Aiaiá/Aiaié, lat. Aeaea, o. a sídlo Kirky, snad někde na Jadranu§ 534

Q. Aiacius Modestus Créscentiánus§ cos. ord. 228+ (cos. suff. někdy za Sevéra) 

Aiakés ze Samu, tyr., o. Polykratův, Pantagnótův a Sylosóntův (podle jiné verse se o. Sylosóntův jmenoval Kallitelés); Aiakés I.§ 532

Aiakés ze Samu, tyr.; Aiakés II.§ 512, 494, 460

Aiakidés z Épeiru, k. Molossů a Épeirótů, s. Arybbův, b. Alkety II., manž. Fthíe, o. Pyrrha I. atd.§ 359, 343, 322, 319, 317, 313, 312, 307

Aiakidés z Métropole v Thessalii, tágos§ 193, 190

Aiakos, s. Diův, o. Péleův, děd Achilleův§ 322 (jeho chrám na Aigíně), 232

Aiakovci, aigínští§ 506

Aiakovci, épeirští zvaní též Pyrrhovci/Ryšavci§ 410, 343, 317, 285, 232 a viz Seznamy králů

Aiantidés z Lampsaku, s. Hippoklův, manž. Hippiovy dcery Archediky, vn. Peisistratovy§ 514, 510 

Aiantion, m. na Helléspontu v Tróadě u dn. obce Kumkale v TR§ 324+

Aiantis, ath. fýla§ 1555 

Aiantodóros z Faléru, b. Apollodóra, druh Sókratův§ 399

Aiargaiá, m. v Thessalii§ 183

Aiás ze Salamíny, gen. Aianta, lat. Áiáx (gen. -ácis), homérovský hrdina, s. Telamónův, b. Teukrův, o. Eurysakův§ 1200, 1180, 451, 41, 326+ a viz pod Salamís

 

Aidémón z Mauretánie§ viz Aedémón

Aidépsos, m. na Euboji§ 84

Aidesiá, snad z Alexandreie, neoplatónička příbuzná se athénským scholarchem Akadémie Syriánem, manž. Hermeji, m. Ammónia a Héliodóra§ 350+

Aidesios z Kappadokie, neoplatónik, ž. Iamblichův, uč. Máximův§ 320+, 360+ 

Aidesios ze Sard, s. Chrýsathiův, řečník§ 320+

Aidesios z Tyru, b. biskupa axumského Frúmentia§ 356+   

 

Aigai na řece Kráthis, m. v Acháji§ 280  

Aigai, sídelní m. makedonských králů: dnes součást městečka Vergina§ 1104, 801, 695, 413, 359, 354, 336, 334, 316, 274, 41+ 

Jméno bývá spojováno s "Kozami", ale pl. k aix/koza, je "aiges". Vergina vznikla roku 1922 spojením několika usedlostí pro běžence z Anatolie. Jméno bylo vymyšleno podle staré Berroie/Verie.

Aigai v Kilikii§ viz Aigeai

Aigaiai, Aigai, Aigaie, m. v Aiolidě, dn. Nemrutkale v TR§ 650, 281, 218, 154, 150, 45 a viz pod Lýsitheidés a Níkogenés

Aigaion pelagos, „Aigeovo n. Kozí moře“§ viz Egejské moře

Aigeai n. Aigai, m. Rovinaté Kilikie/K. Pediás, makedonská katoikie Alexandrova n. Seleuka I., na makedonský původ odkazovala jejich ražba až v imperiání době, dn. Yumurtalık v TR§ 197-, 20+, 37+, 55+, 218+ 

Aigeirá, m. v Acháji§ 280, 276, 219, 190

U Homéra se jmenovala ještě Hyperésiá. Přejmenována byla na základě jedné události z války se Sikyóňany (nedatovatelná, snad po roce 688), když Hyperésijští v noci připevnili na rohy koz pochodně a poblíž tábořící Sikyónští si mysleli, že H. obdržela pomoc. Proto se vrátili domů (srov. později použití stejné lsti Hannibalem): Aigeirá = asi „Kozlov“. Vykopávána v 70. letech 20. století rakouskými archeology.

Aigesté§ viz Egesté

Aigeus z Athén, k.§ 1281, 1235, 1233

Aigialé či Aigialeia§ viz Sikyón

Aigialeia n. Aigila, ost. před západní Krétou, pozdější Antikythéry, srov. tam a pod hodiny§ 222

Benátčané jmenovali o. Cerigotto n. Cecerigo, moderní název od roku 1901. O. mezi Krétou a Kythérami před Peloponnésem kontrolovala Falasarna na západu Kréty a po velkou část hellénistických dějin slul jako pirátské útočiště.

Aigialeis, fýla v Sikyónu§ 595

Aigialeus, k. v Sikyónu, první známý v Helladě§ 2122, 2070 

Aigialeus z Argu, s. Adrástův§ 1235

Aigialeus, strat. Achaiů§ 235

Aigialos, lat. Aegialus, obávaný propuštěnec Nerónův§ 66+  

Aigidros§ viz Aigydros

Aigikoreis, iónská a attická fýla§ 700

Aigimios, Aigimos, buď tři různé osoby, nebo jeden a týž: 1. podle Plínia blíže neznámý muž (Aegimius), který se dožil dvou set let (viz pod dlouhověcí), 2. autor spisku o pečení koláčů/placek či dortů (viz tamtéž), 3. lékař předhippokratovský z lukánské Velie, autor nedochovaného prvního spisku o tepu, viz pod lékaři. Dórův syn A. byl pokládán za praotce Dórů, viz tam a Hellas.

Aigimúros, Aigimoros, Aigimúroi,lat. Aegimurus, ital. Zembra, arab. Zimbra/al-Džámúr al-kabír a as-saghír, dva ostrůvky před mysem Bon před Tunisem§ 245, 203  

Aigína, ost. a m. mezi Attikou a Peloponnésem§ 1124, 863, 750, 700, 621, 611, 585, 575, 568, 560, 522, 541, 519, 506, 494, 491, 488, 482, 481, 479, 478, 465, 459, 457, 431, 427, 424, 418, 413, 405, 389, 388, 374, 323, 322, 318, 304, 302, 295, 294, 229, 210 - 208, 200, 198, 196, 191, 186, 172, 150, 129, 83, 41, 21

Pelasgická Oinóné či Oinopiá, obyvatelé byli Pelasgové, po nich mínójští Kréťané, Thessalové, od c. 1100 Dórové, srov. "návrat Hérákleovců", posílení někdy v letech c. 950-900 Dóry z Epidauru. Věhlasný byl chrám Afaie, asi Šedá („netemná“), n. Neviditelná. Zřejmě starý pelasgický kult, který pod jmény Britomartis a Diktynné přešla mínojskou a mykénskou érou do časů starohellénských. Athéňané ji spojovali s kultem Athény a  Artemidy (o polychromii viz pod sochařství).

V nejlepších časech měl ostrovní stát na 83 km2 nejvýše pět tisíc obyvatel (i když se vyskytují odhady až čtyřicetitisícové), ale proslul obchodem. Vedle Sparty nikdy neměla tyrannidu, ale po aristokracii hned oligarchii, vládu businessmanů. Byla jediným státem z „mateřské Hellady“, který měl zastoupení v Helléniu v Naukrátidě, jejich kolonií byla na Krétě Kydónie.

V oblasti Sarónského zálivu a Egeidy byl od druhé poloviny 8. století dlouho velmocí, roku c. 575 jako první z „kontinentálních“ Hellénů razili mince (podle vyšší datace už c. 595-590) s obrazem želvy, měli vlastní vahový standard rozšířený na Peloponnésu a po ostrovech a navazující na syrský, podle něhož byla jedna drachma šest gramů stříbra, jedna mina odpovídala padesáti šekelům/statérům: první stříbrná ražba je podle Strabóna spojována se jménem jistého Feidóna (jiný od argívskách králů). Aigínští byli průkopníky v bronzovém sochařství.

O vládu nad oblastí Sarónského zálivu vybojovali Aigínští několik válek s Athéňany: poraženi byli teprve roku 457, kdy byli donuceni podat se do délského spolku, roku 431 byli Aigíňané zbaveni majetku a státnosti. Obnovena byla nezávislost až Římany a v císařské době měla i své olympioníky.

Koncem šestého století byl jedním z nejbohatších lidí syn Láodamantův Sóstratos z Aigíny, který obchodoval s Etrusky. Jeho votivní kamenná kotva s nápisem se nalezla v Graviscae, přístavu Tarquinií, emporiu s hellénským zastoupením: „Jsem Apollóna Aigínského, věnoval mne Sóstratos“.

 

Aiginion, m. v Thessalii§ 198

Aigion, m. v Acháji, jedno z center peloponnéských Achajů, které bylo po roce 373 rozšířeno o území zaniklé Heliky; polis založena spojením sedm n. osmi obcí, v Aig. se každoročně scházela kultovní a sněmovní shromáždění Achajů ještě ve 2. st. n. l.§ 708, 490, 314, 303, 281, 280, 276, 255, 228, 224, 223, 220, 218, 214, 209, 208, 192, 191, 189, 173, 170, 73

 

Aigión z Argu, k.§ 576     

 

Aigissos, lat. Aegissus, m. v prov. Scythia Minor, dn. Tulcea v RO§ 12-, 17+

 

Aigisthos z Mykén, s. i vn. Thyestův, k.§ 1266, 1201, 1168  

Aigisthos z Idalia, k., popř. Akestór, ass. Ekištura z Edi'il§ 709 

 

Aigithallos, m. u Lilybaia, it. Capo S. Teodoro§ 249

Aigition, m. v Aitólii, dn. Aigitio§ 426 

Aigitna, m. ligurských Oxybiů, dn. Agay, součást Saint-Raphaël§ 154

 

Aiglatór z Kýrény, o. tyranobijky Aretáfily§ 96

 

Aigoroessa, m. v Aiolidě§ 650

Aigosagové, kelt. kmen v Asii§ 218, 216

Aigos potamoi (pl.), Aigospotamoi, „Kozí říčky“, ř. na thráckém Chersonésu§ 467, 405, 395 

Aigosthena (pl.), m. v Megaridě při Korinthském zálivu, kdysi v kraji chváleném pro sladká vína§ 371, 243, 233, 191 

 

Aigúsa, lat. Aegúsa, ost. v Aegatách před západním pobř. Sicílie, dn. Favignana, souostroví Aigússai, Aigúdai, Aigades, lat. Aegátae, Aegátés§ 249, 241, 218, 216   

 

Aigydros, Aigidros ze Sikyónu, k§ 1928, 1894

Aigyptos, strat. Mausólův§ 357

Aigyptos, b. Danaův§ 1466

Aigyptos z Alexandreie, b. Theodoty, strýc Ísidórův§ 350+

Aigyptos§ viz Egypt; hé Aigyptos (fem.) je země, ho Aig. je Nil§ srov. tam

Aigyr᧠viz Aigeirá

Aigys, Aigýtis, gen. Aigítidy, m. a kraj v Arkádii nárokovaný Sparťany§ 775, 367, 224, 164  

 

Aikai§ viz Aecae

Aiklés z Athén, oikistés§ 700

 

Ailana, lat. Aelana, Aila, hebr. Elach, Elath, dř. Bereníké, dn. arab. al-Aqaba, č. Akaba, v JOR, též záliv§ 311-, 59+, 106+ a viz al-Aqaba, křesťanství; opodál mladší město Ejlat, arab. Ílát, na území IL. Dn. název z arab. Aqabat Ajla, "Soutěska u Ajly".

 

Ailiméné§ viz Elymáis

 

Klaudios Ailiános/Claudius Aeliánus, sofista, literát z Praeneste§ 2700, 170+, 176+, 235+  

Ailios Aristeidés§ viz Aristeidés

Ailios Dionýsios§ viz Dionýsios z Halikarnássu

Ailios Hérodiános, Aelius Hérodiánus z Alexandreie, s. Apollónia Dyskola, grammatik§ 122+

Ailios Theón z Alexandreie§ viz Theón

Ailios ze Skythie, k.§ 107

Ailymás z Libye, dyn.§ 310, 309

 

Aimathé, panna údajně obětovaná při založení Antiocheie Syrské§ 301

 

A'Imdugud, A-Imdugud z Uru, k., o. Ur-Pabilsaga, děd Meskalamduga§ 2600

 

Aineás§ viz Aretás IV. Nabatský

Ainei᧠viz Rhaikélos 

Aineiás ze Stymfálu v Arkadii zvaný Taktikos, strat. a autor nejstaršího dochovaného evropského vojenského theoretického spisu§ 366, 350, 281 

Aineiás z Tróady, lat. Aenéás, mýthický prapraotec Římanů§ 1184, 1170, 1141, 654, 263, 189, 50, 44-, 49+, 64+  

Syn Anchísa s Afrodítou zplozený na pastvě/métér, hé min hyp' Anchísé teke búkoleonti. Matka mu zachránila život v bitvě před Troiou v souboji s Diomédem. Podle Hellénů zemřel A. v exilu buď na thrácké (chalkidické) Palléně, kde se usadil, nebo v arkadském Orchomenu. Epik Arktínos z Mílétu z asi poloviny 8. století měl za to, že se Ai. se svými lidmi usídlil na hoře Ídě. Sicilan Stésíchoros byl asi první, v jehož díle se Ai. dostal do Hesperie, Země na Západě, tedy do Itálie.

O Latiu ještě nevěděl, to až historik Hellaníkos o další století později a podle něj tu založil město Rhómé pojmenované podle jedné z žen, jimž se už dál nechtělo trmácet. Podle Sicilana Tímaia o další století později založil Ai. v Latiu nejprve Lávínium a až pak Řím. Až podle Římanů Cn. Naevia a Q. Ennia založil Řím Romulus a o Albě Lonze "věděli" až Cato st. a M. Terentius Varro, že se oženil se s Lávínií a založil Lávínium, padl v bitvě proti domorodcům a byl pak zbožtěn. Srov. pod Lávínium a 1184.

Aineiás, Aenéás II. Silvius, k. v Albě Lonze§ 1112, 1081, 991

Aineiás, obchod. agent Túbia z Tyru§ 259  

 

Ainésiás ze Sparty§ efor epón. 432

Ainésidámos z Akragantu, z klanu Emmenidovců§ 1. o. Télemachův, 553; 2. s. Télemachův, o. Thérónův a Xenodikův, 553, 487, 476

Ainésidémos z Dýmy, achajský voják§ 198

Ainésidémos z Knóssu, skeptický filosof§ 50-, 200+ 

 

Ainétos, strat. Démétria I.§ 295

Ainiánia, Ainiánové, též Ainis, část sever. Hellady resp. jižní Thessalie§ 1100, 600, 595, 480, 420, 395, 394, 371, 370, 356, 349, 343, 272, 208, 167, 146, 88 

Ainion, m. v Ainiánii§ 323

  

Ainos, m. v Thrákii, dn. Enez v TR§ 427, 359, 245, 200, 194, 190 - 188, 185, 183, 168, 72  

Ai. osídlen původně Aioly z Alópekonnésu na Thráckém Chersonésu, později přibyli epoikisté z Mytilény a Kýmy (datace kolonisace není známa, stejně jako dnešní lokalisace, možná na mysu Küçuk Kemikli). Jiný Ainos byl na Eufrátu, makedonské polisma u Thapsaku; pouze zmínka.

Ainové, Ainu, praobyvatelé severního Japonska, Kuril a Sachalinu§ pravěk, před 6000 (1), 4000, 500  

 

Aioi§ viz Aj

Aioiorix, gen. Aioiorika, tolistobojský velmož, b. Attidův§ 166

Aioleion, m. v Bottiaji§ 423

Aiolión z Athén§ arch. 96+, popř. 89+ 

Sallustiános Aiolión§ viz Sallustiános Ai.

Aiolis, gen. Aiolidy, Aiolové, jeden z hellénských kmenů, část západ. pobř. Anatolie - pobř. Mýsie§ 700, 670, 650, 611, 568, 560, 546, 517, 494, 427, 424, 415, 404, 399, 397, 359, 331, 323, 321, 315, 302, 283, 281, 226, 225, 218, 197, 190, 167, 133, 85, 48, 29, 27, 26, 12-, 115+ 

A. měst bylo dvanáct: Kýmé s přízviskem Frikónis (Frikónská čili lokerského původu podle hory Frikion za Thermopylami), Lérísai/Lárissa Frikónis (dtto jako u Kýmy), Neon teichos, Témnos, Killa, Notion, Aigiroessa, Pitané, Aigaiai, Myrina, Gryneia/Gryneion a Smyrna, která připadla Iónům.    

Aiolovy ostrovy, též Liparské (Liparai, insulae Liparaeae) nebo Héfaistovy-Vulkánovy (Héfaistiades, ins. Vulcániae, před sev. pobř. Sicílie, srov. i Lipará (Thermissa či Vulcánia či Thérasiá či Hierá - dn. I. Vulcano, Didymé - dn. Salina, Foinikússá - dn. Filicudi, Erikúsá - dn. Alicuri, Euónymos - dn. Panarea, Strongylé - dn. Stromboli). Neustálá vulkanická činnost, roku 37 přesídlil obyvatelstvo do Neápole Octaviánus§ 5600, 427, 426, 304, 252, 36

aiolofilos, "přítel větrů", předek parního stroje§ 50+  

 

Aipeia§ viz Koróné v Messénii

Aipytos z Messény, k., s. Kresfontův; po něm dynastie Aipytovců/Aipytidai§ 746, 733

Aipytos, s. Néleův§ 650

 

Aïr, saharské pohoří v Nigeru§ 90+

Airanés§ viz Hairán  

 

Aisa, h. v Musasiru§ 1112

Aisanios z Théry, k.§ 631

Aisépos, Aisépsús, ř. a m. v Mýsii u dn. Gönen v TR§ 1275, 72 

 

Aischétados ze Salamíny, strat.§ 306

 

Aischinés z Athén§ 1. pučista, 479; 2. arch. 75; 3. arch. 177 (?) 

Aischinés ze Sféttu v Attice§ 1. 430, 356, s. Lýsaniův, filosof, ž. Sókratův; 2. 404, jeden ze „30“

Aischinés z Kothokid v Attice, politik a řečník, s. Atrométův a Glaukotheie, b. Afobétův a Filocharův§ 405, 390, 347, 346, 344, 338, 330, 315

Aischinés z Élidy§ 760 (Ol.)

Aischinés z Mílétu§ 1. exulovaný řečník a autor, 63, 62; 2. Ol. 17+

Aischinés ze Sikyónu, tyr., s. Ísodémův§ 560, 556

další Aischinové: A. z Arkadie byl ž. Isokratovým, A. z Mytilény byl zván „bič na řečníky/rhétoromastíx“, z Neápole byl akadémik, ž. a miláček Melanthia z Rhodu; jiný A. byl sochařem v bronzu/andriantopoios, jistý A. z Mílétu psal na politická themata/politikos syngrafeus (všichni jmenovaní nejsou dnes blíže známí, zachováno není nic)

 

Aischraios z Athén§ arch. 78

Aischrión z Akarnánie, prořímský politik§ 170

Aischrión z Boiótie, arch. nezn. roku§ 289

Aischrión, Agathokleův strat.§ 307

Aischrión, stratégos seleukovský§ 141

Aischrón z Athén§ arch. 211, popř. 210

Aischrón, s. Proxenův, Fók (?), osvobodil zajaté Athéňany§ 286  

 

Aischylos z Antiocheie, o. Héliodóra, druha a vraha Seleuka IV.§ 175

Aischylos z Argu, pučista§ 241

Aischylos z Athén, doživotní arch.§ 777, 776, 755

Aischylos z Dolichy, vyvlastněný statkář§ 167

Aischylos z Eleusíny, tragický básník, s. Euforiónův, b. Kynegeirův a Ameiniův, o. Euforiónův a Euaiónův§ 1184, 525, 499, 490, 484, 480, 476, 472, 470, 468, 467, 461, 458, 456, 450

Aischylova sestra Filopathó byla matkou tragika Filoklea, Ameiniás velel udatně jedné z trojřadek u Salamíny a Kynegeiros hrdinně padl u Marathónu.

Aischylos z Ília, o. Themistokleův, významný měšťan§ 196

Aischylos z Knidu, rhétór§ 78

Aischylos z Korinthu, atentátník§ 365

Aischylos z Rhodu, Alexandrův episkopos v Egyptě§ 331

Aischylos, stratégos a diplomat Antigonův§ 311 

 

Aisiás ze Sikyónu, trapedzítés/směnárník§ 243

Aisimédés z Athén§ arch. 743

Aisimidés z Korkýry, str.§ 433

Aisimos z Athén, démokrat. politik§ 395 

 

Aisópos z Thrákie nebo Frygie, autor bajek§ 572, 569, 564

Jiný Ai. byl předčitatelem/anagnóstés Mithridáta Eupatora, autor veršované skladby o Heleně a enkómia na svého chlebodárce.  

 

Aistové, Aistoi, lat. Aestí, Aestové, lid žijící na východním Baltu, asi předkové Estů§ 336+ a viz Burgundové

 

aisymnétés, "soudce, zákonodárce, předseda", v Athénách a jinde, lat. dictátor§ 650, 621, 617, 611, 594, 560, 450 

aisymnétés, epónymní úředník v Mílétu§ 525, 130 a viz předchozí heslo   

 

Aitakama z Qadeše/Kinzy, Aitakkama, o. Ari-Tešupa/Niqmaddua, k.§ 1365, 1360, 1320  

 

Aithaiá, m. v Messénii polohy nezn.§ 464

Aithaliá (řec.), etr. Aitale n. Vetalu, „plná sazí, ukoptěná“ 1. zřejmě souvisí s místními doly na železnou rudu, kde se do 4. století spalovaly lesy na protilehlém pobřeží; hutě zpracovávající dovezenou rudu posléze provozovala etruská Populónia, Ilva (lat.), dn. o. Elba, 453, 7+; 2. pův. jméno Chiu

Aithés z Thrákie/Getie, popř. Seuthés, vojevůdce Dromichaitův§ 292

 

Aithiopiá, Aithiopové§ před 6000 (1), 3236, 1555, 1448, 1400, 912, 905, 270, 250, 245, 106, 61-, 133+, 251+, 356+, 373+ a viz Ethiopie, Kúš, Afrika východní i subsaharská, rasismus, černoši 

Aithiopiá, Aithiopové, tzn. „Ti, co vypadají jako spálení“, bývalo souhrnným označení mpro země a obyvatelstvo na jižním okraji ve starém věku známého kusu světa, často již všeho na jih od Egypta, mnohdy omezeno jen na Kúš a Kúšity-Núbijce, viz tam. O nevhodnosti sňatku židovského vůdce Móšeho s ženou nazvanou Aithiopissé viz u roku 1448 a s. v. rasismus. O Aithiopech hellénističtí historici psávali (Diodóros), že jsou jediným dokonale autochthonním lidem na světě, od něhož že vzešlo vzývání bohů a že od nich povstala kolonisace Egypta a dalších částí světa. Za důkaz uváděli z Íliady odkaz na Dia a olympské bohy, kteří se odebírali k Aithiopům na slavnosti, jimiž byli uctíváni a že tam kdesi na okraji světa hodovali.

Aithiopis, epos§ 700

Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, kyrénaický filosof§ 399

 

Aitné, lat. Aetna, dn. it. i č. Etna, sopka o výšce 3350 metrů a m. na Sicílii (starším jménem Inéssa; jinou Aitné viz pod Katané)§ 735, 476, 475, 470, 461, 452, 433, 425, 414, 405 - 403, 399, 396, 389, 346, 339, 197, 140, 136, 133, 126, 123, 36-, 125+ 

Aktivní vulkán už 35 tisíc let. Původ Inéssa, lat. Aetna, arab. Džabal Utlamat, z čehož dnešní obyvatelé podrželi první slovo a přidali italské označení pro horu - Mongibello, tzn. Hora-hora. Výbuchy: 475, 425, 396, 126, 122 („plíniovský“, zřejmě nejsilnější ve starověku), dodnes více než 80krát, nejsilněji v roce 1669, kdy láva zničila téměř celou Catanii (srov. rok 123), roku 1910, kdy po erupci sopka změnila visáž, a roku 1923.

Poslední výbuch z roku 2002 opět ničil lidská obydlí; jméno A. bývá v lidové etymologii dáváno do souvislosti s řec. slovesem aithó/zapaluji. Láva, plameny, otřesy země a dunění Etny byly první projevy sopky, s nimiž se roku 36 setkali Germáni (sloužili v Octaviánově vojsku na Sicílii).

 

Aitóliá, Aitólové, spolek Aitólů; jeden z hellénských kmenů, srov. pod Kúréti§ 5300, 1555, 1502, 426, 389, 371, 370, 367, 359, 343, 339, 338, 323 - 321, 317 - 313, 309, 304, 300, 292, 290, 289, 285, 281 - 276, 272 - 270, 268, 265, 263, 253, 252, 250, 249, 246 - 244, 241 - 239, 235, 236, 233 - 228, 224, 221 - 217, 214, 212 - 205, 202, 200 - 191, 189, 182, 176, 174, 173, 170, 168, 167, 165, 160, 146, 88, 87, 48, 31-, 238+; seznam stratégů koina viz pod dynastové xii

V hellénismu byli spojenci Ptolemaiovců, elity jim sloužily a najímaly pro ně vojáky (i Pyrrhos, který disponoval oddílem Aitólů,  byl ptolemaiovský exponent). Jen vzácně se dávali najímat Seleukovci, Antigonovci a Attalovci. 

 

Aitólos z Antissy, s. Androníkův, politik§ 167

 

Aizanás, Aeizanás, Ézáná, k. v Axumu§ 356+ 

Aizanoi, lat. Aezaní, m. v Mýsii a později ve Frygii epiktétos§ 183-, 140+ 

Město na řece Peukalas, dn. Bedir Çayı, u Çavdarhisaru v TR založili dávno Arkaďané, kolonisováno Attalovci a pak spadl celý region do římské provincie Asia. Z roku 157+ zachován a stále funkční most přes Peukalu. Za Hadriána magnátem z A. byl Ulpius Appúleiánus Fláviánus a jeho syn Ulpius Appúleiánus Euryclés zastupoval obec v athénském Panhelléniu. V ruinách macella se uchoval fragment Diocletiánova édiktu o nejvyšších cenách, viz rok 301+.

 

Aj, řec. Aioi, panovnická dynastie a stát na jihu Kéraly§ viz s. v. objevy

Aj-wang z Čou, čín. císař§ 441

Aj/Ai§ 1. čín. císař Aj-ti/Aidi, rod. jménem Liou Sin/Xin, 33, 7, 1-, 57+; 2. vévoda státu Lu, 722; 3. z Cchaj, vévoda, 685; 4. vévoda z Ťin, 705; 5. ťinský císař, viz S'-ma Pchi 

Aj, Ha'Aj, kana'ánské m. západně od Jordánu, řec. Gai, lat. Ahi§ 1400

Aj Chánum§ viz Eukratideia

Aj Ťiang/Ai Jiang, manž. vévody Čuanga z Lu§ 662

Aj Ťiang, manž. Wena z Lu, m. princů E a Š'§ 609

Aja, manž. k. Sobekhotepa II., Třináctá dyn.§ 1770

Aja, čati z Osmnácté dyn.§ 1567 

Aja, Ajja, A-a, akk. jméno sum. bohyně Šerida§ viz tam a viz theoforní jména 

Aja I., Eje I., k. Meri-nefer-Re, panovník Třinácté dyn.§ 1700, 1676

Aja II., It-nečer Aj, k. Osmnácté dyn. Cheper-cheperu-Re (-iri-maat), Hor Ka-nechen-čechen-cheperu§ 1417, 1361, 1352, 1348 

Aja-ammu, Ajamu z Qedarie, b. Abí-Iatého, s. Te'riho§ 650, 645 

Aja Triada, novořec. transliter. Agia Triada, archeolog. lokalita u Faistu, starý název neznám§ 2000

Ajadara-kalamma (A-a-dàra-kalam-ma)/Ajadara-galama z Přímoří alias Ajadara, k., s. Gulkišary, b. Pešgalův§ 1520, 1492 

Ajakalla, A-a-kal-la, místokrál Šulgiho v Ummě, manž. Ninchilie§ 2096

Ajalátum z Babylónu, d. Sumula'elova, nadítum§ 2006

Ajalum z Abattu, amor. dyn.§ 1830

Ajapir§ viz Chuchnuru

Ajátasattu§ viz Adjátašatra

Ajn as-suchna, "Horký pramen/Vary", mí v Suezském zálivu se starým přístavem, jehož eg. jméno neznáme; dnes letovisko§ 2613, 2375, 2002, 1998

Ajódhjá, angl. Ayodhya, rodiště Rámovo, dalším jménem Saketa, sídel. m. Kóšalského království, angl. Oudh State, muslimské knížectví§ 600-, 42+

 

Ajtibel z Nabatie, jtlbl, strat., o. 'Abd-'ubdata§ 37+ 

Ajuta, ind. království, asi Ajódhj᧠42+      

 

Akadémiá, Akadémeia, Akadémos, athénské gymnásion, sídlo Platónovy školy; podle háje héróa Akadéma, resp. (H)ekadéma; poblíž A. byl hřbitov padlých z doby klasické a hellénistické, na jehož části se v letech 1999 - 2000 narazilo při hloubení trasy ath. metra§ 552, 405, 399, 396, 390, 388, 384, 378, 365, 347, 339, 322, 317 - 314, 310, 300, 287, 268, 260, 250, 241, 233, 214, 200, 172, 160, 137, 128, 122, 110, 109, 88, 87, 80, 78, 68-, 105+, 200+  

 

Akakios z Kaisareie na Moři, lat. Acacius n. Agathius a Achatius, aram. Aqáq, z hebr. Ácház§ 1. výřečný sofista, 314+, 340+; 2. ž. Eusebiův, biskup v Kaisareji, zvaný Monofthalmos/Jednooký, 314+, 340+, 355+, 359+; 3. Akakios z Býzantia, armádní důstojník rodem z Kappadokie, umučený roku 303 n. 304, 359+; 4. jiný A. byl zvaný Armenský n. Ararartský, důstojník v armádě Hadriánově, další byl zvaný Agathangelos, za Decia biskup v některé z Antiochejí     

 

Akalamdug, A-kalam-dug, též Aja-ùg-du₁₀, k. Uru, manž. Ašusikildingiry§ 2600

 

Akamás z Athén, s. Théseův, b. Démofóntův, oikistés§ 1204, 709

 

Akamatios z Héliopole/Baalbeku, divotvůrce zvaný Filosofos§ 350+  

 

Akampsis, též Apsaros, ř. v Armenii§ 66

 

Akanthés (?) z Larsy, bab. Aq-qa-ta-´-su, kolonista (?) , o. Ur-ru-´-da-mu-lu-su, rok 86 SE (není v CSD)

 

Akanthos, jméno od rostliny acanthus mollis/paznehtík, Wahrer Bärenklau, známý z hlavic korinthských sloupů (na mincích města ale býk, resp. lev dávící býka)

Akanthos ze Sparty, první vítěz v olympijském dolichu§ 720

Akanthos, m. na Chalkidiké§ 750, 655, 654, 424, 393, 383, 199

 

Akarnánie, Akarnánové, spolek Akarnánů, hellénský n. hellénisovaný kmen§ 1555 (o původu jména), 552, 524, 459, 454, 431 - 428, 426, 424, 394, 389, 388, 375, 373, 371, 370, 349, 336, 323, 321, 339, 314 - 312, 294, 289, 286, 270, 265, 263, 239, 232 - 229, 222, 220 - 217, 212, 211, 205, 201 - 200, 198, 197, 192, 191, 189, 170, 167, 160, 146, 104, 94, 48, 31

 

Akastidás z Théb, pětibojař a běžec, s. Kleomnástův a b. Pýtheův§ 147

Akastos z Athén, archón/kníže§ 1048, 1012

 

Akbar, největší z mughalských císařů sev. IND (vládl 1556 - 1605)§ 55

 

Aké, Akko§ viz Ptolemáis ve Foiníkii

 

Akératos z Thasu, s. Frasiéridův, archón§ 680

 

Akerbás z Tyru§ viz Askar-Ba'al 

 

Akesandros z Kydónie, o. Eurylochův, dobroděj§ 327

Akesimbrotos z Rhodu, nauarch§ 199, 198 

 

Akesínés, ř. na východu Sicílie s ústím u Naxu, též zv. Onobalé, Onobala, Onobalás, dn. Alcantara§ 36 

Akesínés, Akesínos,  ř. v Indii, dn. Čanáb, angl. Chenab, sanskrt. Asikni či Čandrabhaga v ind. Džammú a pákistánské provincii Paňdžábu; Hydaspés, dn. Džihlam, angl. Jhelum po soutoku s Čanábema později Rávi-Ravi (Airávati, řec. Hydraótés) vytváří Trimáb, který po soutoku se Satladžem vytváří tok Pančanádu, který pak vtéká do Sindhu-Indu§ 326, 325

 

Akesios, lat. Acesius, biskup v Kónstanínopoli, arián§ 325+

 

Akesté, m. na Sicílii§ viz Egestá

Akestímos z Kúrtólia na Krétě, žoldnéř (?) ptolem.§ 245

Akestór z Idalia§ viz Aigisthos z Idalia

 

Akestoridés z Athén§ 1. arch. 504; 2. arch. 474

Akestoridés z Korinthu, strat. v Syrákúsách§ 318

 

Aki-Tešup z Neje, b. Takuwy a jeho vzdorokrál§ 1360

Akia, Akkía z Aššuru, dyn.§ 2000, 1977

Akija z Arachtu, dyn. (hypokorist. z Aki-Tešup?)§ 1370, 1360   

 

Akihito, japonský císař§ 660

 

Akichórios, kelt. vůdce§ 280, 279

 

Akiliséné, kraj v Armenii, lat. Acilisene, pro rozšíření kultu Anáhity/Anaítidy zvána též Anaítiké/"Země Anaítidy", lat Anaitica§ 66, 65-, 361+

akilisénský mír§ 387+  

 

Akinidad z Meroé, princ§ 60, 30, 25

 

Akit-Tešup z Mitanni, churrit. šlechtic§ 1360

akítu(m), slavnost Nového roku v Babylónu a její chrám§ předmluva, 2292, 978, 747 (v Uruku), 678, 549, 540, 539, 205, 187 

Jedenácti- n. dvanáctidenní obřady a slavnosti v chrámu Mardukově Esangila a v chrámu Nového roku, bít akítu, kolem jarní rovnodennosti znamenaly pro panovníka nejkrušnější dny roku, který Babylóncům začínal v lunárním kalendáři dnem 1. nisannu (březen-duben). Pátého dne musel před vchodem chrámu se sochou Mardukovou (jméno nebylo užíváno, místo toho byl jmenován jako Bél, "pán") odložit diadéma, žezlo a další insignie moci a před bohem mu velekněz nafackoval, chytl za uši a donutil ho padnout na zem.

Když ujistil Marduka pokornou modlitbou o tom, že se ničím neprovinil, že se staral o jeho božství a že nezničil Babylón, směl odznaky královlády zdvihnout a odejít. Devátého a desátého dne presentoval král bohům dary z úrody a válečné kořisti a večer desátého a noc, nyní v roli samotného Marduka, slavil "svatý sňatek", hieros gamos, s Ištarou. Sex s bezdětnou chrámovou kněžkou nadítu byl vyvrcholením novoročních obřadů a zajišťoval dobrou úrodu a zdar státu.

Pokud to bylo nutné, nahrazoval krále zástupce/púch šarri, šar púchi; o jeho roli a osudu viz s. v. zatmění, o zvyklostech o svátku sakaia viz ibid. a s. v. Bohové & svátky x. 

 

Akiva§ viz Áqíbá ben Jóséf

Akizzi z Qatny, k.§ 1370, 1360   

 

Akkaďané, Akkadové, nomádi původem ze Syrie, tvůrci první mesopotamské říše§ 3200, 2500, 2490, 2460, 2400, 2371, 2346, 2292, 2280, 2255, 2230, 2191, 2144, 2119, 2096, 2039, 1985, 1935, 1933, 1895, 1894, 1866    

Akkadu, Akkad, m. (viz pod Agade) a historická mesopotamská země a říše, pozd. tradiční označení pro Babylónii; akkadû je akkadština, také jméno obyvatelstva domácího původu (jakkoli smíšeného)§ 3200, 1836, 1830, 1760, 1750, 1741, 1235, 1232, 811, 309 (poprvé v hellénismu), 253 a viz Babylón, Babylónie. O členění Akkadu v éře Ur III. viz rok 2096. 

 

Akkarón, řec. neskl., hebr. 'Eqrón, ass. Amkarruna, arab. 'Aqrún, dn. asi Tel Miqne v IL, jedno z měst filistské pentarchie§ 1400, 1200, 1020, 728, 701, 587, 147    

 

Akkizi z Qatny, dyn.§ 1365

 

Akko§ viz Aké-Ptolemáis

 

Akkudu, m. v Ellipi v dn. IR, polohy neznámé§ 702

 

akkulturace§ vide romanisace

 

Akmatidás ze Sparty, olympioníkos§ 500

 

akmé, nejlepší mužovy roky§ předmluva, 676, 648

 

Akmétos§ viz Admétos

 

akoníton, lat. aconítum, oměj§ viz ve školy (3)

Akoos z Argu, jindy zván Merops, s. Thestrův, o. Aristodámidův§ 1266

Akorés, Achóris, eg. Hakór, k.§ 393, 391, 389, 387, 385, 380

Akóris, Akoris§ 1. m. u Hermúpole a Antinoúpole, dn. Tihná al-džabal na Nilu, 186; viz Hakóris

Akornión z Dionýsopole, Burebistův diplomat§ 60, 48

 

Akrá, aram. Haqrá, část Jerúsaléma§ 168, 165, 163, 161, 142

Akrá leuké, též Leuké akrá, "Bílý mys", řím. Castrum album, pozd. Lúcentum, řec. Lúkenton, maur. Lekant n. al-Lukant, dn. Alicante v jižním Španělsku§ 520, 236, 214

Osadu založili Helléni a v kartháginskou vojenskou základnu ji proměnil Hamilkar Barkas.

Akrá, Akré§ viz Ptolemáis 

 

Akragás, gen. -gantu, m. a ř. na Sicílii, lat. Agrigentum/dn. Agrigento, ř. je dnes Fiume di San Leone a po toku ř. S. Biago§ 657, 580, 569, 556, 553, 493, 492, 487, 483, 480, 476, 472, 467, 463, 452, 446, 422, 416, 412, 407 - 405, 397, 357, 339, 337, 314 - 312, 309, 288, 280, 278, 276, 275, 264 - 262, 254, 218, 213 - 210, 205, 138, 81-, 39+ 

Lidovou etymologií od dór. akrá gás, "vynikající/špičkový půdou", možná předhellénské n. od říčních krabů (na nejstarší ražbě je krab s Diovým orlem). Rhodská osada s chrámem Dia Atabyria (jako na Rhodu) a s nedokončeným Dia Olympského, který by se býval stal největším chrámem celé Hellady. V době Empedokleově měl akragantský stát údajně osm set tisíc obyvatel. V řím. době nevýznamné Agrigentum s vojenskou osadou od c. po 200?, od roku 828 n. l. po obsazení Saracény se zde začali usazovat Berbeři, jako zváno Girgenti 1087 dobyto Normany, dn. jméno Agrigento je od roku 1927; ruiny A. uchovávají vedle jihoitalského Paesta největší hellénské stavební pamětihodnosti: Valle dei Tempi, největší archeologický park na světě, se rozkládá na ploše šestnácti km2.

 

Akrai, m. na Sicílii, osada Syrákús, řím. Placeolum, arab. al-Akrát či Balensul, dn. Palazzolo Acréide§ 733, 663, 643, 275, 263, 213  

 

Akrasos, Akrasiá, m. v Lýdii u Stratoníkeie, dn. polohy nezn.§ 129

 

akrátoposiá, pití neředěného vína§ 324 a viz pod hostiny

Akrátos, lat. Acrátus, propuštěnec Nerónův, profesí asi paidagógos§ 64+  

 

Akreiátis, messénský kraj při hranicích s Arkadií§ 182

 

Akriai, m. v Lakónice§ 195

Akrillai, lat. Acrillae, m. na Sicílii, dn. Chiaramonte Gulfi§ 213

Akrisios z Argu, k., o. Danaé§ 1350, 1300, 700

Akrisios ze Sikyónu, strat.§ 367 

 

Akrokorinthos, h. a pevnost před Korinthem§ 392, 338, 303, 302, 243, 240, 226 - 224, 196 - 194

Akrolissos, pevnost u Lissu v Illýrii§ 213

Akrón§ viz Acró z Caeniny

Akrón z Akragantu, s. Xenónův, lékař§ 429 a viz pod lékaři

Akropolis, obecně označení pro opevněné městské výšiny, kultovní středisko Attiky§ 750, 632, 570, 528, 514, 511, 508 (a pak jednotlivé stavby zde), 485, 478, 408, 229, 28-, 67+, 375+  

 

Akróreiá, Akróreion, kraj a mí. na sv. Élidy§ 400, 365  

 

Akrosandros ze Skythie, k.§ 107

 

Akrotatos ze Sparty, s. Kleomena II., o. Aréa I.§ 314, 309, 303, 260  

Akrotatos ze Sparty, k., s. Area I. s Chílónidou, vnuk Gyrtiady§ 265, 260, 243

Akrothóon, m. na Akté§ 750

Akrotímos z Athén, s. Aischinův, navrhovatel zákona§ 267

Akrotiri/psáno Akrótéri (sg. neutr.), novodobá osada na Théře, archeolog. lokalita§ 5300

Akrúion§ Acruvium 

 

Aksum§ viz Axum

 

Akšak, sumer. m. na severu Babylónie, dn. polohy neznámé§ 2490, 2420, 2292, 2255

Akšap, m. v Kanaánu nezn. polohy§ 1380   

 

Aktaión z Rhodu, s. Hexakestův, dekorovaný námoř. velitel§ 190

Akté§ viz Acté, Claudia Acté

Akté, poloostr. na Chalkidice, dn. Athós/Athos (to bylo ve starém věku označení jen pro horu)§ 750, 492, 483, 424, 417, 331

aktia, aktiadai, aktie, výroční hry pořádané Anaktorskými v Aktiu/Níkopoli, v řím. éře aktiada, období čtyř let mezi jednotlivými aktijskými hrami, konanými na počest Augustova vítězství nad Antoniem§ 776, 279 (alexandrijské), 217, 31, 29, 28

actia, lúdí actiací, v Římě§ 28

actia dúsaria, hry v Bostře§ 40+, 247+

Aktiké (sc. gé)§ viz Attika 

Aktion, lat. Actium, mys na severu Akarnánie, u něhož vybudována sympolitejí okolních obcí Níkopolis u dn. Prevezy§ 435, 337, 255, 231, 69, 60, 48, 42, 33 - 31, 29 - 27, 22, 21-, 18+, 25+, 68+, 89+, 218+     

 

Akudája z Qirbitu, dyn.§ 667

 

Akunoš ze Sebennytu, lib. dyn.§ 730

 

akupunktura, vynález§ 3000, 2737 

 

Akurduana z Přímoří, A-kur-du-an-na (Ekurduannna?), též E-kur-ul, k.§ 1492, 1466

Akurgal z Lagaše, s. Ur-Nanšeho s Menbara'abzuou, b. Ninusy, o. Eannatuma, ensi§ 2510, 2490, 2460 

 

Akúsiláos z Argu, logograf a genealog§ 500

Akúsiláos z Athén, rhétór§ 50+

Akúsiláos z Kýrény (Ol.)§ 120

Akúsilochos, nezn. anatolský dynasta§ 180

 

Akusum, Akusu, Akus, m. v Mesopotamii polohy nezn., asi sev. od Kutu§ 1895, 1894   

 

Akylás z Galatie, lat. Aquila, rhétór§ 133+

Akyléi᧠viz Aquiléia

Akylínos§ viz Aquilínus  

  

Ál Aššur-násir-apli, "Aššurnásirapliho město", dř. Ništun, m. kdesi v Zágrosu na území Kirruru§ 883

Ál-šarrákí, sum. Iri-sagrig, m. u Nippuru v Sumeru§ 2096, 1823

 

Alabanda (pl.), m. v Kárii, krátce Antiocheia v Kárii/A. hé ek tón Chrýsaoreón ethnús, chet. Walliwanda§ 512, 217, 203, 200, 197, 196, 170, 167, 162, 78

alabarchés§ viz arabarchés

Alabastrón polis§ viz Hebenu

 

Alagoniá, m. v Lakónice§ 195

 

Alachchu, Alchu (?), m. v Syrii, jiné od Alalachu§ 1650

 

Alaisa, Halaisa, lat. Halaesa, domorodé m. na Sicílii, dn. (Castel di) Tusa, založena roku 403 Sikelem Archónidem z Herbity, proto někdy zvána A. Archónideá § 403, 270, 263, 95  

 

Alája, churrit. stát kdesi mezi Horním Eufrátem a Tigridem§ 1232

 

Alakšandu z Wiluše, řec. Alexandros z Ília (?)§ 1370, 1300 

 

Alalach, dř. Alachtum, Alalcha, Alchalcha (jiné od Alachchu, Alchu), m. a státeček na severu Syrie, součást království Jamchad, pozd. Chetity zváno království Mukiš stejně jako jeho sídel. m., pozd. aram. Unqi/ass. Pattin, dn. Tell Açana v prov. Hatay v TR§ 1793, 1750, 1650, 1580, 1530, 1510, 1500, 1480, 1477, 1466, 1424, 1370, 1360, 1250, 1237, 1200, 1191, 1000 a viz Unqi/Pattin       

Alaliá, m. na Korsice, apoikie Fókajských na místě foinícké osady, od roku 259 řím. pod jménem Aleria (dodnes, stará A. od 5. st. n. l. v rozvalinách)§ 565, 545, 539, 259, 82 

 

Alamannia, první výskyt§ 269+

Alamanové, Alamannové, Alemannové, tj. "všichni či celí muži", germ. národ na středním Labi§ 198+, 213+, 234+, 255+, 259+, 262+, 268 až 270+, 272+, 275+, 277+, 278+, 280+, 286+, 289+, 291+, 293+, 306+, 332+, 337+, 342+, 353 až 361+, 365 až 370+, 372 až 375+, 378+, 380+, 383+     

Poprvé o nich zmínka z roku 213 n. l., když s nimi bojoval na Mohanu císař Caracalla, původně zřejmě Sémnonové, součást přeskupených součástí kmenového svazu Suébů (srov. dnešní jména Švédů a Švábů), příbuzní proto s Markomany a Hermundury. Kolem 260 obsadili Agrí decumátés, kde poprvé doloženo jméno Alamannia, kolem roku 450 vzniklo na území bývalé provincie Raetia jednotné knížectví Alamanů a jejich kmenovým územím byla později oblast jihozáp. Německa (Baden-Württemberg), Alsasy a západní část dn. Švýcar, od roku 496 pod kontrolou Franků, od 536 autonomní Alamannia pod vládou Franků a roku 746 knížectví po revoltě zaniklo. Historie Alamanů obživla pod jménem Švábů, jejichž knížectví vzniklo roku 917 a pocházejí z něho mj. císařské rody Hohenstaufů a Hohenzollernů; viz též Markomané, Sémnoni (jméno A.  Francouzům, Španělům a Portugalcům slouží za označení pro Němce dodnes). Označení Suébové a Alamannové nicméně nejsou identická. 

 

Alamo, špan. misie přestavěná v pevnost v San Antoniu v Texasu§ 480

Alamun, churrit. stát severně od Assyrie§ 1114

 

al-'Amra§ viz 'Amra 

 

Alanaosan, Alanaozan, Alanajozan, zrádný arm. Arsakovec§ 366+

Alanové, Alánové, lat. Alaní, Alání/Halaní, ír. Arijana, snad též řec. Aorsové/ír. Auruša, "Bílí", Horní Aorsové n. Aornové, čín. Jan-caj§ 324, 128, 107, 63, 53, 48, 1-, 45+, 65+, 75+, 78+, 91+, 128+, 134+, 170+, 215+, 235+, 272+, 286+, 330+, 336+, 375+, 376+, 378 až 381+, 383+, 390+         

Íránský nomádský kmenový svaz ve Střední Asii po Óxos/Amudarju a severně od Kaspiku, příbuzný Parthů-Parnů, srov. tam. Jako jiní A. bývá uváděn sarmatský národ žijící pův. severně od Kavkazu (od ala, sarmatsky „hora“), pravděpodobně ale půjde o jedno ethnikum migrující na západ před Huny: část zůstala na území dn. kavkazské Osetie (Severní Osetie-Alanie je údělnou republikou Ruské federace, Jižní Osetie je formálně samostatná, nárokovaná Gruzií), část se připojila ke germ. Vandalům a dorazila s nimi až do Afriky a Hispánie. Sloužili v římské armádě a císař Gratiánus (zavražděn 383) měl alanské lučištníky velmi v oblibě. A. hojně používali k lovu a boji psů a lov s nimi rozšířili po velkých částech Evropy.

Jako Aorsové (pokud to není národ jen příbuzný) zmiňováni v Augustově době v oblastech severně a východně od Maiótidy po Tanais/Don, kteří byli schopní postavit do pole dvě stě tisíc jezdců. Na velbloudech dopravovali indické zboží, které k nim dorazilo via Armenie a Médie. 

Jako první zmínil Alany literát M. Annaeus Lucanus ve své Pharsalii: Nero plánoval výpravu na Východ a je pravděpodobné, že římské elity sbírali informace o Parthii a oblasti Kavkazu a Kaspiku. Alanové ovládali jihoruské stepi do migrace Gotů, kteří jejich dominanci zlomili někdy v rozpětí let 200-250. O století později se spojili s Huny a po jejich boku válčili proti Gotům. Roku 376 se některé alanské klany podíleli s Goty-Tervingy osudového vpádu na římské území v Thrákii. Část Alanů se nadále držela Gotů a část jich zůstávala na Balkánu. S Vandaly a Suéby překročili západní Alanové roku 406 n. l. Rýn, roku 409 se usadili v Hispániích, kde na sv. měli do roku 418 království, vytlačeni Visigoty odešli roku 429 s Vandaly do Afriky. Jedním (asi méně pravděpodobným) z výkladů původu slova Katalánie, Cataluña, je, že pochází z doby tehdejší krátké vlády Alanů, (Kat)alánia. Jiný z mnoha výkladů spekuluje s původem od Gothů: Gothlanda, kteří zemi vládli nesrovnatelně déle.

Po smrti císaře Theodosia II. v červenci 450 (spadl s koně) si vdova Pulcheria (51) vzala jistého Markiána (58), pobočníka výkonného velitele armády Alana Aspara; s podmínkou, že zachová její panenství. Nejznámějším z thráckých Bessů asi byl silný východořímský císař Flávius Valerius Leó I. (457-474), dosazený alanským magistrem militum Asparem. "Národní" kronikář Gotů Iordánés o sobě uvedl, že jeho otec se jmenoval Alanoviiamuth a že byl synem Paria, tajemníka alánského knížete Kandaka/Candac. Iordanés sám byl tajemníkem u magistra militum jménem Gunthrigis alias Baza z rodu Amalů, syna Kandakovy sestry.

Pozdní alanskou migrací na západ z Podkavkazí byli Jasové, maď. Jászok, sg. Jász, kteří se od 13. století usazovali v Moldávii (srov. možnou etymologii sídelního m. knížectví Iași, č. Jasy) a v Uhrách, dnes ve střed. Maďarsku.  

Alatheus n. Allotheus, regent za Videricha Greutunžského, vojevůdce§ 375+, 376+, 379 až 381+   

Alavivus, jeden z vůdců Tervingů§ 375 až 377+     

 

al-Aqaba (arab.), Ailana, hebr. Elach, Elath, č. Akaba; Akabský/Aqabský záliv§ 1206, 873, 736, 311-, 59+, 106+ a viz Ailana, křesťanství

V ústí zálivu souostroví Tíránské podle hlavního z ostrovů, které bylo v hellénismu zřejmě zváno Ostrovy tuleňů/Fókai, ve východořím. době s židovskou osadou na Tíránu Iótabou.   

al-Bírúní, Abú ar-Rajhán Muhammad ibn Ahmád al-Bírúní, chorezmijsko-perský polyhistór (zemřel 1048+)§ 2150, 747, 241+, 388+ a viz s. v. chronografové 

al-Ladždžún, z lat. "legió", mí. u Megidda, lokalita stálého římského tábora§ 70+

al-Láhún§ viz Láhún

al-Lišt§ viz Lišt   

 

Alalgar, k. v Eridu§ 3200

Alara, vládce v Napatách, manž. Kasaqy§ 751

Alaricus, k. Herulů§ 336+

Alaricus, Alarich I., germ. Alaríks, k. gotských Tervingů/Visigotů§ 753, 438, 286, 35-, 191+, 270+, 336+, 350+, 373+, 392+, 393+    

S poklady Říma/výpalného z roku 408 a 410, srov. pod Řím, prý byl pochován v řečišti toku Busenta na jihu Itálie u Consentia/Cosenzy v Bruttiu  a pověsti o nesmírných pokladech je dodnes přikládána věrohodnost (srov. ovšem o pokladech v řekách u roku 286). Část visigotské kořisti (jaká část?) se však ještě roku 507 nacházela v ohrazeném městu Karkasiane/Carcasio, dn. Carcassone v jižní Francii.

Alarodiové§ viz Urartu

Alasanda, asi Alexandreia, nevíme, která (Kapisa?)§ 155

Alašija§ viz pod Kypr

Alazeiros z Barky§ 518, 513

Alazonios, ř.§ viz Abás 

 

Alba, poh., dn. Schwäbische Alb v BW§ 278+

Alba, m. v Latiu§ 360, 338  

Alba Fucéns, m. Aequů a Marsů, dn. u vsi Massa d'Albe v provincii L'Aquila v regionu Abruzzo§ 303, 203, 168, 165, 163, 121, 91, 78-, 38+   

Alba Longa, m. v Latiu, zal. Askániem, centrum Latínů, »mateřské« m. Říma, zřejmě dnešní Castel Gandolfo§ 1184, 1170, 1153, 1141, 1112, 1030, 991, 965, 937, 924, 912, 875, 856, 819, 796, 769, 754, 716, 672, 664, 585, 197+ a viz s. v. Iúlií Caesarés

Obyvatelé m. a kraje byli potomky Pelasgů, Arkadů, élejských Épeiů, Trojanů a autochthonních domorodců, kteří si po králi Latínovi říkali Latínové. S rozbořením města roku 664 Tullem Hostíliem se k římským patriciům připojily albánské šlechtické rody Tulliů, Serviliů, Quinctiů, Geganiů, Curiatiů a Cloeliů. Z Alby pocházeli Iúliové, potomci Aineiovi a Afrodíty. Jméno s vyvrácením města nezaniklo a zůstalo uchováno ve jménu jezera (Albánus lacus), okolních kopců (Albánus móns, ital. Colli Albani) a kraj dával vychvalované víno (albánum).

Alba Pompéia, m. v Ligurii, dn. Alba v Piemontu§ 89-, 126+, 193+  

Byla dvakrát v dějinách centrem samostatného státečku: Republiku Albu zde vyhlásili za Napoleona roku 1796 a existovala do roku 1801, pod stejným jménem zde existoval tři neděle na podzimu 1944 státeček protifašistických bojovníků.  

Alba Silvius, k. v Albě Lonze, řec. Albás§ 1030, 991

Albániá, Albánis (gen. Albánidy), Albánové, země a národ (?) ve vých. části Kavkazu u Kaspického moře, arm. Agvank, pers. Ráni, arab. ar-Rán, zhruba dn. území Ázerů, Ázerbájdžán; sídeln. m. králů byla Gabala/Kabalaka, dn. Qabala v AZ§ 235, 94, 66, 65, 37-, 35+, 51+, 63+, 75+, 91+, 115+, 134+, 217+, 224+, 227+, 265+, 301+, 356+, 370+, 371+      

Albánie, Albánci, novodobý stát jiných Albánců v severním Épeiru a Illyrii Shqipërija/Země orlů, st. č. Škipetaři§ 284+

Národ původu smíšeného se základy illyrskými; souvislost s Kavkazem nulová. Ve starém věku jméno evrop. „Albánců“ uvedeno Klaudiem Ptolemaiem ve třetí knize Geógrafiky v oddílu o lokalitách v provincii Makedonie jako "Albanón Albanopolis". Žádný z klasických autorů lid toho jména a jeho město zjevně na území dn. Albánie nezmiňuje. Jak souvisí Země orlů s přezdívkou Pyrrhovou Aetos/Orel, známo není: byl to molosský Épeiróťan, nikoli Illyr.

Jméno Alb. povstalo snad až v novověku z řeckého označení pro kraj Arvanon n. Arvana (psáno Arbanon), odkud od 13. století přicházeli do dnešního Řecka latinskými vládci najímaní bojovníci a osadníci. Dnes se jim říká Arvanové, Arvanitis, jsou pravoslavní a žijí v Boiótii, Attice, Argolidě, na ostrovech, v Lakónice, Messénii a Acháji, odhadem až dvě stě tisíc lidí. Hovoří zanikajícím jazykem arvanitika náležejícím k dialektům toskickým (jižní albánština). Stejného původu je pravděpodobně označení pro italské Albánce Arbëreshë žijících od 15. - 18. století v ostrůvcích na jihu poloostrova a na Sicílii. Jedním z nich byl papež Clemens XI. (1700-1721).

L. Albánius Sáturnínus (?)§ cos. suff. 179+ 

Albánum, mí. a statek v Latiu, sídlo mj. Pompeiovo; souvisí s (Móns) Albánus, hora nad Albským jezerem v Latiu, Albská hora, dn. Mte Cavo§ 197, 58, 55, 52-, 81+ 

Albánum Domitiání, dn. Castel Gandolfo§ 86+, 95+ 

Albánum, Castra albána, stálé ležení Druhé legie Parthské na místě Alby Longy, dn. Albano Laziale§ 197+, 211+ 

Albánus lacus, Albské/Albánské jezero (nezaměňovat s lacus nemorensis, viz pod Aricia)§ 856, 400, 398, 397

Albánus móns§ 493, 231, 212, 211, 197, 173, 91, 87, 57, 44-, 70+, 81+

Albánus, první popravený britský křesťan§ 209+     

  

Albia Domnica/Dominica, d. patricia Petrónia, manž. Valentova, m. Anastasie, Cárósy a Fl. Valentiniána Galata§ 364+, 378+ 

Albia Terentia, manž. L. Salvia Othóna, m. L. Titiána a principa M. Salvia Othóna§ 33+, 69+

Albikové, Albicí, řec. Alboikoi, pozd. Alaebaece, sídel. m. keltské či kelto-ligur. nárůdku Reiů v Přímořských Alpách, pozd. Colónia Iúlia Augusta Apollináris Reiórum, dn. Riez§ 49

Albingauma, Albigaunum, obé z Albium Ingaunum, m. Ingaunů v Ligurii, dn. Albenga§ 69+, 280+ 

Albínus, prínceps§ viz Clódius Alb.

L. Albínius, zachránce vestálek§ 389

L. Albínus§ tr. pleb. 494

P. Albinovánus§ viz P. Tullius Alb. 

Albinovánus Pedó n. C. Pedó Albinovánus, básník§ 1 n. l.

Albintimillia, m. v Ligurii, sídel. osada Intemeliů, dn. Ventimiglia§ 69+  

Albion§ viz Britannia

Albis§ viz Labe

C. Albius Calénus, římský rebel§ 206

Statius Albius Oppiánicus, z Lárína§ 66

L. Albius Pullaiénus Pollió§ cos. suff. 90+    

 

Alboin, k. Langobardů§ před 6000 (2)

Albruna§ viz pod věštkyně

Albunea§ viz Leukotheá

T. Albucius, filhellén a epikúrik§ 117, 105

C. Albucius Silus, řečník§ 50

Albulus, ř.§ viz Tiber

Album Intimilium§ viz Intimilium

C. Alburnius Valéns§ cos. suff. 109+

Alburnus, nezn. bůh, může souviset s nějakým z kultů alpských Keltů či Ligurů, asi nesouvisí s pohořím Alburnus na severu Lúkánie, dn. Postiglione/Monti Alburni na jihu Kampánie§ 115