Sa-Sd

Ṣ = S

S'-čchuan, Sichuan, čín. provincie, staré Šu§ 2637, 196, 74, 59-, 88+, 184+, 220+, 263+, 311+     

s’-chao, sihao, „čtyři vznešení starci“, období čín. dějin§ 247 

S'-ma, čín. klan§ 280+, 290+, 294+, 311+, 316+   

S'-ma Aj/Sima Ai, regent ťinský§ 290+

S'-ma Čao/Sima Zhao, b. S'-ma Š'ův§ 254+, 263+ 

S'-ma Čch'/Sima Chi, jako ťinský císař Chuaj/Huai§ 290+, 311+ 

S'-ma Čchien/Sima Qian, čín. historik§ 520

S'-ma Čung/Sima Zhong, s. S'-ma Jana, jako císař Chuej/Hui§ 290+

S'-ma Š'/Sima Shi, s. S'-ma Iho, generál a císařský regent ve státu Wej§ 249+, 254+ 

S'-ma I/Sima Yi, generál a regent u dvora wejského§ 226+, 249+  

S'-ma I/Sima Yi, trůnním jménem Fej-ti/Feidi§ 325+, 365+ 

S'-ma Jan/Sima Yan, s. S'-maa Čaoa, jako wejský císař Wu, který přejmenoval stát na Ťin/Jin§ 249+, 263+, 269+, 280+, 290+, 311+    

S'-ma Jan/Sima Yan, jako ťinský císař Čcheng-ti/Chengdi§ 325+, 342+, 361+  

S'-ma Jao/Sima Yao, s. S'-maa Jüa, trůnním jménem Siao-wu/Xiaowudi§ 372+

S'-ma Je/Sima Ye, jako poslední císař Západních Ťinů Min-ti/Mindi§ 311+, 316+ 

S'-ma Jing/Sima Ying, k./kníže v Čcheng-tu§ 290+

S'-ma Jung/Sima Yong, kníže, regent§ 290+

S'-ma Jü/Sima Yu, prastrýc císaře S'-maa Iho, s trůnním jménem Ťien-wen/Jianwen§ 365+, 372+ 

S'-ma Jüe/Sima Yue, k./kníže z Tung-chaj, císařský regent§ 290+, 311+, 316+  

S'-ma Jüe, b. Čchengův, jako císař Kchang-ti/Kangdi§ 342+, 344+, 361+  

S'-ma Lun/Sima Lun, k. v Čao, ťinský regent§ 290+

S'-ma Pchi/Sima Pi, trůnním jménem Aj§ 325+, 361+, 365+  

S´-ma Siang-žu, básník§ 179, 117

S'-ma Šao/Sima Shao, jako císař Ming§ 323+, 325+ 

S'-ma Tan/Sima Dan, trůnním jménem Mu-ti/Mudi§ 344+

S'-ma Tao-c'/Sima Daozi, b. Siao-wua§ 372+

S'-ma Te-cung/Sima Dezong, trůnním jménem An/Andi§ 372+

S'-ma Te-wen/Sima Dewen, b. Anův, trůnním jménem Kung/Gongdi§ 372+

S'-ma Ťin, manž. Siao-chou§ 316+

S'-ma Ťiung/Sima Jiong, k. v Čchi, regent ťinský§ 290+

S'-ma Žuej/Sima Rui, dyn. v Lang-je, jako ťinovský císař Jüan/Yuandi§ 316+, 323+, 372+  

S'-si, Pao S'/Bao Si, m. Po-fua, milenka císaře Joua§ 771  

 

Sa§ viz Sanové

Sa, Hor Sa§ 1. viz Pták; 2. Hor Sa/Za, 2642 

Sa-Aset, Saaset, Siese, strážce pečeti a čati ve Dvanácté dyn.§ 1928

Sa-nacht, Horovo jméno k. Nebky, srov. tam, popř. samostatný panovník§ 2686, 2667

Sa-Nehet§ viz Sinuhe

Sa-Ptah§ viz Saptah   

Saale, ř. v Germánii, řec. Salas, lat. jm. neznámo, č. Sála§ 3-, 58+, 235+  

Saba, Saba´, řec. Sabé, země a přístav v jižní Arábii, zhruba dn. Jemen, Sabajové, Saba‘aj, Sabaioi, bibl. Šeba, jihoarabský národ na území dn. Jemenu, sídelním m. Mariaba, dn. Marib§ 734, 715, 600, 400, 343, 260, 225, 160, 109, 25, 24

Saba§ viz Zabdás

Saba, řec. Sabbás, slov. Sava, světec§ 332+  

Sabakés, Sauakés§ viz Tasiakés

Sabakón, řec.§ = Šabako


Sabária/Savária, Colónia Claudia Sabária, dnešní Szombathely v H§ 50+, 193+, 375+ a viz Bojové a s. v. křesťanství/Martin z Tours

Sabarkové, Sambastai n. Abastamoi, ind. národ n. klan na dolním Indu§ 325

 

Sabatína, jedna z řím. tribuí§ 387

Sabazios, předněvýchodní, anatolský a thrácký bůh polností a úrody, na jehož počest pořádány noční orgiastické slavnosti. Byl prý prvním, kdo zapřáhl vola do spřežení. Viz pod Zeus.

 

Sabbás§ viz Saba

sabbatiáni, novověká židovskokřesť. sekta§ 364+

Sabbatios z Kappadokie, novátiánský kněz§ 364+

 

Sabellius z Afriky/Egypta, křesť. ideolog, po něm sekta sabelliánů/lat. sabelliání odlišující se ve výkladu o trojjedinosti křesť. boha od níkajského vyznání§ 259+, 328+, 351+ a viz pod křesťanství (2)

 

Sabiktás, Sabiktos, satrapa Kappadokie§ 333, 323

Sabína Poppaea§ viz Poppaea Sabína

Sabína§ viz Sporos

Sabína, d. Salónie Matidie, manž. Hadriánova§ 105+

Sabíniánus, usurpátor§ viz M. Asinius Sabíniánus 

Sabíniánus, mag. mílitum Orientis§ 359+, 360+ 

Sabínillus, celé jméno neznáme, senátor, zřejmě totožný s žákem Plótínovým§ cos. ord. 266+

T. Sabínius Barbarus§ cos. suff. 118+ 

Sabínus, celé jméno neznáme, praef. Urbí§ 238+

Sabínus Iúliánus, usurpátor§ viz M. Aurélius Sabínus Iúliánus  

Sabínové, lat. Sabíní, Sabínie, italický národ a kraj ve střední Itálii, země severně od Latia, poeticky nazývaní Sabellové, sídel. m. Réate, dn. Rieti§ 751, 746, 733, 715, 672, 616, 664, 585, 505, 504, 501, 494, 475, 470, 460, 458, 449, 389, 303, 290, 81-, 81+ 

Mezi Sabelly byli počítáni ještě Marrucínové, Paelignové, Mársové, Aequové, Hernikové, Vestíniové, Pícéni a Samnité.

sabinové, sabinovci, sabíniání, právní škola§ 50

Sabínské hory, montés Sabíní§ 118+

Sabínus, celé jm. neznáme, prócúrátor Syriae§ 37+

Sabínus, celé jméno neznáme, praef. Urbí§ 238+  

 

Sabirové, Sabiroi§ viz Chazarové

 

Sabium z Babylónu, dyn.§ 1977

 

Sabni, s. Mechuův, o. Mechuův, hornoeg. guvernér, podnikl výpravu na záchranu otce do Núbie§ 2278

 

Sabos, k. ve Šťastné Arábii, zkomolené jméno související se Sabaji, viz zde výše§ 24

 

Sábratha, Sabratha, m. v libyjské Tripolitánii§ 38+, 81+ a viz pod Tripolis a Neápolis/Leptis Magna

Sabrina, ř. ve Walesu, dn. Severn§ 47+

C. Sabucius Máior Caeciliánus§ cos. suff. 186+ 

Sabúrra, Saborra, vojevůdce Iúby I.§ 49, 47
Sabylinthos z Molossie, královský poručník§ 429
Sabyllos z Gely, atentátník-tyrannoktonos§ 498

Sabyrtios z Épeiru, o. strat. Krísóna§ 206

Sacer mons, „Svatá hora“, mí. v Latiu§ 494, 493, 449
sacrilegium§ svatokrádež

Iúlius Sacrovir, haedujský velmož a protiřímský rebel§ 21+, 24+

Saču, núbijská země§ 2283  

 

Sadalás, jméno thráckých vládců:§
Sadalás I.§ 87, 86, 80
Sadalás II.§ 48, 42, 28
Sadalás III.§ 42, 28

Sadd al-kafara, arab. "Hráz nevěřících", nejstarší eg. přehrada§ 2613

Saddhatissa, Saddha Tissa k. na Cejlonu§ 101, 77, 59
Sadokos, s. Sitalkův, thrácký dynasta a athénský občan§ 431, 430
Sádokovci, Sádok, židovský rod§ 455, 135, 36

sádra§ viz pod sebevraždy

Saddókos, zélóta§ 6+

Saddúkajové, Sádukajové, židovská sekta resp. strana (sedúkím), aristokratičtí protivníci fanatických přívrženců farisajů§ 135, 76, 67, 36

Sadyattés z Lýdie, k.§ 1. 716, viz pod Kandaulés, 2. 629, 617, 611

L. Saenius, cos. suff. 30

C. Saenius Sevérus§ cos. suff. 126+  

 

saepta, saepta Iúlia (pl.), oplocení/ohrada, "oplocení Iúliovo"§ 46, 26, 7-, 6+ 

Pův. dřevěným plůtkem vymezené místo na foru nebo Martově poli pro hlasování komitií, comitia tribúta, sněmoviště. Božský Iúlius začal na Martově poli se stavbou kryté mramorové budovy s loubím o délce 740 m (= tisíc kroků), kterou dokončil M. Aemilius Lepidus a zkrášlil a roku 26 dokončil M. Vipsanius Agrippa.

Přestavba sněmoviště byla plánována senátem již od roku 54. V dobách principátu se tu konaly schůze senátu, různé soutěže, nebo sloužila k procházkám, když za Tiberia se přestalo s volbou úředníků a začali být jmenováni; také se tu konaly gladiátorské zápasy, dokonce tržiště tu fungovalo.

K saeptě/ohradě přiléhala v dobách republiky villa pública pro státní jednání a hotel pro vyslance a zahraniční návštěvy (stavěna od roku 54). Pravděpodobně v sousedství stávalo i diribitorium, které začal roku 25 stavět Agrippa a dokončil roku 7- Augustus. Rozsáhlá budova sloužila ke sčítání hlasů po comitiálních volbách vyšších úředníků (diribeó, rozčleňuji, počítám hlasy na tabulkách), což prováděli diribitórés, sčítači hlasů. Později se tu rozdávaly dary lidu, rozdávalo obilí a vyplácel vojákům žold. Caligula sem umisťoval své divadelní výstupy, když bylo příliš horko na sezení v divadle, Claudius se tu procházel, stavba s utužujícím principátem ztrácela smysl. Roku 80+ vyhořela a poněvadž ji Titovi architekti nedokázali opatřit novou střechou, zůstalo diribitorium nezastřešené.  

Safága (eg. arab.), Safádžá, přístav na Rudém moři, staré jméno neznámo, někdy ztotožňováno s hellén. Myos hormos§ 2002

Safáqis, Sfax§ viz Thaenae

Safón, s. Hasdrubalův, b. Hannibalův a Hamilkarův§ 540

Safrac n. Safrax, koregent za k. Greutungů Videricha§ 375+, 376+, 379 až 381+      

 

Sagalassos nebo Selgéssos, hellénisované m. v Pisidii§ 334, 189

Zničené zemětřesením mezi roky 540 a 620 n. l., dn. Aglasun v TR. Roku 1995 zde byla nalezena hlava sochy Alexandra Velikého, roku 2007 kolos Hadriánův (belgické výkopy) a o rok později ve frigidariu zbytky dalších "dynastických" kolossálních soch. Hadrián, jehož chrám ve městě dokončil Antoninus Pius, navštívil S. a udělil mu titul "prvního města Pisidie".

Sagartie, Sagartové, lid a země severně od Persie, součást Médie, pozd. pohoří Zágros, srov. tam§ 2119, 521

Sagdonakés z Charakény, dynasta§ 129

Sagrá (vzácně fem.) n. Sagras, ř. na území Bruttiů mezi Lokry Epizefýrskými a Krotónem, snad dn. Turbido (?)§ 540

 

Saguntum, řec. Sagunton, m. v tarrakónské Hispánii, původně Zakynthos, pro Maury Murbiter, což z „múrí veterés“, až do roku 1877 šp. Murviedo, dn. Sagunta§ 530, 231, 226, 220-219, 217, 214, 200, 139, 75

Sagylion, pevnost v Pontu nezn. polohy§ 46

 

Sahak z Armenie, první katholikos§ viz Isaak

Sahak, armenský katholikos z parthského rodu Grégoriova§ 301+

Sahak, arm. vojevůdce properský§ 387+  

 

Sahara, poušť, arab. sachárá, poušť, srov. pod Sáhel§ před 6000, 126, 84+ 
Sáhel, čes. Sahel, subsaharská oblast, od arab. sáhil „břeh“ mezi pouští a černošskou populací pod Saharou zvanou Súdán (nezměňovat se státním útvarem na Nilu a srov. kdysi koloniální území Francouzský Súdán), od arab. bilád as-súdán, země černých§ 126, 84+

Sahelanthropus§ pravěk 

Sahohiko, b. císařovny Saho-hime, spiklenec§ 26

Saho-hime, císařovna Suininova, ses. Sahohikova§ 26

 

Sahure, Sahu-Re, Horovo jméno Neb-chau, k. Páté dyn., manž. Meret-nebteje§ 2566, 2498, 2477 

 

Sachi, Sachu, země v Médii (?)§ 659

Sachiri, Sachri, Sachari, pozd. Zachiran, m. a stát nezn. polohy, snad na syrské straně Eufrátu§ 2500 

 

Sachlamu§ viz Kitlamu

 

Sachu, k. v Malatii§ 765

Sais, sajská dynastie, Saités (nomos), Sajové, m. ve západní Deltě, eg. Sau/Zau, ass. Sája a krátce Kár Bél-mátáti/Přístaviště Pána zemí, č. gen. Saje, arab. Sá al-Hagar/Hadžar§ 730, 720, 671, 664, 658, 656, 648, 570, 486, 338, 285, 186

Sajové, Saioi, thr. nárůdek naproti Thasu obývající původně i Samos, asi součást Sapajů§ 648

 

sakaia, babylónské slavnosti§ viz pod Svátky

Sakaría z Israéle§ = Zakarjá, Zakaríah z Israéle

Sakanripakala, datovací éra Saků, platí dodnes§ viz éry

Sakón ze Zankly, oikistés Hímery§ 648

 

Sakové, Sakaraukové, Sagaraukové, Sakaraulové, čín. S’-se§ 775, 551, 549, 547, 530, 520, 519, 480, 331, 282, 235, 170, 160, 155, 141, 130 - 128, 124, 90, 76, 75, 55, 31, 30-, 20+, 61+, 78+, 320+, 375+     
Skythské kmeny a národy východně od Kaspického moře a zpoza Iaxartu/Syrdarji, Hellény označovány jako Skythové, později Indosakové, srov. pod Kšatrapa, srov. též pod Indoparthové (jazyk Saků z rodiny íránských se později v Turkestánu nazývá též chotánština). Sakové, jméno perské, středoasijští Skythové, čín Saj/Sai, pohřbívali své předáky rovněž do kurganů se dělili na východní Sakarauky (starším jménem Aramiové), a na západní Massagety, viz. Íránci dělili Saky na západní paradraja/"za mořem", na "ty se špičatými klobouky"/tigrachauda na území dn. Kazachstánu a na haumavargy/snad "konsumenty rituální šťávy haumy" (?) žijící mezi dn. Tádžikistánem a Kazachstánem. 

Panovníci Saků v Indii/Indoskythů, Indosaků. Převážně na základě mincovní epigrafiky nelze stanovit, kdo v konfederaci Saků byl vládcem údělným, nelze stanovit pevný bod pro dataci ani nástupnictví, k tomu viz rok 55. 

Po Mauovi, viz rok 170 a 90, vládl v Gandháře Azilisés a Azés I. (spekulovalo se podle mincí, že existoval i Azés II.). Mauovými současníky, byl Onónés (lat. Vonónés), dynasta s parthským jménem. Satrapou za něho a asi též nástupcem v titulu „král králů” byl jeho bratr Spalahorés/Spalisirés, řec. na minci raženo Spalyriés, v kharóšthí Spalahora. Spalyriovým synem byl satrapa Spalagamés, v kharóšthí Spalagadama. Oba asi byli současníky Aza.

Satrapou Azy (I.) a někdy kolem roku 20 př. n. l. byl Zeionisés, khar. Džihunia, Charausta, řec. Charaéóstés (Charahostés), syn Artův, a nakonec Mudžatrija (st. čtení Hadžatrija). Vlády všech mohly skončit někdy s rokem 10 n. l. nebo později. Jejich nástupci se stali dynastové indoparthští, viz rok 20+.

Jejich současníky byli satrapové kraje Čuchsa (asi dn. Čačh v Paňdžábu) Liaka Kodzula (tak na mincích) a Patika Kodzula. V oblasti kolem Mathury a ve východním Paňdžábu jsou známi z této doby satrapové, „severní satrapové”, Hagamastra, Hagana mahákšatrapa Radžuvula a jeho syn Sodasa. Později v době Hadriána je znám mahákšatrapa Charapallana a satrapa Vanaspara. 

V dnešním Bádžauru, jedné se součástí autonomních kmenových území Pákistánu (FATA) vládla v posledních desetiletích př. n. l. a v prvních n. l. skupina dynastů Apráčů, Apráčarádžové se sídlem v Apráčapuře. Prvním byl Vidžajamitra známý mimo mince i z dedikačního nápisu v Bádžauru, viz rok 55. Podle něho by začal vládnout roku 7 př. n. l. Po něm vládl jeho syn Indravasu s manželkou Vasumitrou, Vispavarnam s chotí Šiširenou, Indravarman s Uttarou, Aspa/Aspúvarma a posledním známým v dynastické řadě byl kolem roku 50+ Sasan, asi současník Kušánce Kodzúla Kadfidzy. 

V Balúčistánu panovali někdy od dob Hadrianových panovníci indoskythské dynastie Páratů, Páratarádžové: Jolamira, syn Bagarevův (c. 125–150), Bagamira, syn Jolamirův (c. 150), jeho bratr Ardžuna (c. 150–160) a nejmladší ze sourozenců Hvaramira (c. 160–175). Následoval Mirahvara, syn Hvaramirův (c. 175–185), jeho bratr Miratachma (c. 185–200), Kozana, syn Bagavharnův (c. 200–220), pak Bhimardžuna, syn Jolatachmy (c. 220–235). Po něm kraloval Kozija, syn Kozany (c. 235–265), Datarvharna, syn Datajoly (I.) (c. 265–280) a na závěr Datajola II., syn Datarvharna (c. 280–300).

Z stejné doby pochází dynastie „západních satrapů”. Prvním byl Nahapana, z jehož vlády známe několik nápisů datovaných jeho érou roky 41 až 46. Podle ničím nepodloženého předpokladu se vychází z úvahy, že se data vztahu k éře Saků začínající rokem 78 n. l. a že tudíž vládl v letech 119-124 (jiní si myslí, že to jsou roky jeho vlády o posouvají jeho kralování o půl století dříve. Po něm jsou známa jména Čaštana, řec. Tiasthenés/Testenés, král v Ozéně, Udždžainu, jeho syn Džajadaman a jeho syn Rudradaman I. (do c. 150). Damadžadasri I., Dživadaman, Rudrasimha I., Isvaradatta (188-191), po něm se vrátil Rudrasimha I. (zemřel roku 197) a podruhé Dživadaman (197-199). Rudrasena I. vládl do 222, Samghadaman jeden rok, Damasena (223-232), Damadžadasrí II. a Viradaman (234–238), Jasodaman I. (239), Vidžajasena (do 250), Damajadasrí III. (251–255), Rudrasena II. (255–277), Visvasimha (277–282), Bhratadarman (282–295) a s ním Visvasena (293–304), Rudrasimha II., son of Svamího Jivadaman (304–348) ve spoluvládě s Jasodamanem II. (317–332), Rudradaman II. (332–348), Rudrasena III. (348–380), Simhasena (380– ?), Rudrasena IV. (382–388) a poslední Rudrasimha III. (388–395). Jím panování indoskythské/indosacké dynastie končí. O jeho konci se traduje, že Ramagupta, starší bratr Čandragupty II., měl na území Západních satrapů zálusk, ale v Gudžarátu byla jeho armáda zle poničena. Rudrasimha III. viděl cenu míru v Ramaguptově manželce Dhruvadevi. Byla by to pro Gupty ostuda, tak k Sakům poslali vyhlášenou hetéru Madhavasenu převlečenou za královskou manželku. Byla to však zároveň milenka Čandraguptova a ten nedal na ženu sáhnout. Převlékl se, tak se to traduje, za královnu a dal se odnést k Rudrasimhovi. Zabil ho a později též svého bratra Ramaguptu a Dhruvadevu si vzal. A to byl konec vlády Saků/Skythů v Indii.

 

Sakastán, území Saků v dn. AFG a írán. Sístánu a Balúčistánu§ 124, 20+ 

 

Sákja, Śákja, Sákija, Šakja, severoindický kmenový svaz, resp. volené království na dn. nepálsko-indickém pomezí§ 483, 461, 243+ 

Sakume z Ebly, k. 2500

 

Sála§ viz Saale 
Sala, m. v Lýdii na hranicích s Frygií, krátce Domitiánopolis§ 81+

Sala, m. v Mauretánii Tingitské, dn. Šálá, Šillá, Šlá, fr. Chellah, součást Ribátu, metropole MA§ 144+   

 

Salabos z Mauretánie, berberský povstalec§ 42+

 

Salaithos ze Sparty, vojenský poradce v Mytiléně§ 427

Salamanés Hermeiás Sódzomenos, Salamínios H. S.§ viz Sózomenos/Sódzomenos

 

Salamíniá, státní loď athénsk᧠viz Paralos

Salamís, ost. a m. v Sarónském zálivu, č. Salamína, v dobách achájských království Pelopova bratra Telamóna, otce Aianta a Teukra, bojovníků před Trojou, zvaná kdysi Pityússa, "Borový o.", ve středověku Kuluri, Kullura/Preclík§ 709, 640, 631, 604, 570, 528, 485, 480, 479, 472, 429, 406, 405, 360, 322, 318, 306, 295, 263, 243, 229, 7 

Roku 2006 byly zveřejněny výsledky pětiletých výkopů salamínské citadelly u vsi Kanakia na západu ostrova. Mykénský palác ajantovské dynastie byl opuštěn kolem roku 1180, což koresponduje s daty trojské války. Ve dvou budovách měl 33 místnosti o 750 metrech čtverečních a Aiás byl zřejmě posledním z králů, který ho obýval; vlast nespatřil, protože si vzal život po dobytí Ília. Mezi nálezy je bronzový plát z pancíře s egyptským jménem Ramesse II. (vládl 1304-1237).

Lidé místo možná opustili (stavba nenese stopy požáru) s Ajantovým bratrem Teukrem a založili na Kypru novou Salamínu. Klasická Salamína stála na druhé straně ostrova.
Aiás patří v Íliadě mezi nejsympatičtější z Hellénů. Silný a nejbojovnější po Achilleovi, vítězil bez přičinění bohů (žádný nad ním nedržel ochrannou ruku), nepatřil k žádné „supermocnosti“: před Troju z 1186 lodí připlul se dvanácti.

Salamís, m. na východním Kypru, pozd. Kónstantiá, u dnešní Famagusty§ 709, 574, 570, 520, 497, 460, 451, 450, 411, 404, 392, 386, 385, 374, 351, 345, 332, 321, 313, 310, 306, 305, 301, 295, 293, 204, 180, 130, 51, 116+, 315+, 367+   
Assyřané ji nazývali Kisu/Kísu. Z velké části zničena za židovského povstání v letech 116-117 n. l. za císaře Trajána, kdy bylo na Kypru vyvražděno na 240 tisíc Hellénů, jak vypočetl Kassios Dión. Po obnově veřejných staveb za Hadriána a o dvě staletí později za Cónstantia I. n. II. (337-361) se městu dostalo jméno Kónstantiá/Cónstantia. Kolem roku 650 byla zničena zemětřesením.

Salampsió z Iúdaie, sestra Mariamy§ 38

Salampsió z Iúdaie, d. Héróda Velikého s Mariamou§ 38

Salapia, m. v Ápúlii, dn. Salpi§ 213, 210, 89

Salassové, lat. Salassí, keltsko-ligurský alpský národ v dn. Savojsku§ 143, 27, 25

Salathiél§ Šealtiél

 

Salduba§ = Caesaraugústa

Saléius Bassus, básník, současník Vespasiánův§ 70+

 

Flávius Salia§ cos. 348+ 

 

Salíh§ viz pod Baní Salíh

 

Saliové, lat. Salií, část Franků/salští Fr., slovo nezn. původu, bývá dáváno do souvislost s krajem Salland v NL, zřejmě vlastí Franků§ viz pod Frankové

 

Salisó, dn. Selz/Seltz v Alsasích§ 356+

 

saliové, salií, „skokani“, římští kněží Martova kultu, původně sbor 12, později 24 kněží; pořádali každoročně průvody městem s tancem se zbraněmi a bojovými zpěvy, doprovázené hostinami, viz v přílohách Bohové a jejich svátky pod 1. březnem (nezaměňovat se Saliy, později západní částí kmenového svazu Franků, salští Frankové/Westfranken, jejichž jméno pochází asi od řeky IJssel, lat. Isala, odtud dnešní oblast Salland v provincii Overijssel při hranicích s Německem, zřejmě původní sídelní oblast franských skupin označovancýh latinskými autory za "salské")§ 715, 190

Saliové, Salií, řec. Salioi§ viz pod Frankové a Germáni 


Sallat, mí. na středním Eufrátu§ 625

Sallentínové nebo Sálentínové, illyr. nárůdek v Iápygii v Kalabrii, viz tam a pod Messápiové, na jejich území osada původně "krétská"§ 269

Sallum, s. Jabeše, usurpátor israélského trůnu, též Šallum§ 747, 746

Sallustia Barbia Orbiána, celým jménem Gnaea Séia Herennia Sallustia Barbia Orbiána, d. L. Séia Sallustia, manž. Sevéra Alexandra§ 222+, 227+   

Sallustiános Aiolios z Flye§ ath. arch. 173+ 

Sallustius, praef. Urbí§ 379+

Flávius Sallustius§ cos. 363+

P. Sallustius Blaesus§ cos. suff. 89+ 

Flávius Sallustius Bonósus§ cos. 344+ 

C. Sallustius Críspus, též Sálustius, caesarián, bohatec a historik§ 86, 61, 46, 35-, 41+ 
Jeho na poměry konce republiky výstavný dům přečkal nespočet majitelů a byl vypálen roku 410 n. l. při dobývání Říma Alarichem. Ruiny stály ještě za historika Prokopia o 150 let později. Věhlasné byly jeho zahrady, hortí sallustiání/sallustiovské zahrady, viz pod zahrady. 

C. Sallustius Críspus Passiénus, s. L. Passiéna Rúfa, manž. Domitie Lepidy a Agrippiny Ml., nevlast. o. Nerónův§ 16+, cos. suff. 27+, 41+, cos. 44+, 49+, 54+

Sallustius Lúcullus, legát§ 84+, 89+, 90+

Sallustius, voják císařské gardy, atentátník§ 371+           

Sallúvií, Salúvií, Sallúviové, řec. Salyes§ 126, 124, 123, 121, 90
Keltsko-ligurský národ v Narbonské Gallii na sever od Massilie, srov. Aquae Sextiae

Salmakis, pramen, pevnost a čtvrť Halikarnássu§ 460, 334

Salmanassar, hebr.§ = Šulmán-ašared IV. a V.

Salmydéssos, kraj a m. v Thrákii na Černém moři, též Médeia, dn. Kıyıköy v TR; v bezprostředním okolí žili Thynové a jejich součást Hellény zvaná Prosožrouti/Melinofagoi§ 410, 399

Salómé (I.) z Idúmaie, hebr. Šlomit, d. Antipatrova, sestra Héróda Velkého, m. Bereníky§ 65, 28, 17, 5, 4
Salómé (II.), dc. Héródiady, manž. svého strýce Héróda Filippa a později Aristobúla Chalkidského, ka. Malé Armenie§ 30+, 34+, 48+, 54+  

Salómé Alexandrá I., hebr. Šelomsíjón, též Alexandrá Salomé, ka, manž. Aristobúla I. a Ióanna Hyrkana I., s. Šimona ben Šetacha, m. Ióanna Hyrkana II. a Aristobúla II.§ 104, 103, 76, 71, 69, 67

V essejských textech kumránských svitků je dvakrát zmiňována jako prostitutka, poněvadž sekta byla alergická na větší společenskou roli žen. Tím, že prosazovala farisaje, určila Salómé podobu židovství na dlouhá staletí. 

Salómé Alexandrá II.§ 76

Salomé, d. Tíridáta III. Armenského, manž. Reva II. Ibérského§ 284+  

 

Salomo, Šalomo, Šelomo, Šlomo (hebr.), Salómón, Salomón i Solomón (řec.), k. Israéle, arab. Sulajmán§ 587, 195

Salón, Salóna, lat. Salóna nebo Salónae, m. v Dalmácii, chorv. Solin u dn. Splitu (z Palátium, Spalatum, rozumí se dalmatského rodáka Diokleciána)§ 196, 181, 78, 49, 48, 6+, 9+, 10+, 170+, 302+, 305+, 311+, 316+      
Salónia Matidia, Matidia Augusta, d. Ulpie Márciány, ses. Tráiánovy, s C. Salóniem Matidiem Patruínem, m. Sabíny, manž. Hadriánovy§ 105+, 117+ 

Salónína, manž. A. Caecíny Aliéna§ 69+

Salónína, manž. Gallienova§ viz Iúlia Cornélia Salónína Chrýsogona

Salónínus, s. předešlé§ viz P. Licinius Cornélius Salónínus Valeriánus

C. Salónius Matidius Patruínus, senátor se zázemím v Umbrii, manž. Ulpie Márciány (villa jeho rodiny dala jméno obci Matidiae, d. Matigge)§ 105+ 

 

Salpensa, Salpesa, múnicipium Flávium S., m. v Baetice, dn. Cortijo de la Coria§ 82+

Salpinové nebo Salpinátové, Salpinátés (mn. č.), m. v Etrúrii, snad dn. Mte. Alfino§ 392-391
salpinktés (totiž agón, soutěž v troubení na polní trubku), olympijská disciplina§ 396, 328 

saltus Március, Marciův hvozd, lokalita v apuánské části Ligurie, proslavená porážkou konsulského vojska Q. Márcia Philippa; dnes snad na území obce Seravezza a jedno místo se dodnes jmenuje colle Marcio§ 186

Salús, bohyně spásy, její chrám v Římě§ 306

Salútius, Salustius§ viz Sáturnínus Secundus Salustius n. Salútius 

M. Salvidiénus, životopisec císařů§ 217+

Q. Salvidiénus Rúfus (Salvius), Octaviánův nauarch§ 41, 40

L. Salvidiénus Rúfus Salviánus§ cos. suff. 52+

Salvius alias Tryfón, k. otroků na Sicílii§ 104, 101
Salvius, vrah Pompéiův§ 48
P. Salvius Aper, praef. praet.§ 14+ 

C. Salvius Capitó§ cos. suff. 148+ 

P. Salvius Iúliánus, celým jménem po adopci L. Octávius Cornélius P. Salvius Iúliánus Aemiliánus, legát, významný právník, o. P. Salvia Iúliána§ 117+, 118+, 138+ (praef. Urbí), cos. ord. 148+, 140+, 148+, 193+      

P. Salvius Iúliánus, s. předešlého§ cos. ord. 175+, 182+ 

C. Salvius Líberális Nónius Bassus, manž. Vitellie Rúfilly§ cos. suff. 85+

C. Salvius Násó, velitel ve válce s Mithridátem VI.§ 73

L. Salvius Othó, o. principův a L. Titiána, s. M. Salvia Othóna, manž. Albia Terentie§ cos. suff. 33+

M. Salvius Othó, děd principův, o. L. Salvia Othóna§ 69+

M. Salvius Othó, nejslavnějším ze Salviů jezdeckého stavu, jako Imp. M. Salvius Othó Caesar Augustus, zimní císař roku 69 n. l.§ 39+, 58+, 68+, 69+   

Othó a jeho rod povznesl císař Claudius do stavu patricijského. Byl oddaným nerónovcem a císaři dokonce pomohl k Poppaeji Sabíně. Byla provdána za Rufria Críspína a Neró ji na oko provdal za Othóna, aby k ní měl rozjíždějící se maniak blíže. Neró pak Othóna vyslal do Lúsítánie jako správce provincie a Poppaeu si vzal (roku 65 ji těhotnou v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha). Othónova smrt 16. dubna 69 n. l. se neslučovala s jeho dosavadním životem. Byl pokládán za změkčilce ochotného k jakékoli neřestné lumpárně. Ve smrti se ukázal pravý opak. Po nerozhodné bitvě v poli připravil pozůstalost, vyspal se a ráno se bodl do srdce. Není časté v historiích starého věku, aby imperátor byl tolik obdivován vojáky a milován, že si prý jich několik vzalo život u jeho hranice a jiní se navzájem pozabíjeli v zápasu.

L. Salvius Othó Titiánus, b. principův§ cos. 52+, cos. suff. 69+

L. Salvius Othó Coccéiánus§ cos. suff. 82+

T. Salvius Rufínus Minicius Opímiánus§ cos. suff. 123+

Salvius Valéns, právní poradce Piův§ 140+       


Sálybri᧠viz Sélymbriá
Salynthios z Agraje, k.§ 426, 424

Salzburg, m. a země rakouská, č. Solnohrad a Solnohrady§ 5500 

 

Sam‘al či Šam‘al, aramaisovaný syrochet. stát v sev. Syrii, ass. Bít Gabbári, dn. jihoturecké Zinçirli, snad hell. Níkopolis v Amánu§ 740, 732
Samachós z Charakény§ viz Symachó 

Samánum, ass. šejk§ 2150

Samarkand§ = viz Marakanda

Samareia, m. a země ve středu Palaistíny, m. Héródem přejmenováno na Sebasté (odtud Sebasťané), dn. arab. Sebastíje, hebr. Šomerón; sídelní m. Israélského království§ 773, 747, 740, 738, 737, 734, 730, 727, 724, 722, 715, 445, 433, 333, 311, 218, 168, 165, 145, 129, 110, 84, 63, 40, 38, 30, 4-, 6+, 30+, 36+, 38+, 41+, 51 až 54+, 59+, 66+, 67+, 70+, 352+     

Pravověrní Židé iúdští nazývali v náboženském schismatu Samareje (v kralické bibl. češtině Samaří a obyvatele Samareie Samaritány) Chutchaj n. Kuthim, a to podle babylónského města Kuta, kam byli z části vysídleni Assyřany. Héródés chátrající obec vybudoval v hellénistickém stylu s chrámem Augustovým s rozsáhlým svatým okrskem uprostřed města o šesti tisících kolonistech zpočátku.

Nezaměňovat s mesopotamskou Sámarrou, arab. Sámarrá´ v IRQ (srov. pod Mesopotamie); poblíž této S. roku 690 založil Sîn-achché-eríba/Sancherib Surmarrati, Š-, dn. Tell as-Suwwán, řec. Súma, syr. Sumra, u níž zahynul roku 363+ v bitvě císař Iúliánus.

samaritáni, šámerim, "ti, co se drží zákona", židovská sekta; židovští obyvatelé zaniklého severožidovského státu Israél se drželi a dodnes drží ze „starého zákona“ jen prvních pěti Knih Mojžíšových, tzv. pentateuchu, plus Knihy Jozué§ 36

Z kdysi rozsáhlé populace žilo na jaře roku 2009 ponejvíce v obci Kirjat Lúzá u Šechemu-Sichemu/Nábulusu v Předjordání a v obci Cholon u Tel Avivu, celkem asi 750 šámerim. Dodnes se pokládají za původní Israélce a horu Garizim (arab. Džarizím) mají za místo zvěstování židovského monotheismu. Mají své velekněze Jahweova kultu, roku 2016 jím podle agentury AP byl Abdalláh Wasíf Taufíq (81). V Předjordání užívají arabských jmen, hovoří arabsky a chodí do arabských škol; náboženské svátky drží dle svých tradic. Židé se samaritánům dodnes straní. Na Garizim přitom stával Jahwův velký chrám, jehož téměř čtvercové základy o téměř stometrové straně se vykopávají. V době júdského království byl větší a asi také pro kult důležitější než jerúsalémský.

Království Israél bylo mnohem lidnatější než Iúdeia, půda výnosnější a hora Garizim podle všeho bývala dlouho hlavním ústředním kultovním místem všech židovských klanů, jak lze soudit z biblických příběhů Abrahámových a Mojžíšových. 

Samarobríva, m. Ambiánů v Belgice, dn. Amiens§ 86+, 350+, 367+ a viz Ambiánové

Sambastové§ viz Sabarkové

 

Sambos z Indie, dynasta§ 325

Samé, m. na Kefallénii a původní jméno celého ostrova§ 189, 60

Samgunu z Gambúlu, s. Bél-iqíšy, b. Dunána§ 652

 

Samhan, "Tři Hanové", korejská konfederace kmenových států Mahan, Činhan a Pjonhan§ 196

 

Sámi, Sámiové, Saami§ viz Laponci

Samios ze Sparty, nauarchos§ 401

Samium z Larsy, Sámium, Sámum/"Ryšavec?", dyn.§ 2028, 2025, 2000, 1977, 1945    

Samius, celé jméno neznáme, podvedený rytíř§ 47+ 


Samnagétos, osada Massilských, u dn. Marseille§ 600

Samnium, Samnité, synkopicky ze Sabínium, řec. Saunion, Saunitiké (sc. gé), Saunítai, země a národní svaz jižně od Latia až k Jaderskému moři, náležející mezi sabellské národy, viz pod Sabínové, hovořící jazykem oským ze skupiny osko-umberské; dn. z velké části na území regionu Molise, který má jméno po Rodolfovi z normanském rodu de Moulins, jemuž kraj roku 1045 připadl/comitátus Molisií§ 700, 545, 423, 420, 353, 343, 341, 334 - 332, 326 - 318, 328, 316 - 314, 311 - 304, 298 - 292, 290, 281, 280, 277 - 275, 273, 270-269, 259, 217, 180, 91 - 89, 87, 82, 81, 49, 7

Vesnická populace se sdružovala kantonálně po klanech a rodech do págí a ty vytvářely čtyři kmenová uskupení zvaná oskicky touto s ročně voleným představeným meddiss tovtiks/lat. meddix tuticus: Hirpíní, Caudíní, Carricíní a Pentrí se sídelním střediskem Boviánem. Stejně jako Samnité hovořili Kampáni, Lúkáni, Bruttiové, Mársové, Vestínové, Marrúcínové, Frentánové a Paelignové.    

Samoa, Americká Samoa, polynéské souostroví, dílem samostatný stát, dílem pod správou Spojených států§ před 6000, 4000 

 

Samos, ost. v Íkarském moři, tur. Susam§ 776, 730, 704, 700, 667, 650, 635, 628, 611, 603, 600, 568, 532, 531, 524, 522, 520 - 517, 513, 500, 494, 491, 480, 479, 442 - 439, 431, 412, 411, 409, 407, 405, 404, 394, 391, 390, 365, 357, 355, 342, 340, 334, 324 - 321, 319, 315, 301, 300, 295, 250, 208, 201, 197, 190, 167, 133, 85 - 83, 32, 31, 21, 20, 17-, 12+, 39+, 70+   
O původních dvou iónských fýlách viz pod Athény.
Samos, jméno arménských a kommegénských dynastů:§
Samos I. Arménský§ 317, 250
Samos II. Theosebés Dikaios Kommágénský§ 130, 98

Samosata (pl.), staré Kimuchu/Kummuch, sídelní m. Kommágény na Eufrátu u Karchemiše (nezaměňovat s Arsamósatou)§ 607, 606, 38-, 72+, 120+, 257+, 360+    
V římské době garnisonní město. Turecká vesnice Samosat roku 1992 zmizela s celým okolím a s naprostou většinou antických pozůstatků pod hladinou přehrady Atatürk, kterou Turci postavili na Eufrátu koncem 80. let. Systém dvou tuctů přehrad na Eufrátu a Tigridu zatopil ještě řadu dalších historických míst, srov. např. Zeugma.

samospráva městská v římské říši§ viz tam 

Samothráké, ost. před Thrákií v Egeidě s theokratickým státem Velkých bohů samothráckých§ 399, 390, 281, 241, 217, 172, 168, 84

Původním názvem Saonnésos podle Saona a později Dardaniá podle Dardana, jeho bratra a rovněž s. Diova a zakladatele Troie, který tu prý se svou matkou Élektrou zavedl kult fryžské Velké bohyně či Velké matky bohů a kněžské společenství Kabeirů-Saliů (srov. krétské Kúréty); zde i na protilehlém thráckém pobřeží byly tradičně dobré vztahy k Egyptu (srov. ptolemaiovské posice), související zřejmě se starými kultovními vazbami (kult Slunce mohli sem zavést uprchlíci z egyptského Achetatonu ve 14. st.?).

V hellénismu největší obchodní překladiště v severní Egeidě, protiklad jižního Délu.

O původním jménu ostrova viz pod potopa. Saon dal ostrovanům zákony a rozdělil je do pěti fýl podle počtu svých synů. První inicioval do samothráckých mysterií Iasión. Když na ostrov dorazil Kadmos pátrající po své sestře Európě, byl zasvěcen a oženil se s Iasiónovou Harmonií. Jejich svatba byla prý první, na níž brali účast bohové a novomanžele potěšili dary. 

Samprati§ viz Indrapalita

Sampsigeramos I. z Emesy v Syrii, dynasta nad okolím Bambyké, Berroie a Hérákleie u Kyrrhu (arab. Šamší-garam, řec. též Sampsikeraunos, Sampsikeramos, lat. Sampsiceramus), o. Iamblicha I.; o jeho rodu viz pod Emesa§ 65, 64, 51, 31, 162+   

Sampsigeramos II., občansky C. Iúlius S., manž. Iotapy III., o. Iotapy, manž. Aristobúla ml., a ss. Azíze II. a Soaima§ 17, 14+, 42+

Sampsigeramos/Sampsikeramos III. Silás, s. Alexiona II., vládce a velekněz, občansky C. Iúlios S.§ 78+, 120+

Sampsigeramos IV., emesský dynasta, poslední své dynastie, obč. jménem L. Iúlius Aurélius Sulpicius Sevérus Úranius Antónínus, poslední z dynastie§ 120+, 219+, 235+, 254+        

Samsi z Arabie§ viz Šamší

Samsimurruna, Samsimurrunája, m. ve Foiníkii, ass. název nevíme však, čeho§ 738

 

Samsó§ viz Vituriga

 

Samsu-Addu§ viz Šamší-Adad

 

Samudragupta, s. Čandragupty I., druhý k. z dynastie Guptů, o. Rámagupty a Čandragupty II.§ 335+, 375+ 

 

Samuna§ viz Nabû-šuma-iškun

 

samurajové§ viz pod žoldnéři

San, Sanové (sg. Sa), původ. obyvatelstvo jihu Afriky, Evropany zvaní Bushmen, č. Křováci, příbuzní s Khoikhoiny-Hotentoty§ 300
San Augustín, lokalita v kolumbijském departamentu Huila, jméno neznámé megalithické kultury§ 500

San Marino, státeček v Itálii§ 301+

San-sia/Sanxia§ viz Tři soutěsky

San Ťin, tj. Tři státy Ťin, období čín. dějin§ 403
San'á, Sana'á, Sanaa§ viz Arábie 

 

Sanabarés, indoparth. dyn., asi Arsakés XXV.§ 20+ 

 

Sanam-simut, vicekrál elamský§ 2346

 

Sanatruk, Sanatrukés, Sinatrukés, arsakovský k. Armenie, o. Vologaisa I.§ 75+, 91+, 109+, 116+, 162+ 

Sanatrukés z Armenie, satrapa Pajtakaranu a properský rebel§ 330+

Sanatrúq I. z Hater, dyn.§ 116+

Sanatrúq II. z Hater, dyn.§ 116+, 240+   

 

Sanballat ze Samareie, bab. Sîn-uballit nebo Sîn-balat, řec. Sanballetés/Sanabaljetés, žid. dynastové původem ze Samareie a Kuty:§
Sanballat I.§ 445, 433
Sanballat II.§ 433
Sanballat III.§ 445, 433, 333

Sanbúlos, kult. hora nezn. polohy snad v Adiabéně§ 49+

 

Sanctus, celé jméno neznáme§ cos. v Galliích 270+ 

Sánčí, angl. Sanchi, původně buddhistický chrámový komplex se stúpami a pozdějšími kláštery severozápadně od Bhopálu v Madhjapradéši, jemuž dal povstat král Ašóka§ 260

 

Sandanos n. Sardón, Sardónis, ř. před Methónou§ 354

 

Sandarión, velitel římské posádky v Palmýře§ 273+

 

Sandarofagos§ viz Satladž

Sandasarme, Sandišarme z Chilakku, k.§ 675, 665 

Sandokos ze Syrie, (foinícký?) zakladatel Kelenderity§ 19+

 

Sandrachšatra z Kimmerie, k. , syn Lygdamidův§ 644

Sandrokottos I. z Indie, ind. Čandragupta Maurja/asi "Páví", k., zakladatel dynastie Maurjů§ 321, 303, 297, 206

Sanduarri, k. v Kundu a Sissu, možná totožný s chetitským dynastou Azatiwatašem§ 677

Sané, m. na Chalkidice, jedno na poloost. Akté (založeno z Andru), druhé na Palléné§ 750, 654, 424, 339, 261 

sanga, sangu§ viz šangû 

Sangala (pl.), m. či pevnost v Paňdžábu v dn. PAK§ 326

Sangarios, ř. ve Frygii a Býthínii, dn. Sakarya v TR, v srpnu 1921 zde Kemal paša porazil řeckou armádu§ 365+ 
Sangata, k. v Magadě§ 232

sanhedrin§ viz synedrion

Sankt Petěrburg, dř. též Petrohrad a Leningrad, m. v Rusku§ 2613

 

Q. Sanquinius Máximus§ cos. suff. 39+, 46+ 

 

sanskrt, sanskrit, ind. literární jazyk§ 600
Nejstarší z ie. jazyků, kterého se bez podstatných změn používá literáty, vědci a nábožensky po tři tisíce let dodnes a mezi hinduisty, buddhisty džinisty a sikhy je jeho znalost stále znamením vzdělanosti. Gramatika s. se nezměnila od pátého století př. n. l., kdy její pravidla sepsal v „Osmi kapitolách“, Aštadhjaji, Panini z Gandhary (asi 520-460).

Nikdy neměl vlastní písmo, podléhal místním „abecedám“. Po zavedení knihtisku a jistou zásluhou evropských badatelů se používá severoindické písmo devanágarí (n. nágarí).

Santonové, Santonés, keltský kmen sídlící severně od Garumny u moře, dn. kraj Saintogne, se sídlem v Mediólánu, dn. Saintes§ 60

Santorin, Santorini, viz pod Thérá

Santra z Etrúrie, filolog a autor životopisů, předchůdce Suétóniův§ 50

Saókondários z Galatie, o. Kastóra I.§ 64

 

Saóteros z Níkomédeie, propuštěnec, vrchní komoří a milenec Commodův§ 180+, 182+, 185+, 216+   

 

Sapaeisis, náčelník středoasijských nomádů, snad Indosaků, z poloviny nebo konce prvního století př. n. l.§ 170

Sapaiové, Sapaioi, jeden z velkých thráckých kmenů či kmenových svazů, poprvé v historii zmiňovaný Hérodotem k roku 480§ 178, 55, 42, 35, 31, 13, 10 a viz pod Sajové

Sapaudia, viz Burgundové

Sapé, Sapí§ viz Šapíja

 

Sapfó z Mytilény, též Psapfó, básnířka, d. aiolského šlechtice Skamandrónyma a Kleidy, sestra Laricha a obchodníka Charaka (Charax), manž. Kerkoláa z Andru, m. Kleidy, zemřela snad kolem roku 580§ 630, 612, 603, 307

Sápórés, per. Šápúr, s. Bábaka s Mirdutou, nevlastn. b. Artaxerxa/Ardašíra I., per. dynasta§ 208+

Sápórés I., per. k., s. Artaxerxa/Ardašíra, o. Hormizda I., Bahráma I. a Narsa I.§ 96, 208+, 224+, 240+, 241+, 244+, 250+, 252+, 254+, 257+, 259+, 261+, 265+, 270+, 272+, 293+, 301+   

Sápórés II., s. Hormisdy II., šáh, zvaný východními Římany též Abbúrarsakios n. Sabbúrarsakios§ 283+, 287+, 309+, 324+, 325+, 330+, 338+, 340+, 344+, 350+, 356+, 358 až 361+, 363+, 366+, 367+, 369 až 371+, 379+, 383+ 

Sápórés III., s. Sápóra II., o. Jazdgarta I.§ 383+, 387+, 388+ 

Sápórés IV., s. Jazdgarta I.§ 387+        

 

Saptah Neitiqirti, Sa-Ptah Neith-iqirti, poslední k. Šesté dynastie, Hellény pokládán za ženu/Nitókris§ 3054, 2184 

 

Saqqára, Sakkára, arab. jméno pro memfidskou nekropoli, již. od Káhiry§ 3236, 3174, 2945, 2686, 2667, 2648, 2642, 2505, 2498, 2491, 2414, 2375, 2345, 2333, 2283, 2278 

 

Saqqez, m. v íránském Kurdistánu (asi souvisí s jménem Saků, zakladatelů?)§ 669

 

sar, sumerská letopočtová míra = šest nerů = 3600 roků§ 3200

 

Sára§ viz Sarra

Sarabánu, sídel. m. aram. Bít Siláni v Babylónii§ 731

 

Saracéni, Sarákénoi, arab. lid kočující Mesopotamií§ 193+, 270+, 274+, 289+, 363+, 377+, 378+, 382+  

Pův. jméno jednoho z arab. kmenů, klanového svazu z Jemenu, někdy v 1. st. n. l. migroval na Sínaj a na území Nabatajů, později do Mesopotamie. Ve 4. st. n. l. kočovali mezi severní Mesopotamií na Tigridu po jižní Egypt do sousedství Blemmyů. Pozd. evropské a východořímské/byzantské označení pro Araby a mohammedány vůbec; původně z arab. označení pro „lidi z Východu“, šarkájín (srov. maghrib/"západ", původně všechny země západně od Egypta, z čehož pochází slovo Maroko). Se Šarkájín souvisí arab. označení pro „země východu slunce“, Levanty/Orientu, mašriq. Hebr. označení beduínů z vnitřní Arábie bylo Bene kedem, Synové východu (vnitřní pouště). Viz s. v. Arabové; v římském světě požívali pověst "národa nebezpečného", který neoral, neznal víno a neznal stálých sídel. Římané se poprvé otevřeně střetli se Sarákény za Commoda roku 192 n. l., když Arabové vpadli ze Sínaje do Syrie, viz rok 193+. 


Sarakos, řec.§ = ass. Sîn-šarra-iškun

Sarandíb§ viz Cejlon

 

Sarápión z Alexandreie§ Ol. 37+

Sarápión z Athén§ arch. 116

 

Sarápión ze Syrie, zrádce§ 132

Sarápis, Serápis, hlavní bůh Alexandreie, jeho chrámy; srov. Zeus-Sarápis§ 323, 300, 287, 275, 54, 7, 1+, 49+, 70+, 80+, 172+, 199+, 212+, 213+, 227+, 305+, 320+, 391+           

V době smrti Alexandra Velikého měl S. chrám v Babylónu. Jeho hellénské jméno lze odvodit od bab. Šar-apsî, Král podzemních vod, tedy řec. Sarapsi. Jeho kult související původně s Plútónem-Hádem se v hellénistické éře spojil s Alexandrovým mýthem a to pravděpodobně byl důvod snu a horlivosti Ptolemaia I. Sótéra, že roku 287 zahájil stavbu Sarápeia, jednoho z největších chrámu hellénistického Egypta. Plútarchos zaznamenal, že bůh dal ve spánku králi znamení hledat Plútónovu sochu v Sinópě na Pontu a převést ji do Alexandreie. Král města (spíše tyrannos) Skydrothemis dlouho na obyvatelích žádal její vydání. V egyptské Memfidě však už jedno Sarápeion v té době existovalo a stálo na kopci zvaném Hellény Sinopion. Je tedy možné, že boiótský literát vytvořil příběh s "králem" jedinečného jména, aniž by se v Alexandreji zeptal, a odpor domorodců je asi na příběhu to pravdivé.

Podle jiné verse téhož autora měl sen o Plútónově soše v Pontu Ptolemaios Euergetés, jemuž to potvrdil zcestovatělý Sósibios, že tam opravdu něco takového stojí, takže král pověřil Sótela a Dionýsia, nic bližšího o nich nevíme, aby sochu přivezli, což se jim i po čase podařilo. Pak teprve egyptští domorodci usoudili, že to je podoba Sarápidova. 

Sarasvatí, mýth. řeka v povodí Indu§ 2300

 

Sarati ze Sachi, s. Gagího, dyn.§ 659

 

Saratokos z Thrákie, dyn.§ 410

 

Sarauéné, jedna z deseti kappadockých satrapií§ 230

Sardanapallos (řec.)§ = Šulmán-ašaréd III., jinak hebr. Salmanassar, n. Aššur-báni-apla, hebr. Asurbanipal, popř. Sîn-šarra-iškun, řec. psaný jinak jako Sarakos, a srov. přízvisko dané Římany mladistvému príncipovi Héliogabalovi/Elagabalovi. Příběh jakéhosi Sardanapalla, v podání hellénských literátů (cf. jeho záznam u Iustina) chodícího v ženských šatech a předstihujícího ženy ve změkčilosti tělesné a lascivnosti pro oči/cum mollitiá corporis et oculórum láscíviá omnés féminás anteíret, posledního z assyrských králů, sedí vzhledem k jeho smrti sebeupálením a konci říše na Sîn-šarra-iškuna, viz rok 612. Za domácích rozbrojů byl zabit roku 824 též Assyřan Šulmán-ašaréd III.     

Sardar z Čédi, Ašókův guvernér Kalingy, zakladatel dynastie Čédi, o. Mahámeghaváhany a děd Kháravély§ 185

Sardeis, lat. Sardés, gen. Sardeón, od toho Sardiános, Sard/člověk ze Sard, Sardy, sídelní m. Lýdů na úpatí zlatonosného pohoří Tmólu (dn. Bozdağ), lýdsky Sfard, tur. Sart§ 776, 716, 678, 663, 652, 624, 590, 560, 547 - 545, 526, 522, 518, 512, 511, 508, 504, 501, 500, 498, 496 - 494, 481 - 479, 464, 450, 439, 423, 411, 407, 404, 395, 392, 388, 334, 333, 331, 322, 321, 317, 308, 302, 300, 286, 281, 263, 254, 242, 220, 216 - 212, 197, 190, 165, 86, 78, 14+, 17+, 70+, 320+, 347+, 366+     

Sardinie, lat. Sardinia, řec. Sardó, Ichnússa („stopa“ - podle tvaru ostrova,  též Sandaliótis, „sandálový ostrov“, od sandalion, "sandálek); od toho Sardón§ viz Sandanos. Sardonios, "Sard"; dn. it. Sardegna§ 4000, 540, 496, 480, 396, 387, 379, 348, 289, 281, 273, 263, 259, 258, 241, 239, 235 - 231, 227 - 225, 217, 215, 210, 203, 181, 177, 176, 146, 126, 115, 111, 105, 83, 81, 78, 77, 56, 55, 46, 42, 40, 39, 31-, 19+, 62+, 65+, 74+, 85+, 185+, 193+, 202+     

Ibérští Sardové byli Egypťany jmenováni již mezi „mořskými“ národy. Srov. však též lydské Sardy a nelze vyloučit, že pod jménem Šerden/Šardan se skrývají spíše Anatolci než Sardové ze západního Středomoří migrující na Kypr. Ostrov kolonisován poprvé kolem roku 800 na pobřeží Foiníčany: zřejmě Carales, Caralis, dn. Cagliari; Sulci na o. Plembarii, dn. Sulki na o. Sant´Antioco, osada s pevností na Monte Sirai c. 750 s nedotčeným hrobem nalezeným roku 2002 se sochou Ba´ala Adira, strážce podsvětí.

Pro Římany bylo obyvatelstvo S. nespolehlivé a tudíž v opovržení - hořký, pohrdlivý, zlomyslný úsměv, rísus sardonicus, řec. gelós sardonios např. etr. soch (srov. ale pod sochařství souvislost s archaickými hellénskými kúroi a korai), se jménem ostrova zřejmě nesouvisí (snad od řec. sairó, pf. seséra, šklebit se otevřenými ústy, nebo od sardonion či sardanion, hořká bylina, o níž hovoří Homér v Odysseji, sardoa herba, působící onen škleb a rostoucí pouze na Sardinii). Dávní Sardové měli ve zvyku obětovat své sedmdesátileté starce Sáturnovi a při tom se usmívat.

Vedle zlomyslného úsměvu Sardů rozlišovali staří ze smíchů bez vnějšího podnětu ještě gelós sarkastikos, povýšení, urážlivý, a gelós kynikos, tedy vyjadřující převahu spočívající na hlubší znalosti okolností a nezohledňující citovou stránku, z čehož vzešlo označení pro bezohlednou otrlost "cynický". Helléni hovořili o megarském smíchu, gelós megarikos/rísus megaricus, který byl hlasitý a v nevhodnou dobu (gelós akairos), gelós iónikos, úsměvy vyzývavé tanečnic na hostinách a gelós chíos, chíjský smích hlasitý lascivní. 

Na severovýchodu o. žili Korsové a zbytek severu Sardinie obývali Balarové; jižní půlku Ilijci, viz tam. Všechna ethnika zřejmě nesouvisí s neolitickým praobyvatelstvem nazývaným podle kamenných věžovitých staveb "kultura nuraghů" existující od asi 1800 do kartháginské kolonisace, respektive do římské roku 238. Kromě asi sedm tisíc zbytků kamenných staveb se zachovalo například 25 kamenných válečníků se štíty a luky a s helmami s rohy z asi 8. st., tedy starší "ochránci" ve zbrani než v čínské dynastii Čchin.

Předchůdci nuraghenové kultury byla kultura bonnannarská, jakási sardská podoba celoevropské kultury lidu zvoncových pohárů (2600-2200, v Británii do 1800); nověji datována c. 2200/1800-1600 a tím pádem znamenala první fázi kultury nuraghů.

Prehistorie: Helléni nazývali Sardinii podle tvaru ostrova Ichnússa (ichné - stopa, šlépěj). První kolonie zřizovali mezi domorodci na pobřeží libyjští Foiníčané, většinou Kartháginci. První oikistem byl Sardos, syn Makéridův (hérós, zřejmě Melkart-Héráklés). Po nich přišli Boióťané a Ibérové, pak Thespijští a Attičané pod Ioláem, kteří prý založili Olbii. Po pádu Troie se na ostrově usadila část Troianů, kteří nepokračovali do Itálie.

Hellénský živel byl na začátku válek o vládu nad Sicílií Kartháginci zlikvidován. Původní obyvatelé Korsiky, řec. Kyrnos, byli na pobřeží podmaněni Kartháginci. Korsové a Ílijští si udrželi svobodu ve vnitrozemí.

Od 14. století žijí v Algheru na severozápadu ostrova Katalánci usazení zde po vyhnání domorodců v éře, kdy Sardinie patřila Aragonu (savojský od roku 1720). Z Katalánie sem byli posíláni též trestanci a ve městě se dodnes katalánsky hovoří: údajně čtvrtina z výce než čtyřiceti tisíc obyvatel uvádí jako svou první řeč katalánštinu a nikoli italštinu. V roce 1921 to při censu bylo ještě sto procent (New York Times, listopad 2016).

Sariqum§ viz Zariqum

 

sarkofagos, kamenná pohřební schrána, „(kámen) požírající tělo“. Nejrychleji prý pozřel ostatky kámen z maloasijského Assu. Sarkofagy bývaly zdobené, u panovníků mnohdy předními umělci. Tělo Alexandra Velikého leželo ve skleněném sarkofagu. Srov. pod pohřby.

Sargon II., hebr.§ = Šarru-kén II.
Sargarauéné, jedna z deseti satrapií Kappadokie§ 230
Sargentios, neidentifikovaná ř. v Paionii§ 286

 

Sariaster§ Zariadrés

sarísa§ viz vojenství


Sarlagab, Zarlagaba, Šarlak, k. Gutiů§ 2255

 

Sarmaté, též Sauromaté, íránský národ příbuzný Sakům-Skythům§ 2500, 600, 500, 393, 389, 250, 181, 179, 150, 92, 89, 50, 1-, 6+, 35+, 45+, 61+, 69+, 92+, 101+, 106+, 115+, 118+, 134+, 143+, 167+, 169+, 170+, 174+, 175+, 180+, 235+, 236+, 238+, 248+, 250+, 252+, 270+, 272+, 274+, 278+, 280+, 282+, 289+, 292+, 293+, 299+, 307+, 308+, 318+, 321+, 331+, 332+, 334+, 337+, 339+, 357 až 359+, 362+, 366+, 370+, 373 až 376+, 378+           

Někdy v 6. až 4. století migrovali ze Střední Asie za Ural, někdy po 500 obsadili území do té doby skythská západně od Tanaidu/Donu a do 2. století obýval celou dnešní Ukrajinu, jižní Rusko a podél pobřeží Černého moře se dostali až do střední části Anatolie (Západní Armenie). Pro Římany byli S. všechny národy žijící východně za Germány a severně od Pontu.

V 1. století n. l. vstoupili na sever Balkánu. V koalici s germánskými Goty od 3. století n. l. podnikali výpravy do Dacie a na jih od Dunaje. Hunský vpád na Ukrajinu roku 375 S. zlomil: část s Huny pokračovala na západ Evropy, část sdílela osudy Gotů a v 6. století n. l. mizí z historické paměti. Antickými autory zaměňováni se Skythy.
Sarmatská kultura je podle vybavení hrobů chudší než skythská, uctívali na rozdíl od zvířecích kultů skythských oheň a obětovali mu koně. V boji používali delší kopí a meče než Skythové a Sarmatky bojovaly, také na rozdíl od Skythek, po boku mužů; tím se zřejmě staly vzorem pro „hellénské“ Amázonky.

Sarmizegetusa, Sarmizegetusa, řec. Zarmizegethúsa/Zerm-, sídel. m. Dáků, pozd. Colónia Ulpia Tráiána S., d. téhož jména v Sedmihradech, slov. Grǎdişte, maď. Várhely, něm. Burgort§ 88+, 101+, 106+  

 

Sarónský záliv/úžina, mezi Attikou a Peloponnésem, Sarónikos kolpos/porthmos§ 709, 480, 292

Saros, ř. v Kilikii, dn. Seyhan, jejíž jedno rameno se jmenuje Göksu§ 196 a viz pod Adana

saros§ viz chronologie

Sarpánítum, manželka Mardukova§ 562

Sarpédón, gen. Sarpédona§ 1. seleukovský vojevůdce, 143, 141; 2. skeptik, 230; 3. s. Diův a král v Lykii, zabit před Trojou Patroklem; 4. mys v Kilikii Trácheji, dn. Incekum

Sarpoli Zaháb, Sar-e Pol-e Zaháb, ves v íránském Zágrosu, pozd. Kelónai a Chala§ 2292  

Sarra§ 1. viz Tyros; 2. též Sára, manž. israelitského předáka Abraháma, m. Isaakova

Sarsina (sg.), m. v Umbrii, dn. Sarcina§ 251

Sarus, b. Ammia a Sunildy; Gotové?§ 375+

 

Sásán z Persie, s. Weh-áfrídův, o. Bábakův§ 208+

Sásánovci, perská dynastie, jméno podle Sásána, dědy Ardašíra I.; srov. pod Mesopotamie§ 569, 250, 145, 141, 129, 63, 208+, 224+, 272+, 284+, 309+, 325+, 345+, 387+, 388+          

Saserna, jméno dvou autorů, píšících o zemědělství, otce a syna§ 100

 

Sasés§ viz Gondofarés IV. 

 

Sasibisarés§ viz Abisarés

 

Sasima (pl.), m. u Nazianzu v Kappadokii§ 329+

 

Saskatchewan, provincie Kanady§ pravěk

Sasko, Sachsen, spolková země novodobého Německa§ 5000 

Sasko-Anhalt, Sachsen-Anhalt, spolková země§ 5200, 3-, 393+ 

Sasko Dolní§ viz Dolní Sasko

Sasové, řec. Saxones, lat. Saxonés§ 89+, 260+, 278+, 286+, 310+, 367+, 370+, 383+, 393+ a viz Germáni


Saspeirové, neident. národ v Kolchidě§ 550

Sassia, manž. A. Cluentia st., exzetě A. Auria Melina a Statia Albina Oppianika st., m. A. Cluentia a Cluentie§ 66

 

Sašihire, princovrah v Japonsku§ 343+

 

Satala (pl.), m. v Kappadokii/Malé Armenii, ležení Patnácté legie apollónovské/legió quínta decima Apollinátis, dn. ves Sadağ u Kelkitu v TR§ 114+, 297+ 

Satalos§ = Gatalos

Satam z Uru, s. Lugalbarasiho§ 2420

 

Sataspés z Persie, násilník a cestovatel kolem Afriky§ 440

 

Sátaváhanas, Sátaváhanové či Šátaváhanové alias Dasjúové, vládnoucí dynastie z indické Ándhry, ovládla střed. část subkontinentu a několik desetiletí Magadhu a velkou část současné IND§ 230, 55, 22, 250+ 

Panovnická dynastie Ándhrů: Megasthenés je znal pod jménem Andarai/Ándhrové a drželi si prý sto tisíc vojáků a jeden tisíc slonů, a to v době, kdy byli ještě vasaly Maurjů. Jejich původním sídlem bylo Amarávátí a do zániku dynastie vládlo třicet králů.

Sát. žili pravděpodobně v matrilineární společnosti a šlo tedy o předárjskou dynastii s původním jménem Sátakani. Podporovali buddhismus i hinduismus.

Z její éry pocházejí mimo jiné objekty 29 jeskyň Adžanta/Ajanta caves ne severu státu Maháráštra (poblíž Aurangábádu a Džalgáonu/Jalgaon). Jeskynní chrámy a buddhistické kláštery byly vyhloubeny a upraveny uměleckými výtvory kameníků a malířů fresek do kamenné stěny nad řekou, nejstarší asi už ve 2. století př. n. l. Když Sátaváhanové zmizeli ze scény (po roce c. 220 n. l.), na tři století zavládl v kraji hinduismus a v jeskyních se nepracovalo.

Ale v 5. století n. l. s dynastií Vákátaka (c. 250-510) přišla buddhistická renesance a bylo ke stávajícím šesti jeskyním přiděláno 23 na dnešní počet. Kolem roku 480 za panovníka Hariseny/Harišeny práce skončily. Pro Evropu byl komplex objeven v dubnu 1819 kapitánem koloniálního vojska Johnem Smithem při lovu tygrů.

Satavastrés, indoparth. dyn.§ 20+

 

satí§ viz pod sebeupálení

Satibarzánés z Persie, satr. Arie§ 330, 329

Satijčenu, Sat-Ij-čenu, "Dcera Ijčenova", nezn. žena z králov. rodiny Osmé eg. dynastie§ 2160

 

 

satira a římský epigram, č. též satyra:

Na rozdíl od řecké literatury nedosáhl literární epigram v latinské takové popularity. Zavedl ho spolu s elegickým distichem až Q. Ennius sbírkou Saturae o čtyřech či pěti knihách (z nichž se zachovalo jen několik řádků). Satiry psal Osk M. Pacuvius, sestřenec Enniův, který dosáhl slávy hlavně svými tragédiemi.  Jím se končí období starší satiry. Epigrammy po něm psali jeho mladší vrstevník např. studovaný a movitý Kampánec C. Lucilius (zemř. 103), či mnohem později první římský lyrik C. Valerius Catullus (zemř. 54).

Po proslulém Q. Horatiovi Flaccovi v raném principátu prosluli jako autoři epigrammů L. Annaeus Seneca jr., Petronius Arbiter (= T. Petronius Niger, cos. roku 62 n. l.), ale hlavně M. Valerius Martialis (zemř. roku 104 n. l.), který je všeobecně pokládán za zakladatele evropského satirického epigramu vůbec. V moderním slova smyslu satirický obsah latinských epigrammů souvisel právě s tímto literárním žánrem, se satirou.

Satira či ve starší podobě satura (pestrá nádivka, směs, satura lanx, miska s všelikými obětinami pro Cereru) bylo původně označení pro lyrické básně obsahově i formou různorodé (srov. nahoře uvedenou sbírku Enniovu). Teprve později se v satiře obvykle používal hexametr a její obsah byl výsměšný, kritický nebo prostě ironický. Římané považovali satiru za svůj žánr, který od Hellénů nepřevzali (srov. pod komédie).

Klasikem římské satiry byl C. Lucilius, jehož aristokratický původ v literatuře nebývá tak častý: jeho sestra se stala babičkou Pompeiovou. Z Luciliova díla Saturae (Pestrá směs) o 30 knihách se zachovaly jen zlomky. Slavnými pokračovateli Lucilia byli Q. Horatius Flaccus (zemřel 27. listopadu r. 8 př. n. l.) a ještě později Aules Persius Flaccus (zemřel ve 28 letech na žaludeční chorobu) či D. Iunius Iuvenalis. M. Terentius Varro Reatinus (nar. 116) bojoval v občanských válkách na straně Pompeiově, sběratel římských starožitností (= ethnograf a folklorista), se proslavil satirami. Sepsal údajně na 150 knih Menippských  satir (zachována jen nepatrné zlomky).

Původ satiry, jak ho podává Livius: roku 361 za velkého moru se Římané pokusili usmířit bohy mj. také hrami scénickými, k jejichž provozování pozvali profesionální herce z Etrurie (hister, histriones). Ti v doprovodu zvuku píšťaly deklamovali žertovné verše, což po nich prý napodobila římská mládež. Livius Andronicus později před pištce postavil chlapce, aby za herce zpíval, a těm zůstal prostor pro dialogy.

Začátky leží ve fesceniích (od fascinum, zaříkávání?, nebo od etruského města Fescennium či Fescennia), které se pronášely hlavně při dožínkách během herního projevu postaveného na rozpustilém dialogu.
O pozdně antické anthologii latině z Karthága a Luxoriovi viz pod Vandalové a epigrammy.

  

Satis§ viz Sehel

 

Satladž, sanskrt. Šatadru/Sutudrí, angl. Sutlej, ř. v provincii Paňdžáb v PAK, řec. jméno Sandarofagos je až z doby Klaudia Ptolemaia§ 326 - 325

Satoj z Albánie, k.§ 371+

 

Satornilos z Gortýny§ Ol. 209+ 

 

Satrakés ze Skýthie, velmož§ 329

 

satrapés, satrapeiá, satrapa, guvernér se širokými pravomocemi, satrapie v Perské říši, správní region, aram. pechá (viz), hebr. pecháh, pachót, vše z píchátu n. bab. bél pícháti; převzato Alexandrem Velikým a Seleukovci, o Kšatrapě viz Indosakové. Starší ass. a bab. šaknu dalo hebr. hasegánim a aram. sgn'§ 538, 521, 518 a passim

satrapie horní§ = viz horní satrapie

Satricum, m. v Latiu, dn. Conca§ 386, 378, 381, 348, 346, 319

Satrové, thrácký kmen v Pangaiu§ viz Béssové

Satuni z Lullubi, k.§ 2292

Saturius, šéf císařského služebnictva, vrah Domitiánův§ 96+

sáturnália, veselý svátek držený v Římě 17. - 22. 12. v upomínku na Zlatý věk Sáturnův-Kronův§ 497, 37+, 69+, 192+ a viz v přílohách oddíl Bohové a svátky  
Sáturnia, řím. osada na etruském území, dnes lázeňské místo v obci Manciano pod Monte Amiata§ 183

Sáturnínos ze Syrie, Sevérův gardista§ 205+

Sáturnínos Kythénios, skeptik§ 230
Sáturnínus Secundus Salustius n. Salútius, neoplatónik, literát a praef. praet. Orientis§ 68+, 361+, 363 až 365+    

Sáturnínus, celé jméno neznáme§ 1. usurpátor v Galliích, 260+; 2. cos. ord. 264+; 3. o. Nonnie, manž. Nubela Maurského, 372+ 

Flávius Sáturnínus, mag. mílitum, oddaný církvi§ 364+, 377+, 378+, 382+, cos. 383+, 392+  

Sáturnus, řec. Kronos, bůh a jeho chrám na Foru§ 2637, 497, 357, 49-, 69+ a srov. pod aerárium a občanství

Jeho chrám dal v Římě prý postavit již král Tullus Hostilius, který prý také zavedl sáturnálie. Podle jiné verse byl však chrám postaven až L. Tarquiniem a zasvěcen dictátorem T. Larciem, podle další pak zasvěcen až na základě usnesení Senátu vojenským tribunem L. Furiem. V podzemí chrámu na Foru bylo aerárium Sáturní, státní pokladna, její účtárna a archiv.

Pokladnu vedli dva quaestoři volení na tříleté období, viz pod quaestórés. Vedli také evidenci římských občanů, od roku 4 n. l. evidenci legitimních dětí a od dob Marka Aurélia zřejmě také dětí nelegitimních. Sáturnova socha byla po celý rok spoutána vlněnými pouty, kterých byla zbavována jen v době svátku.


Satyrá, m. Eumena I. Pergamského§ 263

Satyrá z Athén, hetair᧠524 
Satyrion, m. jižně od Tarantu, dn. archeologická lokalita Saturo§ 706

Satyrius Firmus§ cos. suff. 148+ 

Satyros z Athén§ 1. pochop Třicítky, 404; 2. herec komédií, učitel Démosthenův, 368 

Satyros z Hérákleie Pontské, tyr., b. Klearchův, zemřel v bolestech na nějakou formu rakoviny, dožil se 65 let a vládl sedm let§ 353
Satyros z Kallátidy, peripatetický životopisec, působící v Alexandrii§ 250
Satyros, ptolemaiovský stratégos§ 270

Satyros z Rhodu, vyslanec§ 172

Satyros, jméno vládců ze Spartokovské dynastie:§
Satyros I., archón a k.§ 433, 405, 393, 389, 373, 349, syn Spartoka I., o. Leukóna I.
Satyros II.§ 310, 309, syn Pairisada I.

Satyros, dioikétés Ptolemaia Filadelfa§ 252

Satyros, vůdce vzbouřených otroků§ 101 


Saúdové, Suúdové, novodobá dynastie z vnitřní Arábie, arab. ál Sa'úd, "klan Saúdů" (nikoli s členem: as-Sa'úd), vládci Saúdské Arábie (KSA)§ 391, 362, 341, 106+, 163+, 325+  

Sauibi, Sau-ibi, dvořan Sneferův a armádní velitel§ 2613

Sa'ul z Tarsu, Ša'ul, řec. Saul(os)§ viz Paulos

Saulios, Saul, vůdce germánských spojenců v řím. armádě§ 393+

Saulios ze Skythie, k., o. Idanthyrsův, b. Gúriův§ 592

Sa'um§ viz Si'um

Sa'úmu, Ša'úmu z Mari, k.§ 2500

Saumakos, jméno skythských velmožů:§

Saumakos I., k. v Pantikapaiu§ 149, 108, 107
Saumakos II., k. Skythů§ 107

Sauraštra, poloostrov v Gudžarátu§ 20+

Sauriá, m. v Akarnánii§ 314

Sauromakés I., Saurmag I., k. kavkazských Ibérů, s. Farnabáza I.§ 235, 160 

Sauromakés II., s. Revův, k. Ibérů§ 361+, 367+, 370+   

Sauromaté§ = Sarmaté 

Sauromatés I., k. na Bosporu Kimm., celým jménem Ti. Iúlios S. Filokaisar Filorhómaios Eusebés, s. Rhéskúporida I., o. Kotya II.§ 90+, 123+

Sauromatés II., k. na Bosporu Kimm., s. Eupatorův, celým jménem Ti. Iúlios S. Filokaisar Filorhómaios Eusebés§ 153+, 170+, 210+

Sauromatés III.§ 210+, 227+

Sauromatés IV., s. Teirana§ 253+

Sauromatés V., dyn. na Bosporu Kimm.§ 342+

Sauromatés VI., s. předešlého§ 342+

Sauu, přístav§ viz Wádí Gawasis           

 

Savária§ viz Sabária

Savojsko, Sapaudia§ viz Tauriskové a Burgundové
Jméno Sapaudia (sg.), kelt. Země lesů, se poprvé obevuje roku 354 n. l. a od roku 443 ji obývali germánští Burgundové. Roku 1032 se Humbert/Umberto i. stal prvním savojským hrabětem a součástí římské říše (od roku 1003 byl hrabětem aostským). O sto let později udělal rod svým sídelním městem Chambéry. Roku 1416 povýšil císař Zikmund Lucemburský Savojsko na vévodství.

Když Francouzi roku 1536 na dvě desetiletí obsadili Chámbéry, přestěhovali Savojci své sídlo do piemontského Turína. Roku 1859 Savojsko a Nizzu odstoupili Napoleonovi iii. jako cenu za pomoc ve válce s Frazem Josefem i. Habsburským. O rok později francouzskou annexi potvrdil podivný plebiscit (99 procent pro Francii).
Sávus, řec. Sáuos/Sáos, Sáva, ř. v dn. SRB, HR a SLO, řec. též Noaros§ 136, 86, 7+, 351+ a viz pod Siscia a Skordiskové

Saxa rubra, Rubrae, "Červené skály", lokalita před Římem s poštovní stanicí, dnes součást Města§ 193+, 312+    

 

sběratel, sběratelství, starožitnosti, múseion/museum, viz také nábytek, hroby

Jako takové starý věk sběratelství neznal. Numismatiky byli bankéři/penězoměnci, filatelie a filumenie neměla z čeho vzniknout. Bohatí lidé dokonce ani systematicky nesbírali umělecké předměty, obrazy, sochy a ani po tom nijak netoužili: zajímala je jen vysoká cena a určitá kuriosita kolem díla – to byla pro ně hodnota práce.

Kromě veřejných knihoven a vědeckých pracovišť, músejí, tedy sbírek literárních, nevznikla ani žádná „státní“ sbírka uměleckých předmětů, dokonce ani v Alexandreji. Takovým prvním veřejně přístupným „museem“ je asi sbírka florentského rodu Medicejských/Medici Galeria degli Uffizi v paláci určeném původně pro městské úředníky. Sbírky byly přístupné na požádání, roku 1765 volně.

Zřejmě prvními ze „sběratelů“ pozoruhodností byli assyrští panovníci. Stavěli si zoologické zahrady a Aššur-báni-apli (Aššurbanipal) sestavil velkou kolekci sumerské, babylónské a assyrské literatury, ostatně v novověku objevené.

Prvními sběrateli starožitností byli Římané a jejich methody byly často srovnatelné s dnešními, srov. sejmutí obrazu se stěny zde níže, chamtivé skupování soch a maleb – nerozhodovalo, zda je dílo ceněno, ale jak je drahé a kam by se v domácnosti či Městě hodilo... Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augústus, sbírající cenné kusy nábytka a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru Korinthu roku 146). Rovněž magnát a mudrlant L. Annaes Seneca měl rád nádoby z korinthského kovu. O Augustovi se tvrdilo, že prý dal proskribovat několik majitelů vasa Corinthia, aby se k cennostem dostal. Ke stáru ho přepych přestal zajímat a dal například roztavit veškeré zlaté nádobí z egyptské kořisti. O sběratelství, vykrádání památek apod. viz také pod hroby.

Umělecké předměty jako trofeje vozili do Říma z Hellady všichni římští imperátoři. Augustus byl sběratelem umění ve smyslu dnešního globálního zbohatlíka. Císař Tiberius „sbíral“ pornografické obrazy a literaturu, byl první ve svém oboru v Evropě. Lze to nazvat první thematickou uměleckou sbírkou v Evropě vůbec. Primát by v přírodovědné branži asi držel Augustus, který měl na Capri sbírku kostí velkých zvířat, které se říkalo Gigantum ossa n. arma Héróum čili Kosti Gigantů n. Zbraně héróů. Sbírka se ztratila a možná, že se stala duchovním pramenem pro kolekce ostatků světců zřizovaných monotheisty.

Jednotliví panovníci "sbírali" památky na své vzory (např. Caracalla měl část Alexandrovy zbroje apod.). Kromě knihovnictví ovšem nikdy ustálená, veřejně přístupná sbírka v antice nevznikla. O knihovnách hellénských a římských viz tam. O sběratelích obrazů a soch, cenách apod. ze zachovaných autorů jsou poznámky v posledních dvou knihách Pliniových (a viz také pod malíři, sochaři apod.).

Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citrovníku, mensa citrea, stál milion sésterciů. Konsul L. Licinius Murena byl s konsulem roku 73 M. Terentiem Varronem roku 62 v historii první, kteří provedli seříznutí obrazu se stěny budovy a jeho přenesení jinam, a to z Lakedaimonu do Říma.

Athénaios z Naukrátidy zaznamenal, že Artemidě Kapujské byl kdysi zasvěcen pohár, potérion, který podle homérského hexametru jakoby patřil Nestorovi (ós to Nestoros on). O nejméně století před Athénaiem sepsal na thema Nestorův pohár spis Asklépiadés z Myrleje. Předměty po homérsovských hrdinech byly např. v Kikaiu u Aktia měli prý Odysseovu mísu, Aineiův kratér na mísení vína s dedikačním nápisem ležel v Dódóně, Aineiova mísa, patera, byla v Krotónu, Agamenmnovo žezlo bylo v Chairóneji, Achillovo kopí ve Fasélidě. Předmětem sběratelské vášně se takové „relikvie“ nikdy nestaly.

Při velkém požáru Kónstantínopole roku 475 mj. shořela basilika s Iúliánovou knihovnou o c. 120 tisících svazcích a klasické a archaické sochy, poklady ze sbírky v Lausově paláci, které už nikdy nebyly nahrazeny. Zbožný eunúchos Lausos, správce Theodosia II., nejvyšší úředník u dvora, byl pravděpodobně prvním sběratelem uměleckých předmětů podle kriterií, které snesou srovnání s dneškem.

Specifickým druhem sběratelství bylo shromažďovaní křesťanských relikvií, ostatků, po lidem spojených s kultem (tzv. svatí). Z údajného Ježíšova hrobu si vzala dva hřeby Helena, matka císaře Konstantína I. Stala se zakladatelkou sběru relikvií, kultovních (podle křesťanů: svatých) ostatků. Móda vrcholila ve středověku. Z jednoho z hřebů dal později Konstantinův syn ukovat uzdu pro svého koně.

Mezi „relikvie“ se počítaly tělesné části mrtvých křesťanů, předměty s nimi související, např. třísky z kříže apod. Svérázným kusem úcty je v italském Turínu uchovávaný pohřební rubáš Ježíšův s viditelným otiskem jeho těla a tváře. Čtyři metry plátna patří sesazené královské rodině Savoyských a lákají k návštěvě města. Rozbory textury látky však tvrdí, že v nejlepším případě jde o látku tkanou v Palaistíně někdy v prvním století n.l., spíše však kolem roku 150 n. l.

Mezi křesťany se našli sběratelé dokonce prokletého umění. Praepositus sacrí cubiculí, tedy vrchní komoří, císaře Theodosia II., eunúchos Lausos, vlastnil v Kónstantínopoli rozsáhlý palác a v něm sbírku soch rekvírovaných ze zavřených polytheistických chrámů římského Orientu, srov. o něm rok 360+. Obchodování se starožitnostmi nabývalo na intensitě od konce 19. století a hlavně po první světové válce, kdy přišlo více Evropanů. Postupně se etabloval světový trh na památky předněvýchodních kultur. Vylupování nalezišť, musejních sbírek a podvody kolem starožitností koncem 20. století se staly významnou součástí kriminality.

Nejznámější událostí z oboru bylo vykradení Iráckého národního musea v Bagdádu po jeho obsazení Američany v dubnu 2003 (viz pod Mesopotamie), nebo skandály amerických sběratelů nakupujících kradené předměty z Itálie a Řecka.

Od konce dvacátého století se kulturní i jakékoli další museální sbírky orientují na business. Výstavní prostory bývají v architektonicky extravagantních komplexem spojovány dokonce s obytnými, restauračními a obchodními prostorami a stávají se součástí turistického a antikvářského průmyslu. Jedním z největších podporovatelů tohoto směru „výstavnictví“ je Guggenheimerova nadace a v ní Thomas Krens.

Prvním novověkým a největším museem nikoli sběratelského rázu, ale podporující vzdělanost nejširších vrstev, je British Museum v Londýně. Roku 1753 bylo založeno rozhodnutím parlamentu, nikoli nějakého soukromníka či panovníka. 15. ledna 1759 zahájilo provoz a dodnes jsou sbírky vybrané ze sedmi milionů katalogisovaných předmětů vystavovaných na 55 tisících metrech čtverečních přístupné zdarma (výjimkou jsou speciální výstavy). V sezoně 2007-2008 přišlo přes šest milionů návštěvníků.

Největším musejním komplexem je bezpochyby Smithsonian Institution ve Washingtonu. Vzniklo roku 1846 usnesením kongresu o odkazu britského vědce Jamese Smithsona (zemřel 1829), který svůj majetek odkázal Spojeným státům na šíření vědomostí. Tvoří ho osmnáct musejí a galerií včetně zoologické zahrady.

Co do rozměrů budovy je největším museem všech dob Národní čínské v Pekingu hamburských architektů Gerkan, Marg a partnerů otevřené pro veřejnost v dubnu 2011. Vstupní hala má rozměry fotbalového hřiště.

sbírka nápisů, první v historii a jejím autorem byl Krateros; usnesení athénských sněmů/pséfismat s platností zákona§ 253

scabiés§ viz vši

Scaeva§ 1. otrok Q. Crotona osvobozený za zabití Sáturnína, 100; 2. vyhlášený gladiátor, 180+ 

 

Scaevola§ viz Múcius

scálae Gemóniae§ viz Gemóniovy schody

 

M. Scaptius, publikán§ 51

 

Scarbantia, pův. osada veteránů Iúlia Sc., pak múnicipium Flávia Augusta Sc., m. v Pannonii, dn. Sopron/Ödenburg v H§ 70+, 93+ 

 

Scarponna, mí. na území Mediomatriků, dn. u Dieulouard v Lotrinsku§ 366+

 

Sceuas§ viz Skeuás

 

Scilly, ostrovy u záp. Anglie§ viz Kassiterides nésoi

scípió, Scípió, „berla“§ viz Cornélius

C. Scoedius Natta Pínáriánus§ cos. suff. 81+

 

Scríbónia, d. L. Scríbónia Libóna a sestra stejnojmenného bratra, druhá manž. Octaviánova, m. jeho jediného potomka Iúlie (st.)§ 40 - 38, 34, 2-, 16+ 

Scríbónius, Skríbónios, dobrodruh, k. v Pantikapaiu§ 19, 16, 15

Scríbónius Kapitón E[...]?§ ath. arch. 177+ 

 

Scríbónius Largus, dvorní lékař§ 15+

 

Scríbónius Proculus, protineronovský spiklenec, b. Scr. Rúfa§ 66+ 

 

Scríbónius Rúfus, protineronovský spiklenec, b. Scr. Procula§ 66+

 

C. Scríbónius Cúrió§ 1. cos. 76, 75, 73, 53, Caesarův protivník; 2. caesarián, 50, 49

L. Scríbónius Libó§ 1. aed. cur. 194; 2. 40, 39, 34-, 16+, cos. 34, tchán Sex. Pompeia a švagr Octaviánův, s. stejnojmenného otce a praet. roku 80; 3. s. no. 2, b. M. Scríbónia Libóna Drúsa, cos. 16+, adoptován M. Líviem Drúsem Libónem, 16+ 

 

M. Scríbónius Libó Drúsus, b. L. Scríbónia Libóna no. 3, vnuk no. 2§ 16+ 

scrínia, sacra scrínia, "svaté tubusy na listiny", v dominátu označení pro čtyři císařská ministerstva: scrínium memoriae, epistulárum, libellórum, epistolárum graecárum; k tomu scrínium dispositiónum, disposiční/správní oddělení organisující panovníkovy cesty§ 304+

scrípta procácia, hanopisy politické, dosl. "drzé spisky"§ 1+, 15+

Scríptórés historiae augustae, SHA/HA, sbírka císařských biografií§ 217+, 260+, 269+, 300+   

 

scútárií, "vojáci se štíty", císařští gardisté§ 293+

Scultenna, ř., dn. Panaro, přítok Pádu§ 177

Scupi§ viz Skopje

Scyllacium, Scyllaceum, též Colonia Minervia§ viz Skyllétion

 

Scythia, Scythia Minor/Malá Skythie, řím. provincie, dn. Dobrudža v RO a BG§ 257+, 269+, 305+, 332+, 360+, 367+, 369+, 375+, 377+, 392+   

 

S’-čchuan, čín. provincie§ 316

Schliemann, Heinrich, obchodník a objevitel§ 2000

sčítání lidu, vide census, první dochované v Evropě; řec. exetasis, počty viz pod otroci§ 3054, 465

Král Den jako první Egypťan a jako první panovník v historii lidstva uspořádal sčítání lidu; Den, Dewen, Udimu (Horovo jméno) Chasti (trůnní), řec. Usafais, vládl 3054 do 3034 či 3053, podle Manethóna 20 let, mohl však vládnout i 55 let. Na Sínaji válčil s nomády a zavedl nové náboženské obřady. Jako první z vládců Egypta používal zvláštní titulární jméno jako „král Horního a Dolního Egypta“. Později úředníci sčítali obyvatelstvo jednou za dva roky, a jejich „majetek“ (byl totiž královský, stejně jako půda). Srov. pod úřednictvo.

 

sdružení§ viz collégium, sodálitás, spolky