Dóáb, "Dvojříčí", země mezi Gangou a Jamunou před soutokem v Iláhábádu/Prajágradž v dn. ind. spolkovém státu Uttarprad隧 1800, 320+

doba, ve smyslu letopočtovém§ viz éra

doba, jako archeologická éra doba kamenn᧠viz paleolit, mesolit, neolit, eneolit

doba soudců, v Israéli§ viz soudci

doba temna, v hellénských dějinách§ 1100, 1070 

Dobéros, m. v Paionii (řím. Thrákii) polohy nezn.§ 429-, 268+, 269+ 

Dobrá bohyně§ viz Bona dea

dobročinnost, filanthropie, euergesie§ viz pod ceny, nadace a obilí

Dobrudža, balkánská planina, dn. severových. část BG a pobřežní oblast RO, rum. Dobrogea; jméno novodobé asi původu tureckého§ 650, 292-, 377+ a viz pod Scythia (minor), řím. provincie 

Dobunnové, kelt. lid v Anglii se sídelní osadou Corinium Dobunnórum, srov. tam§ 43+, 49+ 

Doclea, řec. Diokleia, sídel. m. Dokleátů, srov. tam, a prov. Praevalitány, dn. Duklja u Podgorice na Černé Hoře§ 70+, 284+ 

Dódekapolis, „Dvanáctiměstí“, kultovní spolky ethnicky spřízněných městských států v Anatolii§ 1. 650, iónská; 2. 650, aiolská; 3. attická, 1555, 750 

Dódekanésos, „12 ostrovů“§ 105 a viz Sporady

Dódekaschoinos, „Dvanáctischoiní“, území na jih od Elefantíny a prvního nilského katarrhaktu, tedy mezi Filami a Hierá sýkamínem, dn. egyptské území při dn. súdánských hranicích, viz též Triakontaschoinos§ 2667, 186, 30, 24-, 288+ 

Dódóné, m. v Thesprótii v Épeiru, místo významné Diovy věštírny, původně pelasgické, definitivně vypleněné roku 88, v Augustově době již opuštěné a celý kraj byl vylidněn§ 1520, 1184, 1100, 776, 639, 410, 396, 323, 281, 219 - 218, 88 a viz pod věštírna, kde též o "dódónaion chalkeion"

Dodurga, novodobé sídl. u Acıpayam v prov. Denizli v TR§ 193

Dóég z Edomu, řec. Dóék, lat. Doec, Šá'úlův nejvyšší pastevec a zabiják§ 1015

Doggerland, zaniklá pevnina v Severním moři§ před 6000 (2), 5000 

Doidalsés z Bíthýnie, dyn.§ 377

Doidalsés, Doidalsos§ viz Daidalsés,  Daidalsás

Dokimeion, lat. Docimium, m. ve Frygii u Synnad známé mramorovými lomy, dn. asi İscehisar v TR§ 302

Dokimos, aktivní účastník válek diadochů§ 321, 319, 318, 315, 313, 302, 283

Dokleátové, Dokleátai, lat. Docleátae, ill. kmen§ 272, 33-, 70+ 

Doliché§ 1. viz Azoros; 2. v Kommágéně u dn. lokality Dülük/Dülük Baba Tepesi deset kilometrů sz. od Gaziantepu, ve staroassyrské době asi Talchat(ítum)§191+ a viz pod Kommágéné

Kdy založeno, známo není. Na fragmentu nedatovatelné dedikační stély snad bohu Sas (?) uvedeno hieroglyfickou luwijštinou jméno lovce jménem Immramuwaš. Kolem roku 300 př. n. l. posilněno město kolonisací (úvaha spočívá na souvislosti s thessalskou Dolichou), známé kultem Ba´ala či Dia/Iova Dolichénského, místo mithraistických mystérií. 

dolichos, áthlétická disciplína, běh na dlouhou vzdálenost, v různých dobách v rozmezí sedmi až 24 délek stadia (tj. c. 1350 až 4600 m), viz také pod sportovní kuriosity a hémerodromos§ 720, 328-, 69+ 

Dolionové, Doliones, thr. nárůdek původem z Thessalie sídlící v Mýsii kolem Kýziku§ 1275

Dollaménové, Dollaménoi, arabský (?) kmen v Mesopotamii (?) a jeho kultovní koinon§ 111+

dolmen, megalitický blok§ před 6000 (2), 5000

Dolmen de Menga, lokalita na okraji Antequery§ 5000

Dolmen de Viera, lokalita na okraji Antequery§ 5000

Dolní Sasko/Niedersachsen, něm. spolková země§ 5000, 9+ 

Dolní moře§ viz Perský záliv a Urmia

Dolní Věstonice, Unterwisternitz, obec u Mikulova/Nikolsburg§ před 6000 (1)

Doloaspis z Egypta, nomarcha§ 331

Dolonkové, thr. kmen§ 560, 546

Dolopové, hell. kmen v Thessalii, Épeiru a na Skýru s pověstí pirátů, Dolopi᧠1100, 600, 595, 480, 476, 420, 356, 343, 323, 276, 196, 191, 189, 185, 174

Domanítis, gen.-nítidy, kraj v Paflagonii s řekou Amneiás§ 88

domestikace dobytka§ před 6000 (2) 

Dometiúpolis, m. v Kilikii; po kom neslo jméno, známo není: spekuluje se, že po L. Domitiovi Ahénobarbovi, cos. 16-, dědovi císaře Neróna, popř. přímo po Nerónovi, jehož rodné jméno bylo shodné s jeho dědem§ 259+

Dometius, Dometios, s. Dalmatiův a b. príncipa Proba, biskup v Býzantiu, o. Proba a Métrofana§ 276+, 340+ 

dominát, forma římského císařství následující po principátu, která podle moderní stratifikace trvala od roku 286 do roku 565 n. 641, na Západě do 476§ 284+

Zavedena Diocletiánem, který odstoupil se spolucísařem roku 305 (a zemřel roku 316). Po 39 letech měla římská říše opět jediného panovníka v Constantínovi I. Viz též pod křesťanství.

Dominika, o. v Karibiku§ 500

dominus§ viz prínceps

dominus noster, panovnický titul, zkracováno D. N.§ 224+, 363+ 

Domitia Faustína, prvorozená dc. M. Aurélia s Annií Galerií Faustínou§ 145+

Domitia Lepida St./Domitia Máior, dc. L. Domitia Ahénobarba s Antónií St., ses. Domitie Lepidy Ml., manž. D. Hateria Agrippy (m. Q. Hateria Antónína) a C. Sallustia Críspa Passiéna, Nerónova teta§ 16+, 26+, 41+, 59+, 67+   

Domitia Lepida Ml., dc. L. Domitia Ahénobarba, cos. 16-, s Antónií St., ses. Lepidy St., provdána za M. Valeria Messálu Barbáta (s ním m. Valerie Messalíny), za Fausta Cornélia Sullu Félíka (s ním m. stejnojmenného syna) a za C. Appia Iúnia Sílána§ 41+, 48+, 54+   

Domitia Longína, dc. Cn. Domitia Corbulóna, manž. L. Aelia Lamiy a principa Domitiána§ 70+, 81+, 96+  

Domitia Lúcilla§ 1. dc. Cn. Domitia Áfra Lúcána a Curtilie Mancie, miliardářka, 85+, 114+; 2. dc. předešlé, manž. M. Annia Véra, m. príncipa Márka, 114+, 121+, 138+, 152+, 161+, 193+      

Domitia Paulína§ 1. manž. P. Aelia Áfra, m. príncipa Hadriána a stejnojmenné dcery, 76+; 2. dc. no. 1, manž. L. Iúlia Ursa Serviána, 76+, 99+  

Domitiánopolis, dočasné jméno pro Salu§ viz tam

Klaudios Domitiános z Athén§ arch. 132+ 

Domitiánus§ 1. viz T. Flávius Domitiánus (I.); 2. C. Domitiánus (II.) Pius Félíx byl usurpátorem za Auréliána po roce 270 (znám od roku 1900 pouze z jedné mince z Francie a od roku 2004 z jedné z mincovního pokladu nalezeného u Oxfordu v Anglii); 3. viz také pod Domitius, kde též L. Domitius Domitiánus (III.); 4. Domitiánus, aram. Domtjáná, k. v Seleukeji Assyrské/Kerach Selóch, Karká Slók, dn. Kirkúk, 212+; 5. legát Aureolův a usurpátor, 261+, 270+; 6. praef. praet. Orientis, 351+, 354+     

Domitilla Máior/Starší, manž. T. Flávia Vespasiána, m. obou budoucích imperatorů a Flávie Domitilly Minóris (matka s dcerou se císařství své rodiny nedožily)§ 38+, 51+, 69+, 71+, 81+, 134+     

Flávia Domitilla Minor, dc. Domitilly St. s Vespasiánem, manž. Q. Petília Ceriála, m. Flávie Domitilly (ii.)§ 38+, 69+, 71+, 95+   

Flávia Domitilla, dc. Domitilly Ml., údajně křesťanka§ 38+ 

Domitius zv. Ínsánus/"Cvok, Magor", grammatik, celé jméno neznáme§ 120+

Domitiové Ahénobarbové, řím klan, užívali jen jména Lúcius a Gnaeus. Rudovousy byli od dob L. Domitia, jemuž vousy obarvili do bronzu Blíženci, jak tradovali:

Cn. Domitius Áfer, bohatec a žalobce v udavačských kausách, adoptivní o. dvou následujících bratrů§ 24+, cos. suff. 39+, 59+, 85+   

Cn. Domitius Áfer Titius Márcellus Curvius Tullus vulgó Cn. Domitius Tullus, s. Sex. Curvia Tulla, adopt. s. Cn. Domitia Áfra, miliardář, manž. Dasumie Polly§ 85+, cos. suff. 98+, 114+  

Cn. Domitius Áfer Titius Márcellus Curvius Lúcánus vulgó Cn. Domitius Lúcánus, b. předešlého, miliardář, manž. Curtilie Mancie, o. Domitie Lúcilly§ 85+, 114+ 

Cn. Domitius Ahénobarbus§ 1. cos. 192, 191, 190; 2. 129, cos. 162, možná s. č. 1, o. č. 3; 3. 129, cos. 122, 121, cens. 115 - 114, s. č. 2, o. č. 4 (zemřel roku 104); 4. 109, tr. lidu 104, pont. max. 103, cos. 96 a cens. 92, 91, 66 (zemřel roku 88), o. č. 5 a L. Domitia Ahénobarba, b. L. Domitia č. 1, s. č. 3; 5. 81, 59, s. č. 4, b. L. Domitia Ahénobarba, manž. Cornélie starší, Cinnovy dcery; 6. praděd císaře Neróna 42 - 40, 35, cos. 32; 7. manž. Iúlie Agrippíny ml., o. príncipa Neróna (rod. jménem L. Domitius Ahénobarbus), 28+, 32+, 37+, 39+, 50+, 54+       

L. Domitius Ahénobarbus§ 1. 101, 82, cos. 94, b. Cn. Domitia č. 4; 2. 80, 66, 61, 59, 56, 49, 48, cos. 54, o. Cn. Domitia Ahénobarba č. 6, prapraděd Nerónův, oslaven básníkem Lúcánem ve Pharsalii jako oddaný republikán "Domitius"; 3. 37, cos. 16, 3-, 1+, 15+, 54+, s Iúlií Antónií ml. děd Nerónův; 4. otec Cn. Domitia Ahénobarba, otce císaře Neróna, 1+; 5. L. Domitius Ahénobarbus, viz Neró Claudius Caesar Augústus Germánicus, tj. císař Neró Claudius vulgó Neró, s. Cn. Domitia Ahénobarba a Iúlie Agrippíny Ml. (dc. Germánikova s Agrippínou St.), pravnuk Cn. Domitia Ah. č. 6, viz pod Claudius

L. Domitius Alexander, usurpátor v Africe§ 49+, 309+, 311+ a viz pod Frygie

Domitius Antigonus§ viz Antigonos z Makedonie

L. Domitius Apollináris§ cos. suff. 97+ 

L. Domitius Auréliánus, jako císař v letech 270 - 275 n. l. Imp. Caesar L. Domitius A. Augustus, viz Bél(os), znám v historiích jako Auréliánus§ 331-, 4+, 32+, 49+, 118+, 174+, 214+, 217 až 219+, 245+, 250+, 256+, 260+, 261+, 268 až 278+, 280+, 281+, 285+, 293+, 299+, 350+        

Cn. Domitius Calvínus§ 1. cos. 332; 2. s. M. Domitia Calvína (možná též záměna s L.), cos. v letech 53 a 40, viz dále 80, 56, 48 - 46, 42, 36, 34

Cn. Domitius Calvínus Maximus§ cos. 283 a cens. 279

Cn. Domitius, syn cos. roku 122 (?)§ 81

L. Domitius Calvínus, praet. Hispaniae Cit., možná M. Domitius (?), o. Cn. Domitia, cos. 53 a 40§ 80 

M. Domitius Calvínus (?), komisař na Krétě§ 111 

Cn. Domitius Corbuló§ 1. manž. Vistilie, o. stejnojmenného syna§ 21+; 2. s. předešlého, 21+, 28+, cos. suff. 39+, 46+, 47+, 54+, 55+, 58 až 63+, 67+, 69+, 70+, 98+, 117+, 166+       

C. Domitius Dexter, praef. Urbí§ 138+, 193+, cos. ord. 196+ (cos. suff. někdy na zač. vlády Commodovy)  

L. Domitius Domitiánus (III.), usurpátor v Egyptě§ 286+, 297+    

L. Domitius Gallicánus Pápiniánus, senátor§ 238+

Flávius Domitius Leontius, praef. Urbí, praef. praet.§ 337+, 338+, cos. 344+, 353+, 355+   

Domitius Mársus, básník§ 1+, 8+ 

Flávius Domitius Modestus, advokát arabského rodu, praef. praet. Orientis§ 353+, 369+, 371+, cos. 372+, 377+  

Domitius Pollió, celé jm. nezn.§ 19+

L. Domitius Paris§ viz Paris

Domitius Ulpiánus z Tyru, právník, císařský tajemník, praef. praet.§ 48-, 209+, 222+, 223+, 227+  

Domitius Zénophilus§ 333+ 

Iúlia Domna Augusta, Iúlia Augusta§ viz Iúlia Domna 

Domnekleios, asi identický s: Domniláos, galatský tetrarcha, s. Brogitara Tektosážského, o. § 49, 29

Domnica, manž. usurpátora Calpurnia Písóna Frúgího§ 261+

Domnínos z Lárissy a Láodikeie Syrské, neoplatónik a mathématik§ 350+

Domnínus ze Syrie, dvořan Valentiniána II.§ 387+

domus augustána§ 86+

domus aurea/"Zlatý dům" Nerónův§ 64+, 66+, 67+, 70+, 80+, 86+  

domus flávia§ 86+

Don, ř. v Rusku§ viz Tanais

dónátívum, peněžitý dar príncipa armádě, buď celému vojsku nebo jen části, hlavně praetoriánským gardistům v Římě§ 37+, 41+ 

Císařův dar civilistům se obvykle nazýval congiárium (podle hrnce a jeho míry congius).  

Dónátus, armádní legát§ 258+

Dónátus z Hunnů, vůdce§ 375+

Dónátus z Casae nigrae v Numidii, též (pokud to nebyl jmenovec) Dónátus Mágnus, církevní činovník, po něm nazván dónátismus, jeden ze směrů křesťanství§ 300+, 311+, 313+, 314+, 316+, 321+, 344+, 355+, 364+, 372+, 375+ a viz pod křesťanství 

Aelius Dónátus, grammatik, komentátor Vergiliův a rhétór, uč. Hierónymův§ 350+

Ti. Claudius Dónátus, grammatik, autor komentáře k Aeneidě§ 350+

Dongola, arab. Dunqulá, m. v SDN§ 3174

Đông Sơn, archeol. lokalita, kultura na severu Vietnamu§ 175

Donnum, občansky C. Iúlius Donnum, kelt. dynastové v Alpách§ 1. o. Cottia, 44+; 2. s. Cottia, b. Cottia, 44+

Donuca (lat.), h. v Thrákii ztotožňovaná někdy v Musalou v Rile, nejvyšší h. Balkánu (2925 m)§ 181, 179

dopis§ viz epistolografie

doprava§ viz pod cestování

Dóra (pl.: "do Dór"), též Dóros (sg.), hebr. Dor, m. na úplném jihu Foiníkie již. od poh. Karmélu, pův. filistínský měst. stát, dn. hebr. Tel Dor, arab. at-Tantúra§ 1200, 1191, 1095, 219, 143, 139, 138, 104, 103, 63, 55  

Dórakion, lat. Dóracium, m. na jihu Delmátie/v Praevalitáně nezn. polohy§ 284+

Dordogne, département v Aquítánii§ před 6000 (1 & 2)

Dórieus ze Sparty, k., o. Euryanaktův§ 521, 513, 511, 510, 480

Dórieus z Rhodu, olympioníkos v pankratiu, strat. a politik v Thúriích, s. Diagorův§ 428, 412 - 410, 407, 394

Dóricha§ viz Rhodópis

Dórikos ze Syrákús, velitel§ 404

Dórimachos z Trichónia v Aitólii, s. Níkostratův, strat., zákonodárce a vyslanec v Alexandrii§ 224, 220 - 218, 212, 210, 205, 196  

Dórión§ 1. flétnista Filippa II., 357; 2. ptolem. hodnostář, 112 

Dóris z Lokridy Epizefýrské, gen. Dóridy, manž. Dionýsia I., m. Dionýsia II. a Dikaiosyny§ 398, 388, 386, 367

Dóris, Dórové, krajina ve střední Helladě§ 1100, 595, 591, 476, 458, 457, 431, 426, 356, 323, 268, 228, 226, 208, 167, 160, 33 

Pravlastí dórských Lakedaimonských zde byla tetrapolis tvořená autonomními obcemi Boion, Kytinion/Kytenion, Pindos alias Akyfas a Erineos/Erineon, vide ss. vv.

Dóris z Idúmaie, první manž. Héróda Velikého, m. Antipatrova§ 38, 17, 12, 5-, 20+ 

Dóris§ viz Sporady

Doriskos, mí. v Thrákii, sídlo per. satrapů v Evropě§ 499, 480, 470

Doristhos n. Doryssos, Dorysthos, k. ve Spartě§ 989, 960

Dorkios ze Sparty, vrchní velitel hellénských spojeneckých vojsk§ 477, 476

Dóros z Arábie, neoplatónik§ 350+

Dórové, jeden ze čtyř hell. kmenových svazů; Dórové peloponnéští§ 5300, 1520, 1300, 1266, 1220, 1200, 1180, 1120, 1116, 1104, 1003, 1100, 1089, 1070, 1060, 1050, 1048, 766, 719, 657, 635, 600, 595, 591, 570, 528, 415, 392, 256, 226, 147 a viz s. v. Dóris

Podle migrační kroniky Hérodotovy praotec Deukalión s Pyrrhou žili ve Fthíótidě, jejich vnuk Dóros, syn Hellénův, pod Ossou a Olympem v kraji zvaném Histiaiétis. Odtud je vyhnali Kadmovci (Foiníčané) a jako Makednové žili v horách Pindu. Odtud migrovali do Dryopidy a pak se usadili na Peloponnésu.

Dórovým synem byl Aigimios pokládaný za praotce hellénského kmene Dórů. Byl prvním vládcem v jejich thessalském království a měl syny Pamfýla, praotce anatolských Pamfýlů, a Dymu, prapředka části peloponnéských. Ve válce s Lapithy mu pomohl Hérákleův syn Hyllos. Po vítězství ho Aigimios adoptoval a od těch časů měly všechny dórské státy jména po třech epónymních hérójích Hyllovci, Dymovci a Pamfýlové.

Dórotheá, dc. Antigony, ses. Theodóry, žid. otrokyně§ 159

Dórotheos z Kitia§ viz Persaios

Dórotheos z Olynthu, s. Hégésandrův, sochař§ 63

Dórotheos z Rhodu§ 216 (Ol.)

Dórotheos ze Sídónu, astronom a astrolog píšící v hexametrech§ 50+

Dórotheos, blíže nezn. historik§ 1346 

Dórotheos (I.), biskup v Antiocheji§ 378+

Dórotheos, vynalézavý biskup v Tyru§ 378+

Dorpaneus, Diurpaneus, k. Dáků§ 44- a viz pod Decebalus

Dorulatus, vůdce Boiů§ 194

doryforos, nosič kopí§ viz pod sómatofylax a stratégos

Doryforos, lat. Doryphorus, císařský propuštěnec, tajemník Nerónův přes říšskou korespondenci/á libellís resp. epi tón tés archés biblión§ 55+, 62+ 

Doryforos§ viz Pýthagorás

Dorylaion, m. na sev. Frygie§ 302

Doryláos z Amísu§ 1. 121, strat. Mithridáta V., b. Filetairův, manž. Steropy, o. Lágetův a Stratarchův; 2. 121, 86, 72, 71, přítel a strat. Mithridáta VI., synovec předešlého

Dorymenés z Aitólie, hipparchos Ptolemaia IV., o. seleukovského strat. Ptolemaia§ 219, 217, 169, 168, 166

Dorymenés, seleuk. činovník, z rodiny předešlého (?)§ 178

Doryphorus§ viz Doryforos

Doryssos, Dorysthos§ viz Doristhos

Dóoitheos ze Samareie, hebr. Nathaniél§ vide s. v. křesťanství (3)

Dositheos z Iúdaie§ 1. makkabský voják, 163; 2. kondottiér, 145

Dossone della Melia, lesnatá lokalita v Kalábrii§ 71

dostihový kůň, závodní disciplína§ viz kelés

dostihové startovací zařízení, v římském circu§ 330

dostihy, jezdecké závody, vozová jízda, kluby, lúdí circensés, řec. harmatodromiá, vozataj/harmatélatés, stáje, srov. také hry, circus, kde též výčet závodišť:

Závody na koních nebo se spřežením byly jednou z nejpopulárnějších soutěživých zábav odjakživa, přesněji od doby, kdy se koně v civilisaci objevili. Sumerové a Akkaďané používali pro sebe a pro přepravu nákladů muly, osly a býky, i králové jezdili na oslech.

Od 2. tisíciletí z Východu s Churrity přišla kultura koní a jezdců. Jejich vozová jízda zůstala nejrychlejší bitevní zbraní po celý starý věk. Dvojspřeží až čtyřspřeží s dozadu otevřeným dvoukolým vozem s vozatajem a jedním nebo dvěma lukostřelci znamenalo proti nepřítelovu bitevnímu šiku velkou průraznou sílu.

Všechny mesopotamské, egyptské, chetitské a další armády této doby vozovou jízdu používaly, nejdéle asi britští Keltové, kteří s ní válčili proti Římanům ještě v prvním století n. l. V proslulé bitvě u Kadeše roku 1300 bylo z dvacetitisícového chetitského vojska na 3500 bojovníků vozové jízdy. S dvoukolými vozy za koněm přišli do Indie v několika vlnách kolem 1600 Árjové. Egyptský bojový vůz s koženou korbou (jak už ve Staré říši) měl kola se šesti loukotěmi, homérovský z Íliady s osmi.

Do klasických hellénských dějin se vozová jízda neudržela. Hellénské a hellénistické armády využívaly jízdu, nikoli bojové vozy. Krétská a mykénská doba ovšem ještě ano, jak prokazují homérovští hrdinové. Jako sport musela vozová jízda existovat nejméně od 13. st.

A jedna z pověstí vážících se k začátkům olympských her o Oinomaovi a Pelopovi je toho důkazem (byť její interpretace zřejmě vůbec neukazuje na soutěživost závodníků, jako spíše na kultovní ráz „zábavy“, která musela skončit smrtí jednoho z účastníků).

Závody spřežení jsou ztvárněny na vázách a roku 680 se závod čtyřspřeží, tethrippon, stal disciplínou olympských her. Spolu s hrami vydržela na tisíc let. Byla to zábava především pro aristokraty nebo zbohatlíky, kteří se vlastního závodu účastnili jen vzácně: soutěžili za ně profesionálové.

Koňské závody, pravděpodobně vozové i nevozové, pořádali Keltové. Ve württemberské lokalitě Alte Burg při Hundersingen poblíž Sigmaringen, zřejmě jako součást obydleného komplexu kolem Pýrény, města u pramenů Istru/Dunaje, objeven vyrovnaný ovál o délce 360 metrů a šířce 60 metrů, o němž se přepokládá, že to byla dostihová dráha. Písemné prameny místo v této souvislosti neznají, viz o něm u roku 583. 

V profesionalitě vozatajů pokračovali Římané, jejichž hippodromy byly největšími veřejnými stavbami starého věku. Circus máximus v Římě umožňoval sledovat závody jednomu stu až dvěma stům padesáti tisícům diváků – číslo s výjimkami nepřekonané na stadionech a uzavřených závodištích dodnes. Údajně již roku 330 v circu postavili Římané startovací zábradlí pro závody spřežení.

Diváci neseděli odděleně podle pohlaví jako v divadlech, ale pohromadě, moderně. Jeho dráha měřila 568 m a široká byla na 150 m. Závody šestispřeží, séiugis, byly věnovány Iovovi, čtyřspřeží/quadriga, Slunci/Sól, trojspřeží (jen u Římanů, třetí kůň běžel nezapřažen vedle obou zapřažených, paréoros)/triga, podsvětním bohům a dvojspřeží, bíga, Měsíci/Luně.

Někdy pořádány závody osmi- i desetispřeží, decemiugis. Koně byly zapřáhnuty vždy vedle sebe, nikoli za sebe. Koně byli tři roky ve výcviku a až pětiletí mohli prvně závodit.

Staré hippodromy a stadia měly tvar dnešního písmene U. Helléni startovali v otevřené části, Římané v zaoblené. Jezdci a spřežení vyráželi z kamenných bloků, carcerés. V Circu máximu jich bylo dvanáct. Středem písečné závodní dráhy vedla páteřní zídka závodiště, spína, dělící prostor na dvě části.

Stály na ní sochy, oltáře a obelisk Ramesse II., přivlečený do Říma Octáviánem, a zařízení s vejci (od roku 174) a delfíny (od roku 34), sloužící k orientaci diváků o počtu projetých a zbývajících kol (závodilo se obvykle na sedm kol, cca. 8,5 km): po každém kolu se odebralo jedno vejce a naskočil delfín. Původně dřevěná, později mramorová vejce souvisejí s Castórem a Pollukem/Dioskúrové Kastór & Polydeukés, ochránci koní a jezdců, kteří se z vejce narodili (stejně jako sourozenci Helené a Klytaimnéstré).

Závodníci se točili proti směru hodinových ručiček (moderní obrat) kolem bronzových met na obou koncích spiny. Spína závodiště si ještě roku 1204 n. l. v druhém hlavním říšském městě Kónstantínopoli/č. Cařihradu držela starou krásu. Slavní bronzoví koně rhodského sochaře jménem Charés z Lindu (viz pod sochaři) byli odtud Benátčany odvlečeni do jejich lagunového města, kde jsou dodnes.

Hry začínaly procesím z Capitólia cestou přes Forum na Mártovo pole. Vpředu mladíci koňmo i pěšmo, za nimi spřežení a závodníci. Následovaly taneční skupiny dospělých, mladých a chlapců doprovázené flétnisty a kitharisty. Uzavíraly sochy bohů nesené na ramenou mužů. U oltáře pak obětován býk. 

Závody zahajovali pořádající úředníci (soukromým nákladem) zvaní editoři, éditorés, vhozením kusu bílé látky, mappa, do arény. Obvykle jeden dostih trval čtvrt hodiny a o slavnostech v době príncipa Ti. Claudia se jich pořádalo za den 24. Prvních 170 m od startu se museli jezdci držet nalajnované trasy a teprve pak se směli volně křižovat a předjíždět. Nebylo přitom důležité, zda vozataj dojel do cíle se spřežením, směrodatní byli koně. Starý věk závodil systémem vítěz bere vše, o poražených obvykle ani slova.

Výhry pro vozataje se v raném principátu pohybovaly kolem 15 až 60 tisíc séstertiů za jeden závod (pro srovnání: koncem republiky přišel dostihový kůň na 24 tisíc séstertiů). Závodění bylo velmi tvrdým a riskantním povoláním, končící nezřídka smrtí v aréně pod koly spřežení. Celkovou atmosférou, společenskou rolí, zájmem, fandovstvím a vysokými výdělky závodníků lze římský circus a arénní „sportoviště“ vůbec přirovnat k dnešní automobilové formuli 1 a jejím pilotům, nebo k fotbalu a hokeji.

Hry v circu, dostihy, podívaná na umírání lidí a zvěře fungovaly také jako seznamka. Na gladiátorských zápasech se např. seznámil diktátor Sulla s čerstvou vdovou Valerií. Oslovila ho první. 

Dodnes to je svět korupce, podvodů a na rozdíl od dneška, doping nebyl tehdy žádným problémem. Naopak; jenom zaklínat se nesmělo veřejně. Za klubovou příslušnost se umíralo. Přes pokročilý věk dal roku 212+ popravit Antónínus vulgo Caracalla vozataje/harmatélatés Euprepea za to, že držel se stájí císařova bratra Gety. Euprepés byl přitom v jeho době rekordmanem se 782 vítěznými věnci ze závodů.

Mírněji vyzněl roku 355+ trest praefecta urbi Flavia Leontia. Z dnes neznámého důvodu dal zatknout závodního jezdce Philoroma a okamžitě z toho bylo pozdvižení. Leontius se útoku davu nezalekl, dal největší buřiče zatknout, zmučit a deportovat na jakýsi pustý ostrov. Že by byl Philoromus popraven, zachováno není.

• 

Profesionální vozatajové dosahovali díky hluboce zakořeněnému klubismu velké slávy a značného vlivu. Přitom bylo běžné, aby hvězdy stáje střídaly. Jistý Scorpus koncem 1. st. n. l. vyhrál 2048 dostihů než předčasně zemřel. M. Aurélius Polynícés zemřel ve 29 letech, devíti měsících a pěti dnech a stihnul 855 vítězství za červené/russátí, 55 za zelené/prasiní, dvanáct za modré/venetí a sedmnáct za bílé/albátí. Když zemřel vozataj Félíx, hvězda červených, vrhl se jeden z fandů do plamenů závodníkova žároviště. 

M. Aurélius Mollicus Tatiánus otrockého rodu zemřel už ve dvaceti, osmi měsících a sedmi dnech a 89krát vyhrál v dresu červených, 24krát zelených, pětkrát modrých a sedmkrát bílých. Jistý Pompéius Múscolus třikrát vyhrál dostihy bílým, pětkrát zeleným, dvakrát modrým a 672krát červeným.

Jiný šampion ze 2. st. n. l. se jmenoval P. Aelius Gutta Calpurniánus, syn M. Rogáta. Za bílé zvítězil v různých jezdeckých disciplínách ve 102 dostizích, v dresu červených v 78, 583krát za modré, za zelené tisíckrát. V dresu modrých na cenách získal 920 tisíc séstertiů, za červené třicet tisíc, 210 tisíc za zelené a v bílém dresu vyjezdil sedmdesát tisíc HS, dohromady 1,265.000 HS. 

Superstar dostihové show ovšem byl C. Ápuléius/Appuléius Dioclés z Hispánie lúsítánské, současník Hadriánův, který nechal závodění ve 42 letech. Šest let byl u bílých a tři u zelených. V rozsáhlém nápisu neříká, zda v těchto stájích vyhrál. Zato bodoval pro červené: během své čtyřiadvacetileté kariery startoval v 4257 závodech, z nichž v červeném "dresu" 1462 zvítězil. Vydělal 35,863.120 séstertiů a jak lze soudit z druhého nápisu z Praenesta, dožil své dny kdesi na římském "venkově".

V dnešních kriteriích by byl Dioclés mnohonásobný dolarový či eurový miliardář. O jeho neuvěřitelné kariéře viz oba nápisy zde na konci hesla.

O čtyři sta let později měl na Východě velké jméno Porfyrios Kalliopás z Libye na začátku 6. st. n. l., závodící na kónstantínopolském, antiošském a alexandrijském závodišti. V čele "zelených" se roku 507 n. l. účastnil útoku na antiošskou synagógu a předpokládá se (?), že byl zapojen do vzpoury Níká v lednu 532 n. l., během níž zemřelo na třicet tisíc lidí. Od křesťanských císařů byl několikrát poctěn sochami. O moci byzantských klubů viz níže.

Kolik stál takový klub, není informací ani srovnání. Rekordní summa za odprodej celého sportovního manšaftu se zázemím byla dosažena 2. srpna 1993 za baseballový team Baltimore Orioles, 173 milionů dolarů v aukci. V novověku naprostým jezdeckým šampionem je britský jockey Sir Gordon Richards (1904 - 1988), který za život vyhrál 4870 dostihů; jak to bylo s výdělkem, známo není.

V moderní době stojí za srovnání výkon brazilského národního hrdiny, fotbalisty Pelého, který 19. listopadu 1969 při svém 909. mistrovském zápasu vstřelil symbolicky svůj tisící gól (s pomocí soupeře) na stadionu Maracanã v Riu de Janeiru.

Neméně slavní byli koňové. Flávius Scorpus z Domitiánovy éry jezdil na Andraemonovi; jockey zemřel v 27 letech. Ve své krátké karieře zvítězil ve 2048 dostizích, byl velmi bohat, ale konkrétní údaj se nedochoval. Z mosaik známe koně jménem Rómulus, Iubilátor, Lupus, Porfyriovi koně se jmenovali Níkopolemos, Rhadiátos, Halieus, Anthypatos, Aristeidés, Palaistiniarchés, Pyrrhos a Euthyníkos, nápisně Germinátor, Silvánus, Nitidus, Saxó, Danaus, Ociánus, Vindex, Victor. Poslední závody koňských spřežení v antickém Římě uspořádal na jaře roku 550 n. l. ostrogotský král Totila.

Jezdci s teamy a jejich příznivci se v Římě sdružovali do klubů s vlastním technickým zázemím. Profesně je řídili dominí factiónum, kteří později stáli v čele rozbujelé klubové byrokracie, v podstatě státu ve státě. Jezdci a příznivci se rozlišovali klubovými barvami.

Nejstarší soupeřící dvojicí byli bílí a červení (a stejné množství bylo spřežení na závodní trati). Tradiční "ligu" tvořili fandové bílých (barva zimy, factió albáta/alba, albátí), modrých (barva podzimu, f. veneta; venetí), zelených (barva jara, f. prasina; prasiní n. viridés) a červených (barva léta, f. russáta, russátí).

Princeps Domitiánus přidal stáj zlatou (f. aurea) a stříbrnou (f. argentea), reforma ho ale nepřečkala. Zda-li do jeho stáje patřili slavní koně té doby Hirpinus a Coryphaeus, známo není.

Je pozoruhodné, že kluby měly v Římě společné kamenné stáje, stabulum, které s vydlážděnými cestami a teplovodním systémem za Augusta dal vystavět M. Vipsánius Agrippa. Jejich zbytky byly roku 2009 nalezeny pod via Giulia. Měly 366 boxů, z čehož lze usoudit na velkolepost závodů. Stavba vydržela do konce čtvrtého století n. l.

Fandovství ke klubům dosahovalo oddanosti podobné dnešním fandům fotbalu či hokeje (srov. pod volby a hetairie). Démoi neboli collegia populária byly zcela oficiální instituce a ve vojenství hrály roli při obraně Města a Kónstantínopole. Zde převzaly kluby provoz hippodromu/cirku v plném rozsahu. Hlavy klubů potvrzovali ve funkci městští úředníci.

Pokud fandění propadli vládci, bylo zle. Když se diváci posmívali vozatajovi, patřícímu do stáje, jíž držel císař Caracalla, dal vyšinutý syn L. Septimia Sevéra a bratrovrah rozkaz vojsku, aby proti křiklounům zasáhlo. Výsledkem byl masakr a zatýkání nevinných diváků, kteří se pak museli ze zatčení od vojáků vykupovat!

Gáius byl „zelený“, jedl v jejich klubovně, přespával tam. Jezdci-vozataji Eutychovi věnoval dva miliony séstertiů a Caligulův favorisovaný kůň ze stáje zelených Incitátus/Rychlý, Rychlík bydlel v mramorové stáji se žlabem ze slonoviny, vlastním služebnictvem a císař ho prý dokonce zamýšlel udělat konsulem. Z čehož sešlo, neboť i císař musel z výsluní…

Literát Mártiális, zřejmě fanda zelených/prasiní, v jednom ze svých epigrammů zpochybnil, že by klubová vítězství souvisela s náklonností císaře: "Neró, který držel se zelenými, vyhrávali nejčastěji i dávno po jeho smrti." 

O století později už byl římský svět jiný. L. Vérus byl také fanda zelených a nosil při sobě neustále zlatou sošku svého koně Volucra. Živou předlohu krmil místo ječmene hrozny a ořechy a přikrytého nachovým pláštěm vodil si ho do paláce. V jeho době se poprvé objevilo, aby koně dostávali za svá vítězství ceny, například zlaté mince. Zelení tehdy na Volucrovu počest požadovali, aby těch zlatých bylo na celý modius, "měřici": jako objemová míra činil modius 8,8 litrů, u pšenice 6,8 kg a ječmene 5,4 kilogramů.

Do tábora modrých patřil A. Vitellius a mnohem později Iústíniánus I.

Klubismus nebo partajnictví byl jedním z nejdůležitějších společenských jevů raných dějin Rómánie, východořímské říše-byzantské. Na Bosporu měli modří za spojence bílé a zelení červené. V lednu 532 vzešla z cirku revolta. Když v povstání armády proti císaři Maurikiovi roku 602 byl na Balkánu imperátorem provolán jistý Fókas, zelení, předtím na Maurikiově straně, přešli pod vedením Hebdomita na stranu vzbouřenců, ale démarchos zelených, tedy partajní vůdce či hlava frakce v circu Sergios počítal s jiným pretendentem jménem Germanos. Protože však zelení v Germanovi viděli pouze fandu modrých, Germanos se císařem nestal. O povstání Níká! srov. zde výše a více pod ženy (3).

Dostihové organisace prolínaly proletářské vrstvy, byly státem ve státě. Za zmínku stojí, že v Kónstantínopoli už žádné tradiční divadlo nestálo, nehrálo se (K. a široké okolí bylo v začátcích města již křesťanské). Funkci divadla plně nahradil hippodromos pro čtyřicet tisíc lidí ležící u císařského paláce. Byzantští autoři mu říkali theátron, tj. divadlo. Circus byl divadlem, umění slova zmizelo. Stáje/kluby zvané meré (sg. meros, "díl") se svými barvami zůstaly klasické: modří/venetoi, zelení/prasinoi, červení/rúsioi a bílí/albátí.

Ještě východořímský císař Konstantínos VIII. (vládl ke stáru v letech 1025 až 1028) kromě toho, že byl velkým hráčem kostek, miloval dlouhé hostiny a dostihy. Mimo upjatý svět orthodoxie a zcela ve starém dobrém duchu polytheistického Říma lezl do arény, aby zápasil a propíjel se nocemi do rána.

Barevná symbolika vydržela politickým stranám dodnes (v Evropě obvykle značí červená hnutí původně dělnická, černá křesťanská, modrá jiné typy konservativců, žlutá liberály, zelená, barva to islámu, zbyla na ekologisty). Přidávají se zvířátka a jiné symboly, hlavně ve světě mimoevropském (ve Spojených státech jsou základní politické barvy obráceně než evropské: červení se symbolem slona jsou republikáni, modří s oslem demokraté, strana ovšem původně prootrokářská).

Závody jezdců na koních se v provinciích udržely v podstatě dodnes. Středověká Itálie měla výroční závody s prapory, corsa del palio. První se běžel roku 1232 v Sieně, další od roku 1279 ve Ferraře. Od roku 1482 to byla událost občanská. Pravidelný závod byl v Sieně založen roku 1659 (2. července), od roku 1701 držen 16. srpna. V závodech se utkává sedmnáct klubů, contrade, původně vojenské oddíly. Contrada má vlastní barvy a prapor a při najímání koní a jezdců je povolena korupce.

Nejdražšími dostihy novověku je Dubai World Cup, v jehož sedm závodech si na jaře roku 2007 odnesli vítězové 21 milion dolarů. Cenou hlavního dostihu je pohár z osmnáctikarátového zlata o váze 185 uncí, to je 5,75 kg žlutého kovu s okamžitou bursovní cenou přes 110 tisíc USD. Dubajský feudál šajch Muhammad ibn Rašíd al-Maktúm postavil na okraji megalomansky rostoucího města závodiště pro šedesát tisíc diváků.

•

Za C. Appúléia Diocla, hlavního vozataje stáje červených, rodem Hispánce, Fortuně Prvopočáteční věnovali (jeho) děti C. Appúléius Nymphidiánus a Nymphidia.

C(áió) Appúléió Dioclí / agitátórí prímó fact(ióne) / russát(ó) nátióne Hispanó / Fortúnae Prímigeniae / d(ónum) d(edit) / C(áius) Appúléius Nymphidiánus / et Nymphidia filií (CIL XIV, 264 a 2884, z Palestríny, staré Praeneste).

C. Appúléius Dioclés, vozataj stáje červených, rodem Hispánec z Lúsítánie, stár 42 roky, sedm měsíců a 22 dny.

Nejdříve jezdil za stáj bílých za kónsulů M´. Acília Avioly a Corellia Pánsy (roku 122 n. l.) a poprvé zvítězil v téže stáji za kónsulů M´. Acília Glabrióna a C. Bellicia Torquáta (roku 124+). Poprvé startoval za stáj zelených za kónsulů L. Nonnia Asprenéta Torquáta podruhé a M. Annia Libóna (roku 128+).

Ve stáji červených poprvé vyhrál za konsulů M. Laenaty Pontiána a M. Antónia Rufína (roku 131). Celkem se čtyřspřežím závodil 24 roky, odstartoval 4257krát, zvítězil 1462krát. Ze závodů následujících po slavnostním zahájení her s průvodem ("á pompá") vyhrál 110krát. Při závodech jednospřeží zvítězil 1064krát.

Větší výhry získal 92krát. Z toho v závodech za třicet tisíc séstertiů vyhrál 32krát, z nichž tři byly závody se šestispřežím, závodů s první cenou čtyřicet tisíc séstertiů vyhrál 28, z toho dvě se šestispřežím. Závodů dotovaných padesáti tisíci séstertii vyhrál 29, z toho jeden se šestispřežím. Závodů za šedesát tisíc séstertiů vyhrál tři.

S dvouspřežím vyhrál 347krát, trigy za patnáct tisíc séstertiů vyhrál čtyřikrát, celkově v trígách 51krát. (Vítězné) pocty dosáhl 1462krát, druhý byl 861krát, třetí 576krát, čtvrtý za tisíc séstertiů byl jednou. Naprázdno vyšel 1351krát.

U zelených vyhrál desetkrát, u bílých 91krát a z toho ve dvou závodech s výhrou po třiceti tisících séstertiích. Celkově vyhrál 35,863.120 séstertiů a kromě toho vyhrál třikrát dvojspřeží v závodech s koňmi, které už měli za sebou tisíc vítězství – jednou za stáj bílých a dvakrát zelených.

V závodech vedl od startu do cíle a vyhrál 815krát, předehnal a vyhrál 67krát, přišel o vedení a (přesto) zvítězil 36krát. Jiným způsobem vyhrál 32krát, od soupeřů se odtrhl a zvítězil 502krát, z toho za stáj zelených 216krát, 205krát za modré, 81krát za bílé. Koňů ke stovce vítězství dovedl devět, jednoho ke dvěma stovkám.

Své odznaky […] v tom roce, kdy poprvé vyhrál závody se čtyřspřežím dvakrát po sobě. Podle záznamů (závodiště) Avilius Terentius (nebo Térés; propuštěnec z éry Domitiána a Tráiána) z jeho vlastní stáje onoho roku dosáhl 1011. vítězství, nejvíce ze všech. Ale Dioclés onoho roku s hlavním koněm z jiné stáje poprvé dosáhl stovky vítězství po sobě: celkově vyhrál 103krát, v jednospřeží z toho 83krát. Zvětšil svou slávu a překonal Thalla, v Diocleově stáji červených nejlepšího vozataje.

Dioclés se stal nejslavnější ze všech vozatajů, když během roku zvítězil s hlavním koněm z jiné stáje (aliénó príncipió) 134krát a v závodě s jednospřežím 118krát, čímž překonal vozataje ze všech stájí, kteří se kdy zúčastnili závodů o hrách v cirku.

K údivu všech po zásluze bylo zaznamenáno, že v průběhu jednoho roku s hlavním koněm z jiné stáje zvítězil se dvojspřežím pod jhem s koňmi Kotýnem a Pompéiánem 99krát, z toho v závodech s vypsanou odměnou šedesát tisíc jednou, padesát tisíc čtyřikrát, čtyřicet tisíc jednou a třicet tisíc dvakrát.

[…] v zelené stáji vyhrál 1025krát a první ze všech od založení Města vyhrál sedmkrát v závodech za padesát tisíc séstertiů. Dioclés ho překonal a ve spřežení pod jhem s koňmi Abigéiem, Lúcidem a Parátem vyhrál padesátitisícové závody osmkrát.

Rovněž překonal Commúna, Venusta a Epaphrodítu, tři vozataje ze stáje modré, kteří v padesátitisícových závodech zvítězili jedenáctkrát. Dioclés s dvojspřežím pode jhem s koňmi Pompéiánem a Lúcidem vyhrál padesátitisícové závody [dvanáctkrát. XY], vítěz ze stáje zelených 1025krát, a Flávius Scorpus, vítěz 2048krát a Pompéius Musclósus, vítěz 3559krát: tři vozatajové zvítězili 6632krát a ze závodů o padesát tisíc séstertiů vyhráli 28krát.

Nicméně Dioclés vyniká nad všechny vozataje tím, že vyhrál (sice jen) 1472krát, (ale) padesátitisícových závodů vyhrál 29. Dioclés se může pochlubit nejvznešenějším titulem, když Fortunátus ze stáje zelených s vítězným koněm Tuskem vyhrál 386krát a z toho padesátitisícovky devětkrát, zato Dioclés [s vítězným koněm Pompéiánem vyhrá]l 152krát a z toho padesátitisícovky desetkrát, jednou šedesátitisícový závod.

Dioclés vyniká novými výdělky a úspěchy nikdy předtím nezaznamenanými, jako že v jednom dnu startoval v závodech šestispřeží o čtyřicet tisíc séstertiů dvakrát a v obou zvítězil. Také navíc […] sjel závod se spřežením sedmi koní, jak se nikdy s takovým počtem předtím nezávodilo, za padesát tisíc séstertiů a vyhrál, když přitom seděl na Abigéiovi.

Bez biče v jiných závodech po třiceti tisících odměny [vyhrál xkrát]. Za tyto novinky byl pokládán dvojnásobně za vyznamenaného slávou. První místo mezi vozataji s více než tisícovkou vítězství zdá se držel Pontius Epaphrodítus ze stáje modrých, který za časů našeho císaře Antónína Augusta Pia zvítězil sám o sobě 1467krát, z toho s jednospřežím 911krát.

Ale Dioclés ho překonal, poněvadž vyhrál 1462krát, z toho s jednospřežím 1064krát. Ve stejné době startoval Pontius Epaphrodítus 467krát, Dioclés startoval a vyhrál 502krát. Vozataj Dioclés onoho roku, kdy vyhrál 127krát, s koňmi Abigéiem, Lúcidem a Pompéiánem spojenými jhem vyhrál 103krát.

[… z vyni]kajících vozatajů spřežení afrických koní spojených jhem vítězili nejčastěji Pontius Epaphrodítus ze stáje modrých s koněm Búbalem vyhrál 134krát. Pompéius Musclósus ze stáje zelených [vyhrál s koněm XY] 125krát. Ale Dioclés je přemohl s Pompéiánem, když vyhrál 152krát, z toho s jednospřežím 144krát. Ke zvětšení své slávy v pětispřeží s Kotýnem, Galatou, Abigéiem, Lúcidem a Pompéiánem spojených jhem vyhrál 445krát, s nimi jednotlivě 397krát.

● [C(aius) Appu]leius Diocles agitator factionis russatae / [nati]one Hispanus Lusitanus annorum XXXXII mens(ium) VII d(ierum) XXII / [is pri]mum agitavit in factione alb(ata) Acilio Aviola et Corellio Pansa co(n)s(ulibus) / [primu]m vicit in factione eadem M(anio) Acilio Glabrione C(aio) Bellicio Torquato co(n)s(ulibus) / [item p]rimum agitavit in factione prasina Torquato Asprenate II et Annio Libone co(n)s(ulibus) primum vicit / [in faction]e russata Laenate Pontiano et Antonio Rufino co(n)s(ulibus) summa quadriga agitavit annis XXIIII missus ostio IIII CCLVII / [vicit |(mille)CCC]CLXII a pompa CX singularum vicit |(mille)LXIIII inde praemia maiora vicit LXXXXII XXX(milium) XXXII ex his seiuges III XXXX(milium) XXVIII / [ex his seiuge]s II L(milium) XXVIIII inde septeiuge I LX(milium) III binarum vicit CCCXXXXVII trigas ad HS XV(milia) IIII ternarum vicit LI ad honorem venit II(milia)/[DCCCC tulit s]ecundas DCCCLXI tertias DLXXVI quartas ad HS |(mille) I frustra exit |(mille)CCCLI ad venetum vicit X ad albatum vicit LXXXXI inde ad HS XXX(milia) II / [rettulit quaest]um HS CCCLVIII LXIII(milium) CXX praeterea bigas mi(liarias) vicit III ad albatu(m) I ad prasinu(m) II occupavit et vicit DCCCXV successit et vicit LXVII / [praemisit et vici]t(?) XXXVI variis generibus vic(it) XXXII eripuit et vicit DII prasinis CCXVI venetis CCV albatis LXXXI equos centenarios fecit n(umero) VIIII et ducenar(ium) I / insignia eius / [3]to sibi quo anno primum quadrigis victor exstitit bis eripuit bis actis continetur Avilium Teren(tium) factionis suae primum omnium vicisse |(mille)XI ex quibus anno uno plurimum vincendo vicit / [3 at Diocles quo an]no primum centum victorias consecutus est victor CIII singularum vicit LXXXIII adhuc augens gloriam tituli sui praecessit Thallum factionis suae qui primus in factione russata / [3 at Dio]cles omnium agitatorum eminentissimus quo anno alieno principio victor CXXXIIII singularum vicit CXVIII quo titulo praecessit omnium factionum agitatores qui unquam / [certaminibus ludorum ci]rcensium interfuerunt omnium admiratione merito notatum est quod uno anno alieno principio duobus introiugis Cotyno et Pompeiano vicit LXXXXVIIII LX(milia) I L(milia) IIII XL(milia) I XXX(milia) II / [ille 3 fact]ionis prasinae victor |(mille)XXV primus omnium urbis conditae ad HS L(milia) vicit VII Diocles praecedens eum introiugis tribus Abigeio Lucido Parato L(milia) vicit VIII / [item praecedens C]ommunem Venustum Epaphroditum tres agitatores miliarios factionis venetae [qui] ad HS L vicissent XI Diocles Pompeiano et Lucido duobus introiugis L(milia) vicit / [XII(?) ille 3] factionis prasinae victor |(mille)XXV et Flavius Scorpus victor II XLVIII et Pompeius Musclosus victor III DLVIIII tres agitatores victores VI DCXXXII ad HS L(milia) vicerunt XXVIII / [at Diocles omnium agitatorum emi]nentissimus victor |(mille)CCCCLXXII L(milia) vicit XXVIIII nobilissimo titulo Diocles nitet cum Fortunatus factionis prasinae in victore Tusco victor CCCLXXXVI L(milia) vicit IX Diocles / [in victore Pompeiano victo]r CLII L(milia) vicit X LX(milia) I novis coactionibus et numquam ante titulis scriptis Diocles eminet quod una die seiuges ad HS XL(milia) missus bis utrasque victor eminuit adque amplius / [3] suisque septem equis in se iunctis numquam ante hoc numero equorum spectato certamine ad HS L(milia) in Abigeio victor eminuit et sine flagello ali(i)s certaminibus ad HS XXX(milia) / [vicit 3]um visus esset his novitatibus duplici ornatus est gloria inter miliarios agitatores primum locum obtinere videtur Pontius Epaphroditus factionis venetae / [qui temporibus Imp(eratoris) nostri Anto]nini Aug(usti) Pii solus victor |(mille)CCCCLXVII sincularum vicit DCCCCXI ad Diocles praecedens eum victor |(mille)CCCCLXII inter singulares vicit |(mille)LXIIII isdem temporibus / [Pontius Epaphroditus eripuit] et vicit CCCCLXVII Diocles eripuit et vicit DII Diocles agitator quo anno vicit CXXVII Abigeio Lucido Pompeiano introiugis tribus victor CIII inter / [3 inter em]inentes agitatores introiugis Afris plurimum vicerunt Pontius Epaphroditus factionis venetae in Bubalo vicit CXXXIIII Pompeius Musclosus factionis prasinae / [3 vicit] CXV Diocles superatis eis in Pompeiano victor CLII singularum vicit CXXXXIIII ampliatis titulis suis Cotyno Galata Abigeio Lucido Pompeiano introiugis quinque / victor CCCCXXXXV singularum vicit CCCLXXXXVII.

(Roma, CIL vi, 10048)

Oba texty, první z Praeneste, druhý delší z Říma, v latinském znění podle Celtiberia.net.

•

Dótadés z Messénie§ 740 (Ol.)

Dowris, mí. v hrabství Uíbh Fhailí/Offaly ve středním Irsku§ 800

Dowth§ viz Dudhadh