082-089
***********************************************************
82.
Ol. 215,2
393 SE
329 AE
neznámý
a. u. c. 835
Imp. Domitianus VIII a T. Flavius Sabinus
coss. suff.: Servaeus Innocens, L. Salvius Otho Cocceianus, [C. Arinius?] Modestus (všichni tři s neznámými kolegy)
P. Valerius Patruinus a L. Antonius Saturninus
M. Larcius Magnus Pompeius Silo a T. Aurelius Quietus
***********************************************************
V Hispániích získaly v letech 82 až 84 status municipií Malaca a Salpensa.
C. Iulius Agricola v Británii porazil Pikty/Kaledonce a dorazil s vojáky na nejsevernější okraj ostrova, srov. rok 77. Jednotka pomocných sborů Usipů o síle tisíce mužů se v Kaledonii vzbouřila, zmocnila se tří lodí římské flotily a Germáni odpluli podél pobřeží směrem na sever Británie. Cestou pomřeli hlady a kdo se z nich nezachránil do Evropy, byl dopaden a zotročen, viz v indexu s. v. objevy.
Dión z Prúsy zvaný Chrýsostomos/Zlatoústý (narozený někdy po roce 40+, zemřel před rokem 120), vykladač kynické a stoické filosofie a vyhlášený řečník "druhé sofistiky" za Tita a Domitiana v Římě, byl t. r. Domitianem exulován z Itálie a jeho rodné Bíthýnie za spolčování se spiklenci; bližšího o obviněních známo není. Procestoval v exilu celou říši oděn jako kynik a živit se musel, děsivá skutečnost pro filosofa a sofistu, fysickou prací, žil mezi Gety.
Když pak Nerva roku 98 vyhnanství zrušil, stal se Dión Zlatoústý přítelem Traianovým. Osmdesát jeho řečí je zachováno, z filosofických pojednání ani z dějepisného díla s názvem Getika pojednávající o Traianových válkách s Dáky se nedochovalo nic.
***********************************************************
83.
Ol. 215,3
394 SE
330 AE
neznámý
a. u. c. 836
Imp. Domitianus IX a Q. Petillius Rufus II
coss. suff.: A. Didius Gallus Fabricius Veiento III a L. Iunius Q. Vibius Crispus III
L. Tettius Iulianus a Terentius Strabo Erucius Homullus
***********************************************************
V Británii Cn. Iulius Agricola s mnohem slabšími silami než nepřítel porazil na úpatích hory Graupius, snad Grampians s Ben Nevisem, kaledonské kmeny v síle třiceti tisíc mužů vedených jistým Calgakem. Třetina Kaledonů padla a zbytek se v noci vytratil beze stop do vysočiny. Viz rok 77.
Jedno z jatých, ale propuštěných britských knížat z Domitianovy éry se jmenovalo Arviragus. Nic bližšího o něm nevíme, ale poněvadž ho zmiňuje v jedné ze svých satir D. Iunius Iuvenalis, asi to byl významný římský soupeř, viz o něm též roku 100.
Aby dosáhl válečných vavřínů jako jeho otec a bratr, vytáhl Domitianus na Rýn do Gallií, aniž by si toho situace žádala. Učinil tak prý naoko, aby Germány natěšené na válku oklamal a dal proto rozhlásit, že přišel do Gallií, aby uspořádal daně. Pak náhle otočil a po pokoření Germánů v okolí Mogontiaka triumfoval nad Chatty/řec. Kattoi za údajné jejich podrobení; definitivně k tomu došlo až roku 89.
Aby zabránil nepozorovatelnému pohybu Germánů v lesích, dal prosekat na řadě míst široké průseky/limites o hloubce 120 mil/téměř 180 kilometrů; systém a lokalisaci průseků neznáme. Zahájil tak výstavbu germánského valu/limitu (limes má široký význam) na severní říšské hranici posunuté do vnitrozemí.
Zřejmě nyní nebo kolem roku 85 (někdy za své vlády, vlastní rok neznáme) ustavil provincii Germania inferior/Dolní G., se sídlem v Colonii Claudii Ara Agrippinensium (v dobové zkratce: CCAA), dnešní Köln, v rozšířené osadě původního střediska Ubiů Ara n. Oppidum Ubiorum/Oltář n. Město Ubiů, kteří si začali po roce c. 50 říkat po Iulii Agrippině (dceři Germanikově, matce Neronově, manželce principa Ti. Claudia) Agrippinští - Oltář Agrippinských. O Horní Germánii viz rok 90. Obě levobřežní Germánie vyčleněné z Gallie střežilo po dvou legiích s auxiliárii, dohromady cca. čtyřicet tisíc mužů, kteří ročně snědli osm tun obilovin, nicméně obě provincie byly potravinově soběstačné.
Vojákům po svém "tažení" zvýšil základní žold ze tří set na čtyři sta séstertiů. Poněvadž však neměl tolik peněz k trvalé výplatě, snižoval armádní počty. Sám si připojil ke jménu přívlastek Germanicus a razil mince s pyšným nápisem Germania capta/G. dobyta. Podle všeho bylo jeho tažení úspěšné, jakou další část Germánů kromě Chattů v Porýní však podrobil, nevíme; o Suébech na chattském území viz rok 97.
***********************************************************
84.
Ol. 215,4
395 SE
331 AE
neznámý
a. u. c. 837
Imp. Domitianus X a C. Oppius Sabinus
coss. suff.: L. Iulius Ursus a neznámý
C. Tullius Capito Pomponianus Firmus a C. Cornelius Gallicanus
neznámý a [Raecius?] Gallus
***********************************************************
Domitianus Agricolu ověnčeného vítěznými kaledonskými vavříny odvolal z Británie do Říma. Vyznamenal ho triumfálními odznaky, což udělal již jeho bratr, viz rok 79. Návrat Iulia Agricoly do Říma nebyl veřejný, naopak byl skrýván. Sám byl principem přijat v noci a Domitianus Agricolovi nevěnoval ani pozornosti zdvořilostního rozhovoru.
Dalšími úkoly již nebyl pověřen, ačkoli se proslýchalo, že měl původně z Británie odejít rovnou jako správce do Syrie, kde právě zemřel legát Atilius Rufus. Cn. Iulius Agricola, jeden z velkých římských vojevodů imperiální éry, zemřel jako soukromník 23. srpna 93 (narozen 13. června 40 na výročí smrti Alexandra Velikého). O jeho rodině viz rok 39.
Agricolovým nástupcem v Británii (byl ve funkci od roku 77, nezvykle dlouhá doba) se stal Sallustius Lucullus (do roku 90). Domitianus roku 86 či 87 odvelel jednu z legií a část druhé z Británie do války v Dákii a Římané vyklidili části dobyté Kaledonie/Skotska, aniž by si tamní Keltové okupace a romanisace vůbec užili.
V Libyi povstali proti Římanům Nasamóni, kteří v hellénismu žili hlavně na pobřeží a neostýchali se živit piraterií a dalším banditismem. Římskou mocí byli vytlačeni do vnitrozemí, kde je sužovali výběrčí daní, které nyní ze msty povraždili a opět začali terorisovat pobřeží. Praetor provincie Creta & Cyrenaice Cn. Suellius Flaccus je po římské porážce, kdy nájezdníci dokonce vyloupili armádní tábor, zničil a zbytky zahnal k jihu hluboko do Sahary.
Při loupení v ležení Římanů narazili Nasamóni na víno a opili se tak, že se při návratu legionářů nedokázali postavit na nohy. Suellius Flaccus povraždil všechno, na co narazil, i civilisty, a jméno Nasamónů se objevovalo později jen vzácně. Domitianus se v senátu pak chlubil: "Zakázal jsem Nasamónům existovat."
Nasamónští nomádi byli polygamní a zřejmě se pohybovali po Sahaře a Sahelu až ke středoafrickým pralesům. O jejich vztahu ke Garamantům, s nimiž sdíleli používání bojových vozů, nelze nic říci; je možné, že patřili k pestré severoafrické "národní" směsce, z nichž povstali Berberové. Viz dále rok 90.
Někdy brzy po vybojování nasamónské války povstala na severoafrickém západě část Maurů; Římanům a pomocným sborům úspěšně velel rytíř C. Velius Rufus, viz o něm roku 72 a 92.
***********************************************************
85.
Ol. 216,1
Apollofanés Papis z Tarsu
396 SE
332 AE
neznámý | T. Flavius Domitianus
a. u. c. 838
Imp. Domitianus XI a T. Aurelius Fulvus II
coss. suff.: Q. Iulius Cordinus C. Rutilius Gallicus II a L. Valerius Catullus Messallinus II
Q. Gavius Atticus a L. Aelius Oculatus
P. Herennius Pollio a M. Annius Herennius Pollio
D. Aburius Bassus a Q. Iulius Balbus
C. Salvius Liberalis Nonius Bassus a Cornelius Orestes
***********************************************************
Domitianus přijal v říjnu (24. měl 34. narozeniny) titul censor perpetuus a dával se i v oficiálních dokumentech titulovat dominus et deus/pán a bůh, srov. něm. Herrgott (výraz dominus značil pána nikoli ve smyslu mocenském, ale vyjadřoval vztah patrona k jeho rodině, klientům a otrokům).
Po celou vládu podporoval tradiční římské kulty a byl v tomto ohledu značně konservativní. Na oslavu Iova Capitolského zřídil po hellénském vzoru čtyřleté hry s hudebními, sportovními a jezdeckými disciplinami, viz rok následující; byl štědrý ke hrám všeho druhu. Masové persekuce monotheistů, křesťanů ani judaistů, nejsou v jeho éře doloženy. Nesnášel však, stejně jako jeho otec, internacionální kategorii "astrologů a filosofů", viz též roky 89, 92 a 95.
Zatímco jeho bratr a otec tolerovali u vestálek úlety v mravnosti, Domitianus se domáhal u všech, které slib sexuální čistoty porušily, smrti: vestálky sestry Oculaty a Varronilla si směly vybrat způsob, jak zemřou, jejich představená Cornelie, zprvu osvobozena a teprve později usvědčena, však byla popravena děsným starodávným způsobem a její milenec z rytířského stavu Celer, celé jméno neznáme, veřejně umrskán (jiný zdroj tvrdí, že milenců bylo více). Jistý Valerius Licinianus, tehdy v praetorském úřadu, za to, že na svém venkovském sídle ukrýval Corneliinu služku, musel do exilu na Sicílii. Oba popravení až do konce prohlašovali, že jsou nevinní.
Vrátil v život starý zákon proti obchodu s pederastií, málo známý lex Scantinia n. Scatinia (snad z roku 226 n. 149 př. n. l.), srov. rok 89 a vzpouru Antonia Saturnina. Trestem za nucení k homosexu nezletilého, stuprum cum masculo, byla pokuta deset tisíc HS. Znovu mužskou prostituci zakázal po více než století Alexander Severus roku 222, v níž vynikali Levantinci a muži z Alexandreie; o předmětu viz více v indexu pod sex.
V době, kdy nebyla dobrá úroda obilí, ale přišla naopak nadúroda vína, vydal edikt zakazující vysazování dalších vinic po Itálii a v provinciích nařídil polovinu jich zrušit, popřípadě zrušit i ty stávající (rok neznáme). Jak se vyhláška dodržovala, známo není. Provinciálové z Asie poslali do Říma vyhlášeného sofistu, řečníka a provinčního archierea panovnického kultu Skopeliána z Klázomen a ten principa přesvědčil prý o tom, aby likvidaci vinic v provinciích zrušil. Dobově se vykládalo, že Domitianovi nešlo o nadúrodu, ale o bezpečnost: opilí mají sklony k revoltám/"edokei tó basilei, mé einai té Asiá ampelús, epeidé en oinó stasiadzein edoxan" (Filostratos).
Skopeliános byl žákem Níketa ze Smyrny (jiný Níketés byl řečníkem éry augustovské a pravděpodobně příbuzný našeho sofisty-rhétora). Oslňoval již intelektuální kruhy kolem Seneky za Nerona. Níketem se počíná asijská větev druhé sofistiky, řečnického umu na libovolná themata, jenom ne však politická. Projevy to byly bombastické, chválozpěvy na mocné, do soudních řečí pronikly sofistické figury neméně nabubřelé; moderně bychom mohli říci: pompesní bezobsažná krasomluva, žvanírna.
V éře "druhé sofistiky", tedy za císařů, se nevedly projevy kritické a politicky konfrontační, ale pouze oslavné, nejvýše se špetkou poučení. S řečníky se ovšem zacházelo jako s hvězdami a jejich příjmy bývaly často nesmírné.
Atmosféru hvězdných řečnických vystoupení ukazuje příběh Níketův. Za Nervy měl spor se správcem provincie Asie, jistým proconsularem Rufem. Když byl pak Rufus převelen kamsi na Rýn do Gallií v armádní funkci, obžaloval sofistu. Nerva rozhodl, že Níketés musí na Rýn a obhájit se: věřil prý, že si řečník poradí. Tak se také stalo.
Níketovy řečnické skladby vydal po jeho smrti jeden z jeho žáků, sofista Hérákleidés z Lykie, viz rok 176. Skopeliános byl učitelem jednoho z nejdražších rhétorů a sofistů Polemona z Láodíkeie, viz v indexu s. v. sofisté a rok 144+, též Héróda Attika, nejbohatšího ze sofistů vůbec. Korespondoval s Apollóniem z Tyan. Skopeliános, který neprovozoval školu ve své vlasti, ale ve Smyrně, zemřel asi na konci Traianovy vlády, vystupoval s řečnickými thematy z perských válek a složil nedochovaný epos Gigantia.
Dobře vydělával. Když například pobýval v Athénách, dostal od nadšeného Attika, otce Héródova, patnáct talentů a tolikéž od syna. O jeho trablech s rodinným kuchařem viz v indexu s. v. kuchyně. O sofistech viz dále roku 100.
Otcem Ti. Claudia Attika Heroda, otce slavného Heroda Attika, byl zámožný Athéňan Hipparchos. Jako miliardář byl znám v Římě už za Vespasiana a pro něco žalován: tehdy mu byl přisuzován majetek v hodnotě jednoho sta milionů séstertiů. Pravděpodobně Domitianem byl připraven o majetek, exulován či popraven, jeho osud neznáme. Údajně byl obviněn Athéňany, že usiluje o samovládu/epi tyrannikais aitiais (co to znamenalo, nevíme; mělo to vztah k městu, nebo principovi?). Hipparchův syn Ti. Claudius o něco později za Nervy našel velký poklad a měl za to, že otcův, viz o tom roku 133.
Dákové pod králem Diuparneem či Durou (viz o jménu roku 87, kdy se přejmenoval na Decebala) plenili římské území jižně od Dunaje a rozprášili všechny římské oddíly, které se jim postavily. Legát Moesie a její velitel C. Oppius Sabinus, cos. 84 a v úřadu principův kolega, v boji s invasory padl a Římanům vypukla v Podunají válka, jejíž vývoj jim vůbec nepřál. Do pole se vypravil osobně Domitianus, s jakým úspěchem, nevíme. Pokračoval ve válce Domitianův praefectus praetorio (od roku 81) Cornelius Fuscus, viz rok následující; čtvrtá dácká válka trvala do roku 88 (předcházející viz v indexu s. v. války). Válečné události Domitianovy bývají v novověku též členěny na roky 85 až 92 a do dvou válek dáckých, ale zachované informace o nich velké šance na přesnější rekonstrukci nedávají.
Již od časů Vespasianových nebo dokonce Claudiových fungovala na Istru samostatná flotila/classis Flavia moesica v čele s praefectem; viz o první plavbě Římanů na dolním Dunaji roku 12- a roku 45+. Novým správcem Moesie se stal rytíř M. Cornelius Nigrinus Curiatius Maternus, rodem z Tarrakónské Hispánie, předtím správce Gallie aquitánské. Po rozdělení Moesie, viz rok 87, zůstal pravděpodobně legátem Augusti pro praetore Dolní Moesie a Domitianem byl pro své zkušenosti a vojenské zásluhy vážen. V provincii byl asi do roku 89, roku asi 93 mu Domitianus svěřil správu Syrie a tím pádem nejsilnější římské armádní skupiny. Roku 97 byl v senátu jmenován mezi lidmi vhodnými jako Nervovi nástupci. Traianem byl posléze odvolán a dožil jako soukromník.
V proconsulární Africe správcoval bohatý senátor Cn. Domitius Curvius Tullus a následujícího roku jeho bratr Lucanus, Tullus zůstal v Karthágu jako jeho legát (oba se celým jménem po adopci výřečným a bohatým Cn. Domitiem Afrem jmenovali Cn. Domitius Afer Titius Marcellus Curvius Tullus/Lucanus). Domohli se v Africe dalších majetků a připojili je k doménám v Itálii, Narbonské Gallii, na Sardinii a v Baetice. Lucanus se oženil s Curtilií Mancií, dcerou bohatého senátora T. Curtilia Mancii, cos. suff. 55, a měli dceru Domitii Lucillu.
Když Lucanus zemřel, adoptoval jeho nemocemi naprosto znehybněný bratr Tullus svou neteř a poněvadž neměl dědice, stala se Domitia Lucilla dědičkou obrovského majetku obou bratrů, zřejmě nejbohatší dědičkou své doby. Společensky bratři v Římě v oblibě nebyli, ale z vyprávění Plinia mladšího vyplývá, že to byla spíše závist na jejich bohatství. O osudu vdovy po Tullovi a příbuzenství s Antoniny viz rok 114.
Podle Mancii se novodobě jmenují smlouvy s nájemci císařské půdy ležící ladem, subseciva, v Africe (a v Ortientu), lex manciana. Nejstarší nález dokladu o nich je z roku 116 z údolí řeky Bagradas/dn. Madžardá v provincii Africa proconsularis v dn. TN z lokality Villa Magna/fr. Henchir Mettich (fundus Villae Magnae Varianae).
Nájemce-colónus podle ní ročně odvedl třetinu obilí, oleje a vína nebo pětinu až čtvrtinu úrody bobů a medu (vlastní-li více do pěti úlů). Do pěti let neodvádí žádné fíky a olivy, z nových oliv deset let. Za každé zvíře na pastvě platil čtyři assy ročně a byl povinnován prací: dva dny ročně při orbě, dva dny při sklizni a den na pastvě; povinnost mohl delegovat na své otroky. Lex Hadriana de rudibus agris/Hadriánův zákon o nevyužívané půdě (rovněž moderní název) podpořil jistotu colónů, že mohou císařskou půdu nadále obdělávat; vlastnická práva jim liberální Hadrianus nedával (a nikdy je ani nedostanou).
Narodil se kolem t. r. stoik, senátní politik, vysoký státní úředník a historik L. Flavius Arrianus/Arriános z Níkomédeie (zemřel po roce 145, kdy byl v Athénách archontem). Z jeho dějepisných děl o Parthech, Bíthýnech, Indech, Alánech a diadoších se zachovala Alexandrova cesta na Východ, Alexandrú anabasis. Vydal přednášky svého stoického učitele Epiktéta, viz rok 89. Arriános se pokládal, napsal to, za velkého autora, poněvadž se odhodlal sepsat děje Alexandra Makedonského, největšího z válečníků. V Athénách ho poctili přívlastkem Neos Xenofón.
Arriánovým vrstevníkem byl skeptik, Kelt rodem, Hellén vzděláním Favorinus z Areláty, filosofický autor a tvůrce nedochovaných, ale hodně citovaných dějin filosofie. Psal též o Homérově filosofii, o Sókratovi a jeho způsobu lásky, o Platónovi, o životním stylu filosofů a vydal sbírku životních pravd/gnómologika.
Tradovalo se o něm, že byl androgynním (difyés kai androthélys) eunúchem, což asi o něm nešířili jen filosofičtí protivníci. Homosexuální Hadrianus ho nesnášel a je nepochybné, že Favorinus/řec. Fávórínos byl nejvzdělanějším hermafrodítem starého věku. O krutém zacházení Římanů za republiky s androgynními osobami viz rok 142-.
• Intersexualita se stala společenským thematem až na začátku 21. století, do té doby byla androgynní pohlavnost skrývána. Pravděpodobně nejslavnějším intersexuálem byl Kazimierz Pulaski (zemřel 1779), bojovník za polskou svobodu a za nezávislost Spojených států, generál americké kavalerie.
Cos. suff. t. r. C. Salvius Liberalis Nonius Bassus vynikl jako advokát zastupující v senátu obžalované správce provincií před provinciály (jeho protivníkem býval za Nervy a Traiana C. Plinius Caecilius Secundus). Salvius Liberalis zemřel někdy před rokem 105; jeho manželkou byla Vitellia Rufilla.
Mezi jižním Huny zemřel šan-jü Čang alias Chu-je-š' Čouchou Ti (vládl od roku 63, viz rok 55). Jeho syn Süan/Xuan vládl pod jménem I-tu Ju-lu-ti/Yitu Yuludi tři roky. Hunští "jižané" loupili skot "seveřanů" a chanský dvůr rozhodl, že Süan musí poškozeným uhradit dvojnásobek ukradeného dobytka. To vedlo roku 87 k otevřené válce mezi Huny, jižní posíleni Sienpeji vytáhli proti severním a v bitvě je porazili. Severní šan-jü Jou-liou/Youliu či Jü-lu padl a jeho kůži společně s kožemi jeho družiny odvezli Sienpejové, dlouho hunští poddaní, jako kořist: roku 87 a definitivně 91 skončila severní hunská dynastie, jméno Jou-liouova nástupce neznáme, srov. rok 46 a 91. Na jižní stranu se pak přidalo dalších šest desítek (severo)hunských rodin (roku 85 prchlo k jižanům 73 klanů).
Když Süan roku 88 zemřel, nástupcem se stal další ze synů Chu-chan-siea II. Tchun-tchu-che/Tuntuhe, trůnním jménem Siu-lan Š'-čouchou Ti/Xiulan Shizhouhou Di. Vládl do roku 93. Roku 88 postihla severní Huny opět neúroda a Tchun-tchu-tche se svolením chanského dvora a jeho vojenskou podporou vpadl roku 89 na území severních soků: válku vedl s cílem anektovat území "severu". Porazil je a většina z nich se stala jeho poddanými, viz dále rok 91 a 93.
***********************************************************
86.
Ol. 216,2
397 SE
333 AE
neznámý | Q. Trebellius Rufus/Kointos Trevellios Rúfos
a. u. c. 839
Imp. Domitianus XII a Ser. Cornelius Dolabella Petronianus
coss. suff.: C. Secius Campanus; neznámý a Q. Vibius Secundus
Sex. Octavius Fronto a Ti. Iulius Candidus Marius Celsus
A. Bucius Lappius Maximus a C. Octavius Tidius Tossianus L. Iavolenus Priscus
***********************************************************
První tažení Domitianovo proti Dákům. Sám zůstal v provincii Moesii v týlu a bojů za Haimem a na Istru se neúčastnil. Diurpaneus, pozdější Decebalus, nabídl mír a když Domitianus nereagoval, jeho druhá nabídka byla už provokací: každý Říman mu ročně zaplatí tributu dva oboly, nebo bude zle, viz rok následující.
Domitianus se připravoval na tažení proti germánským Quádům a Markomannům, kteří odmítli podílet se s Římany na válce s Dáky/Gety, ačkoli byli římskými spojenci, viz roky 6+, 18 a 69. Je pravděpodobné, že od této doby začalo budování řetězce pevnůstek podél Istru/Dunaje. Někdy v této době se stala lokalita Vindobona vojenským táborem, které bylo později za Traiana rozšířeno v opevněné ležení na cestě do Carnunta, metropole Horní Pannonie. Na posílení podunajské armády povolal princeps legionářské posily z Germánií a Británie, srov. rok 77.
Zřejmě nyní po návratu (triumfálním?) do Říma z pole provozoval Domitianus své první čtyřleté ludi capitolini/kapitólské hry zasvěcené Iovovi a Minervě a organisované po panhellénském mustru. Účast v nich brali borci z celé říše a soutěžili v závodech spřežení, disciplinách athletických, hudebních, poetických a řečnických; hry uchoval přes jejich hellénského ducha i Traianus.
Princeps zasvětil na Martově poli stadion, circus agonalis, vulgo stadium Domitiani. Poničen požárem roku 80 sloužil athlétickým disciplinám a diváků se do stavby v hellénském stylu vešlo podle moderních odhadů c. dvacet tisíc, viz zde níže.
Stadion restauroval Severus Alexander a od té doby byl nazýván Cirkem alexandrovským, circus alexandrinus. Domitianus zanechal rozestavěné Odeum/Ódeion, srov. rok 80, které nebylo pro kapitólské hry v té době zprovozněno: dokončil (nebo přestavěl?) ho Traianův stavitel Apollodóros.
Domitianus zahájil na místě kdysi Neronova Zlatého domu/domus aurea poblíž Colossea stavbu lázní a ty rovněž dokončil a zasvětil svým jménem Traianus a přidal naumachii a vodovod pro celý komplex, aqua traiana, viz rok 109. Porticus a chrám Divorum"Zbožtěných", svatyně otce a bratra na Martově poli (viz o rekonstrukci u roku 126+), na místě staré villy publiky spojil v chrámový komplex se svatyněmi Minervy/Minervium a s Iseem, vše za "Obloukem u Isea/Ísieion, Arcus ad Isis a stal se udržitelným střediskem léčitelských služeb.
Zavedl sem alexandrijské kultovní zvyklosti, což podpořil nález starých nádob s portrétem muže připomínajícího Vespasiana v Tegeji, jak předpověděl místní kněz/to proskynéma tón paéanistón tú megalú Serápis (nápisy z let 146 a 153).
Z pozoruhodných staveb zaujala jistě horrea piperataria/sklad koření na Foru dokazující intensivní obchodní kontakty imperiálního Říma s Indií a jejím luxusním zbožím (dostavěna roku 89 nebo o něco později). Domitianus stavěl pravděpodobně též v Galliích, Arelátě a Nemausu věnoval amfiteátr, možná též Lugdunu, Samarobriva, dn. Amiens, dostalo od něj forum. Prinipovým hlavním stavitelem byl, zdá se, jistý Rabirius, jemuž bývá, bez pramenného odkazu, přičítána stavba rozsáhlého Flaviova domu na Palátínu/domus flavia spojeného v jeden celek s původním Augustovým sídlem a domus augustana, se stadium palatinum, odeonem a Cirkem maximem na Martově poli.
Rabirius zřejmě postavil Domitiánovu villu v Albánu, Albanum Domitiani, na jejímž místě stojí letní sídlo papežů Castel Gandolfo. Je možné, že se Rabirius podílel na dokončení Titova oblouku na Svaté cestě/via sacra. Byl známým epigrammatika Martiala, který ho obdivně zmiňuje. Jeho předchůdci za Nerona byli pravděpodobně Celer se Severem a nástupcem v posici dvorního architekta za Traiana asi Apollodóros z Damasku, srov. roky 64 a 107.
Domitianus jako filhellén byl posedlý Alexandrejí a Egyptem a svou náklonnost personifikoval mimo jiné tím, že do senátu přivedl 24 mužů z Východu. Ti. Iulius Candidus Marius Celsus rodem z provincie Asie se stal t. r. prvním "Východňárem" poctěným doplňkovým konsulátem/consul suffectus a roku 105 řádným/consul ordinarius. Zároveň byl prvním z Východu, jemuž byla svěřena provincie s vojenskými garnisony (Kappadokia).
V Británii po odvelení jedné ze čtyř legií do dácké války vyklidili Římané část nedávno dobyté Kaledonie/Skotska, viz rok 77 a 83, zničena a opuštěna byla pevnost Inchtuthill v Tayside.
V Lanuviu se 19. září narodil budoucí císař T. Aurelius Fulvus Boionius Arrius Antoninus alias Antoninus Pius (zemřel roku 161). Z otcovy strany pocházel rodem z Nemausu/Nîmes. Děd T. Aurelius Fulvus byl dvakrát konsulem a praefectem urbi (viz rok 69), rovněž jeho otec T. Aurelius Fulvus zastával konsulský úřad (89). Otec Antoninovy matky Arrie Fadilly Cn. Arrius Antoninus byl dvojnásobným konsulem a s Boionií Procillou měl dvě dcery.
Arria Antonina si vzala L. Iunia Caesennia Paeta a měli syna L. Caesennia Antonina. Mladší Arria Fadilla byla provdána za T. Aurelia Fulva, cos. 89, a měli jediné dítě: T. Aurelius Fulvus Boionius Arrius Antoninus (Pius). Jeho otec záhy zemřel a z manželství Fadilly s P. Iuliem Lupem, cos. 98, byly Iulia Fadilla a Arria Lupula.
Antoninus vyrůstal v lokalitě Lorium na Aurelské silnici, kde si později postaví villu. Roku asi 110 se oženil s dcerou M. Annia Vera Annií Galerií Faustinou. Cos. 120, jako konsulár spravoval část Itálie. Asi roku 134/135 správcoval v Asii; jako princeps nikdy Itálii neopustil, pravý protiklad svého adoptivního předchůdce i nástupce. Viz dále rok 138.
***********************************************************
87.
Ol. 216,3
398 SE
334 AE
neznámý
a. u. c. 840
Imp. Domitianus XIII a L. Volusius Saturninus
coss. suff.: C. Calpurnius Piso Crassus Frugi Licinianus; C. Ducenius Proculus a C. Bellicius Natalis P. Gavidius Tebanianus
C. Cilnius Proculus a L. Neratius Priscus
***********************************************************
Císařská provincie Moesie, srov. roky 29- a 6+, byla asi t. r. nebo už předešlého rozdělena Domitianem podél řeky Kiabros/Ciabrus (dn. Cibrica) na Horní/Superior s metropolí ve Viminaciu/dn. Kostolac n. Naissu/dn. Niš a Dolní/Inferior, které se též říkávalo Thrácký břeh, Ripa Thraciae; zprvu jejím správním střediskem byly snad Novae, dn. Svištov v BG na Dunaji (pevnost povstala za Claudia c. 45) nebo Tomí či Tomis/řec. Tomoi či Tomis, dn. Constanța v RO. Viz dále rok 102 a 297.
Prvním správcem v Horní Moesii se stal L. Funisulanus Vettonianus, který předtím správcoval v Delmatii a Pannonii, prvním dolnomoesijským správcem v Novách nebo Tomidě byl snad M. Cornelius Nigrinus Curiatius Maternus, viz rok 85. Legionářskými stálými leženími zde byly Oescus/Oiskos, staré sídelní obec thráckých Triballů na Istru, dn. ves Gigen u Plevenu v BG, Durostorum/dn. Silistra v BG, Novae a Troesmis/dn. archeologiocká lokalita u obce Turcoaia n. Tulcea před dunajskou Deltou v RO.
V dácké válce Domitianově přešlo pod velením praefecta praetorio Cornelia Fusky pět až šest legií přes lodní most Dunaj v dnešním Banátu ("druhá Domitianova válka dácká"). Římané byli v lokalitě Tapae (u dnešní vsi Bucova v Rumunsku) zaskočeni připravenými Dáky, jimž velel Diurpaneus (kontrahovaná podoba jména zněla Duras?).
Jedna z legií byla rozprášena a Domitianův praefectus praetorio Cornelius Fuscus padl. Insignie jeho legie vydobyl na Dácích zpět až Traianus, hlavy Římanů narazili Dákové na kůly tapské pevnosti a tam je roku 101 spatřili Traianovi legionáři; srov. začátek Fuskovy kariery roku 69.
Vítěz se pak přejmenoval na Decebala, „Udatného“. Podle jiné novodobé spekulace byl Duras alias Diurpaneus předchůdcem Decebalovým, s nímž roku 106 skončila dácká monarchie. Za Domitiana, jehož velitelskými schopnostmi opovrhovali sami Římané, se Decebalovi, či jak se jmenoval, a jeho Dákům dařilo náramně.
***********************************************************
88.
Ol. 216,4
399 SE
335 AE
neznámý | Ti. Claudius Hierophantes/Tiberios Klaudios Hierofantés Kallikratidos
a. u. c. 841
Imp. Domitianus XIV a L. Minucius Rufus
coss. suff.: D. Plotius Grypus (po principovi); Q. Ninnius Hasta a [xxx] Frugi
M'. Otacilius Catullus a Sex. Iulius Sparsus
***********************************************************
Domitianus uspořádal stoleté hry, ludi saeculares. První z principů je vypravil roku 17 př. n. l. Augustus, pak Claudius roku 47, ale ty Domitianus jednoduše ignoroval, a počítal 110 let, jak vyžaduje starý etruské zvyk. Přesto byl o šest roků před správným termínem (= roku 94). Srov. roky 249 a 149 př. n. l. a dále roky 147, 204 a 247, kdy naposledy (= 1000. výročí založení Říma).
L. Paquedius Festus, nájemce císařských zakázek i veřejných/redemptor operum Caesaris et puplicorum, dokončil 3. července průkop 4950 metrů dlouhé vodovodní štoly pod horou Aeflanus (podle již zaniklé obce Aefulae), jíž proudila voda pro aqua Claudia Augusta. Z vděku za pomoc zasvětil chrám Dobré bohyni, nejsvětější nebeské/Bonae Deae sanctissimae caelesti.
Římská protidácká ofensiva řízená správcem Horní Moesie L. Tettiem Iulianem, předtím správcem Numidie, vedla ke druhé bitvě u Tapae. Jeden z blízkých předáků Decebalových Vezinas unikl zajetí tím, že na bojišti předstíral mrtvého a v noci uprchl. Domitianova válka dácká, pro Římany čtvrtá, trvala od roku 85.
Před tažením přišel Iulianus s reformou v legiích: každý legionář musel na svůj štít napsat své jméno a jméno velitelovo.
Na sídelní město Decebalovo Sarmizegetuzu Římané netáhli, přesto král znovu nabízel mír. Předtím ovšem všechny cesty na své sídlo dal zavalit porubanými stromy. Domitianus nejprve odmítl, ale když byl vzápětí v poli poražen, pravděpodobně s osobní účastí, v Pannonii germánskými Markomanny, proti nimž se vypravil (první jeho pannonská válka, viz dále roky 92 a 93), neboť ho odmítli podpořit na tažení proti Dákům, viz rok 86, na mír s Dáky přistoupil; rozsah porážky od Germánů ani lokalitu neznáme.
Decebalus/Dekebalos se odmítl setkat s principem osobně a poslal muže jménem Diégis, možná svého bratra (?). Jeho Domitianus okatě obdarovával, položil mu na hlavu diadéma a poselstvo poslal do Říma k senátu s dopisem údajně od Decebala, imperátorem ale falšovaným, aby se mohl dát ve Městě slavit jako triumfátor.
Decebalus dostal od Domitiana značný obnos peněz a zboží, stejně jako příslib ročního tributu: Římané se tak poprvé za principátu stali poplatní jinému z národů, což platilo naposledy na začátku 4. století př. n. l. vůči Keltům, téměř půl tisíciletí předtím. V římských očích však nešlo v tomto případě o ponížení, ale o jednoduchý způsob, jak provinciály a usazené veterány levně vykoupit z loupeživých choutek barbarů. Z římského hlediska uznal Decebalus formální nadvládu Říma.
V Asii někdy kolem tohoto roku vynořil nový Pseudonerón/Lžinero (III.), viz rok 79 za Tita a 69 v době chaosu v říši; byl parthským panovníkem Pakorem, k němuž se zřejmě uchýlil, vydán Domitianovi a skončil asi v Římě stejně jako jeho předchůdce; nevíme o něm vůbec nic.
V Číně zemřel císař dynastie Východních Chanů Čang-ti/Zhangdi (33) vládnoucí od roku 75. S pomocí generála Pan Čchaa/Ban Chao zesílil armádu a šířil čínskou moc ve Vnitřní Asii. Za Čangovy vlády vzrostla moc eunúchů u dvora. Jako císař Che-ti/Hedi následoval Čangův nezletilý syn Liou Čao/Liou Zhao (9), který vládl do roku 106 na dvoře ovládaném šlechtickými klikami. Stejně jako za jeho otce opět se bouřili Čchiangové/Qiang, nechanský národ v pozdější provincii S'-čchuan.
Za něho se šířila díky generálu Pan Čchaovi/Ban Chao čínská moc na západ, navázány diplomatické styky s Parthy a svým způsobem i s Římem, viz rok 97. Pan Čchao, "hlavní protektor Západních území" (tu-chu/duhu), po třech desetiletích úspěšných bojů v Turkestánu mimo jiné s Kušány/Tochary, Číňany zváni Jüe-č', ovládajícími tehdy velkou část dnešního Pákistánu a severní Indie, na svou funkci roku 102 s císařovým svolením resignoval a vrátil se domů do Číny.
Již druhého roku vlády císaře Chea vpadl na území Číňany kontrolovaného Turkestánu kušánský dynasta Sie/Xie (čínská podoba jména, jinou neznáme; jeden pravděpodobně z řady údělných v zastoupení "krále králů"). Kušánský král/císař se totiž domáhal svatby s čínskou princeznou, byl ale chanským odmítnut. Sedmdesát tisíc kušánských jezdců sice nakrátko obsadilo v oblasti nejméně osmnáct "království", ale v jinak dosti nehostinném kraji nebylo možné takové množství lidí a zvířat zásobovat. Kromě toho padla část Kušánů do zálohy políčené Pan Čchaovými vojáky. Kušáni po nějaké době žádali mír s omluvou a s tím, že budou platit císařům roční tribut. Byl to jediný známý vpád Kušánů/Tocharů do Tárímu, kdysi své domény, srov. rok 200.
Pan Čchao (dvorním jménem Čung Šeng; 32-102) poslal Kan Jinga roku 97, viz, ze Střední Asie jako vyslance do římské říše. Generál Pan pocházel z vojenské a literárně a historiograficky činné rodiny. Jeho otec Pan Piao/Ban Biao (zemřel roku 54) začal psát kroniku (Dřívějších/Západních) Chanů, Chan Šu/Han Shu, o dělení dynastie Chan viz rok 206- a 25+.
V nedokončeném dílu pokračoval starší Čchaův bratr Pan Ku/Ban Gu, vysoký císařský úředník-knihovník za Minga a Čanga. Za něho byl tajemníkem Tou Siena/Dou Xian, s nímž rovněž prodělal tažení proti Hunům. Císař Che však měl podezření, že Tou Sien se proti němu spikl a donutil ho vzít si život. Pan Ku byl zatčen a ve vězení roku 92 zemřel: popraven, nebo na následky mučení. Kroniku dokončila jeho sestra Pan Čao/Ban Zhao.
***********************************************************
89.
Ol. 217,1
Hermogenés z Xanthu II
400 SE
336 AE
neznámý | Aiolión
a. u. c. 842
T. Aurelius Fulvus a M. Asinius Atratinus
coss. suff.: P. Sallustius Blaesus a M. Peducaeus Saenianus
A. Vicirius Proculus a M'. Laberius Maximus
***********************************************************
Domitianus se vrátil z dáckého tažení do Říma a drze v listopadu či prosinci slavil triumf nad neporaženým nepřítelem. Vykutálený císař Římanům za dáckou kořist předložil předměty ze svých skladů. Během velkolepých her zapršelo a císař zakázal divákům opustit místa; sám se přitom převlékl do suchého. Uspořádal pak celonoční hostinu a v noci dal v divadle zápasit proti sobě ženám s trpaslíky.
Na Rýně v Moguntiaku provolali koncem roku předešlého nebo v lednu t. r. vojáci dvou legií v Horní Germánii imperátorem svého legáta L. Antonia Saturnina. Měl však smůlu. Rebelie se pod útokem věrného správce Germánie Dolní A. Bucia Lappia Maxima po několika málo týdnech, nejpozději do jara, zhroutila, když Germáni nemohli v zimě přijít svému spojenci Antoniovi na pomoc, poněvadž náhle roztál na Rýnu led. Antonius, údajně potomek triumvirův, asi padl v boji; fratres arvales/arválští bratři obětovali za principovo vítězství 25. ledna.
Byla to první vzpoura legionářů a první usurpace po občanské válce před dvaceti roky. Podle jednoho zdroje Antonius Saturninus nesnesl, že ho Domitianus soustavně nazýval děvkou, scortum, zjevně s ohledem na jeho homosexualitu, srov. rok 85. Tvrdil při vyšetřování jistý jeho podřízený, vojenský tribun Iulius Calvaster, aby se vyhnul podezření z účasti na spiknutí, neboť s ním Antonius vedl často rozhovory beze svědků, že to byla setkání milostná (trestu tak unikl; homosexualita ovšem trestná nebyla, to Domitianus byl proti ní vysazený, na tu dobu nezvykle).
Ochránit Domitiana pospíchal z Hispánií se svou legií i budoucí císař M. Ulpius Traianus: odměnou mu byl konsulát roku 91. Lappius Maximus ovšem neopomněl spálit veškeré Antoniovy písemnosti. Přesto v Římě následovala v senátu a mezi vojáky principova čistka mezi domnělými i skutečnými spiklenci. Mezi oběťmi byli Sallustius Lucullus, úřadující správce Británie, popraven údajně za to, že nové kopí, které vynalezl, nazval po sobě lancea lucullea (viz rok následující), a úřadující asijský proconsul C. Vettulenus Civica Cerialis. Údaje o počtu obětí represálií a exulovaných známy nejsou.
Domitianus za odměnu poslal Lappia Maxima jako správce do Syrie (kde byl do roku 93), dva roky na to byl opět konsulem a roku 102 za Traiana se stal jedním z pontifiků. Domitianus zároveň rozhodl, že už nikdy nebudou sdílet dvě legie jedno ležení, čehož se drželi i další principové, srov. vzpoury po smrti Augusta roku 14+ v Pannonii a na Rýnu, kdy v jednom letním ležení soustředěny i legie tři. Vojákům bylo tehdy zakázáno ukládat na velitelství tábora více než tisíc séstertiů, což byl pro řadového legionáře téměř roční plat.
Někdy před touto událostí vyhnali Chattové/Kattové Chariomera, krále Cherusků, za to, že se přátelil s Římany. Ve válce o zpětné nabytí moci se sice dokázal král vzchopit, byl však svými spojenci opuštěn v okamžiku, kdy poslal na římské území rukojmí, záruku pro dohodu o pomoci. Domitianus mu vojensky nepomohl, ale poskytl mu pomoc finanční.
O Chariomerovi, moderně se spekuluje, že synovi Italikovu, viz rok 47, dále slyšet nebude. Cheruskové byli později zmiňováni jako lid svobodný a někdy v průběhu 4. století se rozplynuli v národní konfederaci Sasů. Chattové byli předky Hessů a jsou tak vedle Hermundurů a Frísiů z těch, kteří dodnes setrvali ve svých tradičních sídlech (Hessen/Hesensko, Friesland/Frísko, Thüringen/Duryňsko).
Znovu vydán Domitianem edikt o vyhnání astrologů a filosofů z Města, srov. roky 85, 92 a 95. Mezi exulovanými byl stoik Epiktétos z Níkopole, modla senátorských vyznavačů "druhé/pozdní stoy", srov. rok 68. Jeho skutečné jméno neznáme, Epiktétos/Přikoupený bylo jméno otrocké. Narozen kolem roku 50+ pocházel f fryžské Hierápole a do Říma se dostal jako otrok Epafrodíta, vlivného propuštěnce Neronova. Směl navštěvovat přednášky stoika C. Musonia Rufa a když byl Epafrodítem propuštěn na svobodu, otevřel vlastní školu, která získala mezi stoickou smetánkou Neronovy éry nejlepší pověst.
Jako exulant se usadil v Níkopoli (staré Aktion) a tvrdívalo se, že se osobně znal s Hadrianem, za jehož vlády, asi na konci, zemřel. Žil velmi asketicky, na jednu nohu chromý a nikdy nic nenapsal; latinsky pravděpodobně nehovořil vůbec. Přednášky zaznamenal jeho žák Arriános, srov. rok 85, v knize Diatribai/Dissertationes, tedy Rozpravy, a z Epiktétových zásad po vzoru epikúriků (které nesnášel) pořídil výtah Encheiridion/Příručka. Knihy se zachovaly. O Epafrodítově konci viz rok 95.