329-337

 

***********************************************************

329. 
Ol. 277, 1

640 SE
576 AE
neznámý
a. u. c. 1182
Imp. Constantinus VIII a Constantinus Caesar IV 

***********************************************************

Někdy po této době, nebo až s obnovou znovudobyté Amidy roku 336, dal Constantius II., východní caesar, obnovit a vojensky vybavit Peršany zničené opevněné městečko Maximianopolis, které bylo založeno mezi Nisibou a Darou/Daras (pozdější Anastasiúpolis/dn. ves Oğuz v TR) v provincii Mesopotamia pravděpodobně Caracallou-Tarautou jako Antónínúpolis. Dal mu nové jméno podle sebe Kónstanteia/lat. Constantia a sídlil v ní dux Mesopotamiae, vojenský velitel provincie.

Praefectem praetorio/eparchos tés aulés basilikés Východu jmenoval panovník Flavia Ablabia (ve funkci do zač. roku 338). Předtím byl pravděpodobně od roku 326 praefectem praetorio Italie a předtím vicariem/správce provincie Asia. Pocházel z chudé rodiny z Kréty a majetek nadělal v námořním obchodu. Stal se křesťanem a jako takový přítelem Constantina I. Zasloužil se v úřadu o zahubení novoplatónského filosofa a učitele filosofie Sópatra z Apameie, který roku 330 vedl při zasvěcování Kónstantínopole polytheistickou část obřadů: Ablabius prý žárlil na jeho přátelství s Constantinem. Roku 331 Ablabia augustus jmenoval konsulem. Svou dceru Olympiadu zasnoubili s Constantinovým jeho synem Constantem; ke sňatku nikdy nedošlo, nevíme proč (byla příliš mladá?). 

Ablabios využil zásobovací krise nového města, viz rok následující, a Sópatra pomluvil u císaře jako čaroděje. Když totiž vanuly na Bosporu jižní větry, nemohly lodi zásobovací flotily do přístavu, srov. rok následující. Nový Řím proto hladověl, a Constantinus dal svého nedávno ještě oblíbeného sofistu stít. Ablabia zbavil úřadu po smrti svého otce Constantius II. a tak žil v přepychu na svých statcích v Bíthýnii. Brzy na to (338) ho dal nový vládce zavraždit, neboť ho podezříval, že usiluje o vládu. Olympiadu, sotva se jí ptal na názor, někdy později Constantius provdal za armenského krále Arsaka II. (351?), srov. rok 359. V cizině našla smrt, neboť ji otrávila zhrzená exmanželka Arsakova.

Na statku u kappadockého Nazianzu se do rodiny majetných latifundistů narodil Grégorios, jeden z křesťanských theologů níkajského vyznání (zemřel roku 390). Jeho stejnojmenného otce přemluvila manželka Nonna, aby se dal ke křesťanům a ti ho brzy udělali v Nazianzu biskupem. 

V Athénách poslouchal sofisty Himeria z Prúsy, učitele též Iulianova, jehož řeči se zachovaly (zemřel několik roků před Grégoriem utrápen ztrátou dětí, slepotou a epilepsií), a armenského křesťana Proairesia/Prohaeresius (zemřel asi 368), učitele též Eunapia ze Sard. Spolužákem Grégoriovým byl Basileios z kappadocké Kaisareie a vedle nich budoucí císař Iúliános. Po návratu do Kappadokie řídil jako biskup v Sasimách dioecesi po svém otci, potíral ariány, kteří ho za sektářských nepokojů v Kónstantínopoli roku 379 v kostele zranili. Vrátil se domů jako biskup nazianzský, brzy pro chatrné zdraví resignoval a zemřel na otcovských statcích.

Basileiovým bratrem byl jiný Grégorios, rovněž oddaný níkajské víře, od roku 372 biskup v kappadocké Nýse/Nysse; zemřel po roce 394. S bratrem a stejnojmenným přítelem bývají křesťany označováni za "kappadocké otce". 

***********************************************************
330. 
Ol. 277, 2

641 SE
577 AE
neznámý
a. u. c. 1183
Flavius Gallicanus a Aurelius Valerius Tullianus Symmachus 

***********************************************************

11. května, a. d. v. id. maias, se Kónstantínopolis/Constantinopolis stala císařským residenčním městem, jak nadekretoval Constantinus, srov. roky 324 a 327; v éře AM/anno mundi podle kónstantinopolských zvyklostí to bylo roku 5838. Uspořádal velkolepé hry, na nichž se ukázal s novou, drahokamy vykládanou korunou. Nový Řím byla poslední a největší osadou/colónií Říma. Císař do města přesídlil obyvatele řady dalších obcí, které vylidnil a poněvadž Nový Řím neměl dostatečné hospodářské zázemí, výživa jeho obyvatel závisela na dodávkách obilí etc. ze syrské oblasti a z provincie Asie. Dobový autor zaznamenal, že lidé seděli v divadle a pili tak moc, že nedokázali udržet poháry v rukách, srov. rok předešlý. O kořistnické výzdobě hippodromu srov. rok 479-. • Roky c. (325) 330 až 380 naplňují padesátiletí, během něhož dobyli křesťanští ideologové a vůdci římskou říši. Srov. podobné padesátiletky/pentékontaetis athénské slávy c. (479) 478-(429) 428 a velmocenského růstu římské republiky ve Středomoří c. 218-168.

Někdy mezi roky 330 až 350 byla z provincie Syria Coele, viz rok 195, vyčleněna Kommágéné s Kyrrhestikou a země zanikly v provincii Augusta Euphratensis/zkráceně Augustophratensis, popř. Euphratensis, řec. Eufrátésiá, se správním střediskem v Hierápoli-Bambyké. Sídelním městem Údolní Syrie/Koilé Syriá zůstala Antiocheia, největší město Levanty.

V Armenii zemřel kolem t. r. král Tíridátés/Trdat III., vládl od roku 287 (tam viz též o případných dvou Tíridátech III. a IV.). Proti povstalcům, kteří odmítali prořímskou orientaci (a snad i křesťanství), vypravil Constantinus vojevůdce Antiocha s armádou a zajistil nástupnictví Tíridátova syna s Ašchenou, dcerou alánského krále Aškatara/Ašchadara, Chosroa III. zvaného podle postavy Kotak/Malý (nebo byla manželkou Tíridáta II.?). Vůdcem rebelů byl Sanatruk, satrapa východoarmenské provincie Pajtakaran a před Antiochem a spojenci z Ibérie musel prchnout k Šápúrovi. 

Když se Antiochos s velkou kořistí z války vrátil na území Říma, panoval Chosroés pod římským protektorátem do roku 338, kdy zemřel. Za něho, asi brzy po odchodu Antiochově, vpadl do Armenie s třiceti tisíci muži Sanatruk, podle jiného údaje jistí Šápúrovi nájezdníci, o nichž kroniky zaznamenaly, že jich bylo dvacet tisíc. 

Chosroovým nástupcem se stal jeho syn Tigránés VII. alias Tiran kralující do roku c. 351, viz dále tam.

Někdy kolem t. r. se narodil asi v Antiocheji nad Orontem voják/miles quondam et Graecus, senátor a historik Ammianus Marcellinus (zemřel kolem roku 400). Sloužil v letech 354-360 ve štábu velitele jízdy Ursicina v Syrii, Galliích, Thrákiích a Mesopotamii a roku 359 zažil jako obránce města pád Amidy. Sloužil v armádě Iulianově za jeho tažení proti Peršanům. Odešel pak do civilu, začal psát své rozsáhlé Res gestae/Dějiny navazující na Tacita (96), cestoval a snad kolem roku 380 se přestěhoval do Říma, jímž byl Hellén uchvácen. O desetiletí později se mu dostalo uznání ze strany posledních polytheistických Římanů. Z jeho Dějin se z 31 knih zachovaly oddíly popisující roky 353-378, tedy dobu, v níž Marcellinus žil. Ač Hellén, své dílo psal latinsky a dosahuje velikosti Tacitovy. 

***********************************************************
331. 
Ol. 277, 3

642 SE
578 AE
neznámý
a. u. c. 1184
Iulius Annius Bassus/Iunius Bassus a Flavius Ablabius 

***********************************************************

Proti vpádu Taifalů, národa sarmatského n. spíše germánského a tradičních průvodců gotských, na římské území někdy kolem těchto let, údajně pouze pěti set jezdců, Constantinus nic nepodnikl. Ani tehdy, když vojsko zaznamenalo vysoké (?) ztráty a on sám unikl jen tak tak, srov. ale rok 334.

***********************************************************
332. 
Ol. 277, 4

643 SE
579 AE
neznámý
a. u. c. 1185
L. Papius Pacatianus a Maecilius Hilarianus 

***********************************************************

Constantinovo tažení proti nové vlně Gotů-Tervingů: řídil ho z Marcianopole. Tísněni Goty vydali arcaraganté vládnoucí Sarmatům zbraně i té části, která byla podrobena, limigantům. Pravděpodobně šlo o dvě kmenové skupiny vládnoucí a žijící v porobě na základě jakési dávné války. Arcaragantové byli však po té vyhnáni a část jich utekla ke germánským Victohalům sídlícím na jih od Dunaje na římském území, pravděpodobně jedné z částí kmenového svazu Vandalů kdesi na území dn. H. 

Povoláni na pomoc Římané pod Constantinovým synem Constantinem II. 20. dubna 332 Goty na hlavu porazili a při nedostatku potravin a v zimě zahynulo posléze na sto tisíc Gotů. Sarmatští otroci vyhnali své pány do "Romanie" a gotský "král" Ariaricus/Arriarich n. Araricus kapituloval. Odešel na římský břeh, přijal novou římskou spojeneckou smlouvu, srov. rok 324, a vydal rukojmí, mezi nimiž byl jeho syn Aoric, který pak vyrůstal v Kónstanínopoli, viz dále rok 336. 

Podle jiné verse byl A. synem nejmenovaného krále. V novodobých spekulacích byl Aoricus otcem Athanarikovým/Athanarich, který neužíval královského titulu, ale byl "soudcem" Tervingů, viz dále rok 366+. V hagiografii gotského křesť. mučedníka Saby/řec. Sabbás monotheisté tradují, že byl v dubnu 372 utopen s kamenem na krku v řece Musaios/Musaeus, dn. asi Buzǎu v RO, na příkaz jistého gotského dynasty/basiliskos Atharida, syna Rothesteova: novodobá spekulace pokládá Atharidu za jiné jméno Athanarikovo a jeho otec by se tedy jmenoval Rothesteus (?).       

Na tři sta tisíc Gotů a Sarmatů bylo s Constantinovým svolením roku 334 usazeno jako kolóni/osadníci připoutaní k půdě v Thrákii, Skythii, Makedonii a Itálii, pravděpodobně v Popádí; srov. roky 167, kdy první z Germánů usazováni v Popádí M. Aureliem, ale přechodně, a 370, kdy neobdělávané Popádí kolonisovali Alamanné.

***********************************************************
333. 
Ol. 278, 1

644 SE
580 AE
neznámý
a. u. c. 1186
Flavius Iulius Dalmatius a Domitius Zenophilus 

***********************************************************

 Na Kypru se vzbouřil magister pecoris camelorum/správce velbloudího dobytka Kalokairos/lat. Calocaerus. Oděl se do purpuru, brzy ale dopaden jistým Dalmatiem (Flaviem Dalmatiem, otcem cos. t. r., viz rok 293 a 335), s komplici dopraven do Tarsu a po soudu zde popraven ukřižováním. O události není více známo a takto stručně zaznamenána vypadá jako příběh z opilcova deníčku. Že by Kypr vynikal chovy velbloudů, není odnikud známo, ani to, proč se hlavní armádní velbloudář vzbouřil právě na ostrově. 

Z roku 333 pochází Itinerarium burdigalense neznámého křesťanského autora popisující cestu z Gallií do Jerúsaléma. O půl století později vykonala cestu stejným směrem z Gallií nebo Galaecie jistá Egeria/Itinerarium Egeriae n. Aegeriae, Aetheriae (381-384).  

***********************************************************
334. 
Ol. 278, 2

645 SE
581 AE
neznámý
a. u. c. 1187
Flavius Optatus a Amnius Manius Caesonius Nicomachus Anicius Paulinus iunior signo Honorius 

***********************************************************

Constantinovo tažení proti Sarmatům. O usazení části sarmatských arcaragantů u germánských Victohalů viz rok 332 a dále rok 358.

O proniknutí křesťanství na Kavkaz do Ibérie viz rok 319. 

***********************************************************
335. 
Ol. 278, 3

646 SE
582 AE
neznámý
a. u. c. 1188
Flavius Iulius Constantius a Ceonius Rufius Albinus 

***********************************************************

18. září Flavius Iulius Dalmatius/Delmatius, syn nevlastního bratra císařova Flavia Dalmatia (viz rok 293 a 333), prohlášen caesarem, čtvrtým, svého strýce Constantina I. Část armády povýšení přijala s nelibostí, viz rok 337.

V Římě zemřel 31. prosince biskup/papež Silvester I. (v úřadu od roku 314, srov. rok 325), jemuž Constantinus podle křesťanské tradice vděčil za uzdravení. Odměnil ho dary rozsáhlých nemovitostí v Římě a okolí, skutkem, který se stal podkladem pozdějšího podvodného dokumentu řečeného Konstantinův odkaz, Cónstantíní dónátió/Cónstitútum Cónstantíní, datovaného rokem 315, na jehož základě bylo proklamováno "Petrovo dědictví"/patrimonium Petri, územní nároky církevního státu; viz více v indexu s. v. křesťanství (3) a (4) a k případnému původnímu nápadu viz rok 2667. Po biskupovi se říká poslednímu dnu v roce silvestr.

V Tyru, hlavním městě Foiníkie, konána synodos šedesáti východních biskupů, zabývající se vleklými spory orthodoxních hodnostářů s ariány. Dominoval jim kaisarejský biskup a historik církevní Eusebios, viz rok 260 a 340. Synoda sesadila Athanasia a jerúsalémského Makaria a v případě Athanasia Alexandrijského padlo i obvinění z vraždy meletiánského biskupa Arsenia, snadno však vyvrácené. Po domluvách níkomédského biskupa Eusebia a osobního dopisu Constantinově připustil Areios, že se podepíše pod závěry níkajské oikúmenické synody, viz rok 325. Za to se směl vrátit do Alexandreie, ale musel se za tím účelem dostavit osobně před augusta. 

Než však k němu zpráva o omilostnění dorazila, neočekávaně 11. listopadu 336 v Kónstantínopoli zemřel: na cestě do paláce dostal těžké žaludeční bolesti, doběhl na záchod za Constantinovým náměstím ve sloupořadí s obchody, kde mu nadmuté břicho prasklo a s výkaly a krví se vyvalily vnitřnosti (tak šťavnatě Areiův konec líčí orthodoxní autor Sókratés Scholastikos). Patriarcha Alexandros (v úřadu od roku 317) se den před Areiovou smrtí zavřel do kostela, aby s ním nemusel sdílet jakési rituály, neboť augustus si přál Areiův návrat do církce. Tam se Alexandros modlil, aby si bůh vzal jeho nebo Areia. Viz dále rok 340.

Athanasios, patriarcha alexandrijský, stále v oposici ke Constantinovi a jeho proariánskému kursu, byl po augustově smíru s Areiem exulován do Trever, kde žil do císařovy smrti roku 337. S ním bylo úřadů zbaveno více biskupů. Constantinus II., caesar na Západu, rozhodl, pravděpodobně ještě před konferencí ve Viminatiu roku 337, o jeho návratu do Alexandreie a vládce Východu Constantius II., ač spřízněnec umírněných ariánů, nic nenamítal, stejně jako mlčel při omilostnění všech biskupských exulantů z roku 335. 

V Indii v říši Guptů zemřel kolem t. r. vládce Čandragupta I. (vládl od roku 320). Jeho nástupcem byl syn Samudragupta (do c. 375). Patří mezi velké dobyvatele indických dějin. Podařilo se mu obsadit sever Indie od dnešní Bangladéše a Nepálu po Jamunu, dobyl Kalingu, Málwu, na jihu přemohl koalici dvanácti knížat, před jeho mocí měl úctu na Cejlonu král Meghavanna. Viz dále rok 375. 

***********************************************************
336. 
Ol. 278, 4

647 SE
583 AE
neznámý
a. u. c. 1189
Virius Nepotianus a Tettius Facundus 

***********************************************************

Třicáté výročí Constantinovy vlády, tricennalia, a t. r. byl zasvěcen v Jerúsalému kostel nad hrobem Ježíšovým, viz rok 326. 

Další Constantinovo tažení proti Gotům v Podunají a august si vylepšil titulaturu o přízvisko Dacicus. Nic bližšího nicméně o výpravě nevíme, srov. mír s nimi roku 332, i když přizvisko Dácký napovídá, že by Římané mohli úspěšně válčit kdesi severně od Dunaje (ovšem už půl století ležela Dacie na římském území a stará římská Dacie byla v této době již nazývána Gothií). V této době již asi nežil král Ariaricus aai ani jeho syn Aoricus, viz rok 332, a Gotům-Greutungům vládl Geberich/Gebericus, syn Hilderithův. Vypravil se proti Vandalům, kteří se někdy v této době zmocnili území bývalé římské Dákie, a porazil je kdesi na řece Marise/Marisus n. Marisia, dn. Mureș.

Vandalský král Visimar, pocházející z bojovných Hasdingů, pak žádal se zbytkem svých lidí na Římanech povolení usadit se v Pannoniích na římském břehu Dunaje, které od Constantina obdržel. Žili zde šest desetiletí jako římští foederati. Roku 401nn. se podíleli na vpádech Gota Radagaisa a Alaricha do Itálie, které Stilicho odrazil. 

Stilicho, magister militum Honoriův, jeden z nich, je pak údajně povolal do Gallií, jak jeho nepřátelé tradovali: na silvestra 406 Vandalové-Hasdingové s Alány a Suéby vpadli přes zamrzlý Rýn do Gallií. Předtím se do nich pustili Frankové, foederati římští (nevíme, na kterém břehu řeky ani v kterou dobu), a Vandalové utrpěli těžkou porážku s dvaceti tisíci padlými a mezi nimi s králem Godigiselem. Zániku vandalského mužstva zabránil včasný zásah Alánů vedených králem Respendialem (o jeho konci nevíme, možná zemřel až v Hispániích). Pod Godigiselovým synem Gunderichem pokračovala roku 407 vandalská koalice k jihu a 409 překročili Germáni s Alány Pyreneje.

U Greutungů po smrti Geberichově (datum neznáme, někdy kolem roku 340) králem další z rodu Amalů Ermanarich/Hermanaricus. Podrobil si přes tucet národů mezi Černým mořem a Povolžím, jejichž jména odjinud neznáme (o jedněch z nich se lze domnívat, že jde o předky Mordvinů/Mordens?), srov. též rok 342. Během své dlouhé vlády porazil též a vyhubil zbytky Herulů s králem Alarikem žijící u Maiótidy, přemohl Venety/Venethi, Sklabény a Anty, pokládané všechny za původně jeden lid Venethů a za slovanské prapředky, a dokonce na východním Baltu Aisty/lat. Aesty, jejichž jméno bývá dáváno do souvislosti se soudobými Esty.  

***********************************************************
337. 
Ol. 279, 1

648 SE
584 AE
neznámý
a. u. c. 1190
Flavius Felicianus a Fabius Titianus 

***********************************************************

Krátce po velikonocích 3. dubna Constantinus (62 n. 65?) ochořel, když se chystal na Peršana; přípravy v Antiocheji finalisoval jeho syn Constantius (II.). Constantinus odcestoval do bíthýnského Drepana, který při té příležitosti přejmenoval na počest své matky Helenopolis a modlil se k matčině oblíbenému mučedníkovi Lucianovi z Antiocheie či Samosat (7. ledna 312 za persekuce vyhlášené Maximinem Daiou; učitel mimo jiné Areiův). 

Odtud pokračoval přes lázně Pýthie, mnohem později, snad za Iustiniana, přejmenované na Sótéropolis (asi dn. thermy Yalova Kaplıcalari), do Níkomédeie, kde se dal pokřtít Eusebiem z Níkomédie, sympatisantem Areiovým, vyhnaným z církve na níkajském koncilu a přijatým zpět o tři roky později. Eusebios byl hlavním Constantinovým důchovním rádcem. Podle jedné verse byl v Pýthijských lázních otráven jedem z poháru nevlastními bratry/heterothaleis, "z jiné matky", viz zde níže. 

22. května zemřel Flavius Valerius Aurelius Constantinus (I.) v lokalitě Achyroné u Níkomédeie v bílém oděvu novice své víry. Pochován byl v křesťanském rítu ve své Kónstantínopoli v sarkofágu obklopeném dvanácti apoštoly, symbolicky jako třináctý posel víry. Byl prvním z římských vládců, který nebyl pohřben žehem. V Římě se mu dostalo od senátu nicméně zbožtění/consecrátió, apotheósis.  

Pravoslavní křesťané pokládají Constantina I. za světce a jeho dnem v kalendáři je spolu s matkou Helenou 21. květen, samostatný pak 3. září; v jejich očích je Kónstantínos isapostolos/"rovný apoštolům".  Dobovými krasořečníky byl nazván Převeliký/pammegethés, pammegas" (Themistios).

K umění a vědám se choval velkoryse, pronásledoval udavače, rád vystupoval pompesně a diadéma neodkládal. Pro svou jízlivost měl lidovou přezdívku Trachala/od řec. trachálos/trachélos, tedy "Krkatec", a jeho vládu hodnotili s výjimkou prvního decennia současníci negativně pro chtivost po majetcích a marnotratnost, velké výdaje do veřejných staveb pochybného významu, z nichž část brzy spadla, neboť se stavělo rychle. Tyto okolnosti pozdější autoři křesťanští opomíjejí, naopak klasičtí nehovoří o jeho monotheismu ani o křesťanech v jeho bezprostředním okolí.  

Nikdo z početné rodiny u Constantina v době jeho smrti nebyl. Nejdříve dorazil z Antiocheie Constantius a organisoval pohřeb/podle jedné verse otce naopak zastihl ještě při životě. Po celé léto trvalo jisté interregnum čtyř caesarů Constantantina II., Constanta I., Constantia II. a Dalmatia a jak patrno, měsíce intrik a bojů potomků dvou žen Constantia I. Chlora Heleny a Theodóry; Helena byla již po smrti, o osudu Theodóry po porodu dětí nevíme nic a s jistou logikou lze předpokládat, že svou macechu nemusel Constantinus často potkávat...

9. září přijali na konferenci ve Viminatiu, sídelním městě Horní Moesie/dn. u Kostolacu v SRB, císařskou titulaturu tři augustové, jeho synové, a rozdělili si říši. Nejstarší z nich Constantinus II. (21) se stal císařem Západu, všeho za Alpami (caesarem od roku 317; do 340) a s dohledem nad mladým Constantem. 
Constans I. (c. 15-17) byl určen za císaře v Itálii, Illyriku a Africe (caesarem od roku 333), od roku 340 byl augustem celého Západu (do roku 350). 
Constantius II. (20; caesarem od roku 324) se stal po otcově smrti císařem Východu, roku 351 celé sjednocené říše (do roku 361). Všichni už byli křesťany. Od Constantinových dob dostávali členové císařské rodiny titul nobilissimus/"nejvznešenější".

Čtvrtým a tak trochu i pátým spoluhráčem s caesarským a augustovským titulem byli potomci/heterothaleis Constantia I. Chlora s Maximianovou dcerou Theodórou. Jejich synem byl Flavius Dalmatius, viz rok 293 a 333, a jeho potomky s neznámou manželkou byli Flavius Iulius Dalmatius/Delmatius (od roku 335 jako caesar řídil Thrákii, Makedonii a Achaiu) a Flavius Hannibalianus (měl se stát vládcem Peršanů, roku 335 byl prohlášen "králem králů a národů kolem Pontu/rex regum et ponticarum gentium", tedy pravděpodobně i Armenů; na římského potentáta je královský titul od dob vyhnání Etrusků z Města kuriosní). 

Oba bratři s dalšími svými příbuznými pocházejícími z legitimního sňatku Constantia I. s Theodórou, viz rok 293, byli během letního interregna krvavě odstraněni z podílu na dědictví dětmi zemřelého císaře, syna Heleny, s níž Constantius I. ženat s největší pravděpodobní ani nebyl a svým způsobem ani on sám neměl legitimní nárok na vládu. Čí to byl nápad a jak se vše a kdy událo, hovoří se o spontánním vzbouření vojáků v Kónstantínopoli, není známo; srov. však zde výše uvednou versi o Constantinově otravě. Nicméně jeho syn Constantius byl obviňován z toho, že sice nic nenařizoval, ale dovolil; jeho dva vlastní západní bratři pravděpodobně do Kónstantínopole na otcův pohřeb ani nedorazili.

Masakr v rodině přežili pouze Iulianus (tehdy 6) a Gallus (11), synové Iulia Constantia, Dalmatiova a Hannibalianova třetího bratra, srov. zde níže. 

Učitelem Constantinových synů v Kónstantínopoli byl gallorománský sofista, grammatik a poeta haedujského rodu Aemilius Magnus Arborius z Tolosy. Jeho sestra Aemilia Hilaria se stala jeptiškou, druhá Aemilia Aeonia si vzala lékaře Iulia Ausonia a jejich synem byl literát D. Magnus Ausonius z Burdigaly, vychovatel Gratianův, viz rok 367. Arborius zemřel někdy ke konci Constantinovy vlády a jeho smrt bývá též dávána do souvislosti s dvorními čistkami t. r.

Obětí čistky byli též příznivci obětí, jak se můžeme domnívat. Rozsah vražedné vlny neznáme a ani žádné jméno. Záhadou zůstává osud cos. t. r. Flavia Feliciana, od roku 335 comita Orientis. Podle jednoho zdroje byl pokřtěn, nápisně se jeho jméno však objevuje v úplně jiné souvislosti. Někdy z let 342-344 pochází společný dopis praefectů praetorio Flavia Domitia Leontia (Orientu), Fabia Titiana (Gallií; byl Felicianovým konsulským kolegou) a Furia Placida (Itálie) vytesaný v Delfách do kamene, kde nejvyšší říšští hodnostáři po císaři ujišťují Apollónova kněze Feliciana ochranou před útoky na jeho kněžství (pravděpodobně křesťanů) a že případného útočníka dají vypovědět z Delf.

Felicianus (Fl. F.?) je tak posledním známým Apollónovým knězem v Delfách, zároveň též nejvýše společensky kdy vůbec postaveným; o věštírně zmínka v nápisu není, srov. rok 360. Když Iulianus poslal do Delf svého lékaře a důvěrníka Oreibasia, viz rok 362, ve zprávě z jeho výpravy se o Felicianovi nehovoří; pravděpodobně již nežil.   

Flavius Claudius Constantinus (II.) se narodil roku 316 v Arelatě a v deseti po popravě Crispově, svého nevlastního bratra, byl nominálně velitelem jednotek v Galliích. Porazil Alamanny a nosil přívlastek Alamannicus (330). Roku 332 velel na Constantinově tažení proti Gotům. Byl ženat, ale jméno manželky ani potomků neznáme. Jako vládce nad Galliemi, Hispániemi a Britániemi propustil z treverského exilu domů do Alexandreie biskupa Athanasia, viz rok 335. Constantius, do jehož pravomoci Egypt spadal, nechtěl spory zkraje společné vlády a proto mlčel (k rozhodnutí přišlo zřejmě ještě před posvěcením pravomocí na konferenci ve Viminatiu, viz zde výše). Při návratu Athanasiově roku 338 ovšem v Alexandreji vypukly násilnosti.

Flavius Iulius Constantius vulgo Constantius (II.) se narodil 7. srpna 317 v Illyriku a 13. listopadu 324/10. října však slavil nástup k vládě, kdy ho otec jako sedmiletého v Níkomédeji jmenoval caesarem, srov. rok 354. Na rozdíl od bratrů byl ariánem. S Constantinem II. válčil roku 332 v Podunají, bylo mu už patnáct. Tehdy se poprvé oženil s dcerou svého strýce Iulia Constantia, jejíž jméno neznáme. Po otcově smrti řídil likvidaci rozsáhlého příbuzenstva a uchoval z něho pouze Iuliana a jeho nevlastního bratra Galla. Vraždy měly pravděpodobně co do činění se sektářskými spory v rodinném klanu. Při dělení říše mu připadl Orient, po Constantově smrti vládl celé říši sám. Constantius II. byl arián, stejně jako jeho vrchní komoří eunúchos Eusebios a s ním celý dvůr v Antiocheji.

Flavius Iulius Constans vulgo Constans (I.), třetí a nejmladší ze synů Constantina Velikého s Faustou, se narodil mezi roky 320-323 a s bratry byl vychováván v katholickém monotheismu. 25. prosince 333 byl jmenován caesarem a v době otcově smrti mu bylo nejvýše sedmnáct. Při dělení moci s bratry v Horní Moesii mu připadla Itálie, Afrika, Illyricum, Makedonie a Achája. Ještě za otcova života se zasnoubil s Olympiadou, dcerou praefecta praetorio Flavia Ablabia, viz rok 329; křesťanští autoři o něm šířili, že byl homosexuální. Zřejmě ještě v roce 337 n. roku následujícího porazily jeho jednotky Sarmaty v Podunají. 

V Číně se ve Wu-jangu v dn. provincii Šan-si/Shanxi narodil kolem t. r. Kung/pinyin: Gong známý pod svým mnišským buddhistickým jménem Fa-sien/Faxian (zemřel c. 422). V letech 399-414 cestoval po Hedvábné cestě na západ nečínskými královstvími, které v té době byly převážně buddhistické, a po indických zemích pod vládou Guptů a Cejlonu. Cestu popsal ve Zprávě o buddhistických královstvích, Fo-kuo ťi/Foguo ji. Putoval za buddhistickými texty, které v Číně chyběly. Celý život je pak překládal. Z Číňanů byl jako cestovatel v Indii první, který své zážitky sepsal. Po něm a za stejným účelem procestoval sever Indie a buddhistický Turkestán Süan-cang/Xuanzang v letech 629-645.