254-250

 

************************************************************

254.

Ol. 131, 3

58 SE

(Filostratos I.) | (Fanostratos)

a. u. c. 500

Cn. Cornelius Scipio Asina II. a A. Atilius Caiatinus II. (srov. rok 258)

************************************************************

V babylónském měsíci tašrítu/mezi 27. zářím a 25. říjnem zemřela v Sardech královna Stratoníké I. (63), od roku 299 choť Seleuka Níkátora a od roku 292 choť jeho syna Antiocha Sótéra, matka krále Antiocha Thea. V klínopisném astronomickém diáři psáno jméno jako [As-t]a-rat-ni-qé-e.  

Krátce před 26. panémem, mesore 1, 32. roku, tedy 21. září, připluli do Alexandreie vyslanci bosporského krále Pairisada II. a předali dary králi Ptolemaiovi Filadelfovi (srov. rok 250). Královský dioikétés Apollónios přikázal toho dne písemně, jak ukazuje papyrus uchovávaný v Londýně, svému tajemníkovi Zénónovi z Kaunu, aby poslal do Ptolemáidy vozy, vše potřebné na cestování a nákladní muly/harmosia kai ta loipa badistika poreia kai tás nótoforús hémionús pro Pairisadovy vyslance a theóry Argu, které Filadelfos poslal spatřit pamětihodnosti nomu Arsinojského/kata theán tón kata ton Arsinoitén (sc. nomon)• O politických stycích obou vzdálených států ale nejsme blíže informováni, ani o královládě Pairisada II., lze se jen domnívat, že to byly spojenci ve druhé válce syrské. 

Římané v roce, kdy slavili půl tisíciletí od založení Města, dokázali po katastrofě roku 255 během nezvykle krátké doby financovat, postavit, vybavit a osadit mužstvem novou flotilu o 220/250 válečných lodích a po třech měsících se vrátili pod novými konsulyna Sicílii; v Messáně na ně čekalo sto lodí, které loňskou katastrofu přečkaly.

Proti nové armádě Púnů dobyli na Sicílii na Karthágincích, jimž v doprovodu sto čtyřiceti slonů velel Hasdrubal, ale nepostavil se v poli, řadu pevných míst, Kefaloidion získali zradou. Římané táhli na Drepana, oblehli je, ale když se blížil na pomoc v čele pozemních oddílů vojevůdce Karthalón, Římané se vrátili na východ.

Oblehli palisádovou hradbou s příkopem Panormos (okolí mělo tehdy husté lesy), dobyli okolí přístavu a obránci starého města se pak vzdali za pozoruhodné podmínky: kdo zaplatil dvě miny na hlavu, uchoval si svobodu, majetky a ostatních třináct tisíc Panormanů bylo jako kořist prodáno. Panormos/dn. Palermo se od této chvíle pozvolna stává nejdůležitějším římským místem na ostrově. Púnové se drželi na hradě a když jim došly potraviny, dovolili Římané kartháginské posádce odtáhnout i se zbraněmi. 

Po získání Panormu vyhnali obyvatelé Iaitie (= Ietai?) púnský garnison a vydali město Římanům. Podobně se zachovala města Solús/Solúntínoi, Petrá, Énattaros (?) a Tyndaris/Tyndarítai. Poté se konsulská armáda stáhla do Messány. Možná nyní, na konci léta, se Púnové zmocnili někde ve vodách severní Sicílie několika lodí "obtěžkaných penězi" (římská válečná kořist?). Cn. Cornelius triumfoval nad Kartháginci 23. března 253.  

Před tažením Římanů na Drepana oblehli Kartháginci pod Karthalónem Akragás, který měl od roku 262 římskou posádku, dobyli ho a vypálili; přeživší unikli do chrámového háje Dia Olympského/Olympion. Pak táhl Karthalón na pomoc Drepanám. 

Kartháginci poslali do Říma jako posla s podmínkou návratu M. Atilia Regula (viz předcházející rok), aby v senátu vyjednával o výměně válečných zajatců. Senát na výměnu nepřistoupil a v Karthágu pak byl M. Atilius údajně hrůzným způsobem umučen vyříznutím očních víček/podle jiné verse jejich přišitím a vystavováním slunci.

Atilius byl prý velmi chudý, že když mu za válčení v Africe zemřel jediný správce jeho polnosti/vilicus, psal do Říma, aby ho vystřídali a mohl se postaral o majetek; podle jiné verse žádal senát, aby se postaral o jeho políčko/agellus, které opustili nájemci/mercenarii

• Podle jiné verse podali Púnové Atiliovi jed, který nepůsobil okamžitě, ale měl účinkovat až po sjednání výměny; pak zemřel na otravu. Když se senát dozvěděl o konsulárově umučení, vydal jeho vdově a synům kartháginské zajatce Bodostora a Hamilkara. Zavřeli Púny do beden s kovovými hroty/in armárió múricibus praefixó a tak zemřeli v útrapách z nespaní (v dalším podání tuto smrt nachystali Atiliovi Púnové).

Podle jiného podání je uzavřeli tak, že leželi schouleni na sobě a přestali je krmit. Bodostor zemřel, Hamilkarův osud dojal otroky Atiliů, že se ukrutnost rodiny a hlavně vdovy dostaly na veřejnost. Atiliové byli obžalováni z vraždy, mluvilo se ostudě pro Řím: museli tělo Bodostorovo dát spálit, poslat popel do Karthága a ukončit Hamilkarovo mučení; o jeho osudu nevíme dál nic. 

1. října t. r. zasvětil A. Atilius cos. v Římě na Capitoliu chrám bohyni Fidei/nom.: Fides.  

V Číně porazil stát Čchin/Qin stát Wej a král státu Chan uznal vládu státu Čchin - jako první z čínských států.

************************************************************

253.

Ol. 131, 4

59 se

([...]bios) | (Feidostratos) 

a. u. c. 501

Cn. Servilius Caepio a C. Sempronius Blaesio n. Blaesius I.

************************************************************

Snad t. r. zemřel Krateros (II.; 68), pohrobek diadocha Kratera s Filou, nevlastní bratr Gonatův (srov. rok 271) a nevlastní syn Démétria I. Celý život fungoval jako bratrův místokrál v Helladě, velitel makedonských posádek v Korinthu, Peiraieu, Chalkidě a Démétriadě. Kromě toho pořídil jako první v historii sbírku nápisů-usnesení athénských sněmů/Pséfismatón synagógé: byl tedy něco jako zakladatel diplomatikyCelou dobu žil se svým královským bratrem a nevlastním otcem ve shodě a sloužil jim v armádě v nejvyšších velitelských funkcích. Soudívá se někdy, že padl již o deset let dříve v Chremónidově válce, srov. roky 267sqq.

Kraterův syn Alexandros (jako makedonský král VII.), který nastoupil otcovo velitelské dědictví, asi podporovaný Filadelfem a nevíme, zda bezprostředně, se prohlásil po otcově smrti králem Makedonů (?) a zle zamíchal Gonatovou politikou. Vládl na Euboji a v Korinthu do roku 249 nebo 244 (nebo od roku 249), o jeho spojencích viz rok 245. Brzy se pustil do války s Athéňany, o jejímž průběhu nevíme nic, srov. rok 245 a epigrafické prameny u roku 256.

Za archonta Diomedonta, z 31. elaféboliónu (přestup.)/duben 247, pořídil pokladník armádního rozpočtu/tamiás stratiótikón Eurykleidés z Kéfísie, viz o něm roku 229, seznam povinně nepovinných dárců/epidosis po dvou stech drachmás na obranu země/eis fylakén tés chórás. Rozumí se před Alexandrem a jeho spojenci. Nikdo nesměl dát více než dvě stě a méně než padesát).

Na stéle z agory nalézáme jméno filosofa peripatu Lykóna, takto metoika. Lykón byl dobře zapsán též u hieromnémonů amfiktyonie v Delfách, kteří ho poctili někdy po tomto roce věncem z olivovníku Apollónova a privilegii doprovázející posici proxena.   

V Makedonii se pravděpodobně t. r. oženil Démétrios II., Gonatův manželský syn (23), se Stratoníkou (II.), dcerou Antiocha I., sestrou Thea (srov. roky 243 a 239); matka Stratoníké (I.) zemřela loni. Podle datace jedné manumissie z Beroji, která je datována "peritiem 27. roku krále Démétria", tedy lednem-únorem 229 (o Poliorkéta jít nemohlo, neboť jeho titulární královláda byla o pět roků kratší), lze usuzovat že Démétrios Aitólikos byl svým otcem Antigonem Gonatou přibrán ke spoluvládě s královským titulem c. 257. Stratoníké se tedy nevdávala za prince, ale krále.  

Začátkem roku byl uzavřen mír mezi Antiochem II. Theem a Ptolemaiem II. Filadelfem. Druhá válka syrská (trvala od roku 261, srov. souvislosti v roce 280) byla ukončena tak, že část Iónie, celá Pamfýlie, části Lykie, Kárie, Kilikie, Arábie, Libye, Syrie s Foiníkií, Kyklady a část "Aithiopie" zůstala nadále ptolemaiovská: Ptolemaiovci nadále kontrolovali největší říši východního Středomoří. 

Pravděpodobně zároveň byl uzavřen konečný mír Filadelfa s Antigonem Gonatou (srov. roky 262 a 261 a diplomatickou aktivitu roku 255), který potvrdil vytlačení Ptolemaiovců z části Egeidy, ačkoli určité posice udrželi až do roku 146 (srov. tam a rok 245). Zřejmě t. r. uzavřeli s Filadelfem mír Rhoďané. 

Ve spolku Ostrovanů/koinon tón Nésiótón, který byl založen roku 315 Antigonem I. a obnoven Ptolemaiem I. Sótérem roku 308, však ztratili Ptolemaiovci své výsadní postavení. Od zhruba roku 200 se Ostrované dostali pod hégemónii Rhodu, ještě roku 88 se dokázali postavit na stranu Mithridáta VI., než přišel definitivní konec pod vládou Říma.

S omezením ptolemaiovské námořní moci v Egeidě se uvolnil mimo jiné prostor pro aitólské piráty, jejichž síla se v oblasti postupně etablovala. Je to období aitólského rozmachu. Jeden z nich, jistý Níkoláos, založil dokonce na Délu slavnosti níkoláeia stejně tak jako mocní králové, srov. slavnosti, které se na ostrově slavily od roku 249 jako ptolemaieia, antigoneia či stratoníkeia.

Seleukovsko-ptolemaiovské usmíření mělo být potvrzeno sňatkem Antiocha Thea a Filadelfovou dcerou Bereníkou: v listopadu až prosinci v Alexandreji konány přípravy k odchodu princezny do Syrie, viz rok následující. Král Antiochos II. Theos se zřejmě již roku 254 nebo ještě dříve rozešel, akt to zjevně ryze politický, s královnou Láodikou I., dcerou Achaia I., s níž žil od roku 268 a měli spolu pět dětí, neboť ze dne 5. daisia roku 59 SE/z května roku 253 (podle anatolské éry) je dochován dokument o prodeji vsi Pannú kómé s velkou villou/baris, s okolními pozemky v katastru obce Zelis (sc. Zeleia) v Tróadě a státu Kýziku a s lidmi k nim náležejícím za třicet talentů stříbra Láodice I., která v něm již není titulována královnou (viz následující rok). Jako oikonomos Láodičin vystupuje jistý Arrhidaios a platby proběhnou ve třech tranžích do konce roku 252. 

Z majetku nebude Láodiké platit daně a připojit je může do katastru dle vlastního posouzení; což bude platit i pro případného dalšího kupce. Zachována je královská koresponce s (pravděpodobně) stratégem helléspontské satrapie Métrofanem (srov. jeho nástupce roku 250), jeho oikonomem Níkomachem, jménem neznámým hyparchem v Kýziku a správcem archivu v Sardech Tímoxenem/bibliofylax na jedné z pěti stél, které byly s textem prodejního dokumentu umístěny v pěti různých chrámech v Íliu, na Samothráce, v Efesu, Didymách a v Sardech.

Král věnoval též půdu Láodice a jejím dětem Seleukovi (II.) a Antiochovi (Hierákovi) v okolí Babylónu a Borsip po obou březích Eufrátu. Vyplývá to z textu chrámového usnesení z roku 139 SE/173 za Antiocha IV., opisu textu královského usnesení čteného před sněmem Esangily/kiništu 8. addaru 75 SE/21. března 236 za Seleuka II. šatammem jménem Nergal-téši-étir ("Lehmann Text").

Odkazuje na nemovitosti a daňové povinnosti darované Antiochem II. a o následujícím postoupení Láodiky a jejích synů darovaných pozemků, resp. výnosů úrody z ní chrámům Esangila, Ezida a Emeslam (jsou to pozemky z roku 32 a 38 SE?). Seleukos II. zbavil též všechny chrámové ekonomiky Akkadu (= Babylónie) povinnosti platit daně králi z úrody, kapitální a zprostil Babylónce povinností služby koruně/státu. Chrámová správa též určila, že desátky z výnosů pozemků pokladníka Esangily jménem Már-bíti-Nanája a jeho synů Theogena/bab. Túginesu (Tu-ú-gi-ne-su), Kalli[macha]/Qa-li-[x] a Aga'a, které Antiochos II. převedl na jistého Susamara a jeho syny, půjdou na údržbu Esangily.    

Římské loďstvo o 260 lodích se ve dvanáctém roce první války púnské marně pokusilo dobýt Lilybaion a podruhé se pod oběma konsuly vydalo do Afriky, ale jen za účelem plenění pobřežních krajů. Nejjižněji byli u ostrova Méninx/dnešní Džerby, prý ostrov homérských Lótofagů. Kdesi v Malé Syrtě/Mikrá Syrtis flotila uvízla na mělčinách a lodi se uvolnily až za přílivu po vyházení nákladu.

Při návratu od Panormu přímým směrem na Řím bylo znovu v bouři severně od Sicílie před lúkánským mysem Palinúrovým na sto padesát lodí ztraceno i s africkou kořistí (srov. rok 255). Tehdy si v Římě odhlasovali, že zůstanou bez útočné flotily, poněvadž se v mořeplavbě nevyznají, a že lodí budou užívat jen k ochraně vlastního italského pobřeží a jejich počet omezili na šedesát. Viz však již rok 250. 

Na Sicílii se Římané zmocnili Therm (mohlo se stát až roku následujícího). V obleženém městě se jednomu ze strážních/pylóros chtělo na potřebu/eis anankaiás chreiás. Vyšel tedy před bránu, ale byl při tom lapen Římany. Za propuštění slíbil, že v noci otevře bránu. Stalo se a tisícovka Římanů pak mezi významnými občany města spustila masakr. C. Sempronius triumfoval na Kartháginci 1. dubna 252. 

V Římě bylo při censu zjištěno 297 797 římských občanů. Během úřadu zemřel L. Postumius Megellus, cos. 262, vedle censury zároveň praetor, a jeho censorský kolega D. Iunius Pera, cos. 266, resignoval. Censuru s 37. lustrem dokončili napřesrok M'. Valerius Maximus Messala, cos. 263, a P. Sempronius Sophus, cos. 268. Zbavili stavovské pýchy šestnáct senátorů a čtyři stovky mladých rytířů, viz rok následující, přišli o koně a degradovali je na aerárie, občany nejnižší třídy platící nějaký obnos namísto vojenské služby.      

************************************************************

252.

Ol. 132, 1

Xenofanés z Aitólie (první z Aitólů)

60 SE

(Kallimédés II.)

a. u. c. 502

C. Aurelius Cotta I. a P. Servilius Geminus I.

A. Atilius Calatinus dict.

************************************************************

Ve Spartě zemřel osmiletý Areus II., syn Akrotatův (nominálně vládl od roku 260). Dalším králem z rodu Ágidovců byl zvolen Leónidás II., syn dobrodružného Kleónyma, srov. rok 273; byl již pokročilejšího věku a vládl do roku 242 (srov. rok 310). Leónidás za mlada sloužil v žoldu Seleuka I., žil na jeho dvoře a přinesl s sebou do Sparty cizí mravy, jak tvrdili spartští konservativci, a manželku jménem Kratésikleia, dceru asi některého ze seleukovských stratégů/satrapů, viz rok 242. S ní měl dva syny, budoucí krále Kleomena III. a Eukleidu a dceru Cheilónis/Chílónis.

V Sikyónu zavraždili Deiniás a dialektik Aristotelés filosofujícího tyranna Abantidu, který byl u moci od roku 264. Zabavili ho jakousi odbornou rozpravou, chodíval mezi ně často, a nepozorného zabili; důvod atentátu neznáme. K vládě se ale namísto pučistů dostal Abantidův otec Páseás; jak k tomu přišlo, nevíme. Po krátké vládě odstranil Páseu jistý Níkoklés, vládnoucí pravděpodobně od ledna roku 251 (viz tam). Čím byli tito "tyranni" nesnesitelní a vůči komu, koho vyháněli z vlasti, v podstatě nevíme.

Někdy v květnu se v Megalopoli narodil Filopoimén, syn bohatého občana Kraugia, budoucí vůdčí politik spolku Achajů.

Někdy po roce 252 se vzbouřili proti Eumenovi I. jeho žoldnéři (srov. rok 268). Čtyřměsíční vzpouru ukončila vzájemná dohoda: ve Filetaireji a Attaleji byly ponechány posádky, jimž veleli Paramón a Polyláos a žoldnéřům byla potvrzena ateleia z roku 268 (užito bylo datace v seleukovské éře). Dostalo se jim podle dochovaného nápisu příspěvku na obilí a víno, do pole táhli jen deset měsíců v roce a kdo z nich odsloužil dobu svého kontraktu, dostane stejný žold jako za aktivní služby.

O několik let (?) později Pergamští na doporučení Eumenovo, text dynastova dopisu i usnesení města se dochovaly, poctili měšťané stratégy Palamandra, Skymna, Métrodóra, Theotíma a Filiska za věrné služby zlatými věnci a každoročně o eumenejích dostanou od městského úředníka ovci, aby ji mohli obětovat za zdar Eumenův. Zda-li tito stratégové nějak souviseli s revoltou, známo není. 

V polovině dubna dorazil slavnostní průvod Bereníčin (nejvýše 25-30; viz předešlý rok) do Sídónu, zřejmě posledního města ptolemaiovské říše na pobřeží. Otec Filadelfos ji doprovodil do Pélúsia, kde ji svěřil svému dioikétovi Apollóniovi, pocta jistě nesmírná. Apollónios doprovodil princeznu se služebnictvem až na hranice říše, lokalitu neznáme, kde je předal Antiochovi II. Theovi; kde se konala svatba, nevíme, velmi pravděpodobně v Antiocheji na Orontu. 

Bývalá královna Láodiké I. žila s dětmi v Efesu, Bereníké s králem u dvora v Antiocheji a od syrských Hellénů dostala přízvisko Fernoforos/Přinášející věno. Kromě toho jí dával otec Filadelfos posílat vodu z Nilu. Se seleukovským prostředím se nikdy nesžila a zavražděna byla roku 245, viz. Svatba s Ptolemaiovnou vnesla do Seleukova rodu zárodek těžkých rozbrojů osudových pro dynastii. Aby se neodrodila (nebo aby provokoval?), posílal jí otec z Alexandreie nilskou vodu a nemusela pít z jiné řeky, tedy z Orontu.

Svatební eskorty se účastnil Artemidóros, Apollóniův lékař, který ze Sídónu po předání princezny poslal psaní s datem 6. přestupního peritia neboli famenóthu 33. roku Filadelfova/14. dubna 252 Apollóniovu tajemníkovi Zénónovi, že bude brzy doma ve Filadelfii a prosil ho, aby mu koupil med, žito, dohlédl na jeho dům, hospodářství a průběh sklizně.  

Za úřadování dlouholetého Filadelfova dioikéta/říšského hospodářského správce-finmin Apollónia (jeho vlast neznáme) Egypt prosperoval. Fungování dioikéta známe z archivu jeho tajemníka Zénóna z Kaunu, jehož dvě tisícovky dokumentů se zachovaly, "Zénónovy papyry". Apollónios se na rozdíl od svých předchůdců Telesta a Satyra udržel ve funkci po velkou část Filadelfovy vlády až do jejího konce (o Satyrových ptolemaiovských jmenovcích viz rok 270). Srov. možnou shodu s ptolemaiovským oikonomem v Kárii roku 268 (?). Po Filadelfově smrti nebyl jeho synem ve funkci potvrzen a přišel o své majetky ve fajjúmské Filadelfii. 

Jeho podsprávcem/hypodioikétés byl Diotímos, jehož někdy v této době žádal Makedon Neoptolemos, klérúchos z Filadelfie, aby dal překontrolovat výši daně z otcova vinohradu, kterou chybně, jak tvrdí žadatel, vypočetli předcházející oikonomos a basilikos grammateus. Odpověď neznáme.  

Úspěšné boje Římanů na Sicílii. Obsadili Hímeru, odkud však dokázali Kartháginci v noci odvést obyvatelstvo, a možná až t. r. dobyli Thermy Hímerských, viz rok předešlý. Opevněná hora Heirkté na severu ostrova odolala obléhání čtyřiceti tisíců mužů pěchoty a tisícovky jezdců, viz o ní roku 246. O konsulovi C. Aureliovi se tradovalo, že po bojích nedával pohřbívat ani padlé nepřátel, ani svých spojenců. Od Hieróna Syrákúského dostal několik bojových lodí a s nimi se vypravil proti Lipaře; byl to již třetí římský pokus o dobytí ostrova.

K obléhání města zanechal tribuna Q. Cassia, podle jiných P. Aurelia Pecuniolu, jemuž nakázal neútočit na hradby, a odplul. Tribun ho však neposlechl a ztratil hodně vojáků, dokonce Římané přišli o ležení. Konsul se vrátil, město konečně dobyl a obyvatelstvo z většiny vyvraždil. 

Za ztrátu liparského tábora dal pruty zmrskat svého příbuzného P. Pecuniolu a zařadil ho mezi prosté pěšáky, jak tvrdí jedna pramenná verse. Mezi přeživšími dostali svobodu a byli zbaveni povinnosti platit daně potomci Tímásithea, který se roku 394 zasloužil o spásu římských vyslanců do Delf, viz tam.

Konsul měl v armádě konflikt s jezdci, kteří odmítli na Sicílii podílet se na opevňovacích pracech, když bylo třeba. Když senát i tribuni lidu zatrhli jezdcům výplatu žoldu, strany se usmířily a jezdci se museli v případě nezbytnosti na pracech podílet; viz o jejich degradaci roku předešlého. Nad Sicilany a Púny C. Aurelius triumfoval 13. dubna 251.  

************************************************************

251.

Ol. 132, 2

61 SE

(Antimachos) | (Thersilochos) 

a. u. c. 503

L. Caecilius Metellus I. a C. Furius Pacilus

************************************************************

V lednu (?) se v Sikyónu dostal k vládě Níkoklés (viz předešlý rok). Jeho konec přivodil exulant Arátos (20) žijící v Argu 5. daisia/začátkem dubna. S pomocí vyhnance Aristomacha Sikyónského (jméno doloženo na dedikaci v Delfách), Ekdéla (uváděn též jako Ekdémos) Megalopolítského, posluchače akadémika Arkesiláa, jejich přátel včetně podpory nejmenovaného vůdce peloponnéských brigantů a třiceti ozbrojených otroků Arátových se v noci dostali přes hradby města a za svítání v divadle před Sikyóňany provolali svobodu. Dům Níkokleův při převratu vyhořel, sám tyrannos unikl a už o něm nebude slyšet.

Sikyónský stát přijal po dlouhé době démokratickou ústavu: od časů makedonské hégemónie v Helladě vládli v Sikyónu pouze samovládci nebo přímo makedonští králové. 

Dórský Sikyón pak vstoupil do spolku Achajů, jehož stratégem byl v tomto roce zřejmě opět Margos (srov. rok 255). Do Sikyónu se vrátilo na osmdesát vyhnanců z éry Níkokleovy a pět set exulantů, kteří byli tyranny vykazováni za hranice státu po více než půl století (začátek sikyónské tyrannidy tedy patří do roku 303, do éry Démétria Poliorketa?). Co to bylo za lidi, nevíme, ani k jakým majetkovým sporům restituce vedly. 

Arátos obdržel od kteréhosi z králů (Antigona II., který pomoc předtím jen sliboval, nebo Ptolemaia II.?) 25 talentů, z nichž hradil výkupné za Sikyóňany zajaté ve válkách, ale zřejmě také restituční nároky exulantů a náhrady za zašantročené majetky; viz další dary roku následujícího.

Arátos stál jako "usmiřovatel s neomezenou pravomocí a zkrátka zmocněnec správy běženeckých majetků/autokratór diallaktés kai kýrios holós epi tás fygadikás oikonomiás" v čele patnáctičlenné restituční komise. Nakolik spravedlivě se jeho dílo vydařilo, nevíme, vydržel však v čele státu velmi dlouho.   

Arátos Sikyónský se následujícího roku (nebo až po smrti Filadelfa roku 246 za Euergetem?) vydal dobrodružně do Alexandreie žádat o pomoc proti makedonskému králi; důvod konfliktu není znám, ale Ptolemaiem byl pochopitelně přijat příznivě, viz rok následující: obdarovával uměnímilovného krále obrazy mistrů sikyónské školy. Cestou byl málem dopaden na Hydře Makedony, ale kolemploucí římská loď mířící do Syrie ho vzala na palubu a vyložila v Kárii, odkud se po štrapáci dostal do Alexandreie. 

Podle fragmentu athénského usnesení z 12. metageitniónu archonátu Thersilochova/srpen t. r., jímž "lid" honoroval na návrh Kalaida arbitry z Lamie za zprostředkování v jakémsi sporu týkajícího se smlouvy mezi Athénami a boiótským koinem mohl v této době mezi oběma státy existovat pakt. Kromě fragmentu o vyznamenání zlatým věncem Lamijských o dohodě nevíme nic.  

L. Caecilius Metellus porazil na hlavu v červnu před Panormem Karthágince pod Hasdrubalem, jejichž vojsko bylo opět posíleno slony, z nichž měli Římané po afrických zkušenostech z roku 255 strach. Do boje Púnové vytáhli v okamžiku, kdy se druhý konsul C. Furius vrátil do Říma. Byla to zároveň první polní bitva na Sicílii po více než deseti letech této války (srov. rok 262).

Kartháginci se následně opět stáhli do pevností. Hasdrubal, velící důstojník Kartháginců od vypuknutí války, unikl z bitvy a doma byl později za špatné vedení války ukřižován. Na útěku z bitvy, snad spadá událost do této doby, se pokoušel zadržet jeho člun na břehu moře jistý patricij L. Glauco a Púnové mu při tom uťali obě ruce, srov. starší obdobný příběh z hellénských dějů roku 472.  

Sto dvacet slonů, které ukořistil (střízlivější údaj hovoří o pouhých deseti, jiný ale o 138), převezl L. Caecilius do Itálie přes Messánu pomocí pontonových prámů sestavených ze sudů s přeloženými prkny; neměl totiž k disposici dostatek lodí. Tak se Římané dostali ke svým prvním slonům a Metellus je ukazoval ve svém triumfu 7. září 250; zvířata pak zůstala symbolem jeho rodu. V římské armádě však tehdy nenalezla uplatnění: všechna pomřela jako atrakce v circu (první bojové nasazení slonů po boku legií viz rok 199). Kartháginci měli držet v této době na Sicílii na 140 slonů (někteří zřejmě byli kořistí po Pyrrhovi nebo jejich potomci, většina asi byla afrického původu). 

• Caecilius Metellus zachraňoval roku 241 palladium před požárem ve Vestině chrámu a když ho vynesl, oslepl. Dostalo se mu pak přízviska Caecus/Slepý. Přesto zastával funkci pontifika maxima a roku 224 byl určen diktátorem po dobu voleb. S Vestou měl problém, jak se tradovalo, již za přeplavby na Sicílii, kdy proti němu vanuly špatné větry. Augur, jistý C. Iulius (celé jméno neznáme), záležitost vyložil jako konsulovo opomenutí obětovat před tažením Vestě a doporučil její ukonejšení obětí své dcery. Souhlasil, ale bohyně život dívky nechtěla a Metellu od oltáře unesla do Lanuvia; zda se ještě setkali, známo není, ale shodu s příběhem Agamemnonovy Ífigeneie přehlédnout nelze. Tak se to prý vyprávělo.   

Census napočítal 241 212 římských občanů. Kolem téhož roku se v Sarsině (m. v Emilii-Romagni se jmenuje stále stejně) narodil autor komédií T. Maccius Plautus (zemřel kolem roku 184).

V Číně zemřel král státu Čchin/Qin Čao-siang/Zhaoxiang (75; vládl od roku 315). Nástupcem se stal jeho syn Siao-wen/Xiaowen (vládl jen do příštího roku).

************************************************************

250.

Ol. 132, 3

62 SE

(Thersilochos) | (Polyeuktos) 

a. u. c. 504

C. Atilius Regulus a L. Manlius Vulso Longus II.

************************************************************

Ptolemaios II. Filadelfos uzavřel spojenectví se spolkem Achajů, které v Alexandreji sjednal Arátos ze Sikyónu (srov. předešlý rok). Spojenectví namířené proti Makedonii se projevilo jen ve vydatné pomoci finanční, nikoli přímé vojenské: Arátos dostal na cestu domů čtyřicet talentů a slib dalších 110 posílaných po tranších (viz rok 226).

Kolem roku 250 zemřel ve Skodře v Illyrii král Pleuratos I. (srov. rok 272). Nástupcem se stal jeho syn Agrón, vládnoucí Illyrům do roku 230. Agrónovy lupičské výpravy „proslavily“ Illyry po celé hellénské oblasti. Během jeho vlády byli zahnáni Liburnové na sever.

Snad někdy v polovině třetího století vynikl bohatstvím a krásou Isanthés, vládce thráckých n. getských Krobidzů/Krobizů žijících při dolním Istru v prostoru mezi Oiskem/Iskar a Pontem, dn. severovýchodní BG. Čím jiným vynikl, známo není. 

Kolem roku 250 prodal Kallimédés, Antiochův satrapa na Helléspontu, evropským Býzantijským Hieron, svatyni Dia Úria, ležící na asijské straně; srov. o ní roku 220.

Pravděpodobně t. r. nebo již o pět let dříve ustanovil Antiochos II. Theos v seleukovské Anatolii keltskou daň/galatikon, ta galatika (srov. ale již rok 276, kde je uvedena druhá eventualita). Antiochos Theos by tak měl být, po neznámých válečných neúspěších a alespoň na čas, poplatný Keltům. Podle jiného výkladu, asi logičtějšího, by mohlo jít o berni na vleklou válku s Kelty.

O jiném chronologickém řazení seleukovskýcha parthských  dějin po roku 250 viz rok 235.

Kolem roku 250 skončila v části Armenie a v Kommágéně vláda dynasty Sama I. (srov. rok 317). Následoval Arsamés (vládl do roku asi 230), který přenesl své sídelní město ze sófénské métropole Karkathiokert/Arkathiokert, snad dn. Eğil v TR, do jím založených Arsamósat. Je též pokládán za zakladatele Arsameie na Nymfaiu, zprvu královského sídelního města Kommágény (v římské době již opuštěná). • Z Armenie je znám ještě jiný dynasta, ale jen numismaticky, jménem Abdisarés (srov. roky 205 a 317).

Bosporský král Pairisadés II. poslal dary délskému Apollónovi (srov. jeho diplomatickou aktivitu z roku 254)Nejpozději v této době překročili Sarmaté řeku Tanais/dnešní Don a obsadili okolí Borysthenu/dnešního Podněpří (srov. rok 700). Zdejší Skythové byli vyhnáni nebo podrobeni. Sarmaté se v této oblasti členili na několik větších kmenů, z nichž nejznámější byli Rhoxolánové/Roxolánové, Iázygové a východně od Donu žili Aorsové (srov. rok 126).

Zřejmě t. r. vpadli Parnové/Aparnové čili Parthové do Íránu, dobyli na Andragorovi, viz rok 256 a 248, severní oblast satrapie Parthie jménem Astauéné či Astabéné, kde zabili místního eparchu Agathoklea, resp. podle jiného pramene Fereklea. Vůdci nájezdníků byli bratři Arsakés a Tíridátés, králem Parnů Arsakés I. (vládl do roku 248, který je podle západní seleukovské éry začátkem arsakovské éry, tj. 64 SE = 1 AE, podle východní 65 SE = 1 AE). Arsakés vybudoval své těžce přístupné sídlo Dárá, nicméně v žírném kraji, v pohoří Zapaortenon/Apaortenon, snad u dn. Qúčánu na sv. IR. 

Podle všeho Arsakés neproklamoval neodvislost na seleukovské říši, ani se nedal královský titul: na mincích si říkal autokratór a nikoli basileus. Lze se domnívat, že formálně zůstal údělným dynastou a o plné autonomii parthských vládců lze hovořit až po chaosu na západu říše po smrti Antiocha IV. tažením Arsaka VI. Mithridáta I. do Mesopotamie roku 141. 

Arsakés I. a Tíridátés byli syny Arsaka a vnoučaty Friapita z Baktrie (?). Vše kolem začátku arsakovské státnosti bylo zřejmě uměle zahaleno mystikou, jak to bývá, když se kulturně nevyspělý subjekt dostane do styku s civilisačně silnějším (např. o existenci Tíridáta jako Arsaka II. lze pochybovat, viz rok 248).

Arsakovci později, aby se sblížili se všemi Íránci, tvrdili, že jsou potomky perského krále Artaxerxa (II.?). Kolovalo kdysi též, že oba bratři bývali satrapy Baktrie a zmiňovaný Agathoklés stratégem Persidy. Makedonec se zamiloval do Tíridáta a když se ho pokoušel zmocnit, Arsakés ho zabil. Po dvou letech vlády byl Arsakés (I.) zabit a jeho bratr pak vládl 37 roků, viz rok 248. To vše se událo ještě za Antiocha II.

Dynastie Arsakovců vládla Parthům a celému Íránu až do roku 227 n. l., kdy byli odstraněni perskými Sásánovci. • K odlišné dataci srov. rok 235. Parthové, jak Parny nazvali Hellénové, se stali posledním ze starověkých národů, s nimiž se v průběhu svých dlouhých dějin seznámili.

Snad t. r. ukončili Ekdélos/Ekdémos a Démofanés z Megalopole jako pozvaní arbitři občanské rozbroje v Kýréně (srov. rok 258). Královna Bereníké opustila opustila zemi a odešla do Alexandreie za svým snoubencem. Někdy po těchto událostech, avšak před rokem 246, vypukla válka Kýrénských s Ptolemaiem Filadelfem. Za velitele žoldnéřů a svého stratéga autokratora povolali Kýrénští profesionála Lykópu z Aitólie (stratégem aitólského koina v letech c. 259, 252, 244 a 237). 

Po několika bitvách se sám zmocnil vlády nad státem, vládl prý despoticky, dal likvidovat též ženy, které se mu postavily, a vydal celou Kýrénaiku do rukou Filadelfových, aitólského spojence (to vše se přihodilo před rokem 246, srov. Lykópovy aitólské stratégie, nelze ovšem vyloučit i údaje pozdější)

Ptolemaiovská Kýréné nyní doznala názvoslovných změn: Euesperidés byla přejmenována na Bereníké, Taucheiry na Arsinoé, Barké na Ptolemáis; od kýrénského státu byla odtržena Apollóniá.

Na Sicílii Římané soustředili v nové bojové sezoně flotilu dvou set lodí, z toho padesát nových válečných i s nově najatým mužstvem (podle jiného podání to bylo 240 bojových lodí, šedesát lehkých a množství dopravních). Kartháginci někdy před příchodem nové římské armády vyklidili sobě dosud nakloněný Selínús, město podle všeho sami srovnali se zemí a zbytek obyvatelstva převedli do Lilybaia; město a jeho státnost nebyly již nikdy obnoveny. • Selínús byl založen roku 648 nebo 628.

Oba konsulové dorazili přes Panormos na západ ostrova a oblehli púnskou baštu na Sicílii Lilybaion. Disponovali 110 tisíci vojáky, ve městě se bránilo sedm tisíc pěších Púnů a sedm set jízdních. Přístav Římané zablokovali patnácti loděmi naloženými kameny. Během mnohaletého obléhání, pevností města nebylo do míru roku 241 dobyto, bylo bojováno v tunelích a protitunelích. Do římského vojska se během obléhání pustily choroby a jedna konsulská armáda odtáhla. • Byla to první velká obléhací akce Římanů mimo Itálii.

Z Karthága dorazilo, ještě tohoto roku (?), loďstvo se zásobami a penězi pod nauarchem Adherbalem, s ním též čtyři tisíce mužů. Velitel Lilybaia Himilkó podnikl výpad, v němž zničil velkou část obléhacích strojů. Z Drepan bránila púnská jízda plynulému zásobování římského vojska. Adherbal s flotilou plenil sicilské a italské pobřeží.

Kartháginci požádali krále Ptolemaia II. Filadelfa o půjčku dvou tisíc talentů. Filadelfos však měl pakt s oběma válčícími stranami a chtěl mezi nimi zprostředkovat. Musel odmítnout se slovy: "Přátelům se sluší proti nepřátelům pomáhat, ale ne proti přátelům/ú dynétheis chrénai filois kat' echthrón symmachein, ú kata filón" (srov. jeho smlouvu s Římany z roku 275 či 272).

Někdy kolem t. r. zemřel v Chalkidě v ošetřování pečovatelů poskytnuté Gonatou nemajetný rhétór a filosof Bión z Borysthenu. Delší dobu žil na dvoře krále Antigona Gonaty, přednášel na Rhodu a v Athénách. Byl ryze proletářského původu, otec propuštěnec živící se prodejem ryb a na čele s otrockým znamením (jméno neznáme), matka byla lakónská hetairá Olympiá. Když se otec zapletl do nějakých celních podvodů v Borysthenu, byla celá rodina prodána do otroctví. Bióna koupil na sex jakýsi rhétór a ve smrti mu odkázal svůj majetek; později Bión sám sexoval se svými žáky a že by měl rodinu, známo není.

Původně patřil k filosofům střední Akadémie. Dokázal o tradičních filosofických otázkách hovořit poutavě a s žertem, příchody do měst doprovázel podívanou, aby zaujal potencionální posluchače. Hlásal mimo jiné, že bohové jsou pouhé nic. Když ale ve stáří onemocněl, začal nosit amulety a projevoval lítost nad svými názory. Z Akadémie odešel ke kynikům, poslouchal chvíli Theofrasta a skončil jako theodórovský atheista. Další jeho životní data neznáme.

Kolem roku 250 zemřel scholarchos Zahrady/Képos Hermarchos z Mytilény (narozen kolem roku 325). Jsou zachovány zlomky z jeho spisu Epistolika o Empedokleovi. Jeho nástupcem se stal Polystratos z Athén (?), který byl scholarchem snad do roku 230. Následoval Dionýsios z Lampter/Lamptrai, Basileidés z Tyru a snad začátkem druhého století následoval Apollodóros zvaný Képotyrannos/Vládce Zahrady. 

Po Apollodórovi scholarchovali Ptolemaios z Alexandreie, Filónidés (shromáždil Epikúrovy, Métrodórovy, Hermarchovy a Polyainovy dopisy), Zénón ze Sídónu, Démétrios Lakón/Sparťan (zachovány zlomky z jeho matematických a grammatických spisů), jehož učitelem byl Prótarchos z Bargylií, a v prvním století Diogenés z Tarsu. Učenci Faidros, Patrón a Filodémos z Gadar již vyučovali římské polovzdělance z konce republiky částečně již v Itálii. • Bližší datace představitelů Zahrady není možná, viz však rok 70. O Zahradě viz v přílohách pod Epikúros. 

V první polovině třetího století žil a působil:

• Antagorás z Rhodu, epický básník, autor Thébaidy,

• Rhinthón z Tarentu n. Syrákús, tvořící v Tarentu, autor komédií parodujících tragédie/hilarotragódiai,

• Ktésibios z Alexandreie, slavný mechanik, konstruktér vodních a vzduchových čerpadel, hasičské stříkačky, vodních hodin atd.; jeho žákem se stal Filón z Býzantia, mechanik a autor spisu o technice, též spisu o sedmi divech světa, a

• Ktésibios z Alexandreie ze čtvrti Aspendie, jak psal Athénaios, holič/kúreus vlastním povoláním, se za Ptolemaia Euergeta II. proslavil jako vynálezce vodních varhan a jeho manželka Tháis jako hráčka na ně. Pravděpodobně není totožný se svým starším jmenovcem za Euergeta I. zde výše,

• Diotímos z Adramyttia, epigramik a epický autor (epos o Hérákleovi), a 

• Bólos z Mendéty, paradoxograf, démokritovský filosof a autor lékařských spisů, viz pod lékaři a dějiny. 

V druhé polovině třetího století působili:

• Níkainétos z Abdér, který se narodil na Samu, autor epyllií a epigramů,

• Rhiános z Bény či Keraiai na Krétě, básník a filolog působící v Alexandrii, kam se dostal jako otrok-strážce palaistry, posléze se stal učitelem grammatiky. Složil epos Hérákleia o čtyřech knihách a jako první opěvoval pederastii,

• Satyros z Kallátidy, peripatétický životopisec působící v Alexandrii, autor Bioi/Životopisů, 

• Dioskoridés či Dioskúridés z Alexandreie, epigramik a

• Fýlarchos z Athén, historik, který v 28 knihách popsal Pyrrhovo tažení na Peloponnésos a děje dotáhl ještě o půl století dále až do smrti Ptolemaia Euergeta, Bereníky a Kleomena III., viz o něm též v indexu s. v. dějepisci (1).

Ve třetím století žili:

• Menedémos, excentrický kynik a žák Kólóta z Lampsaku, viz též v indexu s. v. školy (2), 

• Foinix z Kolofónu, básník, autor mímiambů,

• Héróndás či Héródás z Kóu, autor mímiambů,

• Iambúlos, syrský autor, zřejmě první Arab v dějinách literatury, tvůrce utopických románů,

• Telés z Megar (?), stoicko-kynický autor filosofických dialogů/diatríbai, z nichž se několik řádků zachovalo,

• Aristarchos ze Samu, astronom a matematik působící v Alexandrii, autor první evropské heliocentrické theorie; stoik Kleanthés ho obvinil z bezbožnosti, poněvadž astronom učil, že Země se otáčí po elipse a kolem své osy, kdyžto vesmír že se nepohybuje; 

• Filikos z Kerkýry, učený alexandrijský tragický básník, a

• Lykos z Rhégia, vulgo Búthérás, autor historických spisů o západu hellénské oikúmeny, o Sicílii a Libyi, adoptivní otec alexandrijského tragika Lykofrona z Chalkidy, srov. rok 310.

Kolem roku 250 nastalo stěhování Germánů jihozápadním směrem. Migrací byl přiveden konec keltské kultuře marnské (zde od roku 400, viz tam)

V téže době se severní část Belgů dostala do svých nových sídel, kde je později poznali i Římané. Jižní část kmenového svazu došla v průběhu minulého padesátiletí až do Hispánií, Makedonie a Itálie. Nelze stanovit, zda Belgové byli kmenovým svazem keltsko-germánským nebo jen germánským. Jméno Belgů může být keltským označením pro všechny kmeny na pravém břehu Rýna (?). Někdy v této době porazili belgičtí Ambianové v bitvě Aremoriky v lokalitě Ribemont-sur-Ancre a zajatce pobili na svém rozsáhlém obětišti na místě boje; srov. podobný nález roku 123.  

Nositelé kultury marnské unikli mj. do Britanie a do Irska, kam nyní dorazila také kultura La-Tène: v kontinentální Evropě vymřela (začátek laténské kultury viz roku 450)Irští Keltové se nikdy nestali součástí antického světa, viz v indexu s. v. Irsko. Zato ještě v prvním st. n. l. o nich kolovali zvěsti, které o nich zaznamenal geógrafik Strabón z Amáseie, že jsou mnohem divočejší než Britové, že jedí lidské maso, že pokládají za správné sníst tělo zemřelého otce a že veřejně souloží se svými ženami, též však matkami a sestrami (nicméně upozorňuje na fakt, že se o Irech vlastně nic neví...).

Někdy v letech 250 až 245 se v Indii v Pátaliputře konal třetí tzv. velký buddhistický koncil: tentokrát již proti heretikům (srov. rok 483; čtvrtý viz rok 55). • Buddhističtí misionáři tehdy už působili v Tibetu (o první královládě v Tibetu viz index, s. v.), Nepálu, v Zadní Indii a v Číně, viz rok 57+ a v indexu s. v. buddhismus.

V Číně zemřel vládce nejsilnějšího státu Čchin Siao-wen/Xiaowen (vládl jen krátce, viz předešlý rok). Nástupcem se stal jeho syn I-žen/Yiren pod trůnním jménem Čuang-siang-wang (vládl do roku 247). Svého přítele Lü Pu-weje/Lu Buwei jmenoval ministrem.