179.

Ol. 150, 2

133 SE

69 AE

(Menedémos I.)

a. u. c. 575

Q. Fulvius Flaccus (syn Q. Fulvia, srov. předešlý rok) a L. Manlius Acidinus Fulvianus

************************************************************

Koncem září se mohl poprvé stát stratégem spolku Achajů Kalikratés (viz ale předešlý rok). Stratégem Aitólů se stal Pantaleón. Posledním domácím tágem Thessalů byl t. r. Fýrínos z Gomf. Následujícího roku byla Thessalie opět v personální unii s Makedonií (srov. rok 195). Pak byl tágem až do svého konce makedonský král Perseus.

Achaj Kallikratés, syn Theoxena z Leontia, Lykortův protivník, odešel jako diplomat spolku do Říma: stal se z něho největší exponent Říma v Helladě, moderně bychom řekli arcikolaborant. Římané rozhodli o návratu vyhnanců do Sparty, o obnovení hradeb města, které ovšem už stály (viz rok 184), a o opětném zavedení lykúrgovské ústavy, Achaji zrušenou roku 188. Vděční exulanti/Lakedaimonión hoi fygontes hypo tyrranón postavili Kallikratovi v Olympii sochu za to, že jim návrat vyjednal, že je usmířil s ostatními Sparťany a že obnovil původní vzájemné přátelství, rozumí se asi se spolkem/kai eis tán ex archás e[úsan] fil[ián apo]katastanta (sc. Kallikraté). Srov. rok 188, kde o označení "tyrannové" v této souvislosti. 

Bastarnové, dlouho spojenci Makedonců (srov. roky 194 a 184), vpadli Filippovi V. do Thrákie; podle jiné staré interpretace tažení byli Germáni z oblastí severně od Istru Filippem pozváni, aby se usadili v Dardanii, kterou si dobudou, a nahradili tradičně její Makedonům nepřátelskou populaci. Bastarnové táhli podél pobřeží, pak směřovali do Filippúpole, a protože byli bez proviantu, plenili. Když se pokoušeli dostihnout Thráky, kteří před invasory utekli ze svých sídel a uchýlili se na velevysokou horu Donuku polohy dnes neznámé, srov. o tom v indexu s. v. a roku 181, udeřila na postupující Bastarny děsivá bouřka a do přívalů deště přišel i protiútok Thráků. 

Zde se národ rozdělil: polovina se s rabováním Thrákie vrátila do svých území při Dunaji, druhá polovina, kterou vedl vládce Bastarnů Klondikos, se pustila do Dardanů a usadila se na jejich území; bylo to na třicet tisíc lidí. Viz jejich válku v následujících letech do roku 176. • Klondikos a níže jmenovaný Kottón, vůdce asi první části Bastarnů, jsou pravděpodobně prvními z Germánů, jejichž jména historie uchovala, viz ještě rok 168.

Filippos V., který obvykle využíval Bastarnů na svých thráckých taženích, svou výpravu proti nim nedokončil. Podle jiného výkladu situace začali Bastarnové loupit až po smrti králově, když viděli, že se osidlovací plán nedokončí. Zřejmě koncem září zemřel po krátké nemoci v Amfipoli. Narodil se roku 238, králem od roku 221. 

Perseovský spiklenec, písař Xychos falšující dopisy korunnímu princi, viz rok předešlý, přiznal předtím v zimě v Démétriadě králi, že se podílel na vraždě Démétria (III.) zosnovovanou Perseem a že jeho společníci v plánu byli stratégové Apellés a Filoklés, který lapen se rovněž přiznal; podle jiné verse se dal raději umučit, než aby cokoli přiznal (Apellés unikl do Itálie, ale když dosedl Perseus na trůn, vrátil se a nový král ho dal zabít).

Mezi palácové spiklence patřil i Filippův osobní lékař Kalligenés, který královu smrt utajil a nejdříve informoval Persea, aby mohl hned jednat proti Antigonovi, královu oblíbenci v posledních dnech života, viz rok předešlý.

Filippovým nástupcem se stal jeho prvorozený syn Perseus (nenarozen však v purpuru, viz roky 212 a 183 nn.; vládl do roku 168). Prvním Perseovým „vladařským“ skutkem bylo zavraždění Antigona, syna Echekratova, synovce krále Antigona III., jemuž Filippos důvěřoval na nejvyšší míru a jemuž údajně chtěl přenechat vládu nad Makedonií (viz předešlý rok).

Během Perseova tažení v Thrákii obcházel Filippos svá města a doporučoval Antigona do přízně Makedonů. V době králově smrti v Amfipoli nebyl Antigonos po jeho boku a o skonu krále se dozvěděl od lékařského zloducha dříve Perseus než Antigonos, který dohlížel na tažení Bastarnů a s jejich vůdcem Kottónem byl na cestě za Filippem, aby král potvrdil dohodu o násilném osídlení Dardanie. Antigonos tedy neměl šanci Perseovi uniknout. Jako jeho otec, šel Perseus z války do války, ale také uměl získávat příznivce jako Filippos zamlada, viz rok následující. 

 

Král v Pontu Farnakés I. obnovil smlouvu o přátelství s Chersonésem v Tauridě a s vládcem Sarmatů Satalem či Gatalem, resp. Galatem (srov. rok 181sq.).

 

V Hispániích praetor Ti. Sempronius Gracchus, otec reformátorů Gracchů, zbavil na poslední chvíli obléhání římského spojence Caravis/Karauis, před nímž se usadilo na dvacet tisíc Keltibérů v jakési domácí válce. Říman o svém příchodu neměl šanci obležené informovat, ale Kominios, jeden z jízdních velitelů/hílarchos domorodých spojenců, přišel s nápadem, že se do města dostane. Ibér se vmísil se mezi pícující Keltibéry, dostal se do ležení a odtud do Karavi a obleženým zvedl náladu. Gracchus dorazil třetího dne a obléhatelé utekli. 

Vyslanci obyvatel Komplegy, města/oppida o dvacet tisících hlavách, za Gracchem přišli do ležení, aby o čemsi vyjednávali. Znenadání však praetora napadli, Gracchus utekl a v táboře vypukl chaos. Komplegané se pustili do loupení, avšak Římané se mimo ležení rychle zorientovalia sešikovali. Zaútočili pak na vlastní ležení, Keltibéry v něm pobili a snadno pak dobyl a vybil též Komplegu, což je snad jiné nebo mylně uvedené jméno pro Contrebii, sídelní město Carpetánů, viz rok 181. Její půdu rozdělil mezi nové osadníky; nevíme však, jaké, asi keltibérské. 

Po svém vítězném tažení v Přední Hispánii, kde dobyl mimo jiné Mundu, zmocnil se města Certimy, jejíž obyvatelé slíbili zaplatit 2,400 tisíc séstertiů (?) a poslat sloužit k římské jízdě čtyřicet svých urozených mužů. Certimští si při obléhání města vyžádali čas na sjednání spojenectví s dalšími Keltibéry, což jim Gracchus povolil (!). Když po několika dnech do římského ležení dorazilo deset vyslanců, požádali o přehlídku legionářů v plné zbroji. Udělalo to na Keltibéry dojem a všem svým obleženým soukmenovcům vzkázali, že jim pomoc nepřinesou. 

Od Certimy táhli Římané proti keltibérskému ležení u města Alky, odkud byli vyslanci jednající s Gracchem před Certimou, a v prudkém útoku na na zahynulo devět tisíc Keltibérů, 320 jich bylo zajato a s nimi 112 koní; Římanů padlo 109. Pak legie plenila kraj a když se vrátili k Alce, aby ji obléhali, brzy se jim vzdala. Mezi zajatci byli též synové carpetánského knížete Thurria i jeho dcera. Když se o tom dozvěděl, Thurrius přijel do římského ležení a sjednal mír, který vydržel pravděpodobně až do roku 154. Jeho osobní cenou bylo to, že za osvobození svých dětí musel sloužit se svou družinou v římské armádě.

Ergavika se po těchto událostech sama vzdala, ale brzy měli Římané na krku revoltu v krajích, které právě pacifikovali. Na úpatí pohoří Chaunus v třídenní úporné bitvě Římané porazili Keltibéry, jichž padlo 22 tisíc a jen tři sta zajato a získán zhruba stejný počet koní.

Praetor L. Postumius Albinus v Zadní Hispánii válčil s Lúsítány a dvakrát v létě porazil Vakkaje a zlikvidoval domorodých bojovníků 35 tisíc a zmocnil se jejich ležení. Ti. Sempronius i L. Postumius po návratu do Říma 3. a 4. února 178 (předjul.) drželi triumf, srov. rok 181. Ti. Sempronius s sebou přivezl v kořisti čtyřicet tisíc liber stříbra, L. Postumius polovinu. 

Gracchus založil v Keltibérii roku 179 na místě vaskónské  obce Ilurcis osadu Gracchuris/Graccurris, první římskou v Poebří a zjevně také první město, kdo ho osídlil, nevíme, jemuž dal Říman své jméno. Za Tiberia byla municipiem s latinským právem a vlastní ražbou. Gracchův nástupce v Přední Hispánii M. Titinius Curvus, srov. o něm roku 171, válčil rovněž úspěšně, ačkoli to vypadalo, že Gracchus provincii pacifikoval (kdesi se dal ošálit Vakkaji, kteří se převlékli do žeských šatů, a při dobývání vozové hradby byl nemile zaskočen a Římané s ním zahnáni). O činech M. Titinia víme pouze tolik, že za ně roku 175 v Římě triumfoval. 

Konsulem Q. Fulviem opět pacifikována neklidná část Ligurie, vzdalo se mu 3200 Ligurů a do hor umístil strážní posádky (srov. ale nové boje roku 177). Držel nad nimi triumf, ačkoli k tomu ani nebylo důvodu; na rozdíl od triumfu, který na den přesně slavil loni po návratu z Hispánií, tedy 11. března (předjul.). Jeho kolega v úřadu L. Manlius nic pozoruhodného v Ligurii nevykonal.

Záalpští Keltové opět žádali v Itálii o půdu a římský protektorát, ale znovu byli senátem odmítnuti; viz roky 186 a 181 a už rok následující. Konsul Q. Fulvius za to jejich předáky "potrestal", jak a kde, nevíme.

V Římě byla dostavena na foru basilica Fulvia-Aemilia censorem M. Aemiliem Lepidem a jeho kolegou M. Fulviem Nobiliorem, vítězem nad Aitóly. Byl zasvěcen (29. června?; viz rok 14) chrám Hérákleův a Mús, který dal postavit L. Aemilius Regillus. Za chrámem Naděje/Spei zasvěcen chrám Apollónu Lékaři/Medikovi a zřízeno forum piscatorium, Rybí trh. Q. Fulvius začal se stavbou prvního kamenného mostu přes Tiber, pons Fulvius, ale dožil se vystavění jen dvou pilířů (pouze pilíře byly kamenné, ostatek ještě dřevěný).

Celokamenný most včetně oblouků byl dokončen až roku 142 (viz tam) P. Corneliem Scipionem Africanem, tehdejším censorem s L. Mummiem, jako pons Fulvius-Aemilius. • Nejstarším mostem v Římě byl dřevěný most kolový (pons sublicius) dostavěný etruskými inženýry za krále Anca Marcia jako první most na dolním toku Tiberu.

Censura M. Fulvia Nobiliora a M. Aemilia Lepida, padesátá v pořadí, kteří se celý život nesnášeli ale loni při nástupu do úřadu si v senátu podali ruku, zavedla nová portoria a vectigalia, cla a daně na silnicích, mostech a z užívání státní půdy. Řadu chrámků, jichž se zmocnili soukromníci, vrátili do správy státu. M. Aufidius, který měl pronajatou strážní službu Capitolia/tútélae Capitólió redemptor, odhalil a zveřejnil, že štíty s obrazy předků/clupeí, které tam byly umístěny, nejsou zlaté, ale pouze stříbrné. Kdo co a jak předtím zaonačil a jaký z toho byl zisk, nevíme. Třásla se prý t. r. opět v Římě zem, ale škod to nepřineslo žádné. 

 

V Číně se narodil konfuciánský filosof Tung Čung-šu (zemřel roku 104) a nejznámější básník doby Chan S´-ma Siang-žu (zemřel 117).

 

************************************************************

178.

Ol. 150, 3

134 SE

70 AE

(Filón)

a. u. c. 576

M. Iunius Brutus a A. Manlius Vulso

************************************************************

Stratégos Achajů Kallikratés prosadil vedle návratu všech exulantů do Sparty rovněž návrat všech emigrantů do Messénie a prosadil tak vůli Římanů, kterou přinesl s sebou ze své první římské cesty (viz předešlý rok, srov. rok 182). Jméno následného stratéga spolku Achajů pro rok 178/177 neznáme. Stratégem spolku Aitólů se stal prořímský politik Lykiskos ze Stratu.

V Thessalii se chopila moci promakedonská strana, která obnovila personální unii s Makedonií. Jak k tomu přišlo, nevíme (srov. rok předešlý nebo 195).

Král Perseus poslal do Říma delegaci, jejímž jediným úkolem bylo dosáhnout uznání své vlády u senátu: stalo se s tím, že bylo obnoveno spojenectví z otcových časů. Vyslance do Říma poslali i Dardanové, kteří měli v plánech Filippových zmizet ze světa, viz rok předešlý, a stěžovali si na Bastarny, Skordisky a Thráky. Senát už ale měl další kroky rozmyšleny. 

Na tajný popud Římanů se proti Perseovi se zbraní v ruce vypravil kníže thráckých Sapaiů (Sapaioi z pohoří Pangaion) Abrúpolis. Před Amfipolí byl ale Makedony poražen a zahnán; viz dále rok 173, kdy nejpozději byl Makedony ze svého panství vyhnán. O vítězství vypovídá dedikační nápis s válečnou kořistí, kterou král a občané Amfipole zasvětili Artemidě Tauropolos.

Na jiné frontě se Perseus uvedl naopak velmi vstřícně. Vůči hellénským státům vedl přátelskou politiku a podporoval všude všelidové/démokratické politiky, rozumí se že protiřímské. Brzy získal stoupence všude po hellénském světě. Doma slíbil beztrestnost všem, kteří uprchli ze země jako odsouzení dlužníci i jako vlastizrádci, a navrácení majetků. Osobně se vyhýbal pitkám a neměl žádné skandálky se ženami, opak svého otce.

O tom, že Perseus byl mezi Hellény úspěšný, prozrazuje usnesení hieromnémonů z t. r. v Delfách, mezi nimiž jsou též dva zástupci Perseovi (ale žádný Aitól). Hieromnémoni topograficky vymezili na posvátné půdě pastviny pro svatá stáda krav a koní se zákazem pastvy pro dobytek soukromníků (výčet států apollinské amfiktyonie viz v indexu s. v.).

T. r. vyznamenali Delfští za setrvalou náklonnost vůči sobě attickou Tetrapoli vavřínovým věncem a její tři vyslance pohostili v prataneiu. Zcela privátní je záznam na stéle z apellaia/listopad-prosinec t. r., kdy jistý Asandros z Berroie svěřil do péče Apollónovi Pýthijskému služebné děvče Euporii/paratithési tó Apollóni tó Pýthió eleutherán em parathéké Euporián vyplativši se/katabeblékyián na svobodu dvěma sty alexandrijskými drachmami, nicméně musí Asandra doprovodit zpět do Makedonie, aby svobody dosáhla/symparapempsató de Asandron eis Makedonián kai estó hútós eleutherá.

Přestože smlouva o manumissi neobsahuje dovětek o dalším setrvání ve službě/paranomé, lze tušit, že Euporiá po Asandrově boku žila dál, nyní nikoli již jako služebná/paidiské. Odkud vzala peníze, není známo.      

 

V říši na Bosporu věnovala královna Kamasaryé Filoteknos Apollónovi v Didymách velký zlatý obětní dar (jiné informace o dějinách její vlády z této doby neexistují).

Lykové a město Xanthos, které bylo sídelním městem spolku Lyků, do něhož se spojilo 23 měst, opět povstali proti Rhodským (srov. rok 180). Lykové poslali vyjednavače do Říma a k Achajům. Rhodští ale brzy povstání potlačili (viz následující rok). Po vyslechnutí stížnosti Lyků na Rhoďany, že se je snaží zotročit, senát své rhodské spojence písemně varoval, aby se nechovali k Lykům jako k poddaným, ale jako ke svým spojencům, "jako jsou spojenecké státy pod protektorátem římského lidu/ut in dicióne populí Rómání cívitátés sociae sint" (srov. rok 188). 

 

Seleukos Filopatór zasnoubil svou dceru Láodiku V. za krále Persea. Z tohoto manželství pocházejí syn Alexandros a jedna dcera (srov. rok 167 a 162). Za Perseova syna bývá pokládán i Filippos, který s největší pravděpodobností byl jeho vlastní bratr, tedy syn Filippa V.; Perseus ho za svého syna adoptoval a zacházel s ním jako s dědicem trůnu (srov. podobný vztah za vlády Filippa V. k Perseovi a Démétriovi). O dětech krále Filippa V. a jejich matkách viz rok 212.

Láodiké V. byla dcerou Filopatora s Láodikou IV., která žila od roku 196 čtyři léta v bezdětném manželství s Filopatorovým starším bratrem Antiochem (srov. rok 192). Podle jednoho babylónského kronikářského záznamu zemřela Láodiké IV. v červenci/srpnu 182, podle řec. nápisu ze Sús byla roku 177 ještě živa, viz rok 222.

Byla i v tomto případu řeč o dvou různých Láodikách? Kdo má pravdu a kolik vůbec žilo kdy Láodik? Ke zvýšení chaosu přispívá domněnka nikde v pramenech nepodložená, že totiž Seleukos si nevzal svou sestru Láodiku IV. Seleukovskou, ale nikde nezmiňovanou Láodiku, dceru prý Filippa V. Proto měl jeho syn antigonovské jméno Démétrios (I.) a touto cestou se do seleukovské dynastie dostalo později též jméno Filippos (?).

Ze září t. r. pochází korespondence Seleukova se svým ministrem Héliodórem/ho epi tón pragmatón. Oslovuje ho titulárně svým bratrem a oznamoval mu, že v zájmu bezpečnosti obyvatel království a zajištění kultovních záležitostí v Koilé Syrii a Foiníkii jmenoval jistého Olympiodóra, muže oddaného dynastii, aby na to dohlížel. O jakou funkci a s jakými pravomocemi šlo (archiereus?), nevíme. Nalezená stéla z Marisy obsahuje králův dopis, na němž je datace zničena, a přeposlání králova dopisu Héliodórem jistému Dorymenovi dne 22.  gorpiaia 134 SE/září 178, který přípis přeposlal o den později jinému, rovněž neznámému Diofanovi (byli to stratégos a eparchos?). Srov. možné souvislosti s neklidem v Palaistíně roku následujícího. 

V Athénách 9. pyanepsiónu archonátu Filónova/říjen 178 rada a lid shromážděný v divadle rozhodli o nějaké poctě pro Antiocha (IV.), který s nimi od roku 187 do roku 175 žil, poněvadž "zdědil náklonnost svých předků vůči lidu". Druhá polovina stély s usnesením je ztracena.  

 

Římanům vypukla válka v Istrii, kterou snadno ukončili (viz následující rok). Istry pod vedením knížete Aepulona posílili u Aquileie záalpští Keltové (Bojové?) v počtu tří tisíc mužů pod Catmelem, zřejmě bratra a spoluvládce nórických Keltů s latinisovaným jménem Cincibilis (srov. rok 169, o Nóriku viz v indexu, s. v.).

V přepadu u řeky Timavus v lokalitě u ústí do moře zvané Timavské jezero/lacus Timavi zprvu Istrové dobyli tržiště a slabě střežené konsulského ležení, vojáci prchli k moři (pokřik: "ad mare") k deseti lodím duumvira C. Furia, který měl operační základnu v Anconě (jeho kolega v úřadu L. Cornelius Dolabella měl na starosti jadranskou oblast mezi Tarentem a Anconou). Hysterčtí vojáci se pustili do námořníků, došlo na úmrtí. Mezitím se Aepuló uvelebil s přáteli k hostině a Istrové vypili, co se v táboře našlo. 

Římané, zčásti beze zbraní, se vzápětí reorganisovali a vedení konsulem A. Manliem Vulsonem se vrátili: opilé vítěze hodující v římském táboře snadno zničili, když jejich spánek přešel ve smrt (somno mors continuata est, jak Livius). Zajatce nebrali a Istrů ten den zahynulo osm tisíc, Římanů 237. Aepuló/Epuló unikl jen tak tak.

Po první zprávě o isterském útoku se začaly konat v Římě odvody, druhý konsul M. Iunius sebral posily a z Ligurie přešel do gallské provincie na pomoc Aquileji: Istrové se stáhli a M. Iunius přezimoval společně s A. Manliem v Aquileji. 

Na Sardinii přepadli Ilijci znovu Římany, jejich protiúder přišel až roku 177 (srov. rok 181). Praetor T. Aebutius psal senátu, že obrana ostrova byla oslabena morovou ranou, která postihla i vojenské oddíly, a že se drží již jen města.

V Římě t. r. zničil požár části fora a s nimi Venušin chrám. Zhasl naopak věčný oheň ve Vestině chrámu a na příkaz pontifika maxima M. Aemilia Lepida, prapraděd triumvirův, v úřadu od roku 199, byla službu konající vestálka, jméno nešťastnice neznáme, umrskána.   

 

************************************************************

177.

Ol. 150, 4

135 SE

71 AE

([ ... i]ppos II.)

a. u. c. 577

C. Claudius Pulcher a Ti. Sempronius Gracchus

************************************************************

Koncem září se stal stratégem spolku Aitólů opět Níkandros. Boiótarchem pro tento rok byl Eureás (pak je v seznamu boiótarchů opět mezera až do roku 171).

Na jaře byla v Makedonii slavena svatba Láodiké V. s králem Perseem (srov. předcházející rok). Nevěstu ze Syrie dopravili Rhodští, protože ani Seleukovci, ani Antigonovci neměli již dlouho v této době v egejské oblasti na základě mírových smluv s Římem právo mořeplavby! Zpět vezli bohatě osobně odměnění plavci z Héliova ostrova dřevo z makedonských lesů vhodné na stavbu lodí - do Syrie. Všeobecně byla ovšem tato rhodská služba cítěna jako protiřímský čin, za který brzy velmi draze zaplatili.

Později, asi někdy před rokem 172, provdal Perseus svou sestru Apamé (IV.) za krále Prúsiu II. Posléze provdal ještě svou druhou sestru, která nám zůstala bezejmenná, za knížete thráckých Odrysů Térea IV. Jejich synem by mohl být Andriskos, pozdější Filippos VI. (srov. rok 149?).

Na žádost vyslanců Dardanů, kteří si loni přišli do senátu stěžovat na vpád a válku s germánskými Bastarny, Římané rozhodli o vyslání senátní komise v čele s A. Postumiem Albinem k Perseovi, jeho bastarnskému spojenci (?), viz dále rok následující. Dardanové a vyslanci z Thessalie v zimě na rok 176 líbivě v Římě tvrdili, že mají větší strach z Persea než Germánů.   

V létě dorazili do Říma vyslanci Xanthských vedení Níkostratem, aby si stěžovali na brutalitu Rhodských, viz rok předešlý. Byli předtím v Acháji, výsledek jednání neznáme. Senát potvrdil, jako revanš za rhodskou angažovanost na makedonsko-syrské svatbě, že Lykové nejsou darovaní poddaní Rhodských, ale jejich spojenci (viz ovšem rok 189). Jak toto rozhodnutí přispělo k poměrům v poražené Lykii (viz předešlý rok), nevíme, ale Rhodské, stavovskou republiku s širokými obchodními zájmy, to vystrašilo.

Římský pohlavek nebyl jen za Láodiku, viz rok minulý, za jejíž přepravu dostal každý z rhodských námořníků od Persea zlatou čelenku (popř. škrabku na setření oleje, stelgis/stlengis chrýsé, asi praktičtější). Makedonec tehdy hlavně daroval ostrovanům hodně dřeva na stavbu nových lodí a Rhodští s novou flotilou hrdě cvičili, když dorazili vyslanci z Říma. Proto hned do Itálie odcestoval Lykofrón, aby v senátě vysvětloval rhodské stanovisku v lykijké otázce. 

  

V Palaistíně byl králem Seleukem vyhnán z úřadu a Jerúsaléma velekněz Oniás III. (hebr. Chónijó; u moci od roku 208, srov. k tomu rok 182). Do čela židovské náboženské komunity se prodral jeho bratr Iásón (původně hebr. Jóšú'a/Jéšúa, řec. Iésús), který byl proseleukovský a držel se do roku 170 (srov. rok 173). Za velekněžství nabídl prý 360 talentů, šedesát talentů z ročních výnosů z daní a dalších sto že dá na hellénisaci Židů (podle jiné verse to bylo 3660 talentů!). O kapacitě chrámového pokladu v Jerúsalému viz rok 182, kde též podivuhodný příběh kolem něj. 

Konservativní Oniás se vypravil do Antiocheie osobně u krále intervenovat, ale Iásonova finanční nabídka byla vyšší a po smrti Seleuka IV. o dva roky později nový panovník Antiochos IV. rovněž potvrdil Iásona. Filhellénský proseleukovský reformista Iásón hellénisoval mladé Židy, v Tyru založil čtyřleté hry a tyrskému Hérákleovi daroval tři tisíce drachem. Mimo jiné v Jerúsalému postavil gymnasion a pod jménem Antiocheia založil "polis", za jejíž občany vybíral přední hellénisované Židy.

 

Po přezimování v Aquileji pokračovali na jaře v Istrii konsulár A. Manlius Vulso s kolegou v úřadu M. Iuniem ve válce z roku 178. Vytáhli do Istrie, plenili kraj a znovu obyvatele krvavě porazili v polní bitvě: Istrů padlo na čtyři tisíce. Oba pokračovali v akcích a odmítli předat velení novému konsulu C. Claudiovi, který ve spěchu, aby o něco nepřišel, zapomněl v Římě své liktory a další insignie moci, dokonce obětovat před výpravou. V ležení obvinil na shromáždění vojáků konsuláry z loňských chyb, ale ti se mu vysmáli stejně jako řadoví vojáci: chlapíka, který se vypravil do války bez sakrálních náležitostí nerespektovali.

C. Claudius se vrátil do Aquileie a odtud hbitě do Říma, vykonal tam náležitosti a raketově se vrátil do Aquileie, kde ho čekali nově odvedení legionáři. Manlius s Iuniem mezitím začali obléhat Nesactium, ale to již se dvěma novými legiemi dostavil C. Claudius a dokončil započaté obléhání isterské metropole. Odvedl tok řeky zpod jejích hradeb a zoufalí Istrové bez přístupu k vodě začali pobíjet své rodiny a sebe navzájem.

Město bylo vyvráceno, kořist C. Claudius rozdal vojákům, kníže Aepuló se probodl mečem. Prodáno do otroctví bylo 5623 Istrů. Istrové z velké části zotročeni, kmenové dali rukojmí, vyvrácena i města Mutila a Faveria. Banditismus na severním Jadranu výrazně poklesl. Senát poslal do relativně malé istrijské války dvě čerstvé legie po 5200 mužích a třech stech jezdcí a k tomu dvanáct tisíc latinských a spojeneckých pěšáků. Stejně silná armáda odešla válčit na Sardinii.

 

Hunové, čín. Siung-nu/v pchin-jinu Xiongnu, turkický či turkicko-mongolský kmenový svaz na severu území dnešní lidové Číny a Mongolska (srov. rok 200), dobyli pod Mo-tunem/Modun definitivně náhorní plošinu Ordos, nejvýchodnější sídla vnitřněasijského národa, jenž má v čínských pramenech označení Jüe-č'/Yuezhi a který je pravděpodobně identický s indogermánskými Tochary, jimž tehdy vládl klan nebo kmen Arsů či Arsenů.

Jiná označení pro Tochary v klasických pramenech jsou Asioi, Asiani, Pasianoi, více viz v indexu s. v. Rovněž Tocharové byli nomádové rozdělení do kmenů a klanů, jak dokladuje mnohost jmen pro tento národ. • Podle jiné, starší theorie, byli Jüe-č' kočovníci příbuzní Tibeťanům.

Tocharové žili od c. 2000 v Turfánské proláklině a na okrajích Tárímské pánve v královstvích známými čínskými jmény Ku-š'/pchin-jin: Gushi, po porážce Číňany někdy kolem roku 60 známo jako Ťü-š'/Jushi s centrem v Kúmúl/Qúmúl, čín. Cha-mi, a Krorán neboli Lou-lan, po čínském vítězství roku 77 přejmenovano na Šan-šan.

Hunové pod Mo-tunem si Tochary podmanili, resp. vyhnali je z jejich starých pastvin na Západ, ale ti brzy pod svým králem Čang-lunem (čín. verse jména) povstali. Hunové Tochary a jejich spojence zvané v čínských pramenech Wu-sun (identičtí s altajskými Skythy nazývaných u Hérodota Issédonové?) znovu porazili, když je do války vedl veliký chán, "syn nebes" (čín. čchan-jü n. šan-jü/chanyu) Ťi-ču alias Lao-šang (vládl 174-161; třetí tocharská válka, srov. rok 210 a 200), syn Mao-tunův/Mo-tunův.

Čang-lun padl a z jeho lebky pak hunský vládce pil: zvyk, jak se tvrdívá, přinesli Hunové do východní Evropy a praktikován byl především národy, kteří dorazili do svých evropských sídel ze skythských (ukrajinských a ruských) stepí, srov. v indexu pod oběti [stejný zvyk je však zaznamenán u skythských ethnik ještě před pátým stoletím]. Srov. však "primát" keltských Bojů doložený k roku 216, když zasadili lebku římského vojevůdce L. Postumia do zlata. První doklad "lebkových pohárů" je však z doby kolem roku 12.700 př. n. l., viz tam, a "hunský" zvyk je spíše jakési znovuobjevení starého obyčeje, viz v indexu s. v. oběti lidské.

Tocharové, jazykově kdysi patřící do stejné velké skupiny, jako většina dnešních Evropanů, viz v indexu s. v., se pak vydali z dn. Sin-ťiangu/dř. Východní Turkestán do Střední Asie. Jedna část, tzv. Malí Jüe-č', zůstali dílem kočovat v dn. provincii Čching-chaj a usadil se též na jihu Číny v dn. provincii Jün-nan, druhá část, tzv. Velcí Jüe-č', kočovali v okolí jezera Issyk-kul a kolem řeky Ili, odkud vyhnali jiné krajem žijící nomády (Wusun; viz rok 170). • Jiné označení pro tyto putující Tochary bylo Usiun či Usun, což je snad totožné s Asianoi (viz výše, srov. též rok 170, 130 a 100).

V létě t. r. Hunové vpadli za severní říšské hranice a plenili čínské území. Císař Wen se vykoupil velkými dary a po obnovení míru svých otců se opět nazývali Číňané s Huny "bratry". Nicméně Hunové loupili dál a ustoupili teprve před vojskem 25 tisíců (sic) jezdců poslaným Wenem. Roku 174, krátce před svou smrtí, se Mo-tun dal Číňany velkými dary usmířit. 

Když Hunové vpadli na říšské území roku 166, donutil je k ústupu nástup čínské armády s tisícem válečných vozů a jedním sto tisícem pěšáků a jezdců. O devět let později proti nomádům poslal císař vojsko ve dvou proudech po třiceti tisících mužích. Ve všech případech k polní bitvě s Huny nedošlo. Wen ještě jako vévoda z Taj/Dai měl zkušenosti s Huny, znal jejich zvyky, ale o rozsahu jeho válečných operací proti nim nevíme nic. 

 

************************************************************

176.

Ol. 151, 1

Thýmilos z Aspendu (první z Pamfýlie)

136 SE

72 AE

(Hippakos)

a. u. c. 578

Cn. Cornelius Scipio Hispallus (zemřel) a Q. Petillius Spurinus (padl)

cos. suff.: C. Valerius Laevinus

************************************************************

Hellas plná nespokojenců se sociálními a politickými poměry ve svých vlastech začala vřít. Perseus zrušil vyhnanectví všech Makedonců, kteří byli odsouzeni za dluhy nebo za přečiny vůči státu a povolil jim návrat domů. Antigonovec se stal protipólem římské politiky v Helladě orientované na konservativní velkostatkáře. V létě vypukly v Thessalii nepokoje a bouře proti prořímským aristokratům (lat. „optimátům“). Král Perseus uzavřel smlouvu o přátelství se spolkem Boiótů.

Na podzim se stal podruhé stratégem spolku Aitólů Eupolemos z Hypaty. Spolu s Archedámem (oba byli vítězi od Kynoskefal), Níkandrem, Hippolochem, Lochágem, Proandrem a Pantaleontem byl předákem promakedonské strany u Aitólů. Prořímskými předáky byli Lykiskos, Thoás (který se roku 181 vrátil z osmileté římské internace, která ho změnila) a Teisippos.

V Dardanii v zimě na rok 175 napadli Dardanové pod králem Monúniem Bastarny, jejichž thráčtí spojenci zimovali u sebe doma. Bastarnové Dardany opět porazili a pronásledovali, ale po bitvě se jiná část Dardanů, která netušila nic o prohrané bitvě soukmenovců, zmocnila bastarnského trénu a Germáni bez zásob byli nuceni ustoupit. Při přechodu přes zamrzlý Istros/Dunaj se pod větší částí vojska s veškerým doprovodem prolomil led a tím skončila bastarnská invase do Dardanie (od roku 179).

Na jaře dorazili k Perseovi římští vyslanci vedení A. Postumiem Albinem, cos. 180, a napomenuli krále, aby se držel spojenectví s nimi. Králova mise v Římě naopak měla senát přesvědčit o tom, že Dardanové si vymýšlejí, když Makedony obviňují z podněcování Bastarnů do války. Perseus byl jako bastarnský spojenec (alespoň formálně) totiž rovněž ve válce s Dardany, římskými spojenci, ale ta po katastrofě na Dunaji ustala (srov. rok 217 a 170).

Římané při průchodu Makedonií konstatovali, že že pevnosti a jejich posádky jsou všude připraveny, válečného materiálu je navezeno, vojáci vycvičeni. S tím se také vrátili do Říma, když důkazu o tom, že by Perseus nějak porušoval podmínky míru a spojenecké smlouvy. 

 

V Parthii zemřel král Arsakés IV. Friapatios (vládl od roku 191). Nástupcem se stal jeho nejstarší syn Arsakés V. Fraátés I. (vládl do roku 171). Friapatios měl tři královské syny: Fraáta I., Mithridáta I. a Artabána II. (o případném čtvrtém jménem Bakasis/Bagasis viz rok 155). 

 

V Alexandreji zemřela v době mezi březnem až květnem ve věku 28 let královna-matka Kleopatrá I. Epifanés zvaná Syrá/Syřanka (podle jiných údajů mezi 8. dubnem až 14. říjnem). Regentka za nezletilého syna od roku 181/0 byla dcerou Antiocha Velikého, sestrou Seleuka IV. a Antiocha IV. a matkou ptolemaiovských panovníků Filométora I., Euergeta II. a Kleopatry II.

Poručnictví za krále Filométora I. převzali Kleopatřin oikonomos Lénaios pocházející ze Syrie a Eulaios, pěstoun a eunúchos Filométorův. Dubleta ve vládě nezkušená, o to více zpupná. Eulaios dal dokonce razit měďáky a stříbrňáky se svým jménem. Dosavadní proseleukvský kurs se po smrti královny měnil v pravý opak, srov. rok následující, až roku 170 kulminoval ve válce. 

Krátce na to, někdy před 15. dubnem 175, se slavila svatba jejích dětí: deseti či jedenáctiletého krále Ptolemaia VI. Filométora I. s jeho sestrou Kleopatrou II. Filométór, která si později přibrala přízviska Euergetis a Sóteirá/Dobrodějná a Spásná. Ptolemaios VI. vládl od nyní s Kleopatrou II. jako Theoi Filométores I., tj. Bozi milující matku, a to do roku 170. • Smrt Kleopatry I. lze klást do roku 173 a svatbu jejích dětí do následujícího roku 172. 

Po smrti Kleopatry I. připadla Koilé Syrie Seleukovcům i formálně (srov. rok 200, 195 a násl., kde ukončena pátá válka syrská).

 

V Římě konsul Cn. Cornelius po návratu z latinských svátků konaných t. r. 5. května ochrnul, léčil se v cumských pramenech, kde záhy zemřel. Poněvadž při jedné z obětin lanuvijský úředník nepronesl v modlitbě povinná slova o "římském lidu Quiritů", rozhodli římští pontifikové, aby se latiar opakoval (stalo se 11. srpna s novým konsulem). Konsulská dvojice měla vůbec při nástupu úřadu výrazně špatné žertvy a oba také během svých konsulátů zemřeli, viz zde níže.

Zajímavým jevem byla nechuť tří zvolených praetorů odejít do svých provincií. V případě M. Cornelia Scipiona Malugenského dokonce do Zadní Hispánie, kde z válek s domorodci kynul zisk, stejně tak u P. Licinia Crassa, cos. 171, jemuž se nechtělo do Hispánie Přední a aby nemusel na Sardinii hromadil výmluvy M. Popillius Laenas. 

Pokračovaly nekonečné guerrillové boje v Ligurii. Procos. C. Claudius oblehl Ligury obsazenou Mutinu, viz předešlý rok, a třetího dne ji dobyl; následoval masakr osmi tisíc Ligurů. Konsul Q. Petillius konal v létě v Římě volby nového svého kolegy, jímž se 3. srpna stal C. Valerius. 13. srpna vytáhl Petillius na Ligury a C. Claudius mu předal velení nad armádou poblíž Mutiny v lokalitě zvané campi Macri, kam dorazil se svou armádou též druhý z konsulů C. Valerius.

Ligurové ze msty brutálně zmrzačili a povraždili zajatce, jichž se zmocnili nedávno v Mutině, pobili dobytek a vzteky rozbili všechny ukořistěné nádoby. Ve vítězné bitvě proti nim v hornatém terénu konsul Q. Petillius padl a s ním 52 Římanů; Ligurů pět tisíc.

Druhý konsul C. Valerius v nové bitvě znovu Ligury porazil a stal se dalším z vojevůdců, kteří nad nimi triumfovali, ačkoli je nepodrobili. Senát potrestal Petilliovu legii za to, že vojáci nezabránili smrti svého velitele rokem bez žoldu a navíc tím, že ho vojákům nezapočetl do doby služby. • Ani po těchto porážkách nedali Ligurové pokoj a plenili okolí Luny a Pís, viz rok následující.  

Římané pod velením prokonsula Ti. Sempronia Graccha po dalších několika krvavých vítězstvích v poli (údajně patnáct tisíc padlých ostrovanů) nad Sardy potlačili povstání na Sardinii (srov. předešlý rok), 230 ostrovních rukojmí odeslali do Říma a museli povstalečtí kmenové odvádět dvojnásobný tribut, věrní jen obilí. Proconsul musel s vojáky zůstat na ostrově po celý rok, srov. neochotu M. Popillia zde výše.

Roku 174 dal po triumfu 23. února (předjul.) Ti. Sempronius umístit v chrámu Matris Matuty desku ve tvaru Sardinie s nápisem chlubícím se likvidací osmdesáti tisíci Sardů. Na mapě byly namalována místa bitev; byl to západoevropský kartografický originál. Prodal do otroctví tolik Sardů, že se dlouho trvajícím prodejům/obchodům říkávalo "Sardové na prodej/Sardí vénálés"; podle jiné tradice patří událost do jeho druhého konsulátu roku 163, viz tam.

Konsul Cn. Cornelius Scipio Hispallus, který zemřel v úřadu, byl synem Cn. Cornelia Scipiona Calva, cos. 222, který padl roku 211 v Hispánii. Hispallovým synem byl praetor roku 139 Cn. Cornelius Scipio Hispanus, viz o něm tam.    

 

************************************************************

175.

Ol. 151, 2

137 SE

73 AE

(Sónikos)

a. u. c. 579

P. Mucius Scaevola a M. Aemilius Lepidus II.

************************************************************

Na podzim se stal stratégem spolku Achajů Xenarchos, bratr Archonta z Aigiry, nakloněný Římanům, stratégem Aitólů se stal protiřímský Archedámos.

Dne 10. ulúlu/3. září byl v Syrii zavražděn (podle jiné verse prostě zemřel) král Seleukos IV. Filopatór (vládl od roku 187). Vrahem měl být Héliodóros, jeho hlavní ministr/ho epi tón pragmatón, jenž se také prohlásil poručníkem nezletilého druhorozeného Filopatorova syna Antiocha, kterého provolal králem (jeho ražba bez dynastického přívlastku). Důvody atentátu neznáme.  • Filopatorův prvorozený syn Démétrios (I.) a tudíž legitimní dědic trůnu žil v této době stále ještě jako rukojmí apamejského míru v Římě (srov. roky 188 a 187).

Pravděpodobně již několik dní před Seleukovou smrtí přijal koncem srpna jeho bratr Antiochos, Démétriův strýc a dosud žijící v Athénách, cestou přes Anatolii (snad v Kilikii) diadéma a královský titul. Podle jiné verse lze počítat s několikadenními boji v Seleukidě, během nichž Seleukos IV. zemřel. Antiocha proti staršímu bratrovi podporovali římští klienti Eumenés II. a Attalos, kteří Seleukovci poskytli i vojenskou pomoc, pravděpodobně ho dosadili přímou intervenci. Héliodóros z Antiocheie uprchl a ztratil se z dějin. Důvody chaosu na seleukovském dvoru a rozsah spiknutí neznáme: zájmy Attalovců (protimakedonské), jsou doloženy, nelze vyloučit též Ptolemaiovců ani Římanů.

Z Pergamu zachována kopie (pravděpodobně) usnesení Athéňanů na dvou nedatovatelných fragmentech stély zřejmě ještě z t. r., jímž děkují Eumenovi a Attalovi za pomoc Antiochovi dostat se zpět na otcovský trůn. Podle textu pséfismatu Attalovci všechno nachystali, doprovodili ho na hranice jeho království, podpořili ho finančně a zásobovali jeho oddíly (kde byli tak rychle vojáci najati, nevíme), Antiochovi nasadili diadéma a opatřili dalšími královskými insigniemi/panta parerga tálla poiésamenoi kai heautús epechrésan kai mechri tón horión tés idiás basileiás symproelthontes kai chrémasi chorégésantes kai dynameis paraskeuasantes kai tó diadémati meta tés allés kataskeués kosmésantes. Za to Athéňané, s nimiž Antiochos žil v letech 187 až 175 a město opatřil a opatří řadou staveb, poctili zlatým věncem Eumena i se sourozenci a jejich matkou Apollónidou.

Athéňané buď t. r. nebo následujícího vyznamenali neznámého obchodníka s Pontem, jak naznačuje zlomek usnesení zachovaného na fragmentu stély. Zásluha neznámého businessmana spočívala podle všeho v tom, že při dovozu obilí a olivového oleje z Pontu zjistil v Peiraieu, že oleje je po špatné úrodě málo. Neplul už dále, nezneužil situace, ale olej, který měl, prodal Athéňanům za přijatelnou cenu.  

Král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, lidově Epifanés/Zjevený bůh přinášející vítězství, vládl do roku 164. Současníky byl brzy zván Epimanés/Šílený (k tomu viz rok 173). Do konce října vládl samostatně, od listopadu, přesněji od doby mezi 23. říjnem až 21. listopadem t. r. (bab. měsíc archsamna), do roku 170 měl za spoluvládce Seleukova syna Antiocha, který však zůstal pro dochované dějiny jinak neznámou osobou. Likvidací tohoto Antiocha se otevřela cesta k osudové dynastické válce mezi Seleukovci, která vedla k jejich záhubě, nachystaná v podstatě Římany již roku 187 a viz k tomu dále rok 162 a 153. 

Z Antiocheie odešli do emigrace proegyptští činitelé u seleukovského dvora. Apollónios z Tarsu n. Mílétu, stratégos Koilé Syrie a Foiníkie, srov. rok 182, putoval v králově úkolu (anaklétéria Ptolemaia Filométora?) do Alexandreie zjistit náladu u dvora, který býval až dosud proseleukovský, viz rok předešlý; roku 173 už vedl Antiochovu diplomatickou misi do Říma. Žádost o obnovení spojenecké smlouvy s Římem a omluvu s prodlením se splátkou tributu po otci podpořil Antiochos zlatými nádobami o celkové váze padesáti liber.

Apollónios měl ze strany senátu hrazen v Itálii pobyt a měl pověst velmi oddaného přítele Říma. 

Antiochos IV. Epifanés jmenoval novou správu říše; v ní se Tímarchos z Mílétu stal satrapou v Babylónii, resp. správce všech horních zemí, a jeho bratr Hérákleidés říšským pokladníkem-ministrem financí. Viz o nich roku 162sq. 

 

Hyrkános z rodu Tobiovců, vůdce proegyptské strany mezi Židy a sám žijící mimo Jerúsalém od roku 182 na vlastním panství za Jordánem, vedl neúspěšnou válku s proseleukovskou stranou v zemi (srov. rok 182); v bezvýchodné situaci si vzal život. ● Z měsíce simánu roku 136 SE (západ.)/28. května až 26. června 175 za krále Seleuka pochází z Marisy ostrakon se svatební smlouvou jistého Qós-rama s Qós-jadem, otcem Arsinoy, že si ji Qós-ram vezme podle idúmajského/edomského práva. Zajímavé, že nevěsta má hellénské/makedonské jméno, které není dynastické pro Seleukovce, ale Ptolemaiovce. Qós/Kózé je nejvyšším z idúmajských bohů. 

 

Někdy po roce 175 zemřela v říši na Bosporu královna Kamasaryé Filoteknos (vládla od asi roku 215). Její spoluvládce a syn Pairisadés IV. Filométór, koregent od roku asi 190, vládl až do roku asi 160 samostatně.

 

V Baktrii zřejmě v této době skončila vláda krále z větve euthydémovské Panteleonta (byl u moci od roku asi 185). Jeho území bylo pravděpodobně spojeno s doménou jeho mladšího bratra Agathoklea (srov. roky 200 a 180). Viz dále rok 171.

 

Římané opět v úkolu konsula M. Aemilia Lepida prodloužili aemilijskou silnici (via Aemilia od roku 187, viz tam) z Bononie do Aquileie (srov. rok 109). Jistá epidemická nákaza, "mor/pestilentia", která loni postihla dobytek, se roku 175 rozšířila na Římany a konsulové měli starosti i roku následujícího s odvody dvou legií. Umírali svobodní, řada kněží, i služebnictvo a zemřelí, nakažení nepřečkali obvykle sedmý den, nestačili být pohřbíváni; nicméně ani v tomto případě počty obětí neznáme. Těl se nedotýkali ani psi ani supi, kteří se prý v těch letech vůbec neukazovali.  

Zato celé censurní pětiletí od následujícího roku, za úřadování censorů Flacca a Albina, prý nezemřel jediný senátor, což je v římských dějinách ojedinělé.

V Ligurii konsul P. Mucius Scaevola přemohl na řece Audeně a pacifikoval ty z kmenů, které napadli Lunu a Písy, viz rok předešlý. Jeho kolega M. Aemilius Lepidus zlomil rebelii v Předpadánské Gallii. Převedl pak vojsko do Ligurie, v Apenninách bojoval s horskými Ligury Garulů, Lapicinů a Hergatů a na západní straně pohoří Friniatů. Vyhnal je s hor a donutil usídlit se v přímořských rovinách. Oba drželi triumf 12. března 174 (předjul.). 

Praetor M. Atilius Serranus válčil z rozkazu senátu s domorodci s jednou, nově odvedenou legií na Korsice, ačkoli si vylosoval Sardinii; zde bylo prodlouženo imperium Ti. Semproniovi Gracchovi do doby (srov. roku 176), až se přeplaví M. Atilius; srov. dále roku 173 a 171. V Přední Hispánii rozdrtil praetor Ap. Claudius Centho, nástupce roku 174 Titiniův, srov. rok 179, povstání Keltibérů tak bleskově, že ho za to senát odměnil ovací (1. března 173 předjul.); bližšího o revoltě známo není nic než, že bylo patnáct tisíc padlých a zajatých a že kořist z tak rychlé války činila deset tisíc liber stříbra a pět tisíc (!) liber zlata. Co se dělo v Zadní Hispánii a pod jakým praetorem, známo nebylo již ve starém věku. 

Poměry v hispánských provinciích a u římských spojenců na poloostrově se vyvíjely jako všude jinde: římské posádky úředníci zaváděli do garnisonů brutálně, stejným způsobem vybírali daně a obilí pro armádu, k tomu kradli, korupce se rozmohla. Viz první odhodlání provinciálů roku 171.

 

V jihovýchodní Asii se v osmém století na základě splývání předcházejících kultur s vlivy kultur árijské a čínské vytvořila kultura Dông-són s centrem v dnešním Vietnamu. Ethnicky jejími nositeli byli tzv. Deuteromalajci s mongolskými rysy. Koncem tohoto období znali lidé v regionu železo, stavěli lodě a megalitické stavby a používali piktografické písmo.

Od druhého století proniká do jihovýchodní Asie silný vliv indických kultur a především jejich politický vliv. Na území dnešních státních útvarů Barmy, Kambodže (země Kamboja známa již z Ašókových nápisů), Vietnamu a Indonésie pozvolna vznikají první státní útvary, které existovaly až od nejméně druhého století našeho letopočtu, jako jsou Čampá, Funan, západní Jáva. 

 V Barmě (Mjanma/angl. Myanmar) vznikaly městské státy tibeto-barmánského národa Pju (Pyu), který se připutoval do povodí Iravádí z jihozápadní Číny. Nejstarší z asi tuctu objevených lokalit je Beikthano-myo ("Višnuovo město") z této doby nebo až z prvního století př. n. l. s hradbami a stavbami z hliněných cihel, chrámy, kláštery a stúpami. Pjuové ve 12. století n. l. splynuli s Barmánci (říše Pagan/Bagan).

V rozmezí 3. až 1. století existovala na území dn. Laosu raně železná megalithická kultura, která snad byla spojena s příchodem části kmenového svazu Thajů do této oblasti. Z ní někdy kolem začátku n. l. vznikl státní útvar kmenového svazu Laů.

Na severu dn. Vietnamu a v jižní Číně vytvořil někdy ve 4. až 3. st. kmenový svaz Lacvietů státní útvar Vanlang/Van Lang (dynastie Chung). Roku 258 se stal součástí státu Aulac/Âu Lạc (vládce Thuc Phan alias An Duong, do 207), který se po několika desetiletích dostal na krátko do moci čínských Čchinů (vládli 221 - 207). Aulacu se zmocnil čchinský vojevůdce Čao Tchuo/Zhao Tuo neboli Triệu Ðà (vietn.) a vytvořil na jihu Číny a na severu Vietnamu až po Da Nang samostatný stát Nam-viet či Dai-viet (čín. Nan Jüe/Nanjue) s centrem v Pchan-jü/Panyu v dnešním Kantonu/Kuang-čou, který roku 111 dobyl císař Wu-ti z čínské dynastie Chan (vládla od roku 206, resp. 202).

Vietnam zůstal čínský do roku 939 n. l., o kmenové území v jižní Číně přišel. • Králové Nam-vietu (druhé jméno v čínské podobě): Vo Vuong/Triệu Ðà (Čao Tchuo/Zhao Tuo, 207 - 137), Van Vuong/Triệu Mạ (Čao Mo, 137 - 125), Minh Vuong/Triệu Anh Tề (Čao Jing-čchi/Yingqi, 125 - 113), Ai Vuong/Triệu Ai Vương (Čao Sing/Xing, Čao Aj-ti/Zhao Aidi 113 - 111) a Duong Vuong/Triệu Dương Vương (Čao Ťian-ti/Jiandi, 111). Pro srovnání: Hanoi byla založena roku 1010 n. l.

Ve stejné době, ve druhém století před naším letopočtem, existuje v dnešním Tamilsku/Tamilakam (hlavně stát Tamilnádu) království Pandjů na jihu (srov. rok 321; říše zanikla až ve 14. století), Čólů na severu a Čérů na východě jihoindického regionu (obě říše zanikly ve 13. století n. l.).

Odtud počátkem prvního století začala tamilská kolonisace Cejlonu (srov. rok 59). Sinhálci/Singhálci kladli velký odpor a někdy po roku 101 se podařilo legendárnímu hrdinovi Dutthagámaní migrační vlny Tamilů zastavit (srov. rok 101). • Mír mezi Sinhálci a Tamily na ostrově není vyřešen dodnes, občanská válka na Srí Lance vedena Sinhálci vítězně v letech 1983-2009.