Hue-Hwa

 

Hue, m. ve Vietnamu§ 40+ 

hugenoté, franc. protestanti§ 350+ 

Hu-han-je/huhanxie§ viz Chu Chan-sie

Huj, kněžka Amunova, m. ka Meritre Hatšepsuty II.§ 1482 

húmánitás, č. humanita, řec. paideiá, viz pod školství a pederastie. Pojmy jako humanitární intervence (vojenská) starý věk neznal, i když např. zahraniční politika římské republiky operovala s osvobozování Hellénů z područí tyrannidy monarchů a za nastolení republikánské "svobody". 
V novověku se za první humanitární intervenci pokládá pomoc Evropanů ve válce Řeků za nezávislost na osmanských Turcích. Ideologicky pramenilo západní filhellénství v euroliberalismu 19. století, v němž vynikali Angličané. Podpora válek za sebeurčení bez imperialistického náboje jsou dodnes vzácností a intervenci slov a zbraní je těžké rozlišit stejně jako kdysi za Římanů.

humanitární pomoc§ viz hospodářská a Rhodos

humiliórés, sociální status§ viz s. v. patriciové

Hunefer, písař z Devatenácté dyn., autor jedné z pohřebních "Knih mrtvých"§ 1319 

Hunhe z Pekče, regent za bratra Tjönčiho§ 285+ 

Huni, rodné jméno alias Hu, Huj, Nisut-hu,  Hu-en-nisut, Horovo jm. neznáme, k. Třetí eg. dyn., manž. Meresanch a Džefat-Nebti, o. Snofrua§ 2686, 2642, 2613 

Hunila z Gothie, princezna, manž. usurpátora Bonósa a takto první germánská císařovna římsk᧠280+ 

Hunimundus, k. Gotů-Greutungů, s. Ermanarichův§ 375+ 

Hunové, Hunnové, čín. Siung-nu (v pinyin Xiongnu, angl. přepis Hsiung-nu), lat. Hunní či Chúní n. Chunní, řec. Únnoi (a možná též lat. Chiónitae? srov. tam)§ před 6000, 879, 771, 714, 706, 637, 606, 470, 469, 318, 308, 225, 201, 200, 196, 181, 177, 161, 157, 154, 139, 133, 128, 126, 121, 119, 114, 112, 105, 100, 96, 90, 87, 85, 74, 68, 60, 58, 53, 36, 20, 12-, 13+, 46+, 55+, 57+, 75+, 80+, 85+, 90+, 91+, 93+, 124+, 140+, 145+, 158+, 172+, 188+, 216 (rozdělení), 217+, 220+, 247+, 272+, 274+, 278+, 287+, 290+, 294+, 304+, 311+, 316+, 356+, 369+, 375+, 376+, 378 až 381+, 383+, 386+, 390+, 392+, 393+          

V éře Čou zřejmě označováni jako Sien-jün/Xianyun, srov. tam. O vztahu jména Siung-nu a Hunové a o psaní Hunové a Hunnové viz rok 311+. Souborný název pro středoasijské kočovníky, původně jen malý mongolský či mongolo-turecký kmen, jehož předáci se stali aristokracií ethnicky pestrých kočujících hord. Jejich vůdce měl v čínských pramenech titul čchang-jü/šan-jü, „syn nebes“ a několik jejich hrobů bylo nalezeno v údolí řeky Selengy na jižní Sibiři; o jejím jménu srov. pod Chazaři. Totožnost starších Siung-nu s pozdějšími "evropskými" Huny, nebo Hefthalidů-Bílých Hunů s evropskými Huny bývá zpochybňována, srov. pod Čchuan-žung. 

Bílí Hunové (čín. Chua-tun, arm. Heptalk) měli světlejší pleť, nerozřezávali si rituálně obličej, žili na evropské poměry „spořádaněji“ a velmoži měli družiny o až dvaceti mužích, kteří byli ještě v pátém století n. l. zaživa s ním pohřbíváni.

Turci a jejich kmenové svazy se nazývali Oghuzové/Oguzové, navenek hordy, ordú, z altajského „tábor“. Původně byli součástí konfederace Žoužanů/Rouran, vládl jim klan Anšina, roku 552 Žoužany porazili a po bitvě popravili všechny muže starší šestnácti.  
První zmínka o Siung-nu je v čínských pramenech z roku 318, když v bitvě na severu provincie Šan-si (západně od dn. Pekingu) porazili rozdrobené čouovské Číňany. Předkem Hunů byl podle čínských kronik jistý Čchun-wej/Chunwei pocházející z panovnické dynastie (staročínského) státu Sia/Xia. Číňany zaujalo, že nomádi podporovali mládí a sílu, nikoli stáří a slabost, že starým lidem ponechávali jen zbytky jídel. Po smrti otce zdědil syn též otcovy manželky, tedy nevlastní matky, bratrové dědili ženy bratrů. Zvyklosti Hunů sdíleli prý též nomádi Jüe-č'/Tocharové, jejich západní sousedi o odvěcí nepřátelé. 

Hunové nebyli ethnicky jednolitým lidem, ale směsí nomádů turkických, tunguských a indogermánských (existuje moderní spekulace, že lingua franca evropských Hunů Attilovy éry byla gotština). Jejich nájezdy během 4. století na západu sahaly za Altaj. Proti nim dal roku 221 stavět ochrannou zeď první císař z dynastie Čchin jménem Čchin Š’-chuang-ti (vládl od roku 247 jako král, jako císař do roku 210, původním jménem princ Čeng).

Po deseti letech práce milionů lidí byla „Velká čínská zeď“, jedna z největších staveb planety, hotova. Po císařově smrti roku 210 za zmatků v zemi do Číny vpadl první známý hunský náčelník/kníže/král Tchou-man (Duman Bejgi, od tureckého tümen, "deset tisíc mužů/jurt", srov. sibiřské město Tjumeň, též osob. jméno Teoman; vládl c. 220 – 209).

Z území dn. Mongolska obsadili Siung-nu rozsáhlá území na severu Číny. Svého dědice Mo-tuna ale záludně poslal jako rukojmí k Tocharům (čín. Jüe-č'), kteří tehdy nejvýchodněji žili v dn. středočínské provincii Kan-su (sídel. m. Lan-čou). Nová manželka Tchou-manova si přála Mao-tunovu smrt a Tchou-man se roku 210 vypravil proti Tocharům. Mo-tun/Mao-tun unikl, otec se synem se usmířili, ale rok na to střelil dědic na lovu otce šípem a povraždil celé všechny, kteří nestáli při něm.

Mo-tun (jeho domorodé jméno není známo; pinyin: Modun) byl ve svých 25 letech zvolen otcovým nástupcem a přijal titul čchang-jü, velkolepý, veliký. Roku 208 se vypravil na sever proti tunguským Tung-chu/Donghu, "Východní barbaři, a ovládl je. Podrobení Tung-chu se rozdělili na lid Wu-chuan a Sien-pej/Xianbei, kteří se stali jádrem pozdějších Mongolů. Pak porazil několik turkických ethnik jako Ting-lin v severním Mongolsku a roku 203 přemohl Tochary/čín. Jüe-č´ (Žou-č').

Tím se Hunové zmocnili kontroly na oblastí, kudy procházela "hedvábná cesta", spojení Číny a Dalného Východu na západ. Z obyčejných loupeživých nomádů se náhle stal národ zasahující do světových dějin a ohrožující království/říši středu. Císař Kao-cu, první z dynastie Chan, bojoval s Huny tři roky, ale roku 201 jim přiznal tribut, viz rok 200. 
Přímo napadnout Čínu se Mo-tun nikdy neodvážil. Když roku 174 zemřel, ovládali jeho Hunové území od Koreje po jezero Balchaš na západu, a od Bajkalského jezera po Tibet včetně vasalství oas Tarimské pánve.

Mo-tunův syn a nástupce chán Gök/Ťi-ču alias Lao-šang (Jizhu, Laoshang, Kiyük) vyloupil roku 166 císařský palác u chanského sídelního města Čchang-anu a oženil se s čínskou princeznou. Otevřel svou stepní říši Číňanům a jejich agenti mezi poddanými knížaty rozsévali nespokojenost (Čang-čchien/Zhang Qian, jeden z čínských vyslanců-agentů, byl Huny dopaden a v zajetí strávil deset let; roku 126 se vrátil do Čchang-anu s bohatými znalostmi o zemích dn. západní Číny a Střední Asie a Parthie). Ťi-ču zemřel roku 161.

V letech 127 až 117, popř. kolem roku 100 se chanský císař Wu, který reformoval armádu po hunském vzoru, zmocnil Tarimské pánve (Tárím) a ovládl opět trasu mnohem později takzvané hedvábné cesty Střední Asií na západ (nebo pro Huny ztracena až kolem roku 60?). Roku 85 proti Hunům úspěšně povstali národové Wu-chuan a Ting-lin (ti se po vítězství rozdělili na severní a západní).

Roku 58 přijal hunský vládce Chu Chan-je (Chu-Chan-sie), jehož matka byla Číňanka, císařský protektorát. Jeho mladší bratr Č´-č´/Zhizhi se s příznivci nezávislosti odtrhl od říše Siung-nu a roku 55 n. 53 vznikly dvě hunské říše, západní a východní.

Západní Hunové koalovali roku 51 se Sogdy, Kchang-jü, ohrožovali národy Wu-sun, západní Ting-lin, Ťien-kchun/Jiankun (= Kirgizy/Kyrgyzy Jenisejské) a donutili k přijetí protektorátu Samarkand (čín. Kchang-kuo). V údolí řeky Talas na severu dn. Kyrgyzstánu vyrostlo Č´-č´ho sídelní město, které roku 36 vyvrátila i s jeho říší koalice Číňanů s Východními Huny. Č´-č´ padl a říše Siung-nu byla opět na čas jednotná.

Nelze ani vyloučit ani potvrdit, že na straně Č´-č´ho bojovali římští žoldnéři: ve Středomoří vrcholily občanské války, tudíž mohla skupina nespokojenců přeběhnout na parthské území, nebo to mohli být přeběhlí legionáři zajatí u Karrh po katastrofě Crassově, popř. může být římský oddíl součást operací parthské výpravy M. Antónia z roku 36. Srov. pod objevy, Římané ve Střední Asii, n. pod Čína.

Roku 31 zemřel pročínský čchan-jü Chu Chan-je a roku 18 př. n. l. získali Siung-nu pod Šou Sie-žuo-ti alias Jü Čchang-jü opět nezávislost. Vládl územím od Koreje po Kášgar/Kcha-š´(pinyin Kashi, řec. asi Kasia) v čínském Turkestánu. Jeho nástupci dlouho odolávali náporům z jihu od Číňanů a ze severu od lidu Sien-pej/Xianbei, Mongolů.

Pod jejich tlakem, domácími rozbroji a morovými ranami oslabeni se roku 48 n. l. říše rozdělila na severní a jižní Siung-nu. Jižní Hunové brzy přijali chanský protektorát, severní se neustále potýkali s Mongoly, jimž hunský stát roku 156 n. l. podlehl. O šedesát let později chanská Čína podrobila jižní Huny definitivně (216), viz též obnovu suverenity ve státu Chan Čao a konec čínských hunských panovníků roku 431.

V sásánovské říši se poprvé objevili Hunové (sogd. chun) kolem roku 350+ v Baktrii, zmocnili se jí c. 370+, Balch dobyli Hunové-Kidarové a Alchanové, obsadili okolí Kábulu a Gandháru (kolem Kábulu hunská část Nezak), kidarské království c. 420-470+. Další hunská skupina, Hefthalité, ovládli region po c. 470 až do migrace Turků 560+. 

Část vnitroasijských Siung-nu/Hunů se kolem roku 350 n. l. pod náčelníkem Balamirem/Balamyrem n. Balamberem (jméno gotské? viz o něm roku 375) přidaly na Volze k Hunům západním, kteří již drahnou dobu kočovali směrem do Evropy, srov. roky 119 a 36, a s nimi nejpozději roku 375 n. l. vpadli do povolžské říše germánských Ostrogotů. Část Hunů zůstala v severní Číně a po pádu dynastie Chan založili několik menších království (Dřívější a Pozdní Čao, Sia, Severní Liang a Lou-lan).

Před posledním útokem na Goty se král Greuthungů Ermanarich/Ermenrich zřejmě dlouho bránil a roku 375 si vzal život (ze studu, že nevítězí, nebo rituální sebeobětování?). Jeho nástupce Vithimiris/Vithimer padl v bitvě s hunskými spojenci Alany (na jeho straně bojoval mimo jiné oddíl Hunů). Následujícího roku se Greuthungové resp. jedna jejich část stáhli na území současné Moldovy a do dnešního Rumunska. Hunové je dlouho nenásledovali, teprve kolem roku 400 se objevili v Podunají na území Rumunska/dřívější Dákie.

Hunové jako první z národů po Kimmerech a Skythech přešli od severu k jihu s vojskem Kavkaz. Roku 395/396 pustošili Anatolii, Syrii a Persii a roku 398 byli Římany pod Eutropiem, Arkadiovým eunuchem, vytlačeni do Armenie a zpět za Kavkaz. V letech 404 až 408 plenili Thrákii (roku 406 se narodil Attila) a později se střediskem říše stala Pannonie.

Jejich moci podléhali Germáni, Slované, Sarmaté, ale Hunové od nich zřejmě ani nevybírali daně a fungovali jako smírčí soudci. Roku 431 si Theodosius II. od hunského vládce jménem Ruas (zemřel 434) koupil mír za roční tribut 350 liber zlata (= asi 115 kg). Smlouvu zdědili jeho synové Bleda a Attila, východní Řím platil dvojnásobek.

Roku 445 Attila („Tatíček“, podle jednoho z výkladů gotské označení, nikoli jeho osobní jméno) bratra zavraždil a vládl říší od Sibiře po Rýn, tehdy největší co do rozlohy. Křesťané mu říkali flagellum dei, boží důtky. Roku 447 vyplenili jeho Hunové strašlivě severní Helladu po Thermopyly a okolí Kónstantínopole, roční tribut východořímské říše se zvýšil na 2100 tisíc liber zlata a jednorázově dostal 6000 liber zlata. Aëtius si roku 433 s hunskou pomocí vynutil jmenování velitelem armády na západu a oženil se s bohatou vdovou po Bonifatiovi Pelagií.

V letech 435-437 porazil Aëtius s hunskou pomocí Burgundy a jejich stát s centrem ve Wormsu v podstatě zanikl, král Gunther/Guthar/Gundahar z Nibelungů s rodinou a dvaceti tisíci Burgundů padl. Zbytek Burgundů se roku 443 přesunul do Sapaudie/Savoj a obnovil burgundskou státnost pod římskou svrchovaností. Viz pod Germáni.

Sestra Valentiniána III. Iusta Gráta Honória Augusta měla aféru s dvořanem Eugeniem, což ho stálo život, ona sama odmítla římského snoubence, jakéhosi neškodného senátora, který jí byl vyhlédnut, a ze msty pozvala Attilu, krále Hunů od roku 434, na jaře roku 450 (bylo jí c. 32). Vyplenili Mediólánum a římskému biskupovi Leontovi I. Velkému se Huny podařilo přesvědčit, aby z vyrabovaného kraje odtáhli. Nicméně jako západořímské hlavní město Mediólánum/Milán skončil (jak dopadla Honória, známo není, po smrti Attilově se její jméno neobjevuje). Tomuto Leontovi postoupil roku 444 Valentiniánus III. pravomoci nad všemi kostely v provinciích.

Když se koalici Římanů a Germánů podařilo Attilovy Huny na Katalaunských pláních roku 451 odrazit, rok nato kdesi v Pannoniích Attila zemřel a již roku 454 byli Hunové na tvrdo poraženi koalicí germánských Gepidů na dnes neznámé řece Nedao (vůdcem jejich odboje byl král Ardarich), Ostrogotů a Herulů a jejich kmenový svaz zmizel z dějin jako svého času Assyřané. • Jedna theorie praví, že po bitvě, v níž se třiceti tisíci dalšími padl nejstarší Attilův syn a nástupce Ellak, se Hunové stáhli do Povolží a jejich potomci by mohli být Bulhaři, resp. Protobulhaři. Je zajímavé, že kazaňští Tataři se v 19. století také ještě nazývali Bolgary (jméno bývá dáváno někdy do souvislostí s názvem Volhy, které je slovanské).

Kolem roku 455 ovšem zničili Hefthalité/Kidarští Hunnové, srov. tam, buddhistické Taxily a vládli východním AFG a severním PAK.  
Zbytek Hunů pod Attilovým synem Ernachem (vládl do 503) se s císařským svolením mohl usadit v Dobrudži. Kuriosní zůstane snaha několika lidí v Maďarsku od devadesátých let dvacátého století, aby jim byla uznána „národnost hunská“. Zůstala nějaký čas po Hunech ve střední Evropě móda deformovat dětem lebky, aby byly jejich hlavy na výšku kuželovité.

Anglosaský svět říkává Němcům Hunové. Označení pochází z proslavené řeči císaře Wilhelma II. k odplouvajícímu oddílu vojáků do Číny z Bremerhavenu 27. července 1900. Měli se postavit "boxerskému povstání" a čchingské říši a pomstít smrt vyslancovu. Císař tehdy uzavřel: "Až se dostanete před nepřítele, porazíte ho! Žádné milosti! Zajatci nebudou bráni! Kdo vám padne do rukou, ten už bude jenom váš! Jako si před tisíci roky udělali jméno Hunové pod svým králem Etzelem/Attilou, které dodnes výrazně vystupuje v tradici a pohádkách, tak nechť jméno Němců v Číně na tisíc let vámi bude tak utvrzeno, že se už nikdy žádný Číňan neodváží podívat na Němce křivě."

Na Huny byla v moderní době nalepena ideologie velkomaďarských šovinistů nespokojených s přináležitostí své mateřštiny ke skupině ugrofinské. Vedle intelektuálního hnutí spojujícího maďarštinu se sumerštinou je z dvacátého století vitální turanismus, politická představa, že Maďaři jsou potomky Hunů. Zemí Túrán nazývali Peršané/Íránci zemi severně od nich, resp. za Amudarjou, mezi Kaspikem a Tárímskou pánví (Východní Turkestán): jako protiklad k civilisovanému Íránu/Éránu tomuto říkali Anérán/"Neírán", tedy Barbarie. Jméno pochází od Túra, jednoho z králů, synů mýthického panovníka Ferejduna, která dávný Ér/Érán rozdělil na tři oblasti, východní se stala "Zemí Túrovou/Túránem". 

V této oblasti si později vysnili původ všichni kočovní národové turkičtí, k nimž se turanisté počítají, a na vlně velké migrace hunské se dostali Maďaři do Evropy. V politice začátku 21. století se turanismus projevuje odporem k liberálnímu západu, prosazování nacionálního konservativismu a spojenectví s Rusy a Turky, opravdovými "euroasijskými" národy.     

Čchan-jü/vládci Hunů/Siung-nu:
209 Tou-man (pinyin: Dou Man), 201 Mao-tun (Mao Dun), 174 Lao-šang (Lao Shang), 160 Ťün-čchen (Jun Chen), 127 I Č'-sie (Yi Zhi Xie), 114 Wu-wej (Wu Wei), 104 Wu Š'-lu-er (Wu Shi Lu Er, Ušilu), 102 Ťiou Li-chu (Jiu Li Hu), 101 Ču Ti-chou (Zhu Di Hou), 96 Chu Lu-ku (Hu Lu Gu), 85 Chu I-ti (Hu Yi Di), 70 Siou Lu-čchuan-čchu (Xiu Lu Chuan Chu, Xuluquanqu), 60 Wo I-ču-ti (Wo Yi Zhu Di), 58 Chu Chan-sie (I.) (Hu Han Ye/Xie), 31 a Č' Č'-ku-tu-čchou (Zhi Zhi Gu Du Hou; Čche-ti/Chedi), jeho bratr 56-36, od 30 Fu Ču-lej-žuo-ti (Fu Zhu Lei Ruo Di), 20 Šou Sie-žuo-ti (Shou Xie Ruo Di), 11 Ču Ja-žuo-ti (Zhu Ya Ruo Di), 7 př. n. l. Wu Ču-liou-žuo-ti (Wu Zhu Liu Ruo Di), 14 n .l. Wu Lej-žuo-ti (Wu Lei Ruo Di), 19 Chu Tu-er-š'-tao-žuo-ti (Hu Du Er Shi Dao Ruo Di), do roku 47 n. l.
Vládci Severních Siung-nu: 
47 n. l. Pchu-nu (Pu Nu), 84 San Mu-lou-č' (San Mu Lou Zhi), 89 Jü Ču-sien (Yu Chu Xien), 93 Ao Ťien-ž'-ču-wang-feng-chou (Ao Jian Ri Zhu Wang Feng Hou), do roku 123 n. l. 
Vládci Jižních Siung-nu: 
48 n. l. Chu Chan-jie (II., Hu Han Ye), 56 Ču Fu-jü-ti (Chu Fu Yu Di), 58 I Fa-jü-liou-ti (Yi Fa Yu Liu Di), 59 Sien Tung-š'-chou-ti (Xian Dung Shi Hou Di), 63 Čchuej Ču-lin-ti (Chiu Zhu Lin Di), 64 Chou Jie-š'-ču-chou-ti (Hou Ye Shih Zhu Hou Di), 85 I Tchu-jü-liou-ti (Yi Tu Yu Liu Di), 88 Siou Lan-š´-ču-ti (Xiu Lan Shi Zhu Hou Di), 93 An Kuo (An Guo), 94 Tching Tu-š´-ču-chou-ti (Ting Du Shi Zhu Hou Di), 98 Wan Š´-š´-chou-ti (Wan Shi Shi Hou Di), AD 124 Wu Č'-chou-š´-ču-ti (Wu Zhi Hou Shi Zhu Di), 128 Čchu Tche-žuo-š´-ču-sü (Chu Te Ruo Shi Zhu Xu), 140 Čche-niou (Che Niu), 143 Chu Lan-žuo-š´-ču-sü (Hu Lan Ruo Shi Zhu Xu), 147 I Ling-š´-ču-ťiou (Yi Ling Shi Zhu Jiu), 172 Tchu Te-žuo-š´-ču-ťiou (Tu De Ruo Shi Zhu Jiu), 178 Chu-čen (Hu Zhen), 179 Čchiang-čchiu (Qiang Qiu), 188 Tch Š´-ču-chou (Te Shi Zhu Hou), 195 Chu Šu-čchuan (Hu Shu Chuan), 216 Liou-pao (Liu Bao), 279 Liou-jüan (Liu-Yuan) do roku 304; následuje vláda Kao-sü, prvního krále dynastie Severní Chan.

hunské a turkické (turecké) říše-Oghuzové/Oguzové: § 200
1. Velká říše Hunů, 220 př. n. l.- 216 n. l., mezi Kaspikem a Pacifikem
2. Říše Západních Hunů, 48 n. l. - 216, Střední Asie
3. Říše evropských Hunů, mezi střední Evropou a Uralem
4. Říše Bílých Hunů-Hefthalitů/Jeda, (c. 390) 420 - 552, severní Indie (od severu PAK po Gudžarát), Afghánistán a část bávalé sovětské Střední Asie (= Ruský Turkestán), srov. pod Únnoi kidaristai/Kidarští Hunnové u roku 356 a 375+
5. Říše Gokturků/Göktürk/Kök Türk, Kök Türük (Blankytně modří T.), 552 - 743, první turecká říše, původně pod Buminem z klanu Ašina od pohoří Altaje po Kaspik
6. Říše Avarů, 562 - 796, mezi Pannonií a Volhou
7. Říše Chazarů, 602 - 1016, snad část Gökturků, kteří šli na západ, severní Černomoří (srov. o nich též pod tolerance náboženská)
8. Říše Ujgurů, 740 - 1335, exsovětská Střední Asie a severní Mongolsko
9. Karachán, 932 - 1212, sever a východ Střední Asie
10. Říše Ghazní, 962 - 1183, jižní část Střední Asie po Gangés
11. Říše Seldžuků, 1040 - 1157, mezi Střední Asií, Středomořím a Zálivem
12. Charzemšáh, Chorésm, 1077 - 1231, exsovětská Střední Asie, Afghánistán, Persie a jižní Kaspik
13. Zlatá horda, 1224 - 1502, východní Evropa po Ural
14. Říše Tímúr Lenka (Chána), 1369 - 1501, od Balkánu do Povolží a Střední Asie, Persie
15. Říše Báburova, Velcí Mughalové, 1526 - 1858, Indie a Afghánistán (roku 1528 zakladatel pochován v Kábulu)
16. Říše Ottomanů, 1299 - 1922, od Alžírska a Súdánu po Arabský/Perský záliv, od Balkánu po Kavkaz, zbytkově dnešní Turecká republika. 

Avaři byli příbuzní Hunů. Číňany zváni Ťüan-ťüan/pinyin Juan-Juan. Na západ se z oblastí na severu Číny a v Mongolsku vydali roku 552 n. l. poraženi koalicí Číňanů a Turků (Kök Türük čili Modří/Nebeští Turci, od türk, lidé). O deset let později zahnali Buminovi Turci z ukrajinských stepí Avary pod chánem Baianem, který pak přemohl v oblasti Sedmihrad Gepidy a z Podunají vytlačili Langobardy (do severní Itálie, srov. Lombardie a Gotové). Jejich migrace do Evropy uzavřela období „stěhování národů“.

V letech 565 až 568 vytvořili Avaři chanát v karpatské oblasti a v Pannoniích. Od roku 568 ovládli Dalmátii, roku 581 dobyli Sirmium na řece Sávě, a kdesi v Srbsku měli centrum své říše. Roku 599 dokonce zajali na dvanáct tisíc (Východo)římanů a když císař Maurikios odmítl zaplatit výkupné, všechny je zabili. V 6. až 8. století říše mezi Labem a Dněprem, Jadranem a Baltem s centrem v Srbsku.

Zanikla po útocích Karla Velikého a Bulharů v letech 796 až 805. V mocenském vakuu vznikl prostor k vývoji Slovanů, s nimiž Avaři žili v symbiose, srov. ale "Samovu říši" v Čechách - počátky moravské říše, obrozenci nazvané „velkomoravská“. Zbytky Avarů se začátkem devátého století vrátily na východ a jedna ethnická skupina si tak říká v dnešním Dagestánu. 

Hunsrück, kopcovitá krajina ve spolkové zemi Rheinland-Pfalz§ 53

Hurghada, arab. al-Ghurdaqa, letovisko v ET na Rudém moři§ 18+

Hurgonafor z Nubie, srov. Hyr-§ viz Harmachis

Hurun, Hauron, Horon, kana'ánský bůh podsvětní§ 1320 

Husajn, Saddám, národně socialistický diktátor Iráku§ 1004 a viz bio v oddílu "Obrazy z moderního věku"

Husik, řec. Hésychios, arm. biskup§ 372+ a srov. pod Hésychios 

husy, kapitólské§ viz Iúnó

Hut Hor, egypt. panovník dyn. 0§ 3500 

Hut-waret§ viz Auaris, Avaris 

Huvachšatra§ viz Kyaxarés z Médie

Hvar, ost.§ viz Faros

hvězdopravectví§ viz astrologie 

hyakinthia, Hyakinthovy slavnosti v Amyklách§ 706 a viz pod Bohové a jejich svátky

Hyanthidás z Efyry/Korinthu, poslední předdórský král z rodu Sísýfovců§ 1103, 766

Hyakinthos, s. Pantauchův, asijský Hellén§ 149  

Hyakinthos, eunúchos v rodině M. Aurélia Sabíniána, vyznavač křesťanství, vychovatel Márcie§ 185+ 

Hyantové, Hyantai, předhell. obyvatelé Boiótie§ 1780, 1555 a viz pod Boiótie 

Hyátai, fýla v Sikyónu („Svině, čuňata“)§ 595

Hýblaios, ř. na Sicílii§ 288

Hybla, Hyblé, též Hýbla, Hýblé, pozd. Megara nebo Megara Hyblaia či Hybla ta Megara, m. na Sicílii, dn. Paterno. V Augustově době již ležela v ruinách a zachovala se ve jménu pro vyhlášený med, "hyblajský", hyblaion meli§ 735, 728, 727, 648, 628, 615, 550, 500, 491, 485, 453, 414, 309, 213

Hyblé Héraiá, zvaná i Gelská, m. na jihu Sicílie§ 415

Hyblón ze Sicílie, sikeliótský dyn., po němž se města jmenují Hyblé, Hýblé§ 728

Hybreás z Mylas, démagógos§ 40

Hybrilidés z Athén§ arch. 491

Hybristás ze Sparty, pirát§ 190

Hycres, m. u dn. Toulonu§ viz Olbiá

Hydarnés z Persie, též řec. Idernés§ 1. 522, 521, 480, vojevůdce, jeden ze sedmi protimágovských spiklenců; 2. 413, 410, o. Tissafernův, Teritúchma a Stateiry; 3. velitel Míléta, 333

Hydaspés, ř., dn. Džihlam, angl. Jhelum v Paňdžábu v PAK; po soutoku s Čanábem- Chenabem (Asikni či Čandrabhaga, řec. Akesínés) a později Rávi-Ravi (Airávati, řec. Hydraótés) vytváří Trimáb, který po soutoku se Satladžem vytváří tok Pančanádu, který pak vtéká do Sindhu-Indu§ 326, 325 

Hydatius z Aquae Fláviae, křesť činovník v Gallaecii, autor chronografie§ předmluva, 29+, 218+, 347+   

Hydé, asi chetit. Uda, m. na kappadocko-galatském pomezí kdesi v dn. provincii Karaman v TR§ 1420 

Hydraótés, ř. Rávi, angl. Ravi, sanskrt. Airávati, v dn. pákistánském Paňdžábu§ 326, 325

Hydreá, o. před Argolidou, dnešní Hydra/Idra, ve starém věku nijak zajímavý. Jméno od pramenů, které v novověku zmizely§ 524, 251 

Hydrús, gen. Hydrúntos, lat. Hydrúntum§ 275 a viz Tarás

Hyelé, pozd. Elea či Velia§ viz Elea

hyena, řec. hyaina n. korokotás/krokotás (?), lat. hyaena, první v Evropě (?)§ 202+ 

Hyfasis, ř. Bjás (angl. Beas) v dn. indické části Paňdžábu, jediná z řek původního paňdžábského „pětiříčí“, viz Paňdžáb; její horní tok měl řec. jméno Zaradros§ 326

Hygieia, d. Asklépiova, bohyně zdraví§ 236, 151+ 

Hygiainón z Pantikapaia, arch. = vládce§ 1. 150; 2. 86, 80; nejasné - může jít o jednu osobu

hygiena§ viz lázně, lázeňství

Hygínus§ 1. viz C. Iúlius H.; 2. biskup v Cordubě, 375+ 

Hykkara (pl.), m. na severozáp. Sicílie§ 415

Hyknapsés, k. v Elymáidě§ viz tam

Hyksós, Hyksové, eg. hekau-choswet, heka-chasut, tj. vládci cizích zemí, pastevci§ 3174, 2500, 2119, 1902, 1870, 1786, 1779, 1740, 1730, 1720, 1700, 1676, 1674, 1615, 1600, 1577, 1570, 1567, 1473, 1450, 1400, 770, 202, 172+ a výklad jména viz 1786
Souhrný název pro nomády z Asie a pro jejich krále XV.-XVI. dynastie z let 1720 až 1567, který kolem roku 300 zavedl egyptský řecky píšící historik Manethón; do Egypta přinesli koně a vozovou jízdu, skládané luky, bojové sekery a vyspělejší pevnostní techniku. Původní eg. označení pro Asiaty je Aamu. Srov. pod Móýsés.

Hylé n. Hýlé, m. na Kópajském jezeru v Boiótii s úrodnou půdou, zmiňována již v Íliadě, kde trojský Hektór zabil hylského vládce Orestia (není v CSD), v klasických dobách se neobjevuje; v jiné souvislosti viz Skapté Hylé

Hylleis, dórská fýla, zde v Sikyónu§ 595

Hyllos, s. Hérákleův§ 1266, 1104, 595, 488

Hymaiés z Persie, vojevůdce Dáreia I.§ 496

hymna, státní§ viz znaky výsostné

Hyndoferrés Sasés§ viz Gondofarés 

Hypachaiové, část Kiliků původem asi mykénsko-hellénsk᧠738 a viz pod Kilikie

Hypaipa (pl.), m. v Lýdii, nad městem na hoře Aipos jedno z původních hlavních kultovních míst Priápovových vedle Lampsaku v Mýsii, srov. pod Priápos a pod svátky§ 86, 68

hypaithroi§ viz půda

Hypanis, ř.§ 1. dn. Již. Buh, Bug na Ukrajině, 644, 118+, 143+; 2. dn. Kubáň, srov. pod Fanagoreia  

Hypata (pl. i sg.), m. v Ainiánii§ 272, 191, 190, 174, 238+ 

hypateuón, řec. ekvivalent pro lat. legátus (v císař. době; srov. presbeutés)§

Hypatiá z Alexandreie, neoplatónička a matematička, d. Theónova§ 320+, 370+  

Flávius Hypatius, s. Flávia Eusebia a b. Fl. Eusebia, svého soukonsula, praef. Urbí§ cos. 359+, 360+, 371+, 379+   

Flávius Hypatius, cos. 500+, synovec augusta Anastasia I., usurpátor§ 360+ 

Hypatodóros z Théb, sochař-kovolitec§ 460 

hypatos, řec. ekvivalent lat. consul§
hypatos apodedigmenos, řec. ekvivalent lat. consul désignátus§

Hypénos z Élidy, olympioníkos§ 724

hyperakrioi, diakrioi z Athén, attická skupina občanů, „horal铧 585

Hyperbasas, kondottiér a vojevůdce Antiocha III.§ 209 

Hyperbatás z Acháie nebo Hyperbatos§ 1. strat., 226; 2. strat., 181, 180, 170, 169 

Hyperbios ze Syrákús§ 420 (Ol.)

Hyperbolos z Perithoid v Athénách, démagógos§ 417, 411

Hyperechius, armádní proviantní důstojník, přítel Procopiův§ 365+ 

Hypereidés z Athén, s. Glaukippův, o. Galukippův a Alfinóův, rhétór a protimakedonský politik§ 390, 362, 350, 344, 341, 340, 335, 324 - 322

Hypéresieus z Íkaru§ 688 (Ol.)

Hypermenés ze Sparty, velitel oddílu§ 373

Hypermnéstrá z Argu, d. Danaova, manž. Lynkeova, kněžka Héřina§ 1466, 1434 

hypochondři, hypochondrios§ 24

hypomeión, hypomeiones, „o něco menší“, sociální vrstva ve Spartě, obsahově nejasný stupeň občanské podřadnosti v Lakedaimonu§ 397, 243 

hyporchéma, hudební a taneční žánr spojený s verši§ 700

L. Hypsaeus, praet.§ 138

Hypsichidés z Athén§ arch. 481

Hypsikrateia, milenka Mithridáta VI.§ 66

hypsistáriové, lat. hypsistárií, řec. hypsistianoi, od řec. hypsistos/nejvyšší, žid. sekta nepraktikující obřízku§ 364+ 

Hyrgonafor z Thébaidy§ viz Harmachis

Hyri᧠1. starší jméno jezera Lýsimacheia v Aitólii, viz Lýsimacheia; 2. viz Uria 

Hyriatthos§ viz Viriáthus

Hyrkániá, severoíránská země a satrapie při Kaspiku§ 522, 486, 465, 424, 345, 330, 328, 325 - 323, 239, 235, 209, 138, 137, 130, 50-, 36+, 38+, 45+, 58+, 59+, 61+, 241+     
Persky Varkána/Verkána, „země vlků“, novopersky Gorgan, čín. Li-süan/Lixuan. Odtud je z vlády Antiocha i. a Stratoníky nápis, manumise/propuštění otroka na svobodu pro zdar krále a královny: Euandros, syn Andragorův, propustil Hermaia a zápis o tom uložil v chrámu Sarápidově. Hyrkánští tygři, známí ve starém věku, vyhynuli lidskou rukou kolem roku 1970.

Hyrkániá, rovina v Lýdii pojmednovaná v perských časech podle původu osadníků§ viz Apollónis

Hyrkániá, pevnost v Iúdské poušti jižně od Jerúsaléma, dn. Chirbet al-mird vých. od Mrtvého moře§ 76 
Hyrkános z Hierosolym, s. Jóséfa/Iósépa, představitel proptolemaiovské politiky mezi Židy; srov. Ióannés Hyrkános§ 182, 175

Přízvisko Hyrk. pochází od země Hyrkánie, kam (a do Babylónie) poslal z trestu jako kolonisty židovské rebely z roku 345, viz tam, král Artaxerxés III. mnoho židovských rodin 

Hyrkános, Flávios Hyrkános, s. Iósépův, b. Simónidův a Iústův§ 67+ 

Hyrkános, pes Lýsimachův§ 281 a srov. s. v. zvířata 

Hýródés§ viz Óródés

Hyrradios n. Hyrrás z Thrákie, o. Pittakův§ 652, 590

Hýsiai, mí. v Argolidě§ 685, 680, 669, 468, 460

Hyskána (pl.)§ viz Úskána 

Hyspaosinés z Charaku, též Aspásiné (bab.), Spasinés či Sagdonacibilius (-os), což je zřejmě zkomoleně z lat. Sagdonací fílius, tj. „Sagdonakův syn“, pravděpodoně perské Vispa-čanah n. Aspa-čan; o. Tímotheův, arab. (?) n. perský dynasta oblasti kolem dn. irácké Basry – Charakény, viz tam§ 139, 129 - 127, 124, 123, 121

Hyssaldómos z Mylas, dyn., o. Hekatomnóův a Aby§ 460, 391

Hystanés z Persie, bab. Uštanu, satr.§ 522

Hystaspés z Persie, pers. Víštáspa§ 1. 590, 559, 521, syn Arsamův, b. Farnakův, manž. Rhodogyny/Rhodoguny a o. Dáreia I.; 2. o. satrapy Artaferna, 508; 3. 465, syn Xerxa I.

Hyttéia§ viz Tetrapolis attická 

Hwa-nong, korej. bůh země a nebes§ 2333