Pompéia, manž. C. Iúlia Caesara, dc. Q. Pompéia Rúfa§ 77, 68, 62

Pompéia Paulína, dc. nebo ses. Pompéia Paulína, manž. asi L. Annaea Seneky§ 49+ 

Pompéia Mágna, dc. Cn. Pompéia Mágna, ses. Cn. a Sex. Pompéiů§ 40

Pompéia Plótína, manž. Tráiánova§ 76+ 

Pompéiopolis§ viz Pompaeló 

Pompéiopolis, Pompéiúpolis§ = Soloi v Kilikii

Pompéiopolis na Amniu v Paflagonii§ 63-, 106+ 

Město založil roku 64 Cn. Pompéius Mágnus u dn. Taşköprü v provincii Kastamonu, od Augusta byla metropolí Paflagonie a za Septimia Sevéra se jmenovala Sebasté. V sousedství Pompéiopole založil Pompéius na místě Andrapy Neápoli, pozdější Klaudiúpoli, dn. Vezirköprü. 

Pompéios Alexandros z Athén§ arch. 210 (?) 

pompéistai, koinon tón pompéistón, spolek pompéjovců na Délu§ 67 

Pompéius§ viz C. Pontius Telesínus 

Q. Pompéius, s. Aula P.§ 142, cos. 141, legát 136, censor 130 

Pompéius Appius Faustínus, praef. Urbí§ 284+ 

A. Pompéius, tr. pl., o. n. děd Bíthýnica§ 102 

Pompéius Bíthýnicus (snad A. n. Q.)§ 102, 74

Uspořádal provincii Bíthýnii, snad syn n. vnuk A. Pompéia, jednoho z oponentů Ti. Graccha, kterého proklel roku 102 fryžských velekněz; byl první, který z klanu užíval přízviska Bíthýnský.  

A. Pompéius Bíthýnicus, správce Sicílie, s. Q. Pompéia B.§ 43, 39

Q. Pompéius Bíthýnicus, správce Sicílie, senátor, o. A. Pompeia B.§ 39

Cn. Pompéius Colléga, legát§ 70+, cos. suff. 71+ 

Sex. Pompéius Colléga§ cos. ord. 93+ 

Q. Pompéius Falcó§ viz Q. Róscius Coelius Muréna Sílius Deciánus Vibullius Pius Iúlius Euryclés Herculánus Pompéius Falcó 

Pompéius Iúliánus, celé jméno neznáme, tchán stóika Eufráta Tyrského§ 118+ 

Cn. Pompéius Feróx Liciniánus§ cos. suff. 98+ 

C. Pompéius Longínus§ viz Cn. Pínárius Aemilius Cicátrícula Pompéius Longínus 

C. Pompéius Longínus Gallus§ cos. 49+ 

M. Pompéius Macrínus§ cos. ord. 164+ 

M. Pompéius Macrínus Neos Theophanés§ cos. suff. 115+ 

Cn. Pompéius Mágnus, řec. Gnáios Pompéios; o původu jména viz Pompéií (přízvisko M. přechodně odebral rodu císař Gaius, u jména zřejmě od roku 81 př. n. l.; Cicero říkal Pompéiovi odkazem na arabského fýlarcha v Emese Sampsiceramus, cf. 51), triumvir, s. Cn. Pompeia Strabóna, vnuk Sex. Pompéia, o. Gnaea, Sexta a Pompéie, manž. Antistie, Aemilie, Múcie Tertie, Iúlie a Cornélie Metelly§ 286, 275, 181, 167, 150, 118, 113, 109, 101, 91, 90, 88, 86, 84 - 81, 79 - 70, cos. 70, 67 - 56, cos. 55, 55 - 48, cos. 52, 52, 39, 34, 27, 24, 19, 13-, 4+, 9+, 16 až 18+, 68+, 130+, 199+, 238+, 378+, 392+       

Cn. Pompéius Mágnus, z triumvirova rodu, manž. Claudie Antónie, dc. príncipa Claudia§ 25+, 41+   

Cn. Pompéius§ 1. 60, 49 - 45, syn Cn. Pompéia Mágna; 2. cos. suff. 31, vnuk Pompéia Mágna 

Sex. Pompéius Mágnus Pius, syn Pompéia Mágna§ 301, 255, 101, 60, 55, 47, 44 - 41, 39 - 34, 31 

Sex. Pompéius§ 1. vzdálený příbuzný předešlého, cos. 35; 2. snad děd triumvirův, propraet. 118; 3. podporovatel umění, cos. 14+, 31+  

Pompéius Paulínus§ 1. rytíř z Areláty, o. no. 2, 49+; 2. praef. annonae, asi o. nebo b. Pompéie Paulíny, choti miliardáře Seneky, s. no. 1§ 49+, 58+ 

Pompéius Probus§ cos. na Východu 310+, 351+  

Pompéius Propinquus, prócúr. Belgiky§ 69+ 

Q. Pompéius Rúfus§ 1. 77, 68, 62, cos. 88, o. č. 2 a Pompéie, manž. Caesarovy; 2. s. č. 1, Sullův zeť, 88, 77; 3. tr. pl., s. č. 2, 52

Q. Pompéius Seneció [...] Bellicius Sollers Iúlius Ácer Ducénius Proculus Rutíliánus Rufínus Claudius Fuscus Saxa Amyntiánus Sossius Príscus§ viz Q. Pompéius Sósius Príscus 

Q. Pompéius Sósius Falcó§ cos. ord. 193+, 193+ (vyhlédnutý vojáky k vládě)  

Q. Pompéius Seneció Sósius Príscus§ cos. ord. 169+  

Q. Pompéius Sósius Príscus, celým jménem Q. Pompéius Seneció [...] Bellicius Sollers Iúlius Ácer Ducénius Proculus Rutiliánus Rufínus Claudius Fuscus Saxa Amyntiánus Sossius Príscus§ cos. suff. 149+ 

Cn. Pompéius Strabó, o. Cn. Pompéia Mágna, b. Sex. Pompéia§ 108, 106, cos. 89, 87, 86, 84, 38

Sex. Pompéius, b. Cn. Pompéia Strabóna, strýc triumvirův§ 89 

M. Pompéius Silvánus Staberius Fláviánus§ cos. suff. 45+, legát 69+, cos. suff. 76+   

Q. Pompéius Trió§ cos. suff. 80+ 

Cn. Pompéius Trogus z Vokontiů§ 1. s. stejnojmenného otce, historik a přírodovědec, 256, 209, 55-, 1+, 250+; 2. o. předešlého, Caesarův tajemník, 55; 3. o. no. 2, děd no. 1, získal občanství od Cn. Pompeia, 55

L. Pompéius Vopiscus§ cos. suff. 69+

L. Pompéius Vopiscus Cn. Arruntius Catellius Celer§ cos. suff. 77+ 

Pompidás z Théb, vůdce prořímské strany§ 172

Pompilius, básník a dramatik§ 150

M. Pompilius Andronícus ze Syrie, epikúrik a filolog§ 50

Pompónia, dc. Numy s Tatií, m. Anka Márcia§ 715, 640 

Pompónia, dc. M'. Pompónia Mathóna, manž. P. Cornélia Scípióna, m. Áfricána a Asiátika§ 236, 183 

Pompónia, ses. Pompónia Attika, manž. Q. Tullia Ciceróna§ 69 

Pompónia (Caecília) Attica, dc. Pompónia Attika a manž. M. Vipsánii Agrippy, m. Vipsánie Agrippíny, manž. Tiberiovy§ 37, 28-, 20+ 

Pompónia Graecína, manž. A. Plautia, cos. suff. 29+, m. A. Plautia§ 47+ 

Pompónia Rufína, nešťastná vestálka§ 213+ 

Pompónia Ummidia, dc. Pompónia Bassa s Annií Faustínou§ 218+ 

Pompónius, celé jméno neznáme, vynalézavě unikl proskripcím§ 43

M. Pompónius§ 1. publikán, 213, 212; 2. praetor, 161; 3. caesarián, 48  

Sex. Pompónius, legát§ 218

T. Pompónius, bankéř, otec Attikův§ 84 

T. Pompónius Antistiánus Fúnisulánus Vettoniánus§ cos. suff. 121+ 

T. Pompónius Atticus, bankéř, spisovatel, historik, genealog a euergeta, s. T. Pompónia, b. Pompónie, o. Caecilie Attiky, po adopci Q. Caecilius Pompóniánus Atticus§ 109, 84, 79, 69, 63, 62, 51, 44, 43, 37, 32, 11-, 1+, 20+ 

Pompónius Bassus, manž. Annie Aurélie Faustíny, o. Pompónie Ummidie a Pompónia Bassa§ cos. ord. 211+, 218+  

Pompónius Bassus§ 1. s. předešlého, 218+; 2. praef. Urbí, 260+, cos. ord. 271+ (podruhé; kdy poprvé cos. suff., nevíme) 

L. Pompónius Bassus§ cos. suff. 118+ 

T. Pompónius Bassus§ cos. suff. 94+ 

[Ti. Pompónius?] Bassus§ cos. ord. 259+ 

L. Pompónius Bonóniensis, autor atellán§ 50

C. Pompónius Camerínus§ cos. ord. 138+ 

L. Pompónius Flaccus§ cos. 17+, legát 18+ 

C. Pompónius Graecínus§ cos. suff. 16+  

Pompónius Iánuárius, praef. Urbí§ 284+, cos. ord. 288+ 

Pompónius Labeó, legát§ 26+, 34+ 

M. Pompónius Maecius Probus§ cos. ord. 228+ 

T. Pompónius Mámiliánus Rúfus Antistiánus Funisulánus Vettoiánus§ cos. suff. 100+ 

L. Pompónius Máternus§ cos. suff. 97+ 

Q. Pompónius Máternus§ cos. suff. 128+ 

M'. Pompónius Mathó, cos. 233, o. Pompónie, manž. P. Cornélia Scípióna§ 283 

M. Pompónius Mathó§ 1. cos. 231; 2. praet. 204  

Pompónius Mela, geógrafos§ 45+, 217+  

Q. Pompónius Músa§ cos. suff. 158+ 

C. Pompónius Pius§ 1. cos. suff. 65+; 2. cos. suff. 98+ 

Pompónius Porphyrió, grammatik§ 180+ 

T. Pompónius Proculus Vitrasius Pollió§ cos. ord. 176+ (podruhé; cos. suff. byl někdy za Antónína Pia) 

L. Pompónius Prótomachus, řec. Prótomachos, legát§ 125+ 

Cn. Pompónius Rúfus, praet. (?), jinak nezn.§ 48 

Q. Pompónius Rúfus§ cos. suff. 95+ 

C. Pompónius Rúfus Acílius Tuscus (?) Coelius Sparsus§ cos. suff. 98+ 

Q. Pompónius Rúfus Márcellus§ cos. suff. 121+ 

P. Pompónius Secundus, autor tragédií, legát§ cos. suff. 44+, 47+, 50+  

Q. Pompónius Secundus§ cos. suff. 41+ 

L. Pompónius Sílánus (Silvánus?)§ cos. suff. 121+ 

Pompónius Victoriánus, praef. Urbí§ 260+, cos. 282+  

Pomptína, jedna z řím. tribuí, jméno od Suessy Pometie§ 358

C. Pomptínus, Pontínius n. Pontínus, praet. Narbonnské Gallie, legát 71 a 51 v Kilikii, praet. 63§ 71, 61, 59, 54

Pomptínus, palúdés Pomptínae, Pomptínské bažiny, mí. v Latiu, jméno od Pometie§ 160, 107+ 

Pokusy o vysušení: roku 312 App. Claudiem Caekem, roku 160 M. Cornéliem Cethegem cos., Caesarem, Augustem, Nervou, Trájánem, Theoderichem Gotským, a řadou papežů (posledním byl Pius VI. 1775 - 1800). 

pomsta, viz též pod otroci. Nekompromisní potrestání nevěrných sloužících líčí už Homér. V Odysseji uřízli Odysseovi lidé pastevci koz, který držel s Pénelopininými "ženichy", uši a nos, vytrhli přirození a syrové hodili psům. Nešťastníkovi na to usekli ruce a nohy. Zrádné služky musely ostatky a krev uklidit a pak je vítězové oběsili.

Pomsta na usurpátorech a diktátorech

Konce některých vladařů nebyly důstojné, natož hezké. Ne vždy platilo, že usurpátor nebo násilník sešel smrtí podle zásady „kdo čím zachází, tím také schází“. Připomeňme ze zloduchů Maa či Stalina, jemuž teprve v posledních hodinách pozemské cesty znepříjemňovali lékaři život, když ho nechali ležet ve vlastních výkalech...

Vyhnaní samozvanci, jejichž krutovlády skončili dříve, než aby zemřeli u moci, se dožívali a dožívají spokojeného stáří u svých ochránců, obdivovatelů, nebo také u těch, kteří spekulují s tím, že by se mohli ještě někdy „hodit“. Latinští diktátoři prchávali do Spojených států, také filipínský autokrat Ferdinand Marcos mohl prchnout s americkou pomocí a zemřel na Havaji (1989), haitští tyrané do Francie a například paraguyský generál Alfredo Stroessner zemřel v klidu v Brazílii.

Kam na stará kolena

Muslimové unikají do Saúdské Arábie, kde se jim dostává asylu i příspěvků na spokojené stáří, obvykle v Džiddě. Ugandský despota Idi Amin tu žil od vyhnání roku 1979 až do smrti 2003. Roku 2011 se tu směl usadit vyhnaný vládce Tunisu bin Alí s rodinou.

Naopak muslim gen. Siad Barre, který se pučem dostal k moci v Somálsku a jednou byl prosovětský, jindy proamerický (1969 - 1991), po vyhnání ze země získal asyl v Keni a pak v Nigérii od vojenského diktátora Saniho Abachiho, kde také roku 1995 zemřel.

Vládce nejdelší černé africké despocie Mobutu Sese Seko (1965 - 1997) byl ve stáří sužován rakovinou prostaty a povstalci, před nimiž uprchl a zemřel krátce na to v exilu v Maroku.

Někteří muslimští vyhnanci se uchylovali do Londýna, jako vyhnaní vládci Libye, Ománu a Kataru (v posledních dvou případech vyhnaní vlastními syny). Etiopský komunistický diktátor Mengistu Haile Mariam, který v rámci marxistických pouček převáděl zemi z císařského feudalismu do republikánského socialismu (1977 - 1991), dostal po vyhnání s několika tisíci muži asyl v Zimbabwe u autokrata Roberta Mugabeho a jeho druha a nástupce Mnangagwy a žije na předměstí Harare; doma byl odsouzen na smrt.

Soudní ponížení

Řada jiných lidí a nesrovnatelně mírnějších takové štěstí neměla a dožila se soudních procesů a žalářů. Peruánský president v letech 1990 - 2000 Alberto Fujimori (ročník 1938), který žádným despotou nebyl a naopak zlikvidoval komunistický banditismus maoistické Světelné stezky (Sendero luminoso), byl odsouzen za korupci a porušení občanských práv (nařídil vpadnutí do bytu s hledanými dokumenty bez souhlasu státního návladního) a odsouzen k dlouholetému žaláři. Po něm peruánské zpolitisované soudnictví posílalo za mříže v prvním kvartálu třetího tisíciletí v podstatě všechny presidenty.  

Podobně byl za korupci „potrestán“ tchajwanský president Čchen Šuej-pien/Chen Shui-bian (v úřadu 2000 - 2008), který prosazoval vyhlášení nezávislosti ostrova a postavil se tak maoistům i Kuomintangu: v zemi, kde je úplatkářství součástí kultury mnohem silněji než v Evropě, byl s manželkou odsouzen na mnoho let do kriminálu.

Jako štvanec skončil panamský generál Manuel Noriega, velitel armády zvané národní garda, který nejprve spolupracoval s Američany, pak se obrátil proti nim. V prosinci 1989 byl americkou invasí sesazen a za obchodování s drogami v Miami odsouzen. Po propuštění roku 2007 byl vydán do Francie, zde roku 2010 odsouzen na sedm let, a pak vydán do Panamy, kde při čekání na soud roku 2017 zemřel.

Dobrovolně před tribunál

Za mřížemi dožívali argentinští vojáci, členové junty vládnoucí v letech 1976 - 1983 (gen. Jorge Rafael Videla; ostatní zemřeli před vynesením rozsudku, včetně Leopolda Caltieriho, který rozpoutal válku s Brity o Falklandy, 1982). Popotahován na stará kolena před soudy byl chilský diktátor Augusto Pinochet (✝︎2006).

Podobně v Uruguayi Juan María Bordaberry byl za pomoc při instalování vojenské diktatury v 70. letech odsouzen na třicet let za mříže, které vzhledem ke svému věku od roku 2007 odpykává v domácím vězení; zemřel o čtyři roky později.

Bizarní byl osud středoafrického samozvance, císaře Bokassy i., který nejprve vládl s francouzskou podporou (byl ostatně francouzským vojákem a státním příslušníkem), pak byl roku 1979 se stejnou podporou sesazen, usadil se ve Francii, ale roku 1986 se vrátil domů.

Dostal druhý trest smrti, ale byl omilostněn a o deset let později zemřel v Bangui na svobodě jako prostý občan: jeden z případů, že diktátoři mohou zemřít jakoby napraveni...

Krvavé odplaty

V moderních dějinách byli krutým způsobem zavražděni ve vojenském převratu 14. července roku 1958 v Baghdádu král Fajsal ii. z rodu Hášimovců, jemuž bylo teprve devatenáct. Ačkoli nakázal své gardě složit zbraně a sám se osobně pučistům vzdal, byl s velkou částí rodiny odveden na palácový dvůr a všichni postříleni z kulometu (král zemřel však až později v nemocnici).

Jeho strýc a regent Abd ul-lláh/Abd il-láh (45) zemřel, jeho tělo bylo vláčeno ulicemi Baghdádu, davem rozdrásáno po údech a spáleno. Hlavou převratu byl plk. Abdal Karím Kásim (49) a v únoru 1963 byl pučem vojáků národně socialisticky zaměřených (baasisté) sesazen, během čtyřiceti minut odsouzen a okamžitě zastřelen; ze strachu před nástupem komunistů v Iráku při puči vypomáhaly britské a americké rozvědky.

Kásima s dvěma generály odvlekli do sousedního televisního studia, posadili je na židle a na kameru odstřelili. Nahrávka byla odvysílána, voják kroutil Kásimovou hlavou za vlasy na důkaz jeho smrti; byla první poprava dějin v „přímém“ přenosu.

Kásimovo tělo bylo nalezeno v Baghdádu až roku 2004. Jeden z jeho nástupců, baasista Saddám Husajn, byl roku 2003 sesazen americkou invasí, předán iráckému soudu k procesu, poslán na smrt a popraven o tři roky později oběšením skupinou šíitů, kteří jeho smrt natáčeli na mobilní telefon a rozeslali do světa ještě z popravčí místnosti (přitom byl pořizován oficiální záznam popravy).

O vánocích 1989 byl vlastními generály utvořivších tribunál odsouzen za genocidu a okamžitě popraven rumunský komunistický despota Nicolae Ceauşescu (71) s manželkou Elenou (65) a záběry na jejich mrtvá těla oběhla svět; popravčí četa byla tak rychlá, že na chystané natáčení popravy nedošlo.

Znetvoření diktátorů

Libyjský diktátor Muammar Kaddáfí byl 20. října 2011 zraněn při útoku francouzských letadel na konvoj prchajících z obleženého Sirtu na jih do pouště. Povstalci byl zakrvácený „revoluční vůdce“ dopaden, jako ukazují záběry z mobilních telefonů, bit a pošlapáván, znásilněn kovovou trubkou n. bajonetem a o několik hodin později zastřelen. Jeho tělo leželo pět dnů v Misurátě v chladírnách a proudily k němu davy, aby se podívali a mohly si ho vyfotografovat.

Co do krutosti dopadl hůře komunista Muhammad Nadžíbulláh (49), vládce Afghánistánu za sovětské okupace a krátce po ní (1987 - 1992). Ze sovětského spojence se proměnil v indického, čímž si nijak nepomohl.

Mudžáhidy vyhnán z úřadu utekl na zastoupení Spojených národů, kde ho nový režim nechal čtyři roky. Když roku 1996 dobyl Kábul Taliban, byl 27. září vyvlečen na ulici, vítězové mu zpřeráželi prsty a vykastrovali ho. Talibové mully Muhammada Umara ho oběsili na semaforu a jeho bratra Šáhpura Ahmadzaie mořili stejným způsobem a zastřelili.

Fašistický samovládce Benito Mussolini (62) byl partyzány dopaden se svou přítelkyní Clarou Petacciovou a několika dalšími „soudruhy“ 27. dubna 1945 při pokusu uprchnout do Švýcarska a odtamtud letecky do Španělska. Druhého dne byli zastřeleni a v Miláně jejich těla pověšena na benzínové pumpě hlavou dolů.

Zhovadilosti

Neuvěřitelným způsobem byl lynchován asi 65letý východořímský císař Androníkos i. Komnénos (vládl 1183 - 1185). Prohrál svůj boj se šlechtickou aristokracií a nový císař Isaakios ii. Angelos ho předhodil davu.

Tři dny byl v září 1185 mučen, uřízli mu pravou ruku, vytrhali vlasy, zuby a jedno oko, tvář znetvořili vařicí vodou. V hippodromu kónstantínopolském byl hlavou dolů uvázán mezi dva kůly, až byl propíchnut meči dvou západních žoldnéřů.

Milenkou Androníka, který vedl velmi „renesanční“ život s řadou přemetů, byla i Theodóra Komnéné a jejich syn Alexios byl předkem gruzínského knížecího rodu Andronikašviliů či Endronikašviliů, jediného v gruzínských dějinách s císařskými kořeny.

Císařův konec je zhovadilou krutostí srovnatelný s osudy indiánských zajatců tupených a umučených u kůlů, nebo polynéských, jimž byly podle svědectví cestovatelů odřezávány údy a postupně „tepelně zpracovávány“ a konsumovány – před zajatým nešťastníkem.

Jedinou sultánkou dějin a jedinou ženou v čele muslimského Egypta byla od 2. května do 31. července 1250 Šadžár ad-Durr(ová), původně harémová otrokyně. Dotáhla to na manželku dvou sultánů, podílela se na vítězství nad křižáky a sama vládla, byla však donucena ustoupit ve prospěch svého druhého manžela.

Když ho dala zavraždit, byla mamlúky zatčena, uvrhnuta do věže a tam ji harémové ženy zavražděného utloukly svými pantoflemi, jak se traduje; dotek cizích bot je pro arabský svět hanebností, srov. gesto, které v Baghdádu potkala amerického presidenta George Bushe ml.

Zda-li pantofle znamenaly mírnou smrt, nelze posoudit: královrazi byli ve staré Persii trestáni roztržením těla dvěma ohnutými stromy, nebo utlučením hlavy kameny...

Hozeni do řeky

Špatné konce mělo hodně římských vojenských diktátorů, jimž se v historii říká císaři. Odporností v tom však kupodivu mnoho nebylo, stejně jako je vzácné hanobení ostatků a zohavení živých či mrtvých v hellénských dějinách (srov. Kassandrovu mstu na Alexandrově rodině a Olympiadinu na Kassadrově příbuzných).

Atentát na mladického pomateného krutovládce Gáia, který se narodil se jménem svého světoznámého dědečka Augusta jako C. Iulius Caesar, provedl v lednu roku 41 n. l. tribun praetoriánské kohorty Cassius Chaerea, který měl možná sám nástupnické ambice.

Claudius, kterého pučisté omylem provolali nástupcem, ho dal krátce po svém nástupu popravit, protože při císařovraždě byla surově zabita také Caligulova dvouletá dcerka Iúlia Drúsilla. Nešťastný tyranobijce požádal Claudia, aby mu dopřál popravu mečem, kterým zavraždil Gáia, a bylo mu vyhověno; nikdo další ze spiklenců, byť mezi nimi byli i senátoři, potrestán nebyl.

Ostudně vypadal atentát na vojáckého císaře Caracallu, v jehož rodiče byli římsko-berbersko-foinícko-arabské krve. Byl zavražděn na parthském tažení v dubnu roku 217 n. l. při močení na cestě z Karrh (starý Charrán) do vyhlášeného chrámu boha Sîna čili Měsíce ranou dýky do krku; vrah, muž z „ochranky“, byl na útěku zabit.

Všichni tito římští zavraždění byli řádně pohřbeni.

Chlapecký Elagabal/Héliogabalos či Sardanapallos, kterého armáda přivedla ze Syrie do Říma, byl človíčkem mimo místo a čas. Veleknězi orientálního kultu byla latina cizí, Řím i celý dospělý svět. Na „trůn“ nastoupil ve čtrnácti, a zavražděn byl vojáky na záchodě, kam se před nimi během vzpoury ukryl, roku 222 v osmnácti.

Stejně jako otec a syn Vitelliové roku 69 n. l. bylo jeho tělo vláčeno městem za háky a pak vhozen do stoky a Tiberu. Předtím mu dav uřízl ruce. Jako jediný z římských císařů nebyl Héliogabalos ani poté řádně pohřben. Zavražděna vzbouřenci byla také jeho arabská matka Symiamira a její tělo zřejmě skončilo stejně.

Mrtvoly zneucťovali vykradači egyptských hrobek. Nejskandálnější je však případ římského papeže Formosa (891 - 896). Jeho tělo bylo po smrti nepřáteli vzato z krypty a souzen za své (asi údajné) přečiny. Odsouzen na smrt, byl hozen do řeky. Příznivci tělo z Tiberu vylovili a pochovali. Papež Sergius iii. ho dal znovu posadit před soud a urazit mu lebku i jinak zohavit; o tom více v indexu v oddílu o křesťanství („synod s mrtvolou“).

Živé stupínky

Ve válkách s perskými Sásánovci se Římanům nijak úspěšně nevedlo. Ardašírův syn a nástupce Šápúr I. (241 až 271) byl v těchto válkách velmi úspěšný a zřejmě roku 260 padl u Edessy do perského zajetí se sedmdesáti tisíci Římanů dokonce jediný z římských císařů P. Licinius Valeriánus.

Po Cannách, Karrhách a Teutoburském lese největší z římských vojenských ostud: zbožtěná hlava státu Valeriánus se už domů nevrátil a buď zemřel v zajetí stářím, nebo byl umučen (vládl 253 – 260). Podle jedné verse ho Peršan používal jako stoličku pro vsednutí do sedla koně.

Stejný osud prý potkal osmanského sultána Bájezída i. (1389 - 1402) po porážce u Ankary, kde padl do zajetí mongolo-turkického krutovládce Timúra („Tamerlán“), prapředka indických Velkých Mughalů. Timúr ho dal zavřít do železné klece a vozil ho s sebou po světě. Měl prý Turka rád, ale rok po zajetí se podařilo Bájezídovi vzít si život, prý tím, že tloukl hlavou o klec (podle jiných se otrávil). 

Zavírání poražených do klecí má svou tradici začínající v Mesopotamii. Asi roku 2346 či snad až 2340 v Kiši svrhl z trůnu neznámý palácový funkcionář („arcičíšník“)-žoldnéř panovníka Ur-Zababu, vasala krále Lugal-zaggesiho, a stal se králem Kiše.

Lugal-zaggesiho, který byl v Sumeru nejsilnější (vládl od roku 2371), také porazil a zničil Uruk. Krále v bitvě zajal a strčil do klece, s níž objížděl dobytou říši. Dobyl E-Ninmar na území Lagaše a Ummu, obsadil celý Sumer. Vzbouřenec si dal akkadské královské jméno Šarru-kén/„Pravý, zákonitý král“ a stal se zakladatelem první předněvýchodní veleříše.

Vzácné milosti

Po valeriánské porážce následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii.

9. srpna 378 n. l. významně porazili gotští Tervingové a Greuthungové s posilou Alánů a Hunů u Adriánopole Římany pod Valentem, který byl na útěku nepoznán zahuben, padli hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 260 největší římská porážka od barbarů.

Pozoruhodný byl osud císaře Tetrika a jeho syna, které porazil L. Domitius Auréliánus, vládci Gallií let 271 - 274. Oba byli vedeni v triumfu (nad občany!), ale vzdorocísař byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, Tetricus obdržel správu Lúkánie.

Je to jediný případ, kdy u Římanů někdo přežil občanskou válku. Podobným takovým případem je jistý Vetranió, proticísař Konstanta (337 – 350) a prý bídák, který se dal císařem přemluvit a odešel do soukromí! Ani do triumfu nemusel...

Vzdáleně srovnatelný osud s tragedií Valeriánovou byl lýdského krále Kroisa (560 - 547), jehož bohatství je dodnes příslovečné, v češtině jako „krézovo“. Pustil se do války s Peršanem Kýrem, donucen se stáhnout na sardský hrad a po dlouhém obléhání se vzdát.

Kýros ho odsoudil, jak praví jedna verse, na smrt upálením. Když Kroisos vykřikoval z plápolající hranice jméno Solónovo, jehož radami král kdysi údajně pohrdl (oba se nemohli setkat z důvodů „termínových“), dal si Kýros vše vysvětlit, po výzvě Apollónovi oheň i uhasil a z milého Kroisa udělal rádce svého i svého syna Kambýsa.