153-151
************************************************************
153.
Ol. 156, 4
159 SE
95 AE
(Speusippos) | (Faidriás)
a. u. c. 601
Q. Fulvius Nobilior a T. Annius Luscus
************************************************************
V Delfách v druhé polovině roku archonátu Filokratova poctili vavřínovým věncem, proxenií, souběžným občanstvím/isopolítejí, promantejí, asýlií, atelejí a proedrií ve všech delfských slavnostech tři soudce z Opúntu i s jejich písařem/tajemníkem, grammateus, za positivní arbitráž ve sporu, jehož předmět neznáme.
T. r. se senátu, protektorům dynastie, presentoval Attalos (III.), syn Eumena II. a synovec Attala II., nástupce trůnu v Pergamu. Byl prý přijat senátory vlídně/filanthrópós a získal pocty přiměřené jeho věku; bylo mu c. sedmnáct, srov. rok 168. Podobně byl přijímán v hellénských městech, jimiž se svými průvodci procházel.
V létě se do Říma ze Syrie vypravil c. sedmi osmiletý Démétrios (II.), syn krále Démétria I. Sótéra, aby zasáhl jako otcův vyslanec a vlastně i jako nové seleukovské rukojmí ve prospěch svého otce, který mimo jiné na důkaz své oddanosti „římskému lidu“ předal Andriska, údajného syna Perseova (srov. rok 155). Senát podivného chlapíka internoval kdesi v Itálii s tím, že město nesmí opustit. Viz dále rok 151.
V Římě totiž o syrských záležitostech již delší dobu osobně jednali Hérákleidés, vždy straník a diplomat Antiocha Epifana a jeho syna Eupatora, s Balou alias Alexandrem a s Láodikou VI., dcerou Antiocha IV. (jako pontská královna L. II.), jichž se ujali s podporou Attala v Kilikii (viz rok 155). Římem už šly řeči o tom, že Démétrios I. celý den nedělá nic jiného než že pije; což ostatně dělal už za svého římského pobytu.
Nyní jich bylo použito proti Démétriovi Sótérovi a na destabilisaci seleukovské říše. Jeho útěk z Říma nezůstal zapomenut, přišla hodina senátní odplaty. Ačkoli většině v Římě bylo jasné, o co jde, úplatky spiklenecká skupina dosáhla toho, že senát uznal Alexandra s Láodikou VI. za děti krále Antiocha Epifana! V usnesení se pravilo, že je senát podpořil ve snaze ucházet se o otcovský trůn. Alexandros se pak se „sestrou“ Láodikou vrátil do Kilikie. Hérákleidovskou stranu finančně významně podporoval kilikijských dynasta Zénofanés z Olby, mocnář chrámového státečku (srov. rok 155). Hérákleidés, viz rok 162sq., začal ihned v Efesu sbírat na podporu nároků Alexandrových vojsko.
V Palaistíně se vůdce Makkabajů Iónathan přidal na stranu Alexandrovu, který nyní v Kilikii vyhlásil své nároky na seleukovský trůn. Alexandros za to Iónathana uznal za velekněze v Jerúsalému a za místodržitele města (od roku následujícího). • Od roku 150 se Iónathan stal stratégem a meridarchem, tj. vládcem malého teritoria, zřejmě blíže nespecifikovaného iúdského knížectví, autonomní součásti jedné ze seleukovských stratégií (srov. rok 150).
V Egyptě králové Ptolemaios VI. Filométór I. a jeho sestra a choť Kleopatrá II. Filométór neboli Bohové milující matku/Theoi Filométores I., přivzali ke spoluvládě svého syna, tehdy nejvýše desetiletého Ptolemaia Eupatora, jemuž novověká historiografie nedává dynastického čísla (viz k tomu u roku 163). Eupatór byl prohlášen králem na Kypru, kde „vládl“ do roku c. 150. Byl zároveň prvním králem z Ptolemaiova domu, který vládl v této vyčleněné části říše jako údělný vládce; Kýréné byla oddělena již roku 163, kdy se také mohl narodit Eupatór, viz tam.
Podle rozšířené úvahy se Eupatór narodil již 15. října 166 (?), jako osmiletý byl epónymním knězem Alexandrovým, někdy před 5. dubnem 152 se stal spoluvládcem sourozeneckých rodičů a brzy na to, snad v létě (před 31. srpnem), zemřel; srov. k tomu rok 150.
Z Kúria pochází fragment nápisu na podstavci Eupatorovy sochy s dedikací "králi Ptolemaiovi, bohu Eupatorovi, z krále Ptolemaia a královny Kleopatry, bohů Filométorů". Další čtyři řádky byly kdysi vyškrabány (damnatio memoriae od strýce Euergeta II.?). Je to jediný řecký přímý doklad, že Eupatór byl synem Filométorovým.
Na Théře 29. roku Filométora I. poctili cvičenci gymnasia/aleifomenoi, "naolejovaní", svého gymnasiarcha od dvou let Batóna břečťanovým věncem. Za další tři roky své činnosti, kdy též ze svého platil ceny o hrách, si vysloužil věnce zlaté, usnesení obce na stéle a svůj malovaný portrét/grapté tetíméken eikoni. Thérá tedy stále ještě patřila do ptolemaiovské říše.
Senát vypravil jednu ze svých diplomatických misí do Karthága (srov. rok 156). Neustále se totiž "řešily" územní spory s Masinissou, viz rok 160. Jejím členem byl též chauvinista M. Porcius Cato Censorius, jenž své dojmy z hospodářské prosperity Karthága shrnul v příšerně upřímnou větu a politický program, který bývá dodnes často citován a napodobován: „ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam! - dokei de moi kai Karchédona mé einai!“, volně v řečtině „mám ten pocit, že by Karthágo nemělo existovat!“ (srov. roky 152 a další).
Takový dojem na něho udělalo ekonomické zázemí púnského státu, jeho potenciál. Po návratu z Afriky ukazoval senátorům fík a ptal se jich, kdy že byl utržen ze stromu. Mysleli, že teď právě. Nenávistný štváč je vyvedl z omylu: "Vězte, že byl utržen v Karthágu před třemi dny: tak blízko od hradeb máme nepřítele!/atquí tertium ante diem scitóte décerptam Carthágine: tam prope á moerís habémus hostem!" Catonovým oponentem v senátu byl jiný konservativec, P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, cos. 155, který naopak tvrdil, že púnské veleměsto, tehdy s asi třemi sty tisíci obyvateli, by mělo zůstat zachováno: "dokei moi Karchédona einai". Viz rok následující.
Pokračovaly boje v Hispániích. Karos, vůdce Bellů, viz rok předešlý, před konsulskou armádou Q. Fulvia o třiceti tisících mužích vyklidil Segédu s nedostavěnými hradbami a Bellové uchýlili své rodiny k Arevakům. Bellů v poli stálo tehdy dvacet tisíc pěších a pět set jízdních bojovníků. S arevackou pomocí Fulviovy legie zaskočili v hustém lese a šest tisíc Římanů padlo. Při pronásledování prchajících však byl Karos se svými lidmi napaden římskou jízdou střežící ležení a se šesti tisíci Keltibéry zabit; boje ukončila noc.
To se stalo v den římských vulkanálií/23. srpna. Ještě v noci se Arevakové shromáždili v Numantii, kde si zvolili za vůdce do války jistého Ambóna a Leukóna. Tři dny na to k dobře opevněnému městu/oppidu dorazil konsul Q. Fulvius posílen četou tří set numidských jezdců a deseti slony poslaných králem Masinissou/Massanasem. Koně keltibérské jízdy se před slony plašili a v bitvě pod hradbami jezdci prchli do města.
Pak však byl jeden ze slonů praštěn kamenem do hlavy a pustil se do vlastních řad. Přidali se jeho bojoví druzi a masakrovali Římany; toho využili Keltibérové a své vítězství dokonali: Římané ztratili tři slony, čtyři tisíce mužů, domorodci polovic (srov. osudovost místa s rokem 137sqq.). Když se Římané vzpamatovali, pokusili se dobýt Axeinion/Axinium, Uxama, kde měli Arevaková zásoby, ale opět pohořeli a se ztrátami byli odraženi.
Když pak poslal velitele jízdy Biésia, aby dojednal podporu sousedních Keltibérů, byl na zpáteční zaskočen, v boji zabit a s ním další Římané; nově získaní spojenci, nevíme, kteří, utekli. Do toho přišla vzpoura v Okile, kde byl římský trén. Byla to katastrofa: Římané přišli o zásoby a obklopen nepřáteli dal Q. Fulvius přednost přezimování ve vojenském ležení a nikoli po městech/oppidech. Tehdy zemřelo mnoho vojáků zimou a hlady.
Po zimě, tedy roku 152, dorazil s čerstvými osmi tisíci pěšáky a pěti sty jezdci nový konsul M. Claudius Marcellus, viz rok následující, a dobyl oppidum Ocilis/Okilé, které loni opustilo římské spojenectví. Nijak se nemstil, vzal rukojmí a pokutu třiceti talentů stříbra. Keltibérové Bellové, Arevakové a Tithové chtěli vyjednávat, když se dozvěděli Nergobrigové, jak Říman mírně jednal s obyvateli Okily, žádali o podmínky, za něž si mohou rovněž vykoupit mír: měli na své náklady vydat sto vyzbrojených jezdců jako spojenecké vojáky.
Ve stejný čas ale Nergobrigové, jiní od těch, kteří sjednali dohodu, napadli římský trén a zmocnili se velké kořisti. Když dorazili smluvní jezdci, dal je Marcellus zavřít, koně prodat a armádě dal nergobrižské území v plen. Tehdy přišli s prosíkem, ale odpovědí jim byla výzva, že je vyslechne jen v případě, že o mír budou žádat také Bellové, Arevakové a Tithové dohromady. Tak se stalo a Marcellus poslal jejich vyslance do Říma. Senát však jejich vyjednávací podmínku, totiž obnovu Gracchova míru z roku 179, nepřijal.
Nato obnovil Marcellus začátkem roku 151 válku, dobyl Nergobrigu a přezimoval v Cordubě, do níž zavedl osadu římských kolonistů. Po přechodné ztrátě Nergobrigy ukončily tři keltibérské národy svou válku dohodou u Numantie vydáním rukojmí a peněz ještě před příchodem L. Licinia Luculla na jaře 151, viz tam. • Marcellův třetí konsulát byl nezákonný, neboť ho zastával už po dvou letech a nikoli až deseti: lex Genucia z roku 217 zjevně stále ještě s pozastavenou účinností v platnost, srov. tam. Pravděpodobně na cestě z Hispánií zahynul trojnásobný konsul M. Claudius Marcellus, vnuk stejnojmenné bojovníka s Hannibalem, roku 150 při lodním neštěstí kdesi před břehy Afriky; podle jiné zprávy se tak stalo na cestě za Masinissou roku 148 v roli vyslance (pokud král zemřel až t. r., viz rok 149).
V Zadní Hispánii/Hispania Ulterior vpadli Lúsitánové pod Púnikem, viz rok předešlý, do Baetiky a pustili se do Ibérů kolonisovaných Púny: staří obyvatele jihu dn. Španělska v provinciích Málaga, Granada, Almería a v regionu Murcia nazývali Bastétanové a Bastulové, popř. Blastofoiníkové.
V bojích s nimi padl Púnikos zasažen kamenem a jeho nástupce jmenovaný prameny jako Kaisaros velmi úspěšně válčil s novým praetorem L. Mummiem, dokonce se zmocnil římského ležení a vzal život devíti tisícům Římanů, které s sebou praetor přivedl. Dobytá bojová znamení poražené legie a jejích pomocných jednotek pak dal nosit Římanům k ostudě po celé Keltibérii.
Praetor však dokázal v ležení obnovit údernost své zbývající síly pěti tisíc vojáků, doplnil jejich počty na devět tisíc pěších a pět set jízdních, a vytáhl proti Lúsitánům na západ, když plenili území Kúneů/Cynetů na jihu dn. Portugal, spadající pod provincii a pod vůdcem Kaukainem dobyli jejich sídelní opppidum Konistorgis, dn. polohy neznámé.
L. Mummius, který se osm let později ozdobí přívlastkem Achaicus, pobil dva lúsítánské voje obtížené kořistí, nejméně patnáct tisíc Lúsítánců, a co Římané nedokázali odnést (opět to byl majetek oloupených civilistů, který nebyl majitelům vrácen), obětovali v plamenech válečným bohům. Zatímco část Lúsítánů vyrazila na pomoc při obléhání Okily, viz zde výše, druhá se přeplavila do Afriky: podle jednoho podání se tato část Mummiova tažení odehrála po přechodu moře u Gibraltaru/para te tás stélás tás Hérákleiús ton ókeanon eperón, čemuž se dnes obvykle nevěří.
Mummia pak čekal v Římě triumf, což se jeho nástupci, praetorovi roku 152 M. Atiliovi Serranovi, nezdařilo, ačkoli je v poli porazil, sedm set jich zabil a dobyl údajně sídelní oppidum Lúsítánů řeckým jménem Oxthrákai/dn. neznámé polohy. Většina Lúsítánů a jejich spojenců Vettónů uzavřela s Atiliem mír, ale jakmile provincii opustil, válka, alespoň proti římským spojencům, vypukla nanovo.
Praetor roku 151 Ser. Sulpicius Galba přes počáteční úspěch v poli proti Lúsítánům také pohořel. Za jediný den a noc s celou svou armádou urazil pět set stadií/přes devadesát kilometrů (!) a jakmile přišel na dohled Lúsítánů, postavil vojáky do bitevního šiku. Zvítězili, ale pronásledování prchajících bylo unaveným Římanům osudné: Lúsítánové obrátili a Galba přišel o sedm tisíc mužů, sám prchnul s jezdci do Silpie/Karmóny. Zde konsolidoval oddíly, postavil na nohy novou armádu s dvaceti tisíci spojenci a přezimoval v kúnejské Konistorze na jihu, srov. zde výše a viz dále rok 151.
V Římě začal úřední rok nástupem konsulů dne 1. ledna, což zůstalo až do konce starého věku a pro Evropany je 1. leden začátkem kalendářního roku dodnes. Důvodem byla t. r. žhavá situace v Hispánii, srov. rok předešlý a zde výše, a pak to už nikdo nechtěl měnit. • V římských dějinách byl původně začátek kalendářního roku v srpnu (viz rok 463 a 450), pak vrácen na 15. květen (srov. rok 450), později byl posunut u části úředníků funkční nástup úřadu na den 13. prosince (viz rok 423), roku 391 byl opět posunut na den 1. července a naposledy bylo hýbáno nástupem konsulů roku 218, kdy byl začátek úředního roku položen na den 15. března.
************************************************************
152.
Ol. 157, 1
Leónidás z Rhodu (počtvrté!)
160 SE
96 AE
(Lýsiadés II. či Epainetos) | (Andreás)
a. u. c. 602
M. Claudius Marcellus III. a L. Valerius Flaccus (zemřel v úřadu, nikdo za něj volen nebyl)
************************************************************
Leónidás z Rhodu dosáhl, včetně účastníků novověkých atletických podívaných, zcestně zvaných olympijské hry, jako jediný olympioníkos dějin čtyř vítězství za sebou (a to v epónymní soutěži), k tomu dohromady dvanáct olympijských vítězství! O olympských prventstvích se zahrnutím novodobých pozoruhodností viz v indexu pod hry.
„Občané“ Makedonie, přesněji všech čtyř Makedonií, žádali na senátu, aby syn likvidátora makedonské státnosti Aemilia Paulla P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus (Numantinus), též Mladší/Minor zvaný, rozhodl a urovnal jejich domácí sociální i konstituční spory. Scipio Aemilianus odmítl a raději se vypravil do Hispánií, viz rok následující (Makedonie byla nuda, války bývají lukrativnější...).
Alexandros, tj. Syřan Balás, kryt senátním uznáním, viz rok předešlý, odplul z Kilikie do Ptolemáidy ve Foiníkii, kterou obsadil a kde se dal najatým vojskem provolat králem. Alexandros I. Theopatór Euergetés, vulgo Alexandros Balás, vládl do roku 145, od roku 150 samostatně, bez protikrále. K invasi do Syrie n. Babylónie zřejmě došlo pravděpodobně v prvních měsících roku následujícího. Během tažení se zjevně dostal Démétrios do defensivy a opevnil se v Antiocheji, kterou Alexandros oblehl, viz rok 150. Čelil útočníkovi, který měl podporu ptolemaiovskou, attalovskou i ariaráthovskou, a ovšemže římskou, po jeho boku nestál nikdo, z domácích málokdo. První bitvu a alexandrovci však démétriovci vyhráli a "mnoho tisíc" nepřátel v ní padlo.
Seleukovec Démétrios I. Sótér se ještě před invasí snažil získat na svou stranu Iónathana: učinil ho místodržitelem, vrátil mu rukojmí bakchidovského míru z roku 159, všechny zajatce, povolil mu obnovit hradby Jerúsaléma (srov. tamtéž), zbavil ho plateb tributu, údajně sám se zavázal platit roční tribut a slíbil vládu na Ptolemáidou. Seleukovské posádky s výjimkou Jerúsaléma a Baithsuru samy od sebe vyklidily svěřené pevnosti.
Alexandros I. Iónathana zvaného Apfús však již uznal za velekněze (viz předešlý rok), jímž se nyní skutečně stal, a Démétrios Źidy za spojence nezískal. Tento úřad, v dobách druhého chrámu spojený s mocí a autoritou knížecí (srov. rok 455), přešel tak přes protesty orthodoxních židovských skupin do rodu Hasmónajů (srov. rok 309, 166 a 159).
Král Ptolemaios VI. Filométór I. do právě rozjíždějící se „občanské“ války v říši Seleukovců zasáhl rozhodným způsobem. Také se postavil na stranu Alexandra I., podpořil ho finančně a materiálně a v Ptolemáidě ho zasnoubil se svou nejstarší dcerou Kleopatrou Theou Euetérií, která jako syrská královna vystupuje v chronografii jako Kleopatrá I. Stala se matkou Antiocha (VI.) Epifana Dionýsa a později byla manželkou dalších králů (srov. o tom přehledně rok 120). Zprvu se dařilo Démétriovi vetřelce držet při pobřeží, zlom však nastal roku 150, tam též svatba Kleopatry.
Král Numidů Masinissa poslal do Říma svého syna Gulussu s udáním, že Kartháginci zbrojí. Senát na základě této informace přijal tajné usnesení o válce proti Karthágu (srov. rok 156 a 153). Kartháginská rada předtím odhlasovala exulování čtyřiceti pronumidských politiků, kteří našli útočiště logicky u Masinissy. Král poslal syny Gulussu a Micipsu jednat do Karthága, nebyli však vpuštěni do města a Gulussa dokonce cestou domů insultován, několik mužů jeho doprovodu bylo zabito lidmi Karthalóna Samnity. Masinissa na to oblehl Oroskopy, město polohy neznámé, kontrolované Púny. Cesta k válce byla volná, viz rok následující.
V Římě bylo žalováno a odsouzeno "několik praetorů" za hrabivost/aváritia, okrádání provinciálů během svého funkčního období. Kdo to byl a kde a jak moc kradli, nevíme. Na konci roku zemřel v Římě Catonův nejstarší syn M. Porcius Cato Licinianus, designovaný praetor a zavedený znalec práva, otec konsulů M. Porcia Catona (118) a C. Porcia Catona (114). Zesnul též šestinásobný princeps senátu a pontifex maximus M. Aemilius Lepidus (veleknězem od roku 180), který si přál, aby mu synové vypravili co nejskromnější funus a aby za pohřební slavnosti neutráceli více než milion assů. ● T. r. byly podle ojedinělé informace vedeny úspěšné boje v Gallii, kde, s kým a kým nevíme.
************************************************************
151.
Ol. 157, 2
161 SE
97 AE
(Epainetos, srov. předešlý rok, či Zaleukos) | (Zaleukos)
a. u. c. 603
L. Licinius Lucullus a A. Postumius Albinus
************************************************************
Athénští znovu měli na talíři Órópos a skandál se svou vojenskou posádkou (srov. rok 156sq.). Vyhnanci si stěžovali na přehmaty athénské posádky u Achajů, viz rok 155. Ti nic nepodnikli. Za to stratégos spolku Achajů Menalkidás ze Sparty se dal órópskými exulanty přemluvit za slib deseti talentů a ten polovinu slíbil vlivnému Kallikratovi, aby akci prosadil ve spolku politicky; událost možná až z roku 150. Když se to v Athénách nějak dozvěděli, důkladně Órópos ještě jednou vyloupili, prý neorganisovaně, vzali, co ještě zbylo a stáhli se odtamtud i s posádkou.
Menalkidás s achajským oddílem přišel pozdě. Navrhoval vpadnout do Attiky, ale to u Achajů neprošlo. Mimo jiné také pro napětí ve Spartě, viz rok následující. Ačkoli Órópským vůbec nepomohl, peníze z nich přesto dostal. Kallikratovi podíl nevyplatil a bylo z toho mezi nimi nepřátelství, které se z osobní úrovně přeneslo na celospolkovou politiku, na nové spory o postavení Sparty. Menalkidás hledal nového spojence a našel ho v Diaiovi, svému nástupci ve stratégii, viz rok následující, jemuž ze svých deseti órópských talentů věnoval tři.
Třebaže Achajové nepodnikli na pomoc Órópu nic, přesto se dostalo Hierónovi z Aigiry, podle všeho synu Télekleovu (srov. k němu roky 160 a 155), podle nedatovatelného nápisu na stéle od Órópských bronzové sochy z vděku za to, že se za ně mezi Achaji bral a že jeho dům byl vždy Órópanům otevřený.
V rhodsko-krétské válce (vedena od roku 155, srov. tam) nabyli konečně převahy Rhodští. Jejich flotila byla jak co do počtu, tak co do výtlaku větší, ale trpěla nedostatkem mužstva. O způsobu, výsledku a době ukončení války nemáme zpráv. Na Krétě drobné lokální války pokračovaly i nadále. Krétské obce se postupně přeměňovaly v pirátská hnízda.
Andriskos, údajně Perseův syn Filippos (o jejich vztahu viz rok 212), ale ve skutečnosti prý kovář a syn jakéhosi valcháře nebo barvíře látek z Adramyttia, uprchl z římské internace do Mílétu (viz rok 153), kde se opět začal vydávat za Filippa (viz rok 149; roku 153 byl králem Démétriem Sótérem poslán do Říma, srov. tam). Když Mílétským vykládal, že byl jako mimino Perseem svěřen do péče jakémusi Kréťanovi a ten že mu odkázal psaní s lokalisací dvou míst v Amfipoli a Thessaloníce, kde je zakopáno 150 a sedmdesát talentů ve stříbře, úřadové ho zavřeli. Pak se jim ale někdo z diplomatů, kteří měli cestu kolem (asi římských) vysmál a chlapíka pustili.
Hudebník Níkoláos z Makedonie, Andriskův přítel, našel jistou Kallippu, kdysi milenku krále Persea, nyní provdanou v Pergamu za jakéhosi Athénaia (žádná přízeň s vládnoucí dynastií, i když o ní moderně spekulováno; o jejím možném otci Kallippovi viz roku 168). Asi ji dojal sirotkův románek, dostal od ní peníze na cestu a purpurové roucho a radu, že thrácký dynasta Térés je ženat s dcerou krále Filippa V. (a že tedy asi jako manžel Andriskovy tety bude jeho nápadu nakloněn). Viz dále rok 149.
• Andriskos se pravděpodobně pokusil již někdy před rokem 155 (srov. tam) prohlásit králem v makedonské Pelle (srov. též rok 163), ale tento pokus evidentně nezískal velkou publicitu a teprve pak to zkusil u Démétria Sótéra. V attalovské říši žilo zjevně hodně Makedonů, běženců snad z roku 168, viz tam, kteří si mohli pamatovat na Perseovu rodinu a zaráží, že Andriskos přesvědčil právě Kallippu, která pravděpodobně pobývala na královském dvoře. Attalos použil Makedony a Hellény, kteří utíkali ze svých vlastí a sloužili v jeho armádě za žold, ke kolonisaci. Eumeneia ve Frygii byla katoikie Achajů, které Attalos kdysi rekrutoval, popř. šlo o běžence z prohrané války roku 146: razili minci Eumeneón Achaión/Achajů z Eumeneia.
Attalovské vysloužilce thrácké usazoval do Apollónie ve Frygii a o nich bylo zaznamenáno ještě v císařské éře, že tam žili Lykioi Thrákes kolónes. O další attalovské kolonisaci a případné souvislosti s "héliopolíty" viz rok 133.
Vypukla válka mezi králem Masinissou a Kartháginci. Na osvobození Oroskop z obležení, viz rok předešlý, vytáhla do pole kartháginská hotovost o 25 tisících pěšácích a čtyřmi sty jízdními pod velitelem Hasdrubalem. Na púnskou stranu dokonce přeběhli Masinissovi taxiarchové Agasis a Súbás se šesti tisíci numidskými jezdci, kteří se nesnášeli s královými syny.
V poli po celodenní bitvě nabyl vrchu Numid, jemuž bylo 92 let (jiný údaj: 88) a prý jedl už jen jen chléb bez masa. U krále byl právě návštěvou P. Cornelius Scipio Aemilianus, aby na pokyn L. Licinia Luculla požádal o slony pro nasazení v hispánské válce, viz zde níže. Megabitvu údajně sto deseti tisíců mužů (?) sledoval s jakési vyvýšeniny jako nezúčastněný a byl nadšen: že prý takové potěšení měli před ním pouze dva bohové za trojské války, Zeus z Ídy a Poseidón ze Samthráky.
Púnové využili Scipionovy přítomnosti a jednali o ukončení války. Byli ochotni vydat území kolem Emporia, zaplatit Numidovi dvě stě talentů hned a osm set ve splátkách. Kartháginci však odmítli vydat přeběhlíky a bylo po dohodě. Scipio odešel se svými slony zpět do hispánské války a v Numidii pokračovala válka kartháginská.
V bezvodé krajině Numidové drželi Púny v obklíčení, do něhož se po bitvě vmanipuloval Hasdrubal čekající na posly se zprávou o míru, až naprostá většina púnských vojáků zahynula hlady, žízní a nemocemi. Pak teprve velitelé Púnů Hasdrubal zvaný Boétharchos a velitel žoldnéřů a spojenců Karthalón přistoupili na zaplacení pěti tisíc talentů stříbra do padesáti let a vydání zajatců a zbraní.
Cestou do Karthága Púny ještě decimoval Gulussa za to, co ho potkalo před dvěma roky, viz, a do města se z 58 tisíc vojáků vrátila pouze hrstka. Rada na to odsoudila na smrt oba velitele, kteří numidský masakr přežili, neboť se snažila ve strachu před Římany svést na ně válku; popraveni zjevně nebyli a Hadrubal se objevil ve velitelské funkci opět o dva roky později. Kartháginci pak plnili všechny podmínky Římanů včetně vydání rukojmí a toho, že se vzdávají (viz rok 149sqq.).
Starý Numiďan posloužil jako provokatér války: podle míru římsko-kartháginského z roku 201 bylo totiž Karthágincům zakázáno válčit. Jeho celoživotní dílo se zdařilo: nová situace byla rozhodující záminkou pro Římany. K tomu se do římských vyslanců v kartháginské radě při slyšení opřel Giskón/Geskón, syn Hamilkarův, radikál v jakési v pramenech nespecifikované vysoké státní funkci (nezaměňovat s Giskónem zvaným Strytanos, členem vyslanecké mise do Říma roku 149, poslední púnské, která tam z Karthága dorazila). Domáhal se války s Římem a vyslancům se podařilo uniknout ze zasedání jen s obtížemi. V Římě jestřábi už žádné další důkazy o správnosti své politiky nepotřebovali.
Kartháginci sice rovněž poslali následujícího roku do Říma diplomatické mise, senát však už byl rozhodnutý o konečném řešení kartháginské otázky, kladl podivné podmínky a konal po Itálii odvody mužstva pro válku: všude se hlásili dobrovolníci o překot, neboť každý byl přesvědčen o snadném průběhu války a o velké kořisti. Viz dále rok 149.
Konsul L. Licinius Lucullus, děd slavného dobyvatele Orientu a údajného požitkáře, dosáhl drastických úspěchů v Hispániích, třebaže v okamžiku, kdy dorazil, vládl již v jeho provincii Přední Hispánie mír. O ten se před Lucullovým příchodem postaral konsulár M. Claudius Marcellus, viz narativ u roku 153. Nergobrigu sice obsadilo pět tisíc Arevaků, ale pod Numantií žádal její vůdce Litennón Marcella o mír. Byl mírný a stál keltibérské Belly, Arevaky a Tithy několik rukojmí a nějaké peníze.
Lucullus dorazil na frontu bez peněz, zřejmě též privátně byl v potížích, jeho legie vězely v zásobovací nouzi, válku potřeboval konsul jako sůl. Vymyslel tedy, že si dojde pro peníze k Vakkajům, s nimiž měli Římané spojeneckou smlouvu. Poněvadž měli sváry se svými sousedy Karpetány, stavěl se jako jejich ochránce. Římané napadli vakkajské město Cauku/dn. Coku v Kastilii, jehož obyvatelé přes počáteční úspěch v poli žádali o mír: museli vydat rukojmí, sto talentů stříbra, jezdce jako spojenecký oddíl a ještě vzít do hradeb silnou posádku dvou tisíc Římanů.
Karpetanové v domnění, že právě uzavřeli mír, svolili. Lucullus však s pomocí vojáků garnisonu vzápětí město dobyl a koho mohl, povraždil. V masakru zahynulo na dvacet tisíc Caukanů, jen několik jich uniklo do kopců. Na útěku Vakkajové ničili a pálili, aby Římanům nepadlo nic do rukou. Lucullus neuspěl při dobývání Intercatie/dn. Villanueva del Campo v Leónu, kam se uchýlilo na dvacet tisíc pěšáků se dvěma tisíci jezdci.
Plenil okolí oppida, ale nikdo se Římanům nechtěl postavit. Lucullovým legátem, který se sám hlásil do služby, viz zde níže, byl P. Cornelius Scipio Aemilianus, pozdější Africanus Numantinus (34), který, ač malé postavy, pod hradbami Intercatie podstoupil vítězný souboj s jistým urostlým Vakkaiem, který se několikrát před hradbami provokativně producíroval. Když se římský obléhací val dostal na roveň intercatijských hradeb a část se jich zhroutila, došlo na mír. Domorodci se vykoupili deseti tisíci vojenskými plášti, dobytkem pro armádu a rukojmími. Žádné stříbro ani zlato, důvod Lucullovy války, však neměli, neboť prý kovům nepřikládali žádnou důležitost. Viz však roku 142 Lucullovo zasvěcování chrámu Felicitatis.
Lucullus pak neuspěl ani u Pallantie/dn. Palencia v Leónu, města prý ještě bohatšího, ale také dobře opevněného a s množstvím obránců. Římany soustavně napadala keltibérská jízda, až cesta k Duriu/řec. Dorios vypadala jako ústup. Římané přešli na jih do Turdetánie, kde armáda přezimovala. V Římě Lucullovi jeho brutální proradnost nikdo nevyčetl, natož aby ho za agresi proti Keltibérům, vedl válku bez nařízení senátu, soudil.
V Zádní Hispánii a Lúsítánii byli Římané neúspěšní, praetoru Ser. Sulpiciovi Galbovi roku 151 se nedařilo, viz rok 153. L. Licinius Lucullus, praetor Přední Hispánie přezimující v Turdetánii, viz zde výše, vytrhl proti části rabujících Lúsítánů v povodí řeky Baetis a devět tisíc jich pozabíjel, z nich pět tisíc u Gad/Gadeir, a ještě více zajal; podle jiného zdroje jich při přechodu u Gad (do Afriky?) zahynulo 1500. Událost může patřit nikoli do přezimování Římanů, ale do období po opuštění zimovišť, tedy na jaro 150, kdy již byl Lucullus propraetorem.
V součinnosti s Galbou se dostali Lúsítánové pod tlak a chtěli se s Galbou dohodnout na obnově míru uzavřeného s praetorem M. Atiliem, viz rok 153. Slíbil domorodcům lepší půdu na obdělávání na třech odlišných místech. Lidé ze tří lúsítánských měst se tedy shromáždili odděleně na jistém místě, dali se odzbrojit a Římané jich perfidně po částech sedm tisíc pobili, ostatní prodali do otroctví do Gallií (později byli vykoupeni a vrácení domů, viz zde níže; o hispánské válce viz dále roku 145 a 143). Podle jiného zdroje zmasakroval lidí třicet tisíc. Mezi těmi málo, jimž se podařilo uniknout, byl Viriathus, viz rok 147.
Galba byl lakotnější než Lucullus/filochrématóteros ón, prý podlý i v soukromém životě v Římě a ve své době jeden z nejbohatších mužů Města. Po návratu do Říma byl roku 149 zažalován tribunem lidu L. Scriboniem Libonem a M. Porciem Catonem (byl to jeho definitivně poslední proces a také poslední veřejné vystoupení, viz tam) z nezákonného jednání v Hispániích a zotročování Lúsítánů/de Lusitanis reus productus, kteří museli být následně vykoupeni a osvobozeni. Galba se díky svému vlivu, penězům a také plačícím synů, kteří by přišli o živitele, domohl zproštění přelíčení. K tomu obcházel též lidi v náruči s Quintem, čerstvým sirotkem po příbuzném C. Sulpiciovi Gallovi, viz o něm roku 166. Galba byl též chválen jako zdatný řečník se silným argumentačním důrazem/gravitas.
V Římě nastala zkraje roku pozoruhodná situace. Noví konsulové se při odvodech vojáků pro své provincie s nikým nepárali, ale narazili na zájmy ryze lidové: řadě přátelům tribunů lidu se nechtělo rukovat, dokonce ani jako tribuni vojenští. Tribunové neváhali, oba konsuly zatkli a zavřeli. Zda se přátelíčkové vojně vyhnuli a za jakých podmínek, nevíme, ale operace v Hispániích incident zjevně neohrozil. Co do bojovnosti byl v mladé generaci výjimkou P. Cornelius Scipio Aemilianus, který se naopak do války hrnul, když odmítl arbitrážní roli v Makedonii, viz rok předešlý a zde výše.
Konsul A. Postumius Albinus, který byl v letech 168 až 167 v Makedonii jako vojenský tribun, roku 159 byl aedilem a roku 155 přijímal jako praetor vyslanectví filosofů z Athén, vynikal učeností a sepsal řecky římské dějiny, které se nelíbily chauvinistovi Catonovi Staršímu; zachovány nejsou. Cato říkával: "Sum homó rómánus nátus in Latió, graeca órátió á nóbís aliénissima/Jsem Říman rozený v Latiu, řečtina je nám velmi vzdálená (jiná verse výroku: et éloquium graecum... aliénissimum)." Cato ovšem řecky uměl a traduje se, že se učil až ke stáru.
Podle 55. censu bylo 324 000 římských občanů, viz rok 154.