090-098

***********************************************************
90. 
Ol. 217,2

401 SE
337 AE
neznámý
a. u. c. 843
Imp. Domitianus XV a M. Cocceius Nerva II 
coss. suff.: L. Cornelius Pusio Annius Messalla; L. Antistius Rusticus a Ser. Iulius Ursus Servianus I

Q. Accaeus Rufus a C. Caristanius Fronto

P. Baebius Italicus a C. Aquillius Proculus

L. Albius Pullaienus Pollio a Cn. Pinarius Aemilius Cicatricula Pompeius Longinus

***********************************************************

Kolem t. r., nebo snad zároveň s potlačením saturninovské vzpoury roku předešlého, byla vyhlášena provincie Germania superior/Horní G. se správním střediskem v Mogontiaku n. Moguntiaku, dnešní Mainz/Mohuč, viz o Dolní G. rok 83. Jejím prvním správcem se stal C. Octavius Tidius Tossianus Lucius Iavolenus Priscus, jak znělo po adopcích plné jeho jméno. Kromě vojenské a guvernérské kariery (po Germánii správcoval za Traiana v Syrii a Africe) si senátor udělal jméno jako právní znalec.

Domitianus soustavně budoval rozsáhlou dunajskou flotilu z lehkých lodích o patnácti metrech délky pro dvacet vojáků, jejichž pohyblivost byla pro nepokojné Germány nebezpečnou zbraní. Roku 1986 byly u Oberstimmu, části Manchingu u Ingolstadtu nalezeny dva vraky, z nichž jeden pochází z roku 89 (podle nich postavena moderní replika).  

Provincii Germanii zřídil pravděpodobně již Augustus roku 8-, viz tam. Měla krátkého trvání, ale legie a pomocné sbory dislokované na levém břehu Rýna, tedy v Gallii, se co do působnosti rozdělovali později na dolno- a hornogermánské. Území bylo pod správou legátů, fiskálně asi spadal kraj pod Gallii Belgiku. To se roku c. 83 resp. c. 90 změnilo; srov. též v indexu s. v. Germánie.

Diocletianus roku c. 297 přejmenoval Horní Germánii na Druhou/Germania secunda a Dolní na První/Germania prima. Ze Druhé vyčlenil část a spojil s územím Helvétiů a Séquanů v provincii Máxima Séquanórum se sídlem ve Vesontiónu/dn. Besançon, území později království Burgundů.

V Parthii zemřel po asi deseti letech vlády usurpátor Artabános V., viz rok 80. Legitimní vládce Pakoros II., viz rok 78, vládl až do roku c. 105, možná déle; prameny z této doby jsou velmi skoupé. Arsakovec Pakoros zkrášloval Ktésifón, psal si údajně s Decebalem. Dák mu poslal, snad z kraje Domitianovy vlády, darem jistého Kallidroma, otroka nám jinak neznámého Laberia Maxima, jehož se Decebalovi lidé zmocnili při nájezdu v Moesii asi roku 85. Po čase Orientálcům prchnul, zřejmě však byl nějak Pakorovi užitečný, byl zatčen v bíthýnské Níkomédeji a správcem provincie C. Pliniem Caeciliem Secundem, jak se dovídáme z jeho korespondence, viz rok 111, poslán do Říma principovi Traianovi, který se intensivně připravoval na tažení proti Parthům, své poslední. V té době Pakoros již nežil, viz rok 105.  

V Bosporském království někdy kolem t. r. zemřel Rhéskúporis I. Filokaisar Filorhómáios Eusebés, v jehož žilách kolovala krev Iúliů, Klaudiů, íránských Mithridátovců, makedonských Antigonovců a Seleukovců a thráckých velmožů. Vládl od roku 68 a nástupcem se stal jeho syn Tiberios Iúlios Sauromatés I. Filokaisar Filorhómaios Eusebés (tuto titulaturu užil z dynastie první Kotys I., panující v letech 45-63, bez zdůraznění zbožnosti již Asandros v letech 46 až 19 př. n. l.). 

Sauromatés vládl v římském protektorátním království do roku 123, kdy v panování rodu pokračoval jeho syn Ti. Iúlios Kotys II. Filokaisar Filorhómáios Eusebés (do 132, viz dále tam). Ražba posledního z bosporských panovníků Rhéskúporida VI. je z roku 341, kdy byla země převálcována Huny a stát vyvrácen. O jejich vládě víme kromě jmen z mincí velmi málo. Pravděpodobně panovníci celé dynastie osobně každoročně platili poddanský tribut klientelského státu správci provincie Býthýnie & Pontos a byli veleknězi Augustova kultu.

Periplús Rudého moře publikován někdy v této době, pokud ne již c. 50, srov. tam. Dálkový obchod s Indií a dalšími zeměmi s drahým zbožím (koření, látky, luxusní předměty) odvětrával římským boháčům značné částky na východ. Používání koření, mastí, vonných látek apod. podle zajímavého pohledu křesťanského profeta a autora Ióanna povede k pádu Říma, srov. o něm zde níže.

Jistý Iulius Maternus, obchodník z Lepty Magny, pobýval někdy kolem t. r. na dvoře garamantského krále, jehož jméno neznáme. Garamant vzal Římana s sebou na výpravu do svých jižních domén a po čtyři měsíce výprava trestala vzpurné poddané a lovila otroky. Dorazili až do země Agisymba s vysokými horami s hodně nosorožců a slonů. Usuzuje se, že Říman spatřil nigerský Aïr nebo kraj severně od Čadského jezera, kde tehdy zvířata ještě žila.  

V Římě dokončena stavba Flaviova divadla/Amphitheatrum flavium neboli Colossea. Někdy v této době zemřel epik C. Valerius Flaccus, autor latinské verse Argonautik Apollonia Rhodského, a jeho vrstevník, básník P. Papinius Statius rodem z hellénské rodiny z Neápole (narozen c. 40). Své příležitostné verše spojil do sbírky Lesy/Silvae, slávu mu přinesl epos Thebais o dvanácti knihách o válce "Sedmi proti Thébám" a nedokončený epos Achilleis


Správcem Británie po Sallustiovi Lucullovi byl v letech 90-92 n. 94 A. Vicirius Proculus a po něm asi do konce Domitianovy vlády P. Metilius Nepos, viz rok 92.


M. Antónios Polemón/M. Antonius Polemo se narodil v Láodíkeji na Lyku, život si vzal roku 144. Většinu života prožil mimo Frygii ve Smyrně, kde byl scholarchem vyhledávané sofistické školy a byl obdivován císaři Hadrianem a Antoninem Piem. Držel řeč při zasvěcení chrámu Dia Olympského v Athénách, největší hellénské sakrální stavby. 

V letech 90-100 zřejmě vzniklo novozákonní Janovo evangelium, Kata Ióannén euangelion; nejpozději je znalci kladen vznik do let 130-150 za předpokladu, že autorem nebyl Ióannés, syn Zebedaiův, poslední z nejbližších Ježíšových, "spočívající na jeho prsou" (zemřel přirozenou smrtí až za vlády Traianovy). Za Domitiana byl poslán do vyhnanství na Patmos, kde údajně sepsal své euangelion, čtvrté a poslední v řadě církví uznaných; po principově smrti se s povolením Nervovým usadil v Efesu. Druhého roku Traianovy vlády/roku 99 "se udělal podle Ióanna Malaly neviditelným/zmizel, nikomu se neukázal a nikdo do dneška neví, co se stalo/kai afané heauton poiésás úketi ófthé tini kai údeis egnó ti egeneto heós tés nýn". 

Ióannův exil patřil podle křesťanských kronikářů do nové vlny persekucí jejich sekty, o níž mnoho nevíme, kromě případných prominentních obětí, viz rok 85 a 95, "druhá persekuce/protivenství křesťanů". Mezi Ióannovy žáky patřil Papiás, biskup v Hierápoli ve Frygii, přítel Polykarpův.

 

***********************************************************
91. 
Ol. 217,3

402 SE
338 AE
T. Flavius Domitianus autokratór
a. u. c. 844
M'. Acilius Glabrio a M. Ulpius Traianus I
coss. suff.: Cn. Minicius Faustinus a P. Valerius Marinus

Q. Valerius Vegetus a P. Metilius Nepos

***********************************************************

Edessu v Osroéně obsadil armenský a adiabénský král Sanatruk/Sinatrokés. O osudu Abgara VI. vládnoucího od roku 71 není nic známo, viz nástupnictví v Edesse roku 50. Jeden ze zdrojů vypráví příběh o tom, jak na něj v edesském paláci spadl mramorový sloup, když komandoval dělníky při jeho usazování. Jeho rodinu dal nový vládce povraždit. 

Sinatrokés, jehož slovu podléhala od konce 70. let i arabská Hatra, patřil k armenské větvi parthských Arsakovců a vládl do asi listopadu roku 109, viz tam dále. Byl v Armenii nástupcem Tíridáta I., bratra Vologaisa I., Pakora II. a Osroa I., tedy toho, který byl tak honosně roku 66 korunován Neronem v Římě a zemřel někdy po roku 75, viz tam. V Edesse prý Sinatrokés slíbil tolerovat křesťany, slovo však nedodržel, tvrdí křesťané.

Někdy z této doby pochází skalní nápis z Qobustanu/Gobustanu jižně od Baku při Kaspiku na albánském území pořízený legátem Dvanácté legie Bleskonosné/fulminata, řec. keraunoforon stratopedon L. Iuliem Maximem. Datován je vládou Domitianovou, podle přívlastku "Germánský" je z doby po roce 83, srov. příčinu tam, a patří mezi nejvýchodnější známé latinské nápisy. Armenská podoba principova jména je Domet. Soudívá se, že městečko Ramana při Baku odvozuje jméno od ležení Římanů z doby po roce 75: "Romana [castra]" (?). 

Znamenalo by to, že římská armáda, jedna její legie se stálým ležením v Kappadokii, roky působila na Kavkazu, o čemž zachované klasické prameny mlčí. Zda-li armáda tehdy kontrolovala též severnější a známější pevnost Derbent/Darband, srov. rok 198, známo není (její roli podtrhuje pozdější arab. název lokality Báb al-abwáb/Brána bran). Římským protivníkem ze severu z území novodobého ruského Dagestánu byli Alanové/Alánové, o jejichž prvním vpádu na jih do Médie a Armenie viz rok 75.


Číňané porazili ve věčných válkách s nomády kdesi na území Mongolska kmeny Siung-nu/Xiongnu, Huny, spadající pod autoritu severního šan-jüa. Stát severních Hunů se hroutil pod údery, které přinesla jeho válka s jižními příbuznými vedená po roce 88, viz rok 85. Zbytky severních Hunů se roku 93 stáhly dále na sever, kamsi na severozápad dnešního Mongolska. Posledního ze severních šan-jüů, jméno neznáme, Číňané vylákali, vrátil se a s celou jeho armádou ho zničili. To byl také konec severohunského státu existujícího od roku 46+.   

***********************************************************
92. 
Ol. 217,4

403 SE
339 AE
Trevilius Rufus
a. u. c. 845
Imp. Domitianus XVI a Q. Volusius Saturninus
coss. suff.: L. Venuleius Montanus Apronianus; L. Stertinius Avitus a Ti. Iulius Celsus Polemaeanus

C. Iulius Silanus a Q. Iunius Arulenus Rusticus

***********************************************************

Domitianus pobýval od jara opět v Podunají. Tažení proti Markomanům, Iazygům a Quadům, jeho druhá válka pannonská (srov. první roku 88, třetí roku následujícího). Lugiové/Lygiové žádali v Moesii Římany o pomoc proti Suebům a Domitianus vyslal sto (!) jezdců. Suebové se spolčili s Iazygy a chystali se přepravit přes Istros/Dunaj. O výsledku války nevíme nic, nicméně dedikační nápis za slavného prvního centuriona C. Velia Rufa z Héliopole/Ba'albeku, tvrdí, že poctěný byl vyznamenán mimo jiné za tažení proti Markomannům, Quádům a Sarmatům/Iazygům vedené přes území krále Decebala. Srov. roky 72 a 84: jeho pestrá armádní kariera ho přivedla v různých funkcích do téměř všech částí říše od Mauretánie po Eufrátés. 

Jiný pramen ovšem tvrdí, že v bojích se Sarmaty byla pobita celá jedna legie, kdy a kde, nevíme. Zřejmě téhož roku přišel do Říma král Semnonů Masyos (jeho skutečné germánské jméno neznáme) v doprovodu panny Ganny, nástupkyně brukterské věštkyně Veledy, viz rok 68. Domitianus je přijal s poctami a podarováni se Germáni vrátili domů.

Domitianova censura. Zbavil senátorského postavení Caecilia Rufina, neboť se věnoval pantomímě, což konservativní princeps nepokládal za stavovsky důstojné ("nevzal" by to ostatně ani Augustus, ani Tiberius). Z Říma a Itálie znovu vykázal filosofy, což se možná týkalo jen stoiků, které Flaviovci v oblibě neměli. Do "exilu" musel stoik Artemidóros ze Syrie, v jiné souvislosti manželka cos. suff. Arulena Rustika, viz o něm roku 66+ a 95+, Verulana Gratilla, manželka Thrasey Paeta Arria minor a jejich dcera Fannia, manželka Helvidia Priska staršího, viz rok 75 a 95. Exulanti se vrátili do Říma roku 97 a žalovali senátora Publicia Certa, na základě jehož udání a kariery na dvoře Domitianově museli do vyhnanství; srov. rok 97.

Literát Plútarchos z Chairóneje pobýval v letech 92-93 v Římě.

Správce Británie v letech 94 (n. již 92) až 97 byl P. Metilius Nepos. V Londiniu postavena za jeho úřadování kamenná pevnost a druhá basilika. 

***********************************************************
93. 
Ol. 218,1
Apollónis/Héliodóros z Alexandreie
404 SE
304 AE
[...]ynarcheás 
a. u. c. 846
Sex. Pompeius Collega a Q. Peducaeus Priscinus

coss. suff.: T. Avidius Quietus a Sex. Lusianus Proculus

C. Cornelius Rarus a neznámý

***********************************************************

V lednu se po osmi měsících z pannonské války vrátil Domitianus do Říma, ale skromně si dal schválit jen ovace. 

Nové tažení v Podunají, třetí válka pannonská, skončena až roku 97. Založena snad Tiberiem pro veterány byla někdy za vlády Flaviovců osada Iulia Scarbantia (Ödenburg/Sopron v H) povýšena a municipium Flavia Augusta Sc. Její forum leželo pod dnešním náměstím Soproně. Zničena za germánských válek M. Aurelia obnovena a roku 202 ji navštívil L. Septimius Severus; římská populace vyklidila oblast s legiemi asi začátkem 5. století. 

Proces s Baebiem Massou obžalovaným provinciály z Baetiky za vydírání vedli za stranu žalující C. Plinius Caecilius Secundus s Herenniem Senecionem. Plinius později žádal svého přítele Cornelia Tacita, jehož Dějiny/Historiae průběžně četl a velmi chválil jako dílo nesmrtelné, "a tím spíše bych se v nich rád objevil", aby advokátskou episodu s Baebiem do díla zahrnul. Jestli se tak stalo, se již pravděpodobně nedozvíme, neboť se z díla  zachovaly jen první čtyři knihy a začátek páté. 

Někdy kolem t. r. zemřel v Římě poslední z židovských dynastů Héródova rodu Héródés Agrippa II., viz rok 70, dynastou od roku 50. Ve svém dlouhém životě měl sice důvěrně blízko k římským imperátorům, jeho vláda po roce 66 byla v části Palestíny ryze formální a v poslední části života byl pánem pouze nad Batanejí. 

23. srpna zemřel Cn. Iulius Agricola (53), úspěšný správce Británie a tchán historika Tacita, jehož biografie se zachovala.

Mezi Huny zemřel jižní šan-jü Tchun-tchu-che alias Siu-lan Š'-čouchou Ti. Během své vlády od roku 88 s Číňany zlikvidoval stát severních Hunů, srov. rok 85 a 91. Novým hunským chánem se stal An-kuo/Anguo, syn Čangův (trůnní jméno neznáme). Vládl pouze rok. Nesnášel oblíbence svého předchůdce a Číňanů Š'-c'a a řevnivost vedla k válce. An-kuo našel spojence mezi nedávno integrovanými severními Huny, Š'-c' mezi Číňany. Situace byla neudržitelná a jeden z jeho strýců Si-wej ho s dalšími atentátníky zavraždil. An-kuovým nástupcem se tedy roku 94 stal Š'-c'/Shizi, syn Tiův (zemřel roku 63) a pod trůnním jménem Tching-tu-š'-čou-chou-ti/Tingdushizhouhoudi Hunům vládl čtyři roky. 

Proti jeho vládě se vzbouřilo ještě t. r. pět až šest set severního Hunů a provolali svým šan-jüem Feng-choua/Fenghou, syna Tchun-tchu-chea, srov. zde výše. Nesouhlasil s proklamací, ale vůdcem se stal dobrým: na jejich stranu se postavilo na dvě stě tisíc Hunů a povstání znamenalo restauraci státu severních Hunů, ovšem pod vládou "jižanského" šan-jüa. Š'-c' byl v úzkých, ale nebyl dopaden, a Číňané rebely několikrát porazili: Feng-chou přišel o sedmnáct tisíc mužů a stáhl se mimo čínský dosah. Roku 104 a 105 žádali severní Hunové chanský dvůr o mír, ale nebyli vzati na vědomí. Po porážce roku 117 od mongolsko-mandžuských kmenů Sienpej/Xianbei, srov. rok 124 a 172, vydal se Feng-chou do čínských rukou a byl se svými lidmi usazen na čínském území; to byl definitivní konec severohunského státu. S pádem hunské říše rostla severně od chanské říše moc Sienpejů, kteří ovládli velké části dn. Mongolska a Sibiře jižně od Bajkalu po Mandžusko.  

Roku 98 Š'-c' zemřel a jeho nástupcem byl další ze synů Čangových Tchan/Tan vládnoucí jako Wan-š'-š'-ču-chou-ti/Wanshishizhuhoudi do roku 124. Kromě války se slabým Feng-chouem byla jeho vláda klidná, viz dále rok 124.  

***********************************************************
94. 
Ol. 218,2

405 SE
341 AE
Octavius Theios 
a. u. c. 847
L. Nonius Calpurnius Asprenas Torquatus a T. Sextius Magius Lateranus
coss. suff.: M. Lollius Paullinus D. Valerius Asiaticus Saturninus a C. Antius A. Iulius Quadratus

L. Silius Decianus a T. Pomponius Bassus

***********************************************************

Plinius s Tacitem požívali všeobecně dobré pověsti. Plinius se ve své korrespondeci chlubí, jak mu udělalo dobře, že patří mezi známé lidi. Tacitus seděl o jakýchsi hrách někdy kolem t. r. v cirku vedle nějakého rytíře z provincií vyzvídajícího na něm, zda-li je "Z Itálie, nebo provincie/Ítalicus es an próvinciális?" Senátor a historik neodpověděl přímo: "Ností mé et quidem ex studiís/Znáš mne, a to z literatury." Soused hbitě opáčil: Tacitus es an Plínius? - "Tacitus, nebo Plinius?"


***********************************************************
95. 
Ol. 218,3

406 SE
342 AE
Octavius Proklos
a. u. c. 848
Imp. Domitianus XVII a T. Flavius Clemens

coss. suff.: L. Neratius Marcellus; A. Bucius Lappius Maximus II a P. Ducenius Verus

Q. Pomponius Rufus a L. Baebius Tullus

***********************************************************

V Římě Domitianův teror vůči senátorům propukl naplno, neboť je podezříval z dalších pokusů o spiknutí. Popraveni soukonsul t. r. a principův bratranec T. Flavius Clemens a ze senátorů ještě exulovaný Acilius Glabrio. Konsul Clemens, syn T. Flavia Sabina, byl se svou manželkou Flavii Domitillou nejmladší, rovněž vzdálené příbuzné císaře (dcera Vespasianovy sestry Domitilly ml. s Q. Petiliem Cerialem, viz rok 38), obviněn z atheismu, což se v té době podsouvalo křesťanství, které mělo zprvu hlavně vyznavače židovské, nebo se jednalo přímo o pěstování židovských zvyklostí.

Domitianus též vymáhal na Židech jejich tradiční roční chrámovou daň qorbán/korbán dvou dénárů, fiscus iudaicus, viz rok 70+ a 59-, s takovou vervou, že výběrčí zkoumali i devadesátiletého muže, zda je obřezán a měl by tudíž zaplatit. Chrám už sice dvacet pět let nestál, ale peníze vybíral císař a končily v Iovově pokladnici; viz konec represálií roku 96. Je pochopitelné, že platit takovou daň se nikomu z Židů nechtělo, takže udavači měli žně. Události bývají označovány za druhou říšskou persekuci křesťanů, srov. roky 36, 49, 90. 
    Clemens byl v květnu popraven, Flavia Domitilla, matka nejméně sedmi dětí, poslána do vyhnanství na Pandaterii/Ventotene nebo na Pontii. Zde pravděpodobně přečkala Domitianovu smrt, viz rok následující, a směla se vrátit do Říma. Podle křesťanské tradice byla pokřtěná a zemřela "mučednickou" smrtí, tedy pro víru, a byla by to první křesťanská Římanka z říšské high society, kterou známe jménem, srov. rok 38. • Domitianus, jak tvrdí monotheističtí hagiografové, dal též pátrat po Dáwídových potomcích. V té době žili pouze dva vnuci Ježíšova vlastního bratra Iúdy a ti museli putovat do Říma, aby před principem uvedli, že spoluvlastní jakési políčko. Domitianus je jako chudáky s opovržením propustil a žili prý ještě v době Traianově. 

Glabrio byl zahuben pod záminkou přestoupení zákazu pro senátory o vystupování v aréně. Za jeho konsulátu s Traianem ho Domitianus povolal do své albanské villy na oslavy iuvenalií a poručil mu zabít urostlého lva; což Glabrio udělal a Domitianus z něho dostal strach. Sofista Curiatius (?) Maternus přišel v této době o život, neboť si dovolil mudrovat o postavení tyrannů. Domitianus si dával práci navštěvovat lidi, na které čekala obžaloba, aby se sám přesvědčil o jejich názorech, navštěvoval za stejným účelem i vězně.

Zahubit dal Domitianus i historika Hermogena z Tarsu za jakési osobní narážky ve svém díle a opisovači jeho knihy, prostí zřejmě manufakturní písaři neznámého nakladatele, byli ukřižováni. "Mathematicus", tedy astrolog, Asklétarión musel zemřít, poněvadž předpověděl smrt Domitianovu a vlastní, o níž řekl, že ho roztrhají psi. Když bylo astrologovo tělo páleno na hranici, přišel déšť a psi ohlodali nespálené tělo na hranici...

Opět vyhnáni filosofové z Itálie, srov. rok 92, a mezi nimi i Epiktétos z Hieropole, propuštěnec Epafrodítův, byvšího tajemníka Neronova, viz rok 65 a 68, pokud nebyl vypuzen už roku 89, viz tam. Ti. Claudius Epaphroditus, bývalý majitel Epiktétův, Domitianem již exulovaný, byl za této vlny Domitianova vzteku popraven za to, že nezabránil Neronovi v sebevraždě; musel mít kolem sedmdesáti, viz rok následující.

Princeps zahubil filosofa Q. Iunia Arulena Rustika, viz rok 92+, za to, že označil P. Clodia Fannia Thraseu Paetu za světce, Herennia Seneciona za to, že sepsal biografii Helvidia Priska, viz rok 93; všechno byli stoici. Jistý Iuventius Celsus si zachránil život tím, že Domitianovi slíbil donášet na kohokoli si bude přát. Prý pak neudal nikoho, vymlouval se na okolnosti a dožil Domitianovy smrti. 

Kolem tohoto roku se objevila v okolí Říma nebezpečná podoba malarie, která se v kraji udrží půl tisíciletí. Rozsáhlé pozemky s úrodnou půdou přestaly být obdělávatelné a kampánská pole, zázemí pro římské zelinářské trhy, byla pěstiteli opuštěna.

V této době zásobovalo Město vodou nejméně deset aquaduktů s odhadovanou denní kapacitou deseti milionů hektolitrů vody. Lázně spotřebovávaly polovinu, ale vodou Řím nikdy ve starém věku nestrádal.

Dokončena via Domitianavydláždění silnice ze Sinuessy do Puteol usnadňující přístup ke kampánskému pobřeží.

Barbarští národové v sousedství Říma kontrolovali hloubku orby koly na pluhu. K tomu měli předradličku a radlice na rozbíjení hroud a obracení orby. Římané orali křížem, barbaři do hloubky a pravidelné brázdy vedly k dlouhým pruhům obdělávané země než ku čtvercovým blokům.

Narodil se kolem tohoto roku právník, úředník státní správy (procurator Augusti) a historik římských dějin Appiános z Alexandreje (zemřel kolem nebo před rokem 165). Jeho dílo Rhómáika/Římské dějiny o 24 knihách se zčásti uchovalo a pro dobu občanských válek je důležitým pramenem.

Činný lékař Aretaios z Kappadokie, který jako první popsal celiakální nemoc.

V Británii byla založena římská osada Lindum/Lincoln, Colonia Domitiana Lindensium.


***********************************************************
96. 
Ol. 218,4

407 SE
343 AE
Aiolios 
a. u. c. 849
C. Manlius Valens a C. Antistius Vetus (oba do dubna)
suff. Q. Fabius Postuminus a T. Prifernius Paetus (oba od května do srpna)
suff. Ti. Catius Caesius Fronto a M. Calpurnius [...] (oba září – prosinec)

***********************************************************

Konsul C. Valens zemřel v úřadu ve věku 90 let. 

Jestliže dříve poslal Domitianus do vyhnanství Neronova n. možná už Claudiova propuštěnce Epafrodíta, nyní ho dal popravit za to, že roku 68 neochránil svého pána. Epafrodítos, majitel stoika Epiktéta z Hierápole n. Níkopole, měl smůlu, viz rok předešlý, 68 a 89. 

V té době uzrály plány na puč palácových propuštěnců, ojedinělý v římských dějinách. Vlastní důvody známy nejsou, ale v myšlenkách na zjevně oblíbeného Epafrodíta lze předpokládat, že služebnictvo a lidé z nejbližšího okolí principova viděli svou budoucnost černě: Domitianovi nebylo ještě 45, chorobný nebyl, vojáci ho milovali, neboť jim zvýšil gáže, Římu hrozila dlouhá vláda. Spiknutí spřádal osobní komorník, cubiculo praepositus/řec. prokoitos, Parthenios, třebaže byl Domitianem vyznamenáván, se svým propuštěncem Maximem, službu konajícím vojákem Clodianem (cornicularius), šéfem služebnictva/decurio cubiculariorum Saturiem s jeho kolegou jménem Sigerus, s Entellem (tés archés biblia diepón, úředník přes korespondenci úřední, lat. ab epistulis), jistým gladiátorem, jehož jméno neznáme a s propuštěncem Stefanem, správcem majetku/procurator, Domitillinina, obviněného ze zpronevěry. Zasvěcena byla též manželka Domitia Longina, praefectus praetorio Norbanus (T. Flávius N.?) a jeho kolega T. Petronius Secundus; o jeho osudu viz rok následující.

Domitianus se podle jedné verse měl o spiknutí dozvědět a chtěl aktéry, jejichž jména si napsal na psací destičku a uložil pod polštář, odstranit jedním rázem. Za odpoledního spánku mu však záznam uzmul jeden z nahých palácových chlapců a dostal se k Domitii. Konsultovala s řadou lidí, mimo jiné s konsulárem Nervou, a rozhodla atentát neodkládat. 

Téhož 18. září byl imperátor Domitianus (44) v paláci ubodán k smrti. Parthenios odstranil principovu dýku zpod jeho polštáře v ložnici, kam se ukládal k siestě. Pak vstoupil Stefanos, který srazil principa ranou nože k zemi a dorazil ho propuštěnec Maximus. Stefana vzápětí zabily stráže, kteří o spiknutí nevěděly. 
    Princeps žil 44 roků, deset měsíců a 26 dnů, vládl z toho patnáct roků a pět dnů. Tělo spálila v ústraní jeho kojná Fyllis; senát mu prý vypravil pohřeb gladiátorský a popel tajně smísila Fyllis v urně Titovy dcery Iulie, Domitianovy lásky, uložené v chrámu Rodu Flaviů/templum Gentis Flaviae

Schopný vládce to do jisté míry byl, lze odhadnout, ale pro stále ještě vlivné senátorské rody nepřijatelný svými diktátorskými manýry a opovrhováním senátorským stavem. Nikdo nevěděl, kdo bude další obviněn ze spiknutí, popraven nebo exulován. Ve stejný okamžik, tak se traduje, v Efesu Apollónios z Tyán zvěstoval Domitianovu smrt chválou caesarovraha Stefana, srov. zde níže podobný případ římského legáta.
    Domitianus byl potrestán senátem výmazem z lidské paměti, damnatio memoriae. Jeho smrt nebyla vzpoura, ale palácový atentát s osobními motivy, nikoli politickými. Jak byl neoblíben mezi římskou elitou, tak ho vojáci milovali. Vždyť jim na začátku vlády zvýšil plat o třetinu a stejně tak "lid" obdarovávaný v cirku. 

Praetoriáni téhož dne vybrali konsulára M. Cocceia Nervu (66) a druhého dne ho potvrdil senát jako interimního panovníka pod jménem M. Cocceius Nerva Augustus. 

Stal se prvním z císařů, který neměl zázemí v armádě a přitom se stal pradědem (adoptivním) všech císařů do Severa Alexandra. Když už Nerva přijal imperátorství, rozšířila se zvěst, že Domitianus žije. Nerva, desátý z principů po Augustovi, se vyděsil, ztratil barvu a řeč, ale až nejvyšší komorník Parthenius potvrdil, že poslední z Fláviovců je opravdu mrtev, odešel do senátu potvrdit svou volbu praetoriánů. 

Pro klid Říma si vybral následujícího roku v říjnu za kolegu ve vládě a nástupce mezi vojáky známého a oblíbeného vojevůdce M. Ulpia Traiana. Vztahy se senátory měl dobré a nastavil nový systém, v němž vládu nedědí synové imperátorů, ale se souhlasem senátu jimi vybraní: „dynastie adoptivních císařů“
    Všem pronásledovaným restituoval majetky a domitianovské exulanty povolal zpět; do jara 97 se všichni vrátili do Říma. Narozen 8. listopadu 30 v Narnii, zemřel 28. ledna 98 v Římě. Byl konsulem v letech 71 (s Vespasianem a byl to jediný konsulát zastávaný císařem s někým jiným než se synem Titem), 90 (s Domitianem), 97 a 98. 
    Nerva odměnil 400 tisíc séstercii jistého Largina Procula, který v římské Germánii věštil datum, kdy Domitianus zemře; správce provincie ho poslal císaři do Říma, ten ho odsoudil na smrt, ale popravu odložil, aby se všichni mohli přesvědčit, že "dominus & deus" přežil. 
Nerva se vyhýbal veřejné karieře a nikdy se neoženil. Až roku 65 jako praetor odhalil spiknutí Pisonovo a za to ho Nero vyznamenal sochami. Po roce 68 se postavil na stranu Vespasianovu a získal si jeho důvěry (roku 71 konsulem s císařem), stejně jako jeho synů (roku 90 konsulem s Domitianem, jehož varoval před vzpourou Saturninovou, viz rok 89). Patřil mezi Domitianovy "přátele" (amici), ale v jaké podobě se podílel na vládě, známo není. Obklopil se nyní samými lidmi z flaviovské éry, v úřadu ponechal praefecta praetorio Casperia Aeliana, přátelil se s Domitianovým poradcem A. Didiem Gallem Fabriciem Veientonem. Zato senátu se vyhýbal a držel se rad vlastního consilia

Pokračoval v dílech svých předchůdců. Dostavěl roku 97 forum mezi Augustovým a Míru budované za Domitiana, ale nazváno bylo nyní Nervovo, též Forum Transitorium/"Průchozí". Zakázal kastraci a sňatky s vlastními sestřenicemi (srov. případ Claudiův).

Nerva osvobodil všechny odsouzené podle zákona o urážce majestátu a jeho platnost zrušil. Naopak poslal na smrt všechny udavače svých pánů z řad otroků a propuštěnců. Je zajímavé, že zakázal otrokům a propuštěncům udávat své pány, že žijí „po židovském způsobu“, což je pravděpodobně první liberální opatření na ochranu aristokratické a jezdecké komunity související s křesťanskou sektou, v této době ještě ryze židovské (viz ale už rok 98). Za Nervy byl popraven za udavačství v Domitianově éře i jistý filosof Serás, souvislosti a důvody neznáme. Je pravděpodobné, že domitianovské čistky v Římě skončily do konce t. r. 
    Nerva byl spořivý a zakázal na svou počest stavět zlaté a stříbrné sochy, jak to asi jako první z vládců činil Domitianus (srov. rok 181-). V nedostatku peněz rozprodával císařské nádobí, nábytek a výzdobu a zahrnul mezi to i svůj osobní majetek. Aby snížil náklady na vládu, zrušil řadu dostihů, náboženských úkonů, her s gladiátorskými podívanými a svátků vedených v oficiálním kalendáři. 

Zrušil za své vlády věrolomné vymáhání ročního poplatku Židů odváděného po vyvrácení Jahweho chrámu roku 70 Iovovi Kapitólskému, viz rok předešlý. Za Domitiana tak bylo mnoho lidí pronásledováno i zahubeno, že byli obviněni z pěstování židovského životního stylu, což bylo vykládáno jako "atheismus", a jejich majetek konfiskován. Nerva dal razit mince s nápisem Fisci iudaici calumnia sublata/Křivosti kolem židovského fondu odstraněny: poplatek sám o sobě zrušen nebyl a možná to udělal až polytheista Iulianus, když dal roku 362 pokyn k obnově jerúsalémského chrámu. 

Je pravděpodobné, že od Nervy začali Římané rozlišovat u Židů mezi júdaismem, vírou zákonem povolenou (religio licita), a křesťanstvím, ideologií nepovolenou, podle Římanů "nedovolenou pověrou/superstitio illicita". V křesťanské tradici byl Nerva k nim liberální, viz rok 90 a zde výše. 
    S velkorysou shovívavostí vystupoval Nerva vůči svým nepřátelům. Když C. Calpurnius Piso Crassus Frugi Licinianus, cos. suff. 87, ze slavného republikánského rodu boháčů a příbuzný nešťastného Pisona Liciniana adoptovaného zamlada roku 68 Galbou, chystal spiknutí na Nervovo sesazení, dal ho se spiklenci, kteří nevěděli, že imperátor je informován, posadit v divadle vedle sebe a rozdat jim meče, aby se přesvědčili, zda jsou dostatečně ostré.

Bezdětný Nerva byl po své šedesátce pokládán za starce s pomalými reakcemi. Jídlo zvracel a byl všeobecně pokládán za tělesně slabého. Ponechal si Domitianova tajemníka ab epistulis Cn. Octavia Titinia Capitona, který se náhle staral o pocty pro zahubené stoiky a jejich senátorské sympatisanty za Nerona a Flaviovců. Titinius byl prvním císařským tajemníkem/ministrem pro korespondenci stavu jezdeckého a nikoli propuštěnec. Vydržel též za Traiana, který ho posléze udělal velitelem městských nočních hlídek, praefectus vigilum.

Praefectem praetorio zůstal Casperius Aelianus, který gardě velel za Domitiana. Neohlížel se na Nervovo přání omilostnit vojáky obviněné z pokusu o převrat následujícího roku. 
    Nerva viděl, že je jím opovrhováno, proto se následujícího roku rozhodl k adopci vojáckého Traiana, velitele v Germániích, ačkoli měl ve vlastním příbuzenstvu vhodné kandidáty na nástupnictví. 

Byl posledním v řadě císařů pocházejících rodem z Říma a Itálie. Po Nervovi byli "ryzí" Římané v menšině; přišli vládci, jejichž prapředkové sice měli italské či italické kořeny, ale sami pocházeli z Hispánií, Afriky, Syrie a nejvíce římských panovníků před definitivním rozdělením říše byli "Balkánci", lidé z Illyrika, tedy z Moesií, Pannonií a Delmatie.

Nedlouho před rokem 100 zemřel zásluhou Vespasianovou první ze státem placených učitelů latinského řečnictví a autor zachované učebnice dodnes aktuální a v užívání Institutio oratoriae M. Fabius Quintilianus; narozen asi roku 35 v Calagurri v Tarrakónské Hispánii.


***********************************************************
97. 
Ol. 218,1
Stefanos z Kappadokie
408 SE
344 AE
neznámý
a. u. c. 850
Imp. Nerva Caesar Augustus III a L. Verginius Rufus III (oba leden - únor)
suff. P. Arrius Antonius II a L. Calpurnius Piso (oba březen - duben)
suff. M. Annius Verus I a L. Neratius Priscus (oba květen - červen)
suff. L. Domitius Apollinaris a Sex. Hermetidius Campanus (oba červenec - srpen)
suff. Q. Glitius Atilius Agricola a L. Pomponius Maternus (září - říjen)
suff. P. Cornelius Tacitus a M. Ostorius Scapula (oba listopad – prosinec; Ostorius spíše však cos. až roku 99)
***********************************************************

Nerva nastoupil konsulský úřad s věhlasným L. Verginiem Rufem, třebaže jeho kolega byl v chaotických letech 68 a 69 v řečech, že on by měl být principem. Po potlačení vzpoury C. Iulia Vindika Verginius Rufus třikrát odmítl vojáky nabízený principát, skutek vzácný; odešel do ústraní do svého rodného Coma, kde rodák Plinia Caecilia Secunda zemřel krátce po složení konsulátu t. r., který d. f. nevykonával, viz jeho příběh roku 68+. Dostalo se mu velkolepého veřejného pohřbu a trojnásobný konsul stavu rytířského Verginius Rufus bezpochyby patřil k největším mužům imperiálního Říma. 

Nerva ustanovil komisi pěti konsulárů na omezení veřejných nákladů císařské pokladny. Městské chudině věnoval půdu v Itálii v hodnotě šedesáti milionů HS, jak to odpomohlo počtům římského proletariátu, známo není, a škrtl z rozpočtu pětiprocentní dědickou daň. Velkostatkářům, kteří uhradili obcím pětiprocentní daň na podporu chudých rodin s dětmi, alimentaria, poskytl výhodné půjčky (nový zemědělský zákon, lex agraria). 

Odtud vzaly začátek podpůrné nadace, populární mezi bohatci dodnes. Dětem svobodných nemajetných rodičů, pueri et puellae alimentarii/alimenta ingenuorum ingenuarumque, zřídil fond na výživu a vzdělání povinně naplňovaný italskými městy s přispěním principa; srov. příklad C. Plinia Caecilia Secunda, který věnoval do fondu rodné obce Coma roční výnosy jednoho ze svých pozemků čítající tři sta tisíc séstertiů. 

V létě vypukla v Římě vzpoura praetoriánů vedených jejich praefectem Casperiem Aelianem, jmenoval ho Nerva, ačkoli sloužil již Domitianovi, za to, že se princeps nepostaral o Domitianovu deifikaci; naopak byl zavražděný princeps senátem proklet. Císaře praetoruáni jali a chtěli na něm, aby vydal Domitianovy vrahy a aby veřejně poděkoval vzbouřencům za to, co právě spáchali. 

Nerva se ostudně podrobil: veřejně pochválil praetoriány, kteří popravili bývalého svého velitele Petronia Secunda stětím, ale propuštěnce Parthenia umučili tak, že mu jeho vlastní pohlaví nacpali do úst a uškrtili. Když se o několik měsíců později dostal k moci Traianus, to byl právě v CCAA, pozval Aeliana s jeho důstojníky do Germánie s příslibem, že je pověří zvláštními úkoly: kdesi za Alpami se jich pak zbavil, pravděpodobně je dal na cestě pobít.

V senátu za praetoriánského puče vládla nadále atmosféra strachu. Nerva dal sice zprvu razit mince s nápisy Libertas publicaLibertas restituta/Obnovená svoboda a začátkem roku s nápisem Péče senátu/Providentia senatus, aby deklaroval návrat právnosti a svobody slova po vládě tyrannově, ale senát nebyl vůbec akceschopný. Byl plný lidí, kteří karieru postavili na udávání a pochlebování Domitianovi a svobodymilovnější senátoři netušili, jak se kdo v nových poměrech za slabého vůdce projeví a prosadí. S pomocí advokáta C. Plinia Caecilia Secunda žalovali někteří exulanti, viz rok 92, Domitianova senátora-udavače Publicia Certu a pravděpodobně si všichni oddechli, když Certus krátce na to sám od sebe zemřel a procesu unikl.

Nerva musel jednat, aby se zvlčilí praetoriáni nedomohli moci zcela. 27. října po vítězství nad Germány v Pannonii imperátor Nerva překvapivě povolal vítěze M. Ulpia Traiana (44) od rýnských legií, správce Horní Germánie. V Iovově chrámu na Kapitóliu nepřítomného Traiana adoptoval, dal ho senátem jmenovat caesarem a tím ho určil za svého nástupce. S vědomím, že by kombinaci senát a praetoriáni nedokázal vzdorovat, Nerva tak unikl chaosu podobnému roku 68 a strach z germánských legií uklidnil nyní Řím. 

V Germánii správce Dolní Germánie T. Vestricius Spurinna (asi 70) zasáhl do domácích sporů mezi Bruktery a prosadil do čela národa svého kandidáta, jehož jméno ale neznáme. Dosáhl od Traiana triumfátorských poct a svůj druhý doplňkový konsulát, cos. suff. (první takový úřad zastával někdy za Vespasiana v sedmdesátých letech). 

T. r. byla úspěšně vybojována válka se Suéby, pravděpodobně myšleni Markomannové naležející do suébského kmenového svazu, s nimiž byl v neúspěšné válce od roku 86 Domitanus; srov. rok 88. Jiní Suébové, kteří se s římským souhlasem před lety, dobu neznáme, usadili na Niceru/dn. Neckar, Suébí nicrensés/Neckarští S., v oblasti označované jako agri decumates, obdrželi ve své lokalitě Lopodunum za Vespasiana nebo za Domitiana pevnůstku, kolem níž se organisovali někdy za Traiana (c. 106?) jako obec Civitas Ulpia Sueborum Nicretum n. Nicrensium/dn. Ladenburg v Badenu-Württembergu (pevnost byla Římany opuštěna c. 400).   

V Británii zřízena na místě staršího, zřejmě již claudiovského, ležení Colonia Nervia Glevensium (Glevum/dn. Gloucester), armádní středisko v tažení proti Silurům v jižním Walesu. V letech 97-101 správcoval na ostrově T. Avidius Quietus, kterého v úřadu ponechal i Nervův nástupce.

Do Antiochie Syrské (??) dorazil čínský vyslanec Kan Jing/Gan Ying, jehož „k západnímu moři“ poslal vojevůdce Pan Čchao/Ban Chao řídící čínskou armádu v oblasti pozdějšího Turkestánu (vojenské expedice v letech 73-91). Do Říma nesměřoval, ale přesto se stal se svými lidmi Číňanem, který ve starém věku došel nejdále na západ. Čínský název pro římskou říši byl Ta Čchin/Da Qin (= Velcí Čchinové, podle zakládající čínské říšské dynastie); viz rok 88. Co bylo v čínských historiích míněno "západním mořem", jasné není: buď Středomoří, nebo Perský záliv, popř. Černé moře či Kaspik...


***********************************************************
98. 
Ol. 219,2

409 SE
345 AE
Koponios Maximos Agnoósios 
a. u. c. 851
Imp. Nerva IV (do 13. ledna) a Imp. Caesar Nerva Traianus Augustus II (leden - červen)
suff. Cn. Domitius Afer Titius Marcellus Curvius Tullus II (od 13. do 31. ledna)
suff. Sex. Iulius Frontinus II (únor)
suff. L. Iulius Ursus II (březen)
suff. T. Vestricius Spurinna II (duben)
suff. C. Pomponius Pius (květen - červen)
suff. A. Vicirius Martialis a L. Maecius Postumus (oba červenec - srpen)
suff. C. Pomponius Rufus Acilius Tuscus (?) Coelius Sparsus a Cn. Pompeius Ferox Licinianus (oba září - říjen)
suff. Q. Bittius Proculus a P. Iulius Lupus (oba listopad – prosinec)
***********************************************************

Na Nový rok ranila imperátora Nervu mrtvice, když se v privátním rozhovoru rozčílil na jistého Regula, důvod neznáme. Zemřel 27. ledna, jeden údaj praví, že již 25. ledna: jeho vláda trvala jen šestnáct měsíců a devět (deset) dnů. Žil 68 let, deset měsíců a deset dnů a jeho popel byl po deifikaci senátem na pokyn Traianův uložen v Augustově hrobce. 
    Jeho adoptivní syn Traianus (44), který byl právě v CCAA neboli Colonii Agrippině/dn. Kolíně, vládl do své smrti v Selinúntu 9. srpna 117 jako Imp. Caesar Nerva Traianus AugustusUlpiové pocházeli z Italiky v Baetice, kde se předkové usadili po púnských válkách. Nelze ovšem odmítnout představu, že některý z císařových předků s původním jménem Traius patřil k jihohispánským domorodcům a že byl některým z Ulpiů adoptován. 

Traianův stejnojmenný otec (* asi c. 30) byl už v senátorském ranku a sloužil za Nerona pod Cn. Domitiem Corbulonem a Vespasianem na Východu říše, v obou případech jako legát. Vespasianus ho zařadil mezi patricie a udělal ho správcem rodné Baetiky, později správcoval v Syrii. V letech 79-80 byl proconsulem Asie. Zemřel zřejmě před rokem 100 a císařský syn ho dal deifikovat roku 113 pod jménem Divus Traianus pater; čímž měl císař adoptovaný Nervou dva božské otce, zajímavá inspirace pro pozdější spory mezi křesťany krvavě se hádajících o podstatu homoúsie a božkosti kolikačetného otcovství… 

Nový princeps se narodil 18. září 53. Matka Marcia porodila pět let předtím sestru jménem Ulpia Marciana. Vzdělání měl synek standardní, nicméně psal řecky a jako Božský Iulius vydal zachované postřehy o svých válkách v Galliích, Traianus sepsal nedochované Commentarii o svých válkách dáckých. 

Sloužil pod svým otcem v Syrii a oženil se s Pompeií Plotinou z Nemausu/dn. Nîmes v Narbonské Gallii. Byli prvním panovnickým párem, který se nenarodil v Římě ani Latiu, také s výjimkou soužití Augusta s Livií prvním bezdětným. Když Plotina poprvé vstupovala do římského paláce, prohlásila před shromážděnými Římany: "Stejná jako sem vstupuji bych chtěla též jednou odejít." Traianus byl znám slabostí pro chlapce, to měla většina adoptivních císařů společné a snad také proto neměli potomstvo, a víno, jehož dokázal hodně vypít, aniž by vykazoval známky opilosti.  

Asi roku 78 byl quaestorem, asi 84 praetorem. Po roce 86 byl jmenován legátem Sedmé legie dvojité v Tarrakónské Hispánii, s níž se roku 89 na Domitianův rozkaz vydal na Rýn likvidovat vzpouru Antonia Saturnina, viz tam. Válčil pak proti Germánům v Porýní a Podunají a roku 91 ho císař odměnil konsulátem.

Vzápětí správcoval Dolní Moesii, pak Horní Germánii. Sídlil zde v Moguntiaku, kde ho zastihla neočekávaná zpráva, že ho 27. října 97 adoptoval císař Nerva: byl to vlastní začátek éry adoptivních císařů.

Do Říma nepospíchal, ale zajistil hranice s Germány, na nichž začal Domitianus budovat dlouhý systém opevnění, limes. Odtud odcestoval do neklidné Pannonie a Moesie, aby se ujistil o nezbytnosti války s Decebalem a jeho Dáky. Zpět v Germánii povolal k sobě praefecta praetorio Casperia Aeliana s dalšími hlavami praetorianů bouřivšími se za Nervy, jimž slíbil nové úkoly, ale "odstranil je z cesty": lze to interpretovat tak, že praefecta se spikleneckými gardisty z roku 97 dal nový císař popravit či povraždit kdesi cestou za Alpami, srov. rok předešlý.

Traianus patří k nejznámějších postavám římských imperálních dějin. Září po éře obranných válek za Iuliů a Claudiů s Flaviovci znovu aurou slávy dobyvatelských činů. První ryzí provinciál u moci říši prospěl hospodářskými reformami. Senát při aklamacích císařů ještě o dvě století později přál novému vládci, aby byl "felicior Augusto, melior Traiano/šťastnější Augusta, lepší Traiana”. Až do rozpadu říše se pokoušeli principové a dominové odvozovat přízeň od Traiana a Baetičan zůstal celořímským vzorem v každém ohledu. Ještě Constantius II. při shlédnuté Traianova náměstí v Římě, forum traianum, zůstal stát zaskočen jeho velkolepostí. 

Obsah stříbra v dénáriu, který vzrostl za Domitiana na 92 procenta mincovního kovu, povyrostl za Traiana o další procento; srov. rok 80 a 106. Traianus prosazoval právnickou zásadu, že obviněný je nevinen, dokud mu vina nebude dokázána: lepší pustit nepotrestánu osobu než odsoudit někoho na základě pouhého podezření. 

    V této souvislosti je ovšem pozoruhodné, že zakázal tajná nebo jako tajná vypadající společenství, která pokládal za spiklenecká. Sem spadali vedle herců, viz v indexu s. v. herci, také první křesťané odmítající obětovat a přísahat při imperátorově kultu. Hercům zrušil samosprávné spolky a spojil je do jednoho "celoříšského sdružení", zato s křesťany jednal jako s kriminálníky a povstalci. 

Sex. Iulius Frontinus, konsul za Vespasiana a správce Británie, se po dvaceti letech na odpočinku na Nervovu výzvu věnoval nápravě a správě římských vodovodů, roku 98 se stal konsulem podruhé (suff.), potřetí roku 100. Je autorem spisku De aquis urbis Romae.

Senátor a historik Cornelius Tacitus publikoval t. r. svou Germanii, dnes hlavní zdroj poznání germánských národů z prvního století n. l.