Ies (2)

 

Júdovo euangelion a gnóse. V římské době kolovalo především mezi Orientálci více euangelií (17) mimo jiné Thomovo, Jákobovo, Filippovo, ale dočkaly se pouze statutu apokryfních textů. Zajímavé mezi nimi je euangelion Júdovo/Jidášovo z doby po roce 150 n. l., jehož koptský překlad z doby kolem roku 300 vzbudil pozornost roku 2005 a rok na to před velikonocemi začátkem dubna v překladu vydán americkou naučnou společností National Geographic.

V době vzniku euangelia se Kristovi vyznavači skrývali v podzemí a čekali na konec světa a svou spásu. Zatímco Ježíš se stýkal s prostitutkami a chodil po zemi sem a tam, jeho následovníci se utíkali do pouští a kázali totální tělesnou zdrženlivost (anachoréti, začátek mnišství).

O ideologii a dogmatech asi mnoho nepřemýšleli. To asi o sto let později, když konec ne a ne nastat. Tehdy se jim zalíbil světský život a pustili se do věroučných hádek. Sekty měly svá euangelia, své dopisy apoštolské. Chaosu učinil konec mocenský mix rostoucí papežské moci a císařská správa (viz níkajský koncil roku 325).

Egypt byl plný židovských sekt navazujících na starozákonní mýthy. V Alexandrii, New Yorku starověku, fungovaly skupiny uctívající kult Sodomy a Gomorrhy (zničených údajně 1. prosince), protimojžíšovských povstalců, uctívačů Evina hada, a všichni neuznávali boha novozákonního.

Většina sekt během čtvrtého století upadla v zapomenutí a zbylo po nich na třicet apokryfních textů, které se do Nového zákona "nedostaly". Filippovo euangelion z doby kolem roku 200 je gnóstický text, v němž Ježíš miluje Marii z Magdaly a líbal ji více než své žáky, často na ústa.

Thomasovo euangelion (asi 125-130) je sbírka Ježíšových výroků a v nich oponuje Mistr Simónu Petrovi, který chtěl, aby od nich Marie odešla, neboť "ženy nejsou hodny života". Ježíš mu řekl: "Vychovám ji, aby také byla živoucího a rovnocenného mužského ducha". V neznámém "berlínském" euangeliu ze 6. století se gnóstický Ježíš představuje jako planoucí oheň a kdo se k němu přiblíží, shoří. Marie z Magdaly/řec. hé Magdaléné stála Ježišovi podle apokryfních/"tajených" textů velmi blízko a byla první, která podle mýthu zažila jeho zmrtvýchvstání.

Euangelion podle Marie/Euangelion kata Mariam, koptský gnóstický fragmentární text ze snad 2. století, tvrdí, že Ježíš předal své družce po zmrtvýchvstání tajemství, jak se duše dostane do nebe, kterak musí překonat sedm sil hněvu než se vrátí do svého světa. Apoštolům nebylo jasné, proč právě Marii svěřil tajemství, proč právě ženu pokládal za důvěryhodnější než muže (o patriarchálním vztahu křesťanů k ženám viz v indexu s. v. žena). Apoštola Petra pomyšlení, že by žena vyjevovala Ježíšovým žákům ideové dědictví kazatelovo, trápilo; zcela v duchu doby a novozákonních příkazů Pavla. 

Rukopis Jehúdova/Júdova/Jidášova euangelia poprvé zmínil biskup lugdúnský Eirénaios/Irenaeus ve spisu Proti heretikům (řecký originál dochován jen ve zlomcích, znám z latinské podoby Adversus haereses) složeném kolem roku 180 n. l. Psal proti armádám sektářů, proti gnóstikům, nejenom o Júdovi, ale také např. o kainitech, kteří v starozákonním Kainovi viděli postavu kladnou, o Ježíšově dvojčeti žijícímu v Indii.

Opovrhl Jidášovým euangeliem jako smyšleným příběhem. V této době ostatně byly křesťanské obce v jisté krisi: cloumalo jimi sektářství a mimo jiné mezi nimi působili vyznavači volné lásky.

Křesťanský gnóstik Karpokratés Alexandrijský a jeho syn Epifanios působící na Kefallénii kolem roku 125 kázali "komunismus" a volnou lásku, společný majetek a ženy (četli Platóna, zřejmě je inspiroval). K jeho příznivcům se počítala Markellína/Marcellína z Alexandreie, která za biskupa Aníkéta, Syřana z Emesy (zemřel roku c. 166), kázala v Římě a dosáhla obliby, až se jejím následovníkům říkalo markelliáni/marcelliáni, srov. s. v. křesťanství, gnóse. 

Ještě jiný pohled byl na Ježíše. Theolog a biskup Cléméns/řec. Klémés z Alexandrie (zemřel kolem roku 215) sepsal dopis o tajném Markově euangeliu jistému Theodorovi, který se uchoval v klášteru Mar Saba u Betléma. Marek prý kolem roku 65 utekl z Říma do Alexandrie, kde ke svému známého euangeliu přidal dva dovětky určené jen uším zasvěcenců. Oba se týkají jistého mladíka, kterého Ježíš oživl. Šest dnů na to přišel za Mistrem a strávil s ním noc. Lze z toho usuzovat, že Kristus byl homosexuální?

Gnóstici byli asi největší konkurencí prakřesťanů. Opovrhovali životem vezdejším, neuznávali starozákonního boha-stvořitele, neboť tento démiúrgos ustavil svět zkažený. V něm je tělo hrob, který s sebou nosíme, zlo. Odmítali a odmítají mýthos poslední večeře. Slitovný a milosrdný Kristus naopak vládne světu plnému světla a andělů. Tělo měl jen zdánlivě, proto mohl (a musel) "zemřít" na kříži. Usilují o oproštění z tělesného vězení a o to, aby se s duchem dostali do kosmu. 

O takovém povznesení je Júdovo euangelion. Mesiáš vykládá o 72 nebesích a bezpočtu andělských vojsk. Tam by se Júdás v odměnu měl dostat. Cesta ke světlu je hlavní cíl křesťanských gnóstiků. Nějak do toho nezapadá Ježíšovo hořekování na kříži, proč ho jeho bůh opustil, v řeckém přepisu aramajského textu a jeho překladu: Éli, éli, lema sabachtani/thee mú, thee mú, hina ti me enkatelipes?"

Júdovo euangelion má jednoduché sdělení: Jidáš nebyl zrádce, ale nejlepší přítel, který se zasloužil o pravdu nejvyšší. Bylo nepochybně staršího data, snad vzniklo kolem roku 150, tedy v době vlády míru a pohody v říši za Antonina Pia. Jeho autorem nebyl křesťan, ale někdo z gnóstiků, kteří si o Ježíšovi mysleli, že předal své tajné znalosti jen několika vyvoleným a Júdás byl jedním z nich (ostatní z žáků zůstávají anonymní).

Gnóse není křesťanskou sektou, ale obě skupiny mají společnou theorii spásy. K ní vede tajná znalost, gnósis. Podle gnóstiků je svět dílem nižších a menších bohů, kteří se uvěznili v hmotném tělu (= duchovní jednota v člověku s bohem). Bůh, v kterého věří křesťané, stvořil na zemi zlo a je proto zlým bohem. Hodný, nepoznaný bůh, který stvořil dobro, žije jinde, v jiném světě. Čas od času někoho vyšle, aby kázal spásu. Svět starozákonní bible stvořil zlý bůh a všechno je vůbec naopak než v bibli: Kain, Sodomité a Jidáš jsou dobro.

Spasitelství tížilo východní svět a dosud křesťanský. Spása dodnes v křesťanství, především v amerických sektách, funguje jako hlavní moment víry; řada politiků se vyšším posláním ohání. Jistá církev Ježíše Krista světců posledních dnů, obecně známá jako mormoni, dokonce pro spásu duší o své vůli křtí zemřelé, neboť jenom pokřtění, jak zní pověra, mohou spásy dosáhnout. Pokřtili tak kdejakého zesnulého, ač nebyl křesťan, a dokonce vyznavače Mojžíšova náboženství. Třebaže se roku 1995 s judaisty dohodli na ukončení praktiky, čas od času je zvyk připomínán, což osobně pociťovali za hanebnost potomci obětí holokaustu.

Jidášova podoba má i středověkou fantastickou podobu. Jacobus de Voragine (zemřel roku 1298), arcibiskup janovský zjevně sečtělý v klasických textech, složil spis Legenda aurea/ Zlaté legendy o svatých, kde novorozeného Júdu rodiče odloží do košíku a pošlou na moře. Našla ho královna nějakého ostrova a adoptovala. Když později Júdás potkal svého otce, nevědomky ho zabil a oženil se se svou matkou...

Rukopis Iúdova euangelia byl pro veřejnost poprvé světově "objeven" před velikonocemi roku 2005, následujícího roku ve stejné době společnost National Geographic (NGS), která roku 2004 koupila publikační práva, vydala jeho koptský text z doby kolem roku 300 a překlad. Nález byl přirovnáván co do významu pro dějiny staršího křesťanství ke kumránským svitkům.

Kodex z koptského hřbitova Karárá/al-Hiba ve středním Egyptě u al-Minjá (el-Minya) na Nilu, resp. papyry zabalené do kůže, jejichž úplnost dosahuje osmdesáti procent, byl podle NGS nalezen roku 1978. Ale podle starších zpráv arabské zdroje při pokusech o prodej tvrdily, že ho nalezly roku 1947 nebo později. Snad patřil sektě Iúdových uctívačů, popřípadě sethovcům, sektě nazývané podle třetího syna Adama s Evou, kterého měli za svého prapředka a sebe pokládali proto za vyvolené.

Znalci ho poprvé viděli roku 1983 v Ženevě, když odmítli cenu tří milionů dolarů za pašovaný kodex. Zmizel na šestnáct let v tresoru jedné newyorské banky, kde se však jeho stav zhoršil. Část byla dohledána roku 2009 v Clevelandu u sběratele Bruce Ferriniho, který ho zničil skladováním v chladicím boxu, aby ho prý nenapadli mikroby.

Roku 1999/2000 ho pak koupila Frieda Nussberger-Tchacos(ová), švýcarská obchodnice starožitnostmi a předala asi tisíc kusů kodexu společnosti Maecenas-Stiftung für antike Kunst v Basileji. Trosky původního papyru dávali restaurátoři dohromady pět let, nicméně patnáct procent rukopisu chybí a asi třetina ho je nečitelná.

Restaurovaný papyrový kodex (Codex Tchacos), který býval v koženém obalu (dnes zničeném) má šedesát šest stran (33 oboustranně popsaných listů). Vzadu chybí nejméně dvacet listů a horní třetina "knihy" je zlomena.

Kromě Iúdova euangelia (26 listů) obsahuje čtyři koptské rukopisy, překlady z řečtiny „apokalypsy Jakubovy", dopis Petra Filippovi a fragmenty čtyř textů (či pouze jednoho?) s pracovním názvem Kniha Allogeneova, v nichž Iésús hovoří se Satanem. Pátý text byl vytržen a není dosud nalezen. Dochovalo se 35 textových zlomků až do rozsahu poloviny strany a 160 menší papyrových kousků. 
Po dokončení restauračních prací bude rukopis vrácen do Egypta a bude vystavěn v Koptském museu v Káhiře.

Roku 1945 bylo u Nadž Hammádí v Egyptě nalezeno 46 apokryfních textů, mezi nimi euangelia Thomy nebo Filippa. Jejich jazyk je stejný jako u Júdova euangelia, prodány byly už roku 1953 (Codex Jung), ale již jsou zpět v Egyptě.

Na začátku Júdova euangelia se tvrdí, že to je tajná zpráva o rozhovoru Ježíše s Júdou tři dny před velikonocemi, tedy jeho smrtí. Jehúdá, řec. a lat. Iúdás, č. Jidáš, přední z Ježíšových žáků, pomůže boha zbavit lidského těla. Mistr ho zasvěcuje do svého poslání, poněvadž si ho oblíbil: „Vynikneš nade všemi. Obětuješ muže, který mne šatí.“

Jidáš tedy měl rozumět učiteli jeho učení o spáse světa, jediný z žáků chápal význam ukřižování, protože mu to Ježíš řekl: byla to jediná cesta ke svobodě, k návratu do jeho světa světla. Bylo to tajné zvěstování.

U večeře s Ježíšem se apoštolové předhánějí ve zbožnostech, ale ten je má za pošetilce. Jen Iúdás vydržel jeho jasný nadpozemský pohled, ostatní se odvrátili. Jenom on zná učitelovu budoucnost, pravý původ a nadpozemská tajemství. Jeho požádal, aby ho zradil, aby se tak dostal zpět do nebeské vlasti a naplnit svůj osud: "Za to budou nenávidět," ale odměnou za zradu bude vynikající: "všechny překonáš, poněvadž obětuješ člověka, který mne obléká."

Ježíš se mezi svými žáky objevoval mimo jiné jako dítě. Jidáš poznal, že Ježíš je synem „našeho“ boha a že přišel z nesmrtelného aiónu ze světa Barbelló pojmenovaném po stvořitelce vesmíru. Není tedy poslem „zlého“ boha. Euangelia a církevní dogmata "Júdův" text staví na hlavu. Zvěstování Ježíše o cestě do říše světla odpovídá Júdovi na otázku, "co to bude za druh šatů, do nichž budeme oděni, až vyjdeme ze zničeného masa?"

Fariseové přišli za Júdou právě proto: protože ho měli za „pravého“ mistrova žáka, a udělali obchod, který je dodnes příslovečným obrazem zrady přítele. Bez Jidášovy pomoci by nebylo ukřižování ani vykoupení. „Očištění“ Jidáše by mimo jiné znamenalo zbavit se jednoho z dávných kořenů antisionismu či nepřesně antisemitismu, který zasadil ideolog Augustinus, když si vyřizoval účty s Židy („zradili jste Ježíše“).

Židovský monotheismus byl v té době sektářsky přepestrý. Saddúkajové, Sádukajové, sekta resp. partaj (sedúkím), popírali např. zmrtvýchvstání. Chasidové, chassidajové, tj. zbožní, hebr. chásid, pl. chasidim, řec. asidaioi, esejci, essejci (z aram. hasiim/essaios, téhož významu), sekta „zbožných“, se za Makkabejských pozvolna rozdělila:

• na fariseje věrné zákonům, 
• ultrakonservativní, spiklenecká a bigotní esseje (známé z kumránských textů, Qumrán, z doby cca. 200/100 př. n. l. do roku 68 n. l.; jistý „učitel spravedlnosti“, jakýsi Ježíšův předchůdce, se potýká s jistým „lhářem“)
• a zélóty-síkárie/sícárií, radikálně protiřímskou proletářskou skupinu proti všemu nežidovskému, „muži s dýkou, rozparovači“, též lat. zjednodušeně bandité. 
Později bylo mezi obřezanými Židy sedm sekt: chasidové/essejští, galilejští, hémerobaptisté, masbothejští, samaritáni, saddúkajové a farisejové. 
Galilejská skupina Jana Křtitele kázala blížící se poslední soud/mesianismus a chíliasmus, samaritáni uznávali a uznávají ze Starého zákona jen pentateuch, až donedávna zakazovali sňatky mezi lidmi mimo obec (zlom přišel až roku 2004). V Alexandreji fungovali blíže neznámí therapeuti (= hémerobaptisté?) a nic není známo o skupině „vyznavačů nebes“, lat. caelicolí. Chíliasmus našel v moderních dobách pokračovatele v atheistických hnutích radikálních socialistů (= komunistů) a v radikálních ekologistech převádějící kategorii vykoupení z lidské viny/hříchu před blížícím se koncem civilisace v sociální rovnostářství popřípadě v peklo klimatických změn způsobených nenapravitelnými lidmi. 

Fundamentalisté protestovali pětidenní stávkou v sedě v době příchodu Ti. Pontia Píláta do provincii roku 26, když přenesl do Jerúsalému do pevnosti Antónia obrazy legií na standardách, což si monotheisté zakázali (dtto u mohamedánů).

Říman ustoupil a odznaky stáhl zpět do Kaisareje, sídla římské správy. Fundamentalisté jemu a veleknězi Kaífovi zazlívali, že se dohodli na Pílátovu nápadu, financovat nový aquadukt pro Jerúsalém (stopy zachovány) z chrámového pokladu (ačkoli na podobné věci byl určen). Pílátus si s Kaífou zjevně dobře rozuměl a v duchu dobrých vztahů s domácími elitami bral na jeho zájmy ohled; také Ježíšova smrt byla Římanova "laskavost" vůči židovské chrámové elitě. 

Pád Pílátovi přivodili roku 36 samaritáni, lidmi z Iúdeje nesnášení. Opět očekávali konec světa a ozbrojení vytáhli pod jakýmsi profetem na posvátnou horu Garizim. Pílátus je vyzval k návratu a když neuposlechli, jeho oddíl zabil tehdy hodně lidí. Samaritáni si pak stěžovali u Pílátova nadřízeného, syrského legáta Vitellia v Antiocheji.

V atmosféře pletich byl Píl. suspendován a na podzim roku 36 poslán do Říma k císaři, aby se za akci na Garizim odpovídal. Už o něm není v historii zmínky, srov. ale pod Pontius Pílátus. Vitellius roku 37 vytáhl do Jerúsalému, sesadil velekněze Kaífu (v úřadu osmnáct let).

Za mesiáše se vydával např. Iúdás, syn Ezechiův, otrok Simón, pastýř Athrongés, Iúdás z Gamaly zvaný Galilejský (židovský kolaborant s Římany Ióséfos Flávios je nazývá krály loupežníků). Všichni byli náboženskými (násilnickými) fundamentalisty, a někteří z nich loupili, ale neobohacovali se (sem by mohl patřit i Barabbás).

Mesiáškým fundamentalistou byl také I., ale sám sebe tak zřejmě nenazýval. Jeho sympatisanti s ním pravděpodobně spojovali naděje na obnovení národního „davidovského“ státu, vyhnání Římanů.

Iésús byl v Jerúsalému asi populární a velká shromáždění jako jarní pesah dávala prostor propagandě: slova proti chrámové dani vedená proti směnárníkům, kteří vydělávali na převodu měn do tyrské ražby, v níž se musela daň, korbán, do chrámového pokladu, proti veleknězi Kaífovi/Kajafovi, který s nimi byl spřažen apod., se ulici líbí za každého počasí. Iésús Římany instalovaného velekněze (18-36, srov. o něm a jeho ossuariu) s jeho chrámem nazýval doupě zlodějské. Sám ovšem vydělával na úrocích z uložených peněz, viz zde výše jeho slova v Lukášově euangeliu. 

„Lid“ ale po odsouzení I. zklamal: žádné legie andělů mu nepřišly na pomoc, sám nevěděl, „proč ho otec opustil“. neměl žádný soudní proces, nebylo předvolání, obhájce, nebylo zapisováno. V rámci policejní akce, cognitio extrá ordinem, proti podezřelému z velezrady – a který se k ní ještě přiznal: Jsi král Židů? ptal se Pontius Pílátus. – Ty pravíš, že jsem král/sy legeis, hoti basileus eimi. I. dodal, že se narodil do tohoto světa, aby podal svědectví pravdě/elélytha eis ton kosmon, hina martyrésó té alétheia. Na to Pílátus, vzdělán ve stoické sofistice, jen odtušil: "Co je pravda/ti esti alétheia? U rozhovoru musel být tlumočník, ale zmiňován není; latinsky a řecky mluvící Říman s největší pravděpodobností neznal aramejsky, rustikální I. neznal zřejmě nic jiného.

„Justiční vražda“ podle euangelií to nebyla, pokud lze alespoň trochu modernisovat. Představitel okupační správy několikrát prohlásil, že nevidí, že by I. něco spáchal, přehrál dokonce Iésú, protože pocházel z Galileje, na příslušného tetrarchu Héróda Antipu (který dal popravit Jana Křtitele a právě prodléval v Jerúsalému), ale židovské kníže kazatel Iésús moc nepobavil; stále totiž mlčel. Tak ho Héródés poslal Pílátovi zpět.

Říman nebral I. nijak vážně, ale dav žádal kazatelovu smrt: Co s ním? – Ukřižuj ho! Křesťané, třebaže sami byli Židy, obviňovali své soukmenovce z vraždy I. Saul, přejmenovaný na Pavla, tvůrce křesťanské ideologie a zjevně také ježíšovského mýthu, začal kolem roku 40 n. l. kázat o velkém zvěstovateli. Ježíšových dvacet devět zázraků, starověký rekord mezi smrtelníky, by sotvakdo znal mimo Palaistínu, nebýt Pavla. 

První křesťany, Židy z diaspory, postavil proti jerúsalémské církvi. V jednom „dopisu“ obci v Thessaloníké říká (v překladu Kralické bible): „Vy zajisté, bratři následovníci, učiněni jste církví božích, kteréž jsou v židovstvu v Kristu Ježíši; nebo jste takovéž věci i vy trpěli od svého pokolení, jako i oni od Židů. Kteříž i pána Ježíše zabili i své vlastní proroky a nás vyhnali a bohu se nelíbí a všechněm lidem jsou odporní.“

Něco podobného, bez věroučné souvislosti, psávali zachovaní polytheističtí autoři a postoje se dodnes nezbavili fundamentalističtí západní i pravoslavní křesťané.

Hrdelní soudy náležely Římanům a podle Židů se I. vydával za syna monotheistického boha, za Krista-Mesiáše, tudíž propadl hrdlem. Římany zajímalo naopak to, že se vydával za „krále“, tedy nejvyšší vojenskou velitelskou funkci v Orientu, nicméně Pílátus měl I. spíše za podivína a soudit ho nechtěl.

Proto titulus, důvod rozsudku, na kříži řecko-latinsko-aramejský/židovský „Iésús Názarénus Réx Iúdaeórum“ (kdyby: kdyby nebyl praefect v Jerúsalému, ale zůstal by v hlavním městu provincie Kaisareji, byl by asi I. „nezákonně“ ukamenován, srov. Stefanos v heslu křesťanství a Iákóbos).

O zvyku omilostňovat zločince na svátky pesach/pasach (cf. Barabbás zde výše) není odjinud nic známo. Naopak z novozákonního vzoru se stala u pozdních římských císařů tradice (a roku 2004 ji držel např. president Malawi).

Mytí rukou nemá římskou předlohu; Hellénové si myli ruce vodou před nasypáním ječmene na obětní zvíře. Podobně židovské zvyky starozákonní: po vraždě si starší umyjí ruce, rituálně očišťují, nad obětovanou krávou se slovy „Naše ruce tuto krev neprolily“. Poprvé se obrat mýt si ruce objevil v žalmech krále Davida: Umývám v nevinně ruce své.“ Když to na soudu s Ježíšem Říman udělal, zazněla z davu osudová věta (Matoušovo euangelion, 27), která zní křesťanům i moderní doby jako programové protižidovské prohlášení. "Veškerý lid řekl: jeho krev je na nás a na našich dětech/pás ho láos eipen: to haima autú ef' hémás kai epi ta tekna hémón."

V evropských dějinách to byla a je potrava pro antisemitismus či antisionismus agilně podporovaného již prvními pokřtěnými císaři a všemožnými církevními učenci a kleriky, srov. v indexu s. v. křesťanství.  
Ježíšova skupina se v Jerúsalému udržela „v přímé linii“ zřejmě do roku 66, do řádění radikálních fundamentalistů, zélótů.

O hlavním svém svátku, jímž vrcholí svatý týden začínající I. příchodem do Jerúsaléma, hebdomada sancta, o velikonocích (to pascha, lat. pascha; z hebr. pesach, viz pod Iúdaia a židovské svátky), křesťané přehrávají mýthos kazatelovy popravy ukřižováním v pátek 14. n. 15. nisanu a jeho zmrtvýchvstání třetího dne ("triduum paschale"); tak podle starých počtářských kalendářních zvyklostí, podle novodobých jsou do neděle dva dny.

Podle tradice má "křížová cesta", triodos, via dolorósa, od Pílátova vydání I. na smrt, nesení kříže (první dvě zastavení), tři zastávky-upadnutí (3, 7, 9), cestou na popraviště Golgotu (aram. Gúlgaltá, řec. Karniú topos, lat. Calváriae locus, Místo lebky), čtyři setkání (zastavení 4-6, 8) po přibití ke kříži, jeho vydechnutí, sejmutí z kříže a pohřeb v Jerúsalému čtrnáct zastavení; někteří z věřících přidávají patnácté věnované zmrtvýchvstání.

Tradičně začíná u místa Antoniovy pevnosti, severně od Chrámové hory, kde byl prý I. Pilátem odsouzen (v dnešní muslimské čtvrti). Podle často vyslovované výhrady ale vojenský garnison římské posádky nebyl sídlem římského praefekta, který pravděpodobně residoval v Héródově paláci na druhé straně města (dnes arménská čtvrť na jihu města pod zahradou arménské církve, asi nejstarší křesťanské stojící instituce v Jerúsalému, s původními freskami bohatých Židů z Ježíšovy doby). Je-li to tak, měla by křížová cesta mnohem kratší trasu a hlavně úplně jinudy.

Nicméně velikonoce nejsou svátkem ukřižování, ale zmrtvýchvstání. Západní křesťanství je drží v neděli po prvním jarním úplňku, tedy v rozmezí od 22. března do 25. dubna. Nad I. hrobem stála kaple, od Konstatinovy éry kostel zasvěcený jeho matkou, hospodskou Helenou, křižáky ve 12. století rozšířen na basiliku Svatého kříže. 

Balík úvah o tom, co jak bylo či nebylo na Kristově mýthu pravdivého, obohacují spekulace o zmrtvýchvstání. 

Několikrát byla vyslovena myšlenka, že se žádné nekonalo, poněvadž Ježíš na kříži nezemřel, že své ukřižování přežil. Byl prý z kříže sňat přidušený, se zlomenými žebry, nejevící známky života; rána kopím uvolnila tlak tekutin na plíce, takže mohl neznatelně dýchat. Co se ovšem dělo pak, když ho chlad hrobu probral, kam z Jerúsaléma zmizel (že by až do Indie?), nechává prostor dalším spekulacím. Ani nejstarší z kanonisovaných euangelistů, Jan, který zemřel na začátku Tráiánovy vlády, o tom nepsal. Ovšem: on sám zmizel beze stop, viz o tom roku 90+. O dávných sektách věřících, že na kříži zemřel někdo jiný nebo jen část Ježíše, který odešel za svým otcem do rájských sfér viz též s. v. křesťanství.    

V historii se dosud stalo pouze jednou, že křesťané neslavili počátek svého kultu kolektivně na bohoslužbách. Na ochranu věřících před pandémií šířené z komunistické Číny od přelomu let 2019/2020 zrušil klérus otevřené bohoslužby a zůstal u jejich mediálního přenosu. Třebaže se řada evangelikánů, podobně jako židovští a muslimští radikálové, držela pověry, že na choroby stačí slovo boží, dokonce italoargentinský papež Franciscus/František držel v dubnu mši v prázdném Petrově chrámu. 

Stojí též za povšimnutí, že zmrtvýchvstání není vynález křesťanský. Hérodotos zaznamenal zkazku o epickém básníkovi Aristeovi z Prokonnésu. Ten prý zesnul ve své vlasti, ale zároveň ho kdosi potkal na cestě do Kýziku. Příbuzní ho skutečně na místě nenašli. Po sedmi letech se Aristeás do své vlasti vrátil, sepsal epos Arimaspeia věnovaný vzdáleným Skythům a známý dnes pouze jménem a pak se opět vytratil. 

Platón v závěru své Ústavy/Políteia vybásnil příběh jistého Éra, syna Armeniova, rodem Pamfýla, který s dalšími padl v bitvě, ale když deset dnů na to sbírali z bojiště mrtvá těla v rozkladu, jeho bylo nedotčené. Dvanáctého dne po smrti, kdy leželo jeho tělo na pohřební hranici, povstal z mrtvých a vyprávěl o tom, co v záhrobí potkal. Viděl soudce, jak odsoudili jakéhosi podlého tyranna jménem Ardiaios, jak padoucha s dalšími stáhli z kůže a hodili do Tartaru. Viděl celý vesmír a poněvadž se nenapil z řeky zapomenutí Léthé, vrátil se Ér na Zemi... 

(pokr.)