Historické obrazy z moderního věku

Svět Arabů a islámu

Jak povstal současný Přední východ • Beduínské války o Arábii • Vyhnání Turků a anglofrancouzské dědictví • Irácké experimenty • Tři desetiletí americké studené války s šíitským Íránem • Tažení za ropou

Ve zkrácené seriálové podobě vycházel text roku 2011 na webové stránce časopisu TÝDEN pod názvem Za velkou ropnou louží.

Úvodem

Koktejl bazarových vůní, barev a chutí připomíná arabský svět. Před čtrnácti staletími rozseli dobyvatelé na kopytech koní jazyk Muhammadův od Atlantiku po Eufrat a jeho víru ještě dál, do Persie, Indie, do Indonésie a na jižní ostrovy Filipín. 
Jako pestré tácky s kořením na stolech obchodníků vypadá mapa severní Afriky a Předního východu. Mezi stavitelskými poklady islámu leží bída chatrčí. Pohádkově bohatí lidé z naprosto neúrodných písků se prolínají s chudáky velmi úrodných krajů Ponilí a Meziříčí.

Ultrakonservativní monarchie s náboženskou policií a brutální segregací žen, bohaté však na ropu a zemní plyn střídají vládci liberálnější. Na arabských summitech se s nimi potkávají revolucionáři národně socialistických ilusí vybavení petrodolary a kříží cesty stejně vyčpělým republikánským bojovníkům za rovnoprávnost, ale chudým jako mešitní myši.

Všichni umí hovořit o dávné arabské velikosti a přeludu velké jednoty, nedokáží se však dohodnout na téměř ničem ze současnosti. Chtějí pomoci palestinským bratřím, ale s Židy už prohráli čtyři války. 
Topí se v miliardách, ale v celém arabském světě za půl století šíleného ropného boomu nevznikla žádná významnější vědecká ani technická instituce, žádný velký nápad. Pouze importovaný přepych.

Čáry v písku
Mosaiku zemí, které v předislámské době byly kolébkou západní civilisace, dnes skládají diktátorské režimy polních maršálů, partajních byrokratů, království s více než osmdesátiletými vladaři nebo z korunovaných technokratů střední generace. 
Žádný z arabských a muslimských států zdaleka nesplňuje kriteria západní parlamentní demokracie, region přesto budí zdání velké stability. 
Ruší soustavný neklid v Palestině, kde na arabský svět naráží úspěšný sionistický projekt nezávislého Izraele. Zdání neměnnosti hranic však zahnaly války iráckého diktátora Saddáma Husajna s Íránem o vymezení toku Šatt al-Arabu a o uznání nebo neuznání nezávislosti Kuvajtu. 
Podobně roku 2009 v důsledku americké finanční krise vyvanula iluse nevyčerpatelnosti arabských petromiliard.

Americká invase do Iráku převrátila zemi vzhůru nohama a stejným směrem obrátila americkou autoritu na Předním východě. Po třiceti letech málo zdárné studené války s režimem ajatolláhů v Íránu o hegemonii nad ropným regionem zpochybnili Američané za vlády George Bushe své schopnosti udržet nad vodou své spojence. 
Irácká válka posílila šíitskou větev islámu a znepokojila sunnitskou většinu v celém muslimském světě. Americké tažení za ropou do Mesopotamie nebyl dobrý kalkul. Stál Spojené státy přes dva biliony dolarů, životy asi milionu Iráčanů a rozbouřil region.

Nevděční šíité
Nyní rozděluje šíitská vláda v Bagdádu těžební licence. Jakoby se Spojené státy nezasloužili o šíitský režim: americké firmy zatím v podstatě přišly zkrátka (2011). Profitovaly naopak státní podniky z Ruska, Číny, Malajsie, Norska nebo Francie, kde president Chirac byl tolik proti intervenci v Iráku. 
Tažení za ropou, které však takto nikdy nebylo formulováno, bylo kryto hesly neokonservativní Bushovy vlády o šíření demokracie a likvidaci světu nebezpečného baasistického diktátora, v osmdesátých letech tichého ještě spojence Spojených států ve válce s ajatolláhy.

Nic z toho nenastalo. Namísto vlády sunnitských národních socialistů prostříleli američtí vojáci k moci nad Irákem zájmy šíitů z jižní části země. K demokracii má jejich republika věru hodně daleko. Nový režim, který se pohodlně těšil na smluvně daný odchod bojových jednotek Američanů ze země roku 2011, prodlužuje moc teheránských ajatolláhů do Libanonu a Sýrie, což také neslibuje zvýšení bezpečnosti v této části světa a určitě ne Izraele.

Beduínské kořeny

Na troskách osmanské říše devadesát let fungoval státní útvar, který byl mixem přímé anglické okupace, vměšování, diktátorských vlád a nadvlády náboženské menšiny nad většinou. Takový byl do roku 2003 Irák.

Konfliktní spojení tří tureckých vilájetů v současný irácký slepenec držely pohromadě monarchistické a republikánské diktatury. Sunnitského krále instalovali před devadesáti roky Britové, převážně sunnitské baasisty podporoval před třiceti roky Sovětský svaz i Spojené státy s celým západem a šíitům roku 2003 k moci pomohli Američané. 

Irák bez diktatury nemohl existovat. Stát věčných rivalů Kurdů a arabských sunnitů a šíitů se sice tváří jako monolitní republika, ale je faktickou federací s nevyjasněnými kompetencemi a otevřenými hranicemi nad jedněmi z nejbohatších ropných nalezišť planety v oblastech, které si nárokují Kurdové. Již za americké okupace 2003-2011 bojovaly všechny frakce o moc, občanská válka s teroristickým záškodnictvím pokračovala i v dalších letech za vlády šíity Núrího al-Málikího (jeho koalice prohlášena vítězem voleb na jaře 2014). 

Překreslování hranic
Šance na zánik iráckého státu v dnešní podobě jsou proto značné. Patří mezi rozsáhlé dědictví po osmanské říši. Po porážce Turecka roku 1918, které po staletí ovládalo větší část severní Afriky a celý Přední východ od Jemenu po hraniční hory s Persií (= Íránem), vytvořili Západoevropané několik státních útvarů, které nenavazovaly na žádný starší, na žádnou ze starověkých nebo islámských říší. 
    Tak vznikly zárodky dnešního členění Orientu, jehož části v dobách mezi oběma světovými válkami stály pod přímou kontrolou Británie a Francie: formálně byly země dlouho mandátní území Společnosti národů.

Tehdy poprvé vznikla jednotná Sýrie, od níž byl později odštípnut Libanon, od antických časů opět povstala Palestina, vzniklo Zajordání a Saúdové postupně dobyli celou svou dnešní Arábii. 
Z britských protektorátních emirátů v Perském zálivu vznikl konglomerát Spojených arabských emirátů, z maskatského sultanátu se stal ománský a Jemen vystřídal podob více. 
Ve věčných bojích beduínů o hegemonii nad Arábií vznikly dnešní hranice v písku, jejichž pevnost nepotvrzuje žádná tradice, ale mocenské okolnosti několika posledních desítek let.

Vlastní dějová linka vedoucí k dnešku Arabského poloostrova a tak řečeného úrodného půlměsíce není vůbec stará. Na rozdíl od slavné minulosti Arabů v předislámské éře, kdy byli polytheisty a podíleli se na dálkovém obchodu celého Východu. 
Z arabských předmonotheistických států v pozdějším Jemenu pocházelo a pochází kadidlo, určené bohům celého starověku. Z dnešní Sýrie mimo jiné pocházeli ve třetím století našeho letopočtu římští císaři arabského rodu, první Orientálci na „evropském“ trůnu.

Začátek moderní Arábie leží v historii jedné sekty a kmenových válek vedených sezónně podle toho, kolik bojové aktivity dovolí pouštní podnebí. Ukazuje také, jak úzce je arabský svět propojený. Minimálně do téže míry jako je evropský poskládaný do bruselského puzzle.

S válkou v krvi
Kmeny a jejich svazy žily v nepřátelství a jejich „mezinárodní“ vztahy řídila tradiční beduínská pravidla, z nichž se mimo jiné vyvinula šaríja. 
Bojovnost některých z kmenů byla vyhlášená, nikoli však pro jejich úspěšnost. Před první světovou válkou u Huvajtátů (též Huétátů/Huwajtát či Howejtátů) na území dnešního Jordánska a severu Saúdské Arábie, kam byli v 18. století vytlačeni wahhábity ze střední Arábie, podle svědectví theologa, orientalisty a cestovatele Aloise Musila (zemřel roku 1944) umíralo starobou na lůžku ve stanu jen pět mužů ze sta (sic!). Z řad Huwajtátů pochází hodně vojáků saúdské národní gardy a jordánské královské gardy. 

Historie plná loupeživých nájezdů, krádeží velbloudů a koní, únosů a odplat byla pro pachatele slavným činem, pro postižené zločin (N. B.: karta se po několika dnech mohla snadno otočit). Zásadu "krev za krev/dam bi dam" dovedla beduínská etika k obludnosti: kdo se nepodrobil rozhodnutí qádího, svolal na svůj rod krevní mstu až do pátého kolene (tzv. hamza, "pět"). Msta byla povinností a například cestovatel a orientalista Max svobodný pán z Oppenheimů dospěl k závěru (1893), že ze strachu před mstou vedli beduíni své děti k tomu, aby tajili svá jména a kmenovou příslušnost. Odtud prý pochází pověstná beduínská prolhanost...

Sváry kočujících beduínů o pastviny, vodu, o lukrativní právo ochrany nad vesničany a sedláky, to je stará vnitřní Arábie. 
Z ní povstala dnešní Saúdská Arábie. Kmenové a rodové vztahy zůstaly směrodatnými momenty celého arabského světa dodnes. Bez nich nelze chápat, natož dělat v arabském světě politiku. Ve spojení s náboženskou orientací a sektářstvím vzniká obraz společnosti, v níž je prakticky nemožné naplnit pravidla volené zastupitelské demokracie.

Složitý systém Libanonské republiky s vymezenými počty a funkcemi pro představitele partají křesťanů, sunnitských muslimů a šíitských, druzských socialistů to nakrásně ilustruje.

Jedna sunnitská sekta

Čas od času v arabských oázách vystoupí nějaký náboženský reformátor s představou návratů k beduínské prostotě. Jeden z nich sice zemřel v zapomnění, ale jeho nástupci založili na troskách osmanské říše Saúdskou Arábii a proklínaní sektáři se stali strážci svatých míst všech muslimů.

Předek dnešního saúdského královského rodu byl úzce spjat s náboženským kazatelem Muhammadem, synem Sulajmánovým, který byl z rodu ibn Abdal-Wahhába z velkého kmene Banú Tamím (jedním z jeho dalších rodů je například as-Sání/al-Thani, který od roku 1825 vládne Katarem). 

Se svými přívrženci si říkal mahhidín, vyznavači jediného boha. Jeho nepřátelé, to jest ostatní sunnitští Arabové, sektě říkali wahhábovci, wahhábité (al-wahháb). 
Muhammad ibn Abdal-Wahháb (* 1703) vyzýval k návratu k původní víře v Alláha, brojil proti všem symbolům spojených s vírou, ničil kapličky vesničanů na význačných místech. Za to byl většinou muslimů pronásledován. 
Saúdové sami nazývají své učení salafismem (salafisté, „ti, co následují předky“).

Ropné peníze Alláhovy
Saúdové (rod se vlastně jmenuje Ál Su´úd, „rod Suúdů“, ale vžilo se Saúdů) zůstali ve svém pouštním království velezbožní dodnes. Jejich ministerstvo pro záležitosti islámu rozdá po světě ročně třicet milionů koránů (sic), zaměstnává na 120 tisíc lidí včetně 72 tisíc imámů, kteří mají doma na starosti duše a mravnost 29 milionů lidí. 
Se stejnou intensitou financují po světě nákladné stavby mešit a muslimské semináře a rozličná media. Od sedmdesátých let podporují se spřízněnými šejky ze Spojených emirátů či Kuvajtu svými petrodolary misionářskou činnost v západním světě. 

S jejich pomocí se islám během jediné generace stal náboženským kultem, kterým se křesťanský Západ velmi intensivně, byť bezradně zabývá a počty jeho vyznavačů v Evropě a Americe od posledních dvou desetiletí 20. věku raketově rostou. 

V zemích jako Francie, Německo, Británii tvoří muslimové už pět až osm procent obyvatelstva a na Balkáně v devadesátých letech vznikly tři převážně muslimské státy: nově Bosna, Kosovo, starší Albánie se debolševisovala.

K tomu Turecko ovládané od roku 2002 konservativní náboženskou stranou AKP Recepa Tayyipa Erdoğana a Abdullaha Güla důrazně buší na brány Bruselu, aby bylo vpuštěno do Unie. 
V době, kdy generace „68“ dala západnímu světu v květovaných košilích a na vlně rhythm´n´bluesu nová pravidla, byl svět okouzlen indickou musikou. Arabové se svým islámem byli známi pouze jako petrošejkové nebo jedna ze stran šestidenní a jomkippurové války (1967 a 1973).

Beduínská pravda
Hesla jako Dělej lásku ne válku uvolnila přirozené xenofobní postoje většiny Evropanů a etnické poměry starého kontinentu se přistěhovalectvím během jedné generace místy výrazně změnily (Británie, Francie, Holandsko). V Rusku kavkazským teroristům neřeknou jinak než vachabit (též bandité) a ruský islám nesmírně posílil s rozpadem sovětské říše (desetina ze 140 milionů obyvatel se hlásí k islámu; 2010). 
    Jednou ze sil podporujících šíření islámu v Evropě jsou wahhábité. „Kočovní i usedlí Arabové věří v jediného boha (al-Láh), neviditelného a osobního všudypřítomného. Beduíni, hlavně chovatelé velbloudů, nemají ani svatých míst, věcí, prostředníků mezi člověkem a bohem, ani přesně stanovených modliteb a málo se starají o předpisy islámu.“ 

Tak popisoval náboženské postoje obyvatel arabské pouště před první světovou válkou orientalista Alois Musil. 
    Usedlíci v oasách naopak mají svá posvátná místa, stromy, skály, prameny, ctili zemřelé jako své patrony, zkrátka neopustili zcela předislámský polytheismus. „Protože ale měli z kočovníků strach a dostávali od nich povolení cestovat mezi oasami, hledí si jejich názorů,“ vypichoval poměry před první světovou válkou v Arábii rakouskočeský orientalista, z kterého se později ve „velké válce“ stal rakouský protihráč britského agenta T. E. Lawrence. 
Zakladatel wahhábismu (al-wahhábiya) Muhammad ibn Abdal-Wahháb zemřel 14. července 1791 v zapomenutí a o jeho mužské potomstvo se nikdo nepostaral. Roku 1744 se Muhammad z rodiny Saúdů oženil s dcerou Muhammada-kazatele.

První saúdský stát
Imámem víry se tak stal as-Saúd. V době kazatelovy smrti byla Paříž a Evropa v revolučním rauši, respektive ve strachu z ní, Spojené státy prožívaly pátý rok svého dětství, v Praze se chystala korunovace Leopolda II. Habsburského českým králem. 
    Druhý z jmenovaných Muhammadů, Muhammad as-Saúd ibn Medžren (zemřel roku 1765) je zakladatelem saúdského státu. Roku 1747 byl prvním z beduínských náčelníků, který ve své rodové oase ad-Dir‘ija (Darija, Derijje) u Rijádu uznal wahhábismus za svou ideologii. Oddělil se od rodu Midžrinů (al-Migrin; Medžren), který měl kořeny v dávném středoarabském kmenovém svazu Banú Hanífa, a založil vlastní klan ibn Saúd.

Saúdové šířili svou moc oasu od oasy, ovládli i Medínu a Mekku. Pod Muhammadovým synem a nástupcem Abdal Azízem (vládl 1765-1803) se roku 1772 zmocnili rijádské oasy a celého kraje až po Perský záliv. 
Roku 1799 velký šaríf-turecký guvernér Hidžázu Ghálib Efendi povolil Abdal Azízovi wahhábitské učení a připustil, aby jeho věřící při pouti-hadždži vstoupili do obou svatých měst. 
Roku 1801 vykonal hadždž ibn Saúd osobně a do Mekky dorazil v čele velké karavany. Tím ale klid zbraní skončil.

Turci v arabské poušti

Osmané se tvrdě pustili do Saúdů a udolali jejich beduínskou říši. První saúdský stát zanikl, ale wahhábismus se v pouštích Arábie udržel.

Turci vyznávající sunnitský islám však dál vedli imáma rodu Saúdů a zakladatele saúdského státu Muhammada jako kacíře. Dobově ho s jeho synem Abdal Azízem označovali za šéfa „banditů“, což ovšem v očích osmanské byrokracie byl v podstatě každý beduín. Honěná za wahhábity neskončila. 

Abdal Azíz as-Saúd udeřil jinde, na druhé straně arabského světa: 20. dubna 1801 vyplenili wahhábité dokonale šíitskou Karbalu na jihu pozdějšího Iráku, jedno z jejich svatých měst.

Šía a sunna
Zde leží další ze zdrojů nenávisti obou velkých směrů islámu, která se po roce 2003 znovu projevila naplno v Iráku. Jihoiráčtí šíité byli pod ochranou tureckých úřadů bezpečnější před nájezdy beduínů z pouště. Postupem doby ale přestávali vzhlížet k Turkům a tíhli k Peršanům, svým souvěrcům a konkurentům tureckého sultána. 

Sami Iráčané ovšem byli ve věcech víry spíše umírnění. Sektářské masakry s sebou do Iráku přinášeli cizinci. První velký exces ve vztazích mezi oběma hlavními muslimskými sektami přinesla invase perských Safavidů (Safavíján; vládli 1501-1722) do Bagdádu roku 1508 pod zakladatelem dynastie Ismáílem I. Krvavým způsobem etablovali v Persii šíu za státní kult. 

Během vpádu masakrovali tehdy sunnity s křesťany. Roku 1623 to při novém vpádu zopakovali pod vládcem Abbásem I. Velkým. 
Převážně sunnitští baasisté, arabští národní socialisté, se sice hrůzně pomstili šíitům za to, že podporovali Spojené státy roku 1991 v kuvajtské válce („druhá válka v Zálivu“), rovněž však tvrdě zasahovali proti sunnitským kmenům ve středním a západním Iráku. 
Ani povstání z let 1920 a 1958 v sobě nic sektářského neměla – o nezávislý státeček v Basře po vzoru Kuvajtu se ve dvacátých letech pokoušeli obchodníci sunnitského, křesťanského, židovského vyznání a s nimi i několik šíitů, ale nenalezli podporu ani u Britů ani na šíitském venkově.

Saúdové v útoku
V dubnu 1803 obsadil Abdal Azíz as-Saúd Mekku. 6. listopadu 1803 byl druhý ze saúdských imámů zavražděn dýkou během modlitby v ad-Dar‘iji (Derijji) jistým šíitou mstícím se za útok na Karbalu a za zničení náhrobku šíitského megamučedníka, imáma Husajna. 
Na revanš chtěli Saúdové vyplenit Nadžaf, druhé ze svatých šíitských měst na jihu pozdějšího Iráku, ale přepad se plně nezdařil. 

Novým vládcem kmene a rozsáhlé beduínské říše se stal imám Saúd ibn Abdal Azíz a ovládal země od Ománu a Jemen po syrský Halab (Aleppo). Na vánoce roku 1804 vzali Saúdové Medínu a všude v duchu wahhábismu systematicky ničili náhrobky a svatá místa.

Za jeho vlády dosáhl první saúdský stát největšího rozmachu. Když se roku 1806, v roce, kdy Napoleon donutil Františka II. rozpustit Svatou říši římskou, Mekkánci vzbouřili proti wahhábitům, saúdovci město vyplenili a znectili obě svatá města: roztloukli kámen v Kaabě a zneuctili hrob proroka Muhammada v Medíně, neboť uctívání hrobů a posvátných objektů puristický wahhábismus zakazoval.
Nebezpečí pro Turky už bylo značné. Měli obavu, že jim Saúdové v Arábii přerostou přes hlavu.

Osmanský protiúder
Na podzim proti nim vytáhl egyptský váli-správce Mehmet Alí (Muhammad Alí). Jeho syn Túsún vyhnal koncem roku 1812 Saúda z Medíny a začátkem roku 1813 i z Mekky. Ve stejné době končila v Evropě sláva Napoleonova, proti němuž roku 1799 válčil v Egyptě Mehmet Alí jako poručík jezdectva. 
wahhábitský imám Saúd zemřel na prvního máje 1814 a jeho syn Abdalláh Turkům také neodolal. Od roku 1816 jim velel Ibráhím, další syn Mehmeta Alího, albánského „zakladatele moderního Egypta“. 9. září 1818 po několikaměsíčním obléhání dobyl a zbořil Dar‘iju a Abdalláha poslal do Istanbulu, kde byl 17. prosince téhož roku sťat. 
Jeho hlavu kázal sultán a chalífa sunnitského islámu Mahmud II. hodit do bosporských vod. 

Bylo to jedno z posledních velkých tureckých vítězství. Velká část saúdského klanu byla deportována do Káhiry, beduínská říše zanikla. 
Byl to konec prvního saúdského státu, jak celé období nazývají arabisté (1740-1818). 

Z Turka na Angličana

Osmanští Turci beduíny v centrální Arábii na uzdě neudrželi a Saúdové obnovili wahhábitský stát. V Arábii se k velké nelibosti slábnoucích sultánů objevili Angličané.

Všechny Saúdy však osmanští Turci roku 1818 ve vesmíru arabských pouští nedohonili. Vzdorovali prastrýc posledního z imámů zaniklé první saúdské říše Abdalláha Turkí ibn Abdalláh (tehdy měl 63 let a jeho otcem byl bratr imáma Abdal Azíze) a jeho syn Fajsal. Saúdové uspěli v interních sporech a bitkách o moc nad střední Arábií. 

Turkí uznal nadvládu Turků (v Arábii se slova „Turek“ používalo a používá též jako „Pěkný“), a ti mu za roční tribut dali pokoj v domácích rozbrojích. 
Roku 1820 byl uznán za imáma wahhábitů a s pomocí spřátelených beduínských kmenů se postavil egyptskotureckým vojákům. Roku 1824 se zmocnil rijádské oázy, která se pak stala namísto rozvalené Dar´íje centrem nového saúdského státu. 
Podle oficiální saúdské historiografie trval do roku 1891.

Prsy a velbloudi
Turkí sice ustál vzpouru uvnitř vlastní rodiny, ale na jaře roku 1834 byl zavražděn jistým příbuzným jménem Mušarí. Zavčas ovšem kmenové náčelníky zavázal přísahou v nástupnictví svého syna Fajsala ibn Turkí Ál Saúd. 
Jako episodu z války s Turky uvádí cestovatel Alois Musil (o něm později) příběh Arabky Álije, která po porážce od Ibráhímových Turků roku 1820, kdy muži už z boje utíkali, vlezla v čele ostatních žen na velbloudy, rozhalily šat na prsou a donutily prchající muže, aby se vrátili. Arabové slavně zvítězili, Álija padla. 
I takové příběhy se odehrávaly mezi mohamedánskými beduíny...
    Turci zřídili v Basře pevnost. Vládli kraji u bažinatého ústí obou mesopotamských toků sice již od roku 1668, ale po likvidaci beduínského nepřítele v roce 1818 se zviditelňoval další, mnohem silnější, evropský. 
Ten byl ovšem z turecké expanse také nervosní a nehodlal se arabské šance pustit. Britové uzavřeli řadu protektorátních smluv v Zálivu a roku 1839 se uchytili na jihu poloostrova v Adenu. Arábie od té doby až do poloviny dvacátého století zůstala pod neustálých britským tlakem. 

Egypt a Arábie
První britské zastoupení v Basře bylo ostatně již od roku 1639. V Bagdádu udržovali residenturu od roku francouzské revoluce. Před domem britského zástupce na Tigridu kotvil od roku 1820 bojový člun s britskou vlajkou, prý aby chránil šíitské poutníky z Britské Indie do jejich jihoiráckých svatých míst v Nadžafu a Karbaly. 
Od roku 1852 vyplácel Londýn jménem vládce v severoindickém knížectví Avadhu (Oudh; zhruba třetina dnešního spolkového státu Uttarpradéš) měsíčně deset tisíc liber strážcům svatyní v obou městech. Přepravní firma Lynch Bros. získala roku 1861 od turecké vlády právo na zřízení paroplavby z Basry do Bagdádu. 

Po samostatnosti toužící sultánův guvernér Egypta a Súdánu v letech 1805-1848 Mehmet Alí, rodilý Albánec a zakladatel dynastie, která vládla pod pyramidami do roku 1952, nebyl populární ani v Londýně natož v Istanbulu u sultána, Mahmudova syna Abdülmecida I. (vládl v letech 1839-1861). 
Mehmet Alí Paša (arab. Muhammad Alí Bášá), který jako poručík válčil roku 1799 proti Napoleonovým jednotkám v Egyptě, se postavil i sultánovi a ovládl na čas Sýrii. Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko se ale postavilo za sultána a Mehmet Alí musel roku 1840 ustoupit (byl to mimo jiné také rok, kdy se stal Nový Zéland britským územím). 

Mehmet Alí vyklidil posice v Arábii a Sýrii, musel zničit loďstvo a zůstal prostým válim-správce Egypta, nicméně dědičným. 
Na plnou nezávislost čekala arabská země na Nilu ještě dlouho. Británie měla vojáky v Egyptě od roku 1882 a po vyhlášení války Turecku roku 1914 jí vnutila protektorátní smlouvu. 
Britové v ní uznali Egypt za nezávislé království pod Fuadem I. z dynastie Mehmeta Alího roku 1922, ovšem při zachování anglických základen v zemi (vyklizeny až roku 1956; téhož roku zanikla společná angloegyptská správa Súdánu, která trvala od roku 1889).

Šammarové na scéně
Mehmet Alí však Fajsala ibn Turkí Ál Saúd za vládce nad beduíny Arábie neuznal a poslal proti němu svého pretendenta drženého v káhirském zajetí, Chálida ibn Saúda. Egyptští vojáci opět přemohli Araby. Po zradě svých beduínských spojenců se Fajsal roku 1838 vzdal a byl internován v Káhiře.
Mezikmenové války v Nadždu pokračovaly. Fajsal roku 1843 z Egypta uprchl a vládce z druhé větve Saúdů vyhnal. Měl oporu v Abdalláhovi ibn Rášidovi z Há´ilu (Hájelu) z velkého kmenového svazu Šammarů, jehož syn Talál se oženil s Fajsalovou dcerou a jako tributární vládce Saúdů kontroloval severní Arábii. 

V prosinci 1865 Fajsal, který rozšířil moc wahhábitů do Ománu, Bahrajnu i Kataru, téměř slepý zemřel. Jeho syn a nástupce Abdalláh ibn Fajsal měl život krušný. Jako první ze Saúdů se dostal do křížku s Brity a uznal jejich nadvládu nad Pirátským pobřežím, kde měli vlezlí Evropané s místními šejky řadu protektorátních smluv. 
Z Pirátského pobřeží se staly Smluvní šejcháty (Trucial sheikhdoms) a po ukončení protektorátních smluv od prosince 1971 Spojené arabské emiráty (o tom v seriálu později). 

V říši Šammarů a Rašídovy okovy

Saúdové se dostali pod nadvládu velkého kmenového svazu Šammarů, kteří sídlí na severu Arábie, ve středním Iráku i Sýrii. Nescházelo mnoho a dnešní Arábie by se jmenovala Šammarská.

Šammarský vládce Talál, který si vzal dceru saúdského amíra a wahhábitského imáma Fajsala, zemřel roku 1868. Rovněž šest jeho synů postupně zemřelo násilnou smrtí. Há´il (Hájel) bylo centrem hornaté oblasti Džabal Šammar, Šammarského pohoří, sídlo emirátu hájelského a jeho rášidovské dynastie (Ál Rašíd; jiné arab. jméno je: Rášid), která vládla Šammarům v letech 1836-1921.

    Wahhábitský imám Fajsal ibn Saúd, obnovitel saúdské beduínské říše, se usadil roku 1843 v oáze Rijád, která zůstala střediskem saúdské říše dodnes. Když po přepestré vládě, během níž byl dvakrát zbaven moci, roku 1865 zemřel, jeho synové se rozhádali a vzájemně se vyháněli z Rijádu. 
Abdalláha vypudil roku 1871 bratr Saúd (po německo-francouzské válce se právě ve Versailles narodila Německá říše). Jeho přímí potomci jsou dodnes pokládáni v saúdském královském rodu za nejvznešenější klan (Saúd al-kabír).

Rijád pod Rašídy
Po Saúdově smrti v lednu 1875 se Abdalláh s tureckou pomocí vrátil se svými dvěma dalšími bratry Muhammadem a Abdarrahmánem, ale bratrovražedný boj rozvrátil saúdskou moc. Saúdové pak neobstáli v boji s ibn Rášidem, emírem z Hájelu/Há'il. 
V bitvě roku 1884 přišli Saúdové o všechny državy. Saúdovi synové se v rodinné válce dokonce zmocnili Abdalláha s Abdarrahmánem. Šammarové ale prosadili jejich propuštění a oba byli internováni v Há´ilu; Rijád dostal rášidovského guvernéra. 

Abdalláhovi se podařilo zorganisovat povstání, to nikdy nebyl v prostředí chronické nedůvěřivosti mezi kmeny a náčelníky snadný cíl, a znovu se zmocnil roku 1887 rijádské oázy. O dva roky později byl oblehnut Šammary a abdikoval ve prospěch svého bratra Abdarrahmána, nejmladšího ze synů Fajsalových. 
Ale skutečným vládcem oázy se stal Muhammad ibn Rašíd z Hájelu, náčelník Šammarů. Stal se nejsilnějším z kmenových vládců Arábie. Nejstarší Abdarrahmánův syn Abdal Azíz se vrátil z Iráku a roku 1890 vyhnal rášidovskou posádku z Rijádu. 

Rok na to v lednu v bitvě u Mulajdy však porazil Muhammad ibn Rášid Saúdy na hlavu a zajal Abdarrahmána. Eskortoval ho do Rijádu, dal střežit, ale saúdovec utekl do Kuvajtu k Abdalláhovi ibn Sabbáhovi (rod zde vládl od roku 1756 a panuje dodnes jako jeden z nejbohatších na světě).

Z pána kmán
Muhammad ibn Rašíd udělal vládcem oázy pod svým protektorátem Abdarrahmánova staršího bratra Muhammada. Saúdové utekli z části do Iráku, z části do Bahrajnu pod křídla rodu Ál Chalífa (vládnou dodnes) a odtud do pevnosti Kuvajtu, kde jim poskytl útočiště Abdalláh as-Sabbáh, jeden z předků dnešních amírů. 
Saúdové se v Arábii stali vasaly, rašídovci pány; karty se obrátily. Na dvacet let.

Rok 1891 je zároveň podle oficiální saúdské historiografie posledním z dat druhého saúdského království, které trvalo od roku 1824.
Pro srovnání: v letech 1881-1885 vedli v Súdánu Britové první „západní“ válku s konservativně islámským hnutím, které vedl mahdí Muhammad Ahmad. Winston Churchill (1874-1965) popsal první novodobý boží stát muslimů jako nejhorší vojenský režim dějin. Vzpomínky na mahdího jsou však dodnes v Súdánu živé a myšlenky populární. 

V devadesátých letech zde ostatně podnikal a živil své džihádistické sny Usáma bin Ládin: na čas byl dokonce největším zahraničním investorem v Súdánu. 
O několik později, na podzim roku 1897, se Churchill zúčastnil vojenské výpravy Britů proti Paštunům a dobývání Málákandu ve údolí Svátu. Jejich válka proti invasorům byla druhou islámskou bitvou o samostatnost, u níž významný představitel britské politiky byl: během svého života zažil vrchol moci impéria i jeho pád, a to nejen v islámském světě.

Pirátská mezihra u Zálivu

Nástup Britů do budoucí arabské ropné pokladnice planety nastal v oblastech kolem Perského zálivu. Nebylo to však v honičce za naftou, ale ve válce s piráty.

Muhammad ibn Rašíd, šammarský amír, vedl od roku 1869 (v Německu socialisté právě ustavily předchůdkyni sociálně demokratické strany) do roku 1895 válku se Muhammadem as-Sabbáhem, vládcem na Kuvajtu. Jeho bratr a předchůdce Abdalláh (II.) poskytl totiž vypuzeným Saúdům asyl a to bylo pro šammarskou říši nebezpečné. 

Muhammad z rodu Sabbáhů byl však napřesrok zavražděn ve svém paláci nevlastním bratrem Mubárakem, který pak roku 1899 podepsal s Brity protektorátní smlouvu a odtrhl se od osmanské říše. 

Je proto pokládán za zakladatele moderního Kuvajtu, za což mu oficiální historiografie dává přívlastek Veliký a zdůrazňuje, že pro bratrovraždu není dosti dokladů. 
Od tohoto data se rovněž počítají mnohem pozdější nároky Iráčanů na kuvajtské území a odvozují je od toho, že oblast před britským protektorátem nominálně spadala pod tureckou správu, konkrétně do vilájetu baserského.

Šammarské pletichy
Naproti tomu šammarský Muhammad, jeden z bratrů Találových, se před podobným nebezpečím pojistil hned jak se dostal k moci: dal povraždit velkou část příbuzenstva i se služebnictvem. Přes neustálé rozbroje vládl dlouho a úspěšně. Na severu obsadil celý kraj kolem v římském starověku slavném Tadmóru/Palmýry, vládl oasám Tajmá a pohoří Chajbar v Hidžázu. Šammarové vedle svých příbuzných v nitru Arábie ovládali  před první světovou válkou kmeny kočující v Džazíře/"Ostrově", ve stepi severně od Baghdádu po dnešní turecké hranice. 

Pomsta šammarských příbuzných ho ale dostihla. Roku 1897 byl otráven a nástupcem v domě Rašídů se stal strýcem Muhammadem adoptovaný Abdal Azíz, jeden ze synů roku 1869 zavražděného amíra Mitaba (Meteba), Találova mladšího bratra, jehož smrt Muhammad mstil. 

Turci Abdal Azízovi od roku 1900 vypláceli měsíčně 230 tureckých liber a občas od nich dostával zbraně a munici. Byl také chráněncem Hášimovců z Mekky, šarífů svatých míst. O těch brzy uslyšíme jako o hráčích nejvyšší hry o Arábii a jejich dynastie dodnes vládnou v Jordánsku.

Vlezlí Angličané
Do hry o střední Arábii se vložili Britové, kteří roku 1899 uždíbli Turkům kuvajtskou pevnost s okolím, když jim amír Mubárak podepsal protektorátní smlouvu. Byl z arabského břehu Zálivu poslední. 
Už roku 1820 podepsal dohodu o ochraně s britskou Východoindickou společností rod Ál Chalífa vládnoucí Bahrajnu od roku 1753 (roku 1867 bylo změněno na protektorátní smlouvu se Spojeným království, která trvala do roku 1971). 

Soupeřící rod Ál Sání (Thani), větev silných Banú Tamím, která vládla Kataru od roku 1825, spadl pro britský protektorát roku 1878 a zůstal pod ochranou Jejího veličenstva rovněž do roku 1971. Role wahhábismu je v Kataru dodnes závažná. 
Téhož roku přestala platit protektorátní smlouva Britů s řadou šajchů vládnoucích územím, kterému se od té doby říká Spojené arabské emiráty. 
Kdysi zde Brity pálila rozsáhlá piraterie, takže dali pobřeží jméno Pirátské (Pirate Coast). Jinak se však obyvatelé zde živili rybolovem a sběrem perel, což místním Arabům vydrželo v podstatě do šedesátých let minulého století. 

Dnes je ve všech arabských zemích 672 miliardy barelů potvrzených zásob ropy, což je podle vládní zprávy Spojených emirátů z roku 2009 na 58 procent všech světových (o to, kde leží největší potvrzené zásoby, se mohou podle jiných údajů přít Libye, Írán a Venezuela). 
Z tohoto množství připadá na Emiráty 15 procent, na Saúdskou Arábii 39 procent (nejvíce), na Irák 17, Kuvajt patnáct procent, na Libyi asi sedm. 
Piraterie se ve vodách Zálivu už dávno nevyplácí. Postava nejslavnějšího z arabských pirátů Perského zálivu Rahmá ibn Džábira al-Džálahimá/Rahmah ibn Jabir al-Jalahimah je dnes folklorním hrdinou. Byl asi prvním v branži, který nosil přes vystřelené oko pásku. Pocházel z klanu Ál Džálahmá na dn. kuvajtském pobřeží a dlouho měl základnu v dnešním Kataru. Válčil většinu života s rodem Chalífa, dn. královským rodem bahrajnským, dlouho byl spojencem Saúdů a vybudoval pevnost ad-Dammámů základnu měl též v Búšehru. S Angličany měl dohodu o neútočení, kterou obě strany dodržovaly. Rod Chalífů/Ál Chalífa byl jeho osudem. V námořní bitvě před Bahrajnem roku 1826 než aby padl se svým osmiletým synem do zajetí, zapálil Rahmá sudy s prachem na své lodi.    

Ománské impérium

Roku 1820 s místními vládci Britové uzavřeli dohodu o nevylupování lodí a roku 1853 smlouvu o věčném míru. Zemi se pak začalo říkat Smluvní šejcháty (Trucial Sheikhdoms) nebo též Smluvní Omán a všem jeho částem se roku 1892 dostalo protektorátní ochrany.
Nezaměňujme Smluvní Omán s tradičním státním útvarem na východu Arabského poloostrova. Sultanát Maskat a Omán (arab. Umán) byl silným obchodním střediskem v Indickém oceánu a vytrvalým protihráčem Portugalců, později Britů. 

V novodobých dějinách byl dlouho nejmocnějším arabským státem na poloostrově a teprve ropná ekonomika umocnila jeho západní sousedy. Pod jeho kontrolu spadala rozsáhlá území východní Afriky od Somálska po Mosambik, Zanzibar a balúčské pobřeží v dnešním Pákistánu.

Roku 1861 se sultanát rozdělil na arabskou a zanzibarskou část. Maskatský sultán z rodu Saídů (dynastie vládne od roku 1741) měl od roku 1908 s Brity smlouvu o přátelství; roku 1951 uznali jeho plnou suverenitu. Od roku 1959 se sultanát jmenuje pouze po Ománu, který byl předtím sídlem imáma. 
Teprve současný sultán Kábús (Qaboos) ibn Saíd (od roku 1970, kdy sesadil svého otce) udělal z Ománu opět respektovaný stát. 

(pokr.)