Bu-By

Buanum z Kiše, k.§ 3200

Búbarés z Persie, manž. Gýgaie§ 512, 483

Búbastis, Búbastos, Búbastités, eg. Per-Bast, m. a nomos v Egyptě, sídelní m. XXIII. dynastie o rozloze 75 hektarů, dn. Tell Basta, lokalita na okraji města Zagázíg/Zaqázíq/Zakázík; gen.: Búbasty§ 2333, 945, 924, 818, 770, 730, 343, 285, 280, 259, 186  

Bubilu, m. v Elamu§ 646

Búbón, m. v Lykii, pozd. též Bóbos, Bobos, Próana, Próiné a Sofianúpolis, opuštěno v asi 11. st., nejpozději ve 13., dn. Dikmen u obce İbecik v TR§ 189, 150, 83, 65+, 190+   

Bubu, Bu8-bu8/Ú-ú z Uru, vojenský velitel, jeden z vůdců, o. Papursaga§ 2540

Bubu z Ummy, Ú.Ú, ensi, o. Lugalzagesiho§ 2420  

Bubu z Déru, dyn.§ 2292

Bubu z Ništunu v Kirruru, nešťastný guvernér/správce§ 883

Bucar z Numidie, velmož a voj. velitel Syfakův§ 204

bucchero, keramická technika§ 640

Bucinobantové, Bukinobantové, lat. Bucinobantés, část alamannské kmenové konfederace, srov. dn. východohessenský kraj Buchengau, trad. Buchonia§ 372+, 374+, 380+  

Buciliánus, celé jméno neznáme, b. Caecilia, caesarovrah§ 44

A. Bucius Lappius Máximus§ cos. suff. 86+, 89+, cos. suff. 95+   

Bucurés, Bukurové§ viz Mauretánie, Maurové

Budalia, obec u Sirmia v Dol. Pannonii, dn. Martinci ve Vojvodině, SRB§ 249+

Buddha, buddha§ viz také pod Gautama

buddhismus§ 2737, 1917, 800, 600, 599, 563, 544, 520, 500, 493, 483, 383, 365, 350, 340, 321, 275, 260, 250, 175, 165, 155, 127, 57, 55, 22, 19-, 20+, 57+, 100+, 216+, 220+, 224+, 304+, 337+, 350+, 366+, 371+, 372+, 384+        

Gautama odmítl hinduistické vedy uznat za zjevené pravdy a odtud odpor indických hinduistů k buddhistům; přesto je podle hinduistů Buddha devátým vtělením Višnua. Buddha nikdy nic nenapsal a první kázání držel ve svých 35 letech ve Váránasí. Proto několik neděl po Buddhově smrti na prvním buddhistickém koncilu roku 483 citoval jeho oblíbený žák Ánanda zpaměti („Évam majá šrutam“, tak jsem slyšel...) a mistrova slova byla takto zapsána do kanonu o dvou sbírkách; srov. o účasti na koncilech rok 483. Sútrapitaka (v pálí Suttapitaka), „Koš nauky“, a Vinajapitaka, „Koš disciplíny“. Jejich výkladem vzniklo osmnáct škol, jak bylo patrno na druhém koncilu roku 383 ve Vaišálí, kde se jednalo o mnišských pravidlech a kdy se sbírka veršovaných výroků Buddhových Dhammapada dostala do páliského kanónu. 

O Ašókově diplomatické ofensivě viz u roku 260. Třetí koncil tisícovky mnichů z roku 250 v Pátaliputře za Ašóky inicioval Tissa Moggaliputta a po devíti měsících jednání prohlásil za správné učení theravády (sanskr. sthaviváda) zastupovaná Vibhadždžavádinem a do kanonu přidal soubor komentářů Abhidharmapitaka (páli: Abhidammapitaka). Vše dohromady se jmenuje Tři koše, Tripitaka (Tipitaka v páli). Kniha Kathávatthu se s Buddhovými přednáškami a sbírkou řádových pravidel stala základem učení, kdo nesouhlasil, byl vyloučen. Koncil též rozhodl o zahájení misionářské činnosti. Ašokův příbuzný Mahinda dopravil text kanónu na Cejlon/Lanká. 

Konečnou redakci Tří košů udělal čtvrtý koncil svolaný snad roku 55 (viz tam, ale spíše mnohem později, viz v indexu s. v. Kušán) buddhistickým kušánským vládcem Kaniškou, nejznámějším ze své dynastie, viz rok 100+. Tocharský (n. turkický?) král je dal vyrýt do měděných desek a uložit, ale nalezeny nikdy nebyly. O nejstarších zachovaných buddhistických textech viz pod Gandhára.

Někdy po roce 350+ začala pronikat vadžrajána/"diamantový, nezničitelný vozík (k osvícení)", poslední indická podoba buddhismu do světa. Zbožnila Buddhu, zdůraznila učení o nicotnosti světa a až k absurditě dovedla altruismus. Prostřednictvím magicko-erotických praktik vede zasvěcence k proměně v bytosti s božskými schopnostmi. 

Pátý buddhistický koncil uspořádal v Mandalaji v letech 1868-1871 předposlední barmský král Mindon Min. Dal celou Tripitaku vytesat do 729 mramorových desek a uložit v jedné z pagod (= největší kniha světa).

Osvícený-buddha dosáhl či dosahuje za života nirvány, tudíž se vyloučil z okruhu reinkarnací. Buddha Šákjamuni, Osvícený z rodu Šákjů, tedy Gautama, patří do tisícičlenné řady buddhů našeho šťastného věku. Bhadra kalpa, "požehnaný věk", obnáší 236 milionů let (jiní počtáři tvrdí, že 320 milionů), z toho máme lidé více než 150 milionů za sebou. Buddha Šákjamuni je podle pálijského kanonu 25. v pořadí, jeho bezprostředním předchůdcem byl Kášjapa (Kassapa), před ním napadají jména Konágamany/Kanakamuni a prvního vůbec Dípamkary n. Krakuččhandy.

Bezprostředním následovníkem, jak sám Gautama zjistil, bude Maitreja a Budai a také jména dalších šesti jsou známa. Každý z osvícenců učí lidstvo pět set až tisíc pět set let. Požehnaný věk bude dohromady mít tisíc buddhů.

Na Západ se první buddhisté podle všeho dostali na vlně Alexandrovy výpravy, nejpozději za prvních Seleukovců. O Indech v Alexandreji viz rok 117sq. a v indexu s. v. objevy. V Pompéjích byla nalezena soška Lakšmí a v Bereníce na Rudém moři mromorová soška Buddhova z asi druhého století n. l., práce asi alexandrijská. Z doby principa Philippa Araba v Bereníce dedikační nápis v sanskrtu pořízený jakýmsi kúšánským kšatrijou Vasulou. První zmínka o Buddhovi je v knize křesťana Klémenta Strómateis: užil řeckého Bútta a pro buddhistické mnichy Baktrie použil označení samanaioi, tedy od sanskrt. śramana/samana, srov. u roku 19. 

Roku 25 n. l. byl uveden do Číny ke dvoru, popř. až roku 61 n. l. císařem Ming-ti, roku 479 n. l. se stal oficiálním náboženstvím Číny, roku 372 dospěl do Kogurjo a během éry Sjednoceného království Šilla (668-935) se rozšířil po celém poloostrově. Dynastie Korjo/Goryeo (918-1392) ho měla za státní náboženství, pak však v éře Čoson/Joseon (do roku 1910) byl vytlačen konfuciány a často pronásledován.

Ve 4. století byl buddhistický v podstatě celý pozdější Turkestán, celé povodí Indu a západ AFG. Roku 685 n. l. se stal státním kultem Japonska: uveden za prince Šotuku 574 – 622. Éra buddhistů na Cejlonu a v jihových. Asii podle sinhalské tradice začíná rokem 544, rokem B. nirvány, o dataci viz pod Gautama a rok 563. O šíření buddhismu do hellénského světa viz v indexu s. v. školy a Pyrrhóna roku 365. 

Budarés, předák Turdetánů§ 196

budovy, nejvyšší a největší§ viz pod architektúra

Budu-ilu z Ammónu, k.§ 701

Bug, Jižní Bug, ukr. Buh, ř.§ viz Hypanis

bůh, bohové, božství, theismus-vyznávání kultů, božské pocty smrtelníkům per décrétum, apotheosa, deifikace, zbožtění, sebezbožtění, idiolatrie, monarchotheismus; hellénskou theogonii viz v příloze Bohové a jejich svátky§ 2119, 2006, 324 a viz hérós a oikistés, 280, 279, 150, 80, 58, 337+, 364+  

O polytheismu passim, o monotheismu viz pod Židé, křesťanství, Iésús, Arabové/islám apod., božský původ ze dvou bohů viz rok 98+ 

Rozpoznat bohy od lidí nedělá prý problém. V Íliadě poznal Aiás Oileův Poseidóna převlečeného za věštce Kalchanta podle pohybu nohou a lýtek, „vždyť snadné je poznat bohy“. Obecně ovšem platí, že bohy obklopuje takový jas, že po jejich spatření „in nátúrá“ člověk oslepne a zešílí. Proto se lidem zjevují ohleduplně v převleku nebo ve snech. Tvrdí se to. Hovoří též řečí nepodobnou lidské a užívají jmen jiných než smrtelníci.

Dobře tisíc let po Homérovi potvrdil básníkova slova jistý Héliodóros z Emesy, "Foiníčan" n. snad Arab píšící řecky román Aithiopika/Černošské příběhy. Jedna z románových postav tam říká, že obyčejný člověk nic nepozná, ale moudrý ví, že bohové "hledí upřímně, nikdy nemrknou" a když se pohybují, nekráčí, "ale jakýmsi náporem vzduchu a tlakem bez překážky razí si cestu spíše než by chodili". Onen románový člověk podle toho usoudil, že proto Egypťané ztvárňují sochy bohů s nohama při sobě...

Také se tvrdívá, že už žili smrtelníci, kteří byli zdatnější než Olympané, o jejich příbytku viz s. v. Olympos. Diomédés pod Troiou v boji ranil kopím a zahnal Area, zrovna toho, a Afrodítu, aniž by se pak mstili. To Athéna mstivá byla. Pustila se do Lýdky Arachny, slavné svým tkalcovským uměním a zručností, neboť jí neprojevovala úctu a říkala, že jí řemeslo jde lépe než bohyni. Athéna zaranžovala tkalcovský duel, na jehož konci musela uznat, že Arachnino dílo bylo zdařilejší.

Ze vzteku Olympanka soupeřinin gobelín zničila a Arachné se ve strachu z Athéniny pomsty oběsila. Teprve tehdy se božská panna uklidnila a sňala ji oprátku se slovy, tak scénu popsal Ovídius: "Žij, drzounko, nicméně viset budeš/víve quidem, pende tamen, inproba." Jedinečný talent tak Diova dcera proměnila v pavouka, arachné

Král Faiáků Alkinoos Odysseovi v sedmém zpěvu epu tvrdil, že je bohové navštěvují: "Neboť jindy se vždycky nám bohové dávají vidět v pravé podobě své, když konáme přeslavné žertvy. Tu pak hodují při nás a sedí pospolu s námi. (překl. O. Vaňorný)". 

Staří rozlišovali mezi člověkem a bohem, když hovořili o tom, odkud je. Bohové byli "ve" městech, sídlili tam, lidé za to "z" měst, takto sídel bohů, pocházeli/ho en Klaró, ho ek Klarú. Svět nesmrtelných v podání Homéra a Hésioda odmítala řada filosofů, které bychom jinak nálepkovali jako konservativní. Xenofanés z Kolofónu odmítl připodobňování bohů lidem, vizáží i vlastnostmi ("Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli, Thrákové svým oči modré a vlasy mají rusé"). To by prý volové, lvi a koně, kdyby uměli malovat, představovali by bohy ve svých tělech. Xenofanés měl za to, že bůh je "podstaty kulové, vidí, slyší ale nedýchá, je rozumný a věčný".

Platón ve své Ústavě/Políteiá nechává Sókrata vysvětlovat, proč by matky a chůvy neměly dětem vykládat lživé mýthy vytvořené Hésiodem a Homérem o zlých věcech, které prováděl Kronos otci Úranovi a svým dětem a o mstě Diově na otci Kronovi. Neměly by dětem povídat o tom, jak bohové bojují mezi sebou a jak se obelhávají. Je to prý bezbožné, když chceme občany přesvědčit o tom, aby se k jiným nechovali nepřátelsky; bůh je totiž v Platónově představě shodně s monotheisty, myšlenka se jim líbila, bez viny, theos anaitios.

Stejně tak je naprosto nevhodné vykládat dospívající mládeži o hrůzách podsvětí a života v Hádu. Nejlepčí by bylo vyškrtnout z Homéra a dalších básníků takové odpudivé pasáže jako tu z Odysseie, kde si v jedenáctém zpěvu ithackému králi v podsvětí stěžuje duch Achilleův (překlad: Otmar Vaňorný)"Oráčem být bych raději si přál, chtěl jinému sloužit, mužovi nebohatému, jenž mnoho majetku by neměl, nežli tu v Hádově sídle být všechněch zesnulých vládcem." 

Z mýthů doporučuje Platónův Sókratés censurovat i pláč a nářky bohů a héróů a mnoho smíchu též není důstojno následování! Platónův nápravný přístup k athénskému výchovnému systému představuje prvotní "positivní" manipulaci pro naplnění vysněného ideálu v Evropě, v Platónově případu ve výchově dokonalého profesionálního vojáka-obránce vlasti.

V politice se s božstvím mezi Hellény zacházelo v hellénismu velmi volně: kdo měl moc, imponoval, dostávalo se mu poct dříve projevovaných jen bohům (a stále pole zásady "dávám, abys i ty dal/dó, ut dés"). Mythologie takový přístup usnadňovala. Mezi nesmrtelné byli pozdviženi smrtelní Asklépios, Héráklés, Dionýsos. Králům se však chrámy stavěly zřídka. Dynastové dostávali dekretovány posvátné okrsky n. háje/temenos s oltáři a sochou, popř. v bezprostřední blízkosti chrámů bohů a dynastové pak byli prohlašování za "bohy pod jednou chrámovou střechou/synnaoi theoi".

Jejich slavnosti/panégyris, heorté kultovně vrcholily obětí/thysiá, které předcházelo procesí/pompé a následovaly závody/agón hudební n. athletické.  

Hellénismus pozvolna degradoval bohy na literární postavy se zajímavými sujety, státoprávně ovšem kulty a jejich slavnosti fungovaly dál. Římské elity se pod vlivem stóicismu již na Olympany dívali přes prsty. Armádní důstojník-bojovník s Germány, admirál Vespasiánův a encyklopedik C. Plínius Secundus má božské tvory za projev lidské bezmocnosti, když pátrají po jejich obrazech a podobách/effigiem deí formamque quaerere inbécillitátis húmánae reor.

Voják, který v poli přísahal věrnost božským podobám císařů a kultům vedených u legií, měl za to, že bůh, je-li někde na světě, musí být dokonalý. Je hloupé věřit v nespočet bohů/innumerós quidem crédere... máiórem ad sócordiam accédit. Za téměř dětinské úchylnosti/puerílium prope délírámentórum est pokládal uctívání zvířat, víru v manželství bohů, že poletují sem tam věčně mladí. 

Přesto zůstávala zbožnost výrazným společenským pojítkem. Za povšimnutí stojí příběh jedné oklamané vyznavačky Ísidiny v Římě. Udál se podle všeho roku 19+. Paulína, mladá žena z přední rodiny a věrná choť Sáturnínova, měla nápadníka, o kterého nestála. Rytíř Decius Mundus jí nadbíhal, ale dary odmítala. Dokonce, když jí nabídl za jedinou společnou noc dvě stě tisíc attických drachem čili dénáriů; bylo to devět set kilogramů raženého stříbra.

S Mundem žila v domácnosti propuštěnka Ídé, kterou zdědil po otci. Slíbila mu, že jeho touhu naplní za padesát tisíc drachem. Lstivá žena šla za kněžími Ísidina kultu v Římě, dala 25 tisíc nejstaršímu z nich a upekli spiknutí. Kněz zašel za Paulínou a řekl jí o snu, který prý měl: v noci se mu vyjevil Anúbis a vyjevil mu, že se zamiloval do Paulíny, a proto ho poslal. Zbožná žena byla nadšena, o všem řekla manželovi a ten k noci s bohem svolil. 

Odešla do chrámu, náhle zhasla světla a nachystaný Mundus sehrál roli Anúbidovu. Ráno pak Paulína o prožitcích vyprávěla choti, pak přátelům. Když však potkala Mundu, procitla. Chlapík se totiž pochlubil, jak nad ní vyzrál a jak ušetřil dvě stě tisíc. Sáturnínus se prý okamžitě odebral k Tiberiovi, který tak jako tak nesnášel vše egyptské, a bylo zle: Ída s kněžími byli ukřižováni, Mundus exulován (život mu zachránil moment, že konal v lásce...). 

Zřejmě prvním z vladařů, který se prohlásil bohem a dal se jako bůh uctívat, byl akkadský král Narám-Sîn, resp. celý rod Šarru-kénův. Bůh mezi smrtelnými Agade a Mesopotamie (vládl 2292 – 2255) sesadil (?) svého otce Maništúšua, který byl v puči zabit. Své božství proklamoval v Ešnunně Ibiq-Adad II. (c. 1860-1830), nebo Rím-Sîn I. v Larse (1823-1762), zřejmě poslední z mesopotamských vládců, kteří si božství přisuzovali. Amorejský dynasta Sîn-kášid vládnoucí v Uruku sebe nedal uctívat jako nadpozemskou bytost, zato si vymyslel osobního boha Lugal-bandu a k němu svou božskou matku Nin-sun, rodiče Gilgamešovy, viz rok 2006. 

V poněkud jiném pojetí, neproklamativním, bylo božství přisuzováno králům obou Egyptů: bylo prý odvěké: od zástupce bohů na zemi a jejich přítele po plné zbožtění a zpět do posice podřízenosti. Za xviii. dynastie se stal zase jejich či jeho zástupcem díky chrámovým rituálům.

Bohové vládli přímo a vznikla osobní zbožnost s katalogem trestajících bohů, hříchy, odpuštěními apod. Vedle trestů jako slepota a nemoci postihovali bohové celou zemi, celý Egypt. Kdo byl bohům milý, měl to v životě dobré, za vřelou prosbu mu pomohli třeba i v prohrávané bitvě (Ramesse II. u Qadeše).

V Íliadě se o jistém Thoantovi, synovi Adraimonově, vládci Aitólů, prví, že vládne mimo jiné v Kalydónu, „kde lid ho měl v úctě jako boha“. Přejít na božské pocty bylo asi snadné. Agamemnón se v Íliadě při urovnávání sporu s Achilleem svaluje vinu na Dia; koneckonců natolik ovlivňují bohové lidské děje, tedy proč jich nepoužít i v diplomatickém sporu „kdo za to může“.

Božských poct se u Kárů dočkal v polovině pátého století král Mausólos.

Hérójských poct se u Helénů dostávalo obvykle smrtelným zakladatelům měst a kolonií. Athéňan Hagnón, ktistés Amfipole v Thrákii roku 437, otec Théramenův, byl uctíván osadníky jako hérós ještě za svého života v chrámu. Když bylo město za peloponéské války zbaveno athénské moci, chrám či stavbu Amfipolští zbořili a hérójské pocty zakladatele města přenesli na Sparťana Brasidu, který před městem v bitvě roku 422 padl: byl prvním z Hellénů, jemuž se dostalo hérójských poct za „politický“ čin. Nicméně héróisace není deifikace, což s jistým ostychem musejí připustit i křesťané se svými úředně proklamovanými "světci". 

V zimě roku 404/403 se Lýsandros ze Sparty stal prvním člověkem, který byl Hellény uctíván jako bůh pajány, oltáři a oběťmi; poprvé se tak stalo na Samu, kde byly každoročně v Héráiu pořádany slavnosti lýsandreie. Jako ktistés/zakladatel Sikyónu prý byl ctěn tyrannos Eufrón a jeho hrob byl přímo na agoře (srov. Roky 367 a 366). Diónovi konány úlitby v Syrákúsách roku 357 jako osvoboditeli z tyrannidy.

Klearchos I. se stal roku 353 (ale tvrdil, že je Diovým synem, ještě před svou smrtí) po Sparťanovi Lýsandrovi druhým z Hellénů, jemuž se od některých z nich dostalo božských poct. V Zeleji v Troadě vládl z perské vůle jistý Níkagorás vyžadující od svých poddaných božské pocty: skončil po bitvě na Graníku. Následovali Filippos II., Alexandros III. dekretem korinthského spolku a po nich většina hellénských vladařů, jimž konvenoval domácí, orientální usus dynastického kultu. V Pydně byl uctíván za svého života již Amyntás III., otec Filippa II., jemuž se dostávalo obětin v Amfipoli a v Eresu na Lesbu Helléni postavili oltář Dia Filippia.

Filippův syn Alexandros nařídil Hellénům roku 324, aby mu prokazovali božské pocty a za boha ho pokládali. Měl tehdy dostat od jednotlivých států sochu/agalma, resp. obraz/eikón a oltář/bómos; ve Spartě se mu vysmáli. Jeho zesnulý přítel Héfaistón dostal od krále pocty hérójské. Ze všeho rychle sešlo, nicméně myšlenka se mezi diadochy uchytila, a to též v Evropě. Nápis z Kassandreie/Poteidaie z roku 285, doklad, jímž král Lýsimachos daruje jistému Limnaiovi, Harpalovu synovi, lesnaté pozemky, je uveden datací "za Lýsimachova kněze Tímésia". Asi to byla odměna za věrnost, neboť Lýsimachos se právě zčerstva stal i pánem Makedonie.

Roku 279 zemřela matka Ptolemaia II., královna Bereníké I. Sóteirá, manželka Ptolemaia I. Sótéra od roku 317 nebo 309. Brzy po ní zemřela (vlastní?) sestra Ptolemaia II. Filóterá. Obě ženy byly zbožněny, tzn. byl zaveden státní kult jejich božstev. Byly prvními ženami s takovými poctami.

Zbožnou úctu dávali lidé najevo mimo jiné vztyčeným palcem pravé ruky položeným na rty a přiloženým ukazováčkem téže ruky. O epikúrském pojetí zbožnosti viz tam, citát z Lucrétia Cára.

Dynastický kult i žijících panovníků zavedli kromě Ptolemaiovců Seleukovci, ale pouze v horních satrapiích. Sice nevíme, kde ležela Antiocheia v Persidě (Búšehr?), ale přesně známe její strukturu (podle nápisu z anatolské Magnésie): usnesení orientální polis přijímá sněm, ekklésiá, na návrh búlé, uvedeni jsou prytanové a kancléř rady, grammateus (srov. se státoprávním uspořádáním Athén a pod král). Epónymním úředním Antiochie Perské byl volený kněz dynastického kultu. To vše fungovalo v době vlády Antiocha Sótéra v letech 281 – 261 a ještě za Antiocha iii.: Známý dekret „Antiocheón tón Persikón“ (OGIS 233 z roku asi 205) je datován „za Hérákleita, syna Zóea, kněze Seleuka Níkátora, Antiocha Sótéra, Antiocha Thea, Seleuka Kallíníky, krále Seleuka a krále Antiocha a jeho syna, krále Antiocha“ čili incl. obou žijících králů.

Kdy se žijícím Seleukovcům dostalo kněží, není známo, nejspíše pro účely styku s Asiaty ještě za života zakladatele dynastie. Z roku 136 SE/176- pochází dědovný nápis ze Sús/Seleukeie na Eulaiu jistému Níkoláovi, jednomu z králových dvořanů/"přátel" za to, že v době, kdy byl gymnasiarchem, zvelebil městské sportoviště. V záhlaví usnesení obce je mimo jiné uveden Attalos, velekněz Láodiky IV., manželky panujícího Seleuka IV., Láodiky III. starší, královy matky, a Láodiky V. mladší, královy dcery.   

Monarchotheismus je kromě Egypťanů doložen od prvního století př. n. l. v jihoarabské Sabě, kde byl král spojován s kultem boha al-Maqah/Almaqah (zahnáno až ve 4. století n. l. křesťany a hebrejským náboženstvím).

Prvním z Římanů, který byl Hellény zbožtěn a uctíván hérójskými poctami, byl T. Quinctius Flamininus, kterému Chalkidští roku 191 dedikovali s Hérákleem a s Apollónem gymnasium a delfinium a ročně mu byl volen kněz, a to ještě v polovině 2. st. n. l. Poctu získal za to, že zabránil vyplenění města poté, co ho opustil Antiochos III., který zde měl své evropské sídlo.

Jeden z učitelů Octaviána Augusta Athénodóros z Tarsu zemřel ve své vlasti stár osmdesát dva roky a ročně byl slaven jako ochranný bůh města. Triumvir M. Antonius se během cesty z Itálie do Orientu roku 39 dal oslovovat a uctívat jako Dionýsos. V Athénách mu místní pochlebníci nabídli zasnoubení s Athénou, což se mu zalíbilo a vyplatil občanům moc pěkné věno ve výši čtyř milionů séstertiů.

Prvním z Římanů, kteří vykročili ke kultu svého jména, byl roku 179 Ti. Semprónius Gracchus, právě otec protiaristokratických reformátorů, kdy jako praetor Přední Hispánie založil na území Vaskónů/Basků osadu n. město se svým jménem Gracchuris n. Graccurris. Prvním ze zbožtěných Římanů z vůle a rozhodnutí senátu byl C. Iúlius Caesar, tedy Dívus Iúlius, Božský Iúlius, mezi posledními Licinius Gallienus roku 268 a roku 275 n. l. L. Domitius Auréliánus. Dioclatiánus se dočkal zbožtění, třebaže již nebyl císařem (a jako jediný z nich). Návrh na zbožtění Maximiána dal senátu jeho syn (a později nepřítel) Máxentius, zřejmě roku 363 byl senátem ještě zbožněn Iuliánus (o Konstantínovi viz zde níže).

Poslední z deifikovaných císařoven byla zřejmě choť Valeriánova (císařem 253-260), která zemřela před jeho perským zajetím a císař ji prohlásil za bohyni. O Hadriánově Antinoovi viz pod hérós.

Císařský kult v provinciích patřil k ústředním rituálním povinnostem. Provinciálové se sdružovali do náboženských spolků, která se jmenovala jako kdysi nezávislé státní federace, koina, např. koinon tón makedonón, k. tón Bíthýnón. Obec, kde stál hlavní chrám kultu císařů, Sebastů, dostala titul neókoros provincie (slovo původně značící chrámového služebníka).

Kdyby nebylo panovnického kultu císařského převzatého z Orientu, nebylo by zřejmě v Evropě monotheismu. Odpor křesťanů proti státní moci spočíval především na neochotě uctívat jiného z bohů, než Ježíše. Srov. židovský odpor proti kultu seleukovských panovníků.

Apotheosa římských principů/císařů je popsána v případě nanebevzetí L. Septimia Sevéra. Vosková figurina zemřelého leží na lehátku ze slonoviny a zlata, zleva sedí po větší část dne senát, vpravo významné ženy bez šperků a v bílém. Rituál trvá sedm dnů a lékaři „zkoumají“ stav vosku a postupně hlásí, že se mu přitěžuje. Když oznámí, že zemřel, je figurina nesena na forum, kde pějí sbory žen a dětí hymny a pajány. Pak je vosk odnesen na Martovo pole k dřevěné čtverhrané konstrukci.

Krychle majákovitým způsobem od větší k menší v pěti patrech na sobě jsou napuštěny pryskyřicemi. Na tuto monstrosní hranici je figurina uložena a kolem žároviště tančí jezdci bojové tance, až císařův nástupce hranici zapálí. Z posledního patra je pomocí mechanismu vypuštěn orel, odnášející císařovu duši do nebe. Od tohoto okamžiku je císař uctíván s ostatními bohy.

Sebezbožťující excentriky byli císaři Gáius, Neró, Caracalla-Tarautás a Pseudantónínos alias Héliogabalos. Na rozdíl od smrtelníků tohoto typu bylo u Hellénů možné jednání Olympanů zpochybňovat a dokonce kárat. Básník Eurípidés nechává v tragédii Ión epónymního hrdinu v Delfách před Apollónovým chrámem o Apollónovi a bozích, kteří si povyrazí se smrtelnicemi, říci: "Nesprávně se snažíte požitky klást před moudrost./Není správné hanět lidi,/napodobují-li "krásné činy" bohů,/ale kárat ty, kteří je takové věci učí."

O vstupu na nebe napsal historik Sex. Aurélius Victor ze 4. století n. l.: „Císařové a nejlepší lidé vstupují na nebe, jak se soudí, nebo se jim v lidské pověsti dostává slávy jako bohu spíše pro čestný život než z pomyslných a smyšlených důvodů.“ Že jde o akt společenský, nikoli náboženský tušil už Vespasiánus. Když umíral, pravil: „Putó deus fíó, Zdá se, že se stávám bohem.“ Stejně lapidárně se vyjádřil L. Septimius Sevérus: Omnia fuí et nihil expedit, Byl jsem vším a je mi to k ničemu.“

Satirik Lúkiános (✝︎ c. po 180 n. l.) zachází se světem Olympanů a mýthů jako s prostředím pro parodování lidských způsobů, jako s prostou literární fikcí nesmrtelných smrtelníků. Olympany zcela polidštil a atheisticky zasadil do své současnosti. V dialogu Zeus tragódos/Tragéd Zeus svolává nejvyšší z bohů konferenci všech nesmrtelníků, i těch, kteří nerozumějí řecky, aby se přijali nějaké usnesení ve věci sporu epikúrika Dámida se stoikem Tímokleem o to, zda jsou či nejsou bohové, což tvrdil stoik. Shromáždění nesmrtelných přijalo po vzoru athénských sněmů usnesení zřizující sedmičlennou komisi, která určí, kdo je a není bůh a filosofům bohové nařídili, aby se nezabývali věcmi, kterým nerozumí. Který z nových bohů bude na zemi lidmi uctíván a bude mít velké chrámy, na to nebude brán komisí ohled! 

V polovině 4. století n. l. bylo božství a bohové téměř degradovány na lidské dimense. Ammiánus Márcellínus, když líčí jedinečnost Tráiánova fora v Římě, praví, že zasluhuje „obdiv samotných bohů.“ Je pozoruhodné, že tři synové-augustové křesťana Cónstantína I. Cónstantínus II., Cónstantius II. a Cónstáns I. prohlásili otce bohem, ačkoli také byli křesťany (prvorozeného Críspa dal otec roku 325 odstraniti s macechou Faustou, prý pro spiknutí nebo za to, že ho Fausta svedla). Senát zbožťoval monotheistické augusty až do doby Grátiánovy. 

V novověku se k hérójským či božským poctám povznesla řada smrtelníků, převáženě proletářského původu, viz pod héróové.

Jak panovník a dynastie snadno přichází o božství a nedotknutelnost ukázal od roku 2006 případ nepálské královské rodiny, vládců posledního hinduistického království na Zemi. Ve zřejmě nejkrvavější královraždě dějin postřílel roku 2001 v královském paláci pomatený následník trůnu své rodiče, sedm příbuzných a sebe a nástupcem trůnu se neočekávaně stal jeho strýc Gjánéndra (Gyanendra; 61).

Nepatřil k oblíbeným lidem Nepálu a když ve snaze sám porazit maoistické partyzány rozpustil vládu a parlament, musel ustoupit kombinovanému tlaku ulice a předáků politických stran. V dubnu 2006 přišel o absolutní moc, ztratil finanční autarkii a jeho majetek, částečně zestátněný, se dostal pod správu provisorní vlády.

V prosinci 2007 provisorní parlament doplněný o maoisty zrušil monarchii Višnuovy reinkarnace, pokud s tím bude souhlasit referendu v dubnu 2008.

Na závěr hliněného opisu starší sumerské mýthologické básně připsal před mnohými a mnohými staletími písař poznámku: „Tajné. Zasvěcenému to zasvěcený smí ukázat. Ukončeno a ověřeno. Podle staré předlohy...“

Jaké bylo ono tajemné, explosivní sdělení v řeči vázané? Ideologické tajemství jen pro vyvolené bylo skutečně utajováníhodné. Prozrazovalo totiž, kdo to na světě zařídil tak, aby lidé museli pracovat. „Když bohové ještě byli lidmi, pracovali a lopotili se; velká to byla námaha, těžká práce...

Těmito slovy začíná akkadský epos Watram-chasís („Přemoudrý“, srov. pod potopa).

Z jiné klínopisné verse víme, že nižší bohové museli pracovat na polích a na výkopech zavodňovacích kanálů, vyšší na ně dohlíželi. A ti nejvyšší prostě „nedělali nic“. To prý trvalo dva a půl tisíce let. Pak se konečně bohové vzbouřili, a tak musela na příkaz nejvyšších Bélet-ilí z hlíny uplácat člověka a když na něj naplivala, nadělala z něj sedm mužů a sedm žen. Bohové byli zbaveni práce, a potomci lidí dřou dodnes... Jak je vidět, již člověk neolithický se měl za pitomce, a ty, co „nepracují“, pokládal za bohy, "ty nahoře".

V sumerské skladbě Enki a Ninmach z asi osmnáctého století a asi inspirované epem o Watram-chasísovi také dohlížejí velcí bohové na malé, kteří prskali, až se jich zastala Enkiova matka Nammu. Vyzvala syna, který se stále jen povaloval, aby s Ninmach vyrobil stvoření předurčené k práci na bohy. Enki s Ninmach se najedli, piva napili, až se rozjařili: Ninmach z hlíny uhnětla šest postav mužů a žen, jimž Enki vdechnul vlastnosti podle toho, jak se mu jevili. Jedním z nich byl človíček bez přirození i vulvy, tak z něho učinil panovnického sluhu. Tak prý vznikli eunúchové, tvory "stojící před" králem/manzáz páni, mazzáz páni, tíru, sum. gìr-sé-ga, pozd. ass. lú.gub.igi/lú.gub.ba.  

Přírodní theismus v duchovním životě je úzce vymezen prostředím a dobou vzniku kultu. O olympských bozích nevěděli nic polytheističtí Číňané ani Indové, a zřejmě o nich neslyšeli dodnes, srov. zde výše o Xenofanovi a Platónovi. Ačkoli středomořský hellénismus na buddhisty narazil, neznal nic o pantheonu hinduistickém; pozoruhodné, neboť kdysi dávno Árjové měli s hellénskými Olympany mnoho společného.

Ani beduíni Mesopotamie a Arábie a jejich monotheističtí potomci o Olympanech neslyšeli. Je to důkaz o neexistenci bohů? Řeklo by se, bohové mají svůj čas a místo v lidské paměti. Anebo si rozdělili planetu či vládnou nevjemovému světu pod rozličnými jmény? Kdo jiný by znal odpověď než právě bohové? Božské otázky lidem zodpovídat nepřísluší. Ledaže by nesmrtelní opět mezi sebe na hostiny nebo do ložnic vpustili smrtelníky a my se to od nich dozvěděli. Avšak po těch zkušenostech Olympanů s lidmi? Epikúrici mají ve věci vztahu bohů ke smrtelníkům jasno: bohové ze své podstaty žijí nesmrtelný život daleko od našeho, nesdílejí s námi bolesti, nebezpečí, nic lidského se jich nedotýká, jak to vylíčil T. Lucrétius Cárus ve svém básnickém výkladu O přírodě. 

• 

Buhen, opevněná eg. osada u druhé nilské peřeje, pozd. na čas sídel. m. Kúšitů, u Wádí Halfy v SDN, dnes pod nilskou přehradní hladinou§ 2613, 1655, 1567, 1546   

Búchetion, m. v Thesprótii, pozd. středověké Rhogoi§ 343, 130 

Búchis, kopt. Bóós§ 1. býk boha Montua, 169; 2. býk Osíridův, 51 

Bujang, údolí na severu Kedahu§ 22

Bujuwawu z Libye, předek Šošenqa I.§ 945

bukášum, titul kassitských dynastů/knížat§ 1742, 1594 

Búkattés, Búkatés z Tánagry, rhapsódos, o. Glauka a Káfísia§ 90

Búkefala (pl.), m. v Indii, vlastně Alexandreia Búkefala na Hydaspu v dn. Pákistánu§ 326

Búkefalás, Búkefalos, kůň Alexandra Velikého, srov. pod zvířata oblíben᧠344, 331, 326

Bukinobantové§ viz Bucinobantové

Búkka, řec.§ viz Biká, arab.

Bukkumanní pi z Chatchribi/Athribi, dyn.§ 671

búkolská poesie, búkolika:

Původně všelidové venkovské melodie a popěvky doprovázené píšťalami byly doma v celém Středomoří, především v pastýřském prostředí. Slavné ale byly především zpěvy vzniklé na Sicílii, odkud též pochází většina slavných jejich autorů. Vzorem jim mohla být Odysseia a například idylický byteček Kalypsó sídlící v jeskyni s lesíkem kolem s ptáčky na stromech, s háji a čtyřmi potůčky, jinde s révovím. Nikde žádný dům ani stavba, ale k jídlu a pití služebnictvo chystalo stolek a křesla.

Teprve v hellénismu se búkolské zpěvy staly žánrem i ryze literárním. Lidoví tvůrci zpěvy zasazovali většinou do dějů venkovského a pastýřského kultu Artemidina.

Mýthickým zakladatelem pastýřských zpěvů, doprovázených hrou na flétnu, prý byl Hermův syn Dafnis, druh Pánův a Artemidin. Tak prý se zamiloval do jedné z nymf, že „slepý“ štěstím spadl do rokle a zabil se (jiná verse říká, že nymfa Nomiá ho zapřísahala, aby jí byl věrný, jinak že Dafnis oslepne; což se i stalo a on se utrápil).

První pastýřské prvky jsou patrny u Stésíchora ze sicilské Hímery n. z bruttijského Metauru a u Sófróna Syrákúského. Jako skladatel díthyrambů a autor alegorických hudebních skladeb proslul jeho vrstevník Filoxenos z Kythéry, stoupenec nového směru v hudbě. Filoxenovu svobodymilovnost tvrdě postihl Dionýsios I., který ho poslal do syrákúských kamenolomů. Filoxenos byl první, kdo šířeji do literatury uvedl pastýřský motiv (skladba Kyklóps), o století později v hellénismu tolik oblíbený (= búkolská poesie).

Búkolské motivy obsahovaly tři knihy elegií, které milence Leontion věnoval Hermésianax z Kolofónu, starší současník Theokritův. Ten za své přímé učitele označoval literáty Filétu z Kóu a Asklépiada ze Samu, zvaného Sikelidés (tj. „Sicilan“), členy kójské básnické korporace.

Zakladatelem literárního žánru byl Syrákúsan Theokritos, který nějaký čas žil doma na dvoře Hieróna II., na Kóu a v Alexandrii u Ptolemaia Filadelfa, nebo v Mílétu u bohatce Níkiy. Většinu života pobýval v cizině; podle jiné verse byl rodem z Kóu a v Syrákúsách se usadil, syn Praxagorův a Filinny. Jiný údaj praví, že byl synem Símichův, popř. že se mu říkalo Símichidás/c. Tuponosý. Psal drobné, druhově přesně nezařaditelné a obsahově pestré básně zvané eidyllia, idylly, obrázky. Některé z nich byly věnovány právě pastýřskému prostředí, eidyllion búkolikon. Dnešní sentimentální význam dostala idyla až v rokoku.

Moschos ze Syrákús byl žákem Aristarchovým, autorem epyllií a jako grammatik zřejmě také několika filologických spisů. Bión ze Smyrny prožil většinu života na Sicílii v době, kdy už byla římská. Zemřel prý otráven. Neznámý žák Biónův složil jeho básnický epitaf (Epitafios Biónos). Hellénská búkolika pak zanikla.

Latinsky psaná literatura zaznamenala vrcholy v búkolské poesie především ve formě eklog v díle P. Vergilia Marona (Bucolica); eklogy jsou žánrovým označením pro hellénské eidyllia (eklogé značí původně výběr z básnického díla či sbírky).

Neronovým současníkem byl T. Calpurnius Siculus, pochlebující císaři jako pastýři - bohu, který dá vzniknout zlatému věku. Tento motiv „pastýřského boha a panovníka“ se později stal součástí křesťanských představ. Ve 3. století n. l. psal eklogy kartháginský autor (Afričan?) M. Aurelius Olympius Nemesianus, autor spisů o ptáčnictví, rybolovu a námořní plavbě.

búkoloi, "pastýři", bylo také označení pro krvelačné loupeživé obyvatelstvo nilské Delty, někdy zvaní též podle jednoho z jejich center Hérákleobúkoloi; srov. pod Hyksós s řec. označením poimenes/pastevci§ 1567, 404, 104+, 150+, 172+ a viz pod piraterie 

Búkolos, první biskup ve Smyrně§ 90+

Bukovina, hist. země rozdělená mezi UA a RO§ 118+

Búkris z Naupáktu, s. Daitův, pirát a aitólský hodnostář§ 232, 229

Búlagorás ze Samu, s. Alexidův, euerget§ 240

Bulan, chagan Chazarů§ 198+

Bulbus, vojenský vzbouřenec§ 78

búlé, búleutés§ viz rada

Bulharsko, novověký stát. útvar, Bulhaři, Bolgari, turkický národ, jehož část splynula se Slovany na území dn. BG; východořímští autoři nazývali Bulhary Mýsy, viz pod Moesia, Gotové a Hunové§ 5300, 342, 335, 292, 179, 107 

Buliové, árj. klan na sev. IND§ 600

Búlis ze Sparty, gen. Búlia, s. Anéristův, o. Anéristův, nabídl svůj život za zavražděné perské posly§ 491, 430

Bulla Félíx, řec. Búllás Félíx, italský brigant§ 208+

Búllis§ viz Byllis

Búlogaisés, thrácký kněz, též Vologaisés§ 13, 10

Búlón z Délu, gen. Búlóna, s. Tynnónův, vyslanec§ 242

Búlón z Delf, vyslanec§ 190

Bullut z Uruku, o. Bél-ibniho a Nabû-zéra-šubšiho, obnovitelů Akíta§ 747 

Búmelitaiá, m. v Opúntské Lokridě, dn. polohy nezn.§ 172

Bunanu z Gambúlu, aram. šejk, o. Bél-iqíši§ 675 

Búndos, zarathuštriánský kazatel§ 302+

Bunefer, Bu-nefer, Hathořina kněžka a asi manž. Šepseskafova§ 2505

Buntachtunila ze Sippar, Bu-nu-tach-tu-un-ilum, amor. dyn.§ 1895

Búnu-Eštar, Búnu-Ištar z Kurdy, amor. dyn.§ 1830, 1779, 1769    

Búnu-Eštar, amor. dyn., k. Qabry§ 1797 

Búpalos z Chiu nebo Smyrny, sochař, b. Athénidův§ 560, 546 

Búplagos ze Syrie, údajně hipparchos seleukovského vojska a duch§ 191

Búr-Anat, Buranatu z Jasbuqů, aram. šejk§ 858

Búr-Saggilé z Assyrie, limmu§ 763

Búr-Sîn§ viz Amar-Su'ena Urský 

Búr-Sîn z Isinu, k.§ 2021, 1896, 1875  

Búrá, m. v Acháji§ 373, 303, 281, 276

Buran kaja, jeskyně na Krymu§ před 6000

Burašu§ viz Béróssos

L. Burbuléius Optátus Ligariánus§ cos. suff. 135+ 

Buriaš, Burijáš, bůh kassit. pantheonu§ viz v theoforních jménech

Burnaburiaš, Burna-Buriaš I., kassit. k. Babylónu§ 1594, 1477 

Burnaburiaš II. z Babylónu, k.§ 1375, 1370, 1366, 1360, 1347, 1337, 1266  

Búrové, Lúgoi Búroi, suébský lid sídlící ve 2. st. n. l. v Horním Slezsku, později v Gallaecii a v portug. kraji nesoucím jejich jméno: Terras de Bouro§ 170+, 175+, 179+, 180+, 

Burdigala, dn. Bordeaux§ 271+, 337+, 367+, 393+ a viz Biturigové

Iúlius Burdó, velitel rýnské flotily§ 68+, 69+ 

Burebista z Dákie, Burobustes§ viz Byrebista

Burgas, m. v dn. Bulharsku; jméno může souviset s armádní pevnůstkou, lat. burgus, slovem převzatým od Germánů (cf. např. u roku 145+)§ 559

Burgundové, řec. Búrgúdziónes, východogerm. kmen snad původem z Bornholmu, Burgundie (n. ten o. obývající)§ před 6000, 5500, 150, 100, 50, 6-, 90+, 250+, 251+, 254+, 272+, 278+, 286+, 291+, 359+, 370+, 375+, 390+    

Žili mezi Braniborskem a Povislím a jejich sousedy byli Gotónové-Gothónové-Guttónové (zřejmě starší označení antického světa pro Gothy) a na sv. dnešního Polska a na Litvě Skirové (jejichž nejslavnější potomek Flávius Odoacer se stane na krátko prvním králem Itálie), na východě Venetové-Venedové (zřejmě Slované), za nimi na severu Aestiové (zřejmě tzv. Baltové; ale od 9. st. zůstalo slovo označením pro severní část a její obyvatele – Estonce/Ugrofiny) a ještě severněji žili Fennové-Finnové; po roce 250 n. l. migrovali do prostoru mezi horním Mohanem a Dunajem, kolem roku 380 získali na Alamannech území mezi Neckarem a Mohanem, viz pod Germáni.

Část B. se podílela na prolomení Germánů hranic s Galliemi roku 406, v letech 413 - 436 vytvořili B. své království s centrem ve Wormsu, jeho konec přivodilo hunské vojsko v žoldu Římana Aëtia (král Gundahar padl a příběh je základem písně o Nibelunzích; Nibelungen = Burgunden).

Flávius Aëtius jim vykázal nové území a v letech 443 - 534 trvalo království B. v Savoji, tehdy Sapaudia (sg.) s sídelním m. Genavou/Ženevou. O samostatnost přišli roku 532 ve válce s Franky. Protože neužívali zákazů sňatků s místní populací, brzy se romanisovali a roku 517 přestoupili od arianismu ke katolicismu. Burgundské království se mnohem později rozdělilo na vévodství/duché Bourgogne (západní část, kdysi země haedujská) a na východní Svobodné hrabství/Franche-Comté hraničící se Švýcary, území kdysi Séquanů. Roku 2016 byly obě části po staletích spojeny v region Bourgogne-Franche-Comté (BFC).  

Burgundarholm§ viz Bornholm

burgus, pl. burgí, pohraniční pevnůstka s valem a příkopem větší než turris/pyrgos, též tyrsos (z lat. turris)§ 183+, 369+, 371+  

Buriaš, kassitský bůh bouře, cf. hell. Boreás nebo snad slovanské bura, bouře§ viz v theoforních jménech

Burové, germ. kmen z východogerm. kmenového svazu Lugiů§ 50

Burrus§ latinská podoba řeckého jména Pyrrhos

Bursaonové, Bursaonés, ibér. nárůdek na horním Ibéru§ 76

Burundi, novověký africký stát§ 117

Burundum, Buruddu, Birundu, země a sídel. m. království v Túr Abdín polohy neznámé§ 1779, 1760 

Burušchattum§ viz Purušchattum

Burušové, Burušo, sg. Burušin, lidé stejné malé neznámé jazykové skupiny v teritoriu Gilgit-Baltistán na severu PAK a v indickém státě Džammú a Kašmír§ 2500

Burzahom, archeolog. lokalita u Šrínagaru§ 3000

Busento§ viz Buxentum

Búsíris, Búsírités, "do Búsíridy i Búsíri", m. a nomos na nejzazším západu Delty, z eg. Pi-osiri/Per-O., „Osíridovo město“, ass. Buširu, arab. a kopt. Abúsír, Abú Sír§ 2686, 2498, 2491, 2460, 2453, 2345, 730, 525, 293, 285, 283, 197, 96, 30

Z Búsíridy, přístavu na Mareótském jezeru a dva kilometry od Středozemního moře, se stala lat. Taposíris Magna, dn. Burdž al-Arab, s ruinami Osíridova a Ísidina chrámu z éry Ptolemaia iv. a zmenšenou replikou farského majáku z vlády Ptolemaia ii., náhrobku uprostřed búsírské nekropole. Archeologové od roku 2009 spekulují, zda v lokalitě circa padesát kilometrů západně od Alexandrie nebyla pohřbena Kleopatrá viii. s Markem Antoniem. Nalezeny v lokalitě mumie z hellénistické éry, jedna s plátkem zlata v ústech na místě jazyka, to prý aby mohl zemřelý hovořit před Osíridem (srov. Charónův obol). Existovala v Deltě i ves Taposíris Parva, též řecky Búsíris.

Jiná Búsíris ležela u Afrodítopole, eg. Per Hathór, řec. Pathyris, arab. Džabalajn/Džebelejn. Podle Hellénů existoval v Hérákleových časech král Búseiris, jemuž dílem přičítali sympatické společenské reformy, dílem však že to byl chlap nepřátelský cizincům a kanibal. Takže bylo dobře, že ho Héráklés zabil. Sympatičtější podobě Egypťanově a jeho zemi věnoval enkómion Búseiris sofista Isokratés (sepsáno snad někdy po roce 390). 

Bussa z Canusia, zámožná Ápulka§ 216

bústrofédon§ viz písmo

Buštu, země na sz. dn. IR§ 781 - 779 

Bušmeni, Křováci§ viz Sanové a trpaslík 

Bušše, churrit. stát severně od Assyrie, možná shodný s pozd. jménem Buššua§ 1232

Buššua, krajina v okolí jezera Van, srov. zde výše§ 679

Bútés z Attiky/Athén, s. Pandiona I., b. Erechtea II., předek Bútovců§ 1390

Bútadai, Bútovci, též Eteobútadai, Eteobútovci/"Praví Bútovci", ath. aristokratický rod§ 1390, 585, 390

Buthericus, řec. Búterichos, Buterich, mag. mílitum per Illyricum rodu gotského§ 390+

Búthróton, lat. Búthrótum, m. na severu Épeiru naproti Korkýry, dn. ruiny Butrint na jihu AL§ 48, 44

Búthytés z Maria n. Afrodisia (?), ass. Bususu/Pususu z Nuria (n. Pýtheás z Afrodisia?)§ 709

Bútó, gen. Búty, m. a j. v Deltě, eg. dvojměstí Pe a Dep spojené v Per-Wadžet, dn. Tall al-fará'in§ 3500, 484, 338, 311 a srov. Hermopolis

Búttos, m. v Lokridě, rtesp. Aitólii§ 279

Butua, dn. Budva§ viz Labeátové

buvol, lov na buvoly§ 935, 912

Buxentius (ř.), Buxentínus, pozd. Busentínus, dn. Busento, m. Buxentum§ srov. pod Consentia a viz Pyxús

Byblos, m. ve Foiníkii, nejstarší z kanaánských sídlišť, srov. pod Foiníkie; aram. Gubla, eg. kpn/snad Kupna, foin. Gebal/„Horské město“, dn. Džubajl§ 3200, 2703, 2589, 2491, 2346, 2278, 2002, 1928, 1793, 1786, 1740, 1567, 1424, 1373, 1370, 1365, 1200, 1111, 1102, 1095, 975, 950, 928, 925, 887, 885, 877, 853, 841, 838, 740, 701, 595, 586, 454, 333, 85, 64, 10-, 154+  

Okolí Byblu se nazývalo Negau a jeho obyvatelé Fenchú/"Dřevorubci" (?), bylo dlouho střediskem vývozu cedru do celého světa; o druhém významu byblos viz pod kniha a papýros.

bydlení, byt městský, nájemné§ viz architektura

Býk, "k." egypt. dyn. 00§ 3500

býk§ viz zápasy býčí

Bylazóra (pl.) n. Bylazór, m. v Paionii, dn. Veles ve FYROM§ 221, 217

Byllis, Búllis, Bylliové, m. a ill. kmen v již. Illyrii§ 230, 168 

Byrebista, Burebista, Boirebistás, Boeribista, Buruista, k. Getů čili Dáků§ 120, 60, 55, 48, 44, 13

byrokracie, státní, římsk᧠viz pod ceny a úředníci a srov. pod půda, provincie

Byrsa, čtvrť Karthága, řec. byrsa/"stažená kůže z dobytka", srov. Birtha na Eufrátu pod Zeugma§ 654, 146 

byt§ viz bydlení

Byttakos z Makedonie, stratégos seleukovský§ 217

Bytyllion, přístav u Seleukeie Píerijské, snad dn. Rás ibn Hání (?)§ 113+

Býzákion, Býzákéné, lat. Býzácium, krajina v dn. střed. a již. Tunisku, předtím část Áfriky s Thapsem, centrem byl Adrúmétos (severně od B. a jižně od Karthága, ležela úrodnější Zeugis či Zeugitána)§ 47

Byzanc, byzantská říše, novodobé označení pro říši východořímskou§ viz Řím

Býzantion, m. na Thráckém Bosporu, pozd. Constantínopolis, řec. Kónstantínúpolis, viz tam, dn. tur. Istanbul, čes. Cařihrad, arab. ar-Rúm (tj. Řím)§ 668, 659, 513, 511, 498, 495 - 493, 480, 479 - 477, 476, 447, 441, 440, 430, 416, 411, 410, 408, 407, 405, 403, 390, 386, 378, 365, 364, 357, 355, 352, 341, 339, 335, 319, 318, 313, 289, 281, 278, 277, 275, 255, 250, 330, 217, 201, 200, 194, 190, 184, 173, 149, 146, 88, 86, 85, 72, 63, 58, 31, 20, 17-, 12+, 18+, 53+, 70+, 193+, 194+, 196+, 212+, 218+, 257+, 261+, 269+, 272+, 275+, 276+, 313+, 324+, 326+       

Město užívalo autonomie (s výjimkou vlád Vespasiánových a Titových) do L. Septimia Sevéra, který z trestu za věrnost C. Pescenniovi Nigrovi státní území města věnoval Perinthu (autonomii B. obnovil jeho syn Caracalla). Viz také pod Bosporos. S přístavem Chrýsokerás, Zlatý roh (jméno podle bohatství ryb?), jedno z nejslavnějších měst dějin, jehož nástupkyně se jako jediná metropole rozkládá na dvou kontinentech.

Oikistem města byl v hellénské tradici Býzás, syn megarského krále Nísy, který se vypravil na cestu s delfskou věštbou v kapse předpovídající, že se usadí naproti "města slepých". Poněvadž naproti už sedmnáct let fungovala megarská osada Kalchédón a ookalita, kterou našel, byla nejlepším možným přístavištěm široko daleko, což Kalchédónští "neviděli", vybral si ji.

Jméno je thrácké stejně jako kdysi celé okolí. V jiné tradici byl Býzás thrácký král, Poseidónův syn s nymfou Keroessou a z opravdu nejlepší familie: nymfa byla dcerou Íó s Diem. Původní město leží pod istanbulskou čtvrtí Eminönü.

Býzantion, přístav v Indii, dn. Goa§ 115

Býzás z Megar§ viz Býzantion

Byzés z Naxu, vynálezce mramorových střešních tašek, o. Euergův§ viz Sedm zázraků, č. 4

Byzés z Thrákie, dyn.§ 148