153-150

 

************************************************************

153.

Ol. 156, 4

159 SE

95 AE

(Speusippos)

a. u. c. 601

Q. Fulvius Nobilior a T. Annius Luscus

************************************************************

V létě se do Říma ze Syrie vypravil Démétrios (II.), syn krále Démétria I. Sótéra, aby zasáhl jako otcův vyslanec a vlastně i jako nové seleukovské rukojmí ve prospěch svého otce, který mimo jiné na důkaz své oddanosti „římskému lidu“ předal i Andriska, údajného syna Perseova (srov. rok 155)V Římě totiž o syrských záležitostech již delší dobu osobně jednali Hérákleidés, vždy straník a diplomat Antiocha Epifana a jeho syna Eupatora, s Balou alias Alexandrem a s Láodiké VI., dcerou Antiocha IV. (jako pontská královna L. II.), jichž se ujali s podporou Attala v Kilikii (viz rok 155). • Římem už šly řeči o tom, že Démétrios I. celý den nedělá nic jiného než že pije.

Nyní jich bylo použito proti Démétriovi Sótérovi a na destabilisaci seleukovské říše. Úplatky tato skupina dosáhla toho, že senát uznal Alexandra s Láodikou VI. za děti krále Antiocha Epifana! Alexandros se pak se „sestrou“ vrátil do Kilikie. Hérákleidovskou stranu finančně významně podporoval kilikijských dynasta Zénofanés z Olby, mocnář chrámového státečku (srov. rok 155). Hérákleidés, viz rok 162sq., začal v Efesu sbírat pro nároky Alexandrovy vojsko. 

V Palaistíně se vůdce Makkabajců Iónathan přidal na stranu Alexandrovu, který nyní v Kilikii vyhlásil své nároky na seleukovský trůn. Alexandros za to Iónathana uznal za velekněze v Jerúsalému a za místodržitele města (od roku následujícího). • Od roku 150 se Iónathan stal stratégem a meridarchem, tj. vládcem malého teritoria, zřejmě blíže nespecifikovaného iúdského knížectví, autonomní součásti jedné ze seleukovských stratégií (srov. rok 150).

V Egyptě králové Ptolemaios VI. Filométór I. a jeho sestra a choť Kleopatrá II. Filométór neboli Bohové milující matku/Theoi Filométores I., přivzali ke spoluvládě svého syna, tehdy nejvýše desetiletého Ptolemaia Eupatora, jemuž novověká historiografie nedává dynastického čísla (srov. rok 163). Eupatór byl prohlášen králem na Kypru, kde „vládl“ do roku c. 150. Byl zároveň prvním králem z Ptolemaiova domu, který vládl v této vyčleněné části říše jako údělný vládce; Kýréné byla oddělena již roku 163.

Senát vypravil jedno ze svých poselství do Karthága (srov. rok 156). Neustále se totiž "řešili" územní spory s Masinissou, viz rok 160. Jeho členem byl i chauvinista M. Porcius Cato Censorius, jenž své dojmy z hospodářské prosperity Karthága a jeho hospodářství shrnul v příšerně upřímnou větu a politický program, který bývá dodnes často citován a napodobován: „ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam! - dokei de moi kai Karchédona mé einai!“, volně v řečtině „mám ten pocit, že by Karthágo nemělo existovat!“ (srov. roky 152 a další). Catonovým oponentem v senátu byl P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, cos. 155, který naopak tvrdil, že púnské veleměsto, tehdy s asi třemi sty tisíci obyvateli, by mělo zůstat zachováno. Viz rok následující.

Pokračovaly boje v Hispániích. Karos, vůdce Bellů, viz rok předešlý, před konsulskou armádou Q. Fulvia o třiceti tisících mužích vyklidil Segédu s nedostavěnými hradbami a Bellové se uchýlili k Arevakům. S jejich pomocí legie zaskočili a šest tisíc Římanů padlo. Při pronásledování však byl Karos se svými lidmi napaden a se šesti tisíci Keltibéry zabit. To se stalo v den vulkanálií/23. srpna. Ještě v noci se Arevakové vedení jistými Ambónem a Leukónem shromáždili pod Numantií, kde na ně po třech dnech Fulvius zaútočil vybaven i četou numidských jezdců a deseti slony poslaných králem Masinissou/Massanasem.

V bitvě však byl jeden z nich praštěn kamenem do hlavy a pustil se do vlastních řad. Přidali se jeho bojoví druzi a masakrovali Římany; toho využili Keltibérové a své vítězství dokonali: Římané ztratili tři slony, čtyři tisíce mužů, domorodci polovic (srov. osudovost místa s rokem 137sqq.). Do zimy byli legionáři ještě několikrát poraženi, přišli o opevněná místa a zásoby, takže dal Fulvius přednost přezimovat ve vojenském ležení. Tehdy zemřelo mnoho vojáků zimou a hlady.

Po zimě dorazil s posilami nový konsul M. Claudius Marcellus, viz rok následující, dobyl opidum Ocilis a Keltibérové Bellové, Arevakové a Tithové  chtěli vyjednávat: poslal jejich vyslance do Říma, ale senát jejich podmínky, totiž obnovu Gracchova míru z roku 179, nepřijal. Nato obnovil Marcellus začátkem roku 151 válku, kterou ukončily tři keltibérské národy smírem, vydáním rukojmí a peněz ještě před příchodem L. Licinia Luculla na jaře 151, viz tam. • Marcellův třetí konsulát byl nezákonný, neboť ho zastával už po dvou letech a nikoli až deseti: lex Genucia z roku 217 zjevně stále ještě s pozastavenou účinností, srov. tam.

V Zadní Hispánii/Hispania Ulterior vpadli Lúsitánové pod Púnikem, viz rok předešlý, do Baetiky a pustili se do Ibérů kolonisovaných Púny: staří obyvatele jihu dn. Španělska v provinciích Málaga, Granada, Almería a v regionu Murcia nazývali Bastétanové a Bastulové, popř. Blastofoiníkové. V bojích s nimi padl Púnikos a jeho nástupce jmenovaný jako Kaisaros velmi úspěšně válčil s novým praetorem L. Mummiem, dokonce se zmocnil římského ležení a vzal devíti tisícům Římanů život. Praetor však dokázal obnovit své síly a vytáhl proti Lúsitánům na západ, když plenili území Kúneů/Cynetů na jihu dn. Portugal, spadající pod provincii a pod vůdcem Kaukainem dobyli jejich sídelní opppidum Konistorgis/dn. polohy neznámé).

L. Mummius, který se osm let později ozdobí přívlastkem Achaicus, pobil dva lúsítánské voje obtížerné kořistí a co Římané nedokázali odnést (opět to byl majetek oloupených, který nebyl vrácen), obětovali v plamenech bohům. Mummia pak čekal v Římě triumf, což se jeho nástupci, praetorovi roku 152 M. Atliovi Serranovi nezdařilo, ačkoli dobyl údajně sídelní oppidum Lúsítánů jménem Oxthrákai/dn. neznámé polohy. Většina Lúsitánů a jejich spojenců Vettónů uzavřela s Atiliem mír, ale jakmile provincii opustil, válka vypukla nanovo. Praetor roku 151 Ser. Sulpicius Galba přes počáteční úspěch v poli proti Lúsítánům neuspěl a přezimoval v kúnejské Konistorze na jihu, viz dále rok 151.

V Římě začal úřední rok nástupem konsulů dne 1. ledna, což zůstalo až do konce starého věku a pro Evropany je 1. leden začátkem kalendářního roku dodnes. • V římských dějinách byl původně začátek kalendářního roku v srpnu (viz rok 463 a 450), pak vrácen na 15. květen (srov. rok 450), později byl posunut u části úředníků funkční nástup úřadu na den 13. prosince (viz rok 423), roku 391 byl opět posunut na den 1. července a naposledy bylo hýbáno nástupem konsulů roku 218, kdy byl začátek úředního roku položen na den 15. března.

************************************************************

152.

Ol. 157, 1

Leónidás z Rhodu (počtvrté!)

160 SE

96 AE

(Lýsiadés II. či Epainétos)

a. u. c. 602

M. Claudius Marcellus III. a L. Valerius Flaccus

************************************************************

Leónidás z Rhodu dosáhl, včetně účastníků novověkých atletických podívaných, zcestně zvaných olympijské hry, jako jediný olympioníkos dějin čtyř vítězství za sebou (a to v epónymní soutěži), k tomu dohromady dvanáct olympijských vítězství! O olympských prventstvích se zahrnutím novodobých pozoruhodností viz v indexu pod hry.

„Občané“ Makedonie, přesněji všech čtyř Makedonií, žádali na senátu, aby syn likvidátora makedonské státnosti Aemilia Paulla P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus (Numantinus), též Mladší/Minor zvaný, rozhodl a urovnal jejich domácí sociální i konstituční spory. Scipio Aemilianus odmítl a raději se vypravil do Hispánií (války bývají lukrativnější...).

Nástupce trůnu v Pergamu Attalos (III.) Filométór (c. 18) putoval do Říma představit se senátorům, protektorům své dynastie.

Alexandros, tj. Syřan Balás, kryt senátním uznáním, viz rok předešlý, odplul z Kilikie do Ptolemáidy ve Foiníkii, kde se dal najatým vojskem provolat králem. Alexandros I. Theopatór Euergetés, vulgo Alexandros Balás, vládl do roku 145, od roku 150 samostatně, bez protikrále. K invasi do Syrie n. Babylónie zřejmě došlo pravděpodobně v prvních měsících roku následujícího. Během tažení se zjevně dostal Démétrios do defensivy a opevnil se v Antiocheji, kterou Alexandros oblehl, viz rok 150.  

Seleukovec Démétrios I. Sótér se ještě před invasí snažil získat na svou stranu Iónathana: učinil ho místodržitelem, vrátil mu rukojmí míru z roku 159 a povolil mu obnovit hradby Jerúsaléma (srov. tamtéž), zbavil ho plateb tributu. Alexandros I. Iónathana zvaného Apfús však již uznal za velekněze (viz předešlý rok), jímž se nyní skutečně stal. Tento úřad, v dobách druhého chrámu spojený s mocí a autoritou knížecí (srov. rok 455), přešel tak přes protesty orthodoxních židovských skupin do rodu Hasmónajů (srov. rok 309, 166 a 159).

Král Ptolemaios VI. Filométór I. do právě rozjíždějící se „občanské“ války v říši Seleukovců zasáhl rozhodným způsobem. Také se postavil na stranu Alexandra I., podpořil ho finančně a materiálně a v Ptolemáidě ho zasnoubil se svou nejstarší dcerou Kleopatrou Theou Euetérií, která jako syrská královna vystupuje v chronografii jako Kleopatrá I. Stala se matkou Antiocha (VI.) Epifana Dionýsa a později byla manželkou dalších králů (srov. o tom přehledně rok 120). Zprvu se dařilo Démétriovi vetřelce držet při pobřeží, zlom však nastal roku 150, tam též svatba Kleopatry.

Král Numidů Masinissa poslal do Říma svého syna Gulussu s udáním, že Kartháginci zbrojí. Senát na základě této informace přijal tajné usnesení o válce proti Karthágu (srov. rok 156 a 153). Kartháginská rada předtím odhlasovala exulování čtyřiceti pronumidských politiků, kteří našli útočiště logicky u Masinissy. Král poslal syny Gulussu a Micipsu jednat do Karthága, nebyli však vpuštěni do města a Gulussa dokonce cestou domů insultován. Viz rok následující.

************************************************************

151.

Ol. 157, 2

161 SE

97 AE

(Epainétos, srov. předešlý rok, či Zaleukos)

a. u. c. 603

L. Licinius Lucullus a A. Postumius Albinus

************************************************************

Athénští znovu opatřili Órópos vojenskou posádkou (srov. rok 156 a následující). Vyhnanci si stěžovali na přehmaty athénské posádky u Achájů. Stratégos spolku Achájů Menalkidás ze Sparty se vypravil do pole a Athénští museli Órópos vyklidit, když ho předtím znovu důkladně vyloupili. Menalkidás dostal údajně od exulantů za pomoc v jejich věci deset talentů. V rámci spolku vypukly nové spory o postavení Sparty mezi Menalkidou a Kallikratem.

V rhodsko-krétské válce (vedena od roku 155, srov. tam) nabyli konečně převahy Rhodští. Jejich flotila byla jak co do počtu, tak co do výtlaku větší, ale trpěla nedostatkem mužstva. O způsobu, výsledku a době ukončení války nemáme zpráv. Na Krétě drobné lokální války pokračovaly i nadále. Krétské obce se postupně přeměňovaly v pirátská hnízda.

Andriskos, údajně Perseův syn Filippos (o jejich vztahu viz rok 212), ale ve skutečnosti prý kovář a syn jakéhosi valcháře nebo barvíře látek z Adramyttia, uprchl z římské internace do Mílétu, kde se opět začal vydávat za Filippa (viz rok 149; roku 153 byl králem Démétriem Sótérem poslán do Říma, srov. tam). Když Mílétským vykládal, že byl jako mimino Perseem svěřen do péče jakémusi Kréťanovi a že ví o dvou místech v Amfipoli a Thessaloníce, kde je zakopáno 150 a sedmdesát talentů ve stříbře, zavřeli ho. Pak se jim ale někdo z diplomatů, kteří měli cestu kolem (asi římských) vysmál a chlapíka pustili. 

Hudebník Níkoláos z Makedonie, Andriskův přítel, našel jistou Kallippu, kdysi milenku krále Persea, nyní provdanou v Pergamu. Asi ji dojal jeho románek, dostal od ní peníze na cestu a purpurové roucho a radu, že thrácký dynasta Terés je ženat s dcerou krále Filippa V. (a že tedy asi bude jeho nápadu nakloněn). Viz dále rok 149. • Andriskos se pravděpodobně pokusil již někdy před rokem 155 (srov. tam) prohlásit králem v makedonské Pelle (srov. též rok 163), ale tento pokus evidentně nezískal velkou publicitu a teprve pak to zkusil u Démétria Sótéra.

Vypukla válka mezi králem Masinissou a Kartháginci. V poli po celodenní bitvě zvítězil Numid, jemuž bylo 92 let a prý jedl jen chléb bez masa. U krále byl návštěvou P. Cornelius Scipio Aemilianus, aby požádal o slony pro nasazení v hispánské válce, viz zde níže. Bitvu údajně sto deseti tisíců mužů sledoval s jakési vyvýšeniny jako nezúčastněný a byl nadšen: že prý takové potěšení měli před ním pouze bohové za trojské války. 

Kartháginci jednali s Masinissou o míru, souhlasili s peněžní kontribucí, odmítli však vydat zajatce. V bezvodé krajině je Numidové drželi v obklíčení, až naprostá většina púnských vojáků zahynula hlady, žízní a nemocemi. Pak teprve velitelé Púnů Hasdrubal zvaný Boétharchos a velitel žoldnéřů a spojenců Karthalón přistoupili na zaplacení pěti tisíc talentů stříbra do padesáti let a vydání zajatců a zbraní. Cestou do Karthága Púny ještě decimoval Gulussa za to, co ho potkalo před dvěma roky, viz, a do města se z 58 tisíc vojáků vrátila pouze hrstka. Rada na to odsoudila oba velitele na smrt.  

Starý Numiďan posloužil jako provokatér války: podle míru římsko-kartháginského z roku 201 bylo Karthágincům zakázáno vést války. Jeho celoživotní dílo se zdařilo: nová situace byla rozhodující záminkou pro Římany. K tomu se římských vyslanců v kartháginské radě při slyšení opřel Giskón/Geskón, syn Hamilkarův, radikál v jakési v pramenech nespecifikované vysoké státní funkci (nezaměňovat s Giskónem zvaným Strytanos, členem vyslanecké mise do Říma roku 149, poslední púnské, která tam z Karthága dorazila). Domáhal se války s Římem a vyslancům se podařilo uniknout ze zasedání jen s obtížemi. V Římě jestřábi už žádné další důkazy správnosti jejich politiky nepotřebovali. 

Kartháginci sice rovněž poslali následujícího roku do Říma diplomatické mise, senát však už byl rozhodnutý o konečném řešení kartháginské otázky, kladl podivné podmínky a konal po Itálii odvody mužstva pro válku. Viz dále rok 149.

Konsul L. Licinius Lucullus, děd slavného dobyvatele Orientu a údajného požitkáře, dosáhl drastických úspěchů v Hispániích, třebaže v okamžiku, kdy dorazil, vládl již v jeho provincii Přední Hispánie mír. Jeho legátem byl P. Cornelius Scipio Aemilianus, pozdější Africanus Numantinus (34), který, ač malé postavy, pod hradbami Intercatie podstoupil vítězný souboj s jistým urostlým vyzývavým Vakkaiem. Lucullus dorazil na frontu bez peněz, zřejmě též privátně byl v potížích, jeho legie vězely v zásobovací nouzi, válku potřeboval konsul jako sůl. Vymyslel tedy, že si dojde pro peníze k Vakkajům, s nimiž měli Římané spojeneckou smlouvu. Poněvadž měli sváry se svými sousedy Karpetány, stavěl se jako jejich ochránce. Římané napadli vakkajské město Cauku/dn. Coku v Kastilii, jehož obyvatelé přes počáteční úspěch v poli žádali o mír: museli vydat rukojmí, sto talentů stříbra a ještě vzít do hradeb posádku dvou tisíc Římanů. 

S jejich pomocí pak město dobyl a koho mohl, povraždil; na dvacet tisíc Caukanů uniklo do kopců. Vzápětí neuspěl při dobývání Intercatie/dn. Villanueva del Campo v Leónu, kde se sice domorodci vykoupili deseti tisíci vojenskými plášti, dobytkem pro armádu a rukojmími, žádné stříbro ani zlato, důvod Lucullovy války, však neměli. Neuspěl pak ani u Pallantie/dn. Palencia v Leónu a armádu musel odvést k přezimování na jih do Turdetánie. V Římě Lucullovi je brutální proradnost nikdo nevyčetl, natož aby ho za agresi proti Keltibérům soudil.

V Zádní Hispánii a Lúsítánii byli Římané neúspěšní, praetoru Ser. Sulpiciovi Galbovi roku 151 se nedařilo, viz rok 153. L. Licinius Lucullus, praetor Přední Hispánie přezimující v Turdetánii, vytrhl proti části rabujících Lúsítánů v povodí řeky Baetis a mnoho tisíc ji pozabíjel a zajal. V součinnosti s Galbou se dostali Lúsítánové pod tlak a chtěli se s Galbou dohodnout na obnově míru s praetorem M. Atiliem, viz rok 153. Lidé ze tří měst se shromáždili na jistém místě, dali se odzbrojit a Římané jich perfidně po částech sedm tisíc pobili nebo prodali do otroctví do Gallií (později byli vykoupeni a vrácení domů; o hispánské válce viz dále roku 145 a 143). Mezi těmi málo, jimž se podařilo uniknout, byl Viriathus, viz rok 147.

Podle censu bylo 324 000 římských občanů.

Konsul A. Postumius Albinus, který byl v letech 168 až 167 v Makedonii jako vojenský tribun, roku 159 byl aedilem a roku 155 přijímal jako praetor vyslanectví filosofů z Athén, vynikal učeností a sepsal řecky římské dějiny, které se nelíbily chauvinistovi Catonovi Staršímu; zachovány nejsou.

************************************************************

150.

Ol. 157, 3

162 SE

98 AE

(Zaleukos, srov. předešlý rok, či Mikión)

a. u. c. 604

T. Quinctius Flamininus a M’. Acilius Balbus

************************************************************

Římané propustili všechna zbývající hellénská rukojmí z roku 167. Z více než tisícovky Achájů přežilo internaci jen tři sta lidí. Koncem září se stal stratégem spolku Achájů Diaios, syn Diofantův (?). Hádka Achájů se Spartou vypukla nyní otevřeně. Diaios žádal soudní potrestání 24 osob, mj. Menalkidy (viz následující rok).

Kolem roku 150 se stal knížetem thráckých Kainů Diégylis (vládl asi do doby kolem roku 142). Začal napadat Thrácký Chersonésos, který byl od roku 188 attalovský. Tím se dostal do války s Attalem Filadelfem (trvala až do roku 144). Kainové se stali hegemony celé východní Thrákie.

Attalos II. založil někdy kolem t. r. v Pamfýlii na místě staršího osídlení osadu Atalleia, dn. Antalya v TR, s přístavem pro attalovské válečné loďstvo. Se zánikem attalovského státu roku 133 se dostala pod formální římskou provinční správu, později zde pravděpodobně vyrostl pirátský státeček zlikvidovaný roku 67 Pompeiem Magnem. 

Někdy kolem t. r. nebo po roce 150 zavraždila Alkathoé ze msty (viz rok 160) svého manžela Leukóna II., vládce v Bosporské říši od asi roku 160. V říši propukly zmatky a boje o moc, země byla částečně obsazena Skythy, kteří dosadili do Pantikapaia jako archonta jistého Hygiainonta. Po vypršení jeho úřední lhůty (rok?) byl králem zvolen Pairisadés V. z domu Spartokovců (vládl do roku 108)

Pairisadés byl poplatný králi Skythů Palakovi, synovi Skilúra, kteří oba úspěšně ochránili Skythy na Krymu před Sarmaty (srov. rok 250). Pairisadés V. byl pravděpodobně jako jediný ze Spartokovců uctíván ještě za svého života jako bůh.  Skilúros měl dceru jménem Dedmótis n. Senamótis, která žila v Pantikapaiu provdána za jistého měšťana Hérákleida. Nápisně doložena její dedikace oltáře skythské bohyni Dithagoji.  • Smrt krále Leukóna II. se ovšem mohla udát mnohem později, stejně tak může být smrt krále Spartoka V., námi kladená do roku 160, zařazována až do poloviny tohoto století. Archonát Hygiainonta mohl být až krátce před rokem 111. Pro naprostý nedostatek zpráv délku anarchie nelze přesněji určit.

V Syrii vypukl začátkem léta v obležené Antiocheji, viz rok 152, hlad. Obě strany syrské "občanské" války bojovaly též s podporou slonů, Alexandros s 23 slony obsadil Seleukeiu Píerijskou. V té době podle všeho již Démétrios ztratil kontrolu nad Babylónií, neboť poslední dochovaná datace na klínopisných dokumentech z Uruku je z 1. června 151/30. ajjáru 161 SEB, první Alexandrova z 23. dubna 150/1. nisannu 162 SE. Obě data jsou starší než zpráva o hladu v říšském sídelním městě. Někdy v této době, snad v červnu, kdesi v Seleukidě v rozhodující bitvě mezi králem Démétriem I. Sótérem a Alexandrem I. Theopatorem Euergetem byl usurpátor podpořen egyptskými posilami, jimž velel Galéstés z Athamánie (srov. rok 188 a 140). Démétrios na ústupu uvízl v bažině (Orontu?) a byl zabit (vládl od roku 162). Alexandros I. se stal všeobecně uznávaným králem říše Seleukovců.

Fragmentární stav babylónského astronomického diáře s kronikářským záznamem o válce o trůn nedovoluje stanovit její průběh a nechává velký prostor pro spekulace. V textu je řeč o An-ti-ki-'a ša ana ma(r)ratu, Antiocheia na Moři a objevila se úvaha, zda se tím nemyslí Antiocheia v Súsiáně a Seleukeia na Rudém moři/epi tés Erythrás thalassés, neboť marratu/marat, "Hořké (sc. moře)", může být též Perský záliv (ale též Orontés). Klasické prameny žádnou tak rozsáhlou Alexandrovu armádní operaci nezmiňují. 

Ammónios, Alexandrův hlavní ministr, vlastní vládce v říši, neboť král se věnoval pouze zábavě, dal zavraždit královnu a manželku Démétriovu Láodiku V. s jejím nejmladším synem Antigonem a údajně s celým dvorem, který byl vítězi zastižen v Antiocheji. Své starší dva syny Démétria (II.) a Antiocha (VII.), oba v chlapeckém věku, poslal Démétrios I. za války do bezpečí k nám neznámému příteli do Knidu. Na cestu je vybavil značnými fondy ze seleukovského pokladu. Když se nejstarší z bratrů dostal roku 145 k moci, přesídlil mladší Antiochos do Sidy v Pamfýlii, kde vyrůstal.

O Ammóniově konci viz rok 146; kde k němu Balás přišel, známo není. Na rozdíl od epikúriků Antiocha a Démétria vyznával poživačný Balás stoicismus, nicméně k jinověrcům byl tolerantní; o jeho vztahu k Diogenovi ze Seleukeie Tigridské (jiný od stejnojmenného stoika) viz v přílohách v oddílu o Epikúrovi.  

Alexandros potvrdil své spojenectví s Iónathanem Židovským, udělil mu úřad seleukovského stratéga nad Iúdaiou, zahrnul ho mezi své nejbližší dvořany/přátele, filoi, a potvrdil ho údělným knížetem Židů, meridarchem, se sídlem v Jerúsalému (srov. rok 152).

Egyptský král Filométór I. osobně přivedl do Foiníkie svou dceru Kleopatru Theu Euetérii (srov. rok 152). V Ptolemáidě se konala okázalá svatba s Alexandrem I. Jako syrská královna byla Kleopatrá první toho jména. Balás vydávající se za syna Antiocha IV. a tudíž i bratra Antiocha V. razil na mincích též jejich kultovní epitheta Epifanés, Níkéforos, Eupatór, především pak zdůrazňoval svůj božský otcovský původ jako Theopatór.

V červenci zemřel mladý král Ptolemaios Eupatór (c. 13), od roku 153 král na Kypru a spoluvládce Filométorů I.: Kypr opět nominálně pod vládou jeho otcem Filométorem I. Eupatorova hrobka byla identifikována roku 2017 v Pafu. Jeho vláda na ostrově mohla být mnohem kratší, omezená na rok 152, kdy též někdy před koncem srpna zemřel. Příčinu smrti neznáme. 

V první polovině druhého století psal dějiny filosofie skeptik (?) Sótión z Alexandreie a tvořil básník Kassandros z Alexandreie v Tróadě.

Ve druhém století žili a působili:

• sochaři Apollónios a Tauriskos z Trall, tvůrci tzv. Farnéského býka,

• historik a Filométorův dvorský úředník a diplomat, viz rok 169 Hérákleidés Lembos z Kallátidy či Alexandreie, peripatétik a autor spisu o filosofech (lembos je jednak rybářský a lehký nákladní člun, také však příživník), jehož tajemníkem byl zeměpisec a dějepisec, Agatharchidés z Knidu, srov. roky 200 a 120, původně domácí otrok, threptos, Kiney z Thessalie, viz roky 170 a 169, autor rozsáhlých spisů Asiatika a Európika a o Rudém moři,

• stoik Archedémos z Tarsu, žák Diogena ze Seleukeie na Tigridu v Athénách, které opustil, aby šířil stou v Seleukeji, 

• grammatik a etymolog Démétrios Ixión,

• Démétrios ze Sképse, grammatik, fraseolog a autor velerozsáhlého pojednání o Tróadě se seznamem trojských jednotek a spojenců Tróikos diakosmos, vlastně komentář ke druhé knize Íliady; chudý intelektuál se oženil s jistou bohatou ženou z Chalkédonu, přijal nové občanství a provázel Mithridáta Eupatora na cestách Pontem a stal se významným dvořanem,

• z druhého století pochází spis kartháginského autora Mágóna o zemědělství, který převedl Cassius Dionysius z Utiky do řečtiny a odtud byl po roce 146 přeložen do latiny,

• Pompilius, žák Pacuviův, básník a dramatik,

• Titinius, nejstarší známý autor togáty, vrstevník Terentiův,

• básník Valerius Valentinianus, parodující římské zákony,

• annalisté Vennonius, C. Acilius (srov. rok 155), L. Cassius Hemina, jenž psal dějiny až do třetí púnské války, a Cn. Gellius, který jako první zavedl do římské historiografie řečnické prvky - všichni tito Římané či Italikové kromě Acilia již psali latinsky;

• v téže době žil řečník, právník a historik-annalista L. Coelius Antipater.

Kolem poloviny druhého století působili:

• grammatik Hérodikos z Babylónu, současník Antiocha Epifana (?),

• řečník Hermagorás z Témnu,

• stoik Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem, který mohl kolem t. r. zemřít (snad narozený kolem roku 240), žák Chrýsippův; roku 155 byl v Římě v athénském poselstvu. Tento Diogenés není identický s jiným Diogenem ze Seleukeie zvaným Babylónios, údajně epikúrským filosofem, patřícím mezi nejlepší přátele krále Alexandra I., takto vyznavače stoy, po jehož smrti byl za vlády Alexandrova syna Antiocha VI. popraven podříznutím hrdla;

• Hipparchos z Níkaie, slavný astronom na Rhodu a v Alexandreji, kde pracoval v letech snad 160 až 150, autor katalogu hvězd a souhvězdí, délku roku spočetl s přesností šesti minut a byl přesvědčen o tom, že hvězdy vznikají i zanikají,

• babylónský (?) matematik a astronom Seleukos ze Seleukeie na Rudém moři, který jako druhý po Aristarchovi dokazoval héliocentrismus (srov. ale roky 470 a 450),

• básník Hérodóros ze Seleukeie na Eulaiu, tj. ze Sús.

V druhé polovině druhého století působil:

• grammatik a žák Aristarchův Ammónios z Alexandreie,

• búkolický básník Bión ze Smyrny, žijící na Sicílii (kde byl i otráven).

Kolem roku 150 se narodil Q. Lutatius Catulus, zemřel roku 87 sebevraždou. Byl konsulem roku 102, literát, vojevůdce a optimátský politik, jeden z nejvzdělanějších Římanů své doby. 

Ve stejné době se narodil L. Afranius, nejznámější autor togáty. Další životní data neznáme.

Diplomatická aktivita mezi Římem, Karthágem a Masinissovým synem Gulussou. Kartháginci splnili všechny podmínky Římanů včetně vydání rukojmí a toho, že se vzdávají (viz předešlý rok a roky následující).

V druhé polovině druhého století začala migrace části Germánů ze Skandinávie k jihu. Klasické prameny neposkytují jasné informace, převládají tudíž spekulace (srov. báji o ostrovu Scandza/Skandia v indexu s. v. Gotové). Vandalové (Vandili) odcházeli z jižního Švédska a severního Jutska do prostoru mezi řekami Odra a Notec/Netze v Pomořanech. Langobardé, jejichž starší kmenové jméno bylo Vinilové, trekovali z Jutska do prostoru na dolním Labi. Asi v téže době, nejpozději kolem roku 100, žili v prostoru ústí Visly a na pomořanském pobřeží Rugiové (srov. jejich jméno v názvu ostrova Rügen, č. Rujána), jejichž pravlastí bylo severní Jutsko a Norsko, kam se v šestém století našeho letopočtu zčásti zase vrátili. Ve stejném časovém rozsahu se přemístili germánští Burgundové z Bornholmu, tj. z Burgundarholmu, na pobřeží kolem ústí Odry (lat. název řeky Viadua). Později se rozdělili na část, která směřovala k Maiótidě a část, která z prostoru mezi Branibory a Vislou migrovala později na Západ. Srov. rok 500, 50 a viz více v indexu s. v. Germáni a Gotové.

Pravděpodobně početně nevýrazní přistěhovalci ze Skandinávie postupně splývali se zbytky staršího obyvatelstva, např. severní v dolním Povislí oksywské/oxhöftské (do 1. st. n. l.) a przeworské kultury (do poloviny 5. století n. l.) na jihu dnešního Polska a západu Ukrajiny po Moldovu, a jako složka, která dala novému osídlení pojmenování, vytvořili skupinu tzv. východogermánských kmenů. O oxhöftskou kulturou bývají spojováni Gotové migrující ze Skandinávie, s przeworskou Vandalové, Burgundové, Lugiové a pravděpodobně též Venetové/Venedové chápaní nejčastěji jako Praslované.