179-175

179.

Ol. 150, 2

133 SE

69 AE

(Menedémos I.)

a. u. c. 575

Q. Fulvius Flaccus (syn Q. Fulvia, srov. předešlý rok) a L. Manlius Acidinus Fulvianus

************************************************************

Koncem září se mohl poprvé stát stratégem spolku Achájů Kalikratés (viz ale předešlý rok). Stratégem Aitólů se stal Pantaleón.

Posledním domácím tágem Thessalů byl t. r. Fýrínos z Gomf. Následujícího roku byla Thessalie opět v personální unii s Makedonií (srov. rok 195). Pak byl tágem až do svého konce makedonský král Perseus.

Acháj Kallikratés, syn Theoxena z Leontia, Lykortův protivník, odešel jako diplomat spolku do Říma: stal se z něho největší exponent Říma v Helladě, moderně bychom řekli arcikolaborantŘímané rozhodli o návratu vyhnanců do Sparty, o obnovení hradeb města, které ovšem už stály (viz rok 184), a o opětném zavedení lykúrgovské ústavy, Acháji zrušenou roku 188.

 

Bastarnové, dlouho spojenci Makedonců (srov. roky 194 a 184), vpadli Filippovi V. do Thrákie; podle jiné staré interpretace tažení byli Germáni z oblastí severně od Istru Filippem pozváni, aby se usadili v Dardanii a nahradili tradičně její nepřátelskou populaci. Bastarnové táhli podél pobřeží, pak směřovali do Filippúpole, a protože byli bez proviantu, plenili. Zde se národ rozdělil: polovina se pleněním Thrákie vrátila do svých území při Dunaji, druhá polovina, kterou vedl vládce Bastarnů Klondikos, se pustila do Dardanů a usadila se na jejich území; bylo to na třicet tisíc lidí. Viz jejich válku v následujících letech do roku 176. • Klondikos je pravděpodobně první z Germánů, jehož jméno historie uchovala, viz ještě rok 168.

Filippos V., který obvykle využíval Bastarnů na svých thráckých taženích, své tažení proti nim nedokončil. Podle jiného výkladu situace začali Bastarnové loupit až po smrti králově, když viděli, že se osidlovací plán nedokončí. Zřejmě koncem září zemřel po krátké nemoci v Amfipoli. Narodil se roku 238, králem od roku 221. 

Perseovský spiklenec, písař Xychos falšující dopisy korunním princi, přiznal předtím v zimě v Démétriadě králi, že se podílel na vraždě Démétria (III.) zosnovovanou Perseem a že jeho společníci v plánu byli Apellés a Filoklés, který se rovněž přiznal, podle jiné verse se dal raději umučit, než aby cokoli přiznal (Apellés unikl do Itálie, ale když dosedl Perseus na trůn, vrátil se a nový král ho dal zabít). Mezi spiklence patřil i Filippův osobní lékař Kalligenés, který královu smrt utajil a nejdříve informoval Persea, aby mohl hned jednat proti Antigonovi, královu oblíbenci v posledních dnech života.

Filippovým nástupcem se stal jeho prvorozený syn Perseus (nenarozen však v purpuru, viz roky 212 a 183 nn.; vládl do roku 168). Prvním Perseovým „vladařským“ skutkem bylo zavraždění Antigona, syna Echekratova, synovce krále Antigona III., jemuž Filippos důvěřoval na nejvyšší míru a jemuž údajně chtěl přenechat vládu nad Makedonií (viz předešlý rok).

 

Král v Pontu Farnakés I. obnovil smlouvu o přátelství s Chersonésem v Tauridě a s vládcem Sarmatů Satalem či Gatalem, resp. Galatem (srov. rok 181).

 

V Hispániích se praetoru Ti. Semproniovi Gracchovi, otci reformátorů Gracchů, vzdala Ergavika, dobyl a vybil oppidum Komplegu, snad jiné (nebo mylně uvedené) jméno pro Contrebii, sídelní město Carpetánů, viz rok 181, a její půdu rozdělil mezi nové osadníky; nevíme však, jaké. Zbavil obléhání římského spojence Caravis/Karauis. Po svém vítězném tažení v Přední Hispánii, kde dobyl mimo jiné Mundu, zmocnil se města Certimy, jejíž obyvatelé slíbili zaplatit 2,400 tisíc assů (?), uzavřel mír s částí Keltibérů podléhající carpetánskému knížeti Thurriovi mír, který vydržel pravděpodobně až do roku 154. Na úpatí pohoří Chaunus v třídenní bitvě Římané porazili Keltibéry, jichž padlo 22 tisíc a jen tři sta zajato.

Praetor L. Postumius Albinus v Zadní Hispánii válčil s Lúsítány a dvakrát v létě porazil Vakkaje a zlikvidoval domorodých bojovníků 35 tisíc. Ti. Sempronius i L. Postumius po návratu do Říma v únoru 178 drželi triumf, srov. rok 181. Ti. Sempronius s sebou přivezl v kořisti čtyřicet tisíc liber stříbra, L. Postumius polovinu. 

Gracchus založil v Keltibérii roku 179 na místě vaskónské  obce Ilurcis osadu Gracchuris/Graccurris, první římskou v Poebří a zjevně také první město, kdo ho osídlil, nevíme, jemuž dal Říman své jméno. Za Tiberia byla municipiem s latinským právem a vlastní ražbou. Gracchův nástupce v Přední Hispánii M. Titinius Curvus, srov. o něm roku 171, válčil rovněž úspěšně, ačkoli to vypadalo, že Gracchus provincii pacifikoval (kdesi se dal ošálit Vakkaji, kteří se převlékli do žeských šatů, a při dobývání vozové hradby byl nemile zaskočen a Římané s ním zahnáni). O činech M. Titinia víme pouze tolik, že za ně roku 175 v Římě triumfoval. 

Konsulem Q. Fulviem opět pacifikována neklidná část Ligurie (srov. ale nové boje roku 177); měl nad nimi triumf, ačkoli k tomu ani nebylo důvodu;  na rozdíl od triumfu, který na den přesně slavil loni po návratu z Hispánií. • Záalpští Keltové opět žádali v Itálii o půdu a římský protektorát, ale znovu byli odmítnuti; viz roky 186 a 181 a už rok následující. Konsul Q. Fulvius za to jejich předáky "potrestal" (nevíme, jak).

 

V Římě byla dostavena basilica Fulvia-Aemilia censorem M. Aemiliem Lepidem a jeho kolegou M. Fulviem Nobiliorem, vítězem nad Aitóly, na foru. Byl zasvěcen (29. června?; viz rok 14) chrám Hérákleův a Mús, který dal postavit L. Aemilius Regillus. Za chrámem Naděje/Spei zasvěcen chrám Apollónu Lékaři/Medikovi a zřízeno forum piscatorium, Rybí trh. Q. Fulvius začal se stavbou prvního kamenného mostu přes Tiber, pons Fulvius, ale dožil se vystavění jen dvou pilířů (pouze pilíře byly kamenné, ostatek ještě dřevěný).

Celokamenný most včetně oblouků byl dokončen až roku 142 (viz tam) P. Corneliem Scipionem Africanem, tehdejším censorem s L. Mummiem, jako pons Fulvius-Aemilius. • Nejstarším mostem v Římě byl dřevěný most kolový (pons sublicius) dostavěný etruskými inženýry za krále Anca Marcia jako první most na dolním toku Tiberu.

Censura M. Fulvia Nobiliora a M. Aemilia Lepida, kteří se celý život nesnášeli, zavedla nová portoria a vectigalia, cla a daně na silnicích, mostech a z užívání státní půdy. Řadu chrámků, jichž se zmocnili soukromníci, vrátili do správy státu. 

 

V Číně se narodil konfuciánský filosof Tung Čung-šu (zemřel roku 104) a nejznámější básník doby Chan S´-ma Siang-žu (zemřel 117).

 

************************************************************

178.

Ol. 150, 3

134 SE

70 AE

(Filón)

a. u. c. 576

M. Iunius Brutus a A. Manlius Vulso

************************************************************

Stratégos Achájů Kallikratés prosadil vedle návratu všech exulantů do Sparty rovněž návrat všech emigrantů do Messénie a prosadil tak vůli Římanů, kterou přinesl s sebou ze své první římské cesty (viz předešlý rok, srov. rok 182). Lakónští emigranti, "uprchlíci za vlády tyrannů/Lakedaimonioi hoi fygontes hypo tón tyrannón" mu za to děkovali na nápisu v Olympii, srov. rok 188, kde o označení "tyrannové" v této souvislosti. Jméno následného stratéga spolku Achájů pro rok 178/177 neznáme; stratégem spolku Aitólů se stal prořímský politik Lykiskos ze Stratu.

 

V Thessalii se chopila moci promakedonská strana, která obnovila personální unii s Makedonií (srov. rok předešlý nebo 195).

Král Perseus poslal do Říma delegaci, jejímž jediným úkolem bylo dosáhnout uznání své vlády u senátu: stalo se. Vyslance do Říma poslali i Dardanové a stěžovali si na Bastarny, Skordisky a Thráky. Na tajný popud Římanů se proti Perseovi se zbraní v ruce vypravil kníže thráckých Sapaiů (Sapaioi z pohoří Pangaion) Abrúpolis. Před Amfipolí byl ale Makedonci poražen a zahnán; viz dále rok 173. Perseus se uvedl vstřícností k hellénským státům a podporoval všude všelidové/démokratické politiky, rozumí se že protiřímské.

 

V říši na Bosporu věnovala královna Kamasaryé Filoteknos Apollónovi v Didymách velký zlatý obětní dar (jinou informaci o dějinách její vlády z této doby neexistují).

 

Lykové a město Xanthos, které bylo sídelním městem spolku Lyků, do něhož se spojilo 23 měst, opět povstali proti Rhodským (srov. rok 180). Lykové poslali vyjednavače do Říma a k Achájům. Rhodští ale brzy povstání potlačili (viz následující rok)Po vyslechnutí stížnosti Lyků na Rhoďany, že se je snaží zotročit, senát své rhodské spojence písemně varoval, aby se nechovali k Lykům jako k poddaným, ale jako ke svým spojencům, "jako jsou spojenecké státy pod protektorátem římského lidu/ut in dicióne populí Rómání cívitátés sociae sint" (srov. rok 188)

 

Seleukos Filopatór zasnoubil svou dceru Láodiku V. za krále Persea. Z tohoto manželství pocházejí syn Alexandros a jedna dcera (srov. rok 167 a 162). Za Perseova syna bývá pokládán i Filippos, který s největší pravděpodobností byl jeho vlastní bratr, syn Filippa V.; Perseus ho za svého syna adoptoval a zacházel s ním jako s dědicem trůnu (srov. podobný vztah za vlády Filippa V. k Perseovi a Démétriovi). O dětech krále Filippa V. a jejich matkách viz rok 212.

Láodiké V. byla dcerou Filopatora s Láodikou IV., která žila od roku 196 čtyři léta v bezdětném manželství s Filopatorovým starším bratrem Antiochem (srov. rok 192). Podle jednoho babylónského kronikářského záznamu zemřela Láodiké IV. v červenci/srpnu 182, podle řec. nápisu ze Sús byla roku 177 ještě živa, viz rok 222. Byla i v tomto případu řeč o dvou různých Láodikách? Kdo má pravdu a kolik vůbec žilo kdy Láodik? Ke zvýšení chaosu přispívá domněnka nikde v pramenech nepodložená, že totiž Seleukos si nevzal svou sestru Láodiku IV. Seleukovskou, ale nikde nezmiňovanou Láodiku, dceru prý Filippa V. Proto měl jeho syn antigonovské jméno Démétrios (I.) a touto cestou se do seleukovské dynastie dostalo později též jméno Filippos (?). 

 

Římanům vypukla válka v Istrii, kterou snadno ukončili (viz následující rok). Istry pod vedením knížete Aepulona posílili u Aquileie záalpští Keltové (Bojové?) pod Catmelem, zřejmě bratra a spoluvládce nórických Keltů s latinisovaným jménem Cincibilis (srov. rok 169, o Nóriku viz v indexu, s. v.). V bitvě u řeky Timavus v lokalitě u ústí do moře zvané Timavské jezero/lacus Timavi zprvu Istrové dobyli slabě střežené konsulského ležení, vojáci prchli k lodím. Římané, zčásti beze zbraní, se vzápětí reorganisovali a vedení konsulem A. Manliem Vulsonem se vrátili: opilé vítěze hodující v římském táboře zničili. Zajatce nebrali a Istrů ten den zahynulo osm tisíc, z Římanů 237. Aepuló/Epuló unikl jen tak tak. Po první zprávě o isterském útoku se začaly konat v Římě odvody, druhý konsul M. Iunius sebral posily a z Ligurie přešel do gallské provincie na pomoc Aquileji: Istrové se stáhli a M. Iunius přezimoval společně s A. Manliem v Aquileji.  

Na Sardinii přepadli Ilijci znovu Římany, jejich protiúder přišel až roku 177 (srov. rok 181). 

 

************************************************************

177.

Ol. 150, 4

135 SE

71 AE

([ ... i]ppos II.)

a. u. c. 577

C. Claudius Pulcher a Ti. Sempronius Gracchus

************************************************************

Koncem září se stal stratégem spolku Aitólů opět Níkandros. Boiótarchem pro tento rok byl Eureás (pak je v seznamu boiótarchů opět mezera až do roku 171).

Na jaře byla v Makedonii slavena svatba Láodiké V. s králem Perseem (srov. předcházející rok). Nevěstu ze Syrie dopravili Rhodští, protože ani Seleukovci, ani Antigonovci neměli již dlouho v této době v egejské oblasti na základě mírových smluv s Římem právo mořeplavby! Zpět vezli bohatě osobně odměnění plavci z Héliova ostrova dřevo z makedonských lesů vhodné na stavbu lodí - do Syrie. Všeobecně byla ovšem tato rhodská služba cítěna jako protiřímský čin, za který brzy draze zaplatili.

Později, asi někdy před rokem 172, provdal Perseus svou sestru Apamé (IV.) za krále Prúsiu II. Posléze provdal ještě svou druhou sestru, která nám zůstala bezejmenná, za knížete thráckých Odrysů Térea IV. Jejich synem by mohl být Andriskos, pozdější Filippos VI. (srov. rok 149?).

 

Na žádost vyslanců Dardanů, kteří si loni přišli stěžovat na vpád a válku s germánskými Bastarny, Římané rozhodli o vyslání senátní komise v čele s A. Postumiem Albinem k Perseovi, bastarnskému spojenci (?), viz dále rok následující. Dardanové a vyslanci z Thessalie tvrdili, že mají větší strach z Persea než Germánů.   

 

V létě dorazili do Říma vyslanci Xanthských vedení Níkostratem, aby si stěžovali na brutalitu Rhodských. Senát potvrdil, jako revanš za rhodskou angažovanost na makedonsko-syrské svatbě, že Lykové nejsou darovaní poddaní Rhodských, ale jejich spojenci (viz ovšem rok 189). Jak toto rozhodnutí přispělo k poměrům v poražené Lykii (viz předešlý rok), nevíme, ale Rhodské, stavovskou republiku s širokými obchodními zájmy, to vystrašilo. Římský pohlavek nebyl jen za Láodiku, viz rok minulý, za jejíž přepravu dostal každý z rhodských námořníků od Persea zlatou čelenku (popř. škrabku na setření oleje, stelgis/stlengis chrýsé, asi praktičtější). Makedonec tehdy hlavně daroval ostrovanům hodně dřeva na stavbu nových lodí a Rhodští s novou flotilou hrdě cvičili, když dorazili vyslanci z Říma. Proto hned do Itálie odcestoval Lykofrón, aby v senátě vysvětloval rhodské stanovisku v lykiské otázce. 

  

V Palaistíně byl králem Seleukem vyhnán z úřadu a Jerúsaléma velekněz Oniás III. (hebr. Chónijó; u moci od roku 208, srov. rok 182). Do čela židovské náboženské komunity se prodral jeho bratr Iásón (původně hebr. Jéšúa, řec. Iésús), který byl proseleukovský a držel se do roku 170 (srov. rok 173). Za velekněžství nabídl prý 360 talentů, šedesát talentů z ročních výnosů z daní a dalších sto že dá na hellénisaci Židů. Konservativní Oniás se vypravil do Antiocheie osobně u krále intervenovat, ale Iásonova finanční nabídka byla vyšší a po smrti Seleuka IV. o dva roky později nový panovník Antiochos IV. rovněž potvrdil Iásona. Filhellénský proseleukovský reformista Iásón hellénisoval mladé Židy, v Tyru založil čtyřleté hry a tyrskému Hérákleovi daroval tři tisíce drachem. Mimo jiné v Jerúsalému postavil gymnasion a pod jménem Antiocheia založil "polis", za jejíž občany vybíral přední hellénisované Židy.

 

Na jaře pokračovali v Istrii konsulár A. Manlius Vulso s kolegou v úřadu M. Iuniem ve válce z roku 178. Vytáhli do Istrie, plenili kraj a znovu obyvatele krvavě porazili v polní bitvě: Istrů padlo na čtyři tisíce. Oba odmítli předat velení novému konsulu C. Claudiovi, který ve spěchu, aby o něco nepřišel, zapomněl v Římě své liktory a další insignie moci. Manlius s Iuniem začali obléhat Nesactium, ale to již se dvěma novými legiemi vrátil C. Claudius a dokončil započaté obléhání isterské metropole. Odvedl tok řeky zpod jeho hradeb a Istrové bez přístupu k vodě se začali navzájem pobíjet.

Město bylo vyvráceno, kořist C. Claudius rozdal vojákům, kníže Aepuló se probodl mečem. Prodáno do otroctví bylo 5623 Istrů. 

Istrové z velké části zotročeni, kmenové daly rukojmí, vyvrácena i města Mutila a Faveria. Banditismus na severním Jadranu výrazně poklesl. Senát poslal do relativně malé istrijské války dvě čerstvé legie po 5200 mužích a třech stech jezdcí a k tomu dvanáct tisíc latinských a spojeneckých pěšáků. Stejně silná armáda odešla válčit na Sardinii.

Na Sardinii konsul Ti. Sempronius Gracchus, který loni v únoru triumfoval nad Hispánci (viz rok 181), rozdrtil Ilijce i s jejich balarskými spojenci; údajně v boji pozabíjeli Římané na dvanáct tisíc ostrovanů. Gracchus se na ostrov vrátil za svého druhého konsulátu rok 163.
Nanovo vypukly boje v Ligurii. Konsul C. Claudius s armádou opustil Istrii a na řece Scultenně Ligury porazil na hlavu. Byl prvním Římanem, který během jednoho konsulátu pokořil dva národy a triumfoval nad nimi. Přivezl s sebou 307 tisíc dénáriů a 85.702 victoriáty. Vítězství ale tak dokonalé nebylo: Ligurové po odchodu vojska sešli z hor, dobyli mladou kolonii Mutinu (183) a vyplenili celý kraj. C. Claudius se musel vrátit, viz osud osady následujícího roku.
V Etrúrii byla založena na bývalém území Apuánů kolonie Luna pro dva tisíce římských osadníků. 

 

Hunové, čín. Siung-nu/v pchin-jinu Xiongnu, turkický či turkicko-mongolský kmenový svaz na území dnešní severní Číny a Mongolska (srov. rok 200), dobyli pod Mo-tunem/Modun definitivně náhorní plošinu Ordos, nejvýchodnější sídla vnitřněasijského národa, jenž má v čínských pramenech označení Jüe-č'/Yuezhi a který je pravděpodobně identický s indogermánskými Tochary, jimž tehdy vládl klan nebo kmen Arsů či Arsenů. Jiná označení pro Tochary v klasických pramenech jsou Asioi, Asiani, Pasianoi, více viz v indexu s. v. Rovněž Tocharové byli nomádové rozdělení do kmenů a klanů, jak dokladuje mnohost jmen pro tento národ. • Podle jiné, starší theorie, byli Jüe-č' kočovníci příbuzní Tibeťanům.

Tocharové žili od c. 2000 v Turfánské proláklině a na okrajích Tárímské pánve v královstvích známými čínskými jmény Ku-š'/pchin-jin: Gushi, po porážce Číňany někdy kolem roku 60 známo jako Ťü-š'/Jushi s centrem v Kúmúl/Qúmúl, čín. Cha-mi, a Krorán neboli Lou-lan, po čínském vítězství roku 77 přejmenovano na Šan-šan.

Hunové pod Mo-tunem si Tochary podmanili, resp. vyhnali je z jejich starých pastvin na Západ, ale ti brzy pod svým králem Čang-lunem (čín. verse jména) povstali. Hunové Tochary a jejich spojence zvané v čínských pramenech Wu-sun (identičtí s altajskými Skythy nazývaných u Hérodota Issédonové?) znovu porazili, když je do války vedl veliký chán, "syn nebes" (čín. čchan-jü n. šan-jü/chanyu) Ťi-ču alias Lao-šang (vládl 174-161; třetí tocharská válka, srov. rok 210 a 200), syn Mao-tunův/Mo-tunův. Čang-lun padl a z jeho lebky pak hunský vládce pil: zvyk, jak se tvrdívá, přinesli Hunové do východní Evropy a praktikován byl především národy, kteří dorazili do svých evropských sídel ze skythských (ukrajinských a ruských) stepí, srov. v indexu pod oběti [stejný zvyk je však zaznamenán u skythských ethnik ještě před pátým stoletím]. Srov. však "primát" keltských Bojů doložený k roku 216, když zasadili lebku římského vojevůdce L. Postumia do zlata. První doklad "lebkových pohárů" je však z doby kolem roku 12.700 př. n. l., viz tam, a "hunský" zvyk je spíše jakési znovuobjevení starého obyčeje, viz v indexu s. v. oběti lidské.

Tocharové, jazykově kdysi patřící do stejné velké skupiny, jako většina dnešních Evropanů, viz v indexu s. v., se pak vydali z dn. Sin-ťiangu/dř. Východní Turkestán do Střední Asie. Jedna část, tzv. Malí Jüe-č', zůstali dílem kočovat v dn. provincii Čching-chaj a usadil se též na jihu Číny v dn. provincii Jün-nan, druhá část, tzv. Velcí Jüe-č', kočovali v okolí jezera Issyk-kul a kolem řeky Ili, odkud vyhnali jiné krajem žijící nomády (Wusun; viz rok 170). • Jiné označení pro tyto putující Tochary bylo Usiun či Usun, což je snad totožné s Asianoi (viz výše, srov. též rok 170, 130 a 100).

V létě t. r. Hunové vpadli za severní říšské hranice a plenili čínské území. Císař Wen se vykoupil velkými dary a po obnovení míru svých otců se opět nazývali Číňané s Huny "bratry". Nicméně Hunové loupili dál a ustoupili teprve před vojskem 25 tisíců (sic) jezdců poslaným Wenem. Roku 174, krátce před svou smrtí, se Mo-tun dal Číňany velkými dary usmířit. 

Když Hunové vpadli na říšské území roku 166, donutil je k ústupu nástup čínské armády s tisícem válečných vozů a jedním sto tisícem pěšáků a jezdců. O devět let později proti nomádům poslal císař vojsko ve dvou proudech po třiceti tisících mužích. Ve všech případech k polní bitvě s Huny nedošlo. Wen ještě jako vévoda z Taj/Dai měl zkušenosti s Huny, znal jejich zvyky, ale o rozsahu jeho válečných operací proti nim nevíme nic. 

 

************************************************************

176.

Ol. 151, 1

Thýmilos z Aspendu (první z Pamfýlie)

136 SE

72 AE

(Hippakos)

a. u. c. 578

Cn. Cornelius Scipio Hispallus (zemřel) a Q. Petillius Spurinus (padl)

cos. suff.: C. Valerius Laevinus

************************************************************

Hellas plná nespokojenců se sociálními a politickými poměry ve svých vlastech začala vřít. Perseus zrušil vyhnanectví všech Makedonců, kteří byli odsouzeni za dluhy nebo za přečiny vůči státu a povolil jim návrat domů. Antigonovec se stal protipólem římské politiky v Helladě orientované na konservativní velkostatkáře. V létě vypukly v Thessalii nepokoje a bouře proti prořímským aristokratům (lat. „optimátům“). Král Perseus uzavřel smlouvu o přátelství se spolkem Boiótů.

Na podzim se stal podruhé stratégem spolku Aitólů Eupolemos z Hypaty. Spolu s Archedámem (oba byli vítězi od Kynoskefal), Níkandrem, Hippolochem, Lochágem, Proandrem a Pantaleontem byl předákem promakedonské strany u Aitólů. Prořímskými předáky byli Lykiskos, Thoás (který se roku 181 vrátil z osmileté římské internace, která ho změnila) a Teisippos.

V Dardanii v zimě na rok 175 napadli Dardanové pod králem Monúniem Bastarny, jejichž thráčtí spojenci zimovali u sebe doma. Bastarnové Dardany opět porazili a pronásledovali, ale po bitvě se jiná část Dardanů zmocnila bastarnského trénu a Germáni bez zásob byli nuceni ustoupit. Při přechodu přes zamrzlý Istros/Dunaj se pod větší částí vojska s veškerým doprovodem prolomil led a tím skončila bastarnská invase do Dardanie (od roku 179).

Na jaře dorazili k Perseovi římští vyslanci vedení A. Postumiem Albinem, cos. 180, a napomenuli krále, aby se držel spojenectví s nimi. Králova mise v Římě naopak měla senát přesvědčit o tom, že Dardanové si vymýšlejí, když Makedony obviňují z podněcování Bastarnů do války. Perseus byl jako bastarnský spojenec (alespoň formálně) totiž rovněž ve válce s Dardany, římskými spojenci, ale ta po katastrofě na Dunaji ustala (srov. rok 217 a 170)

 

V Parthii zemřel král Arsakés IV. Friapatios (vládl od roku 191). Nástupcem se stal jeho nejstarší syn Arsakés V. Fraátés I. (vládl do roku 171). Friapatios měl tři královské syny: Fraáta I., Mithridáta I. a Artabána II. (o případném čtvrtém jménem Bakasis/Bagasis viz rok 155). 

 

V Alexandreji zemřela v době mezi březnem až květnem ve věku 28 let královna-matka Kleopatrá I. Epifanés zvaná Syrá/Syřanka (podle jiných údajů mezi 8. dubnem až 14. říjnem). Byla dcerou Antiocha Velikého, sestrou Seleuka IV. a Antiocha IV. a matkou ptolemaiovských panovníků Filométora I., Euergeta II. a Kleopatry II.

Poručnictví za krále Filométora I. převzali Kleopatřin oikonomos Lénaios pocházející ze Syrie a Eulaios, pěstoun a eunúchos Filométorův.

Krátce na to se slavila svatba deseti či jedenáctiletého krále Ptolemaia VI. Filométora I. s jeho sestrou Kleopatrou II. Filométór, která si později přibrala přízviska Euergetis a Sóteirá/Dobrodějná a Spásná. Ptolemaios VI. vládl s Kleopatrou II. jako Theoi Filométores I., tj. Bozi milující matku, a to do roku 170. • Smrt Kleopatry I. lze klást do roku 173 a svatbu jejích dětí do následujícího roku 172. 

Po smrti Kleopatry I. připadla Koilé Syrie Seleukovcům i formálně (srov. rok 200, 195 a násl., kde ukončena pátá válka syrská).

 

Konsul Cn. Cornelius po návratu z latinských svátků konaných 5. května ochrnul, léčil se v cumských pramenech, kde záhy zemřel. Konsulská dvojice měla při nástupu úřadu výrazně špatné žertvy a oba také během svých konsulátů zemřeli. Rovněž latiar musel být 11. srpna opakován pro procedurální chybu knězovu během obětí. 

Pokračovaly nekonečné guerrillové boje v Ligurii. C. Claudius oblehl Ligury obsazenou Mutinu, viz předešlý rok, a po třech dnech ji dobyl; následoval masakr osmi tisíc Ligurů. Konsul Q. Petillius konal v létě v Římě volby nového svého kolegy, jímž se 3. srpna stal C. Valerius.

Už 13. srpna vytáhl Petillius na Ligury a C. Claudius mu předal armádu poblíž Mutiny v lokalitě zvané campi Macri. Ligurové brutálně povraždili zajatce, jichž se zmocnili nedávno v Mutině, pobili dobytek a vzteky rozbili všechny ukořistěné nádoby. Ve vítězné bitvě proti nim v hornatém terénu konsul Q. Petillius padl a s ním 52 Římanů; Ligurů pět tisíc.

Druhý konsul C. Valerius v nové bitvě znovu Ligury porazil a stal se dalším z vojevůdců, kteří nad nimi triumfovali, ačkoli je nepodrobili. Senát potrestal Petilliovu legii za to, že vojáci nezabránili smrti svého velitele rokem bez žoldu a navíc tím, že ho vojákům nezapočetl do doby služby. • Ani po těchto porážkách nedali Ligurové pokoj a plenili okolí Luny a Pís. 

Římané pod velením prokonsula Ti. Sempronia Graccha po dalších několika krvavých vítězstvích v poli (údajně patnáct tisíc padlých ostrovanů) nad Sardy potlačili povstání na Sardinii (srov. předešlý rok), rukojmí odeslali do Říma. Roku 174 dal po triumfu Ti. Sempronius umístit v chrámu Matris Matuty desku ve tvaru Sardinie s nápisem chlubícím se likvidací osmdesáti tisíci Sardů. Na mapě byly namalována místa bitev; byl to západoevropský kartografický originál. Prodal do otroctví tolik Sardů, že se dlouho trvajícím prodejům/obchodům říkávalo "Sardové na prodej/Sardí vénálés".  

 

************************************************************

175.

Ol. 151, 2

137 SE

73 AE

(Sónikos)

a. u. c. 579

P. Mucius Scaevola a M. Aemilius Lepidus II.

************************************************************

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů Xenarchos, bratr Archonta z Aigiry, nakloněný Římanům, stratégem Aitólů se stal protiřímský Archedámos.

Dne 10. ulúlu/3. září byl v Syrii zavražděn (podle jiné verse prostě zemřel) král Seleukos IV. Filopatór (vládl od roku 187). Vrahem měl být Héliodóros, jeho hlavní ministr/ho epi tón pragmatón, jenž se také prohlásil poručníkem nezletilého druhorozeného Filopatorova syna Antiocha, kterého provolal králem (jeho ražba bez dynastického přívlastku). • Filopatorův prvorozený syn Démétrios (I.) a tudíž legitimní dědic trůnu žil v této době stále ještě jako rukojmí apamejského míru v Římě (srov. roky 188 a 187).

Pravděpodobně již několik dní před Seleukovou smrtí přijal koncem srpna jeho bratr Antiochos, Démétriův strýc a dosud žijící v Athénách, cestou přes Anatolii (snad v Kilikii) diadéma a královský titul. Podle jiné verse lze počítat s několikadenními boji v Seleukidě, během nichž Seleukos IV. zemřel. Antiocha proti bratrovi podporovali římští klienti Eumenés II. a Attalos, kteří Seleukovci poskytli i vojenskou pomoc. Héliodóros z Antiocheie uprchl a ztratil se z dějin. Důvody chaosu na seleukovském dvoru a rozsah spiknutí neznáme: nelze vyloučit zájmy Attalovců, Ptolemaiovců ani Římanů. 

Král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, lidově Epifanés/Zjevený bůh přinášející vítězství, vládl do roku 164. Současníky byl brzy zván Epimanés/Šílený (k tomu viz rok 173). Do konce října vládl samostatně, od listopadu, přesněji od doby mezi 23. říjnem až 21. listopadem t. r., do roku 170 měl za spoluvládce Seleukova syna Antiocha, který však zůstal pro dochované dějiny jinak neznámou osobou. Likvidací tohoto Antiocha se otevřela cesta k osudové dynastické válce mezi Seleukovci, která vedla k jejich záhubě, nachystaná v podstatě Římany již roku 187 a viz k tomu dále rok 162 a 153. 

Z Antiocheie odešli do emigrace proegyptští činitelé u seleukovského dvora, především Apollónios, stratégos Koilé Syrie a Foiníkie, srov. rok 182; roku 173 ale už vedl Antiochovu diplomatickou misi do Říma. 

Antiochos IV. Epifanés jmenoval novou správu říše; v ní se Tímarchos z Mílétu stal satrapou v Babylónii a jeho bratr Hérákleidés říšským pokladníkem-ministrem financí.

 

Hyrkános z rodu Tobiovců, vůdce proegyptské strany mezi Židy a sám žijící mimo Jerúsalém od roku 182 na vlastním panství za Jordánem, vedl neúspěšnou válku s proseleukovskou stranou v zemi (srov. rok 182); v bezvýchodné situaci si vzal život.

 

Někdy po roce 175 zemřela v říši na Bosporu královna Kamasaryé Filoteknos (vládla od asi roku 215). Její spoluvládce a syn Pairisadés IV. Filométór, koregent od roku asi 190, vládl až do roku asi 160 samostatně.

 

V Baktrii zřejmě v této době skončila vláda krále z větve euthydémovské Panteleonta (byl u moci od roku asi 185). Jeho území bylo pravděpodobně spojeno s doménou jeho mladšího bratra Agathoklea (srov. roky 200 a 180). Viz dále rok 171.

 

Římané opět v úkolu konsula M. Aemilia Lepida prodloužili aemilijskou silnici (via Aemilia od roku 187, viz tam) z Bononie do Aquileie (srov. rok 109). Jistá epidemická nákaza, "mor/pestilentia", která loni postihla dobytek, se roku 175 rozšířila na Římany a konsulové měli starosti s odvody dvou legií. Umírali svobodní, řada kněží, i služebnictvo a zemřelí, nakažení nepřečkali obvykle sedmý den, nestačili být pohřbíváni; nicméně ani v tomto případě počty obětí neznáme. Zato celé censurní pětiletí od následujícího roku, za úřadování censorů Flacca a Albina, prý nezemřel jediný senátor, což je v římských dějinách ojedinělé.

Praetor M. Atilius válčil s jednou legií na Korsice, zřejmě ke své spokojenosti, neboť zbytek funkčního období pobýval ve své provincii Sardinii; srov. dále roku 171. V Hispániích rozdrtil praetor Ap. Claudius Centho, nástupce Titiniův, povstání Keltibérů tak bleskově, že ho za to senát roku 174 odměnil ovací; bližšího o revoltě známo není nic než, že bylo patnáct tisíc padlých a zajatých a že kořist z tak rychlé války činila deset tisíc liber stříbra a pět tisíc (!) liber zlata.

Poměry v hispánských provinciích a u římských spojenců na poloostrově se vyvíjely jako všude jinde: římské posádky úředníci zaváděli do garnisonů brutálně, stejným způsobem vybírali daně a obilí pro armádu, k tomu kradli, korupce se rozmohla. Viz první odhodlání provinciálů roku 171.

 

V jihovýchodní Asii se v osmém století na základě splývání předcházejících kultur s vlivy kultur árijské a čínské vytvořila kultura Dông-són s centrem v dnešním Vietnamu. Ethnicky jejími nositeli byli tzv. Deuteromalajci s mongolskými rysy. Koncem tohoto období znali lidé v regionu železo, stavěli lodě a megalitické stavby a používali piktografické písmo.

Od druhého století proniká do jihovýchodní Asie silný vliv indických kultur a především jejich politický vliv. Na území dnešních státních útvarů Barmy, Kambodže (země Kamboja známa již z Ašókových nápisů), Vietnamu a Indonésie pozvolna vznikají první státní útvary, které existovaly až od nejméně druhého století našeho letopočtu, jako jsou Čampá, Funan, západní Jáva

 V Barmě (Mjanma/angl. Myanmar) vznikaly městské státy tibeto-barmánského národa Pju (Pyu), který se připutoval do povodí Iravádí z jihozápadní Číny. Nejstarší z asi tuctu objevených lokalit je Beikthano-myo ("Višnuovo město") z této doby nebo až z prvního století př. n. l. s hradbami a stavbami z hliněných cihel, chrámy, kláštery a stúpami. Pjuové ve 12. století n. l. splynuli s Barmánci (říše Pagan/Bagan).

V rozmezí 3. až 1. století existovala na území dn. Laosu raně železná megalithická kultura, která snad byla spojena s příchodem části kmenového svazu Thajů do této oblasti. Z ní někdy kolem začátku n. l. vznikl státní útvar kmenového svazu Laů.

Na severu dn. Vietnamu a v jižní Číně vytvořil někdy ve 4. až 3. st. kmenový svaz Lacvietů státní útvar Vanlang/Van Lang (dynastie Chung). Roku 258 se stal součástí státu Aulac/Âu Lạc (vládce Thuc Phan alias An Duong, do 207), který se po několika desetiletích dostal na krátko do moci čínských Čchinů (vládli 221 - 207). Aulacu se zmocnil čchinský vojevůdce Čao Tchuo/Zhao Tuo neboli Triệu Ðà (vietn.) a vytvořil na jihu Číny a na severu Vietnamu až po Da Nang samostatný stát Nam-viet či Dai-viet (čín. Nan Jüe/Nanjue) s centrem v Pchan-jü/Panyu v dnešním Kantonu/Kuang-čou, který roku 111 dobyl císař Wu-ti z čínské dynastie Chan (vládla od roku 206, resp. 202).

Vietnam zůstal čínský do roku 939 n. l., o kmenové území v jižní Číně přišel. • Králové Nam-vietu (druhé jméno v čínské podobě): Vo Vuong/Triệu Ðà (Čao Tchuo/Zhao Tuo, 207 - 137), Van Vuong/Triệu Mạ (Čao Mo, 137 - 125), Minh Vuong/Triệu Anh Tề (Čao Jing-čchi/Yingqi, 125 - 113), Ai Vuong/Triệu Ai Vương (Čao Sing/Xing, Čao Aj-ti/Zhao Aidi 113 - 111) a Duong Vuong/Triệu Dương Vương (Čao Ťian-ti/Jiandi, 111). Pro srovnání: Hanoi byla založena roku 1010 n. l.

Ve stejné době, ve druhém století před naším letopočtem, existuje v dnešním Tamilsku království Pandjů, Čólů a Čérů. Odtud počátkem prvního století začala tamilská kolonisace Cejlonu (srov. rok 59). Sinhálci/Singhálci kladli velký odpor a někdy po roku 101 se podařilo legendárnímu hrdinovi Dutthagámaní migrační vlny Tamilů zastavit (srov. rok 101). • Mír mezi Sinhálci a Tamily na ostrově není vyřešen dodnes, občanská válka na Srí Lance vedena Sinhálci vítězně v letech 1983-2009.