Daň (1)

daň, berně, foros, z půdy, další význam zde níže; část i., část druhou viz zde níže; práce a mzdy, kolónát, cenová regulace, sociální programy, sociální podpora, sociální politika státní, bankrot/konkursy, cla, srov. pod ceny a bohatství; debitokracie, viz pod banky§ 594 (Athény, Čína), 508 (Řím)

daň, na válku s Kelty galatikon; srov. také pod clo; obecně válečná daň podle výše majetku ve výši jednoho až např. deseti procent jeho odhadu se jmenovala eisfor᧠276, 250

daň z obchodování se solí, v Římě§ 204

daně z kůží, úlovků a textílií (jap.)§ 98

daně, zrušení, srov. pod ateleia§ 167

daň, z dědictví§ viz dědictví

daň, z prodejů/centésima rérum vénálium, jednoprocentní, ducentésima/půlprocentní§ 6+, 15+ 

daň, z podnikání etc.

daň, úleva první "církevní"§ 2345

Daně jsou hlavním zdrojem vládních/státních příjmů a jejich výše závisí na nenasytnosti správců státní mašinerie, (volených) vlád, o kolik si důvěřivým obětem-občanům řekne. Staroslov. a stará čeština pro daň a nařízenou povinnost měl slovo úklad. Bohatství římského státu ovšem mělo zcela jiný základ, ryze imperialistický: dobyl celé Středomoří. Římané se dostávali k nesmírným finančním prostředkům na východu i jinde velmi snadno a s nízkými náklady. Daně z nich, tedy z kořisti, placeny nebyly nikdy. S výjimkou toho, že vybrané kusy kořisti vítězové věnovali bohům a z vydraženého materiálu, tedy včetně zajatců-otroků, vztyčili chrám nebo jinou veřejně prospěšnou stavbu. 

V létě roku 58 si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život neškodný vládce Kypru Ptolemaios, Kleopatřin strýc. Z Kypru Římané udělali provincii a jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů. O Ptolemaiově "provinění" viz rok 58. Ctihodný M. Porcius Cató ml. dal pro převoz kyperského státního pokladu vyrobit nádoby, které pojaly dva talenty a padesát drachem mincí, tj. 12.050 drachem v jedné „amfoře“. Ke každé dal přivázat dlouhé provazy s korkem, aby při případné námořní katastrofě byla zřejmá poloha utopeného pokladu. Sedm tisíc talentů je 42 milionů drachem neboli dénárů, srov. nahoře s dluhem Ptolemaiova strýce Auléta.

Bohatství hellénského světa do Říma někdy dorazilo oklikou. Když Keltové nakradli v Delfách hellénské státní a chrámové poklady, Tektosagové jich část dokázali dopravit do svých sídel na jihu Gallií poblíž Pyrenejí (viz rok 277). Apollón prý do jejich sídlech přinesl mor a tak Keltové poklady ukryly do jezera u Tolósy, svého sídelního městyse, dn. Toulouse.

Roku 105 vítěz nad Tektosagy konsul Q. Servilius Caepió poklad z vody vyzdvihnul, ale stal se mu také osudový. Téhož roku u Arausia podlehl Kimbrům a senát rozhodl o tom, že mu bude za trest za chyby ve velení zabaven veškerý majetek.

Bylo to první zabavení majetku v republikánských dějinách Říma před proskripcemi občanských válek. Vůbec prvním takto postiženým v římských dějinách byl král Tarquinius Superbus. Serviliovského pokladu prý bylo na 110 tisíc liber zlata a 1,5 milionu liber stříbra, tzn. asi 35 až 55, resp. 500 až 750 tun drahých kovů v uměleckých předmětech, slitcích, zřejmě nikoli mincovní ražbě; údaje s největší pravděpodobností hodně chlubivé.

Pro srovnání: Po staletích římské říše toho ve Městě mnoho nezbylo. Jako výpalné dostal Visigot Alarich I. roku 410 od zbídačeného Říma, který už dávno nebyl říšským sídelním městem, pět tisíc liber zlata, třicet tisíc liber stříbra, čtyři tisíce hedvábných šatů, tři tisíce červených koží a tři tisíce liber pepře. Pak prý už v Římu nezbylo z drahých kovů nic, srov. pod Řím.

Rostoucí daňové zatížení není až tak vynález moderní a původně nemá nic společného s theoriemi sociálního státu. Daňová zátěž kulminovala na konci římského císařství a zanikla s finančním systémem a výběrem berně na konci starověku. Obnovena byla až v novověku hlavně pro financování světových válek a jejich následků.

Za nejstarší naturální daň lze považovat obětiny bohům, kdysi garantům státnosti. Volený eneolitický bojový náčelník dostával podíl na kořisti, v mesopotamských státech a v Egyptě připadaly podíly ještě chrámovým občinám. Kdesi v této sféře vzal začátek soukromý majetek, podnikání, obchod, kapitalismus (viz pod cena)...

Předněvýchodní panovníci vybírali od poddaných „desátky/hé dekaté (sc. meris)“ ze sklizní a od podrobených zemí tributy. Ještě v 5. st. př. n. l. vybírali perští vládci tributy ze satrapií z velké části v naturáliích (odněkud brali koně, odjinud zlato nebo eunúchy).

Na daních/pravidelných ročních tributech-dávkách vybral Dáreios I. ročně minimálně 14560 talentů eubojských ve stříbře (kov byl roztavený nalit do hliněných sudů, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě). Tři západoanatolské satrapie, tedy včetně Iónie, odevzdávaly ročně 1260 talentů. Za výběr daní ručili satrapové a jim se zodpovídali výběrčí eklogeis/sg. eklogeus, resp. archeklogeus. V attalovské éře se daňovými příjmy královské pokladny zabývaly dioikétés a oikonomos a zřejmě navíc s bezpečnostní politikou související ho epi tés poleós. 

Na Akropoli bylo ze spojeneckých dávek/foros prvního délského spolku před peloponnéskou válkou roku 431 šest tisíc talentů raženého stříbra (viz rok 378, kde rozdíl mezi forem a syntaxis, spojeneckým příspěvkem). Roční příjem „spolkové pokladny“ činil v dobrých časech šest set talentů (druhý délský spolek už jenom c. šedesát talentů). 

Nejvíce, co kdy bylo na Akropoli uloženo, bylo 9.700 talentů raženého stříbra a nejméně na pět set talentů zlata a stříbra v obětních předmětech a perské kořisti (z této částky vznikly např. Propylaje a další veřejné stavby, ale také výprava proti Poteidaji). K tomu přistupoval chrámový majetek dalších athénských bohů (= státní majetek) a zlato na soše Athény: bylo ho na čtyřicet talentů.

Peloponnésané ve svém paktu státní členské příspěvky po staletí nevybírali. Sparťané to zavedli až po skončení peloponnéské války a vynášelo to prý tisíc talentů ročně. Neříkali tomu však foroi/daň, ale synteleiai/příspěvky. Thébané v boiótském spolku příspěvky nevybírali žádné.  

Helléni byli první z Evropanů, kteří zdaňovali podle censu, majetkového odhadu, a také podle toho organisovali své „demokracie“. Athénský zákonodárce Solón roku 594 př. n. l. rozdělil občany podle výnosů polností do čtyř daňových kategorií; starší české slovo berně jazykově souvisí s řeckým foros, daň, poplatek. Podobný model platil v republikánském Římu a podle majetkového censu byla uspořádána občanská práva i v novověkých státech (srov. Rakousko-Uhersko). Daň z prodeje např. v Athénách viz pod ceny.

Majetková daň/eisforá byla postavena na deklaraci plátce a byla povinná pro lidi s majetkem nejméně c. 2500 drachem. Roku 378/7 se jí vybralo 5750 talentů, o dvacet let později c. šest tisíc. Týkala se odhadních cen od pozemků po otroky a že eisforu platili lidé relativně poctivě, zajišťovali udavači a zákon o antidosi/výměně majetku, viz s. v.

Eisforai se platily nepravidelně, zjevně v souvislosti s armádními výdaji, podobně leitúrgie, cf. s. v. Pοdílelo se na nich c. 1200 Athéňanů včetně metoiků s majetkem tří čtyř talentů (nebyla to athénská specialita, mimo jiné i ve Spartě existovala triérarchie). Nákladné byly chorégie, secvičení sboru c. sta a více členů vystupujících o hrách na divadle, triérachie znamenala nést náklady na vybavení válečné trojřadky, její údržbu a financování veslařů na jeden rok. Někdy před rokem 362 ustavili v Athénách instituci "předvýběru daně, eisfory"/proeisforá, neboť vlastní výběr byl pomalý. Tři sta nejbohatších měšťanů složilo v rámci symmorie celkové peníze dopředu a odvedli státu.

O osm let později pravil sofista Isokratés v řeči o antidosi o podobných zákonech: "Když jsem byl kluk, bylo bohatství pokládáno za tak bezpečnou věc a obdivuhodnou, že každý usiloval rozšířit majetek více, než jaký právě měl... Dnes naopak musí mít nachystanou omluvu, jakoby bohatství znamenalo největší zločin a hledět, aby se vyhnul neštěstí."

K tomu ještě existovaly dobrovolné příspěvky na armádu/epidoseis, poskytovanou i neobčany. Nicméně únavné války vedli k tomu, Athéňané rozhodli, že jejich bohatí spoluobčané nemohli zastávat dvě leitúrgie současně a ani dvakrát po sobě.   

Daní takto vybraných, bez leitúrgií, platili Athéňané úctyhodně. Démosthenés před soudem ve sporu proti poručníkovi Afobovi roku 364 porotcům vypočítával majetek, o který byl okraden po smrti otce. Z majetku odhadovaného na více než čtrnáct talentů platil daňovou sazbu pěti set drachem z 25 min, tedy pětinu čili tři talenty z patnácti. Majetek vedle zařízeného domu s domácími otroky a peníze investované do námořní dopravy a půjčené soukromníkům patřila manufaktura na výrobu mečů se 32 n. 33 otroky (v ceně po pěti šesti minách) vynášející ročně třicet min čistého, manufaktura na výrobu lehátek se dvaceti otroky vynášející dvanáct min. 

Dokonalý výběr naturálních a peněžitých daní z hlavy a pozemků fungoval v ptolemajovském Egyptě a v seleukovské říši. Jedním z uznání státu a panovníků svým občanům bylo udělení doživotní ateleie, bezdaňovosti (např. vítězové z velkých her, nebo podle smlouvy z 19. eumeneia roku 133 pro žoldnéře věrné režimu), ale hlavně bez finančních povinností vůči státu (leitúrgie a zbavení jejího vykonávání aleitúrgiá, neplacení poplatků obchodních aneisforiá, cizinci neplatili metoikion, cizineckou daň; pro cizí občany byla a. formou vyznamenání, nižší než políteiá, občanství).

Ze Seleukeje na Tigridu jsou doklady logeuta o placení poplatků královským úředníkům ze soli, provozu v přístavu, z prodeje otroků, z Dúry z plavby po Eufrátu. Pozemkové knihy, katastr královského majetku, evidenci kontraktů týkajících se královské domény a placení daní střežil královský bibliofylax, jiný byl městský. Ukázky ptolemaiovského katastru zachovány na papyrech z vsi Kerkeosíris ve Fajjúmu z roku 118. Daňová zátěž venkovanů, a k tomu Nehellénů, vedla od druhé st. př. n. l. k revolucím.

Egyptský byrokratický systém, který pouze zdokonalil tradiční "faraonský", dozoroval platební disciplinu poddaných do poslední vesnice. Na život v ní dohlížel kómarchés, jeho písař kómogrammateus a na správu pronajatých královských pozemků dával pozor kómomisthótés: žádná z funkcí nebyla volitelná, nýbrž fungovala jako součást panovníkovy administrativy. 

Bibliofylakové ve velkých městech měli zřejmě na starost několik satrapií. Chreófylax se syngrafofylaky evidovali soukromé smlouvy, měli k disposici opisy všech obchodních smluv (srov. chrématistérion v Dúra-Európu), což nemusí nezbytně vést k domněnce, že tím pádem byl také hlavním daňovým úředníkem. Možná, že byli pouhými „notáři“.

U Seleukovců se platily daně/eisforia z hlavy/epikefalaionepónia/obecná daň z prodeje, eisagógé/„douane intérieure“, navíc cla z dovezených otroků z ciziny („andrapodikés onés tón andrapodón eisagógikón“), ze soli/halikés epitelón a ze soli placené dopředu/halikés atelón. Přístavní daň byla „limenos tamieiú“ a u příležitosti korunovace panovníka či jiných významných událostí u dvora se vybíral stefanítikos, jiná mimořádná byla eiforá. Srov. pod Uruk a Seleukeia. Daň ze soli/peri tón halón byla zřejmě pod hellénistickým vlivem v Římě zavedena roku 204 censorem M. Liviem, jemuž za to lid dal přízvisko Solič/Salínátor (šestina assu z mírky).

Odváděly se v hellénistických říších osmina úrody sadů a zahrad, padesátina ze stád a v Aiolidě dokonce králi jedna noha z uloveného divočáka. Výběrčí daní a obchodní místa/emporia chránily ochranky/parafylakes a pohraničníci/horofylakes. 

Hellénské dějiny znají též jednu kuriosní koaliční válku zvanou celní. Roku 220 př. n. l. Rhodští bojovali s Býzantskými o průjezdné Bosporem a dosáhli svého: poplatek byl zrušen. Rhodos měl ze svého přístavu velké zisky. Jenom jeho portória/naulon, součást telé ta thalassia (pl.), činila ročně jeden milion drachem – ovšem pouze do roku 167, kdy byli Rhodští potrestáni za sympatie k Perseovi a na Délu Římané otevřeli bezcelní přístav, který se stal centrem obchodu s otroky; zisky z přístavních poplatlů klesly na ročních 150 tisíc.

Římané platili zprvu vedle dovozních cel, vectígal/vectígália, jako přímou daň tribútum: přímé daně tribúta, nepřímé vectígália a zvláštní poplatky onera. Z přidělené půdy na dobytém území platívali římští osadníci daň, neznámo zda z výnosů nebo jako stálý poplatek (zrušeno tribútum roku 167, obnoveno 43). Plátci dovozních cel se sdružovali v zájmových společenstvích/vectígálium societátés, viz k tomu rok 58+.

Daně z odhadnutého matku platili za hannibalské války majetní Římané a součástí válečné ekonomiky byla též pětiprocentní daň z ceny otroka propouštěného na svobodu (roku 209). Triumvirové roku 43 vypsali válečnou daň ve výši padesátiny majetku a dokonce žádali peníze od majetných žen (příliš neuspěli); srov. slavný projev Hortensie, první emancipační v evropských dějinách.

Římané okoukali správu daní v hellénistických říších, v Pergamu, Syrii, v Egyptě. Alexandrijští vládci měli podíl téměř na každém druhu podnikání a v hlavních odvětvích výroby a obchodu měli monopol. Zřejmě po králích zdědili římští císaři 25procentní daň ze zboží dovezeného po moři z Indie, vectígal maris Rubrí, "daň z Rudého moře". Vzhledem k tomu, že šlo především o zboží luxusní, výnos byl jistě značný (mnohem vyšší zisky nepochybně vynášel monopol v dolech a lesích, ze soli).

Zachoval se katalog celních poplatků odváděných arabské obchodní republice Palmýře z roku 137+ zpoplatňující zboží přepravované velbloudy a osly od obilí po voňavky a daně za služby včetně prostitutek. Jejich sazebník vycházel z výše příjmů: ženy beroucí za sex šest assů, platily daň ve výši šesti assů, ženy vyžadující osm assů platily státu osm assů a drahé dámy, dénáriové, odváděly jeden dénárius, pravděpodobně měsíční daně. Daně byly asi vybírány od majitelů bordellů (žádný zatím nebyl v P. odkryt), ženy asi patřily do jeho majetku, zda platily i svobodné hetairy a zda takové v tehdy zde podnikaly, lze jen spekulovat.  

Roku 167 př. n. l. po likvidaci Makedonie senát rozhodl, že napříště obyvatelé Itálie nebudou platit přímé daně z hlavy, ale pouze daně přepravní, tedy daně nepřímé v přístavech, na mostech a silnicích, tzv. portória. Výběr poplatků-daní nepřímých (spotřebních), vectígal, v provinciích pronajímali Římané publikánům, jejichž hrabivost byla příslovečná. K jejich rozšíření viz rok 179. 

Bez daní žili předtím občané Thasu. Thasos provozoval ještě před perskými válkami zlaté a stříbrné doly na pevnině v lokalitě zvané Skapté hylé/"Žďár", vynášející ročně osmdesát talentů, těžili k tomu rudy i na ostrově a roční příjem státu z důlní činnosti činil dvě stě tři sta talentů. 

Spojenci, byť na území provincie, vedli samostatnou evidenci svých občanů-daňových poplatníků: kartothéka neboli tabulárium, a sami daně vybírali. Koncem republiky byly pětiprocentní sazbou zdaněny příjmy z prodejů otroků a z výnosů státního pozemku (pokud ještě nebyl rozdělen mezi kolonisty; obchod s otroky zdanil deseti procenty Caracalla-Tarautás), decuma, desátek, platili obchodníci obilím. • Podle tradičního údaje od Livia, byl "lid" zproštěn platby cel a daní již roku 508.

Pravidelnou jednoprocentní daň na všechny prodeje uvalil Caesar. Občanské války zvýšily daňové břemeno, nikoli však celoplošně. Ke konci života Augustova byl však v podstatě celý hospodářský život Římanů zatížen pětiprocentní daní. V dalších desetiletích se opět zatížení snížilo, takže např. pětiprocentní dědickou/vícésima hereditátium zavedenou Augustem roku 5+ a zrušenou Nervou roku 97obnovil filosofující císař M. Aurélius (zemřel roku 180). Jeho vypečený syn Commodus oprášil nápad, který v trochu jiné podobě přetrval věky: zavedl dva měsíce v roce navíc, aby mohl za ně vybírat daně.

Roku 15 uklidňoval Augustus v Galliích osobně protesty Keltů, které vydíral jistý Licinius, sám Kelt, Caesarův otrok a Augustem pozdvižen na prokurátora jeho majetku v Galliích. Sdíral se svých krajanů kůži a vymyslel, že prosinec je vlastně "desátý měsíc"/december, takže ještě dva měsíce do konce roku zbývají a tudíž je třeba platit daně jako za čtrnáct měsíců v roce. Augustovi to vysvětlil jednoduše: peníze tak jako tak vybíral pro něho a pro Římany, "poněvadž národové s takovým bohatstvím jako Keltové hrozí vzpourami".

Roku 43 poskytli senátoři Octaviánovi ve válce s Antóniem daň ze střešních tašek ve výši dvou třetin dénáru (= čtyř obolů), viz tam. Pravděpodobně nejslavnější "bizarní" daň vymyslel císař Vespasiánus. Pradlákům a koželuhům, a to nejen římským, kteří si mazaně dávali před své páchnoucí provozovny nádoby, aby se do nich passanti vymočili a nemuseli tak smradlavou surovinu pro bílení prádla a jirchářství shánět, nařídil platit daň z moči. 

Vykládat to můžeme třeba i moderně, ekologicky: pradláci a jircháři přispívali k velkému smradu milionového města, jehož úzké uličky byly v noci nebezpečným místem, protože z pater padaly odpadky a výkaly. Císařův nápad zanechal hluboký dojem. Kromě známé anekdoty se vedle jména Caesarova, Augustova a později Karlova navěky zapsal do dějin vlastním jménem. Francouzské označení pro mužské veřejné záchodky totiž zní les vespasiennes, tj. vespasiánky.

Pozemkovou daň, annóna, platili všichni majitelé půdy včetně senátorů a císařských statků. K tomu se platily daně z dobytka a spřežení, capitátió animálium a iugátió, viz rok 301+. Městští lidé platili daně ze svých živností. Za správný výběr daní ručily městské rady a na venkově velkostatkáři. Daňové výměry se určovaly s censem jednou za pět let, od Kónstantínovy éry jednou za patnáct let. Proto se označení z daňového výměru, indictió, přeneslo do datace, která se udržela až do středověku viz zde níže.  

Kromě toho vyžadovali císaři od senátu aurum oblátícium, "pozornost ve zlatě"; města a provincie dávaly aurum corónárium.

Od roku 312 senátoři rozčlenění podle majetku do tří kategorií platili daň follis senátórius/collátió glébális (neboť se platila s daní z půdy): dělalo to až libru zlata, nejchudší ze senátorů platili sedm solidů. Follis/měšec, byla snad pozemková daň pro všechny majitele nemovitostí; o daních, z nichž se financovala armáda, které zavedl Augustus, viz rok 6+. Cónstantínus I. zavedl roku 314, další novinku, "pětiletou" (tedy odváděnou jednou za čtyři roky) daň pro obchodníky, překupníky a dokonce prostitutky a registrované žebráky. Placena ve stříbru a zlatu: aurí lústrális collátió/chrýsargyron, zrušena Anastasiem I. roku 498, v Itálii až pod porážce Ostrogotů Belisariem.  

Že by někdy vázl výběr daní, si ve starém věku nikdo z mocných nestěžoval. Zřejmě to bylo bezproblémové u domácího obyvatelstva, u podrobených všechno fungovalo dobře, včetně zvěrstev, jichž se dopouštěli na domorodé populaci vymahatelé daní nebo jejich nájemci. Kde se daňová zátěž a způsoby úřednictva staly nesnesitelnými, vypuklo povstání, které bylo brutálně potlačeno a obvykle se značným ziskem a systém mohl fungovat dále. V Indii si hellénští autoři všimli, nebo si to vymysleli, že králové tam v Alexandrově éře trestali daňové podvody smrtí: o hlavu přišel, kdo nezaplatil deset procent z ceny prodaného zboží...

Zřejmě z finančních důvodů, aby rozšířil počty daňových poplatníků, dal roku 212 císař Caracalla všem obyvatelům říše občanství, constitútió antóníniána/antóníniánské nařízení. V této době totiž příjmy státní pokladny už nestačily krýt vojenské výdaje a hovadskou rozmařilost velké části císařů. V této době také zmizely tradiční římské stavovské rozdíly včetně kategorie římský a neřímský, a platilo jediné členění, majetkové: na honestiorés a humiliorés, lepší a horší.

O státním bankrotu, konkursu, není ve starém věku zmínky ani v hellénských ani římských dějinách. Římský erár se za rané republiky v hannibalské válce sice zadlužil u dodavatelů služeb pro armádu, ale už několik let po válce závazky splatil. Novodobí obyvatelé oněch zemí mají jiné zkušenosti. Řecké království bylo zadlužené v zahraničí od samého svého začátku (1830) a pověstné neschopností státní byrokracie vybírat daně. To zdědila roku 1973 i republika, která se na začátku 21. století dostala do hluboké krise a byla schopná přežít jen s masivní zahraniční pomocí.

Se zánikem římské říše zanikl aparát na výběr daní a nové státní útvary a panovníci vybírali daně ve formě služeb (práce na panském). V německých a italských městech se udržely poplatky ze zboží na tržištích. Panovník vybíral berni na válku, daň zpříjmu všude platily bohatí měsťané. Pro zásadu „žádná daň bez zastoupení na sněmu“ vypukla válka britských kolonií v Americe.

Zřejmě první regulérní daň z majetku, a to pětiprocentní,  zavedli roku 1427 ve Florencii. První daň z příjmu zavedla za války s Napoleonem roku 1799 Velká Británie (deset procent na všechny příjmy nad dvě stě liber, odstupňováno; roku 1815 byla daň zrušena, ale již 1842 navěky obnovena). V téže době v německých státech až do roku 1920 byla daň z příjmu daní zemskou, pak již daní „spolkovou“, ústřední vlády. Itálie zavedla daň z příjmu roku 1864, Francie ji uvedla v život roku 1914, o rok dříve Spojené státy (na 3000 USD až sedm procent). Daň z přidané hodnoty vyšla z Francie roku 1954.

Celní poplatky, forma nepřímých daní, byly ve Spojených státech hlavním zdrojem příjmů federální vlády až do první světové války. Ideologickým motem veškerého zdanění byla a je úvaha, že vládě se musí platit za ochranu státu. Teprve druhá světová válka zásadně změnila taxační systém z orientace na majetné na orientaci masovou. Od té doby je otázka daní základním kriteriem domácí politiky. Novodobí politici jsou jako utržení z řetězu a vymýšlejí daně hlava-nehlava (srov. daně spotřební, ekologické).

Ačkoli dědické daně nebo propadnutí majetku jsou známy již z Říma a středověk znal v případě šlechtických majetků tzv. udělení léna, daň za smrt se v novověku poprvé objevila roku 1694 v Anglii a v Americe natrvalo od roku 1916. V Německu chtěl po roku 1900 financovat stavbu flotily kancléř von Bülow zavedením dědické daně. Pro odpor junkerů ale musel roku 1909 odstoupit (nástupcem Theobald von Bethmann Hollweg).

Teti/Hor Seheteptaui, první panovník VI. egyptské dynastie (vládl 2345 do 2333; nižší údaj: 2323 - 2291), byl prvním panovníkem dějin, který poskytl daňové úlevy církvi: osvobodil od veškerých daní chrámy v Abýdu. Podle Manethóna krále zavraždila osobní garda (to také nebylo až tak běžné, egyptský primát). O něco později, sotva věděl o Egypťanovi, odlehčil obchodníkům Ilúšumma Assyrský (od c. 1934 do 1920). Svým poddaným poskytl daňové úlevy pro obchodování s celou Mesopotamií, anduráru. Poplatky nemuseli platit ani za tavbu měděné rudy, což byl panovníkův monopol, viz blíže rok c. 1935. Jak dlouho opatření vydrželo, nevíme, ale zjevně to byl náznak první bezcelní obchodní zóny v historii. Srov. též opatření Narám-Sîna Ešnunnského, viz rok 1830. 

daně, dary, poplatky, tributy, část ii; srov. pod bankéři, ceny, otroci apod., srov. zde výše

Zdanění, taxace, od tax, z latinského taxáre, ostře se dotknout, pošťouchnout, otaxovat. tribut, lat. tribútum, řec. foros, apoforá, poplatek, daň, členský příspěvek, ale v mezinárodních vztazích uznání státní podřízenosti formou pravidelných poplatků a vydání stanoveného množství určitých komodit (koně, zboží, kovy etc.).

Ottův obchodní slovník (1924) definuje daň jako „prostředek úhrady veřejné ukládaný autoritativně členům a účastníkům každého celku veřejného, ať už se v jejich zájmu podniká nějaká činnost veřejná či nikoli.“

Myšlenka „zdaňování“ lidí zřejmě pochází z obětin, darů bohům. Byl to z pohledu starých výměnný obchod: za náklonnost dary a úcta. Z nich vzaly začátek naturální odvody chrámům, obvykle ve výši jedné dvanáctiny úrody (Mesopotamie). Chrámové odvody proměnili v dávky vladaři úzce spjatí s kultem. Obchod s bohy se změnil za obchod s lidmi.

Různé formy poplatků, „darů“, tributů, daní, zkrátka podílu kultu, státní moci a vladaře nad soukromníkem, mají dějiny souběžné s vývojem forem státní byrokracie nad vlastní komunitou. První poplatky, obětiny, se odváděly bohům, aby byli naklonění obětujícím-platícím.

Se vznikem chrámových center a se sloučením moci válečných náčelníků/králů s funkcí velekněžskou rostla náročnost obětních darů. Komunita už pouze neobětovala bohům, ale živila aparát kněžské organisace a svého vladaře, mnohdy v jedné osobě.

Místy dokonce ve starověku existovala jakási celonárodní církevní daň. Židé byli podle pověsti Músou/Mojžíšem zpoplatněni kultovní daní ve výši půl lotu stříbra „podle váhové míry chrámu“ a každý Hebrej starší dvaceti let Jahwemu platil na údržbu jeho příbytku na zemi (lot byla 1/32 libry a dělil se údajně na dvacet částí).

Hellénističtí vyznavači Jahweho kultu platili do Jerúsaléma didrachmon, roční daň ve výši dvou drachem, ať žili kdekoli v diaspoře. V době kolem narození Ježíše Krista se odhaduje, že výdajová skladba částky jednoho sta dénárů (= drachem) v Palaistíně vypadala takto: pouze 44 dénárů zůstalo v ruce; 20 dénárů šlo na osivo a 36 procent na daně a tributy – 2 na chrám a 2 na kněze, 9 a 10 na „první“ a „druhý“ desátek a 13 připadlo Římanům.

Mesopotamský „individualismus“ – cesta ke kapitalismu, a egyptský kolektivismus. Takový byl začátek státních dějin v Mesopotamii, Egyptě i kdekoli jinde. Chrámům se odevzdávaly, „platily desátky“, původně dvanáctiny, z úrody a přinášely obětiny (v Babylónu se pečlivě zaznamenávaly ceny obětin a archivovaly v rámci astronomických pozorování, tzv. astronomické diáře), vládci si říkali o podporu do válek (kapitální daně nárazové, daň z hlavy) nebo při obraně vlasti.

Králové dávali chrámům půdu, lidi svobodné na ní pracující i otroky, osvobozovali je od daní státu, zajišťovali jim nedotknutelnost. O poskytování daňových úlev staroassyrskými panovníky viz roky 1934 a 1920, o Ešnunně rok 1830. Dary byly někdy značné: v kassitské době např. obdržel Ištařin chrám Eanna v Uruku doménu o rozloze 525 km2 s několika vesnicemi (plocha větší než hl. m. Praha; jiná výměra 216 tisíc kurrů, tedy 17 496 km2, viz rok 1410). Nebo Mardukův chrám v Babylónu získal latifundie o rozloze 700 kurrů, přes 5670 hektarů. Přitom k obživě jedné rodiny se tehdy počítalo s jedním až dvěma bury, tedy s asi 6,5 až 13 hektary.

Mnohdy se však neostýchali na chrámové poklady sáhnout, když nebylo zbytí (srov. odvážení kultovních soch „přemožených“ bohů a konfiskace jejich majetku vítězi v mesopotamských dějinách, příběhy Seleukovců Antiocha III. nebo IV., Římanů v Helladě, ale úctu Hellénů před majetkem bohů, ostatně obvykle společných).

Aby o placení a odváděných dávkách byl přehled, vyvinula se záhy rozsáhlá administrativa (panovnická, chrámová, obchodnická; Sumer a následně semitské státy Mesopotamie). V podstatě lze říci, že znalost písma a literatury povstala díky úředním záznamům o výnosech a stavu chrámových majetků v sumerských městských státech. Tedy nejdříve účetnictví, pak „Gilgameš“. Pravidelné soupisy majetku, polností a výnosů patří k jednomu z nejvíce zachovaných žánrů mesopotamských písemností vedených klínovým písmem na hliněných tabulkách.

Za sumerské renesance (éra Ur III.) fungoval daňový systém "bala/výměna", kdy provincie, resp. provinční sídelní města a jejich guvernéři odváděly do Uru naturálie jako potraviny a dobytek, též ale pracovní sílu odměňovanou za práci na zavodňovacích kanálech a na sakrálních stavbách. Jak moc dávky a nucené práce provincie zatěžovaly, známo není. 

V pozdněbabylónské a perské době fungovala v Babylónii (doložena v Nippuru) cechová sdružení chatru  (slovo původně pro "venkovský dvůr") odvádějící po řemeslech daně satrapiátu (srov. archivy firem Murašû a Egibi). Bylo odhadnuto, že touto cestou mohl perský král ročně získat na třicet talentů raženého stříbra. 

Mesopotamské společnosti byly více „individualistické“ než egyptská a zemědělství nebo obchod byly z velké části v „privátních“, nikoli státních-královských/chrámových rukou. Lidé pracovali na polích za mzdu, úroky z půjček ležely mezi pěti až dvaceti osmi procenty. Hospodářský život řídily zákoníky s právy, povinnostmi a tresty pro podvodníky. Rybaření na kanálech, správa kanálů, byly dlouho státním monopolem. Soupisy obyvatelstva a jejich majetku, census, se vedly ve všech starých státech.

V Egyptě, kde státní-královské bylo od kamenů, kovů po obilí všechno, o to přísněji, dokonce od staré říše jednou za dva roky. Vlastní daňová práva měly chrámy a lokální nomová knížata. Podíl na obětinách byla původní „daň“ placená dynastům a kněžím. Splácelo se nepravidelně: ne každý rok se odváděly naturálie všeho druhu, kromě úrody (nomy odváděly králi-faraonovi odváděly dávky např. v dobytku).

Řemeslnická povolání odváděla daň v práci, za niž dostávali nikoli peníze, ale naturální „mzdy“ a nikoli peníze (ačkoli se přepočítávalo do směnné hodnoty v debenech, většinou měděných). Pracovalo se v kolektivech a z doby vlády Ramesse III. roku 1170 je známa nejstarší stávka dějin, když dělnické teamy pracující stabilně na hrobkách králů v Luxoru/Deir al-Medína nedostaly několik měsíců své příděly piva, oleje, obilí, dřeva na otop, ořechy, oblečení, masti a čtyřikrát do měsíce ryby.

Naprostá většina Egypťanů však měla jediný majetek, své ruce, přístřeší a nejjednodušší potravu nemasitou, místy ryby, vzácně maso, povyrazili si u kvašeného piva. To platilo pro sedláky, řemeslníky, dělníky, obchodníky jako pro služebnictvo všeho druhu pracující za naturální mzdu. Dálkový obchod, řekli bychom zahraniční, byl zcela v rukách krále, jeho bylo clo od cizinců v přístavech ze všeho od dováženého vína po železo.

K naturálním odvodům Egypťanů z úrody a dopravy z časů staré říše byli řemeslníci a „měšťané“ povinováni od střední říše pracovními úkony, robotou, včetně vojenské služby. Vyhnout se robotě a vojně znamenalo přísné tresty: dozorčí úředníci poslali „lajdáky“ do hraničních pevností v Núbii. Lidé se mohli z roboty vykoupit například tím, že zaplatili nějakému náhradníkovi za sebe a tento systém vydržel od cca. 13. do 17. dynastie.

Džefahapi, starosta Asjútu, sepsal deset smluv, aby si pojistil udržení svého kultu na věčné časy. Uchovaly se v jeho hrobce: každý Egypťan chrámového okrsku musel ročně při sklizni odvést jeho zádušnímu chrámu jeden hekat obilí z každého pole (což mohlo být až 65 litrů na člověka).

Poddaní, tedy nikoli občané, v Orientu platili vládcům spíše tributy než daně a v rozsáhlé zachované obchodní agendě není např. dokladu o placení daně z prodeje půdy. Každoročně určité mesopotamské oblasti odevzdávaly desátky z úrody obilí (nusáchu, daň z úrody), medu, určité množství dobytka, koní, oděvů nebo zlata a stříbra. Poskytovat desátky bohům fungovalo mezi soukromníky dlouho. Jistý L. Munius z Reate, člověk podle všeho velmi podnikavý, věnoval někdy kolem roku 125 Herculovi Viktorovi desetinu/decuma svého majetku a na oplátku očekával, že i od boha dostane, co si zaslouží/dés digna merentí.

Poražené oblasti byly podrobovány zvláštní válečné „pokutě“, tedy dani, které rozumíme dodnes: Vítěz bere vše. (Z tohoto úhlu pohledu na lidství je zdůvodnitelné také antická instituce otrokářství a otroctví.)

V hellénistických a hlavně římských dobách byl obchod s otroky zdaněn pětiprocentní dávkou z prodeje. Římané tyto peníze nijak neutráceli, ale kapitalisovali v aeráriu. Roku 209 př. n. l. ji poprvé užili na válku s Hannibalem. Ptolemaiovský královský erár znal daně z prodeje otroků mnohem vyšší. Za Ptolemaia Epifana se platila z jedné miny (= šedesát drachem) a otroka královské pokladně daň ve výši dvaceti drachem a jednoho obolu, k tomu čtyři drachmy a jeden obolos městu, místu transakce. 

Perská říše. Orientální říše z fiskálního hlediska revolučně modernisoval Peršan Dáreios. Na daních nebo přesněji tributech, poddanských poplatcích, vybral Dáreios I. ročně minimálně 14.560 talentů eubojských ve stříbře (roztavený kov byl nalit do hliněných sudů, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě).

Ze tří západoanatolských satrapií, tedy včetně Iónie, získával ročně 1260 talentů. Další věci, koně, zbraně atd. získával naturální daní. Dáreios byl zřejmě první, kdo zavedl roční lhůty výběru daní a první pravidelné říšské vybírání: předtím si např. assyrští panovníci objížděli své provincie a „spřátelené panovníky“ a dávali si tribut, daně, platit z očí do očí.

Jednotliví vládci-dynastové dostávali od velkokrále kromě toho celé oblasti do feudálního vlastnictví, aby financovali svůj dvůr, stůl, ložnici a další magnátské potřeby. Srov. příběh Themistoklea, který po útěku z Athén obdržel od perského krále darem tři maloasijská hellénská města Magnésii, Lampsakos a Myús, z jejichž poplatků byl pak živ. Themistoklés, sám proletářského původu, po sobě zanechal pozoruhodný památník na zbytek athénských dnů: zatížil bohaté Athéňany triérarchiemi, nejlstivější formou daňového zatížení majetných vrstev.

Pro srovnání, kolik činily roční příspěvky athénských spojenců a členů délského spolku v dobách idylických, kdy jediným nepřítelem byl v podstatě jen Peršan. Nejvíce roku 442 platila Aigína, a to 3000 drachem (půl talentu). Paros platil 1800 drachem, Býzantion 1571, Abdéra 1500, Lampsakos 1200, po 1000 drachmách Ainos a Perinthos, 900 Kýmé, Kalchédón a Kýzikos, 700 Erythrai, 666 drachem a 4 oboly Naxos, 600 např. Efesos, 500 např. Mílétos.

Členský příspěvek ovšem ve velké většině obcí vypadal jako spíše privátní výdaj takto: nejméně platil iónský Elaiús, jednu drachmu a 4 oboly, pak Rhéneia, státeček na ostrůvku u Délu, a Neápolis na Helléspontu, a to po pěti drachmách. 8 drachmami a dvěma oboly příspívaly státečky jako Myndos, Karynda, Sermaieis Thrácká, Séstos, Limnai, Madytos, Astyra v Mýsii, Diosiron. Šedesátinu spolkových dávek dostávala pokladna Athénina. Výše jednotlivých plateb kolísala.

Pro jiné srovnání: z aztéckého území se do Španělska po 13. srpnu 1521 odvezlo pět tisíc tun zlata a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra, jak tvrdí odhady novodobých historiků.

Vítěz na olympiádě obdržel v Athénách 500, na isthmiích sto drachem. Býk stál za Solóna 500 dr., ovce jednu dr. Z obchodu s otroky se vždy bohatlo (srov. piraterie a piráti). Za athénského tažení na Sicílii ve válce peloponnéské prodal Níkiás zotročené obyvatelstvo dobytých Hykkar s další kořistí dohromady za 120 talentů. Roku 415 stál otrok v Athénách od 120 do 360 drachem (kárský zlatník).

Při ceně 202 drachem činila daň z prodeje 2 dr. a jeden obolos. Z aukce pozůstalosti ze stejné doby „prolomené lehátko“ bylo prodáno za 3 drachmy a 1 obol (daň 1 obol), deset panathénajských amfor malovaných za 5 drachem a 1 obol (daň 3 oboly), dřevěny žlab byl za deset drachem a jeden obolos (daň 3 oboly) – jedno procento.

Výnos statku ze sklizně fíků, hroznů, oliv a slámy činil asi 40 drachem a v téže době byl dům v Athénách se zahradou a pozemkem za 205 drachem s daní 2 drachem a 3 obolů. Řemeslníci a dělníci vydělávali na konci peloponnéské války drachmu denně.

O století později za symposeion v Athénách v Alexandrově době braly hetairy deset drachem za večer. Jejich denní minimální stravné činilo před Alexandrem dva oboly, koncem 4. století dělalo již minimální stravné pro otroka tři oboly, pro eféba, mladíka na vojně, oboly čtyři (ze státního rozpočtu). Tolik si vydělal denně prostý námezdný voják o půlstoletí dříve. Čtvrtka laciného vína (kotylé = c. 0,27 l) stála ve druhé polovině 4. století šestinu obolu, byla ovšem po athénských hospodách k mání vína až za čtyři oboly čtvrtka.

Sextárius vína stával v raném principátu jeden až čtyři assy, za tolik bylo falernské (bochník chleba stál dva assy). Bronzová soška přišla na konci republiky a za iúlsko-klaudijské dynastie na čtyřicet tisíc séstertiů, dva koberce na dvě stě tisíc. Za kuchaře na otrokářském trhu vypláceli snobové až sto tisíc séstertiů. Soudek sardelí z Pontu Euxeinu/Černomoří stál tehdy 1600 séstertiů, což bylo více než otrok na polní práce. Dvacet čtyři tisíc séstertie stál chlapec pro potěšení pánova oka a přirození, což bylo více než kdejaký statek.

Šílený císař Gáius, který si jednou hrál na Venuši (sic!), jindy na Alexandra Velikého, dal po Solónovi zdanit prostituci, tentokrát ale pravidelnou sazbou; neboli uznal obživu sexem za regulérní řemeslo. Děvčata musela platit denně daň z výdělku ve výši ceny jedné soulože (daň však odváděli prý též sezdané páry?). Protože byla státní pokladna, kterou sdědil po Tiberiovi naplněnou 2,7 biliony HS, prázdná, zřídil Caligula bordel také přímo ve svém domě na Palátínu, odtud dnešní slovo palác jako šlechtického a panovnického sídla, aby se nemusel s nikým dělit o zisk. Klientela i zboží bylo prvotřídní, jak kladl důraz, ze senátorského prostředí.

Také zavedl soudní poplatek podle souzené částky. Do státní pokladny putovala jedna čtyřicetina sporné summy. Dokonce nosiči museli státu odevzdávat osminu svých denních výdělků. Nastartoval věčný trend vymýšlení nových daní a poplatků, předtím kromě Egypta neznámý.

Claudiova manželka Messalína vyhrála v soutěži s profesionálními prostitutkami o to, která z nich bude za den a noc uspokojí nejvíce mužů: měla dvacet pět zákazníků: tehdy její činnost zase zdanění nepodléhala.

Císař Alexander Sevérus šel v použití lehkých žen vůbec nejdále, kam státník dosud ve vztahu k prostituci zašel. Nařídil, aby správci provincií, pokud byli svobodní (takový móres se mezi vymírajícími Římany v první půli třetího století n. l. uchytil), dostávali přidělenou milenku, „protože bez nich nejde žít.“

Císař a bratrovrah Caracalla roku 212 udělil velké části imperia římské občanství, zřejmě, aby rozšířil daňovou základnu.

Od bezdaňovosti ke kolónátu. Díky vítězstvím ve válkách si mohli vládci dovolit rozsáhlé daňové úlevy pro své soukmenovce. Bez daní např. dlouho žili obyvatelé Aššuru, dokud jejich stejnojmenný bůh a jeho králové vítězili a měli na války. První, kdo prý je zdanil, byl Assyřan Šarru-kén II., biblický Sargon.

„Všechny“ daně v Římu zrušili po vítězství nad Makedonií (není známo, co je slovem „všechny“ myšleno, protože z pramenů není o daňovém zatížení starorepublikánských Římanů mnoho řečeno). V podstatě nebylo žádné, obchodníci platili přístavní poplatky, ale z podnikání, bydlení, stavění apod. se neplatilo nic.

Po dobytí Makedonie přišlo do římské pokladny tolik prostředků, že občané Říma a italských obcí nemuseli platit až do rané doby císařské žádné přímé daně. Římská šlechta začala projevovat intensivnější zájem o kulturní zvyklosti Hellénů, objevily se skupiny snobů-filhellénů pídících se po uměleckých předmětech a hellénské vzdělanosti.

Věci předtím levné značně podražily: velký svět dorazil do Říma. Od druhé makedonské války s vlnou chuti po luxusu Římané vše začali převádět na peníze, zadarmo ani kuře nehrabe. Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Žilo se nadoraz, velký život – velké peníze, potomci často ostrouhali. Božský Iúlius měl v roce 62 na 25 milionů dluhů, ale před sebou vynikající válečnickou karieru, takže vše uhradil.

M. Antónius ve 24 letech dlužil šest milionů, o 14 let později již čtyřicet milionů. Podivný P. Clódius Pulcher si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu sesterciů. Jeho soupeř T. Annius Miló měl 70 milionů dluhů (to ho netrápilo, krev mu pil Clódius), ale na hry dával 300 tisíc séstertiů (v úvahu připadá také čtení 3 miliony). Curió dlužil šedesát milionů. Měsíční úroky přitom byly čtyři až osm procent, tedy 48 až 96 procent! Obvykle se vše vyřešilo prodejem pozemků a dalších nemovitostí…

Za císařství obrovsky nárostly veřejné výdaje (exklusivní stavby, hry, stravování části občanů gratis – vše s cílem mít doma klid). S první daňovou novinkou pro římské občany přišel až diktátor Gájus Iúlius Caesar neboli Božský Iúlius zavedením jednoprocentní daně z prodejů bez ohledu na jejich výši, centésima rérum venálium; ale zrušil řadu dluhů chronicky a masově zadlužených Římanů, mj. dluhy činžovní vůči majitelům obytných domů v Římu. Jakoby tušil, že dluhy povedou k pauperisaci nobility a jejich hromadění k její degeneraci.

Spojenci nebo státy se statutem přátel v provinciích bez římského občanství odváděli kapitálové daně, tributy/tribútum capitis, a poplatky pozemkové/tribútum solí. Daňová zátěž provinciálů byla ve srovnání s Římany nesrovnatelně vyšší (srov. zde výše o Palaistíně). Kapitálovou daň v Syrii, odjinud informaci o věkové hranici nemáme, platily ženy ve věku od 11 do 64, muži od 13 do 64 let věku. 

Dědická daň činila ve vrcholném císařství od M. Aurélia pět procent, později byla zdvojnásobena. Dědictví po blízkém příbuzném ale dani nepodléhalo.

Od druhého století n. l. se situace mění. Řemeslníkům kolem módy, krejčí, šperkaře apod. zdanil Sevérus Alexander a peníze dal na údržbu veřejných lázní (a tím ulevil svému rozpočtu, neboť o lázně se od dob Augustových starali principové). Římská daňová pohoda skončila ve 4. století n. l. Války s barbary a interní války, nefungující ekonomika, křesťanství a další hrůzy uvedli říši do katastrofální situace. Vládci hledali způsoby, jak naplnit státní pokladny a vyplácet své vojáky.

Největší boháči, stará pozemková šlechta, žila na venkově a nijak se neucházela o veřejné funkce: pozemková aristokracie kromě nevelké daně z půdy nijak daňově zatížena nebyla a jako soukromníci nemuseli vyhazovat peníze za služby vlasti. Nezdá se být pravděpodobné, že by jedním z důvodů pádů západní části římské říše byly vysoké daně…

S chudnutím venkova a se stoupající inflací/snižujícím se obsahem stříbra v mincích rostla nedůvěra v peníze a díky hospodářským poměrů zadluženost agrárního venkova. Peněžní daně se až o téměř tři staletí později za Diocletiána změnily na daň naturální (srov. níže) – deset procent z úrody konkrétní plodiny a stejné dávky platili nájemci půdy, kolónové, colóní (pronájem pozemků od nobility, colónátus, příslušel svobodným, ale mnohdy také lidem se statutem otroků).

Ovšem daň pachtýřů nešla do pokladny senátní nobility - státu, ale do rukou statkářů, kteří platili pouze pozemkovou daň: odtud megabohatství římských agrárních magnátů. Statkáři, majitelé půdy, platili hlavní pozemkovou daň, annóna, včetně senátorů (patrimóniálés fundí) a měli některé nepřímé daně, múnera, spojené s administrativou regionu. Daň z dobytka, drženého a pro práci ve spřežení, se jmenovala iugátió a capitátió animálium. Za výběr daní odpovídaly vedle latifundistů městské rady, na území jejichž kompetencí se příslušné pozemky nalézaly, aby nedoplácely ze svého.

Městské rady, cúria, ukládaly tradičně čestné povinnosti bohatým občanům, decurionés, zvané leitúrgiaimúnera patrimónií. Chudší občané, curiálés, dávali múnera personália, tedy práci. Císař Konstantínus I. zákony donutil radní, dekuriony i kuriály, zůstat ve městě a ve svém stavovském zařazení, nikam se nestěhovat. Lidé se toho prokletí zbavovali tím, že se dávali na „svobodná umění“, nebo do státní služby. Jiní jednoduše před svou funkcí utekli, takže byli hledáni stejným způsobem jako uprchlí otroci.

Protože pak nikdo nic pro města nedělal, tedy zadarmo nic nedával, města v celé říši rychle chudla. V té době měli daňovou svobodu lékaři (potvrzeno v letech 330 a 333), státem placení učitelé (321 a 333), architekti a stavitelé, advokáti (sic) a kněží včetně židovských a křesťanského kléru (334).

Většina obyvatel říše byla bez polností a platila daň z majetku a práce, capitátió humána/plébéia. Census, soupis majetku a rozpis daní, byl pořádán jednou za pět let, později jednou za patnáct let. Daňová vyhláška měla nadále jméno indictió a značila roky v patnáctiletém cyklu, po každém třetím censu, jak zavedl Diocletiánus, viz zde výše. První zmínka o nepravidelném vypsání daně je z doby Tráiánovy, proto ono označení "ohlášení, oznámení, rozumí se mimořádné daně". Diocletiánus proměnil indikci, řec. indiktión n. epinemésis, v pětiletý daňový cyklus, během něhož byla každoročně splatná nějaká z daní, popř. více jich. Za tím účelem pravidelně pořizovány soupisy majektu, cónscríptió/apografé.  

Datace pomocí indikcí, značně nepřesná, se udržela dlouho do středověku, a v podstatě úsus vymizel až s pádem Východního Říma roku 1453 a Římské říše roku 1806. Na západě začínala indikce s Novým rokem 1. ledna, v Kónstantínopoli od roku 462 od 1. září (v římském Egyptě podle regionů 1. května, 1. července n. 29. srpna, což byl začátek Diocletiánovy éry). 

Senátoři od roku 312 n. l. platili ve třech kategoriích roční „příspěvek“ císaři za to, že jsou senátory, až libru zlata, tedy třetinu kilogramu. Follis, „měšec“, senátórius, resp. collátió glebális, se platil pětiletně jako přídavek k annóně. Císaři si od dominátu uvykli na podobné dary, které se předtím dávaly z poddanské uctivosti, nyní povinně, aurum corónárium, původně zlaté věnce měst.

Pětiletá povinnost městům vznikla rokem snad 314, chrýsargyron, lat. aurí lustrális collátió. Příspěvek od Kónstantína dávali řemeslníci včetně prostitutek a zemědělci prodávající na městských tržištích.

Kolónové na císařských pozemcích platili v Tráiánově době platili naturáliemi, pokud se nedohodli jinak, poněvadž platba penězi vedla zjevně k vysoké zadluženosti. Kolón odváděl majiteli či pronajimateli třetinu úrody pšenice, ječmene a oliv, čtvrtinu bobů, sextárius medu z každého úlu a třetinu z každé kádě vína. Dvakrát do roka musel grátis pracovat po dva dny na statku latifundisty orných prací a tolikéž žacích a platil z dobytka nájemcům n. správcům majitele po čtyřech assech z kusu, jak je uvedeno na nápisu nalezeném u Tastúru/fr. Testour z roku c. 116+. 

Aby mohli rodiče splatit poplatky a berni, množí se od 4. století n. l. prodej dětí do otroctví. Roku 365 n. l. zakázal císařský edikt statkářům od kolónů vybírat peníze namísto naturálií. Řemeslníci nebyli s to jednou za pět let zaplatit daň čtyř až pěti solidů (collátió lustrális). Přechodně poklesla daňová zátěž za Flavia Valenta (364-378), který snížil daně až o polovinu. 

Valentiniánus roku 371 výběr daní zcela převedl pod latifundisty a zoufalí kolónové se po celých vsích dávali do jejich otroctví/ochrany, patrocinium; zákazy patrocinia nikam nevedly: takové sociální vztahy nalézali Germáni usazující se v říši.

Protože od 3. století n. l. neměli kolónové masově na rostoucí platby, utíkali a statkáři proto často na svých pozemcích usazovali barbary, Germány. Kolónát se vyvinul z „nuceného“ nájmu z ptolemaiovského Egypta, kde veškerá půda kromě chrámové patřila od věků věkův králi, resp. jím darovaná chrámům. Model přeskočil do Říma a kolónát se stal zárodkem feudálních majetkoprávních vztahů. Po Římanech si ho přizpůsobili Germáni, srov. polosvobodné Sasy zvané liten/lassen, jejichž svobodní sedláci byli frielingen/vriling.

Od 30. října 332 měli kolónové od Kónstantína zakázáno stěhovat se ze statku na statek pod trestem dání do želez jako otroci. A poslední volnost kolónů skončila ediktem císařů Arkadia a Honoria roku 396 zakazujícím soudně žalovat statkáře, u něhož žijí v pronájmu a d. f. je zcela připoutal k půdě, s níž také ostatně byli prodáváni, ač osobně svobodní. K půdě a jejímu majiteli byli zákonem připoutáni i propuštění otroci, když dostali kus půdy. Všechny tyto kroky byly zárodky feudalismu.

Předchůdcem kolónů byl v Babylónii ikkaru, sum. engar, pův. "oráč". Osobně svobodní lidé pracovali na statcích královských, chrámových i privátních. Podléhali dozorcům, majitelé půdy je opatřovali dobytkem a nářadím. Pronajímáni byli i s půdou.