046-045

 

************************************************************

46.

Ol. 183, 3

266 SE

202 AE

(Euklés II.)

a. u. c. 708

C. Iulius Caesar III. a M. Aemilius Lepidus

C. Iulius Caesar dict. III. (na deset let)

************************************************************

C. Iulius Caesar byl v Africe začátkem ledna přijat přátelsky severně od Hadrúméta v Leptě (Menší), operoval v jejím okolí a kolem Ruspiny, čekal na zbytek flotily, viz o tom roku předešlého. Vyslal posly do nejbližších provincií, aby zajistil přísun potravin, C. Rabiria Postuma, slavného to finančníka, na Sicílii pro další zásoby a praetora C. Sallustia Crispa na Kerkínu, aby zabavil proviant, který tam údajně byl skladován ve velkém množství. Rabirius zůstal na ostrově a brzy poslal do Afriky nejen zásoby, také dvě komletní legie, osm set gallských jezdců a tisícovku lučištníků a prakovníků. Před Sallustiem prchl z ostrova exquaestor C. Decumius a tak mohl praetor dopravit do přístavu Ruspiny velké množství potravin. 

Z Lepty se 3. ledna vrátil do ležení v Ruspině. Velitelem posádky v Leptě zůstal C. Hostilius Saserna, ležení v Ruspině měl na povel bratr Publius. Když sem dorazila a vylodila se další část bloudící flotily, vydal se Caesar do vnitrozemí. Hned za táborem v tomto prostoru narazil 4. ledna (přediul.)/8. listopadu (iul.), šestý den po vylodění v Africe, na mnohem silnější oddíly T. Labiena, svého kdysi legáta v Galliích, a T. Pacidaea. Převahou numidské jízdy byli Caesarovi legionáři dokonce na chvíli obklíčeni, ale dokázali se vymanévrovat, odolat numidským jízdním i pěším posilám pod velením M. Petreia a Cn. Calpurnia Pisona a z bojiště po celodenním boji ustoupit do svého výchozího ležení. Starý voják, legát Petreius, účastník bojů proti Caesarovi od začátku, byl v celodenním boji těžce raněn, nikoli však létálně

Na popud Scipiona Nasiky se vydal Cn. Pompeius s flotilou třiceti plavidel různého druhu a s dvěma tisíci muži incl. otroků z Utiky do Mauretánie proti Bógudovi. Pod hradbami Ascura, města polohy dnes neznámé, byli však pompéjovci nenadálým výpadem rozprášeni a kdo mohl, prchl zpět k lodí. Mladý Pompeius pak odplul k Baleárám a do Afriky se již nikdy nepodíval. 

Scipio Nasica vytáhl s hlavní silou pompéjánů z Utiky, bylo to osm legií, a u Hadrúméta se spojil s oddíly Labienovými a Petreiovými. Tehdy se Caesarův tábor dostal do obležení. S významnými posilami se k pompéjánům vypravil ze svého království Iuba I.

Tehdy však do jeho říše vpadli Bokchos se Sittiem, plenili zemi a Bokchos se zmocnil Cirty a dvou gaetulských pevností. Když se to Iuba dozvěděl, se svou armádou se vrátil, dokonce stáhl od pompéjovců své pomocné jednotky, ale ponechal jim třicet svých slonů (z celkových sto dvaceti). 

T. Labienus se marně pokoušel dobýt Leptu, kterou hájil P. Hostilius Saserna, caesarián a exaedil C. Messius obsadil na pozvání obyvatelstva město Acyllu/Achullu a hned se dostal do obležení legátem C. Considiem Longem, zažraným pompéjovcem. Po porážce Scipionovy jízdy však Considius zničil obléhací stroje a všechny potraviny v ležení a odtáhl. Praetor C. Sallustius Crispus, srov. zde výše, v ten čas obsadil Kerkínu, kde pro pompéjány spravoval exquaestor C. Decimius velké zásoby proviantu, a teprve nyní dorazily z Lilybaia k Ruspině další dvě Caesarovy legie s posilami pomocných oddílů. Kromě toho přebíhali k Caesarovi legionáři od Scipiona, přešla část Iubových Gaetulů, jeho poddaných, a s nimi některé klany v numidské říši, údajně v myšlenkách na C. Maria, pod nímž jejich dědové sloužili.  

Po náhlém noční přesunu celé Caesarovy armády z ležení u Ruspiny směrem proti městu podél pobřeží k tábořícímu nepříteli 27. ledna/1. prosince (iul.) Caesarova jízda pobila Labienovy Gally a Germány a Scipio Nasica držel muže v ležení. Druhého dne se pompéjáni postavit do bitvy neodvážili. Scipio Nasica povolal krále Iubu, který dorazil se třemi domorodými legiemi, jezdci a slony. Scipio Nasica králi totiž slíbil veškerá římská území v Africe. Iuba doma na válku se Sittiem zanechal svého praefecta Sabúrru; Sittius ho porazil ještě před Thapsem.

Caesar opevňoval ležení a obě armády proti sobě manévrovaly za neustálých šarvátek jezdectva i pěších oddílů v okolí města Uzitta drženého pompéjány. Podobné šarvátky vedly části flotil obou stran a vedly mimo jiné k zajímání a ničení zásobovacích plavidel: caesarovým švadronám veleli Q. Aquila a L. Cispius Laevus. Caesar cvičil neustále oddíly, dokonce dal z Itálie dovést slony, aby si na ně vojáci a koně zvykali. Vojáky ze zbloudilých lodí, které pompéjovci lapili, dával Scipio Nasica popravovat, některé před smrtí mučit.

Caesar v té době měl čas i na řešení personálních záležitostí. Propustil z vojska vojenského tribuna C. Aviena za to, že loupil po municipiích a že nalodil své služebnictvo a dobytek namísto vojáků. Stejně skončil tribun A. Fonteius, povaha rebelská a s nimi tři centurioni. Všichni museli opustit Afriku v doprovodu nejvýše jednoho otroka. 

Caesarova armáda pro nedostatek potravin opustila ležení u Ruspiny a přes opevněné oppidum Aggar a Zetu, které obsadil, se v oblouku a za neustálých potyček vracela k moři k ležení pompéjánů. 21. března/21. leden (iul.) opět nabídl nepřátelům bitvu, ale ti se opět polem nepostavili. Jim na očích dobyl Sarsuru, kde nalezl zásoby proviantu, a druhého dne kolem Thysdry pokračoval zpět k Aggaru. Odtud poslal oddíl do Thabeny, města na pomezí Iubovy říše, která pobila královskou posádku a přidala se na Caesarovu stranu. V potyčce u Aggaru byl smrtelně zraněn pompéjovec Pacidaeus. 4. dubna opustila Caesarova armáda ležení u Aggaru a utábořila se u Thapsu, jehož posádce velel oddaný pompéjovec C. Vergilius. 

Před městem pak došlo k rozhodující bitvě této tzv. africké války. U Thapsu dne 6. dubna (přediul.)/6. n. 7. února (jul. kal.) byli pompejovci rychle (podle jiného podání se bojovalo celý den) a rozhodně poraženi a z velké části na bojišti pobiti, padlo jich deset tisíc, vyšší údaj padesát tisíc; z Caesarových mužů prý padlo jen padesát. Caesar se zmocnil všech tří táborů nepřátel a mimo jiné 64 slonů. Podle jednoho údaje měli pompéjovci v Africe téměř osmdesátitisícovou armádu, zřejmě se zahrnutím Iubových mužů. ● Byli též historiografové, kteří napsali, že Caesar v okamžiku, kdy šikoval armádu, dostal záchvat své "známé choroby/hapsasthai to synéthes noséma", snad epilepsie v dnešním slova smyslu, lat. morbus comitialis, řec. epilépsis, jejíž záchvaty ho prý v Římě postihly za dvou vystoupení na foru. Prý Caesara odnesli do jedné z věží pevnostní valu ležení, kde se po celou bitvu zotavoval. 

V následujících dnech se vzdávala města včetně Hadrúméta, Thapsos s Verginiem obléhal se třemi legiemi africký guvernér procos. C. Caninius Rebilus, Thysdru a Considia se dvěma Cn. Domitius Calvinus. 8. dubna dorazil Caesar do Utiky, sídelního města africké provincie. Nikoho netrestal na životě, ale třem stům římským občanům, obchodníkům usazeným v Utice, za to, že finančně sami od sebe podporovali pomvpéjány, zabavil majetky s šancí vykoupit ho zpět a uložil jim kolektivní pokutu vyplatit "římskému lidu/populó rómánó" v šesti splátkách za tři roky dvě stě milionů séstertiů. 

Ještě na útěku páchali pompéjovští jezdci zvěrstva. Když je nechtěli vpustit obyvatelé osady jménem Parada, obsadili ji, snesli na náměstí dřevo a majetky lidí a vesničany pak všechny do plamenů naházeli. Velitel Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (rodným jménem P. Cornelius Scipio) po bitvě unikl a když jeho loď s dalšími plující do Hispánie větry zahnaly zpět k Africe na území ovládané P. Sittiem, probodl se a spadl do moře, respektive byly jeho lodě Sittiem přemoženy, potopeny a Scipio Nasica tehdy při tom zahynul.

S ním si vzal život nebo byl lapen a popraven L. Manlius Torquatus (syn stejnojmenného konsula roku 65, sullovce a zastánce catilínovců), který v jednom z Ciceronových filosofických spisů vystupuje jako epikúrik, srov. v přílohách oddíl O Epikúrovi. 

V Utice, kterou obsadil hned po bitvě se svým oddílem legát M. Valerius Messala Rufus, cos. 53 (po Caesarově smrti se věnoval jen vědě, jeho spisy jsou ztraceny), si vzal snad třetího dne po bitvě nad ránem život dýkou M. Porcius Cato, proto zvaný Utický/Uticensis (ročník 95), když viděl, že obyvatelé nehoří zápalem pro další boj a pompéjánští jezdci prchající z bitvy že si vylévají vztek vražděním civilistů ve městě. Tradovalo se, že rána nebyla smrtelná, vyhřezlé vnitřnosti vrátil lékař na své místo a břicho zašil, on si však vytrhal střeva z těla a i ta prý roztrhával. ● Jeho stejnojmenný syn se přidal na stranu caesarovrahů a padl roku 42 u Filipp. Jím se uzavřel rod Porciů Catonů. 

Král Iuba I. utekl do Zamy, kterou před nedávnem silně opevnil a kde měl svůj dvůr a fraucimór. Obyvatelé ho ale nevpustili, poněvadž před válkou dal na náměstí navršit obří hranici, aby v případě prohry se na ní dal upálit s celou svou rodinou, majetkem etc. Město přizvalo Caesara a vzdalo se mu a s ním řada numidských klanů.

Iuba se uchýlil na jeden ze svých statků v kraji a svedl po své poslední hostině sebevražedný souboj s Petreiem, aby nepadli do zajetí: silnější Říman zabil krále a pak se dal probodnout svým otrokem. Královský majetek pak Caesar v Zamě vydražil a království zrušil, viz zde níže. 

L. Afranius, tomu prý po bitvě svěřil Scipio Nasica velení, a Faustus Cornelius Sulla, diktátorův syn, byli na útěku při pokusu dostat se do Hispánií dopadeni Sittiem a zabiti, zřejmě bez rozkazu během nějakých nepokojů mezi vojáky. Pompeia, Sullova manželka a dcera Pompeia Magna, dostala od Caesara milost a vítěz jí ponechal též veškerý její majetek. 

C. Considius Longus střežící Thysdros utekl potají doprovázen několika Gaetuly. Směřoval do Numidie, ale doprovod vida zlato ho zavraždil. C. Vergilius se v Thapsu vzdal obléhateli C. Caniniovi Rebillovi, když mu zaručil osobní bezpečnost i jeho rodině. Města a Římané stranící pompéjánům dostali milionové finanční postihy, nejvíce platili Hadrúmétští tři miliony séstertiů a Římané žijící v Hadrúmétu pět milionů HS. 

Caesar nově uspořádal poměry v Africe. Království Numidie rozdělil. Část byla přeměněna na římskou provincii Africa nova (mrtvý král Iuba I. vládl od roku 60), západní Numidie s Cirtou připadla celá P. Sittiovi, část západní Numidie obdržel král Bokchos II. (srov. rok 44). Starou Afriku od Nové nadále odděloval hraniční "královský příkop", fossa regia, viz rok 146; další změnu viz rok 25. 

Prvním místodržitelem provincie Nová Afrika se stal praetor C. Sallustius Crispus s pravomocí prokonsulskou, srov. zde výše. Dříve, než se proslavil jako dějepisec, proslul jako vykořisťovatel nových poddaných Říma a z kontribucí všem, kteří podporovali pompéjovce, viz zde výše, nesmírně zbohatl (srov. v Římě "Sallustiovy zahrady, hortí sallustiání"). Dohodl se prý později s Caesarem na částce 1,2 milionu séstertiů, aby nebyl poháněn před soud; tvrdí to anonymní pamflet soudní žaloby přičítaný Ciceronovi.

• V africké válce jsou poprvé mimo Seleukovce a Egypt zmiňováni ve vlastnictví hellénisovaného vládce velbloudi. Patřili králi Iubovi a stali se Caesarovou kořistí (o prvních velbloudech v Evropě viz rok 479 a 286; Římané je poprvé v nepřátelských armádách spatřili ve válce s Antiochem III. roku 190 a za bojů L. Licinia Luculla s Mithridátem VI. roku 73 u Kýziku).

C. Iulius Caesar odplul z Utiky 13. června (přediul.)/14. dubna (iul.). O tři dna později dorazil do Caralí na Sardinii, kde potrestal několik pompéjánů ze Sulci za to, že podpořili L. Nasidia s jeho loděmi poslanými před třemi roky Pompeiem Magnem na pomoc Massalii (Nasidius je uváděn v pramenech buď jako L. nebo jako Q.; přežil africké masakry, sicilskou válku Sex. Pompeia, jehož byl nauarch a byl s ním až do konce, viz rok 35, kdy se připojil k M. Antoniovi).

Caesar odrazil z Caralí 27. června a po plavbě v bouřích a zadržován v přístavech dorazil teprve 25. července/25. května (iul.) zpět do Říma. Ze Sardinie poslal legie pod C. Didiem s flotilou do Hispánií proti Cn. Pompeiovi, synovi svého protivníka, srov. o něm zde výše, sám pokračoval do Města.

Senát mu dekretoval čtyřicetidenní děkovné oběti, dostal právo usedat v senátu mezi konsuly, předsedat v Římě všem hrám, dostal doprovod 72 liktorů a směl pro triumf použít bílých koní, což učinil před ním asi jen M. Furius Camillus roku 396. 

Následoval v září veleslavný čtyřtriumf nad Gally, Egypťany, Farnakem II. a Iubou I., jehož stejnojmenný syn a pozdější král a historik musel mašírovat mezi spektakulárními zajatci. Římané se mohli kochat kořistí za 65 tisíc talentů s 2820 zlatými věnci o váze 20.414 liber. Z toho dostal pak každý voják pět tisíc attických drachem, centurioni dvojnásobek a každý Říman jednu minu, tvrdila jedna chronografická tradice.

Po triumfech následovaly podívané na bitvu tisíce zajatců proti tisíci, čtyř set jezdců proti čtyřem stům, bitku dvacet slonů proti dvaceti, třídenní athletické soutěže na stadionu postaveném jen za tímto účelem. Vyvrcholením programu zřejmě byla námořní bitva/naumachie v bazénu vyhloubeném na Martově poli s loděmi tyrskými a egyptskými dvoj- až čtyřřadými osazenými čtyřmi tisíci veslaři a námořní pěchotou o dohromady tisíci mužích; srov. o naumachii v indexu s. v. Podívaná to byla tolik atraktivní, že lidé spali po římských ulicích a v nastálé tlačenici jich bylo hodně ušlapáno, počty neznáme, včetně dvou senátorů. 

Caesar uspořádal 26. září 46, v den Veneris Genetricis, na počest dcery Iulie a jejím Mánům gladiátorské zápasy a Římanům hostinu, což před ním ženě ještě nikdo z Římanů neudělal, viz k tomu rok 54. Caesar měl vlastní gladiátorskou školu/ludus v Capuy s pěti tisíci štíty, podle všeho v té době nejpočetnější. Pro snadný přístup lidí a zvěře do dřevěného přechodného amfitheátru dal Caesar pod Forem prokopat tunely, které zřejmě zanikly při jeho vydláždění roku 10. 

Za prvního, gallského, vystoupal v noci na Capitolium špalírem osmdesáti slonů se světlonoši. Po triumfu poslal Caesar královnu Arsinoé IV., první ženu vedenou v okovech v triumfu, z Říma do Efesu. Kelt Vercingetorix s dalšími význačnými zajatci byl však ve vězení popraven, jména historie neuchovala. Senátory Caesar ujistil, že nikoho nebude pronásledovat za jeho bohatství, že nezavede praktiky Mariů a Sullů ani že nezavede nové daně: "Moje říše je i vaše," ujišťoval. 

O hrách při Caesarových triumfech dávaných na Foru jako první rytíř vystupoval v gladiátorské roli Furius Leptinus a jako první ze senátorského stavu při stejné události právník Q. Calpenus (celé jméno neznáme). Na autora mímů, rytíře D. Laberia, který si psal "do šuplíku", naléhal Caesar, aby vystoupil na divadle v soutěži s Publiliem Syrem a že za to dostane půl milionu séstertiů a vrátí mu zlatý prsten, tedy právo zase usednout (po svém dovoleně nedovoleném hereckém prohřešku) mezi jezdci, jimž od roku 67 patřilo prvních čtrnáct řad divadla (od roku 5+ to platilo i v circu). 

Laberius (60) si na scéně neodpustil poznámky proti Caesarovi včetně verše "nutně se musí bát lidí ten, koho se bojí lidé/necesse est multós timeat quem multí timent". V kontestu Caesar udělil vítězství Syrovi, ale vůči Laberiovi slovo dodržel; viz dále rok 43. 

Koncem roku, spíše v prosinci než v listopadu, se Caesar znovu vypravil proti pompejovcům do Hispániísrov. rok 49, a M. Aemiliovi Lepidovi svěřil Řím; nad Hispánci, tedy všemi válčícími pod Cn. Pompeiem, slavil svůj pátý triumf následujícího roku. 

V době africké války obsazoval Pompeius Baleáry, po dobytí Ebusu onemocněl a měsíce se války neúčastnil. V Zadní Hispánii se prosadili pompéjovci pod velením rytířů T. Quinctia Scapuly a Q. Aponia proti správci provincie, caesariánovi C. Treboniovi, budoucímu caesarovrahovi. V Přední Hispánii si na vojsko uzdraveného Cn. Pompeia, který oblehl Nové Karthágo/dn. Cartagenu, netroufali Caesarovi legáti Q. Fabius Maximus a Q. Pedius, které vyslal napřed a ze Sardinie na jejich posilu flotilu.

Zato C. Didius porazil u Carteje loďstvo Q. Attia Vara, běžence z africké války, a většiny lodí se zmocnil, když pompéjovci s nimi najeli na břeh a prchli; počty neznáme. Pompeiovi se podařilo před Caesarovým příchodem sestavit armádu o třinácti legiích a velkého množství spojeneckých Keltibérů. Viz o průběhu tažení roku následujícího.

V Illyriku se podrobili Delmatové (srov. předcházející roky) a vydali Římanům rukojmí, srov. triumf roku 42. Ve Vlasaté Gallii/G. Comata porazil D. Iunius Brutus v bitvě Bellovaky; okolnosti a rozsah konfliktu neznáme. 

V Římě Caesar provedl několik reforem. Po africké válce snížil počet osob, na něž se vztahoval zákon o zásobování obilím, z 320 tisíc na 150 tisíc: na 80 tisíc proletářů bylo usazeno do kolonií. Pro správu přídělů od roku 44 fungovali dva plebejští aediles cereales/obilní aedilové a omezil pravomoci collegií obchodníků s obilím (tím hodně obchodníky rozhořčil, neboť si navykli určovat cenu zboží). 

A poněvadž státní půdy/ager publicus v Itálii již mnoho volné nebylo, rozhlížel se Caesar po provinciích, srov. například kolonisaci Hispánií. Konsulům byla určena pro jejich pobyt v provinciích dvouletá úřední doba, praetorům jednoroční. Doplnil senát a ze soudů zachoval obsazované rytíři a senátory/iudicia equestris ordinis ac senatorii, zrušil poroty aerariů/tribunos aerarios sustulit, viz o nich u roku 70.

Nabídl peníze mnohodětným římským rodinám a zařadil se mezi legislativce, kteří se v rámci boje s luxusem pokusili regulovat život lidu omezením výdajů; o obou počinech bližšího nevíme nic, edictum de sumptibus prý navrhl M. Antonius (?!). K reformě římského kalendáře o 355 dnech na solární rok o 365 dnech se inspiroval v Alexandreji a s platností od Nového roku ho nadiktoval Římanům, viz rok následující. 

Municipální zákon/lex Iulia municipalis určoval právní postupy ve styku s úřady, vymezoval provozní hodiny na městských komunikacích pro dopravu nákladů a zboží, věk uchazečů o municipální úřady duumvirů, quattuorvirů, decurionů (ne mladší třiceti, a když, pak po třech letech služby v legiích u jízdy nebo šesti letech u pěchoty). 

Kromě toho určoval, jak se budou římští občané oficiálně psát při censu: jméno, praenomen, rodiče či patroni, tribue, cognomen a věk (část zákona znám z bronzové desky nazývané podle jihoitalského naleziště tabula Heracleensis, viz též rok 431). Zákon bývá označovýn moderně za aktualisaci Rubriova zákona/lex Rubria z roku 122, ale ten se týkal jen asi Karthága a nic o něm jinak nevíme. 

Po bitvě u Thapsu (viz zde výše) si dal Caesar senátem, nápad to ale nebyl jeho, odhlasovat diktátorský úřad na dobu deseti let. Ve Městě byla zahájena rozsáhlá stavební činnost, cihlové veřejné budovy začaly nahrazovat mramorové. Zasvětil Forum Iulii (pozemky vykupovány od roku 54, dokončeno až jeho adoptivním synem, restaurováno Domitianem) s basilikou a chrámem Veneris Genetrícis (26. září), bohyně klanu Iuliů, před nímž stála jeho jezdecká socha. Zřejmě to byla Lýsippova socha Alexandra Velikého (srov. rok 146), na níž dal Caesar uříznou hlavu a přidělat svou. 

Kultovní sochu Venušinu stvořil Arkesiálos, srov. o něm roku 56, a vedle ní prý dal Caesar též postavit zlacenou podobu královny Kleopatry, která tam stávala ještě v době Hadrianově, neboť ji tam po Aktiu Octavianus kupodivu nechal; autora neznáme. Chrámový vchod byl ozdoben dvěma obrazy Tímomachovými Médeie a Aianta, který Caesar pořídil, asi po Farsálu, za osmdesát talentů. Zničil je požár roku 80 n. l. 

Zahájil stavbu kamenného divadla, ale dokončil ho až Augustus jménem M. Claudia Marcella, svého oblíbence, proto zváno Marcellovým. 

Na tři roky byl Caesar prohlášen za dozorce veřejné morálky/praefectus moribus, tedy něco jako permanentní censor. Dokončil chrám Concordie a senát mu dal stavět chrám s jeho sochou podávající ruku Slušnosti/Epieikeia, lat. Clementia Caesaris. To z vděku za jeho milosrdenství k poraženým: Caesar nepořádal žádné proskripce. Prvním fláminem jeho kultu se stal M. Antonius.

Zahájil stavby curiae Iulii, saeptarum Iulii, které dokončil roku 29 jeho adoptivní syn, respektive Agrippa roku 27. Plánoval vysušení Fúcinského jezera a Pomptinských bažin (o obou viz v indexu s. v.), aby se veteránům dostalo nové půdy.   

Podle censu bylo zjištěno pouhých sto padesát tisíc římských občanů: srov. s rokem 70! • Pro srovnání: podle censu z roku 2 př. n. l. žilo v Číně 57,671.400 lidí (nikoli ovšem „občanů“).

Někdy v létě dorazila královna Kleopatrá VIII. Filopatór (23) se svým bratrem, spoluvládcem a chotěm Ptolemaiem XIV. Filopatorem IV. (13) a Caesarovým synem Ptolemaiem XV. (1) do Říma žádat senát o potvrzení spojenectví, což byla pouhá formalita. Ptolemaiovci setrvali v Římě v jednom z Caesarových venkovských domů (monarchové nesměli vstupovat do římských hradeb) a v jeho společnosti do roku 44.

Co o vztahu s královnou (tehdy 23) soudila Caesarova manželka Calpurnia (tehdy asi 31), známo není. Vdávala se za něho, když jí bylo osmnáct a její manželství zůstalo bezdětné. Po Caesarových ídách předala jeho veškerou korespondenci a poznámky s cennostmi M. Antoniovi a ani o jejím dalším osudu není nic známo. Stejně tak není známo, zda se Kleopatra znala s Antoniem už z římského pobytu, viz rok 41 a také rok 55.

Caesar (54) se s Kleopatrou na veřejnosti neobjevoval. Zda se zúčastnila odhalení své sochy na Iuliově foru, viz zde výše, známo není. Dokonce v závěti datované 13. zářím 45, viz roku následujícího, a čtené po jeho vraždě na Foru o synovi s Kleopatrou Kaisarionem (úředně asi Ptolemaiem Kaisarem) není zmínky, za to o osmnáctiletém sestřině vnukovi C. Octaviovi, pokud si vezme Caesarovo jméno. Božský Iulius pravděpodobně v té době předpokládal, že jeho manželství s Calpurnií nebude bezdětné. Pokud bylo Kleopatřinou snahou, aby Caesar jejího syna uznal za svého, byla její mise fiaskem. ● M. Antonius později tvrdil, že Caesar Kleopatřina syna za svého uznal, ostatně připustil, aby se po něm jmenoval, a uváděl k tomu svědky C. Matia a C. Oppia, který však vydal pamflet o tom, že Caesar není otcem Kleopatřina dítěte...

Před odplutím z Alexandreie dekretovala královna prostřednictvím jistého dvorního byrokrata (Diokéta?) Theóna asýlii a osvobození od daní/ateleia pro Ísidin chrám a okolní pozemky v Ptolemáidě Hermiově, který vybudoval epistratégos Kallimachos. Datována je korespondence famenóthem roku 6/únor-březen 46.

Fragment nápisu neznámého původu zaznamenal přísahu Římanů a Lyků 24. července na vzájemnou spojeneckou smlouvu. Zachovaná část vypočítává lokality, které se tímto vracely pod lyckou správu a ty, které neleží v hranicích Lykie, ale Lykům, tedy spolku Lyků/koinon tón Lykón, náležely a mohou být fiskálně využívány.

Z Kýziku se dochoval fragment děkovného nápisu galla Sótérida Matce Kotyanské/Métri Kot[yaná] za to, že (podle všeho) osvobodila z otroctví jeho druha/hyper idiú synbiú M. Stlakkia. Přítel pod hipparchem Theognétem sloužil ve spojeneckém oddílu v Africe v Caesarově armádě na tetréře jménem Sóteirá. Padl do zajetí a byl prodán do otroctví. Většina textu stély ztracena, kněz je zobrazen v ženských šatech a se závojem.  

Mithridátés z Pergama zahájil na jaře tažení do Bosporské říše proti Asandrovi (srov. níže a rok předcházející; nominálně vládl na Bosporu jako Mithridátés II.). Na cestě z Pontu se ale nedostal daleko. Při plenění chrámu bohyně Leukothey v zemi Moschů, což byli předkové dnešních Meschetů, byl domorodci poražen v bitvě a zabit.

Po jeho smrti přišli do Říma jako pretendenti tetrarchie Trokmů keltští velmoži Blesamios, Hierás a Antigonos. Caesar v jejich záležitosti nerozhodl (srov. roky 47 a 45)

Král Farnakés II. se na začátku roku vrátil do své říše na Kimmerském Bosporu, ale zde už pevně vládl Asandros. Dobyl sice Pantakapaion, tj. dnešní Kerč, a Theodosii, v bitvě proti Asandrovi však byl poražen a v Pantikapaiu posléze vítězem jako padesátiletý zavražděn. Podle jiného podání padl v boji, když svým lidem, většinou Sarmatům a Skythům v žoldu, jimž chyběli koně, nakázal bojovat jako pěšáci, pro ně věc nezvyklá (vládl od roku 63, narodil se kolem roku 97)

Farnakés měl dceru Dynamis a dva syny, které však z pramenů neznáme jménem. Ze souvislostí se moderní historici domnívají, že se jmenovali Dáreios a Arsakés, viz zde níže. Pravděpodobně před svou výpravou na Bosporos Farnakés syny svěřil do ochrany jistého Arsaka, velitele v pevné pontské pevnosti Sagylion, dnes neznámé polohy. 

Arsakés se však vzbouřil, možná šlo o usurpaci pontského trůnu, neměl k tomu souhlas ani Římanů. Pevnost oblehli římští spojenci Polemón I. s Lykomédem. Když byla vyhladověna, povstalec prchl, ale byl dopaden a popraven. O osudu královských synků se dále už nic nedovídáme, srov. zde níže.

Asandros, původně Farnakův stratégos a místodržitel, se prohlásil archontem Pantikapaia. Titul si držel do roku 44, pak vládl jako král Asandros Filokaisar Filorhómáios až do roku 19. Proti němu povstal prořímský pretendent trůnu (Mithridátés Pergamský?), jehož jméno neznáme, ale Asandros se ho do roku 44 zbavil. Později dosáhl uznání od M. Antonia. Ženat byl s jistou Glykarejí, později se oženil s Dynameou, dcerou Farnaka II., proti němuž se vzbouřil.

Chersonésos v Tauridě užíval v této době plné autonomie, jak o tom svědčí fragment začátku ediktu, jímž se dostává neznámých poct jistémi C. Iuliu Satyrovi, který byl v Římě na jednáních se senátem a Caesarem, když byl potřetí diktátorem, tedy t. r. Jinému Satyrovi, povoláním kapitánovi lodi nebo rejdaři/naukláros, naukléros, udělili neznámé pocty radní města/poedroi Chersonáseitán tán poti tá Tauriká; dobu a důvody neznáme, zachován jen zlomek úvodu usnesení.  

V Pontu, ale mimo území provincie Bíthýnie & Pontos, vládl ve východní části, v Pontu Polemóniku/v Polemónském Pontu jistý Dáreios, podle mincí s královským titulem (srov. rok 64). Snad na chvíli souběžně v části panství s Mithridátem Pergamským (viz zde výše) kraloval Dáreios do roku asi 36 a roku 38 dosáhl uznání od M. Antonia. 

Mohl být synem Farnakovým, viz zde výše, nebo nějakým lokálním armenským dynastou (?), který zaplnil vakuum po Mithridátovi z Pergama. Když Dáreios roku 36 náhle přirozenou smrtí zemřel, nástupcem na pontském trůnu se snad stal jeho mladší bratr Arsakés (?), který však zemřel snad ještě téhož roku (?). Antonius pak určil nástupcem Polemóna I., viz tam.

V době Caesarovy africké války přivedl k odpadnutí syrskou legii zanechanou zde Caesarem pompejovec Q. Caecilius Bassus (podle jiné verse byl soukromníkem zdržujícím se v Tyru, kam se jako pompejovec uchýlil po porážce u Farsálu). Je možné, že fungoval v Syrii jako vojenský poradce mladého Caesarova příbuzného Sex. Iulia Caesara, jehož tu diktátor zanechal. Sex. Iulius však povoloval mužstvu příliš kratochvílí a legionářům chyběla disciplina. Caecilius Bassus se s ním o to hádal a když ho velitel veřejně ponížil, získal sympatie vojáků a ti Sex. Iulia utloukli svými oštěpy. Caesar na to převelel z Kilikie do Syrie proti Bassovi Q. Cornificia, srov. o něm roku předcházejícího. 

Podle jiné verse odlákal pompéjovec Bassus vojáky lživým dopisem, že Caesar byl v Africe poražen a on jmenován legátem. Zmocnil se Tyru, byl sice poražen v polní bitvě caesarovci se Sex. Iuliem, ale dokázal vzápětí legii rozvrátit a vojáci svého velitele Sex. Iulia zavraždili. Pak se Caecilius Bassus zmocnil Apameie, zimoviště legie, kdysi seleukovského armádní centra; většina legionářů před ním prchla do Kilikie a on je nedokázal zastavit.

● Sex. Caesar byl nejbližší Caesarův mužský příbuzný a jemu zřejmě chtěl odkázat dědictví. S jeho smrtí se stal dědicem C. Octavius, což bylo uvedeno v závěti datované 13. zářím 45, viz tam a roku 44. 

Caesarem vyslaný praetor C. Antistius Vetus Bassa v Apameji oblehl, ale neuspěl, stejně jako jeho nástupci roku následujícího L. Volcatius Tullus, cos. 66 a praetor spravující Kilikii, pak L. Staius Murcus a nakonec roku 44 legát Q. Marcius Crispus, tehdy ještě správce Bíthýnie, který přitáhl na pomoc se třemi legiemi. S pomocí Arabů a Parthů se dokázal  dlouho proti šesti legiím caesarovcům držet, obléhán byl do roku 43, viz.

Caeciliovými arabskými spojenci byli Iamblichos I. z Emesy, Ptolemaios Mennaios z Chalkidy a Alchaidamnos/Alchandonios, šejk Rhambajů, nomádů na syrském břehu Eufrátu (srov. rok 54). Caesarovce podporoval Antipatros z Idúmaie se svými syny, srov. rok předešlý a k osudu Bassa viz rok 43. 

V Athénách snad t. r. zemřel literát a epikúrik C. Memmius (nar. kolem roku 98, srov. tam a o rodině), otec cos. suff. C. Memmia. Epónymní archón t. r. (?) Euklés z Marathónu byl synem Héróda, arch. asi 60, a otcem Polycharma, viz rok 4-. Z rodu pocházel nejbohatší z Hellénů imperiální éry Héródés Attikos, viz o něm mimo jné roku 133+. O Eukleovi viz dále roku 10. 

 

************************************************************

45.

Ol. 183, 4

267 SE

203 AE

(Polycharmos I.?) | (Dioklés VII.) 

a. u. c. 709

C. Iulius Caesar IV., bez kolegy do října

coss. suff.: Q. Fabius Maximus (zemřel v poslední den roku) a C. Trebonius; C. Caninius Rebilus (na několik hodin jednoho dne)

C. Iulius Caesar dict. IV. (doživotní)

Rok 1 druhé koloniální éry Sinópy (srov. rok 70)

Úprava řím. kalendáře (viz níže)

************************************************************

Od začátku roku válčil C. Iulius Caesar proti pompejovcům, kteří byli v přesile, v Hispániích. Cestu z Říma do provincií, resp. ke Cordubě, vykonal po souši za 24 dnů, během kterých složil nedochovanou báseň Iter/Cesta; podle jiného údaje mu to z Říma do Obolka/řec. Obúlkóna při Cordubě i s armádou trvalo dnů 27. Iúliánům veleli do té doby legáti Q. Pedius a Q. Fabius Maximus, Sex. Pompeius se držel posádkou v Cordubě, jeho bratr Cn. Pompeius obléhal několik měsíců Ulii.

Do ní se podařilo za extrémně špatného počasí proniknout šesti kohortám pod L. Vibiem Paciaekem, který se v kraji vyznal, aby posílil obránce: nepoznáni projeli ležením pompéjovců, jimž namlouvali, že podnikají tajný útok na hradby. Když byli vpuštěni do města, část jednotek se obrátila a vpadla do ležení, kde způsobila zmatek. 

Když se pak, snad v lednu (srov. rok předešlý), Caesar objevil před Cordubou a jeho jízda drtivě porazila pompejány při výpadku z města, ukončil Cn. Pompeius obléhání Ulie a spěchal bratrovi na pomoc. Caesar přepravil vojsko přes Baetu, když do proutěných košů dal naskládat kameny, ponořit do toku, a přes ně trámy. Rozbil tři tábory, pompéjovci proti nim a dennodenně docházelo v okolí přemostění k šarvátkám.

Caesar se odtud vrátil na západní břeh Baety a přesunul k dobře pompéjovci opevněné Ateguji, kterou obehnal obléhacím valem. Opodál se se třinácti legiemi utábořil Cn. Pompeius, jádro armády však držel při Cordubě a do bitvy s Caesarem, oddělovaným též řekou Salsum, se nepouštěl a obléhaným na pomoc nepřišel. V téže době přicházely Caesarovi z Itálie pěší i jízdní posily. 

Ategua se po bojích před městem vzdala 19. února (přediul.), když Caesar slíbil beztrestnost jejímu veliteli L. Munatiu Flakkovi (jiný od rebela z roku 47); přitom dal na hradbách surově popravit manželky a děti těch, kteří bojovali u Caesara. Bojováno pak v okolí nedaleké Ucuby a na Salsu, u obce Soricarie 5. března oddíl caesarovců pod C. Cassiem v jízdní bitvě porazil pompéjovskou jízdu, což Caesar honoroval třemi tisíci dénárii každému z mužů, praefectovi jízdy pěti zlatými řetězi, pěšákům po dvou tisícovkách dénáriů.

K rozhodující bitvě došlo po manévrování obou vojsk a několika bitkách v Turdetánii na rovině u Mundy 17. března (přediul.), v den Dionýsova svátku/liberálie, přesně na den čtvrtého výročí, kdy Cn. Pompeius Magnus opustil s vojskem Itálii. Vítězství dosáhl Caesar po útoku na tábor pompéjovců vedený jízdou krále Bóguda I. Mauretánského. Když se proti ní se svou jízdou stáhl T. Labienus z bojové linie, pokládala to pěchota pompéjovců za útěk a jejich řady povolily. 

Zvítězil po tvrdém boji, podle Caesara nejnebezpečnějším, jaký kdy vedl, nebojoval nyní o vítězství, to dělal často, ale o život; tradovalo se též, že v jednom okamžiku uvažoval o sebevraždě. Hispánské tažení netrvalo podle jednoho údaje ani sedm měsíců. U Mundy skončila občanská válka Caesara s konservativci. Caesar spálil archivy Pompeiovy i Q. Caecilia Metella, údajně aniž by je četl. Během cesty do války a manévrů kolem Mundy sepsal dvě nezachované knihy Anticatones/Protikatonovky, politické zúčtování s nepřáteli vychvalovaným optimátským konservativcem M. Porciem Catonem, který si vzal život rok předtím: byla to odpověď na Ciceronův chvalozpěv na Catona. 

V bitvě padli významní pompéjovci T. Labienus a P. Attius Varus, s nimi na třicet tisíc dalších mužů a s nimi tři tisíce římských rytířů i provinčních; caesariánů pouze tisíc, raněných bylo pět set. Vlastní Munda, kam prchli přeživší bitvu, byla oblehnuta a obklopena valem z drnů a těl padlých pompéjovských vojáků s hlavami vojáků nabodnutými na své meče; obléhání velel Q. Fabius Maximus. Město se vzdalo až po měsíci a čtrnáct tisíc jeho obyvatel bylo prodáno do otroctví; zajatí legionáři rozděleni do vítězných jednotek nebo pobiti.

Cn. Pompeius prchl se 150 jezdci do Carteie, zatímco Caesar za všeobecného chaosu mezi pompejány dobyl Cordubu, jíž velel Sex. Pompeius, než s jízdou uprchl (u Mundy nebojoval). Krátce předtím si zde uspořádal poslední hostinu T. Quinctius Scapula, účastník mundinské bitvy, na jehož popud provolali vojáci Pompeia imperátorem: pak se dal svým otrokem zabít a milencem spálit na hranici. Při dobývání města bylo pobito 22 tisíc pompéjovců, před hradbami další.

Odtud pochodoval Caesar do Hispaly, do níž vložil posádku. Tu však pobili vzápětí místní pompejáni popuzovaní jistým Filónem, o jeho původu není známo nic, posilněného Lúsítány z okolí, jimž velel Caecilius Niger. Caesar se však vrátil a města se fingovaným ústupem před výpadem obležených definitivně zmocnil.   

Po těchto událostech byl starší syn Pompeiův Cn. Pompeius, který se z Carteie s dvaceti válečnými loděmi bez zásob a vody nikam nedostal, zaskočen velitelem Caesarovy flotily C. Didiem, který připlul z Gád. Z bojů s Cartejskými raněný Cn. Pompeius a nemohl na nohu prchl s nejvěrnějšími z Lúsítánů, kteří ho nesli, do kopců (podle jedné verse měl vyvrknutý kotník, podle jiné byl ťat do chodidla mečem, když se zapletl na lodi do lana a ten, kdo ho z toho osvobozoval, trefil místo lana nohu).

Caesariáni jeho úkryt objevili a staršího z bratrů Pompeiů zabili. Jeho hlavu 12. dubna (přediul.) doručili do Hispaly (to byl Caesar právě v Gádech). Brzy na to však silný oddíl Lúsítánů se vrátil do Carteie na pobřeží, přepadli a v bitvě zabili Didia s mužstvem a část lodí spálili. V Hispale pak soudil Caesar provinciály. Podle všeho se Caesar předtím podíval Karteie a do Kalpy, osady pod stejnojemnnou horou, pozdější Gibraltar, kde ho se svým doprovodem dohonil C. Octavius, budoucí Augustus, srov. rok 47. ● Zpráva o Mundě dorazila do Říma až den před paríliemi, tedy 20. dubna. 

Mladší Pompeiův bratr Sex. Pompeius unikl z Corduby do severních oblastí poloostrova. Zprvu se se svými kumpány živil loupežemi, aniž by se prozrazoval. Když zesílil a prozradil, kdo je, s podporou Keltibérů dával znovu dohromady vojsko; prodloužil naděje pompéjovských optimátů a bratra přežil o deset let. Jeho spolubojovníkem se stal maurský dynasta Arabión, viz o něm roku následujícího.

Legát/praetor (?) C. Carrinas byl Caesarem pověřen válkou s pompéjovci v Zádní Hispánii, ale potřít je nedokázal. Též po něm legát C. Asinius Pollio byl na posledního z Pompeiů krátký, přišel o Carteiu a po jedné z bitev se jen tak tak spasil útěkem. To už Pompeius v době kolem Caesarových březnových íd ovládal téměř celou Zadní Hispánii.  

Po Caesarově smrti se  správcem obou Hispánií stal pozdější triumvir M. Aemilius Lepidus (ale nedorazil tam) a se souhlasem M. Antonia a podporou M. Cicerona uzavřel se Sex. Pompeiem smír; senát v Římě pak dekretoval pardonování Pompeia a jeho lidí a Pompeius odplul z Hispánií se svou flotilou do Massalie, viz rok 44. Asinius Pollio v čele tří legií pak obnovil kontrolu nad provincií a vládl z Corduby. 

Do června byl Caesar v Hispániích, zdržel se v Narbonu, kde založil kolonii pro veterány své Desáté legie, a na severu Itálie a triumf držel v Římě v říjnu, viz zde níže. Na cestě zpět ho doprovázel vedle D. Iunia Bruta Albina a C. Octavia M. Antonius, jakási forma zadostiučinění a Antoniova návratu na výsluní Caesarovy přízně. Antonius byl v Narbonu na upozornění C. Trebonia, správce provincie a budoucího spiklence, že se tam chystá na Caesara atentát. 

Senát mu udělil do té doby neslýchané pocty. Po vítězství u Mundy byla dekretována padesátidenní supplicatio/díkůvzdání. Byl nazván Otcem vlasti/pater patriae, dostal titul imperátor, směl se pohybovat po Městě v oděvu triumfátora s vařínovou snítkou na hlavě, na Quirinálu byl pro něho určen chrám, směl mít po říši sochy a v Městě v chrámech, dostal zlaté kurulské křeslo, jeho narozeniny se staly státním svátkem a jednou za čtyři roky se měly pořádat na jeho počest hry. 

Na dobu deseti let byl jmenován konsulem - k úřadu diktátorskému (od nyní již doživotnímu, dictator perpetuo n. in perpetuum; srov. předešlý rok) a navrch doživotním censorem bez kollegy; jako první z Římanů dal na římské mince svůj portrét (viz ale již první roky po jeho smrti), obdržel moci tribunské a prokonsulské a později, začátkem následujícího roku, byl na návrh konsula M. Antonia přejmenován měsíc quintilis na iulius (= rodný měsíc Caesarův, srov. roku 8 a proměnu šestého měsíce/sextilis v augusta/srpen). Nepřejícníci nevěřícně kroutili hlavami, ozývaly se první hlasy obviňující Caesara z touhy po královládě, že chce zlikvidovat republiku. 

• Nápad se jmény uctívaných osobností v kalendáři je hellénistický. V Athénách a Histiaji měli nějaký čas démétrión, v Láodikeji na Lyku a ve Smyrně antiocheón, ve Smyrně láodikeón a stratoníkeón, v Íliu seleukeios, v Pergamu eumeneios.

Nad Hispánií triumfovali vedle Caesara 13. října konsul Q. Fabius Maximus, srov. o něm zde níže, a proconsul Q. Pedius 13. prosince. Caesar dal Římanům nalévat z nejdražších vín falernských, chíjských, též lesbických a mámertínských. V době, kdy válčil Caesar v Hispániích, vynořil se na italském venkově kdosi, kdo se vydával za stejnojmenného vnuka C. Maria, tudíž Caesarův příbuzný přes tetu Božského Iúlia (viz v indexu s. v. Iúlia). Jeho lidé doručili M. Tulliu Ciceronovi do Tuscula dopis s žádostí o pomoc ve věci, kterou advokát nijak nepřiblížil. Odkázal onoho muže na příbuzného Caesara, ale že osobně mu fandí/me tamen ei fauturum. K tomu si povzdechl, jaké že to jsou časy/o tempora!

Tento Marius se dokonce vypravil do Říma, kde se setkal s C. Octaviem někdy krátce po Caesarově závěti, kterou imperator uzavřel 13. září na svém labickém/lavickém statku/Lavicanum, měsíc před svým pátým a posledním triumfem. Doprovázel ho zástup lidí včetně žen, které tvrdily, že jsou Caesarovy příbuzné. Marius však o svém původu nepřesvědčil Octaviovu matku Atii a Octavius sám přenechal rozhodnutí na hlavě rodu, na Caesarovi.  

Ten zjevně v záležitosti nerozhodl a úkol zůstal na M. Antoniovi, viz roku následujícího. Není přitom jasné, zda tento C. Marius je ten samý jako Lžimarius, buřič z roku 44; mohou to být dvě různé postavy (?). ● Caesar poslal do vězení jistého člověka, který za Sullovy diktatury vnikl do domu Cn. Asinia Dióna, vydával se za jeho syna a Asiniova syna vystrnadil z domu: kausa čekala na vyřešení 35 roků (?!). 

Ve své závěti adoptoval Caesar C. Octavia, který se začal jmenovat C. Iulius Caesar, Iulův syn/Gaius Iulius C. f. Caesar. Logického původního rodového přívlastku pro adoptované Octavianus nepoužíval, ačkoli se mu tak všeobecně říkávalo (a v užívání v CSD). Byl synem C. Octavia a Atie, Caesarovy neteře, bratr Octavie ml. a nevlastní bratr Octavie st. Dědictví rozdělil mezi tři vnuky svých sester, tedy své prasynovce. Tři čtvrtiny majetků dědil Octavianus, o čtvrtinu se měli podělit L. Pinarius, syn Iulie st., a Q. Pedius, syn druhé z Iulií. Do rodiny patřil ještě L. Marcius Philippus, cos. 56, jako druhý manžel Atie, a C. Claudius Marcellus, cos. 50, jako manžel Octavie ml. Mezi ručiteli testamentu uvedl Caesar řadu svých budoucích vrahů. 

Pro srovnání velkých nesrovnalostí v římském kalendáři zavedl Caesar s platností od 1. ledna roku 45 kalendář reformovaný, jehož autorem byl alexandrijský astronom Sósigenés, Caesarovým pomocníkem písař M. Flavius. V roce 46 se římský kalendář o 355 dnech rozcházel již o tolik se skutečností, že muselo být vloženo devadesát dnů! Rok 46 měl dohromady 445 dnů: vloženo byly po běžném listopadu 46 dva interkalární měsíce (67 dnů) a po 23. únoru 46 k běžnému přestupnímu měsíci o 23 dnech, který na tento rok připadal. Viz více v přílohách Bohové a svátky ii. 

Kalendář byl později ještě opravován v roce 8-, důvody viz v oddílu Bohové a jejich svátky ii., a pak byl zaveden také na východu římské říše a v principu platí dodnes, když naposledy byl opraven římským biskupem neboli papežem Gregoriem/Řehořem XIII. roku 1582 (odtud: gregoriánský kalendář). Zaváděl každý čtvrtý rok za přestupný, nápad původně egyptský, viz neúspěšný reformní pokus roku 238. Caesarův kalendář byl ve své vlasti původu úředně zaveden 29. srpna 22. 

Caesar zavedl novinku pro konsulský úřad, "konsuly dodatečně zvolené", consules suffecti/coss. suff. Eponymními konsuly zůstali první dva v roce, další dostávali úřad (formálně potvrzovány senátem) za zásluhy; v císařské době byly roky, kdy "úřadovaly" čtyři až osm dvojic. 

Na podzim obvinil v Římě Kastór II., syn dcery Déiotara I. s králem Kastórem I., svého dědu, z všelikých proticaesarovských skutků. V listopadu obhajoval před Caesarem M. Tullius Cicero krále Déiotara I. a obhájil ho dochovanou řečí De rege Deiotaro; viz dědovu pomstu roku 44.

Koncem roku se Caesar začal připravovat na tažení proti Dákům (srov. následující rok). Druhého dne sáturnálií/18. prosince se Caesar setkal u Puteol s Ciceronem; nebavili se o politice, ale o literatuře a na Cicerona společnost udělala dojem. 31. prosince náhle zemřel konsul suffectus Q. Fabius Maximus a Caesar na několik posledních hodin roku jmenoval svého legáta z Gallií z let 52 - 51 C. Caninia Rebila, srov. rok 49.

Asi t. r. poctili občané Pergama procos. Asie P. Servilia Vatiu Isaurica, cos 48 a 41, za to, že jim vrátil staré zákony a démokracii bez otročení/apodedókota té polei tús patriús nomús kai té démok[ra]tián adúlóton. Vděční mu byli též občané aiolských Aig, jak dosvědčuje zachovaný nápis.  

V Thrákii zemřel král Odrysů a Astů Kotys V. (vládl od roku snad 80). Nástupcem se stal jeho syn Sadalás II. (vládl do roku 42). Byl ženat s Řekyní Polemokratejí, viz dále rok 42.

Zemřel pýthagorejský filosof, grammatik a religionista P. Nigidius Figulus (ročník 98)V Římě náhle zemřel v poslední den svého úřadu konsul Q. Fabius Maximus. Na několik hodin zbývajícího roku byl jmenován konsulem C. Caninius Rebilus, který sloužil pod Caesarem v Galliích a na většině jeho taženích.

V únoru zemřela Tullia (c. 30, narozeniny 5. srpna), dcera M. Tullia Cicerona a jeho první manželky Terentie, sestra M. Tullia Cicerona, cos. suff. 30. Provdána byla za C. Calpurnia Pisona Frugi (✝︎ 57), Furia Crassipa (roku 51 rozvodeni, důvody neznáme) a od léta 50, někdy po smrti Q. Hortensia Hortala, P. Cornelia Dolabelly (rozvedeni roku 46). Otec si přál sňatek s Ti. Claudiem Neronem, jehož manželkou se o dva roky později stala Livia Drusilla, osudová žena Augustova, ale matka Terentia s dcerou si vybraly sami, když Cicero byl ještě cestou domů z Kilikie (o Ti. Claudiovi viz roku 47 a 40). 

Tullia měla dva syny, kteří zemřeli krátce po porodu, druhý ji přežil jen o dny. Ke smrti dcery složil nedochovaný spis o útěše/Consolatio. M. Tullius Cicero smrt dcery těžce snášel a rozvedl se svou třetí a poslední manželkou Publilií, poněvadž v jeho očích málo truchlila (byla mnohem mladší než Tullie, advokát byl šedesátiletý). Říkalo se, že se s oženil pro peníze, poněvadž Cicero měl pěkné dluhy a otravné věřitele, srov. rok 43. Ženat s ní byl rok, dluhy však z jejích peněz splatil, o mladé Publilii už slyšet nebylo.

Cicero se s Terentií rozvedl po třicetiletém manželství buď koncem roku 47 n. začátkem 46. Nešlo jen o neshodu v ženichovi pro dceru, ale zřejmě též o neshody kolem správy majetku; Terentie disponovala vlastními penězi, prý až sto tisíc dénáriů, a majetky, viz rok 43. Žila pak po celé revoluční časy jako vdova bez jakékoli újmy a zemřela roku 6+ ve 103 letech. Pozdnímu údaji, že se provdala ještě za C. Sallustia Crispa a pak za M. Valeria Messalu Corvina, moderní historiografie nedůvěřuje a spekuluje se, zda zdroj (Hieronymus) nezaměnil Terentii za Publilii (?). 

Cicero t. r. publikoval z části dochované filosofické pojednání Academica (priora), Hovory v Tusculanu/Tusculanarum disputationes a O povaze bohů/de natura deorum. M. Terentius Varro, omilostněný Caesarem, viz rok 48, vydal 25 knih jazykozpytného díla o latině/de lingua latina, z něhož zachovány do určité míry kniha pátá až desátá. 

26. května zavraždil, zřejmě v hádce, v Peiraieu dvěma ranami dýky jinak neznámý impulsivní rytíř P. Magius Cilo své přítele M. Claudia Marcella, cos. 51, a pak si sám vzal život. Anticaesarovec žil po bitvě u Farsálu, v níž bojoval, v exilu v Mytiléně a přes Athény se vracel do Říma, kde Caesar předešlého roku ustoupil naléhání senátorů a Marcella pardonoval (zachována děkovná řeč Ciceronova Pro M. Marcello chválící Caesarovu shovívavost). O Marcellově rodu a příbuzných viz roku 50, o jeho vlastní rodině nevíme nic.