413-410

************************************************************

413.

Ol. 91, 4

Kleokritos

a. u. c. 341

Q. Fabius Vibulanus interrex

A. (M.) Cornelius Cossus a L. Furius Medullinus I.

ep. eforos ve Spartě Onomantios

************************************************************

Na jaře se poprvé od roku 425 objevili v Attice opět Sparťané se spojenci; velel král Ágis II. Na Alkibiadovu radu a nepochybně s jeho znalostmi terénu opevnili v Attice pevnost Dekeleiu viditelnou na 25 kilometrů z Athén a zanechali zde posádku. Tím byla po mnoha athénských provokacích (viz předcházející roky a 404) obnovena peloponnéská válka, která byla vlastně po roce 421 přerušena, svou druhou fází, válkou dekelejskou, která se skončí až roku 404. Uteklo k němu z Athén na dvacet tisíc otroků, převážně řemeslníků, Dekeleia se stala útočištěm athénských exulantů, odpůrců radikálního lidového režimu. Athéňanům se teď prodražil dovoz potravin z Euboje, neboť všechno muselo jít přes moře kolem Súnia.

Na západní ostrovní frontu poslali Sparťané posily. Na Sicílii odplulo na šest set hoplítů, jimž velel Ekkritos, a s nimi tři sta Boióťanů, pět set Korinťanů a dvě stě Sikyóňanů. 

Athéňané rovněž vyslali na Sicílii posily, jimž velel zkušený Démosthenés. Na cestu kolem Peloponnésu vyplulo z Aigíny šedesát lodí s 1200 hoplíty. Démostheneovu flotilu doprovázel zkraje menší výsadek pod velením Chariklea, který poplenil Kythéru a vybudoval tam pevnost pro případné přeběhlíky z řad heilótů; pak se vrátil do Athén. 

V téže době porazila athénská flotila před městem loďstvo Syrákúsanů, ale na souši dobyl Gylippos na Athéňanech zpět systém tří pevností Plémmyrion na jižním okraji syrákúského přístavu, v němž měli Athéňané hlavní sklady s plachtami a výstrojí pro čtyřicet triér. Na athénské vojáky padla špatná nálada, z níž se již nevzpamatovali.

Thrácké pomocné sbory, vedené Dieitrefem, přišly do Athén v létě pozdě a nestihly odplutí Démosthénovy flotily. Pro Athéňany byli do války se Sparťany u Dekeleje příliš drazí: Thrákové brali jednu drachmu na den, tak je poslali domů. Na zpáteční cestě do Thrákie na athénské přání zcela „zrušily“ v Boiótii obec Mykaléssos: vyvraždili z rána obyvatelstvo včetně chlapců, kteří právě přišli do gymnasia. Thébané se stačili mobilisovat a kořistí obtížené Thráky zaskočili: z 1300 loupežníků bylo 250 Boióťany pobito.

V létě opevnil Démosthenés cestou na Sicílii Pylos, místo své slávy a spartské nenávisti vůči němu. Odtud pokračoval do Naupáktu (zde byl tehdy velitelem Konón) a odtud se společně s Eurymedontem, který přinesl zprávu o pádu Plémmyria, plavil přes Korkýru do Iápygie a Rhégia. Cestou obnovil přátelství Athéňanů s Messápii a jejich vládcem Artou a získávali spojence a posily.

Po jeho odplutí z Naupáktu svedli Athéňané nerozhodnou bitvu s Korinťany, kteří poblíž kotvili od loňska, u mysu Eríneos u Naupáktu. Velitelem athénského loďstva byl Dífilos (o athénsko-korinthské válce viz rok 416).

Démosthenés posílil Athéňany před Syrákúsami. Níkiás měl dosud k disposici 75 lodí (Syrákúští osmdesát) a před Démostheneovým příchodem v námořní bitvě neuspěl. Ani po připlutí posil 73 lodí s pěti tisíci hoplíty včetně spojenců se kupodivu na frontě nic nezměnilo. V další námořní bitvě před Syrákúsami domácí díky vynalézavosti Hermokratově uspěli; z lodníků vynikal v syrákúské flotile kormidelník velitelské lodi/kybernétés Aristón z Korinthu. Démosthenés se na souši dostal s vojskem před město. V noční bitvě byli ale Athéňané poraženi i na souši, ztratili dva tisíce mužů a dostali se do velmi svízelné situace. Syrákúsané dostali navíc posily, které se podařilo Gylippovi sehnat po celé Sicílii. Veškerou válečnou iniciativu převzali Syrákúsané se spojenci. 

Až dosud odmítal Níkiás zvednout obležení Syrákús a konečně dal na Démosthena a Eurymedonta, aby odešli do Katany. Dne 27. srpna nastalo úplné zatmění měsíce o jeho úplňku. Níkiás se ho zalekl a odložil (dle zvyklostí a věštců o třikrát devět dnů) už připravený noční výpad a únik z obklíčení; jeho pověrčivost či zbožnost se stala Athéňanům osudnou. Následovala námořní bitva, v níž byli Athénští nanovo poraženi a stratégos Eurymedón padl. 

Dva dny na to ("třetího dne" v hellénském počítání) se definitivně dali Athéňané na všeobecný ústup od Syrákús za neustálého útoku Syrákúsanů a jejich spojenců na souši, když o loďstvo už přišli. Syrákúsanům stále veleli Sparťan Gylippos a domácí Hermokratés.

Čtvrtého dne před koncem měsíce karneion, který odpovídal athénskému měsíci metageitniónu, asi v polovině září, se athénští stratégové Níkiás a Démosthenés vzdali; nejprve oddíl Démostheneův, později na řece Assináros Níkiův, pouze 25 kilometrů na jih od Syrákús. Hermokratés žádal pro velitele milost, Gylippos chtěl oba stratégy dopravit do Sparty, ale Syrákúští dali na radu Diokleovu a oba velitele odsoudili a popravili (podle jiné tradice Hermokratés zajatcům rozhodnutí sněmu oznámil a oni si vzali sami životy). Zbytek zdecimovaného vojska, na sedm tisíc mužů, byl z otrockým znamením-cejchem poslán do státních kamenolomů. O osudu Gylippově viz rok 404, krvelačný Dioklés se stal někdy po těchto událostech syrákúským ústavodárcem, viz rok 343. • Níkiův syn Níkératos, dědic velkého majetku, o něj i se životem přišel za vlády Třicítky roku 404sq., Níkiův bratr Eukratés, stratégos po aigospotamské katastrově, odmítl s Třicítkou spolupracovat a musel vypít bolehlav/kóneion pínein. Eukratův synovec Níkératos patřil vedle profesionálních rhapsódů k těm z Hellénů, kteří znali Homérovo dílo recitovat zpaměti, srov. rok 404. 

V lomech/látomiai byli v hrozných podmínkách na sedmdesát dnů internování a ti, kteří přežili, byli s vypáleným cejchem koně na čele pak prodáni do otroctví. Syrákúský stát mohl tak vydělat až dva tisíce min stříbra. Do spojenecké Katany, na druhé straně směru ústupu, kde byl expediční týl, se dokázal dostat jen zlomek athénské armády. Skončilo druhé sicilské tažení Athéňanů, které trvalo od roku 415. Byl to do té doby nejvážnější debakl athénské archy a athénský ústup se svými spojenci byl nejkrvavější válečnou událostí, které do té doby hellénské dějiny poznaly.

Ztráty Athéňanů se spojenci činily padesát tisíc padlých a zajatých mužů, z toho bylo dvanáct tisíc Athéňanů (tři tisíce těžkooděnců a devět tisíc námořníků). Říše přišla o dvě stě válečných lodí, v tom okamžiku jich měla k disposici ještě sto. Jinak neznámý Epikerdés z Kýrény, možná obchodník, věnoval jedno sto min na záchranu athénských zajatců, buď na jejich vykoupení nebo jejich výživu, za což byl i se svými potomky roku 405 athénským sněmem oceněn atelejí, tedy osvobozením od daní a dalších finančních povinností bohatých athénských občanů i metoiků.   

V zimě ještě roku 413 se vypravil Ágis II. z Dekeleie do Málie, na Oitu a do Thessalie. Sparťané se spojenci připravovali na jaro nových sto lodí, připravovali se i Athéňané. Opevnili Súnion a vyklidili pevnůstku v Lakónii.

Jednání z Ágidem nebo přímo ve Spartě vedli Eubojští, Chíjští, obce z Lesbu a Erythrejští. Svého posla se statutem vyslance vyslal i satrapa iónský Tissafernés, syn Hydarnův, který mimo jiné sliboval zásobování potravinami. Chtěl v Lakedaimonských získat spojence pro válku s Amorgem, nemanželským synem Pissúthnovým, který se vzbouřil v Kárii (viz rok 414 a rok násl.). Kromě toho neměl na odvádění daní Dáreiovi II., neboť mu v tom athénský spolek bránil.

Satrapa na Helléspontu Farnabázos poslal rovněž přímo do Lakedaimonu s žádostí o spartskou pomoc. Jeho poslové, vyhnanci Kalligeitos z Megar a Tímagorás z Kýziku měli u sebe 25 talentů, viz rok následující. Obě satrapiátní diplomacie vlastně pracovaly proti sobě. Sparťané se přiklonili k Tissafernovi, a to zásluhou Alkibiadovou, který přemluvil efora Endia, s nímž byl po předcích proxenem/hostinným přítelem (a Alkibiadův syn se též jmenoval Endios). 

Peršanům se definitivně podařilo vmísit do panhellénské války a zůstali velmi aktivním činitelem v hellénské politice téměř osm desetiletí až do Alexandrova tažení (viz rok 336).

Když si Sparťané ověřili námořní sílu Chíjských (měli parátně šedesát válečných lodí), uzavřeli v zimě tiché spojenectví s oligarchy v Chiu a v Erythrách (viz příští rok).

Ve Spartě se narodil Leótychidás, syn krále Ágida II. a Tímáie; traduje se však, že skutečným otcem Leótychidovým byl Alkibiadés, aby budoucí spartští králové o sobě neříkali, že jsou potomky Hérákleovými, ale Alkibiadovými (srov. k tomu rok předešlý a 397; Alkibiadés žil ve Spartě v letech 415 až 412, srov. tam).

V Athénách byli zvoleni tzv. probúlové, tj. rada sněmovních poradců. Jedním z nich byl Sofoklés (viz rok 411).

V Makedonii zemřel král Perdikkás II., syn Alexandra Filelléna (vládl od roku asi 450). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn se Simichou, otrokyní svého bratra Alkety (II.). Archeláos (vládl do roku 399) se oženil s vdovou po zemřelém králi a svou nevlastní matkou Kleopatrou I. Jejího sedmiletého syna s Perdikkou (jméno neznáme), svého nevlastního bratra a právoplatného následníka trůnu, dal s vědomím matky utopit. Svého strýce Alketu (II.), který měl přímý nárok na trůn (mimo jiné jako majitel otrokyně-Archeláovy matky), a jeho syna Alexandra vylákal na hostinu, opil je, dal dopravit na jakési odlehlé místo a zavraždit.

Po tak krvavém úvodu vlády přemístil Archeláos královské sídelní město Makedonů z Aig do Pelly. V Aigách, Aigai, však zůstalo královské pohřebiště (srov. sensační nález královských hrobů z r. 1977 v dn. lokalitě Vergina). Pella pak zůstala sídelním městem makedonských králů až do konce monarchie a makedonské státnosti. Archeláos království mocensky a kulturně povznesl. Reorganisoval armádu, stavěl pevnosti s arsenály a silnice, ke dvoru zval hellénské literáty a umělce. V Díu na úpatí Olympu založil devítidenní (podle počtu Mús) hry olympeia zasvěcené Diovu kultu.

V Makedonii zemřel kitharód a básník díthyrambů Melanippidés z Mélu, který žil na dvoře Perdikky II. Další jeho životní data neznáme, víme jen, že zvýšil počet strun na lyře či kithaře.

Římané dobyli město Volsků Ferentinum.

************************************************************

412.

Ol. 92, 1

Exagentos či Exainetos z Akragantu (podruhé)

Kalliás II. (z dému Skambónidai)

a. u. c. 342

Q. Fabius Ambustus Vibulanus a C. Furius Pacillus

ep. eforos ve Spartě Alexippidás

************************************************************

Na jaře se v Korinthu jednalo o pomoci Peloponnésanů chíjským oligarchům. Korinthští se měli liknavě k přepravě 21 lodí z Korinthského zálivu napříč Isthmem po diolku do Sarónského do Kenchrejí. V době konání isthmií, tj. v květnu (nebo též až v létě?), se o počínání Chíjských dozvěděli i Athéňané, kteří byli k hrám pozváni a hned podnikli protiopatření.

Peloponnéské loďstvo z Kenchrejí odplulo směrem k Chiu, ale u Speiraia na korinthském území bylo dohnáno athénskou flotilou. V boji po vylodění tu padl spartský velitel Alkamenés. Porážku se podařilo tutlat, když se ze Sparty na Chios vypravili Chalkideus a Alkibiadés, který přemluvil svého proxena, efora Endia; původní velitel expedice Melanchridás zůstal doma, neboť jeho misi ohrozilo zemětřesení a místo deseti lodí odpulo jen pět. 

Státy Chios a Erythrai odpadly tehdy oficiálně od athénské symmachie. K odpadlíkům se vzápětí připojily Klázomeny, Teós, Mílétos, Mytiléné a Méthymna. Sparťané obklíčení athénským loďstvem u Speraia podnikli úspěšný výpad, na moři se svými dvaceti loďmi zvítězili a vrátili se zpět do Kechrejí. Sem za nimi ze Sparty dorazil nový velitel všech spojeneckých námořních sil v Egeidě Astyochos a pustil se k Chiu. 

Athéňané zrušili zákon z roku 431 zakazující sáhnout pro válečné účely na železnou část Athénina pokladu o výši jednoho tisíce talentů a vypluli proti Chiu. Stratégy toho léta u flotily, která měla základnu na Samu, byli Thrasyklés a po něm Diomedón. 

V téže době uzavřeli Lakedaimonští spojeneckou smlouvu s Králem: historický obrat v hellénsko-perských vztazích (viz předcházející rok i rok nálsedující)Lakedaimonští ve smlouvě s Tissafernem uznali Královo právo na hellénské osady (převážně iónské) a Peršané se stali spartskými spojenci a financiéry války proti Athéňanům, viz roky 423 a Epilykovu smlouvu a definitivní Dáreiovu změnu spojenců roku 407. 

V této době v létě byla na Samu ustavena démokratiá, která měla přirozenou oporu v athénských kolonistech (viz k tomu rok 441 až 440) a ve velké části vojáků athénské námořní základny. "Lid" s athénskou pomocí svrhl "oligarchy", dvě stě z nich bylo popraveno, čtyři sta exulováno a zabaveny všem postiženým majetky. Démokraté se usnesli na zákazu sňatků s rodinami "oligarchů". Démokratiá vydržela až do konce athénské moci zde, tj. do roku 404. 

Athéňané pod stratégem Strombichidem dobyli Mytilénu, ale od Athénských odpadl Eresos, kde zapůsobil nauarchos Sparťanů Astyochos. To bylo krátce po athénské okupaci Mytilény. 

Pak se staly opět athénským spojencem Klázomeny, které neochránili spartští velitelé Eualás a nauarchos Deiniadás, který patřil mezi perioiky. V Panormu u Mílétu padl v potyčce s athénským výsadkem, kde mezi veliteli vynikal Frynichos, Sparťan Chalkideus, viz výše. Do obléhání Míléta se Athéňané nepustili a Frynichos odplul se 48 loďmi a tisícovkou hoplítů na Samos. 

Na zemi i na moři byli Athéňany pod Leontem a Diomedontem několikrát poraženi Chíjští. Po vylodění na ostrově byli Chíjští třikrát poraženi na souši, Athéňané kraj zpustošili a město oblehli: ostrov do té doby vzkvétal po sedmdesát let, kdy se ho netkla žádná válka. Byli tehdy nejbohatšími z Hellénů a státních otroků prý měli více jen Sparťané.

Velitele Sparťanů na Chiu byl Pedaritos, jemuž se proti Athéňanům nedařilo. V jedné z bitev padl a město Chios bylo hladově sevřeno z moře i souše. 

Spojené loďstvo Peloponnésanů, Peršanů a Syrákúsanů, jichž připlulo dvacet lodí pod velením Hermokratovým, dobylo Iasos, kde se zmocnilo Amorga, nemanželského syna Pissúthnova, který roku 414 odpadl od Krále (srov. tam a jeho osud roku 423). Jeho otec, satrapa v Sardech, se proti Dáreiovi II. vzbouřil už kolem roku 420: byl jat Tissafernem a v Persii popraven vhozením do popela (tedy udušením). Tissafernés se pak po roce 420 sám stal satrapou v Iónii.

Na podzim se do Míléta dostavil Tissafernés a spřátelil se s Alkibiadem. Velitel spartské úspěšné flotily u Iasu Thérimenés uzavřel v zimě s Tissafernem novou lakedaimonsko-perskou smlouvu, která upřesňovala vymáhaní poplatků. Předal flotilu Astyochovi, odplul z Míléta a už se nikdy neobjevil (zahynul na moři?). 

V zimě uzavřeli v Mílétu Sparťané s Peršany další dohodu, kterou ujednali Astyochos s Tissafernem; v Lakedaimonu se přeci jen nelíbil výklad předchozích ujednání, že by Král měl nárok i na Thessalii a vše až po Boiótii. Kolem zimního slunovratu byl na cestě z Peloponnésu do Iónie se 27 loďmi pro Farnabáza na Helléspontu nauarchos Antisthenés. Plul oklikou a přistál až v Kaunu a Astyochos mu vyplul naproti; cestou vyplenil Kós. Obě flotily se setkaly v novém roce u Knidu.

K Tissafernovi, vyhlášenému hellénožroutu/mísellén, se v této době uchýlil Alkibiadés, protože mu ve Spartě začal hrozit trest smrti, zjevně v důsledku nepřátelství krále Ágida II., s jehož manželkou měl Athéňan syna (viz předešlé roky). Astyochos dostal od eforů rozkaz, Alkibiada zabít, Tissafernés byl z Athéňana unešen. Alkibiadés otočil, začal se u Tissaferna angažovat proathénsky a Sparťany pomlouvat: proč by měli peloponnéští veslaři dostávat denně drachmu, když obvyklé jsou například v Athénách tři oboly, tedy polovina. Kromě toho by neměli Peršané podporovat jednu hellénskou vojenskou mocnost, ale rozdělovat jejich síly na námořní a pozemské. 

V zimě byl již Alkibiadés ve spojení s velícími athénskými úředníky, poslal psaní na Samos aristokratům, že by rád žil doma, ale bez démokratické ústavy a že spřátelí Athény s Tissafernem. Stratégos Peisandros jako hlava spiknutí odplul ze Samu, kde byl posádkou, do Athén, aby přemluvil Athéňany povolat Alkibiada zpět, zrušit démokratii a postavit se na stranu Krále. 

Athénští pak, zřejmě již roku 411, postavili Peisandra do čela desetičlenné delegace, která měla u Tissaferna vyjednat případnou smlouvu o spojenectví. V Peiraieu začali stavět obrannou zeď na poloostrůvku Éetióneji (rozvalena roku 404, obnovena 394). 

Frynichos, který rovněž sympatisoval s koncem démokracie, ale byl na Samu proti spiknutí s Alkibiadem. Informoval proto tajným poslem k Mílétu Sparťana Astyocha, který však zašel k Tissafernovi a Alkibiadovi v Mílétu a vše jim "vyzvonil". Alkibiadés pak napsal svým lidem na Samos o Frynichově zradě a žádal pro něho smrt. Ten znovu vzkázal Astyochovi, že pomůže s likvidací athénské základny na Samu, což Astyochos znovu udal. 

Frynichos se pak pustil do opevňování Samu a upevnil u armády důvěru. Peisandovo působení v Athénách mu však vyneslo odvolání z velitelské funkce a novými stratégy opět Diomedón s Leontem.

Jednání Athéňanů pod Peisandrem o obnově spojenectví, viz rok 414, ale nebyla úspěšná. Naopak, Alkibiadés je nechal na holičkách a Athéňané se vrátili s prázdnou na Samos. Tissafernés uzavřel s Chalkideem jako zástupcem asi pak roku 411 ("třináctého roku kralování Dáreia") třetí smlouvu Krále se Sparťany, podle níž uznali Lakedaimonští moc Krále v Anatolii, za což dostali dosud liknavě vyplácené finanční prostředky na udržování flotily (o změně vztahů viz rok 400). Kromě toho se počítalo s vysláním královského loďstva do Iónie. Lakedaimonští se v rámci symmachie zavázali bojovat s každým, kdo se stane nepřítelem Krále, a podepsali, že perské peníze jsou půjčka, kterou po válce splatí. 

V téže zimě úspěšně operovali na Rhodu a v jeho okolí athénští stratégové León a Diomédón. Na obou stranách nebyla během zimy přerušena aktivita na mořích.

V Athénách po sicilském fiasku vyvíjely horečnatou činnost místní oligarchické hetairie, kluby ve smyslu politických stran. Peisandros je po příchodu ze Samu intensivně obcházel a získal jejich podporu. T. r. se vlastně začal rozpad prvního délského spolku, athénské říše, arché.

Někdy po roku 412 padl v námořní bitvě komický básník Eupolis z Athén (narodil se roku 446, pochován byl před Sikyónem). Byl z komiků první, který presentoval ve své hře Démy/Démoi zesnulé politiky Solóna, Miltiada, Aristeida a Periklea kritisující ze záhrobí soudobé poměry; ve hře Přátelé/Filoi dal vyvstupovat postavě Aspasie (žádná z jeho komedií se nedochovala). 

V Římě neúroda a opět vypukl mor.

 

************************************************************

411.

Ol. 92, 2

Mnásilochos (zemřel) a Theopompos

a. u. c. 343

M. Papirius Mugillanus a Sp. (C.?) Nautius Rutilus

ep. eforos ve Spartě Misgolaidás

************************************************************

V zimě před jarem dobyli Boióťané zradou Órópos, tradičně athénský. Zůstal v thébských rukách až do roku 338 (viz roky 402, 366 a 338). Je možné, že tehdy padl do zajetí sókratik a vojevůdce Xenofón a že při té příležitosti měl příležitost slyšet přednášky sofisty Prodika z Keu. O lénajích v c. únoru hrána v Athénách Aristofanova protiválečná komédie Lýsistraté, v níž ženy celé Hellady odmítly svým mužům sloužit ložem, dokud neukončí svá válčení; o aplikaci výhrůžky v době zcela moderní viz v indexu s. v. ženy (1). Téhož roku se zřejmě konala též premiéra Žen o Thesmoforiích/Thesmoforiazúsai, komédie protieurípidovská, jehož podání ženských rolí konservativním současníkům zavánělo misogynstvím (o Eurípidově osudu viz rok 408sqq,).   

Na jaře dobyli Athéňané pod stratégem Strombichidem Lampsakos, krátce ve spartských rukách, ale Abýdos, osada Mílétských, se postavil na stranu Sparťanů, kteří se sem vypravili pod Derkylidou z Míléta. Strombichidés se vylodil v Séstu a dal sem posádku na střežení Helléspontu.

V Athénách zavraždili spiklenečtí členové hetairií vůdce démokratů Androklea, který měl mimo jiné zásluhy na exulování Alkibiada. Zavražděni bylo i několik dalších Athéňanů a veřejně se probíraly požadavky po zrušení výplat za vykonávání veřejných funkcí, že by žold měli dostávat jen vojáci v poli a stát by mělo řídit jen pět tisíc občanů vybraných podle majetkového censu, Athéňanů schopných financovat leitúrgie. Do toho připlul Peisandros se svými lidmi. 

V červnu byl v Athénách se souhlasem sněmu proveden "parlamentní" oligarchický převrat. Návrh na ústavní změnu iniciovali Mélobios a Pýthodóros a Athéňané si prý od změny slibovali získat namísto Sparťanů podporu Krále, viz rok předešlý. Z pěti tisíc nejmajetnějších vybrali sto mužů, kteří sepsali novou ústavu. Když to udělali, 14. thargéliónu/asi 9. června byla rozpuštěna dosavadní státní rada pěti set a 22. thargeliónu nastoupila přechodná státní rada/búlé čtyř set složená ze čtyřiceti mužů z každé z deseti fýl a 14. skiroforiónu/snad 9. července ji nahradila vylosovaná rada nová. Nový režim řídili Peisandros, hlavní ideolog puče a dosud málo veřejně činný logograf Antifón, Frynichos, Aristarchos a Thérámenés, adoptivní syn Hagnónův. Převrat byl proveden s pomocí probúlů, srov. rok 413, kdy se jedním z nich stal i tragik Sofoklés, tzn. že i on byl pučista. 

Radu Pěti set řádně vyplatili i za zbytek funkčního období. V Athénách panoval klid a jenom několik oposičních Athéňanů, jejichž jména neznáme, bylo popraveno. Rada čtyř set poslala do Dekeleie s mírovými návrhy ke králi Ágidovi II. a ten poselství odkázal do Sparty; delegaci tvořili Archeptolemos, Onomaklés a rhétór Antifón. Král si brousil zuby na snadné obsazení Athén, ale když dorazil s vojskem před město, byl Athéňany odražen.

Peisandros s pučem na Samu nepochodil, sami Samští byli proti revoluci. Vojsko na Samu zůstalo přes značné vnitřní třenice démokratické a jeho vůdci byli stratégové León (srov. o něm rok 404), Diomedón, Thrasybúlos a Thrasylos. V této době byl na Samu oligarchickými spiklenci popraven Hyperbolos, poslední ostrakovaný Athéňan (srov. k tomu rok 417; historické prameny ho nikterak nelitují: prý to byl ničema). Na tři sta oligarchů se pokusilo o převrat, ale snadno poraženi, třicet z nich zabito, tři exulováni a zbytek se vrátil do řad vojska. 

Následně odpadlo od athénské symmachie Býzantion, kam posléze dorazil jako harmosta Klearchos, aby velel spartským jednotkám na Helléspontu, viz rok následující. V Mílétu naléhali na Astyocha spojenci a hlavně Syrákúsané, aby se vyplulo proti Athéňanům na Samu. To se i stalo se 110 loďmi, které se shromáždily u Mykaly, ale 82 lodi Athéňanů na Samu brzy posílila flotila Strombichidova ze Séstu a athénské loďstvo mělo nyní 108 lodí; Astyochos neriskoval a vrátil se do Mílétu. 

Peisandros odplul do Athén, kde již došlo k převratu. Další velitelé z jeho tábora se ze Samu rozjeli po Egeidě, aby sesazovali démokratické vlády. Kuriosní vývoj zaznamenal Thasos. Dieitrefés tu zavedl oligarchickou vládu, ale dva měsíce po jeho odplutí si Thasští postavili hradby, které měli od Athéňanů nakázány roku 463 strhnout a spojenectví s nimi poslali k šípku...

Thrasybúlos, jeden z těch, kteří souhlasili se změnou athénské ústavy, přivedl od Tissaferna na Samos Alkibiada a toho zde nadšené vojsko, jemuž slíbil hory doly, zvolilo stratégem; jeho jediným protivníkem byl Frynichos. Pak se Alkibiadés vrátil k Tissafernovi. • V tomto okamžiku byl athénský stát vlastně rozdělen na dva samostatné subjekty, sídlící v Athénách a na Samu. Ve zmírněné podobě se tento rozkol táhl až do konce athénské arché.

Na jaře se novým spartským nauarchem stal Mindaros, který ve funkci vystřídal Astyocha. V létě ale Tissafernés obrátil své sympatie proti Spartě a vlivem Alkibiadovým se stal proathénským. Astyochos, zástupci Mílétských i Hermokratés odešli do Sparty si stěžovat na liknavost Tissafernovu při vyplácení peněz na válku. Hermokratés byl krátce nato roku 410 vyhnán z rodných Syrákús a přišel o velení nad expediční flotilou v Egeidě (viz následující roky); Tissafernés se mu pak jako soukromníkovi mstil. 

Pak se Alkibiadés vrátil na Samos a vyzval Athéňany k odstranění vlády rady čtyř set a k zavedení vlády pěti tisíc.

Mezitím se ve vlastních Athénách dostal Thérámenés do oposice a Frynichos odešel s Antifóntem do Sparty s mírovými návrhy. Po návratu do Athén však byl zavražděn městským strážníkem/peripolos Hermónem na lidmi přeplněné agoře, který nepoznán (sic) unikl a jeho jméno ani důvod neprozradil na mučidlech jeho nejmenovaný komplic z Argu. Podle jiné verse byl vrahem jistý Thrasybúlos z Kalydónu, jeho komplicem při atentátu Apollodóros z Megar. Uškrtili ho v noci u jakéhosi pramene mezi vrbami/para tén krénén en tois oisyois, byli dopadeni přáteli zavražděného a ve vězení mučeni. Srocení lidu je osvobodilo a soud později potvrdil, že Frynichos byl zrádce, jak tvrdili atentátníci, viz rok předešlý. Oba byli vyznamenáni státním občanstvím a  Apollodóros dostal odměnou též pozemek figurující o c. dvě desetiletí později v soudním sporu o uschlý olivovník, k němuž řeč obhajoby napsal Lýsiás (to nevylučuje okolnost, že by oba atentátníci byli metoiky ve službách athénského státu, jako ostatně též Lýsiás).

V létě dorazilo do Aspendu 147 lodí z Foiníkie, ale Tissafernés, který se za nimi vydal, je do Egeidy nevpustil, jak bylo se Sparťany ujednáno: spoléhal na vzájemnou ničivou sílu Hellénů. 

Někdy v této části léta vybojovali Athéňané s třiceti loďmi, jimž velel stratégos Thýmocharés, námořní bitvu s Peloponnéskými, kterým velel nauarchos této části spartské flotily Agésandridás. Jeho 24 lodí bylo umístěno v Lau a odtud se vypravil kolem Súnia k Euboji. V bitvě před Eretrií na Euboji byli Athéňané tvrdě poraženi, 22 lodí jejich bylo jato a celá Euboia mimo města Óreos, které mělo od roku 445 athénské klérúchy, odpadla ke Spartě.

Pod dojmem eubojské porážky zasedli Athéňané na vrchu Pnyx a po čtyřech měsících platnosti nové ústavy odstranili Athéňané vládu čtyř set a zavedli namísto ní vládu pěti tisíc bez placeného výkonu funkce, směs démokratie a oligarchie: oněch pět tisíc bylo z hoplítů, těch, kteří se mohli na své náklady sami vyzbrojit. Nejaktivnější při likvidaci rady čtyř set byl Aristokratés s Thérámenem. Byl to ústavní kompromis, kterému se též říkalo Thérámenova ústava. Peisandros, Aristarchos, Alexiklés a další odešli k Ágidovi do Dekeleje. Nová vláda povolila Alkibiadovi návrat do Athén. Mezi exulanty byl sofista Kritiás, který patříval do okruhu posluchačů Sókratových, viz dále o něm roku 404 a v indexu s. v. školy (2). V Thessalii se kupodivu oligarchický intelektuál nepostavil na stranu domácích aristokratů, ale podporoval hnutí penestů, thessalskou obdobu peloponnéských heilótů, v boji s latifundisty. Do vlasti se vrátil po aigospotamské katastrofě.  

Když se Tissafernés s foiníckou flotilou nehnul z místa (to se stalo až po vyplutí Mindara z Mílétu), odplul v téže době Mindaros (viz výše) se 73 loděmi z Mílétu na Chios a Athéňan Thrasyllos s 55 ze Samu na Lesbos. Oba směřovali k Helléspontu, Athéňané měli v Séstu dalších osmnáct lodí. Toto loďstvo Sparťané rozprášili. 

Později u mysu Kynos séma, čili „U psího pomníku“, porazili v námořní bitvě Athéňané se 76 triérami pod stratégy Thrasyllem a Thrasybúlem Sparťany a jejich syrákúské spojence s 86 loďmi. Následně se stal Kýzikos opět athénským spojencem, když odpadl rok předtím. Několik dnů po bitvě u Psího pomníku připlul z Athén Thýmocharés a v nové bitvě je však Lakadaimonští pod Agésandridou porazili. Z athénské symmachie vystoupily Thasos, viz zde výše, a Abdéra: většina Helléspontu byla v tomto okamžiku pro Athény ztracena.

V téže době, koncem samém léta, se na Samos vrátil Alkibiadés, když byl předtím u Tissaferna v Kaunu a ve Fasélidě. Ze Samu odplul do Halikarnássu a na Kós. Na podzim se opět vrátil na Samos a kolem rovnodennosti odlul s osmnácti loďmi do Helléspontu (o jeho podílu na abýdské biandrii z této doby viz v indexu s. v.).

Na podzim pokračovaly na Helléspontu boje Athéňanů se Sparťany, které podpořili Rhodští pod velením nauarcha Dóriea se čtrnácti loďmi. Před Abýdem Athéňané Lakedaimonské se spojenci porazili a na svou základnu do Séstu odtáhli třicet ukořistěných plavidel. Zde přezimovali a velitelé se rozjeli vybírat spojenecké poplatky. Stratégos Thrasyllos odplul do Athén.

V zimě dorazil do Helléspontu satrapa Tissafernés a když k němu připlul Alkibiadés, aby ho s dary pozdravil, dal ho zatknout a uvěznit v Sardech. Athéňan však po třiceti dnech se svým krajanem Mantitheem uprchl do Klázomen.

Rovněž v Athénách se narodil vojevůdce Tímotheos, syn Konónův a žák Ísokratův (zemřel roku 354)Vládou pěti tisíc byl za účast na oligarchickém puči popraven Archeptolemos a rhétór a sofista Antifón z Rhamnúntu, který byl též mučen (narodil se kolem roku 480). O život přišli za vlastizradu spočívající v cestě do Sparty zčásti též na nepřátelské lodi, viz zde výše, jejich majetek byl zabaven, domy srovnány se zemí a jejich těla pohozena za hradbami. S oligarchickým táborem si v následujících letech srovnávali účty nevybíravým způsobem démagógové Epigenés, Démofanés a Kleisthenés. 

Chalkidští postavili přes Eurípos na pevninu do Aulidy dřevěný most, dlouhý byl dvě plethra, tj. něco přes šedesát metrů. Později bylo město pevněji ohrazeno a most obnoven Alexandrem Velikým již jako kamenný a na obou koncích opatřen věžemi. Přemostění v různých podobách zde přetrvalo dodnes. • Most přes Eurípos je prvním známým pevným přemostěním mořské úžiny vůbec (srov. perské lodní mosty za válek s Hellény) a prvním kamenným mostem v Evropě (s výhradou amfipolského mostu, cf. rok 437). O kamenném mostu v Ninua viz rok 687 a v Babylónu rok 626, srov. nejstarší kamenný roku 786, perský dřevěný roku 513.

V Salamíně na Kypru skončila vláda krále Abdémona z Tyru (vládl od roku asi 450; podle kratší chronologie od roku c. 415). Sesadil ho Euagorás I. z rodu Teukrova, který se v noci vrátil z exilu v kilických Solech a obsadil palác. Euagorás I. vládl k velké slávě města do roku 374 (srov. rok 391). Rozšířil přístav, stavěl flotilu, měl na ostrově mocenské ambice, platil sice Králi tribut, byl však filhellénem: od c. 410 byl čestným občanem Athén, roku 407 věnoval Athéňanům obilí, podporoval později Konóna a roku 393 byl poctěn proxenií a bronzovou sochou vedle Konónovy. 

V Egyptě vypuklo protiperské povstání, a proto se nemohla perská flotila zúčastnit bojů v Egeidě na lakedaimonské straně. Povstání nebylo zřejmě nikdy zcela potlačeno, snad jen lokalisováno (srov. k tomu rok následující a nepokoje v Horním Egyptě a rok 404).

V Římě se k epidemii moru přidal z neúrody hlad, viz rok předešlý.

************************************************************

410.

Ol. 92, 3

Glaukippos I.

a. u. c. 344

M. Aemilius Mamercinus a C. Valerius Potitus Volusus

ep. eforos ve Spartě Ísiás

************************************************************

V zimě zřejmě již t. r. odpluli Athéňané ze Séstu do Kardie, neboť se obávali útoku Mindarovy flotily o šedesáti lodích (sami měli obsazeny čtyřicet). Sem dorazil z Klázomen Alkibiadés a po něm navrátivší se Thérámenés se dvaceti triérami z Makedonie a Thrasybúlos se stejným počtem lodí z Thasu, srov. zde níže důsledky vybírání tributu. Všichni se shromáždili v Pariu (86 lodí) a odtud pokračovali na Prokonnésos. 

Athéňané pod Alkibiadem se zčásti vylodili, což učinil též Mindaros (šedesát lodí) a zvítězili v kombinované bitvě na moři a na souši u Kýziku, v níž padl spartský velitel Mindaros. Satrapa Farnabázos se stáhl ke Kýziku, kterého se Athéňané zmocnili; do jejich spolku se vrátily vzápětí Perinthos, Sélymbrie (viz ale rok 408) a Chrýsopolis. Již předtím byl u Abýdu Athéňany zahnán velitel lodí z Itálie slavný olympioníkos Dórieus z Rhodu, nyní občan Thúrií, a byl nucen uprchnout do Dardanu. • Bitvu u Kýziku lze datovat i do května t. r.

Před létem stavěli Sparťané se spojenci v Antandru nové lodi. Peršané dali peníze a umožnili jim porážet stromy na Ídě. Syrákúsané, kteří u Kýziku své lodi raději spálili, než aby připadly Athéňanům, získali od Antanderských za pomoc při stavbě hradeb občanská práva. Sem dorazila zpráva o tom, že v Syrákúsách zbavil nový režim démokratů Hermokrata a další velení; staří velitelé předali novým funkce v Mílétu.

Na začátku léta byl na Thasu proveden démokratický převrat a ostrov se opět stal athénským spojencem (srov. rok 411).

Po Mindarovi se nauarchem Sparťanů stal Kratésippidás (do roku 407). Král Ágis II. se vypravil z Dekeleie s vojskem před Athény, byl ale Thrasyllem zahnán. Na to mu odhlasovali tisíc těžkooděnců, sto jezdců a padesát lodí. Když Sparťané viděli, jak do Athén z Helléspontu doplouvají lodě s obilím, začali o své strategii s Dekelejí pochybovat. Do Býzantia dorazil spartský harmosta Klearchos, který se do města dostal s dvanácti loděmi přes athénské hlídky na moři, když se předtím účastnil bitvy u Kýziku.

V červenci převzala moc v Athénách opět rada pěti set a héliaiá (tzn. návrat k poměrům před rokem 411). Na návrh majitele manufaktury na výrobu lyr, lyropoios, Kleofónta (zabit při pouličních nepokojích roku 404 nebo popraven, viz rok 405) byla zavedena i v tak napjaté době dióbeliá, státní pense o dvou obolech denně pro všechny athénské občany, kteří nezastávají žádný úřad ani nejsou v činné vojenské službě. O něco později démagógos Kallikratés z Paiánie navýšil plat na tři oboly, ale vzápětí dióbelii předložil ke zrušení; srov. rok 406. • Něco podobného se objevilo teprve v 70. letech 20. století v některých arabských státech Perského/Arabského zálivu bohatých na ropu, kde je vyplácena státní pense již od dětského věku.

V zimě se do Athén vypravilo ze Sparty poselství s mírovými návrhy, které vedl Endios. Athéňané však Sparťany odmítli. 

Po roce 410 a do roku 399 revidovali v Athénách legislativu od dob Solónových. Sbírku zákonů/nomoi sestavili a vykládali nomothetai/zákonodárci, zatímco usnesení sněmu/pséfismata přijímala ekklésiá na doporučení rady/búlé. Nomoi měly platnost všeobecnou, pséfismata doplňující, za to v otázkách zahraniční politiky platila pséfismata výlučně. Úkolem shromáždit staré legislativní texty a kodifikovat je dostala skupina nomothetů vedená písařem/anagrafeus tón nomón Níkomachem, prý synem státního otroka. Měl na to čtyři měsíce, ale práce se protáhla na nejméně šest let. Níkomachos stranil oligarchům a za peníze upravoval původní znění popřípadě si zákon vymyslel. Přidával do státního kalendáře svátky a oběti, čímž zatěžoval státní pokladnu ročně o šest talentů. Níkomachos posloužil oligarchům mimo jiné ve vykonstruovaném procesu s démagógem Kleofóntem obžalovaným za zanedbávání občanských povinností, když "objevil" zákon povolující radě/búlé přehlasovat rozhodnutí poroty (viz rok 405). Níkomachův podvod a jeho kolaborace s Třicítkou se dostaly před soud roku 399, sám utekl nebo byl exulován z Athén již za vlády Třicítky, jak se praví v žalobě "na nesložení účtů" z jeho činnosti sepsané Lýsiou. Když se po jejím pádu vrátil, došlo k soudu s ním. 

V Makedonii oblehl král Archeláos z kraje roku s pomocí Thérámenovou a jeho Athéňanů nevěrnou Pydnu. Město dobyl, zboural a dal znovu vybudovat asi dvacet stadií od moře.

Kolem roku 410 zemřel král Odrysů Seuthés I. (vládl od roku 424). Ke konci jeho vlády, kdy byla říše Odrysů ještě unitární, vznikla dvě další odryská knížectví: Maisadés vládl nad kmeny Melanditů, Thynů a Tranipsů, Térés II. byl dynastou v Deltě mezi Býzantiem a Salmydéssem. Nástupcem Seutha I. se stal Amádokos I., též Amédokos nebo Médokos (vládl do roku 387, srov. rok 405). Jednotná říše Odrysů se rozdělila (srov. rok 450; definitivně ale až roku 358)Amádokos I. vychoval Seutha II., syna mezitím zapuzeného dynasty Maisada. Amádokovými současníky byli dynastové Bergaios a Saratokos, které známe toliko z jejich mincovní ražby. 

Téhož roku se v Molossii stal králem Tharyps a vládl do roku 404 (srov. rok 429). Za jeho vlády se Molossové zmocnili Dódóny (nebo to bylo až za Alkety I.?) a celé Thesprótie.

Na jaře byli syrákúští velitelé oddílů, které bojovaly jako spojenci Peloponnésanů v dekelejské válce, z domova démokraty vystřídáni a posláni do vyhnanství (srov. rok 411). Hermokratés odešel k satrapovi Farnabázovi.

Na Sicílii se po sedmdesáti letech objevili s vojskem Kartháginci (srov. rok 432). Údajně stotisícové armádě velel Hannibal (I.), syn Geskónův, vnuk Hamilkara (řec. Amilkás), který padl v roce 480 před Hímerou. Jeho syn žil a zemřel v Selínúntu. Vypukla druhá válka o hégemonii nad Sicílií (trvala do roku 405)Karthágince povolali Egesťané na pomoc proti Selínúntským v hraničním sporu: ve stejném sporu, v němž si roku 415 povolali na pomoc Athéňany. Selínús byl Egesťany poražen a Selínúntští si zavolali na pomoc Syrákúsany a Egesťané Karthágince. Hégemonie Syrákúsanů nad ostrovem trvala vlastně nepřerušena od roku 440 (srov. tam). Kartháginci dali práci pěti tisícům Libyjů a osmi stům Kampánů, které před pěti roky najali na podporu Athéňanů ve válce se Syrákúsany sicilští osadníci z Chalkidy (tj. z největších Naxos, Katané a Rhégion). Žoldnéře Púnové dislokovali na území Egesťanů a po odchodu púnské armády z ostrova se dali znovu najmout roku 407, viz tam a rok 404 (jiní Kampánové známí jako Mámertínové osudově zasáhnou do dějů sicilských, viz rok 288sqq.). 

Téhož roku se v Syrákúsách narodil Dión (zemřel roku 354).

V Athénách zemřel žák Anaxagorův a učitel Sókratův Archeláos z Athén nebo Mílétu (narodil se kolem roku 480).

Krátce před rokem 410 se v Persii oženil Arsakés, nejstarší syn krále Dáreia II. a budoucí Artaxerxés II., s Tissafernovou sestrou Stateirou a Arsakova dcera Amástris či Améstris si vzala Tissafernova bratra Terituchmu. T. r. se ale Terituchmés zapletl do komplotu proti Dáreiovi II. a královna Parysatis se strašlivě pomstila na celé rodině, pouze Tissafernés jí unikl (srov. ale dále).

V Horním Egyptě v létě t. r. zničili domorodí vyznavači Chnumovi na Elefantíně chrám Jahweho v násilnostech proti židovským osadníkům, potomkům žoldnéřů snad z daleko předperské éry, viz rok předešlý. Využili prý nepřítomnosti egyptského satrapy Arsama. Když si o tři roky později stěžovali satrapovi Júdy Bagóovi/Bagohi na úplatnost úředníků, byli odpovědní perští činovníci popraveni, Bagóás povolil obnovu chrámu, nicméně zakázal krvavé oběti zvířat Egypťany ctěnými (což byl důvod protižidovské bouře).   

Nové boje Římanů s Aequy, padlo Carventum v Latiu.