306–320

***********************************************************

306.
Ol. 271, 2

617 SE
553 AE
neznámý
a. u. c. 1159
Flavius Valerius Constantius Augustus VI a C. Galerius Valerius Maximianus Augustus VI ***********************************************************

25. července zemřel v Eburaku/Yorku na tažení proti Piktům Constantius I. Chlorus. Po Septimiovi Severovi byl druhým z augustů, který zde v Anglii zemřel, viz rok 211. Vojáci provolali na místě císařem Západu jeho syna Constantina I., jemuž křesťanští historici jednou přiřknou přídomek Velký (o jeho útěku z Říma a důvodu viz rok předešlý): na otcův pohřeb šel již v purpurovém plášti. Podle monotheistické tradice byli s otcem jedinými jejich souvěrci mezi tetrarchy.

Usadil se v Augustě Treverorum/Treverách, dn. Trier, č. Trevír. Nejsilněji prý podporoval Constantinovo císařství král spojeneckých Alamannů jménem Chrocus n. Crocus/Erocus, srov. jeho loupeživého jmenovce a soukmenovce roku 259. Souvislost Cosmova Čecha jménem Crocco, otce dcer Kazi, Tethka a Lubossa, s alamannskými velmoži asi žádná. Chrocus byl nejen prvním z Germánů s tak vysokou posicí v římské armádě, ale hlavně byl prvním z nich, který se podílel na výběru císaře nebo ho dokonce sám přímo prosadil. 

 

V Římě však začátkem srpna senát a praetoriáni logicky jmenovali na Chlorovo místo jeho caesara Flavia Valeria Severa. Nakonec ale Constantinovo císařství Západu přijal. Ovšem 27. října/a. d. vi. kal. nov. se principem (nikoli augustem) dal prohlásit ve své ville na cestě do Labika Maxentius, jehož podporoval jeho otec Maximianus Herculius, který se na rozdíl od Diocletiana nikdy nespokojil s rolí císařského pensisty a reaktivoval se. Maxentius prý nesnesl, aby augustem byl člověk z matky "nízkého" původu, neboť Constantinovou matkou byla podle všeho dcera hospodského a pravděpodobně nebyla s Constantiem sezdána (viz rok 293; po Maxentiově smrti roku 312 jeho matka prohlásila, že synovým otcem byl jistý Syřan...).

Maxentius se dal provolat s pomocí tribunů praetorianů Marcellianem a Marcellem a také úředníka pověřeného výdejem státního vepřového masa lidu Lucianem. Během nepokojů přišel o život vicarius Abellius, který s inthronisací Maxentiovou nesouhlasil.

Monotheističtí autoři líčili Maxentia jako despotu a kouzelníka rozřezávajícího těhotným břicha a zkoumající vnitřnosti novorozeňat a lvů a kromě toho že vyvolával démony, z čehož povstal v Římě hlad a nouze (Eusebios z Kaisareie). V Římě Maxentius hodně stavěl a obnovoval, jeho stavby však připadly k dokončení Constantinovi, srov. Maxentiovu velkolepou basiliku. Mezi restaurovanými chrámy vynikl Hadrianův Venušin a Romy, jehož cellu poničil požár, viz rok 121. Podle všeho to byla poslední větší stavební činnost ve prospěch polytheismu v Římě. 

Proti Maxentiově revoltě poslal Galerius do Itálie Severa, který se pustil do obléhání Města; bylo to po téměř čtyřech staletích první od dob republiky, viz rok 88 a 82 př. n. l., a první válka mezi tetrarchy. Na to oděl Maxentius svého otce Maximiana Herculia, který žil do té doby v ústraní v Lúkánii, znovu do purpuru, aby získal jeho režim na váze. Podle senátu byli po smrti Constantiově do carnuntské konference roku 308 augusty Severus a Galerius, jejich caesary Constantinus a Maximinus Daia (= třetí tetrarchie).    

 

Praefecti Urbi Constantinovy éry (předchozí viz rok 284): 306 C. Annius Anullinus (poprvé), 307 Attius Insteius Tertullus, 308 Statius Rufinus, 309 Aurelius Hermogenes, 310 C. Ceionius Rufius Volusianus (poprvé), 311 Iunius Flavianus, 312 Aradius Rufinus (podruhé), 312 C. Annius Anullinus (podruhé), 312 Aradius Rufinus (potřetí), 313 C. Ceionius Rufius Volusianus (podruhé), 315 C. Vettius Cossinius Rufinus, 316 Ovinius Gallicanus, 317 Septimius Bassus, 319 Valerius Maximus Basilius, 323 Locrius Verinus, 325 Acilius Severus, 326 Amnius Anicius Iulianus, 329 Publilius Optatianus Porphyrius (poprvé), 329 Petronius Probianus, 331 Sex. Anicius Faustus Paulinus, 333 Porphyrius (podruhé), 333 M. Ceionius Iulianus, 334 Amnius Manius Caesonius Nicomachus Anicius Paulinus, 335 Ceionius Rufius Albinus, 337 L. Aradius Valerius Proculus (poprvé, do ledna 338, viz pokračování tam).

Praefectus Urbi Publilius Optatianus Porphyrius n. Porfyrius je pravděpodobně totožný s básníkem, který věnoval poesii Constantinovi ve zvláštním grafickém uspořádání zvaném carmina figurata, vymezující verše do obrazů a obrazců nebo červenými písmeny zvýrazňuje kresbu.   

 

***********************************************************
307. 
Ol. 271, 3

618 SE
554 AE
neznámý
a. u. c. 1160
na západě: Maximianus IX a Flavius Valerius Constantinus Nobilissimus Caesar
v Římě: Maximianus IX a C. Galerius Valerius Maximinus Nobilissimus Caesar
na východu: Flavius Valerius Severus Augustus a C. Galerius Valerius Maximinus Nobilissimus Caesar

***********************************************************

Maximianus Herculius cestoval (prchl) do Gallií, aby oženil v Trevíru Constantina (asi 20-30) se svou mladší dcerou Faustou (nejvýše kolem 17). Constantinus pak uznal Maxentia za císaře, ale do války mezi jeho synem Maxentiem a Galeriem se pustit nechtěl. Constantinus do té doby žil na hromádce s jistou Minervinou (anebo oddáni byli?), s níž měl svého nejstaršího syna Crispa, budoucího caesara, viz rok 317: jejich soužití bude velmi obtížné a tragické, viz rok 326. Constantinus do začátku roku 312 řídil záležitosti římského Západu, o jeho bojích na Rýně a v Británii nevíme téměř nic. Poskytoval provinciálům daňové úlevy, nicméně Gallie pleněné v éře prvních germánských nájezdů v letech c. 250-285 se již nikdy hospodářsky nezmohly.

 

16. září byl Flavius Aurelius Severus (II.) Maxentiem, který uplatil protivníkovy vojáky, před obléhaným Římem poražen. Prchl do Ravenny a zrádně vylákán slovem Herculiovým byl jat a odvlečen do Říma. Byl držen ve ville u Tres tabernae/u dn. Cisterna di Latina v Latiu a když zahájil Galerius Armentarius tažení do Itálie, byl zabit, resp. donucen si vzít život (podle další verse "zemřel", popř. byl uškrcen) a pohřben byl do hrobu Gallienova.

Galerius Armentarius, který stále ještě válčil na Balkánu se Sarmaty, srov. o jejich "vyhlazení" roku 292, vytáhl do Itálie, aby Severa osvobodil. Byli prý spřáteleni přes lásku k pití. Utábořil se v Interamně a od obléhání Města upustil, neboť neměl tak velkou armádu s sebou a ani svým vojákům nedůvěřoval a bál se, že skončí jako Severus. Jeho armáda se proto vrátila do Pannonií a cestou loupila po italském venkově.

 

Galerius někdy po této době dal v Pannonii vykácet rozsáhlé lesy, aby získal půdu pro kolonisty, a ze stejného důvodu po vzoru Probově u Sirmia dal prokopat kanál z jezera Pelso n. Peiso/Blatenské, Balaton, Plattensee, do Dunaje (nebo patřilo jméno jezeru Neziderskému, Neusiedlersee?). Celý kraj mezi jezerem a Dunajem, východ provincie Pannonia Prima, pojmenoval podle své manželky Valerie Pannonia Valeria se sídlem správy v Sopianae/dn. Pécs, č. Pětikostelí. 


***********************************************************
308.
Ol. 271, 4

619 SE
555 AE
neznámý
a. u. c. 1161
Diocletianus X a Galerius Maximianus VII
v Římě: M. Aurelius Valerius Maxentius Augustus a M. Valerius Romulus I

***********************************************************

Maximianus Herculius se vrátil do Říma (nebo už roku 307?). Na naléhání Galeriovo přijal Diocletianus konsulskou funkci, svou poslední, a svolal do Carnuntu, metropole Horní Pannonie, v říjnu a listopadu konferenci císařů Diocletiana, Maximiana a Galeria. Jmenovali 11. listopadu augustem Západu Licinia na místo Severa a uznali nároky Constantina sídlícího v Augustě Treverorum/Trevíru na Západě na caesarskou posici; Galerius zůstal augustem Východu, Maxentius byl odmítnut a jeho otec Maximianus Herculius definitivně ztratil na vlivu: Diocletianus ho donutil resignovat podruhé. Constantinus s Maximinem Daiou byli jmenováni "syny Augustů"/filii Augustorum, viz dále rok 310. Období let 308-311 lze nazvat čtvrtou tetrarchií. Constantinus bezprostředně na rozhodnutí z Carnunta nereagoval a nadále vystupoval jako august a nikoli Augustův syn.   

 

Valerius Licinianus Licinius vulgo Licinius pocházel z dáckého venkova (c. 40). Adoptivní syn Diocletianův a přítel Galeriův účastnil se roku 297 jeho perského tažení, vyslal ho roku 307 východní augustus Galerius k Maxentiovi jako vyslance, který se však odmítl svému tchánovi podrobit. Liciniovým kusem říše se staly země illyrské, thrácké a pannonské. Do války mezi Galeriem a Maxentiem se nepustil, zato se obrátil proti Sarmatům a pravděpodobně na jaře 310 je v poli porazil, srov. rok 292.  


***********************************************************
309.
Ol. 272, 1

620 SE
556 AE
neznámý
a. u. c. 1162
v Římě: Maxentius II a M. Valerius Romulus II
na východu: Valerius Licinianus Licinius Augustus a L. Flavius Valerius Constantinus Caesar I

***********************************************************

V Trevíru dal po Diocletianovi poprvé Constantinus razit svůj zlatý solidus, jímž nahradil Augustův aureus a položil základ systému, který za principátu zaujímaly stříbrné dénárie: z libry zlata ho bylo 72, za Diocletiana šedesát, viz rok 301. Ve východořímské říši byl pod různými jmény ražen do konce státu 1453. Ze solidus/soldus, francouzské sou, povstala označení pro vojáky bojující za mzdu, srov. i české žold, žoldnéř související s něm. Sold, Söldner.

Za své vlády Constantinus zdvihl daňové břemeno. Jeho kancelář pořídila majetkový soupis bohatých lidí, kteří navíc museli platit daň, pravděpodobně pozemkovou, zvanou podle měšce na mince follis. Zavedl obchodníkům po celé říši pětiletní platbu daně ve stříbře a zlatě, také řemeslníkům včetně prostitutek.

Constantinus během své vlády vydával přísná regulační opatření pro všechna řemesla související se zásobováním obyvatelstva a bezpečností. Zakázal pekařům, provozovatelům vodní i suchozemské přepravy, obchodníkům s masem opouštět řemeslo a příslušné cechy/collegia, corpora, consortia, za zběhnutí vyhláškoval trest smrti; viz rok 301 a v indexu s. v. řemeslo. Zákazy opouštět půdu zavázal 30. října 330 colóny a pokud by prchli, mělo se s nimi zacházet jako s otroky čili pracovat v železech.

Ekonomiku říše podřízené rostoucím nákladům na dvůr a hlavně vojsko tedy Constantinus organisoval po armádním způsobu i s tresty za deserci. 

 

V Africe, která spadala s Itálií a ostrovy do říše Maxentiovy, vypuklo povstání správce provincie vicaria L. Domitia Alexandra (nejpozději do 311, spíše ale už koncem 309 potlačeno); byl pokročilého věku a pocházel z prostých rodičů z Pannonie, jinde je zván Frygem. Maxentiův praefectus praetorio C. Ceionius Rufius Volusianus a vojenský velitel Zénas vzpouru nedostatečně vyzbrojenou snadno zlikvidovali. Povstalci naklonění Galeriovi neuspěli při pokusu uchytit se v Alexandreji, z níž se do Afriky vrátili na lodích.

Když se Maxentius pokusil poslat na Alexandra atentátníka, přijal povstalec augustovský purpur. Při obléhání numidské Cirty, kam se Alexander ukryl, bylo město zničeno. Maxentius pak nechal vojáky vyplenit a vypálit Karthágo. Cirta byla obnovena Constantinem I. a přejmenována na Kónstantíné/Constantina, fr. Constantine, arab. Qusantíná v DZ.

 

17. srpna Maxentius vyhnal papeže Eusebia z Říma na Sicílii, kde zemřel, pravděpodobně v důsledku hladovky. Událost se mohla přihodit ve stejný den roku 310, srov. k tomu nepokoje náboženské roku c. 311.

 

V Persii zemřel král Hormisdás/Hormizd II., syn Narseův, který vládl od roku 302. U dvora došlo k puči šlechticů, jak zní tradiční podání, kteří nejstaršího syna králova jménem Ádhar Narsé/řec. Adarnarsés zavraždili po čtyřiceti dnech vlády pro jeho krutost. Druhého syna, jeho případného nástupce, oslepili a třetího jménem Hormizd jali. S pomocí manželky se mu však podařilo prchnout roku 324, viz, přes Armenii na římské území a získal od Constantina asyl. Perští šlechtici se po likvidaci Adarnarsa rozhodli prohlásit králem dosud nenarozené dítě jedné z žen-vdov po Hormizdovi II. a dali mu jméno Sápórés/Šápúr II. Úkaz, je-li pravdivý, v historii ojedinělý. 

Jiná verse podání osudu prince Hormizda je pohádkovější. Palácovým vašnostům, poněvadž ho přehlíželi, jednou o hostině pohrozil "Marsyovou smrtí", tedy stažením z kůže zaživa, jak to učinil kdysi Apollón tomuto satyrovi, když ho rozhodnutím Mús porazil v uměleckém kontestu. Dvořané si to zapamatovali a když otec zemřel, vybrali si prý mladšího bratra na trůn a staršího zavřeli. Osvobodila ho po letech manželka, historie její jméno zapomněla zachovat, která poslala strážím velbloudy naložené jídlem a vínem, muži kovový pilník v pečené rybě, viz dále rok 324.

Zprvu řídila za novorozeně vládu matka, jejíž jméno rovněž neznáme, pak její nový manžel Vahrám/Bahrám. Šápúr II. byl zplnoletněn roku 325 na sté výročí ustavení sásánovské moci přemožením parthských Arsakovců a vládl až do smrti roku 379. Podle chronografů panoval 72 roky, tedy o něco déle. 

 

***********************************************************
310. 
Ol. 272, 2

621 SE
557 AE
neznámý
a. u. c. 1163
v Římě: Maxentius III
na východu: Tatius Andronicus a Pompeius Probus

***********************************************************

Přišel pokus Maximiana Herculia, který stále čekal na svou příležitost, stát se potřetí na Západě císařem a vystrnadit Constantina. Stalo se tak v červenci při vzpouře Franků. Vyplatil vojákům donativum, ale ničeho více nedosáhl. Utekl do Massilie, kterou Constantinus oblehl, dobyl, tchána zajal, ale nijak jeho vzpouru nepotrestal. Když své dceři Faustě, Constantinově manželce, Maximianus sdělil, že hodlá zetě zavraždit ve spánku, Fausta zachovala manželskou věrnost a choti vše vyzradila. Není známo, zda byl Maximianus Herculius popraven smrtící smyčkou nebo zda se sám oběsil, nicméně památka na něj byla Constantinem zatracena. 

 

Maximinus Daia se na Východě během tažení proti Peršanům začal sám zvát augustem, ale vůči Galeriovi zůstal loyální. Říše byla zavalena augusty: Galerius, Licinius, Maximianus, Maximinus, Maxentius a Constantinus. 

 

V Germánii kolem t. r. v Augustě Treverorum/Trier, Trevíru dostavěna Aula palatína, "Konstantinova" basilika. Město bylo nejlidnatějším římským osídlením severně od Alp s velkými lázněmi dostavěnými po roce 316, s mohutnými hradbami, amfiteátrem pro odhadem osmnáct tisíc diváků z konce 2. století a se silnou vojenskou posádkou.

V CCAA v letech asi 310-315 na pravobřežní straně Rýna povstala pevnost Divitia/castrum Divitium, dn. Deutz, součást Kolína. Constantinus dal proti vpádům Franků postavit pro rychlý přesun legií kamenný most a k němu pevnost pro c. devět set vojáků. Jak dlouho most stál, známo není. Odhaduje se, že spadl kolem roku 400, pevnost Římané vyklidili asi roku 401 a Kolín více než další tisíciletí žádné přemostění neměl. Po roce 430 do pevnostních zdí umístili Frankové královský dvůr, Divitia civitas, po roce 555 ho vyplenili Sasové a pevnost se stala základem obce Deutz, přičemž vlastní pevnost se stala roku 1003 klášterem.

 

V Japonsku zemřel na jaře císař Ódžin (110), vládnoucí od roku 269 (nominálně od 200, viz). Nástupcem se stal roku 313 jeho čtvrtý syn Oho-sazaki, posmrtným jménem Nintoku/"Velký střízlík", šestnáctý tennó (zemřel v únoru 399). Na trůn ovšem chtěl též císařský princ Oho-jama-mori. Převlečen vmísil se mezi převozníky přes řeku na loď, na níž byl též vylákán princ. Lodníky císař donutil rychle stoupnout si na jednu stranu lodi a princ spadl do vody a utonul. Za jeho vlády roku 325 postavena v Japonsku první obilná sila. Viz dále rok 342. 

 

***********************************************************
311.
Ol. 272, 3

622 SE
558 AE
neznámý
a. u. c. 1164
Galerius Maximianus VIII a C. Galerius Valerius Maximinus Augustus II
suff. Ceionius Rufius Volusianus a Q. Aradius Rufinus (oba září - prosinec, oba v Itálii a Africe)

***********************************************************

30. duben v Níkomédeji datován "toleranční patent" císaře Východu Galeria pro křesťany. Jeho text se nezachoval, ale podle citací křesťanských autorů si císař přál, aby "křesťané dostali rozum a vrátili se k víře svých předků/ad bonás mentés redírent, když už je popadla taková hloupost/tanta stultitia ocupasset, že se nechovali podle starých zásad". Nicméně jim ve své nezměrné shovívavosti povolil opět vyznávat svou víru a shromažďovat se s tím, že se budou "u svého boha za zdar císaře, státu a sebe modlit/débébunt deum suum oráre pró salúte nostrá et reí publicae ac suá".  

Začátkem května, několik dnů po vydání svého výnosu na usmířenou, císař C. Valerius Galerius Maximianus zvaný Armentarius (c. 60) v Serdice poblíž svého rodiště a paláce Romuliany, viz rok 293, zemřel (proto jeho edikt bývá zván též serdický). Skončil prý "cónsúmptís genitálibus/uhnitím pohlaví", jiný pramen hovoří o "nezhojitelné ráně"/trauma dysiátron a další, že ho "sežrali červi a jeho tělo že se za hrozných bolestí rozpustilo v hnilobu/comestur á verminibus et in putrédinem corpus cum intolerandís dolóribus solvitur". 

Maximinus Daia začátkem léta na Bosporu konferoval s augustem Liciniem a rozdělili si Galeriův majetek (po Daiově smrti Liciniovi připadl i jeho díl). 

Na Východě v říjnu až listopadu obnoveny persekuce křesťanů: Daia pokračoval bez ohledu na patent v Galeriově dědictví.

 

V Římě někdy v této době udeřil blesk do chrámu Fortuny. Při jeho hašení požáru vedl jistý voják rouhačské řeči o kultu, rozumí se polytheistickém/blasféma rhémata kata tú theiú, a byl za to davem zabit. Vojáky to rozzuřilo a Řím v těžké chvíli uklidnil Maxentius. Nálady mezi obyvatelstvem se v nejbližších generacích změní...

3. prosince si vzal život jedem jeden z velkých římských reformátorů Dioklés-Diocletianus (asi 70), u moci od roku 284 (za rok úmrtí lze v pramenech nalézt až rok 316, ale vždy stejné datum). Poslední tři roky pěstoval ve svých zahradách v Salonách zeleninu a z vývoje římského světa dostal deprese: jeho reformy se zčásti zhroutily. Rozhodl se po pozvánce na svatbu Constantinovy sestry Constantie s Liciniem do Mediolana, kterou odmítl. Constantinus s Liciniem mu pak vyčetli, že drží s Maxentiem a Maximianem a Diocletianus tušil, že by tak jako tak následovala smrt, viz rok 313, o nepřátelství Constantinově viz rok 305. 

 

V Africe potlačeno povstání L. Domitia Alexandra (od 309; t. r. je nejzazší datum, spíše zlikvidováno již roku 309). Maxentius poslal vojsko s flotilou v čele se svým praefectem praetorio Rufiem Volusianem a s ním ve válce zkušeným vojevůdcem Zénou, Alexandrovo vojsko z bitvy prchlo a usurpátor byl jat a uškrcen. Maxentius na to uspořádal hon na Alexandrovy příznivce či alespoň na podezřelé, kteří v lepším případě přišli o majetky. Karthágo bylo přitom vypleněno a na to uspořádal v Římě triumf. Pak se chystal na Constantina, sbíral armádu, ale ten ho předešel, viz rok následující. Poničené velkoměsto obnovil do staré krásy Constantinus I.

Je pravděpodobné, že někdy v této době se mezi domorodou africkou populací, tedy mezi Púny a částmi Berberů, zdvihl organisovaný odpor proti vládě, který vyústil v řádění fanatických křesťanů zvaných agónisticí, tak ze strany dónátistů nebo circumcelliónés, jak brigantům říkali dobří katolíci; viz rok 344.

 

V Číně zemřel regent státu Západní Ťin/Xi Jin S'ma-Jüe/Yue, viz rok 290. Ve válce proti expandujícím Hunům a dalším nomádům ze severu a severozápadu se nedokázali Číňané prosadit. Období let 304 - 439 nazývají érou "šestnácti států pěti barbarů", jimž se říkalo wu/"nesrozumitelní", resp. wu chu/hu, pět barbarů: Siung-nu/Xiongnu, asi předkové Mongolů a Mandžuů Sienpej/Xianbei, Čchiang/Qiang, kteří žijí dodnes v S'-čchuanu, Ťie/Jie a Ti/Di; z nich nejmocnější byli Siung-nu/Xiongnu, Hunové. Viz rok 216 a 304.

Hunové drželi celé Šan-si/Shanxi a založili roku 304 stát (Dřívější) Chan Čao/Han Zhao zvaný též Severní Čao se sídelním městem Pching-jang/Pingyang. Zvolili si císařem Liou Jüana/Liu Yuan, o jehož předcích viz rok 188. Roku 310 Liou Jüan zemřel a na jeho místo zvolili Hunové jeho syna Liou Cchunga/Liu Cong (zemřel roku 318), když zavraždil svého bratra, aby neměl konkurenci. Cchung se pustil do závěrečné fáze války s Číňany, v květnu 311 je Hunové porazili v poli a v červenci obsadili téměř nehájené sídelní město Ťinů Luo-jang. Strašlivě ho vyplenili, na třicet tisíc lidí povraždili včetně klanu S'-maů a císaře Chuaje jali.

Bylo to poprvé v historii, kdy nepřítel přišed ze zemí mimo císařskou Čínu dobyl hlavní město říše a zajal jeho vládce. Hunové/Xiongnu Chuaje drželi v zajetí, nicméně roku 313 ho zavraždili i se zbytkem příbuzenstva.

Jeho nástupcem a posledním z vládců Západních Ťinů/Si Ťin byl Wuův vnuk S'-ma Je/Sima Ye (13) proklamovaný pod jménem Min-ti/Mindi ve starém sídelním městě Čchang-an. Po třech letech se však musel vzdát a později byl Huny popraven. Tím zanikl stát Západní Ťin a od roku 317, viz, čínská státnost pokračovala jako dynastie Východní Ťin/Dong Jin, Tung Ťin (do roku 420).

Hunský stát Čao trval do roku 431, kdy porážkou, zajetím a rok na to popravou posledního z vládnoucích Hunů v Číně Č'-fena/Zhifen neboli císaře Che-liena Tinga/Helian Ding skončil poslední vývojový stupeň státu Čao zvaný Sia-kuo/Xiaguo založeného roku 407 Liou Popoem/Liu Bobo z hunského kmene Tchie-fu/Tiefu (zemřel roku 425).

Jak "čínští" Siung-nu/Xiongnu, tedy Hunové, souviseli s Huny n. Hunny "západními/evropskými", nelze jednoznačně sdělit. Čínské prameny totiž označují kdejaké cizáky slovem Siung-nu, nemusí to vždy být naši Hunové. Nicméně nomádi, kteří se po Č'-č'ho porážce Číňany pustili Střední Asií na západ, byli též označování jako Siung-nu neboli Hunové, řec. a lat. Únnoi, Hunni n. Chunni. Zcela jistě to nebyl geneticky monolitický lid, ale jejich jméno se stalo označením sběrným pro všechny zúčastněné nebo podrobené národy, spíše označení "státní" než ethnické. Proto je asi též lepší psát "čínské" Huny s jedním "n", "západní" se dvěma.         


***********************************************************
312. 
Ol. 272, 4

623 SE
559 AE
neznámý
a. u. c. 1165
Imp. Caesar Constantinus Augustus II a Imp. Caesar Licinius Augustus II
v Římě: Maxentius IV

***********************************************************

V Orientu trávil Maximinus Daia na tažení v Armenii proti Tíridátovi III., který proklamoval křesťanství státním náboženstvím už roku 301, viz tam; nic bližšího o příčinách války nevíme. 

 

Na Západě na jaře v tažení na Maxentia překročil Constantinus I. s armádou čtyřiceti tisíc vojáků z Británie, Gallií a Germánií Alpy (jiný zdroj jich chtěl napočítat devadesát tisíc a k tomu osm tisíc jezdců). Ve dvou bitvách na severu Itálie a ve třetí pod branami Verony porazil početnější vojsko Maxentiovo, jemuž velel jeho praefectus praetorio Ruricius Pompeianus, který v boji padl (nejvyšší údaj praví, že měl k disposici osmdesát tisíc italských vojáků, k tomu čtyřicet tisíc z Afriky, k tomu ze Sicílie, prý dohromady 170 tisíc mužů pěchoty a osmdesát tisíc jezdců!).

Maxentius se neopevnil v Římě, ale osobně vyrazil do pole. Dorazil s vojskem až k osadě Saxa Rubra/"Červené skály" několik mil před Římem (dnes součást Města), odtud se však vrátil. 27. října/a. d. vi. kal. nov. v bitvě na Mulvijském mostu Constantinus zvítězil. Maxentia při přechodu Tiberu shodil kůň do vody a augustus utonul; jeho naděje na dlouhý imperiální život skončily na den přesně po šesti letech. Podle jiné verse se pod ním prolomil jím zbudovaný lodní most, který dal uprostřed inženýry narafičit tak, aby se uvolněním kolíků snadno pod útočícími constantinovci rozestoupil a oni spadli do řeky. Viz k bitvě a co jí předcházelo rok následující. Tím skončila osmá občanská válka imperiální éry vedená od roku 306; viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276 a 284.

Roku 2005 se při vykopávkách na Palatinu nalezly panovnické insignie Maxentiovy zjevně ukryty kdysi před zraky vítězů. Je to ojedinělý nález v historii římského státu. O pověsti spojené s bitvou na Mulvijském mostu viz rok následující.   

 

Constantinus I. se stal jediným vládcem Západu. Maxentiova manželka, Galeriova dcera Valeria Maximilla, nobilissima femina/"žena velevznešená", vzápětí zmizela z historie. Jejich syn M. Valerius Romulus (narozený c. 294), nobilissimus vir a dvojnásobný konsul (nebylo mu ještě dvacet), zřejmě už roku 310 nežil. Zkazky o tom, že měl Constantinus před bitvou sny o Ježíšovi a kříži, dal do oběhu křesťanský autor Eusebios z Kaisareie v Životopisu blaženého císaře Constantina/Bios tú makariú Kónstantínú tú basileós, viz rok následující.

Senát zasvětil nyní po válce všechny stavby podniknuté Maxentiem Constantinovi. Maxentius nebyl v oblibě, neboť mimo jiné při hašení chrámu Fortuny došlo ke krvavým nepokojům, během nichž praetoriáni povraždili na šest tisíc Římanů, srov. rok 311. Poněvadž titíž praetoriáni stáli při svém augustovi věrně až do konce, vítěz gardu bez náhrady rozpustil a jejich kamenné ležení postavené za Tiberia zrušil. Existovali jako osobní armáda principů a dominů od Augusta.

Funkci jejich velitele praefecta praetorio/řec. aulés hyparchos však Constantinus neodstranil, ale omezil pravomoce: když neměli vojáky, přišli o vojenské kompetence a jejich úřad se proměnil v nejvyšší civilní správní orgán mimo dvůr: snad by bylo od tohoto okamžiku vhodnější je namísto velitele praetorské gardy nazývat šéfy praetorského správního úřadu. Praetoriány nahradil novým sborem sestavovaným z vojáků římských i Neřímanů, scholae palatinae.

Od dob Diocletianových měla každá tetrarchie svého praefecta praetorio, viz rok 293: Orientis (všechny země za Bosporem), Illyrici, Italiae et Africae a Galliae (vše na západ od Itálie), všichni praefecti fungovali ještě s velitelskými pravomocemi. Konstantinem oktrojovaní praefecti fungovali ve stejném počtu, od jeho syna Constantia II. (po roce 337) až do definitivního rozdělení říše roku 395 existovaly tři praefectí praetorió: Orientis (kam spadaly thrácké provincie, anatolské, syrské a Egypt), Italiae, Africae et Illyrici a Galliae (též formulováno jako praef. pr. per Gallias, Illyricum, Orientem etc.). 

Constantinova reforma z t. r. nebo až z let pozdějších (c. 320?) převedla vojenství do rukou nové armádní velitelské funkce magister militum/řec. stratélatés. Viz rok 304 a 327.

Poněvadž se Segusio, správní středisko Kottijských Alp/Alpes Cottiae, přidalo k Maxentiovi, dal město Constantinus I. rozbořit.