046-045

 

************************************************************

46.

Ol. 183, 3

266 SE

202 AE

(Euklés II.)

a. u. c. 708

C. Iulius Caesar III. a M. Aemilius Lepidus

C. Iulius Caesar dict. III. (na deset let)

************************************************************

C. Iulius Caesar byl v Africe začátkem ledna přijat přátelsky severně od Hadrúméta v Leptě (Menší), operoval v jejím okolí a kolem Ruspiny, čekal na zbytek flotily, viz o tom roku předešlého. Kdesi v tomto prostoru narazil 4. ledna (přediul.)/8. listopadu (iul.), šestý den po vylodění v Africe, na mnohem silnější oddíly T. Labiena, svého legáta z Galliích, a T. Pacidaea. Převahou numidské jízdy byli Caesarovi legionáři dokonce na chvíli obklíčeni, ale dokázali se vymanévrovat, odolat jízdním posilám pod velením M. Petreia a Cn. Calpurnia Pisona a z bojiště po celodenním boji ustoupit do svého výchozího ležení. Starý voják, legát Petreius, účastník bojů proti Caesarovi od začátku, byl v boji těžce raněn, nikoli však létálně. 

Na popud Scipiona Nasiky se vydal Cn. Pompeius s flotilou třiceti plavidel různého druhu a s dvěma tisíci muži incl. otroků z Utiky do Mauretánie proti Bógudovi. Pod hradbami Ascura, města polohy dnes neznámé, byli však pompéjovci rozprášeni a kdo mohl, prchl zpět k lodí. Mladý Pompeius pak odplul k Baleárám a do Afriky se již nikdy nepodíval.

Scipio Nasica vytáhl s hlavní silou pompéjánů z Utiky a u Hadrúméta se spojil s oddíly Labienovými a Petreiovými. S posilami se k pompéjánům vypravil ze svého království Iuba I. Tehdy do jeho říše vpadli Bokchos se Sittiem, plenili zemi a Bokchos se zmocnil Cirty. Když se to Iuba dozvěděl, se svou armádou se vrátil, dokonce stáhl od pompéjovců své pomocné jednotky, ale ponechal jim třicet svých slonů. 

T. Labienus se marně pokoušel dobýt Leptu, kterou hájil P. Hostilius Saserna, caesarián C. Messius obsadil na pozvání obyvatelstva město Acyllu/Achullu a hned se dostal do obležení legátem C. Considiem Longem, zažraným pompéjovcem. Praetor C. Sallustius Crispus, srov. zde níže, v ten čas obsadil Kerkínu, kde pro pompéjány spravoval quaestor C. Decimius velké zásoby proviantu, a teprve nyní dorazily z Lilybaia k Ruspině další dvě Caesarovy legie s posilami pomocných oddílů. Kromě toho přebíhali k Caesarovi legionáři od Scipiona, přešla část Iubových Gaetulů a s nimi některé klany v numidské říši, údajně z paměti na C. Maria, pod nímž jejich dědové sloužili.  

Po náhlém noční přesunu Caesarovy armády od Ruspiny směrem k nepříteli 27. ledna/1. prosince (iul.) Caesarova jízda pobila Labienovy Gally a Germány. Druhého dne se pompéjáni postavit do bitvy neodvážili. Scipio Nasica povolal krále Iubu, který dorazil se třemi legiemi, jezdci a slony; doma na válku se Sittiem zanechal svého praefecta Sabúrru; Sittius ho porazil ještě před Thapsem. Caesar opevňoval ležení a obě armády proti sobě manévrovaly za neustálých šarvátek jezdectva i pěších oddílů v okolí města Uzitta drženého pompéjány. Podobné šarvátky vedly části flotil obou stran a vedly mimo jiné k zajímání a ničení zásobovacích plavidel: caesarovým švadronám veleli Q. Aquila a L. Cispius Laevus. Caesar cvičil neustále oddíly, dokonce dal z Itálie dovést slony, aby si na ně vojáci a koně zvykali. 

Caesarova armáda pro nedostatek potravin opustila ležení u Ruspiny a přes opevněné oppidum Aggar a Zetu se v oblouku a za neustálých potyček vracela k moři k ležení pompéjánů. 21. března/21. leden (iul.) opět nabídl nepřátelům bitvu, ale ti se opět polem nepostavili. Dobyl pak Sarsuru, kde nalezl zásoby proviantu, a kolem Thysdry se vrátil k Aggaru. Odtud poslal oddíl do Thabeny, města na pomezí Iubovy říše, která pobila královskou posádku a přidalo se na Caesarovu stranu. V potyčce u Aggaru byl smrtelně zraněn pompéjovec Pacidaeus. 4. dubna opustila Caesarova armáda ležení u Aggaru a utábořila se u Thapsu, jehož posádce velel oddaný pompéjovec C. Vergilius. 

Před městem pak došlo k rozhodující bitvě této tzv. africké války. U Thapsu dne 6. dubna (přediul.)/6. n. 7. února (jul. kal.) byli pompejovci rychle (podle jiného podání se bojovalo celý den) a rozhodně poraženi a z velké části na bojišti pobiti, Caesar se zmocnil všech tří táborů nepřátel a mimo jiné 64 slonů. V následujících dnech se vzdávala města včetně Hadrúméta. 8. dubna dorazil Caesar do Utiky, sídelního města africké provincie. Nikoho netrestal na životě, ale třem stům římským občanům, obchodníkům usazeným v Utice, za to, že finančně sami od sebe podporovali pompéjány, zabavil majetky s šancí vykoupit ho zpět a uložil jim kolektivní pokutu vyplatit "římskému lidu/populó rómánó" v šesti splátkách za tři roky dvě stě milionů séstertiů. 

Velitel Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (rodným jménem P. Cornelius Scipio) po bitvě unikl a když jeho loď s dalšími plující do Hispánie větry zahnali zpět k Africe na území ovládané P. Sittiem, probodl se a spadl do moře, respektive byly jeho lodě Sittiem přemoženy, potopeny a Scipio Nasica tehdy při tom zahynul. V Utice si vzal po bitvě život M. Porcius Cato, proto zvaný Utický/Uticensis (ročník 95), když viděl, že obyvatelé nehoří zápalem pro další boj a pompéjánští jezdci prchající z bitvy že si vylévají vztek vražděním civilistů ve městě.

Král Iuba I. utekl do Zamy, kterou před nedávnem silně opevnil a kde měl svůj dvůr a fraucimór. Obyvatelé ho ale nevpustili, poněvadž před válkou dal na náměstí navršit obří hranici, aby v případě prohry se na ní dal upálit s celou svou rodinou, majetkem etc. Město přizvalo Caesara a vzdalo se mu a s ním řada numidských klanů. Iuba se uchýlil na jeden ze svých statků v kraji a svedl po své poslední hostině sebevražedný souboj s Petreiem, aby nepadli do zajetí: silnější Říman zabil krále a pak se dal probodnout svým otrokem. Královský majetek pak Caesar v Zamě vydražil a království zrušil, viz zde níže. 

L. Afranius a Faustus Cornelius Sulla, diktátorův syn, byli na útěku při pokusu dostat se do Hispánií dopadeni Sittiem a zabiti, zřejmě bez rozkazu během nějakých nepokojů mezi vojáky. Pompeia, Sullova manželka a dcera Pompeia Magna, dostala od Caesara milost a vítěz jí ponechal též veškerý majetek. 

C. Considius Longus střežící Thysdros utekl potají doprovázen několika Gaetuly. Směřoval do Numidie, ale doprovod vida zlato ho zavraždil. C. Vergilius se v Thapsu vzdal obléhateli C. Caniniovi Rebillovi. Města a Římané stranící pompéjánům dostali milionové finanční postihy, nejvíce platili Hadrúmétští tři miliony séstertiů a Římané žijící v Hadrúmétu pět milionů HS. 

Caesar nově uspořádal poměry v Africe. Království Numidie rozdělil: část byla přeměněna na římskou provincii Africa nova (mrtvý král Iuba I. vládl od roku 60), západní Numidie s Cirtou připadla celá P. Sittiovi, část západní Numidie obdržel král Bokchos II. (srov. rok 44). Starou Afriku od Nové nadále odděloval hraniční "královský příkop", fossa regia, viz rok 146; další změnu viz rok 25. 

Prvním místodržitelem provincie Nová Afrika se stal praetor C. Sallustius Crispus, srov. zde výše. Dříve, než se proslavil jako dějepisec, proslul jako vykořisťovatel nových poddaných Říma a z kontribucí všem, kteří podporovali pompéjovce, viz zde výše, nesmírně zbohatl (srov. v Římě "Sallustiovy zahrady, hortí sallustiání"). • V africké válce jsou poprvé mimo Egypt zmiňováni ve vlastnictví hellénisovaného vládce velbloudi. Patřili králi Iubovi a stali se Caesarovou kořistí (o prvních velbloudech v Evropě viz rok 479 a 286; Římané je poprvé v nepřátelských armádách spatřili ve válce s Antiochem III. roku 190 a za bojů L. Licinia Luculla s Mithridátem VI. roku 73 u Kýziku).

C. Iulius Caesar odplul z Utiky 13. června (přediul.)/14. dubna (iul.). O tři dna později dorazil do Caralí na Sardinii, kde potrestal několik pompéjánů ze Sulci a po bouřlivé plavbě dorazil 25. července/25. května (iul.) do Říma. Ze Sardinie poslal legie pod C. Didiem s flotilou do Hispánií proti Cn. Pompeiovi, synovi svého protivníka, srov. o něm zde výše, sám pokračoval do Města. Senát mu dekretoval čtyřicetidenní děkovné oběti, dostal právo usedat v senátu mezi konsuly, předsedat v Římě všem hrám, dostal doprovod 72 liktorů a směl pro triumf použít bílých koní, což učinil před ním asi jen M. Furius Camillus roku 396. 

Následoval v září veleslavný čtyřtriumf nad Gally, Egypťany, Farnakem II. a Iubou I., jehož stejnojmenný syn a pozdější král a historik musel mašírovat mezi spektakulárními zajatci. Římané se mohli kochat kořistí za 65 tisíc talentů a 2820 zlatých věnců o váze 20.414 liber. Z toho dostal pak každý voják pět tisíc attických drachem, centurioni dvojnásobek a každý Říman jednu minu, tvrdila jedna chronografická tradice. Po triumfech následovaly podívané na bitvu tisíce zajatců proti tisíci, čtyř set jezdců proti čtyřem stům, bitku dvacet slonů proti dvaceti, též námořní bitvu s loděmi osazenými čtyřmi tisíci veslaři a námořní pěchotou o dohromady tisíci mužích. 

Za prvního, gallského, vystoupal v noci na Capitolium špalírem osmdesáti slonů se světlonoši. Po triumfu poslal Caesar královnu Arsinoé IV., první ženu vedenou v okovech v triumfu, z Říma do Efesu. Kelt Vercingetorix s dalšími význačnými zajatci byl však ve vězení popraven, jména historie neuchovala. Senátory Caesar ujistil, že nikoho nebude pronásledovat za jeho bohatství, že nezavede praktiky Mariů a Sullů ani že nezavede nové daně: "Moje říše je i vaše," prohlásil. 

O hrách při Caesarových triumfech dávaných na Foru jako první rytíř vystupoval v gladiátorské roli Furius Leptinus a jako první ze senátorského stavu při stejné události právník Q. Calpenus (celé jméno neznáme). Na autora mímů, rytíře D. Laberia, který si psal "do šuplíku", naléhal Caesar, aby vystoupil na divadle v soutěži s Publiliem Syrem a že za to dostane půl milionu séstertiů a vrátí mu zlatý prsten, tedy právo zase usednout (po svém dovoleně nedovoleném hereckém prohřešku) mezi jezdci, jimž od roku 67 patřilo prvních čtrnáct řad divadla (od roku 5+ to platilo i v circu). Laberius (60) si na scéně neodpustil poznámky proti Caesarovi včetně verše "nutně se musí bát lidí ten, koho se bojí lidé/necesse est multos timeat quem multi timent". Za to Caesar udělil vítězství Syrovi, ale vůči Laberiovi slovo dodržel; viz dále rok 43. 

Koncem roku se Caesar znovu vypravil proti pompejovcům do Hispániísrov. rok 49, a M. Aemiliovi Lepidovi svěřil Řím; nad Hispánci, tedy všemi válčícími pod Cn. Pompeiem, slavil svůj pátý triumf následujícího roku. 

V době africké války obsazoval Pompeius Baleáry, po dobytí Ebusu onemocněl a měsíce se války neúčastnil. V Zadní Hispánii se prosadili pompéjovci proti správci provincie, caesariánovi C. Treboniovi, budoucímu caesarovrahovi. V Přední Hispánii si na vojsko uzdraveného Cn. Pompeia, který oblehl Nové Karthágo/Cartagenu, netroufali Caesarovi legáti Q. Fabius a Q. Pedius, zato C. Didius porazil u Carteje loďstvo Q. Attia Vara, běžence z africké války, a většiny lodí se zmocnil, když pompéjovci s nimi najeli na břeh a prchli.

V Illyriku se podrobili Delmatové (srov. předcházející roky) a vydali Římanům rukojmí, srov. triumf roku 42.

V Římě Caesar provedl několik reforem. Snížil počet osob, na něž se vztahoval zákon o zásobování obilím, z 320 tisíc na 150 tisíc: na 80 tisíc proletářů bylo usazeno do kolonií. Pro správu přídělů od roku 44 fungovali dva plebejští aediles cereales/obilní aedilové a omezil pravomoci collegií obchodníků s obilím (tím hodně obchodníky rozhořčil, neboť zvykli určovat cenu zboží).

A poněvadž státní půdy/ager publicus v Itálii již mnoho volné nebylo, rozhlížel se Caesar po provinciích, srov. například kolonisaci Hispánií. Konsulům byla určena pro jejich pobyt v provinciích dvouletá úřední doba, praetorům jednoroční. Municipální zákon/lex Iulia municipalis určoval právní postupy ve styku s úřady, vymezoval provozní hodiny na městských komunikacích pro dopravu nákladů a zboží, věk uchazečů o municipální úřady duumvirů, quattuorvirů, decurionů (ne mladší třiceti, a když, pak po třech letech služby v legiích u jízdy nebo šesti letech u pěchoty) a kromě toho určoval, jak se budou římští občané oficiálně psát při censu: jméno, praenomen, rodiče či patroni, tribue, cognomen a věk (část zákona znám z bronzové desky nazývané podle jihoitalského naleziště tabula Heracleensis, viz též rok 431). 

Po bitvě u Thapsu (viz zde výše) si dal Caesar senátem, nápad to ale nebyl jeho, odhlasovat diktátorský úřad na dobu deseti let. Ve Městě byla zahájena rozsáhlá stavební činnost, cihlové veřejné budovy začaly nahrazovat mramorové. Zasvětil Forum Iulii (restaurováno Domitianem) s basilikou a chrámem Veneris Genetrícis, bohyně klanu Iuliů, před nímž stála jeho jezdecká socha. Kultovní sochu Venušinu stvořil Arkesiálos a vedle ní prý dal Caesar též postavit podobu královny Kleopatry, která tam stávala ještě v době Hadrianově; autora neznáme. 

Dokončil chrám Concordie a Clementiae Caesaris/Caesarovy shovívavosti; fláminem jeho kultu se stal M. Antonius. Zahájil stavby curiae Iulii, saeptarum Iulii, které dokončil roku 29 jeho adoptivní syn, resapektiva Agrippa roku 27. Plánoval vysušení Fúcinského jezera a Pomptinských bažin (o obou viz v indexu s. v.), aby se veteránům dostalo nové půdy.   

Podle censu bylo zjištěno pouhých sto padesát tisíc římských občanů: srov. s rokem 70!. • Pro srovnání: podle censu z roku 2 př. n. l. žilo v Číně 57,671.400 lidí (nikoli ovšem „občanů“).

Královna Kleopatrá VIII. Filopatór přišla spolu se svým bratrem a spoluvládcem Ptolemaiem XIV. Filopatorem IV. a synem (s Caesarem) Ptolemaiem XV. do Říma žádat senát o spojenectví, což byla pouhá formalita. Ptolemaiovci setrvali v Římě v jednom z Caesarových venkovských domů (monarchové nesměli vstupovat do římských hradeb) a v jeho společnosti do roku 44. Co o vztahu s královnou (tehdy 23) soudila Caesarova manželka Calpurnia (tehdy asi 31), známo není. Vdávala se za něho, když jí bylo osmnáct a její manželství zůstalo bezdětné. Po Caesarových ídách předala jeho veškerou korespondenci a poznámky s cennostmi M. Antoniovi a ani o jejím dalším osudu není nic známo. Stejně tak není známo, zda se Kleopatra znala s Antoniem už z římského pobytu, viz rok 41.

Caesar se s ní na veřejnosti neobjevil. Dokonce v závěti datované 13. zářím 45 a čtené po jeho vraždě na Foru o synovi s Kleopatrou Kaisarionem (úředně asi Ptolemaiem Kaisarem) není zmínky, za to o osmnáctiletém sestřině vnukovi C. Octaviovi, pokud si vezme Caesarovo jméno. Božský Iulius pravděpodobně v té době předpokládal, že jeho manželství s Calpurnií nebude bezdětné.  

Mithridátés z Pergama zahájil na jaře tažení do Bosporské říše proti Asandrovi (srov. níže a rok předcházející; nominálně vládl na Bosporu jako Mithridátés II.). Na cestě z Pontu se ale nedostal daleko. Při plenění chrámu bohyně Leukothey v zemi Moschů, což byli předkové dnešních Meschetů, byl domorodci poražen v bitvě a zabit.

Po jeho smrti přišli do Říma jako pretendenti tetrarchie Trokmů keltští velmoži Blesamios, Hierás a Antigonos. Caesar v jejich záležitosti nerozhodl (srov. roky 47 a 45)

Král Farnakés II. se na začátku roku vrátil do své říše na Kimmerském Bosporu, ale zde už pevně vládl Asandros. Dobyl sice Pantakapaion, tj. dnešní Kerč, a Theodosii, v bitvě proti Asandrovi však byl poražen a v Pantikapaiu posléze vítězem zavražděn (; dle jiného podání padl v boji; vládl od roku 63, narodil se kolem roku 97).

Farnakés měl dceru Dynamis a dva syny, které však z pramenů neznáme jménem. Ze souvislostí se moderní historici domnívají, že se jmenovali Dáreios a Arsakés, viz zde níže. Pravděpodobně před svou výpravou na Bosporos Farnakés syny svěřil do ochrany jistého Arsaka, velitele v pevné pontské pevnosti Sagylion, dnes neznámé polohy.

Arsakés se však vzbouřil, možná šlo o usurpaci pontského trůnu, neměl k tomu souhlas ani Římanů. Pevnost oblehli římští spojenci Polemón I. s Lykomédem. Když byla vyhladověna, povstalec prchl, ale byl dopaden a popraven. O osudu královských synků se dále už nic nedovídáme, srov. zde níže.

Asandros, původně Farnakův stratégos a místodržitel, se prohlásil archontem Pantikapaia. Titul si držel do roku 44, pak vládl jako král Asandros Filokaisar Filorhómáios až do roku 19. Proti němu povstal prořímský pretendent trůnu (Mithridátés Pergamský?), jehož jméno neznáme, ale Asandros se ho do roku 44 zbavil. Později dosáhl uznání od M. Antonia. Ženat byl s jistou Glykarejí, později se oženil s Dynameou, dcerou Farnaka II., proti němuž se vzbouřil.

V Pontu, ale mimo území provincie Bíthýnie & Pontos, vládl ve východní části, v Pontu Polemóniku/v Polemónském Pontu jistý Dáreios, podle mincí s královským titulem (srov. rok 64). Snad na chvíli souběžně v části panství s Mithridátem Pergamským (viz zde výše) kraloval Dáreios do roku asi 36 a roku 38 dosáhl uznání M. Antonia.

Mohl být synem Farnakovým, viz zde výše, nebo nějakým lokálním armenským dynastou (?), který zaplnil vakuum po Mithridátovi z Pergama. Když Dáreios roku 36 náhle přirozenou smrtí zemřel, nástupcem na pontském trůnu se snad stal jeho mladší bratr Arsakés (?), který však zemřel snad ještě téhož roku (?). Antonius pak určil nástupcem Polemóna I., viz tam.

V době Caesarovy africké války přivedl k odpadnutí syrskou legii zanechanou zde Caesarem pompejovec Q. Caecilius Bassus (podle jiné verse byl soukromníkem zdržujícím se v Tyru, kam se jako pompejovec uchýlil po porážce u Farsálu). Je možné, že fungoval v Syrii jako vojenský poradce mladého Caesarova příbuzného Sex. Iulia Caesara, jehož tu diktátor zanechal. Sex. Iulius však povoloval mužstvu příliš kratochvílí a legionářům chyběla disciplina. Caecilius Bassus se s ním o to hádal a když ho velitel veřejně ponížil, získal sympatie vojáků a ti Sex. Iulia zavraždili. 

Podle jiné verse odlákal pompéjovec Bassus vojáky lživým dopisem, že Caesar byl v Africe poražen a on jmenován legátem. Zmocnil se Tyru, byl sice poražen v polní bitvě caesarovci se Sex. Iuliem, ale dokázal vzápětí legii rozvrátit a vojáci svého velitele Sex. Iulia zavraždili. Pak se Caecilius Bassus zmocnil Apameie, zimoviště legie, kdysi seleukovského armádní centra; většina vojáků před ním prchla do Kilikie. S pomocí Arabů a Parthů se dokázal dlouho proti caesarovcům držet, nakonec ale byl uzavřen v Apameji a obléhán do roku 43, viz. Caeciliovými arabskými spojenci byli Iamblichos I. z Emesy, Ptolemaios Mennaios z Chalkidy a Alchaidamnos, šejk Rhambajů, nomádů na syrském břehu Eufrátu (srov. rok 54). Caesarovce podporoval Antipatros z Idúmaie se svými syny, srov. rok předešlý a k osudu Bassa viz rok 43. 

V Athénách snad t. r. zemřel literát a epikúrik C. Memmius (nar. kolem roku 98, srov. tam a o rodině), otec cos. suff. C. Memmia.

************************************************************

45.

Ol. 183, 4

267 SE

203 AE

(Polycharmos I.?) | (Dioklés VII.) 

a. u. c. 709

C. Iulius Caesar IV., bez kolegy do října

coss. suff.: Q. Fabius Maximus (zemřel v poslední den roku) a C. Trebonius; C. Caninius Rebilus

C. Iulius Caesar dict. IV. (doživotní)

Rok 1 druhé koloniální éry Sinópy (srov. rok 70)

Úprava řím. kalendáře (viz níže)

************************************************************

Od začátku roku válčil C. Iulius Caesar proti pompejovcům, kteří byli v přesile, v Hispániích. Cestu z Říma do provincií vykonal po souši za 27 dnů. Iúliánům veleli legáti Q. Pedius a Q. Fabius Maximus, Sex. Pompeius se držel posádkou v Cordubě, jeho bratr Cn. Pompeius obléhal Ulii. Do ní se podařilo za extrémně špatného prostředí proniknout šesti kohortám pod L. Vibiem Paciaekem, který se v kraji vyznal, aby posílil obránce. Když se pak Caesar objevil před Cordubou a porazil pompejány při výpadku z města, ukončil Cn. Pompeius obléhání Ulie a spěchal bratrovi na pomoc. Caesar se pohnul k dobře opevněné Ateguji, kterou obehnal obléhacím valem. Opodál se se třinácti legiemi utábořil Cn. Pompeius, jádro armády však držel při Cordubě a do bitvy s Caesarem se nepouštěl. 

Ategua se vzdala 19. února (přediul.), když Caesar slíbil beztrestnost jejímu veliteli L. Munatiu Flakkovi (jiný od rebela z roku 47). K rozhodující bitvě došlo po manévrování obou vojsk a několika bitkách kolem nedaleké Ucuby. Armády se hnuly v Turdetánii opodál a střetly se u Mundy 17. března (přediul.), v den Dionýsova svátku/liberálie, přesně na den čtvrtého výročí, kdy Cn. Pompeius Magnus opustil s vojskem Itálii. Vítězství dosáhl Caesar po útoku na tábor pompéjovců vedený jízdou krále Bóguda I. Mauretánského. Když se proti ní se svou jízdou stáhl T. Labienus z bojové linie, pokládala to pěchota pompéjovců za útěk a jejich řady povolili. Zvítězil po tvrdém boji, podle Caesara nejnebezpečnějším, jaký kdy vedl, nebojoval nyní o vítězství, to dělal často, ale o život. U Mundy skončila občanská válka Caesara s konservativci. Caesar spálil archivy Pompeiovy i Q. Caecilia Metella, údajně aniž by je četl. Během cesty do války a manévrů kolem Mundy sepsal dvě nezachované knihy Anticatones/Protikatonovky, politické zúčtování s vychvalovaným optimátským konservativcem M. Porciem Catonem, který si vzal život rok předtím.

V bitvě padli významní pompéjovci T. Labienus a P. Attius Varus, s nimi na třicet tisíc dalších mužů a s nimi tři tisíce římských rytířů i provinčních; caesariánů pouze tisíc, raněných bylo pět set. Vlastní Munda, kam prchli přeživší bitvu, byla oblehnuta a obklopena valem z drnů a těl padlých pompéjovských vojáků s hlavami vojáků nabodnutými na své meče; obléhání velel Q. Fabius Maximus. Město se vzdalo až po měsíci a čtrnáct tisíc jeho obyvatel bylo prodáno do otroctví; zajatí legionáři rozděleni do vítězných jednotek nebo pobiti.

Cn. Pompeius prchl s několika jezdci do Carteie, zatímco Caesar za všeobecného chaosu mezi pompejány dobyl Cordubu, jíž velel Sex. Pompeius, než s jízdou uprchl. Krátce předtím si zde uspořádal poslední hostinu T. Quinctius Scapula, účastník mundinské bitvy, na jehož popud provolali vojáci Pompeia imperátorem: pak se dal svým otrokem zabýt a milencem spálit na hranici. Při dobývání města byly pobity dva tisíce pompéjovců. Odtud pochodoval Caesar do Hispaly, do níž vložil posádku. Tu však pobili vzápětí místní pompejáni popuzovaní jistým Filónem, o jeho původu není známo nic, posilněného Lúsítány z okolí, jimž velel Caecilius Niger. Caesar se však vrátil a města se fingovaným ústupem před výpadem obležených definitivně zmocnil.   

Po těchto událostech byl starší syn Pompeiův Cn. Pompeius, který se z Carteie s dvaceti válečnými loděmi bez zásob a vody nikam nedostal, zaskočen velitelem Caesarovy flotily C. Didiem, který připlul z Gád. Z bojů s Cartejskými raněný Cn. Pompeius prchl s nejvěrnějšími z Lúsítíánů, kteří ho nesli, do kopců. Caesariáni jeho úkryt objevili a mladého Pompeia zabili. Jeho hlavu 12. dubna (přediul.) doručili do Hispaly (to byl Caesar v Gádech). Brzy na to však silný oddíl Lúsítánů se vrátil do Carteie na pobřeží, přepadli a v bitvě zabili Didia s mužstvem a část lodí spálili. V Hispale pak soudil Caesar provinciály. 

Mladší Pompeiův bratr Sex. Pompeius unikl z Corduby do severních oblastí poloostrova, kde pak s podporou Keltibérů dával znovu dohromady vojsko; prodloužil naděje pompéjovských optimátů a bratra přežil o deset let. Legát/praetor (?) C. Carrinas byl Caesarem pověřen válkou s pompéjovci v Zádní Hispánii, ale potřít je nedokázal. Téži legát C. Asinius Pollio byl na posledního z Pompeiů krátký a po jedné z bitev se jen tak tak spasil útěkem. To už Pompeius ovládal téměř celou Zadní Hispánii. Po Caesarově smrti přišel jako správce obou Hispánií pozdější triumvir M. Aemilius Lepidus a se souhlasem M. Antonia uzavřel se Sex. Pompeiem smír; senát v Římě pak dekretoval pardonování Pompeia a jeho lidí a Pompeius odplul z Hispánií se svou flotilou do Massalie, viz rok 44. 

Do června byl Caesar v Hispániích, zdržel se v Narbonu a na severu Itálie a triumf držel v Římě v říjnu. Senát mu udělil do té doby neslýchané pocty. Po vítězství u Mundy byla dekretována padesátidenní supplicatio/díkůvzdání. Byl nazván Otcem vlasti/pater patriae, dostal titul imperátor, směl se pohybovat po Městě v oděvu triumfátora s vařínovou snítkou na hlavě, na Quirinálu byl pro něho určen chrám, směl mít po říši sochy a v Městě v chrámech, dostal zlaté kurulské křeslo, jeho narozeniny se staly státním svátkem a jednou za čtyři roky se měly pořádat na jeho počest hry. 

Na dobu deseti let byl jmenován konsulem - k úřadu diktátorskému (od nyní již doživotnímu, dictator perpetuo n. in perpetuum; srov. předešlý rok) a navrch doživotním censorem bez kollegy; jako první z Římanů dal na římské mince svůj portrét (viz ale již první roky po jeho smrti), obdržel moci tribunské a prokonsulské a později, začátkem následujícího roku, byl na návrh konsula M. Antonia přejmenován měsíc sextilis na iulius (= rodný měsíc Caesarův). Nepřejícníci nevěřícně kroutili hlavami, ozývaly se první hlasy obviňující Caesara z touhy po královládě, že chce zlikvidovat republiku. • Nápad se jmény uctívaných osobností v kalendáři je hellénistický. V Athénách a Histiaji měli nějaký čas démétrión, v Láodikeji na Lyku a ve Smyrně antiocheón, ve Smyrně láodikeón a stratoníkeón, v Íliu seleukeios, v Pergamu eumeneios.

Nad Hispánií trimfuvali vedle Caesara 13. října konsul Q. Fabius Maximus, srov. o něm zde níže, a proconsul Q. Pedius 13. prosince.

Pro srovnání velkých nesrovnalostí v římském kalendáři zavedl Caesar s platností od 1. ledna roku 45 kalendář reformovaný, jehož autorem byl alexandrijský astronom Sósigenés, Caesarovým pomocníkem písař M. Flavius. V roce 46 se římský kalendář rozcházel již o tolik se skutečností, že muselo být vloženo devadesát dnů! Rok 46 měl dohromady 445 dnů: vloženo bylo 67 dnů po 23. únoru k běžnému přestupnímu měsíci o 23 dnech, který na tento rok připadal. Kalendář byl později ještě opravován v roce 8-, důvody viz v oddílu Bohové a jejich svátky ii., a pak byl zaveden také na východu římské říše a v principu platí dodnes, když naposledy byl opraven římským biskupem neboli papežem Gregoriem/Řehořem XIII. roku 1582 (odtud: gregoriánský kalendář).

Caesar zavedl novinku pro konsulský úřad, "konsuly dodatečně zvolené", consules suffecti/coss. suff. Eponymními konsuly zůstali první dva v roce, další dostávali úřad (formálně potvrzovány senátem) za zásluhy; v císařské době byly roky, kdy "úřadovaly" čtyři až osm dvojic. 

Na podzim obvinil v Římě Kastór II., syn dcery Déiotara I. s králem Kastórem I., svého dědu, z všelikých proticaesarovských skutků. V listopadu obhajoval před Caesarem M. Tullius Cicero krále Déiotara I. a obhájil ho dochovanou řečí De rege Deiotaro; viz dědovu pomstu roku 44.

Koncem roku se Caesar začal připravovat na tažení proti Dákům (srov. následující rok). 31. prosince náhle zemřel konsul suffectus Q. Fabius Maximus a Caesar na několik posledních hodin roku jmenoval svého legáta z Gallií z let 52 - 51 C. Caninia Rebila, srov. rok 49.

V Thrákii zemřel král Odrysů a Astů Kotys V. (vládl od roku snad 80). Nástupcem se stal jeho syn Sadalás II. (vládl do roku 42). Byl ženat s Řekyní Polemokratejí, viz dále rok 42.

Zemřel pýthagorejský filosof, grammatik a religionista P. Nigidius Figulus (ročník 98)V Římě náhle zemřel v poslední den svého úřadu konsul Q. Fabius Maximus. Na několik hodin zbývajícího roku byl jmenován konsulem C. Caninius Rebilus, který sloužil pod Caesarem v Galliích a na většině jeho taženích.