************************************************************

424.

Ol. 89, 1

Symmachos z Messány (podruhé)

Isarchos

a. u. c. 330

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Zeuxippos

************************************************************

Osmého roku války bylo 21. března částečné zatmění slunce a o několik dnů později se v Helladě třásla zem; žádné významné škody nezaznamenány.

Athénská flotila o šedesáti lodích se dvěma tisíci hoplíty na palubě, jíž velel Níkiás se dvěma dalšími stratégy, dobyla Kythér osídlených perioiky, jejichž guvernér posílaný každoročně ze Sparty byl nazýván kythérodikés. Garnison spartských těžkooděnců střežil přístav, kam připlouvala plavidla z Egypta a Libye, před útoky pirátů.

Athéňané po uzavření míru s ostrovany obsadili obec Skandeiu, zanechali v Kythérách posádku a znovu plenila pobřeží jižní Lakónie; srov. o ostrově roku 544 a 480. Pluli pak podél východolakónského pobřeží k severu a přitom jim mimo jiné padla do rukou Thyrea, kterou roku 431 přenechali Sparťané Aigínským (viz tam): město vyrabovali a spálili. Aigíňany, kteří nepadli, dopravili do Athén a s nimi též spartského velitele Tantala, kterého dopadli zraněného, a několik Kythéřanů.

Athéňané dali zajatce střežit doma na ostrově a ostrovanům určili vysoký roční tribut čtyři talenty. Zato popravili všechny Aigíňany, na které narazili a tím definitivně zanikl stát Aigína, neboť už neexistovali jeho nositelé (srov. roky 457 a dále 318). Zajatí Sparťané s frúrarchem Tantalem, synem Patrokleovým, v čele byli uvězněni na Kythérách; o jejich dalším osudu nevíme. 

Na další frontě Athéňané, kterým veleli stratégové Démosthenés a Hippokratés, dobyli s pomocí démokratických exulantů nočním přepadem megarskou Nísaiu, samy Megary ale zůstaly oligarchické. Po nerozhodných bojích Athéňanů před městem se šesti tisíci hoplíty z Boiótie otevřeli Megarští brány Sparťanům, jimž velel Brasidás, syn Tellidův, loni raněný za bojů u Pylu. K boji již nedošlo a Athéňané se stáhli do Nísaie a podrželi Mínóu. Ve městě, kde zavedli oligarchickou ústavu, se pak odvetně konaly exekuce démokratů, asi stoky mužů. Kdo mohl, unikl do Pég. O další Démosthenově a Hippokratově akci viz zde níže. 

Brasidás se z Megar se 1700 hoplíty vypravil do Korinthu a odtud přes Thessalii do Makedonie. Spíše proathénští Thessalové mu povolili průchod a dorazil do Día pod Olympem. Tím se po pěti letech klidu otevřela thrácko-makedonská fronta války. Makedonský král Perdikkás II. se postavil na Brasidovu stranu a Sparťan s králem vytáhli na krále lynkéstských Makedonů Arrhabaie (I.), syna Bromerova, s nímž právě Perdikkás válčil.

Brasidás však dal přednost mírovému ujednání konfliktu mezi Makedony, ačkoli ho od toho odrazovali chalkidičtí Helléni, neboť by tak vzrostla Perdikkova moc, když by se přestal bát domácí konkurence. Sparťan s Arrhabaiem jednal, dal na něho a se svými muži do Lynkéstidy nevstoupil; zřejmě dojednal příměří mezi Makedony. Perdikkovi se to nelíbilo, tak snížil svůj podíl na proviantu pro Sparťany z původně dojednané poloviny na třetinu; viz rok 423.

Krátce před začátkem vinobraní se Brasidás spolu s Chalkidičany vypravil proti Akanthu, dávné kolonii Andru. Bylo mu dovoleno ve městě promluvit, prý byl na spartské poměry slušným řečníkem a vůbec měl pověst muže fairového. Obyvatelům vysvětlil, že by bylo vhodné změnit koalici a kdyby to neudělali, museli by zaplatit cenu za svou svobodu, totiž že jim poplení zemi. Město ve strachu o úrodu odpadlo od athénské symmachie a odhlasovalo si spojenectví s Peloponnésany. Vzápětí odpadla od Athéňanů další původní kolonie Andru, Stageiros.

V zimě, sněžilo, dorazil Brasidás s chalkidskými spojenci k Amfipoli. Akci podporovali protiathénští obyvatelé Argilu s domácími spiklenci s Perdikkovou podporou. Sparťané před hradbami plenili amfipolské území a athénský stratégos Euklés, který s oddílem dlel ve městě, poslal k druhému ze stratégů v regionu, Thúkýdovi, který ležel před Thasem se sedmi triérami, s žádostí o pomoc.

Tehdy předložil Brasidás měšťanům dobré podmínky a zvykláni nabídkou město se vzdalo za slib, že jim Lakedaimonští nesáhnou na majetek a svobodu a Athéňané, byla jich ve městě menšina, a ti, jimž se kapitulace nelíbí, že smějí smějí odejít v míru a vzít s sebou, co jim patří. Thúkýdidés dorazil večer po uzavření dohody do Éiony. 

Brásidás vypravil proti Éioně lodě i pěší oddíl, aby se zmocnil města, ale neuspěl. Ke Sparťanům se tehdy přidal édónský Myrkínos, kde zavraždili synové šlechtice Goaxia a Braury (jejich jména neznáme), krále Pittaka, srov. rok 496. Následovaly Galépsos a Oisymé, kolonie Thasu. Brasidás žádal přes posly vyslání posil, ale Lakedaimonští mu nevyhověli. 

Poté obsadili Sparťané celou Aktu a Chalkidiku s obcemi s hellénisovanými Thráky a Pelasgy, údajně původním obyvatelstvem mimo jiné Attiky ("Tyrrhénové" podle historika Thúkýdida); při Athénách setrvala pouze Sané, osada Andru, a Díon. Na to dobyli Sparťané zradou a nenadálým nočním útokem vedeným diversní skupinou s velitelem Lýsistratem z Olynthu Torónu. Athéňané z Toróny prchli do pevnosti Lékythu nad přístavem, ale když po dvoudenním příměří začali Sparťané s obléháním, většina prchla k lodím a unikla do Pallény, zbylí obránci byli pobiti. Brasidás dal pak pevnost zbořit a místo proměnil v temenos Athénina chrámku, který tam stával. 

Pro údajnou vojenskou nerozhodnost před Amfipolí byl Athéňany poslán do vyhnanství stratégos flotily u Thasu a v této části Thrákie Thúkýdidés, syn Olorův. Muž, který zde vlastnil právo těžby zlata, setrval v exilu v Thrákii na svém panství až do roku 404. Do světových dějin se zapsal jako autor dějin této války o osmi knihách dovedených do roku 411.

Mytilénští exulanti se začátkem léta vrátili na Lesbos. Posíleni žoldnéři z Peloponnésu a Iónie n. Aiolidy dobyli Rhoiteion. Když ale obdrželi na dva tisíce statérů fókajských, městečko neporušené vrátili; od koho peníze vzali, není jasné, sotva od domácích. Následně se zmocnili zradou Antandru a hodlali zbavovat další města athénských posádek. Athéňané je však rychle zahnali; veleli jim stratégové Démodokos a Aristeidés, kteří na Helléspontu vybírali spojenecký tribut (srov. rok 427). Lámachos, třetí ze stratégů v regionu, plul do Pontu. Když kotvil v ústí Kalétu v zemi patřící Hérákleótům, po průtrži mračen stoupla prudce hladina řeky a Athéňané přišli o svá plavidla. Lámachos s mužstvem prošel územím thráckých Bíthýnů, až dorazil do Kalchédonu. Jak se dostali domů, není známo. 

Po neúspěchu v Megarách se Athéňané připravovali na vpád do Boiótie. Přemlouval je k tomu thébský exulant Ptoiodóros, který chtěl doma nastolit démokratii athénského typu. Démosthenés se čtyřiceti loďmi přes léto v Naupáktu a s Akarnány vytáhl proti Salynthiovi a Agraům (srov. rok 426). Hippokratés plánoval vylodění v boiótském Déliu ležícím proti Euboji; v boiótských městech se chystali démokraté na koalici s Athéňany, orchomenští vyhnanci dávali na Peloponnésu dohromady žoldnéřské oddíly.

Cílem koordinovaného útoku mělo být Délion a zradou měly být vydány Sify, thespijský přístav v Korinthském zálivu. Na začátku zimy byl athénský plán na invasi do Boiótie prozrazen dříve než ze dvou stran vpadli Démosthenés s Hippokratem do země: Sparťanům ho vyzradil Fók Níkomachos z Fanotea a od nich se to dozvěděli Boiótové. Hippokratés se s výsadkem opevnil valem kolem posvátného Apollónova okrsku, jehož stavby ležely zčásti již v rozvalinách, vybudovali dřevěné věže. Po několika dnech se Athéňané vydali po souši na cestu do Attiky. 

Boiótové v zimě pod jedenácti boiótarchy se svými oddíly měli sraz v Tánagře a z iniciativy Págóndy z Théb vytáhli proti Athéňanům, kteří již byl v pohraničí Órópu, obce pod athénským protektorátem. K boji přemlouval a v rozhodují úder v bitvě vedl thébský boiótarchos Págóndás, toho dne nejvyšší velitel boiótské armády. V bitvě u Délia na území tánagerském porazili Boiótové Athéňany, obě strany o sedmi tisících hoplítech, Boióťané se deseti tisíci peltasty, Athéňané neměli žádné. Padl athénský stratégos Hippokratés, Perikleův synovec, a s ním téměř tisíc Athéňanů; Boióťanů na pět set. 

Sedmnáctý den po bitvě s posilou dvou tisíc korinthských hoplítů, peloponnéské posádky Nísaie, než ji dobyli Athéňané, a Megařanů, kteří vyhnali Athéňany z dlouhých zdí a zbořili je (možná už rok 423), dobyli i Délion, dvě stě Athéňanů bylo jato. 

V bitvě použili Thébané poprvé taktiky kosé bojové řady, „loxé falanx“, kterou později proslavil Epameinóndás (viz rok 371). Při obléhání Délia bylo poprvé úspěšně použito plamenometu sestaveného z okovaného dutého trámu, kotle s řezavým uhlím, sírou a smůlou a z proudu vzduchu z měchů do kotle. • U Délia bojoval mimo jiné jako hoplítés Sókratés a jako jezdec jeho přítel Alkibiadés; informaci platóniků o jejich účasti v bitvě a udatnosti zpochybňovali již ve starém věku.

Démosthenés se svou flotilou po fiasku před Sifami zamířil do Sikyónie, ale jeho výsadek byl se ztrátami odražen  

Na Sicílii v létě uzavřeli Kamaríňané s Gelskými příměří/ekecheiriá a jejich příkladu následovaly všechny západohellénské státy. Vyslanci se sešli na kongresu v Gele a na návrh Hermokrata ze Syrákús přijali všeobecný mír na Sicílii, koiné eiréné, což byl první takový případ na ostrově ("jsme sousedy a obyvateli jedné země, a to mořem omývané, a jsme nazýváni jedním jménem: Sicilané/to te xympán geitonás ontás kai xynoikús miás chórás kai perirrhytú kai onoma hen keklémenús Sikeliótás"). Každému zůstalo to, co měl před válkou, Morgantiné připadla Kamarínským a za to Syrákúsanům zaplatili nejmenovanou summu. Athéňané s mírem souhlasili, dali se zahrnout do smlouvy a odpluli: skončila jejich první sicilská výprava, která byla zahájena roku 427 (o druhé viz rok 415).

V Athénách však byli po návratu domů posláni za své rozhodnutí stratégové sicilské armády Pýthodóros a Sofoklés do vyhnanství, stratégos Eurymedón byl potrestán peněžitým trestem (výši neznáme): Athéňané byli po úspěších nad Sparťany v euforii a byli přesvědčeni o tom, že se jejich velitelé mohli zmocnit celého ostrova, jak ostatně znělo jejich válečné zadání.

V Thrákii zemřel zřejmě na následky zranění z prohrané bitvy na území Triballů v době událostí u Délia král Odrysů Sitalkés I., který od roku 440 vládl vlastně nad celou Thrákií. V říši Odrysů po něm následoval jeho synovec Seuthés I., syn Sparadokův a manžel Perdikkovy sestry Stratoníky (vládl do roku asi 410).

Také jemu se podařilo po většinu vlády udržet moc Odrysů nad Thrákií a zároveň jejich vnitřní jednotu. Seuthés I. si založil vlastní sídelní město Odrysů Seuthopolis. Triballové, jejichž východní hranicí byla tehdy řeka Oiskos/dn. Iskar v BG, během 5. století vyrostli v druhý nejmocnější kmenový svaz Thráků po Odrysech.

 

V perské říši, možná v Babylónu, v prosinci zemřel Artaxerxés I. Makrocheir, který vládl říši Peršanů v relativním klidu od roku 465. Posledním doloženým datem z klínových textů je z jedné nippurské tabulky 12. kislímu 41. roku vlády, tj. 24. prosinec 424. Nástupcem na trůnu se stal jeho jediný legitimní syn s manželkou Damaspií Xerxés II. Královna zemřela údajně téhož dne jako král. 

Xerxés II. vládl pouze čtyřicet pět dní. Artaxerxés I. měl sedmnáct nemanželských synů. Mezi nimi Sekydiána či Sogdiána, syna Alogyny/Alogúny z Babylónu, Ócha (budoucího Dáreia II.) a Arsita měl s Babylóňankou Kosmartidénou a s její krajankou Andrií měl Bagapaia a dceru Parysatidu, matku Artaxerxa II. a Kýra, jeho soka. Óchovi dal otec do správy Hyrkanii a za manželku jeho nevlastní sestru Parysatidu. Viz rok následující. 

 

V Athénách se o lénajích, c. v únoru, konala premiéra Aristofanovy komédie Jezdci/Hippés, s níž tohoroční klání vyhrál před dramaty Kratína, byl téměř stoletý, srov. rok následující, a Aristomena. Představil kožešníka/byrsopólés Kleóna, veleúspěšného démagóga, viz roky předešlé, jako nově koupeného, nicméně neskonale protřelého paflagonského otroka ve službách Lidu/Démos, kterak prohrál soupeření o přízeň Lidu s prodavačem uzenin/allantopólés Agorakritem.  

 

************************************************************

423.

Ol. 89, 2

Amyniás nebo Ameiniás

a. u. c. 331

C. Sempronius Atratinus a Q. Fabius Vibulanus

ep. eforos ve Spartě Pityás I.

************************************************************

Devátého roku války, 14. elaféboliónu (a 12. gerastia ve Spartě), tj. na konci března n. začátkem dubna, bylo dohodnuto mezi Athénami a Lakedaimonem s jejich spojenci roční příměří/ekecheiriá. Jednak byl potvrzen neomezený přístup do Apollónovy věštírny v Delfách a že budou vyhledáni všichni svatokrádežníci/tús adikúntás exeurésomen, jednak byly potvrzeny hranice mezi oběma spojeneckými spolky, ale jen na některých místech. 

Dva dny po vyhlášení podivného příměří v Athénách odpadly po přemlouvání Brasidem tábořícím stále ještě v Toróně od athénské symmachie pallénské státy Skióné a po ní Mendé, což Athéňané na rozdíl od Brasidy odmítli uznat a vzali to jako porušení smlouvy o příměří. Brasidás odvedl ženy a děti do chalkidického Olynthu a na jejich ochranu vyslal pět set hoplítů a tři sta chalkidských peltastů, všechny pod velením Polydámidovým. Athéňané konali přípravy na tažení do Thrákie v okamžiku, kdy odpadla Mendé, osada původem Eretrijská.

Z Toróny pak odtáhlo jádro lakedaimonského vojska s Brasidou do Makedonie, když Athéňané ještě nebyli na Aktě. Perdikkás se totiž znovu znepřátelil s Arrhabaiem Lynkéstským, viz rok 424 a další usmíření u roku 414. Proti Arrhabaiovi se s Perdikkou a Makedonci tentokrát vypravil v čele Sparťanů a spojenců Brasidás, dohromady tři tisíce hoplítů, makedonských a chalkidických jezdců tisíc "a jiné velké množství barbarů/kai allos homílos tón barbarón polys". Arrhabaios byl v poli poražen a uprchl k illyrským Dassarétům a Enchelejům. 

S jejich pomocí, původně to ale byli sjednaní spojenci Perdikkovi, se vzápětí vrátil a Perdikkás II. před nimi v noci bez vědomí Lakedaimoňanů utekl i s celým makedonským vojskem, na které znenadání padla panika. Sparťané si museli probojovávat cestu z Lynkestidy a nitra Makedonie k pobřeží sami. Když se Sparťané vrátili do Toróny, byla Mendé již opět v athénských rukách. 

Přitom rabovali a odtud povstalo vzájemné nepřátelství: král Makedonců Perdikkás II. změnil opět spojeneckou stranu, během své vlády již popáté, a dohodl se na spojenectví s Athénskými, s nimiž začal obléhat Skiónu, jejíž obyvatelé si náhle vzpomněli, že jsou původem osadníky z achajské Pellény (v obležení zůstalo město až do roku 421).

V té době dorazili do Thrákie stratégové Níkiás a Níkostratos s padesáti triérami, z nichž deset bylo chíjských, a tisícem hoplítů athénských, tisícem thráckých žoldnéřů a šesti sty lučištníky. Z Poteidaie se Athéňané pustili na Mendské a Skiónské, mezi nimiž mezitím vypukly rozbroje; spartským hoplítům a skiónským velel Polydámidás. Athéňané po několika dnech Mendu obsadili a vyloupili; kromě akropole, která padla krátce na to.  

Pak oblehli Skiónu, když přišla Perdikkova nabídka na smír. Brasidás byl v tom okamžiku zpět v Toróně. Jako důkaz upřímného spojenectví a odporu k Lakedaimonu zajistil Perdikkás se svými thessalskými přáteli, že se armádní posila ze Sparty ani nepokusila Thessalií do Makedonie projít. Ischagorás se dvěma dalšími dorazili k Brasidovi tedy pouze sami a s nimi pověřenci/harmostores do měst na jejich kontrolu, do Amfipole Klearidás a do Toróny Pásitelidás. Skióné byla do zimy sevřena obléhací zdí, Athéňané tu zanechali strážní oddíl a odpluli.

Snad v této době uzavřeli Athéňané po válce s nimi, viz rok 433, symmachii s Bottiaji a jejich satelitními městy Kalindojí, Tripoiemi, Kemakami, Aioleiem a dalšími, jejichž jména se nedochovala; srov. o paktu v indexu s. v. amnéstie. 

Thébané zbořili v létě hradby Thespií, města tradičně proathénského. Do této doby asi spadá usnesení Athéňanů fragmentárně dochované o Potamodórovi z Orchomenu a jeho synovi Eurytiónovi. Otec obdržel na návrh Archestratův pět set drachem a úřady mu budou vycházet v případě potřeby vstříc; souvislosti z poškozeného textu nejasné. Roku 412 byli podle dalšího usnesení Eurytión s otcem Potamodórem proxeny a euergety, ale jaké pocty navrhovatel Menetelés předkládal a za co, je ztraceno.

Na Peloponnésu se do sebe pustili v Arkadii Mantinejští s Tegejskými; důvod neznáme. Jejich bitva u Láodikeia v Oresthidě byla sice krvavá, ale nerozhodná, nicméně vítězství si připsaly obě strany a také proto poslali do Delf podíl z kořisti 

V perské říši, možná v Babylónu, si Sekydiános/Sogdiános, jeden ze synů Artaxerxových, naklonil vlivného eunúcha Farnakyu s Bagarozem, který zařizoval otcův pohřeb v Persii, a Artaxerxova nevlastního bratra Menostana, viz o něm roku 449, a s nimi spolčen Xerxa v lednu opilého o slavnosti v paláci zavraždil. Sekydiános jmenoval Menostana říšským správcem, zato všeobecně oblíbeného Bagoraza dal ukamenovat, neboť se prý vzdálil od Artaxerxova těla vezeného k pohřbu do Persie bez povolení. Xerxovo tělo putovalo do Persie nyní po otcově boku. 

Ačkoli vojáci dostali od usurpátora hodně peněz, rádi ho neměli. Když povolal z Hyrkanie Ócha/bab. Umasu n. Umakuš ke dvoru, sourozenec nepřišel ani po několika výzvách a místo toho dával dohromady armádu. Přidal se k němu Artoxarés vyhnaný jeho otcem do Armenie, viz rok 440, egyptský satrapa Arsamés/Arxanés, velitel jízdy Arbarios a Óchos přijal trůnní jméno Dáreios II., když "korunován" byl údajně proti své vůli Artoxarem. Parysatis přemluvila Sekydiána k setkání, byl ovšem jat a udušen v popelu po vládě dlouhé šest měsíců a patnáct dnů. Jeho trůnní jméno neznáme.  

Dáreios II. Nothos, "Nemanželský", jak byl zván Hellény, vládl do roku 404. Prvním jeho známým datem použitým v babylónských dokumentech je na tabulce z Babylónu 4. šabátu, tedy 13. února, resp. 22. addáru, tedy 2. dubna 423, posledním z Uru 16. ulúlu II, tedy 20. září 408. Celou dobu jeho vlády držela faktickou moc v rukách jeho nevlastní sestra a manželka Parysatis a eunúši Artoxarés, Artabarzánés a Athoús. Byl to zároveň první případ manželství sourozenců, s nímž se Hellénové ve světě smrtelných mohli setkat. Parysatis, s níž měl král prý třináct dětí, z nichž se dospělosti dočkalo pět (dcera Améstris a synové Arsakés neboli pozdější Artaxerxés II., Kýros, Artostés a Oxendrás), proslula krutostí a její vláda v paláci byla plná pletich, otrav a poprav.

Athéňané uznali nové poměry v perské říši a dohodli s králem Dáreiem II. obnovení podmínek Kalliova míru z roku 449 (viz tam). Ujednáním se v historii říká Epilykova smlouva, a to podle vůdce athénského poselstva, strýce řečníka Andokida (srov. rok 414). Dáreios vydržel v míru s Athéňany do roku 414, dva roky nato se přichýlil ke Sparťanům, definitivně Kalliův mír vypověděl roku 407, viz tam. Aristokrat Epilykos se mohl spolehnout na podporu démokrata Hérákleida z Klázomen, znalce perských poměrů s kontakty u dvora, který žil v Athénách a za podporu diplomacie a později za podíl na boji proti Třicítce se mu dostalo athénského občanství, což byla v té době veliká pocta. Epilykos naopak Athény o své vůli opustil a dožil na Sicílii.

Zřejmě někdy brzy po nástupu na trůn revoltoval Dáreiův vlastní bratr Arsités, viz rok 420. Společníka měl v Artyfiovi, mladším synovi Megabýzovu. Neuspěli. Po dvou vítězných bitvách byli potřetí potřeni Dáreiovým vojevůdcem Artasyrou. Artyfios se vzdal po příslibu, že nebude popraven, a přemluvil k tomu též opatrnějšího Arsita. Ten zjevně více znal Parysatidu, Dáreiovu manželku, která skutečně svého nevlastního bratra-krále přemluvila, aby své dané slovo porušil: oba byli popraveni vhozením do popela, podezřívaný Menostanés, Dáreiův strýc, si vzal život sám.

Kolem roku 420 se vzbouřil, důvody obou povstání neznáme, satrapa v Sardech Pissúthnés (viz dále roky 413sqq.), a s ním Spithradátés (viz dále o něm roku 396sqq.) a Parmisés. Bližšího o revoltě nevíme nic než to, že velitel Pissúthnových hellénských žoldnéřů Lykón z Athén svého zaměstnavatele zradil a vydal ho satrapovi Tissafernovi.

Třetím pokusem o převrat, tentokrát palácovým, byl komický výstup eunúcha Artoxara, Dáreiova původně straníka. Údajně žádal po své manželce (?), aby mu udělala falešný vous a knír a vypadal tak mužně. Žena nešťastníka udala Parysatidě, byla z toho kausa pokusu o puč a Artoxarés byl popraven.      

Stavitel Eupolemos opravil škody po požáru chrámu Héraion u Argu. Sochu Héry ze slonoviny a zlata vytvořil Polykleitos ze Sikyónu. Héraion vyhořelo t. r. nedbalostí Héřiny velekněžky Chrýséis n. Chrýsis, která v chrámu usnula; od hořící svítilny chytly věnce. Kněžka, která byla v epónymním úřadu od roku 479, uprchla, získala asyl ve Fleiúntu či Tegeji a zůstala nepotrestána; ještě ve druhém století n. l. stála v Argu její socha.... Její nástupkyní byla Faeinis.

Déle v kněžském úřadu fungovala v Athénách Lýsimaché složící Athéně Poliadě 64 let. Její sochu vytvořil Démétrios, ale data k oběma neznáme. Myrrhiné sloužila Athéně Vítězné v Athénách čtyřicet (?) roků. Byla první kněžkou Athény Níké a do funkce se nedostala díky rodové příslušnosti, ale byla na doživotí zvolena/ek pantón kléró; další vykonávaly funkci podle všeho jen rok. Náhrobní kámen Myrrhinin s nápisem je z doby po roce 411.

Podle sněmovního usnesení na návrh Glaukův z roku c. 450 se konal konkurs na kněžku s platem padesáti drachem/rok a s podílem na stehnech a kůžích obětních zvířat. V souvislosti s konkursem se v usnesení mluví též o budování chrámu a oltáře Bohyni architektem či spíše architektonem Kallikratem, viz rok 447. O odměnách kněžky (nejmenována) pojednával též fragmentárně dochovaný text usnesení z roku 423. 

V Athénách zemřel komický básník Kratínos, který se narodil roku 520 a své první vítězství zaznamenal roku 453. Aristofanés uvedl premiéru komédie Oblaka/Nefelai, která byla namířena proti sofistům a Sókratovi, jehož tlachalství měl za symbol zhoubného modernismu. Aristofana o hrách v dané soutěži porazil Athéňan Ameipsiás komédií Vousy/Konnos. Své vítězství nad Aristofanem zopakoval Ameipsiás ještě v roce 414 hrou Pijani/Kómastai, kterou porazil Aristofanovy Ptáky/Orníthes.

Římanům vypukly nové boje s Volsky, kteří loni vpadli loupit na území Herniků. Konsul C. Sempronius vybojoval bitvu, v níž legie neuspěly, ale decurio jízdy Sex. Tempanius obsadil nad ránem opuštěné ležení Volsků (srov. rok 430, kdy bylo uzavřeno příměří): za vítěze nicméně byli pokládáni Volskové. V Římě se pak o příčinách válečných neúspěchů soudili tribunové lidu s vojevůdci; roku 420 dostal C. Sempronius pokutu patnáct tisíc assů. Předtím se změnil nástupní den nových konsulů a tím i začátek úředního roku: konsulové na rok 423 nastoupili úřad již 13. prosince roku 424 (k tomu srov. roky 463 a 450).

Samnité dobyli v Kampánii etruské město Volturnum a vyvraždili jeho obyvatelstvo. Údajně již několik let předtím (snad roku 438) byla Samnity dobyta a držena Capua, centrum etruské moci v Kampánii (srov. rok 598). Etruskové definitivně vytlačeni z Kampánie.

 

************************************************************

422.

Ol. 89, 3

Alkaios

a. u. c. 332

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Pleistolás

************************************************************

Koncem zimy, na začátku desátého roku bojů, se na severní frontě peloponnéské války pokusil Brasidás zmocnit nočním přepadem Poteidaie, což se mu nezdařilo a Sparťané ještě za tmy odtáhli.

Na jaře dorazil ke Skióně v čele athénského expedičního sboru o třiceti lodích a 1200 hoplítech a třech stech jezdcích Kleón. Město bylo stále ještě obléháno Athéňany z předešlého roku. Od Skióny se Kleón pustil k Toróně, kterou již Brasidás s jádrem vojska opustil. V době pýthií, asi v srpnu, vypršelo roční příměří z loňska, a Kleón Torónu útokem obsadil a zajal spartskou posádku včetně jejího velitele Pásitelida. Ženy a děti zotročili, sedm set zajatců poslali do Athén; po uzavření míru, viz zde níže, byli Peloponnésané volní, Chalkidičtí byli vyměněni muž za muže. 

Athénský démagógos plul k Amfipoli. Usadil se v Éioně, odkud napadl Stageiros, který se ubránil, ale Athéňané se zmocnili Galépsu. Na Perdikkovi žádal na základě spojenectví vojenskou podporu a od krále Odomantů Polléa chtěl, aby najal co nejvíce thráckých žoldnéřů. Rovněž Brasidás povolal 1500 thráckých žoldnéřů, Édóny a další spojence a shromáždil spartské síly za hradbami Amfipole společně s jejím garnisonem, jemuž velel Klearidás.

Kleón se před městem rozhodl počkat, až dorazí posily a dal obrátit. V tom okamžiku se Sparťané se spojenci na Athéňany vrhli ze dvou bran a neseřazené nepřátele na hlavu porazili. Padlo šest set Athéňanů a sedm Lakedaimonských, při útoku byl vážně zraněn Brasidás. Přímo v bitvě padl na útěku Kleón zasažen ranou myrkinského peltasty, krátce po bitvě na následky zranění zemřel ve městě Brasidás, který se o výsledku bitvy stačil dozvědět. Bitvy u Amfipole se mimo jiné zúčastnil kamenosochař a sofista Sókratés. 

Sparťan Brasidás byl prvním z Hellénů, jemuž se dostalo hérójských poct, a to od Amfipolských (k tomu srov. rok 404, 395, 353). Byl pohřben přímo na náměstí a Amfipolští zbořili Hagnónovy domy, které postavil athénský oikistés obce roku 437, viz, aby vymazali vzpomínky na svůj původ.

Athéňané, kteří přečkali pronásledování po bitvě, se sešli v Éioně a pak odpluli domů. Z Lakedaimonu vyrazily koncem léta posily o síle devíti set hoplítů a soustředili se v Hérákleji Tráchínské. Zřejmě tam reorganisovali poměry a když v zimě dorazila k Píerii část Sparťanů, jimž velel Rhamfiás, otec Klearcha, velitele žoldnéřů Kýra ml., zakázali jim Thessalové průchod. Kromě toho se smrtí Brasidy i ve Spartě rostla chuť na mír, stejně jako po smrti válečného štváče Kleóna v Athénách, viz dále zde níže. 

Athéňané vyslali začátkem léta na Sicílii a do Itálie Faiáka, viz o něm roku 417, aby zjistil nálady mezi spojenci. Dorazil do rozbrojů, poněvadž po loňském smíru zapsali v Leontínách do občanských seznamů a tudíž s nárokem na půdu řadu nových lidí. Tehdy si "mocní/hoi dynatoi" přivolali na pomoc Syrákúsany a "lid" vyhnali. Leontíňané se rozptýlili, "mocní" odešli do Syrákús, kde se jim dostalo občanství a Leontíny zůstaly prázdné.

O něco později, možná někdy v této době, se část "lepších" Leontíňanů, kterým se v Syrákúsách nelíbilo, usadila v opevněných lokalitách Fókaia a Brikinnia (obě pl.), kam za nimi dorazila i část "lidu". Odtud prý podnikali ozbrojené výpady, ale jejich cíl a vůbec hnutí myslí při těchto migracích nejsou zřejmé. 

Faiax popichoval staré spojence k tažení proti Syrákúsám, aby se ochránil "lid" leontínský. Podporu získal v Kamaríně a Akragantu, neuspěl však v Gele a svůj pokus vzdal. Povzbudil lidi v Brikinniích a odplul. Cestou se dohodl na smíru s Epizefýrskými Lokřany, kteří krátce žili za messánských rozbrojů na Sicílii a Messána tak vlastně patřila Lokrům. Lokřany k tomu donutila válka s Hippóniem a Medmou, svých osadníků v sousedství.

 V nastávající zimě probíhala intensivní diplomatická jednání mezi Athéňany a Lakedaimonskými. Na athénské straně se o mír nejvíce zasazoval Níkiás, na lakedaimonské Pleistoanax, který strávil devatenáct roků v exilu v Lykaiu za to, že roku 446 vyklidil předčasně Attiku, viz tam a rok 427. 

Athéňané vypudili pro jakési porušení obětní čistoty z Délu ještě v době trvání ročního příměří všechny místní, kteří se pak usadili v Atramyttiu; půdu jim dal Peršan Farnakés, do jehož satrapie kraj patřil. Po uzavření míru mezi Athéňany a Sparťany (viz následující rok) se směli vrátit domů.

V Athénách se na návrh Theaiův usnesli postavit přes říčku Rheitos v Eleusíně kamenný most z materiálu zbořeného chrámu, který zbyl po stavbě hradeb, aby mohli Démétřiny kněžky bezpečně dopravovat sakrální předměty do svatyně/ta hiera ferúsin hai hiereai asfalestata. Měl být pouze pět stop široký, aby po něm nemohl projet žádný vůz - jen pro pěší.  

V Athénách se konala premiéra Aristofanových Vos, Sfékes. Kolem roku 422 zemřel tragický básník, všestranný literát a historik Ión z Chiu (narozen kolem roku 490).

Vypukla nová válka Římanů proti Aequům, kteří si na základě římské porážky od Volsků dělali zase naděje. Napřesrok byli poraženi konsulským vojskem Cn. Fabia, jemuž povolena senátem ovace.

 

************************************************************

421.

Ol. 89,4

Aristión I. 

a. u. c. 333

Cn. (N.) Fabius Vibulanus a T. Quinctius Capitolinus Barbatus

ep. eforos ve Spartě Kleinomachos

************************************************************

Na konci vojenské zimy, ve Spartě 24. artemísia za epónymního efora Pleistoly (ep. efor roku 422, viz), v Athénách 26. elaféboliónu za epónymního archonta Alkaia (ep. archón roku 422, viz), tj. na začátku n. v polovině dubna jedenáctého roku války, hned po dionýsiích, bylo přísaháno v obou městech na právě uzavřený mír mezi délskou symmachií Athéňanů a spartským spolkem Peloponnésanů. Bylo to jen o několik dnů více než na desáté výročí vpádu Lakedaimoňanů do Attiky.

Podle hlavního athénského jednatele a podporovatele míru mezi oběma hellénskými velmocemi byl mír nazván Níkiovým. Odpřisáhnut na padesát let potvrzoval status quo roku 431, spojenectví mezi oběma bloky v případě ohrožení a pakt/symmachiá počítající mimo jiné s pomocí Athéňanů Sparťanům i v případě revolty otroků v Lakedaimonu/"ean de hé dúleia epanistétai...". Pro uspořádání poměrů na Chalkidice dostali Athéňané d. f. volnou ruku, srov. zde níže. 

Skončila tzv. Archidámova či desetiletá válka, která vypukla roku 431, první část války peloponnéské. Mír mezi oběmi hellénskými velmocemi vydržel pouze do roku 414: obě strany si nedůvěřovaly a dělaly si naschvály. V Helladě žádný klid nenastal. 

K Níkiově míru se k nespokojenosti Sparťanů nepřipojil Korinthos a Argos (srov. rok 431). Z iniciativy Argívských vznikla nová, protivelmocenská symmachie: hégemonem paktu byl Argos, členy Korinthos, Mantineia, Élis a Chalkidiké, resp. Olynthos (srov. roky 433 a 417). Boiótové s Megarskými zůstali při Spartě.

Mantinejští vedli se Sparťany starý spor o kusy Arkadie, Élejští vězeli ve sporech s Lepreany, kteří ve válce s některými Arkady žádali Élejské o pomoc a spojenectví a za to jim slíbili polovinu svého území. Po této válce, důvody a data neznáme, zemi vydávat nemuseli, ale platili Diovi Olympskému roční tribut jeden talent. To až do začátku Archidámovy války. Pak neplatili a Élejští jim v odvetě plenili zemi.

V arbitrážním soudu Lakedaimonští (jako hégemoni Peloponnéského spolku) rozhodli, že Lepreon je samostatný stát a že ho Élis napadla, takže to Leprea poslali oddíl hoplítů. Po Níkiově míru chtěli tedy Élejští zpět, co dostávali před válkou, ale k tomu se v Lepreu neměli. Viz dále rok 420.  

Symmachie, k níž se směl připojit kterýkoli z Hellénů kromě Athéňanů a Sparťanů, měla však efémerní trvání. V Argu byla tehdy u moci oligarchie, jejímž vůdcem byl jistý Bryás, který si jako nástroj moci udržoval oddíl jednoho tisíce mužů, s nimiž ovládal stát (viz léto 417).

V Mantineji naopak vládli umírnění démokraté. Ústavu státu někdy krátce před těmito událostmi sepsal Níkodóros ve spolupráci se svým přítelem, básníkem a atheistickým filosofem Diagorou z Mélu, srov. o něm roku 414. Jak douho ústava vydržela nevíme, pravděpodobně až do hellénismu, viz rok 226.

Když se noví spojenci Korinthos a Argos pokoušeli získat na svou stranu Tegeu a vytrhnout ji z moci Sparťanů, Korinťané se přestali záměru věnovat a pokoušeli se získat na svou stranu Boióťany. Ti se nechtěli do ničeho pouštět a z Athén do Korintha vzkázali, že když nejsou spojenci Sparťanů, pak s nimi nemají mír; mezi oběma státy pak panovalo příměří nepsané. Ani pokusy radikálnějších Sparťanů a nyní dvou eforů Kleobúla a Xenara přes zimu obnovit širokou protiathénskou koalici včetně Argu a Megar se nenaplnily. 

V létě dobyli Athéňané Skiónu, kterou obléhali od roku 423. Skióné jako státní útvar zanikla, obyvatelé zotročeni. Athéňané přidělili její území a půdu zbytku boiótských Platajanů (viz rok 427) a později osvobozeným otrokům po bitvě u Arginús (viz rok 406). Amfipolští se nechtěli vydat do athénských rukou, Klearidás cestoval do Sparty konsultovat, až mu vydání města eforové nařídili. Jednání o vrácení Pylu Lakedaimonským rovněž vázla, ale Athéňané odtamtud stáhli messénské mužstvo a heilóty a usadili je v Kraniích na Kefallénii. Zato uzavřeli Athéňané padesátileté příměří s Boióťany, které bylo obnovováno každých deset dnů (!).

Délští se v důsledku Apollónovy věštby a špatných bojových výsledků vrátili po uzavření míru Níkiova zpět na svůj rodný ostrov (srov. předešlý rok). T. r., resp. v archonátu Aristiónově, poctili Athéňané na návrh Thrasykleův proxenií a euergesií Asteu z Aleje v Arkadii, stejně jako Polystrata z Fliúntu, jemuž se dostalo též práva vlastnit v Athénách půdu a dům, jak praví text na dochované stéle. Je zřejmé, že šlo o athénské exponenty a možná také z toho důvodu exulanty, ale bližšího není nic známo. Srov. též možné navazující souvislosti u roku 420. 

Vypukla válka mezi Fóky a Lokry, jejíž příčinu ani délku neznáme. Zřejmě šlo o jednu výraznější episodu ve víceméně permanentním nepřátelství mezi oběma (loupeživými) sousedy (viz rok 395).

V létě se Lakedaimonští pod králem Pleistoanaktem, synem Pausaniovým, vypravili k Parrhasiům v Arkadii, kteří byli poddáni Mantinejským, a když nedokázali s pomocí Argívských ubránit pevnost Kypsely při hranicích s Lakónií, Sparťané je osvobodili. • Parrhasiové se pak jako kmen-část Arkaďanů naposledy objevují v pramenech roku 370 při zakládání Megalopole.

Po návratu Brasidovy armády, kterou v Thrákii rozpustil a Sparťany domů přivedl Klearidás, rozhodli Lakedaimonští, aby heilótové, kteří se thráckého tažení účastnili, dostali s neodámódy/neodámódeis svobodu s právem usadit se podle vlastního uvážení: stalo se tak v Lepreu, čili v čistě spartské zájmové oblasti, viz zde výše.  

V kalendářní zimě koncem roku proběhla neúspěšná jednání o vstup Boiótských do symmachie s Argem, viz výše. Snad v této době někdy navrhl v Athénách Peisandros, viz o něm roku 412sq., aby Lykón z Acháie byl zapsán mezi proxeny a euergety a aby mu bylo povoleno plavit se za obchodem se svou lodí na území pod athénskou kontrolou včetně vojenských posádek/froria. Čím si to Lykón zasloužil, známo není. 

O lénajích v c. únoru premiéra Aristofanovy komédie Mír/Eiréné, tedy několik týdnů před uzavřením skutečného Níkiova míru, v níž byl Mír (v řečtině femininum) osvobozen ze zajetí Areova. 

V Římě zvýšili počet quaestorů ze dvou (od roku 509, viz v indexu s. v.) na čtyři. Úřad se stal přístupný i pro plebeje. U každé konsulské armády bylo nyní po quaestoru. Viz dále rok 270. Pohnána byla kýmsi před soud vestálka Postumia za to, že chodila na veřejnosti v šatu líbivějším než pro její stav vhodné a také že se vyjadřovala svobodomyslněji než bylo vhodné pro pannu/propter cultum amoeniorem ingeniumque liberius quam virginem decet parum abhorrens. Byla osvobozena, ale pontifex maximus jí přikázal "nevtipkovat a vystupovat spíše zbožně než vkusně/abstinere iocis colique sancte potius quam scite".

 

************************************************************

420.

Ol. 90, 1

Hyperbios ze Syrákús

Astyfilos

a. u. c. 334

L. Papirius Mugillanus interrex

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Ílarchos

************************************************************

V zimě pokračovala jednání mezi Sparťany a Athéňany o vydání měst a lidí, získaných během právě skončené tzv. desetileté války: první rok klidu zbraní mezi velmocemi, dvanáctý rok války. Zároveň uzavřeli spojenectví/symmachii se Sparťany Boiótové (srov. jejich jednání předešlého roku s Argem). Spartští toužili po pevnosti Panakton na attických hranicích, kterou Boióťané dobyli roku 422 v době Kleónova tažení, aby ji pak mohli s Athéňany vyměnit za Pylos, který byl stále ještě v athénských rukách.

Když Boiótští dosáhli spojenecké smlouvy s Lakedaimonskými, strhli zdi pevnosti a později předali Sparťanům athénské zajatce z války, aby je mohli vydat Athéňanům a dostat se tak k Pylu. Sparťané chtěli vyvinout na Athéňany nátlak, viz rok předešlý, ale když pevnost nestála, nebylo co vydávat, nebyl tedy žádný problém. Skutek považovali Athéňané oprávněně za porušení smlouvy Níkiova míru ze strany Sparťanů, protože všechna města a pevnosti měla být předána v původním stavu a poněvadž Níkiův mír stanovil, aby mocnosti neuzavíraly smlouvy s třetími stranami bez vědomí druhé.

Na jaře sjednali mírovou smlouvu se Spartou i Argívští, když ji během zimy uzavřeli všichni jejich spojenci v symmachii (viz předešlý rok a podmínku, že s velmocemi koalovat nebudou). Smlouva mezi Spartou a Argem, který jednal zjevně ve strachu, že zůstane isolován, byla uzavřena opět na padesát let (viz ale již rok 418).

 

Aktérem ostře protilakedaimonského kursu byl Alkibiadés, syn Kleiniův z rodu Eupatridů, jemuž tehdy bylo 31 roků a cítil se od starších v politice zneuznáván. Níkiovo poselstvo ve Spartě neuspělo, i když loňský mír byl potvrzen: po jeho návratu pověřili Athéňané Alkibiada jednáním s Argívskými, Mantinejskými a Élejskými. Další diplomatická jednání přerušilo zemětřesení, o jehož rozsahu není nic známo. T. r. po olympijských hrách se země třásla na Peloponnésu ještě jednou, když v Korinthu jednali diplomaté z Lakedaimonu a z Argu a tehdy také byla slyšení ukončena. 

V létě sjednali Athéňané spojeneckou smlouvu s Argem, Mantineiou a Élidou, a to na sto let, protože Sparťané nechtěli zrušit svou čerstvou symmachii s Boióty. Text čtyřpaktu se dochoval v páté knize Thúkýdidových Dějin a v Athénách na stéle, kde se potvrzují obvyklé podmínky hellénských paktů: spojenecká pomoc musí po vyžádání dostat z domova proviant na třicet dnů, pro případnou delší dobu obdrží od strany žádající o pomoc hoplítés (těžkooděnec), fsilos/psílos (lehkooděnec) a lukostřelec/tochsŏtĕs po třech aigínských obolech na den, jezdci po aigínské drachmě (aigínský váhový systém byl o třetinu těžší než eubojsko-attický a byl rozšířen hlavně na Peloponnésu, viz v přílohách oddíl "míry & váhy").

Přísahy na pakt měly být Athéňany u spojenců obnovovány třicet dnů před olympiádou, spojenci v Athénách deset dnů před velkými panathénajemi. ● O náhlé změně politiky Argu viz roky 418sq. 

Smlouva mezi Athénami a Spartou z předešlého roku tak zůstala neohrožena. Korinthos, ač argívský spojenec, se ke smlouvě s Athénami nechtěl připojit, ačkoli byl s ostatními v jedné symmachii a důsledkem byl příklon Korinťanů opět ke Spartě. Změna koalic se projevila někde jinde. 

V téže době totiž odepřeli Élejští Lakedaimonským přístup k olympijským hrám, protože v době svatého příměří/ekecheiriá („zdržení se vojenských akcí“) se zbraní v ruce obsadili Lepreon, viz důvod roku předešlého, a nechtěli zaplatit pokutu dvou tisíc min, dvě miny za těžkooděnce. Lakedaimonští nesměli proto toho roku v Olympii ani obětovat ani závodit. Sparťan Lichás byl zbit rhabdúchy za to, že vozku svého spřežení, které závodilo za Boiótské, veřejně ověnčil, aby všichni viděli, kdo vlastně zvítězil (srov. v indexu pod hry).

Čekala se reakce ze Sparty, byl však klid a hry dokončeny bez dalšího incidentu. To vše, růst élejské moci a jejich spojenectví s Athéňany byly důvody k válce roku 402sqq., viz tam, o Lichovi a velkých lakónských sportovcích z této doby viz v indexu s. v. hry olympijské.

V zimě válčili Héráklejští z Tráchíny proti Ainiánům, Dolopům, Máliům (Mélům) a části Thessalů, jimž byla spartská osada trnem v oku: Héráklejští byli poraženi a spartský velitel Xenarés, loňský eforos, padl (srov. rok 426, kdy byla obec založena). Začátkem příštího léta zuboženou Hérákleiu k velké nelibosti Lakedaimonských obsadili Boiótové a vyhnali spartského harmostu Agésippidu.

V Athénách zaveden kult Asklépiův. Jako kněz léčivého daimóna Halóna se na jeho uvedení významně podílel básník Sofoklés, jehož dům byl dokonce do vystavění Asklépiova chrámu sídlem kultu. Za to byl Sofoklés po smrti uctíván jako hérós Dexión. Asklépieion a oltáře Asklépiovi, Hygieji a dalším dcerám a synům boha vybudoval jinak neznámý Télemachos.

Dochované fragmenty s chrámovou kronikou obsahují cestu sochy boha z Epidauru přes Eleusínu do Athén, kam ji doprovázel Télemachos a kam dorazili v den držený jako epidauria, data stavby a úprav svatyně a pozemku. Text končí archontem roku 412.  

Kolem roku 420 začal v Athénách působit domácí malíř Apollodóros, který začal používat nové techniky. Znázorňoval světlo a stíny na obrazech s výlučně mýthologickými náměty, tzv. illusionisté. Byl předchůdcem Zeuxida z Hérákleie v Itálii, který žil v Athénách a v Efesu, kde si konkurovali s Parrhasiem z Efesu, synem a žákem Euénorovým (illusionisté). Současníkem těchto umělců byl další malíř mýthologických themat Tímanthés ze Sikyónu. 

• Parrhasios, který si při práci prozpěvoval, chodíval po Athénách v purpuru se zlatým věncem na hlavě. Své obrazy podepisoval slovy: "(Parrhasios) žijící v luxusu, ctící však řemeslo, tohle namaloval/Habrodiaitos anér, aretén te sebón, tod' egrapse." Oblékal se tak, neboť mu to prý nařídil ve snu Héráklés. 

Kolem roku 420 se v Chalkidě narodil Isokratův žák a Démosthenův soukromý učitel za deset tisíc drachem Isaios; podle jiného zdroje mladého Démosthena učil zdarma a také mu gratis/amisthi psal řeči k procesu, které vedl se správci dědictví. Žil a psal soudní řeči v Athénách, kde také zemřel někdy po roce 343. Zachován je tucet Isaiových projevů k dědickým sporům; srov. o něm v indexu s. v. rhétores. 

Mezi lety 420 až 410 zemřel proslulý sofista Prótagorás z Abdér (narozen mezi lety 490 až 480). Podle jedné verse byl za režimu Čtyř set roku 411 souzen ze bezbožnost/asebeiá, žalován byv jedním z rady Pýthodórem, popř. Euáthlem, svým posluchačem, s nímž měl spor o honorář; srov. o Euáthlovi roku 451. Utonul prý sofista pak za plavby na Sicílii a bylo mu prý sedmdesát n. devadesát let; viz o něm v indexu s. v. sofisté, školy a s. v. proměny osudu. 

Kolem t. r. propuklo v perské říši povstání Arsita, bratra krále Dáreia II. a satrapy helléspontské Frygie, namířené hlavně proti králově manželce Parysatidě, viz k tomu rok 423. Arsités použil jako první z Peršanů hellénských žoldnéřů.

Kolem roku 420 podává Amani-neta-arike/Amani-natakilebte, král Meroé, zprávu o svém vítězství nad nomády Rehreh, což byl jeden z blemmyjských kmenů či klanů, a Meded, snad označení pro jakousi část Libyjů; se starými Medžau, viz VI. dynastii, asi neměli nic společného, srov. též rok 3174. 

V Itálii po vítězné bitvě dobyli Samnité hellénskou Kýmé-Cumae a město bylo náhle „odhellénisováno“: část obyvatelstva Samnité/Kampánové prodali do otroctví a na jejich místo do města usadili vlastní lidi (Kýmé byla založena snad roku 754, viz tam; srov. rok 180). 

V Římě byla vestálka Postumia varována, aby nenosila příliš zdobný šat. Nebyla trestána, ale pontifex ji nakázal, aby nosila šat ctihodný; bližšího o bulvárním, byť náboženském konfliktu, známo není nic.