Pir (2)-Pj

piraterie, pokr.:

Dlouhou minulost má piraterie v čínských mořích, loupení domácími či japonskými bandity. Notoricky nejznámější oblastí piraterie na planetě je dodnes velmi aktivní oblast Jihočínského moře. V egejské oblasti se piraterie lokálně udržela jako forma protimohamedánského odporu s hlubokou sociální potřebou. Např. vsi pod thessalským Péliem provozovaly pirátství ještě ve 30. letech 20. století. 

Nejslavnější érou piraterie je nepochybně doba arabské expanse a turecké vlády nad velkou částí západního Středomoří v 16. až 18. století (viz pod otrokářství) a anglicko a francouzsko-španělského soupeření z 16. a 17. století o vládu nad zdroji americkými a indickými. Cpt. William Kidd dělal karieru olupováním francouzských lodí pro anglickou korunu, pak se udělal pro sebe a přepadal všechno, co plulo ve vodách madagaskarských (za což byl v Anglii pověšen).

Edward Teach zvaný Blackbeard/Černovous loupil v oděvu anglického guvernéra kolonie Severní Karoliny, ale pak se pustil také do lodí kolonie Virginie a byl královskými vojáky zastřelen. Francois L'Olonnais patřil mezi „klenoty“ francouzské piraterie. Proslul tím, že zajatci vyřízl srdce a snědl (sám skončil celý v žaludcích kanibalských indiánů).

Nejvyhlášenějším z „úředních“ anglických pirátů-filibustrů, těch, kteří loupili se svolení koruny a jí většinu kořisti odváděli, byl Francis Drake, povýšený dokonce královnou Elizabeth I. do šlechtického stavu: kromě zásluh o královskou pokladnu proslul jako první velicí důstojník, který obeplul svět (1577 až 1580) a svou pirátskou taktikou roku 1588 porazil španělské loďstvo, které se odhodlalo napadnout britské ostrovy.

Ve službách krále Karla II. loupil a vraždil Henry Morgan (1635 ve Walesu – 1688 na Jamaice), mimo jiné tvůrce první větší organisované pirátské skupiny ve společenství v Karibiku. Také zřejmě jako první v dějinách praktikoval pojištění zdraví: se svými bojovníky podepisoval, resp. „křížkoval“ pracovní smlouvy s právy a povinnostmi „zaměstnanců“.

Morgan se naproti tomu pirátovi zavazoval v případu ztráty nohy v boji, že mu dá pět otroků (kdyby přišel o levou, jen čtyři). Ke stáru se uchýlil na Jamaiku, byl ctihodným statkářem a podnikatelem v cukru v Port Royal, kde se roku 1688 konečně propil do smrti. Hřbitov, na němž byl prý pochován, byl potápěči nalezen: městečko se propadlo do moře při zemětřesení roku 1692.

Málo známou kapitolkou je působení židovských pirátů v Karibiku. První Židé, kteří byli vyhnáni z Portugalska a Španělska (1492), se například usadili na Jamaice kolem roku 1530. U Kingstonu byl objeven starý hřbitov s hebrejsky psanými náhrobními kameny a také přizdobenými lebkami s hnáty. Mstili se na katolickém španělském loďstvu a nejznámějším z židovských kapitánů byl asi Moses Cohen Henriques pocházející z Portugal. Věhlasu dosáhli další sefardští kapitáni Yaakov Koriel, David Abrabanel a Jean Lafitte narození na Dánských Panenských ostrovech (dnes v majetku USA).

Korsárské státy v prostoru mezi dnešním Marokem a Egyptem v 16. až 19. století spadaly pod turecké sultány, ale jejich poddanství byla velmi formální. Státečky jako Salé, Rabat, Alžír, Tunis, Tripolis, Barka byly postrachem Středomoří. Jejich v podstatě jediným příjmem byl obchod s otroky a z výkupného za zajatce. Mezi vůdci pirátských republik vynikl islamisovaný Holanďan Jan Janszoon van Haarlem alias Murat Reis, který roku 1627 dokonce přepadl Island a zavlekl odtamtud do Alžíru několik set lidí a ne všichni měli to štěstí, že byli vykoupeni a dostali se zpět na svůj rodný ostrov (srov. příběh unesené mladé matky Guđríđury Símonardóttir sloužící v Alžíru jako hetéra, vykoupena dánským králem Christianem iv. v Kodani poznala mnohem mladšího studenta theologie a s ním se vrátila domů; tam jí pak nadávali do kurev...). 

Evropané pobřeží severozápadní Afriky říkali Côte des Barbaresques, barbarská pobřeží (podle arabského označení pro Berbery, kteří mezi piráty převládali, viz pod barbaři). První válka, kterou Spojené státy vedly mimo Ameriku, měly v letech 1801-1805 a roku 1815 právě s alžírskými a tripolskými korsáry (od lat. cursus, tažení, kořistnický útok).

V Evropě byli korsáři zprvu ve službách francouzského krále. Nemuseli se ve francouzských přístavech obávat trestu královské justice a měli zcela volnou ruku v útocích na anglický, španělský a portugalský majetek. V podstatě plnili roli válečného námořnictva, k němuž se panovník nehlásil, ale měl z něho velký prospěch. Kdo byl druhou stranou dopaden, nezacházelo se s ním jako s vojákem-válečným zajatcem, ale byl bez soudu oběšen.

Nápad okoukali Angličané ve své dlouhé válce se Španěly a jejich námořní násilníci se nejvíce proslavili (ke škodě Holanďanů, Italů, Řeků). Korsárství bylo oficiálně mezinárodně zrušeno až vídeňským kongresem roku 1815.

Dlouho bylo zváno dnešní pobřeží Spojených arabských emirátů Pirátským. Hvězdou mezi lupiči v Perském zálivu byl Rahmá bin Džábir al-Džálahimá/Rahmah ibn Jabir al-Jalahimah. Byl asi prvním v branži, který nosil přes vystřelené oko pásku. Pocházel z klanu Ál Džálahmá na dn. kuvajtském pobřeží a dlouho měl základnu v dnešním Kataru. Válčil většinu života s rodem Chalífa, dn. královským rodem bahrajnským, dlouho byl spojencem Saúdů a vybudoval pevnost ad-Dammám, základny měl též v Búšehru. S Angličany měl dohodu o neútočení, kterou obě strany dodržovaly. Rod Chalífů/Ál Chalífa byl jeho osudem. V námořní bitvě před Bahrajnem roku 1826 než aby padl se svým osmiletým synem do zajetí, zapálil sudy s prachem na své lodi. Rahmá požívá dnes mezi zálivovými Araby velmi dobré pověsti.    

Antický banditismus co do rozsahu nemůže konkurovat zločinnosti moderní doby. Italské skupiny organisovaného zločinu, např. sicilská maffie, ruský a ukrajinský banditismus z koncem bolševické vlády a po její transformaci, americké pašerácké a pouliční gangy, piráti jihovýchodní Asie, jihoameričtí cocaleros, pěstitelé kokainu, jsou mnohem silnější ve svých regionech než jejich dávní předchůdci. Masové pašování kokainu z andského regionu propuklo koncem padesátých let 20. století, kdy se z něho stalo odvětví letecké přepravy.

Mafie jsou vždy orientovány výhradně na profit a skupiny bývají ethnicky a nábožensky homogenní. Italský mafiánský banditismus tvoří čtyři základní pevně organisované skupiny. Nejproslulejší je sicilská Cosa nostra, která se rozšířila i do Spojených států. V Neapoli a Kampánii působí Camorra a od osmdesátých let v Puglii Sacra corona unita. Kalabrijská 'Ndrangheta měla začátkem 21. století odhadovaný obrat v obchodu s kokainem 22 miliard dolarů a síť, která sahala až do Německa a Skandinávie. V čele mafií stojívá člověk zvolený představiteli propojených klanů (o původu slova 'Ndr. viz pod Kalabriá).

Nejvlivnější a nejtvrdší jsou zločinecké státečky v Japonsku a Číně. Na souostroví vycházejícího slunce policejní odborníci evidují dvacet pět velkých syndikátů, tzv. jakuzy/yakuza, údajně s cca. osmdesáti tisíci členy (v Japonsku roku 2003 žilo 127 milionů lidí). V komunistické Číně bylo ve stejný okamžik obyvatel desetkrát tolik, ale mafiánských uskupení, tzv. triad pracujících od 18. století, bylo odhadováno na 22 tisíc s třiceti miliony členů!

Symbiosa triad s komunisty v Číně šla tak daleko, že premier Ču Žung-ťi/Zhu Rongji měl roku 2003 připustit, že v lidové republice není sféry ani žádná část vedení státu, kde by nebyly kriminální elementy. Ročně prý dostanou ze země na patnáct miliard dolarů.

Japonská jakuza má ročně odhadovaného zisku nejméně deset miliard USD, čtvrtinu ze sexu a polovinu z drog. Nejznámějším ze šéfů jakuzy je Jošinori/Yoshinori Watanabe (62 mu bylo roku 2004), vůdce největší japonské skupiny Jamaguči/Yamaguchi s osmnácti tisíci členy. Poměry v Japonsku charakterisoval v mediích výrok jednoho insidera ve vládní Liberálně demokratické straně: „Není poslance, který by neznal svého lokálního šéfa jakuzy.“

Největší bankovní loupež, zločin ve starém věku neznámý (pomineme-li chrámové poklady, mezi něž mohly patřit hotovosti uložené bankéři), spáchali 12. července 2007 v Baghdádu uprostřed chaotické války mezi Američany, šíitskými milicemi a šíitskou vládou. Z investiční banky Dar as-Salám (Dar es Salaam bank) v obchodní čtvrti Karrada ukradli prý její strážci odhadem na tři sta milionů (sic!) dolarů. Loupeže v Evropě dosáhovaly nejvýše ekvivalentu třiceti milionů eur. Zpráva byla úřady dementována, ale peníze nikde.

Koncem devadesátých let 20. století se rozmohla piraterie v indonéských, singapurských, malajských vodách a v Jihočínském moři. Napadány a unášeny byly i ty největší lodi. Po několikaleté soustředěné akci vlád bylo pirátství omezeno, ale od roku 2008 významně narostlo kolem somálských břehů v Arabském moři, kde je neměl kdo pronásledovat.

Koncem roku 2008, když skupinka pirátů z Puntlandu unesla obří saúdskoarabský tanker o výtlaku 320 tisíc tun nastala změna: řada států NATO, Indie, Číny, Ruska i Japonska vyslala do války proti pirátům bojové lodi (operace Atalanta). Zaštítěny usnesením OSN to byla první válka s piráty od dob španělských loďstev ploucích z Ameriky.

Roku 2009 a 2010 byli v Evropě  procesy se zajatými Somálci, první po několika staletích. Somálský banditismus se stal fenomenem, s nímž si nedokázaly velmoci vybavené nejmodernější technikou poradit. Poprvé v moderní době byla 19. října 2012 odsouzena skupinka mořských banditů ve středoevropské zemi. V Hamburku dostali sedm let Somálci dopadení v dubnu 2010 holandským komandem při únosu německé nákladní lodi a vydáni do Německa. K invasi na somálské pobřeží a obsazení pirátských doupat se nikdo z politiků neodhodlal, neboť strašili případnými "nedozírnými následky invase".

17. února 2009 poprvé v novověkých dějinách napadli námořní piráti hlavní město suverénního státu. Několik člunů nigerijských pirátů z delty Nigeru, kteří už předtím několikrát napadli lokality v Kamerunu, se pokusilo vylodit v Malabu v Rovníkové Guineji, ale armáda diktátora Teodora Obianga Nguemy, který byl právě na pevnině v Batě, piráty zahnala. O ztrátách na životech nebyly zprávy. 

Pirigme z Lagaše, Ug-me, dyn.§ 2255, 2124, 2119  

Pirindu, Piriddu, bab., ass. Chilaku, viz Kilikiá Trácheia§ 557

Pirisabora, řec. Bérsabóra§ viz Misiché 

Pirjawaza z Mitanni, Birjawaza, dř. čteno Namiawaza, dyn. v Damašku, s. Šuttarny II. (?)§ 1373, 1365, 1360  

Pirus, vrch s pevností na území Germánie, snad u dn. Heidelbergu (?)§ 369+ 

Pirustané, manž. Fraáta III., k. Parthů§ 70

Piruwa§ viz Peruwa 

Pírúz, Péróz I., perský vládce§ 371+ 

Pírúz/Péróz Šápúr, Pirisabora, řec. Bérsabóra§ viz Misiché 

Písa, m. v Élidě, země Písátis§ 776, 748, 668, 660, 657, 644, 588, 580, 577, 460, 365, 364, 225, 217, 44+, 374+  

Písae, pl., m. v Etrurii, dn. Pisa§ 193, 176, 109

Od roku 180 řím. kolonie, od Augusta nazývána Colónia Iúlia Písána.

písař, grammateus, označení pro tajemníka, sekretáře hellénských státních a chrámových institucí, ručil za protokol a správnost dokumentů; v hellénistických státech v posici dn. ministrů, viz archigrammateus a v indexu s. v. král. Písaři klínového písma v hellénismu viz klínopis, klínové písmo, autorství. Z písařů, lat. scríba, scríptor, se v Římě vyvinul soukromý i veřejný úřad archivářský a notářský, instituce osobních i úředních tajemníků/sekretářů. V případě principů se postavení tajemníků, převážně císařských propuštěnců, za principátu měnilo v posice ministrů v absolutní monarchii. Srov. začátky systému dvorských úřadů roku 41+. 

Pisaurum, m. v Umbrii, dn. Pesaro§ 183, 170, 271+ 

písemnictví§ viz kniha, knihovny

M. Pisibanius Lepidus§ cos. suff. 159+ 

Pisidiá, Pisidie, Pisidové, země a anatolský národ na jihozáp. Anatolie§ 393, 378, 334, 333, 322, 321, 319, 218, 192, 189, 165, 102, 101, 30, 25, 12, 218+, 279+, 376+, 392+ 

Horské národy kamenité P., Pamfýlie a Lykáonie se živili po celý starý věk po kilickém vzoru banditismem. Žádný z hellénistických ani římských mocnářů jim v tom nedokázal zcela zabránit. Jejich dynastové zvaní tyrannové byli v lepším případě vládci vícero band, k ustavení "národního" státu nebo silnější monarchie nikdy nedošlo. 

Pisindélis, (-lia), k. v Halikarnássu, s. Artemísie I., vnuk Lygdamida I., o. Lygdamida II.§ 480, 460

Pišendén z Itabalcha, churrit. dyn.§ 1815 

Pišeniš z Chattuše, jiné čtení Kaššeniš, s. a korunní princ Chantila I.§ 1560 

Piširiš z Karchemiše, k.§ 765, 740, 738, 719, 717,

Písis z Thespií, polemarchos§ 292

pískání, pískot, hvizd, dorozumívání stráží na dálku domluvenou melodií u Hellénů v usu odjakživa. Autor nejstaršího zachovaného spisu o vojenství Aineiás Taktikos ovšem varuje: pozor na psy, aby je to nezmátlo, viz rok 379 při obsazování nočních Théb. Srov. o pískání u Berberů, kteří vytvořili z pískotu řeč.

písmo, civilisace údolí Indu§ 2300 

písmo, foinícké§ 1380

písmo, gotské§ 375+ a srov. pod runy 

písmo hieratické§ 945

písmo hieroglyfické egyptské§ 945 a viz zde níže 

písmo, hieroglyfické/piktografické krétské§ 2000, 1800 

písmo, hieroglyfické mesoamerické§ 1800 

písmo, klínové§ 3200 a viz zde níže 

písmo, kyperské slabičné§ 1500

písmo, kypersko-mínójské§ 1500

písmo, lineární/čárové A§ 2000, 1800, 1450, 1400   

písmo, lineární/čárové B§ 2000, 1700, 1450, 1400, 1380    

písmo, luwijské hieroglyfické§ 2300 

písmo, obrázkové hláskové nejst.§ 3500 

písmo, subarejské§ 2400 

písmo, urartské§ 1275 

písmo, uzlové za hieroglyfické v Číně§ 2737

písmo, alfabéta, abeceda§ viz též pod alfabéta a v přílohách o výslovnosti. 

Před převzetím a upravou foinícké „alfabéty“ v poslední čtvrtině osmého století kdesi v hellénských emporiích v Syrii a a na „mokré“ trase jižní Anatolie – Kypr – Kyklady – Iónie - střední Hellas v době „temna“ zřejmě Helléni užívali jakýchsi zbytků slabičného písma lineárního B, nebo značek/piktogramů.

Srov. v šestém zpěvu Íliady, kde korinthský král Proitos napsal na destičky „neblahé značky“, sémata lýgra, králi Lyků, svému tchánovi, aby zabil Bellerofonta: grapsás en pinaki ptyktó thýmofthora polla, „napsal na vícevrstevnou destičku hodně život beroucích/vražedných značek“. Srov. pod alfabéta.

Archeologická lokalita Göbekli v tureckém Kurdistánu z doby kolem 11.600 (viz oddíl CSD „před 6000") byl, zdá se, nejstarším známým chrámem-kultovní jídelnou prvních zemědělců/prazemědělců. V tomto prostředí již usazených lovců se o něco později začne pěstovat čočka, cizrna a obilí, odtud se znalost zemědělství rozšíří do celého světa (platí-li theorie šíření z jednoho místa). Podle jedné z interpretací, jsou skupiny malých zvířecích hlav a abstraktních symbolů „neolitickými hieroglyfy“, snad nejstarším známým „písmem“.

Druhým nejstarším „písmem“, v nejlepším případu pravděpodobně symboly, nikoli piktogramy ani logografickým písmem, jsou nálezy z kultury Vinča v Srbsku z doby kolem roku 5300-3500, viz tam a oddíl "před 6000". Záhadné nálezy co do stáří předcházejí první piktogramy sumerské z doby kolem 3250 z Uruku, z nichž se vyvinulo první známé regulérní písmo vyjadřující mluvený jazyk. Vzaly začátek z účetních záznamů. O něco mladší, kolem roku 3200, jsou nejstarší nálezy egyptských „hieroglyfických“ záznamů (éra dynastie 0 a 00, srov. v indexu s. v. hieroglyfy). • Modernější datace hovoří o c. 3300 v Uruku IV a c. 3300 v hornoegyptském Abýdu. Některé odhady v Egyptě sahají až do doby c. 3500, stejně tak theorie o fonetickém použití znaků z mesopotamské vrstvy Uruk III.

Třebaže v té době existovaly intensivní styky mezi lidmi z nilského údolí a obyvateli Meziříčí, je pozoruhodné, že obě písemné kultury se nijak nepodobají a ani systémově ne: Egypťané psali jen konsonanty, Sumerové a Akkadové měli písmo slabičné. Kolem roku 2700 v jižní Mesopotamii vládl předposlední král I. dynastie kišské En-me-barag-ge-si (Emme-barag-esi, Mebaragesi), který vedl úspěšně války s Elamem. Se svým synem a nástupcem Aggou, posledním z I. dynastie kišské stavěli svatyně v Nippuru („Tummal“). Zlomek hliněné tabulky se jménem Emme-baragesiho je nejstarší zachovanou vpravdě písemnou památkou lidských dějin.

Všechna písma hlásková, fonografická, se vyvinula ze zjednodušení původních obrazových symbolů, písma ideografická. Různé cesty písem spočívaly v psacím materiálu (hlína, kámen, papyrus, kůra, hedvábí). Zatímco egyptské písmo ovlivnilo jen malé okolí (Núbie, Sínaj, Kréta), sumersko-akkadský klínopis převzaly a uzpůsobily všechny íránské a anatolské civilisace.

Čínské znakové písmo (první doklady z doby kolem 1600 z dynastie Šang) převzal celý Dálný východ. Například dnešní korejské hláskové je poprvé zmiňováno až v prosinci 1443 n. l., systém dokončen na podzim 1446 za krále Sedžonga, který vládl v letech 1418-1450. O stejně starém protoindickém písmu harappské kultury 2300-1600 není naopak nic známo, neboť nemá nástupce a jeho asi tři tisíce textíků odolává pokusům o rozluštění (pradrávidština?).

Indický sanskrt, nejstarší ze stále užívaných jazyků beze změny, viz tam, nikdy neměl vlastní písmo a podléhal místním „abecedám“. Po zavedení knihtisku a jistou zásluhou evropských badatelů se používá severoindické písmo devanágarí (n. nágarí).

Stejně jako klínopisná a hieroglycká písma i čínské prodělalo během tísiciletí změny. Jeho pikrogramy na věštebných kostech (tímto učelem se liší čínské začátky od všech ostatních) z doby c. 1600-1000 nazývané ťia-ku-wen/jiaguwen přešly v ta-čuan/dazhuan, "velké pečetní písmu", ryté do bronzu a asi i dřeva (do c. 700), a z něho vzešlo "malé pečetní písmo", siao-čuan/xiaozhuan, existující dodnes. Po c. 500 užívala dvorská kancelář a byrokracie "úřednické úpísmo", li-šu/lishu (do dynastie Chan, do 220 n. l.). Vedle něho existují kaligrafické kursivy kchaj-šu/kaishu, "standardní písmo", sing-šu/xingshu, "písmo kursivní" a "konceptní", cchao-ču/caoshu, všechny z éry Chan. Již na začátku historie čínského písma užívalo tří tisíc znaků (a nejméně tolik jich je třeba pro denní potřebu) a za celou dobu jich je téměř devadesát tisíc! 

Na Sínaji někdy kolem roku 1600 vzniklo písmo hláskové/protosínajské s 27, později 22 znaky. Ze stejné doby jsou hláskové nápisy z několika lokalit v libanonském údolí Biqá' (Tall al-Džizr, Kámid al-Lauz/staré Kumidi), z Palestiny jsou protokanaánské nápisy (Gezer, Šechem, Lachiš; c. 1600-c. 1450). Protosínajské písmo zřejmě ovlivnilo vývoj písem kanaánského a jihosemitských. Kolem roku 1000 byla v užívání plně rozvinutá písma foinícká, která se šířila do hebrejské části Palestiny a v Syrii a Džazíře mezi Aramaje. Na syrském pobřeží vzala pak začátek alfabéta, viz tam. O vývoji psané arabštiny z aramejštiny viz pod Arabové. Na aramejské písmo zřejmě navazovala písma indická (kharóšthí, bráhmí, srov. rok 600). Nejmladším hieroglyfickým písmem byly znaky Olmeků a po nich Mayů z doby kolem roku 500 n. až 300 př. n. l.

Starý věk kupodivu neznal grafologii ani disciplinu příbuznou. Hellénský svět byl totiž velmi gramotný a v císařské době bylo obvyklé nediskutovat, ale hodně psát a okrasně hovořit; dnes bychom řekli: podlézavě tlachat. První grafologický spis vydal lékař a profesor Bologneské university Camillo Baldi roku 1622 Come da una lettera missiva si conoscano la natura e qualitã dello scrittore.

Podobně jako Athénští roku 403 rozhodli o tom, jak bude vypadat alfabéta na nápisech, viz tam v CSD, se rozhodlo v korejských dějinách. Tak ale rozhodl o písmu jediný člověk, který ho sám vymyslel a byl neomezeným panovníkem v království Čoson. Král Se-džong Veliký, narozený roku 1397, panovníkem od 22 v letech 1418-1450, na místo čínských znaků 9. října 1446 uvedl úředně v život abecední písmo hangul/hangeul o čtrnácti znacích pro konsonanty a deseti pro vokály. Korejci jím píší dodnes. Autorským písmem disponují též Armeni, viz rok 338+ a jeho původce Mesropa Maštoce. 

Počátky písma
Od okamžiků rozluštění se pokládá za nejstarší známé písmo klínové Sumerů z doby kolem 3250 př. n. l. Objevily se však nové značky, které sice nikdo neumí přečíst, ale mohou být pokládány za písmo, záznam mluveného jazyka. Kultura Vinča v Podunají používala takových záhadných značek o dva tisíce let dříve než Sumerové piktogramy, předchůdce klínopisu.

Na severu Mesopotamie, na Göbekli Tepe v kurdské části jihovýchodního Turecka (viz CSD c. 8000), byly roku 1994 nalezeny značky odhadované, že je někdo vytesal kolem roku 11.600 př. n. l. Mohlo to v době kamenné také už být písmo? Neolitické „hieroglyfy“ Praanatolců se spíše vejdou do kategorie sakrálních symbolů, než aby zastupovaly slabiku či hlásku.

K jejich „rozluštění“ zřejmě nikdy nedojde a nebudou mít slávu, s jakou se lidstvu vrátila znalost jazyků píšících klínovým písmem (mesopotamské civilisace, Chetitové, Elamité), hieroglyfickým egyptským nebo chetitským, hláskovým foiníckým, aramajským či arabským. Nejstarší klínové písmo z Uruku se datovává do roku 3250 př. n. l.

Göbekli Tepe nebude mít svého Napoleona, který s flotilou doprovázenou mimo jiné vědci roku 1799 připlul do Egypta, kde jeho důstojník Pierre Bouchard našel „rosettský kámen“ s nápisem ve třech písmech: hieroglyfickým, řeckým a démotickým. Démotickou egyptštinu a řečtinu Evropané znali, dostali tudíž klíč k rozluštění obrázkového písma stavitelů pyramid, které za záhadné pokládal už římský starověk. Rozluštitelem egyptštiny se stal učenec Jean François Champollion, když přečetl jméno královny Kleopatry (nikoli ale té dnes slavné).

Nejstarší papyrus, ale nepopsaný, byl zatím nalezen v hrobu jistého činovníka první dynastie (po 3200). Nejdelším papyrovým svitkem je „Velký Harrisův papyrus“ z doby Ramessa III. (pojmenován podle sběratele Anthonyho Charlese Harrise, od roku 1872 v Britském mjuseu). Má 41 metrů a 1500 řádků textu. O nejstarším evropském papyru („z Derveni“) viz pod kniha.

Hieroglyfů používala stará říše na sedm set, v hellénismu jich bylo známo na šest tisíc (čínština užívá na pět tisíc znaků). Chufuova pyramida je téměř nepopsána, o dvě staletí později Unasova je uvnitř popsána výroky o onom světě.

Za nejstarší písemný systém lze ovšem pokládat písmo kultury z Vinče, jímž se „psalo“ na Balkánu asi 1500 let od šestého do čtvrtého tisíciletí př. n. l. Na rozíl od Mesopotamie nebo Egypta nejsou dosud žádné nálezy o tom, že by „Vinčané“ žili v nějakém centralisovaném státním útvaru (jako Egypt), nebo v městských centrech zemědělského kraje (Mesopotamie).

Mezi záhadná písma patří mnohem mladší nápisy z harappské kultury z doby kolem 2300-1600 v povodí Indu. Zachováno je na čtyři tisíce kratších textů s více než čtyřmi sty znaky, o jejich příbuznosti jsou vedeny spory: jsou drávidské, indogermánské či jiné?

Mesoameričtí Mayové užívali velmi složitého obrázkového-hieroglyfického písma asi od nejpozději 500 př. n. l. Třicet mayských jazyků užívalo na tisíc znaků s významem jako u všech slabičným i ideogramovým. Jihoameričtí Inkové písmo znakové neměli, zato pletli barevné uzlíky, quipu.

Hláskové písmo konsonantické/souhláskové vzniklo někdy po roce 1800 na Sínaji. Mělo 27 znaků, později dvacet dva. Každá hláska dostala svůj obrázek, který se časem zjednodušoval. Protosínajské písmo semitských skupin se stalo předchůdcem foiníckých písem, alfabéty a tím pádem dnešní latinky.

Foiníckým vynálezem byla též psací destička potažená voskem/deltos (z dlt, srov. hebr. delet). Svázáním dvou delt vzniklo deltion diptychon, do něhož se rydlem ryly znaky. Jako psací potřeba vydržel vynález po dobře tisíc let hluboko do římské imperiální doby.  

Pissamené (= Tísamené?), m. Laety, manž. Grátiánovy§ 373+ 

Pissúthnés z Persie, satrapa v Sardech, předchůdce Tíssafernův§ 441, 427, 423, 413 - 412

Pistiros, m. v Thrákii§ viz Thrákie

Pistórium, Pistória, m. v Etrúrii, dn. Pistoia§ 62

Pišanchuru z Natchú, dyn. v Deltě§ 671

Pišlumé, Pislumé z Chudimeru, k.§ 645

pištci, v Římě, lat. tíbícinés§ 311

pištci, v Helladě§ 391, 371 

pištkyně, v Helladě§ 405

Pitané, m. v Aiolidě§ 650, 350, 315, 85, 115+ 

Pitané, lakedaimonský fýla/ves§ 214+ 

Pitánu, Pittanu§ viz Til-Ašurri

Pitašša§ viz Pédasa

Pitcairn, o. v Tichomoří§ 4000 

Pithekússa nebo Pithekússai, Pithekúsai, ostrov před Neápolí v Kampánii§ 754, 730, 39, 29

Lat. Aenária, u Vergilia Inarime, později Arima, dnešní Ischia, což je z Iscla („insula“) poprvé užitého roku 813 v listině Karla Velikého (hovoří-li se o dvou ostrovech, pak je řeč o Ischii a Prochyté; ostrov či ostrovy mají jméno spíše od hliněných džbánů, sudů, pithoi, které se tu vyráběly, než od opic, pithékoi. Překladiště kdysi pro obchodníky s Etrusky. Pův. hellénské obyvatelstvo pocházelo z Eretrie a Chalkidy na Euboji, posílené po roku syrákúským vládcem Hierónem, roku 474 vypuzeno sopečnou činností (Epomaios, dnes vyhaslý Epomeo). Další erupce kolem roku 300, roku 92, pak za Tita, Antónína Pia a Diokletiána, poslední roku 1301. Zřejmě nejhorší otřesy země zažila Ischia v červenci 1883, kdy byla srovnána se zemí obec Casamicciola a s okolními lokalitami tehdy zahynulo 2313 lidí (sama obec měla před zemětřesením 4300 obyvatel). 

Pithekússa byla v majetku Neápolských a roku 29 je za Capreae/Kaprai, dn. Capri, vyměnil Augustus, aby si tu vybudoval sídlo proslavené jeho adoptivním synem Tiberiem. Viz též pod Capreae.  • O Nestorově poháru s jedním z nejstarších nápisů v alfabétě viz pod alfabéta a rok 730.

Pitchánaš z Kuššary, anat. předchet. dyn., panovnickým jménem možná Labarnaš§ 1840, 1800 

pití, pitky a nápoje§ viz kuchyně a hostiny

pitiaxés, hodnostář u ibérského dvora§ 75+ 

Pittakos z Mytilény, mudrc, politik a zákonodárce, s. Hyrradiův§ 668, 645, 620, 612, 607, 581, 570
Pittakos z Édónie, k.§ 496

Pittakos z Indie, synovec Pórův§ 326
Pittalakos, majitel herny v Peiraieu§ 343

Pittit z Elamu, vojevůdce§ 124

L. Pituánius, popravený okultista§ 16+ 

Pitusu (bab.), ost., snad Pityússa§ 557
Častý název malých ostrovů, „Smrkový, píniový ostrov“. Nezaměňovat s hellénskou obcí Pityuntem (Pityús) na území sarmatských (?) Abasgů a Héniochů severně od Kolchidy, dn. Picunda v Abcházii. Severně od Pityuntu na pobřeží, stále ještě v Kolchidě, ležela hellénská osada Triglité, v římské éře zvaná Nitika, dn. Gagra.

Pityás z Lakedaimonu§ 1. efor epón. 423; 2. 406 ef. ep.

Pityúsa§ viz Mílétos

Pityús, Pityússa, "Borová"§ viz Pitusu

Pityús, gen. Pityúntu, dn. Picunda v Abcházii§ 255+, 256+ 

Pityússai, západní část Baleár, šp. Las Pitiusas, ostrovy Ebúsus (a město; dn. Ibiza), Ofiúsa atd.; význam viz Pitusu§ 654, 206, 81

C. Pius Esuvius Tetricus§ 1, vzdoroimperátor v Galliích, 271 až 274+, 350+; 2. jeho syn a spoluvládce, 273+, 274+, 350+   

Pixódaros z Halikarnássu, kárský dynasta§ 1. s. Mausóla z Kindyé, 460, 391; 2. s. Hekatomnóův, 391, 341, 336, 334; 3. poslední známý příslušník kárského rodu, 334

Pixús, lat. Buxentum, dn. Policastro, m. v Lúkánii/Bruttiu, srov. pod Consentia; roku 186 už nebyla osídlena a dostala římské osadníky§ 467

Pjanovsk, kultura pjanoborsk᧠600

Pjonhan, kor. Byeonhan, jeden ze států konfederace Tři Hanové/Samhan§ 196

Pju, angl. Pyu, tibeto-barmánský lid a městské státy ve střední Barmě§ 175