Ofensiva velkých očí

Výročí americké válečné operace v Iráku/Sadrova proměna

Po pěti letech krvavého chaosu přineslo zvýšení počtu amerických vojáků v Iráku pozvolné uklidnění. Kupodivu po methodě, po níž od roku 2005 volal presidentský kandidát republikánů John McCain...

    Surge zafungovalo více než čekal i jeho představitel, velící generál v Iráku David Petraeus. Vedle amerického nasazení dalších třiceti tisíc vojáků vyhlásil koncem srpna 2007 jednostrané příměří pro své lidi z Mahdího armády šíitský radikál Muktadá as-Sadr. 
Prodloužil ho v únoru 2008 a pak se po bojích o kontrolu nad velkými částmi Basry a Bagdádu s vládními jednotkami se na jaře rozešel s ještě radikálnějšími odpadlíky a kriminálními elementy („zvláštní skupiny“), kteří se jménem Mahdího armády přikrývali. 

V květnu znovu potvrdil příměří a v červnu oznámil, že jeho lidé se nezúčastní komunálních voleb 1. října 2008. 
Veškeré úsilí al-Málikího koaliční vlády směřovalo od jara k tomu, aby jeho strana Dawa a proíránská Nejvyšší islámská irácká rada (ISCI) uspěly. 
Podařilo se. Abdal Azíz al-Hakím, vůdce ISCI, se začátkem července příznivcům na fotbalovém stadionu v Nadžafu chlubil, že řídí nejsilnější a nejlépe organisovanou šíitskou stranu Iráku. Vyzýval k účasti na volbách regionálních rad, výběru dobrých kandidátů, aby se nevrátili baasisté k moci. 

Akce byla připomenutím pátého výročí vraždy zakladatele ISCI (dříve SCIRI, založeno roku 1982 v Íránu) Muhammada Bakra al-Hakíma v Nadžafu automobilovou bombou, která zabila další 83 lidi. ISCI s Badrovou organisací vycvičenou a vyzbrojenou Íránci eliminovala sadrovce a udržela si přízeň velkoajatolláha Alího as-Sistáního

Významným momentem byl zvrat na sunnitské frontě. Američanům se podařilo loni v létě přesvědčit kmenové autority v provincii Anbár, aby se přestali bát teroru wahhábistických kajdistů a postavili se jim. 

Za americké peníze a výzbroj vznikly sunnitské milice as-Sahva v počtu asi osmdesáti tisíc mužů, v nichž se shromáždili mimo jiné bývalí baasisté. Nástroj americké války, z něhož se však může brzy stát nástroj války proti šíitské vládě. 

V sunnitských oblastech a hlavně v Anbáru se v průběhu roku 2008 stala Sahva politickou mocí kontrolovanou především Iráckou islámskou stranou. Abú Ríša, který se první postavil kajdistům v Anbáru, byl sice krátce po setkání s Bushem v září 2007 zavražděn nastraženou pumou, ale jeho program měl úspěch u kmenových náčelníků i u bývalých husajnovců. 
    Americká armáda dokonce přiznala, že se usmířila s řadou lokálních velitelů Kajdy a nechala je působit v milicích Sahva. Jistý Riadh Samarrai padl roku 2008 na americké straně, když předtím zakládal v bagdádské Adhamiji už v dubnu 2003. Potvrdil listu Washington Post to mjr. Robert MacMillan, velitel jedné ze základen v Bagdádu. V září 2008 měla Sahva asi sto tisíc příslušníků, kteří měsíčně stáli tři sta dolarů/muž. 
    Jistý Saif Abdalláh (28) se Time presentoval roku 2006 jako hrdý bojovník vahhábistů, který pomohl zabít tucty, ne-li stovky Američanů bombami, které vyráběl. O dva roky později na podzim v Bagdádu hlídkuje po ulicích („není to tvrdá práce“): kdo ho platí? Americký daňový poplatník...
    Šíitsko-kurdská vláda má do armády a policie převzít 57 tisíc sunnitských milionářů, zbytek je prý na Američanech (podle nich je „synů“ dvojnásobně). 
Hrozí další sunnitský odboj a to není známo, jak dopadne příprava voleb ve sporných kurdsko-arabských oblastech.

Od května 2008 něco podobného vzniklo mezi bagdádskými šíity, kteří se ještě nedávno hlásili k Mahdího armádě.
Bojovníci Kajdy v Mesopotamii byli z velké části vytlačeni ze středního Iráku, dříve sektářsky smíšeného, a od nového roku se jejich úsilí ve větším měřítku omezila na provincii Dijálu. 

Oslabení kajdistů, většinou zahraničních legionářů sunnitského džihádu, patřilo k dalšímu ze zlomových momentů. V červenci 2008 odhadovali armádní analytici, že džihádistů do Iráku za měsíc přijde asi čtyřicet; rok předtím to prý bylo asi sto deset. 

Někteří ze stratégů, jako ředitel CIA Michael Hayden, dokonce znovu tvrdili, že Kajda je blízko strategické porážce. 
Nicméně úspěchy Kajdy a chaos v Iráku možná zastavily George Bushe před útokem na Sýrii, jak to alespoň chvíli vypadalo. 
Nepřehlédnutelné je však to, že „surge“ přišla poněkud pozdě: sektářské čistky byly ve smíšených oblastech v podstatě od února 2007, od výbuchů v Sámaře, v průběhu roku ukončeny. 
Vzhledem k tomu, že mimo domovy je na téměř tři miliony lidí v Iráku a že zemi opustilo více než dva miliony Iráčanů ze 26 milionů, není divu, že americká akce posloužila víceméně jako úklid po velké ráně.
Hororová čísla z let 2005-2007, kdy úřadovali wahhábité a další sektáři, roku 2008 opadla. V květnu 2008 padlo jen devatenáct amerických vojáků, nejméně od invase. Iráčanů ve stejném měsíci podle ministerstva vnitra 752, jen třetina loňského letního průměru. 

V červnu 2007 bylo týdně 1400 útoků proti civilistům, v září 2008 jen 125 týdně (minus 91 procento). Mezi l. lednem a 28. červencem 2008 zemřelo denně po útocích sebevrahů a explosí bomb v autech v průměru jedenáct civilistů. Před rokem přicházelo do Iráku čtyřicet až šedesát cizinců, aby bojovali proti nevěřícím. letos podle amerických odhadů jen dvacet. 
Kajdisté se po surge skrývají a legionáři džihádu chodí nyní raději do Afghánistánu.

George Bush 29. ledna 2008 ve své poslední zprávě o stavu Unie vyzdvihnul vojenské úspěchy taktiky generála Davida Petraeuse (55), který převzal před rokem vrchní velení nad americkými jednotkami v Iráku. 16. září 2008 se jeho nástupcem stal gen. Ray Odierno, který měl k disposici 146 tisíc vojáků z novou situaci v Iráku.
Presidentská kandidátka demokratů Hillary Clintonová mu však odpověděla, že právě rok 2007 byl pro Američany nejkrvavějším rokem irácké války a že humanitární situace v zemi zůstala nadále zničující. Bushovo dědictví svazuje novou americkou vládu a kupení chyb bushovci ztěžuje i vyjednávání o případných vojenských základnách v zemi.
Taktika zajištěných středisek zbavených partyzánů známá z indočínské války před třiceti roky a zvýšení počtu vojáků v Mesopotamii ze sto třiceti na sto šedesát tisíc přispěly ve středu země k uklidnění války mezi sunnitskými a šíitskými guerillami. 
V Bagdádu byly obytné čtvrti sunnitů odděleny od šíitských betonovými zdmi, v sunnitské provincii Anbár byli ve spolupráci s místními klanovými náčelníky vytlačeni kajdističtí mudžáhidové. Jejich společné úsilí dostalo jméno Sahva, Probuzení (od února se jejich rada přejmenovala na Synové Iráku). 
Boje s kajdisty a šíitskými skupinami se koncentrovaly na oblast Dijály. V červenci zabili sebevražední atentátníci v provincii 27 lidí. 29. července vládní jednotky otevřely pod velením gen. Abdal Karíma al-Rubájí ofensivu proti radikálům. Dijála je nábožensky smíšená převážně arabská provincie, kde se žádné ze stran během čistek v letech 2006-2007 nepodařilo převládnout. 
Kajdistické útoky včetně sebevražedných atentátů se od loňského léta soustřeďovaly na oblasti severně od Bagdádu a s koncem roku 2007 se projevila jejich zvýšená přítomnost v mnohonárodním a nábožensky pestrém Mosulu a okolí.
V tradičně kurdských ropných oblastech Mosulu a Kirkúku se mělo již v listopadu 2007 konat referendum o územní příslušnosti obou velkých měst, ale šíitsko-kurdská koaliční vláda se k jejich provedení neodhodlala. Později odsunuto na 31. ledna 2009.
Oblasti, kde v zemi leží miliardy, šesté největší zásobárny ropy, a na povrchu je bída a nezaměstnanost, si nárokují Kurdové, kteří je chtějí zahrnout do území své samosprávy. 
To odmítají jako chudí Arabové, které sem z velké části na zlomení kurského odporu v osmdesátých letech přesídlil socialistický režim Saddáma Husajna, jednak další menšiny, mezi nimiž vynikají Turkmeni podporovaní z Turecka.
Kurdská autonomie nabídly Arabům za návrat do původních bydlišť dvacet milionů dinárů, asi 280 tisíc korun. 
Kurdové, kteří ustupují tlaku Ankary a nijak nereagují na útoky turecké armády proti posicím PKK na severu Iráku, nejsou právě ve formě, aby se usilovněji věnovali prosazování své autonomie v ropných oblastech. 
Američané s vládními jednotkami v Mosulu, kde žije asi 1,6 milionu lidí (Turkomané a Arabové odmítají census), oznámili 11. února 2008 protikajdistickou ofensivu. V provincii Nínawá, jíž je Mosul střediskem, jako jediné v Iráku loni vzrostl počet násilných akcí. Nějak se vytratila do neznáma... Později byla přeformována v akci proti Mahdího brigádám, resp. „zvláštním skupinám“.
Při historické návštěvě tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana, prvního ankarského premiéra po osmnácti letech, přislíbil Núrí al-Málikí, že podpoří tureckou válku proti PKK. 
    V listopadu 2008 se objevily informace ve Washington Post, že v září přistály na letišti v Sulajmániji tři C-130 s nákladem klasických palných zbraní a střelivem z Bulharska. Informace pocházeli od zdroje v Bulharsku, nikoli Američanů v Iráku. Vztahy mezi předsedou vlády kurdské autonomie Masúdem Barzáním s al-Málikím nejsou dobré.

12. ledna 2008 bagdádský parlament po dvouletém odkládání novelisoval zákon o debaasifikaci státní správy z roku 2003, podle něhož se budou moci členové Husajnovy strany vrátit do úřadů, policie a armády. Pensionovaní činovníci dostávají nárok na pensi, tisíce nejvyšších funkcionářů jsou i nadále ze zákona vyňati.

13. ledna vyzval velitel Kajdy v Iráku Abú Hamzá al-Muhádžir, nástupce Abú Musaba az-Zarkávího (od června 2006), aby se jeho bojovníci „věnovali pouze boji se skutečným nepřítelem, aby zabránili otevření nových front proti sunnitským Arabům“. 
    Američané tvrdí, že v průběhu „surge“ roku 2007 zabili 2400 podezřelých kajdistů a na 8800 jich zajali. Prý zcela skupinu vytlačili z Bagdádu a provincie Anbár. 
    Zahraničních mudžáhidů prý začátkem roku 2008 nebylo v Iráku více než dvě stě. Celkově je v Iráku asi 3500 kajdistů, kdežto rok předtím na dvanáct tisíc. 
    Podle zápisků jednoho z kajdistických banditů, které zanechal na útěku kdesi severně od Baladu jistý jinak blíže neznámý Abú Tárik, velel na začátku roku 2007 oddílu šesti set mužů. O rok později jich bylo jen dvacet. 
    Ve stejné době se objevilo video ukazují výcvik dětí k boji a sebevražednému atentátnictví.

13. únor parlament schválil rozpočet, zákon o provinčních volbách 1. října 2008 (kromě Kurdistánu) a o amnestii v jednom balíku. Milost se týká desítek tisíců sunnitských vězňů, kteří byli činovníky baasistického režimu.

22. února Muktadá as-Sadr prodloužil o další půlrok příměří, které nařídil svým lidem z Džajš al-Mahdí dodržovat 29. srpna 2007.

25. února se v Sámaře odpálil na policejní stanici první sebevražedný atentátník na vozíčku. Zavraždil šéfa provinční policie gen. Abdal-Džabbára Rabího Muttara (Abdul-Jabbar Rabee Muttar).

25. března zahájila irácká armáda pod dohledem premiéra Núrího al-Málikího bojové operace v Basře, aby přemohla Mahdího armádu, milice Muktady as-Sadra. Boje přeskočily na celé šíitské území, ale armádě se sadristy nepodařilo přemoci. 
    30. března as-Sadr obnovil jednostranné příměří a zakázal svým lidem válčit s vládou. Na šest set šíitských Iráčanů v bojích padlo a několik set až tisíc pět set vládních vojáků včetně důstojníků desertovalo k sadrovcům. 
Znovu se potvrdilo, že armáda vycvičená Američany není v boji spolehlivá a totéž platí o policistech. Vojáci byli do Basry nahnáni bez odpovídající výzbroje a menáže. Britští vojáci v listu Telegraph označili dokonce iráckého velícího důstojníka akce gen. Mohana al-Furajžía (Furayji) za jeho chaotické rozkazy nebezpečným lunetikem. 
Premiér Málikí bývalého důstojníka Husajnových Revolučních gard po fiasku povolal zpět na hlavní velitelství armády do Bagdádu. 
Velitelé nemají autoritu, naopak Sadrovo slovo ano. Dva dny na to vyzval kazatel na výročí obsazení Bagdádu 9. dubna 2003 k velké demonstraci ve svém Nadžafu. V předvečer ale svou výzvu odvolal, protože měl strach z masového krveprolití.

7. dubna překvapivě navrhl Muktadá as-Sadr rozpuštění své Mahdího armády, pokud to doporučí ajatolláh Alí as-Sistání (77), který už několikrát zasáhl do Sadrova života, když uklidňoval jeho prudké reakce na Američany. 
Rozpuštění Sadrových oddílů z titulu své moci nařídil premiér al-Málikí, ale vládní jednotky nemají sílu rozkaz prosadit, jak ukázala nedávná válka o moc nad částí Basry. Sadr se sice příměří oficiálně držel, ale z Basry chodily rozporuplné zprávy. 
V průběhu dubna boje pokračovaly a Američané s Brity oznámili, že vysílají vojáky na pomoc vládním jednotkám. Poměr sil se zlomil v Sadrův neprospěch a Málikího akcie stoupaly. Koncem dubna probíhaly v bagdádské čtvrti Madínat as-Sadr o zhruba třech milionech obyvatelích silné pouliční boje Američanů se sadristy.
Američané od srpna 2007 prokazovali as-Sadrovi a jeho „special groups“. V prohlášení z 1. října 2007 ho Petraeus a velvyslanec Ryan Crocker titulovali sajjid, oslovení, které se dává respektovaným lidem a původně lidem s předky, kteří patřili mezi Muhammadovy potomky. 
Po událostech v Basře se Mahdího armáda (v americkém vojenském označení JAM) zase stala nebezpečnou a protivnou skupinou. Zemřelo na tisíc lidí.

8. dubna přednesl kongresu gen. David Petraeus a velvyslanec v Bagdádu Ryan Crocker zprávu o výsledku vyslání posil do Iráku loni v únoru (surge). Mnoho nadšení to ve Washingtonu nevzbudilo, protože oba demokratičtí kandidáti hovoří o rychlém stažení Američanů z Iráku a poněvadž koncem března vypukla válka mezi šíity.
    Petraeus označil za největší dlouhodobé nebezpečí pro demokratický vývoj Iráku „zvláštní skupiny“ podporované z Íránu, zřejmě nejvíce zastoupené v řadách Badrovy armády. V Basře byly při bojích s protivládními šíitskými skupinami znovu nalezeny zbraně perské provenience. 
Začátkem května o íránském vyzbrojování bez výsledku jednala v Teheránu delegace vlády al-Málikího. Kromě toho však dosáhl slibu, že diplomacie ajatolláhů domluví as-Sadrovi, aby byl zdrženlivý a držel se klidu zbraní. Většinu roku strávil šíitský vůdce v íránském Komu na theologických studiích. 
    Šíitské války a další násilí se projevily v počtu obětí. Duben byl v Iráku nejkrvavější od podzimu a statistiky dávají tušit, že efekt ze „surge“ jde vniveč. V dubnu podle irácké vlády zemřelo násilnou smrtí po bojových akcích 969 Iráčanů (o něco níže číslo opraveno na 923), nejvíce od srpna 2007, kdy zemřeli 1773 lidé. 
Na začátku května bylo v Iráku 170 tisíc amerických vojáků a 105 tisíc vládních. V boji s nimi podle bagdádské vlády zemřelo 354 ozbrojenci a 1220 bylo zatčeno. Padli 104 Američané, nejvíce od září (65). 
    Množství íránských zbraní v rukách sadrovců není v Iráku nic podivného a nemusí to souviset s politickými vazbami na Teherán. Mají je totiž i další skupiny, dokonce ultrasunnitští kajdisté a vládní jednotky. 
    Podle nálezů z Basry usoudili v květnu armádní důstojníci a s nimi blízký Sadrův spolupracovník Saláh al-Ubajdí, že v zemi dávno existuje velký kruh obchodníků se zbraněmi z černého trhu v Íránu a v tom jsou i zbraně určené exklusivně pro perskou armádu. Američané jsou jiného názoru a dokladují, že Íránci řadu šíitských bojovníků vycvičili i vyzbrojili.
    Naopak jsou prý Íránci zklamaní z as-Sadra, kterého chtěli vychovat jako svého druhého Hasana Nasralláha, vzdělaného nábožensky v Nadžafu u Sadrova otce a s nímž je ostatně spřízněn. 
    Blízký spolupracovník as-Sadra Bagdáďan Hazím al-Aradží (39) má kolem sebe skupinu, která si říká Imam Moussa al-Khadim. Chce z ní udělat disciplinovanou organisaci po vzoru libanonského Hizballáhu. Byl pokládán za jeho zástupce, když kazatel utekl do Kómu na studia a řídil hnutí s devíti dalšími. Aradží studoval theologii u Sadrova otce Muhammada Sádika as-Sadra a po jeho zavraždění roku 1999 utekl do Íránu, Sýrie a Vancouveru. 
    Do Iráku se vrátil po invasi roku 2003, účastnil se obou šíitských povstání proti Američanům, v září 2004 byl jimi zatčen a devět měsíců vězněn. Po únoru 2006 byl ostře protisunnitský. 
    Málikí přišel roku 2005 k moci se Sadrovou pomocí, v Sýrii byl Málikí i Aradžího přítelem, ale pak šli proti sobě. Basra na jaře 2008 byla pro Sadra zlomem. Nicméně oba se drží projektu unitárního státu, zatímco Abdal Azíz al-Hakím (ISCI) s Badrovou organisací chtějí federalisaci.

23. dubna byl vládními vojáky údajně zatčen v Hamrinu v provincii Dijále Izzat Ibráhím ad-Dúrí (65), Husajnův zástupce ve velení i straně a po jeho popravě v prosinci 2006 jeho nástupce v čele strany Baas v podzemní. Američané na něho vypsali odměnu deseti milionů dolarů a je na seznamu hledaných Iráčanů nejvýše. Zpráva se nepotvrdila. 
    O několik dnů později začal proces s Husajnovým ministrem zahraničí a vicepresidentem Tárikem Azízem (71). Chaldajský křesťan Husajnovi mimo jiné pomáhal udržovat kontakty se Sovětským svazem a byl obviněn z toho, že roku 1992 při nouzi o potraviny po první válce s Američany byl odpovědný svým podpisem pod rozsudky za smrt 42 obchodníků, kteří je předražovali.

Boje vládních jednotek a Američanů s bojovníky šíitských frakcí trvaly do uzavření příměří 10. (Basra), respektive 12. května (Bagdád). Nakolik as-Sadr ovládá své milice, nebylo známo a „zvláštní skupiny“ mu uškodily a oslabily v neprospěch al-Málikího. 
Nicméně vedle omezení aktivity kajdistů klid zbraní přispěl k dalšímu snížení počtu násilností a obětí na životech. Dosud nejpřívětivější měsíc Američanů v Iráku byl únor 2004, kdy padlo dvacet vojáků. 
Letošní květen ho překonal: zemřelo devatenáct vojáků a z řad iráckých civilistů 504 (podle ministerstva vnitra v dubnu 2008 ještě 923). Přitom pokračovala protikajdistická ofensiva v Mosulu, která se potkávala s malým odporem a nakonec ani žádnou ofensivou nebyla.
V červenci přišel další rekord: amerických vojáků padlo v boji pět, mimo něj osm, dohromady jen třináct. Civilních obětí bylo asi pět set, zatímco před dvěma roky na vrcholu sektářského násilí asi 3700. 
V říjnu 2007 bylo v Iráku 171 tisíc amerických vojáků, v červenci 2008 145 tisíc. Vládního vojska bylo tehdy 117 tisíc, nyní 229 tisíc. Bush zkrátil „irácký“ turnus z patnácti na dvanáct měsíců. 
Sunnitská sahva měla na amerických výplatnicích 103 tisíc mužů, ale šíité je nechtějí brát do regulérní armády, což ji může rozhýbat jiným směrem. V amerických lágrech a vězeních jako Camp Bucca, Camp Cropper nebo Baghdad International Airport v Iráku bylo koncem roku 2007 26 tisíc kajdistických a baasistických zajatců, v polovině roku 2008 21.600, koncem října 17 tisíc, z toho pět tisíc označovaných za velmi nebezpečné a ohrožující mír. 
Koncem července se Kádisija stala desátou provincií předanou Američany do správy Iráčanům.
V Basře se po příměří sadristé stáhli z ulic, které kontrolují vládní jednotky. Tak zvané zvláštní skupiny tvoří buď kriminálníci formálně se hlásící k sadristům, nebo lidé z Mahdího armády, kteří přestali respektovat as-Sadra. 
S nimi odešel náboženský puritanismus, otevíraly restaurace, obchody s hudbou, malíři pořizovali ženské portréty, muži zase začali nosit delší vlasy, jak dosvědčoval reportér listu Los Angeles Times. 
V Bagdádu se na jaře po bojích se sadristy obnovovala obchodní síť, dokonce zase začali nabízet vepřové a alkohol aniž by je někdo napadal. 
    Muktadá as-Sadr je nejvýraznější postava „amerického“ Iráku. Muhammada Bákira as-Sadra se zetěm Muhammadem Sádikem as-Sadrem, Muktadovým otcem, zavraždili husajnovci. Roku 1980 byl zavražděn Muhammad Bákir s Muktadovou sestrou Sadr bint al-Huda. Sádik se dvěma syny byl zavražděn roku 1999. 
Všichni se stali šíitskými mučedníky. Sadrovci zřejmě „zařídili“ popravu Saddáma Husajna ve své režii. 
Síla Mahdího armády byla v květnu 2008 odhadována na šedesát tisíc mužů. Zůstávají protiperští více než protiameričtí, třebaže berou zbraně íránské provenience. Jeden z mahdistických velitelů s bojovým jménem Abú Bakr v květnu reportérovi Los Angeles Times řekl, že by použili jakékoli zbraně, třeba z Izraele, aby mohli přemoci proíránské badrovce. Nejprve prý chtějí sadovci/mahdíovci vyhnat Američany, pak Peršany.

Dosud nejpřívětivější měsíc Američanů v Iráku byl únor 2004, kdy padlo dvacet vojáků. 
Letošní květen ho překonal: zemřelo devatenáct vojáků a z řad iráckých civilistů 504 (podle ministerstva vnitra v dubnu 2008 ještě 923). Přitom pokračovala protikajdistická ofensiva v Mosulu, která se potkávala s malým odporem.

5. června se provalila jednání Američanů s Málikího vládou o „strategickém spojenectví“, které by obnášelo užívací právo na padesát základen v Iráku se 142 tisíc muži, tedy více než v únoru 2007 při začátku „surge“, s právy exteritoriality pro americké státní příslušníky. Zároveň by vláda šíitsko-kurdské koalice dala Američanům právo na vojenské operace bez konsultací s bagdádskou vládou a volnou ruku pro zatýkání a věznění amerických oponentů. 
    Kromě toho chtějí Američané kontrolovat irácký vzdušný prostor pod deset tisíci metry a získat právo pokračovat v Iráku ve „válce s terorem“. 
7. – 9. června byl al-Málikí potřetí v Teheránu u Mahmúda Ahmadínežáda, který Iráčana varoval před podpisem protektorátní smlouvy s Američany. Nechtějí, aby se Irák stal základnou proti Íránu. 
O měsíc později al-Málikí prohlásil, že žádná smlouva nebude, dokud Američané nestanoví závazný harmonogram odchodu ze země. Tím v podstatě přistoupil na původní podmínku as-Sadra, když loni odvolával své poslance a ministry z vládní koalice.

V květnu šli sadrovci v Bagdádu do kolen. Jejich vzdor proti Američanům trval tentokrát dva měsíce. Částečně rozpuštěné milice chybějí v sociální síti Sadrova města a vláda slíbila dát sto milionů dolarů na obnovu. Čtvrť se od roku 1959 jmenovala Revoluce, as-Saura (ath-Thaura), za Husajna Saddámovo město, pak podle Velkoajatolláha Muhammada Sádika as-Sadra. Původně to bylo centrum bagdádských komunistů, pak šíitů. 
Od května v ulicích Bagdádu hlídkují šíitští ozbrojenci najímaní Američany po vzoru již rok fungujícího modelu sunnitského hnutí Sahva, Probuzení, jemuž ale Američané říkají Awakening nebo Synové Iráku. Mladíci, kteří si říkají Stráže sousedství, dostávají od Američanů tři sta dolarů měsíčně a kalašnikov. 
Kolik z počátečního stavu 270 dobrovolníků bylo předtím v řadách Mahdího armády, není známo a Američané po tom ani nepátrají. Ke zděšení důstojníků vládního vojska, s nimiž ještě nedávno bojovali. 
Vůdcem skupiny je Kadham Saddam Manshad ze Sadrova města, který se však na veřejnosti neukazuje. Otevřeně řídí program obchodník s kartami do mobilních telefonů Qassim (41).

18. června v Bagdádu explodoval náklaďák na rušné ulici. Zemřeli na 63 lidi a Američané usoudili, že nešlo o akci sunnitských kajdistů, ale o dílo „zvláštních skupin“, odpadlíků od Mahdího armády popřípadě lidí nominálně počítaných mezi příznivce Muktady as-Sadra, kteří se však jeho rozkazy neřídí. 
    Tato skupina měla být pod velením jistého Hajdara Mahdího Chaduma al-Favadího (Haydar Mehdi Khadum al-Fawadi), který byl z Mahdího armády vykázán před dvěma roky. Šíitský ozbrojenec bývá zaměňován s jiným protiamerickým šíitou Hajdarem Chadumem al-Madžídím (Haidar Khadum al-Majidi). 
Reportéři listu Los Angeles Times však také nalezli muže, který ve shodě se sadrovci tvrdil, že útok provedli Američané.

14. června zahájily vládní jednotky s těžkou technikou a podporovaní americkým letectvem operaci na dobytí Amáry, sídelního města provincie Majsán, kterou jako poslední kontrolovala sadristická administrativa a s ní „zvláštní skupiny“. Hojatoleslam Muktadá as-Sadr znovu vyzval své příznivce, aby nebojovali. 
Dva dny předtím prohlásil, že jen malá část Mahdího armády se bude věnovat válce s Američany, ale nikoli s iráckou armádou. Všichni ostatní milicionáři se budou věnovat humanitární činnosti, politické a kulturní práci. 
Do komunálek 1. října se jako partaj nepřihlásí, své kandidáty podpoří. Sadrovi lidé se až na výjimky nezúčastnili provinčních voleb v lednu 2005. Přenechává opět pole Nejvyšší islámské irácké radě (SIIC) a Málikího partaji ad-Dawa. 
    As-Sadr nejde znovu do konfrontace s vládou a není ani zřejmé, proč tak náhle vyklízí před volbami pole. Jakoby vyhověl Málikího hrozbě, že musí rozpustit milice, jinak se nebude jeho strana moci účastnit voleb. 
Po těžkých bojích v Bagdádu a Basře na jaře překvapivá změna. Možná chce as-Sadr uchovat alespoň nějakou posici v irácké politice, a to důsledného odpůrce americké okupace.
23. června premiér al-Málikí oznámil, že Amára, sídelní město provincie Majsán, se bez boje dostala do vládních rukou. Většina lokálních sadristických vůdců včetně Sadrova místního zástupce Šajcha Adnana as-Silávího se vypařila ještě před příchodem armády a policie. 
Málikí, který byl před několika měsíci pokládán za slabocha, je iráckým mužem roku 2008. Jmenuje do silových ministerstev své lidi a jeho jinak slabá strana Dawa posiluje. Naopak oslabuje ISCI s nemocným Abdal Azízem al-Hakímem v čele.

8. srpna 2008 potvrdil hodža Muktadá as-Sadr několik dnů kolující text o změně své strategie. Mahdího armáda se stává „věroučnou, kulturní, náboženskou a společenskou armádou s úkoly duchovního a vědeckého džihádu jakož i džihádu na osvobození srdcí, duší a mozků od západního atheistického vlivu“. 
Užití zbraní se zakazuje, zní zásadní as-Sadrova věta. Americkým okupantům je nutné vzdorovat „mírově“. Po baserské válce se vzdalo vládě asi tři tisíce sadristů, šest tisíc jich sedí ve vládních vězeních a deset tisíc v amerických. 
    Část sadristů se svým mírotvorcem nesouhlasí a není jasné, nakolik se potomek rodiny šíitských theologů prosadí. Jeho proměna z pro Američana nejnebezpečnějšího Iráčana ve stabilisující faktor je překvapivá.

Když nehrozí banditismus a sektářská válka, ohrožuje irácký venkov sucho. V zimě 2007-2008 spadlo podle ministerstva vodních zdrojů jen třicet procent obvyklého průměru. Hrozí výrazně slabší úrody. Ceny ovcí jsou oproti loňsku poloviční.

28. července tři sebevražedkyně v Bagdádu během šíitské náboženské poutě strhly do smrti na šedesát lidí, jedna sebevražedkyně v Kirkúku 27. Od roku 2003 si podobným způsobem vzalo život 48 žen. Důvody? Pomsta svých blízkých, například matek za smrt synů, útěk mladších žen před zneužíváním a zoufalými poměry doma, vdovy a rozvedené ženy bez ochrany a práce atd. 
    Jenom letos do konce září to bylo třicet žen v „dresu“ Kajdy. Koncem září byla zastavena cestou na tržiště patnáctileté dívka Rania se sebevražednickým pásem kolem těla, která přišla o příbuzné v sektářské válce. Prý ji přemluvila jistá starší žena a sama ani neuměla bombový mechanismus spustit.

8. srpna obnovilo irácké ministerstvo ropného průmyslu po dvacet letech průzkum nalezišť. V srpnu 2008 vytěžili v Iráku 2,4 milionů barelů za den (roku 2001 to byly tři miliony). 
    Irák má třetí největší doložené zásoby po Saúdské Arábii a Íránu. Snadno se dobývá, leží nízko pod povrchem a přitom není území plně prozkoumáno. Těžební cena barelu vychází na jeden až tři dolary. Všechno ostatní je zisk, ani zdaleka však nikoli rozhodující pro těžaře a vývozce ropy. Irácký průmysl byl zestátněn roku 1971. 
V celém Iráku je pouze 2300 vrtů, zatímco například podle srovnání The Economistu jich Texas má jeden milion.
28. srpna vydalo ministerstvo první velkou licenci na těžbu ropy po roku 2003. Čínská státní CNPC uzavřela smlouvu v hodnotě tří miliard dolarů na poli Adhab, na něž první smlouvu Číňané měli už roku 1997. Nyní je však smlouva na podkladu poplatků a nikoli podílu z těžby. Ropa z pole bude spalována v elektrárně, kterou postaví jiná čínská firma.

10. srpna navštívil jako první představitel arabského státu nový režim v Iráku jordánský král Abdalláh II. Sice pouze na čtyři hodiny, ale potomek sunnitských šarífů v Mekce šíitu al-Málikího ujistil podporou.

28. srpna prodloužil as-Sadr, který se v té době snad zdržoval v Komu, příměří pro Mahdího armádu na neomezenou dobu.

1. září předali Američané správu provincie Anbár s dvěma miliony obyvatel do rukou Málikího vlády. Kdysi bašta protiamerického odboje sunnitů, baaasistů a kajdistů se stala jedenáctou z osmnácti provincií pod iráckou správou.

K 1. říjnu převzala vláda pod svou správu 51 tisíc sunnitských milicionářů „Synů Iráku“ či „Rad probuzení“, as-Sahva. Prvních 2750 jich byla zařazena do policejní akademie. Výplaty tří set dolarů měsíčně si Američané ponechali. V Bagdádu se skládají ze 35 oddílů.

27. listopadu irácký parlament ovládaný šíitsko-kurdskou koalicí schválil vládní návrh na přijetí smlouvy s americkou vládou ze dne 16. listopadu na plné vyklizení Iráku do 31. prosince 2011. Původně Američané požadovali pro své vojáky a nearmádní zaměstnance (asi sedmdesát tisíc) právo exteritoriality a v jednání bylo několik desítek vojenských základen a podnikat z iráckého území akce i proti třetím státům. Nyní nebudou mít žádnou. Bushova vláda odstoupila od všech svých požadavků. 
    Smlouva je pokládána za velký úspěch al-Málikího a velké ponížení Američanů.

14. prosince 2008 byl počtvrté a naposledy v úřadu návštěvou v Iráku George Bush. Odtud pokračoval do Kábulu, v obou případech opět neohlášeně. Podobně o několik dnů později přiletěl premiér Gordon Brown. 
    Irák se s Bushem rozloučil originálně: novinář a šíita Muntazar az-Zajdí po něm na tiskové konferenci hodil svými botami, gesto v arabském světě pohrdlivé, se slovy „To je polibek na rozloučenou.“ Na Bushe pokřikoval ještě slovy „pse, pse“, což je ještě větší projev opovržení. Netrefil se, ale stal se arabským hrdinou.

-lgtt- poznámky k irácké válce, 2008