***********************************************************
117. 
Ol. 224,1
Isarión z Alexandreie
428 SE
364 AE
neznámý | T. Kópónios Máximos Agnúsios 
a. u. c. 870
Q. Aquilius Niger a M. Rebilus Apronianus
coss. suff.: Lucius Cossonius Gallus Vecilius Crispinus Mansuanius Marcellinus Numisius Sabinus a P. Afranius Flavianus 

Cn. Minicius Faustinus a neznámý

[Lusius Quietus a Ti. Iulius Alexander Iulianus]

***********************************************************

Za Traianovy války Parthové získávali zpět své ztracené posice, viz rok předešlý, a odmítli za krále Armenů Římany loni dosazeného Parthamaspata/Fratamáspata, syna Osroova/Chusravova (?). Protektorátního krále Parthamaspata vyhnali a nepovedený Arsakovec se uchytil v Orrhoéně nebo její části, viz rok předešlý, kde vládl po asi roční římské okupační správě do roku 122 s jistým Jalurem/Ílur, též Jaludem a pak (po jeho likvidaci?) krátce sám; v obou případech ve stejném závislém postavení. Viz dále rok 123.

Traianus proto chystal nové tažení do Mesopotamie, ale k tomu se už nedostal. Nechal u mesopotamské a syrské armády P. Aelia Hadriana, aby udržel dobytou Armenii a římskou část Mesopotamie a dal se na cestu k Římu. Naříkal, že je příliš stár na to, aby soupeřil s Velikým Alexandrem. Byl nemocen; miloval celý život pitky. Měl podezření, že jeho choroba je dílem otravy. Utrpěl infarkt, otekl a částečně ochrnul. Přes fiasko mesopotamského tažení byla římská paměť na Traiana dlouhá a vynikající a dodnes je pokládán za jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího z vládců říše, viz k tomu u roku 98.

V Selinúntu, na čas posléze zvaném Tráiánopolis, zemřel po těžkých průjmech, profluvio ventris, kolem 9. srpna po vládě devatenácti let, šesti měsíců a patnácti dnů. Traianus (63) stačil těsně před smrtí údajně adoptovat P. Aelia Hadriana (41), svého nástupce (ale titul caesara mu předtím neudělil, byl pouze cos. suff.; to až jako formu nástupnictví zavedl Hadrianus roku 136). 

Právní akt se udál pouze v přítomnosti Traianovy manželky Pompeie Plotiny (srov. rok 123); Hadrianus dlel v té době v Antiocheji, sídelním městě syrské provincie, jíž byl legátem a řídil v zastoupení principa východní armádu. Teprve když vojáci nic nenamítali, o což se postarali oba praefecti praetorio P. Acilius Attianus a Ser. Sulpicius Similis, poslala Plotina Augusta zprávu o nástupnictví do Říma senátu, který Hadrianovi nakloněn nebyl.

Podle tradice kolující zřejmě svého času v Kilikii a kterou znal Cassius Apronianus, senátor a správce této provincie roku asi 182, otec senátora a historika L. Cassia Diona, Traianus Hadriana neadoptoval. U jeho umírání byla prý kromě Plotiny principova neteř Matidia Augusta s praefectem praetorio Attianem, který vedle Traiana byl Hadrianovým otcem stanoven závětí za poručníka, viz rok 76.

Jediným autentickým dokumentem o Traianově vůli byl tedy dopis Plotiny poslaný do Říma. S událostí se dává do souvislosti úmrtí Traianova nejbližšího sluhy/lictor proximus, propuštěnce M. Ulpia Phaedima 12. srpna. Podle zachovaného nápisu byly jeho ostatky převezeny ze Selinúntu (asi do Říma) až roku 130 jistým Valentem Phaedimianem: spekuluje se v novověku, že buď sluha zemřel na stejnou epidemickou chorobu přenášenou mouchami, srov. rok předešlý, nebo byl odstraněn jako svědek dvorního spiknutí.
    Byl Traianovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem a císař milující chlapce, snad i Hadriana, neměl nástupce: zemřel bezdětný. Jeho smrt byla několik dnů tajena, aby se Hadriánovo nástupnictví v čele armády zajistilo. Dopis senátu o novém principovi podepsala vdova Plotina, nikoli Traianus. V tom ji podporovala Salonia Matidia, matka Hadriánovy manželky a prabába císaře M. Aurelia Antonina.

Jiné zdroje tvrdily, že Traianus počítal jako se svým nástupcem s právníkem L. Neratiem Priskem. Je-li to pravda, Hadrianus se vůči němu nijak později nevymezoval a oba zemřeli pravděpodobně ve stejné době. S Iuventiem Celsem a Salviem Iulianem patřil Neratius Priscus k jeho právním poradcům. 
    Císařem se Hadrianus stal provoláním 11. srpna, jeho dies imperii. Už 25. srpna rozesílá čerstvě jmenovaný praefectus Aegypti Q. Rammius Martialis stratégům nomů přípis o desetidenní květinové výzdobě na oslavu císařova nástupu, jak dokládá jeden z oxyrhynšských papyrů. Rammius Martialis v Alexandreji nahradil (do roku 120) praefecta M. Rutilia Lupu (od 113); o možném důvodu viz roku předešlého. 

Z nedávno dobytých mesopotamských území stáhl legie, země v Meziříčí a Assyrii/Adiabéně se vrátily pod vládu Osroovu, Armenie však zůstala v římské sféře vlivu, na severu Mesopotamie podél Eufrátu zůstaly osazeny římské pevnůstky. S Osroem se Hadrianus později osobně setkal na Eufrátu na jedné ze svých inspekčních cest po říši a rozešli se jako přátelé, resp. to o sobě tvrdili; než Osroés I. zemřel (c. 129?) vrátila se mu z římského zajetí dcera, jejíž jméno neznáme.  

Po uznání principem a imperátorem v Selinúntu pod jménem Imperator Caesar Traianus Hadrianus Augustus se vrátil v září do Syrie, kde podle všeho setrval v Antiocheji do Nového roku 118. Podle jiného moderního výkladu odcestoval z Antiocheie a přes Anatolii a přezimoval v Bíthýnii nebo až v Býzantiu (?), srov. k tomu rok nýásledující. 

V Římě v nepřítomnosti nastoupil svůj druhý konsulát, tentokrát „řádný”. Než odcestoval z Antiocheie jmenoval správcem Syrie L. Catilia Severa Iuliana Claudia Regina (do asi 119; viz rok 114), nevlastního praděda císaře M. Aurelia, na jehož výchově se podílel.

Traianus zastával za svého principátu šest konsulátů (pro srovnání: Vespasianus devět, Titus osm, ale Domitianus 17). Za principátu pouze dva lidé, kteří nepatřili k vladařově rodině, dosáhli před Traianem třikrát na konsulát: Agrippa za Augusta a L. Vitellius za Klaudia. Za Traiana to byli tři: Sex. Iulius Frontinus (roku 100), T. Vestricius Spurinna (98?) a L. Licinius Sura (107). Dalších deset Římanů bylo za něho konsuly dvakrát a většinou šlo o císařovy armádní spolubojovníky.

Vzdělanec Hadrianus byl urostlé postavy, kadeřil si vlasy a vousy zakrýval vady obličeje. Měl svůj názor na filosofii a sofistiku, psal, básnil, zpíval, hrál na kytharu, tančil, maloval a sochal, uměl také bojovat jako gladiátor (nedělal to, ale rád se na zábavu v cirku díval). A do toho všeho též rád jiným mluvil. Kterak se stal filhellénem, známo není, je však možné, že jeho otec byl správce achajské provincie a měl chlapce s sebou (doklad pro to ale neexistuje). Nicméně Hadrianovi říkávali lidé asi už od dětství Graeculus/Řečíček. 

Z filosofů měl v oblibě stoika Epiktéta pocházejícího z fryžské Hierápole, ačkoli se pravděpodobně nikdy nesetkali (i když se o tom hovořilo). Jako příznivec Polemóna z Láodikeie Kárské nebyl nakloněn jeho keltskému soku Favórínovi z Areláty ani Dionýsiovi Mílétskému, srov. rok 100. Dionýsios řekl totiž Hadrianovu ministrovi přes principovu korespondenci Avidiovi Héliodórovi: „Caesar ti může dávat peníze a pocty, ale neudělá z tebe řečníka.“ 
    Tradovalo se však, že byl prostému lidu přístupen. Když mu prý kdesi na cestách nějaká žena předávala svou písemnou žádost, odbyl jí slovy, že nemá čas/ú scholadzó. Vykřikla na něj: "Tak tedy nepanuj/kai mé basileue!" Tak se její žádostí začal zabývat. 

Lidem s intelektuální převahou byl nebezpečný, ačkoli sám některá svá díla dával údajně publikovat pod jmény svých propuštěnců. Dal na smrt odsoudit a popravit vyhlášeného architekta Apollodóra, který v Římě postavil pro Traiana řadu staveb, mimo jiné jeho forum, ódeion a gymnasion, stavěl Traianův most přes Istros/Dunaj. Důvodem prý bylo, že kdysi nad stavebními návrhy a plány Hadrianovými před Traianem řekl, ať se do věcí nemíchá, že se v nich nevyzná. Když ho už jako vládce Apollodóros na přímý dotaz věcně opravoval v plánech dvou chrámů, císař to neunesl. 

Chytřejší než stavitel byl filosof a sofista eunúchos/hermafrodit Favórínos z Areláty, který dal principovi za pravdu ve sporu o užívání jakéhosi obratu, třebaže měl podle svědectví všech přítomných pravdu on: "Neradíte mi dobře, přátelé, když nestrpíte, abych pokládal za nejučenějšího toho, kdo má třicet legií!" Hadrianus totiž dokázal vraždit i pro malichernosti ještě na konci své vlády, viz rok 135. Do sporu se dostal se sofistou Secundem, jemuž se pro jeho (ne)projev říkalo Taciturnus/Mlčenlivý. Hadrianus ho chtěl donutit k proslovu, ale Secundus mlčel i v okamžiku, kdy byl panovníkem poslán na smrt.

Vládce ustoupil a dohodli se, že sofista odpoví na dvacet otázek písemně. Tento Secundus n. řec. Sekúndos byl možná totožný se sofistou z Athén Sekúndem Pléniem/lat. Plinius Secundus, jemuž lidé říkali Epiúros/Kolík, poněvadž jeho otec byl profesí tesařem n. tesařským mistrem/tektón. Zanechal sbírku řečnických deklamací a byl jedním z učitelů Héróda Attika, viz rok 133 a srov. rok 85 a 100. 
    Hadrianus neměl dobrý vztah k Homérovi, prý ze závisti k velikosti jeho díla; to byl pravděpodobně jedním z mála vzdělanců starého věku. Propagoval básníkova současníka Antimacha z Teu, z jehož díla však známe jen několik citátů. Téjský epik podle citátu Plútarchova zmiňuje zatmění slunce v roce, kdy byl založen Řím, tedy 3. rok 6. olympiády, 21. dubna 753 (NASA však takové zatmění ve Středomoří neregistruje, viz v indexu pod zatmění).

Hadrianovým lékařem byl Hermogenés ze Smyrny ze školy Erasistratovy, syn Charidémův, velmi plodný autor knih o medicíně; složil 72 spisy, jak uvedl ve svém náhrobním nápisu (zemřel ve věku 77 let).

Kromě toho složil díla o zakládání měst v Evropě a Asii, itinerář, o vojenství a o své vlasti. Jiný Hermogenés, z Tarsu, proslul později ve svých patnácti jako zdatný orátor, takže si ho dokonce poslechl císař Markus. Byl z něho nadšen, nicméně Hermogenés zvaný Xystér/Rašple, Škrabák, Stěrka (proč?), ve dvaceti čtyřech letech o svou výřečnost a sofistickou zdatnost přišel, ačkoli fysicky nijak nestrádal.

V osmnácti n. dvaceti složil Hermogenés oblíbenou učebnici řečnictví, byl autorem knihy o stylu a práce o Koilé Syrii. Zemřel stár, ale bez slávy, viz rok 175. Po smrti bylo zjištěno, že měl abnormálně veliké srdce a to že bylo chlupaté/hé kardiá autú tetrichómené. 

V Británii propuklo povstání Brigantů a je možné, že za násilností vyhořelo Londinium. Vzpoura zřejmě vedla v Římě Hadriana k rozhodnutí postavit proti vpádům z Caledonie/Skotska ochranný val, Hadrianův, viz rok 122.

V Římě po praefectu urbi Q. Baebiovi Macerovi, viz rok 69, nastoupil M. Annius Verus (do 124), po něm guvernéroval M. Lollius Paullinus (nevíme, jak dlouho) a na něho někdy za Hadriana navazoval L. Catilius Severus, který úřadoval asi až do konce Hadrianovy vlády roku 138. Viz tam pokračování. 

V listopadu se v okolí pozdějších Hadriánů/Hadriánoi v Mýsii narodil Ailios Aristeidés, jako římský občan P. Aelius Aristides Theodorus, velká postava "druhé sofistiky". Zemřel někdy po M. Aureliovi, po 180, vizk tomu rok 176+. Svou vzdělaností a výřečností získal vyznavač Asklépiova kultu pozornost a přátelství mocných své doby od Alexandreie po Řím, osobně se setkal s M. Aureliem a Commodem. Jeho řeči/projevy a hymny se dochovaly.

Starším asi současníkem Aristeidovým byl Níkostratos z Makedonie, rhétór řazený starými do druhé desítky řečnické ligy/epideuteroi, druhořadí. Známe pouze jména jeho některých knih, o obsazích se lze dohadovat: Dekamýthiá, Eikones, Polymýthiá, Thalattúrgoi/Thalassúrgoi ("dělníci moře", tedy rybáři n. plavci?), k tomu enkómia na M. Aurelia. 

V kraji kolem mýsského Olympu založil Hadrianus tři města. O Hadriánúthérách viz zde výše. Ke konci své vlády založil ještě v Mýsii Hadriány/Hadriánoi a Hadriáneiu, srov. rok 124+ a o nich v indexu, s. v.  

***********************************************************
118. 
Ol. 224,2

429 SE
365 AE
T. Kópónios Máximos Agnúsios | L. Vibullius Hipparchos/ Leukios Uibúllios H. 
a. u. c. 871
Imp. Caes. Traianus Hadrianus Augustus II (do června) a Cn. Pedanius Fuscus Salinator (leden)
coss. suff.: [Bellici]us (?) Tebanianus; C. Ummidius Quadratus [Severus] Sertorius (květen/červen)
T. Sabinius Barbarus a L. Pomponius Bassus (oba červenec - ?)

***********************************************************

Teprve po roce v čele říše dorazil přes Anatolii a Balkán 9. července Hadrianus do Říma, kde setrval až do roku 121. V Moesii cestou jednal s králem Rhoxolánů/lat. Roxolani a souhlasil s dalšími římským platbami tributu zavedeného Traianem. Rasparasanus, jak se dynasta v latinské podobě zřejmě jmenoval, se ohrazoval proti krácení tributu.

Byl pak někdy vlastními lidmi vystrnaděn, nevíme proč, a dostal od Hadriana s celou svou družinou k dožití exil v Pole/dn. Pula v HR, kde se stal též římským občanem P. Aeliem Rasparasanem. 

Z území za Dunajem zřídil Hadrianus provincii Dacii inferior, pozdější D. malvensis, "malvská" (c. pozdější Valachie a její východní část Muntenie), a starou Traianovu přejmenoval na Dacia superior (dn. Sedmihrady), viz zde níže. 

V Římě Hadrianus dohlédl na deifikaci svého adoptivního otce. Zařídil u senátu výjimku pro uložení popele Traianova v jeho sloupu, neboť v mezích pomeria bylo pohřbívání zákonem zakázáno; je to jediný takový případ císařských dějin. Několik let se ještě za jeho vlády na Traianovu poctu slavily parthie/hai parthikai, parthské hry, než byly zrušeny. 

Nepřijal od senátu návrh, aby triumfoval nad Armeny a Parthy namísto Traiana, ale v triumfálním vozu dal v srpnu t. r., snad na své výročí, vést voskovou sochu svého adoptivního otce; sám nikdy žádný triumf nepořádal a byl to poslední triumf na téměř půl století, viz rok 166. Traianovým jménem odpustil Hadrianus Itálii povinný "příspěvek" při nástupu principa k moci, "korunovační zlato"/aurum coronarium/stefanikon chrýsion; původně v hellénistických monarchiích "zlato-daň na věnec", Římany vybíráno při příležitosti vítězství a triumfů, císařských adopcí, později pro cokoliv. Provinciím ho pouze snížil.  

Shledal, že státní pokladna má u dlužníků pohledávek za devět set milionů HS. Dal spálit úpisy a seznamy římských a italských dlužníků císařské pokladny starší patnácti let, čímž si naklonil kdekoho z podnikatelských kruhů jezdeckých. Velké částky závazků provincií vůči státu rovněž zrušil a dokumenty dal spálit na Traianově foru.

Nesympatie senátu však utvrdil od samého začátku. Při jeho příchodu byli z rozhodnutí "otců" (a asi také na pošťuchování jednoho ze dvou praefectů praetoriánů P. Acilia Attiana, který dorazil do Města před Hadrianem) popraveni čtyři konsulárové: Cornelius Palma, cos. II roku 109 a správce Syrie za Traiana, Avidius Nigrinus, cos. 110 a správce Dákie, Publilius Celsus, cos. II roku 113 (ti zahynuli v Římě) a maurský šlechtic Lusius Quietus, cos. 117, správce Iúdaie a Traianem ceněný vojenský velitel. První dva se stali obětí obvinění, že se chystali Hadriana zavraždit na lovu, tuto zábavu velmi miloval, u dalších snad šlo o likvidaci vlivných a bohatých případných konkurentů. Quietova smrt byla jistě překvapením, srov. však osud Cn. Domitia Corbulova u roku 67, rovněž úspěšného vojevůdce, ale pod ješitným principem. 

Podle jiné verse měl být Hadrianus spiklenci zavražděn během obětí. Princeps ovšem ve svých pamětem odpřisáhl, že jejich likvidaci nenařídil, nikoho však za jejich smrt nepotrestal. Dětem obětí ponechal dvanáctinu zabaveného majetku, což učinil zákonem. Od lidí, které neznal, nepřijímal dědictví a od těch, které znal, také ne, pokud měli děti. 

Druhý z praefectů praetorio Ser. Sulpicius Similis, viz rok 106 a 112, požádal o uvolnění z funkce, což Hadrianus udělal jen nerad. Sulpicius zemřel v soukromí na venkově c. 125 a na hrobě měl nápis vyzdvihující svobodu svého krátkého pensijního věku: "Zde leží Similis, který existoval tolik a tolik roků, ale žil let sedm." 

Acilius Attianus odešel na vlastní žádost ode dvora roku následujícího. Dostalo se mu senátorství a konsulských poct a historie o něm již mlčí. Novými praefecty praetorio se stali Q. Marcius Turbo (nevíme, jak dlouho byl v úřadu) a C. Septicius Clarus (do roku 122).

Marcius Turbo potlačoval za Traiana židovské povstání v Kýrénaice a Egyptě a baquatské povstalce v Mauretánii v letech asi 116 - 117 (pokud ne až po vraždě Lusia Quieta), kteří dokonce napadli přímořské Cartenny/Kartennai, dn. Tinas, fr. Ténès v DZ, třebaže pravidelně v zimě migrovali k jihu, mimo římský dosah. Viz o nich roku 177 a mír s nimi roku 277. Pak správcoval Marcius rok Horní Dákii a Dolní Pannonii, kde se potýkal se sarmatskými Iazygy.

Hadrianova vláda byla vcelku mírová, nikoli však bez válek. Měl co do činění s povstáními Židů, Maurů, Britů. Byl to po Augustovi z nejpohyblivějších císařů: mimo Itálii pobýval v letech 121 - 125 (Gallie, Germánie, Británie, Hispánie, Mauretánie, Afrika, Syrie, Anatolie, Podunají a Hellas), 128 - 132 (Afrika, Athény, kde poctěn při různých příležitostech jako „Olympios”, „Panhellénios” a „Paniónios”, Anatolie, Syrie, Palestina a Arabie, Egypt) a 134 - 136 (Syrie, Palestina, snad Egypt).

Traianovu Dákii, viz rok 102 a 106, rozdělil snad t. r. na provincie Horní/Dacia superior, a Dolní/Inferior, pozdější Dacia Malvensis (podle administrativního střediska Malva, přejmenovaného Římany na Romula, "Římánek", dn. ves Reșca u Dobrosloveni ve valašské Oltenii).

Asi roku 124, srov. však rok 159, rozdělil Hadrianus Horní Dákii na severní provincii Dacia porolissensis (podle sídelního města Porolissum/u dn. lokality Moigrad-Porolissum v sedmihradském okrese Sălaj) a jižní Dacia Apulensis (podle Apulum/dnešní Alba Iulia v Sedmihradsku), obě zhruba na území novodobých Sedmihradů/Transylvanie. 

Nazývány byly všechny provincie úhrnně tres Daciae/tři Dákie a jejich administrativu aktualisoval během germánských válek M. Aurelius Antoninus. Mezi trvalými loupeživými návštěvníky Dákií vynikali germánští Bastarnové z Podněstří/Tyrás, s jejichž předky měli starosti již Makedoni (viz první zmínku o nich u roku 200-), germánští Karpové sídlící od prvního století v krajích před Jižním Bugem/Hypanis (Ukrajina), Kostóbókové z Bukoviny a Západokarpatské Ukrajiny neznámého jazykového zařazení a sarmatští Iazygové a Roxolánové z novodobého východního Maďarska. Od třetího století přibyli do regionu germánští Vandalové a Gotové.  

Hadrianus pokračoval v Nervových a Traianových podpůrných programech alimentů římské a italské chudiny a syrotků. Pověřil Salvia Iuliana kodifikací praetorských a aedilských výnosů/ediktů. Sbírka z roku snad c. 130 jmenovaná jako edictum perpetuum hadrianum/Hadrianův trvalý edikt, je ztracena a je známa v dílčích citacích kommentátorů v iustiniánském sborníku/Corpus iuris civilis o více než čtyři staletí později. 

L. Octavius Cornelius P. Salvius Iulianus Aemilianus, jak znělo celé právníkovo jméno, pocházel z římské rodiny z Hadrumeta. Sepsal desítky odborných knih (zachovány citace z nich) a patřil mezi rádce Hadrianovy, Antoninovy a ještě též Markovy, viz o něm též roku 148.

Sám Hadrianus byl literárně činný, v mládí vystupoval na veřejnosti jako řečník, seznámil se s hellénskými filosofy a obdivoval je, ale obvykle musel mít ve sporech pravdu on. Věnoval se mathematice, architektuře, maloval, skládal verše a sepsal autobiografii (ale pod pseudonymem). Nic z toho se nedochovalo.

Dokončil restauraci či přestavbu Agrippova Pantheonu, viz rok 27-, 80+ a 126+ (zasvěcení), s kterou po novém zásahu bleskem roku 110 začal Traianus. Dokončil Traianovo forum stavitele Apollodóra s chrámem zasvěceným Venuši a Romě, největším v Římě, postaveným podle svých vlastních plánů o délce sto čtyřicet na sto metrů, viz rok 121 a srov. rok 133.

Sobě dal stavět mausoleum větší než Augustovo, které dal opravit, ale na druhé straně Tiberu s mostem, pons Aelius. Stavba nebyla za jeho života dokončena a dodnes je slavná v Římě jako Andělský hrad. Za augusta Honoria bylo po roce 400 mausoleum proměněno v pevnost a začleněno do opevnění Aurelianových hradeb. 

V Tiburu/dn. Tivoli na úpatí Sabinských hor leželo jeho obří sídlo, villový komplex na ploše 120 hektarů se stovkou staveb, množstvím sochařské výzdoby a v prostředí napodobujícím kraje, které navštívil, hlavně hellénské; dal si tu též zřídit jakousi Hádovu říši. Trávil v Tiburu dny svého stáří raději než v Římě. Užívali ji příležitostně i jeho nástupci, naposledy dal villu renovovat Diocletianus; dodnes v ruinách řada staveb zachována.  

V Británii byl správcem v letech 118 - 122 Q. Pompeius Falco, předtím správce Dolní Moesie. Vypukly dlouhé přípravy na návštěvu Hadriana na ostrově roku 122 a přípravy na stavbu opevněného vallu na severu Anglie, srov. rok 140 a 208. Proti povstalcům, viz rok předešlý, zřejmě legát uspěl, neboť Hadrianus dal roku 119 razit pamětní mince. Pompeiovým nástupcem se stal A. Platorius Nepos, který monumentální stavbu zdi s pevnostmi a zázemím dokončil, viz rok 122.

Salonní stoický filosof Eufrátés z Tyru (?) si s dovolením Hadrianovým, který bral ohled na jeho věk (narozen kolem roku 40, viz), vzal život vypitím odvaru z bolehlavu. Většinu života prožil stoik v Římě a stáří v Athénách a k jeho obdivovatelům patřil Traianus i C. Plinius Caecilius Secundus. Eufrátés byl manželem dcery Pompeia Iuliana, jednoho z nejvlivnějších mužů své éry v Syrii a měl s ní tři děti (jmenovala se Pompeia?). 

Stoa, kterou imperiální rod Flaviů nesnášel a jejíž hlasatele vyháněl z Říma Vespasianus i jeho syn Domitianus, se ve druhém století stala, s akcentem kynismu, filosofií dvora a římské smetánky. Vrátila se do posice, kterou mezi říšskými aristokratickými elitami zaujímala na konci republiky a za principů iulsko-claudijské dynastie.  

***********************************************************
119. 
Ol. 224,3

430 SE
366 AE
neznámý | Flávios Stratoláos 
a. u. c. 872
Imp. Hadrianus III (leden - duben) a P. Dasumius Rusticus (leden - ?)
coss. suff. A. Platorius Aponius Italicus Manilianus C. Licinius Pollio Nepos (za Dasumia)

M. Paccius Silvanus Q. Goredius Gallus Gargilius Antiquus a Q. Vibius Gallus

C. Herennius Capella a L. Coelius Rufus

***********************************************************

T. r.  byl Hadrianus potřetí konsulem a naposledy, srov. Augustových třináct konsulátů, sedmnáct Domitianových, devět Vespasianových, osm Titových. 

Literát L. Annaeus Florus odkudsi z Afriky na vrcholu sil/jeho akmé. Autor zachovaného breviaria římských vojenských dějin do Augusta, epitome bellorum omnium annorum DCC., bývá ztotožňován s přítelem Hadrianovým, básníkem a řečníkem P. Anniem Florem (Annius = Annaeus?). 

Kynik Oinomáos z Gadar, současník Hadriánův, sepsal základy kynismu, svého učení, psal o Homérově filosofii, o Kratétovi a Diogenovi a podal výklad o proradnosti věšteb, z něhož o dvě staletí později výtah pořídil monotheista Eusebios z Kaisareie.

 

***********************************************************
120. 
Ol. 224,4

431 SE
367 AE
neznámý | Klaudios Démofilos 
a. u. c. 873
L. Catilius Severus Iulianus Claudius Reginus II a T. Aurelius Fulvius Boionius Arrius Antoninus (budoucí císař)
coss. suff.: C. Quinctius Certus Publicius Marcellus a L. Rutilius Propinquus

C. Carminius Gallus a C. Atilius Serranus

***********************************************************

V Emese zemřel kolem t. r. vládce chrámového státečku Sampsigeramos III. Silás (vládl od roku 78). Jméno jeho nástupce neznáme. Z dalších příslušníků emesské dynastie je známo jméno C. Iulia Longina Soaema/Soaimos III., který zemřel c. 160, jistý C. Iulius Sulpicius zemřel c. 210 a jeho nástupce Úranios Antónios vládl v letech 210 až 235. 

Jeho nástupce L. Iulius Aurelius Sulpicius Severus Uranius Antoninus, rodným jménem Sampsigeramos (IV.), zemřel roku 254 a jím skončila dlouhá dynastie Sampsigeramů se známými kořeny v prvním století př. n. l., srov. roky 145, 65 a 64-. O jejich skutcích a činnosti známo není nic. 

Kolem roku 120 se narodil v Samosatách satirický literát rodu syrského (aramského) Lúkiános. Jeden z největších řecky píšících autorů a zdroj poznání římského imperiálního světa zemřel kolem nebo po roku 180. Rodiče ho původně chtěli dát u strýce vyučit kameníkem/hermoglyfos (srov. povolání Sókratovo), ale bratr Lúkiánovy matky byl od rány a chlapec od něho utekl. Dostalo se mu tedy vzdělání. Neúspěšný soudní advokát-řečník/dikégoros počítaný k zástupcům druhé sofistiky se po návštěvě Říma, Gallií a Athén kolem roku 160 dal na filosofii. Sympatie choval k Epikúrově Zahradě, byl však eklektikem. Je autorem osmdesáti zachovaných dialogů a esejů.

Jeho současníkem mohl být sofista Alkifrón, jehož osobní data jsou zcela neznáma. Pod jeho jménem se uchovala sbírka více než sta literárních apolitických dopisů lidu dělného. Atticistní epistolograf je situoval do hellénistických Athén.

Někdy asi za Hadriana psal encyklopedická díla a rozsáhlé annály starožitník Granius Licinianus. Záchovány zůstaly pouhé zlomky.

V Hadriánově době žil grammatik L. Caesellius Vindex, autor nedochované mnohasvazkové jazykové encyklopedie Commentaria lectionum antiquarum/Poznámky ke starým čtením, výklad původu slov a vývoje jejich tvarů. Jeho práci kritisovali Sulpicius Apollinaris, grammatik pocházející z Karthága, učitel císaře P. Helvia Pertinaka a právníka a literáta A. Gellia, autor komentářů k Aeneidě a latinským komikům, a Q. Terentius Scaurus, který složil dokonce spis O Caeselliových omylech/de Caeselli erroribus, viz o něm roku 122+. 

Jiným z učitelů Gelliových byl rhétór T. Castricius, blíže jinak neznámý. Stejně neznámý zůstává grammatik působící v Římě Domitius zvaný Insanus/"Cvok" a P. Lavinius, autor spisu o hrubých slovech/de verbis sordidis, vše ztraceno. 

O grammatikovi Diodórovi z Alexandreie a jeho otci Póliónovi, filosofovi, historikovi a grammatikovi, viz rok 130+ a v indexu s. v. grammatici. Sofista a grammatik Zénobios vyučoval za Hadriana v Římě, pořídil výtahy z některého z alexandrijských Didymů a z grammatika Lúkilla z Tarrhy (jediný známý rodák z této krétské obce), přeložil do řečtiny historika Sallustia.

V únoru t. r. se v syrské Antiocheji narodil astrolog Vettius Valens, autor zachovaných Anthologií/Anthologiai. Řecky psaná příručka astrologie o devíti knihách poprvé do hellénského světa zavádí sedmidenní týden se dny pojmenovanými podle planet, podává výklad o denních horoskopech. Jeho pramenem byl jinak neznámý astronom/astrolog Apollinários, možná Vettiův starší vrstevník. O životech obou nevíme nic. 

Někdy před tímto datem, možná už dokonce za Augusta, prošel obchodník ze Syrie, "Makedon" Maés alias Titiános, nerušeně parthským územím do Střední Asie až k lokalitě Kamenná věž/Lithinos pyrgos, snad dn. Taškurgan/Kamenné město v čínské části Turkestánu (Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang) v Pamíru. Dál po tzv. hedvábné cestě (novodobý název) k Sérům, tj. Číňanům, nepokračoval, ale vysílal tam své lidi. 

Lze usuzovat, že to nebyla cesta objevitelská, ale rutinní v době, kdy panoval mezi Parthy a Římany mír (informace je určitě starší než Traianova válka v Orientu). Od Kamenné věže do sídelního města čínských císařů této doby Luo-jangu/Luoyang v provincii Che-nan, řecky Séra, trvala cesta sedm měsíců.

V Británii kolem roku 120 otevřel v Londiniu největší z amfiteátrů na britských ostrovech. Nad jeho ruinami se rozkládá Guildhall, dnes representativní prostory radnice Města Londýna/City of London (nezaměňovat s Velkým Londýnem, Greater London, jehož je City součást).