Dl-Dn

dláždění, dlažba v Římě a první v západ. Evropě, lat. via stráta, pavímentum§ 174

dlouhověcí, řec. makrobioi, lat. macrobií, macrobiótae, longaeví

Že se některé země vyznačují dlouhověkostí svých obyvatel, věděl starý svět moc dobře. Ammianus Marcellinus to potvrzuje ve 4. st. n. l., když říká o venkovanech žijících v thráckých horách, že "nás" předstihují délkou předpokládaného věku, poněvadž nejedí žádná smíchaná jídla ani nepijí nic teplého a poněvadž žijí neustále na čerstvém, chladném vzduchu. Platí to o oněch oblastech dodnes, byť tam usazení Slované a Bulhaři okupovali zemi o mnoho staletí později. Překvapivý údaj podal Artemidóros ve druhé knize svého snáře, že prý většina lidí žije bezmála sto let, nebo o něco více... 

Nejdéle v dobách „evropského“ starověku měl podle hellénských tradic žít kněz a věštec Epimenidés z Knóssu. Prý se dožil 157 či 154 let (jiný, mnohem nižší údaj, uvádí 112 let). Z kněží, jak je dochováno, se vyššího věku než sta let, měl dožít Mardukův (Bélův) kněz a astronom Béróssos Babylónský, a to 116 let. Ovšem jistý Illyr Danthón se prý ve zdraví dožil pěti set let a jistý dynasta v kárském Latmu šest set let (což geógrafovi Xenofóntovi z Lampsaku sdělil osmdesátiletý panovníkův syn). Podle Plinia se dožil dvou set let jistý Aigimios/Aigimos, který může být shodný s autorem spisku o pečení placek či dortů (plákúntopoiikon syngramma) popřípadě s předhippokratovským lékařem z Velie, který jako první psal o tepu.

Z řečníků a sofistů žil nejdéle Gorgiás z Leontín 108 let, ukončivší život hladovkou a Ísokratés Athénský 98 let. Mysón z Chénu, který býval od některých starých dějepisců zahrnován mezi Sedm mudrců a jehož proslulost zřejmě spočívala v samotářském způsobu života, se měl dožít 97 let.

Ve dvoustátí Tyru a Sídónu roku 936 po Chírámovi I. (panoval od roku 969) vládl jen sedmnáct let jeho prvorozený syn Ba’al-ezer I., který prý však žil 143 roky (podle jiné vládl tradice jen sedm, nikoli sedmnáct let).

Za stoleté byli pokládáni ze Sedmi mudrců Solón, Thalés a Pittakos. Spartský zákonodárce Lykúrgos zemřel v osmdesáti pěti letech. Hudebník a pýthagorik Xenofilos z Chalkédonu se prý v Athénách dožil sto pěti let. Básníci Anakreón a Stésíchoros se dožili osmdesáti pěti let, Simonidés z Kou více než devadesáti.

Je pozoruhodné, že o obyvatelích hory Athós, dnes autonomního státečku křesťanských mnichů v rámci Řecké republiky, se ve 2. st. n. l. tradovalo, že se dožívají v průměru 130 let. Protože prý jedí pouze žitný chléb, přežívají sta let tzv. Chaldajové. Jak dodává autor informace Lúkiános ze Samosat, velmi záleží na uzpůsobení života, jeho řádu, na životním prostředí apod.

Tragický básník Sofoklés se v devadesáti pěti letech zadusil zrnkem z hroznového vína. Komický básník Kratínos se dožil devadesáti sedmi let a ještě krátce před smrtí prožil radost na divadlu z vítězství titulu „Láhev vína“. Stejně stár zemřel jiný autor komédií Filémón Syrákúský, který se usmál k smrti, když viděl jíst osla fíky, které měl dostat: přikazál sluhovi, aby zvířeti dal ještě víno… (totéž se vyprávělo o stoiku Chrýsippovi).

Epicharmos, jiný z komických básníků, zemřel v devadesáti sedmi, Alexis z Thúrií, strýc a učitel Menandrův a rovněž autor komédií, se narodil kolem roku 372 a zemřel kolem roku 270.

Roku 232 zemřel Kleanthés z Assu, scholarchos stoy, narozený kolem roku 331, tedy devadesátidevítiletý. Zakladatel stoy a jeho učitel Foiníčan Zénón si vzal život hladovkou v devadesáti osmi, neboť se domníval, že dostal od Dia znamení (pravděpodobně poprvé v životě upadl…). Jeho žáku Kleanthovi naskočil opar na ústech, a to také vzal jako znamení a přestal jíst.

Z vědců a literátů možná dosáhl stoletého věku Eratosthenés z Kýrény (narozen kolem roku 295, podle jiného počítání roku 276, zemřel 195), podle jiných pramenů osmdesáti dvou let. Od roku 246 byl hlavním bibliothekářem Múseia v Alexandreji. Kolem roku 220 změřil na základě vzdálenosti Alexandreie a Syény zemské stupně a obvod zeměkoule. Stoletý nebo stočtyřletý zemřel atomik Démokritos Abdérský.

V Lárisse zemřel roku 364 proslavený lékař Hippokratés z Kóu, narozený roku 460; jako rok úmrtí se uvádí i rok 356. Xenofanés, žák fysika Archeláa, žil devadesát jeden rok, Platónův žák Xenokratés osmdesát čtyři, akadémik Karneadés osmdesát pět, historik Polybios z Megalopole osmdesát dva roky a zemřel na následky pádu z koně, stoik Chrýsippos osmdesát jeden a stoik Diogenés ze Seleukeie na Tigridu žil osmdesát osm let; Syřan či syrský Arab z Apameie Poseidónios, naturalisovaný Rhoďan a guru římské smetánky, pracoval do osmdesáti čtyř let, peripatetik Kritoláos přes osmdesát dva roky, aristokrat Platón osmdesát jeden rok.

Jeden z učitelů Octaviána Augústa Athénodóros z Tarsu zemřel ve své vlasti stár osmdesát dva roky a je ročně slaven jako ochranný bůh města. Jiný tarský rodák Nestór, stoický učitel císaře Tiberia, zemřel v devadesáti dvou letech, slavný Athéno-Sparťan Xenofón v devadesáti. Octaviánův učitel rhétóriky Apollodóros z Pergamu se dožil osmdesáti dvou let, jiný řečník Potamón let devadesáti. Otec básníka Ovidia, jehož jméno neznáme, se dožil devadesátky před rokem 8 n. l., kdy musel literát do pontského exilu (kde vyhnanec zemřel v šedesáti n. 61 letech).

Historik Ktésibios zemřel v athénském sloupořadí stár sto dvacet čtyři roky, známější Hierónymos po dlouhé vojenské karieře zemřel ve sto čtyřech letech, do konce svých dnů společensky aktivní. Hellaníkos z Mytilény a Ferekýdés ze Sýru se dožili osmdesáti pěti roků, Aristobúlos z Kassandreie devadesáti, Tímaios z Tauromenia devadesáti šesti (zemřel c. 260).

Aristobúlos zřejmě drží jeden ze světových rekordů: sepisování dějin, tedy moderně svou vědeckou karieru, zahájil ve věku osmdesáti jednoho roku. Po pádu z koně zemřel v osmdesáti dvou letech historik Polybios Megalopolský, o deset let více se dožil spisovatel Hypsikratés z Amísu.

Numidský král Masinissa vládl 56 let (205 – 149, narozen asi 243), stejně dlouho jako v Kappadokii Ariaráthés IV. Eusebés (220 – 164, narozen asi 255). Mauretánský vládce Bógud I. vládl se svým otcem Bokchem I. od roku c. 105 do roku 81. Pak seděl na trůnu sám až do roku 44, tedy celkově asi 61 rok.

Padesát let vládl Bíthýnům dynasta Bás (377 - 327). V Hérákleji na Pontu zemřel roku 305 po 33 letech vlády samovládce Dionýsios (od roku 338). Syrákúský stratégos a vládce Hierón II. byl roku 270 provolán králem Sikeliótů a byl jím do roku 215. Zemřel na nemoc ve 92 letech. Král Sikeliótů a nejslavnější vojevůdce západohellénského světa Agathoklés zemřel nebo byl zavražděn ve 72, podle jiného údaje v 95 letech.

Zřejmě roku 429 se narodil král skythských Agathyrsů Atheás či Ateás. Zemřel na dunajském bojišti ve válce s Filippem II. ve vysokém věku roku 339. Toulec z jeho zbroje byl nalezen v pohřební výbavě makedonského krále.

Rovněž illyrský vládce Bardylis ve válce s Filippem jezdil v devadesáti na koni. Dynasta thráckých Odrysů Térés (nevíme ovšem, který z několika známých nositelů toho jména, snad Térés III.) zemřel v devadesáti dvou letech.

Ve Spartě drží vladařský rekord Kleomenés II., vládnoucí od roku 370 až do roku 309! Od roku 361 v kyperském Kitiu vládl Púmiathón alias Pygmalión, jenž přišel o život roku 315 popraven ptolemajovským satrapou ostrova Ptolemaiem. Nevlastní syn Ptolemaia Sótéra Magas vládl v Kýréně v letech 308 až 258, tedy půl století.

Antigonos Monofthalmos padl v bitvě se Seleukem a Lýsimachem stár osmdesát jeden rok, Lýsimachos zemřel v bitvě se Seleukem jako osmdesátiletý a Seleukos Níkátor byl o něco později zavražděn ve stejném věku. Osmdesátiletý zemřel Antigonos Gonatás nebo před ním Antipatros, Alexandrův dohlížitel nad Hellény. Ptolemaios Sótér se dožil osmdesáti šesti roků, Filetairos Pergamský, osmdesáti, Attalos Filadelfos osmdesáti dvou, Mithridátés III. Ktistés osmdesáti čtyř.

V osmdesáti dvou letech byl Perdikkou ukřižován perský dynasta Kappadoků Ariaráthés I. Z Peršanů byl prý stoletý Kýros I., otec Kambýsa I. Artaxerxés Mnémón zemřel na jakousi nemoc v osmdesáti šesti, podle jiné zprávy v devadesáti čtyřech letech věku. Jakýsi perský lokální dynasta téhož jména z konce seleukovské vlády v horních satrapiích se dožil devadesáti tří let, kdy byl zavražděn spiknutím svého bratra Gosithrea.

Aramajská matrona Adda-quppí/guppí, kněžka Sînova v Charránu a matka posledního z chaldajských králů Nabû-ná´ida, zemřela roku 547 ve věku 104 let. V chrámu E-chul-chul pečovala, jak se chlubí na zachovaných nápisech, o Sîna, Nin-gal, Nuskua a Sadarnunnu.

Z Parthů je nepochybně světovým unikátem vláda Arsaka XI. Sinatroka: na trůn totiž nastoupil v osmdesáti letech a vládl ještě šest let. Kromě toho je zřejmě jediným sakarauckým Skythem, kterého známe jménem. Absolutním rekordem jen částečně doložitelným je vláda jistého Artabáza v Charakéně, kam ho jako údělného krále dosadili Parthové ve věku osmdesáti šesti let (již n. l.). Jak dlouho kraloval, nelze určit.

Z armenských vládců se dožil osmdesáti pěti let Tigránés I. a zemřel na nemoc. Stejně stár a na nemoc zemřel Arab Hyspaosinés Charakénský a třetí z jeho nástupců Tiraios I. v devadesáti dvou letech. Artabázos, sedmý z králů po Tiraiovi i., zemřel v 86 letech (srov. rok 121 a výčet charakénských dynastů v přílohách). Některý ze čtyř známých dynastů v Elymáidě se jménem Kamniskirés (Qabinaskiri) žil devadesát šest let. O těchto lidech nevíme jinak vůbec nic. 

V Bosporské říši zemřel roku 19 ve věku 93 let král Asandros (vládl od roku 46). V devadesáti ještě bojoval pěšmo i na koni. Mimo jiné postavil Tauridským Chersonésem napříč valy s věžemi na ochranu proti stepním nomádům. Ze života odešel dobrovolně hladovkou zklamán z toho, jaké budoucnost čeká jeho říši úřadováním Římanů.

V kavkazské Ibérii se dožil zakladatel královské dynastie Farnabázos I. 92 let a z nich 65 let vládl (300-235). Jeho syn Sauromakés I. vládl roků 75. Jejich potomek Farasmanés I. (1-58) nastoupil na trůn ve třiceti a žil 88 let. Ibérský panovník Meribanés III./Mirian rodu perského, který panoval v letech 284-361, nastoupil na trůn sedmiletý a zemřel ve 104 letech. Z Arabů se prý vládce Ománu a pobřežní Karmánie Goaisos vládnoucí zřejmě v prvním století, současník cestopisce Ísidóra Charakénského, dožil sto patnácti let, kdy zemřel na chorobu.  

Z údajů encyklopedisty Plínia vyplývá, že stoletých v jeho době nebylo nijak málo. Censura Vespasiánova a Titova zjistila v Popádí jich několik, v Bonónii žil C. Terentius stát 135 let. V Ariminu měly dvě ženy o dva roky více. Cénsúra Claudiova odhalila, že jistý T. Fullónius Bonóniensis žil tehdy 150 let, což doložily předcházející censurní/majetková zjištění. Lívia, manželka P. Rutília Rúfa, cos. 105, dožila 97 roků, Statilia za Ti. Claudia roků 99 a manželka Ciceronova Terentia 103. Galeria Copiola vystupovala na podiu, jen v přestávce, před diváky ve svých 104 letech a jistá Sammula ze stejné branže žila roku 110.   

V Číně ve státě Čchin vládl půl století král Čau-siang (307 - 251). Nejdelší čínskou císařskou vládou byla éra mandžuského panovníka Kchang-si (Kangxi) v letech 1661-1722, tedy 61 rok. Jeho vnuk Čchian-lung (Qianlong) abdikoval několik dnů před tímto rekordem, aby ho, jak slíbil na začátku své vlády, nepřekonal (císařem v letech 1735-1796, ale s titulem staršího císaře až do své smrti roku 1799).

V Koreji král Te-čo (Taejo) z Kogurja vládl v letech 53-146, tedy 93 roků; o dalších okolnostech viz rok 53. Déle vládl jen Egypťan Pepi II., viz zde níže. Te-čo však byl zavražděn "na pensi" svým nevlastním bratrem Sin-tem (Sindae) roku 165 a dožil se buď 118 nebo 121 let.

Nejdelší známou vládou v lidských dějinách je panování krále jménem Hor Nečerichau (Neferkare I.) Pepi II. v letech 2278 - 2184 (94 let), panovníka VI. egyptské královské dynastie (starší čtení: Pjopej, řec. Fióps).

Druhou nejdelší je vláda Korejce Te-čo, viz zde výše a třetí, ale nejdelší dokumentovanou, byla vláda Ngwenyamy Sobhuzy II., velkého náčelníka Svazijců a později jejich krále. Když zemřel jeho otec Ngwane V., stal se Sobhuza 10. prosince 1899 nástupcem jako několikaměsíční. Regentství držela do 22. prosince 1921 jeho babička Labotsibeni Mdluli.

Sobhuza II. vládl 82 roky a devět měsíců: roku 1968 získal na Spojeném království nezávislost, konstituce se zřekl roku 1973 a od té doby vládl absolutisticky do 21. srpna 1982.

Podle úředních svazijských záznamů se Sobhuza oženil se sedmdesáti ženami a v rozmezí let 1920 až 1970 měl 210 dětí, z nichž 180 přežilo dětství. Roku 2000 ještě žilo 97 jeho dětí, které všechny dohromady měly přes tisíc králových vnoučat.

Rekordní věk při nástupu voleného úřadu zaznamenal v květnu 2018 lékař Mahathir Mohamad: vyhrál parlamentní volby v Malajsii a byl jmenován předsedou federální vlády ve věku 92 let. Premiérem byl již v letech 1981-2003, do pense šel tehdy v 78 letech. 

Nejdéle absolutně prý vládnul tartésský král Arganthonios: na trůn nastoupil ve svých čtyřiceti a vládl osmdesát let (jiný údaj hovoří o tom, že se dožil 150 let). Kinyrovi, kyperskému králi, se připisoval věk 160 let. Oba údaje ovšem na rozdíl od egyptských doložit nelze.

U Římanů se dožil M. Perpenna, cos. 92, 98 let. M. Valerius Maximus Corvus žil sto let a mezi jeho prvním a posledním konsulátem, šestým, uplynulo 47 let. Na kurulském křesle (tzn. že vykonával úřady, jejichž symbolem takové křeslo bylo) seděl 21krát, což už nikdo po něm nezopakoval: co do státnických funkcí i rekord světový... Stejně dlouho žil pontifex maximus Q. Caecilius Metellus Pius, otec Metella Cretika; pontifikem byl svých posledních 22 roků. Q. Fabius Máximus zastával augurskou funkci 62 roky, jeho věk neznáme. 

Masinissa Numidský měl posledního potomka Methymnata v 86 letech. Ještě ve 88 letech vedl svou poslední, vítěznou válku (151). Jedl prý výhradně chléb bez masa. M. Porcius Cato Censorinus (ročník 234) měl posledního syna ve svých osmdesáti letech z dcery svého klienta: rod Porciů se tak rozdělil na Liciniany a na Salaniany (k nimž patřil i Cato Utický). Přes osmdesát let se dožili římští králové Numa Pompílius, Servius Tullius a poslední z jejich řady, Tarquinius Superbus se ve zdraví v Kumách dožil devadesátky.

Zajímavý katalog dlouhověkých pořídil v sedmé knize své encyklopedie Plínius. Z žen se dožila Rutiliova dcera Livia 97 let, jistá Statilia ze šlechtické rodiny se za Claudia dožila 99 let, Ciceronova dcera Terentia 103 let, ale Clodia, dcera Ofiliova, žila 115 let - a patnáctkrát porodila; své děti přežila. Herečka mímů Lucceia vystupovala na scéně celých sto let.

Herečka Galeria Copiola vystupovala na hrách věnovaných Augustovi za konsulů C. Poppaea a Q. Sulpicia, když jí bylo 104 let (pravda, jen v mezihře, mímickém vystoupení mezi divadelními akty zvaném embolion, lat. embolium). Svou premiéru na divadle měla před 91 roky za konsulů C. Maria a Cn. Carbona (roku 82). Když zasvěcoval Cn. Pompeius své kamenné divadlo v Římě, vystupovala již jako stařena.

Z umělců embolia známe z nápisů jménem ještě jistou Sofu Theórobathylliánu (řec. "Šikovná holka viditelná už z dálky"?), Foibu Vocontii a umělce Oppia. Když roku 59 n. l. pořádal po vraždě své matky Agrippíny mladší oslavy svého prvního oholení/iúvenália, v pantomímě zatancovala jistá Aelia Catella, "osmdesátnice".

Jejich rekord překonal v moderních dějinách Johannes "Jopie" Heesters, operetní pěvec a herec rodem z holandského Amersfoortu, který ale celý život dělal kariéru v Německu. Když zemřel o vánocích roku 2011, bylo 108 let. Několik měsíců před smrtí vystupoval ještě v televisi a ve svých 105 letech na divadle v roli císaře Františka Josefa i. Jiným jeho rekordem bylo vystupování v operetě Die lustige Witwe v roli knížete Danila: 1600krát. • Dětská lékařka Leila Denmarková z Georgie ukončila svou praxi ve 103 letech a dožila se 114 roků, kdy byla čtvrtou nejstarší osobou planety.

Jiný rekord moderního divadla měl Italoameričan Calogero Antonio Carusoto alias Charles Anthony (zemřel v únoru 2012 ve věku 82 let). V newyorské Metropolitní opeře ("Met") během své pěvecké kariery v letech 1954-2010 odehrál 2928 vystoupení ve 111 rolích ve 69 operách.

C. Turannius býval praefectem annonae za Tiberia a když ho v devadesáti Caligula propouštěl z funkce prokurátora, pokládal to za svou smrt a dal se služebnictvem oplakávat jako mrtvý. Císař mu úřad vrátil.

Jistá Sammulla žila 110 let. Jiný z herců, Stephanió/Stefanión, který jako první v Římě začal tančit v toze, vystupoval na stoletních hrách Augustových a ještě 64 roky později na hrách, které pořádal za svého čtvrtého konsulátu Claudius. Dožil se však věku mnohem vyššího. Za censu Vespasiánova byl v severní Itálie zaregistrován jistý M. Mucius Galeria Felix jako stopadesátiletý a kromě něho řada mužů a žen nad sto dvacet let.

V Římě byl pro podezření z touhy po královládě zavražděn roku 439 majetný jezdec Sp. Maelius, který v době hladu nakoupil za své obilí a rozdával ho. Jeho vrahem byl C. Servilius Ahala, velitel jízdy více než osmdesátiletého diktátora L. Quinctia Cincinnata. Za to se mu dostalo pochvaly senátu a beztrestnost.

Když se Augustus podivoval kondici stoletého, jinak ale neznámého Rómilia Pollióna, dostal odpověď, jak toho dosáhnout: "intus mulsó, forís oleó/vevnitř medovým vínem, venku olejem." Římským principem/císařem, který se dostal nejpozději k vládě, byli asi A. Vitellius roku 69 n. l. a M. Claudius Tacitus: bylo jim 75 let, ale vládli nejdéle rok než byli zavražděni. Tacitus byl zároveň posledním „civilním“ císařem, zvoleným vůlí senátu (nemusel nutně být takového věku a ani nemusel být zvolen senátem, ale také armádou a asi byl rodem z Podunají). Vitelliův předchůdce Ser. Sulpicius Galba se stal imperátorem na tři měsíce ve 73 letech. 

Vyhlášeným ideologem mnišské nesnášenlivosti, militantního monotheismu a současně vojenské poslušnosti byl archimandrités/opat Bílého kláštera v Thébaidě Šenúte/Šenúda (řec. Sinúthios), který se dožil 118 let (zemřel roku 466).

Naopak nejmladšími panovníky byli římští „prínsipové & dominové“. Gordiánus I. byl principem v osmdesáti, jeho vnuk Gordiánus III. se stal principem třináctiletý. O něm, synovi a vnukovi jako o málo císařích staří autoři nenapsali žádnou špínu. Ovšem mladost měl Řím v kostech, třebaže po celou republiku všichni vyzdvihovali vyzrálost stáří a tak vůbec všichni přemýšlivější autoři. Rómulus založil Město v šestnácti či osmnácti, to se také stal vrahem, Octaviánus-Augustus v devatenácti velel desítkám tisíc mužů. C. Iúlius Caesar vulgo Caligula se stal príncipem ve 25, Ti. Neró v šestnácti, Cónstáns v sedmnácti. 

Roku 375 n. l. byl jmenován augustem Valentiniánus II. ve svých čtyřech letech a vládl do roku 392. Jeho poručníkem byl šestnáctiletý syn Valentiniánův Gratiánus, který se stal císařem západu v osmi, srov. pod křesťanství. Roku 383 se stal augustem Arcadius jako šestiletý, o deset let později Honórius jako devítiletý, Theodosius II. jako sedmiletý a roku 424 Valentiniánus III. jako pětiletý (do 455).

Císař Licinius (306 – 324) udělal od roku 313 caesarem svého syna Liciniána, jemuž tehdy bylo dvacet měsíců. Arkadiův syn Theodosios II. se stal spoluvládcem roku 402 jako jednoroční a samostatným vládcem roku 408 jako sedmiletý. Za otcova života mu byl poručníkem, formálně, perský král Jazdegerd I., srov. pod křesťanství.

Ovšem Theodosios II. byl augustem 49 roků, z toho 42 roky samostatně (408-450): je to římský rekord. Do politiky nezasahoval, „studoval vědy“, byl kaligraf a opisoval knihy, měl rád historii a „theologii“, disciplinu křesťanských ideologů o výhradní jedinečnosti jejich kultu.

Imp. C. Iúlius Constantius II. Aug. se chopil moci 10. října 337, když mu bylo asi dvacet; vládl do 361. Flávius Grátiánus, syn Valentiniána I. a Maríny Sevéry, august od svých devíti let roku 367. Od roku 375 vládl na Západu do roku 383, kdy byl zavražděn po usurpaci Magna Maxima. Grátiánův děd Grátiánus zv. Funárius, Provazník, byl otcem císařů Valentiniána I. a Valenta. Roku 474 se stal v kónstantínopoli spoluvládcem pětiletý vnuk Leonta I. León II.

Je pozoruhodné, že největší z chaotů na římském trůnu nastupovali a umírali mládi: Gáius ve 29, Neró ve 32 letech, Commodus ve 31, Caracalla ve 43 a Domitiánus ve 45 letech. Velmistr mezi nimi zvaný starými autory Pseudantónínos, Sardanapallos, Héliogabalos n. Elegabalos/Elagabalus nastoupil na trůn ve čtrnácti a odstraněn byl už v osmnácti letech, viz rok 218+.

Ve východořímské novele/románu z indického prostředí Barlaam a Iosafat, jehož autorem je snad syrský mnich Ióannés Damaskénos, se v křesťanských reáliích převypravuje život Buddhův: praví, že život je dlouhý osmdesát i sto roků, než se musí zemřít.

Jak značný protiklad k nízkému stáří ve středověké i pozdější Evropě nebo dnes ve velkých částech světa. Šlechtické mládí ve vůdčích postaveních nebylo v Evropě ničím pozoruhodným. Ludwig Wilhelm, markrabě báden-bádenský, nastoupil na trůn po svém otci ve 22, byl jmenován generálem habsburského jezdectva ve svých 28 letech (1683) a polním maršálem o tři roky později (zemřel roku 1707 v 51 letech). Prodělal 26 tažení, 25 obléhání a třinácti bitvám velel a nikdy nebyl poražen. Většinu úspěchů slavil ve válkách s Turky a Němci mu proto říkají Türkenlouis. Eugen, princ ze Savoje-Carignanu, známý Princ Evžen, příbuzný poloviny vysoké evropské šlechty, dosáhl u Habsburků generálské hodnosti ve 22 (1685) a polním maršálem se stal ve třiceti (zemřel roku 1736 v 73 letech). 

Rekordní novověké královlády a vlády „neurozených“: Druhou nejdelší vládou dějin po Egypťanovi Pepim II., viz zde výše, je vláda Korejce Te-čo, viz tamtéž. Třetí, ale nejdelší dokumentovanou, byla vláda Ngwenyamy Sobhuzy II., velkého náčelníka Svazijců a později jejich krále. Když zemřel jeho otec Ngwane V., stal se Sobhuza 10. prosince 1899 nástupcem jako několikaměsíční. Regentství držela do 22. prosince 1921 jeho babička Labotsibeni Mdluli. Sobhuza II. vládl 82 roky a devět měsíců/254 dny: roku 1968 získal na Spojeném království nezávislost, konstituce se zřekl roku 1973 a od té doby vládl absolutisticky do 21. srpna 1982 (viz zde výše; nástupcem se stal roku 1986 jeho syn Mswati III., kdy byl jako osmnáctiletý korunován).

V Británii nejdéle vládla Victoria, dcera Williama IV.: 63 let (červen 1837 - leden 1901). George III. vládl šedesát let, než slepý, hluchý a šílený podlehl léčbě arsenem (1760-1820), Henry III. padesát šest (1216-1272), Edward III. padesát (1327-1377), Elizabeth I. čtyřicet pět (1558-1603), její osmdesátiletá jmenovkyně právě vládně padesátý třetí rok (2006), Henry VI. třicet devět (1422-1461), Henry VIII. třicet osm (1509-1547). ● Elizabeth II. překonala 12. června 2022 panovnický rekord thajského krále Rámy IX. Pchúmipchóla Adundéta (Bhumibol Adulyadej) se sedmdesáti roky a 116 dny na trůnu.

Elizabethin syn Charles (62) dosáhl 20. dubna 2011 také nechtěného rekordu: stal se nejdéle fungujícím následníkem trůnu, jímž byl jmenován jako tříletý před 59 roky, dvěma měsíci a čtrnácti dny. Překonal tak svého prapradědu Edwarda VII., který se narodil jako dědic trůnu královny Victorie 9. listopadu 1841, a dočkal se 22. ledna 1901, kdy jeho matka zemřela (čekal tedy o den méně než Charles).

Ve Francii (a Navaře) a zároveň v Evropě je rekordmanem Louis XIV., "le Roi-Soleil", se sedmdesáti dvěma roky a 110 dny (14. května 1643 – 1. září 1715); na trůn dosedl jako pětiletý (* 5. září 1638). Viz ale případně zde níže vládu vévody toulouského Guillauma III.

V německých zemích drží rekord Georg Wilhelm (1784-1860), hrabě a později kníže Schaumburg-Lippe: jeho nominální vláda začala roku 1787 a skončila po 73 letech, devíti měsících a osmi dnech.

Alfons I. Henriques neboli Dom Afonso z vedlejší kapetovské větve, první portugalský král, se narodil roku 1107 (1109) a zemřel 1185. K vládě se dostal rovněž jako tříletý a vydržel (od roku 1143 jako král) panovat 73 roky, sedm měsíců a šest dnů. 73 roky a 29 dnů vládl kurfirst a později velkovévoda bádenský Karl Friedrich (žil 1728-1811).

Rakouský císař Franz Josef I. panoval šedesát sedm let a 354 dny (1848 – 1916, ročník 1830; druhou nejdelší habsburskou vládu měl Leopold I. v letech 1658-1705, tedy 47 roků). "FJI" nastoupil na trůn jako osmnáctiletý a podobně jako v případě Egypťana Pepiho II. a staré říše, viz zde výše, po jeho dlouhé vládě se habsburské imperium zhroutilo. FJI pracoval na zdaru říše doslova do posledního dechu. Jeho poslední slova před tím, než 20. listopadu 1916 upadl do bezvědomí, podle jedné verse zněla: "Bitte, mich morgen um halb vier wecken: ich bin mit meiner Arbeit nicht fertig/Prosím, probuďte mne ráno v půl čtvrté: se svou prací nejsem hotov."   

Ferdinand I. Bourbonský, král v Neapoli (1751-1825) vládl od roku 1759 65 let, dva měsíce a 29 dnů. Rómájský/byzantský císař Basileos II. vládl čtyřicet devět let (976-1025), Kónstantínos VII. čtyřicet šest (913-959).

Nejdéle panujícím monarchou současnosti byl thajský král Ráma IX. Pchúmipchon Adundét (od roku 1946, v červnu 2006 oslavil 60. výročí nástupu na trůn, zemřel po sedmdesátileté vládě 13. listopadu 2016). V Evropě vládl monacký kníže Rainier III. 55 let od roku 1949 do 6. dubna 2005.

Následují emír Ras al-Chajmy Šajch Saqr ibn Muhammad al-Qásimí (narozen 1919), který vládne od roku 1948, britská královna Elizabeth/Alžběta II. (od 1952 a 9. září 2015 vládla 63 roky a 216 dnů, britský monarchistický rekord; bylo jí tehdy 89), samojský vládce Malietoa Tanumafili II. (od 1962 do 12. května 2007), brunejský sultán Muda Hassanal Bolkiah (od října 1967), Taufa´ahau Tupou IV., král tonžský (1970-2006).

V minulém století překonali padesátiletí na trůnech japonský císař Hirohito (63 roky do 1989), František Josef I. (68 let do 1916) a britská Viktorie (63 a sedm měsíců let od 1837 do 1901).

Jediná habsburská a německá „císařovna“ Maria Theresia se dožila 63 let a z toho čtyřicet vládla (1740-1780): nominálně ale byli císaři její manžel Franz/František I. a syn Josef II. Maria Theresia měla šestnáct dětí, zřejmě rekord mezi korunovanými ženami. Její mladší německá vrstevnice a ruská carevna Katharina II. žila 67 let a vládla 34 roky (1762-1796). Jako jediné ženě dějin jí historiografie přičinila přídomek Velká.

Z diktátorů absolutní novověký rekord drží severokorejský stalinista-čučcheista Kim Il-sung/Kim Ir-sen, který trápil své poddané šílenými nápady v letech 1948-1994, tedy 46 roků; ovšem jeho syn Kim Čong-il vymyslel po otcově smrti něco ještě lepšího: Kim I. je věčným vůdcem korejského lidu, takový president na věky.

Ověnčen presidentským titulem nejdéle vládl kubánský despota Fidel Castro Ruz (41 roků, úředně u moci od roku 1959 do 2008, jako nemocný pokračoval pak bez titulů po boku svého o něco mladšího bratra) a vládce Toga Gnassingbé Eyadéma (u moci od dubna 1967, zemřel 5. února 2005; 38 let).

President Gabunu El Hadj Omar Bongo Ondimba vládl ke spokojenosti bývalé metropole Francie od prosince 1967 (president-zakladatel Gabunu Léon M´ba ho stanovil nástupcem) do 8. června 2009, kdy zemřel na klinice v Barceloně: jeho 41 let u moci je rekordní nedědičná vláda "voleného" představitele.

Castrův bratr a nástupce ve funkci Raúl je spoludržitelem jiného rekordu. Se 49 roky byl nejdéle sloužícím ministrem obrany (1959-2008) a stejně dlouho držel takový úřad i jeden ze synů zakladatele Saúdské Arábie Sultán ibn Abdal Azíz Ál Saúd (1962-2011, kdy zemřel). V červenci 2015 zemřel jiný ze Saúdů Saúd al-Fajsal bin Abdalazíz Ál Saúd (75), který byl ministrem zahraničí království v letech 1975-2015, rekordních čtyřicet let; zemřel dva měsíce po resignaci ze zdravotních důvodů. • Nejdéle sloužícím předsedou vlády byl Chalífa bin Salmán Ál Chalífa v Bahrajnu, strýc panujícího krále Hamada bin Ísá: od roku 1970, roku 2011 po šíitských nepokojích byl ještě v úřadu; zemřel v listopadu 2020 po padesáti letech v úřadu.

Muammar Kaddáfí, libyjský samovládce, který se dostal k moci převratem 1. září 1969, Bonga překonal i bez presidentského "titulu". Jenže 42. výročí slavil v podzemí, když během občanské války byl 21. srpna vyhnán z Tripoli a 20. října 2011 byl dopaden a umučen při útěku z dobývaného Sirtu. Na výročí Kaddáfího puče 1. září 2011 uspořádal v Paříži francouzský president Nicolas Sarkozy, který se nejvíce zasadil o Kaddáfího sesazení i za cenu spojení s mudžáhidy, mezinárodní konferenci s vtipným triumfalistickým názvem "Přátelé Libye".

Albánský komunistický diktátor Enver Hoxha/Hodža vládl 41 rok (1944-1985), španělský diktátor Francisco Franco 36 let (1939-1975), stejně jako Portugalec António de Oliveira Salazar (1932-1968). O rok méně utiskoval Bulhary komunista Todor Živkov (1954-1989) a paraguayský generál Alfredo Stroessner (1954-1989), jehož otec odešel do Ameriky z Hofu (an der Saale) při českých hranicích.

Z volených hlav států jako nejstarší byl v Evropě v úřadu italský president Carlo Azeglio Ciampi v letech 1999-2006, kdy nakousl svůj 86. rok života. 20. dubna 2013 ho překonal jeho krajan Giorgio Napolitano, který byl dva měsíce před svými 88. narozeninami zvolen podruhé presidentem republiky, což bylo rovněž v italských dějinách poprvé. V úřadu byl do ledna 2015. Jeho manželka Clio Maria Bittoniová byla se svými 78 roky nejstarší první dámou republiky na světě.

Jako 84letý byl zvolen roku 2007 presidentem Státu Israel Šimon Peres (zemřel roku 2016). Devadesátiny oslavil v únoru 2014 v presidentském úřadu zimbabwský vládce Robert Mugabe; o moc přišel pučem vlastních soudruhů nikoli proti sobě, ale proti diktátorově manželce Grace (52), z níž měli všichni strach, že zdědí úřad po smrti chotě, v listopadu 2017. Byl v tom okamžiku nejstarším z vládců na planetě (93); zemřel nijak neohrožován o dva roky později v září (95). 

První president postkomunistické FYROM (dnes Severní Makedonie) Kiro Blagoje Gligorov v letech 1991-1999 končil v úřadu jako 82letý (zemřel na Nový rok 2012). V Senegalu byl voleným presidentem od roku 2000 advokát Abdoulaye Wade. Za své poslední kampaně za znovuzvolení v prvních měsících roku 2012, neúspěšné, udával věk 85 let, ale všeobecně se tušilo, že je starší (jeho papíry z francouzské koloniální éry se ztratily...).

Rekord v této branži drží laoský komunistický president Nouhak Phoumsavanh/Phoumsavan, v úřadu v letech 1992-1998, kdy zemřel; bylo mu 98 let. Jiný rekord drží Johan Ferrier, který roku 2010 zemřel krátce před svými stými narozeninami: v letech 1975-1980 byl prvním presidentem v dějinách Surinamu a zároveň prvním, který byl sesazen pučem (seržantem Désim Boutersem).

Za nimi leží drží irský president Éamon de Valera (irsky Éamonn de Bhailéara vulgo Dev), syn kubánského Španěla a irské matky narozený roku 1882 v New Yorku. Presidentem byl v letech 1959-1973. Roku 1966 byl zvolen podruhé, bylo mu 84 a stal se nejstarším z volených hlav státu. Když s politikou roku 1973 skončil, bylo mu devadesát, druhý rekord (zemřel o dva roky později ve 92 letech).

V Karibiku drží další rekord. Joaquín Antonio Balaguer Ricardo (1906-2002) byl presidentem v Dominikáně 1960-1962, 1966-1978 a 1986-1996. Roku 1994 šel do voleb jako 88letý a jeho oponent Juan Bosch byl jen o tři roky mladší! Literát Balaguer, který přežil Trujilla, se pokusil ještě roku 2000 o presidentský úřad (sedmý) ve věku 94 let. To už byl slepý, nemohoucný, všude ho nosili...

96 let se dožila první hlava republikánských států Chertek Amyrbitovna Ančimaa-Toka (1912-2008), která byla v letech 1940-1944 předsedkyní churalu Tannu Tuwy, od roku 1921 formálně samostatné republiky pod sovětskými protektorátem a ideologií (stát byl toku 1944 zahrnut do stalinského Sovětského svazu a od roku 1992 je údělnou republikou Ruské federace).

Nejdelší doloženou vládou v lidských dějinách je panování krále jménem Hór Netžerchau (Neferkaré) Pepi II. v letech 2278 - 2184 (94 let), panovníka šesté egyptské dynastie (jiné čtení: Pjopej, řec. Fióps).

Podle některých výkladů však jeho rekord mohl "vyrovnat" vévoda toulouský Guillaume III. Taillefer, který se narodil roku 942, 943 n. 947 a od svých tří let vládl do roku 1037, tedy kolem devadesáti let. Vzhledem k tomu, že může jít u otce Raymonda o kronikářskou záměnu mezi třetím a pátým toho jména v Toulouse, převládá výklad, že se Guillaume narodil až kolem roku 978.

V království Kakongo, zhruba v pozdější Cabindě, kolem roku 1770 vládl Pukuta, o němž cestovatel Abbé Liévain Bonaventure Proyart napsal, že mu bylo 126 let, denně pět až šest hodin rozsuzoval poddané a ještě nechuravěl. Stejně stará prý byla králova teta Ma-mteva.

Z celostátních politických stran vládla nejdéle Komunistická strana Sovětského svazu: 1917-1991. V Paraguyi byli u moci lidé z Národní republikánské strany-Červené strany (Asociación Nacional  Republicana – Partido Colorado, ANR-PC, založena 1887) od roku 1947 do voleb v dubnu 2008 (v letech 1947-1962 byly jiné strany zakázány). V Severní Koreji vládnou komunisté od roku 1948, v Číně od roku 1949 a na Kubě od roku 1959. Syrští socialisté Baas jsou u moci od března 1963.

Všechny tyto strany s jistou výjimkou v případě Colorados byly a jsou totalitárními nástroji moci. Z demokratických zemí je pozoruhodná vláda Jihotyrolské lidové strany (SVP), která ve své italské autonomní provincii Bolzano-Bozen vyhrává volby do regionálního sněmu vyšším než padesátoprocentním podílem již od roku 1948.

Rekord stoletého muže z jiné branže se udál v říjnu 2011 na atletických závodech v Torontu/CDN. 16. října uběhl Brit Fauja Singh (100) rodem z Džalandharu v indickém Paňdžábu (dávná Prasthala) trať marathonu o 41,195 kilometrech jako první svého věku celou (za 8 hodin 25 minut). Dva dny předtím uběhl ve věkové kategorii 90+ rekordy na tratích 100, 200, 400, 800, 1500 metrů, jedné míle, 3000 a 5000 metrů (sic). Singh svůj první marathón absolvoval v Londýně, když mu bylo 89 a v roce 2003 torontský marathón uběhl za 5 hodin 40 minut. S běháním skončil roku 2013 a 1. dubna 2021 oslavil své 110. narozeniny. 

Věkový rekord mužský i ženský ve výstupech na Mt. Everest/Qomolungmu má z 19. května 2012 japonská úřednice na pensi Tamae Watanabeová (73), která dosáhla vrcholu v teamu se čtyřmi lezci. Vylezla tam už před deseti roky a také tehdy to byl věkový rekord. Jinou pozoruhodnou ženou je Virgina Oliverová z Rockland v Mainu, která ve svých 101 letech stále ještě vyplouvá na lov humrů a páskuje jejich klepeta (srpen 2021). Oliverová nikdy neopustila své rodné městečko a lovit humry začala na otcově lodi v sedmi letech. Doprovází ji 78letý syn Max. 

dlužníci, dluhy, odklady, oddlužení, srov. pod banky, lichva a ceny§ 2450, 594, 325, 296, 174, 173, 115

Dluhy, dluhy, všude samé dluhy

Po tísiciletí bývalo zvykem, že člověk za své dluhy osobně ručil. Doslova a do písmeme: svou vlastní osobou, tělem, svou svobodou. Od těch časů se hodně změnilo, poněvadž v moderní době bylo vymyšleno, že dlužit mohou i nehmotné „právnické“ osoby, podnikatelovy firmy.

Kdo se chce společensky předvést, musí na to mít. Rozumí se peníze, nikoli intelekt. Někde dokonce museli. V Athénách platívali majetní lidé řadu „sociálních“ programů, aniž by byli jinak zvýhodněni oproti chudším spoluobčanům.

Povinnostem lidí od jistého příjmu výše vůči státu se říkávalo leitúrgie a financovaly se tak státní kultovní slavnosti s divadelními představeními, také vydržování válečného loďstva; srov. pod leitúrgie.

Na daně tehdy nikdo nenadával, neboť v dnešní podobě neexistovaly.

Athéňan ovšem měl také možnost, nebo také nebezpečí, že náklady neutáhne. Když leitúrgii odmítl vykonat, mohl ho kterýkoli spoluobčan vyzvat, aby si vyměnili majetky („antidosis“): právě zbohatnuvší chudák to jistě dokázal z nově nabytého majetku vyškrábat...

Takto sice Helléni naplnili zákon a vyhnuli se osobní zadluženosti, ale z villy se přestěhovali kamsi do paneláku, řečeno moderně: dostali majetek toho chudšího. Zní to hrozivě, ale z dochovaných zpráv o antidosi není dokladu o tom, že někdy skutečně k výměně majetku došlo, jak nařídil roku 594 zákonodárce Solón.

Mesopotamští průkopníci

Dluhy a touha je dělat mají tradice velmi staré. První proti vysoké zadluženosti svých „spoluobčanů“ zakročil Entemenna, vládce v sumerském Lagaši: dluhů je zbavil, nevíme však jak a na čí účet. Nelze vyloučit, že použil válečné kořisti, viz rok 2450 a jeho válku s Ummou. Pokračoval po desetiletích usurpátor v Lagaši Urukagina, poslední z Ur-Nanšeho dynastie (asi 2384 do 2371).

Proletářský revolucionář to zřejmě nebyl, neboť jeho manželka Šaša (Šag-šaga) byla velekněžkou bohyně Baby. Moc Lagaše tehdy sahala na jihu Mesopotamie až k moři a Urukagina hodně stavěl.

Je prvním známým společenským reformátorem, který zbavil lidi „zlodějů a vrahů“, jak mluvil o lichvě a lichvářích. Podobně se lidem vyžadujícím vysoké odměny vedoucí k zadluženosti postavili v Uruku, Larse a Bad-tibiře. Bylo to v době, kdy „trh“ řídily směnné ekvivalenty potravin a váženého stříbra; do ražených peněz bylo ještě hodně daleko.

Takovému osvobození od dluhů, státních i soukromých, se sumersky říkávalo amar-gi, akkadsky andurárum.

V Mesopotamii snad v letech 1935-1924 jinak neznámý vládce Isinu Lipit-Ištar („Dotek bohyně lásky Ištary“) „osvobodil syny a dcery Sumeru a Akkadu od břemen“.

Někdy mezi rokem 1830 a 1815 vládl ve své spojené ešnunnsko-assyrské říši Narám-Sîn. Také nařídil odpuštění dluhů, které zahrnul zřejmě do trestního zákoníku, který možná sepsal.

Oba reformátoři byli možná vzorem pro dílo Chammurapiho, vládce první babylónské dynastie.

Babylóňanovo dílo v platnosti nebylo, bylo to dílo literární, jakási vise, vymezující úrokové sazby a tresty za nedodržení plateb (codex Chammurapi). Mimo jiné stanovil, aby obchodníkův zaměstnanec, který se nestará dobře o podnikatelův majetek, zaplatil dvojnásobek hodnoty kapitálu, která mu byla svěřena.

Osobně ručili za výkon svého povolání lékaři a řemeslníci: co pokazili, o to přišli !oko za oko, zub za zub“). Když zedníkovi spadl dům zadavateli prací na hlavu, sám přišel o život. Kdo neměl na zaplacení dluhů, praví jeho paragraf 117, „a prodal svou manželku, syna a dceru za stříbro nebo nabídl do dlužní služby, budou v domě kupcově nebo věřitelově pracovat nejvýše tři roky; ve čtvrtém roce budou propuštěni.“

Setřesení břemen

Byla to zásada, o níž nevíme, zda opravdu vedla ke ztrátě svobody pouze na tak krátce. Spíše se nešťastník a jeho rodina stali otroky doživotním. Lichvářství zůstalo vážným společenským po celý starý svět.

Roku 594 si v Athénách zvolili šlechtice Solóna, aby rozhádané spoluobčany všech vrstev uklidnil a dal Athéňanům nové zákony. Zcela stát reformoval, rozdělil Athéňanům podle příjmových katergorií povinnosti vůči státu a zasáhl do věčné zadluženosti: zrušil dlužní otroctví mezi občany, čemuž se říkalo seisachtheiá - ještě ve 4. století byly slaveny svátky „setřesení břemene“, seisachtheje.

V Římě podle tradiční datace došlo k prvním finančním nepokojům chudiny přesně o sto let později; říkalo se tomu první secesse lidu. Ve dnech 4. až 7. listopadu plebejové demonstrativně odešli na Svatou horu, Sacer mons, na protest proti vysoké zadluženosti a lichvářství.

Pozdvižení uklidnil u lidu oblíbený patricij Agrippa Menenius Lanatus, ale jak, nevíme; zemřel následujícího roku. K tomu definitivně došlo v Římě až mnohem později

Roku 325 zatoužil nenasytný lichvář L. Papirius po sexu se synem jednoho ze svých dlužníků, který dal kluka namísto sebe do dlužního otroctví. Podobná praxe, ale s dcerami, trvá po světě dodnes: častá je mezi africkými muslimy, v latinskoamerickém světě, v Indii, Nepálu i Číně.

Papiriův chtíč vedl k plebejské revoluci a ke konci dlužního otroctví v Římě: zákon konsula C. Poetelia zakázal zotročování plebejů prostřednictvím lichvy a zárukou dluhu nadále nesmělo být tělo, nýbrž dlužníkův majetek.

Drzí lichváři

Lichvu v Římě to přirozeně nezlomilo. Čas od času zasahovali proti „podnikatelům v úvěrovém bankéřství“ kurulští aedilové, jimž přináležel dohled nad obchodem a podnikáním. Roku 296 pohnali Cn. a Q. Ogulniové před soud několik bankéřů pro nemírnou lichvu. Za trest museli na své náklady ozdobit několik chrámů.

Moc bankéřů rostla, neboť jejich služby vyhledával kdekdo. Lepším „bankéřům“ se říkávalo argentárius, tedy „člověk od stříbra“ a místu jejich podnikání na foru taberna argentária, „bouda na peníze“. Asociacím finančníků se pak říkalo societás argentária, „peněžní společenství“ (moderní zkratka ve románském světě podnikání S. A. odtud nevzešla, neboť znamená „anonymní společnost“, tedy „akciovou“); viz více pod bankovnictví.

Velké římské bankovní firmy si začátkem principátu držely síť poboček po celé říši. Vedli je propuštěnci nebo otroci, stejně jako účetnictví většiny římských businessmanů a podnikatelů.

Úměrně s mocí rostla jejich drzost. Roku 89 byl lichváři přímo na foru zabit praetor A. Sempronius Asellio za to, že se při soudních přích zastával dlužníků.

V této době dostala pod sebe sošky dvou dětí-zakladatelů kapitolská vlčice, dílo původem etruské ze začátku 5. st., dnes ale „dochováno“ jako středověký falsifikát; také dnešní sošky pod ní jsou až z dob renesančních, neboť původní časem zmizely.

Sošky byly rovněž pokutou za lichvu: potrestaní lichváři museli navrch vydláždit kus Města, na Capitólium dát bronzové prahy a na střechu Iovova chrámu jeho sochu se čtyřspřežením a do chrámu stříbrné vázy.

Na latinské lichváře máme ještě další vzpomínku. Calendaria neboli kalendária byly původně účetní knihy bankéřů/lichvářů, knihy pohledávek, dlužní knihy. Jméno měly podle toho, že splátky dluhů se platily vždy k prvnímu v měsíci. Plútarchos (zemřel po roce 120 n. l.) o nich v Moraliích (Peri tú mé daneidzesthai) napsal: "Kalendy a núménia/novoluní, nejposvátnější dny v roce, z nichž lichváři učinili dny hrůzy a smutku...".

Ne všichni byli ve starém věku tak na peníze a kvežízniví jako římští finančníci. V Persii i Spartě bývalo zvykem nově nastupujících králů, že odpouštěli dluhy vůči „koruně“.

Obíraní bohové

Jako v novověku fungují „právnické osoby“, podobnou roli ve vztahu ke státu hrávali kdysi bohové, dokud je to bavilo. Například o vztahu bohyně, jejího chrámového pokladu a státních účtů smrtelných Athéňanů vypovídají dokumenty Athéniných pokladníků.

Jsou to seznamy votivních darů, tedy příjmů, a výdajů na účely kultovní, ale také pronájmy cenných předmětů státním úředníkům a výplaty na armádu (vše z dob peloponnéské války). Válečné dluhy státu se stávaly dluhy bohyně, takže chudla přímo úměrně svému státu.

Samovládce Peisistratos byl zjevně první z Evropanů, který jako „státník“ půjčoval peníze na „projekty v zemědělství“ a asi byl také prvním, který vládl a současně byl bankéřem-podnikatelem v úvěrech.

Mělo to logiku: nechtěl, aby se venkovský lid potloukal bez práce po Athénách a staral se o politiku, ale zůstal v attické provincii. Protože měl za něho stát vyšší příjmy, mohl být Peisistratos štědrý a Athéňané říkávali, že ka něho se žilo jako „za Krona“.

Později za demokracie vedlo deset losovaných úředníků jménem apodektés, něco jako inkasní úředník, seznamy všech athénských občanů, seznamy dluhů a dlužné peníze.

Vláda lidu dokázala střežit své výdaje jednoduchými opatřeními. Tak například z Efesu je znám zákon, který nedovoloval stavitelům překročit náklady na státních zakázkách o více než čvrtinu: kdo to „přetáhl“, platil ze svého.

Válka splácí dluhy

Alexandros Makedonský roku 334 vytáhl do boje proti Asiatům s 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy, se sedmdesáti talenty na proviant - a s dluhy asi dvou set talentů, v té době nesmírná částka.

O deset let později při příležitosti masové svatby deseti tisíc párů v Súsách zaplatil Alexandros všechny dluhy svých ženících se vojáků za „barbarky“, údajně to bylo dvacet tisíc talentů, tedy stokrát více, než kolik kdysi dlužil (v raženém kovu by to bylo zhruba 600 tun).

Jako součást jeho nikdy neuskutečněných pohřebních záslibů měli Makedonci postavit šest chrámů po říši různým bohům v ceně po pěti tisících talentech, což by odpovídalo 786 tunám kovu. 

Možným příkladem kalkulace s válkou a ožebračováním poražených je Božský Iúlius. Cestu do provincie mu roku 61, viz, zprvu blokovali věřitelé, dokud se za něho nezaručil nejbohatší tehdy z Římanů M. Licinius Crassus: Caesarovy dluhy, ještě mu nebylo čtyřicet, prý činily neuvěřitelných 830 talentů. Z pramenů nelze vyčíst, že by vlastním momentem spouštějící jeho pozdní vojenskou karieru byly právě tyto dluhy a velmi lukrativní podnikání s válečnou kořistí a hlavně otroky. Nicméně mu "správa" Zadní Hispánie vynesla tolik, že mohl věřitele uklidnit (ale asi ne tolik, aby smazal všechny dluhy). O podobný způsob "podnikání" projevovali zájem všichni velikáni republikánské éry římských dějin, byl to rys doby.

Život na doraz

Při životním stylu římských elit nebyla o zákazníky nikdy nouze. Mezi klienty bankéřů patřili svého času i hellénističtí monarchové. Nejznámější je státní dluh Ptolemaia Auléta u C. Rabíria Postuma a u Božského Iúlia. Aulétés musel dokonce Rabíria udělat svým ministrem financí, dioiketem, aby uklidnil Římanovy nároky.

S Egyptem to pak definitivně šlo z kopce a na venkově byl dokonce hlad: smutné dědictví pro Aulétovu dceru Kleopatru...

V římském světě by se nemohlo stát to, co provedl bosporský vládce Leukón se svými vojáky (zřejmě Leukón I., který vládl v letech 389-349): poněvadž voják s dluhy je velmi snadná kořist pro rozvratnou činnost nepřátelské propagandy, propustil ze svých služeb všechny, kteří se zadlužili hrou v kostky nebo podobně.

Na peníze Římané hleděli stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“, hlavně, když jsem vidět. Podivný aristokrat, který se dal k plebejům, P. Clódius Pulcher si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu sesterciů. Jeho nesmiřitelný pouliční soupeř, pompéjovec T. Annius Miló, měl 70 milionů dluhů; to ho netrápilo, vadil mu Clódius, ale když ho při náhodném setkání obou band zabil, byl jeho majetek vydražen a on sám musel do vyhnanství do Massilie.

Věčná zadluženost

Po celý hellénský a římský věk se lidé potýkali s dluhy. Na rozdíl od doby zcela moderní se chudáci nezadlužovali nákupy domácí elektroniky, aut, chat a dovolených, ale nezbytnými výdaji v zemědělství pro osev; pokud přišla neúroda, bylo zle (tak to funguje dodnes například na indickém venkově).

Aitólové určili roku 205 Skopu a Dorimacha za nomografy, tj. zákonodárce, ale přes odpor Alexandra Ísia, nejbohatšího muže tehdejší Hellady, neprošly jejich návrhy na zrušení dluhů. K něčemu to bylo dobré alespoň pro jednoho z Aitólů: Skopás odešel ze země a dal se najmout jako vrchní velitel ptolemaiovských polních vojsk.

Roku 173 uklidňoval spolek Aitólů M. Claudius Marcellus. Jako člen senátorské komise přiměl rozhádané strany poslat do Korinthu rukojmí. „Domluvil“ jim, aby zrušili vysoké úroky a rozhodli se, že zbytek dluhů bude zaplacen do deseti let.

V achajské Dýmé propuklo roku 115 sociální a protiřímské povstání, které revolučně zrušilo dluhy. Brzy bylo po revoluci.

Otázka dluhů a pozemkové reformy rozvrátila Spartu. Roku 243 zahájil král Ágis IV. reformy a prosadil zrušení dluhů a nové rozdělení půdy, klérů. Ágidova matka Agésistraté a babička Archidámiá, které byly zároveň nejbohatšími osobami Sparty, rozdaly dobrovolně svůj majetek.

Roku 71 se vojevůdce ve válce s Mithridátem vi. L. Lucinius Lucullus přezimoval v Efesu. Zde uspořádal finanční záležitosti vyssávané provincie Asie. Mimo jiné zrušil její vysoké dluhy, čímž si získal nenávist římských publikánů, převážně jezdců, kteří si za paušál zakoupili od státu právo vybírat daně v provinciích.

Na daních a válce Římané časů republiky bohatli nesmírně. Roku 61 nastoupil po uši zadlužený C. Iulius Caesar propraeturu v Zadní Hispánii. Podrobil Romě zbytek Lúsítánců a tím se konečně zbavil i svých obrovských dluhů. Když se napřesrok vrátil do Říma, mohl nejenom jako šlechtic, ale také jako magnát uzavřít triumvirát s Cn. Pompeiem a nejbohatším Římanem té doby M. Liciniem Crassem.

Byl bez dluhů a mohl nyní půjčovat druhým. Jako zadlužený aristokrat by nic neznamenal.

Dmejr§ viz Goharia

Dmétór z Kypru, k., s. Iasův§ 1070

D’MT§ viz Da’mot

dna§ viz podagra

Dněpr, Podněstří, ř. na Ukrajině, Dnipro (ukr.)§ viz Borysthenés

Dněstr, Podněstří, ukrajinsko-moldovská ř.§ viz Tyrás