162-170

***********************************************************
162. 
Ol. 235,2

473 SE
409 AE
Pompeius Alexandros z Acharn | Ailios Gelos 
a. u. c. 915
Q. Iunius Rusticus II a L. Titius Plautius Aquilinus

coss. suff.: Ti. Claudius Paullinus a Ti. Claudius Pompeianus I

M. Insteius Bithynicus a neznámý

***********************************************************

Vypukla parthská válka o Armenii trvající do roku 166. Vologaisés IV., viz rok 147, se změnou vlády v Římě vpadl už předešlého roku do Armenie proti kappadockému legátovi keltského rodu M. Sedatiovi Severianovi, srov. zde níže, který ležel s legií posádkou v Elegeji/kdesi v okolí dn. Erzurumu. Severianus dal na věštbu Alexandra z Abónúteicha, viz zde níže, slibující vítězství a s důvěrou vytáhl do pole. Parthové pod velením odjinud neznámého Othryada (srov. jméno s oním slavným Sparťanem z roku 544-; náhodná souvislost, spíše bylo Parthovo jméno zkomoleno) Římany tehdy zmasakrovali, že nepřežil nikdo, ani Severianus

Prchnout před nimi musel i syrský legát L. (nebo: Aelius) Attidius Cornelianus, který byl ve funkci již roku 157, předtím asi správcoval v provincii Arabia. Parthové pronikli Syrií až dolů k Palaistíně a zdálo se, že Římané přicházejí o svůj Východ. Na Attidiovo místo poslal princeps M. Annia Libona, vzdáleného svého příbuzného.

Vologaisés vyhnal z armenského trůnu Soaima Emesského kralujícího po Vologaisovi I., synovi Sanatrukově, od c. 136 (jako římský občan se jmenoval C. Iulius Sohaemus a byl senátorského ranku). Jak se dostal k moci, resp. jak se stal římským protektorátním dynastou, nevíme. Na místo arabského velmože z rodu Sampsigeramova (měl však v rodině předky též arsakovské i armenské) Vologaisés IV. Parthský dosadil svého pretendenta, jistého Pakora/Bakur, zřejmě identického s Arsakovcem Auréliem Pakorem, římským občanem, žijícím dlouho v Římě a pravděpodobně jednoho z rukojmí dávné diplomacie; souvislosti výběru neznáme. Pakoros vládl ve válečné době pouze rok, viz tam.

M. Aurelius poslal na Východ L. Vera (32), který se poklidně s přestávkami na lovy v Apulii plavil výletně před Korinthem, Athénami, kde se dal zasvětit do eleusínských mysterií, a všemi význačnějšími městy podél anatolského pobřeží, kde se stavěl, než nejdříve koncem roku rozbil velitelský stan v syrské metropoli Antiocheji. Vojenskými operacemi Verus, který žádné velitelské zkušenosti neměl, pověřil vedle M. Statia Priska Licinia Italika, cos. ord. 159, a P. Martia Vera (žádná přízeň) ctižádostivého C. Avidia Cassia, svého vrstevníka a favorita (narozen tedy asi roku 130). Cassiův otec C. Avidius Heliodorus tvrdil, že v jeho žilách koluje seleukovská krev. 

Sám Verus miloval radovánky a život v luxusu, obklopil se v Antiocheji ženami a chlapci všeho druhu, herci a hudebníky, pořádal gladiátorská představení a prim ve společnosti hrála jeho přítelkyně Panthea/Pantheia ze Smyrny oslňující krásou, hudební produkcí a milou povahou; jí k vůli si prý oholil dlouhý vous, jímž se dlouho chlubil, srov. rok předešlý. Mezi jeho nejbližší společníky patřil též jistý Pergamos, o jehož roli však nevíme nic stejně jako o osudu Pantheie po příjezdu Lucilly. ● Enkómion formou dialogu o kráse ve výtvarném umění sepsal na Pantheu Lúkiános (sám si říkal ve svých textech Lykínos, srov. o něm zde níže), který ji v Antiocheji spatřil a nesmírně ji vychválil.  

V Antiocheji napodoboval manýry Gaia a Nerona a trávil anonymně noci po hospodách a bordellech; vracíval se do paláce potlučen, ale není známo, že by se mstil jako kdysi Nero, viz rok 56. Aby jeho společenský apetit trochu mírnil, poslal za ním M. Aurelius Lucillu (Annia Aurelia Galeria Lucilla), svou dceru a Verovu snoubenku, v doprovodu matky Faustiny. Také se říkalo, že na Vera donášel M. Annius Libo, legát syrský, viz zde výše, který brzy záhadně zemřel, prý otráven. Jeho nástupcem byl jmenován zkušený Cn. Iulius Verus, srov. roky 155 a 160. 

Snoubenec si pro o polovinu mladší Lucillu (14 n. 15) dojel do Efesu, kde se vzali (hlavně že nedorazil osobně tatík, byla asi jeho hlavní starost...). Že by konání Verovo hodnotil M. Aurelius jinak než jako politickou potíž, dosvědčuje jeho zásada, kterou si poznamenal ve svých stoických poznámkách (možná v této souvislosti?): "To allú hamartéma ekei dei katalipein," tedy "chybu druhého třeba nechat ležet na svém místě".

Když se nezdržoval v Antiocheji, žil Verus přes zimu s dvorem v Láodikeji a v létě Dafně a za celou válku si udělal jediný výlet k břehům Eufrátu. Antiošští jím opovrhovali. Dokázal večeřet s přáteli za šest milionů séstertiů. Svůj životní styl z Orientu přitáhl do Říma a jeho marnotratnost hořce trápila staršího spoluvládce, filosofujícího Marka. 

Jako frenetický fanoušek zelených zbožňoval Verus jejich koňského šampiona Volucra. Pořídil si jeho zlatou sošku a měl ji neustále při sobě. Osobně ho chodil krmit hrozny a ořechy a koně za ním vodili do paláce v purpurovém přehozu. Když pošel, postavil mu L. Verus na Vaticanu pomník. Srov. Volucrův příběh s Gaiovou posedlostí Incitatem ze stejné stáje, rok 38.

Chattové s dalšími Germány vpadli do Horní Germánie a Raetie. Velitelem legií proti nim byl C. Aufidius Victorinus, M. Aureliem jmenovaný legatus Aug. pro praetore pro Horní Germánii, spolužák lekcí u Cornelia Frontona a přítel principův. Aufidius Victorinus řídil provincie po celé říši a zemřel někdy v prvních letech Commodovy vlády, zprvu ve velké váženosti (cos. 183, kde též uvedeno celé jeho jméno). 

V Římě rozvodněný Tiber opět způsobil velké škody a z nich povstal mezi lidem hlad mírněný velkými císařskými dary potravin.


V Británii nastoupil nový správce S. Calpurnius Agricola (do roku 166?). Jeho tažení do Caledonie/Skotska nebyla úspěšná, vyklidil proto se souhlasem M. Aurelia hranici na Antoninském valu a začal důkladně renovovat Hadriánův, srov. roky 139 a 160. Z ostrova odešel Agricola správcovat Dákii, kde jeho stopa mizí. 

V západní Anatolii vzkvétal kult hadího boha s lidskou hlavou Glykóna. Vymyslel ho šikovný manipulátor, mystik a cestující léčitel Alexandros z Abónúteichu v Paflagonii spolu se skladatelem komédií Kokkónem z Býzantia, který však zemřel před rozjezdem výdělečného projektu - na uštknutí hadem. V rodném městě využil Alexandros zaběhnuté věštírny Asklépiovy a svými výroky získal jméno. Hlásal, že se čeká na příchod Apollónova syna a ten prý nastal, když v základech chrámu objevil vejce s hádětem. Z něho byl Glykón vydávající od c. 160 ve verších věštby, kus za drachmu a dva oboly. Kult se rozšířil po celé Anatolii a Thrákii a po vojenských leženích, asijská města razila jeho symboly. 

Alexandros, zjevně nejslavnější ze všech Paflagonů (Attalovci sice z Paflagonie pocházeli, ale Paflagony byli jen po prabábě), dosáhl jistého vlivu též v kruzích senátorských a svou vlast se mu podařilo přejmenovat na Iónopolis/dn. İnebolu v TR; zachována její ražba za L. Vera s obrazem Glykónovým. Alexandrovu dceru, údajně s bohyní Selénou, si vzal správce provincie Asie P. Mummius Sisenna Rutilianus, a mezi vyznavače patřil též padlý legát M. Sedatius Severianus, srov. zde výše. Alexandros zemřel c. 175, ale Glykónův kult, který za své úhlavní nepřátele proklamoval epikúriky, jmenovitě jistého Lepida, a křesťany (sic), se šířil dál. Vrcholu dosáhl za Severovců a konec mu pravděpodobně přinesla až vláda křesťanství.

Za Antoninů stále ještě kvetly věštírny a mohutněl okultismus, jak ukazuje Alexandrův příklad; srov. za republiky neopýthagoreismus roku 98-. Trend od polytheismu k henotheismu Glykónův příklad rovněž potvrzuje. K tomu přistupovalo stoické a platónské vyznání římských a provinčních elit přesvědčených o tom, že hybatelem vesmíru je jeden nejvyšší zdroj prorůstající přírodou, jak dlouho šířili kynici se stoiky. 

Své učinil synkretismos hellénského a římského polytheismu s kulty orientálními, třebaže na exklusivitu si z nich nedělal nárok žádný (kromě júdaismu a z něho vyšedšího křesťanství). Ve třetím století nastala všeobecná nechuť ke krvavým obětem a s nimi spojenými slavnostními hostinami, což narušovalo zaběhlý kalendář svátků, na nichž stál hellénský a římský rok ve městech a hlavně na venkově, a veškerý kulturní život s literaturou, divadlem a výtvarným uměním. 

Vzhledem k tomu, že antický polytheimus neznal mašinerii dogmatické a despotické církevní organisace, ale jako přírodní náboženství stavěl na tradicích, úpadek starých časů se jevil bez osvěžujícího impulsu jako nevyhnutelný. Tradičním kultům se literáti vysmívali, svět olympských a dalších bohů ztratil svou familiárností autoritu. Lidé se nyní ještě více báli zlých démonů, věnovali pozornost bizarním praktikám z Východu.

Zarážející z moderního pohledu je nízká intelektuální úroveň Itálie a vlastně i Západu v imperiální éře, rychlý úpadek helléno-románské kultury od c. 250, takže kulturně by čtvrté století n. l. už mohlo patřit do středověku (Boak, 1921, který rychlost zhroucení přirovnal ke konci bronzové egejské kultury na konci druhého tisíciletí).

Současníkem Alexandrovým byl Peregrínos zvaný Próteus pocházející z Mýsie. Byl potulným kynikem a během své filosoficko-sofistické kariery, kterou vylíčil (stejně jako život Alexandrův) satirik Lúkiános ze Samosat v biografii O konci Peregrínově/Peri tés Peregrínú teleutés, byl na chvíli i křesťanem, kteří "se klanějí tomu ukřižovanému sofistovi," Ježíše nejmenuje, "a žijí podle jeho zákonů/ton de aneskolopismenon ekeinon sofistén auton proskynésin kai ekeinús nomús biósin". Viz o Peregrínovi a jeho výstřední sebevraždě na hrách v Olympii roku 165 v indexu s. v. hry a Peregrínos.

 

***********************************************************
163. 
Ol. 235,3

474 SE
410 AE
Filisteidés  z Peiraiea
a. u. c. 916
M. Pontius Laelianus a A. Iunius Pastor L. Caesennius Sospes

***********************************************************

V Orientu C. Avidius Cassius s legiemi vyhnal v protiofensivě Parthy z Armenie a obrátil se proti Mesopotamii. M. Statius Priscus, legát kappadocký, viz rok předešlý, dobyl a zničil Artaxaty a založil severněji Kainopoli jako nové sídelní město Armenie, kde zanechal římskou posádku (snad dn. Vagharšapat u Jerevanu v ARM, od roku 1945 do plné armenské nezávislosti nazývané Ečmiadzin). Statius Priscus pravděpodobně zemřel před ukončením parthské války. Jeho nástupcem ve správcovství Kappadokie se roku 166 stal P. Martius Verus (do 175, viz).

Pověřen armenskou operací za restituci Soaima/C. Iulius Sohaemus a vlastnímu tažení úspěšně velel legát Thúkýdidés (celé jméno neznáme). Po zhruba roce vlády Římané vyhnali Vologaisova člověka Pakora a s římskou intervencí se vrátil na armenský trůn Soaimos. Jeho druhá armenská vláda trvala do c. 178: jak dlouho a zda od tohoto nebo nějakého dřívějšího data vládl Soaimos, známo není. Roku 164 razili Římané mince s L. Verem a nápisem "rex Armeniis datus/král daný Armenům" a oba principové si přidali ke jménům přízvisko Armeniacus. Spekuluje se též, že Soaimos vládl v letech 144-161 a 163-186 a že jeho synem mohl být Iulius Alexander z Emesy, viz jeho osud roku 185.

Z Orrhoény se odebral na římské území, možná v důsledku válečného tažení C. Avidia Cassia, král Ma'nú VIII. (vládl od roku 139). Panovníkem nad Edessou byl po dva roky jistý arabský šejk Wá'il bar Sachrú, řec. Uaelos; o jeho původu a skutcích nevíme zhola nic. Římané tehdy Edessu a řadu pevností v oblasti obléhali a obyvatelé pozabíjeli parthskou městskou posádku.

Roku 165 ho vystřídal, důvody neznáme, ale asi souvisejí s revolucí v hradbách, na další dva roky Agbar VIII., syn Ma'núa VIII. (?). Není zmiňován v Pseudo-Dionýsiově kronice a jeho existenci připouští pouze numismatický důkaz, že za L. Vera razil v Edesse jistý Abgaros mince.

Teprve roku 167, to již Orrhoéna smluvně spadala opět pod římskou sféru vlivu, se odkudsi z římského území vrátil Ma'nú VIII. bar Ma'nú VII. bar Ízat, nyní ozdoben přívlastkem Filorhómaios, a vládl do své smrti roku 179 (na mincích: "Ma'nú malká/král Ma'nú", Mannos Filorhómaios). Kam a proč zmizel jeho syn nebo strýc (?), nevíme.

Někdy z doby spoluvlády M. Aurelia s L. Verem pochází helléno-aramajský/nabatský dedikační nápis v chrámu obou augustů v lokalitě ar-Rawwáfa/Ruwwáfa na severu Hidžázu u Madá'in Sálih, staré Hegry, věnovaný císařům "národem/ethnos" Thamúdů, Thamydénoi/Thamúdénoi, Arabů žijících v oblasti. Sloužili v římské armádě, území dnes zvané Hismá leželo v hranicích provincie Arabia (dnes na sz. Saúdské Arábie a jihu Jordánska).

Uvedená fragmentární dedikace začíná slovy: "Za věčnou vládu nejbožtějších panovníků světa největších augustů a vítězů nad Armeny M. Aurélia Antónína a L. Aurélia Vera/hyper aióniú diamonés kratéseós tón theiotatón kosmokratorón sebastón megistón armeniakón Markú...".  Chrám vybudovali předáci Thamúdů za pomoci správce provincie Arabie Q. Antistia Adventa, cos. suff. 167, zasvěcen byl před podzimem 166 legátem Aug. pro praetore L. Claudiem Modestem.

Ze stejné lokality pochází fragment nabatského dedikačního nápisu na svatyni, kterou vybudoval Ša'dat, kněz boha Iláha/'lh, z kmene Rabatu za zdar [xxx] místodržitele [xxx]. O Hegře viz v indexu s. v. a pod Arabové (1). 

Válčícím principům M. Aureliovi a L. Verovi věnoval někdy v této době právnicky vzdělaný rhétór Polyainos, rodem Makedon, ale rozený v Bíthýnii a žijící v Římě, zachovaný spis o válečných lstech Stratégémata/Taktika o třech knihách. Kromě jiných zmínek bylo citováno z prací věnovaných makedonskému sdružení a jeho sněmu/Hyper tú koinú tón Makedonón, Hyper tú synedriú. Údaje o autorovi se nedochovaly žádné, stejně jako o jeho knize věnované Thébám.  


***********************************************************
164. 
Ol. 235,4

475 SE
411 AE
Pompeius Daidúchos | neznámý
a. u. c. 917
M. Pompeius Macrinus a P. Iuventius Celsus

coss. suff.: Ti. Haterius Saturninus a Q. Caecilius Avitus

***********************************************************

Vologaisovi Parthové Římany poraženi na hlavu a C. Avidius Cassius, který měl vojenské pravomoci nad celým Východem, zničil během mesopotamského tažení Dúru/Európos, Seleukeiu na Tigridu se čtyřmi sty tisíci obyvateli i s nedalekým Ktésifóntem, zimním sídlem parthských panovníků, které srovnal se zemí. Za zničení mesopotamské metropole hellénismu nemůže L. Verus, ale pravděpodobně Avidius Cassius. 

Seleučané přijali podle všeho legie do hradeb s tím, že bude uchován mír. Dohodu prý podle jednoho pramene měšťané porušili, nevíme jak, což vedlo k totálnímu plenění a vyvrácení města, takže velkoměstské osídlení bylo Římany zredukováno na několik vesnických osad. O celém tažení nemáme bližších zpráv, neznáme nic o dohodách Hellénů s Římany a o příčinách zániku Seleukeie lze jen spekulovat. 

Cestou zpět do Syrie mnoho Cassiových vojáků zemřelo vysílením, nemocemi a hlady. Jistý legionář při loupení v Apollónově chrámu kdesi v Babylónii (Babylóniá bývalo též přízviskem Seleukeie Tigridské a kterému z mesopotamských bohů bylo přiděleno v klassické historiografii Apollónovo jméno, nevíme) otevřel jakousi zlatou skříňku, z níž se, jak staří tradovali, do světa rozšířil smrtonosný duch. To byl začátek morové rány, která se v dalších desetiletích rozšířila po celé parthské a římské říši. Připravila roku 180 o život též M. Aurelia Antonina; celkový počet obětí ve Středomoří a v íránské oblasti nikdo nevyčíslil.

Narodil se v Níkáji Cassius Dio Cocceianus alias Dión Kassios, za Commoda senátor. Psal své Římské dějiny 22 roků, z nichž pouze knihy 36-54 z osmdesáti se uchovaly celé (pojednávající roky 68-10 př. n. l.), ostatní se uchovaly v excerptech Východořímanů Xifilína a Zónary. Zemřel roku 235.

 

***********************************************************
165. 
Ol. 236,1
Aeithalés z Alexandreie
476 SE
412 AE
Sextus Faléreus
a. u. c. 918
M. Gavius Orfitus a L. Arrius Pudens

***********************************************************

Ze zničené Seleukeie na Tigridu, druhém či největším městě hellénského Východu, se šířil do Syrie, Anatolie a Egypta mor, viz rok předešlý. S armádou vracející se z parthské války na Západ se epidémie dostala na Rýn a do Itálie. V Římě krotil hlad M. Aurelius rozdáváním obilí ze svého. Princeps později dokonce povolal do Říma kněze mnoha kultů, aby očistili Město.

T. r. byl procos. provincie Asie sofista Quadratus/řec. Kodratión (totožný tedy s cos. ord. 142 L. Statiem Quadratem?), učitel Vara/Úara z Pergy, syna Kallikleova, významného měšťana ve své vlasti, zřejmě z rodu M. Plancia Vara, srov. rok 60. Varus dosáhl věhlasu již v mládí, ale mlád také zemřel. Snad kolem t. r. se narodil syrský Hellén (?) Hérodiános, autor zachovaných Dějin po M. Aureliovi/tés meta Markon basileiás historiá (let 180-235). Autor, o němž nevíme nic, zemřel kolem roku 255.

Někdy kolem t. r. nebo před ním zemřel historik a státní byrokrat Appiános z Alexandreie, narozený c. 90-95, autor rozsáhlých římských dějin monograficky pojatých; srov. rok 95+. Zemřel Favorinus Arelátský (c. 80), sofista a skeptický filosof, autor mimo jiné příběhů ze životů významných filosofů, přítel též Plútarchův. Hadrianus ho neměl rád a dokonce ho exuloval na Chios, neboť nesnášel jeho hašteřivost. Doboví autoři Favorina/řec. Fabórína označovali za eunúcha od narození nebo za hermafrodita, viz rok 85.  

Snad někdy za vlády Markovy založil v Alexandreji stoický filosof a sofista Pantainos z Athén zběhnuvší ke křesťanům první školu na výchovu jejich kněží, katéchétiké scholé, vymezující se proti vlivům frakcionářů, "haeretiků/kacířů". Pantainos konal misionářské výpravy údajně až do Indie, kde se setkal s obcí věřících založenou Ježíšovým žákem Bartholomaiem, hebr. Bar Tolmaj/"Tolmajův syn", č. Bartoloměj, který tam zanechal hebr. (?) psané euangelion Matoušovo. 

Pantainovým žákem byl křesťanský ideolog T. Flavius Clemens (občansky) alias Klémés z Athén zvaný z Alexandreie (zemřel c. 215), který školu převzal. Kanonisoval, co z hellénské filosofie šlo použít v dogmatické víře. Měl kdysi mezi křesťany velké jméno a to i na Západě, třebaže nebyla jeho díla přeložena do latiny.

Citováno bylo hojně z Klémentovy osmidílné práce Koberce/Strómateis, která měla dokladovat, jak bylo mezi jeho vrstevníky-křesťany zvykem, že hellénská filosofie a veškeré hellénské vědění bylo a je pouhým předstupněm ke správnému poznání (kterého nelze dosáhnout rozumovým poznáním, ale křesťanskou vírou; zachované výpisky z Koberců jsou místy cenné pro poznání hellénské filosofie, z níž je naprostá většina autorských spisů ztracena/zničena).

Klémés se pokoušel na okrajových jevech dokázat, že Helléni své vědomosti převzali od "barbarbů" a filosofii především od mouder Mojžíšových. Kromě toho složil chronografické dílo s časovými tabulkami ranými křesťany hojně užívané. Zda byl též autorem spisu proti hellénistickému peripatétikovi Hierónymovi z Rhodu a jeho dílu o ísokratovkých řečnických figurách/schémata, nelze určit, spíše zpochybnit. 

V Římě někdy za praefecta urbi Q. Iunia Arulena Rustika (v úřadu od roku 160, nevíme jak dlouho, viz rok 138) proběhl proces s ideologem křesťanského monotheismu Iústínem z Neápole v Galilaji zvaným Filosof a později Martyr. Kynický filosof Crescens, řec. Kriskés, ho u městské správy žaloval za bezbožnost/atheismus údajně po prohrané disputaci s křesťanem (křesťanské prameny zdůrazňují, že podlý kynik měl rád peníze a chlapce).

Iústínos, autor spisu o heresích/haireseis a textů na ideologická themeta, za svého římského pobytu napsal dvě Apologie křesťanů a věnoval je principovi Antoninovi Piovi/Apologiá hyper christianón pros Antónínon ton Eusebé. Nyní byl s šesti souvěrci odsouzen ke stětí, proto je v církevní tradici veden autor Povzbudivé řeči k Hellénům/Logos parainétikos pros Hellénás jako Iústínos ho Martys/Iustinus Mučedník, patron "filosofů" a patér ekklesiastikos/pater ecclesiae, jeden z "církevních otců". Nejznámějším jeho žákem byl učitel řečnictví Tatiános zvaný Assyrios/Assyrský, viz o něm v indexu s. v. křesťanství (3 a 4).

Jejich současníkem byl jistý Kelsos/Celsus, celé jméno neznáme, autor Pravdivého slova/Aléthés logos, v němž osvětloval lži a manipulace křesťanských aktivistů, srov. např. jeho výklad o původu Ježíšově s. v. křesťanství (4). Kelsovo dílo známé dnes toliko z citací jeho odpůrců bylo jedním z mála intelektuálních pokusů o konfrontaci s monotheisty.   

 

Kolem roku 165 nebo též až ve 4. století vznikla báseň Pervigilium Veneris/Venušina noční slavnost od devadesáti verších neznámého autora.  

 

***********************************************************
166. 
Ol. 236,2

477 SE
413 AE
M. Valerius Mámertínos z Marathónu
a. u. c. 919
Q. Servilius Pudens a L. Fufidius Pollio

coss. suff.: M. Vibius Liberalis a P. Martius Verus

***********************************************************

V parthské válce Římané pod Cassiem úspěšně protáhli Médií, Parthové jim v tom nedokázali zabránit, doba velké slávy Říma. Třebaže se M. Aurelius nerozhodl vyhlásit na severu Mesopotamie nové provincie jako Traianus, Parthové přišli o kusy území v Pochábuří. Arsakovcům přes jistou stabilisaci začalo za dlouhé vlády Vologaisa IV. poslední půlstoletí existence říše. Po přízvisku Parthicus maximus se L. Verus díky Cassiovi přioděl též přízviskem Medicus (a M. Aurelius ho následoval).

L. Verus se pak vrátil s jádrem armády do Itálie a 13. října držel se svým spoluvládcem, adoptivním bratrem a tchánem M. Aureliem nad Parthy triumf: byl prvním pořádaným od roku 118 (Hadrianus ani Pius žádný nekonali, roku 118 byl posmrtný Traianův). Druhý svůj triumf pořádal M. Aurelius o deset let později. 

Vrchním velitelem římské armády v celém Orientu s pravomocemi zřejmě stejnými jako Cn. Domitius Corbulo vybavený Neronem roku 63 jmenoval M. Aurelius nově ustaveného legáta syrského C. Avidia Cassia; P. Martius Verus byl potvrzen legátem kappadockým, srov. rok 162. 

S sebou nepřitáhl L. Verus jen slavné vítězství upomínající na Traianovu dobu, ale také morovou nákazu, která se šířila říší v podstatě do všech provincií. V Římě jí padlo za oběť "mnoho tisíc lidí" a epidémie zasáhla Západ a řádila na Rýnu. Pohřby potřebným hradil stát. M. Aurelius dal rituálně očistit Město a z celé říše zval kněze všech kultů, aby s nimi konsultoval, co proti zlým časům podniknout. Moderní odhady počítají s úmrtím pětiny obyvatel říše. Viz další epidémii roku 251.

Údajně dal někdy v této době nebo až roku 169 na radu mystika/podvodníka Alexandra z Abónúteichu, věštce jím vymyšleného kultu dračího/hadího boha Glykóna, viz rok 162, radícímu za zdar války v Pannonii vhodit do Istru za pálení vonných látek dva lvy. Zvířata řeku přeplavala, barbaři je umlátili kyji a Římanům se ve válce nijak nedařilo.  

V následujících měsících, kdy M. Aurelius s L. Verem často spolu obcovali, získali u dvora vliv Verovi propuštěnci Geminus a Agaclytos, Coedus a Eclectus. Nic bližšího o nich však známo není, kromě Eclecta: M. Aurelius ze všech Verových propuštěnců jeho ponechal u dvora, převzal ho do služeb i Commodus a později se stal jedním z jeho vrahů. Ze Syrie si vzal s sebou Verus na Západ herce Maximina, jemuž dal jméno Paris, Agrippu Memfida, jehož pojmenoval Apolaustos, "Zlatíčko", pravděpodobně své milence, a s nimi zástupy antiošských umělců zábavy, srov. o jejich konci roku 190.

M. Aurelius prohlásil 12. října své syny Commoda (5) a M. Annia Vera (4) caesary. Jejich starší bratři již nežili a Annius Verus zemřel roku 169. Commodus tak zůstal neohroženým "korunním princem". Otcovu smrt roku 180 přežila ještě Annia Aurelia Galeria Lucilla (popravena 182), Annia Aurelia Fadilla (zemřela po roce 189), Annia Cornificia Faustina ml. (zahubena asi roku 212) a Vibia Aurelia Sabina, nejmladší ze všech dětí M. Aurelia a Faustiny, zemřela někdy před rokem 217.    

Neklid mezi suébskými Germány na horním a středním toku Dunaje. Markomanné a Quádové se pustili proti římské hranici, na spadnutí bylo bellum germanicum/marcomannicumkterá se vlekla po celou dobu Aureliovy vlády. Jeden z pramenů tvrdil, že její rozsah sahá "mimo jakoukoli lidskou paměť" a svým způsobem a ve srovnání s érou augustovskou asi měl pravdu.
    Dunaj překročilo, snad koncem roku, šest tisíc Langobardů a odjinud neznámých Obiů, ale byli zaskočeni římskou jízdou, jíž velel M. Vindex (M. Macrinius Avitus Catonius Vindex, syn praefecta praetorio M. Macrinia Vindika?), a pěchotou pod jistým Candidem (ani jeho plné jméno neznáme).

Jako vyjednavače ke správci Pannonie M. Ialliovi Bassovi Fabiovi Valerianovi vyslali v čele deseti mužů (po jednom z každého kmene, kath' ethnos) markomanského krále Ballomaria, který odpřisáhl Římanům mír a Germáni se pro tentokrát vrátili domů za Dunaj. M. Macrinius Vindex byl principem vyznamenán armádními poctami i konsulátem (suff.), správcoval jako legát Augusti provincie Dolní i Horní Moesie a jak je známo z nápisu z Říma dedikovaného jeho manželkou Iúnií Flaccinillou a dcerou Macrinií Rufinou, zemřel ve věku 42 let a pěti měsíců; kterého roku, nevíme, snad po roce 175.

Z jiné souvislosti je známo, že jeho otec, viz o něm roku 168, padl v bojích s Markomanny snad roku 172, kdy se M. Aurelius dal provolat i se synem Commodem za Germanika, viz tam. Císař mu dal postavit tři pomníky, Vindikova role, otce i syna, v germánské válce byla zřejmě závažná.  

Legie vracející se z války v Orientu na Rýn nepřinesly s sebou jen zárodky moru. V Porýní rozšířily třešně (ty do Itálie přinesly už vojáci L. Licinia Luculla), broskve, meruňky, lístkové oříšky a jedlé kaštany. Vojáci krom toho importovali perský kult Mithry, syrskoarabský Nepřemožitelného Slunce/Sol invictus a rozšířili je po celém římském Západu. Zároveň přišli mezi vojáky do obliby v Porýní domácí kulty např. keltského léčivého Granna při pramenech, ochranných trojic plodnosti Mátrón/Mátrónae, Mátrae, "Matek", nebo v Dolní Germánii bohyně Nehalennie, ovládající plodnost a plavbu po Severním moři.

Civilisace podél limitu od ústí Rýna po ústí Dunaje byla veskrze vojenská, multiethnická a multikulturální protkána domorodými zvyklostmi Keltů a Germánů. Na dunajské hranici sídlilo v této době dvanáct ze třiceti legií, to jest c. šedesát tisíc legionářů, a s nimi třetina veškerých auxiliáriů čili dalších c. osmdesát tisíc vojáků. 

Po Galliích a Germániích se rozšířilo mezi Římany užívání i domorodých měr a vah, takže se roku 202 stala leuga, fr. lieue, keltská míle, mírou i římskou (c. 2,2 kilometry, o třetinu delší než tisíc dvojkroků, míle římská/mille passuum).

Od Británie po Eufrátés vedle sebe sloužili lidé mnoha jazyků obklopeni služebnictvem všech možných národů a barvy pleti. Od Traianových dob se do vysokých armádních hodností dostávají též lidé z Afriky, rodem Maurové (viz rok 118), nebo Numiďané (viz 138, pravděpodobně v obou případech Berbeři). Z britské pevnůstky Arbeia/dn. South Shields nad Tynem na severu Anglie známe náhrobní kámen třicetileté propuštěnkyně Reginy rodem Catuvellaunky, manželky Barata z Palmýry, nejasno, zda vojáka nebo podnikatele; Baratés byl pochován v blízké pevnosti Coria/dn. Corbridge. Z Arbeie pochází též náhrobní nápis Victora, rodem Maura, dvacetiletého propuštěnce vojáka jízdy Numeriana. 

Lokální persekuce křesťanů (viz rok 177), ačkoli sám M. Aurelius byl k monotheistům benevoletní. Osobně byl konservativní a stejně jako jeho bezprostřední předchůdci obrozoval tradiční římské a hellénské kulty.

Poselstvo M. Aurelia Antonina, čín. An-tun/Andun, dorazilo za vlády chanského císaře Chuana, viz rok 145, do Číny. Římské říši říkali Číňané Ta-čchin/Daqin. 

 

***********************************************************
167. 
Ol. 236,3

478 SE
414 AE
anarchie
a. u. c. 920
Imp. L. Aurelius Verus III a M. Ummidius Quadratus 
coss. suff.: Q. Caecilius Dentilianus a M. Antonius Pallas

[L.?] Sempronius Gracchus a neznámý 

Q. Antistius Adventus Postumius Aquillinus (?)

***********************************************************

Začátek markomanských válek v Horní Germánii (do roku 180). Quádové s Markomanny a Victualy/Victuhaly, Victohaly, Victufaly, řec. Biktolové překročili Ister/Dunaj, vpadli do severní Itálie a oblehli Aquileiu. Byl to první vpád Germánů do Itálie od dob Kimbrů a Teutonů na konci druhého století př. n. l., viz roky 102 a 101 př. n. l. Při Římanech stáli Ubiové-Agrippinští, tehdy již v postavení foederátů. 

M. Aurelius s vojevůdci Ti. Claudiem Pompeianem, později manželem císařovy dcery Lucilly, od ledna 169 vdovy po Verovi (patřil mezi Římany, kteří odmítli principát, a to třikrát), a veteránem P. Helviem Pertinakem (41), pozdějším císařem, je v několika bitvách zastavili. Mezi mrtvými byla nalezena ženská těla ve zbroji. Vojáci se po vítězství domáhali u císaře donativa. M. Aurelius měl však takovou autoritu, že si mohl dovolit žádosti odmítnout, aniž by se to projevilo na morálce vojska. Pro M. Aurelia to byla první cesta mimo Itálii.

Nelze vyloučit, že tato markomanská válka se táhla do roku 169, kdy došlo na porážku Markomannů, která spustila války s Germány a dalšími národy po celé dunajské hranici, viz tam.

M. Aurelius se pokouší válku v Panonnii odložit vyjednáváním. Část barbarů pod dvanáctiletým králem Battariem přijala dary a slíbila uzavřít s Římany spojenectví. Zato Tarbos, jiný z náčelníků těch, kteří směřovali do Dákie, se také domáhal peněz a vyhrožoval válkou, byl zahnán. 
    Císař jednal s Quády, od nichž koupil pro armádu hodně koní a dobytka. Slíbili, že mu vydají přeběhlíky a zajatce, prý zprvu třináct tisíc lidí, později propustili další, ale M. Aurelius Quádům jim přesto odmítl přístup na římská tržiště. Římané se totiž obávali, že by se k nim připojili Markomanné a Iazygové, kteří by se tak snadno dostali na římské území a vyzvídali. Někteří blíže neznámí národové zřejmě ze skupin útočících na Aquileiu vyjednali s principem právo usadit se na území říše v Dákii, Pannonii a Moesii i Germániích, dokonce v Itálii. 
    Část Germánů usazených v Ravenně se však vzbouřila a dokonce se zmocnila města. M. Aurelius již nechtěl další Germány na římském území riskovat, natož v Itálii, a vypověděl nyní i ty, kteří se tu usadili v předešlých vládách; o chronologii této germánské "kolonisace" nevíme nic, stejně jako o celých markomannských a dalších válkách Markových. O germánské kolonisaci Popádí viz též roky 332 a 370.

Marcus uzavřel spojeneckou dohodu s jihovandalskými Asdingy/Astingy (Has-) a s Lakringy, kteří tehdy sídlili ve východní, "svobodné" Dákii. Asdingové přitáhli do Dákie z oblastí dnešní Ukrajiny s celým kmenem pod vedením náčelníků Rause/Rháos a Rhapta, aby se tu usadili. Římané jim nedali ani peníze ani půdu v provincii. 
    Lakringové vytáhli, aby se zmocnili rodin a majetku Asdingů, kteří se vypravili proti Kostóbókům, aby jim vzali půdu: správce provincie Dákie Sex. Cornelius Clemens jim slíbil, že ochrání rodiny bojovníků výměnou za likvidaci nepříjemných Kostóbóků, národa neznámého původu (bývají pokládáni za Sarmaty, Kelty i Thráky, popřípadě severní odnož Dáků). Asdingové obsadili kostóbócké území, byli však poraženi Lakringy. Pak se teprve Asdingové po dohodě s Lakringy postavili na římskou stranu: dostali peníze a právo požádat v případě nouze o půdu. Kostóbókové se na to vydali na jih za Dunaj a loupili v římských provinciích až po střední Helladu, viz rok 170.
    Obdobnou smlouvu uzavřel (nikoli asi t. r.) s Kotiny císařův tajemník přes latinskou korespondenci Taruttenius Paternus s tím, že se s Římany účastní války s Markomanny. Dohodu však nesplnili a s tajemníkem hrubě naložili, což se jim brzy hrubě vymstilo: za markomannské války byli v podstatě vybiti, zbytky přesídlil princeps na římské území, viz rok 223.

 

***********************************************************

168. 
Ol. 236,4

479 SE
415 AE
Tinéios Pontikos Bésaieus
a. u. c. 921
L. Venuleius Apronianus Octavius Priscus II a L. Sergius Paullus II
[cos. suff.: M. Antonius Zeno (?)]
***********************************************************

Ve válce s Germány M. Aurelius s L. Verem úspěšní. Při návrat císařů do Města M. Aurelius zjevně dospěl k přesvědčení, že L. Vera není vhodné nechávat samotného v Římě a ani ve válce že by neměl být bez jeho dohledu. Verus kromě zábavy miloval tragédie a zřejmě je i sám skládal. Zatímco M. Aurelius pobýval u legií severně od Alp, Verovi se tak daleko nechtělo. Žil svým životním stylem v Aquileji a okolí; zda vůbec někdy dorazil do Pannonií nebo Raetie není známo.

Praefectus praetorio T. Furius Victorinus, viz rok 138, zemřel s částí svého vojska během morové nákazy (spíše než v boji s Germány) a M. Aurelius na jeho místo jmenoval M. Bassaea Rufa, právě krátce praefecta Aegypti. Jemu po boku v úřadu stál M. Macrinius Vindex, viz o něm roku 166, a po jeho smrti T. Flavius Constans. Bassaeus byl presentován jako muž bez jakéhokoli vzdělání, zato velké autority mezi vojáky. Když se M. Aurelius pokoušel něco sdělit vojákům v latině, pravděpodobně spisovné, nikdo z nich mu nerozuměl. Praefectus Bassaeus komunikační problém dostal do správné roviny: "Nediv se, Caesare, že ti nerozumí. Vždyť řecky neumí!" 

Nicméně Italik Bassaeus Rufus díky své spolehlivosti v sarmatských a germánských válkách dospěl od prostého vojína vysoko do funkcí armádních s mnoha vyznamenáními a do státní správy, byl i procuratorem v několika provinciích, za M. Aurelia a jeho syna Commoda povýšil na senátora a dostalo se mu vůlí císařů v Římě tří soch a nepochybně se stal jedním ze vzácných vzorů pravého legionáře, jehož životní příběh by dnes koloval v čítankách, pokud by takovou literaturu vůbec hédonický pacifismus dekadentní konsumistické eko-socialistické éry začátku 21. století připustil.

V Číně zemřel bez potomků císař Chuan-ti/Huandi (36), vládl od roku 146. V palácovém boji o moc se prosadila (druhá) císařovna Tou Miang/Dou Miang (zemřela roku 172), která zlikvidovala Chuanovu milenku Tchien Šeng/Tian Sheng a na trůn posadila jednoho z prapravnuků Čangových Liou Chunga/Liu Hong (11) s císařským jménem Ling-ti/Lingdi; vládl do roku 189. Otec císařovny-vdovy Tou Wu byl konfuciánský učitel, stejně jako jeho kolega v paláci Čchen Fan/Chen Fan. Ačkoli si to Touová nepřála, navrhovali oba zbavit se popravami palácových eunúchů. Ti se toho domákli, byli rychlejší a klan Touů vybili. Jejich pletichy pak určovaly Lingovy panovnické dny, sám se o vládu příliš nestaral. Za něho vypuklo rozsáhlé povstání Žlutých turbanů, viz rok 184.

Lingovu manželku Sung/Song obvinili po osmi letech manželství eunúši, s nimiž se spojily palácové konkubíny, z čarodějnictví. Ling jim uvěřil a císařovnin otec a bratři byli popraveni, sama roku 178 zemřela v palácovém vězení. O dva roky později se Ling oženil podruhé se svou palácovou milenkou Che/He, s níž měl syna Liou Piena/Liu Bian.

    

***********************************************************

169. 
Ol. 237,1
Eudaimón z Alexandreie
480 SE
416 AE
anarchie
a. u. c. 922
Q. Pompeius Senecio Sosius Priscus a P. Coelius Apollinaris

***********************************************************

V lednu zemřel poživačný L. Annius Verus (38) po třídenní chorobě po mrtvici/apopléxis ve vozu mezi venetským Altinem na cestě do Iulie Concordie. Též o jeho smrti kolovalo, že byl osobně otráven M. Aureliem na hostině použitím starého triku s nožem potřeným jedem na jedné straně, nicméně "Filosof" v ten čas s ním nebyl; popřípadě měl Vera odstranit Aureliův lékař Poseidippos, poněvadž mu pustil žilou, aniž by musel. 

Jiný drb pravil, že Verus znásilnil Faustinu, svou tchýni, a ta že se s ním vyrovnala otrávenými ústřicemi. Anebo že doplatil na údajný vztah Ceionie Fabie ke svému bratrovi L. Verovi, s níž se měl spiknout proti Markově životu a eunúchos Agaclytus to vyzradil...

Altinum/dnes ves u Trevisa, ležela na via Annia postavené roku 131 př. n. l. z Patavia do Aquileie stejně jako Iulia Concordia, kolonie od roku 42-/dn. Concordia Sagittaria. Obě obce byly obklopeny bažinami.

M. Aurelius nyní vládl sám a senátoři registrovali, že jeho řeč k nim obsahovala úlevu z Verovy smrti, neboť teď konečně bez toho povaleče bude moci říši správně řídit. Přerušil svůj pobyt na severních hranicích, aby v Římě adoptivního bratra pohřbil a zařídil jeho deifikaci; vyznamenal celou jeho rodinu včetně propuštěnců, třebaže je rád neměl. Osobním lékařem nejstaršího Aureliova syna Commoda byl principem tehdy vybrán popřípadě potvrzen věhlasný Galénos z Pergama, později archiatros L. Septimia Severa. 

Ještě než uplynula doba smutku provdal M. Aurelius vdovu po L. Verovi, svou dceru s Faustinou Anni Aurelii Galerii Lucillu neboli Lucillu Augustu (bylo jí přes dvacet, viz rok 162) za významného syrského Římana z Antiocheie a svého vojevůdce Ti. Claudia Pompeiana (nejméně 40, srov. rok 167), s nímž měla jednoho syna; s Verem měla Lucilla děti tři. Otcovo rozhodnutí nevonělo ani dceři ani její matce.

Zeť bojoval v germánských válkách po boku M. Aurelia, vážil si ho jeho syn Commodus, třebaže mu roku 180 doporučoval v bojích pokračovat. Pompeianus přečkal i proticommodovské spiknutí Lucilly a její popravu, viz rok 182; po Commodově smrti mu dokonce nabízeli císařství, což odmítl. 

Válka s Germány a nově se Sarmaty pokračovala v Pannonii, kam M. Aurelius vyrazil po Verově pohřbu. Iazygové byli poraženi a podrobeni. Armádě pomohlo, že Ister/Dunaj zamrzl a vojáci pronásledovali ustupující Iazygy na jejich břeh v dnešním východním Maďarsku. V boji s nimi po řadě úspěchů padl roku 170 velký válečník M. Claudius Fronto, senátor a velitel legií v parthské válce L. Vera a v markomannské, legát v Moesii a Dakii.  

Císař začal uvažovat o zřízení zadunajských provincií Marcomannia zahrnující prameny Labe/Albis a Sarmatia. Aby posílil údernou sílu armády, rekrutoval v Itálii dvě nové legie, druhou italskou a třetí italskou; o posílení armády otroky, gladiátory, provinčními milicemi (diogmitae), delmatskými a dardanskými či spíše hornomoesijskými briganty, které se zjevně nepodařilo nikomu zlikvidovat, a germánskými žoldnéři viz rok 173.

Quádové, častí spojenci Iazygů ale také Římanů, někdy v této době vyhnali prořímského krále Furtia, o jehož osudu není známo nic, a na jeho místo vybrali Ariogaisa. M. Aurelius ho však neuznal a neobnovil s ním spojeneckou smlouvu, třebaže mu Germáni nabízeli vrátit na padesát tisíc zajatců (římských?). Ariogaisos byl u principa tak "zapsán" (důvod neznáme), že tomu, kdo by ho lapil a přivedl, slíbil jinak k nepřátelům velkorysý Philosophus tisíc zlaťáků, a tomu, kdo by Quáda zavraždil a přinesl jeho hlavu, pět set zlatých/chrýsús. Nicméně když byl král po dlouhé válce dopaden, nedal ho M. Aurelius popravit, ale fešácky internovat za mořem v Alexandreji.

    Podobně předtím satrapa jisté části Armenie Tíridátés, který se vzpěčoval římské vládě a z jiných souvislostí ho neznáme, dal zavraždit krále Héniochů, jehož jméno se nedochovalo, nebyl po dopadení popraven, ale poslán M. Aureliem do chladu Británie. A to si dovolil Armen namířit meč do obličeje legáta římské Kappadokie P. Martia Vera! Římané po zlomení Tíridatova odporu restituovali moc svého protektorátního dynasty Soaima Emesského, viz rok 162sq. 

Správcem Británie byl v této době Q. Antistius Adventus (Postumius Aquilinus), legát v parthské a markomannské válce a správce Dolní Germanie. Po něm následoval Caerellius Priscus se zkušenostmi z balkánských provincií a Horní Germánie (do roku nejméně c. 180).


***********************************************************
170. 
Ol. 237,2

481 SE
417 AE
Ti. Memmius Flaccus z Marathónu
a. u. c. 923
C. Erucius Clarus a M. Gavius Cornelius Cethegus
coss. suff. T. Hoenius Severus a C. Arrius Antoninus (?)

***********************************************************

Chattové plenili někdy kolem t. r. Gallii Belgiku, ale byli jejím správcem Didiem Iulianem, pozdějším imperátorem, zapuzeni; za to byl roku 175 odměněn M. Aureliem konsulátem. Někdy předtím s pomocí narychlo povolaných provinčních milicí vyhnal za Rýn Chauky žijící při Severním moři.

Kostóbókové překročili Dunaj a vpadli do Moesie, Thrákie a Makedonie, srov. rok 167. V bitvě s nimi ve Fókidě, kam až dorazil voj lupičů, padl posledním z vítězů olympijských her, o němž víme, že se proslavil také v „civilním“ životě a ne pouze v zábavním průmyslu sportovním, Mnásibúlos/Mnésibúlos z Elateie, vítěz dromu a hoplítu/běhu v plné zbroji roku 161 n. l. na 235. hrách. Kostóbókové tehdy dokonce vyplenili Eleusínu, tak daleko na jih se dostali. 

Zjevně se sami stáhli na sever, nemáme bližších zpráv, a zbloudilé skupiny, které se oddělily od hlavního voje, asi vyhnal z Acháie a Makedonie L. Iulius Vehilius Gratus Iulianus, který na svém nápisu nepřátele jmenoval jako Castaboci (uspěl též v Hispánii proti Maurům, viz rok následující). V Illyriku posilováno a renovováno opevnění měst, například Salon.  

Římané se ocitli ve válce v podstatě s celým svým severním příhraničím, od dolního toku Istru/Dunaje až do Gallií, kde se bouřili Sequanové. Ve válce s Římany se ocitli, nikoli však v jednotné koalici, Markomanni, Variskové, Hermunduři, Quádové, Suébové (proč jméno kmenového svazu uváděly prameny vedle jeho součástí, známo není), Lakringové, Búrové, Vandalové, Viktualové, Sosibové, Osové (pod Tatrami?), Bastarnové, Peucinové, vše Germáni, s nimi Sarmaté, Alanové, Sikobotové, Rhoxoláni a Kostóbókové, národové, které z části známe jen jménem.

V Bosporském království zemřel t. r. nebo až 174 Eupatór vládnoucí od roku 153. Po něm panoval do roku 210 jeho syn Ti. Iúlios Sauromatés II. Roku 194 porazil na Krymu Skythy. Presentoval se, jako všichni ostatní z jeho dynastie, jako přítel císařův a Římanů a též jako velekněz Augustova kultu.  

Narozen někdy kolem t. t. v Praeneste sofista Klaudios Ailiános, Claudius Aelianus (zemřel c. 230), řecky píšící autor spisu o zvířatech Poikilé historiá/Pestré příběhy a Peri zóón idiotétos/O zvířecích zvláštnostech. Rodem propuštěnec dosáhl velkého uznání a za Septimia Severa se mu dostalo kněžského úřadu. Na rozdíl od většiny ze sofistické profese necestoval a fungoval celý život v Latiu, srov. o něm v indexu s. v. sofisté. 

Jeho současníkem byl křesťanský autor Hippolytos, od roku 217 vzdorobiskup římský, který zemřel roku 235 údajně "mučednickou" smrtí a křesťany je tudíž pokládán za "světce". Pravděpodobným Ailiánovým vrstevníkem mohl být blíže neznámý sofista, autor učebnice řečnictví a nějakého spisu dějepisného Abás.                  

Kolem tohoto roku zemřel v Athénách stoletý kynický filosof a vážená osoba Démónax z Kypru, žák stoika Epiktéta a učitel Lúkiánův (narozen asi roku 70). K jeho obdivovatelům patřil císař Hadrianus.

Za Marka a jeho syna Commoda psal sofista Frynichos, rodem prý z Arábie, usazený ale v Bíthýnii. Složil slovník atticismů Attikistés o dvou knihách, sofistická cvičení/sofistiké paraskeué o 47 knihách a ve stejném rozsahu (nebo 74 knih?) sbírku ustálených rčení/tithemenón synagógé

Na jaře t. r. se začalo v Augustě Treverorum se stavbou tzv. Černé brány/Porta nigra (původně bílá či šedá, proč je černá, známo není). Je poslední zachovaná z původně čtyř městských bran původní vojenské kolonie (viz rok 16 př. n. l.). Stavěna byla bez malty a betonu, od 11. až 12. století uzpůsobena křesťanskému ritu jako kostel sv. Simeona, dokud ji francouzský císař Napoléon roku 1804 "památkářským" zásahem nezbavil domů v okolí, aby stavba vynikla starým způsobem. Podle letokruhů ze zachovaných kůlů bylo dřevo káceno v zimě 169/170 a archeologové soudí, že brána byla stavěna rok dva, městské hradby o délce 6,4 kilometrů o něco déle.