215-213

************************************************************

215.

Ol. 141, 2

97 SE

33 AE

(Dioklés III.) | (Hagniás) 

a. u. c. 539

M. Fabius Buteo dict.

Ti. Sempronius Gracchus I. a Q. Fabius Maximus Cunctator III. cos. suff., viz dole;

M. Claudius Marcellus II., cos. suff.

************************************************************

Boiótarchem někdy mezi lety 215 až 208 byl Dámofilos. Do tohoto období lze zařadit více jmen; jméno dalšího boiótarcha viz rok 208. Z vlastních dějů boiótských těchto let nevíme téměř nic. Snad někdy v této době vynikal v boiótské politice démagógos Ofeltás rozdávající lidu hodně z veřejných prostředků a mezi aristokraty se údajně uhnízdil marnotratný životní styl se záplavou hostin; moralista Polybios tvrdil, že se jich řada Boiótů účastnila více, něž kolik měl měsíc dnů.  

V létě uzavřel král Filippos V. spojenectví s Kartháginci proti Římanům s tím, že po válce připadne Itálie Púnům, římská území v Illyrii Makedonům, část (zřejmě ostrovní) Illyrie měla náležet Démétriovi Farskému. Filippův diplomat Xenofanés Athénský i s Hannibalovými vyslanci Magónem, Myrkanem a Barmokarem byli na zpáteční cestě opět Římany zadržen, tentokrát na moři (srov. předešlý rok a rok 212) a s doprovodem a listinami držen v Římě ve vězení; jejich doprovod Římané prodali do otroctví. Filippos se o zajetí dozvěděl, ale neznal podmínky smlouvy: poslal proto v čele druhého poselství jistého Hérákleita ze Skotússy (?) a s ním Kritóna z Berroie n. Boiótie a Sósithea Magnétského, jimž se nebezpečná cesta k Hannibalovi i zpět vydařila.

Koncem léta tedy vypukla první válka makedonská, která trvala do roku 205. Byla to vlastně válka Filippa (23) proti římským spojencům v Helladě (srov. rok 200).

Filippův útok na Korkýru, která byla římským spojencem již od roku 228, se nezdařil. Zároveň slábl vliv Aráta ze Sikyónu u makedonského dvora a vrchu nyní nabyl jadranský pirát Démétrios z Faru, v Makedonii od roku 219. Začala se měnit Filippova politika vůči Hellénům. Démétrios Filippovi doporučoval zmocnit se Akrokorinthu i messénské Ithómy: "Budeš-li držet oba rohy, bude kráva (= Peloponnésos) tvoje."

V Messénii vypukly spory, bližšího nevíme nic, mezi „aristokraty/hoi axiologoi andres“, v tomto případě majetnějšími občany, kteří se vrátili po míru v Naupáktu roku 217 ze svých exilů, a těmi „ze starých občanů/hoi menontes tón archaión polítón“, kteří za vlády "démokratie" zůstali a majetky vyhnanců si mezi sebou rozdělili. "Staré" vedl Gorgos, syn Euklétův, za mlada vyhlášený atlet, závodník v pentáthlonu, později dovedný politik (o jeho osudu jinak nevíme nic, srov. zde níže a rok 220). „Aristokratické“ režimy byly v achájských státech svrženy zřejmě po naupáktském míru a občanská práva byla ve státech spolku rozšířena snížením majetkového censu.

Koncem září nastoupil Arátos ze Sikyónu svůj patnáctý úřad stratéga Achájů (srov. rok 217, kde změna nástupního termínu).

Pak vypukla válka Achájů s Messénií, která byla až do této doby jejich spojencem. Dobu jejího trvání a vlastní průběh neznáme. Zřejmě byla součástí bojů první války makedonské a asi byla ukončena mírem ve Foiníké roku 205. Filippos s oběma Aráty a s Démétriem z Faru vpadl do Messénie a král obětoval na hoře Ithómé (srov. následující rok). Ve městě Messéně se za králova pobytu vjely do vlasů znepřátelené frakce a nepokoje stály životy dvou set lidí včetně úředníků, všech hlavně z tábora aristokratů, srov. zde výše. Arátos dorazil až po masakru a jeho vztah ke králi ochladl.   

Král Antiochos III. oblehl Achaia II. v Sardech. Achaios se opevnil na hradě, velitelem města byl Aribázos. Acháiovu obklíčení předcházela velmi krutá válka orientálních dimensí, vedená od roku 216.

V Bosporské říši zemřel král Spartokos IV. (vládl od roku asi 245), pravděpodobně bez mužských potomků, a tak se jeho nástupcem stala jediná žena, která kdy z celé spartokovské dynastie vládla, jeho dcera Kamasaryé Filoteknos, tj. Milující děti. Až do roku 190 spoluvládla se svým manželem Pairisadem III., zřejmě synem Spartokova bratra Prytanida (II.).

V Syrákúsách zemřel král Sikeliótů Hierón II. (vládl od roku 274, jako král od roku 270). Jeho nástupcem se stal Hierónymos, syn Hierónova syna a spoluvládce Gelóna II. s Néréidou, dcerou Pyrrha II. Épeirského. Hierónymos (asi 15) vládl jen třináct měsíců. Poručnictví mladého Hierónyma, který na rozdíl od svého otce a děda dal na panovnickou nádheru, tvořilo patnáct mužů, mezi nimiž vynikali Adránodóros, manžel Hierónovy a Filistidiny dcery Dámaréty (II.), Zóippos, manžel jejich druhé dcery Hérákleie, a Themistos, manžel Gelónovy dcery Harmonie, viz rok následující.

Hierón II. (90) zemřel na jaře a již v průběhu roku bylo poručnictví ukončeno.

Ve čtvrtém roce druhé púnské války se rozšířily boje v jižní Itálii, pokračovaly v Hispániích a římská flotila plenila africké pobřeží (poprvé v této válce; viz dále roky 212, 207, 205 a 204). V Kampánii ubránili Římané Kýmské/Cumae před Hannibalem, který po krátkém obléhání odtáhl. Hannibalův hlavní tábor byl v Tifatách východně od Capuy. M. Claudius Marcellus, který pro hřmění u voleb nesměl přímo nastoupit konsulský úřad, porazil v létě u Noly Hannibala a Římané se zmocnili dvou slonů a čtyři zabili, na púnské straně padlo pět tisíc mužů a šest set bylo zajato. Dva dny po bitvě k Římanům přešly oddíly hispánské a numidské jízdy, dohromady na tři sta vojáků; byl to první případ přeběhnutí z Hannibalova italského expedičního sboru.  

Předtím, v době sardských událostí, totiž připlul do Loker, hlavního púnského garnisonu a spojence v jižní Itálii, nauarchos Bolmilkar s posilami, proviantem a slony z Karthága (srov. poznámku roku 203).

Púnský agent Hannón vzbouřil Sardy, na pomoc přijel námořní výsadek vedený Hasdrubalem řečeným Holohlavým, Calvus (výprava se zpozdila, když ji bouře zahnala k Baleárám). Římané pod T. Manliem Torquatem, dvojnásobným konsulem a jednou censorem, který Sardinii již jednou pacifikoval (viz rok 235), Sardy s Kartháginci porazili u Caralis, dnešní Cagliari; Hasdrubal s Hannónem a jistým Mágónem, vzdáleným Hannibalovým příbuzným, zajati, vůdce Sardů Hostius padl a jeho otec, nejbohatší ze Sardů Hampsicora, si vzal na útěku život. Poté provincie opět Římany pacifikována.

Na hispánské frontě Cn. a P. Corneliové Scipioni na Hibéru porazili vrchního velitele Kartháginců, když se pokoušel proniknout za Hannibalem do Itálie. Později porazili dvakrát Karthágince na jihu a osvobodili od púnského obléhání město Iliturgis (které později ale změnilo strany).  

Obyvatelé poloprázdného Krotónu s hradbami po obvodu dlouhými osmnáct kilometrů (viz roky 272 a 270) po dobývání Bruttiy předešlého roku na naléhání démagóga Aristomacha uzavřeli s Púny a Bruttiy dohodu a vyklidili město i hrad a odešli do Loker; Lokry a Rhégion se otevřely Karhágincům několik týdnů předtím s podmínkou, že do nich nebudou vpuštěni Bruttiové, jimiž Helléni opovrhovali (ale také se jich báli). 

V Římě byl přijat zákon o boji proti marnotratnosti žen: zlata na sobě směly mít jen polovinu unce nebo-li 13,6 gramů, dostaly zákaz pestrobarevných oděvů a projížděk v bigách, dvouspřeží. Navrhovatelem zákona byl C. Oppius, tribun lidu, proto se zákon nazývá Oppiův/lex Oppia. Zákon byl zřejmě přijímán jen s ohledem na válku a platil do roku 195 (srov. tam). • Už z roku 220 z censury C. Flaminia pocházel zákon nařizující barvířům uchovávat přirozenou barvu látek, podle asi tribuna lidu Metilia (celé jméno neznáme) zvaný lex Metilia de fullonibus, zřejmě první opatření proti luxusu.

První zmínka o společnostech dodávající armádě proviant: devatenáct jezdců utvořilo tři firmy na zásobování hispánské armády na dluh, neboť státní pokladna byla vyčerpána. Stát garantoval zboží proti zničení v bouři nebo nepřítelem. Válečných dluhů se S. P. Q. R. zbavil roku 187.

Toho roku postihla Řím s okolím dvakrát těžká povodeň. 

************************************************************

214.

Ol. 141, 3

98 SE

34 AE

(Eufilétos) | (Dioklés III.) 

a. u. c. 540

Q. Fabius Maximus Verrucosus Cunctator IV. a M. Claudius Marcellus III.

************************************************************

Ve druhém roce první makedonské války se král Filippos V. vypravil s flotilou 120 lehkých bojových lodí/lembů do Épeiru, oblehl římského spojence Apollónii (spojencem S. P. Q. R. od roku 228) a dobyl Órikos. Órikos ale brzy na to dobyl zpět velitel římské flotily (velitelem v Helladě až do roku 211) M. Valerius Laevinus s výsadkem ze svých pětiřadek/quiqueremes a poskytl rychlou pomoc Apollónii. Zde byl Filippos s vojáky zaskočen praefektem Q. Naeviem Cristou, který podnikl noční výpad z města proti lehkomyslně tábořícím obléhatelům a snadno se zmocnil makedonského ležení. Ve všeobecném zmatku Římané pobili a zajali na tři tisíce nepřátel, král unikl na poslední chvíli tak, jak se probudil, a musel posléze dokonce spálit své lodě, aby se jich nezmocnili Římané. Makedoni se pak oloupení a zčásti beze zbraní stáhli ostudně domů po souši (srov. rok 211), Valeriovo vojsko přezimovalo v Óriku.

V polovině roku se Filippos vypravil do Messénie, aby se jí zmocnil. Více o této akci není známo, kromě toho, že opět neuspěl. O něco později se do Messénie vypravil i Démétrios z Faru. V bojích zde našel svou smrt. Démétrios byl dynastou v Illyrii od roku 229 do roku 219. Jeho konec lze zařadit i do roku 212.

Skerdiláidás, illyrský spojenec Římanů, vyplenil zemi illyrských Dassaretů, Filippových spojenců (srov. s údaji roku 217 a 212).

Po ročním obléhání zásluhou Kréťana Lagory, Aitóla Theodota, obou stratégů předtím v ptolemaiovských službách, srov. roky 219sqq., a Dionýsia, velitele hypaspistů/královské gardy, dobyl Antiochos III. Sard (viz předešlý rok), nikoli ještě jejich hradu (viz následující rok)

V Syrákúsách vypukly na dvoře Hierónymově spory o orientaci státu: Adránodóros a Zóippos, manželé Hierónových dcer Dámaréty (II.) a Hérákleie, přemluvili Hierónyma, aby začal jednat s Hannibalem o spojenectví proti Římanům. Jako Hannibalovi vyslanci přišli do města bratři Hippokratés a Epikýdés, oba narození v Karthágu z hellénského otce, po matce Púnové, oba s domovským právem v Herbéssu. Jejich děd, jméno neznáme, musel opustit rodné Syrákúsy, neboť zavraždil Agatharcha, syna Agathokleova, srov. rok 299. Doprovázel je Pún Hannibal, který po dojednání úmluv o paktu odplul do Karthága, aby získal pro čin svého velitelského jmenovce souhlas. Doprovázeli ho Agatharchos, Onésigenés a Hipposthenés, aby potvrdili jádro smlouvy, totiž rozdělení ostrova na poloviny podél stejnojmenných řek Hímerás, viz zde níže. 

Hierónymos uzavřel s Kartháginci prostřednictvím svých diplomatů Polykleita z Kýrény a Filodéma z Argu, kteří vyhledali Hannibala v Itálii, spojenectví a římského se zřekl: dva pokusy praetora Ap. Claudia Pulchra sídlícího v Lilybaiu o zvrácení králova rozhodnutí vysláním poslů do Syrákús nebyly úspěšné, v králově radě převládly názory propúnské, a Hierónymovo království se stalo římským nepřítelem.

Král žil mimo realitu, ze zábavy do zábavy. Zbláznil se do hetairy Peithó, za níž chodil do bordellu/oikéma, a vzal si ji za ženu. Na několik týdnů se stala dokonce královnou, příběh v hellénském světě ojedinělý (srov. však příběh křesťanské striptérky Theodóry a její karieru na kónstantínopolském dvoře Iústiniána I., viz v indexu s. v. ženy). 

Hierónymův prořímský parasítos a poradce Thrasón zvaný Karcharos/"Zubatec", proslulý tím, že neustále pil nezředěné víno, byl po intrikách jiného parasíta a lichotníka/kolax jménem Sósis n. Ósis zabit a puč byl dokonán. Thrasón pracoval na puči a odstranění chlapeckého Hierónyma. Spiknutí se provalilo a jeden z jeho účastníků, jistý Theodotos n. Theodóros, ani po nezvyklých mukách své soudruhy neprozradil; jeho smrt věci však neprospěla, propúnská orientace zvítězila. 

Byla obnovena hellénsko-kartháginská dohoda o dělení ostrova napůl z roku 383 s hranicemi na obou řekách Hímerách a král Hierónymos zahájil dobývání Sicílie na Římanech, jejich provincie (viz rok 241 a 227). Protože ale zamýšlel zmocnit se celého ostrova, na což rovněž v Karthágu za slib vojenské intervence do Itálie přistoupili, zosnovali Kartháginci a jejich agenti Hippokratés a Epikýdés spiknutí části Hierónymovy gardy. Ještě za jednání poslů v Karthágu o dělení Sicílie poslal přes moře nové vyslance, aby se domáhali u Púnů vlády nad celým ostrovem; ti naoko souhlasili, neboť sami už měli nachystnou námořní výsadek. 

V Leontínách byl pak chlapecký král žoldnéři, které vedl Deinomenés, někdy v době začínajícího léta zavražděn. Hierónymos vládl krátce (srov. předešlý rok).

V Syrákúsách nebyla obnovena monarchie, která byla syrákúskou státní formou od roku 270, ale stát se vrátil k předhierónovské démokratické ústavě. V jeho čele stálo patnáct stratégů, srov. s patnácti poručníky předešlého roku, prvním z nich byl Adránodóros ve společnosti těch, kteří Hierónyma zavraždili. Krátce poté byli při pokusu o zvrat na pokyn Hippokrata s Epikýdem zabiti Adránodóros, Themistos, Dámarété, dcera Hierónova, Harmoniá, dcera Gelónova, a se svými dvěma dcerami Hérákleia, Hierónova dcera a manželka Zóippova, který byl vyslancem v Alexandreji a domů se už nikdy nevrátil (srov. předešlý rok).

Krátce po Hierónymově smrti se na Sicílii objevil konsul M. Claudius Marcellus s vojskem. Od loňska měli Římané na Sicílii oddíl pod velením Ap. Claudia Pulchra, v němž sloužili za trest vojáci, kteří přežili masakr u Cann. Marcellus je zahrnul mezi své legie, senát mu však zakázal muže jakkoli vyznamenávat, viz o nich roku 204. Syrákúští stratégové obnovili spojenectví s Římem. Po Claudiově odchodu však vzrostla obliba Hippokrata a Epikýda. Za to prý mohla Marcellova krutost/epi té ómotéti vůči Hellénům. 

V zimě, asi už začátkem roku 213, se oba kartháginští agenti se vzbouřenými žoldnéři vrátili z Leontín do Syrákús, zosnovali povstání, dali povraždit stratégy a vládli formou vojenské diktatury. Syrákúsy po několika měsících přišly o "démokratii" a opět se staly spojenci Karthága. Později se ještě Deinomenés pokusil na veřejnosti zavraždit Hippokrata, byl ale v činu předstižen.

Pátým rokem pokračovaly boje druhé púnské války v jižní Itálii, kde měl Hannibal navrh, a v Hispániích, kde Římané pod Cn. Corneliem Scipionem téměř dobyli púnský tábor u Mundy (zastavil boj, protože byl zraněn do stehna, ale i tak zůstalo prý na bojiště dvanáct tisíc padlých nepřátel a dokonce bylo prý střelami zabito 39 slonů, což je nepochybně evropský rekord). O něco později zvítěli Římané pod Cn. Scipionem neseným v nosítkách v bitvě u lokality Aurinx, kde zajali osm slonů a tři zabili. Posléze Římané dobyli Saguntum a už ho z rukou nepustili (srov. roky 221sqq.). Hasdrubal, syn Geskónův, porazil v Hispániích ibérské spojence Římanů. 

Prokonsul Ti. Sempronius Gracchus u Beneventa porazil Karthágince s Lúkány a Bruttiy vedených asi Hannónem, který působil po Cannách na jihu Itálie, když na základě usnesení senátu slíbil otrokům bojujícím v legiích druhým rokem svobodu, přinesou-li z bitvy nepřítelovu hlavu: "kdo ustoupí, zemře otrockou smrtí (tedy asi ukřižováním)". Hannibal krátce na to nebyl ani tentokrát pod Nolou v Kampánii úspěšný a odtáhl směrem na Tarás. V Kampánii ho několik Tarentinců ujišťovalo o snadném převzetí města, když se ale nic pod městem nedělo, Hannibal odtáhl do Ápúlie, kde přezimoval. Po zbytek války operoval Hannibal v Itálii pouze jižně od Říma.

• Gracchus, syn stejnojmenného cos. 238, pod dojmem propouštění otroků na svobodu, dal vyzdobit za peníze vybrané na pokutách na Aventinu chrám Svobodě/Libertatis zasvěcený jeho otcem; majitelé popuštěných otroků dostali od státu potvrzení a své nároky na náhradu uplatnili až po válce. Aventinský chrám obnovil Augustus, o krátkodobé existenci chrámku Libertatis na Palatinu viz rok 58sq. Jiný chrám Libertatis byl senátem na Caesarův podnět dekretován 20. dubna 45, ale zřejmě nikdy nebyl postaven. U Fora stávala též "hala Svobody/atrium Libertatis", kde za republiky dlouho do principátu úřadovali censorové; za Cicerona tam soudní úředníci vyslýchali mučením otroky, zákonem předepsaný postup. 

Římané měli ten rok v poli osmnáct legií po pěti tisích mužích (roku 212 již 23, roku 208 o dvě méně) a na mořích 150 válečných lodí. Poprvé v rámci válečné ekonomiky a v době nedostatku posádek na lodi z nařízeních konsulů přikázali bohatým lidem nést náklady na válku na svých bedrech: lidé s censem z roku 220 mezi padesáti až sto tisíci assy museli postavit námořníka s půlročním žoldem, z příjmové skupiny sto až tři sta tisíc assů námořníky tři a k tomu jejich celoroční služné. Opatření jakoby inspirované athénskými leitúrgiemi.

V Kýréně se narodil filosof a scholarchos nové Akadémie Karneadés. Scholarchem byl v letech 164/161 až 137, zemřel v Athénách roku 129.

************************************************************

213.

Ol. 141, 4

99 SE

35 AE

(Hérákleitos I.) | (Eufilétos) 

a. u. c. 541

Q. Fabius Maximus, syn Cunctatorův, a Ti. Sempronius Gracchus II.

C. Claudius Centó pro volby konsulů dict.

************************************************************

Ve třetím roce první makedonské války si podrobil král Filippos V. v Illyrii Atintány a Parthíny a dobyl Lissos s protilehlým Akrolissem. Pak se mu bez boje podrobili další Illyrové, s nimi Ardiaiové, z nichž pocházel Skerdiláidás či Skordilaidás a jeho syn Pleuratos II. (viz následující rok). Přes úspěchy v Illyrii nemohl Filippos provést rozhodující operaci svého paktu s Hannibalem, přeplavit se do Itálie, poněvadž moře ovládali Římané. 

Koncem září nastoupil Arátos ze Sikyónu svůj poslední, šestnáctý úřad stratéga spolku Achájů. Brzy na to se dozvěděl o tom, že Filippos svedl ženu Aráta juniora Polykrateiu z Argu a jeho rod žil v Acháji ještě v době Hadrianově. Arátos Starší zemřel v zimě tohoto roku v Aigiu (narozen roku 271). Krátce nato se Filippos s Polykratejí oženil (srov. rok 212). Pochován byl Arátos v Sikyónu na místě, které se ještě v císařské době jmenovalo Aráteion. Arátos mladší, údajně otráven Filippem, zešílel a zemřel mlád. • Podle protimakedonské tradice dal údajně Filippos Aráta zavraždit jedem, který mu měl podat Filippův stratégos na Peloponnésu Taurión, Arátův naoko přítel. Arátos je jednou ze známých postav hellénských dějin. Dokázal strhnout ostatní k nesmyslným neuváženostem. Svou politickou krátkozrakost a provinční ctižádostivost léčil krutostí, zradou, pletichami a zákeřnosti, srov. události kolem Akrokorinthu, Argu, Mantineie atd. Zůstala po něm též zvěst, že míval před bitvami střevní potíže/hós... ektarattoito men hé koiliá para tás machás, a stavy úzkosti, nikoli však ze strachu. 

V Anatolii skončila válka Antiocha III. proti usurpátorovi Achaiovi II. Sósibios, ministr krále Ptolemaia IV. Filopatora I., poslal muž z palácové správy na sardský hrad Bólia z Kréty, aby odtamtud pomohl Achaiovi uprchnout z obležení, v němž byl od roku 215. Dopředu mu Sósibios vyplatil deset talentů. Bólis měl v Antiochově vojsku známého krajana Kambyla, velitele Kréťanů v seleukovských službách. Přes Achaiovy důvěrné přátele Níkomacha z Rhodu a Melankoma z Efesu, přátele téžt alexandrijských králů, se napojili na vzdorokrále obleženého na sardském hradu. Achaios se dal falšovanými dopisy od svých přátel v noci vylákat na místo slabě chráněné právě krétskými oddíly a myslel, že unikne do Syrie a zmocní se tam vlády. 

Zradou Kréťanů, kteří se o ptolemaiovské peníze rozdělili a své záměry už vyjevili Antiochovi, byl Achaios jat. Antiochos III. byl zprvu při nočním setkání s Achaiem dojat k slzám, ale druhé dne dal zničeného bratrance krutým způsobem popravit: dal mu uřezat uši a nos, uříznout hlavu, kterou dal zabalit do vaku z oslí kůže a tělo bylo přibito na kříž. 

Achaios II. byl králem od roku 221. Jeho manželka Láodiké a velitel vojska Aribázos s posádkou se vzdali vzápětí. Anatolští dynastové uznali seleukovskou navládu. Stratégem Cistaurie byl jmenován Zeuxis, syn Kynagův, srov. rok následující, jemuž Antiochos důvěřoval po celý život.

V Numidii se král Syfax rozhodl pro spojenectví s Římany, druhý z vládců Gala s Kartháginci (srov. o poměrech v Numidii roku 220). Syfax i Galův sedmnáctiletý syn Masinissa bojovali v Hispániích na straně svých spojenců. Někdy předtím, snad roku 214, byl v Numidii Syfax Galou poražen a do Hispánií odešel přes Gády/Gádeiry.

Šestého roku války s Púny zahájili na Sicílii Římané pod M. Claudiem Marcellem a propraetorem Ap. Claudiem Pulchrem obléhání Syrákús (srov. převratový předešlý rok a viz rok následující). K obléhání města z moře měl Marcellus k disposici šedesát bojových plavidel vybavených z části obléhacími stroji. Jejich účinnost eliminoval s hradeb svými nápady a konstrukcemi fysik Archimédés do té míry, že Římané po několika pokusech dobýt město z moře i pevniny upustili od možnosti provést to přímým útokem.

Zatímco Ap. Claudius zůstal se dvěma třetinami armády ležet pod Syrákúsami, Marcellus dobyl Leontín, kde loni přišlo o život několik Římanů, a dal tam popravit přeběhlíky. Někdy v této době se jeho Římané zmocnili Engya, z něhož prchnul vůdce protikartháginské strany Níkiás i s rodinou: předstírali, že jsou postiženi šílenstvím Matek/Máteres, prastarého kultu údajně původu krétského v kraji udržovaném. 

Také Kartháginci se pod Himilkónem vypravili s vojskem na Sicílii, aby posílili oddíly z roku 218, a dobyli Akragás. Hippokratés vyšel s částí žoldnéřů ze Syrákús, byl však proconsulem M. Claudiem poražen. Se zbytky se uchýlil k Himilkónovi. 

Aby předešel zradě, obyvatelé po něm vymáhali klíče od městských bran/claves portarum, což mu přišlo podezřelé, dal velitel římské posádky L. Pinarius vyvraždit obyvatele Henny shromážděné v divadle; počty neznáme. M. Claudius obsadil sicilské Megary a přezimoval před Syrákúsami, Himilkón v Akragantu a Hippokratés v Morgantii (toto město bylo příští rok důkladně vypleněno Římany a ztratilo charakter polis; definitivně vyvráceno roku 36 během občanské války). 

Druhý římský velitel na Sicílii Ap. Claudius Pulcher se vypravil do Říma, kde byl zvolen konsulem na příští rok.

Pokračovaly boje v jižní Itálii a v Hispániích. Části Keltibérů přešly za stejně vysoký žold na římskou stranu a staly se prvními cizími žoldnéři v římské armádě (viz následující rok)

Koncem roku v zimě se Hannibal, který od zimy 214/213 měl hlavní stan v ápúlské Salapii, zradou zmocnil Tarentu. Prokartháginskou stranu vedli Níkón a Filémenos či Filomenos s Tragiskem, podle jiného pramene jistý Konóneus jako zrádce-sólista, kryjící své kontakty s Púny nočními loveckými výpravami do okolí. Šanci dostali v okamžiku, kdy římský velitel města M. Livius byl s přáteli unaven po velké hostině, na níž mimo jiné konsumoval úlovky spiklenců, a vpustili do města Hannibala, který dlouho předstíral, že je nemocen, aby nebylo nápadné, že je stále na jednom místě.

Zrádci Púny vpustili do města a všichni Římané v Tarentu pobiti a jejich majetky připadli Hannibalovým vojákům. Po zajištění města a obléhání pevnosti se vrátil Hannibal na zimu do výchozího ležení tři denní pochody od Tarenta. Na akropoli se udržela římská posádka pod velením nyní již střízlivého M. Livia (nezaměňovat se M. Liviem Salinatorem, viz o něm roky 218 a 204). • Tarenťany předtím pobouřil případ rukojmí držených v Římě, která se s pomocí tarentského vyslance Filey pokusila o útěk domů; byla dopadena a nešťastníci popraveni svržením s Tarpejské skály. 

Velký požár v Římě a částečně před hradbami.