104-103

 

************************************************************

104.

Ol. 169, 1

Níkodémos z Lakedaimonu

(srov. Ol. 134)

208 SE

144 AE

(Hérákleidés)

a. u. c. 650

C. Marius II. a C. Flavius Fimbria

Rok 1 tzv. první autonomní éry Askalónu (Askalón I.)

************************************************************

Některým ze znepřátelených Seleukovců, nevíme kterým, byla udělena autonomie městu Askalón: začátek jeho první autonomní éry (srov. rok 58).

Podle jednovětné informace byli v Makedonii poraženi Thrákové; snad jeden z mnoha vpádů do římské provincie, o němž nevíme nic.

Tohoto roku a roku 101 povstali otroci v AtticeJejich pokus byl rychle potlačen a není žádných dalších bližších zpráv (srov. níže o povstání na Sicilii a v Kampánii a také rok 138)

Mezi lety 104 až 101 byla v Athénách výrazně omezena moc soudů ve prospěch rady, búlé.

V Iúdaji zemřel přirozenou smrtí král Ióannés Hyrkanos I. (vládl od roku 135). V domě Hasmónajů vypukly spory o nástupnictví. Ióannův nejstarší syn Iúdás alias Aristobúlos I. (aram./hebr. Jhúdá, Jehúdá) zdědil titul ethnarcha a velekněžský úřad. Nyní přijal titul královský a za spoluvládce si vzal mladšího bratra Antigona I. Matku a tři další bratry dal internovat a matku, jejíž jméno neznáme, umořil hlady; usilovala prý sama o moc. 

Po krátké spoluvládě se Aristobúlos I. zbavil Antigona I.: bratr byl zavražděn na základě lsti královy manželky Salómy Alexandry (viz dále rok 103 a 67) a dalších dvořanů, kteří králi v času jeho nemoci našeptávali, že se bratr rád presentuje jako nastávající panovník a velekněz. Byl právě čas svátku chýší/sukkot, skénopégiá v září n. říjnu. Aristobúlos bratrovi vzkázal, aby za ním přišel ke Stratónově věži/Stratónos pyrgos na moři (pozdější Kaisareia) a ochrance poručil ho zabít v případě, že by přišel ozbrojen. Královna vzkaz pozměnila tak, aby přišel ve zbroji...

Někdy za vlády Ióanna Hyrkana I. se v oblasti Wádí Kumránu/Qumránu, Chirbet Qumrán, na severozápadním břehu Mrtvého jezera usadili první essejci, chasidim. Lokalita je známá nálezy židovských náboženských textů, nejstarší je z doby kolem roku 240. Osada byla dobyta a vypálena Římany v červnu roku 68 našeho letopočtu v souvislosti s dobýváním Jericha (srov. rok 190 a 36).

Obyvatelé foinícké Ptolemáidy si povolali na pomoc proti expansi Židů krále Ptolemaia IX. Sótéra II. usazeného v Seleukeji na Moři (srov. rok 106). Aristobúlos vydávající se za filhelléna totiž město oblehl a naděje na pomoc od válčících Antiochů VIII. a IX. byla nepatrná. Na Sótérovu stranu a na stranu jeho spojence Antiocha Filopatora se postavil Zóilos, vládce v Dórách a ve Stratónopyrgu (označení pro nehellénské dynasty v této oblasti a této doby bylo tyrannos a o původu Zóilově není nic známo: dobrodruh, pirát?).

Ke koalici v komplikované levantské válce se přidaly státy Gaza a Sídón, o bojových akcích nevíme nic. Následujícího roku se válka proměnila ve válku mezi Ptolemaiovci vedenou v Syrii-Palaistíně mimo Egypt s jen okrajovou účastí seleukovskou, ale označení osmé války syrské by snesla (do 101).  

V Zadní Hispánii přijal praetor L. Caesius kapitulaci/deditio neznámé obce/lidu jménem Seanoc?[x]. Museli vrátit zajatce a ukořistěné koně a dobytek, Říman jim pak vrátil svobodu a veškerý majetek. Poškozený text smlouvy se uchoval na bronzové desce nalezené u Alcántary/tabula alcantarensis. Důvod války neznáme, ale zřejmě událost souvisí s boji s Lúsítány, viz rok předešlý. 

Na Sicílii vypukla druhá válka/povstání otroků (do roku 101). Začala u Hérákleie, kde zotročencům velel jistý Salvios (otrocké jméno; pocházel ze Syrie), později na venkově kolem Segesty a Lilybaia, kde povstalcům šéfoval Athénión z Kilikie. Vůdcem sjednocených povstalců posléze zvolen Salvios a pod jménem Tryfón byl provolán králem. 

Stratégem armády otroků byl Athénión, jemuž se podařilo obsadit Messánu v době, kdy se obyvatelé bavili o jakýchsi slavnostech. Zda se tak stalo tohoto roku nebo až po smrti Tryfónově, viz rok 101, není jasné. Athénión zpevnil zdí Makellu, rozbil zde svůj hlavní stan a odtud podnikal loupeživé výpravy po ostrově. 

Povstalci se opět organizovali podle seleukovských vzorů (srov. rok 138): pravděpodobně šlo o další „seleukovské“ povstání těch, kteří do západního Středomoří dorazili jako váleční zajatci nebo byli dodáni kilikijskými piráty (srov. rok 141). Nicméně Salvios-Tryfón se modernisoval a obklopil liktory. 

Válka na ostrově začala nenápadně. Bíthýnský král Níkomedés II. Epifanés si stěžoval Římanům, že nemůže vyhovět Mariově žádosti o poslání vojenské pomoci do války s Kimbry, neboť řáděním publikánů bylo hodně jeho poddaných zotročeno. Senát tedy schválil zákon, že nikdo ze spojeneckých svobodných lidí nesmí být zotročen na práci v římských provinciích a nařídil praetorům, aby postižené osvobodili; srov. o menší bíthýnské pomoci do války s otroky zde níže a o velkorysém královském daru otroků pro službu Apollónovi v Delfách roku 102. 

Praetor Sicílie, její správce-guvernér, P. Licinius Nerva chtěl na ochranu otroků něco podniknout (nebo si chtěl dát zaplatit od majitelů, aby naopak nic nepodnikl?) a dával si od zotročenců a propuštěnců líčit nejkřiklavější případy násilností. Osm set jich propustil na svobodu, takže jejich majitelé mu další propuštění rozmlouvali: praetor si to tedy rozmyslel. Otroci si dílem dělali naděje, dílem se ze strachu před mstou pánů dali dohromady a byla z toho další válka. Sicilský venkov byl v té době opět plný lapků a organisovaných band, k nimž se uchylovali též zchudlí svobodní zemědělci. 

Otroci, kteří jednali s Nervou, opustili Syrákúsy a konferovali na temenu Paliků. První zabili ve spánku své pány, dva bratry, jejichž jméno neznáme, v Halikyjích jižně od Segesty; těchto třicet otroků vedl jistý Varios. Téže noci počet povstalců vzrostl na sto dvacet. Když se opevnili na jistém nepřístupném místě, přidalo se k nim osmdesát dobře ozbrojených mužů.

Licinius Nerva nedokázal vzpouru v poli zkrotit. Dohodl se  proto s jistým lupičem C. Titiniem zvaným Gadaios odsouzeným dva roky předtím na smrt ale prchnuvším: živil se jako bandita, vraždil, nikdy však ne uprchlé otroky. Titinius přitáhl se svými muži před opevnění povstalců, ti ho uvítali a pozdvihli na svého stratéga. Bandita je však zradil, pobil otroky a ti, kteří zůstali naživu, si raději vzali život skokem se skály své pevnosti; o Titiniově osudu nevíme nic.

Zdálo se, že je po revoluci. Nerva rozpustil vojsko a s několika oddíly odešel do Hérákleie. Tehdy se vzbouřila jiná skupina osmdesáti otroků. Prořízli hrdlo rytíři P. Cloniovi, jinak o něm nevíme nic, a během několika dnů jejich počet narostl na dva tisíce. Nerva se proti nim vypravil do pohoří Kaprianon, ale do boje s jejich přesilou se nepustil. Šest set vojáků poslaných praetorem pod velením M. Titinia (žádná přízeň s lupičem zde výše) z posádky v Henně povstalci rozprášili a ukořistili jejich zbraně.

V dalších několika dnech z nich byla armáda o dvaceti tisících mužích pěchoty a dvou tisících jízdy a za vůdce si zvolili věštce a flétnistu Salvia. Proti nim pochodovalo z Itálie vojsko o deseti tisících mužích, ty však porazili na hlavu před Morgantinou, zajali čtyři tisíce vojáků, šest set jich padlo a město otroci oblehli. Dobýt ho nedokázali, neboť otroci ve městě, jimž majitelé slíbili svobodu, drželi při pánech (praetor později slib zrušil).

Pak se na západě ostrova vzbouřili otroci z polností dvou bratrů kolem Lilybaia a Segesty vedení pastevcem-astrologem Athéniónem. Vybíral k sobě jen muže vojensky zdatné, přesto měl kolem sebe během několika dnů tisícihlavý oddíl. Vzbouřenci ho provolali králem a věřil tomu, že se jednou stane vládcem celé Sicílie, jak mu předvídaly hvězdy; což se též do jisté míry stalo, viz rok 101. Proto též zakazoval loupení majetků a stád, jakoby se sám dával okrádat.

S deseti tisíci muži oblehl Lilybaion, ale dobýt se mu centrum římské správy nepodařilo. Athénión podnik vzdal, neboť mu prý bohové předpověděli neúspěch, pokud před městem setrvá. Tehdy vplula do přístavu maurská flotila, která dorazila na pomoc obléhaným. Její velitel Gomón v nočním výpadu z města povstalce při vyklizování posic přepadl a Maurové jich mnoho pobili; autorita Athéniónova mezi svými jeho předpovědí vzrostla.

Salvios, který sestavil armádu třiceti tisíců otroků, na východě ostrova obětoval Palikům a dal se rovněž provolat králem pod jménem Tryfón. Za sídelní město si vybral dobře opevněné staré sikelské městečko s nepřístupnou pevností Triokaly a přebudovával ho v hellénistické sídelní město se vším všudy. Athénión k němu dorazil v čele tří tisíc mužů, uznal Tryfónovo panování nad všemi vzbouřenci a sám se spokojil s rolí stratéga. Tryfón ho však brzy uvěznil pro podezření z komplotu proti sobě.  

Po neúspěších nahradil Nervu před koncem roku L. Licinius Lucullus, syn stejnojmenného konsula roku 151, viz rok následující. Předtím zlikvidoval povstání otroků v Kampánii, viz zde níže. Dorazil na ostrov v čele čtrnáctitisícové armády, k tomu osm set Bíthýnů, Akarnánů a Thessalů, šest set domácích a šest set Lúkánů, jimž velel zkušený Kleptios. ● Lucullus později odešel před hrozícím odsouzení za špatné vedení války před Trokalami nebo za zpronevěru do vyhnanství, kde zemřel. Byl otcem stejnojmenného syna, slavného vítěze nad Mithridátem Eupatorem a muže, jemuž se předhazovalo marnotratné labužnictví.

Ještě před vypuknutím druhé války s otroky na Sicílii t. r. se vzbouřili zotročení v Kampánii. Nejprve v Nucerii se mělo "spiknout třicet otroků, rychle však byli potrestáni/triákonta oiketón synómosián poiésamenoi kai tachy kolasthentón". Následoval ozbrojený pokus dvou set otroků v Capui a také ti byli rychle zničeni/tachy katalythentón. Důvody obou revolt neznáme. 

Třetí povstání bylo rovněž capujské, ale se začátkem romantickým, jakoby podle scénáře hellénistických autorů komédií. Římský jezdec T. Minucius Vettius/řec. Titos Menúitios Uettios se v Capui zamiloval do jisté otrokyně, ale nedokázal dát dohromady sedm attických talentů pro majitele na její vykoupení. Otcův majetek byl mu zárukou, ale propásl několik lhůt ke splacení svého dluhu. Šílený bezvýchodností situace nakoupil pět set pěchotních brnění/panopliá, ozbrojil zprvu čtyři sta svých otroků a vypravil se shánět peníze. Přijal titul krále, možná že kampánského, nasadil si diadéma, opatřil si další monarchistické symboly a jeho poddaných bylo už sedm set.

Táhl pak z místa na místo a likvidoval všechny, kdo se mu stavili na odpor; mezi prvními byli ti, kteří mu bránili domoci se milovaného děvčete. Na konci  povstání jeho vojsko čítalo 3500 mužů.  Praetor L. Licinius Lucullus sebral v Římě šest set mužů, v Capui sestavil oddíl o čtyřech tisíc vojáků pěchoty a o čtyřech stech jezdcích. V prvním boji měli navrch otroci, pak praetor uplatil sliby o svobodě Minuciova vojenského velitele Apollónia a ten v novém boji v bitvě s Římany zradil. Kampánský král si vzal život a Licinius Lucullus všechny povstalce až na Apollónia popravil. O Lucullově sicilském tažení viz zde výše a rok následující. 

V Římě byl Prvního ledna po triumfu, v den, kdy také nastupoval C. Marius svůj druhý konsulát, popraven uškrcením král Numidů Iugurtha (srov. předcházející rok; kraloval od roku 118). Podle jiného podání byl po průvodu na Capitolium, kdy byl veden před Mariovým triumfálním vozem, ve věznici hozen nahý do díry a do týdne umořen hlady. Poslední, co prý řekl: "Sakra, máte tu lázeň studenou/Hérákleis, hós psýchron hýmón to balaneion." V triumfu byl vedeni i dva jeho synové, jejichž jména a osudy historie neuchovala.

Numidská kořist pro státní pokladnu činila 3007 liber zlata, neraženého stříbra liber 5775, raženého 287 tisíc drachem. Králova smrt byla ovšem nevyhnutelná: vždyť si pamatoval jména, koho všeho v Římě podplatil...

C. Marius byl určen vrchním velitelem Římanů ve válce proti Kimbrům, jimž Keltibérové také nedovolili usadit se v Hispániích (viz předchozí rok). S sebou do války vzal muž rustikálního založení syrskou věštkyni Marthu, která mu předvídala, a to zdařile, výsledky bitev. Předtím Syřanka neuspěla s nabídkou věštit senátu, zaujala však Mariovu manželku Iulii, tetu Božského Iulia, u níž se uvedla správným tipováním na vítěze gladiátorských zápasů.

Germáni se vrátili z Hispánií do Gallií, kde se na dolním toku Seiny na území Veliocassiů spojili následujícího roku s Teutony; roku 103 k žádnému válečnému kontaktu Římanů s Germány nedošlo. Germánská migrace zjevně postihla celou Gallii a podle všeho musela po sobě zanechat hluboké stopy, které podle všeho umožnily o půl století později římskou invasi. 

Marius vybudoval opevněné ležení se zásobami provinantu a pro jeho dovoz dal kopat kanál mezi řekou Rhodanus/dn. Rhône a mořem se záplavovou oblastí-lagunou zvanou Stomalimné/"Ústí jezera", tzv. Mariův příkop/fossa Mariana. Práce v bažinatém kraji, kde prý stávalo kdysi město Hérákleia, trvaly do roku 102 a výnos z poplatků daroval Massilským za jejich pomoc ve válce s Germány. Massilští udržovali v ústí Rhodanu věže s ohni jako majáky a postavili tam chrám Artemidě Efeské.  

V Mariově armádě sloužil L. Cornelius Sulla jako legát a t. r. se mu podařilo zmocnit se vůdce Tektosagů Kopilla, který zjevně setrvával ve válce s Římany, viz rok 106sq. K čemu se vztahuje údaj, že Sulla jako vojenský tribun získal za spojence Marsy, není jasné: sabellští Marsové jimi byli již dlouho, viz rok 301, germánští Marsové z Porúří mohli sice náležet do germánské migrační koalice, ale pak se nemohli v tomto okamžiku, obklopeni jinými germánskými migranty, stát římskými spojenci. 

V Římě byl na návrh tribuna lidu Cn. Domitia Ahenobarba, cos. 96, jiný od cos. 122, přijat zákon o volitelnosti kněžských úřadů (lex Domitia de sacerdotiis). Podle něho byl následujícího roku nejvyšším pontifikem sám také zvolen. 

Proti optimátům šel zákon konsulára L. Cassia Longina stanovující, že členem senátu nesmí být nikdo, kdy byl lidovým shromážděním odsouzen nebo zbaven imperia, vrchního polního velení, lex Cassia de senatu. Opatření směřovalo aktuálně proti Serviliovi Caepionovi, viz rok předešlý.

Cn. Domitius žaloval t. r. M. Aemilia Scaura ze zanedbávání sakrálních úkonů. V noci za ním přišel Scaurův otrok a sliboval, že mu o svém pánovi všechno prozradí. Tribun lidu, poctivý otrokář, odmítl a nešťastníka poslal zpět Scaurovi a před soudem s úhlavním svým sokem neuspěl. Neuspěl ani se žalobou na špatné vedení války proti M. Iuniovi Silanovi, cos. 109, viz tam, což spustila stížnost jistého Egritomara, přítele Domitiova otce, s nímž tehdy Silanus špatně zacházel. 

Tribun lidu L. Marcius Philippus předložil návrh agrární reformy, který neprošel; nic o projektu nevíme. Mariův soukonsul C. Flavius Fimbria, homo novus znalý práva a roku 100 bojovník proti Saturninovi, byl otcem stejnojmenného dobrodruha v mithridátovské válce (viz roku 87, syn si vzal život roku 85).

V Pergamu se narodil Apollodóros, řečník attického stylu, protivník Theodóra z Gadar a učitel Octavianův. Zemřel roku 22. 

V Číně zemřel konfuciánský filosof Tung Čung-šu/Dong Zhongshu (narozen roku 179).

 

************************************************************

103.

Ol. 169, 2

209 SE

145 AE

(Theoklés)

a. u. c. 651

C. Marius III. a L. Aurelius Orestes

************************************************************

Král Pontu Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos vyslal snad t. r. nebo příštího do Říma své diplomatické vyjednavače, pravděpodobně ve snaze zvědět názory senátu na vzájemné spojenectví, které měli Římané s Mithridátovými předky a hlavně otcem, a získat nějakou podporu, tzn. zkorumpovat v senátu, koho šlo; srov. zmínku o knězi Battakovi následujícího roku. Zřejmě se Mithridátovi zhroutil pakt s Níkomédem II., viz rok následující. Zda-li je autentická zmínka o Mithridátově misi ke Kimbrům, zůstane nevyjasněno, srov. rok 89. Penězi hýřící pontští diplomaté, žádné jméno se nedochovalo, se stali terčem protisenátní politiky, viz zde níže.   

Římané poslali do Kilikie praetora s prokonsulskými pravomocemi M. Antonia, triumvirova děda (srov. roky 143 a 99), aby pronásledoval veleobtížné piráty a aby zde ustavil provincii (viz následující rok a srov. souvislost s misiemi Mithridáta Eupatora v Římě a pessinúnthského velekněze roku). Římskou flotilu shromažďoval na Isthmu propraetor Hirrus (C. Lucilius Hirrus?), který pro roční období nevhodné k plavbě/zima kotvil pak v Athénách, jak sděluje veršovaný nápis ze stély nalezené v Korinthu. Antonius se dopředu vypravil do Sidy, kterou podle všeho použil za hlavní základnu svého tažení.

Antoniovy bojové akce protipirátské nebyly zřejmě příliš úspěšné, nicméně římskou vládu rozšířil a pravděpodobně roku 100 nad nimi slavil triumf. To podle všeho již součástí provincie byla i Lykáonie, cf. rok 100. Než do Anatolie dorazil, disputoval Antonius v Athénách se stoikem Mnésarchem a platónikem Charmadou a snad cestou zpět na Rhodu s filosofy. V bojích Antoniova tažení padl M. Gratidius, se sestrou C. Maria (jméno neznáme) otec M. Maria Gratidiana, takto příbuzného M. Tullia Cicerona a švagra L. Sergia Catiliny, svého budoucího popravčího, viz rok 82.

Antonia do Orientu provázel C. Norbanus jako quaestor, srov. zde níže. Toho roku 95 žaloval za nepřístojnosti, ke kterým došlo v procesu s Q. Serviliem Caepionem, viz rok 105, výřečný mariovec P. Sulpicius Rufus ze zrady/dé perduellióne, nyní zváno za urážku občanského majestátu/dé minútá máiestáte (též laesa máiestás, crímen laesae máiestátis; zákon se pod tímto jménem stal extrémně populární u imperátorů císařské éry). Obhajoval a obhájil starého saturninovce právě M. Antonius.   

V Palaistíně vedl král Židů Aristobúlos I. (vládl od roku 104) válku s aramaisovaným kmenem arabských Itúraiů, kteří se na konci druhého století začali z Transjordánie prosazovat v severní Palaistíně v Antilibanu, viz rok 332. Zlomil je a stejně jako Idúmaiům jeho otec i on dal Itúrajům prostou podmínku: chtějí-li nadále žít ve svých nových krajích, musejí se obřezat a vyznávat judaismus (viz rok 135, 129 a srov. rok 84 osud Pelly, která odmítla). 

Během této války Aristobúlos I. začal být malátný, dostal chrlení krve a po krátké nemoci zemřel. Užíval prý epitheta Filhellén a přes vyvražďování příbuzných byl povahy mírné a žil skrovně.

Nástupcem se stal jeho bratr Alexandros I. Iannaios alias Iónathan/Iónathésaram./hebr. 'Aleksandar 'as-Jehónathan/Jannaj (vládl do roku 76), nejstarší z vězněných sourozenců Aristobúlových, viz rok předešlý. Otec Ióannés Hyrkános I. ho nesnášel pro sen, který o něm měl, podle něhož bude jednou vládnout a to Hyrkána vyděsilo, neboť měl starší syny a obával se o jejich osud: Alexandros mu do smrti nesměl na oči.

Z vězení Aristobúlovy bratry pustila královna-vdova Salómé Alexandra, hebr. Šelomsíjón (viz rok 76), a nového krále si vzala. Byla mnohem starší: jí muselo být 37, jemu 22. O rodinných náboženských sporech Hasmónajů viz rok 76. 

Město Ptolemáis (srov. předešlý rok), které po vítězné bitvě před městem obléhal Aristobúlův nástupce Alexandros, odmítlo z návodu démagóga Démaineta pomoc od krále Ptolemaia IX. Sótéra II., ačkoli předešlého roku o ni tolik žádalo a Sótérovi vojáci už byli na cestě: Démainetos je přesvědčil, že by se dostali do války s Kleopatrou III., Sótérovou matkou. Sótér II. Lathyros se však už se silným vojskem, počty neznáme, vylodil v Sykaminu/dn. Chajfa a nový postoj měšťanů Ptolemáidy ho zaskočil. 

Uzavřel tehdy spojenectví s novým židovským králem Alexandrem I. Iannaiem, který ukončil z obav před Sótérovými oddíly obléhání Ptolemáidy a stáhl se do Iúdaie; odtud vedl jednání s Kleopatrou III. i s jejím synem. To pomoc proti Židům od Lathyra žádali Zóilos a Gazánští. Ptolemaios odešel od Ptolemáidy a uzavřel pakt s Alexandrem: za čtyři sta talentů stříbra navrch dostal židovský král od Lathyra vydaného Zóila/tén pros Alexandron poiésamenos filián cheirútai ton Zóilon a jeho Dóry, které historicky náležející k Foiníkii se tak staly židovskými, srov. rok 139.

Alexandros I. však zároveň vyjednával i s královnou Kleopatrou III. Kokkou, za níž poslal posly do Alexandreie. Když se toho Sótér II. domákl, oblehl Ptolemáidu a s částí svých oddílů se obrátil se proti zrádci paktu. Vypravil se do Galilaie, prvním útokem vzal město Asóchis/Šichin, kde zajal deset tisíc lidí. Ptolemaios však neuspěl pod Sepfórou, ale u Asófa, lokality za Iordánem v Peraji, Alexandrovu armádu, prý padesát n. osmdesát tisíc mužů (?) s pomocí prozíravé taktiky stratéga Filostefana rozhodným způsobem zničil: údajně padlo na třicet tisíc vojáků (podle jiného historika: padesát tisíc) a následovalo plenění Iúdaie. Nedávné zisky Židů tak byly opět ztraceny; první rok osmé války syrské.

● Za povšimnutí stojí událost, kterou do svých Židovských starožitností/Iúdaiké archaiologiá zahrnul apologeta Iósépos Flávios. Po vítězné bitvě na Iordánu prý ptolemaiovští vojáci na rozkaz krále podřezali krky vesničankám a jejich dětem, "rozsekali pak po řeznicku těla, uvařili v kotlících a pustili se do jídla/ekeleusen tús stratiótás aposfattontás autús kai kreúrgontás, epeita eis lebétás dzeontás eníentás ta melé aparchesthai". Srov. o "armádním" kanibalismu Hellénů v Thrákii u roku 403. 

Ptolemaios IX. Sótér II. se vrátil na pobřeží a dobyl Ptolemáidu, ovládl Gazu. Stal se tak pánem celého pobřeží mezi Egyptem a Syrií a uzavřel koalici s králem Antiochem IX. Filopatorem. Proti nim vyslala Kleopatra III. svého syna Ptolemaia X. Alexandra I. s flotilou a výsadkem proti foiníckému pobřeží, viz rok následující. 

Podrobnosti neznáme, ale Ptolemaios X. podnikl výpad proti Damasku, o němž víme pouze z egyptsky psané korespondence ze září t. r. (10. thóth roku 15 neboli 12) od obléhané Ptolemáidy jistého Egypťana jménem Panobchúnis; výsledek tažení byl podle všeho vojensky nevýznamný, neboť malý oddíl, který ve městě zanechal, zřejmě vzápětí stáhl a autor papyrového dopisu, účastník syrského tažení, byl následujícího září (6. thóth roku 16 neboli 13: éry Kleopatry III. a mladšího syna Ptolemaia X. začínající rokem 118 a 115) zpět v Mendě.

Do koalice Kleopatry III. proti Sótérovi II. patřili jeho bratr Ptolemaios X., Antiochos VIII. Kalliníkos a Alexandros I. Iannaios. Kleopatrá III. se osobně vypravila s vojskem do Koilé (viz následující rok)Předtím poslala svá vnoučata Ptolemaia XI. (Alexandra II.), syna Ptolemaia X. Alexandra I. (viz o něm roku 105), Ptolemaia XII. a "Kyperského", nevlastní zjevně bratry Bereníky III., manželky Ptolemaia X., s částí ptolemaiovského pokladu na Kós, kde byl uložen v Asklépiově chrámu (viz dále roky 88 a 67); královna podle všeho očekávala pro říšskou métropoli tvrdé časy.

Strohé prameny nedovolují jasně určit rodičovství posledních Ptolemaiovců. Intepretace se liší, převládají spekulace. 

Alexandros Iannaios se po galilajské katastrofě vzpamatoval a vypravil se s vojáky do Zajordání, viz rok 101. V době těchto zmatků poprvé vpadli do Syrie pod svým králem Aretou II. arabští Nabatajové.

Na Sicílii ve válce s otroky, viz rok předešlý, vyrukoval do pole praetor L. Licinius Lucullus se sedmnáctitisícovým vojskem, proti němuž stálo na čtyřicet tisíc ozbrojených otroků. Tryfón pustil z internace Athénióna, který radil nebránit se v Triokalách, ale nečekat na obléhání a vytáhnout na Římany. V bitvě ve zřejmě nedaleké lokalitě Skirthaia byla armáda povstalců praetorem poražena, na dvacet tisíc jich bylo pobito a těžce raněný Athénión se dokázal odplazit po rouškou noci. S Tryfónem unikli do Triokal, kde je Lucullus osm dnů po bitvě oblehl.

Počínal si však laxně, bojové operace zastavil, rebelům se vrátilo sebevědomí a byl za to v Římě později obžalován ze zanedbávání velitelských povinností a dokonce z korupci, viz rok předešlý. Před příchodem svého nástupce v úřadu praetorském, viz rok následující, dal spálit obléhací stroje i vlastní opevnění.

V Římě během svého prvního tribunátu lidu L. Appuleius Saturninus (v úřadě byl od 10. prosince roku 104) mimo jiné prosadil příděl půdy o sto sázích/iugum, to je 25 hektarů, pro Mariovy veterány v provincii Africe bez ohledu na to, zda byli římskými občany nebo obcí spojeneckých, a zákon o urážce majestátu římského lidu zastupovaného tribuny, lex Appuleia de maiestate: po delší době opět vysoká aktivita populárů (srov. rok 121 a 107).

Užíván byl proti zkorumpovaným a hrabivým úředníkům a proti všem, kteří si nevedli dobře ve válkách a při administrativě provincií, hlavně pokud dotyčný patřil mezi aristokraty (soudci byli z řad rytířů). Takové konání bylo pokládáno za velezradu/perduellió. Bližšího nebo dokonce jeho znění neznáme. Princeps senátu M. Aemilius Scaurus ho použil pro žalobu populárů C. Memmia, tribuna lidu 111, konsulára C. Flavia Fimbriy a C. Norbana, tribuna lidu 103, ale u soudců neuspěl. 

Saturninus byl předešlého roku quaestorem dozorujícím dovoz obilí z Ostie do Říma. Vynikal prý takovou lehkomyslností a špatným výkonem funkce/dia te tén rhathýmián kai faulótéta tés agógés doxas kakós proestanai, že byl senátem odvolán a nahrazen do konce mandátu principem M. Aemiliem Scaurem. Saturninus prý šel ale rychle do sebe, takže byl na tento rok lidem zvolen za tribuna a získal mezi nim největší vliv.

Když dorazili do Říma Mithridátovi vyslanci, viz zde výše, začal Saturninus o jejich lobbyistické senátní "agendě" roztrušovat informace či pomluvy. S podporou řady senátorů vyslanci poukazem na znesvěcování diplomatické mise žalovali Saturnina pro svou urážku. Vypadalo to pro tribuna zle, takže se převlékl do chudých a špinavých šatů, chodil jako žebrák po městě a vzbuzoval mezi populáry soucit, že o ně se bere proti senátním optimátům, že se proti němu spikli i se soudci (ti ovšem patřili mezi rytíře), až při přelíčení dav příznivců oblehl tribunál, Saturninus byl žaloby zproštěn a mohl pokračovat v karieře (novodobý pojem argumentum ad populum, ad misericordiam). Názor pontských vyslanců se nedochoval. 

V konsulských volbách na rok 102 podporoval Maria, který nejprve v Římě dělal drahoty, než přikývl. U armády v Gallii zanechal Marius jako velícího důstojníka M'. Aquilia, praetora roku 104, nyní legáta (cos. 101, syn stejnojmenného cos. 129). Snad t. r. zkoumal Marius věrnost keltských a ligurských spojenců Říma. Rozeslal prý jejich předákům dopisy, které sdělovaly, že jejich druhou část zapečetěnou mají otevřít až k určenému datu. Před uplynutím lhůty si dal psaní poslat zpět a podle toho, kdo zlomil pečeti uzavřené části dopisů, usuzoval, že o jeho věrnosti lze pochybovat. 

C. Marius uskutečnil první část svých vojenských reforem (viz pak rok 100 a v indexu s. v. legie a vojsko):

● už za svého druhého konsulátu/roku 104 určil za jednotný symbol legií orly a dosud nesená znamení před útvary vlky, mínotaury, koně a divoké vepře nechával v ležení,

• zavedl žold,

• omezil nucené odvody pro šestiletou službu pro občany mezi 17 a 45 roky věku, vojsko bylo nyní většinou sestavované z dobrovolníků a délesloužících většinou z velmi chudých poměrů a bezemků upisujících se na šestnáct let, armáda se zprofesionalisovala,

• nově byly sestaveny legie: jedna legie se nyní skládala z deseti kohort, každou kohortu tvořily tři manipuly a každý manipul se skládal ze dvou centurií. Legie měla v republikánské době zhruba čtyři tisíce mužů,

• aby ulehčil armádě od obřího trénu nařídil Marius legionářům nést osobní věci s sebou na zádech; kromě c. 22 až 25 kilogramů výzbroje a vojenského oděvu na tažení nosil legionář c. třicet kilogramů svých náhradních svršků, nádobí na vaření, vodu a železnou zásobu potravin. Pro tuto změnu se legionářům pak říkalo "mariovské muly/řec. hémionús marianús kaleisthai, lat. unde et proverbium tractum est muli mariani".

Mariovy reformy, řada změn se zčásti již udála, ale nyní byla ustavena všeobecně, sice ponechaly prostor pro odvody v provinciích, nicméně armádní jádro tvořili profesionální vojáci věrní svým vojevůdcům, od nichž očekávali, že po vítězné válce dostanou přidělenou z kořisti mimo jiné půdu. Vzhledem k tomu, že jim veleli ambiciosní politici, stala se armáda hlavním mocenským prostředkem občanských sporů, motorem občanských válek, které rozvalily římskou stavovskou republiku. Aniž to tušil, přetvořil Marius římskou říši; srov. rok 212+ s reformou Caracallovou/Tarautovou. Marius teprve za svého třetího konsulátu začal nosit zlatý prsten. 

Konsul L. Aurelius Orestes dal svého stejnojmenného syna k adopci Cn. Aufidiovi, literátovi a historikovi, praetoru neznámého roku. Aufidius byl již velmi pokročilého věku a slepý, datum adopce neznáme, a syn se začal jmenovat Gn. Aufidius Orestes, cos. 71. Jeho dcerou byla Aurelia Orestilla, manželka L. Sergia Catiliny, viz rok 73. ● Slepota postihl též Aufidiova vrstevníka C. Livia Drusa, bratra zřejmě reformátor M. Livia Drusa, znalce práv.  

V Arpinu se narodil M. Tullius Tiro, rodinný otrok, propuštěnec a sekretář M. Tullia Cicerona, vynálezce těsnopisu, tzv. notae Tironianae (viz rok 63). Zemřel roku 4.

Zemřel v Sinuesse poslední autor palliát Turpilius, datum narození ani celé jméno neznáme. Až v renesanci mu přistálo jméno Sextus. Kopíroval Menandra a jménem známe třináct jeho komediálních titulů. Zda-li byl rodově spřízněn s malířem Turpiliem, viz o něm v indexu s. v. malíři, nelze stanovit.