daň, berně, foros, z půdy, další význam zde níže; část i., druhá navazuje; práce a mzdy, kolónát, cenová regulace, sociální programy, sociální podpora, sociální politika státní, bankrot/konkursy, cla, srov. pod ceny a bohatství; debitokracie, viz pod banky§ 1933 (první bezcelní zóna), 594 (Athény, Čína), 508 (Řím)

daň, na válku s Kelty galatikon; srov. také pod clo; obecně válečná daň podle výše majetku ve výši jednoho až např. deseti procent jeho odhadu se jmenovala eisfor᧠276, 250

daň z obchodování se solí, v Římě§ 204

daně z kůží, úlovků a textílií (jap.)§ 98

daně, zrušení, srov. pod ateleia§ 167

daň, z dědictví§ viz dědictví

daň, z prodejů/centésima rérum vénálium, jednoprocentní, ducentésima/půlprocentní§ 6+, 15+ 

daň, z podnikání etc.:

daň, úleva první "církevní"§ 2345

Daně jsou hlavním zdrojem vládních/státních příjmů a jejich výše závisí na nenasytnosti správců státní mašinerie, byrokratů (volených) vlád, o kolik si důvěřivým obětem-občanům řekne. Staroslov. a stará čeština pro daň a nařízenou povinnost měla slovo úklad.

Bohatství římského státu ovšem mělo zcela jiný základ, ryze imperialistický: dobyl celé Středomoří. Římané se dostávali k nesmírným finančním prostředkům na východu i jinde velmi snadno a s relativně nízkými náklady. Daně z nich, tedy z kořisti, placeny nebyly nikdy. S výjimkou toho, že vybrané kusy kořisti vítězové věnovali bohům a z vydraženého materiálu, tedy včetně zajatců-otroků, vztyčili chrám nebo jinou veřejně prospěšnou stavbu. 

V létě roku 58 si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život neškodný vládce Kypru Ptolemaios, Kleopatřin strýc. Z Kypru Římané udělali provincii a jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů. O Ptolemaiově "provinění" viz rok 58. 

Ctihodný M. Porcius Cató ml. dal pro převoz kyperského státního pokladu vyrobit nádoby, které pojaly dva talenty a padesát drachem mincí, tj. 12 050 drachem v jedné „amfoře“. Ke každé dal přivázat dlouhé provazy s korkem, aby při případné námořní katastrofě byla zřejmá poloha utopeného pokladu. Sedm tisíc talentů je 42 milionů drachem neboli dénáriů (ve váze raženého stříbra to je 183,5 tun), srov. s dluhem Ptolemaiova strýce Auléta.

Bohatství hellénského světa do Říma někdy dorazilo oklikou. Když Keltové nakradli v Delfách hellénské státní a chrámové poklady, Tektosagové jich část dokázali dopravit do svých sídel na jihu Gallií poblíž Pyrenejí (viz rok 277). Apollón prý do jejich sídlech přinesl mor a tak Keltové poklady ukryly do jezera u Tolósy, svého sídelního městyse, dn. Toulouse.

Roku 105 vítěz nad Tektosagy konsul Q. Servílius Caepió poklad z vody vyzdvihnul, ale stal se mu také osudový. Téhož roku u Arausia podlehl Kimbrům a senát rozhodl o tom, že mu bude za trest za chyby ve velení zabaven veškerý majetek.

Bylo to první zabavení majetku v republikánských dějinách Říma před proskripcemi občanských válek. Vůbec prvním takto postiženým v římských dějinách byl král Tarquinius Superbus. Servíliovského pokladu prý bylo na 110 tisíc liber zlata a 1,5 milionu liber stříbra, tzn. asi 35 až 55, resp. 500 až 750 tun drahých kovů v uměleckých předmětech, slitcích, zřejmě nikoli mincovní ražbě; historické údaje s největší pravděpodobností hodně chlubivé.

Pro srovnání: Po pyšných staletích římské říše toho ve Městě mnoho nezbylo. Jako výpalné dostal Visigot Alarich I. roku 410 od zbídačených Římanů, který už dávno nežili v říšském sídelním měste, pět tisíc liber zlata, třicet tisíc liber stříbra, čtyři tisíce hedvábných šatů, tři tisíce červených koží a tři tisíce liber pepře. Pak prý už v Římě nezbylo z drahých kovů nic, srov. pod Řím. ● Římská libra činila zhruba třetinu kilogramu, viz v přílohách pod Míry a váhy. 

Rostoucí daňové zatížení není až tak vynález moderní a původně nemá nic společného s theoriemi sociálního státu. Daňová zátěž kulminovala na konci římského císařství a zanikla s finančním systémem a výběrem berně na konci starověku. Obnovena byla až v novověku hlavně pro financování světových válek a jejich následků, jako ostatně v císařském Římu.

Za nejstarší naturální daň lze považovat obětiny bohům, kdysi garantům státnosti. Volený eneolithický bojový náčelník dostával podíl na kořisti, v mesopotamských státech a v Egyptě připadaly podíly ještě chrámovým občinám. Kdesi v této sféře vzal začátek soukromý majetek, podnikání, obchod, prakapitalismus (viz pod cena)...

Předněvýchodní panovníci vybírali od poddaných „desátky/hé dekaté (sc. meris)“ ze sklizní a od podrobených zemí tributy, srov. zde níže o Athénách v druhém oddílu pod majetek, daně, census... Ještě v 5. st. př. n. l. vybírali perští vládci tributy ze satrapií z velké části v naturáliích (odněkud brali koně, odjinud zlato nebo eunúchy).

Na daních/pravidelných ročních tributech-dávkách vybral Dáreios I. ročně minimálně 14 560 talentů eubojských ve stříbře. Kov byl roztavený nalit do hliněných soudků, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě). Tři západoanatolské satrapie, tedy včetně Iónie, odevzdávaly ročně 1260 talentů.

Za výběr daní ručili satrapové a jim se zodpovídali výběrčí eklogeis/sg. eklogeus, resp. archeklogeus. Systém v podstatě převzali Seleukovci a na ně navazující monarchie. V attalovské éře se daňovými příjmy královské pokladny zabývaly dioikétés a oikonomos a zřejmě navíc s bezpečnostní politikou související ho epi tés poleós. 

Na athénské Akropoli bylo ze spojeneckých dávek/foros prvního délského spolku před peloponnéskou válkou roku 431 šest tisíc talentů raženého stříbra (viz rok 378, kde rozdíl mezi forem a syntaxis, spojeneckým příspěvkem). Roční příjem „spolkové pokladny“ činil v dobrých časech šest set talentů (druhý délský spolek už jenom c. šedesát talentů). 

Nejvíce, co kdy bylo na Akropoli uloženo, bylo 9700 talentů raženého stříbra a nejméně na pět set talentů zlata a stříbra v obětních předmětech z perské kořisti. Z této částky vznikly např. Propylaje a další veřejné stavby, ale také výprava proti Poteidaji. K tomu přistupoval chrámový majetek dalších athénských bohů (= státní majetek) a zlato na soše Athény: bylo ho na čtyřicet talentů.

Peloponnésané ve svém paktu státní členské příspěvky po staletí nevybírali. Sparťané to zavedli až po skončení peloponnéské války a vynášelo to prý tisíc talentů ročně. Neříkali tomu však foroi/daně, ale synteleiai/příspěvky. Thébané v boiótském spolku, v němž byli hégemony, příspěvky nevybírali žádné.  

Helléni byli prvními z Evropanů, kteří zdaňovali podle censu, majetkového odhadu, a také podle toho organisovali své „demokracie“. Athénský zákonodárce Solón roku 594 př. n. l. rozdělil občany podle výnosů polností do čtyř daňových kategorií; starší české slovo berně jazykově souvisí s řeckým foros, daň, poplatek. Podobný model platil v republikánském Římě a podle majetkového censu byla uspořádána občanská práva i v novověkých státech (srov. Rakousko-Uhersko). Daň z prodeje např. v Athénách viz pod ceny.

Majetková daň/eisforá byla postavena na deklaraci plátce a byla povinná pro lidi s majetkem nejméně c. 2500 drachem. Roku 378/7 se jí vybralo 5750 talentů, o dvacet let později c. šest tisíc. Týkala se odhadních cen od pozemků po otroky a že eisforu platili lidé relativně poctivě, zajišťovali udavači a zákon o antidosi/výměně majetku, viz s. v.

Eisforai se platily nepravidelně, zjevně v souvislosti s armádními výdaji, podobně leitúrgie, cf. s. v. Pοdílelo se na nich c. 1200 Athéňanů včetně metoiků s majetkem tří čtyř talentů (nebyla to athénská specialita, mimo jiné i ve Spartě existovala triérarchie).

Nákladné byly chorégie, secvičení sboru c. sta a více členů vystupujících o hrách na divadle, triérachie znamenala nést náklady na vybavení válečné trojřadky, její údržbu a financování veslařů na jeden rok. Někdy před rokem 362 ustavili v Athénách instituci "předvýběru daně, eisfory"/proeisforá, neboť vlastní výběr byl pomalý. Tři sta nejbohatších měšťanů složilo v rámci symmorie celkové peníze dopředu a odvedli státu; pak vybírali na svá konta a škodní v žádném případě nebyli.

O osm let později pravil sofista Isokratés v řeči o antidosi o podobných zákonech: "Když jsem byl kluk, bylo bohatství pokládáno za tak bezpečnou věc a obdivuhodnou, že každý usiloval rozšířit majetek více, než jaký právě měl... Dnes naopak musí mít nachystanou omluvu, jakoby bohatství znamenalo největší zločin a hledět, aby se vyhnul neštěstí."

K tomu ještě existovaly dobrovolné příspěvky na armádu/epidoseis, poskytovanou i neobčany. Nicméně únavné války vedly k tomu, jak Athéňané rozhodli, že jejich bohatí spoluobčané nemohli zastávat dvě leitúrgie současně a ani dvakrát po sobě.   

Daní takto vybraných, bez leitúrgií, platili Athéňané úctyhodně. Klérúchové platili nájemné z půdy, kterou jim stát pronajal, daň z prodejů na trhu byla jedno- až dvouprocentní. Démosthenés před soudem ve sporu proti poručníkovi Afobovi roku 364 porotcům vypočítával majetek, o který byl okraden po smrti otce. Z majetku odhadovaného na více než čtrnáct talentů platil daňovou sazbu pěti set drachem z 25 min, tedy pětinu čili 42 miny ze čtrnácti talentů (= 840 min). Do majetku obnášejícího vedle zařízeného domu s domácími otroky a peněz investovaných do námořní dopravy a půjčených soukromníkům patřila manufaktura na výrobu mečů se 32 n. 33 otroky (v ceně po pěti šesti minách) vynášející ročně třicet min čistého, manufaktura na výrobu lehátek se dvaceti otroky vynášející dvanáct min. Tolik o Démosthenově zázemí. 

Dvouprocentní daň z exportů a importů, tzv. pentékosté, bývala v Athénách i jiných přístavech pronajímána státem konsorciu investorů, kteří složili odhadovaný celní výběr dopředu (model převzali Římané). Z Athén jsou známy částky třiceti a 36 talentů. Z takové třicetitalentové pentékosty býval zisk nejméně šesti talentů.

Pentékosté patřila k nejvýnosnějším daním. Následoval leasing stříbrných dolů v Lauriu na tři až deset let za sedmnáct (z roku 367) až 136 talentů (o dvacet let později).  

Dokonalý výběr naturálních a peněžitých daní z hlavy a pozemků fungoval v ptolemajovském Egyptě a v seleukovské říši. Jedním z uznání státu a panovníků svým občanům bylo udělení doživotní ateleie, bezdaňovosti (např. vítězové z velkých her, nebo podle smlouvy z 19. eumeneia roku 133 pro attalovské žoldnéře věrné režimu), ale hlavně bez finančních povinností vůči státu (leitúrgie a zbavení jejího vykonávání aleitúrgiá, neplacení poplatků obchodních aneisforiá, cizinci neplatili metoikion, cizineckou daň; pro cizí občany byla a. formou vyznamenání, nižší než políteiá, občanství).

Ze Seleukeje na Tigridu jsou doklady logeuta o placení poplatků královským úředníkům ze soli, provozu v přístavu, z prodeje otroků, z Dúr/Európu z plavby po Eufrátu. Pozemkové knihy, katastr královského majetku, evidenci kontraktů týkajících se královské domény a placení daní střežil královský bibliofylax, jiný byl městský.

Ukázky ptolemaiovského katastru zachovány na papyrech z vsi Kerkeosíris ve Fajjúmu z roku 118. Daňová zátěž venkovanů, a k tomu Nehellénů, vedla od druhé st. př. n. l. v Egyptě k revolucím.

Egyptský byrokratický systém, který pouze zdokonalil tradiční "faraonský", dozoroval platební disciplínu poddaných do poslední vesnice. Na život v ní dohlížel kómarchés, jeho písař kómogrammateus a na správu pronajatých královských pozemků dával pozor kómomisthótés: žádná z funkcí nebyla volitelná, nýbrž fungovala jako součást panovníkovy administrativy. 

Bibliofylakové seleukovští ve velkých městech měli zřejmě na starost několik satrapií. Chreófylax se syngrafofylaky evidovali soukromé smlouvy, měli k disposici opisy všech obchodních smluv (srov. chrématistérion v Dúrách-Európu), což nemusí nezbytně vést k domněnce, že tím pádem byl také hlavním daňovým úředníkem. Možná, že byli pouhými „notáři“, což nelze při stavu pramenů rozhodnout.

U Seleukovců se platily daně/eisforia z hlavy/epikefalaion, epónia/obecná daň z prodeje, eisagógé/„douane intérieure“, navíc cla z dovezených otroků z ciziny („andrapodikés onés tón andrapodón eisagógikón“), ze soli/halikés epitelón a ze soli placené dopředu/halikés atelón. Přístavní daň byla „limenos tamieiú“ a u příležitosti korunovace panovníka či jiných významných událostí u dvora se vybíral stefanítikos, jiná mimořádná byla eiforá. Srov. pod Uruk a Seleukeia Tigridská. Daň ze soli/peri tón halón byla zřejmě pod hellénistickým vlivem v Římě zavedena roku 204 censorem M. Liviem, jemuž za to lid dal přízvisko Solič/Salínátor (byla to šestina assu z mírky).

Odváděly se v hellénistických říších osmina úrody sadů a zahrad, padesátina ze stád a v seleukovské Aiolidě dokonce králi jedna noha z uloveného divočáka. Výběrčí daní a obchodní místa/emporia chránily ochranky/parafylakes a pohraničníci/horofylakes. Vše pravděpodobně převzato od Peršanů. 

Hellénské dějiny znají též jednu kuriosní koaliční válku zvanou celní. Roku 220 př. n. l. Rhodští bojovali s Býzantskými o průjezdné Bosporem a dosáhli svého: poplatek byl zrušen.

Rhodos měl ze svého přístavu velké zisky. Jenom jeho portória/naulon, součást telé ta thalassia (pl.), činila ročně jeden milion drachem – ovšem pouze do roku 167, kdy byli ostrované potrestáni za sympatie k Perseovi a na Délu Římané otevřeli bezcelní přístav, který se stal centrem obchodu s otroky; zisky z přístavních poplatků klesly pak na Rhodu na ročních pouhých 150 tisíc.

Římané platili zprvu vedle dovozních cel, vectígal/vectígália, jako přímou daň tribútum: přímé daně tribúta, nepřímé vectígália a zvláštní poplatky onera. Z přidělené půdy na dobytém území platívali římští osadníci daň (to platilo pro athénské klérúchy rovněž), neznámo zda z výnosů nebo jako stálý poplatek (zrušeno tribútum roku 167, obnoveno roku 43).

Plátci dovozních cel se sdružovali v zájmových společenstvích/vectígálium societátés, viz k tomu rok 58+. Daně z odhadnutého matku platili za hannibalské války majetní Římané a součástí válečné ekonomiky byla též pětiprocentní daň z ceny otroka propouštěného na svobodu (roku 209). Triumvirové roku 43 vypsali válečnou daň ve výši padesátiny majetku a dokonce žádali peníze od majetných žen (příliš neuspěli); srov. slavný projev Hortensie, první emancipační v evropských dějinách.

Římané okoukali správu daní v hellénistických říších, v Pergamu, Syrii, v Egyptě. Alexandrijští vládci měli podíl téměř na každém druhu podnikání a v hlavních odvětvích výroby a obchodu drželi monopol. Zřejmě po králích zdědili římští císaři 25procentní daň ze zboží dovezeného po moři z Indie, vectígal maris Rubrí, "daň z Rudého moře". Vzhledem k tomu, že šlo především o zboží luxusní, výnos byl jistě značný. Ovšem mnohem vyšší zisky nepochybně vynášel monopol v dolech a lesích, ze soli.

Zachoval se katalog celních poplatků odváděných arabské obchodní republice Palmýře z roku 137+ zpoplatňující zboží přepravované velbloudy a osly od obilí po voňavky a daně za služby včetně prostitutek. Jejich sazebník vycházel z výše příjmů: ženy beroucí za sex šest assů, platily daň ve výši šesti assů, ženy vyžadující osm assů platily státu osm assů a drahé dámy, dénáriové, odváděly jeden dénárius, pravděpodobně měsíční daně.

Daně byly asi vybírány od majitelů bordellů (žádný zatím nebyl v P. odkryt), ženy asi patřily do jeho majetku, zda platily i svobodné hetairy a zda takové zrovna zde podnikaly, lze jen spekulovat.  

Roku 167 př. n. l. po likvidaci Makedonie senát rozhodl, že napříště obyvatelé Itálie nebudou platit přímé daně z hlavy, ale pouze daně přepravní, tedy daně nepřímé v přístavech, na mostech a silnicích, tzv. portória. Výběr poplatků-daní nepřímých (spotřebních), vectígal, v provinciích pronajímali Římané publikánům, jejichž hrabivost byla příslovečná. K jejich rozšíření viz u roku 179. 

Bez daní, a bez imperiální expanse, žili předtím občané Thasu. Thasos provozoval ještě před perskými válkami zlaté a stříbrné doly na pevnině v lokalitě zvané Skapté hylé/"Žďár", vynášející ročně osmdesát talentů. Těžili k tomu rudy i na ostrově a roční příjem státu z důlní činnosti činil dvě stě tři sta talentů. 

Spojenci, byť na území provincie, vedli samostatnou evidenci svých občanů-daňových poplatníků: kartotéka neboli tabulárium, a sami daně vybírali. Koncem republiky byly pětiprocentní sazbou zdaněny příjmy z prodejů otroků a z výnosů státního pozemku (pokud ještě nebyl rozdělen mezi kolonisty; obchod s otroky zdanil deseti procenty Caracalla-Tarautás), decuma, desátek, platili obchodníci obilím. • Podle tradičního údaje od Lívia, byl "lid" zproštěn platby cel a daní již roku 508.

Pravidelnou jednoprocentní daň na všechny prodeje uvalil Caesar. Občanské války zvýšily daňové břemeno, nikoli však celoplošně. Ke konci života Augustova byl však v podstatě celý hospodářský život Římanů zatížen pětiprocentní daní. V dalších desetiletích se opět zatížení snížilo, takže např. pětiprocentní dědickou/vícésima hereditátium zavedenou Augustem roku 5+ a zrušenou Nervou roku 97obnovil filosofující císař M. Aurélius (zemřel roku 180). Jeho vypečený syn Commodus oprášil nápad, který v trochu jiné podobě přetrval věky: zavedl dva měsíce v roce navíc, aby mohl za ně vybírat daně.

Roku 15 uklidňoval Augustus v Galliích osobně protesty Keltů, které vydíral jistý Licinius, sám Kelt, Caesarův otrok a Augustem pozdvižen na prokurátora svého majetku v Galliích. Sdíral se svých krajanů kůži a vymyslel, že prosinec je vlastně "desátý měsíc"/december, takže ještě dva měsíce do konce roku zbývají a tudíž je třeba platit daně jako za čtrnáct měsíců v roce. Augustovi to vysvětlil jednoduše: peníze tak jako tak vybíral pro něho a pro Římany, "poněvadž národové s takovým bohatstvím jako Keltové hrozí vzpourami".

Vykládat to můžeme třeba i moderně, ekologicky: pradláci a jircháři přispívali k velkému smradu milionového města, jehož úzké uličky byly v noci nebezpečným místem, protože z pater padaly odpadky a výkaly. Císařův nápad zanechal hluboký dojem. Kromě známé anekdoty se vedle jména Caesarova, Augustova a později Karlova navěky zapsal do dějin vlastním jménem. Francouzské označení pro mužské pouliční veřejné záchodky totiž zní les vespasiennes, tj. vespasiánky.

Pozemkovou daň, annóna, platili všichni majitelé půdy včetně senátorů a císařských statků. K tomu se platily daně z dobytka a spřežení, capitátió animálium a iugátió, viz rok 301+. Městští lidé platili daně ze svých živností. Za správný výběr daní ručily městské rady a na venkově velkostatkáři. Daňové výměry se určovaly s censem jednou za pět let, od Kónstantínovy éry jednou za patnáct let. Proto se označení z daňového výměru, indictió, přeneslo do datace, která se udržela až do středověku, viz zde níže.  

Kromě toho vyžadovali císaři od senátu aurum oblátícium, "pozornost ve zlatě"; města a provincie dávaly aurum corónárium.

Od roku 312+ senátoři rozčlenění podle majetku do tří kategorií platili daň follis senátórius/collátió glébális (neboť se platila s daní z půdy): dělalo to až libru zlata, nejchudší ze senátorů platili sedm solidů. Follis/měšec, byla snad pozemková daň pro všechny majitele nemovitostí; o daních, z nichž se financovala armáda, které zavedl Augustus, viz rok 6+. Cónstantínus I. zavedl roku 314, další novinku, "pětiletou" (tedy odváděnou jednou za čtyři roky) daň pro obchodníky, překupníky a dokonce prostitutky a registrované žebráky. Placena ve stříbru a zlatu: aurí lústrális collátió/chrýsargyron, zrušena Anastasiem I. roku 498, v Itálii až pod porážce Ostrogotů Belisariem.  

Že by někdy vázl výběr daní, si ve starém věku nikdo z mocných nestěžoval. Zřejmě to bylo bezproblémové u domácího obyvatelstva, u podrobených všechno fungovalo dobře, včetně zvěrstev, jichž se dopouštěli na domorodé populaci vymahatelé daní nebo jejich nájemci. Kde se daňová zátěž a způsoby úřednictva staly nesnesitelnými, vypuklo povstání, které bylo brutálně potlačeno a obvykle se značným ziskem pro utlačovatele a systém mohl fungovat dále.

V Indii si hellénští autoři všimli, nebo si to vymysleli, že králové tam v Alexandrově éře trestali daňové podvody smrtí: o hlavu přišel, kdo nezaplatil deset procent z ceny prodaného zboží...

Zřejmě z finančních důvodů, aby rozšířil počty daňových poplatníků, dal roku 212 císař Caracalla všem obyvatelům říše občanství, constitútió antóníniána/antóníniánské nařízení. V této době totiž příjmy státní pokladny už nestačily krýt vojenské výdaje a hovadskou rozmařilost velké části císařů a jejich dvorů. V této době také zmizely tradiční římské stavovské rozdíly včetně kategorie římský a neřímský, a platilo jediné členění, majetkové: na honestiórés a humiliórés, lepší a horší.

O státním bankrotu, konkursu, není ve starém věku zmínky ani v hellénských ani římských dějinách. Římský erár se za rané republiky v hannibalské válce sice zadlužil u dodavatelů služeb pro armádu, ale už několik let po válce závazky splatil. Novodobí obyvatelé oněch zemí mají jiné zkušenosti. Řecké království bylo zadlužené v zahraničí od samého svého začátku (1830) a pověstné neschopností státní byrokracie vybírat daně. To zdědila roku 1973 i republika, která se na začátku 21. století dostala do hluboké krise a byla schopná nedotčena přežít jen s masivní zahraniční pomocí.

Se zánikem římské říše zanikl aparát na výběr daní a nové státní útvary a panovníci vybírali daně ve formě služeb (práce na panském). V německých a italských městech se udržely poplatky ze zboží na tržištích. Panovník vybíral berni na válku, daň z příjmu všude platily bohatí měsťané. Pro zásadu „žádná daň bez zastoupení na sněmu“ vypukla válka britských kolonií v Americe.

Zřejmě první novodobou regulérní daň z majetku, a to pětiprocentní,  zavedli roku 1427 ve Florencii. První daň z příjmu zavedla za války s Napoleonem roku 1799 Velká Británie (deset procent na všechny příjmy nad dvě stě liber, odstupňováno; roku 1815 byla daň zrušena, ale již 1842 navěky obnovena).

V téže době v německých státech až do roku 1920 byla daň z příjmu daní zemskou, pak již daní „spolkovou“, ústřední vlády. Itálie zavedla daň z příjmu roku 1864, Francie ji uvedla v život roku 1914, o rok dříve Spojené státy (na 3000 USD až sedm procent). Daň z přidané hodnoty vyšla z Francie roku 1954.

Celní poplatky, forma nepřímých daní, byly ve Spojených státech hlavním zdrojem příjmů federální vlády až do první světové války. Ideologickým mottem veškerého zdanění byla a je úvaha, že vládě se musí platit za ochranu státu. Teprve druhá světová válka zásadně změnila taxační systém z orientace na majetné na orientaci masovou. Od té doby je otázka daní základním kriteriem domácí politiky. Moderní politici jsou jako utržení z řetězu a vymýšlejí daně hlava-nehlava (srov. daně spotřební, ekologické, podnební).

Ačkoli dědické daně nebo propadnutí majetku jsou známy již z Říma a středověk znal v případě šlechtických majetků tzv. udělení léna, daň za smrt se v novověku poprvé objevila roku 1694 v Anglii a v Americe natrvalo od roku 1916. V Německu chtěl po roku 1900 financovat stavbu flotily kancléř von Bülow zavedením dědické daně. Pro odpor junkerů ale musel roku 1909 odstoupit (nástupcem Theobald von Bethmann Hollweg).

Teti/Hor Seheteptaui, první panovník VI. egyptské dynastie (vládl c. 2345 do 2333; nižší údaj: 2323 - 2291), byl prvním panovníkem dějin, který poskytl daňové úlevy církvi: osvobodil od veškerých daní chrámy v Abýdu. Podle Manethóna krále zavraždila osobní garda (to také nebylo až tak běžné, egyptský primát).

O něco později, sotva věděl o Egypťanovi, odlehčil obchodníkům Ilúšumma Assyrský (od c. 1934 do 1920). Svým poddaným poskytl daňové úlevy pro obchodování s celou Mesopotamií, anduráru. Poplatky nemuseli platit ani za tavbu měděné rudy, což byl panovníkův monopol, viz blíže rok c. 1935. Jak dlouho opatření vydrželo, nevíme, ale zjevně to byl náznak první bezcelní obchodní zóny v historii. Srov. též opatření Narám-Sîna Ešnunnského, viz rok 1830. 

•

(pokr.)