pravěk (2)

 

● Homo antecessor, 1,1 mio až 800 tisíc let, nalezen ve španělské jeskynní lokalitě Gran Dolina (Sierra de Atapuerca) u Atapuerky v provincii Burgos, region Castilla y León. Mohl být posledním společným předkem jak moderním lidem, tak neandertálcům a děnisovcům, viz zde níže. V jeskyních byly roku 2007 nalezeny starší ostatky jedince s kamennými nálezy z doby kolem 1,1 milionů let mající podobu v nálezech z Gruzie staršími o šest set tisíc let (srov. zde výše). Z roku 2022 pochází nález kosti z atapurské jeskyně Sima del Elefante o stáří 1,4 milionu let, dosud nepřiřazen. 

Některé ostatky vykazují stopy po roztrhání jako u zvířat a je to zřejmě první doklad "gastronomického kannibalismu" před člověkem, srov. u člověka nálezy poblíž lokality páskové keramiky z Herxheimu u souboru "5999". 

● Homo naledi, viz v oddílu pravěk (1) 

● Homo neanderthalensis, 200 až asi 30 tisíc let, pojmenován podle prvního nálezu roku 1856 v německém údolí Neander u Düsseldorfu (lokalita pojmenovaná podle pastora Joachima Neumanna, který si řecky říkal Neandros). „Nejslavnější z Němců“ žil v Evropě a na Předním východu. Jeho mladším vrstevníkem byl H. sapiens, srov. níže. N. byli zřejmě první tvorové, kteří mrtvé (rituálně) pohřbívali (lokalita moustérienu La Ferrassie v kraji Dordogne, cca 70 tisíc).

V jeskyni Bruniquel v údolí Aveyron u Montaubanu v Occitanii byly nalezeny roku 1990 dva kruhy vymezené ulomenými stalagmity s ohořelými medvědími kostmi. Podle "uranové datace" byly stalagmity použity před c. 176.500 roky, důvod zůstává záhadný (medvědí kult, pohřební rituály?). Není pochyb o tom, že tvůrci byli neandertálci.

Neandertálcům bývaly dlouho přisuzovány plastické malby lvů v jeskyni u obce Vallon-Pont d´Arc v jihofrancouzském départementu Ardèche pojmenované po objeviteli roku 1994 Chauvet, cca. 37.000 (první osídlení do c. 33.500, druhé 31-28.000, pak zasypáváno kameny, naposledy c. 21.000; srov. zde níže). Nejnověji malby, a to nejen zde, přisuzují prehistorici pouze lidem/homines sapientes. V jeskyni Ilsenhöhle pod hradem v durynském městě Ranis nalezena kost podle DNA lidská z doby c. 45.500, nejstarší doklad pro život lidí na chladném severu té doby. Lidé či poslední neandertálci vyráběli dlouhá kamenná ostří a jejich kultuře od Británie přes Německo po Čechy a Polsko se říká lincombien-ranisien-jerzmanowicien (LRJ; podle nalezišť)

V rozmezí let 36.000 až 28.000 se datují nejstarší známé plastiky, figurky vyřezávané ze slonoviny ("mobilní umění"), které byly nalezeny ve čtyřech jeskyních pohoří Schwäbische Alb/Švábská Alba na jihozápadu Německa (srov. ale výše u homo erectus). Sada 26 malých mamutů (7,5 gramu, necelé 4 centimetry), nosorožců, medvědů, divokých koňů pochází z nálezů v rozpětí roků 1931 a 2007. 

Ze stejných nálezů v německém Podunají jsou nejstarší „hudební“ nástroje, dvě flétny z labutích kostí (podle nové datace asi 42 tisíc let staré). S datací 35 tisíc roků z mladého paleolitu je známá nejstarší soška s lidskou postavou, ale hlavou kočky či lva z Hohlenstein-Stadelu (Švábská Alba). Nález z mamutoviny z roku 1939 je tvořen bezpočtem zlomků a jeho dosavadní podoba po objevení dalších zlomků není konečná; spor je o to, zda "Löwenmensch", Lví bytost, je muž nebo žena.

Z doby c. 200 tisíc BP pochází nález lví tlapy zbavené drápů a lvích zubů z jeskyně Einhornhöhle u Herzbergu v Harzu. Náležela zřejmě lví kůži a je to nejstarší známé jejího opracování. Z doby c. 48 tisíc BP pochází lví kostra od Siegsdorfu na jv. Bavor vykazující stopy po ráně oštěpem a vrypy na kostech, které vznikly při porcování masa: neandrtálci lovili a jedli jeskynní lvy, pokud se nestali sami kořistí silné kočky.

Na jihu Afriky v jeskyni Blombos přes tři sta kilometrů na východ od Kapského Města nalezli badatelé roku 2011 prehistorickou "dílnu" s nástroji a okrovými a červenými hlinkami z doby kolem 100.000. Soudí však, že rovněž náležela homini sapienti. 

V květnu 2009 byl publikován nález nejstaršího uměleckého díla s lidskou podobou, šesticentimetrové sošky z mamutoviny o váze 33 gramů. Byla slepena ze šesti fragmentů, které byly nalezeny teamem prehistorika z Tübingenu Nicholase Conarda v září 2008 v jeskyni Hohle Fels ve Švábské Albě a datována na minimálně 35.000 let stáří (podle C14 mezi 31.000 až 40.000). Venuši z Hohle Felsu chybí levá paže a záměrně hlava: na jejím místě dávný tvůrce ze začátku aurignacienu vyřezal ouško a soška pravděpodobně sloužila jako přívěsek. 

Se svými enormními prsy a zdůrazněným klínem zapadá hohlefelská venuše mezi své mladší sestřenice éry gravettienu (c. 25.000-20.000) a vyvrací názor, že by trojrozměrná výtvarná díla vznikala až v této době. 

Jsou-li to všechno lidské nebo ještě neandertálské práce, nelze soudit, všeobecně se připisují člověku. Období nazývají archeologové aurignacien (vyšší datace 40-29 tisíc, nižší 34-26 tisíc, srov. zde níže).

Ostatní slavná díla též asi patří lidem, viz starší zde výše sub homo erectus. Jeskyni Lascaux se šesti sty zvířecími kresbami a 1500 rytinami u vsi Montignac v Dordogne z doby c. 17.000-15.000 (vyšší datum: 25.000) již jako obětiště (?) zdobili lidé (nalezeno čtyřmi kluky roku 1940, od roku 1963 v podstatě znepřístupněna, neboť lidské výpary malby poničily a 1983 o dvě stě metrů vedle otevřena její neúplná replika, roku 2016 další, úplná), stejně jako mladší Altamiru u Santillany del Mar v Cantabrii z doby kolem 15.000 (vyšší datum: 18.500; nalezeno 1879) a jeskyni se vstupem 37 metrů pod hladinou u Marseille pojmenovanou podle potápěče-nálezce Grotte Cosquer (1985) s malbami koní, kamzíků, ryb, tuleňů a bisonů z let c. 27.000 až 19.000 ze gravettienu a solutréenu. 

Zatímco v Grotte Chauvet/Chauvetova jeskyně malovali umělci hojně velkých nosorožců, v Lascaux o zhruba dvacet tisíc let později už byl na vymření. V této době také mizely ze Středomoří velké želvy; nejnovější theorie z toho viní člověka. V jeskyních Niaux a Tuc d´Audoubart v jižní Francii z let 18-12 tisíc doklady pro rituální tance lidí, kolem 14.000 nejstarší grafické znázornění soulože.

Nejstarší evropská jeskynní malba znázorňující" obkreslenou ruku je z Cuevo de El Castillo v Kantabrii z doby asi 38.800 let př. n. l., srov. zde výše s nálezem na východním Kalimentanu. Na Sulawesi byly podobné kresby ("pig deer") známé už více než půlstoletí nově pomocí rozpadu atomů uranu datovány do roku nejméně 37.900 a kresba zvířecí do nejméně 33.400 př. n. l.

Nicméně v jeskyni La Pasiega vedle El Castilla skalní grafiky z červeného okru byly roku 2018 datovány "uranovou methodou" do doby před 64 tisíci roky. Na jiném místě kantaberského jeskynního systému nalezené provrtané lastury a jiné se zbytky barviva byly datovány do doby c. 115 tisíc let.

Podobné předměty z Afriky náležející člověku jsou dosud známy z doby před 70 tisíci roky a skalní a "mobilní" umění z doby před 40 tisíci roky. Kantaberské nástěnné grafiky byly přisouzeny neandertálcům. Vzhledem k nejnovějším nálezům ostatků hominis sapientis posouvajícím možnost migrace z Afriky o více než sto tisíc let zpět, viz zde níže, to jistě není poslední hypothesa.  

Neandertálců raný příbuzný se objevil již v době před kolem 600 tisíc lety (vyšší datace: 780-700 tisíc do c. 200 tisíc) a bývá označován jak Homo heidelbergensis. Oba zřejmě vyšli z h. antecessor, nebo se „raný“ neandertálec (200-100.000) pokládá za potomka h. heidelberského (klasický n. 100.000-30.000, pozdní c. 30.000). Podle jiné hypothese je h. heidelbergensis předkem h. sapiens.

Ze Schöningen v Dolním Sasku pochází nález deseti loveckých kopí/oštěpů, nejstarších takto vyrobených (loveckých) zbraní (Schöninger Speere), doprovázený kostmi z c. dvaceti koní z doby c. 300 tisíc (vyšší datace: 400 tisíc). Z Medway Valley v Kentu pochází nálezy pěstních klínů (2023) z c. 300.000, mezi nimi jeden třiceticentimetrový, nezvykle nadrozměrný pro praktické užití. 

Soudívá se, že současně žilo v Evropě nejvýše deset tisíc neandertálských jedinců (podle jiných odhadů mezi Británií a Mongolskem až patnáct tisíc), od nichž se možná hodně věcí naučil člověk; nebo to bylo naopak. Na východě Eurasie je n. doložen např. na Krymu, severně od Kavkazu (jeskyně Mezmajskaja v oblasti Soči), v Uzbekistánu (jeskynní lokalita Tešik-Taš) a zatím nejvýchodněji na Altaji v jeskyni Okladnikov, pojmenované po ruském prehistorikovi Alexeji O. (2007). 

Zřejmě posledním útočištěm neadertálců byl Ibérský poloostrov. Na Gibraltaru v Gorham´s Cave byly roku 2006 datovány zbytky „neandertálských“ ohnišť na dobu c. 28.000 a 23.360 plus/minus 320 let. 

Neandertálská éra byla charakteristická nestabilním klimatem, ale s nejvyšší pravděpodobností to nebyla jedno velké ochlazení, které by způsobilo jejich vymření. Zřejmě na Ibérském poloostrovu měli poslední útočiště svého rodu, ale tam ledovce nedosahovaly. 

V jeskyni El Sidrón v Asturii na severu Ibérie byly roku 1994 objeveny ostatky třinácti neandertálců včetně dětí z doby kolem 41 tisíc př. n. l., kteří byli snězeni (= neandertálský kanibalismus). Podobné nálezy byly učiněny v granadské Zafarrayi, v Les Pradelles/Marillac-le Franc v Charente, Moula-Guercy v kraji Ardèche a v Grottes de Goyet v oblasti Namur (c. 43.500-38.500).

Současníky na západu Eurasie žijících neandertálců byli od c. 40 tisíc na východě "děnisovští lidé" (srov. pod h. antecessor zde výše) nazvaní podle Děnisovy jeskyně/Děnisova peščera u vsi Čornyj Anuj na ruském Altaji (v 18. století se tu usadil jistý křesťanský poustevník Dionisij, odtud Denis/Děnis).

Podle mizivého kosterního nálezu z doby kolem roku 50 tisíc žili tu homininé, kteří možná vzešli c. 400 tisíc z neandertálců a c. 50 tisíc se smísili s lidmi expandujícími podél pobřeží z Afriky do jižní Asie a jsou snad z části předky dnešních Aboriginů a Melanésanů, jak prokazují výsledky rozboru DNA (Svante Pääbo, 2012; k oddělení australských Aboriginů a Melanésanů v Pagini a na Bougainville došlo podle této souvislosti kolem roku 44 tisíc). O nejstarší skalní kresbě v Austrálii viz rok 15.300 v oddílu "před 6000".

Kolem 350 tisíci roky se děnisovci rozdělili na dvě větve, které šly svými cestami. Obě jsou zastoupeny v genomech současných papuánských skupin. Podle rozboru kosterních ostatků se děnisovci mísili s neandertálci, ale znalci soudí, že k tomu příliš příležitostí neměli. Podle nálezu části dolní čelisti v jeskyni Paj-š'-ja/Baishiya v okresu Sia-che/Xiahe v čínské provincii Kan-su/Gansu děnisovští lidé obývali části Tibetu již v době před c. 160 tisíci roky a že asi byli prvními tibetskými hominidy. 

V jeskyni Sima de los Huesos/Propast kostí v pohoří Sierra de Atapuerca na severu Španělska (srov. zde výše), odebrán vzorek DNA z kostí dosud podle anatomických rysů pokládaných za příslušné (proto)neandertálcům, případně tvorům "heidelberským". Datován je nález do doby kolem 430-400 tisíc, čímž je nejstarším "lidským" ostatkem. DNA je však podobné s děnisovci, souputníky neandertálců. Jedna z lebek byla na dvou místech proražena a je pravděpodobně prvním dokladem v dějinách o úmyslném zabití či vraždě/krvavé oběti (objekt "Cranium 17").

Byl vysloven názor (2013), že lidé z Propasti kostí nebyli pravými neandertálci, ale že patřili ke společnému předkovi neandertálců a děnisovců (odborněji: homo altaiensis, viz zde níže) vyšedšímu z Afriky: neandertálci putovali na Přední východ a do Evropy, děnisovci do Asie (střední a severní). 

Podle jiného výkladu (2013) mohou být tvorové ze Sima de los Huesos další lidskou větví, druhem hominis erecti či heidelbergensis; roku 2014 vysloven názor, že ani tak, ani onak, ale že jde o předchůdce neandertálců. • Dosud se předpokládá, že předkové lidské větve žili v Africe, kolem 600 tisíc se rozštěpili na severní proud směřující do Evropy a na východ do Asie putovali neandertálci a děnisovci, jejich sesterská větev. Předkové hominis sapientis pod africkým sluncem vytrvali a odcházeli odtud až kolem 60 tisíc. Za jejich expanse (tedy vlastně: "naší") neandertálci a děnisovci vyhynuli.

Za vývojový mezistupeň mezi neandertálcem a hominem sapientem býval pokládán člověk cromagnonský/"kromaňonec" žijící za posledního zalednění c. 40 až 10 tisíc. Anthropologická zjištění tvora však zařadila jako člověka a pojem koluje již jen jako tradiční označení pro nejstarší lidské obyvatele západu Evropy.    

• Homo floresiensis, člověk floreský podle indonéského ostrova. V jeskyni Liang Bua nalezeny v září 2003 kostry staré 95 až 13 tisíc roků, podle přeměření z roku 2016 byl však mnohem starší, c. 190-50 tisíc roků. Tvorové byli jeden metr vysocí, vážili c. 25 kilogramů a jejich mozek měl obsah 380 kubíků; zřejmě pro isolaci zakrslý homo erectus, který na ostrov přišel před 800 tisíci roky. Původně se myslelo, že neznámý tvor asi zanikl při výbuchu floreské sopky před dvanácti tisíci roky a že mohl žít po boku s hominem sapientem.

To nová datace vylučuje a podle novější theorie (2017) nebyli potomky hominis erecti, nýbrž navazují na starší vývojovou větev hominis habilis, jemuž lze tak přičíst migraci z Afriky jako homini erecto, viz zde výše. Jistým příbuzným "Florenťana" přezdívaného Hobbit, ale ještě menšího vzrůstu, byl homo luzonensis. Nález z jeskyně Callao na Luzonu byl roku 2019 datován na c. 50 tisíc a patřil zřejmě homininovi vysokému asi devadesát centimetrů.

Současníkem neandertálců, děnisovců, florenťanů, luzonovců a erektů (viz pravěk 1) byl pravděpodobně homo longi vulgo Dračí člověk, nález z Charbinu v Mandžusku z provincie Chej-lung-ťiang/Heilongjiang (č. Řeka Černého draka). Lebka stará nejméně 140 tisíc let byla náhodně objevena při stavebních pracech již roku 1933, ukryta před Japonci, protektory státu Mandžukuo, a roku 2018 předána vědcům, kteří ji o tři roky později přiřkli dosud neznámému hominidnímu příbuznému hominis sapientis, popř. děnisovci.

Soudívá se, že h. longi, který žil ve studené stepi vedle mamutů, obřích jelenů, medvědů a buvolů, má blíže k sapientům než k neandertálcům. Od Dračího člověka se liší též nález lebky označované za ostatek hominis daliensis z provincie Šen-si/Shaanxi (1978), a od pekingského člověka (1929), viz pravěk 1, všechno asi hominidé z rodiny hominis erecti. 

• Homo sapiens, nejstarší fosilní nálezy jsou z doby před cca. 195 tisíci roky. Nález části lebky a čelisti z jeskyně na Džabal Ighúd/fr. Jebel Irhoud ve středním Maroku západně od Marrákaše učiněný roku 1961 a původně pokládaný za neandertálský, byl roku 2017 nově interpretován jako lidský/homo sapiens a datován do c. 300 tisíc: je to tím pádem nejstarší nález lidských ostatků. Ostatky se nacházely ve vrstvě s opracovanými pazourkovými odštěpky c. 350-280 tisíc starými. 

Podobně byl nález horní čelisti s osmi zuby z jeskyně Mislíja v pohoří Karmél u Hajfy roku 2001 považován za neandertálský, nová interpretace a chronografie z roku 2018 pokládá ostatky za lidské/h. sapiens datované do let 194 - 177 tisíc před současností. Je to tedy zřejmě nejstarší doklad lidského života mimo Afriku (v dnešním geografickém pojetí), neznamená to však, že je to zároveň doklad migrace z Afriky: obyvatelé Mislíje mohli vymřít, vrátit se k jihu... 

Jako v případech marockého a israelského nálezu přehodnotili v Řecku nález lebky z krasových jeskyní Apidimi (psáno: Apédémé) na poloostrově Mani na jihu Peloponnésu z roku 1978. Roku 2019 bylo publikováno, že jde o ostatky člověka s novou datací c. 210 tisíc roků. Tím se peloponnéská lebka stala nejstarším dokladem člověka na cestě z Afriky a prvního člověka v "Evropě". Viz časový horizont lidí z Mislíje a Apidimi s homo sapiens idaltu v oddílu "před 6000". 

Jiné obdobné nálezy z Afriky z období let 1 milion až 100 tisíc let jsou zřejmě další příbuzní předkové dnešního člověka. Nález lebky z roku 1967 od řeky Omo v Ethiopii byl původně datován podle sladokovodních ulit v okolí do c. 130 tisíc. Nejnověji však podle sopečného popele z kdysi činné sopky u jezera Šala se ostatky homo sapiens Omo I. datují na c. 233 tisíc (2021). Zároveň byla vyslovena hypothesa, že právě masivní vulkanická činnost v regionu v době kolem c. 300 tisíc mohla způsobit změnu chování člověka. 

Všichni ostatní lidští "bratranci" vymřeli a na severu v chladu žil paralelně s člověkem pouze neandertálec. Po roce asi 300 tisíc není z Afriky znám jiný kosterní nález než lidský. Roku 2012 vyslovil team amerických genetiků domněnku, že přesto mohl vedle člověka v Africe žít někdo ze starších vývojových větví a jako důkaz uvedl DNA u malých skupin Hadza a Sandawe v Tanzanii, jejichž řeč obsahuje mlaskavky, a pralesních pygmejů v Kamerunu; theorii paleontologové odmítli. 

Záhadou zůstávají nálezy kamenných nástrojů v lokalitě Attirampakkam šedesát kilometrů od Čennaí/angl. Chennai, dříve Madrás, v Tamilnádu. Na otázku, kdo hroty šípů, škrabky, kamenná ostří acheuléenského typu ("madrásská kultura") v době před kolem 385  - 172 tisíci roky vyrobil, který z předků hominis sapientis (nebo přímo už on?), se bude ještě dlouho hledat theoretická odpověď. Lokalitu tvorové opustili někdy před 74 tisíci roky. Nálezy kamenných odštěpků/technika levallois z jeskyně Kuan-jin-tung/Guanyindong na jihovýchodu Číny z roku 2018 se datují do rozpětí 170 - 80 tisíc roků, tedy dříve než se předpokládá, že do oblasti dorazili lidé.

Z roku 2022 pochází publikace nálezů kamenných a kostních nástrojů/mikrolitů z místa Sia-ma-pej/Xiamabei u vsi Ni-che-wan/Nihewan v provincii Che-pej z doby c. 39 až 37 tisíc. Mohly patřit lidem, děnisovcům či neandertálcům se znalostí zpracování okru, nejstarší v regionu.  

Před nejpozději zřejmě 300 tisíci lety obsadil h. sapiens Afriku, před c. 120 tisíci se vydal v první vlně z Afriky přes Arábii do Asie (c. 120-70 tisíc se Sahara s Arábií zelenaly), před nejpozději 100 tisíci ostatní rozšířil po Asii a před 55 tisíci dorazil do Austrálie. Vlasové vzorky DNA zkoumané roku 2011 dávají tušit, že Aboriginové přišli do Austrálie už v rozmezí let 75-62 tisíc: nejpozději před 60 až 40 tisíci roky přešel přes Indočínu a pevninu Sahul, kterou v ledové době s velmi nízkou hladinou moří tvořila Nová Guinea s Austrálií, i na Šalomounovy ostrovy a Admiralitní ostrovy. 

Nejstarší doklad o osídlení zemí jižního Pacifiku lidmi je ze skalního převisu Warratyi ve Flindersově pohoří v Jižní Austrálii z let c. 49 až 46 tisíc let, z doby, kdy kontinent nebyl ve vnitrozemí tolik suchý. Roku 2017 byl publikován nález kamenných nástrojů pod skalním převisem Madjedbebe v okresu Mirarr východně od Darwinu ve vrstvě, jejíž stáří datovali nálezci na c. 65 tisíc roků. To by dobu osídlení země lidmi posunulo zpět o nejméně deset tisíc let.  

Podle nálezů v jeskyni Jerimalai na špici Východního Timoru byla oblast osídlena lidmi v letech 40 - 12 tisíc a na rozdíl od předešlých odhadů, že mořský rybolov praktikoval člověk nejdříve kolem roku 10 tisíc, nálezy háčků z kostí a ulit z Timoru posouvají datum do doby kolem roku 40 tisíc. Jerimalai může být též potvrzením odhadu, že Austrálie byla "kolonisována" spíše cestou přes Jávu a menší ostrovy než severněji ležící trasou vedoucí přes Borneo, Celebes a Novou Guineu.

Před deseti až pěti tisíci roky, kdy hladina oceánu byla po roztání ledů opět vysoko, vydali se mezi Pramelanésany z jihovýchodu Číny a z Tchaj-wanu Austronésiové. Viz dále rok 4000.

Před 41 tisíci roky byl člověk v pontických stepích, před 35 tisíci v Evropě, před 31 tisíci roky na Sibiři (naleziště kamenných nástrojů Jana) a před 15 tisíci roky v Americe. Převládá názor, že moderní lovci a sběrači mají své předky v době před 20.000 roky, ale nálezy z roku 2012 v Hraniční jeskyni, Border Cave, v horách Lebombo v jihoafrické provincii KwaZulu-Natal na hranicích s Eswatini/Svazijskem posouvají jejich vznik až k době kolem 40.000 let a možná šlo o prapředky Sanů-Křováků. U nich z této doby také doloženo nejstarší užití včelího vosku pro upevňování kostí a kamenů k oštěpům. 

Člověk prodělal několik oteplení a ochlazení klimatu. Před asi 200 tisíci roky oteplení proměnilo ráz africké tropické krajiny v savanu. Tato tepelná změna kulminovala kolem 125 tisíc roky, kdy se ve střední Evropě mimo jiné koupali hroši. Pak přišlo ochlazení a před asi 100 tisíc roky byla lidská populace podle anthropologů decimována na několik tisíc jedinců. Před asi 60 tisíci roky lidstvo zmohutnělo, ledová doba propojovala kontinenty, vrchol poslední ledové doby 20-18 tisíc. Srov. dále pod klima. 

Podle jiného „rozcestníku“ přešla první migrace z Afriky přes Báb al-mandab do Arábie někdy před 85-60 tisíci roky, neputovala na sever Ponilím. Byla to migrace, z níž pochází celé lidstvo. Z Arábie před c. 45 tisíci roky putovali pralidé po moři do Indie a jihovýchodní Asie, druhý migrační proud vedl přes Hormuz do Íránu a Indie. Ovšem podle nálezů v Opičí jeskyni/Tam pà ling na severu Laosu dorazil h. sapiens do Indočíny již c. 80 tisíc. To by potvrzovalo mnohem vyšší datace lidské migrace východním směrem. 

• Tvrdívá se, že nejstarším lidem východní Asie, který si uchoval identitu a jehož příslušníci se nežení mimo komunitu, jsou v čínských provinciích S'-čchuanu a Kan-su Baimové (Baima, Bai). Podle jedné genetické theorie přišli z Afriky před negroidy na Andamanech a japonskými Ainy. Baimové, vzdálení příbuzní Tibeťanů, jsou dodnes bez písma (pro sakrální účely užívají hieroglyfů), v kultu neznají chrámů a praktikují bön.

Nejstarší paleolitické nálezy v Tibetu jsou z lokality Nwya Devi severně od Lhasy z doby c. 40 tisíc a jsou zároveň nejvýše položeným archeologickým nalezištěm kamenné éry (c. 4600 metrů nad mořem). Zda kamenné nástroje náležely děnisovským lidem nebo člověku/h. sapiens, stanovit nelze.

Na severu Asie se c. 36 tisíc př. n. l. oddělila skupina lidstva žijící na severu Sibiře/"Severosibiřané" od eurasijských a východoasijských skupin. Lovci mamutů, nosorožců, medvědů, koní, lvů, jak ukazují nálezy pazourkových a kostních nástrojů od řeky Jany v Republice Sacha/Jakutie (c. 30 tisíc BP, c. 3500 let před posledním maximem zalednění c. 24 500 až 18 000 př. n. l.), se nijak nepodíleli na pozdější migraci Beringií do Ameriky; ta náležela východoasijským skupinám. Severosibiřané se mísili s Východoasijci a vzešli z nich Paleosibiřané, jak soudí podle rozboru DNA nejnovější theorie. Ty pak převrstvila migrace z jihu a nová populace označovaná za Neosibiřany, předky dnešních obyvatel Sibiře.  

Další proud "cesty ven z Afriky" mířil před kolem 40 tisíc roky na sever do Palestíny, kde se rozdělil na větev severoafrickou (a odtud do Španěl), mesopotamskou a anatolskou, která pokračovala přes Balkán do střední a západní Evropy. Předněvýchodní skupiny žily zprvu isolovaně a teprve v neolithiku opět migrovali a tím pádem se mísili.

Teprve později, před asi 35 tisíci roky, přišla do Evropy ze Střední Asie druhá migrační vlna. Zemědělství ze svého rodiště v Orientu nemuselo být vázáno na jednu migrační vlnu, ale mohlo se šířit prostým „okukováním“ know-how. O migračních theoriích viz zde níže. 

Nálezy z roku 2011 v lokalitě Džabal Fája/Jebel Faya u vsi Milajka v emirátu Šardža (UAE) posouvají dataci šíření člověka z Afriky mnohem dál. Opracované kamenné klíny datují objevitelé do doby kolem roku 125.000, což je nejstarší lidský nález mimo Afriku (dosud držely rekord ostatky z jeskyně Kafza/Qafzeh a as-Schul/Skhul v Israeli u Nazarethu s datací 90 až 120 tisíc). 

V Arábii bylo kolem 130.000 moře o sto metrů níže než dnes a z Afriky bylo možné přes Báb al-mandab přejít téměř suchou nohou. Jemenská savanna byla plná zvěře a tato doba byla bohatá na srážky. Perský/Arabský záliv ještě neexistoval a společný pratok Eufrátu a Tigridu ústil do moře daleko kdesi u Hormuzu. 

Jiné odhady o expansi člověka říkají: Člověk se před 49-47 tisíci roky vypravil ze syropalestinské oblasti do Anatolie směrem východním i západním. Před 46 tisíci roky byl na jižním Balkánu, před 41 tisíci roky v ukrajinských stepích a na Donu (lokalita Kosťonki 45-42 tisíc), před 42-41 tisíci roky dorazil k Atlantiku, před 42 tisíci roky byl v Itálii a jižní Francii a Španělsku. Z Balkánu k Atlantiku se dostal za pět tisíc roků, asi o dva tisíce rychleji než se počítalo předtím, srov. zde výše. 

[o šíření člověka po planetě viz dále oddíl "před 6000]

Čísla odhadů alternují nahoru dolů. Srov. např. diskusi o prvních „Američanech“. Naleziště Clovis v Novém Mexiku se tradičně pokládalo za nejstarší doklad lidské přítomnosti na severu světadílu a datuje se c. 11.500 (př. n. l.; na Západě Států 13.400-12.800 BP, na Východě 12.800-12.500 BP). Nové nálezy a nové datace však posouvají hranice lidské kolonisace světadílu mohem dále do minulosti.

Monte Verde v jižním Chile se datuje 12.500, někdy c. 14.000, opatrně mezi 16.500 až 12.500 (vše BP). V obou případech se "clovisští lidé" obecně pokládají za součást první a nejrozsáhlejší sibiřské migrace přes "Beringii" do lidupustého světadílu a tudíž za prapředky indiánů (následovaly podle jedné theorie dvě menší vlny, které se z části smísily s první a z nich povstaly Eskymáci, Aleuťané a Apačové s Navachy). 

V Cactus Hills ve Virginii byly však nalezeny kamenné nástroje s datací c. 18.000 či 16.000 BP vykazující „evropský“ původ z kultury solutréen (podle naleziště u Solutré-Pouilly v Burgundii). Podobně lebka v Kennewicku ve washingtonských Skalistých horách, c. 9300 BP nebo mladší, viz však zde níže, vykazuje "kavkazské" rysy, šlo tedy o starší populaci než jsou předkové dnešních indiánů (označení „první národ“ tím pádem v ohrožení a diskuse dostala politický nátěr). Z národního parku White Sands v Novém Mexiku pochází z roku 2021 nález zatvrdlých lidských stop v terénu datovaný c. 21.500 BP, viz též oddíl "před 6000". 

K tomu je od roku 1970 znám rybářský nález (kutr Cinmar před virginským pobřežím) zubu mastodonta s kamennou čepelí/nožem z doby kolem 22.760 BP a nálezy kamenných nástrojů na poloostrově Delmarva (Delaware-Maryland-Virginia). 

Všechny nejstarší nálezy souvisejí s kulturou solutréenskou ze severní Ibérie a z jihu Francie. Znamenalo by to, že "evropská" populace, která dorazila na Ameriky za největšího rozpětí ledovce v době ledové po jeho jižním okraji (po ledu nebo plavbou podél ker), byla později indiány zlikvidována či assimilována (průkopníky evropského původu nejstarších obyvatel Ameriky jsou proff. Dennis Stanford a Bruce Bradley).

Zatím nebyl nalezen žádný kosterní ostatek ze solutréenu a nelze proto získat vzorek DNA. Odborníci nicméně upozorňují na jazykové odlišnosti u některých malých indiánských skupin na východu Spojených států nenavazující na asijské jazyky a na kosterní nálezy z Floridy z doby kolem 8000 s vysokým podílem "evropských" genetických znaků.

Některé nálezy zkamenělých lidských lejn/koprolitů z jeskyní u Paisley v Oregonu byly roku 2008 datovány na dobu předclovisovskou kolem roku 12.330 a pocházejí prý podle DNA z Asie. Žádná stopa však po vyšším stáří. Na rozdíl od solutrénských lidí, kterým na "kolonisaci Ameriky" byl klimatem vymezen čas maximálně pěti tisíc roků, konec doby ledové po roce 12.000 př. n. l. dal Sibiřanům větší šance k cestování přes Beringovu úžinu.

Za povšimnutí stojí rozsáhlé červenohlinkové skalní malby z kolumbijské Amazonie v lokalitě Serranía La Lindosa při řece Guagabero mezi departamenty Meta a Guaviare z doby c. 10.600 až 9.800 př. n. l. dokazující mimo jiné, že paleoindiáni žili v podobném životním prostředí jako jejich potomci obklopeni podobnou faunou. Jeskyně Pedra Pintada v amazonském brazilském státu Pará skrývala kresby z doby c. 9.280 až 8.170 př. n. l., v středobrasilském parku Serra da Capivara ve státě Piauí jsou snad z doby kolem 7.000, ale řada nálezů pokládaných za kamenné hroty je zčásti datována na dobu kolem 20 tisíc př. n. l.

Jeden nález z roku 2013 v Uruguayi odhaduje přítomnost lovců v době kolem 28 tisíc roků. Domněnky nezískaly širokou podporu paleontologů.

Skalní malby lidských postav a zvěře a kostní nálezy v lokalitě Santa Elina v brazilském státu Mato Grosso byly nejnověji (2023) datovány c. 25.000 až 21.000 př. n. l. To v případě nejstaršího osídlení. Mladší osídlení lokality spadá do éry 15.000 až 11.000, nejmladší c. 4.000 př. n. l. Opracované kusy zkostnatělé kůže/osteodermy obřího lenochoda glossotherium phoenesis dávají tušit, že patřil k závěru své existence k průvodcům lidského druhu; v Americe vymizel c. 9.000 př. n. l. 

Na řece Aucilla na severu Floridy  z podvodního naleziště Page-Ladson z roku 2012 pocházejí kamenné čepele a hroty šípů z doby c. 12.550 s kostmi mastodonta staršími dva tisíce let před vymřením velkých savců: floridská lokalita, jejíž osídlení zaniklo po stoupnutí hladiny moří, leží 8500 kilometrů od chilské lokality Monte Verde a 3500 kilometrů od oregonských Painsley Caves.  

Z roku 2007 je nález lebky a kostí ze zatopené jeskyně Hoyo Negro na Yucatánu datovaná do doby cca 11.000-10.000 př. n. l. Na základě odlišných rysů paleoamerické dívky, jíž se dostalo jméno Naia, vznikla theorie, že současní indiáni a paleoameričané jsou jiní díky vývoji, nikoli původu a odlišných immigračních vln. Naia tedy mohla podle této theorie patřit k lidu povstalému migrací z "Beringie" příbuznému s východoasijskou populací, resp. severoeurasijskou. 

Posouvání data příchodu lidí do Nového světa nekončí. Roku 1994 objevil Kanaďan Jacques Cinq-Mars v severním Yukonu u osady Old Crow ve třech jeskyních (Bluefish Cave) zvířecí kosti s řeznými stopami a ostatky lidské. Nálezy jsou datovány do doby c. 22.000 př. n. l. a lokalita tedy je nejstarším archeologickým nalezištěm celé Ameriky.

Pro srovnání: nejstarší nález kosti stepního dlouhorohého bisona, druhu vyhynulého, který do Ameriky přešel ze Sibiře, je rovněž z kanadského Yukonu z doby c. 130 tisíc BP. Soudí se, že "Beringií" přešli bisoni do "Nového světa" někdy v rozmezí let 195 až 135 tisíc BP.

Roku 1992 byly u San Diega v Kalifornii nalezeny mastodontí kosti vykazující rozbíjení kamenem po smrti zvířete, tedy dobývání morku. Úlomky kamenné nepatřily do sedimentu nálezu a jsou pokládány za nástroje. Lidské/hominidní ostatky nalezeny nebyly, zvířecí kosti byly datovány do doby c. 130 tisíc BP, do doby meziledové, kdy byla Beringova úžina širší než v éře ledové. Zda se v případě lovců jednalo o homo sapiens, určit nelze, nicméně tou dobou ještě neměl opustit Afriku.

Zkoumání nálezu dětských ostatků z archeologické lokality Upward Sun River v údolí řeky Tanana uprostřed Aljašky z roku 2006 vedlo ke zjištěním, že náleží samostatné vývojové větvi severoeurasijských migrantů napříč "Beringií" z doby c. 9500. Tito "Beringové" se nepodíleli v Americe na migraci jižním směrem a zůstávali v Beringii (z dnešního hlediska: po obou stranách úžiny a v pobřežních krajích Severního oceánu, dnes pod vodou). Žili zde podle výskytu nástrojů pravděpodobně do c. 5000, než se stali součástí mladších populací.

Nejnověji se soudívá (2018), že od severoeurasijské populace hominis sapientis se kolem 34 tisíc oddělili předkové Číňanů, kolem 18 tisíc se od populace, z níž později vzejdou indiáni, vydělili "Beringové", kteří již dále nemigrovali, a c. 13.700 se od praindiánů oddělili indiáni jihoameričtí. Paleoantropologové usuzují, že k dělení došlo spíše již v Asii než později, což by znamenalo několik, nejméně dvě, lidské migrační vlny do Ameriky.

Podle další moderní domněnky byla Beringia, dnes po ústupu ledů pod vodou, zemí s množstvím lovné zvěře a domovem migrantů z Asie po řadu generací až tisíciletí. Ledovce dlouho bránily vstupu do "Ameriky" a "Beringovci" žili v oblasti údajně až deset tisíc let, c. 21.000 až 11.000 př. n. l. Stali se z nich geneticky odlišní lidé od Asiatů. Odtud v několika vlnách a směrech migrovali do všech koutů Ameriky.

Kolem c. 12.000 př. n. l. se jejich jižní větev v Kalifornii rozdělila a její proudy putovaly dále jih. Kolem c. 7.000 převrstvila vlna lidí ze Severní a Střední Ameriky obyvatele celého jihu Ameriky. Kolem c. 2200 se v centrálních Andách (PE, EC, CO) rozšířila populace příbuzná obyvatelům dávné Kalifornie.  

    

kleio_pasek