Leg (2)-Lej

 

Collegia iúvenum, mladí muži z lepších rodin v branném věku se sdružovali, v legiích byli později důstojníky; instituce měla svůj význam za císařství v pohraničních provinciích na obranu před vpády barbarů. Od dob Hadriánových se vojáci rekrutovali z celé říše a od dominátu byla „vojna“ povinnost spojená s vlastnictvím půdy: capitulum, odvodní okrsek, pojmenovaný podle fiskálního-daňového obvodu capitum, musel odvést brance, nebo za ně zaplatit, tedy najmout si také barbary čili Germány, Kelty, Maury, Araby apod. Mladí muži, kteří nechtěli narukovat, buď utekli do lesů, dali se k lupičům/zbojníkům, pirátům apod., nebo si usekli palec, aby nemohli držet meč. Takovým říkávali Římané murcí/mrzáci. 

Nováček v římském vojsku prodělal úvodní čtyřměsíční výcvik a teprve pak byl přijat do legie. Voják si zvykal na budoucí životní rythmus. Byl cvičen v běhu, plavání, skoku a případně jízdě na koni, v umění bojovém, především v zacházení se zbraní. "Holubi n. bažanti" podnikali celodenní pochody, aby nakonec dokázali urazit během pěti hodin vzdálenost 24 mil, tj. 36 kilometrů.

Vše v plné zbroji a vším, co patří k nejnutnějšímu legionářovu životu, tj. nádobí, tyče ke stanům, nejnutnější proviant, náhradní oděv, vážilo třicet kilogramů. To nesl při přesunech na zádech. K tomu měl na sobě oděv s koženým nebo drátěným brněním na těle, těžké boty/caligae, nesl pětikilový štít, dvoukilový meč a stejně těžké kopí, kilovou dýku, všechno dohromady o více než půl centu. V rámci výcviku se denně zakládal nový chráněný tábor. Což pro novice Martova cechu znamenalo vykopat příkopy o cca. 3,5 m šíře a 2,5 m hloubky, vztyčit ochranný val a postavit tábor; měli na to jen několik hodin.

V dobách míru žili vojáci v pevných táborech, v garnisonech, kolem nichž obvykle vznikla městečka. Armáda, jako v novověku, znamenala pro celý kraj velký hospodářský přínos. Ostatně většina západoevropských měst vyrostla proměnou z původních římských vojenských táborů nebo domorodých osad při nich Trier/Trevír, Köln/Kolín n. R., Bonn, Mainz/Mohuč atd.).

Mír znamenal především strážní službu a pořádkovou službu v okolí. Vojáci se zaměstnávali na údržbě a stavbách silnic, v kamenolomu. Podle předchozí profese řada legionářů byla specialisty, koňáky, zbrojíři, saniťáky, řezníky, dohlíželi na pacholky od nákladních zvířat/superiúmentárií, byli kočími/múliónés. Do svazku legie, ovšem v důstojnické hodnosti, patřili zeměměřiči, architekti, inženýři-odborníci na stavební a obléhací práce, konstrukce obléhacích strojů atd.

Za Tráiána bylo trvale ve zbrani na 400 tisíc mužů, z toho 180 tisíc legionářů ve třiceti legiích (za Augústa 25, za Septimia Sevéra 33), za Diokleciána asi až půl milionu. V pomocných jednotkách převažovali tehdy již odvedenci z provincií, nikoli z Itálie. Za Augústa byly podle novodobých odhadů dvě třetiny legionářů z Itálie, tehdy dvě až pět procent narukovalo z Apenninského poloostrova. Administrativa v poli tvořila důležitou součást tažení. Vždyť jenom rozdílení žoldu vojákům čtyř legií roku 70 n. l. v židovské válce před Jerúsalémem trvalo čtyři dny.

Za Diocletiána, nevíme, v které době, měla římská armáda na souši 389.704 muže a na vodě 45.562. Z Iústiniánovy doby pochází údaj, že někdy v dominátu stálo ve zbrani 645 tisíc vojáků, aniž by to číslo bylo specifikováno (za Theodosia I.?). 

Náklady na armádu nebyly až tak dramatické, jak soudí moderní odhady (Richard Duncan-Jones, Economy of the Roman Empire). Jestliže měla říše roku 14 n. l. na 46 milionů obyvatel a HDP činil pět miliard dénáriů, stála tehdy armáda o 260 tisících mužích ročně 123 milionů, tedy 2,5 procent HDP. Kolem roku 150 n. l. obývalo říši 61 milionů obyvatel, HDP byl za 6,8 miliard dénáriů a armáda o 383 tisících vojácích stála 194 milionů dénáriů, to je 2,9 procent římského HDP.

Po moru roku 215 n. l. vytvořilo padesát milionů obyvatel HDP 5,44 miliard dénáriů a armáda o 442 tisících vojácích spotřebovala 223 milionů dénáriů čili circa 4,1 procent HDP, M. Aurélius Antónínus vulgo Caracalla/Tarautás chtěl navýšit na 280 milionů  (pro srovnání: vojenský rozpočet Spojených států na finanční rok 2014/15 činil zhruba tři procenta HDP, za vietnamské války devět, zato za druhé světové více než třetinu). 

Počty završovali spojenci/symmachiárií. Za Augusta se konaly odvody po Itálii a v romanisovaných provinciích, to pro západní část říše, na Východě rukovali Helléni a Galatové. Od Hadriána pořádány odvody v regionech podle garisonů čili multiethnicky. Hadrián rovněž připustil, aby v řadách praetoriánů sloužili lidé z Hispánií, Nórika a Makedonie. Vedle pomocných jednotek/auxiliárií zřídil numerí/"počty", jednotky Neřímanů (Germánů) pod velením římských důstojníků. Od M. Aurélia se směli jejich vojáci usazovat na římském území. 

Antónínus Pius posílil nábory do legií tím, že nařídil synům vojáků, kteří si za službu získali římské občanství, aby také sloužili a římanství si zasloužili; zrušil tedy automatické občanství, které se dětem takových vojáků dostávalo.

Pevné tábory byly vybaveny lázněmi, amfiteátrem, sportovišti apod. (římské tábory se staly v západní Evropě předlohou měst a jejich pravidelné uspořádání později přenesli němečtí kolonisté do východní části Evropy, do prostředí slovanských státních útvarů.

Iúliánus čekal roku 358 v Galliích na červenec, kdy se zde začínala bojová činnost v poli, tzn. že armáda vytáhla ze stálých tábořišť.
Prostí vojáci neměli soukromý život v pravém slova smyslu. Dokonce neměli právo ženit se, ale za principátu už byl zákaz obcházen. Zákaz ženění zohlednil princeps Ti. Claudius, když legionáře zahrnul mezi občany s manželským statutem, srov. rok 44+. Nicméně Augustus kázeň udržoval, na legionáře byl ve všech ohledech přísný a též jeho legáti směli navštěvovat rodiny pouze v zimě. Vojáci žili ve volných svazcích se ženami v okolí stálých táborů a měli s nimi děti.

Vojáci své peníze často ukládali na úrok a s výslužným let mohli jít do civilu s relativně značným majetkem. To již dávno neplatila opatření C. Maria nařizující vojákům nosit zásoby do pole s sebou na zádech a kuchyňské náčiní přivázány na vidlici; proto se jim říkalo mariovské muli/mulí mariání. Dávno před ním racionalisoval vojenské majetky během tažení Filippos II. Makedonský: jezdec si směl držet jen jednoho sluhu ke koni, deset vojáků jednoho sluhu na nošení mlýnků na obilí, vojáci do pole odcházeli se zásobou mouky na třicet dnů na svých zádech a vozů užívat nesměli. 

Vyšší šarže s sebou na tažení brávaly manželky i s dětmi, těm to zakazováno nebylo. Jistá Sulpicia Lepidína žila se svým synem v pevnosti Vindolanda při Hadriánově valu, kde její muž Flávius Cereális sloužil jako praefect/velitel kohorty Batávů. Sulpicii zvala na své narozeniny 11. září Claudia Sevéra, manželka velitele jiné, nám neznámé pevnosti na valu, Aelia Broccha: je to zřejmě nejdelší autentická literární památka napsaná římskou rukou a patří do skupiny textů z dřevěných "tabulek z Vindolandy", viz pod epistolografie.   

Od 29. dubna 364 nařídili augustové Valentinianus a Valens povinnou dědičnou vojenskou službu a v nejbližších letech pak vydávali edikty hrozící zběhům a všem, kteří si usekávají ruce, aby na vojnu nemuseli, tresty upalování zaživa.

Za republiky i později byly na dobytých územích zakládány kolonie pro veterány. Buď se exlegionáři usazovali ve stávajících obcích a přečíslili domorodce, nebo byla domorodá osada povznesena kolonisací na municipium. Za republiky a v raném principátu se obvykle veteráni usazovali po jednotkách a tvořily se svými rodinami pevný útvar. Od časů Neronových se veteráni usazovali individuálně podle své volby mimo staré služební vztahy. Historik Tacitus to kritisoval jako jev destruktivní.  

Protože početní stavy armády neustále neodpovídaly náročným požadavkům císařů a situaci kolem ohrožení hranic, L. Septimius Sevérus uznal sňatky vojáků se ženami z místa posádky, concubínátus, zrovnoprávnil je s civilními a posádkovým vojákům poskytl půdu, aby mohli hospodařit a dokonce se svými produkty obchodovat.

V Carnuntu se zachoval náhrobní kámen jisté Augustánie Cassie Marcie (34) a jejího syna M. Antónia Augustánia Philéta (3) z asi 3. st. n. l. Byla manželkou frúmentária Desáté legie Dvojité M. Antónia Basilida. O tajných policistech či rozvědčících nebo špiclech viz pod policie. Znamenalo by to, že rovněž vojáci speciálních jednotek měli právo sňatku. Basilidés byl rovněž vlastenec: na kameni je vytesána loď s nápisem Félíx Ítalia/Šťastná Itálie.    

Služba v legiích byla od Sevéra jistým začátkem ke kariéře císařského úředníka všech podob: císař a jeho vojáčtí nástupci fandili důstojnictvu.

Constantínus I. povolil vojákům z pohraničí při odchodu do pense dědičné výsady i pro své syny. Valentiniánus I. věnoval vojákům základní vybavení pro hospodaření (zvířata, osivo), aby si přivydělávali jakousi „vedlejší pracovní činností“. Vznikl tak první evropský „agrovojenský komplex“. Aby se systém zaplatil, císař ještě více zdvihl daně.

První denní služné Římanů činilo třetinu drachmy (= 2 oboly) čili 1 1/3 séstertia u legionáře, drachmu, tedy čtyři séstertie u kavaleristy; v polovině 2. století př. n. l. s jiným kursem dostával centurio 4 oboly a jezdec drachmu, tedy dénárius). Koncem 2. století př. n. l. činil roční žold 900 HS, po vybojovaných občanských válkách v době před Caesarem ale jen 450 HS – a Božský Iúlius plat vrátil na 900 HS. K žoldu přistupovaly deputáty, též soli, salárium. Z něho se vyvinulo označení pro vůbec vojenský plat, voják za peníze byl salárárius, tedy žoldnéř (ale výraz pro žoldnéře je pozdější, z mincovní ražby "solidus, soldus"). V moderních jazycích se výraz salárium udržel jako označení pro plat obecně, srov. salario, salaire, salär, salary. Příplatek za dlouhou a prašnou cestu, pulveraticum, se neudržel.  

Měsíční příděl obilí činil u legionáře 35 litrů obilí, jezdec "fasoval" 366 litrů ječmene a 105 litrů pšenice/měsíc. Ceny potravin kolísaly podle situace a doby. Na začátku hannibalské války stálo v Popádí 52 litrů obilí ("sicilský medimnos") 15 drachem/dénáriů. Kolem roku 150 se prodávalo stejné množství pšenice za čtyři oboly a ječmene za polovinu. Cenu potravin, šatstva a výstroje strhával quaestor z platu/žoldu.

Roční žold prostého legionáře (vyplácen obvykle jednou za rok) činil koncem republiky na 150 denáriů (= 600 HS), za Augusta 225 denárů (= 900 HS) a výslužné po dvaceti letech služby v téže epoše tři tisíce denárů (= 12.000 HS), u praetoriánů dvacet tisíc HS po šestnácti letech. Podle táborového kalendáře z Dúry/Európu na Eufrátu ("fériále dúránum") se žold rozdával 7. ledna a událost byla spojena s obětí po býku nebo krávě Iovovi, Iúnoně, Minervě a Mártovi. 

Roční plat rostl přímo úměrně s inflací: za Domitiána byl na 300 dénárech = 1200 HS, za Commoda 375 dénárech = 1500 HS, za L. Septimia Sevéra na 500 dénárech = dvou tisíci sésterciů a za Caracally činil roční příjem prostého vojína 750 denárů (= 3.000 HS). V Augšpurku/Augusta Vindelicum nalezen ve čtvrti Oberhausen ve vyschlém řečišti Wertachu na místě opuštěné továrny poklad 5600 stříbrných dénáriů o váze patnácti kilogramů. Je to největší stříbrný poklad nalezený v Bavorech, zveřejněn roku 2021. Nejstarší ražba je z éry Nerónovy, nejmladší Septimia Sevéra a summa mincí znamená jedenácti- až patnácti roční legionářovo služné. 

Legát koncem 1. st. n. l. bral od 100.000 HS ročního žoldu, vojenský tribun/chíliarchos až 80.000, vojenský tribun za Augústa 9.000 HS. Vojáci pomocných sborů/spojenečtí vojáci v žoldu měli za Augústa 187 dénárů ročně (= 748 HS), a dvě staletí později 100 dénárů (= 400 HS), u kavalerie až 800 HS. O soudních pravomocích vojáků v dominátu viz pod ceny a byrokracie.

Centurió/řec. hekatonarchés, jehož odznakem byla révová hůl (symbol zachován v moderních armádách britských), bral ročně koncem republiky 2500 dénárů (= 10.000 séstertiů), za Augusta 1125 až 2250 dénárů (= 4.500 až 9.000 séstertiů; ale prímípílus 4500 dénárů = 18.000 HS), za Caracally už 12.500 denárů (50.000 sesterciů). Prímipílus za Domitiána pobíral ročně až 30.000 denárů (až 120.000 séstertiů). Roční plat vojáka pomocných sborů/auxiliárií za Augusta činil 187 denárů (748 sesterciů), praetoriánské gardy v téže době 750 denárů (3.000 sesterciů). 

Vysoké důstojnictvo dostávalo za principátu velké roční naturálie v obilí, oleji, slanině, vínu, soli, vosku, mezků, koní, dokonce stolovací výbavu, šatstvo a služebnictvo včetně žen-otrokyň (srov. výčet "generálské gáže" u Trebellia Pollióna v jeho biografii Claudia Gotského, popř. u Flavia Vopiska v životopisu Aureliánově, byť určených vymyšlenému adresátovi, ale asi jen málo co do obsahu darů a ukazující též, jak byla armáda zatížena byrokracií a personálními náklady). 

Již za Augusta jsou ovšem doložena v Itálii zběhnutí před odvody. Majitelé půdy byli povinováni odvést stanovený počet mužů v jednotlivých odvodních obvodech, capitulum; teprve mnohem později v krisi říši, kdy chyběla pracovní síla, statkáři platili eráru náhradou peníze. Tiberius provedl inspekci po venkovských manufakturách, kde byli zadržováni zajatí pocestní a lidé, kteří se tu ukryli ze strachu před vojnou: raději šli manuálně pracovat, což je u městského Římana prapodivné! Císař Claudius zakázal vojákům vstupovat do domů senátorů k pozdravným raním návštěvám (projev tradičního klientelského vztahu).

Principát byl z novověkého hlediska vojenskou diktaturou. Někdy liberální, osvícenou, jindy brutální. Vůle vojáků, resp. jejich velitelů, byla nevypočitatelná. Někdy někoho provolali císařem, jindy vraždili třeba i toho, koho ještě před měsícem milovali. Přitom z velké části nešlo jen o peníze, o žold. V Římě se vojáci obvykle do veřejného života nepletli. Masy Římanů potulujících se po náměstích a posedávajících po amfitheátrech a a v cirku nebylo možné vojáky během nepokojů zkrotit. Největší starostí principů bylo nakrmit Římany, kteří nikdy nebyli vedeni k tomu, aby se sami uživili. Rozlobený dav dokázal snadno zvrátit panovníkovo rozhodnutí, jak ukázal případ z roku 212 n. l., kdy vzbouření lidu osvobodilo oblíbeného praefecta před popravou a donutilo dokonce císaře předat katovi vojáky, kteří onoho muže zatýkali, viz tam.

Císaři většinou platili dobře a za všechno: za provolání (které si mnohdy koupili, popř. to zařídili příbuzní, srov. syrskou Arabku Iúlii Mammaeu), výročně i v pozůstalosti. Vojáci málokdy brali ohledy na názory senátorů, spíše jimi opovrhovali: oligarchická republika je neoslovovala. Např. brutálně chaotický císař Neró byl milován Parthy, kteří dokonce ještě roku c. 88 n. l. podpořili jakéhosi dobrodruha, který se na Východu prohlásil za (Pseudo)Nerona (srov. o desetiletí dříve Terentia Máxima a dalších deset let před ním prvního z Pseudonerónů).

Po atentátu na Gáia se ze strachu z věcí budoucích skrýval Claudius v paláci za závěsem. Jistý řadový voják spatřil jeho nohy, vytáhl ho na světlo a překvapivě pozdravil jako imperátora: tak se stal císařem do té doby vysmívaný člen iúlsko-claudijského rodu Claudius, první z príncipů, kterého si vybrali vojáci sami. Aby se zmenšilo risiko náladovosti armády a hlavně praetoriánské gardy v Římě, byl vymyšlen systém adopčních nástupců s titulem caesarů (oproti panovníkově augustus).

Othónova smrt roku 69 n. l. se neslučovala s jeho dosavadním životem. Byl pokládán za změkčilce ochotného k jakékoli neřestné lumpárně. Ve smrti prokázal pravý opak. Po nerozhodné bitvě v poli připravil pozůstalost, vyspal se a ráno bodl do srdce. Není časté v historiích starého věku, aby imperátor byl tolik obdivován vojáky a milován, že si prý jich několik vzalo život u jeho hranice a jiní se pozabíjeli v souboji.

Západní legionáři, sloužící v Galliích, Germániích, Moesiích apod. neprohráli žádnou z občanských válek ani válek za císařství.

Od Nervy a Tráiána byl nástupci trůnu/princové soustavně představováni vojsku. Na začátku třetího století n. l. systém pozvolna kolaboval: nabídek ze strany zájemců bylo příliš mnoho. Po hluboké krisi v polovině tohoto století se na konci systém zase stabilisoval a vydržel až do rozdělení říše.

Diocletiánus rozdělil armádu na dvě základní části, viz rok 293. Comitátensés (od comitátus, doprovod) byli vojáci mobilních jízdních i pěších jednotek, které měl k disposici každý z tetrarchů. Řekli bychom „jednotky rychlého nasazení“.

Druhou skupinou byli límitáneí resp. rípáriensés, hraničáři resp. pobřežní vojsko, vojáci v hraničních pevnostech. Do těchto jednotek se rukovalo a posilovali je barbaři jako auxiliarii. Bylo to nejméně půl milionu mužů ve zbrani.

O disciplině římských legionářů a rušivých vlivech na ni vypovídají slova z korepondence císaře M. Aurélia Antónína o poměrech v Orientu: „Vojákům, napodobujícím Řeky, neprospěje více nikdo jiný, než velmi přísný člověk. Ten už jim vyžene z hlavy myšlenky na horké lázně sejme jim z hlavy, krku a klína všechny květinové věnce.“

Tehdy krotil legionáře Avidius Cassius, Auréliův vzdorocísař. Držel vojáky na pochodu při slanině, chlebu a octové limonádě, tedy klasické stravě z dob dávno minulých. Jako první dal popravit ukřižováním zpupné centurióny.

Roku 408 Honorius vyloučil z armády všechny polytheisty.

Tresty byly v armádě velmi přísné. Selhání v boji a zbabělost bývala trestána naprostou ignominií a kolektivně i trestem smrti, decimací jednotek (každý desátý voják byl popraven). Nespokojenost legionářů pod slabým velením vedla naopak téměř pravidelně ke vzpourám. Srov. k tomu například vzpouru v hispánské armádě roku 206. Byly-li nastoupené legie spokojeny, bušili vojáci do štítu koleny, když se hněvali projevovali nevoli tlučením kopími do štítů. 

Někdy se jednotka pověřená dohledem nad "spojenci" násilně přilepšovala na jejich účet, až se také domohla přímé vlády nad obsazeným státem: srov. osud Loker roku 205 a jejich "vládce", propraetora Q. Pleminia.

Ojedinělý byl případ kampánské legie, jíž byla roku 282 svěřena ve válce s Pyrrhem ochrana Rhégia. Vojáci praefekta Decia Iubelliona/Vibellia povraždili zvolené úředníky hellénského státečku a vládli mu přes deset let. Teprve po pádu Tarentu se Rhégijští dočkali nápravy: Římané město roku 270 dobyli a kdo boj z kampánských legionářů přežil, byl v Římě sťat. Hellénům se dostalo plné náhrady škod...

legionářské vzory, slavní římští vojáci; viz také pod věnce: L. Sergius Catilina byl vnukem praetora M. Sergia Sily, hrdiny z dob II. púnské války: v boji s Hannibalem přišel o ruku, dvakrát uprchl ze zajetí, přišel o nohu a bojoval s jednou rukou. L. Siccius Dentatus, tr. lidu za konsulů Sp. Tarpeia a A. Aternia, měl zpředu 45 jizev, osmkrát vítěz z provokace, 120x celkově v bitvě a osobně se zmocnil 34x kořisti, 18x dostal hastum púrum, 25x falery, 83 řetězy, třikrát hradební věnec, obleženecký jednou, získal finanční odměnu od státu, deset zajatců a dvacet volů. Konsula T. Romilia usvědčil ze špatně vedeného tažení.

Jistý Sabín Sp. Ligustinus sloužil od roku 200 s přestávkami po 22 let (přitom byl otcem čtyř chlapců) a v roce 171 mu bylo přes padesát: domáhla se práva účastnit se makedonského tažení, což mu bylo umožněno. Za svou karieru byl 34x vojevůdcem odměněn finančně a mimo jiné byl šestkrát vyznamenán "občanským věncem", coróna cívílis, nejvyšším vojenským vyznamenáním.

M. Marcellus bojoval v čele vojska jako vojevůdce 41x, Caesar 50x (včetně občanských válek) a za jeho velení padlo v bojích na 192 000 lidí! Ve válce Římanů pod Lúcullem (do 73) s Mithridátem padlo na pontské straně na tři sta tisíc vojáků. Jeden z Caesarových centuriónů (Cassius?) Scaeva při hájení jedné z pevností před Dyrrhachiem roku 48 měl za masivního ostřelování pompéjovci sto dvacet zásahů ve svém štítu (prý obléhatelé na posici vystřelili toho dne na třicet tisíc šípů). 
Caesar současně dokázal číst či psát, diktovat a poslouchat. Přitom všem dokázal souběžně diktovat čtyři dopisy a když neměl nic jiného na práci, tak sedm!

Ojedinělým okamžikem římských dějin byla roku 28 n. l. válka s Frísy. Nero Claudius Drusus,  mladší bratr pozdějšího principa Tiberia, stanovil poraženým Frísiům roku 12 př. n. l. tribut spočívající v dodávkách hovězích kůží pro armádu. Byl klid, dokud jistý Olennius, jeden ze starších centurionů ve funkci proviantního náčelníka, Frísiům nenakázal za měřítko kůži zubří, zvířete v té době častého v dolnogermánských lesích a nivách. Tolik dobytka nebyli s to Frísiové vypěstovat a zadlužovali se. Když právě přišli vojáci pro tibut, ukřižovali je; Olennius unikl do pevnosti Flevum, snad dnešní Velsen v Severním Holandsku (provincie). 

Legát pro praetore dolnogermánských legií L. Apronius povolal posily z Horní Germánie a vytáhl na pomoc obleženým. U posvátného háje bohyně Baduhenna se Frísiové Římanům postavili a po celodenním boji udrželi útoky legionářů. Apronius se nesnažil ani pochovat padlé. V jiné bitvě téhož dne, která se táhla přes noc, pobili Germáni jiných devět set legionářů a dalších čtyři sta, kteří unikli na statek bývalého žoldnéře v římských službách Cruptoriga, se v obavě ze zrady navzájem pobilo. Je to v historii římského vojenství největší sebevražedný masakr. Tiberius frískou poražku tajil a ani nepomyslel na odplatu ani potrestání vojevůdce. 

Nejtrpčím rokem římských dějin byl rok 259 n. 260 n. l. Císař Licinius Valeriánus byl u Edessy poražen a jat Peršanem Sápórem I. Po Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu největší z římských vojenských ostud: zbožtěná hlava státu Valeriánus se už domů nevrátil a buď zemřel v zajetí stářím, nebo byl umučen (vládl 253 – 259/260).

Podle jedné verse ho Peršan používal jako stoličku pro vsednutí do sedla koně. Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii.

9. srpna 378 významně porazili Visigoti s Ostrogoty (Tervingové s Greuthungy) s posilou Alanů a Hunů u Adriánopole Římany pod Valentem, který uhořel, padli všichni hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 260 největší římská porážka od barbarů.

Pozoruhodný byl osud císaře Tetrika a jeho syna, které porazil Auréliánus. Oba byli vedeni v triumfu (nad občany!), ale vzdorocísař byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, Tetricus obdržel doživotní správu Lúkánie. Je to ostatně jediný případ, kdy u Římanů někdo přežil, a ve zdaru, občanskou válku. Druhým takovým případem je jistý Vetranió, proticísař Magnentia a Kónstantia roku 350 a prý nastrčený bídák, který se dal Kónstantiem přemluvit a odešel do soukromí s pěknou státní pensí! Tehdy bez triumfu.

Nesrovnatelné se starým věkem: statistici ozbrojených sil Spojených států uvedli, že si vzalo život více vojáků než jich padlo v boji (Afghánistán). Z 1,4 milionů vojáků všech zbraní se v první 155 dnech roku 2012 zabilo 154 vojáků, jeden denně. V počtu byli vojáci v aktivní službě, nikoli vysloužilci.

Nejvýraznější římské vojenské katastrofy/vítězství
390, 17. července na říčce Allii porazili Kelti Římany a obsadili Řím
216, 2. srpna u Cann v Apulii padlo v bitvě s Hannibalovými Kartháginci a jejich spojenci na 50 až 70 tisíc Římanů, vojáci osmi legií
137 čtyři tisíce Numanťanů porazilo armádu čtyřiceti tisíc Římanů.

105, 6. října u Arausia porubali Kimbrové na 80 tisíc Římanů se spojenci, dvě konsulské armády, a k tomu údajně též 40 tisíc lidí z trénu
82 před branami Říma v bitvě občanské války mezi sullovci a máriovci padlo na obou stranách na padesát tisíc legionářů

69, 6. října u Tigránokert, rekordní římské vítězství: Lucullus v čele šesti tisíc Římanů porazil dvacetkrát silnějšího Tigrána Armenského; roku 61 n. l. Suetonius Paulinus se dvěma legiemi a sedmi tisíci muži pomocných sborů porazil kdesi v jižní Anglii keltské vojsko v čele s královnou Boudikkou čítající údajně 230 tisíc mužů (jejich ztráty činily prý osmdesát tisíc, římské čtyři sta, viz rok 61+).

53, 5. června u Karrh Parthové zničili armádu M. Licinia Crassa, dvacet tisíc padlých, deset tisíc zajatců
9 n. l., září bitva v Teutoburském lese, na dvacet tisíc padlých 
28 n. l., porážka L. Apronia Frísiy u háje bohyně Baduhenny, po níž si na čtyři sta legionářů vzalo vzájemně život - ojedinělý počin v římských dějinách (další dílčí ztráty v boji na 900 legionářů, z bitvy souběžné údaj chybí)

231 mesopotamská katastrofa Sevéra Alexandra ve válce s Peršany; vinou císařovou ztracena třetina armády 

258 n. 259/260 po bitvě u Edessy Peršany zajat císař Valerianus, který vítězi Šápúrovi sloužil jako stolička pro vylézání na koně

269, léto, u Naissu poraženy Auréliem Claudiem (II.) voje rabujících germánských invasorů, jichž údajně padlo na padesái tisíc 

378, 9. srpna u Adriánopole Gotové s Alány a Huny porazili císaře Valenta, jehož tělo nebylo nalezeno, dvacet tisíc padlých Římanů, dvě třetiny armády

[1071, 26. srpna u Manzikertu/dn. Malazgirt poblíž Vanského jezera po zradě vlastních lidí rozdrtili seldžúčtí Turkové pod sultánem Alapem Arslanem Rhómáie neboli Východořímany vulgo Byzantince s císařem Rómánem IV. Diogenem. Panovník padl do zajetí, po slibu územních ústupků, peněz a princezny byl propuštěn, ale domácími vzbouřenci brutálně zlikvidován, viz rok 259+: Seldžúkové získali Anatolii a dodnes na vítězství vzpomínají jako na světodějnou událost turkické a turecké velikosti]

Legió, "Legie", m. v Asturii v Tarrakónské Hispánii, dn. León§ 29, 298+ a srov. pod legionáři

légis actiónés, procedurální formulace právnické§ 304

lehkooděnci, peltastai, též psíloi/"nazí", lat. caetrátí§ 429, 420, 221

Lech, lat. Licus, ř. v Bavorech§ 15-, 393+ 

Lechaion, přístav v Korinthiadě při Korinthském zálivu§ 628, 391, 370, 367, 243, 218

Leiden, holand. universitní město a sídlo Rijksmuseum van Oudheden s sbírkou papyrů§ 2686 a srov. pod Lugdúnum Batávórum

Léios z Antiocheie, kněz/telestés nezn. kultu§ 173

leipogramma, leipogrammatikos, č. lipogram§ 250+ a viz pod autorství

Leipsydrion, pevnost v Attice při hranicích s Boiótií§ 513

leitúrgiá, lat. múnus§ 508, 222, 197 (Hyllarima v Kárii), 188 (Mílétos/Pédasy) 

Povinné finanční služby bohatých občanů (athénskému) státu, např. vystrojování válečných lodí na vlastní náklady (triérarchiá: sedm let péče o výstroj lodí přišlo na konci peloponnéské války na šest talentů, jak vypočetl Lýsiás v jedné ze svých řečí pro svého klienta), výprava divadelních sborů stála třicet min, chorégiá, závodů a běhů o náboženských slavnostech a starost o ‚tělocvičny´, gymnasiarchiá, nebo hostin pro příslušníky vlastní fýly, hestiásis. Velké panathénaie stály jednoho roku 25 talentů a 1725 drachem, roční výdaje na stovku slavností a her s nimi spojenými přišly Athéňany ve čtvrtém století, stát a soukromníky, na sto talentů. 

Démosthenés, který roky usiloval o převedení divadelního fondu pro chudé do válečného rozpočtu, kolem roku 350 tvrdil, že náklady na dionýsie a panathénaje jsou vyšší než pro námořní válečnou výpravu; srov. antidosis, viz více o chorégii pod tragédie a o válečné dani pod symmoriá. Mnohem později Plútarchos jistě s nadsázkou napsal, že na divadelní tragédie vydali Athéňané více peněz než na válku s barbary, rozumí se Peršany. Obecně o kultovních slavnostech v hellénském světě platívalo, že s agregovanými hrami přinášeli obci zisk. 

V dobách principátu a dominátu byly leitúrgiai, lat. múnera (srov. podobný vztah soukromníků k vypravování her vč. gladiátorských), v římském světě povinnosti bohatých Římanů a provinciálů/měšťanů brát na sebe náklady na některé veřejně prospěšné práce, údržbu veřejných staveb a komunikací, náklady na zábavu, hry apod.  

Římané republikánské éry měli obdobu v leitúrgiích ve válečných nařízeních konsulů jako například roku 214 ve válce s Hannibalem, viz tam: lidé s censem z roku 220 mezi padesáti až sto tisíci assy museli postavit námořníka s půlročním žoldem, z příjmové skupiny sto až tři sta tisíc assů námořníky tři a k tomu jejich celoroční služné. Uchazeči o aedilské a quaestorské úřady vypravovali na své náklady lidu podívané v cirku. 

Lej-cu/Leizu, manž. Chuangtiho, jiným jménem Si Ling-š'/Xi Lingshi§ 2637 

Lej-wang z Čou, císař, v pinyin Leiwang§ 376, 369