Ai-Alb

Aiaiá/Aiaié, lat. Aeaea, o. a sídlo Kirky, snad někde na Jadranu§ 534

Q. Aiacius Modestus Créscentiánus§ cos. ord. 228+ (cos. suff. někdy za Sevéra) 

Aiakés ze Samu, tyr., o. Polykratův, Pantagnótův a Sylosóntův (podle jiné verse se o. Sylosóntův jmenoval Kallitelés); Aiakés I.§ 532

Aiakés ze Samu, tyr.; Aiakés II.§ 512, 494, 460

Aiakidés z Épeiru, k. Molossů a Épeirótů, s. Arybbův, b. Alkety II., manž. Fthíe, o. Pyrrha I. atd.§ 359, 322, 319, 317, 313, 312, 307

Aiakidés z Métropole v Thessalii, tágos§ 193, 190

Aiakos, s. Diův, o. Péleův, děd Achilleův§ 322 (jeho chrám na Aigíně), 232

Aiakovci, aigínští§ 506

Aiakovci, épeirští zvaní též Pyrrhovci/Ryšavci§ 343, 317, 232 a viz Seznamy králů

Aiantidés z Lampsaku, s. Hippoklův, manž. Hippiovy dcery Archediky, vn. Peisistratovy§ 514, 510 

Aiantion, m. na Helléspontu v Tróadě u dn. obce Kumkale v TR§ 324+

Aiantis, ath. fýla§ 1555 

Aiargaiá, m. v Thessalii§ 183

Aiás ze Salamíny, gen. Aianta, lat. Áiáx (gen. -ácis), homérovský hrdina, s. Telamónův, b. Teukrův, o. Eurysakův§ 1200, 451, 41, 326+ a viz pod Salamís

 

Aidara§ viz Adara-kalamma

Aidémón z Mauretánie§ viz Aedémón

Aidépsos, m. na Euboji§ 84

Aidesiá, snad z Alexandreie, neoplatónička příbuzná se athénským scholarchem Akadémie Syriánem, manž. Hermeji, m. Ammónia a Héliodóra§ 350+

Aidesios z Kappadokie, neoplatónik, ž. Iamblichův, uč. Máximův§ 320+, 360+ 

Aidesios ze Sard, s. Chrýsathiův, řečník§ 320+

Aidesios z Tyru, b. biskupa axumského Frúmentia§ 356+   

 

Aigai na řece Kráthis, m. v Acháji§ 280

Aigai, sídelní m. makedonských králů: dnes součást městečka Vergina§ 695, 413, 359, 354, 336, 334, 316, 274, 41+ 

Jméno bývá spojováno s "Kozami", ale pl. k aix/koza, je "aiges". Vergina vznikla roku 1922 spojením několika usedlostí pro běžence z Anatolie. Jméno bylo vymyšleno podle staré Berroie/Verie.

Aigaiai, Aigaie, m. v Aiolidě§ 650 a viz pod Lýsitheidés a Níkogenés

Aigaion pelagos, „Aigaiovo moře“, viz§ Egejské moře

Aigeai b. Aigai, m. Rovinaté Kilikie/K. Pediás, dn. Yumurtalık v TR§ 55+, 218+ 

Aigeirá, m. v Acháji§ 280, 276, 219, 190

U Homéra se jmenovala ještě Hyperésiá. Přejmenována byla na základě jedné události z války se Sikyóňany (nedatovatelná, snad po roce 688), když Hyperésijští v noci připevnili na rohy koz pochodně a poblíž tábořící Sikyónští si mysleli, že H. obdržela pomoc. Proto se vrátili domů (srov. později použití stejné lsti Hannibalem): Aigeirá = asi „Kozlov“. Vykopávána v 70. letech 20. století rakouskými archeology.

Aigesté§ viz Egesté

Aigeus z Athén, k.§ 1281, 1235, 1233

Aigialé či Aigialeia§ viz Sikyón

Aigialeia n. Aigila, ost. před západní Krétou, dnešní Antikythéra, srov. tam a pod hodiny§ 222

Benátčané jmenovali o. Cerigotto n. Cecerigo, moderní název od roku 1901. O. mezi Krétou a Kythérami před Peloponnésem kontrolovala Falasarna na západu Kréty a po velkou část hellénistických dějin slul jako pirátské útočiště.

Aigialeis, fýla v Sikyónu§ 595

Aigialeus, k. v Sikyónu, první známý v Helladě§ 2122, 2070 

Aigialeus z Argu, s. Adrástův§ 1235

Aigialos, lat. Aegialus, obávaný propuštěnec Nerónův§ 66+  

Aigidros§ viz Aigydros

Aigikoreis, iónská a attická fýla§ 700

Aigimios, Aigimos, buď tři různé osoby, nebo jeden a týž: 1. podle Plínia blíže neznámý muž (Aegimius), který se dožil dvou set let (viz pod dlouhověcí), 2. autor spisku o pečení koláčů/placek či dortů (viz tamtéž), 3. lékař předhippokratovský z lukánské Velie, autor nedochovaného prvního spisku o tepu, viz pod lékaři. Dórův syn A. byl pokládán za praotce Dórů, viz tam a Hellas.

Aigína, ost. a m. mezi Attikou a Peloponnésem§ 750, 700, 611, 585, 575, 568, 560, 522, 541, 519, 506, 494, 491, 488, 482, 481, 479, 478, 465, 459, 457, 431, 427, 424, 413, 405, 389, 388, 323, 322, 318, 295, 229, 210 - 208, 198, 196, 191, 186, 172, 129, 41, 21

Pelasgická Oinóné či Oinopiá, obyvatelé byli Pelasgové, po nich mínójští Kréťané, Thessalové, od c. 1100 Dórové, srov. "návrat Hérákleovců", posílení někdy v letech c. 950-900 Dóry z Epidauru. Věhlasný byl chrám Afaie, asi Šedá („netemná“), n. Neviditelná. Zřejmě starý pelasgický kult, který pod jmény Britomartis a Diktynné přešla mínojskou a mykénskou érou do časů starohellénských. Athéňané ji spojovali s kultem Athény a  Artemidy (o polychromii viz pod sochařství).

V nejlepších časech měl ostrovní stát na 83 km2 nejvýše pět tisíc obyvatel (i když se vyskytují odhady až čtyřicetitisícové), ale proslul obchodem. Vedle Sparty nikdy neměla tyrannidu, ale po aristokracii hned oligarchii, vládu businessmanů. Byla jediným státem z „mateřské Hellady“, který měl zastoupení v Helléniu v Naukrátidě, jejich kolonií byla na Krétě Kydónie.

V oblasti Sarónského zálivu a Egeidy byl od druhé poloviny 8. století dlouho velmocí, roku c. 575 jako první z „kontinentálních“ Hellénů razili mince (podle vyšší datace už c. 595-590) s obrazem želvy, měli vlastní vahový standard rozšířený na Peloponnésu a po ostrovech a navazující na syrský, podle něhož byla jedna drachma šest gramů stříbra, jedna mina odpovídala padesáti šekelům/statérům: první stříbrná ražba je podle Strabóna spojována se jménem jistého Feidóna (jiný od argívskách králů). Aigínští byli průkopníky v bronzovém sochařství.

O vládu nad oblastí Sarónského zálivu vybojovali Aigínští několik válek s Athéňany: poraženi byli teprve roku 457, kdy byli donuceni podat se do délského spolku, roku 431 byli Aigíňané zbaveni majetku a státnosti. Obnovena byla nezávislost až Římany a v císařské době měla i své olympioníky.

Koncem šestého století byl jedním z nejbohatších lidí syn Láodamantův Sóstratos z Aigíny, který obchodoval s Etrusky. Jeho votivní kamenná kotva s nápisem se nalezla v Graviscae, přístavu Tarquinií, emporiu s hellénským zastoupením: „Jsem Apollóna Aigínského, věnoval mne Sóstratos“.

 

Aigion, m. v Acháji, jedno z center peloponnéských Achájů, které bylo po roce 373 rozšířeno o území zaniklé Heliky; v Aig. se každoročně scházela kultovní shromáždění Achájů ještě ve 2. st. n. l.§ 708, 314, 303, 281, 280, 276, 224, 223, 220, 214, 209, 189

 

Aigissos, lat. Aegissus, m. v prov. Scythia Minor, dn. Tulcea v RO§ 12

 

Aigisthos z Mykén, s. i vn. Thyestův, k.§ 1266

Aigisthos z Idalia, k., popř. Akestór, ass. Ekištura z Edi'il§ 709 

 

Aigión z Argu, k.§ 576

Aigithallos, m. u Lilybaia, it. Capo S. Teodoro§ 249

Aigitná, m. ligurských Oxybiů§ 154

 

Aiglatór z Kýrény, o. tyranobijky Aretáfily§ 96

 

Aigoroessa, m. v Aiolidě§ 650

Aigosagové, kelt. kmen v Asii§ 218, 216

Aigos potamoi (pl.), „Kozí říčky“, ř. na thráckém Chersonésu§ 405

 

Aigydros, Aigidros ze Sikyónu, k§ 1928, 1894

Aigyptos, strat. Mausólův§ 357

Aigyptos, b. Danaův§ 1466

Aigyptos§ viz Egypt; hé Aigyptos (fem.) je země, ho Aig. je Nil§ srov. tam

Aigyr᧠viz Aigeirá

Aigys, Aigýtis, m. a kraj v Arkádii§ 775, 367

 

Aiklés z Athén, oikistés§ 700

 

Ailana, lat. Aelana, Aila, hebr. Elach, Elath, dř. Bereníké, dn. arab. al-Aqaba, č. Akaba, v JOR§ 59+ a viz al-Aqaba, křesťanství; opodál mladší město Ejlat, arab. Ílát, na území IL. Dn. název z arab. Aqabat Ajla, "Soutěska u Ajly".

 

Klaudios Ailiános/Claudius Aeliánus, sofista, literát z Praeneste§ 2700, 170+, 176+, 235+  

Ailios Aristeidés§ viz Aristeidés

Ailios Hérodiános, Aelius Hérodiánus z Alexandreie, s. Apollónia Dyskola, grammatik§ 122+

Ailis ze Skythie, k.§ 107

Ailymás z Libye, dyn.§ 310, 309

 

Aimathé, panna údajně obětovaná při založení Antiocheie Syrské§ 301

 

A'Imdugud, A-Imdugud z Uru, k., o. Ur-Pabilsaga, děd Meskalamduga§ 2600

 

Aineiás ze Stymfálu v Arkadii zvaný Taktikos, strat. a autor nejstaršího dochovaného evropského vojenského theoretického spisu§ 366, 350

Aineiás z Tróady, lat. Aenéás, mýthický prapraotec Římanů§ 654, 263, 189, 50, 44-, 49+, 64+  

Podle Hellénů zemřel A. v exilu buď na thrácké (chalkidické) Palléně, kde se usadil, nebo v arkadském Orchomenu. Epik Arktínos z Mílétu z asi poloviny 8. století měl za to, že se Ai. se svými lidmi usídlil na hoře Ídě. Sicilan Stésíchoros byl asi první, v jehož díle se Ai. dostal do Hesperie, Země na Západě, tedy do Itálie. O Latiu ještě nevěděl, to až historik Hellaníkos o další století později a podle něj tu založil město Rhómé pojmenované podle jedné z žen, jimž se už dál nechtělo trmácet. Podle Sicilana Tímaia o další století později založil Ai. v Latiu nejprve Lávínium a až pak Řím. Až podle Římanů Cn. Naevia a Q. Ennia založil Řím Romulus a o Albě Lonze "věděli" až Cato st. a M. Terentius Varro, že se oženil se s Lávínií a založil Lávínium, padl v bitvě proti domorodcům a byl pak zbožtěn. Srov. pod Lávínium a 1184.

 

Ainésiás ze Sparty§ efor epón. 432

 

Ainesidémos z Dýmy, achájský voják§ 198

Ainésidémos z Knóssu, skeptický filosof§ 50, 200+ 

Ainésidémos z Akragantu, o. Thérónův§ 487, 476

 

Ainétos, strat. Démétria I.§ 295

 

Ainiánia, Ainiánové, též Ainis, část sever. Hellady resp. jižní Thessalie§ 600, 595, 480, 420, 394, 371, 370, 356, 349, 343, 272, 167, 146

 

Ainion, m. v Ainiánii§ 323

 

Ainei᧠viz Rhaikélos

 

Ainos, m. v Thrákii, dn. Enez v TR§ 359, 245, 200, 194, 189, 188, 185, 183, 167 

Jiný Ainos byl na Eufrátu, makedonské polisma u Thapsaku; pouze zmínka.

Ainové, Ainu, praobyvatelé severního Japonska, Kuril a Sachalinu§ pravěk, před 6000, 4000 

 

Aiolios z Athén§ arch. 96+

Aiolis, Aiolové, jeden z hellénských kmenů, část západ. pobř. Anatolie - pobř. Mýsie§ 700, 650, 611, 568, 560, 546, 517, 494, 415, 404, 399, 321, 315, 283, 218, 190, 133, 85, 29, 27, 12-, 115+ 

A. měst bylo dvanáct: Kýmé alias Frikónis (čili lokerského původu), Lérísai/Lárissa, Neon teichos, Témnos, Killa, Notion, Aigiroessa, Pitané, Aigaiai, Myrina, Gryneia/Gryneion a Smyrna, která připadla Iónům.    

Aiolovy ostrovy, též Liparské (Liparai, insulae Liparaeae) nebo Héfaistovy-Vulkánovy (Héfaistiades, ins. Vulcániae, před sev. pobř. Sicílie, srov. i Lipará (Thermissa či Vulcánia či Thérasiá či Hierá - dn. I. Vulcano, Didymé - dn. Salina, Foinikússá - dn. Filicudi, Erikúsá - dn. Alicuri, Euónymos - dn. Panarea, Strongylé - dn. Stromboli). Neustálá vulkanická činnost, roku 37 přesídlil obyvatelstvo do Neápole Octaviánus§ 5600, 427, 304, 252, 36

aiolofilos, "přítel větrů", předek parního stroje§ 50+  

 

Aipeia§ viz Koróné v Messénii

Aipytos, s. Néleův§ 650

 

Aïr, saharské pohoří v Nigeru§ 90+

Airanés§ viz Hairán  

 

Aisanios z Théry, k.§ 631

 

Aischétados ze Salamíny, strat.§ 306

 

Aischinés z Athén§ arch. 75

Aischinés z Athén, pučista§ 479

Aischinés ze Sféttu v Attice§ 1. 430, 356, filosof, ž. Sókratův; 2. 404, jeden ze „30“

Aischinés z Kothokid v Attice, politik a řečník, s. Atrométův a Glaukotheje, b. Afobétův a Filocharův§ 405, 390, 347, 346, 344, 338, 330, 315

Aischinés z Élidy§ 760 (Ol.)

Aischinés z Mílétu§ Ol. 17+

Aischinés ze Sikyónu, tyr., s. Ísodémův§ 560, 556

další Aischinové: A. z Arkadie byl ž. Ísokratovým, z Mílétu spisovatelem politických themat, A. z Mytilény byl zván „bič na řečníky“, z Neápole byl akadémik, ž. a miláček Melanthia z Rhodu; jiný A. byl sochařem (všichni jmenovaní nejsou blíže známí)

 

Aischraios z Athén§ arch. 78

Aischrión z Akarnánie, prořímský politik§ 170

Aischrión, Agathokleův strat.§ 307

Aischrón z Athén§ arch. 211

 

Aischylos z Athén§ arch., 776, 755

Aischylos z Eleusíny, tragický básník, s. Euforiónův, b. Kynegeirův a Ameiniův§ 525, 499, 490, 484, 480, 476, 472, 470, 468, 467, 461, 458, 456, 450

Aischylova sestra Filopathó byla matkou tragika Filoklea, Ameiniás velel udatně jedné z trojřadek u Salamíny a Kynegeiros hrdinně padl u Marathónu.

Aischylos z Korinthu, atentátník§ 365

Aischylos z Rhodu, episkopos v Egyptě§ 331

 

Aisiás ze Sikyónu, trapedzítés/směnárník§ 243

Aisimédés z Athén§ arch. 743

Aisimos z Athén, démokrat. politik§ 395 

 

Aisópos z Thrákie nebo Frygie, autor bajek§ 572, 564

 

Aistové, Aistoi, lat. Aestí, Aestové, lid žijící na východním Baltu, asi předkové Estů§ 336+ a viz Burgundové

 

aisymnétés, v Athénách§ 621, 594, 560

 

Aitakama z Qadeše/Kinzy, k.§ 1365, 1360, 1320  

 

Aithaliá (řec.), etr. Aitale n. Vetalu, „plná sazí, ukoptěná“ 1. zřejmě souvisí s místními doly na železnou rudu, kde se do 4. století spalovaly lesy na protilehlém pobřeží; hutě zpracovávající dovezenou rudu posléze provozovala etruská Populónia, Ilva (lat.), dn. o. Elba, 453, 7+; 2. pův. jméno Chiu

Aithés z Thrákie/Getie, popř. Seuthés, vojevůdce Dromichaitův§ 292

 

Aithiopiá, Aithiopové§ 3236, 1555, 1400, 251+, 356+, 373+ a viz Kúš, Afrika východní i subsaharská 

Aithiopiá, Aithiopové, tzn. „Ti, co vypadají jako spálení“, bývalo souhrnným označení mpro země a obyvatelstvo na jižním okraji ve starém věku známého kusu světa, často již všeho na jih od Egypta, mnohdy omezeno jen na Kúš a Kúšity-Núbijce, viz tam. O Aithiopech hellénističtí historici psávali (Diodóros), že jsou jediným dokonale autochthonním lidem na světě, od něhož že vzešlo vzývání bohů a že od nich povstala kolonisace Egypta a dalších částí světa. Za důkaz uváděli z Íliady odkaz na Dia a olympské bohy, kteří se odebírali k Aithiopům na slavnosti, jimiž byli uctíváni a že tam kdesi na okraji světa hodovali.

Aithiopis, epos§ 700

Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, kyrénaický filosof§ 399

 

Aitné, lat. Aetna, dn. it. i č. Etna, sopka o výšce 3350 metrů a m. na Sicílii (starším jménem Inessa; jinou Aitné viz pod Katané)§ 735, 476, 475, 461, 452, 433, 425, 405 - 403, 399, 396, 389, 346, 339, 197, 123, 36, 125+ 

Aktivní vulkán už 35 tisíc let. Původ Inessa, lat. Aetna, arab. Džabal Utlamat, z čehož dnešní obyvatelé podrželi první slovo a přidali italské označení pro horu - Mongibello, tzn. Hora-hora. Výbuchy: 475, 425, 396, 126, 122 („plíniovský“, zřejmě nejsilnější ve starověku), dodnes více než 80krát, nejsilněji v roce 1669, kdy láva zničila téměř celou Catanii (srov. rok 123), roku 1910, kdy po erupci sopka změnila visáž, a roku 1923.

Poslední výbuch z roku 2002 opět ničil lidská obydlí; jméno A. bývá v lidové etymologii dáváno do souvislosti s řec. slovesem aithó/zapaluji. Láva, plameny, otřesy země a dunění Etny byly první projevy sopky, s nimiž se roku 36 setkali Germáni (sloužili v Octaviánově vojsku na Sicílii).

 

Aitóliá, Aitólové, spolek Aitólů; jeden z hellénských kmenů, srov. pod Kúréti§ 5300, 1555, 1502, 426, 389, 371, 370, 367, 359, 343, 338, 323 - 321, 317 - 313, 309, 304, 300, 292, 290, 289, 285, 281 - 276, 272 - 270, 268, 263, 253, 252, 250, 246 - 244, 241 - 239, 236, 233 - 230, 228, 224, 221 - 217, 212 - 205, 202, 200 - 191, 189, 176, 174, 173, 170, 168, 167, 165, 160, 146, 31, 238+ 

 

Aitólos z Antissy, s. Androníkův, politik§ 167

 

Aizanás, Aeizanás, Ézáná, k. v Axumu§ 356+ 

Aizanoi, lat. Aezaní, m. v Mýsii a později ve Frygii epiktétos§ 183

Město na řece Peukalas, dn. Bedir Çayı, u Çavdarhisaru v TR založili dávno Arkaďané, kolonisováno Attalovci a pak spadl celý region do římské provincie Asia. Z roku 157+ zachován a stále funkční most přes Peukalu. Za Hadriána magnátem z A. byl Ulpius Appúleiánus Fláviánus a jeho syn Ulpius Appúleiánus Euryclés zastupoval obec v athénském Panhelléniu. V ruinách macella se uchoval fragment Diocletiánova édiktu o nejvyšších cenách, viz rok 301+.

 

Aj-wang z Čou, čín. císař§ 441

Aj§ 1. čín. císař, rod. jménem Liou Sin/Xin, 33, 7, 1-; 2. vévoda státu Lu, 722; 3. ťinský císař, viz S'-ma Pchi 

Aj, Ha'Aj, kana'ánské m. západně od Jordánu, řec. Gai, lat. Ahi§ 1400

Aj Chanum§ viz Eukratideia

Aja, manž. k. Sobekhotepa II., Třináctá dyn.§ 1770

Aja, čati z Osmnácté dyn.§ 1567 

Aja, Ajja, A-a, akk. jméno sum. bohyně Šerida§ viz tam a viz theoforní jména 

Aja I., Eje I., k. Meri-nefer-Re, panovník Třinácté dyn.§ 1700, 1676

Aja II., It-nečer Aj, k. Osmnácté dyn. Cheper-cheperu-Re (-iri-maat), Hor Ka-nechen-čechen-cheperu§ 1417, 1361, 1352, 1348 

Aja-ammu, Ajamu z Qedarie, b. Abí-Iatého, s. Te'riho§ 650, 645 

Aja Triada, novořec. transliter. Agia Triada, archeolog. lokalita u Faistu, starý název neznám§ 2000

Ajakalla, A-a-kal-la, místokrál Šulgiho v Ummě, manž. Ninchilie§ 2096

Ajalátum z Babylónu, d. Sumula'elova, nadítum§ 2006

Ajalum z Abattu, amor. dyn.§ 1830

Ajapir§ viz Chuchnuru

Ajátasattu§ viz Adjátašatra

Ajn as-suchna, "Horký pramen/Vary", mí v Suezském zálivu se starým přístavem, jehož eg. jméno neznáme; dnes letovisko§ 2613, 2375, 2002, 1998     

 

Akadémiá, Akadémeia, athénské gymnásion, sídlo Platónovy školy; podle háje héróa Akadéma, resp. (H)ekadéma; poblíž A. byl hřbitov padlých z doby klasické a hellénistické, na jehož části se v letech 1999 - 2000 narazilo při hloubení trasy ath. metra§ 405, 399, 396, 390, 388, 384, 365, 347, 339, 316 - 314, 310, 300, 268, 241, 214, 200, 160, 137, 128, 110, 80, 68-, 105+, 200+  

 

Akakios z Kaisareie na Moři, lat. Acacius§ 1. výřečný sofista, 314+, 340+; 2. ž. Eusebiův, biskup v Kaisareji, zvaný Monofthalmos/Jednooký314+, 340+, 355+, 359+   

 

Akalamdug, k. Uru, manž. Ašusikildingiry§ 2600

 

Akamás z Athén, oikistés§ 709

 

Akampsis, ř. v Armenii§ 66

 

Akanthés (?) z Larsy, bab. Aq-qa-ta-´-su, kolonista (?) , o. Ur-ru-´-da-mu-lu-su, rok 86 SE (není v CSD)

 

Akanthos, jméno od rostliny acanthus mollis/paznehtík, Wahrer Bärenklau, známý z hlavic korinthských sloupů (na mincích města ale býk, resp. lev dávící býka)

Akanthos ze Sparty, první vítěz v olympijském dolichu§ 720

Akanthos, m. na Chalkidiké§ 750, 655, 654, 424, 393, 383, 199

 

Akarnánie, Akarnánové, spolek Akarnánů, hellénský kmen§ 524, 459, 455, 454, 431 - 429, 428, 426, 424, 394, 389, 388, 375, 373, 371, 370, 323, 321, 339, 314 - 312, 294, 289, 286, 263, 239, 232-229, 222, 219, 217, 211, 205, 201 - 200, 197, 191, 189, 170, 167, 160, 146, 31

 

Akbar, největší z mughalských císařů sev. IND (vládl 1556 - 1605)§ 55

 

Aké, Akko§ viz Ptolemáis ve Foiníkii

 

Akératos z Thasu, s. Frasiéridův, archón§ 680

 

Akesínos, Akesínés, ř. v Indii, dn. Čanáb, angl. Chenab, sanskrt. Asikni či Čandrabhaga  v pákistánské provincii Paňdžábu; Hydaspés, dn. Džihlam, angl. Jhelum po soutoku s Čanábema později Rávi-Ravi (Airávati, řec. Hydraótés) vytváří Trimáb, který po soutoku se Satladžem vytváří tok Pančanádu, který pak vtéká do Sindhu-Indu (jiný A. byl na Sicílii)§ 326, 325

 

Akesios, lat. Acesius, biskup v Kónstanínopoli, arián§ 325+

 

Akesté, m. na Sicílii§ viz Egestá

 

Akestór z Idalia§ viz Aigisthos z Idalia

 

Akestoridés z Athén§ 1. arch. 504; 2. arch. 474

Akestoridés z Korinthu, strat. v Syrákúsách§ 318

 

Aki-Tešup z Neje, b. Takuwy a jeho vzdorokrál§ 1360

Akia, Akkía z Aššuru, dyn.§ 2000, 1977

Akija z Arachtu, dyn. (hypokorist. z Aki-Tešup?)§ 1370, 1360   

 

Akihito, japonský císař§ 660

 

Akichórios, kelt. vůdce§ 280, 279

 

Akiliséné, kraj v Armenii, lat. Acilisene§ 66, 65, 361+

akilisénský mír§ 387+  

 

Akinidad z Meroé, princ§ 60, 30, 25

 

Akit-Tešup z Mitanni, churrit. šlechtic§ 1360

akítu(m), slavnost Nového roku v Babylónu, její chrám§ předmluva, 2292, 747 (v Uruku), 678, 549, 540, 539, 187 

Jedenácti- n. dvanáctidenní obřady a slavnosti v chrámu Mardukově Esangila a v chrámu Nového roku, bít akítu, kolem jarní rovnodennosti znamenaly pro panovníka nejkrušnější dny roku, který Babylóncům začínal v lunárním kalendáři dnem 1. nisannu (březen-duben). Pátého dne musel před vchodem chrámu se sochou Mardukovou (jméno nebylo užíváno, místo toho byl jmenován jako Bél, "pán") odložit insignie moci a před bohem mu velekněz nafackoval, chytl za uši a donutil ho padnout na zem. Když ujistil Marduka o tom, že se ničím neprovinil, že se staral o jeho božství a že nezničil Babylón, směl odznaky královlády zdvihnout a odejít. Devátého a desátého dne presentoval král bohům dary z úrody a válečné kořisti a večer desátého a noc, nyní v roli samotného Marduka, slavil "svatý sňatek", hieros gamos, s Ištarou. Sex s bezdětnou chrámovou kněžkou nadítu byl vyvrcholením novoročních obřadů a zajišťoval dobrou úrodu a zdar státu. 

 

Akiva§ viz Áqíbá ben Jóséf

Akizzi z Qatny, k.§ 1370, 1360   

 

Akkaďané, Akkadové, nomádi původem ze Syrie, tvůrci první mesopotamské říše§ 3200, 2500, 2490, 2460, 2400, 2371, 2346, 2292, 2280, 2255, 2230, 2191, 2144, 2119, 2096, 2039, 1985, 1935, 1933, 1895, 1866    

Akkadu, Akkad, m. (viz pod Agade) a historická mesopotamská země a říše, pozd. tradiční označení pro Babylónii; akkadû je akkadština§ 3200, 1836, 1830, 1760, 1750, 1741, 309 (poprvé v hellénismu) a viz Babylón, Babylónie

 

Akkarón, řec. neskl., hebr. 'Eqrón, ass. Amkarruna, arab. 'Aqrún, dn. asi Tel Miqne v IL, jedno z měst filistské pentarchie§ 1400, 1200, 701, 587   

 

Akkizi z Qatny, dyn.§ 1365

 

Akko§ viz Aké-Ptolemáis

 

Akkudu, m. v Ellipi v dn. IR, polohy neznámé§ 702

 

akkulturace§ vide romanisace

 

Akmatidás ze Sparty, olympioníkos§ 500

 

akmé, nejlepší mužovy roky§ předmluva, 648

 

Akorés, Achóris, eg. Hakór, k.§ 393, 391, 389, 387, 385, 380

 

Akornión z Dionýsopole, Burebistův diplomat§ 60, 48

 

Akrá, aram. Haqrá, část Jerúsaléma§ 168, 165, 163, 142

Akrá leuké, též Leuké akrá, "Bílý mys", řím. Lucentum, maur. Lekant n. al-Lukant, dn. Alicante v jižním Španělsku§ 520, 236

Osadu založili Helléni a v kartháginskou vojenskou základnu ji proměnil Hamilkar Barkas.

Akrá, Akré§ viz Ptolemáis 

 

Akragás, gen. -gantu, m. a ř. na Sicílii, lat. Agrigentum/dn. Agrigento§ 657, 580, 569, 553, 493, 492, 487, 483, 480, 476, 472, 467, 452, 446, 416, 412, 407 - 405, 397, 357, 339, 337, 314 - 312, 309, 288, 280, 278, 276, 275, 264, 262, 260, 213, 212, 210, 138, 39+ 

Lidovou etymologií od akrá gás, "vynikající půdou". Rhodská osada s chrámem Dia Atabyria a s nedokončeným Dia Olympského, který by se stal největším chrámem celé Hellady. V řím. době nevýznamné Agrigentum s vojenskou osadou od c. po 200?, od roku 828 n. l. po obsazení Saracény se zde začali usazovat Berbeři, jako zváno Girgenti 1087 dobyto Normany, dn. jméno Agrigento je od roku 1927; ruiny A. uchovávají vedle jihoitalského Paesta největší hellénské stavební pamětihodnosti.

 

Akrai, m. na Sicílii, osada Syrákús, řím. Placeolum, arab. al-Akrát či Balensul, dn. Palazzolo Acréide§ 663, 275

 

akrátoposiá, pití neředěného vína§ 324 a viz pod hostiny

Akrátos, lat. Acrátus, propuštěnec Nerónův, profesí asi paidagógos§ 64+  

 

Akrisios z Argu, k., o. Danaé§ 1350, 1300, 700

Akrisios ze Sikyónu, strat.§ 367 

 

Akrokorinthos, h. a pevnost před Korinthem§ 338, 303, 302, 243, 240, 225, 224, 196-194

Akrolissos, pevnost u Lissu v Illýrii§ 213

Akropolis, obecně označení pro opevněné městské výšiny, kultovní středisko Attiky§ 750, 632, 570, 528, 511, 508 (a pak jednotlivé stavby zde), 478, 375+  

 

Akróreion, mí. v Trifýlii§ 400 

 

Akrosandros ze Skythie, k.§ 107

 

Akrotatos ze Sparty, s. Kleomena II., o. Aréa I.§ 314, 309, 303

Akrotatos ze Sparty, k., s. Aréa I. s Chílónidou, vnuk Gyrtiady§ 265, 260, 243

 

Akrothóon, m. na Akté§ 750

 

Akrotiri/psáno Akrótéri (sg. neutr.), novodobá osada na Théře, archeolog. lokalita§ 5300

 

Aksum§ viz Axum

 

Akšak, sumer. m. na severu Babylónie, dn. polohy neznámé§ 2490, 2420, 2292, 2255

Akšap, m. v Kanaánu nezn. polohy§ 1380   

 

Akté, poloostr. na Chalkidice, dn. Athós/Athos (to bylo ve starém věku označení jen pro horu)§ 750, 492, 483, 424, 417, 331

aktia, aktie, hry pořádané v Aktiu/Níkopoli, aktiada, období čtyř let mezi jednotlivými aktijskými hrami, konanými na počest Augústova vítězství nad Antoniem§ 776, 31, 29, 28

actia, lúdí actiací, v Římě§ 28

Aktiké (sc. gé)§ viz Attika 

 

Aktion, lat. Actium, mys na severu Akarnánie, u něhož vybudována sympolitejí okolních obcí Níkopolis u dn. Prevezy§ 435, 337, 48, 32, 31, 29, 28, 22, 18+, 25+, 68+, 89+, 218+     

 

Akudája z Qirbitu, dyn.§ 667

 

Akunoš ze Sebennytu, lib. dyn.§ 730

 

akupunktura, vynález§ 3000, 2737 

 

Akurgal z Lagaše, s. Ur-Nanšeho s Menbara'abzuou, b. Ninusy, o. Eannatuma, ensi§ 2510, 2490, 2460 

Akúsiláos z Argu, logograf a genealog§ 500

Akúsiláos z Kýrény (Ol.)§ 120

Akúsilochos, nezn. anatolský dynasta§ 180

 

Akusum, Akusu, Akus, m. v Mesopotamii polohy nezn., asi sev. od Kutu§ 1895, 1894   

 

Akylás z Galatie, lat. Aquila, rhétór§ 133+

Akyléi᧠viz Aquiléia

Akylínos§ viz Aquilínus  

  

Ál-šarrákí, sum. Iri-sagrig, m. u Nippuru v Sumeru§ 1823

 

Alabanda (pl.), m. v Kárii, krátce Antiocheia v Kárii, chet. Walliwanda§ 512, 217, 200, 197, 170, 167, 162, 78

 

alabarchés§ viz arabarchés

 

Alachchu, Alchu (?), m. v Syrii, jiné od Alalachu§ 1650

 

Alaisa, domorodé m. na Sicílii, dn. Tusa, založena roku 403 Sikelem Archónidem z Herbity, proto někdy zvána A. Archónideá § 263

 

Alája, churrit. stát kdesi mezi Horním Eufrátem a Tigridem§ 1232

 

Alakšanduš z Wiluše, řec. Alexandros z Ília (?)§ 1370, 1300 

Alalach, dř. Alachtum, Alalcha, Alchalcha (jiné od Alachchu, Alchu), m. a státeček na severu Syrie, součást království Jamchad, pozd. Chetity zváno království Mukiš stejně jako jeho sídel. m., pozd. aram. Unqi, dn. Tell Açana v prov. Hatay v TR§ 1793, 1750, 1650, 1580, 1530, 1510, 1500, 1480, 1477, 1466, 1424, 1370, 1360, 1237, 1191 a viz Unqi/Pattin       

Alaliá, m. na Korsice, apoikie Fókajských na místě foinícké osady, od roku 259 řím. pod jménem Aleria (dodnes, stará A. od 5. st. n. l. v rozvalinách)§ 565, 545, 539, 259

 

Alamannia, první výskyt§ 269+

Alamanové, Alamannové, Alemannové, tj. "všichni či celí muži", germ. národ na Labi§ 198+, 213+, 234+, 255+, 259+, 262+, 268 až 270+, 272+, 275+, 277+, 278+, 280+, 286+, 289+, 291+, 293+, 306+, 332+, 337+, 342+, 353 až 361+, 365 až 370+, 372 až 375+, 378+, 380+, 383+     

Poprvé o nich zmínka z roku 213 n. l., když s nimi bojoval na Mohanu císař Caracalla, původně Sémnonové, součást přeskupených součástí kmenového svazu Suébů (srov. dnešní jména Švédů a Švábů), příbuzní proto s Markomany a Hermundury. Kolem 260 obsadili Agrí decumátés, kde poprvé doloženo jméno Alamannia, kolem roku 450 vzniklo jednotné knížectví Alamanů a jejich kmenovým územím byla později oblast jihozáp. Německa (Baden-Württemberg), Alsasy a západní část dn. Švýcar, od roku 496 pod kontrolou Franků, od 536 autonomní Alamannia pod vládou Franků a roku 746 knížectví po revoltě zaniklo. Historie Alamanů obživla pod jménem Švábů, jejichž knížectví vzniklo roku 917 a pocházejí z něho mj. císařské rody Hohenstaufů a Hohenzollernů; viz též Markomané, Sémnoni (jméno A. pro Francouze, Španěly a Portugalce slouží za označení pro Němce dodnes).

 

al-'Amra§ viz 'Amra 

 

Alanaosan, Alanaozan, Alanajozan, zrádný arm. Arsakovec§ 366+

Alanové, Alánové, lat. Alaní, Alání/Halaní, snad též řec. Aorsové, Horní Aorsové n. Aornové, čín. Jan-caj§ 324, 250, 128, 53, 48, 1-, 45+, 65+, 75+, 78+, 91+, 128+, 134+, 17é+, 215+, 235+, 272+, 286+, 330+, 336+, 375+, 376+, 378 až 381+, 383+, 390+         

Íránský nomádský kmenový svaz ve Střední Asii po Óxos/Amudarju a severně od Kaspiku, příbuzný Parthů-Parnů, srov. tam. Jako jiní A. bývá uváděn sarmatský národ žijící pův. severně od Kavkazu (od ala, sarmatsky „hora“), pravděpodobně ale půjde o jedno ethnikum migrující na západ před Huny: část zůstala na území dn. kavkazské Osetie (Severní Osetie-Alanie je údělnou republikou Ruské federace, Jižní Osetie je formálně samostatná, nárokovaná Gruzií), část se připojila ke germ. Vandalům a dorazila s nimi až do Afriky a Hispánie. Sloužili v římské armádě a císař Gratiánus (zavražděn 383) měl alanské lučištníky velmi v oblibě. A. hojně používali k lovu a boji psů a lov s nimi rozšířili po velkých částech Evropy.

Jako Aorsové zmiňováni v Augustově době v oblastech severně a východně od Maiótidy po Tanais/Don, kteří byli schopní postavit do pole dvě stě tisíc jezdců. Na velbloudech dopravovali indické zboží, které k nim dorazilo via Armenie a Médie. 

Jako první zmínil Alany literát M. Annaeus Lucanus ve své Pharsalii: Nero plánoval výpravu na Východ a je pravděpodobné, že římské elity sbírali informace o Parthii a oblasti Kavkazu a Kaspiku. Alanové ovládali jihoruské stepi do migrace Gotů, kteří jejich dominanci zlomili někdy v rozpětí let 200-250. O století později se spojili s Huny a po jejich boku válčili proti Gotům. Roku 376 se některé alanské klany podíleli s Goty-Tervingy osudového vpádu na římské území v Thrákii. Část Alanů se nadále držela Gotů a část jich zůstávala na Balkánu. S Vandaly a Suéby překročili západní Alanové roku 406 n. l. Rýn, roku 409 se usadili v Hispániích, kde na sv. měli do roku 418 království, vytlačeni Visigoty odešli roku 429 s Vandaly do Afriky. Jedním (asi méně pravděpodobným) z výkladů původu slova Katalánie, Cataluña, je, že pochází z doby tehdejší krátké vlády Alanů, (Kat)alánia. Jiný z mnoha výkladů spekuluje s původem od Gothů: Gothlanda, kteří zemi vládli nesrovnatelně déle.

Po smrti císaře Theodosia II. v červenci 450 (spadl s koně) si vdova Pulcheria (51) vzala jistého Markiána (58), pobočníka výkonného velitele armády Alana Aspara; s podmínkou, že zachová její panenství. Nejznámějším z thráckých Bessů asi byl silný východořímský císař Flávius Valerius Leó I. (457-474), dosazený alanským magistrem militum Asparem. "Národní" kronikář Gotů Iordánés o sobě uvedl, že jeho otec se jmenoval Alanoviiamuth a že byl synem Paria, tajemníka alánského knížete Kandaka/Candac. Iordanés sám byl tajemníkem u magistra militum jménem Gunthrigis alias Baza z rodu Amalů, syna Kandakovy sestry.

Alatheus n. Allotheus, regent za Videricha Greutunžského, vojevůdce§ 375+, 376+, 379 až 381+   

Alavivus, jeden z vůdců Tervingů§ 375 až 377+     

 

al-Aqaba (arab.), Ailana, hebr. Elach, Elath, č. Akaba; Akabský/Aqabský záliv§ 1206, 873, 736, 59+, 106+ a viz Ailana, křesťanství

 

al-Bírúní, Abú ar-Rajhán Muhammad ibn Ahmád al-Bírúní, chorezmijsko-perský polyhistór (zemřel 1048+)§ 2150, 747, 241+, 388+ a viz s. v. chronografové 

al-Ladždžún, z lat. "legió", mí. u Megidda, lokalita stálého římského tábora§ 70+

al-Láhún§ viz Láhún   

 

Alalgar, k. v Eridu§ 3200

Alara, vládce v Napatách, manž. Kasaqy§ 751

Alaricus, k. Herulů§ 336+

Alaricus, Alarich I., k. gotských Tervingů/Visigotů§ 753, 286, 35, 270+, 336+, 350+, 373+, 392+, 393+    

S poklady Říma/výpalného z roku 408 a 410, srov. pod Řím, prý byl pochován v řečišti toku Busenta na jihu Itálie u Consentia/Cosenzy v Bruttiu  a pověsti o nesmírných pokladech je dodnes přikládána věrohodnost (srov. ovšem o pokladech v řekách u roku 286). Část visigotské kořisti (jaká část?) se však ještě roku 507 nacházela v ohrazeném městu Karkasiane/Carcasio, dn. Carcassone v jižní Francii.

Alarodiové§ viz Urartu

Alašija§ viz pod Kypr

Alazeiros z Barky§ 518, 513

 

Alba, poh., dn. Schwäbische Alb v BW§ 278+

Alba, m. v Latiu§ 360, 338

Alba Longa, m. v Latiu, zal. Askániem, centrum Latínů, »mateřské« m. Říma, zřejmě dnešní Castel Gandolfo§ 769, 754, 672, 664, 585, 197+ 

S rozbořením města roku 664 Tullem Hostíliem se k římským patriciům připojily albánské šlechtické rody Tulliů, Serviliů, Quinctiů, Geganiů, Curiatiů a Cloeliů. Z Alby pocházeli Iúliové, potomci Aineiovi a Afrodíty. Jméno s vyvrácením města nezaniklo a zůstalo uchováno ve jménu jezera (Albánus lacus), okolních kopců (Albánus móns, ital. Colli Albani) a kraj dával vychvalované víno (albánum).

Alba Fucéns, m. Aequů a Marsů, dn. u vsi Massa d'Albe v regionu Abruzzo§ 303, 203, 168, 165, 163, 121

Alba Pompéia, m. v Ligurii, dn. Alba v Piemontu§ 89, 126+, 193+  

Byla dvakrát v dějinách centrem samostatného státečku: Republiku Albu zde vyhlásili za Napoleona roku 1796 a existovala do roku 1801, pod stejným jménem zde existoval tři neděle na podzimu 1944 státeček protifašistických bojovníků.  

Albánie, Albánové, země a národ (?) ve vých. části Kavkazu u Kaspického moře, arm. Agvank, pers. Ráni, arab. ar-Rán, zhruba dn. území Ázerů, Ázerbájdžán; sídeln. m. králů byla Gabala/Kabalaka, dn. Qabala v AZ§ 235, 66, 37-, 35+, 51+, 63+, 75+, 91+, 115+, 134+, 217+, 224+, 227+, 265+, 301+, 356+, 370+, 371+      

Albánie, Albánci, novodobý stát jiných Albánců v severním Épeiru a Illyrii Shqipërija/Země orlů, st. č. Škipetaři§ 284+

Národ původu smíšeného se základy illyrskými; souvislost s Kavkazem nulová, ve starém věku jméno evrop. „Albánců“ neexistovalo (jak souvisí Země orlů s přezdívkou Pyrrhovou Aetos/Orel, známo není: byl to molosský Épeiróťan, nikoli Illyr). Jméno Alb. povstalo snad až v novověku z řeckého označení pro kraj Arvanon n. Arvana (psáno Arbanon), odkud od 13. století přicházeli do dnešního Řecka latinskými vládci najímaní bojovníci a osadníci. Dnes se jim říká Arvanové, Arvanitis, jsou pravoslavní a žijí v Boiótii, Attice, Argolidě, na ostrovech, v Lakónice, Messénii a Acháji, odhadem až dvě stě tisíc lidí. Hovoří zanikajícím jazykem arvanitika náležejícím k dialektům toskickým (jižní albánština). Stejného původu je pravděpodobně označení pro italské Albánce Arbëreshë žijících od 15. - 18. století v ostrůvcích na jihu poloostrova a na Sicílii. Jedním z nich byl papež Clemens XI. (1700-1721).

L. Albánius Sáturnínus (?)§ cos. suff. 179+ 

Albánum, mí. a statek v Latiu, sídlo Pompeiovo; souvisí s (Móns) Albánus, hora nad Albským jezerem v Latiu, Albská hora, dn. Mte Cavo§ 197, 58-, 81+ 

Albánum Domitiání, dn. Castel Gandolfo§ 86+, 95+ 

Albánum, Castra albána, stálé ležení Druhé legie Parthské na místě Alby Longy, dn. Albano Laziale§ 197+, 211+ 

Albánus lacus, Albské/Albánské jezero (nezaměňovat s lacus nemorensis, viz pod Aricia)§ 400, 398, 397

Albánus móns§ 231, 197, 173, 70+, 81+

Albánus, první popravená britský křesťan§ 209+     

  

Albia Domnica/Dominica, d. patricia Petrónia, manž. Valentova, m. Anastasie, Cárósy a Fl. Valentiniána Galata§ 364+, 378+ 

Albia Terentia, manž. L. Salvia Othóna, m. L. Titiána a principa M. Salvia Othóna§ 69+

Albingauma, Albigaunum, obé z Albium Ingaunum, m. Ingaunů v Ligurii, dn. Albenga§ 69+, 280+ 

Albínus, prínceps§ viz Clódius Alb.

L. Albínius, zachránce vestálek§ 389

L. Albínus§ tr. pleb. 494

P. Albinovánus, zrádce mariovců§ 83

Albinovánus Pedó n. C. Pedó Albinovánus, básník§ 1 n. l.

Albintimillia, m. v Ligurii, sídel. osada Intemeliů, dn. Ventimiglia§ 69+  

Albion§ viz Britannia

Albis§ viz Labe

C. Albius Calénus, římský rebel§ 206

Statius Albius Oppiánicus, z Lárína§ 66

L. Albius Pullaiénus Pollió§ cos. suff. 90+    

 

Alboin, k. Langobardů§ před 6000

 

Albruna§ viz pod věštkyně

Albunea§ viz Leukotheá

 

T. Albucius, filhellén a epikúrik§ 105

C. Albucius Silus, řečník§ 50

Album Intimilium§ viz Intimilium

C. Alburnius Valéns§ cos. suff. 109+