059

59.

Ol. 180, 2

253 SE

189 AE

Leukios

a. u. c. 695

C. Iulius Caesar I. a M. Calpurnius Bibulus

************************************************************

V Makedonii se propraetor s prokonsulskou pravomocí C. Octavius úspěšně bil s Bessy. Zřejmě je zahnal z provincie a vojáci ho provolali imperátorem, jak dosvědčuje též oslavný nápis z Říma. Pravděpodobně mu příslušel triumf, ale cestou domů, kde se chtěl ucházet o konsulát, zemřel.

Budoucímu Augustovi byly čtyři nebo pět. Vdova Atie se provdala brzy na to za L. Marcia Philippa, cos. 56, a chlapec putoval na výchovu k bábě Iulii, starší ze sester C. Iulia Caesara. Když roku 51 na svém statku ve Velitrách zemřela, vyrůstal C. Octavius ml. u svého nevlastního otce v Římě. 

Král Galatů Déiotaros I. Filrhómaios dobyl Malou Armenii, kterou roku 64 dostal od Římanů na první konferenci v Amísu (srov. tam). Tetrarcha ozdobený královským diadématem udržoval přátelské styky se všemi nejvýznamnějšími Římany své epochy a bojoval po boku všech, kteří se v Anatolii v čele armád objevili. Mezi svými vládl despoticky, občanskými válkami prošel bez úhony, třebaže v obou případech stál až do rozhodující bitvy na straně poražených.  

 

V Římě byl v únoru přijat zákon o ptolemaiovském vládci, lex de rege Alexandrino, jímž byl Ptolemaios XII. Neos Dionýsos vulgo Aulétés uznán králem v Egyptě, spojencem a přítelem S. P. Q. R/amicus et socius populi Romani. Aulétés údajně dal Caesarovi s Pompeiem obrovský úplatek ve formě půjčky, prý šest tisíc talentů neboli 140 milionů séstertiů, aby svou vládu prosadil! Tohoto uznání svého nároku na trůn v římských očích dosáhl až po dvacetiletém úsilí (u moci v Alexandreji byl Kleopatřin otec od roku 80).

Radoval se ovšem předčasně, viz rok 57nn., nicméně Caesar měl na financování své aktuální agrární reformy, viz zde níže, a na pořádání seriálu her a slavností, jimiž si získával voliče. Za svého římského pobytu navštívil zkraje též M. Porcia Catona, který krále varoval před korupčním prostředím, do něhož se dostal a radil mu vrátit se a sám že ho doprovodí, aby sjednal v dynastii usmíření.

Co bylo pravdy na tom, že Caesar z Capitolia za svého konsulátu "ukradl/furatus" tři tisíce liber zlata/c. jedna tuna a nahradil ho pozlacenou mědí o stejné váze, nelze posoudit, ale jeho kritičtí současníci se ve svých dochovaných materiálech o tom nezmiňují a takové množství kovu (neraženého?) je těžké nenápadně z chrámového sklepení uprostřed Říma někam dávat odnášet.

V Alexandreji se narodil Ptolemaios (XIV.) Filopatór (IV.) (zavražděn svou slavnou starší sestrou roku 44).

 

V Římě leželi oba konsulové v neustálých sporech a Caesar jednal bez ohledu na svého konservativního kolegu, kterého zastrašováním zcela odstavil od výkonu úřadu. Caesar disponoval úderkami příznivců ozbrojených dýkami a při lidových shromážděních nechával své muže napadat oponenty a vyhánět z fora. V květnu byl přes odpor konservativců v senátu, z nichž nejhlasitější byl M. Porcius Cato, přijat tributními comitiemi nový agrární zákon, lex Iulia agraria, o rozdělení státních domén v Kampánii (souvislost s návrhy z konce roku 64 nepatrná; je možné, že jeho platnost se neomezovala jen na Kampánii).

Catona před hlasováním vynesli dokonce Caesarovi lidé ze shromáždění, aby už dále nemluvil; když se jinou cestou vrátil a nadával Caesarovi, vynesli ho podruhé. Bibulovi zranili do krve liktory a vysypali na něho koš hnoje/koprión epeskedasthé kofinos, takže z fora utekl i s doprovodem. Když se při dalším Caesarově návrhu o rozdělení celé Kampánie mezi římské bezzemky uchýlil Cato k filibustýrství, dal ho konsul během projevu zatknout a odvést do vězení. Vyprovázela ho však většina senátu, takže dal Caesar Catona téhož dne propustit (nelze vyloučit, že událost patří do senátní rozpravy o agrárním zákonu, viz zde výše). 

S dílem souhlasil Pompeius, neboť se příděly půdy, která kdysi patřila Capujským, týkaly také jeho vojáků, s nimiž se vrátil z Východu. Nenamítal nic ani třetí z triumvirátu a nejbohatší muž Říma M. Licinius Crassus a oba se tak i vyjádřili na sněmovišti: jejich úmluvy nebyly tehdy ještě ve všeobecné známosti a obecně se očekávalo, že oba půjdou proti Caesarovi. 

Parcely přidělované dvacetičlennou komisí byly malé a těm z Římanů, kteří měli tři děti a více, se dostalo i půdy z ostatních částí úrodné Kampánie, prý to bylo dvacet tisíc kolonistů. Capujským, resp. potomkům nových osadníků, byla tehdy vrácena autonomie, o níž přišlo město roku 211; o první kolonii viz roku 100. 

Tím si Caesar zajistil naprostou podporu od římských populárů a aby nedošlo po jeho konsulátu ke zvratu, donutil vystrašené senátory na trvalost svých zákonů přísahat (i Cato se dal Ciceronem umluvit). Bibulus vypadl ze hry, když mu hrozili lidé permanentně násilím, a do konce svého funkčního období prý nevylézal z domu: vtipkovalo se v Římě, že konsulem toho roku byl C. Caesar a Iulius Caesar. Bibulus dokázal kontrovat pouze posměšným pojmenováním Caesara "bíthýnskou královnou" v narážce na jeho sexuální avantýru s králem Níkomédem III. roku 81; bylo-li to tak.

Caesar též prosadil navrácení publikánům třetiny peněz, které odvedli z Asie do státní poklady (proti nim řečnil Cato), čímž uspokojil Crassa, a uznání nových poměrů v Orientu, jak je uspořádal Pompeius a nikoli Lucullus, viz rok předešlý. Získal si tím náklonnost publikánů, silné vrstvy římských kapitalistů a naopak Pompeiův sok Lucullus a nedávná hvězda římské politiky Cicero byli Caesarem odstaveni, viz zde níže.

Zato posílil politický dobrodruh P. Clodius Pulcher, viz rok předešlý, nyní již zásluhou Caesarovou stavovsky plébej a říkalo se, že Caesar neodešel do svých provincií, dokud P. Clodius nedosáhl Ciceronova odchodu do exilu, tzn. po 20. březnu 58, viz rok následující. Clodiových lidí používal zprvu též Pompeius, dokud se v jeho blízkosti neobjevil jeden z jeho bandy se skrytou zbraní. Nově v úřadu v prosinci zabránil P. Clodius Bibulovi na konci konsulátu promluvit, jeho poslední šance veřejně zúčtovat s kolegou Caesarem. 

Bibulus byl optimát ačkoli plebejského rodu a populár-demokrat Caesar naopak aristokrat. Bibulus měl na Caesara velké štěstí: sloužil s ním roku 65 jako aedil, roku 62 jako praetor a nyní jako konsul. Za občanské války stál logicky na Pompeiově straně, velel flotile, nezabránil Caesarově přeplavbě z Itálie a zemřel před koncem zimy roku 48 na Korkýře.

Caesarovou zásluhou začala být v Římě zveřejňována usnesení senátu a další dokumenty, acta senatus et populi Romani, lidově acta diurna, acta urbis (srov. např. dnešní italské giornale, mezinárodní journal, žurnál). Byl to první oficiální státní magazín, bulletin či noviny, lex Iulia de actis senatus. Později byla vydávána acta senatus, zprávy z jednání senátu. "Žurnály" zrušil Caesarův adoptivní syn Augustus.

Caesar prosadil nové zákony pro řízení provincií a o vydírání ve správě, lex Iulia de repetundis, v čem novela spočívala, nevíme. Praetor Q. Fufius Calenus prosadil zákon o odděleném sčítání hlasů podle stavů senátorského, rytířského a aerariů/tribuni aerarii; samo hlasování zůstávalo tajné, ale bylo nyní zřejmé, jak hlasovaly stavy. Q Fufius byl až do konce dobrý caesarovec a roku 62 jako tribun lidu stál při P. Clodiovi Pulchrovi. 

Spojenectví mocných Říma se utužilo sňatky. Cn. Pompeius Magnus se nyní oženil s Caesarovou dcerou Iulií, třebaže byla zasnoubena Q. Serviliovi Caepionovi a měla před svatbou, a Caesar s Calpurnií, dcerou L. Calpurnia Pisona Caesonina; sňatky pojistil před odchodem do provincie napřesrok svou posici (o předcházejícím manželství Pompeiově viz rok 60). Q. Servilius měl být Pompeiem odškodněn sňatkem s jeho dcerou Pompeiou. K tomu nedošlo a Pompeia byla provdána za Fausta Cornelia Sullu, jejím druhým manželem se stal později L. Cornelius Cinna. 

Snad v červnu od lidu a senátu obdržel C. Iulius Caesar na základě zákona tribuna lidu P. Vatinia/lex Vatinia na pět let čtyři legie a do správy provincie Gallie Před- i Záalpskou s Illyrikem; P. Vatinius, který měl nápad odvést konsula Bibula z domova do vězení, když se neobjevoval na veřejnosti (neprošlo to u kolegů v úřadu), byl též u založení osady Novum Comum/dn. Como (viz o jeho kolonisaci včetně hellénských osadníků více v indexu s. v., kde též o incidentu z roku 51), roku 58 odešel s Caesarem do Gallií jako legát (do 56 a pak 51 - 49) a zůstal mu věren až do Iuliova konce.

Druhým procaesarovským tribunem t. r. byl C. Alfius Flavus, za Ciceronova konsulátu proticatilínovský pomocník. Nyní se změnil orientaci, ale ani s Caesarovou podporou nedosáhl na kýženou praeturu. Caesar, nástupce v Transalpské/Narbonské Gallii C. Pomptina, viz rok 62, nabízel prý velení jedné ze svých gallských legií též Ciceronovi, aby unikl hrozícímu tribunátu Clodiovu, což vlastně sám nastražil; výřečný advokát, který Caesarovi nikdy nechtěl rozumět, však odmítl stejně jako členství v komisi přidělující kampánské pozemky kolonistům a též později se vyhýbal sblížení Caesarem nabízenému. Do jakéhosi spisku prý Cicero v této době uložil své poznatky o éře prvního triumvirátu s řadou jmen a souvislostí. Nezveřejnil ho a přál si, aby byl otevřen jeho synem až po své smrti; nevíme o něm nic. 

V téže době se L. Licinius Lucullus přestal plést do vysoké politiky a žil v ústraní (srov. zde výše a rok 66). Pravděpodobně k tomu přispěla Vettiova aféra v červenci. L. Vettius, který bojoval ve spojenecké válce a jako Sullův oblíbenec zbohatl na proskripcích, byl zprvu catilínovec. Roku 63 se přidal k Ciceronovi a donášel mu ("index" za peníze?). Udal roku 62 i praetora Caesara, ale lid mu neuvěřil, byl bit a nějaký čas seděl ve vězení.

Roku 59 se vynořil jako provokatér ve službách (asi) Caesarových a na foru s dýkou v ruce tvrdil, že Cicero, Cato, Lucullus a mnoho dalších významných aristokratů chystají atentát na Caesara a Pompeia. Obvinění přednesl sněmu a jeden z Caesarových důvěrníků dokonce navrhl, aby Vettius dostal odměnu a spiklenci aby byli postaveni před soud. Vettia zavřeli a po několika dnech byl nalezen mrtev: údajně sebevražda (podle jiného podání měl být ihned vyšetřován, slyšení odloženo na druhý den, ale v noci že byl zavražděn, prý jedem).

Věřilo se tehdy hodně, že za vším stál Caesar a když nic jiného získal si tak větší důvěru Pompeiovu, jehož popularita u lidu silně upadla. Caesar záležitost nedal vůbec prošetřovat. Snadno prosadil do konsulátu pro následující rok svého novopečeného tchána L. Calpurnia Pisona Caesonina, otce Calpurnie, a Pompeius svého oddaného A. Gabinia. Caesarovy zájmy a ochranu před optimátskými konservativci v Římě hájil za jeho nepřítomnosti P. Clodius, tribun lidu následujícího roku: dostal tím pádem volnou ruku v zacházení s M. Tulliem Ciceronem.

● Hned po skončení úřadu navrhovali praetoři roku 58 C. Memmius a L. Domitius Ahenobarbus, aby senát prošetřil právnost Caesarova konsulátu, ale tam se věc táhla a namísto něj byl vyšetřován jeden z jeho quaestorů. Když už byl v provincii, žaloval Caesara tribun lidu L. Antistius, ale Caesar se odvolal k ostatním jeho kolegům a dosáhl usnesení, že není ve státním zájmu, aby byl v nepřítomnosti stíhán.  

V červenci o Apollinských hrách na divadle tragický herec Diphilus/Dífilos odrecitoval verš: "K naší smůle, ty's veliký/nostra miseria, tu es magnus", což si publikum vynutilo mnohokrát opakovat, neboť myslelo na Pompeia.   

Q. Hortensius Hortalus s M. Tulliem Ciceronem obhájili t. r. L. Valeria Flakka s přezdívkou Heptachordus ("Sedmistrunná lyra"; proč tak zván, neznámo), městského praetora roku 63 stojícího tehdy na straně Ciceronově. Roku 62 spravoval jako propraetor provincii Asii, viz tam, a za vydírání provinciálů ho žaloval D. Laelius, který jako jeho otec sloužil pod Pompeiem, jehož příznivcem Valerius Flaccus, syn stejnojmenného populára, jistě nebyl, viz roky 86sqq. Řada obvinění zjevně stála na vodě a Cicero měl jistě informace o pravém stavu věcí od svého bratra Quinta, který správcoval Asii v letech 61 - 59 po Flakkovi (a bezkonfliktně).

Cicero (zachována řeč Pro L. Flacco, Hortensiova se nedochovala) mezi argumenty uvádí nespolehlivost Hellénů (uznal ovšem, že v řadě umění se vyznají), vyzdvihnul pohrdání Mýsy, Káry, Lýdy ze strany Hellénů a též římské přísloví o Frygech: "Fryga polepšíš obvykle jen bitím/Phrygem plagis fieri solere meliorem."

Mezi žalujícími byli též Židé z provinčních měst Asie, poněvadž Flaccus zakázal ediktem vývoz zlata z provincie, tedy i daně/korbán na provoz jejich chrámu v Jerúsalému/aurum Iudaeorum, o což byl žádán za svého konsulátu, aby uzákonil pro Itálii, již Cicero, viz rok 56. V advokátově řeči se poprvé objevuje v latině opovržení židovským monotheismem v označení "barbarská pověra/barbara superstitio". Flaccus s publikánem Sex. Caesiem zabavil zlato v Apameji, se soudcem L. Peducaeem v Láodikeji, s legátem Cn. Domitiem Ahenoberbem v Adramyttiu a něco málo v Pergamu, a bylo ho více než 120 liber (o dalším osudu kovu není nic známo, L. Valerius nedožil občanské války).  

Aedilové snad t. r. C. Licinius Murena a C Visellius Varro byli podle všeho prvními v historii, jimž se povedlo seříznout obraz se stěny budovy a přenést ho jinam. Sňali, resp. někdo jejich jménem, fresku z cihlové stěny v Lakedaimonu, vsadili do dřevěného rámu a přpravili do Říma, kde se freska zaskvěla v comitiu. Jejího tvůrce a námět neznáme a je s podivem, že se právě ve Spartě nacházelo něco hodného takového uměleckého lupu. 

V Pataviu se narodil římský národní historik T. Livius (zemřel roku 17 našeho letopočtu). ● V Ciceronově domě, kde dlouho žil, zemřel jeho přítel, stoik Diodotos, o němž víme jen od M. Tullia, že pokračoval v přednáškách, ačkoli oslepl. 

 

Na Cejlonu/Srí Lance zemřel Saddha Tissa (vládl od roku 77, vyšší datace 137-119). Novým králem byl rádci a buddhistickými kněžími zvolen jeho mladší syn Thulathana. S volbou nesouhlasil starší bratr Landža Tissa, sourozence sesadil, brzy však zemřel (59-50, vyšší datace: 119-109).

Na trůn znovu usedl Thulathana, ale po šesti letech byl roku 44 zabit dalším z bratrů jménem Vattagámaní/Vatagamba, čtvrtý syn Saddha Tissy.

Možná v této době nastala velká invase Tamilů z Čóly, vedené králem Karikalou (srov. rok 245 a 175; Karakalova invase bývá též kladena až do druhé poloviny 2. st. n. l. ). Vattagamaní z ostrova uprchl, královna padla do zajetí a byla odvlečena s částí Čólů, kteří se vrátili do jižní Indie. Druhá část Tamilů zůstala na ostrově a jejich králové tu vládli do roku 29 př. n. l.

Vládcové Sinhaly (pokr. z roku 245): 15. Gáminí Abhaja alias Dutugámunu/Dutthagámaní 101 - 77, 16. Saddha Tissa 77 - 59, 17. Thullath(th)ana 59, 18. Ladždži Tissa/Landža Tissa 59 - 50, 19. Challatanága alias Kalunna 50 - 44, 20. Vattagámaní Abhaja alias Valagamba 44 (všichni čtyři bratři), 21. Pulahatta, tamilská pětka 44, 22. Valagamba podruhé 44 - 28, 23. Valagambův adoptivní syn Maháčula Mahátissa 28 - 16 (ve vyšší dataci 77-62), Valagambův syn Čoranága alias Mahánága n. Koranága 16 - 2 (62-50),

24. synovec předešlého Kuda Tissa 2 př. n. l. - 10 n. l. (50-47), 25. Anula a její manželé Siva I., Vatuna, Darubhatika Tissa a Nilija 10 - 13 n. l. (47-42), 26. Makalan Tissa/Kutakanna Tissa 13 - 18 (vyšší datace: 42-20př. n. l.), 27. jeho syn Bhathikabhaja či Bhathijatissa I. 18 - 40 (20 př. n. l. - 9 n. l.), 28. jeho bratr Mahádhartaka Mahánága 40 - 69 (9-21 n. l., 29. Amandagámaní Abhaja 69 - 81, 30. Kaníradžanutissa 81 - 90, 31. Čulabhaja 90 - 93, 32. Sívali (princezna) 93 - 94, 33. interegnum 94, 34. Ilanága 94 - 97, 35. Sandamuhunu 97 - 103 etc.

Anula byla v této části Asie první panovnicí, byť povětšinou po boku nominálních vládců a sama vládla jen čtyři měsíce. Své manžele po několika měsících jejich nominální vlády trávila, vybírala si neurozené muže a terorisovala dvůr. Při převratu byla za trest upálena. Její příběh viz v indexu pod ženy.

 

V Číně sepsal literát Wang Pao/Wang Bao z C'-jangu v S'-čchuanu příběh Sluhova smlouva, Tchung jüe/Tong yue, s nejstarším pojednáním o přípravě a pořizování čaje: s bylinou už tehdy fungoval trh, ale byla ještě luxusem; o čaji viz v indexu pod kuchyně.