163-160

 

************************************************************

163.

Ol. 154, 2

149 SE

85 AE

(Erastos)

a. u. c. 591

Ti. Sempronius Gracchus II. a M’. Iuventius Thalna

************************************************************

V Makedonii na pellské akropoli Fakos, nedávno ještě královském hradu na ostrohu obklopeném mokřinami a jezerem spojeným tehdy ještě s mořem, povraždil jistý Damasippos synedry Třetí meridy (tj. 3. makedonské republiky, jejímž sídelním městem byla Pella; srov. rok 168). Kolik obětí atentát měl a kolik mužů měl k disposici, nevíme, stejně jako neznáme jeho cíle. Skutek to asi nebyl protiřímský, spíše naopak, viz rok následující. Damasippos mohl patřit k aristokratům, jimž se vyhnula deportace do Itálie, a možná odmítal "démokratisaci" autonomní makedonské politiky. 

Přes Helladu, rhodskou Peraiu a Kypr uprchl s rodinou do Kýrény, kde již tehdy vládl král Euergetés II. (viz níže a rok následující). Vnitřní nepokoje v Makedonii ale pokračovaly dál, o jejich rázu a rozsahu můžeme jen spekulovat (srov. rok 152 a 151). O osudu Damasippově viz rok 162. 

V Albě Fucentě zemřel adoptivní syn Perseův Filippos, zřejmě jeho vlastní bratr a tudíž syn Filippa V. (srov. roky 212, 179 a 165).

Roku 163/162 přišel do Athén kartháginský filosof Asdrúbás alias Kleitomachos (srov. rok 137).

V Mesopotamii vybojovali v měsíci tašrítu/sedmý babylónský; 10. října - 8. listopadu v Babylónu bitvu občané hellénské části města/polítai-pulité, kteří se tu usadili za Antiocha IV., se satrapou n. epistatem krále/šaknu ša šarri jménem Ardaja, a s domorodci. V Babylóni a v Borsippách propukly nepokoje, které snad skončili návratem civilistů do měst 17. října; bližšího o událostech a jak souvisely se změnou na trůnu nevíme nic. 

V Palaistíně Iúdás Makkabi nanovo loupil (podle jiné, méně liberální terminologie: obnovil národně osvobozenecký boj) a velekněz Meneláos musel znovu uprchnout z Jerúsaléma. Následovalo velké tažení Makkabajských celou Iúdaiou a Idúmaiou. V Iúdaji u vesnice Marisa však byli poraženi seleukovským stratégem Gorgiou. Iúdás se obrátil proti Jerúsalému, který znovu obsadil (srov. rok 165) a znovu oblehl seleukovskou posádku na Akře.

Proti Jerúsalému se vypravil s jádrem syrského vojska regent Lýsiás, tentokrát i s králem Antiochem Eupatorem. Ale ani oni proti Židům neuspěli a byli pod Iúdou Makkabajským u Béthsúry/Bejt Zur n. Bejt Cur poraženi. Eleazar, jeden z Iúdových bratrů, v bitvě padl, zalehnut údajně slonem, kterého poranil propíchnutím břicha, protože se mylně domníval, že na něm sedí král Eupatór. • Bylo to z posledních bojových nasazení slonů v hellénském světě, srov. rok 190 a zde níže, ale též občanskou válku syrskou za ptolemaiovské intervence roku 145.

Velekněze Meneláa (ve funkci od roku 170), který se k nim do Syrie uchýlil, dal Lýsiás internovat v Beroji, kde byl napřesrok popraven ve věži plné popela, do něhož byl shůry vhozen: obě válčící strany se shodly, že on je hlavní brzdou míru (viz další případy takové popravy v indexu s. v. poprava). Lýsiás určil za Meneláova nástupce Alkima či Iakeima/hebr. Eljaqum z kněžského klanu Aarónovců (Aharón, starší bratr proroka Mošého). Alkimos vydržel veleknězem do roku 159.

Při návratu seleukovské armády, která se s králem Antiochem IV. účastnila jeho anabase, odmítl její velitel Filippos, důvěrník krále Epifana (viz rok 164) uznat samozvanou usurpaci Lýsiovu. Lýsiás proto musel rychle obnovit s Makkabajskými mír, potvrzující dohody z roku 164. Velekněz a filhellén Alkimos zůstal v úřadě, ale Iúdás byl nadále nejsilnější v zemi.

Filippos se v Syrii nedokázal proti jádru seleukovské armády udržet, a tak uprchl do Egypta (nebo byl dopaden a popraven; o jeho osudu není dále nic známo). Zároveň zmenšil Lýsiás velkou plochu satrapie Koilé Syrie a Foiníkie (stále v rozsahu, jak ji Seleukovci přejali v roce 200 od Ptolemaiovců) o území mezi Ptolemáidou a egyptskými hranicemi (dávný kraj Filistínů). Stratégem nového administrativního celku byl jmenován Hégemonidés. 

Makkabajská revoluce nyní získala tu nejvyšší podporu, jaké se jí mohlo dostat. Na podzim totiž dorazil do Antiocheie nad Orontem konsulár Cn. Octavius v čele senátní komise (v triu se Sp. Lucretiem a L. Aureliem Orestem), cestující od předešlého roku po Makedonii a Anatolii. Římané zjistili povážlivý vzrůst vojenské moci Seleukovců a pod záminkou, že se jedná o porušení podmínek apamejského diktátu z roku 188, dali zapálit válečné lodi v přístavu a podřezat šlachy bojovým slonům. • Sloni byli v seleukovských službách nepřetržitě od roku 304 a tito zchromlí indičtí sloni byli zároveň jedni z posledních válečných slonů hellénistického starověku vůbec (srov. rok 303, rok 190 u Eumena Sótéra a rok 144).

Hellénskou populaci Syrie akce roztrpčila a došlo k pozdvižení: jistý Leptinés zavraždil v gymnasiu Láodikeje na Moři hlavu senátorské komise Cn. Octavia, cos. 165, když se právě naolejoval (roku 168 se mu vzdal král Perseus, viz tam). Řečník a grammatik Ísokratés se k atentátu přihlásil a inicioval lidové povstání (kuriosní osudy obou insurgentů viz rok 160). O strašlivém důsledku atentátu pro říši a jeho schvalování viz rok následující a rok 153, kdy se rozvrat v seleukovské dynastii jasně odhalil. 

Během něho byla v Antiocheji mimo jiné zavražděna dcera Antiocha Velikého Antiochis II., vdova po Ariaráthovi IV., jež se po manželově smrti vrátila do vlasti: s jednou ze svých dvou dcer, jméno neznáme, byla zabita na rozkaz Lýsiův, který v ní viděl spojence Démétriova (srov. o královně a jejích dětech roku 172). Ariaráthés V. získal na Lýsiovi matčiny ostatky a pochoval je v Mazakách vedle otcových. • Víme pouze o jedné dceři královny Antiochidy II., o Stratoníké IV. Ta však byla roku 188 zasnoubena (n. už provdána) za Eumena Sótéra a později za jeho bratra Attala Filadelfa; snad měla Antiochis II. ještě jednu stejnojmennou dceru, Stratoníku V.?

V téže době si vzal život Ptolemaios Makrón, stratégos Koilé Syrie, kdysi ptolemaiovský stratégos Kypru (srov. rok 168). Nástupcem ve zmenšené stratégii (viz výše) se stal Prótarchos.

Ptolemaios, bývalý seleukovský stratégos Kommágény (viz předešlý rok) vpadl do Kappadokie, do jejího kraje Meliténé. Odtud byl králem Kappadoků Ariaráthem V. vyhnán. Ve své Kommágéně se však udržel a ke konci vlády si dokonce přivlastnil královský titul (vládl do roku asi 130)Pravděpodobně v téže době skončily poslední mocenské vazby Armenie a jejích dynastů na Seleukovce.

Ptolemaios VI. Filométór I., který se s římskou podporou dostal na Kypros (viz předcházející rok, mechanismy však neznáme), se v květnu (před 29.) vrátil do Alexandreie, kde již mezitím vypuklo povstání měšťanů proti jeho bratrovi Euergetovi II. Na římskou přímluvu ušetřil Filométór I. bratrův život a uvolnil mu jako samostatné království Kýrénu s Libyí. Ptolemaios VII. Euergetés II. odešel do Kýrény, kde vládl do Filométorovy smrti roku 145. 

V Alexandreji pak až do roku 145 spoluvládli podruhé Theoi Filométores I., Bohové milující matku I. (první vláda v letech 176 až 170), čili sourozenci a manželé Filométór I. s Kleopatrou II. 19. dne měsíce epeif či epifi, tj. 17. srpna, vydali Filométores I. dekret o amnestii.

Na konci tohoto nebo na začátku následujícího roku se Filométorům I. narodil syn Ptolemaios Eupatór. Novodobá historiografie mu nepřidělila dynastické číslo, třebaže s rodiči nominálně spoluvládl a byl králem na Kypru v letech 153 až 150.

Konsul Iuventius Thalna, vlivný římský politik, srov. rok 168, pacifikoval na Korsice po dlouhé válce, viz rok předešlý, vzbouřence, za což se mu dostalo senátní pocty. Během obětování nastala prý na ostrově tma, konsul rozradostněn po přečtení zprávy z Říma před obětní pánví zkolaboval a zemřel. Narodil se M. Aemilius Scaurus, politik a řečník, cos. roku 115 a cens. roku 109, zemřel roku 89. Počítán byl celý život k vůdcům ultrakonservativní senátorské frakce. Jeho stejnojmenný šlechtický otec byl zcela na mizině a na senátora se živil prapodivně: prodával a možná i vyráběl dřevěné uhlí, uhlíř, lat. carbónárius, řec. anthrakeus n. anthrakopólés; obchodování přitom senátorům bylo zakázáno.

M. Aemilius vynikal dovedností zakrývat své poklesky, takže mu prošlo mimo jiné i to, že vzal peníze od Iugurthy. Presentoval se jako sloup morálnosti a právnosti, srov. rok 161, kde o jeho dozoru nad skromnou životosprávou lidu římského. Když zastával konsulský úřad a na sněmovišti před ním nepovstal praetor P. Decius, potrhal mu šat, rozbil úřední sedačku a zakázal Římanům k praetorovi chodit pro rozsudky, třebaže to byla jeho funkce, viz rok 115 a 112sqq.  

************************************************************

162.

Ol. 154, 3

150 SE

86 AE

(Poseidónios)

a. u. c. 592

P. Cornelius Scipio Nasica (Corculum) a C. Marcius Figulus I. (odvoláni z provincií pro procedurální chybu během obětin v Římě a nahrazeni)

P. Cornelius Lentulus a Cn. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Třebaže seleukovský regent Lýsiás ihned poslal do Říma s omluvou za vraždu Cn. Octavia (viz předešlý rok), senát využil události bez zaváhání: s pomocí svého přítele a Filométorova vyslance Menylla z Alaband a dalších oddaných Hellénů, mimo jiné Polybia Megalopolského, se Démétriovi (I.), synovi Seleuka IV. Filopatora, „podařilo“ uprchnout z římské internace, kde byl od dětských dnů jako rukojmí svého otce (od roku 187, viz)

O vyslání do Syrie, aby mohl uplatňovat svůj nárok na trůn, žádal senát už před rokem, ale oficiální stanovisko senátorů bylo tehdy i nyní záporné: lépe se jim manipulovalo dětským vládcem s regentem než s králem dospělým a rovněž odmítli Démétriův požadavek, aby už po splnění všech mírových podmínek konečně přestal být rukojmím. Polybios, podle historikových slov (stále žil jako rukojmí v Římě), mu nedoporučil obracet se podruhé na senát s prosbou o propuštění, ale místo toho, aby "podnikl něco hodného královské důstojnosti/tolmán ti basileiás axion". Démétrios, který už tehdy hodně pil, přesto znovu žádal o propuštění, neboť senát přeci uznal Antiocha V. a toho rukojmí nebyl, a znovu byl odmítnut (i když byl v právu).  

Na základě rad se svým důvěrníkem Apollóniem a Diodórem, svým pěstounem/trofeus, který se právě vrátil ze Syrie a ujišťoval prince o labilní posici Lýsiovy vlády, rozhodl se pro útěk z Říma. Z celé princovy suity o akci věděli pouze Apollóniovi bratři Menestheus a Meleagros, synové seleukovského dvořana Apollónia. Pod záminkou lovu unikl s několika přáteli k moři, přes Ostii pokračoval karthaginskou lodí najatou Menyllem, do Lykie, odkud poslal senátu vysvětlující dopis, že nemá nic proti chlapci Antiochovi Eupatorovi, ale proti Lýsiovi. 

Sám od sebe se senát o útěku dozvěděl až pátého dne a poslal za ním Ti. Sempronia Graccha, L. Cornelia Lentula a Servilia Glauciu, aby se ho pokusili zadržet a když ne, pak aby z Anatolie, kde měli zkontrolovat průběh kappadocké války, viz rok následující, aby sledovali, co se bude dít. Z Lykie plul princ do Tripole ve Foiníkii, kde najal žoldnéře, z jakých zdrojů, nevíme, a s nimi postupoval na Apameiu Syrskou, kterou obsadil.

Podle jedné pramenné verse se mu Lýsiás s mladým Antiochem vzdali a Démétrios je dal zavraždit. Podle jiné na podzim došlo v královském seleukovském vojsku k puči, v němž byl regent Lýsiás s králem Antiochem V. Eupatorem (asi 10) vojáky zavražděn; vůdce rebelie neznáme. Poslední známé datum vlády nezletilého Antiocha Eupatora je z Babylónie ze 17. tašrítu/16. října.

Hérákleidés, který byl u dvora v Antiocheji, unikl s rodinou Antiocha IV. Epifana, z níž známe vdovu a Epifanovu sestru, královnu Láodiku IV., která již byla vdovou ale i sestrou králů Antiocha a Seleuka Filopatora, dvou starších synů Antiocha Velikého, a její a Epifanovu dceru Láodiku VI., která se později, někdy po roce 150, stala manželkou krále Mithridáta Euergeta jako královna Láodiké II. Pontská a byla matkou pověstného Mithridáta Eupatora. O osudu Hérákleida viz rok následující a 153. 

Někdy v této době, po smrti Antiocha Eupatora, byl Démétrios I. Sótér (c. 25) všeobecně v Syrii uznán za krále a provolán rovněž vojskem (vládl do roku 150; přízviskem Sótér/Spasitel, ho oslovili „Babylónci“, tj. obyvatelé Seleukeje na Tigridu, viz rok následující). Démétriův vyslanec Ménocharés ujistil Ti. Sempronia Graccha, s nímž se setkal kdesi v Kappadokii, srov. zde výše, o králově oddanosti Římu. • Král Ariaráthés V. Kappadocký se zasnoubil a později oženil s druhou Démétriovou sestrou Láodikou Nýsou. Se starší Láodiké V., vdovou po králi Perseovi, byl Démétrios I. ženat již asi od roku 164 z Říma (viz tam)

Známá fakta však lze vykládat i tak, že se jedná o jednu a tutéž Láodiku V., která v kappadockém prostředí přijala trůnní jméno Nýsa.

V Sóféně, tj. v Západní Armenii, vypukly po smrti místního dynasty Mithridáta (vládl zde od roku 181 a mohl by být identický s jedním ze synů Antiocha Velikého, srov. rok 197) spory o nástupnictví mezi dvěma uchazeči: Mithrobúzánés se utekl k Ariaráthovi V., druhý, nám neznámý, k Artaxiovi. Artaxiás a Ariaráthés se ale dohodli na Mithrobúzánovi, kterého v Sóféně inthronisoval Ariaráthés. Doba Mithrobúzánovy vlády není známa, stejně jako osud odstaveného soka. 

Poté mizí ze známých dějin arménský dynasta Artaxiás, který byl od roku 205 seleukovským stratégem a od roku 189 vládcem nad velkou částí Armenie. Jeho nástupce známe jen numismaticky, tzn. z mincovní ražby: Morfilig vládl do roku asi 148 (?). • Všichni tito dynastové rozšiřovali své domény a dali základ moci pozdější tigránovské Armenie.

• 

Likvidací syna Antiocha IV. jeho strýcem Démétriem I. vypukla mezi Seleukovci dynastická válka vlekoucí se do konce jejich říše. Její tři fáze spočívaly v hlavní dějové linii na dědictví konfliktu sourozenců Seleuka IV. a Antiocha IV., synů Římany deklasovaného Antiocha III., viz roky 187 a 175, averse přecházely z otců na syny až k pravnukům. 

• V první fázi stáli synové a vnuci Seleuka IV. (Antiochos), Démétrios I., Démétrios II. a Antiochos VII. proti synům (a asi též samozvancům) Antiochovi V., Alexandrovi I. a Antiochovi VI.; tato část války o seleukovské nástupnictví skončila roku 125 smrtí Démétria II., viz tam. 

• Pokračovaly boje druhé sebezničující fáze, války mezi potomky Démétria II. Seleukem V. a Antiochem VIII. se stranou Antiocha VII., s (usurpátorem) Alexandrem II. a s Antiochem IX., synem Antiocha VIII. Tato fáze skončila roku 96 smrtí Antiocha VIII.

• Závěrečný chaos navazoval na předešlé vztahy, z níž vzešly války mezi dětmi Antiocha VIII. Seleukem VI., Antiochem XI., Filippem I., Démétriem III., Antiochem XII. a Filippem II. s dětmi Antiocha IX. Antiochem X a Antiochem XIII. Viz seleukovské finále roku 64sq.  

• 

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. nebyl se svým podílem z dělení říše (viz předešlý rok) spokojen a požadoval na Filométorech I. ještě Kypros. Odebral se tedy do Říma, kde mimo jiné uzavřel tajný testament, jímž po jeho smrti připadne Kýréné římskému lidu. Závěť byla zveřejněna až roku 156 (viz tam). Před senátem dokládal Menyllos z Alaband, vyslanec Filométorův, že Euergetés lže, neboť loni byl rád, že na přímluvu Římanů obdržel Kýrénu a o Kypru řeč že nebyla, viz tam. Menyllova slova dosvědčili oby Římané, kteří tehdy v Alexandreji pobývali, L. Canuleius Dives a Q. Marcius Philippus, syn stejnojmenného konsula. Přesto senát vyslal komisi T. Manlia Torquata a Cn. Cornelia Merulu, která měla přiřknout Kypr Euergetovi II. (a tím vlastně nilskou říši opět oslabit). O dalších královských závětech viz rok 133.

Aby toho však dosáhl i prakticky, dal Euergetés II. v Helladě dohromady vojsko, jehož velitelem se stal Dámasippos z makedonské Pelly (srov. rok 163). V Peraji Rhodští Euergeta přátelsky přijali, T. Manlius s kolegou však varoval Ptolemaiovce, že na Kypr nesmí podle senátu vstupovat ve válce a tak Euergetés své žoldnéře zprostil služby v Sídě s tím, že se s Římany zase setkají v Kýréně. Odplul s Dámasippem a Cn. Corneliem na Krétu, kde sestavili nový oddíl o tisíci mužích a vypluli k Egyptu. Vylodili se u Ápidy, zatímco T. Manlius, cos. 165, plul přímo do Alexandreie.  

Výprava na Kypr se uskutečnila až roku 158 (viz tam). • Že Římané nežádali Dámasippovo vydání a nechali ho v Euergetových rukách potvrzuje, že jeho loňský atentát v Pelle jim nebyl proti srsti; o dalším jeno osudu není nic známo.

Ptolemaios Euergetés vyčkával v Ápidě, ale žádná zpráva z Alexandreie nepřicházela. Ani když se tam vypravil druhý z Římanů: vyslanci senátu byli na Nilu hoštěni Ptolemaiem Filométorem, vlastně zdržováni; viz dále rok následující.  

************************************************************

161.

Ol. 154, 4

151 SE

87 AE

(Aristolás)

a. u. c. 593

M. Valerius Messalla a C. Fannius Strabo

************************************************************

Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I., král Kappadoků, vypověděl na přání Římanů přátelství s králem Démétriem I. (srov. příbuzenské vztahy z předcházejícího roku) a ukončil svou válku s galatskými Trokmy (vedena od roku 165). Následujícího roku v zimě poslal do Říma darem věnec zhotovaný z deseti tisíců zlaťáků, za což mu senát věnoval žezlo a slonovinovou sesli/difros, sella currulis.

Pravděpodobně na konci minulého roku/na začátku t. r. se satrapa Médie Tímarchos, k němuž po Lýsiově a Eupatorově smrti přišel i jeho bratr Hérákleidés, oba rodem z Mílétu, postavil proti králi Démétriovi. Tímarchos si v sídelním městě horních satrapií, v Seleukeji nad Tigridem, položil na hlavu diadéma (provolal se králem Hellénů, Médů nebo Babylónců? Datace v jeho jménu zachována není žádná)

Jeho vláda byla velmi krátká a skončila střetnutím u Zeugmatu, kde byl Tímarchos poražen, zajat a popraven. Jeho bratr, který se hned po usurpaci vydal do Říma žádat o uznání Tímarcha králem, byl právě v Římě a dosáhl svého. Vrátit se již nestačil a jeho zpráva o uznání dorazila na bojiště až po bitvě; o jeho činnosti viz dále rok 153.

Tímarchos vládl onu krátkou dobu v seleukovských horních satrapiích podle všeho krutě. Občané Seleukeie nad Tigridem udělili králi Démétriovi I. jako dík za osvobození přízvisko Sótér (srov. obdobu s Antiochem Sótérem za osvobození Mílétu). Nejstarším dochovaným datem Démétriovy vlády na Východě je z 9. září 161/22. ulúlu 151 SE. • Tímarchos a Hérákleidés byli pravděpodobně potomci onoho mílétského tyranna Tímarcha z Aitólie (srov. roky 261 a 255).

Začátkem roku jmenoval Démétrios I. novým stratégem v Iúdaji Níkánóra, a to jen na přechodnou dobu. Níkánór byl původně v seleukovské armádě velitelem oddílu slonů/elefantarchés. Velitelem vojska v Peraji/dnešní Transjordánii byl jmenován frúrarchos Bakchidés. Níkánór uzavřel příměří s Iúdou (vlastně proti zájmům Alkimovým) a oba židovští předáci i se seleukovským oddílem pak žili v Jerúsalému. 

Velekněz Alkimos si však u krále Démétria stěžoval na Níkánorovu laxnost a Iúdás musel v obavách z Jerúsaléma uprchnout. V bitvě u Kafar salama/Kafarsalama Níkánór Iúdu porazil a ten prchl do jerúsalémské pevnosti. Níkánór se vrátil do Jerúsaléma a obětoval po hellénském způsobu na kopci Sión. Dne 13. addaru/toho roku 27. března byli Seleukovci v bitvě u Adasy/Chadaša u Béthóron, Béth Hóron/Bejt Choron v Iúdaji poraženi, když stratégos Níkánór v boji padl. Iúdás se vrátil do Jerúsaléma s hlavou Níkánorovou, jíž vyřízl jazyk, a s jeho pravou rukou. • Rok bitvy u Adasy závisí od toho, kdy jmenoval Démétrios Sótér Níkánora stratégem pro Iúdaiu. Jestliže to bylo v roce 162, pak by bitva patřila sem, jestliže to však bylo až roku 161, pak se bitva odehrála až na jaře následujícího roku, tj. roku 160.

Iúdás poslal do Říma vyslance, které vedli hellénisovaní Židé Eupolemos a Iásón. U senátu snadno dosáhli uznání statutu spřáteleného národa. • Eupolemos byl mimo jiné autorem (/?) nezachovaných propagačních spisů o židovské minulosti v řečtině, též díla O králích Iúdaie, Peri tón en té Iúdaiá basileón.

V Kýréně vypuklo povstání Kýrénských a Berberů proti králi Euergetovi II., k němuž se připojil i stratégos Ptolemaios alias Sympetésis, kterého tu mladší z panujících a rozhádaných Ptolemaiovců nechal jako místokrále v době, kdy byl v Římě. Euergetovi II., který na Krétě najal oddíl tisícovky žoldnéřů, viz rok předešlý, a v okamžiku revolty stále ještě v Ápidě čekal na zprávy z Alexandreie, se přes počáteční porážku v poli povstaleckou armádou o osmi tisících pěšácích a pěti stech jezdců podařilo povstalce přemoci; k disposici měl i menší flotilu, jíž velel Mochyrínos.

Z Alexandreie za Euergetem II. dorazil nyní Cn. Cornelius Merula, viz rok předešlý, aby sdělil, že bratr se nechce na ničem dohodnout. Filométorův dvůr také opustil T. Manlius Torquatus. Na to poslal Euergetés do Říma jako své vyslance Komana, stratéga kdysi alexandrijského (viz roky 186 a 169), a jeho bratra Ptolemaia, aby se ujistil o trvající římské podpoře. Na naléhání Euergetových poslů zrušil v Římě senát přátelskou smlouvu s jeho bratrem Filométorem, vládcem v Alexandreji, a jeho vyslance Menylla z Alaband z Města vypověděli. Radostnou novinu do Kýrény zvěstovali, asi až roku následujícího, za senát P. Apustius a Cn. Cornelius Lentulus. Viz dále rok 158, o dění v mezidobí nevíme nic.  

V Římě byl přijat další zákon o výši životních nákladů a proti luxusu (lex Fannia sumptuaria), navržený cos. t. r., srov. rok 182 a v indexu s. v. hostiny. Jedním z jeho opatření byl zákaz dovozu zahraničních vín, tedy nejenom hellénských. Roční výdaje za uzené maso a zeleninu nesmějí překročit patnáct talentů a nákup potravin na trhu nesmí překročit denně 2,5 drachmy (tj. dénáriů). Na hostinu o megalésiích se nesmělo vynaložit více než 120 assů, stolovací stříbro nesmělo vážit více než sto liber. O římských, plébéjských hrách a o sáturnáliích byl nejvyšší povolený výdaj jedno sto assů, třicet assů o vybraných deseti dnech v měsíci, jinak jen assů deset. Hlava rodiny nesmí živit více než tři lidi mimo své služebnictvo, o svátcích pět. Ve zdůvodnění zákona se kromě moralisujících momentů vyzdvihovalo ohrožení mládeže a lidu římského, "z něhož mnozí nasáklí vínem/vínó madidí docházejí na sněm a rozhodují o blahu státu opilí". 

Roku 143 lex Didia rozšiřovala platnost Fanniova zákona na celou Itálii. Didiův zákon zavedl, že trestům od nyní podléhali nejenom ti, kteří hostiny pořádali, ale též ti, kdo se jich účastnili. Obdobná nařízení proti marnotratnosti, luxusu, hasardu apod. následovaly. Roku 126 popř. roku 115 lex Aemilia sumptuaria vel cibaria určoval kvalitu potravin a druh, jaký směl být dáván na stoly hodujících (navrhovatelem byl buď M. Aemilius Lepidus cos., nebo cos. roku 115 M. Aemilius Scaurus). Pravděpodobně cos. 97 P. Licinius Crassus Dives, otec triumvirův a jeho lex Licinia občanům povoloval o kalendách, nonách, ídách a o tržních dnech hodovat za nejvýše třicet assů a nakoupit nejvýše tři libry sušeného masa nebo slanečnů a jednu libru plodin vzešlých z půdy a stromů, ale o svatbách bylo nákladové maximum zdviženo na dvě stě assů. Někdy po této době lex Antia sumptuaria navrhovatele C.? Antia Restiona nakazoval voleným úředníkům, že nesmějí jíst/hodovat návštěvou kdekoli, ale jen u určitých osob (nebo se tak stalo až po Sullovi?). Viz dále rok 81 a více o nákladech v indexu s. v. hostiny. 

Z Říma byli z nařízení senátu vypovězeni praetorem M. Pomponiem všichni filosofové a učitelé filosofie, "uti Romae ne essent philosophi et rhetores".  V pronásledování liberálních názorů římští konservativisté nikdy neuspěli, až jim to nakonec zatrhli vlastními zákazy monotheisté. • Census t. r. vykázal 328 317 občanů.

Hunský vládce/šan-jü Lao-šan, u moci od roku 174, zemřel. O jeho válkách s Chany viz rok 177. Novým šan-jüem Hunů se stal jeho syn Gunčen, čín. Ťün-čchen/Jun Chen (do roku 127). Po většinu vlády se Číňané drželi politiky che-čchin/heqin čili míru s nomády za tribut a princezny, viz rok 200. Gunčen profitoval z dědictví po otci, jehož poučil o správě říše, o vybírání tributu, psaní a vedení knih poučil čínský eunuch Jüe/Yue. Roku 158 vpadlo šedesát tisíc Hunů do dvou čínských provincií, loupili a stáhli se dříve, než se proti nim do pole postavila po několika měsících čínská hotovost. 

************************************************************

160.

Ol. 155, 1

Leónidás z Rhodu (podruhé)

152 SE

88 AE

(Tychandros)

a. u. c. 594

L. Anicius Gallus a M. Cornelius Cethegus

************************************************************

Kolem tohoto roku n. roku následujícího požádali Achajové ústy vyslanců Xenóna z Aigea a Téleklea z Aigeiry o propuštění několika předních rukojmí, např. Polybia z Megalopole a Stratia z Tritaie: nebyli senátory oslyšeni, viz první pokus roku 164, propuštění roku 150. Ani Galatové pošťucjovaní Prúsiou II. neuspěli se stížnostmi na Eumena, jehož zájmy přijel hájit do Říma bratr Attalos. 

Kolem roku 160 zemřel v Bosporské říši král Pairisadés IV. Filométór (vládl přibližně od roku po 175). Následovala krátká společná vláda jeho synů Spartoka V. a Leukóna II. Spartokos však byl bratrem zavražděn, protože udržoval nemanželský styk s Leukónovou ženou Alkathoé. Leukón II. vládl do asi roku 150. Během své vlády provedl v říši mincovní reformu (známe jen měděnou ražbu).

V kavkazské Ibérii zemřel po dlouhé vládě Sauromakés I. (od roku 235). Neměl mužského potomka, ale dceru, kterou provdal za Meribana. Zetě adoptoval a učinil svým nástupcem: Meribanés I., Mirvan I./Mirian I. vládl do 110.  Oženil se pravděpodobně s dcerou armenského krále Artavasda I.

Ze Syrie s vyslanci Démétriovými v čele s Ménocharem, kteří měli v Římě uchlácholit hněv senátu za události roku 163 (viz tam), dorazilo do Města deset tisíc seleukovských zlatých statérů "bolestného" v podobě věnce. Misi dobrovolně doprovázel atentátník Leptinés, vrah Cn. Octavia, viz rok 163 (vydal se předtím králi, aby netrestal obyvatele Láodikeie), a v poutech Ísokratés Kritikos, hlasatel agresivní protiřímské politiky a kdysi v Helladě chvástavý řečník pohrdající svými posluchači, nyní pomatený a tělesně sešlý, s přerostlými vlasy a nehty, rok nemytý, až budil v Římě soucit. Sebevědomý Leptinés, který senátorům předestřel svou nevinu a věštil, že nebude potrestán.

A měl pravdu: byl Římany osvobozen, vzácný to úkaz, a král Démétrios I. Sótér po válce s Tímarchem byl senátem nyní tolerován S. P. Q. R., třebaže nové smlouvy o přátelství se mu nedostalo. Démétrios se během své vlády vypracoval k zásluze o místo na seznamu opileckých hellénských monarchů. 

V měsíci nisannu, toho roku mezi 13. dubnem až 12. květnem, vtáhl do Iúdaie v čele seleukovského vojska stratégos Bakchidés (srov. rok 165) a dobyl Jerúsalém. Iúdás uprchl a v bitvě u Béth Zacharía či Bézethy u Laisy/Elasy byli Židé poraženi a Iúdás Makkabi, vůdce hnutí od roku 166, padl. O mírových podmínkách Bakchidových s Hasmónaji viz rok následující. Několik dní po bitvě zajali Arabové jeho bratra Ióanna, kterého poslal před bitvou k nabatejským Arabům. Iónathan Apfús pak v rodině Hasmónajů převzal velení. Vůdcem Makkabajských byl Iónathan do roku 143. Zajatého Ióanna Gaddiho Arabové, jindy spojenci Makkabajských, zavraždili. Za to ve vendettě později Makkabajští povraždili arabskou svatbu se čtyřmi sty účastníky včetně žen a dětí.

V Jerúsalému se stal zase nejsilnějším mužem velekněz Alkimos; formálně, neboť raněn mrtvicí přišel o řeč, viz rok následující. Bakchidés sice Iónathanův oddíl obklíčil, ale nový vůdce povstalců unikl. • Část schismatických Židů vedených Oniou IV., synem Oniy III. (srov. rok 173) odešla z Palaistíny do Egypta. V Leontopoli vybudovali osadu a Jahwemu další chrám, údajně na místě opuštěného svatostánku bohyně Hathór, nebo jeho přestavbou. Chrám si získal mezi Židy věhlas a byl za římského císaře Vespasiana roku 71 n. l., rok po zničení jerúsalémského chrámu, viz tam, úředně uzavřen.

Kolem téhož roku se narodil Filón z Lárissy, filosof nové Akadémie, od roku 110 nástupce svého učitele Kleitomacha Kartháginského; od roku 88 působil v Římě, kde (?) kolem roku 80 zemřel. V téže době zemřel Polemón z Ília zvaný Periégétés (narozen kolem roku 220).

Kolem roku 160 byli Tocharové, čín. Jüe-č', zahnáni od jezera Issyk-kul a obsadili Sogdiánu, srov. rok 177. Sakaraukové se zmocnili země na jih od Kašmíru, která byla až dosud v moci Eukratida I. (srov. rok 171, 170 a 165).

Kolem roku 160 se stali po válce s Qatabánem hegemony v oblasti dnešního Jemenu arabští Sabajové. Sabajové obsadili a kontrolovali území Ausániů a Mínajů. Období let 160 až asi 130 je obdobím vrcholu moci Sabajů (srov. rok 109, event. 225). Kolonie jihoarabských Mínajů v Dédánu (Daidán), dnešní Cheraibé v severním Hidžázu (severně od Dédánu ležela druhá obchodní kolonie al-Hidžr), přišla o svou moc a v Dédánu se etablovala domácí královská dynastie (mj. přejala nové písmo ze sousední oásy Taima).

Někdy kolem téhož roku rozhodl římský senát o třicetiletém sporu mezi Masinissou a Kartháginci ve prospěch numidského krále: od roku 182 (srov. 174 a 172) šlo o jakousi část úrodné přímořské oblasti zvané Emporia/"Trhy, Obchodní střediska". Navrh museli Púnové zaplatit Numidovi pět set talentů náhrady uniklého zisku z území po dobu soudu. V Karthágu se partaje dělily podle vztahu k Masinissovi. Ty, kteří byli pro spolupráci s ním, vedl Hannibal zvaný Špaček/Psár, prořímskou stranu Hannón zvaný Veliký/ho Megas a "démokraty", tedy asi protiestablishmentovou lidovou stranu Karthalón s Hamilkarem zvaným Samnita. Karthalón, velitel žoldnéřů a spojenců, na sporném území napadl nomády poddané Masinissovi, což vedlo k nové stížnosti do Říma a k rozhodnutí Římanů. 

Stárnoucí Masinissa však nedal pokoj. Stupňoval své nároky a vzápětí vypukl nový spor o Velká pole/Megala pedia, tedy asi o kraj kolem řeky Bagradu, a o oblast s padesáti obcemi kolem města poblíž Velkých polí jménem Tusca/řec. Tyska, asi Thugga, na západních hranicích púnských hranic. Viz dále roky 156 a 153. 

V Itálii konsul M. Cornelius Cethegus dal vysušit Pomptinské bažiny, paludes Pomptinae.