215

************************************************************

215.

Ol. 141, 2

97 SE

33 AE

(Dioklés III.) | (Hagniás) 

a. u. c. 539

M. Fabius Buteo dict.

Ti. Sempronius Gracchus I. a M. Claudius Marcellus II., cos. suff. (za L. Postumia Albina III, viz rok předešlý)Q. Fabius Maximus Cunctator III. cos. suff. (za M. Claudia)  

************************************************************

Archontem Spolku Boiótů někdy mezi lety 215 až 208 byl Níkiás a Dámofilos, c. 231 Apollodóros, c. 210 Filón (I.), Hipparchos; jméno dalšího archonta viz rok 210 a 208. Z vlastních dějů boiótských těchto let nevíme téměř nic. Snad někdy v této době vynikal v boiótské politice démagógos Ofeltás rozdávající lidu hodně z veřejných prostředků a mezi aristokraty se údajně uhnízdil marnotratný životní styl se záplavou hostin; moralista Polybios tvrdil, že se jich řada Boiótů účastnila více, než kolik měl měsíc dnů.

Čím se to všechno financovalo a jak šla případná Ofeltova sociální revoluce dohromady s hédonismem aristokratů, nevíme, nicméně to podle všeho trvalo až do války s Antiochem III.   

V létě uzavřel král Filippos V. spojenectví s Kartháginci proti Římanům s tím, že po válce připadne Itálie Púnům, římská území v Illyrii Makedonům, část (zřejmě ostrovní) Illyrie měla náležet Démétriovi Farskému. K tomu poskytne Filippos výsadek a flotilu dvou set lodí, s níž bude rabovat jadranské pobřeží Itálie. Pod makedonský protektorát by se měly dostat římští spojenci v hellénských městech Apollónii, Epidamnu a Korkýře. Kde k setkání vyslanců s králem a k dohodě došlo, nevíme. 

Filippův diplomat Xenofanés Athénský i s Hannibalovými vyslanci Magónem, Myrkanem a Barmokarem, takto kartháginskými senátory, byli na zpáteční cestě opět Římany zadržen, tentokrát na moři ve vodách kolem Cum (srov. předešlý rok a rok 212) a s doprovodem a listinami držen v Římě ve vězení; jejich doprovod Římané prodali do otroctví (podle jiného zdroje se púnští vyslanci jmenovali Gisgón, Bóstar a Mágón).

Filippos se o zajetí dozvěděl, ale neznal definitivní podmínky smlouvy: poslal proto v čele druhého poselstva jistého Hérákleita ze Skotússy (?) a s ním Kritóna z Berroie n. Boiótie a Sósithea Magnétského, jimž se nebezpečná cesta k Hannibalovi i zpět vydařila. Stalo se tak až na konci léta a Filippos proto musel svou válku zdržet a zkomplikoval tak vážně makedono-púnskou koalici.

Koncem léta tedy vypukla první válka makedonská, která trvala do roku 205. Byla to vlastně válka Filippa (23) proti římským spojencům v Helladě (srov. rok 200). Římané pověřili velením nové flotily dvaceti pěti lodí praetora P. Valeria Flakka, v Ostii mu přidali pět lodí zabavených púnským vyslancům. V Tarentu dostal vojáky k nalodění, jimž od loňska velel C. Terentius Varro, nyní legát L. Apustius. 

Filippův útok na Korkýru, která byla římským spojencem již od roku 228, se nezdařil. Zároveň slábl vliv Aráta ze Sikyónu u makedonského dvora a vrchu nyní nabyl jadranský pirát Démétrios z Faru, v Makedonii od roku 219. Začala se měnit Filippova politika vůči Hellénům. Démétrios Filippovi doporučoval zmocnit se Akrokorinthu i messénské Ithómy: "Budeš-li držet oba rohy, bude kráva (= Peloponnésos) tvoje."

V Messénii vypukly spory, bližšího nevíme nic, mezi „aristokraty/hoi axiologoi andres“, v tomto případě majetnějšími občany, kteří se vrátili po míru v Naupáktu roku 217 ze svých exilů, a těmi „ze starých občanů/hoi menontes tón archaión polítón“, kteří za vlády "démokratie" zůstali a majetky vyhnanců si mezi sebou rozdělili. "Staré" vedl Gorgos, syn Euklétův, za mlada vyhlášený atlet, závodník v pentáthlonu, později dovedný politik (o jeho osudu jinak nevíme nic, srov. zde níže a rok 220). „Aristokratické“ režimy byly v achajských státech svrženy zřejmě po naupáktském míru a občanská práva byla ve státech spolku rozšířena snížením majetkového censu.

Koncem září nastoupil Arátos ze Sikyónu svůj patnáctý úřad stratéga Achajů (srov. rok 217, kde změna nástupního termínu).

Pak vypukla válka Achajů s Messénií, která byla až do této doby jejich spojencem. Dobu jejího trvání a vlastní průběh neznáme. Zřejmě byla součástí bojů první války makedonské a asi byla ukončena mírem ve Foiníké roku 205. Filippos s oběma Aráty a s Démétriem z Faru vpadl do Messénie a král obětoval na hoře Ithómé (srov. následující rok). Ve městě Messéně si za králova pobytu vjely do vlasů znepřátelené frakce a nepokoje stály životy dvou set lidí včetně úředníků, všech hlavně z tábora aristokratů, srov. zde výše. Arátos dorazil až po masakru a jeho vztah ke králi ochladl. Na přímluvu obou Arátů a proti radě Démétriově nevložil Filippos do kraje žádnou posádku. Filippova tažení do Épeiru a Illyrie následujícího roku, ač vyzván, se Arátos odmítl účastnit.   

Král Antiochos III. oblehl Achaia II. v Sardech. Achaios se opevnil na hradě, velitelem města byl Aribázos. Achaiovu obklíčení předcházela velmi krutá válka orientálních dimensí, vedená od roku 216.

V Bosporské říši zemřel král Spartokos IV. (vládl od roku asi 245), pravděpodobně bez mužských potomků, a tak se jeho nástupcem stala jediná žena, která kdy z celé spartokovské dynastie vládla, jeho dcera Kamasaryé Filoteknos, tj. Milující děti. Až do roku 190 spoluvládla se svým manželem Pairisadem III., zřejmě synem Spartokova bratra Prytanida (II.).

V Syrákúsách zemřel na nemoc král Sikeliótů Hierón II. (vládl od roku 274, jako král od roku 270). O jeho posledním státnickém skutku viz zde níže. Jeho nástupcem se stal Hierónymos, syn Hierónova syna a spoluvládce Gelóna II. s Néréidou, dcerou Pyrrha II. Épeirského. Hierónymos (asi 15) vládl jen třináct měsíců. Poručnictví mladého Hierónyma, který na rozdíl od svého otce a děda dal na panovnickou nádheru, tvořilo patnáct mužů, mezi nimiž vynikali Adránodóros, manžel Hierónovy a Filistidiny dcery Dámarety (II.), Zóippos, manžel jejich druhé dcery Hérákleie, a Themistos, manžel Gelónovy dcery Harmonie, viz rok následující.

Hierón II. (90 n. 92) zemřel na jaře a již v průběhu roku bylo poručnictví ukončeno.

Ve čtvrtém roce druhé púnské války se rozšířily boje v jižní Itálii, pokračovaly v Hispániích a římská flotila plenila africké pobřeží (poprvé v této válce; viz dále roky 212, 207, 205 a 204). Z Apúlie se vrátil do Říma konsul C. Terentius Varro, aby jmenoval diktátora. Potvrdil nejstaršího z žijících censorů M. Fabia Buteona (byl jím roku 241), který pak sloužil bez velitele jízdy, svého zástupce. Jeho hlavním úkolem byla revise stavu senátorského, který nebyl doplňován od roku 220. 

C. Terentius se pak jako prokonsul vrátil ke svému mužstvu v Apúlii, neboť mu velení senát prodloužil o rok. Po pádu Casilina druhý z konsulů Q. Fabius Maximus, který byl jakýmisi věštnými úkazy vázan k nečinnosti, překročil Vulturnus a dobyl na púnských posádkách Combulterii, Trebulu a Saticulu. Z ležení nad Suessulou plenil Kampánii, aby donutil propúnské Kampány postavit se v bitvě.

Oddíly se setkaly kdesi u Capue, ale na otevřenou bitvu nedošlo. Zato se tu utkali v osobním jízdním souboji Kampán z Capuy Cerrinus Vibellius Taurea s Ti. Claudiem Asellem (srov. o něm roku 206). Když se souboj táhl, vyzval Říman Taureu, aby sjeli do úvalu opodál a tam pokračovali pěšmo. Pustil se tím směrem a za sebou uslyšel již jen Kampánovo: "Jak chceš, nevadí; hop s koněm do úvalu/minimé sís canthérium in fossam." Taurea utekl a jeho výrok se stal v kraji příslovím pro každého, kdo se chtěl "poanglicku" vypařit.    

V Kampánii opustil Hannibal zkraje jara zimoviště v Capuy, kde žili vojáci ubytováni mezi měšťany a užívali městského života, a vrátil se pod hradby Casilina. Ve městě brzy došly potraviny a medimnos obilí prý stál dvě stě dénáriů. K tomu se váže jedna historická anekdota, že prodávající zemřel hlady, kupující unikl.

Nedaleko od ležení Púnů přes řeku tábořily legie konsula Ti. Sempronia Graccha, ale poněvadž měl od diktátora nakázáno nezasahovat, nic nepodnikal. Kromě toho, že po Vulturnu tekoucímu kolem těsně u hradeb dával posílat sudy s obilím, které Casilinští zachytávali, dokud na to Púnové nepřišli. Pak házeli Římané do vody ořechy, které obležení zachytávali sítěmi a když nakonec začali jíst namáčené kůže, museli kapitulovat. Vyjednali si svobodu odchodu do Cum s cenou sedmi uncí zlata za osobu, tedy necelých dvacet dekagramů.

Z posádky města o 570 mužích pocházela většina z Praeneste, polovina zahynula v boji nebo hlady. Jejich velitele byl M. Ancius, původní profesí písař, který pak ve své vlasti na náměstí před chrámem Fortuny zasvětil děkovnou sochu oděnou do togy a s pancířem. Novou posádku casilínské pevnosti tvořilo nyní pět set mužů Hannibalova vojska, posilněno později na sedm set Kartháginců a dva tisíce Kampánů, jimž velel Statius Metius, viz rok následující.  

Římané se pak utábořili u Literna, Hannibalův hlavní tábor ležel v Tifatech východně od Capuy. Kampánové drželi v Hamách, kdesi mezi Capuou a Kýmou/Cumae výroční slavnosti a lstivě pozvali kýmský senát, aby se přijeli podívat. Nejvyšší kampánský úředník medix tuticus Marius Alfius číhal se čtrnácti tisíci muži v záloze.

Informován Kýmskými nachystal Ti. Sempronius Gracchus noční přepad v době, kdy Kampánové v Hamách obětovali a většina jich byla beze zbraně: pět tisíc jich tam nechalo život, dva tisíce včetně medika tutika Římané zajali. Vlastní ztráty při tom nedosáhly jednoho sta mužů. Hannibal dorazil až po masakru a vrátil se k Tifatům. Teprve druhého dne se vrátil a udeřil na Kýmské, u nichž se usadili Římané s konsulem. Obléhaní se úspěšně bránili, podnikli ničivý výpad, ale k bitvě, kterou Pún nabízel, se před hradbami nepostavili. Hannibal se tedy znovu vrátil k Tifatům. Ti. Sempronius na zimu z Cum odtáhl s vojskem do Lucerie. 

Na jihu Itálie v době sardských událostí, viz zde níže, připlul z Karthága k Lokrům, tehdy římskému spojenci s garnisonem, jemuž velel L. Atilius, nauarchos Bolmilkar se čtyřmi tisíci mužů posil pro Hannibala, proviantem a čtyřiceti slony (srov. poznámku roku 203). Sicilský praetor Ap. Claudius Pulcher chtěl Púna s jeho velkým výsadkem překvapit a za bouřlivého počasí se s vojáky přeplavil z Messány k Lokrům. Bomilkar však už byl pryč, posily předal v Bruttiu Hannónovi, Lokerští nevpustili Ap. Claudia do hradeb, srov. rok předešlý, a tak se s nepořízenou Ap. Claudius vrátil do Messány. 

Hannó se před podzimem pustil s Bruttiy na Rhégion, ale nic tam nepořídili. Lokrové se rychle připravovali na obléhání, ale zaskočeni útokem jízdy pod jistým Hamilkarem, vyjednávali o kapitulaci. Římskou posádku během jednání nalodili v přístavu a nechali odplout do Rhégia. Púnové souhlasili s plnou autonomií Loker Epizefýrských, i s tím, že přístav budou si kontrolovat Lokerští sami, nicméně v rámci nového paktu budou mít Kartháginci do města volný přístup a obě strany si budou vojensky pomáhat.

Bruttiům se nelíbilo, že přišli v krátkém čase o šanci vyrabovat Rhégion a Lokry, tak se s patnáctitisícovou armádou vypravili na Krotón. Obyvatelé poloprázdného města s hradbami po obvodu dlouhými 17,75 kilometrů (viz roky 272 a 270) a zdevastovaného ještě více po dobývání Bruttiy předešlého roku mnoho šancí neměli. Měštané zbohatli na dobytkářství a nebylo v zájmu Karthága hospodářskou sílu svého formálního spojence ničit. Hannó si nepřál, aby se Bruttiové dali do rabování města, kde zůstala aristokracie nadále prořímská, nikoli však "lid" vedený démagógem Aristomachem, viz rok předešlý.  Aristokraté se uchýlili na hrad, hellénský "lid" a Bruttiové je obléhalo. Aristomachos utekl před svým lidem rovněž na hrad, jehož dobytí bylo nad bruttijské síly.

Hannón se pokoušel zprostředkovat smír, který spočíval v přijetí bruttijských osadníků do hradeb města jako spoluobčany. Proti tomu byli zásadně všichni obléhaní kromě Aristomacha, který se vzápětí z hradu vypařil k Púnům (už o něm není slyšet). Krotónští aristokraté pak kapitulovali s tím, že přijímají nabídku Lokerských, aby se u nich usadili v opuštěné části města. Hannibal odsouhlasil státní smlouvy s Lokrami i Krotónem a krotónští aristokraté s rodinami byli přepraveni do Loker Epizefýrských po moři. Smluvní podmínky obou paktů neznáme. 

V době událostí u Kýmy/Cumae porazil Ti. Sempronius Longus u Grumenta v Lúkánii oddíly Hannónovy (jiný od výše jmenovaných). Dva tisíce Púnů padlo, Římanů 280 a Hannó ustoupil do spojeneckého Bruttia. Na území Hirpinů dobyl praetor M. Valerius Laevinus města (či spíše pevnosti) neznámé polohy Vercellium, Vescellium a Sicilinum; nelze vyloučit, že šlo o jedno a totéž místo. Praetor zrádce, kteří prosazovali spojenectví s Púny, popravil a pět tisíc zajatců prodal, lokality dal vojákům v plen a pak se s mužstvem vrátil do Lucerie, kde měl ležení. Na zimu odešel pak do Brundisia, aby se svými muži chránil pobřeží před Filippem. 

M. Claudius Marcellus, který pro hřmění u voleb nesměl přímo nastoupit konsulský úřad, držel své oddíly v Nole. Plenil odtud hirpínské území a další Samnium. Na ochranu před ním si povolali Samnité Hannibala a na jeho rozkaz z Bruttia dorazil k Nole Bomilkar s Hannónem i se slony. Bitvu pod hradbami města přerušil prudký déšť, který trval až do rána. Teprve dalšího dne se na rovině před Nolou bojovalo nerozhodně, Římané se stáhli do města: padlo pěti tisíc Púnů, šest set jich bylo jato, čtyři sloni zabiti a dva chyceni.

Dva dny po bitvě k Římanům přešel oddíl hispánské a numidské jízdy, 272 jezdců; byl to první případ přeběhnutí z Hannibalova italského expedičního sboru. Po válce byli Římany odměněni ve svých vlastech půdou. Propagandisticky to byl první Hannibalův neúspěch. Po nolských událostech poslal Hannibal Hannóna s jeho jednotkami zpět do Bruttia, sám s jádrem armády odtáhl do Apúlie a na zimu se usadil v okolí Arp. M. Claudius přezimoval v Nole, vojáky až na garnison pustil domů do Říma. 

Púnský agent Hannón vzbouřil Sardy, na pomoc přijel v době, kdy Římané jali makedonské a púnské vyslance, námořní výsadek vedený Hasdrubalem řečeným Holohlavým/Calvus (výprava se zpozdila, když ji bouře zahnala k Baleárám a tam museli Púnové plavidla opravovat). Propraetora A. Cornelia Mammulu vystřídal praetor Q. Mucius Scaevola, který však onemocněl prý z vody, takže se velení nemohl věnovat. Senát proto pověřil Q. Fulvia Flakka, aby se posilou 1500 vojáků a čtyř set jezdců přeplavil na Sardinii a za velitele všech jednotek na ostrově jmenoval T. Manlia; včetně ozbrojených námořníků disponoval 22 tisíci muži pěchoty a  dvěma sty jezdci.

Římané pod T. Manliem Torquatem, dvojnásobným konsulem a jednou censorem, který Sardinii již jednou pacifikoval (viz rok 235), slavili úspěchy. Nejprve přemohli na jihu ostrova oddíly Hostiovy, syna vůdce a nejbohatšího ze Sardů Hampsicory, když se unáhleně pustil s Římany do boje: tři tisíce Sardů padlo, osm set zajato, zbylí prchli do přístavu Cornus na západě ostrova. Pak se objevila zpožděná flotila Hasdrubalova, mužstvo se vylodilo a prázdné lodi odpluly směrem ke Karthágu, srov. o nich zde níže.

T. Manlius se před spojeneckým vojskem Púnů a Hampsicorových "Kožešinových" Sardů/Sardí pellítí vrátil k jihu. Sardy s Kartháginci porazil drtivě u Carale/nom. Caralis, dnešní Cagliari. Zahynulo dvanáct tisíc nepřátel Říma, tři tisíce jich bylo jato a mezi nimi velitel výsadku Hasdrubal s Hannónem, který spustil sardskou válk, a jistým Mágónem z rodu Barků, vzdáleným Hannibalovým příbuzným (jiný od bratra vojevůdcova). Vůdce Sardů Hostius padl v bitvě a jeho otec Hampsicora si vzal na útěku následující noci po bitvě život.

Poté se po několika dnech obléhání vzdalo město Cornus a poddala se většina sardských obcí, dosud spojenci púnští. T. Manlius uložil všem pokuty a povinné odvody, provincie opět Římany pacifikována.

Při nedostatku peněz a potravin v Lilybaiu a na Sardinii žádali začátkem roku velitelé oblastí T. Otacilius Crassus a propraetor A. Cornelius Mammula v Římě o podporu. Odpověď senátu byla obratem stručná: "Není odkud co poslat/non esse unde mitteretur." Opět vypomohl Hierón a poslal do Lilybaia stříbro na žold pro římské vojáky a námořníky a s ním obilí na půl roku. Pro válku makedonskou poslal král do Tarentu dvě stě tisíc medimnů pšenice a sto tisíc ječmene a podle všeho též nějaké peníze. Byl to zřejmě jeho poslední státnický čin, viz zde výše.

T. Otacilius v době sardské války vyplul z Lilybaia plenit africké pobřeží; kde a s jakým výsledkem, nevíme. Cestou zpět na Sicílii narazil na flotilu, která nedávno dopravila Hasdrubala s výsadkem na Sardinii, srov. zde výše, a po krátkém boji z ní sedm plavidel zajal.   

Na hispánské frontě Cn. a P. Corneliové Scipioni, kteří loni na podzim na Hibéru porazili Hasdrubala, vrchního velitele Kartháginců v Hispánii, když se pokoušel proniknout za Hannibalem do Itálie, válčili úspěšně i na hispánském jihu. Když Hasdrubal s oddíly Mágónovými a Hannibalovými, syna Bomilkarova, dolehli na prořímské město Iliturgis, podařilo se Římanům dostat i se zásobami za hradby obléhaných.

Před městem údajně leželo na šedesát tisíc Púnů se svými spojenci, Římanů bylo jen šestnáct tisíc. Ve výpadu proti Hasdrubalově ležení prý padlo více mužů z púnského vojska než bylo římského, k tomu byli tři tisíce z nich Římany zajati, též sedm slonů a zabito pět zvířat. Římané se zmocnili též všech tří ležení. Iliturgis později ale změnilo strany, srov. rok 206.

Po fiasku u Iliturgi na horním Baetu (nom.: Baetis) se Púnové pokusili dobýt Intibili, město jižně od ústí Hibéru. Znovu v polní bitvě pohořeli, když Římané pobili z jejich vojska třináct tisíc mužů, dva tisíce jich zajali, k tomu devět slonů. Na konci tohoroční válečné sezony se ke spojenectví s Římem hlásila většina hispánských obcí.    

V Římě byl přijat zákon o boji proti marnotratnosti žen: zlata na sobě směly mít jen polovinu unce nebo-li 13,6 gramů, dostaly zákaz pestrobarevných oděvů a projížděk v bigách, dvouspřeží. Navrhovatelem zákona byl C. Oppius, tribun lidu, proto se zákon nazývá Oppiův/lex Oppia. Zákon byl zřejmě přijímán jen s ohledem na válku a platil do roku 195 (srov. tam). • Už z roku 220 z censury C. Flaminia a L. Aemilia Pappa pocházel zákon nařizující barvířům uchovávat přirozenou barvu látek používáním křídy, podle asi tribuna lidu M. Metilia (celé jméno neznáme, snad z rodu Spuriů) zvaný lex Metilia de fullonibus, zřejmě první opatření proti luxusu.

V době finanční nouze zbavovat ženy šperků nebyl nápad římský. V Efesu v době nám neznámé vydali za krise zákaz nošení zlatých šperků a ženy musely veškeré své zlaté předměty odevzdat státní správě - jako půjčku. Kdo daroval státu něco ze svého majetku, dostalo se jeho jméno na stélu před Artemísiem. Podobně jednal Dionýsios Syrákúský starší, který si na pomoc vzal Démétru, viz rok 399.

V Římě první zmínka o společnostech dodávající armádě proviant. Nápad, resp. inspirace z hellénských států, to byl městského praetora Q. Fulvia Flakka, aby se logistické zabezpečení pro flotilu a pozemní armádu v Hispánii pronajalo soukromníkům. Devatenáct Římanů stavu jezdeckého utvořilo tři firmy/societates na zásobování hispánské armády na dluh, stát garantoval zboží proti zničení v bouři nebo nepřítelem. Válečných dluhů se S. P. Q. R. zbavil roku 187, o prvních podvodech publikánů viz již rok 212.

Vlastním podnětem k angažování soukromníků do financování války byly žádosti bratrů Corneliů Scipionů, kterým koncem léta t. r. docházely v Hispánii finance a menáž, sami domorodci byli vyčerpáni nucenými odvody. Systém se osvědčil a vydržel po celý starý věk. Hellénský svět a nyní i římský miloval ve velkopodnikatelských kruzích/negotiatores zisk a prvotní označení pro evropský kapitalismus je řecké filokerdeia/láska k zisku, viz k tomu v indexu s. v. ceny (2). 

Koncem roku obsadil konsul Q. Fabius Maximus Puteoly a zanechal na jejich obranu šest tisíc mužů. V Říma pak zasáhl ve svůj prospěch do centuriátních voleb konsulů, když první z centurií již hlasovala pro T. Otacilia a M. Aemilia Regilla. Nelíbili se mu, shodil jejich schopnosti (M. Aemilius byl flamen, T. Otacilius s flotilou nezabránil zásobování Hannibala z domova, jak by chtěl válčit s Hannibalem?) a vnutil se, takže byl zvolen znovu, jeho stejnojmenný syn praetorem (se dvěma legiemni v Apúlii), Q. Fulvius Flaccus zůstal městským praetorem, na Sicílii se dvěma legiemi odešel praetor P. Cornelius Lentulus, T. Otacilius se vrátil k sicilské flotile, uzdravený Q. Mucius Scaevola na pacifikovanou Sardinii, cannský C. Terentius Varro a Ti. Sempronius Gracchus zůstali u svých legií.

5. února byl zasvěcen na Capitoliu chrám Concordie, 8. června T. Otaciliem tamtéž chrám Mentis, Bonae Mentis/Dobré mysli. Toho roku postihla Řím s okolím dvakrát těžká povodeň.

Za censory byli v březnu či dubnu t. r. zvoleni M. Atilius Regulus a P. Furius Philus. Počínali si rázně a zúčtovali se všemi, kteří neprokazovali v dobách nejvyšší nouze státu dostatek patriotismu. Když následujícího roku skončili s prací, zůstal po nich seznam dvou tisíc mladých Římanů, kteří v posledních čtyřech letech nebyli na vojně a všechny je vyloučili z tribuí a zařadili mezi aerarie. Byli posláni sloužit až do konce války na Sicílii ke zbytkům cannské armády, viz k tomu rok 216.

Zároveň censoři degradovali skupinu kolem L. Caecilia Metella, quaestora roku 216, který doporučoval v senátu po Cannách vystěhovat se z Itálie, a skončili také jako aerariové. Stejně tak muži, které Hannibal poslal do Říma vyjednávat po Cannách o zaplacení výkupného za zajatce, což senát odmítl, a poslal desetičlennou delegaci zpět. Někteří se k Púnům vrátit nechtěli, porušili přísahu a zůstali v Římě: teď se stali aerarii.

L. Caecilius Metellus si to nechtěl nechat líbit a jako tribun lidu na rok 213 (volen 10. prosince 214) první, co udělal, předvolal oba censory před lidový soud. Devíti ostatním tribunům se to však nelíbilo a censoři se před soudem nemuseli ze svého rozhodnutí zodpovídat, dokud nedokončili census: P. Furius však dříve zemřel a M. Atilius abdikoval, takže lustrum nebylo dotaženo do konce a L. Metellus byl vyloučen ze senátu až o lustrování roku 209, viz o tom roku 210.