Úvodem

Úvodem

Co se stalo před rokem 776 ● Prolaliá ke chronografii

(pokud není uvedeno jinak, rozumějí se údaje v CSD př. n. l.; původní otvírací text ke Chronografii starověkých dějin v době, kdy začínala rokem první olympiády a končila smrtí Kleopatry, psáno c. 1970 až 1990)

 

Na začátku 8. století před naším letopočtem nikdo netušil, že lidský rod právě prošel dlouhou depresí, která následovala po převratných migračních vlnách v prostoru Středomoří a Předního východu. Rodil se nový svět a synthesou mnoha faktorů vznikal „hellénský zázrak“.

 

Centrum kulturního a politického dění leželo ve východním Středomoří. Oprávněně celou tuto oblast považujeme za kolébku naší civilisace. Tehdejší Přední východ byl velmi pestrým obrazem státních útvarů, ethnických a kulturních regionů a náboženských komunit. Ani tento svět však nežil jen ve sporech a válkách, jak by se zdálo z běžného učebnicového schematismu.

Rozmanitost, složitost a intensita hospodářských, myšlenkových a politických vztahů dává právě v této oblasti vzejít zárodkům poznání a vzdělanosti národů evropského Západu. Odtud pocházejí nejen technické a umělecké znalosti a dovednosti, ale i mocný náboženský a ethnický migrační potenciál, který se šířil západním směrem po celém Středomoří a severně od něho.

 

kleio_pasek

 

Cesta starověkých národů a jejich státních útvarů byla stejně složitá jako vývoj dnešních státních celků, o nichž je veřejnost přece jen lépe informována.

Nejstarší kultovní centra v Mesopotamii se kolem roku 3200 přeměňovala v první státní útvary, v městské státy Sumerů. Zhruba v téže době dospěl vývoj kultovních středisek v Egyptě stejným směrem a (snad roku 3236?) začal věčný proces uchvacování země ústřední mocí krále a střídavého jejího slábnutí. Kolem roku 3000 začíná v Číně mýthická "doba hrdinů", kteří měli vymyslet vozy, domy, hedvábí atd., jak se mezi Číňany traduje. Pouze kuriosním údajem může být to, že roku 3114 se začíná také datovací éra Mayů (přitom teprve kolem roku 2500 doložena dosud nejstarší známá keramika na americkém kontinentu). Z hlediska starého věku ovšem nedosáhla žádná americká, africká či asijská kultura s velkou výjimkou Číny a Indie byť i vzdáleně srovnatelné vyspělosti.

V Egyptě vedla historie přes starou (tj. roky 2686 až 2181, III.-VI. dynastie), střední (tj. roky 2040 až 1786, XI.-XII. dynastie) a novou říši (v letech 1567 až 1320, XVIII. dynastie). V dobách „říší“ expandovala královská moc výrazně mimo svou residenci, dostala se nad moc místních dynastů a kněží různých kultů a svůj vliv rozšiřovala mimo nilské údolí.

V oblasti severní a střední Afriky se egyptská kultura stala směrodatným fenoménem historického vývoje. Odvěká snaha egyptských vladařů rozšířit svou moc i do Asie měla kolísavý úspěch. Egyptský král byl víceméně dvě tisíciletí hegemonem v Palestíně a ve foiníckých městech. To se navenek projevovalo v dobách největších egyptských úspěchů přímou vojenskou kontrolou, většinou však přijímáním darů pro chrámy egyptských bohů, tributárními dary lokálních dynastů a podobnými diplomatickými zisky.

Prvním králem Egypťanů, který viděl Eufrátés a lovil v Syrii slony, byl roku 1525 Thutmose I. (vládl v letech 1526 až 1512). Za jeho vlády měl podle tradičních starověkých údajů mimo jiné Foiníčan Kadmos založit Théby, Libyjec Danaos měl dorazit do Argu a prý se narodil Móše, č. Mojžíš, z klanu Lévi, židovský věrozvěst.

V Mesopotamii zpočátku vedl souběžný vznik sumerských městských států k absenci ústřední moci. Vedle Sumerů žili v Mesopotamii též ze severu a západu migrující nomádské semitské skupiny. Východními sousedy Sumerů byli Elamité, jejichž království založené na konfederativním principu vzniklo zřejmě kolem roku 2550. Jednotlivá sumerská města vedla neustálý boj o hegemonii nad jihem Meziříčí (Kiš, Uruk, Ur, Adab, Lagaš atd.).

Po roce 2600 se objevují první semitské státní útvary i na severozápadu Mesopotamie (Mari) a v Syrii (Ebla). Kolem roku 2500 byla země západně od Eufrátu v rukách semitského obyvatelstva. Sumerové mu říkali Martu, z toho povstalo semitské Amurru, Amorité, Amorejci, tj. Zápaďané, kteří pronikali soustavně na východ hluboko do Mesopotamie.

Pro srovnání: v této době probíhají u tzv. Indoevropanů/Indogermánů radikální sociální změny vedoucí ke druhé fázi migrace, která je v rozpětí let 2400 až 1800 přivede z pontických stepí dnešní Ukrajiny do Podunají a za Kavkaz a v rozpětí let 2000 až 1800 z Ukrajiny n. Pouralí až do Indie (migrace Árjů, kde mj. způsobí konec tzv. harappské kultuře, která existovala v letech 2300 až 1600).

 

kleio_pasek

 

Kolem roku 2400 začíná královská tradice semitských Assyřanů, na jejímž začátku jsou jména beduínských šejků kočujících kmenů. Sever Mesopotamie byl původně osídlen subarejským obyvatelstvem (Su, Subaru), nesemitským ethnikem. Semité se zde, stejně jako v Syrii, postupně usazovali a původní obyvatelstvo odešlo v průběhu čtyř staletí severně do dnešního Kurdistánu. O něco později začali ze Syrie do jižní Mesopotamie infiltrovat semitští nomádi Akkaďané, kteří se roku 2371 nebo 2346 zmocnili nejprve Kiše, celého Sumeru a vzápětí i celé Mesopotamie. Říše Akkaďanů, se sídelním městem Agade, trvala do roku 2191.

Zhruba od roku 2250 začíná masivní invase nomádských Amoritů ze Syrie do Mesopotamie a o něco málo později začíná královláda u horských Gutiů v Zágrosu, kteří nakonec semitskou říši Agade přemohli. Po krátké době byli Gutiové z Mesopotamie roku 2116 vyhnáni obnovenou sumerskou mocí (III. dynastie urská).

Krátce nato přišlo k prvním válečným kontaktům Sumerů s Churrity, kteří již předtím infiltrovali do severní Mesopotamie z východu a severovýchodu a v průběhu staletí postupně osidlovali celou oblast až do Syrie, srov. níže. Na jihu Mesopotamie vznikají semitské státní útvary, když se amoritští šejkové zmocnili vlády v sumerských městech Larse (dynastie trvala v letech 2025 až 1762) a Isinu (dynastie trvala v letech 2017 až 1794).

Na severu Mesopotamie dosáhla kolem roku 1920 moc Aššuru stupně, kterému dnes říkáme stará říše (trvala až do roku asi 1830). Kolem roku 1910 byly obnoveny obchodní kolonie assyrských kupců v anatolské Kappadokii, např. v Kaneši (trvaly do roku asi 1840).

Pro srovnání: někdy v této době vznikají na Krétě první paláce, které vydržely do roku asi 1400 (srov. níže, lineární písmo A). V téže době přišla do Hellady nová indoevropská vlna, snad zakladatelé mj. Troje VI. Jazykově to ale ještě nebyli „Helléni“ (tzv. Minyjci).

 

kleio_pasek

 

Roku 1894 obsadil šejk východokanaánských amorejských beduínů místo jménem Babilla a dal tak základ později mocného a slavného státu. I. babylónská dynastie/amorejská vládla do roku 1594. Podle jedněch tradičních údajů se měl v této době stát Josef v Egyptě wezírem a roku 1878 měli Židé přijít do Egypta do Delty pod šejkem Jákobem: tím by začala infiltrace Asiatů přes Deltu do Egypta (o sto let později všechny tyto semitské a také asi churritské skupiny začaly Egypťané označovat jako Hyksy).

Zatímco se babylónští Amorejci postupně zmocňovali celého jihu Mesopotamie a definitivně přečíslili Sumery, další Amorité vládli na severu kolem Eufrátu. Z nich nejmocnější byl kmenový svaz Benjamínů v okolí Charránu, dále Chanájové, Chabirové či Sutiové. Kolem roku 1840 indoevropští Chetité, kteří byli součástí vlny, jež předtím přešla od severu přes Kavkaz (viz výše), dobyli assyrskou obchodní kolonii, kárum, Kaneš. Moc assyrského státu na severu Mesopotamie oslabila a zesílili Churrité a Amorejci. V Syrii se Amorité dostali až k moři. Ještě předtím vznikají v severní Syrii nová semitská království jako Alalach, Qatna, Karchemiš či Iamchad (Aleppo). Na středním Eufrátu bylo stále silné Mari.

O čtyřicet let později dobyli Chetité další důležité opevnění s assyrskou kolonií jménem Chattum či Chattuš a to se pod známějším jménem Chattušaš stalo sídelním městem chetitských králů (starochetitská říše v letech 1650 až 1470). Moc Chetitů pozvolna sílila. Kromě Chetitů přišli ve stejné vlně (?) do Anatolie ještě Luvijci, kteří vytvořili státní útvary Arzawa v severozápadní části Anatolie a Kizzu v Kilikii, Paláové se usadili v Paflagonii a Chattiové (původní obyvatelé?) ve střední Anatolii, kde později s Chetity splynuli.

Vrcholem moci První babylónské dynastie byla doba vlády krále Chammurapiho v letech 1793-1750, kdy se stát babylónských Amoritů zmocnil vlastně celé Mesopotamie, vyvrátil Mari na středním Eufrátu (na jeho místě vzniklo knížectví Chaná) a obsadil amorejsko-churritské území kolem Chábúru (vše dovršeno v roce 1761). V téže době se objevuje i jméno prvního známého vladaře v přímořském Ugaritu v Syrii a současně pronikají do Mesopotamie první skupiny Indoárjů (bab. Ummán-manda, též označení pro Médy a nájezdníky). Árjové budou později vládnoucí vrstvou Churritů, lidu se snad kavkazskými kořeny a jazyka ani indoevropského ani semitského: márjannové/vozoví válečníci.

V polovině padesátých let 18. století se Babylónci poprvé střetli ve válce s Kassity/Kaššú, kteří migrovali z východních údolí Zágrosu. Současně vzrostl Elam. S oslabením babylónské moci vzniklo kolem Zálivu království Přímoří, jehož první dynastie trvala od roku 1720 do roku 1450. Později bylo království v neustálém boji s Kassity.

Kolem roku 1700 zničilo zemětřesení paláce v krétském Knóssu a ve Faistu, ale byly opět opraveny. Totéž se opakovalo o sto let později.

Roku 1673 dobyli Hyksové (viz výše) z Delty Memfidu a vládli v Egyptě v podstatě až do roku 1567.

Po roce 1650 začíná rasantní vzestup říše Chetitů, která se stala nejsilnějším státem v Anatolii. Chetité bojovali na své východní a jihovýchodní hranici s churritskými státy na horním a středním Eufrátu a se semitskými státy severní Syrie. Churrité v této době expandovali k moři, kam dospěli až v 15. až 13. století (Ugarit, doba XIX. dynastie egyptských králů).

Pro srovnání: kolem roku 1600 pocházejí šachtové hroby z Mykén, Peliás je králem v Iólku a Néleus v Messénii a v této době se asi uskutečnila plavba lodi Argó. V Indii se Árjové již usadili.

 

kleio_pasek

 

Roku 1594 na Předním východě nastal další důležitý zlom: Chetité dobyli a zničili Babylón a ukončili dlouhou vládu amorejské dynastie. Protože se ale hned stáhli, důvod neznáme, celé Babylónie se zmocnili Kassité, kteří jí dlouho, ale inertně vládli až do roku 1156. Babylónská kultura a babylónština se přesto staly během vlády amorejské dynastie světovými fenomény. Ještě na přelomu 15. a 14. století byla babylónština diplomatickým jazykem státnické korespondence egyptské kanceláře s celým světem. Sami Kassité, resp. jejich šlechta, se velmi rychle babylónisovali.

V době války s Babylónem se Chetité střetli v Anatolii poprvé s Kasky, kteří sídlili ve východní Paflagonii a v Pontu. Následně ovládali Chetité větší části Syrie, kde se po oslabení Egypta vynořilo z dějin mnoho dalších státních útvarů. Kromě již jmenovaných např. Mukiš se sídelním městem Alalach, Unqi, Neja, Tunip, Amurru, Nuchašše (pozdější stát Lu‘aš), Qadeš (či Qizza), Upi s Damaškem. Současně pokračovala cesta Churritů na západ a v polovině 16. století se Churrité či jejich indoárijští dynastové etablovali v Kilikii.

Když pak Egypťané doma definitivně roku 1567 vyhnali Hyksy, stali se po stoleté odmlce spoluhráčem v syropalestínském prostoru (viz výše).

Krátce po pádu babylónského amoritského státu se v severní Mesopotamii v povodí řek Balíchu a Cháburu objevilo království Churritů se sídlem ve Waššuganni, jemuž se domácím jménem říkalo Chanigalbat, později Mitanni (v hellénistické době Mygdoniá). Stát existoval až do roku asi 1300 a hrál velmi důležitou mocenskou roli v prostoru, kde každého ohrožoval a současně byl každým ohrožován.

Pro srovnání: kolem roku 1500 po dalším zemětřesení obsadili Mykénci Krétu (před rokem 1480) a stali se na ostrově vládnoucí vrstvou. Roku 1462 měl podle tradičního údaje kralovat král Mínós. Kolem roku 1380 jsou krétské paláce definitivně v ruinách po dalším zemětřesení. Lineární písmeno B, „řecké“, je z doby 1400 až 1200. Ze stejné doby jsou v Indii první védské hymny. Podle tradičních údajů roku 1448 mohli Israelité odejít z Egypta do země Kanaánců. V Jerúsalému byla tehdy uctívána churritská bohyně (moderní odhady kladou exodus Židů do doby kolem roku 1230).

 

kleio_pasek

 

Ze začátku 14. století jsou zprávy o prvních bojích Chetitů s Míléťany (Millawanda, předdhellénské město). Z tohoto i následujícího století jsme relativně dobře informováni o značných mocenských sporech mezi králi Egypťanů, Babylónců-Kassitů, Chetitů, Churritů a malými, ale bohatými vladaři syrských států. Koncem 14. století se na scéně v severní Syrii a Mesopotamii objevili noví nomádi, kmenové svazy Aramejců, Aramajů. Vlekle, ale úspěšně s nimi bojovali Assyřané, kteří se v této době zbavili babylónské hegemonie.

V bojích o moc nad Syrií použil chetitský král proti Egypťanům a Churritům poprvé tzv. „mořských národů“, např. Dardany či Lýdy-Maša. Ve slavné bitvě u Qadeše roku 1300 byli Egypťané odraženi a později byl mezi Chetity a Egypťany uzavřen mír a dohoda o rozdělení sfér vlivu v Syrii. Uklidnění v syrské oblasti se zcela obráceně odrazilo v bojové aktivitě Assyřanů, jejichž expandující moc se neustále střetávala s churritským státem Mitanni, s babylónskými Kassity a od roku 1273 poprvé i s churritskými knížaty na území pozdějšího Urartu (ještě pozdější Armenie).

V syropalestínské oblasti probíhaly drobné, většinou loupeživé války nomádů s usazenými zemědělskými ethniky, jako např. některých židovských kmenů s kanaánskými dynasty atd.

Koncem 13. století se množily útoky „mořských národů“ jako např. Pelesetů, tj. Pelasgů (?) či Filistínů, Teukrů či Sikeliů, Danaů z Kilikie, Sardů, Lýdů atd. Napadali civilisační centra v Anatolii a na pobřeží Středozemního moře. Kolem roku 1210 byl vypálen Ugarit a vyvráceno království Amurru.

Role obou dvou převzaly kanaánská (řec. foinícká) městská království Byblos, Sídón, Tyros a Árados-Arwad. „Mořské národy“ plenily nilskou Deltu, mohly též způsobit i konec Troje VI. roku 1209 (dle jiné tradice, které se držíme v CSD, roku 1184). Ještě před tímto rokem totiž přišli do Anatolie z Makedonie Frygové a zde pak spolu s Mušku (s nimiž bývají identifikováni), Kašku a Tabaly bojovali proti Chetitům. Kolem roku 1200/1199 přivodili po soustředěných náporech zánik chetitského království. Chetité pak houfně opouštěli Anatolii do severní Syrie, kde vznikaly novo či pozdněchetitské státy a kultura. Celé severní Syrii se začalo říkat Chatti (např. království Karchemiš, Aleppo, Chattina, království v Kilikii či Meliténě atd.). Chetité zde vládli neomezeně po dvě staletí a až kolem roku 1000 se tu začali objevovat Aramejci.

Pro srovnání: z doby kolem roku 1220 je první dórský útok na Helladu, kolem roku 1140 migrovali Thessalové a Boiótové do svých pozdějších sídel, roku 1125 měly vyhořet Mykény a do roku 1120 měli Dórové dokončit dobývání Peloponnésu.

 

kleio_pasek

 

Egypt se musel bránit útokům „mořských národů“ intensivněji, protože byly doprovázeny vpádem Libyjů, snad prapředků Berberů. Země rychle slábla a chudla. Města celého levantského pobřeží byla v tomto desetiletí vypleněna. V Anatolii zmizelo v krátké době celé kulturní a politické centrum regionu, chetitský stát. Muškové se později vypravovali i za Taurus, ale zde byli rozhodně odraženi Assyřany. Nájezdy „mořských národů“ uvrhly centra východního Středomoří do dlouhé doby stagnace. Vnitřní slabostí a bojem s vnějším nepřítelem na všech možných stranách upadl Egypt do druhořadé posice, a najdeme jej ještě v horším stavu roku 776 (např. první vojenská expedice Egypťanů do Palestíny po dlouhé době se konala až roku 905).

V Mesopotamii vyrostla Assyrie a na jihu Elam, který dokonce ukončil nadvládu Kassitů nad Babylónií roku 1157. Jižní Mesopotamie se pak na dlouho vymanila z kontroly Babylónem. Roku 1112 porazili Assyřané poprvé ve válce Aramejce a od té doby pravidelně podnikali za Eufrátés výpravy proti těmto novým neodbytným beduínům. Roku 1097 poprvé Assyřané dobyli a vyplenili Babylón.

Koncem 12. století začíná silná kolonisační migrace Kanaánců-Foiníčanů na západ (roku 1101 měla být podle tradice založena z Byblu Utika a Gadés, roku 814 Karthágo). Od začátku 11. století jsou pravidelné vpády Aramejců do Babylónie.

Pro srovnání: roku 1044 (podle jiné tradice již roku 1077) začali Helléni zakládat iónská města, resp. osazovat je kolonisty. Snad kolem roku 1050 vedl Samson válku s Filistíny, roku 1015 byl Saúl volen králem Židů, po roce 1011 se stal králem David, který pak od roku 1005 vládl v Jerúsalému (jednotný židovský stát trval do roku 917).

 

kleio_pasek

 

Na začátku posledního tisíciletí silně narostla moc aramejských kmenů v severní Syrii, v zemi Chatti. Vznikly zde státní útvary jako Bít Adíni (první historická reference z roku 899), Bít Agúsi (ass. též Jachan či Achan), Sam‘al (Bít Gabbári), Aram se sídelním městem Damaškem, Aram-Sobá atd. Z téže doby známe také první jména vládců v Byblu a později i v Tyru a dalších foiníckých státech. Aramejský vliv postupně sílí. Jejich státečky se koncem 10. století objevují na Chábúru a na Tigridu. Z této doby jsou souvislé boje Assyřanů s aramejskými beduíny, které v podstatě trvají až do konce assyrského státu.

Vedle Aramejců bojovali Assyřané soustavně ještě s Urartejci a různými chetitskými dynasty. V Syrii se tamní Aramejci snaží dostat co nejjižněji do Palestíny. V boji o Syrii jsou v polovině 9. století již pravidelná tažení Assyřanů, kteří kromě toho pravidelně bojují v Anatolii. V této době je Aššur opět velmocí.

Pro srovnání: v Číně se rokem 841 začíná jednotná chronologie, zatímco v Helladě a celé „Evropě“ vládne informační temno.

 

kleio_pasek

 

V druhé polovině 9. století pronikají do jižní Mesopotamie aramejští příbuzní Chaldajové, kteří zde později založí několik klanových knížectví (srov. text CSD). Také s těmi byli Assyřané v neustálých bojích.

Pro srovnání: eunomiá Sparťana Lykúrga bývá kladena do let 830 až 810; t. r. měli Sparťané dobýt Amykly, čímž vznikl prostor pro rozdělení nebo přerozdělení půdy (srov. v textu CSD roky 750 a 610). Někdy v poslední čtvrtině 9. století došlo u Hellénů k převzetí písma od Foiníčanů, kteří, jak dokládá hellénská mýthologie, měli velmi těsné styky s Helladou a mnoho aristokratických rodů bylo foiníckého původu.

 

kleio_pasek

 

Jak vypadal starý svět kolem roku 776 před naším letopočtem

Dosavadní centra politické a kulturní moci ve východním Středomoří a na Předním východě právě prožívala dobu zmatků a nestability. V Mesopotamii byli Assyřané unaveni úspěšnými expansivními válkami králů Tukulti-Ninurty II. (vládl 891-884), jeho syna Aššur-násir-apla II. (884-859) a vnuka Salmán-ašaréda III. (859-824), jimiž se assyrská moc opět rozšířila po celé Syrii, Foiníkii, Kilikii i po zemích východně a severovýchodně od Assyrie.

Uvedení vládcové obnovili rozsah Aššurova panství v hranicích tzv. Středoassyrské říše za krále Tukulti-apil-Ešarra I. (vládl 1116-1077) a jeho několika nástupců až do doby, dokud jejich vládu nenarušili Aramejci. Za vlády Salmán-ašarédova syna Šamší-Adada V. (824-811) přišli Assyřané o výrazný politický vliv v mesopotamském a syrském regiónu.

Po jeho smrti vládla jako regentka jeho babylónská choť Šammu-rámat/Šammu-ramát, řec. Semiramis, slavná ale úplně něčím jiným, následoval jejich syn Adad-nérári III. (811-782), dále Salmán-ašaréd IV. (782-772) a Aššur-dan III. (772-755). Roky jejich vlády jsou pro Assyrii obdobím krisového intervalu, který trval do roku 745. Další vývoj Assyrie viz rok 772 v Chronografii, resp. rok 745, kdy začíná poslední období assyrských dějin, období tzv. Novoassyrské říše.

V téže době se severně od Assyrie postupně formoval silný státní útvar Urartu, pozdější stálý soupeř Assyřanů. Urartskými králi před Argištim I. (790-766, viz tam) byli Aramé/Arramu (vládl před rokem 832), Sarduri I., syn Lutibriho (832-825), Išpuini (825-806) a Menua (806-790).

Děje Babylónu jsou ve stejném období ve znamení domácích rozbrojů a častého střídání panovníků na trůnu. Známe jen jejich jména a ne u všech známe délku jejich vlády. Doba tzv. 8. babylónské dynastie (973-729) znamená hluboký mocenský úpadek země završený assyrskou okupací roku 729.

V těchto staletích proběhla v Babylónii další ethnická změna: do původního obyvatelstva postupně vplynula vrstva kassitských majitelů půdy a celé skupiny nově se usazujících aramejských kmenů. Babylón a celý mesopotamský jih a střed byl v této době pod střídavou vládou aramejských šejků (viz dále).

Současníkem krále Assyřanů Aššur-násir-apla II. byl babylónský Nabû-šuma-ukín I. a Nabû-apla-iddin, králové Marduk-bél-usáte a Marduk-zákir-šumi I. byli současníky Assyřana Salmán-ašaréda III. Do roku 770 (viz text Chronografie) následovali ještě další babylónští panovníci, o nichž víme jen to, že existovali: Marduk-balassu-iqbi, Baba-achché-iddina, Marduk-bél-zéri a Marduk-apla-usur.

Jednotlivé aramejské rody, skupiny a kmeny či kmenové svazy vytvořily v jižní Mesopotamii již v polovině 9. století šest kmenových knížectví, Bít Jakíni, Bít Amukkáni, Bít Dakkúri, Bít Silanni, Bít Sa‘alli a Larak. V severní Syrii a severozápadní Mesopotamii existovala od 11. století starší aramejská knížectví Lu‘aš, Bít Agusi, Bít Adíni, Bít Bachiáni a Bít Zamáni, v Kilikii Ja‘udi a Sam‘al, v jižní Syrii Damašek (země Aram), Hamat/Hamá a v údolí Bikáa v dnešním Libanonu stát Zobá.

Na východ od Mesopotamie existoval již od poloviny 3. tisíciletí státní útvar Elamitů, kteří vedli velmi časté války s obyvateli mesopotamských říší, buď že byli objektem agrese, nebo sami vpadali do mesopotamské roviny. Začátkem 8. století doznával Elam (sídelním městem konfederačně uspořádaného státu byly v této době Súsy) mocenských změn, které vedly k obnovení suverenity elamské královské moci a k poslednímu politickému rozmachu země (viz text Chronografie roku 770).

Historické údaje z ĺránu, Střední Asie a severozápadní Indie z této doby jsou ojedinělé a časově jen přibližně zařaditelné. Celý ĺrán a Střední Asie byly tehdy obývány indoevropskými kočovnými kmeny (první kontakty s Assyřany od 9. století), jejichž známé dějiny se rozvinou mnohem později nástupem Médů a Peršanů. V polovině 2. tisíciletí zničili v několika vlnách noví dobyvatelé ze severu kultury v Sindhu (= "Indus") v Mohendžo-daru a v Harappě v Paňdžábu (= „Pětiříčí“) . Tzv. Árjové se stali nositeli védské kultury. Koncem 2. tisíciletí vznikly nejstarší státní útvary Indoevropanů na indickém subkontinentu, které neustále mezi sebou bojovaly o hegemonii nad regionem. Nejsilnějšími státy se postupně staly Magadha a Kóšala. V jižní Indii v této době přešla kultura neolitická v megalitickou doby železné, ale lidé zde nevytvořili žádný státní útvar.

V oblasti Indočíny a Indonésie se nikdy žádná ústřední starověká kultura nevytvořila, není znám žádný státní útvar.

Čína se v první polovině 8. století nacházela v době, kdy ústřední moc králova (= císařova) z dynastie Čou (od roku 1122, nebo 1066 či 1028) již upadala. Osamostatňovala se jednotlivá čínská knížectví, trvaly útoky nomádů ze západu a severu.

Začátkem 8. století v Japonsku a v Koreji existovaly neolitické kultury, které nevytvořily v daném období žádný státní útvar. Teprve v prvním století před naším letopočtem bylo údajně na japonských ostrovech přes sto státních útvarů, s nimiž udržoval čínský panovnický dvůr styky.

Podle tradiční japonské chronologie však bylo císařství založeno již roku 660. Rovněž na celém americkém kontinentu se v této době ještě nevytvořil žádný státní útvar. První městské státy Majů vznikaly až v 6. století n.l.

Do Anatolie od konce 2. tisíciletí začaly pronikat další indoevropské národy. Nejvýznamnějšími z nich byli Frygové, kteří kolem roku 1200 vyvrátily stát Chetitů. Od 12. století se mezi novými obyvateli západního pobřeží Anatolie začali objevovat Hellénové.

Začátkem 8. století vznikl sjednocený státní útvar Frygů, který byl v neustálém boji s Assyřany a s pobřežními Hellény; vyvrácen byl Kimmery. Na místo uvolněné státem Frygů nastoupil v první polovině 7. století stát Lýdů, který rovněž musel bojovat s Kimmery (o všem již v textu Chronografie, rovněž tak o nástupnických státech Chetitů v severní Syrii, o tzv. Syrochetitech).

Z Hellénů osídlili Tróadu Aiolové-Achajové, Iónové se usadili ve střední části západního pobřeží Anatolie a Dórové kolonisovali jihozápadní pobřeží. V této době všichni Hellénové v Anatolii již sídlili v městských státních útvarech (např. Mílétos, Fókaia atd).

Thrákové, o jejichž bojovnosti jsme informováni již Homérem, žili v kmenových svazech především po celém dnešním Balkánském poloostrově. Některé kmeny přešly v polovině 8. století a později do Anatolie (Bíthýnové, Mýsové a další). Státní útvar v této době nevytvořily žádný.

V Syrii začátkem 8. století existovalo několik aramejských a chetických státečků (viz výše), které měly neustále co do činění především s mocichtivým bohem Aššurem. V Syrii se nikdy ve starověku nevytvořil ústřední státní útvar a stejně jako po zániku chetického státu v Anatolii se země dostala pod jednu vládu až v hellénismu v říši Seleukovců.

Ani Foiníkie nebyla po celý starověk nikdy centralisována. Městské státy jako Tyros, Sídón, Byblos atd. dokázaly vždy celkem úspěšně laborovat mezi Egyptem a mesopotamskými velmocemi. Z Foiníkie vyšla v 10. a koncem 9. století silná kolonisační vlna, která rozšířila západosemitský element po celém Středomoří, viz Karthágo, osady v ostatní severní Africe, v Hispániích, na Sicílii, srov. rovněž množství mýthologických údajů v hellénském bájesloví, které ukazují na silnou kolonisační přítomnost Foiníčanů i v mateřské Helladě a v celé Egeidě.

Arabové vytvořili na začátku posledního tisíciletí před naším letopočtem několik státních útvarů na jihu Arabského poloostrova v oblasti, kterou později Hellénové nazvali Šťastnou Arabií (hé eudaimón Arabiá, lat. Arabia Beata nebo Felix, dnešní Jemen - na rozdíl od severní Petrejské Arabie, hé kata tén Petrán Arabiá a tzv. Pusté Arabie, hé erémos Arabiá), viz státy Ma‘ín, Sába, Qatabán a Hadramaut.

V severní Arabii žili nomádští Arabové, kteří žili od poloviny 9. století v nepřátelství s Assyřany a později s Chaldaji. Zánikem novobabylónské říše r. 539 byl dán kočovným Arabům prostor k pronikání dále na sever do oblastí tzv. Úrodného půlměsíce (dnešní státy Sýrie, Jordánsko, Irák). V průběhu následujících staletí s nimi splynuly zdejší aramejské kmeny a další mnohoethnické obyvatelstvo.

Oficiálním jazykem severních Arabů se stávala aramejština, ostatně později úřední řeč celé této části říše Peršanů. Arabové byli, s výjimkou přistěhovalců z ethiopské a íránské oblasti, jedinými obyvateli celého poloostrova, který po nich nese pojmenování, a jsou tak jedním z mála národů, které jsou ve své vlasti skutečně autochthonními.

V Palestíně v první polovině 8. století vedle sebe existovaly dva židovské státy, severní Israel a jižní Júda, které vznikly v důsledku rozporů mezi kmeny v jednotném království. Na rozdíl od oblastí, z jejichž historie známe jen ojedinělá jména panovníků a některé jejich skutky, o židovských dějinách jsme informováni prostřednictvím historických částí Starého zákona. Po Šalomonovi vládli v Júdě Rchab'ám (933 - 917), Abijám (917 - 914), Ásá (914 - 873), Jóšáfát (873 - 849), Jórám (849 - 845), Acházjáhú (845 - 842), královna Athalja (842 - 840), Jóas (840 - 797) a Amasja (797 - 773, viz již text Chronografie). V Israeli po Šalomonovi vládl Járáb'ám I. (933 - 912), Nádáb (912 - 911), Ba'šá, Élá a Zimrí (všichni do roku 887), 'Ámrí (887 - 877), Ach'áb (877 - 853), Acházjáhú (853 - 852), Jórám (852 - 842, synové Ach'ába), Jéhú (842 - 815), Jóachás (815 - 798), Jóas (798 - 787) a Járáb'ám II. (787 - 747, dále viz text Chronografie).

Centrální moc v Egyptě byla začátkem 8. století velmi slabá. Od roku 945 vládla v Dolní zemi tzv. libyjská dynastie (dle Manethóna XXII.; prvním jejím králem byl bývalý vůdce libyjských žoldnéřů Šešonk či Šošenk I.). O více než 120 let později začne v Horní zemi vládnout další dynastie libyjské aristokracie (tzv. XXIII., prvním jejím vládcem byl od roku 818 Petubasté).

V této epoše se v Deltě usadilo mnoho libyjských kolonistů. První staletí posledního tisíciletí jsou v dějinách Egypta ve znamení celkového úpadku země. Doba od konce Nové říše (XX. dynastie, roku 1085) do příchodu Alexandra Makedonského bývá nazývána Pozdní dobou, jindy se celá doba od XXI. do XXXI. dynastie, tj. asi 750 let, nazývá Třetím meziobdobím. Na jižní hranici Egypta vzrůstala moc Kúšitů (země Kúš, později Núbie, dnešní severní Súdán), kteří se na čas zmocnili vlády nad velkou částí Egypta (XXV. dynastie, tzv. núbijská).

V severní Africe byly v této době nejsilnější jednotlivé rody či kmeny Libyjů. Pobřeží bylo částečně kolonisováno Foiníčany (viz výše), vnitrozemí obývali nomádi, kterým se později začalo říkat Berbeři (arabská forma hellénského „barbaros“). Moudrost převzali především od Foiníčanů, včetně písma.

Po celý starověk vystupovali Berbeři jen zcela okrajově. Do státní formy vývoje jejich dějiny dospěly až v hellénismu. V dnešní Libyi žili při pobřeží Nasamóni, ve vnitrozemí Garamanté, v dnešním Tunisku Massylové, západněji v Alžírsku Massaessylové. Těmto příbuzným částem říkali Hellénové Nomádi, Římané podle toho Numidé. Jižněji v dnešním Alžírsku žili Gaitúlové-Gaetúlové, v západním Alžírsku a v dnešním Maroku žili Maurúsiové-Maurové.

V subsaharské části Afriky v této době nedospěli lidé k vytvoření státních útvarů srovnatelných s Orientem a Středomořím. Styky Hellénů s černou Afrikou byly vůbec víceméně vzácné. Teprve v hellénismu se Středomoří blíže seznámilo s Azánií (dnešní Somálsko), se západoafrickým pobřežím a ostrovy (dnešní Azory a Kapverdy) a s pobřežím východní Afriky. Celou vnitřní část černého světadílu nazývali Hellénové zjednodušeně Aithiopiá (Aithiopové, „ti, co vypadají spáleně“, tedy černoši). Všechny tyto země byly víceméně již ve starověku pouhými surovinovými zásobárnami.

Údajně roku 1104 začalo stěhování Dórů a tzv. severozápadních kmenů do oblastí dnešního Řecka, jemž se v hellénské mýthologii, nebo, libo-li, v historiografii, říká „návrat Hérákleovců“. Tím se postupně končil proces usídlování hellénských kmenů na jihu Balkánského poloostrova, na egejských ostrovech a v Anatolii, který začal již v 19. století příchodem Achajů do střední Hellady a na Peloponnésos. Kolem roku 1700 vytlačili Achajové zcela z posic na pevnině Kréťany a dali vzniknout bronzové tzv. mykénské kultuře, poslední egejské a první hellénské. Kolem roku 1125 Dórové vyvrátili Mykény a nastalo období tří staletí, ze kterých jsme prakticky bez jakýchkoli historických informací. V této „době temna“ se hellénské kmeny usadily na svých místech.

Aiolové (potomci středohellénských Achajů; potomci peloponnéských Achajů zůstali v Arkadii) na Peloponnésu v Élidě, Acháji a v Arkadii, v jižní části Thessalie, na severních egejských ostrovech (např. Lesbos) a v Tróadě (zde údajně od roku 1054). Iónové se usadili v Attice a na Euboji, na většině egejských ostrovů (kolonisace sahala od roku 1070 do asi roku 800) a v maloasijské Iónii (kde začátek od roku 1044). Dórové na většině Peloponnésu a v Megaridě (zde od 1066), na Krétě, na jižní části egejských ostrovů (Rhodos) a na jihozápadním pobřeží Anatolie. S Dóry byla příbuzná skupina tzv. severozápadních kmenů, která se usadila v Thessalii, Akarnánii, Aitólii a v Épeiru, kde se postupně mísila s thráckými a illyrskými kmeny: hellénský prvek však nakonec převládl.

Hellénové byli přes vzájemnou jazykovou příbuznost naprosto nejednotní. Ve smyslu novověkém nebyli ve starověku nikdy jednotným národem, i když se na ně tak jejich protivníci dívali (Peršané, Římané). Vnitrohellénské spory byly vždy vykládány jako typická řecká hašteřivost a řevnivost.

Pro Hellény však byly kmenové, jazykové, náboženské rozdíly a vztah k vlastním tradicím ve většině případů naprosto nepřekonatelné. Teprve universální hellénistické monarchie postupně smazávaly rozpory a jejich vývoj dal později základ universalismu římskému a v podstatě tak dnešnímu evropství.

Období temna v hellénských dějinách nenese svůj název pro úpadek kulturní, hospodářský či politický, ale pro nedostatek historických údajů. Naopak, tato doba byla rozhodující pro onen „hellénský zázrak“: v tomto období se např. Hellénové, kteří sídlili především v osadách vesnického typu, začali shromažďovat kolem svých krajových kmenových center (kultovní místa nebo sněmoviště) a tak dávali vzniknout městskému státu, polis.

Koncem 9. nebo začátkem 8. století hellénští obchodníci převzali a postupně rozšířili foinícké písmo, které přizpůsobili svému indoevropskému jazyku. Období 8. až 6. století nazýváme v hellénských dějinách dobou archaickou. Tehdy se etablovaly jednotlivé státy a v obcích proběhly sociálně politické změny, které vedly k fenoménu hellénské kolonisace (hovoříme též o velké hellénské kolonisaci; kolonisační programy totiž probíhaly po celou dobu existence hellénských států, někdy silněji, jindy v útlumu, srov. kolonisace v hellénismu; to vše ale již v textu Chronografie).

Severními sousedy hellénských kmenů byli indoevropští Thrákové a Illyrové. Státní útvary v této době nevytvořili. Především Thrákové měli ale na Hellény značný vliv (srov. Dionýsův kult)

V západním Středomoří byli na začátku 8. století kulturními a částečně též vojenskými hegemony Etruskové v severní části Itálie (jádrem dnešní Toscana). Do ostatních částí Itálie pronikly od severu indoevropské kmeny Italiků, z nichž se v průběhu staletí ethnicky vyvinuly jednotlivé italické národy, jako např. Umbrové, Samnité, Lúkánové, Bruttiové atd. Etruskové, kteří přišli do Itálie snad z Anatolie, nezapůsobili nijak na Hellény, jejichž kulturu ostatně kopírovali, takže jsme o jejich raných dějinách informováni jen sporadicky, stejně jako vůbec o celém regionu západního Středomoří této doby (viz rok 750 v Chronografii).

Ostatní Evropa od Ibérského poloostrova a Británie po Skandinávii a ukrajinské stepi žila na začátku 8. století v ethnicky nespecifikovatelných poměrech. Všechny informace jsou pouze rázu archeologického. Budoucí velké kmenové svazy Keltů a Germánů se teprve v tomto období tvoří, jak dokládají svědectví na nevyhraněném pozadí nálezové keramiky (o situaci ve východní Evropě a ve stepích severně od dnešního Černého moře viz rok 750 v Chronografie).