblastí Palaistíny a Foiníkie (hl. plavby do Byblu, jak se soudí podle nálezů egyptských výrobků) a s Púntem (snad dnešní Somaliland či celé somálské pobřeží, nebo možná jen oblast dnešního severovýchodního Súdánu a část Eritreje při moři; odtud dovážena myrrha a kadidlo, malachit, élektron). Obchodní styky s Púntem či Ta nečer ("země bohyně", sc. Hathor) vydržely až do Ramesse III. (XX. dynastie). Byli pacifikováni nomádi na Sínaji a z dolů ve Wádí Maghára a Wádí Charít dovážena měď a tyrkys.

Sahureovým lékařem byl Nenech-sechmet/Ni-anch-Sechmet, který zbavil krále jakési choroby nosu. Spekuluje se moderně, že to je první zmínka o léčení alergie. Král se lékaři odvděčil dveřmi do jeho hrobky s nápisem o události. Ze Čtvrté dynastie známe jiného dvorního lékaře jménem Iri. Ve Čtvrté n. Páté dynastii žila Pesešet, podle všeho první známá lékařka. Nebyla sama, neboť byla jejich představenou, stejně jako fungovala v čele pohřebních kněží.  

 

2490 v mesopotamské oblasti v Lagaši zemřel král Akurgal (od c. 2510), ensim jeho syn Eannatum (do c. 2460; plným jménem Eanna-Inanna-Ibgalakakatum/"Ceněný v chrámu Eanna Inanny Ibgalské"). Třebaže není uváděn v tradičním seznamu králů, byl zjevně jedním z nejsilnějších panovníků Sumeru, řídil nam-lugal, tj. království. Porazil v poli prvního historicky známého panovníka Akšaku jménem Zuzu, "až utekl do své země", ale město nedobýval, porazil krále Kiše jménem Galbum n. Kalbum, syna Mamagally (srov. 2540) a stal se tak titulárním králem Kiše, poněvadž "ho milovala Inanna: "é-an-na-túm ensí lagaša-ra inanna ki-an-na-ág-gá-da nam-ensí-lagaša-ta nam-lugal-kiš mu-na-ta-sum/Eannatumovi, ensimu Lagaše, Inanna, která ho miluje, k ensiovství Lagaše mu přidala kišské království." 

Eannatum porazil Mari a posledního z dynastie domácích panovníků jménem Šalim (není v královských seznamech, viz rok 2500). Dynastie trvala od nejméně c. 2600, historie města sahá někam k roku 2950. Nyní bylo opuštěno, jeho kanály vyschly. Po čase bylo obnoveno, ale Akkady za Narám-Sîna zničeno, srov. rok 2292. Město spravovali akkadští místodržitelé šakkanakku, až do roku 1830 devatenáct jmen. Prvními doloženými byli Ididiš a jeho syn Šú-Dagán. S rozpadem akkadské říše, viz rok 2191, se Mari opět osamostatnilo. Posledním z akkadských šakkanakků domácího rodu byl Išme-Dagán, vládnoucí Mari s okolím 45 roků. Následoval jeho syn Núr-Mér/Nuwar-Mér, jeho bratr Ištup-El/Ištup-ilum, jistý Išgum-Addu a Apil-kín, nejmladší ze synů Išme-Dagánových. Viz dále 2119 a 1830. 

Eannatum jako první ze Sumerů přemohl obyvatele země Subar, Subir, Subartum, Šubur, pozd. Subartu/Šubartu, tj. severní Mesopotamie (s Urme a Assyrií). Obnovil město Nina, asi předchůdce Ninúe/bibl. Ninive. Při této příležitosti do budoucí Assyrie přišel kult sumerské Inanny, semitské Ištary, jíž byl na místě Aššuru postaven chrám. Za Tukulti-Ninurty I. (1235-1198) byl přestavěn a v základech nalezeny votivní nápisy na zlatých a stříbrných destičkách. • V náboženských a astrologických textech byla Assyrie nadále zvána starým označením Subartum, Babylónie Akkadu a celý západ za Eufrátem, tedy Syrie, Palestina i Egypt, Amurru.

Eannatum vytáhl jako druhý ze Sumerů proti horské části awanského Elamu (cf. Enmebaraggeziho Kišského u roku 3200) a jak se chlubí na tzv. Supí stéle (srov. s urskou "standartou" u roku 2600, na nejstarším zachovaném kronikářském textu), vyvrátil tam elamské pohřební tumuly; o Awanu viz roky 2600 a 2550. Totéž učinil v Uru a Ummě (tradice ničení hrobů zjevně vydržela do assyrské éry, srov. Aššur-báni-apliho řádění v Súsách roku 645). Eannatum porazil Chamazi (nezn. polohy, asi u dn. Nuzi), Nippur, Ur a státečky dnes neznámé polohy Kiutu, Uru'az/Iriaz?, Mišime/Pašime (viz o městě roku 2078), Uru'a/Arawa, ale sumerskou říši pod hegemonií Lagaše pravděpodobně nevytvořil.

Supí stéla vysoká c. 180 a široká c. 130 cm zobrazuje scény z války s Ummou o úrodný kraj Gu-eden-na/Gu'edenna, srov. rok 2600 a viz dále rok 2450. Novodobý název inspirovali supi hodující na hlavách pobitých Ummanů. Na nápisu o sobě též říká, že svým druhým jménem/tidnuovským byl Lum-ma ("tidnu" či Tidnu). Jakou souvislost mělo jeho druhé jméno s amorejským/Amurru kmenem Tidnu n. Tidánu (cf. s akk. jménem pro zubra ditánu, didánu), není až tak jasné: tak brzy západosemitské skupiny ze Syrie v Sumeru mezi elitami doloženy nejsou, srov. rok c. 2500. O čtyři staletí později proti amoritským Tidnuům, obyvatelům části pohoří Bašar na syrské straně Eufrátu, za III. dynastie urské stavěli Mesopotamci zeď, viz rok 2039. Eannatum buď užíval svého druhého jména Lumma ve styku s nomády, nebo sám byl rodu kočovného, nesumerského (?). Svým druhým jménem nazval nový kanál, který dal vykopat: "lum-ma gim-dug". 

Nejslavnější dnes válkou Eannatumovou byla s Ummou o rovinu Gu'edennu, majetek boha Nin-Girsua/Ningirsua, „Pána (sum. gram.: Paní) roviny Girsu“, dn. Džúchá. Ummský vládce Uš (?) zrušil arbitráž Mesilimovu, viz rok c. 2600, neodváděl obilí a Lagašští tedy táhli do války. Eannatum měl věštecký sen, první zaznamenaný u panovníka. Umma byla poražena, pravděpodobně nikoli v jediné bitvě, Eannatum v boji raněn šípem a město dobyto; historickým pramenem pro poznání válečných úspěchů Eannatumových je fragmentární tzv. supí stéla, srov. zde výše. Vládce Ummy jménem Uš či Giš byl vítězem popraven a jeho syn (?) En-a-kal n. En-a-ka-li/Enakalli dosazen na ummský trůn a uzavřen s ním mír ve prospěch Lagaše. Vítěz dal nakupit dvacet pohřebních mohyl, obětí války tedy mohlo být i několik set.

Později vedl Eannatumův bratr En-an-na-tum/Enannatum I. znovu válku s Ummou, viz rok 2600, rovněž synovec Entemenna válčil o Girsu a vodní kanál etc. se synem Enakalliho Ur-Lummou, který neodváděl žádný ječmen do Lagaše, a Lagašané znovu uspěli.

Současníky Eannatuma Lagašského byli:

Elulu z Uru (I. dynastie, vládl 25 let, viz dále rok 2460), Enšakušanna, Enšagkušanna z Uruku, En-šà-kúš-an-na (možné další čtení: En-Pirig?-du-an-na, En-šakkán-ša4-an-na), nástupce Lugal-ki-tuna z I. dynastie, srov. rok 2600 a 2550; porazil Chamazi a krále Kiše jménem Enbi-Ištar/Enbi-Ešdar. Jeden ze svých panovnických roků nazval "rok, kdy Enšakušanna porazil Agade". Enšakušanna se podle svého votivního nápisu Enlilovi na kamenné nádobě z Nippuru tituloval en kengi, lugal kalamma/"kníže Sumeru, král zemí", též lugal an-dub-da limmú-ba/"král čtyř světových stran". Co Enbi-Ištar někdy předtím ukořistil v Nippuru z chrámu Enlilova, vrátil urucký vládce po válce s Kišem a Akšakem zpět. Za něho se poprvé objevuje datace s použitím pojmenování roku (událostí, člověkem). V Uruku nyní vládne II. dynastie, viz zde níže; Ar-ga-an-de-a, "král Kiše" (sedm let). 

II. dynastie Uruku

1.En-ša-kuš-an-na či En-Pirig?-du-an-na        vládl 60 let,

2. Lugal-ure/Lugal-ki-ni-še-du-du, Lugal-ki-gin-né-du7-du7, vládl 120 let, doložen nápisně na votivních nádobách v Nippuru,

3. Argandea                                                 vládl sedm let .

Tři králové údajně dohromady panovali 187 let. Dále viz rok 2420. Nezahrnuti zůstal Ur-zag-e/Urzage známý nápisně, snad předchůdce Enšakušanny, a Lugal-[x] a Lugal-UD, snad starší Ur-Nanšeho, srov. rok 2540. 

Ve II. dynastie kišské po Mama-gallovi následoval jeho syn Galbum/Kalbum (semitské jméno); po něm vládl TÚG-e (Tuge?), Mennunna a Ibi[erra] čili Enbi-Ištar.

Dynastie Akšaku měla sedm panovníků, kteří panovali 99 let:

1. Zu-zu                               ? (cf. no. 4)

2. Unzi                                 30 let,

3. Un-da-lu-lu                        6 let,

4. Ur-ur n. Zu-zu                    6 let,

5. Puzur-Nirách                    20 let,

6. I-šu-Il                             24 let,

7. Šú-Suen/Sîn, Išu-Ilův syn   7 let.

8. nezn. dynasta, jméno ztraceno

Akšak byl nakonec poražen a jeho království, tzn. včetně státního území, přešlo na Kiš (IV. dynastie).

 

2492, 11. srpna porazil Hajk/Hayk zlého Mesopotamce Béla, jak praví tradiční datum mýthu s kořeny snad v hellénismu, a stal se zakladatelem armenského národa (dle jiné datace roku 2107). Armeni se podle héróa sami nazývají Hajer/Hayer (pl. k Hajr), Hajerové. O případné souvislosti se jménem země Chajaša známé z chetitských textů viz rok 1370.

 

************************************************************

2477 v Egyptě zemřel Sahure (od 2491). Králem jeho bratr (?) Hor Userchau Neferirkare Kakaj, rodným jménem Ranefer, řec. Nefercherés (vládl do min. 2467; podle Manethóna dvacet let, podle Turínského papyru déle než deset let). Jeho hlavní královnou byla Chentkaus (II.), s níž měl dva královské syny: Ranefera, pozdějšího Raneferefa, a Niuserrea, kteří oba dosedli na trůn. Jejich sestrou byla Chentkaus (III.), manželka Raneferefova/Neferefrea, svého asi bratra, a matka asi Menkauhorova. Chentkaus II. užívala stejné titulatury jako její stejnojmenná matka a je tedy možné, že nějaký čas vládla, viz rok 2498. 

Králův čati/wezír a podle dalších funkcí nejdůležitější muž říše se jmenoval Wašptah Izi, který ho nepřežil. Dvorní kadeřník Ti, který zemřel za Niuserrea, byl též představeným chrámových komplexů obou královských sourozenců a k tomu dozorčím stovky královských hospodářství. Veleknězem v Memfidě byl Ptah-šepses, zeť Šepseskafův (srov. oddíl o literatuře).

Za jeho vlády vznikla chronografická tzv. palermská deska, fragment původního textu doplňovaný menšími zlomky uloženými v Káhiře a Londýně se jmény panovníků a událostmi jejich vlády. Vlastní královy skutky však neznáme. Neferirkare vydal dekret o osvobození kněží a chrámových otroků od nucených prací na královských pozemcích: k použití zůstali pouze k pracem na chrámové půdě boha, jemuž sloužili. 

c. 2467 možná po palácovém převratu (?) na trůnu Nečeruser/Nečer-user, trůnním jménem Šepseskare/Šepses-ka-Re, Hor Sechemchau, řec. Sisirés (vládl do 2460; Turínský kanón mu dává sedm let vlády). Téměř neznámý panovník, neznáme jeho původ ani potomky, nevíme nic o jeho vládě. Jeho éra mohla být velmi krátká a asi ve znamení dvorských intrik příslušníků královské rodiny, viz rok 2477 a zde násl. 

2460 králem Hor Chau-nefer Ra-nefer-ef Isi/Hor Nefer-chau Nefer-ef-Re Isi, řec. Cherés. Syn Neferirkareho Kakaje s Chentkausou II. vládl do c. 2453. Zkoumáním jeho mumie se dospělo k závěru, že zemřel jako zhruba dvacetiletý, ví se pouze o jednom jeho majetkovém censu/šemsu, takže i jeho vláda nebyla nijak dlouhá. Jako korunní princ se jmenoval původně Ranefer, ženat byl pravděpodobně s Chentkausou (III.), svou asi sestrou, a jejich synem byl král Menkauhor. Zda a v jakém vztahu byl k Šepseskaremu, známo není, ani to, zda nepanoval před ním a po Šepseskarem teprve Niuserre. 

Po Raneferefovi zůstala pyramida vedle Neferirkareho v Abú Síru/Abúsíru, dal tam též stavět Reovi chrám (dosud nebyl lokalisován) a asi dostavěl díla svého otce. Jinak je neznámý (Podle Turínského papyru vládl více než rok, dle Manethóna dvacet let). 

 

c. 2460 v Mesopotamii v Lagaši po smrti E-an-na-tuma/Eannatuma (od 2490) králem jeho "milovaný bratr" Enannatum/En-an-na-tum I. (do 2450), druhý syn Akurgalův. Proti bratrově míru po válce o sporná území, viz rok 2490, se pravděpodobně zdárně postavil ummský vládce Ur-Lumma, viz pak 2450 a srov. 2490. Na votivním nápisu bohu Chendursagovi, "velkému mluvčímu Abzua", vypočetl svou stavební činnost v Lagaši a vypověděl o válce s Ur-Lummou Ummským, který se najal v cizině žoldnéře, aby se zmocnili hraniční oblasti Antasurry. Enannatum I. ummskou armádu porazil u lokality Gana-ugigga/Du'urgigga, na poli Ningirsuově u Girsu, a obnovil moc Lagaše nad rovinou Gu-edenna a jeho částí jménem Antasurra. Nebo nad jeho částí, poněvadž podle všeho bylo sporné území odjakživa rozděleno mezi Girsu a Ummu, ale z polností Ningirsuových, které sklízeli Ummští, šla část obilí ve formě jakéhosi úvěru do Lagaše. 

 

V Uru (srov. 2550) jako současník Enannatuma I. vládl král Balulu (36 let), poslední panovník I. dynastie urské (pět králů vládlo 177 let, od c. 2600). Krátce na to, srov. ještě 2450, následuje II. dynastie (čtyři králové panovali 116 let až do 2315):

II. dynastie Uru

1. Nan-ne, Nanni                                  54 let,

2. Mes-ki-ág-Nanna, syn č. 1                 48 let,

3. [...], syn  [...]                                    2 roky,

4. Kakug, syn [...]giho?                        [x let]; nověji se řádek vynechává, srov. druhou lagašskou dynastii (?)

Kakug či Kaku(g) byl současníkem akkadského panovníka Rímuše, který Ur vyvrátil (viz 2316). III. dynastie Uru vládla 2111 - 2096 (tohoto Kakuga nezaměňovat s Kakugem Lagašským, viz rok 2255). Se jménem Meskiag-Nanna/-Nannar srov. panovníka První dyn. urské Meskiag-Nunna roku 2550. 

 

************************************************************

2450 v Lagaši zemřel ensi En-an-na-tum I. (od roku c. 2460), na trůnu jeho syn, třebaže asi nikoli otcem určený následník, Entemenna/Enmetena, Enmetenak (do c. 2410), jehož manželkou-kněžnou byla Ninchilisu. Užival obrat, že byl vybrán ze středu Lagašanů, což dává šanci myslet si, že se k moci dostal palácovým pučem nebo po nějaké revoluci. V koalici s uruckým panovníkem Lugal-kiniše-duduem, s nímž uzavřel "bratrství/nam-šeš", co to přesně znamenalo, jasné není (nicméně první známá mezisumerská dohoda), porazil Ur-Lummu Ummského v poli a sok během války zahynul, resp. při domácím puči, jímž dosedl na trůn ensi Il/Ila, Ur-Lummův bratr.

Opět zavládl mezi oběma sumerskými státy mír, srov. rok 2490, definitivním vítězem vleklého nepřátelství však byla roku c. 2371 Umma, viz rok 2384 a 2420. En-temen-na zbavil Lagašské dluhů/amar-gi, anduráru, viz rok 2384, souvisejících s obilím a Urucké, Larské a Patibarské/Bad-tibira zbavil pracovních povinností v Lagaši na sakrálních stavbách, cf. dohodu s uruckým dynastou. 

Entemennův nápis shrnul starý spor Lagaše s Ummou o kraj Gu-edenna se zavodňovacím kanálem vedený od časů Mesilima Kišského s Ušem, ensim v Ummě, viz rok 2600 a 2490. Eannatum obnovil vymezení hranic Mesilimovo: "Mesilim, král města Kiše, ve slávě boha Satrana/Ištaran natáhl provaz přes pole a na tomto místě vztyčil stélu." V míru s Enakallem Ummským dohodl placení roční taxy v naturáliích z úrody ječmene z polí zasvěcených bohům.

Ummští to brzy přestali dělat, viz 2490, dlužili z lagašského pohledu 8640 tisíc guru/kurů ječmene (včetně vysokých úroků z prodlení), a Ur-Lumma s žoldnéři vytáhl znovu do války za revisi smluv. Enannatum, otec/popř. strýc Entemennův, Ur-Lummu porazil, viz rok 2460, dynasta prchl, byl však zabit či popraven ještě v Ummě a jeho garda o šedesáti mužích byla Lagašskými pobita; kosti zůstaly nepohřbeny, nicméně vítěz pro padlé dal navršit pět mohyl. Il, velekněz v Zabalam, poplenil Girsu a dosedl na trůn v Ummě a s ním udělal Entemenna mír nový.

Nicméně i on zaplatil pouze 3600 gurů obilí a nepřátelství se vleklo dál: "Il, ensi Ummy, loupící pole a nivy, slovy nepřátelství odpověděl: hraniční kanál boha Ningirsua a hraniční kanál bohyně Nanše jsou mé." Jak to dopadlo, nevíme, neboť Entemennova stéla končí přáním, aby mu území zůstalo a přáním, aby Enlil zničil každého, kde kanály překročí.   

 

2453 v Egyptě zemřel Hor Chaunefer/Neferchau Raneferef (od 2460), novým králem jeho bratr Ini s trůnním jménem Niuserre/Ni-user-Re, Hor Setibtaui/Set-ib-taui vulgo Niuserre Ini (I.), řec. Rathúrés. Syn Neferirkareho Kakaje s Chentkausou II. vládl do c. 2422, podle Manethóna 44 let (do c. 2409), Tur. pap. mu dává jedenáct + x let.

Je zachována zmínka o sedmém majetkovém censu, tedy o čtrnáctém roku vlády. V této době však mohlo být dvouleté období šemsu zkráceno na rok. Král ovšem rovněž držel svátek Sedův/heb Sed, šakalího boha, který se obvykle konal třicátého panovnického roku. 

Jeho hlavní královnou byla Reputneb, jejich dcera Chamerernebti se provdala za wezíra Ptahšepsesa a měli spolu pět dětí. Zdali byl otcem svého nástupce n. jinak s ním příbuzný, známo není. Ini vedl úspěšné výpravy proti sínajským nomádům: podle nápisu z Wádí Magháry pobil národ Menču, jak Egypťané říkali části beduinů Východní pouště, Sínaje a Syrie. Dokončil stavby svého bratra a rodičů a sám si postavil pyramidu s chrámem Slunce vedle nich v Abú Síru, který byl o tisícíletí později restaurován Chaemwasetem, synem Ramesseho II. v Devatenácté dynastii. 

2422 po Niuserreovi vládl Menkauhor, rodným jménem Ikauhor/Horikau n. Ikau/Kaju, Hor Menchau, řec. Mencherés, vulgo Menkauhor Kaju. Podle Manethóna měl vládnout devět let, srov. rok 2498, dle Tur. pap. osm let, tedy do c. 2414. O jeho původu není nic známo. Podle výskytu jména Chentikauhor v hrobce Chentkausy II. se usuzuje, že to bylo jeho původní jméno a že byl synem Niuserreho, popř. Chentikauhorův bratr. Podle jiné spekulace byl synem Neferefreho/Raneferef Isi s Chentkausou III., dcerou Neferirkareho Kakaje s Chentkausou II. Stejně spekulativně se uvažuje o Menkauhorově manželce: asi Meresanch (IV.) a měli spolu syny Kaemčeneta a Raemkaa; pokud to nebyli synové až panovníka následujícího, viz o ní roku 2414. 

I z jeho doby se zachoval nápis ze Sínaje z dolů ve Wádí Magháře; o jeho pyramidě a slunečním chrámu se sice ví, ale dosud nebyly nalezeny. 

 

c. 2440 se podle jedné biblické datace narodil syn Šémův/řec. Sém a otec Šelacha (č. Sáleho) Arfachšad/Arpakšád (zemřel 2002).

 

************************************************************

kol. 2420 Současníci Entemennovi a Urukaginovi/Uruinimginovi (2384-2367), vládců Lagaše:

Akšak: po Zuzovi (srov. 2490) vládli do roku 2371 v řadě Unzi, Undalulu, Urur, Puzur-Nirách, Išu-il a Šú-Sîn/Suen.

Umma: Po Ur-Lummovi, viz rok 2450, Il/Ila, jeho syn Giš-šak-ki-du/Gi4-šà-ki-du (Giššakkidu n. Gišakidu, Geššakidu), Bubu/Ú.Ú, jeho syn Lugal-zaggesi. Viz dále 2384. Ummská dynastie, viz rok 2490, podle votivního nápisu na stavbě terasy/barag Šaraova chrámu E-mach: ensi Uš/Giš byl otcem ensiho Enakalliho a jeho bratra E-an-da-mu/Eandamu (bez titulu). Enakalliho trůn zdědil jeho syn Ur-Lumma, po jeho smrti převzal žezlo jeho synovec Il/Ila. Ur-Lumma se pravděpodobně oženil se Ilovou sestrou, jejíž jméno neznáme, a měli spolu dceru Bará-ir-nun/Bara-irnun, která byla provdána za Gišša-kidua, syna a dědice trůnu Ilova a tím byla Ilovou snachou (sum. é-gi4-a). Po Giššakiduovi a před Bubuem panoval ještě jistý Edin, Meanedu a Ušurdu. 

Uruk: II. dynastie, po Enšakušannovi/En-šà-kúš-annovi (viz 2490), synu Eliliho (nevládl), jména vládců neznáme.

II. dynastie Uru (viz 2490): Lugal-kiniše-dudu, jeho syn Lugal-ki-si-al-si (-kisal-si), Lugal-tarsi (TAR či starší čtení -GI; titulární král Kiše) a Lugal-zaggesi Ummský (anebo počítán již jako III. dyn., 2367 - 2347, viz tam a rok 2384). Lugalkisalsiho syny byli Mes-kalam-si a Lugal-bara-si, dcerou Me-girim-ta, provdána za Munichursaga. Synem Lugalbarasiho byl Satam, z nichž nikdo nevládl. V této době se množí v sumerském prostoru semitská jména.

Elam a Aššur: viz c. 2400.

Kiš: II. dynastie, po Enbi-Ištarovi vládl zřejmě poslední král dynastie Lugal-nun (viz 2550 a 2490). Následuje III. dynastie kišská, jejíž jedinou panovnicí byla Ku-Baba/Kubaba (Kug-Baba, Ku-Bau, Kug-Ba-ú), „lú kurun-na/šenkýřka, hospodská, pivovarnice (determinativ k povolání je ale mužský)“ prý svým původním povoláním. Údajně vládla sto let, „zpevnila základy Kiše“ a jako jediná žena na Seznamu sumerských králů byla také úspěšná vojensky: měla porazit a odstranit Puzur-Nirácha z Akšaku, srov. výše.

Její jméno v hellénisované podobě Kombabos přežilo v titulu pro eunušského kněze v syrské Hierápoli, viz rok 96 a srov. s gilgamešovským obrem Chumbabem/Chuwawou.

Po Ku-Babě (Ku-Ba-ba6/Ku-Ba-ú) Kiši vládla IV. dynastie s prvními vládci Puzur-Sînem, synem Ku-Baby, a Ur-Zababa, u něhož vyrůstal zakladatel akkadské říše Šarru-kín. Viz dále 2371.

IV. dynastie kišská

1. Puzur-Suen/Sîn, syn Ku-Baby             25 let,

2. Ur-Za-ba4-ba4, syn č. 1                   400 (sic!) let, poražen Lugalzaggesim (viz 2360),

3. Simudarra, Zi-mu-dar-ra                    30 let,

4. Usí-watar, syn č. 3                              7 let,

5. Ištar-mutí                                         11 let,

6. Išme-Šamaš                                     11 let,

7. Šú-ilíšu                                            15 let,

8. Nannía, Na-an-ni-ia                            7 let, zvaný dávným chronografem zadim (sum.), zadimmu (akk.)/kamenorytec.

Dohromady osm králů vládlo 506 let.

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

************************************************************

2414 v Egyptě zemřel Menkauhor (od 2422), králem Isesi, trůnním jménem Džed-ka-Re, Hor Džed-chau, znám jako Džedkare Isesi, řec. Tancherés. Vládl do 2375, podle Manethóna 44 roků, podle Turínského kanónu, kde veden jako Džedu, 28 n. 39 let. Asi nejdelší vláda V. dynastie, doložen 21. census, tedy 42. rok vlády.

Jméno Isesiho manželky neznáme, jednou z nich mohla být Meresanch IV., viz rok 2422. Nejnověji se další z hlavních královen zdá být Setibhor/Set-ib-Hor/Heru pochovaná v pyramidě stojící vedle Isesiho. Isesiho dětmi byly synové Isesianch a Neserkauhor, dcery Chekeretnebti (zemřela ve třicítce), Hedžetnebu, Mereretisesi a Nebtiemneferes. Tisethor, dcera Chekeretnebteje, zemřela podle zkoumání mumie už v patnácti letech. O činech všech těchto lidí není nic známo. Pyramidu si Isesi postavil u Saqqáry, podle ostatků z mumie zemřel mezi padesátkou a šedesátkou. 

Isesi posílil kompetence čatejů a úřad vykonávali současně dva: jeden pro residenční oblast, druhý pro zbytek Egypta, nomy. Jménem z jeho éry známe čateje Senedžemiba Intiho, Ptahšepsese, Sešemnefera, Rašepsese a Ptahhotepa, jemuž se připisuje soubor životních ponaučení, jakési prazrcadlo rad hellénistických určené stejnojmennému synovi, srov. podobné texty roku 2686, 2589 a 2160.

Senedžemib Inti podnikl výpravy na Sínaj ve 4. a 17. roce královy vlády, tj. roku c. 2411 a 2398. Kancléř/strážce pečeti Bawerdžed z výpravy na jih ke dvoru přivedl „tančícího trpaslíka“, Pygmeje či Křováka; srov. později za Pepiho II. výpravu Harchufovu (viz 2686 a index).

Intiův syn s Čefi/Tjefi jménem Senedžemib Mehi se za krále Unase stal rovněž wezírem a manželem asi jeho dcery Chentkausy, Mehejův bratr Chmumeenti byl wezírem za krále Tetiho. Mehejův syn Nechebu byl vysokým hodnostářem, který vedl výpravu do oblasti dn. Wádí Hammámat po cestě Východní pouští k Rudému moři za kamenem v 36. roce vlády Fiopa I., tedy c. 2297, srov. tam.

Je znám nápis pod jeho druhým jménem Merire-meri-Ptah-anch/Meri-Ptah-anch-merire. Nechebův stejnojmenný syn (se druhým jménem Impi, resp. jemu patří ono Ptahovo theoforní jméno) byl vysokým hodnostářem za Fiopa II. Rodinný hrob wezírského klanu je v Gíze.

Královským stavitelem z Páté dynastie byl Kaemheset, jehož portrétní socha a jiná s manželkou a synem se dochovaly v hrobce v Saqqáře. Z téže dynastie pochází soška sedícího "dozorce písařů" jménem Sechemka s malou manželkou Sit-Merit u jeho nohou. Roku 1849 byla prodána do Anglie a městská rada Northamptonu, majitel tamního musea, ji v červenci 2014 prostřednictvím firmy Christie's vydražila za 15,76 milionů liber tajenému kupci do zahraničí. Obchod byl předmětem dlouhého sporu, zda směl Sechemka opustit Británii.

U Isesovy pyramidy je hrobka hodnostáře Chuweje/Chuej s malířskou výzdobou. Mohl být královým příbuzným a jeho tělo bylo mumifikováno technikou dosud odborníky známou až o tisíc let mladší.    

 

c. 2410 v mesopotamské oblasti v Lagaši zemřel Entemenna/En-temen-na (od c. 2450), nástupcem jeho syn En-an-na-tum II., za něhož Lagaš asi přišel o výsadní postavení mezi sumerskými státy. Enannatum II. si sice říkal při dedikaci opraveného Ningirsuova chrámu "povolaný do srdce bohyně Nanše, velký ensi Ningirsuův/šà pad-da Nanše, ensi gal Nin-gír-su-ka", vládl však pravděpodobně pouze několik let, snad do c. 2390, kdy snad zahynul při nenadálém loupeživém vpádu oddílu Elamitů: ensiův správce statků chrámu bohyně Nin-marki sanga Lu'enna psal chrámovému představenému v Girsu Enentarzimu a novému šéfovi, že zadržel šest set Elamitů vlekoucích kořist do Elamu.

Novým ensim Lagaše se po Enannatumovi stal En-en-tar-zi/Enentarzi vládnoucí šest let do c. do 2384, představený/lú.sanga, akk. šangû, chrámu Ningirsuova (pozd. splynul kult s Ninurtou). Byl to pravděpodobně usurpátor, asi nepatřil do ensiovské dynastie lagašské, nic bližšího známo není (volený ensi?). 

c. 2400 v Elamu pokračuje II. dynastie awanská (do c. 2230), srov. předtím rok 2600 a 2550. Po Chíšurovi vládli Šušun-tarana, Napi-ilchuš/Napilchuš a Kukku-Siwe-temti/Kikku-sime-temti n. Ki-ik-ku-tan-me-te-em-ti. Viz dále 2340. Všichni asi byli současníky Entemenny Lagašského.

c. 2400 v Aššuru začíná podle královských seznamů úřední panovnický kanón jmény beduinských šejků nomádských kmenů assyrských. Sedmnáct jmen do c. 2150 s tradičním označením „králové, kteří žili ve stanech/ášibut kultáré, wášibut kuštárí“: 1. Tudija c. 2400,  2. Adamu,  3. Janqi,  4. Kitlamu či Suchlamu/Sachlamu,  5. Charcharu, 6. Mandaru,  7. Imsu či Imzu,  8. Charsu či Charzu,  9. Didánu, 10. Chanú, 11. Zuabu, 12. Nuabu, 13. Abazu či Azuzu, 14. Bélu či Tillu, 15. As/zarach, 16. Ušpíja, 17. Apiašal I. • O Abazuovi/Azuzuovi, "otroku Maništúsua", viz rok 2307.

Mimo oficiální královské seznamy známe z předsargonovské doby nápisně ještě jména Tisatal, za akkadských Sargonovců Ititiho, syna Inin-Labby/Ininlaba, který vedl úspěšnou válku, jak lze soudit z dedikačního nápisu bohyni Innaně/Ištaře, s městem Gasur (akkad.), Churrity po mnoha staletích nazváno Nuzu/Nuzi, též Nuza, Nuzine, dn. Jorgan Tepe jižně od Kirkúku v iráckém Kurdistánu; Ititi se tituloval sum. ugula (PA)/akk. waklum, tedy "pověřenec, dozorce, předák ve smyslu armádním", jak si ve staré době assyrská knížata říkala. Říše Akkadu/Agade existovala c. 2371 - 2191. Ititiho jméno lze pokládat za šubarské jako jména se zdvojenými slabikami (Abubu, Achacha, Belili, Dada, Dudu, Kuku, Zizi, Zuzu apod., pokud to vše nejsou hypokoristika).

Assyrský stát zanikl v osobě posledního krále Aššur-uballita II. roku 606, viz tam. Stát Aššurův neměl v podstatě přirozených hranic a je s podivem, že dokázal tak dlouho existovat, malý i velký, s toliko poddanými ve svých hranicích, světový unikát. 

K assyrským šejkům: 

Didánu: podle židovského Starého zákona (Genesis XXV, 3) byl jistý Dedán předkem Ašurím a vnuk Abrahámův; jeden z vrcholů pohoří Bašar/Džabal al-Bišrí se jmenuje Džabal Diddí, což snad z Didánum, kmene amoritského; 

Chanu: je zakladatel kmene či nomadického národa Chanů, které známe z klínopisných textů z Mari na středním Eufrátu, kteří se částečně usadili v oblasti kolem Terqy/Terky (dn. Tell Ašara poblíž ústí Chábúru do Eufrátu);

Charcharu: v novoassyrské říši provincie Médie, předtím část nomádů, která podle textů z Mari přešla Tigris směrem na východ;

Ušpíja: dal vystavět první chrám boha Aššura a tím také založil první semitské město jménem Aššur (dn. arabská lokalita Qal'at Šerqát v IRQ). • V tradici křesťanských Assyřanů či assyřanů byl první Aššurův chrám postaven roku 4750. Apoštolská církev východu měla v 9. až 13. století n. l. kolem dvaceti milionů vyznavačů mezi Mesopotamií a Žlutým mořem. Srov. v indexu pod křesťanství.

Severomesopotamská Assyrie měla původně sumerské označení Subarum, Subartum, Subir či Šubir (srov. dále 2070), též Sutium, lid Su/Suové; Assyřané ve středo- a novoassyrské době odtud jmenovali jednu ze svých sousedních zemí Šubria/Šupria, (churritský) lid Šubarû, Šubrû. Původ a jazyk Suů/Subarejců znám není, jeden zachovaný text tvrdí, že neužívali písma sumerského, ale svého.

Od Suů převzali meziříční Semité řadu zvyklostí religiosních, osídlili jejich města (asi Aššur, Ninúa, města země Nurrugum, též lokality v Pochábuří), Suové vynikali jako řemeslníci, ovocnáři, chovatelé ovcí a stavitelé koňských spřežení. Nějaké propojení s Churrity se tušívá. "Velké" Subartum sahalo od Balíchu po Záb, východně od Tigridu v Pozábí od Urbilum po Gasur a po horní Dijálu a pohoří Zágros se rozkládalo kmenové Subartum.  

Semitské "assyrské" nomádské skupiny se pohybovaly na území obývaném předsemitským obyvatelstvem s churritskými jmény a bohy. Churrité žili v několika státech východně od Tigridu, expandovali do severní Mesopotamie a severní Syrie, původní kmenovou oblastí pravděpodobně byla země mezi jezery Van a Urmijským, později okolí Urkiše/dn. Tell Mozán v SYR a horní Pochábúří. Přišli někdy v této době zřejmě z Podkavkazí n. jižního Kavkazu a nehovořili žádným indoevropským jazykem ani semitským, snad blízkým pozdějším Urartejcům, psali však akkadským klínopisem. V akkadské éře byla churritská knížata poddána vládcům v Agade. 

První z jejich vládců jménem známý ze třetího tisíciletí je v Urkiši/Urkeši (Tell Mozan) a Nawaře (neznámé polohy) Tupkiš (viz 2073). Později, viz c. 2191 a 2073, Churrité zemi opustili a semitští kolonisté z akkadské říše (Agade) pozvolna vytlačovali lid Su (viz 2070) do hor dnešního Kurdistánu.

 

c. 2405 narodil se biblický Šelach (č. Sále), Arpachšadův/Arfachadův syn, otec Eberův/Heberův (zemřel 1972).

 

c. 2400 až 1800 pronikají na západě ethnika indoevropské jazykové skupiny či ještě Protoindoevropané z území dn. Ukrajiny do Podunají a na jihu přecházejí Kavkaz. Období let c. 2500 až 2000 je druhou fází jejich expanse, srov. 2500, dále viz 1800.