Ce (3)

Bohatí mezi římskými proletáři
Jistý M. Vergilius Eurysacés si dal někdy po roce 50 s manželkou Atistií postavit před tehdejšími městskými branami hrobku (částečně zachovanou, za Aureliána zahrnuta do městského opevnění). Mívala zakončení ve tvaru pyramidy a po obvodu je zdobena pekařskými motivy. Propuštěnec Eurysacés, za mlada otrok snad hellénského rodu jistého M. Vergilia byl pekař (a mlynář, pístor) a v nápisu nám ještě nechal vzkaz, že také byl podnikatel n. dodavatel, redemptor. Že tedy kromě pečení chlebů za státem částečně kontrolovanou cenu obchodoval i s obilím. Podnikatelský mix to byl náramný, neboť tímto propuštěnec Eurysacés s chotí Atistií asi téhož osudu pravděpodobně patřil ke klanu těch z vrstvy jezdců, kteří mohli snadno ovlivňovat ceny potravin v republikánském Římě. Proto u tak prostého podnikatele a k tomu propuštěnce tak honosná hrobka, dnes turistická atrakce.
Nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky byla stejná jako v dobách hollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec Claudius či Clódius Aesópus: jeho majetek byl vyčíslen na dvacet milionů séstertiů. Jeho syn Clódius proslul cvičenými zpěvnými a mluvícími ptáky, kus kupoval za šest tisíc séstertiů, viz pod kuchyně. Byl také prvním z Římanů, který po vzoru Kleopatry pil a dával na hostině hostům pít v octu rozpuštěné velké perly, úniónés.
Tanečnice Dionýsia měla roční přijem dvě stě tisíc séstertiů (pro srovnání: tolik o více než století později stál soukromý pohřeb Nerónův). Slavný představitel komédií Q. Róscius (zemřel ve vysokém věku roku 62), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc séstertiů, tj. sto padesát tisíc drachem. V době slávy odmítal honorář za vystoupení. Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc denárů plus výdaje na celý team. Róscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace.
Během jednoho takového Rósciova projektu prošla pódiem karavana šesti set oslů. V době principátu herce vystřídali žokejové. C. Ápuléius z Hispánií, současník Hadriánův, se dožil 42 let. Závodil za červené a během své čtyřiadvacetileté kariery startoval v 4257 závodech, z nichž 1462 zvítězil. Vydělal 35,863.120 séstertiů (tj. c. 4,5 mio dénárů; srov. pod dostihy, circus).
Literáti původně tolik nevydělávali. Za komédii Eunúchus/Kleštěnec dostal roku 161 autor Kartháginec P. Terentius Áfer, propuštěnec senátora C. Terentia Lúcána, do té doby nejvyšší odměnu osm tisíc séstertiů. O sto dvacet let později však dokázal P. Vergilius Maró uspořádat happening s pohřbem své oblíbené masařky, musca carnália, se všemi přináležitostmi funerálií lidských s účastí honorace včetně Maecenáta. Když mouchu uložil do mausolea, mohl spočíst útratu celé legrácky na 800 tisíc séstertiů!
Stejně pozoruhodné je to, že básník pochovával hmyz v době, kdy se rozdělovala za druhého triumvirátu půda veteránům a bohatí o ni snadno přicházeli; ledaže by se k půdě vázala speciální práva a povinnosti, jako např. péče o záhrobní stavby…
Římské ceny a výdělky
V posledním století republiky v Římu kypěl „stolovací“ průmysl. Magnáti si sami pěstovali ryby v umělých nádržích se sladkou i slanou vodou, ústřice, ptáky všeho druhu, divokou atd. Holubník s holuby přišel na sto tisíc séstertiů. Velkoptáčníci, čihaři či čižbáři měli tak rozsáhlé chovy, že dokázali najednou uspokojit zakázku na pět tisíc kvíčal, ku za tři denáry. Velkochovatelé ryb dokázali najednou dodat dva tisíce murén.
Po L. Liciniovi Lúcullovi zůstalo ryb za čtyřicet tisíc séstertiů. Chovatel včel prodal ročně medu za deset tisíc séstertiů. Na vylepšeních rasy se za chovného osla platilo šedesát až čtyři sta tisíc séstertiů (více viz pod kuchyně).
Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augustus, sbírající cenné kusy nábytka a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru Korinthu roku 146). Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citronovníku, mensa citrea, stál milion séstertiů.
Zedník, truhlář, tesař, zemědělský dělník, kovář, pekař, učitelům všeho druhu si za Diokletiána denně ke stravě vydělal minimálně 50 denárů, mramorář, mosaikář po 60, malíř pokojů 75, malíř obrazů 150 dénárů, velbloudář, mezkař po 25, grammatikovi/"učitelský" a geómetrovi 200, advokátovi 1000 dénárů/den (nejvyšší vydražené ceny obrazů viz pod malíři).
Sextárius vína stával v raném principátu jeden až čtyři assy, za tolik bylo falernské, bochník chleba stál dva assy, nejlevnější sex na ulici jeden as. Koncem 2. století př. n. l. si vydělal řemeslník denně 4 HS čili denár (bohatě na přežití; tolik měl ještě dělník za Tiberia, kvalifikovaná stavební práce vynášela čtyřikrát tolik), měsíční jeho příjem za raného principátu byl odhadem 100 HS. Za „nekvalifikované“ klientské služby v téže době zaplatil patron na den 6,5 HS a denní mzda zedníka v Egyptě kolem roku 260 n. l. byla 4 drachmy (= 4 denáry) čili 16 HS.
Ve 4. a 5. století n. l. za těžké inflace platilo, že: 1 statér = 20 obolů = 4 denáry (někdy jen 2) a 1 solidus byla celoroční skromná obživa, 2 – 3 solidy dobrá obživa. Jeden solidus = 1000 denárů.
Kůň přišel na 12 sol., menší dobytek 1, prase bylo za 1/3 sol. Roční výnos průměrného propachtovaného statku činil 40 sol. minimálně. Běžný otrok stál jako kůň, otrok pro práci 2 – 10, levný jeden solidus. Holič dostal 3 na den. (dle Dioclet. 2). Cestovní náklady (střední vrstva hodně cestovala) z Lúkánie do Kampánie byly min. 2 solidy. 4000 solidů byl úplatek na podporu kandidáta na biskupský stolec, což vedlo ke 150letému schismatu mezi donatisty. Řemeslníci nebyli s to, jednou za pět let zaplatit daň 4 – 5 solidů (collátió lustrális, daňový odhad).
Bronzová soška přišla na konci republiky a za iúlsko-klaudijské dynastie na čtyřicet tisíc séstertiů, dva koberce na dvě stě tisíc. Několik nikoli antikvárních soch či uměleckých děl z Athén pro svou tusculánskou villu zaplatil M. Tullius Ciceró roku 68 summu 20.400 séstertiů (tedy, podle některých moderních odhadů, řekněme dvě stě tisíc eurů), za labijský 101 tisíc (a zavést vodu do venkovské villy vodovodem ho přišlo na tři séstertie na stopu). Umělecky opracovaný bronzový kotlík do kuchyně stál více než malý statek.
Za kuchaře na otrokářském trhu vypláceli snobové až sto tisíc séstertiů. Soudek sardelí z Pontu Euxeinu/Černomoří stál tehdy 1600 séstertiů, což bylo více než otrok na polní práce. Dvacet čtyři tisíc séstertie stál chlapec pro potěšení pánova oka i přirození (dobová zvyklost), což bylo více než kdejaký statek.
Když byl Ciceró roku 57 odsouzen k vyhnanství, byl jeho majetek rozprodán za odhadní cenu: Crassův dům v Římu, který krátce předtím koupil, za dva miliony séstertiů, venkovské villy Tusculum za 500 tisíc a formijská za 250 tisíc séstertiů.
Pod slovem villa si musíme představit spíše rozsáhlá obydlí s dalšími stavbami, cca. statek/ranch, finca. Básník Catullus, žádný vyhlášený boháč, měl na Gardavském jezeru/lacus Benacus obydlí o 19 tisích čtverečných metrech. Později Plínius jr. měl vilku na moři se 32 místnostmi, parkem, chovem ústřic. Plocha jen pro něho: někde se ještě muselo složit služebnictvo a celý aparát správy pozemku.
Bydlení a luxusní bydlení
Po dobytí Makedonie rostly v Římě a Itálie ceny realit. Mísénskou villu pořídila v polovině druhého století matka Gracchů Cornélia za 75 tisíc séstertiů. O necelých sto let později za ni věhlasný vojevůdce L. Licinius Lúcullus, cos. 74, zaplatil 2,475.000 séstertiů, třiatřicetkrát tolik. Řečník L. Licinius Crassus (zemřel roku 91; srov. pod kychyně), otec triumvira, měl v době, kdy obyčejný dům s pozemkem stál v Římě kolem šedesáti tisíc séstertiů, dům se zahradou se starými vzrostlými stromy: byla ceněna na šest milionů séstertiů.
Dům, tedy městské sídlo M. Aemilia Lepida, cos. 78, byl ceněn na 15 milionů a prý nejvýstavnějším domem Města: o generaci později nepatřil mezi prvních sto nejlepších adres Říma. M. Fonteius koupil roku 68 Rabíriův dům v Neápoli za 130 tisíc séstertiů. Bylo to drahé. V Halikarnássu-Salmakidě stál dům po synoikismu králem Mausólem, viz rok 355 a v indexu, ve staré zástavbě 250-300 drachem, tedy nejvýše 1200 HS, v zástavbě nové 1540-2000 drachem, tedy osm tisíc séstertiů. 
Pronájmy byly v Římu čtyřikrát vyšší než na venkově. Nájemné v římském domu v době Sullova mládí stálo v přízemí ročně tři tisíce séstertiů, v patrech dva tisíce. Zákony proti luxusu z let 161 nebo 162, 115, 89 a 82 stanovovaly dokonce maximální ceny občanských hostin slavnostních a obyčejných. Hostina dle nařízení z roku 161 nesměla překročit nákladem deset séstertiů, slavnostní sto.
Honička za přepychem
O osmdesát let později už směli Římané vyhodit za pohoštění přátel třicet séstertiů, za slavnostní desetkrát tolik. Stoséstertiová večeře byla prostě pokládána za luxus. Rekordmanem z časů principátu byl zřejmě prapodivný syrský mladík na císařském trůnu Héliogabalos, který prý nevečeřel nikdy za méně než sto tisíc séstertiů (více o zákonech pod hostiny).
Nejluxusnější módní materiál: libra purpurového hedvábí = 150 tisíc dénáriů. Flakon stál šafránové voňavky z Arábie dva tisíc dénáriů, za což se podle některých odhadů pořídilo osm tun pšenice. Císař Auréliánus, vládl 270-275, sepsul svou choť Ulpii Sevérínu za to, že chtěla nosit purpurové hedvábí: „Není možné, aby se látka vyvažovala zlatem.“ Libra zlata totiž tehdy už stála tolik, co libra hedvábí.
Netřeba podotýkat, že nařízení nefungovala, jak by platilo např. u Sparťanů. Po celou republiku a principát bojovali censoři a moralisté se vzmáhající se marnotratností a se sklonem k vysoké rozhazovačnosti a bezmeznému luxusu, marně. Dokumentovat lze na vybavení kuchyňským nádobím. Jestliže Scípió Aemiliánus, pokořitel Makedonie, neměl doma na váhu opracovaného kovu více stříbrného nádobí než třicet dvě libry, jeho synovec Q. Fabius Máximus, cos. 121, už tisíc.
O třicet let později M. Lívius Drúsus, tr. pl. 91 už měl v nádobí deset tisíc liber stříbra. L. Licinius Crassus, cos. 95, zaplatil za dva stříbrné poháry sto tisíc séstertiů. Za diktátora Sully se mezi proskribovanými v Římu našlo sto padesát stříbrných mís o váze jednoho sta liber.
Zřejmě roku 103 poprvé v římské aréně několik lvů, roku 99 sloni. Roku 93 Sulla jako praetor pustil na písek sto lvů a předvedl sto zápasníků s mečem/gladiátorů. Jinak použití zápasníků na pohřebních oslavách bylo asi velmi nákladné. M. Aemilius Lepidus, cos. 187 a 175 (zemřel 152) nařídil v závěti synům, aby za hry po jeho pohřbu neutratili více než milion assů. Hasard byl rozšířen tolik, že byl censorským ediktem zakazován již roku 115. Marně.
Za Tiberia senát debatoval roku 22 n. l. po upozornění aedilů o rozmařilosti a na thema, že se nerespektuje zákon proti přepychu. Princeps, jemuž senátní pinožení lezlo dlouho na nervy a usadil se v Kampánii, odepsal pokrytcům dopisem, kde se ptal, zda hodlají pánové omezit počty svých otroků (byli jich armády), rozlohy svých domů a zahrad (byla to často malá knížectví), snížit nákladnost hostin a výdaje svých žen, nebo zda si chtějí jen povídat? Ať se o takové věci starají úředníci a jemu ať dají pokoj, neboť ti samí, co teď reptají, budou nespokojeni s omezeními, která by on vydal (srov. např. jeho cenová nařízení na rybném trhu). Zajímavé je Tiberiovo konstatování, že za šperky a drahokamy odchází z říše značné množství "devis".
S cenami ryb to nebylo vždy až tak zábavné. Jednou došlo i na revoluci. Na Naxu vládli do poloviny 6. st. jako většinou tehdy v Helladě aristokraté Telestagorás, jeden z nich, nežil ve městě jako všichni z lepších, ale jako všichni chudí obyvatelé na venkově ve vsi Léstadai. Nicméně ovládal obchod s rybami a pěstovanými potravinami. Když se Naxští při nákupu jednou rozčílili na vysoké ceny, Telestagoru insultovali a s ním i jeho dvě dcery ve věku na vdavky (způsob napadení neznáme). Z hádek o ceny ryb povstala revoluce, která vedla k pádu vlády aristokratů a k povýšení jistého Lygdamida na stratéga a když už měl pod palcem vojáky, stal se z něho tyrannos, viz rok 551 a 541.
Říšské náklady
Císařové zavedli placenou byrokracii. Do Marka Aurélia fungovaly tři platové kategorie, stoický císař zavedl čtvrtou. Nejnižší úřednický plat byl šedesát tisíc séstertiů ročně, sexágénárius, pak sto tisíc, centénárius, dvě stě tisíc, ducénárius, a od M. Aurélia tři sta tisíc, trecénárius. Za vysoké inflace ve 3. století n. l. stačil k přežití člověka jeden denár čili čtyři séstertie (o rekordních inflacích v novověku viz pod inflace).
Prostý úředník městský měl ročního příjmu v raném principátu 1200 HS. Roku 255 n. l. stála v Egyptě jedna měřice obilí (= 29,18 litrů) šestnáct drachem. Roku 314 n. l. už však deset tisíc. S podporou této megainflace nastupovalo křesťanství.
Vysoká byrokracie a vojáci měli za vrcholného principátu a za dominátu tak rozsáhlé soudní pravomoci, že se jim říkalo iúdicés/soudci. Císařská civilní byrokracie byla pokládána za službu, mílitia, úřady byly officia a úřednícíci vyšší a nižší officiálés. Museli být svobodného rodu a s odbornými zkouškami (srov. čínský konfuciánský model).
Jejich seznamy se jmenovaly mátricula. Úředníci dostávali titul perfectissimus, často dědičně, což býval za principátu titul jezdců. Výjimečně dostávali byrokraté při pensionování senátorství s titulem clarissimus.
Celkový roční rozpočet římské říše v antónínovské době ležel kdesi na 250 milionech dénárů. Největší část císařského rozpočtu spolykaly výdaje na armádu. Odhaduje se, že roční žold pro legionáře a pomocné sbory na hornogermánsko-raetském límitu stál deset milionů dénárů. Když byl roku 161 posunut směrem do germánského vnitrozemí, musely legie z úspornosti rozebrat a přemístit kamenné a cihlové lázně, latríny a další budovy.
Nemenší částky byli dary římským občanům. Tráiánus během svého nikdy už nepřekonaného triumfu nad Dáky věnoval každému občanovi Říma 650 drachem čili 2600 HS. Antónínus Pius věnoval Římanům 640 milionů séstertiů, L. Septimius Sevérus věnoval každému senátorovi za hlavu proticísaře Didia Iúliána 720 aureů čili 72 tisíc HS.
Roku 328 n. l. omezil Konstantínus I. počet krámků v olejem v Římě, mensae oleáriae, které se staly dědičnými. Podobně masny spadly pod „prasečkáře“, suárií, a prodej masa se tak monopolisoval. Později se šetřilo mnohem více, dokonce i na poštovním servisu. Císař Valentiniánus 15. srpna 370 zrušil mzdu poštovních mezkařů, kolářů a veterinářů a ponechal jim jen deputát potravin a oděvu.
Křesťanské počty
Summa třiceti „stříbrných“ se poprvé objevuje v sumerském Nářku nad zkázou Uru z 19. století, který vyvrátili Elamité a Sutejové. Sumerský obrat „dělat něco za třicet“ znamenalo opovržlivou práci konat a počet asi naráží na počet dnů v měsíci. Díky novozákonnímu příběhu o zrádci křesťanského mesiáše summa zůstala příslovečnou částkou dodnes.
Oddíly fanatických protipolytheistických i protižidovských egyptských mnichů využil agresivní alexandrijský patriarcha v letech 412-444 Kyrillos. Jeho úderky v Egyptě dorazily zbytky antiky, zavraždili učitelku filosofie/novoplatonismu Hypatii roku 415. V celé církvi zdvihl prudký vítr sporů, když se začal hádat s Nestoriem, který neuznával paní Marii za bohorodičku a vyrobil z něho „nestoriána“. V Konstantínopoli v boji proti nestoriánům uplácel lidi od dvora a z kléru.
Monotheistická ideologie něco stála: rozdával dárky ze slonoviny, drahé látky, pštrosí pera, peníze nejméně sto solidů až dvě stě liber zlata (= 65 kilogramů), takže si od něho vzal sto liber zlata i nejvěrnější Nestoriův přítel. V Konstantinopoli prý Kyrillos „investoval“ 1500 liber zlata (= 490 kg). Dosáhl svého, konstantinopolský patriarcha, tedy d. f. jeho nadřízený, Nestorios, resignoval, odešel do kláštera, pak do vyhnaství. Kyrillos je v pravoslavné církvi světcem, u katolíků od roku 1882 „doctor ecclesiae“. Srov. pod terorismus.

Zřejmě největší obchodní transakcí starého věku byla státní aukce 28. března 193 n. l. Po smrti císaře Pertinaka si u praetoriánů zajišťoval podporu praefectus urbis Ti. Flávius Sulpiciánus, Pertinakův tchán. Dva vojenští tibúnové dostali nápad, že Didius Iúliánus, když ho spatřili, by mohl být lepší.
Didius skutečně sliboval dát vojákům císařské gardy více na odměně, a také obnovu Commodovy památky. Vpustili ho do tábora a zvolili císařem. S podmínkou, že Sulpiciánovi se nic nestane (přežil to, ale později byl popraven Sevérem, protože se postavil na stranu Clódia Albína).
Podle jiné verse byl Iúliánus opilec a jeho rodinka také (dobově: „vedli nezřízený život“). Když Pertinax zemřel, manželka Mánlia Scantilla a dcera Dídia Clára tatíka přemluvili, aby zašel za vojáky a slíbil jim cokoli. U brány se potkal se Sulpiciánem a oba přes zeď licitovali o císařství, o vládu nad světem!

Láska ke zlatu je nesmrtelná
O multikulturním prostředí Alexandreie (a dalších východních velkoměst) s nepřeberným počtem kultů jistý Flávius Vopiscus Syrácúsius z kolekce císařských životopisců (SHA) ve 2. nebo až 4. století n. l. poznamenal: jediným bohem jim jsou prachy, únum illís deus nummus est. Platné dodnes; asi zůstane nevystižitelným paradoxem, že tomu bylo i za sociálně rovnostářských komunistických režimů 20. století a že ideologie nehrála obvykle hlavní společenskou roli. V onom textu, údajně Hadriánově dopisu zařazeného do biografie usurpátora Sáturnína, se o poměrech v Alexandreji tgéž s posměchem píše o vyznavačích Sarápidových, kteří se dali na křesťanství a o křesťanských biskupech oddaných Sarápidovi a také o tom, že představení synagog/archisynagógové se samaritány a křesťany praktikují zároveň astrologii, věštění a mastičkářství. Hadriánus, či jakýkoli jiný kritik alexandrijských či obecně egyptských poměrů, uznává, že jsem lidé na Nilu jsou šikovní, pracovití a bohatí. Nemají však smysl pro spravedlnost a za jediným bohem jim je peníz...
S chutí lidí na „jediného boha“ souvisí i vojenská lest pro případ nejvyšší nouze. Roku 139 na útěku po prohrané bitvě dával rozhazovat peníze usurpátor seleukovského trůnu Diodotos Tryfón, aby zaměstnal pronásledující Antiochovy jezdce. Napodobil tak zřejmě nejstarší užití této lsti Kelty/Galaty někdy kolem roku 230 před rozhodujícím bojem s králem Attalem I., srov. tam a rok 241, kteří pověřili své lidi, aby v případu prohry roztrušovali za útěku za sebou stříbrné a zlaté mince, aby se pronásledovatelé zdrželi jejich sbíráním. Nákladná lest funguje v každé éře (u Keltů je pikantní to, že šlo o prostředky předtím naloupené po celé Iónii a předtím v Makedonii a ve střední Helladě, srov. roky 280 až 277).

Cephalae§ viz Neápolis v Africe

Cerdeciátové, Cerdeciátés/Cerdiciátés, lig. národ§ 197

Cereatae§ viz C. Marius

Cerés, gen. Cerery, bohyně a její chrám§ 494, 485, 396, 65+, 69+, 124+   

cereália, svátek Cereřin§ 65+, 69+ a viz pod lúdí

Ceriális, celé jméno neznáme, b. Cónstantiána a Iústíny, manž. Valentiniánovy§ 369+, 375+ 

Ceronius, popř. Cecropius, legát-pučista§ 268+ 

Cerretánové, ibér. nárůdek v Hispánii Tarrakónské§ 34

Q. Cervidius Scaevola, právník§ 205+ 

C. Cervonius Papus§ cos. ord. 243+ 

Cesennia, sidicínské m. v Kampánii, dn. Mignano Monte Lungo§ 305

Cesoríx, kimberský n. keltský velmož§ 101

C. Cestius Gallus§ cos. 35+, cos. suff. 42+, 63+, 66+ 

N. Cestius§ cos. suff. 55+  

cestování, přeprava, doprava, turistika, vzdálenosti, silnice, objevy, viz také pod loďstvo

Nebývalo ve starém věku kratochvílí jako dnes. Febris itinerária/cestovní horečka moderní doby ještě dlouho neexistovala. Ne že by chyběly technické předpoklady, ale životní úroveň většiny lidí, což je základ moderního proletářského turistického průmyslu, byla nízká, obživa nedovolovala se vzdalovat, a velmi často odrazovalo nebezpečí na cestách a ve vzdálených krajinách, banditismus. Život v cizím městě a státu byl složitější, cizincova práva byla omezena. 

V císařské době bývaly cesty bezpečnější. Minimálně ty, které udržoval císařův aparát, resp. jejich správa dozorovala lokální úředníky, které svěřené úseky financovaly. Císaři od Augusta jmenovali curátórés viárum/kurátory silnic, provincie měly za povinnost o silniční systém dbát/múnera.  "Veřejné silnice/viae públicae" sloužily rychlému přesunu armád, spojení s provinciemi/dopravě státních byrokratů/vehiculátió, k provozování státní pošty/cursus públicus. Cesty do dálek si tehdy zřejmě mohlo dovolit více lidí z "měšťanského" prostředí. Náhrobní nápis z Acela ve Venetii/dn. Asolo u Trevisa neznámého čtyřicetiletého muže/quí víxit annós plús minus quadrágintá pořídila jeho manželka Martina (jméno zesnulého se nedochovalo), která dorazila až odkudsi z Gallií. Trvalo jí to padesát dnů, přesněji padesát přenocování či pobytů v "motelích" při silnici/per quínquágintá mánsiónés. Žena zanechala v daleké zemi památník se slovy "bene quiéscás dulcissime mí maríte/hezky odpočívej, milovaný můj manželi".  

Většina cest byla konána pěšky. Ze zvířat u majetnějších byli především používáni v celém Orientu mezci a osli, stejně tak ve staré, klasické i hellénistické Helladě, v Římě a jeho provinciích. Než se rozšířil kůň, cestovali na nich i panovníci. Mezky používala turecká armáda a policie v arabských oblastech ještě za první světové války.

Nákladnější byli v Orientu velbloudi, obecně koně, ale bez sedel a neokovaní: třmeny a podkovy se objevily v Evropě až kolem roku 700 n. l. Tehdy to však byli z našeho hlediska z velké části koně nízkého vzrůstu, poníci. Pro nejbohatší byla po celý starověk nosítka a dvoj- a čtyřkolové spřežení. U imperátora Hadriána, který z principů nejvíce cestoval po své říši, historik zvýraznil, že jezdil výhradně koňmo a že se nedával dopravovat různými typy povozů. Výhradně pěšky se ostatně v Evropě cestovalo ještě začátkem 19. století, a to i na mnohadenní vzdálenosti a lidé majetní jako například první kapitalisté a velkoobchodníci na veletrhy.

Assyrští králové urazili se svým vojskem za den v horké mesopotamské stepi cca. 25 kilometrů. Hellénské a římské armády byly mnohem hbitější, ale obvykle nebyly též tak lidnaté jako u Orientálců. Roku 389 překonal Dionýsios starší se svou armádou o dvaceti tisících pěšácích a třech tisícovkách jezdců vzdálenou ze Syrákús do 160 kilometrů vzdálené Massány za pět dnů. 

Když cestoval Héliogabalos-Sardanapallos, jeho doprovod čítal až šest set vozů, Nerónův pět set. O parthských králích se tradovalo, že se jejich dvůr vešel na deset tisíc velbloudů. 

Cesty za poznáním, vandrování, nebyly až tak běžné. Cesty filosofů a literátů na pozvání k pobytu u dvora běžné byly (Aischylos, Eurípidés, Platón, Aristotelés etc.), potulní filosofové-sofisté, hlavně vyznavači kynismu, rovněž. Hotely a hospody s ubytovnami a karavanseráji, asyl v chrámech, to existovalo. Nezaměňovat turistiku s vojenskými výpravami, nebo kolonisací. Do lázní a na místa s léčivými prameny se jezdívalo, Sulla si lázně v Boiótii dopřál i během války, kdy se potýkal se stotisícovou armádou nepřátel; kult slunění, koupání, pláží, natož dovolených etc. neexistoval.

Solón po svých reformách opustil roku 593 Athény a cestoval po kulturních centrech Anatolie, Egypta a Kypru, tak to alespoň podávala mnohem pozdější tradice. Putoval za poznáním, když už měl své životní dílo za sebou. To roku 592 do Athén přišel Skyth Anacharsis, bratr krále Kadúise, syn Gnúriův. Hellény byl počítán mezi Sedm mudrců, tolik jím byli nadšeni. Později byl doma zavražděn, prý pro zavádění hellénských zvyklostí: poučovat barbary nepatřilo nikdy mezi moudra osvícenců, ani v dobách nejmodernějších. 

Roku 591 popsali v Egyptě hellénští žoldnéři ve službách krále Psammeticha II. (srov. rok 595) sochu krále Ramesse II. v Abú Simbelu svými jmény. Je pozoruhodné, že mezi těmito prvními „turistickými“ upomínkovými nápisy nebyl tehdy nikdo z Arkadie. Helléni cestovali z různých nekomerčních důvodů, jak ukazuje Hekataios a Hérodotos, kdežto autoři hellénistických „periplů“, tedy námořních vzdáleností a přístavních lokalit, už vyměřovali vzdálenosti, psali první "baedekry", tak například Efesan Artemidóros, viz rok 100, v Augustově době Isidóros z Charakény, vzdálenosti vyměřovalo každé geógrafické dílo nebo výpisky z něj, srov. Strabón, Plínius starší.  

Trasa perské královské "silnice" ze Sard do Sús trvala tři měsíce. Cestující měli k disposici 111 stathmů, stanic či útulků se stravou a pro úřední posly s koňmi. Měřila 450 parasang, tedy c. 2400 až 2500 kilometrů. Nebyla dlážděna, průchozí po celé délce zůstávala s ročním obdobím. Celoročně udržované a průchozí za každého počasí, tedy se zpevněným povrchem, to na hlavních přepravních trasách zařídili až Římané. Hellénský ani hellénistický svět takové komunikace neznal: během zimních dešťů byla řada cest pro nákladní dopravu a armádu neprůchozí; ostatně hellénský svět od podzimu do jara neválčil, totální válku neznal.

Pro pěší cestování vedly cesty úplně všude. Helléni a Římané nedisponovali lehkými a pevnými nákladními vozy a těžká břemena přepravovaly spřežení volů. Taková doprava po souši byla náročná na čas, dobytek i mužstvo cargo doprovázející. Veškerý dálkový obchod s těžkými břemeny (obilí, olej, víno, potraviny, nerosty) se proto odehrával na moři, a to obvykle za plavby s pobřežím na dohled. Plavební sezona trvala zhruba od dubna do září, místy od března do listopadu. Za povšimnutí stojí epitaf na hrobce obchodníka/ergastés T. Flávia Zeuxida v Hierápoli na Lyku z doby kolem roku 100+, který o sobě uvedl, že obeplul mys Máleu na cestách do Itálie 72krát, tedy asi i několikrát za rok. Hrobku postavil i pro své syny Flávia Theodóra a Flávia Theúdu. Zda mají něco společného s vlivným ministrem, stratégem a diplomatem Antiocha III. Zeuxidem, synem Kynagovým, lze jen spekulovat. 

Denní cestovní rychlost pěšího soukromníka činila třicet až třicet pět km. M. Tullius Ciceró pohodlně, s několikadenními přestávkami u přátel, urazil roku 51 vzdálenost Řím – Láodikeia v Anatolii za tři měsíce. Ve hře ovšem byly i jiné momenty. V jednom ze svých dopisů (xi, 16) řečník vysvětluje Pomponiovi Attikovi, proč se jejich dopisy minuly. Bylo to velmi prosté: Ciceronův otrok Kefalión/Cephalió, jehož používal jako "pošťaka", sice písmo měl, ale "několik měsíců" ho zdrželo špatné počasí...  

Staletí žádné urychlení nepřinesla. Podle záznamu služební cesty scholastika Theofana, právního poradce rationála Vitala, který někdy kolem roku 320+ putoval z hornoegyptské Velké Hermopole di Antiocheie na Orontu, métropole východních dioikésí, vyrazil začátkem dubna a do cíle došel začátkem května. Když byla jeho administrativní záležitost vyřízena, zjevně nečekal na antiošské olympijské hry a už 20. července se Theofanés vracel domů na Nil. Cesta zabrala 25 zastavení a dopřál si místy i povyražení, když například v Byblu koupil džbán vína a k tomu vodu ze sněhu. 

Rychlost byla stejná, ať byl cestovatel nesen nebo šel pěšky. Luxusnější nosítka pro jednu n. dvě osoby nazývali Římané lectícal. octaphoros, octaphorum, protože ji neslo osm nosičů. Za Domitiána kdosi v Římě koupil kočího, mulió, za dvacet tisíc. Vysokou cenu dělala jeho hluchota, takže nemohl odposlouchávat a udávat, co pán zrovna s kým povídá.

Cesta C. Laelia se zajatci z N. Karthága v Hispánii do Říma roku 210 trvala 34 dny. Dopis konsula L. Aemilia Paulla o vítězství nad Perseem u Pydny dorazila po rychlých poslech čtvrtého dne po bitvě. V al-ámarnské době za 18. egyptské dynastie trvala kurijní cesta z Théb/Wésetu do Babylónu 41-53 dny. Diplomatická cesta s obchodní karavanou trvala mnohem déle.

V alexandrijském přístavu dohlížel sítologos na sýpky a na kvalitu státem exportovaného obilí měli Ptolemaiovci jednoduchý systém: písař, antigrafeus, přístavního úřadu zapečetil a předal kapitánovi lodi vzorek nákladu, deigma, aby nebylo možné obilí a jiné zboží dodatečně namíchat.

Vzdálenost Alexandreia-Řím trvala v květnu a červnu proti severním větrům jeden až dva měsíce (buď plavba podél Afriky s překřížením otevřeného moře na úrovni Malty nebo Sicílie, anebo přes Kypr podél Anatolie a Hellady). Zpáteční cesta s větrem v zádech trvala dva týdny. V zimě plavba mohla trvat osmdesát i více dnů. Rychlost plavby byla c. dva uzle, velmi rychlá c. šest. Sezonnost plavby byla předmětem též strategického myšlení: Filippos II. Makedonský konal výpravy do Thrákie do oblastí, kde měli Athéňané své spojence, v zimě, kdy se z Attiky na moře nikdo s flotilou nevydával. 

Na lodi se plavilo až šest set cestujících (počet spíše výjimečný), kteří se museli sami zásobovat a k "ubytování" jim sloužili plachtové přístřešky, které si rovněž museli přinést s sebou. Obeplutí Sicílie trvalo v Thúkýdidově a nepochybně po mnoho pozdějších staletí osm dnů. Pěšky z Kónstantínopole k ústí Istru/Dunaje to v polovině 6. století n. l. trvalo 22 dnů. Přejít ve stejné době napříč Itálii z Ravenny k Tyrrhénskému moři trvalo osm dnů. Pokud jde o rychlost zpráv, k disposici byli rychlí poslové, běžci i jízdní, viz pod sportovní kuriosity. Fantaskně zní zpráva snad z roku 540, viz tam, že zprávu o bitvě na řece Sangas v jižní Itálii téhož dne znali na probíhajících olympijských hrách v Élidě; jediným řešením by byla holubí pošta...

Římští vašnostové však do Orientu a z něho necestovali obvykle po moři, ale po souši přes Balkán a Anatolii; tak téměř všichni principové v úřadu a všechny armádní jednotky: bylo to bezpečnější, srov. například osudy pěti římských flotil za první války púnské.

Cestování bylo rychlejší na dvojkolce/birotae, pohodlnější byl kočár/raedae. Kurýrní přeprava, pošta a doprava úřednictva koňmo se odehrávala prostřednictvím státní sítě tratí, cursus publicus positus in xy, vybavený stanicemi na přepřahání, mútátiónés, a zájezdní hostince a hotely, mansionésPraepositus mansiónis byla fukce pětiletá a pro kuriály, venkovské úředníky, bezplatná. Stát živil zvířata, o která se však museli starat venkované. Na vůz s párem volů se vešlo zhruba 1500 liber nákladu, asi půl tuny. Srov. pod pošta.

Z císařů byl velkým cestovatelem Augustus. Viděl téměř celou svou říši, kromě Afriky a Sardinie byl v každé provincii, což nelze uvést o ostatních členech iúlsko-claudijské dynastie, kteří většinou maximálně navštívili Gallie a Helladu. Když dosedli na trůn Fláviovci, také více seděli doma na zadku. Nejvíce ze všech císařů jezdil v letech 121-132 po inspekcích Hadriánus. Putoval po provinciích, místní honorace z toho měly velké události (a ještě vyšší náklady). Naopak jeho nástupce Antónínus Pius za své vlády nevytáhl paty z Itálie (a byl to stoprocentní Říman z Latia)!

Neplatilo, že s postupujícím věkem se cestování urychlilo. V imperiální době se z Kónstantínopole přes Anatolii do syrské Antiocheie cestovalo měsíc. Kdo od Orontu chtěl na Nil do Alexandrie, musel počítat s dalšími šesti nedělemi. S úřední rychlostí to bylo obdobné. Edikty vyřčené v říškém sídelním městě na Bosporu byly na jihu Hispánie zveřejněny tři měsíce poté. Pokud byly vyhlášeny zákony v Kónstantínopoli na podzim, v římské Africe (Karthágu) byly zveřejněny nejdříve na jaře.

Celý starověk se na cestách chránil před sluncem. Mezi lidmi, kteří vůbec nesnášeli přímé slunce, ač jižané, byl např. Augustus. Nesnášel ve volné krajině i zimní slunce a také doma na procházce chodil vždy s kloboukem. Možná odtud pochází jeho zvyk cestovat pokud možno v nosítkách v noci, a aby neobtěžoval/ho neotravovali provinciálové, přicházel a odcházel vždy v noci. Augusta ovšem války přivedly do všech končin říše a s výjimkou Sardinie a Afriky byl v každé tehdejší provincii. 

Caesar prý brával s sebou na cesty mosaikové a mramorové podlahy. Pravým opakem byl jeho pranásledovník Hadriánus, který všude jezdil koňmo, odmítal povozy, a za jakéhokoli počasí chodil s prostou hlavou.

Roku 139 do Alexandreie dorazila senátní komise ve složení P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus, Sp. Mummius a L. Caecilius Metellus Calvus, aby zklidnila spory mezi Bohy Dobroději, Theoi Euergetai III., tj. mezi Euergetem II. a Kleopatrou II., na jedné straně a Alexandrijskými na straně druhé. Komise pak mj. cestovala po Egyptě až do Memfidy a její členy lze pokládat za první římské/západoevropské politturisty na Nilu nebo obecně turisty vůbec: Na cestách dleli tehdy vznešení Římané až do roku 136! P. Cornelia Scipiona na cestách doprovázel jeho duchovní přítel Panaitios z Lindu: procestovali spolu Egypt, Syrii, Pergamon, Rhodos a Helladu. Také císař L. Septimius Sevérus si prohlédl Egypt, pyramidy, labyrinth z ryze turistických důvodů: chtěl je vidět.

Jako první z Hellénů připlul na ostrov Leuké/Bílý, kultovní centrum Apollónovo v ústí Dunaje, až někdy před rokem 555 Leónymos z Krotónu. Poslala ho sem Pýthie vyléčit si rány, které utržil ve válce Krotóňanů s italskými Lokry (zřejmě první evropská cesta za léčením – léčitelská turistika). K zemím na pobřeží Pohostinného/Černého moře se ovšem váže řada hellénských pověstí a prvními evropskými cestovateli, a nejen do této oblasti, byli plavci na lodi Argó (první evropská "turistika" religiosní).

Nefalšovanou kultovní turistiku pěstovali křesťané. Anonymní Itinerárium burdigalense vytyčuje zastavení na pouti z Gallií/dn. Bordeaux do Jerúsaléma roku 333+, podobně Itinerárium Égeriae z let 381-384 se začátkem v Galliích nebo Galaecii.   

 

Průvodci, baedekerové. Pausaniás, autor ze druhého století n. l., pocházel pravděpodobně z Lýdie. Procestoval celou římskou říši, ale proslul spisem Periégésis tés Hellados, zkráceně Periégétés, tj. Popis Hellady. V deseti knihách popsal jednotlivé kraje staré Hellady od Thermopyl na jih (vynechal Thessalii, Makedonii, Épeiros i Aitólii, ale i Ostrovy a Iónii). Jeho kniha je zdrojem četných informací o stavebních a kulturních pamětihodnostech starého světa, dochovaných i nedochovaných.

Všichni Pausaniovi následovníci, z nichž nejslavnější byl Baedecker, už jen graficky měnili vzhled a vybavení svých příruček. K popisu každé oblasti přidal Pausaniás historickou skizzu a ve dvou případech je dnes vlastně jediným větším historickým pramenem (války messénské a konec achájského spolku). Soupisy vzdáleností mezi jednotlivými městy a zastávkami na silnicích na rozdíl od Pausania ovšem žádný čtenářský zážitek neposkytovaly (pokud přehlédneme Horátiovu satyru líčící jeho cestu s přáteli a rhétorem Héliodórem do Brundisia). Itinerárium Antóníní popisovalo vzdálenosti po všech provinciích říše na silnicích/viae públicae na zhruba pěti stech trasách za Caracally. Mnohdy byly itineráře malované, srov. tabula PeutingeráriaNápisně byly vzdálenosti vyznačovány na milnících, na křižovatkách cest, na jejich začátcích/capita viárum.

Kuriosním popisem zastávek s údaji o vzdálenostech v mílích jsou čtyři stříbrné poháry z doby kolem 100 n. l. nalezené v Aquae Apollinares Novae/dn. Vicarello při Lago di Bracciano v Latiu. Vyjmenovává lokality z Gád do Říma, vzdálenost 1840 tisíc dvojkroků, tedy římských mil/c. 2760 kilometrů, které cestovatel zvládl se zhruba stovkou zastávek/přenocování. Jinou pozuhodností byl itinerář provincie Lykie z roku 45 n. l., který byl vytesán na kamenném sloupu, podstavci pro asi jezdeckou sochu císaře Ti. Claudia. Zachovaný hranol však je šest metrů vysoký a byl tedy uživatelsky k ničemu, neboť byl nečitelný. Lze soudit, že jeho význam byl spíše propagandistický, viz rok 43+.     

 

20. května 1899 byl trestán pokutou první řidič automobilu v USA, neboť se řítil po Lexington Avenue v New Yorku rychlostí 12 m.p.h., tj. 43 km/hod. Prvním člověkem, kterého srazil a zabil dopravní prostředek nepohánění koňskou silou (automobilem), byl 13. září 1899 v New Yorku jistý Henry Bliss (68).

Po několik tisíciletí byl hlavním doprvním prostředkem vedle vlastních nohou kůň. Teprve 21. února 1804 dostal slovo stroj: první parní lokomotiva ujela ve Walesu ve Velké Británii devět mil s nákladem deseti tun a 70 cestujícími; první veřejná trať na světě otevřena 27. září 1825 mezi anglickým Stocktonem a Darlingtonem.

První automobil na benzínový pohon jezdil roku 1885 u Stuttgartu. 1. března 1912 poprvé vyskočil člověk z letadla padákem: Kpt. Albert Berry nad St. Louis v Misouri. 16. června 1922 poprvé úspěšně letěl helikoptérou/vrtulníkem Henry Adler Berliner (v College Park v Marilandu) a 8. března 1946 dostala licenci první komerční helikoptéra. 24. srpna 1938 vzlétl první funkční tryskový letoun, německý Heinkel 178, v provozu od 27. srpna 1939.

První umělí satelit Země vystřelili raketou 4. října 1957 Rusové (tehdy bolševický Svaz sovětských socialistických republik): šedesáticentimetrová hliníková koule v průměru se čtyřmi anténami se jmenovala Sputnik 1. 3. listopadu t. r. letěl ve Sputniku první živý tvor do kosmu, psice Lajka, která však během letu zahynula žárem.

Prvními z lidí na Měsíci byla americká posádka Apolla 11: na povrchu byli dvě a půl hodiny Neil Armstrong a Buzz Aldrin, na oběžné dráze kolem Měsíce kroužil v Apollu Michael Collins.

Turismus, turistika, se nikdy ve starém věku nestala širší zábavou. Aby jednu lokalitu, např. chrám egyptské královny Hatšepsut, navštívilo roku 2000 rekordních 5,191.678 turistů (po násilné události, když 27. listopadu 1997 zde bylo džihádisty postříleno 58 cizinců), je možné pouze v aktuální současnosti. Stejně jako to, že ve starověku okrajové Baleáry roku 1999 navštívilo na devět milionů turistů, z toho 3,4 miliony Němců.

První turistickou cestu kolem světa zorganisovala 5. června 1841 firma Thomas Cook, pozdější Thomas Cook & Son: Angličan Cooka byl monotheistický kazatel bojující proti konsumaci alkoholových nápojů, pořádal demonstrace a cesty vlakem, aby se lidé spojovali s lidmi a bohem, až se z toho stalo podnikání. Nejnavštěvovanějším městem světa bylo na začátku třetího tisíciletí Las Vegas v americké Nevadě. Roku 2002 zažilo 35 milionů návštěvníků, což je dvacetkrát více než má stálých obyvatel (srov. také pod hostiny). Herny v čínském Macau roku 2005 navštívilo devatenáct milionů lidí.

Jiný rekord mají poutní místa křesťanů, údajná místa ozdravných zázraků Marie, matky Ježíše. V Lourdes ve Francii žije patnáct tisíc obyvatel, ale město disponuje osmnácti tisíci hotelovými lůžky – pouze Paříž má ve Francii více hotelů. Lourdy ročně navštíví na šest milionů katolických křesťanů a propálí na šest až osm set tun svíček. Další centra mariánského kultu: Fatima v Portugalsku hostí ročně 5,3 milionů věřících, Czenstochowa v Polsku čtyři miliony, ovšem mexickou mariánskou svatyni Guadeloupe ročně navštíví čtrnáct milionů lidí. Méně religiosní je tento rekord: nejdelší autobusovou linku provozuje jistá peruánská firma na trase São Paulo - Lima o délce 6200 kilometrů a jízda trvá 102 dny.

Celosvětově v roce 2018 podle turistických agentur cestovalo mezinárodně 1,4 miliardy lidí a utratili při tom 1340 miliard USD. Roku 1950 to prý bylo pouze 25 milionů turistů. Nejvíce si cestováním krátili chvíli Číňané: mezinárodně jich bylo 150 milionů, doma 5,5 miliard (rozumí se jimi vykonaných cest, nikoli individuálních turistů).   

O cestování a cestovatelích viz pod objevy.

cesty, silnice§ viz via

Cévennes, pohoří§ viz Cebenna

Ceuta, špan. město v severním Maroku, arab. Sebta, ze Ad septem frátrés, „U sedmi bratří“, to z řeckého Hepta adelfoi, pův. foin., pak řím. osada, viz také Abyla

Ceyhan, ř. a m. v TR, důležitý ropný terminál§ viz pod Pýramos