Ly-Lž

Lydda, hebr. Lód, m. původně klanu Efraim východně od Joppy, vypáleno Římany a obnoveno jako Diospolis, m. v Iúdaji, arab. Ludd§ 166, 84-, 68+, 116+  

Lýdiadés z Megalopole, tyrannos§ 245, 235 - 232, 230, 227

Lýdie, Lýdové, řec. Lýdiá, Lýdoi, bab. Lúdu, bibl. Lud, země a národ v západní Anatolii, mezi Mýsy a Káry, st. název Maša, řec. Máiové či Méiové (Hérákleovým synem s Omfalé, vládkyní v Sardech, byl Atys a jeho synem byl Lýdos) § 775, 765, 757, 753, 742, 720, 721, 716, 707, 678, 675, 664, 658, 652, 644, 640, 629, 624, 623, 611, 590, 585, 574, 560, 557, 550, 546, 547, 545, 409, 391, 362, 334, 331, 323, 321, 319, 315, 301, 242, 229, 212, 188, 130, 414, 59, 27-, 81+, 366+, 379+, 392+  

Prosluli kulinářským požitkářstvím a láskou k chlapcům, Lýdky se nezřídka živily prostitucí. Známé byly lýdské klobouky, purpurové koberce a šperky. Byli zřejmě na západě prvními „podobními“ obchodníky, kramáři, hospodskými a pasáky, kapéloi. Kapéleion byl první koloniál a hospoda s děvčaty v jednom a zařízení okopírovali iónští Hellénové v Sardech. Za krále Sadyatta (nebo až jeho syna Alyatta II.) byli prvními v dějinách, kteří razili mince. Kovem byl élektron, slitina 4/5 zlata a 1/5 stříbra, mincovním obrazem řvoucí lev. Helléni převzali od Lýdů sedmistrunnou lyru a fryžsko-lýdskou elegii.

Lýdios z Isaurie alias Palfuerius, bandita slavný v Lykii§ 279+

Lýdos, k. Maionů, s. Atyův, epónymní první z Lýdů, o. Alkimiův§ 757 


Lygdamis z Halikarnássu (gen.: -damida nebo -damia)§ 1. tyrannos/král,  o. Artemísie (I.), děd Pisindéliův a Pixódarův, 480, 460; 2. s. Pisindéliův, vnuk Artemísie (I.), manž. Artemísie (II.), své sestry 460, 455

Lygdamis z Kimmerie, ass. Dugdammé/Tugdammé§ 675, 665, 663, 652, 644
Lygdamis z Naxu, tyrannos§ 556, 551, 546, 541, 532, 517
Lygdamis ze Syrákús, olympioníkos§ 648

Lygdamus, pseudonym neznámého římského elegika§ 64, 1+, 8+ 

Lygdus, zlotřilý eunúchos§ 23+ 

Lygiové§ viz Lugiové

Lygis, ř. v Raetii, asi dn. Lech§ 278+

Lychnis, Lychnítis, Lychnidos, m. a jezero v Illyrii, dn. Ochridské jezero§ 358, 217, 196, 181, 170

Lykaia, hry v Arkadii§ 776

Lykaion, sc. oros, h. v Arkadii§ 427, 227

Lykambés z Paru, aristokrat, o. Neobúlin§ 648

Lykáoniá, Lykáonové, země a národ anatolský mezi Kappadokií, Kilikií a Pisidií§ 333, 320, 302, 130, 121, 188, 78, 36, 25, 147+, 351+ 

Země kromě latentního banditismu známa jinak pouze dobrou ovčí vlnou.

Lykarétos ze Samu§ 1. b. Maiandriův, 517; 2. místodrž. na Lémnu, syn Maiandria ze Samu, 511

 

Lykeás z Athén§ arch. 257

Lykeion, gymnasion za východními hradbami Athén, sídlo peripatické školy§ 335, 330, 323, 287, 269, 225, 200, 88, 40, 200+, 214+, 250+   

Lykiá, Lykeia, Lykioi, Lykie, Lykiové/Lykové, Lyčané, chet. Lukka, země a národ v jihozápadní Anatolii, mezi Kárií a Pisidií§ 691, 480, 470, 430, 429, 362, 360, 334, 333, 331, 330, 323, 321, 309, 301, 270, 253, 240, 231, 197, 196, 190, 189 - 187, 180, 178, 177, 174, 172, 169, 167, 165, 162, 102, 88, 83, 78, 42, 2-, 4+, 41+, 43+, 47+, 57+, 70+, 74+, 151+, 279+ , 350+, 388+, 392+    

V hellénismu se 23 lyckých státečků sdružilo v koinon. Šest největších mělo na federálním sněmu/synedriu po třech hlasech, menší obce po dvou a nejmenší po hlasu. Ve stejné poměru platily spolkové daně. Na výročních sněmech volili lykiarcha a další úředníky.

Lykiové byli příbuzní se starými Luvijci. Podle starých údajů přišli předkové L. (nebo jejich část) z Kréty a původně se prý jmenovali Termilai, Termilové (jméno bývá v novověku srovnáváno s jihoindickými Drávidy, Melanoidy - bílou rasou s černou pigmentací). Lykiové psali vlastní alfabétou odvozenou od hellénské (západní; naopak lýdština od východní), známé nápisy jsou z let 500 - 200, ze 150 textů jsou to většinou nápisy funerální: má 29 znaků, z toho šest samohlásek.

Jejich jazyk patří do skupiny anatolských jazyků indoevropských a navazuje na západoluvijský dialekt (jazykově příbuzné byly luvijština, jazyk palá, chetitština a lykijština; srov. dohad pod kárštinou a sidétštinou). Hieroglyfická luvijština existuje nápisně na pečetích od 18. století do osmého. Hieroglyfická luvijština je východním dialektem, západním klínopisná. Srov. pod Kilikie. Soudívá se, že anatolští národové, jejichž jména začínají na lu-, řec. ly-, jsou jednoho původu: Luwijci, Lykové/Lukka, Lýdové/Ludu, Lykáonové.

Luwijci: 19+  

lykiarchés§ 167

Lykidés z Athén, kapitulant, někdy jmenovaný jako Kyrsilos, srov. tam§ 479

Lykínos z Boiótie§ 210 až 204 boiótarchos
Lykínos z Krotónu§ 584 (Ol.)

Lykios z Dikaie v Thrákii§ 363

Lykiskos z Akarnánie, protiřímský politik§ 211, 207
Lykiskos z Aitólie (ze Strátu), prořímský politik, strat.§ 178, 176, 172, 170, 159
Lykiskos z Athén§ 1. arch. 344; 2. arch. 129
Lykiskos z Makedonie (?), Kassandrův vojevůdce, stratégos Épeiru§ 317, 314, 312
Lykiskos ze Sicílie (?), Agathokleův stratégos§ 309

Lykofrón z Fer (gen. -frona)§ 1. tetrarcha a asi o. Iasonův, 404, 394, 390; 2. tyrannos, vnuk no. 1, 358, 353 - 351
Lykofrón z Athén, s. Lykúrgův a o. Lykúrgův§ 404, 390

Lykofrón z Chalkidy, autor tragédií§ 310
Lykofrón z Korinthu, tyrannos§ 628, 620

Lykofrón ze Syrákús (?), sofista§ viz s. v. sofisté

Lykomédés z Athén§ arch. 157+ 

Lykomédés z Bíthýnie, velekněz v Kománách, vnuk Archeláův, manž. Orsobary, o. Órodaltidy; srov. Níkomédés V.§ 47, 46, 29
Lykomédés z Mantineie, hégemón Arkaďanů§ 370, 369, 367, 366
Lykomédés z Rhodu, žoldnéř v perských službách§ 333

Lykomédés ze Skýru, k.§ 476 

Lykón z Athén (gen. -óna)§ 1. proradný kondottiér, 423; 2. řečník, s politikem Anytem a básníkem Melétem jeden z žalobců Sókratových, 399
Lykón z Rhodu, strat.§ 167
Lykón z Tróady, scholarchos Lykeia§ 269, 225
Lykón, nauarchos Antigona Monofthalma§ 313

Lykópás n. Lykópos z Aitólie, velitel žoldnéřů v Kýréně a pučista§ 250

Lykopolis/Lykónpolis, m. v Thébaidě/v Horním Egyptě (srov. Lykúpolis), dn. Asjút§ 197, 300+ 

Lykortás z Megalopole, politik a o. Polybiův§ 200, 188 - 181, 179, 171-169, 149

Lykoris, milenka Cornélia Galla§ 26

Lykos z Athén, o. Thrasybúlův§ 403, 389
Lykos z Fár, achájský strat. § 217
Lykos z Rhégia, historik§ 250
Lykos z Lárissy§ 452 (Ol.)
Lykos, Lýsimachův stratégos§ 295

Lykos, ř. ve Frygii, d. Çürüksu v TR§ 220, 88
Lykos, ř. v Mesopotamii, řec. jméno pro Velký Záb v Assyrii Zábu elú/tj. Horní a Zábu šupalú/tj. Dolní, řec. Zábas megas, tur. Büyük Zap§ 130, 199+ 
Lykos, ř. na Sicílii, viz Halykos§ 339

Lykos, "Vlčí řeka", dn. Nahr al-kalb, Psí řeka, v RL§ není v CSD

Je slavná nápisy na svém břehu od Egypťanů (Ramesse ii.), Assyřanů (Aššur-acha-iddin), Chaldejů (Nabû-kudurrí-usur ii.), hellénské, latinské (M. Aurélius), arabské (Selím i.), anglické na oslavu dobytí Syrie a francouzské na dobytí Damašku.

Lykotás z Lakóniky§ 612 (ol.)

Lykpeios z Paionie, též Lykkeios, nápisně Lyppeios, dyn.§ 356, 286

Lyktos, m. na Krétě, též Lyttos§ = Lyttos

Lykúpolis, m. v Deltě v Dolním Egyptu v Búsíridě (srov. Lykopolis)§ 197, 205+ 

Lykúrgos z Athén 1. vůdce obyvatel att. roviny, spojenec Megakleův proti Peisistratovi, 585, 561, 556, 552, 551; 2. o. Lykofronův, děd Lykúrgův, 404, 390 
Lykúrgos z Athén/Órópu, athénský politik, řečník a finanční úředník, s. Lykofronův, manž. Kallisty, o. Habrónův, Lykúrga a Lykofrona§ 479, 390, 353, 344, 343, 338, 335, 324, 305, 295
Lykúrgos ze Sparty§ 1. 886, 824, 810, 776, 754, 610, 561, 400, 243, 241, 184, 31-, 66+, zákonodárce; 2.  k., 219 - 217, 211

Lykúrgos z Thrákie, k. Édónů, který se postavil Dionýsovi§ viz pod hostiny

Lymiriké, Dymiriké§ viz Drávidové, Tamilové

Lynkéstis, Lynkéstai, Lynkéstové, země a horský kmen zřejmě původně nehellénský (thr. nebo ill.) v západní Makedonii, jemuž vládla dynastie odvozující původ o hérákleovských Bakchovců, srov. pod Arrhabaios§ 657, 630, 424, 423, 363, 323, 211, srov. i pod Hérákleia v Lynkéstidě

Lynkos, m. v Lynkéstidě§ 211

Lyppeios z Paionie§ = Lykpeios

lyrika, metrika, versologie:

Hellénská lyrika. Na rozdíl od moderních dob vynálezci „lyriky“ označovali lyrickými díly všechna ta, která byla zpívána za doprovodu lyry, resp. nějakého jiného strunného nástroje. Lyrická poesie byla Hellény členěna podle počtu přednášejících na zpěv jednotlivce/monódiá a na zpěv sborový/choros. U sborových zpěvů přibýval při přednesu i tanec.

Taková díla byla Hellény nazývána melos/píseň a jejich tvůrce se nazýval melopoios/skladatel písní. Název lyrikos pro lyrického básníka našich představ je až pozdně hellénistický. V této podobě ho převzali Římané. Hellénské říkanky k vítání jara se jmenovaly chelidonisma, chelidonismata/vlaštovčí píseň, latinským se říkalo calendae/kalendy shodně s prvním dnem v měsíci, ale říkaly se 1. března (odtud české koleda?).

Za součást hellénské lyriky lze ještě považovat iamby a elegie. Elegoi, elegeia (pl. neutr., od sg. elegeion) byl žánrový útvar stavěný na elegickém distichu, dvouverší, skládajícího se z daktylského hexa- a pentametru. Slovo, které může být nehellénského původu, tedy ukazovalo jen na použitou formu lyrického díla velmi pestrého obsahu (nejsou to tedy pouze žalozpěvy, jak elegie vnímáme dnes a jak možná kdysi původně v nehellénském prostředí vznikly).

Elegie byly původně zpívány nebo přednášeny za doprovodu píšťaly. V hellénistické době takové spojení mizí a elegie přestala být řazena k lyrice (srov. římské lyriky).

Původně součást náboženských rituálů byly hudbou doprovázené verše iambické (iambos) s často satirickým obsahem. Protože ale převládala recitace bez hudebního doprovodu, sami Hellénové iambickou poesii k lyrice příliš nepočítali.

Na rozvoji lyriky se podílely hellénské kmeny svorně. Sborová lyrika je dílem Dórů, iambická poesie je vynálezem Iónů. U lesbických Aiolů vznikla lyrická monódie, kterou pak převzali Iónové. Pozdější tvůrci těchto literárních žánrů se drželi „autorských“ hellénských dialektů, byť to nebyl jejich rodný. 
Nejstarším známým elegikem byl Kallínos z Efesu (srov. rok 675). Podle zachovaného fragmentu je prvním útočně patriotickým literátem dějin, když napsal: „Pro muže je přeci slávou a ctí, když s nepřítelem udatně bojuje za půdu, děti a ženu; smrt přijde, až Miry dovinou nit (osudu).“ O možných souvislostech viz rok 675. 

Vlastním zakladatelem lyriky byl Archilochos z Paru. V mateřské Helladě byl nejstarším elegikem Tyrtaios (možná Ión z Míléta n. Athén působící ve Spartě, nebo roduvěrný Sparťan), současník Archilochův, autor bojových vlasteneckých zpěvů. Mladší byl Semónidés/Simónidés z Amorgu, který psal hlavně iamby. Z elegiků 6. století vynikli pištec a skladatel Mimnermos z Kolofónu, který jednu ze dvou knih věnoval flétnistce Nannó, kterou miloval, a athénský státník Solón. Elegie a iamby skládal Fókylidés.

Iambografem byl v 6. století proletářsky zarputilý nepřítel tyrannů, aristokratů a boháčů Hippónax z Efesu, a je pokládán za vynálezce parodie v choliambech (o jeho sporech srov. pod sochaři). Naopak v elegiích později vynikl dórský aristokrat Theognis z Megar, odkud byl revolucí vyhnán.

Byl z prvních, kdo přirovnal stát k lodi na rozbouřeném moři. Filosofické sentence v elegiích vyjadřovali i první hellénští myslitelé. Nejstarším z nich byl Xenofanés z Kolofónu.

Z žen, píšících elegie, známe pouze jménem básnířku Myró z Býzantia, později, snad na přelomu 4. a 3. století (bývala ale také považována za vrstevnici Sapfó), popsala jistá Érinná z Télu (nebo Rhodu či Lesbu) v hexametrech vzpomínky na svou zemřelou přítelkyni (sama prý zemřela jako panna v devatenácti).

Naopak jistý Hérákleitos z Halikarnássu (popř. to byl ještě jiný H.) byl elegickým básníkem, který podával vážné věci žertem a přešel k tomu od zpěvu s doprovodem kythary; že by první folkař? Další Hérákleitos (třetí?) byl autorem chvalozpěvu na dvanáct olympských bohů.

Melika, zvláště sborová, byla žánrově velmi pestrá. Původně jednoduchá sakrální hudební skladba nomos se stala vzorem dalších druhů. Nomy byly původně buď jen instrumentální, nebo doprovázené zpěvem. Podle použitého nástroje (kithara či aulos, píšťala) byly zpěvy kitharistické a aulétické, se zpívaným slovem kitharódické či aulódické. Nejslavnějšími veršotepci, kteří se sami doprovázeli, byli v 7. století kitharód Terpandros z Lesbu a aulódové Klónás z Théb a Sakkadás z Argu.

Monódickou meliku tvořily např. pracovní písně, písně milostné/erótika, pijácké písně/sympotikaparoinia („k vínu“), politické/stasiótika („rozbrojové, revoluční“), posměšné/skóptika atd. Skolia byly popěvky při symposiích. Jako autorka skolií se proslavila lyrička Práxilla ze Sikyónu, která v polovině 5. století ale více proslula svým dithyrambickými hymny. Slávě hlavně mezi ženami se těšila autorka sborových hymnů Telesilla z Argu. V argejském divadle měla sochu se svitky u nohou a v rukách vojenskou přilbu, jak si ji chce právě nasadit na hlavu.

V roce 491 po porážce argejského vojska Sparťany ozbrojila ve městě starce, ženy a otroky a přinutila krále Kleomenea I. ustoupit z bitvy (který tušil ostudu v kterémkoli z výsledků bitvy...). Telesillu lze povačovat za první Evropanku na barikádách (událost snad souvisí s argívskými slavnostmi hybristik tzn. „zpupnosti, nestydatosti“, konaných vždy 1. dne 4. měsíce roku: sbory chlapců a děvčat převlečené vždy do opačných oděvů předváděly starou slavnost osvobození - přechodu chlapců z ochrany ženské části domu do mužské).

Neznámou autorkou je pro nás jistá Hermiá, Hypodíkos z Chalkidy, autor díthyrambů.

Sborová melika byla spíše veřejného charakteru. Z kultovních písní zůstala pojmem hymnos, tj. původně vzývání božstva u oltáře. Tradice jmenovala pro dobu předhomérovskou jako proslulé skladatele a pěvce hymnů Orfea Thráckého a jeho bratra Lina, Músaia a Óléna z Lykie (či Hyperboreie).

Paian byla prosebná a děkovná báseň na oslavu Apollóna a Artemidy, dithyrambos patřil Dionýsovi a prvním jeho básník byl Arión na dvoře Periandrově. Enkómion byl zpíván na slavnostních hostinách, epiníkion, epiníkos se zpíval na oslavu vítězství, epithalamion a hyménaios byly písně svatební, thrénos byla píseň smuteční.

Roku 413 zemřel v Makedonii kitharód a básník díthyrambů Melanippidés z Mélu, který žil na dvoře Perdikky II. Další jeho životní data neznáme, víme jen, že zvýšil počet strun na lyře či kithaře. V 6. st. skládal díthyramby Bakchiadás ze Sikyónu, o století později jistý Kinesiás, syn Meletův.

Nomos byla původně monódická hudební skladba sakrálního charakteru, později byla i chórická s doprovodem. Text byl zprvu vedlejší, zpravidla úryvek z Homéra nebo hymnos na některého z bohů. Samostatným uměleckým žánrem se stal až v polovině 5. století. Nejslavnějším nomickým autorem je Eurípidův přítel Tímotheos z Mílétu. Ze zachovaného nomu Peršané o bitvě u Salamíny vyplývá velká dramatičnost nomu.

Vedle nomů skládal Tímotheos i dithyramby. Jako jejich skladatel a autor alegorických hudebních skladeb proslul jeho vrstevník Filoxenos z Kythér, stoupenec nového směru v hudbě. Filoxenovu svobodymilovnost tvrdě postihl Dionýsos I., který ho poslal do syrákúských kamenolomů, látomiai, viz pod svoboda slova/filosofové. Filoxenos byl první, kdo do literatury uvedl pastýřský motiv, o století později v hellénismu tolik oblíbený (= búkolská poesie, viz tam).

Nejstarším chorickým melikem byl Alkmán ze Sard, činný ve Spartě. Sborové zpěvy s tancem, hyporchéma, i bez ale do Sparty z rodné krétské Gortýny přinesl Thalétás (či Thalés; polovina 7. st.). Zavedl prý hru na aulos a první organisoval Apollónovy slavnosti gymnopaidiai (konány každoročně od roku 665). S Terpandrem byli oba vzorem lakónského Splendóna. Po něm následovali aristokratičtí aiolští melici Alkaios a Sapfó, které údajně Platón dal přízvisko "desátá z Mús", a proslulý milovník a piják, ozdoba Polykratova a Hipparchova dvora Anakreón z Tea, kteří všichni tvořili sólovou i sborovou meliku.

Sborovými zpěvy prosluli Stésíchoros z Hímery na Sicílii a Íbykos z Rhégia, kteří se potulovali po celém hellénském světě (starší vrstevník Anakreontův Íbykos žil mimo jiné u dvora Polykratova na Samu, zemřel u Korinthu).

Dodnes proslulým zůstal kitharód Arión z lesbické Méthymny z přelomu 7. a 6. století (srov. pověst o delfínu). Vrcholu dosáhla sborová lyrika koncem 6. a v první polovině 5. století. Z tohoto období také pocházejí nejvýše hodnocení sboroví lyrici - chorici Simónidés z Iúlidy na Keu, jeho žák, druh a sestřenec, mistr epiníku Bakchylidés a Pindaros z Kynoskefal u Théb, jeden z nejoblíbenějších básníků starého věku. Zvláštním jevem byl Tynnichos z Chalkidy na Euboji, autor chváleného paiánu zpívaného v Delfách. Vychvalován byl Sókratem a před ním Aischylos odmítl napsat jiný se slovy, že Tynnichovo dílo je jako stará socha, nad níž krásnějšího už vzniknout nemůže. Jinak prý už ničím Tynnichos nevynikl, paián zachován není. 

Završením této doby, kdy se kulturní (ale i hospodářské) centrum z Iónie přestěhovalo do Attiky, byl vznik nejvyššího útvaru hellénské poesie - dramatu, a to tragédie i komédie. Pindarovým učitelem byl Lásos z Hermiony, viz pod autorství. Neúspěšným soupeřem Pindarovým byl jistý Amfimenés. Jak se například k Pindarovým olympským epiníkům hrálo na flétnu a lyru, co bylo zpíváno a jak vlastně přednes vypadal, nevíme.

Boios, asi pseudonym básníka hexametrů ze snad třetího století, který složil Ornithogoneiu, kterou do latiny převedl Ovidiův vrstevník Aemilius Macer.

Cestou k němu byly sborové i sólové písně. V hellénismu velké básnické v podstatě zanikly, neboť se zcela změnily životní podmínky a tím i vkus. Kallimachos v Alexandreji skládal a učil skládat básně menšího rozsahu, pestrých forem a obsahů, epyllia. Jejich velkým mistrem byl knihovník Múseia v Antiocheji za Antiocha Velikého Euforión z Chalkidy.

Alexandrijští knihovníci později sestavili kanón lyriků, do kterého zařadili autory monódií Alkaia, Sapfó a Anakreonta a autory sborové lyriky Alkmána, Stésíchora, Íbyka, Simónida, Bakchylida a Pindara. Ještě později byla přidána Korinné. 

latinská lyrika. Lyrika se mohla v Římě rozvíjet teprve od poloviny prvního staletí. Latinští autoři viděli své vzory hlavně v lyricích alexandrijských. Jejich žánry se  staly epyllion (tj. „malé epos“), epigram, milostná píseň, svatební písně - epithalamia či elegie.

Epyllia si vyhledávala méně zpracovávaná a známá mýthologická themata a protože k tomu byla zapotřebí dobrá znalost světa hellénských mýthů, říkalo se těmto latinsky píšícím autorům neóterici, řec. neóteroi, lat. poetae novi popř. docti.

Formálně i obsahově napodobovali hellénistické literáty jako např. Kallimacha, Theokrita, Filitu Kójského, vychovatele Ptolemaia Filadelfa (z Hellénů ho napodoboval jistý Hermesianax), Euforióna z Chalkidy, hlavního knihovníka Antiocha Velikého, autora epylií a elegií (srov. rok 275) atd. a současníky Archiu či Parthenia.

Za předchůdce neóteriků lze považovat okruh literátů kolem Q. Lutatia Catula, cos. r. 102, z nichž nejproslulejší byli Porcius Licinus nebo Valerius Aedituus. Ještě starší byl Sp. Mummius, bratr korinthského vítěze, který z achájského tažení psal verše vyhlášené mezi Římany „vzdělaností“. Prý se četly ještě po stu letech.

Mezi první nejznámější neóteriky, jejichž velká část pocházela rodově ze severu Itálie (resp. z Cisalpinské Gallie) patří P. Valerius Cato, chudý pedagog a grammatik, jehož básně mu vynesly přízvisko Latina Siren, „Latinská Siréna“, a syn annálisty C. Licinia Macra C. Licinius Macer Calvus a C. Helvius Cinna, Catullův přítel a pravděpodobně onen tribun, kterého dav po atentátu na Caesara rozsápal.

Nejznámějším a prvním skutečně latinským lyrikem je C. Valerius Catullus. V jeho stínu stáli neóterici (a mnohdy i válečníci na válčištích římských občanských válek) jako např. Q. Cornificius, C. Cornelius Gallus, Aemilius Macer nebo republikán M. Furius Bibaculus (102 – 63). Jejich předchůdcem, prvním známým římským lyrikem, byl jistý Laevius možná shodný s hellénským grammatikem Laeviem Melissem, autorem jen ze zlomků známé sbírky Erótopaignia, Milostné žertíky/hříčky.

Elegie (řec. elegeion, elegeiá) bylo v hellénské literatuře žánrově velmi široké označení básnických děl, složených v tzv. elegickém distichu, tj. dvouverši, který tvořil hexametr a pentametr. Neóterici a lyričtí básníci Augustovy doby elegie zúžily na žánr, zachycující osobní zážitky, většinou milostné. Největšími latinskými elegiky byli jmenováni C. Cornelius Gallus, Albius Tibullus, Sextus Propertius, Q. Horatius Flaccus a P. Ovidius Naso.

Z těch, jejichž díla se dochovala jen v nepatrných zlomcích, byl kdysi známý např. Ovidiův vrstevník Domitius Marsus, autor devíti knih Fabellae, tj. epyllií. Byl ale také autorem epu Amázonis, sbírky epigrammů Cicuta, tj. Bolehlav, ale i theoretického spisu o vyjadřování na úrovni (dé urbanitáte).

metrika, metriké techné, metron/metrum, míra, stopa, „měřený úsek“, nauka o rythmu verše, o sledu slabik, dnes součást versologie (od versus, lat. obrat pluhu na poli, brázda). Stavebním kamenem verše je slabika: a. dlouhá přirozeně, syllaba longa nátúrá/thesei, dlouhá posicí, positióne longa/fysei, krátká, s. brevis, nebo obojetná, s. anceps, tj. za jistých podmínek dlouhá nebo krátká (za krátkou samohláskou němá/ražená hláska s plynnou, múta cum liquidá/bl, br, pr etc.; v prose je vždy taková slabika krátká).

Spojení slabik ve slovech dává stopy, pús/pés, základními jsou: iambos/iambus (slovo neznámého odvození; krátká-dlouhá-krátká-dlouhá), trochaios/trochaeus („rychlý“, dř. zván choreios/choréus; dlouhá-krátká-dlouhá-krátká), anapaistos/anapaestus („odražený, obrácený“, krátká-krátká-dlouhá), daktylos/-us („prst“, dlouhá-krátká-krátká), kretikos/creticus (dlouhá-krátká-dlouhá), iónikos/iónicus (krátká-krátká-dlouhá-dlouhá), choriambos (dlouhá-krátká-krátká-dlouhá), bakcheios/bacchíus (krátká-dlouhá-dlouhá).

Z takto sestavených veršů vznikají opakující se dvouverší, elegické distichon (spojení hexametru s pentametrem), nebo strofy, strofé/stropha, např. sapfická, alkaiovská, asklepiadská. Starověk neužíval ve verších rýmu (ze středohornoněm. Rím, zřejmě z rhythmos přes starofrancouzské ritme/rime), který je poprvé doložen roku 1191 ve veršované legendě Tundalus mnicha Albera.

Původ hellénské metriky není znám a v žádném z indogermánských jazyků se již neobjevuje. Nejstarší díla hellénské epické literatury jsou zároveň příklady žánrového vrcholu (9. – 8. století). Ostatní básnické formy se ustálily v 7. a nejpozději v 6. století. Začátkem hellénismu se v podstatě metrické formy vývojově uzavřely. Latinská metrika převzala veskrze hellénskou metriku kromě jediného vlastního verše, sáturnského. 
O theoreticích rhythmiky a metriky viz pod hudba.

Lýsagorás z Athén§ arch. 509
Lýsagorás z Mílétu, o. Histiaia, podněcovatele protiperské vzpoury Iónů§ 501

Lýsandrá, d. Ptolemaia I., manž. Agathokleova a Alexandra V.§ 300, 294, 283, 281: lze zde předpokládat i určitou kontusi osob, pak bychom hovořili o Lýsandře I. a II.
Lýsandrá z Bíthýnie, manž. Níkoméda III.§ 95

lýsandreia, každoroční slavnost v samském Héráiu a namísto hérají na počest spartského vojevůdce Lýsandra, který zbavil Samos athénské okupace§ 404

Lýsandros z Amathúntu, k.§ 400
Lýsandros z Athén§ arch. 52
Vibullius Lýsandros z Athén§ arch. 233+ 

Lýsandros ze Sikyónu, strat.§ 367

Lýsandros ze Sparty§ 1. vojevůdce, vítězný završitel tzv. peloponnéské války, 407 - 403, 400, 397 - 395, 380; 2. stoupenec Ágida IV., 243, 242 (prastaré jméno, v xi. zpěvu Íliady jako Trojan; není v CSD)

Lýsaniás z Aiolidy (?), dynasta§ 224
Lýsaniás z Athén§ 1. arch. 446; 2. arch. 443; 3. arch. 235
Lýsaniás z Chalkidy pod Libanem a Abily, šejk, asi o. Zénodóra§ 40, 36, 30

Lýsaniás z Makedonie, Alexandrův voják§ 335

Lýsaniás z Abily, tetrarcha/šejk§ 36-, 49+ 

Lýsanoridás ze Sparty, harmosta§ 379 

Lýsiadés z Athén§ 1. arch. 152 nebo 148; 2. arch. 51; 3. arch. 682 - nebo Lýsiás
Ti. Claudius Lýsiadés z Melity§ arch. 159+ 

Lýsiás ze Syrákús/Athén (ale metoikos)§ 1. s. Kefalův, b. Polemarchův, autor soudních řečí, 459, 450, 411, 410, 408, 404, 403, 393, 390, 388, 376, 338, 47; 2. 406, stratégos; 3. arch. 239; 4. = Lýsiadés
Lýsiás ze Syrie§ 1. 197, 194, vyslanec seleukovský; 2. 165 - 162, seleukovský šlechtic a regent, identický s č. 1?
Lýsiás, strat. Seleuka I.§ 285

Lýsiás Aníkétos, k. v Baktrii§ 125, 110
Lýsiás z Dúry, arabský šejk§ 96

Lýsiás z Tarsu, tyr.§ 67

Lýsiás (-siady), kraj na severu dn. Libanonu§ 63

Lýsiás, hrad mezi Láodikejí a Apamejí, dn. Qal'at Barzújá/Mírzá, fr. Bourzey§ 63


Lýsidé z Epidauru alias Melissá, dc. Proklea, manž. Periandrova§ 628

Lýsiklés z Athén§ 1. 441, manž. Aspásie, snad totožný s č. 2; 2. strat., 428; 3. strat., 338

Lýsikratés z Athén§ arch. 453

Lýsimacheia, m. na Thráckém Chersonésu při zálivu Melás (podle říčky), dn. Saros (TR), předtím krátce Antigoneia§ 346, 309, 287, 285, 281, 279, 278, 245, 202, 196, 198, 191, 190, 188, 144

Po zničení staré Kardie roku 309 opodál na místě obce Agorá/Agoraion teichos vystavěl diadochos Lýsimachos své sídelní město kontrolující na Thráckém Chersonnésu/tur. Gallipoli přechod přes Helléspontos/Dardanely. Nebylo to šťastné místo a několikrát byla L. zničena. Naposledy tu za Iúliána stála pevnůstka jmenovaná jako Hexamilion. Od toho může pocházet lokální turecký název Eksemil, ruiny vlastní L. jsou u vsi Bolayir.
Lýsimacheia, m. a jezero v Aitólii, starším názvem Hyriá; Lýs. je také dnešní obnovený název. Po kterém z Lýsimachů se nazývá, nevíme§ 270

Lýsimachidés z Athén§ 1. arch. 445; 2. 339 arch.

Lýsimachos z Athén§ 1. 482, o. Aristeidův; 2. 467, s. Aristeidův; 3. arch. 436
Lýsimachos z Babylónu (= Seleukeie Tigridské?), velmož§ 129

Lýsimachos z Pelly, k. v Thrákii a Makedonů, k. Lýsimachos I., s. Agathoklea z Krannónu§ 617, 361, 340, 326, 323, 321, 319, 318, 315, 313, 311, 306, 304 - 299, 296 - 292, 289 - 285, 283 - 281, 276, 246, 138
Lýsimachos II., k. Makedonů v Thrákii, syn Lýsimacha I.§ 300, 281, 270
Lýsimachos (III.), dynasta, syn Ptolemaia I. z Telméssu, o. Ptolemaia II.§ 240, 189
Lýsimachos z Egypta, syn Ptolemaia II. s Arsinoou I., b. Ptolemaia III.§ 270, 246, 221
Lýsimachos z Iúdaie, b. Meneláův, svatokrádežník§ 169

Lýsimachos z Gázy, strat., b. a vrah Apollodotův§ 96

Lýsimenés ze Sikyónu, polemarchos§ 367

Lýsippos z Acháje, strat.§ 202
Lýsippos ze Sikyónu, sochař§ 334, 325
Lýsippos ze Sparty, podvelitel Ágida II. v Élidě§ 398, 397

Lýsis z Tarentu, pýthagorik§ 369, 362 

Lýsistratos z Athén§ 1. arch. 467; 2. arch. 369
Lýsistratos ze Sikyónu, malíř, s. Lýsippův§ 325

Lýsítániá, Lýsítánoi (řec.)§ viz Lúsítánia

Lýsitheidés z Athén§ arch. 272

Lýsitheidés, neznámé vlasti; asijský hellénský properský magnát, přítel Themistokleův§ 469, 466 [podle jiné tradice se přítel Th. jmenoval Níkogenés z aiolských Aigají, nejbohatší z Aiolů své doby]

Lýsitheos z Athén§ arch. 465

Lyttos, Lyktos, m. ve Střední Krétě§ 346, 344, 270, 221, 220, 68

V L. a Gortýně pořádány do hellénistických dob slavnosti Dia Welchana zvané welchanie (w = digamma). Welchan(os) je snad mínójský kult plodnosti ztotožněný mykénskými dobyvateli s Diem. Byl nazýván Diem Kréťanů a jiným jménem pro Welchana/Gelchana bylo Kúros, Chlapec. V lokalitě Aja Triada u Faistu měl chrám.

Lžidrúsus, s. M. Sílána vydávající se za umučeného Drúsa Iúlia Caesara§ 34+ 

Lžimarius§ viz Hérofilos, Amatius
Lžineró I., osobní jméno neznáme§ 69+

Lžineró II.§ = Terentius Máximus a viz pod legionáři

Lžineró III., osobní jméno neznáme§ 88+

Lžiscríboniánus§ viz Geta