Lek (2)

 

Další lékařskou školou byli empirici, navazující na sicilské empiriky, viz výše. Z ní prosluli v 1. století Hérákleidés z Tarentu, komentátor Hippokratův, který se proslavil hlavně v oboru, a Apollónios z Kitia, autor dochovaného výkladu Hippokratova spisu O kloubech. Empirická škola stála pod silným vlivem filosofie skepticismu. Empirici se věnovali anatomii a upřednostňovali farmakologii, odkazy na některého ze starých mediků a získávané zkušenosti a jejich analogickou aplikaci.

Méně theoreticky a více prakticky orientovaný Hérofilos z Chalkédonu (viz rok 300 a 264), který z farmakologie učinil samostatnou vědeckou disciplínu a který zavedl sledování krevního pulsu, byl zároveň dalším z velkých anatomů (objevil synchronismus pulsu s pohybem srdce). Hérofilos a jeho škola působila hlavně v Alexandreji a podle ní má i svůj název. Při chrámu anatolského boha Ména/Měsíce (masc.) mezi Láodikejí na Lyku a vsí Karúrou fungovala v prvním století př. n. l. vyhlášená hérofilská škola vedená Zeuxidem a po něm Alexandrem Filaléthem. Jeho žákem byl vážený očař Démosthenés, jemuž rovněž říkali Filaléthés/"Pravdymilovný", autor spisů Ofthalmikos a o pulsu/peri sfygmón. Jiným očařem byl Morsimos, syn Filokleův z Aischylova rodu, sám autor tragédií, viz rok 456, zaměření jistě ojedinělé nejen ve starém věku. 

Předcházela ji škola stejného zaměření ve Smyrně erasistratovská vedená Hikesiem. Kromě anatomických pitev (výsledky sepsal v díle Anatomika o třech knihách) proslul studiem žláz, zdokonalil obvazovou techniku, první po svém učiteli Praxagorovi z Kóu (slavný theoretik a první vědec, který psal o nádorech) detailněji studoval tep a praktikoval základy moderní hygieny. V Alexandrii měl dokonce s Erasistratem možnost provádět vivisekce na zločincích, jak se alespoň traduje podle Kelsa.

Žáky Praxagory, syna Níkarchova, byl vedle Hérofila ještě Pleistoníkos, Xenofón a Filotímos, klasik hellénské medicíny a chirurgie, který v polovině třetího století měl za to, že duše sídlí v srdci a význam mozku nebral nijak vážně (jeho spisy ztraceny). Praxagorova rodina odvozovala původ od Asklépia.

Alexandreia měla po celý starověk pověst nejlepší lékařské školy. Ještě v polovině 4. století n. l. tvrdí historik Ammiánus Marcellínus: „Lékaři přeci stačí místo jakékoli zkoušky k doporučení jeho odbornosti řekne-li, že se vzdělal v Alexandreji.“ O několik desítek let později i zde však propadla věda monotheistickému šílenství. • Pro srovnání: starověk transplantaci ani funkční přišití končetiny neznal. Jako první v historii vrátil na své místo strojem amputovanou ruku roku 1963 šanghajský orthoped a chirurg Čung Wej-čchen (Zhong Wei Chen); lékař zemřel roku 2004 ve věku 74 let. První přesazení lidského srdce provedl 3. prosince 1967 v Kapském Městě chirurg Christiaan Barnard (jeho klient se jmenoval Louis Washkansky).

Žákem Hérofilovým byl farmakolog a Hippokratův vykladač Filínos z Kóu (akmé ve 129. a 130. Ol.), jeho nástupcem byl pak Serápión z Alexandrie, autor jen ve zlomcích známého díla Therapeutika, tj. Léčebné methody.

Na Hérofila později navázali epikúrik Asklépiadés z Prúsy n. Kiu (viz rok 130 a 50), přítel Ciceronův, L. Licinia Crassa a M. Antonia, a jeho žák Themistón z Láodikeie Syrské (srov. rok 50), zakladatel samostatné školy methodiků. Podle Asklépiada je tělo složeno z hmotných, proplétajících se tělísek, které tvoří síť pórů. V nich se pohybují volná tělíska, tvořící tělesné tekutiny a vzduch. Nemoc byla pro Asklépiada poruchou pohybu tělísek a napravit ji může jen lékař; sám ale školen v branži nebyl, původem byl sofista, kterého upovídavost v Římě přestala bavit a přeorientoval se. Pověst prý měl šarlatánskou, ale u římské smetánky slavil úspěchy. 

Předepisoval změny životního stylu, diety a masáže a jako chirurg proslul tím, že první provedl tracheotomii. Themisón se od svého učitele odklonil v tom, že se více věnoval studiu symptómů a celkového stavu pacienta a zanedbával anatomii. Asklépiadés, jehož vědecký vrchol spadal do doby válek Mithridáta s Římany (náklonnost královu odmítl), zavedl i léčbu spočívající na konsumaci vína (srov. pod kulinářství).

Jeho potomkem mohl být C. Calpurnius Asclepiades z Prúsy, zřejmě dvorní lékař Tráiánův, za něhož se mu dostalo s celou rodinou občanství. Jméno Asklépiadés nosilo více lékařů, žádná ale jejich práce se nedochovala. 

Farmakologii se věnovalo mnoho lékařských autorů (o pův. významu slova farmakon, farmakos atd. viz Bohové a jejich svátky, měsíc thargélión). Níkandros z Kolofónu (3. nebo 2. století) byl pravděpodobně Apollónovým knězem v Kláru u Kolofónu a z jeho didaktických básní se dochovala dílka Thériaka (tj. O látkách proti uštknutí jedovatých zvířat) a Alexifarmaka (Protijedy).

Do empirické školy později patřil i Antónios Músa, osobní lékař Augústův, srov. zde níže. Kam zařadit Salústia z Mopsúestie, lékaře a autora medicínských spisů za Tiberia, nevíme. Hérofilovec Andreás z Karystu složil velkou farmakologii nazvanou Narthéx, jeho současník Mantiás napsal spis O léčivech a didaktický básník Arátos ze Sol složil o mnoho let předtím na dvoře Antiocha I. veršovanou Farmakologii.

V Římě působili a psali Métrodóros ze Sképsy a jistí Dionýsios a Krateuás byli autory odborných knih o léčivých bylinách, jejich účincích a o jedovatých tvorech a ochraně proti nim, které doprovázela i příslušná vyobrazení (Epitomé rhizotomúmenón, Rhizotomikon, Rostlinopis). O léčivých bylinách psala i jediná starověká autorka, jejíž jméno známe z oboru farmakologie, a to Olympias z Théb.

Žáky empirika Serápióna z Alexandreie byli Hérákleidés z Tarentu, Kleofantos, který mj. stanovil pravidla při léčbě vínem, a Zópyros, který jako první klasifikoval léky podle jejich vlastností.

 

Hellénističtí lékaři známí nápisně (podle attalus.org): Anaxippos z Kóu, Antipatros z Kóu, Apollónios z Mílétu, Apollofanés, Asklépiadés z Pergy, Athénagorás z Lárísy, Dámiadás ze Sparty, Diodóros ze Samu, Dioklés z Kýziku, Dionýsios z Delf, Euénór z akarnánského Argu, Glaukos z Hypat, Hermiás z Kóu, Héroidés z Andru, Kallippos z Kóu, Menokritos ze Samu, Menofantos z Hyrkanie, Métrodóros z Amfipole, Métrodóros z Pelinny, Níkandros z Halikarnássu, Onásandros z Kóu, Úliadés ze Samu, Feidiás z Rhodu, Filippos z Kóu, Filistos z Kóu, syn Moschiónův, Filistos z Kóu, syn Níkarchův, Xenotímos z Kóu a kdosi, jméno ztraceno, z Kasu.  

 

Jako první z mediků přišel do Říma roku 219 Peloponnésan Archagathos, syn Lýsaniův, a jeho praxe mu dokonce vynesla římské občanství (ius Quiritum). Přesto byl pro své chirurgické methody „přátelsky“ označován přezdívkou Carnifex, tj. Řezník, Kat; než ho Římané prokoukli, dostal laskavé jméno Vulnerárius, tedy "Ranhojič" (lékaři se u Římanů nikdy negativní pověsti nezbavili). 

Z doby o něco mladší je zachován záznam o prvním chirurgickém zákroku na Evropance: Cornelia, matka Gracchů, se narodila se srostlým pohlavím a vada byla odstraněna operativně (prováděl zákrok některý z římských žáků Archagathových?).

Jako otrok-válečný zajatec se do Říma dostal do rodiny Q. Mannea Menekratés z Trall (?), který jako propuštěnec L. Manneus Menecrates se vyučil u Asklépiada z Prúsy (který zemřel někdy před vypuknutím občanských válek ve 40. letech). Jeho mistr léčil dietou, pohybem a koupelemi a pokládán za pionýra v psychotherapii. Jeho dalším žákem byl Themisón z Láodikeie, objevitel tracheotomie. Menekratés si prý udělal jméno léčbou vínem. Menekratovým předchůdcem byl blíže neznámý Poseidónios, lékař z konce čtvrtého století, autor výkladů o duševních chorobách, srov. o něm roku 135. 

V Římě mělo lékařské povolání zprvu dosti privilegované postavení, ačkoli bylo původně zaměstnáním jen pro otroky. To Platón ve čtvrté knize svých Zákonů/Nomoi vychází z toho, že otroci-lékaři léčí otroky a svobodní svobodné. C. Iúlius Caesar udělil učitelům svobodných umění, liberálium artium doctórés, a lékařům, působícím v Římě, občanské právo, Augústus osvobodil roku 23 městské lékaře a učitele svobodných umění od všech daňových povinností a o stavovské záležitosti se od dob císaře Tiberia starala collegia (řemeslnická, ale i charitativní kolegia jako právnické osoby uzákoňovaly již zákony XII desek).

Ve většině případů se jednalo o Hellény. Trilingvním nápisem z tuniské lokality Henchir-Aouin z roku 91 je znám Q. Március Prótomachus, syn Hérákleidův, medicus, propuštěnec, o němž jinak nevíme vůbec nic; snad fungoval na rodinných statcích Márciů v Prokonsulární Africe.

Augústova náklonnost k Apollónovým a Asklépiovým lidem pramenila z úspěchu jeho lékaře Antónia Músy, též autora lékařských spisů (srov. zde výše), díky němuž se uzdravil roku 23 z těžké choroby. Propuštěnec Músa ho léčil studenými lázněmi a nápoji, za což se mu dostalo zlatého prstenu, velkých peněz od senátu i Augusta a pro sebe a celý lékařský stav na vždycky daňových svobod.

Ciceronův současník Níkón sepsal zřejmě už tehdy knihkupecký trhák s názvem O přežírání/Peri polyfagiás. Spis si v červenci 44 půjčil advokát od Níkónova žáka Sex. Fadia.

Principové platili lékařům královsky. Roční plat medika činil 250 tisíc sesterciů. Za Claudia měl jeho osobní lékař C. Stertinius Xenophón, rodem z Kóu, půl milionu sesterciů, viz o něm a bratrovi roku 54+. Od Claudia se osobní lékař principův začal titulovat archiatrés a X. byl první (zemřel někdy po 54 n. l.). Plínius uvádí jisté "Cassiós, Calpetánós, Arruntiós, Rubriós", kteří vydělávali ročně oněch 250 tisíc séstertiů. Arruntius však zanechal dědicům třicet milionů. Významnou posici měl v družině Messalinině výřečný lékař Vettius Valéns, jeden z jejích milenců (jiný od astrologa, cf. rok 120+).  

Velkou medicínu přivedl do Říma až o stopadesát let po Archagathovi Asklépiadés Bíthýnský, který se zároveň postavil proti tradičnímu hippokratovskému - dogmatickému pojetí příčin vzniku chorob (humorálně pathologická theorie proti solidární pathologii; jako první mimo jiné systematicky léčil pomocí zdrženlivosti od jídla a vína, užitím masáží a procházek). Asklépiadés byl přítelem Crassovým, Ciceronovým a Antoniovým.

Na konci republiky v Římě vznikla ještě další lékařská škola - pneumatická, jejímž zakladatelem byl Athénaios z Attaleie v Pamfýlii, který působil rovněž v Římě, žák stoika Poseidónia (viz rok 100). Zkombinovala methodickou školu se stoickými názory a vzdálila se empirické medicíně. Pneuma považovali za nositelku života, za vlastní přírodní, vrozený životní princip, který sídlí v srdci, odkud je krví rozváděn po těle. Nemoci jsou poruchou tohoto rythmu.

Sledovali puls a léčili dietou a mechanickými prostředky. Nejslavnějšími pneumatiky byli později farmakolog, lékař a chirurg Archigenés z Apameie, syn Filippův, žák Agathínův (srov. zde níže), autor řady nezachovaných spisů lékařských a přírodozpytných, mimo jiné citovaného spisu Peri tón kata genos farmakón/O lécích seřazených podle jednotlivých druhů; léčil v Římě, současník Tráiánův.

Latinsky hellénské lékařské vědomosti poprvé v encyklopedickém podání popsal M. Terentius Varró. První, kdo se v Římě speciálně zabýval popisem léčivých bylin, byl M. Porcius Cató. Nedokončený zůstal spis na téže thema, který věnoval C. Valgius Augustovi.

Řecky později psali o léčivých bylinách a jejich účincích Římané Sextius Niger a Iulius Bassus, latinsky Antonius Castor, Fabianus, Licinius Macer, encyklopedicky A. Cornelius Celsus, jehož lékařská kniha obsahovala popis cca. 250 léčivých rostlin.

Humanistický lékař Theophrastus Bombastus von Hohenheim, nar. 1493 ve švýcarském Einsiedeln, si dal jako profesní jméno Paracelsus, které odvodil od Celsova jména: „Více než Celsus, Lepší Celsa“.

Jako autory odborných lékařských knih známe jen podle jména např. Ofilia, Rabiria, Grania, Caecilia.

Noční obřady Dobré bohyně/Bona Dea v Římě, hellénské gynaikeia, zřejmě v noci ze 4. na 5. prosince, byly tajné a mužům nepřístupné obřady bohyně ženského zdraví a plodnosti, pořádané v domě konsulově či praetorově úředníkovou manželkou nebo matkou v přítomnosti vestálek. Kolem jejího kultu (chrám na Aventínu) se mj. shromažďovaly i ženy-léčitelky, lékařky, medicae. Jméno jedné z nich z doby Mártiálovy bylo Hygia.

V císařské době medicína kvetla, ale pověst lékařů mimo vybrané okruhy obecně zřejmě nebyla dobrá. Jejich úspěšnost, jak se odhaduje v moderní době, nebyla vysoká a často se uchylovali k čarodějnictví. Lidé umírali často až po lékařském zákroku, na špatnou hygieny, utrpení z operací bez narkosy. V některých lokalitách a společenských vrstvách lidé nedosahovali v průměru čtyřiceti roků. Mártiális se do mediků všech specialisací rád obouval. Dva epigrammy věnoval jistému Diaulovi: "Býval chirurgem/ranhojičem, teď je Diaulos nosičem mrtvol. Začal s tím, co mohl dělat již jako domácí lékař/chírúrgus fuerat, nunc est vespilló Diaulus. Coepit, quó poterat clínicus esse modó." V první knize svých epigrammů se do Diaula řádícího v Římě trefil Mártiális ještě jednou: "Núper erat medicus, nunc est vespilló Diaulus: quod vespilló facit, fécerat et medicus/Nedávno byl Diaulos medikem, teď u pohřební služby: co dělá jako pohřebák, dělal také jako medik."  

Řada chorob se v Itálii a Římě objevila až s růstem imperia. Za Ti. Claudia byla zavlečen lišej/líchén, leichén, mentagra. Kožní chorobu dostal v provincii Asia jistý rytíř z Perusie, když tam sloužil jako quaestorský písař. Postihovala prý lidi společensky vysoko postavené (sic Plínius), léčila se vypalováním postižených míst, ale vracela se. Dorazilo prý v té době do Říma mnoho lékařů z Egypta a všichni dobře vydělali. Jistý Manilius Cornutus, blíže neznámý legát pró praetore v Aquitánii, prý za léčbu líchénu vydal dvě stě tisíc séstertiů.

Na carbunculus/"uhlík", č. karbunkl, nádor měkkých tkání, zemřeli za Neróna Q. Laecánius Bassus, cos. 64+, a L. Iulius Rúfus, cos. 67+. Choroba se do Itálie dostala za censorů L. Aemila Paulla a Q. Márcia Philippa roku 164 z Narbonské Gallie. Podle Plíniových výpisků vyskytla se v éře Pompéia Mágna v Itálii elephantiásis. Přišla z Egypta, ale rychle vymizela. Admirál Plínius poznamenal, že egyptští králové (Ptolemaiovci?) na sobě tuto chorobu likvidovali koupelemi v sedacích vanách/solium naplněných lidskou krví. O této "medicíně" též zvěčnil, že epileptici pívávali krev gladiátorů "jako ze živoucích pohárů/sanguinem quoque gladiátórum bibunt ut víventibus póculís comitiálés morbí". Je to tedy první zmínka o příšerném způsobu transfuse.

Odborní autoři tehdy doporučovali jako ozdravné prostředky konsumaci morku z lidských lýtkových kostí a z mozků kojenců, psalo se o pojídání vnitřností, Démokritos měl pro určité případy po ruce kousky zločinecké lebky, Artemón doporučoval epileptikům pít vodu z pramene v noci z lebky člověka právě zavražděného a ještě nespáleného. Antaios vyrobil z lebky oběšencovy pilulky/katapotia proti kousnutí psa se vzteklinou. Apollónios při bolestech zubů předepisoval rozdrásání dásní zubem muže, který přišel o život násilným způsobem. Jak se takové věci sháněly, jak vypadala poptávka po nich a její uspokojování, nevíme.   

Dovršitelem methodické školy byl Thessalos z Trall, který působil v Římě v době Nerónově. Předchůdce proklel a na svém náhrobku na Appiově cestě se nazval iatroníkem/"vítězem nad lékaři". Zformuloval therapeutiku školy, za nosné považoval sledovat stav stěn pórů (napětí, uvolnění, smíšený stav), zavrhnul všechno starší (Hippokrata, učení o šťávách) a také odmítl zabývat se anatomií a fysiologií. Ze Smyrny byl lékař Hermogenés, syn Charidémův, autor medicínských spisů, ale také historických, chronografických a dokonce itinerářů.

Thessala co do pozornosti veřejnosti překonal Krinás z Massalie, který zemřel za Vespasiána a zanechal po sobě deset milionů HS. Spojil medicínu s další "exaktní" disciplinou, s astrologií. Předepisoval dietu podle pohybu hvězd, konsultoval astronomické diáře a ordinoval kúry podle hodin. Krinás kromě toho financoval obnovu hradeb v Massalii a dalších opevnění. Rovněž za časů Nerónových se proslavil vodoléčbou Charmis z Massalie, který neproklel jenom svého rodáka, ale též všechny ostatní. Zakazoval horké lázně a doporučoval naopak pouze studené. Římany posílal do vody i v zimních mrazech a klienty ponořoval do jezerních vod. Znám byl též jako šizuňk. S ranhojičem Alcontem/nom.: Alcón za dvě stě tisíc HS vyměnil jakéhosi nemocného provinciála. Prínceps Ti. Claudius mu dal pokutu jednoho milionu séstertiů a exuloval ho do Gallií. Když se odtamtud po uplynutí trestu vrátil, dobu neznáme, summu, o kterou přišel, během několika málo let získal zpět.  

Prosluli též zastánci tzv. eklektické školy, kteří si ze starších škol vybírali; jejich systém blíže znám není. Mezi eklektiky bývá řazen největší antický farmakolog Pedanios Dioskúridés/Dioskoridés z kilické Anazarby (jeho dílo bylo překládáno do syrštiny, arabštiny, turečtiny a hebrejštiny a mělo vliv na celé středověké lékařství - salernská škola), vojenský lékař v době Nerónově. Dioskúridova Materia medica z roku 78 n. l. obsahovala z asi tisícovky léčivých látek popis 800 léčivých rostlin a po téměř patnáct staletí byla základem evropské farmacie a botaniky (řadu názvů nelze však identifikovat).

S vyznavači eklektiků souviseli radikálnější z nich, episynthetici, skládající do jednoho učení starší názory na léčbu protichůdné. Exponentem, z jehož spisů se rovněž nic nedochovalo, byl Agathínos ze Sparty, žák Athénaia z Attaleie (srov. zde výše). Agathínos fungoval v Římě za Neróna a jeho žákem byl Archigenés z Apameie Syrské, exponent eklektiků, současník tráiánův (oba bývají starými autory zahrnováni též mezi pneumatiky). 

Arétaios Kappadocký (nar. kolem 180 n. l.), který kladl důraz na dietu a přikláněl se k pneumatikům (po Egypťanech, srov. zde výše, první diagnostikoval cukrovku a dal jí jméno diabétés, močová úplavice, techn. asi "nasávadlo"), či na školách nezávislý diagnostik Rúfus z Efesu (jeho Peri onomasiás tón tú anthrópú morión, O pojmenování částí lidského těla, je nejstarší úplně zachovanou anatomií).

Jeho slavný methodický krajan Sóranos Efeský, syn Menandrův a Foiby, je autor spisů o chirurgii, farmakologii; žil od c. 100+ v Římě, viz tam. Jeho mladší jmenovec a oborový kolega složil spis o gynekologii Peri gynaikeión pathón n. Gynaikeia, lat. Gynaecia/O ženských chorobách, který se zachoval, viz o něm rovněž roku 100+. Proslulým lékařem v této době byl Apollónidés Kyperský, o němž historie dochovala pouze míru věhlasu.

Všichni tito autoři patří do prvního, resp. začínajícího druhého století n. l. o století mladší byl pneumatik chirurg Antyllos (kladený však i do 3. st.), který snad první v Římě praktikoval tracheotomii a intubaci: autora nedochovaného spisu o léčení známe jen z citací u Oreibasia z Pergamu (n. Sard, proto též "Sardianus"), zemřel roku asi 403 n. l., osobního lékaře augusta Iuliána, žáka Zénóna Kyperského, oba z dogmatické školy.

Nezařaditelný je vojenský lékař Eutychés, jehož dům a praxi objevili roku 1989 v Ariminu/Rimini/"Domus del Chirurgo". Zachovaný nápis praví: "Taberna medica; Eutyches, homo bonus". Že byla nalezena socha epikúrika Hermarcha Mytilénského, soudívá se, že chirurg patřil k vyznavačům Zahrady. V domě, který se zřítil někdy ve druhém století n. l., nalezeno množství chirurgických nástrojů, největší objev svého druhu vůbec. 

Methodikem byl ještě v 5. století n. l. žijící Numiďan Caelius Aurelianus, jehož zachované spisy O prudkých nemocech, Morbi acuti, a O vleklých nemocech, Morbi chronici, pomohly přenést starověké zkušenosti do medicíny středověké. Ze Sórana vycházel v polovině druhého století n. l. eklektik Hérodotos, autor dochovaného spisu Diagnósis peri tón oxeón kai chronión nosématón, Rozpoznání akutních a chronických nemocí.

Latinsky pro laiky věnoval C. Plinius Secundus, zv. Starší (zemřel 79 n. l.) ve své Naturalis historia medicíně a farmacii hodně místa, laicky a poutavě o lékařství a léčení psal v témže století A. Cornelius Celsus (spis Medicina). Vrcholem vědecké cesty antické medicíny je život a dílo Galéna z Pergamu (129? - někdy po 200 n. l.), řazeného mezi eklektiky (spisy Peri diaforás sfygmón/Dé differentiá pulsuum, O rozdílech tepů, Peri tés iátrikés empeiriás/Dé medicíná empiricá, O lékařské empirii, také Peri kráseós kai dynameós tón haplón farmakón/Dé simplicibus medicámentís, O míšení a působení jednoduchých léků).

Syn mathématika a architekta Níkóna byl osobním lékařem Commodovým a L. Septimia Severa. Jeho spisy a Hippokratovy „objevil“ pro křesťanský svět až jistý Constantínus Áfricánus, který se narodil c. 1010/1020 n. l. v Karthágu a zemřel jako mnich roku 1087 v Monte Cassinu. Pro salernskou školu přeložil arabské spisy vycházející z hellénských lékařů do latiny. Galénos kromě původních prací pořídil též čtyřsvazkový výpis z učebnice anatomie lékaře Marína, snad pocházejícího z Alexandreie a snad Galénova staršího vrstevníka, která měla svazků dvacet (nezachováno nic). 

Žák a přítel Galénův Ísidóros z Antiocheie sepsal mistrovy způsoby léčení nádorů klystýry, náplastmi a léčivými prostředky. Lékařské předpisy latinsky sesbíral jistý Aelius Promotus ve spisu Dynameron ze 2. století n. l. Po Galénovi, data neznáme, léčil a přednášel v Thessaloníce Filagrios z Makry, ostrova před telmésským přístavem, podle jiných z Épeiru, žák Naumachiův. Vydal sedmdesát jednosvazkových titulů/monografií, včetně komentářů k Hippokratovi. 

Koncem 4. století n. l. sebral Oreibasios z Pergama, osobní lékař císaře Iúliána, lékařské základy do encyklopedického spisu Iátrikai synagógai/Lékařské sbírky, o sedmdesáti knihách, z nichž je třetina zachována. Citoval též Héráklu, lékaře snad z prvního století n. l., který jako první popsal chirurgické uzly a šití. 

Blíže neznámý a nezařaditelný lékař: Akrón, v 6. st. n. l. žil Alexandros z Trall. Na Oreibasia navazoval Paulos z Aigíny, který roku 642 zažil pád Alexandreie do arabských rukou. Autor mnoha lékařských spisů byl překládán Araby, kolovaly ve střehdověku jeho texty v latině. 

Lékařským oborům se věnovaly i hlavy „korunované“, srov. např. Attalos III., který kromě toho věnoval svá bádání zoologii, o níž také napsal spis, nebo Mithridátés Eupatór, který byl vyhlášeným odborníkem na jedy a protijedy a sám svým tělem posloužil vědě: stalo se odolným proti všem tehdy známým jedům a král musel v tísni požádat svého keltského otroka, aby mu podržel meč (63), na který nalehl.

Z královy laboratorní knihovny (scrínia) se Pompeius např. dozvěděl složení universálního protijedu, který Mithridátés denně užíval (mithridatium antidotum se skládalo z 54 komponentů neznámého poměru). Výsledky všech Mithridátových výzkumů seřadil a latinsky vydal králův poddaný, později Pompeiův propuštěnec a grammatik Pompeius Lenaeus (Lénaios). Později měl velkou sbírku jedů císař Gaius. Když je dal po jeho zabití Claudius naházet do moře, prý široko daleko otrávil ryby. Andromachos z Kréty st., jemuž se prvnímu dostalo titulu od Neróna archiatros/arcilékař, se vyznal v jedech a zdokonalil antidota převzatá od Mithridáta Eupatora. Jeho koktejl se nazývá theriaca Andromachi. Složení zbásnil do elegických veršů a věnoval je principovi. Jeho stejnojmenný syn sepsal farmaceutickou příručku o třech knihách, známou jen ze zlomků. 

Titul archiatros časem zevšedněl a hlavní lékaře mívaly všechny obce. V již křesťanské éře je nápisně doložena (ojediněle) dokonce arcilékařka: archieiatréna Augústa v lykáonském městě Gdanmaa/dn. Çeşmelisebil v TR (vedle archiatra C. Aurélia).  

Objevy v oblasti léčivých bylin a jejich aplikací se přisuzovaly i dalším králům, po nichž se byliny a bylinné směsi pak i jmenovaly: Artemísiá, vdova po kárském Mausólovi, dala své jméno rostlině, které se dříve říkalo parthenis a která byla používána k léčení ženských neduhů (artemisia absinthium, pelyněk pravý a art. vulgaris, černobýl), diadochos Lýsimachos, který stejně jako král Attalos III. své botanické objevy vydal knižně, illyrský Gentios, pontský Polemón (?), Filetairos (?) či mauretánský Iuba II./Iúbás.

Nejstarší zachované tablety určené zřejmě na ztišení žaludečních potíží pocházejí z vraku nákladní lodi, která kolem roku 130 př. n. l. ztroskotala před toskánským pobřežím u městečka Piombino (1974). O patnáct let později se na dně našla dřevěná skříňka se zaplombovanými pilulemi.
O roli bakterií neměl starý věk potuchy (např. penicilin objevil Alexander Fleming 3. září 1928).

Indii dobyvatel, maurijský král Ašóka, který prý dokázal v bojích o trům povraždit 99 svých bratrů a při dobytí říše Kalinga na území dnešní Uríšy (Odisha) deportovat na 150 tisíc lidí, pozabíjet na sto tisíc jiných, se po přijetí buddhismu po roce 260 stal pravým opakem: Ašóka nyní zakazoval mj. i zabíjení zvířat na lovu a nabízel a obstarával léčivé rostliny panovníkům sousedních zemí.

Další lékaři-autoři, z jejichž díla se dochovala jen jména: Mnésitheos, který měl náhrobek v Eleusíně, Glaukiás, Iollás, Kallianaktés, Botrys, Archedémos, Eufronés, Mnésidás, Apollodóros. Osobní lékař Alexandra Velikého se jmenoval Filippos Akarnánský a Akarnánie byla v této éře zřejmě medicínou vyhlášená. Euénór z Akarnánie, syn Euépiův, byl poctěn Athéňany občanstvím pravděpodobně za to, že se staral o raněné v bitvách u Chairóneie a Lamie, viz rok 336.

U řady praktických lékařů/iatrů známe jména z nápisů svědčící o jejich váženém a významném postavení v hellénských státech. Na Kóu byl za svou veřejnou službu/edámosieue poctěn někdy v letech 200 - 150 Onásandros, syn Onésimův, žák vyhlášeného Antipatra, syna Dioskúridova. Antipatra vyznamenali pochvalným nápisem a olivovým věncem na Kóu a Kalymně, stélu měl Anaxippos z Kóu, syn Alexandrův, ze začátku 2. st. Od dému Brykús na Karpathu dostal někdy ve 2. st. zlatý věnec za svou dvacetiletou praxi Menokritos ze Samu, syn Métrodórův. Jiný lékař ze Samu, Úliadés, syn Úliadův, získal proxenii a právo neplatit daně v samské osadě na Amorgu jménem Mínóá.     

Níkandros z Halikarnássu, syn Parmeniskův, byl ve stejné době poctěn na Délu proxenií a titulem euergeta Apollónova chrámu. Filippos z Kóu byl na podnět Délských vyznamenán stélou v Asklépieiu/Asklápieiu, jeho krajan Filistos, syn Níkarchův, získal uznání někdy po roce 240, Kallippos, syn Aristokritův, další Kóan, získal někdy po roce 150 za své služby zlatý věnec a proxenii v Apterách na Krétě. Z krétských lékařů získal jménem neznámý lékař (na nápisu nedochováno) z Kasu uznání občanů obce Olús na severovýchodu ostrova (dn. u obce Elunda) a jmenovali ho proxenem. 

Jiný Filistos z Kóu, syn Moschióna, byl v Delfách poctěn za svou léčebnou činnost hieromnémony roku 204 zlatým věncem, vyhlášením usnesení o sótériích a stélou s nápisem v Apollónově chrámu a o dalších hrách na jeho rodném Kóu. Héróidés z Andru, syn Neónův, pracoval dlouho v Aitólii a svůj vděk vyjádřila jeho vlast, Spolek Aitólů a Stratos, kde praktikoval. Asklépiadés z Pergy, syn Myrónův, byl pochválen doma a usnesením Seleukeie (nespecifikována, asi pamfýlské?) za to, že u nich provozoval svou živnost za jeden tisíc drachem roční gáže. K tomu dostal od Seleučanů zlatý věnec a bronzovou sochu. Občané lokerské Amfissy spolu s Skarfejskými a Opúntskými z vděku jmenovali proxenem a plnoprávným občanem lékaře Ménofanta z Hyrkanidy v Lýdii, syna Artemidórova, z osady s makedonskými klérúchy; do Loker se dostal původně jako vyslanec své vlasti, nikoli jako lékař (c. 200 - 150). 

Glaukos z Hypat, syn Eudórův, získal c. 160 proxenii v thessalské Métropoli. Dioklés z Kýziku, syn Artemidórův, byl za svou práci oceněn někdy ve 2. st. Istru, a Dámiadás ze Sparty, syn [xx]kleův, byl kolem roku 70 (epi stratágá Biadá) poctěn proxenií v Gytheiu za dvouletou praxi, při níž léčil všechny občany, též otroky a propuštěnce.  

Nejstarším veterinářským spisem je zřejmě Xenofontův spis O jezdeckém umění/Peri hippikés, a Aristotelova Zóologie/Hai peri ta zóa historiai. Většina dochovaných autorů žila až v době císařské. Nejstarším z nich byl z prvního století n. l. Xenokratés z Afrodísiady, který psal o zvířecích lécích a o potravě pro zvířata. Zřejmě nejstarším vyznamenaným veterinářem koňským/hippiatros byl kolem roku 130 Métrodóros z Pelinny v Thessalii, syn Andromenův, když získal v Lamii proxenii a občanství. 

Svou cestou šly medicíny Indie a Číny. V kontaktu s Evropou byly ve starověku jen okrajově. Vyvinuly řadu vlastních method. V Číně byly roku 501 stanoveny diagnostické zásady: změřit puls, odposlechnout, prohlédnout barvu obličeje.

Starý svět dosáhl v řadě nauk a technických disciplin značného pokroku. V době temna z křesťanské ideologie teprve humanismus dovolil hellénské vědy dohonit a překonat. Přesto připomeňme, že např. slovensko-německý lékař Johann Jessenius, popravený roku 1621 n. l. na Staroměstském náměstí, šokoval tehdejší rudolfinsky osvícenou Prahu tím, že prováděl veřejné pitvy. Srovnejte tuto událost se reáliemi vědeckého světa hellénistické Alexandreie ve 3. století př. n. l., tedy o minimálně osmnáct století dříve.

Dodnes platí upozornění armádního důstojníka Plínia (nat. hist. xxix, 1), který se považoval za součástku svého osvíceného století (rozumí se prvního n. l.): „Nec nón et hodié multifáriam ab óráculís medicína petitur“ čili „Ještě podnes se mnohdy hledá léčba v chrámech.“

Lékaři zasahovali do všeho možného. V letech 405/4 byl lékařem perského krále Ktésiás z Knidu, účastník bitvy u Kúnax a autor historického díla o Peršanech. Iásón Ferský byl kdysi žákem Gorgiovým. Lékaři mu nedávali naději pro dlouhý život, neboť mu nalezli v těle nádor, a tak hledal smrt v bitevním šiku. V jedné z bitev ale byl raněn do prsou a zároveň se zraněním zmizel i jeho nádor. Iásón byl zřejmě největším z Thessalů a jednou z nejznámějších postav předhellénistických dějin.

Apollofanés z píerijské Seleukeie, lékař Seleuka III. a Antiocha III., zbavil říši všemocného intrikujícího ministra Hermeji, když mladého krále Antiocha přemluvil, aby ho dal zavraždit a celé to zprodukoval, viz o tom roku 220.

Někdy v této době fungoval v Gortyně lékař Hermiás z Kóu, syn Emmenidův. Gortynští Kójské požádali o zaslání medika, ti vybrali Hermiu. Léčil ve městě v době lyttské války, viz 221sqq., ošetřoval též spojenecké vojáky z Knóssu, kteří přišli na pomoc na základě paktu mezi oběma státy, stejně tak raněné za bojů kolem Faistu. Domů byl poslán na základě vlastní žádosti a na cestu mu Gortynští přibalili své občanství. Oceněn byl Hermiás též v Halikarnássu, kam cestoval léčit, když žil doma na Kóu. 

Před bitvou u Rafie roku 217 se seleukovský stratégos Koilé a Foiníkie Theodotos z Aitólie vplížil do ptolemaiovského ležení a pokusil se o atentát na krále Filopatóra I. Zabil však omylem jen jeho lékaře. Protože byl král Eumenés opět nemocen, poslal 168 do Říma blahopřát k vítězství nad Makedonci svého bratra Attala. Jako dohližitele na cestu mu přidal svého osobního lékaře Stratia. Členem vyslanectva byl stoik Krátés z Mallu, zakladatel tzv. pergamské školy. Krátés si v Římě zlomil nohu a proto se věnoval přednáškové činnosti.

V zimě roku 143/142 dal Diodotos Tryfón zavraždit mladého krále Antiocha VI. Epifana Dionýsa. Prostředkem ke králově smrti byla chirurgická operace močových kamenů. Ledvinovou chorobou trpěl také Hierón I. Syrákúský (zemřel 466). O alexandrijském operatérovi Ammóniovi odstraňujícím kameny žlučové viz rok 50. 

Na následek neúspěšné, tedy nikoli záměrně, operace nádoru, který se mu vytvořil za uchem, zemřel sedmiletý syn císaře M. Aurélia jménem Vérus. Zato prý dal v lednu 169 n. l. odstranit svého nezbedně zhýralého spoluvládce L. Véra jedem nerónovskou fintou, nožem na krájení masa s jedem potřenou jednou stranou ostří. Nebo Vérovi prý Auréliův lékař Poseidippos pustil žilou bezdůvodně.

Lékař Antistius Caesarovi nepomohl, zato zjistil, že ze 23 ran, které imperátor obdržel od části ze 60 atentátníků, pouze druhá byla smrtelná. Na základě staré úvahy lze ještě uvažovat o tom, že Caesarova choroba byla již tak daleko, že záměrně přehlížel varování o chystaném atentátu, o němž s velkou pravděpodobností musel být informován vlastními zdroji.

Caesar měl obavy, jak prohlašoval, z pomalého umírání a přál si smrt rychlou. Caesar byl po celý život zdráv, až ke stáru na veřejnosti občas omdléval. Míval děsivé sny a zažil dva záchvaty epilepsie/padoucnice.

Tiberiův lékař v Římě Chariklés se na císařově smrti nepodílel, třebaže o podání jedu usiloval Gaius. Buď Líviina syna povedený nástupce přidusil polštářen, nebo zemřel na chorobu (a nebyl ani zbožtěn). Tiberius po celý život pečoval o sebe sám a rad lékařů nepoužíval, v dobách principátu vzácná výjimka. Podobně Claudius, který měl velmi churavé mládí, ale během panování neonemocněl ani netrpěl hypochondrií. Lékaře si ale poslechl. Tiberius je však v dějinách veden jako první z Římanů, který onemocněl kolikou/cólon, cólium, pro Římany neznámé jméno, když o ní v príncipově zprávě senátu četli.  

Jeho nástupce a pravděpodobně vrah Neró byl za celý svůj život jen třikrát lehce nemocen. Zato používal lékařů jako vraždícího nástroje nebo jako kontrolory nad smrtí. Za těmi totiž, jimž „předepsal“ smrt, posílal lékaře, aby se „věc nezdržovala“, a při prodlevě oběti nařízli žíly. Neró sám rád používal jedu. Např. svému praefektu praetorió místo slibovaného léku na bolení v krku poslal jed. Dokonce podával jed dětem spiklenců, skutečným i podezřelým, trápil je až utrápil hlady. Za to se stal prvním císařů, o němž víme, že mu lékař vytrhl zub a že ho veřejně ukazoval: tím šťastlivcem byl koncem roku 66 budoucí císař Vespasianus.

U Římanů dal násilník Neró usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Statilia Messalína ho přežila).

Svou matku, k níž se nejprve lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína Ml. používala protijedy. Dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v branži. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky, umožnil jí své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Lékaři byli často u lumpáren, přísaha Apollónovi nepřísaha. Jistý Glykón po bitvě u Mutiny roku 43 prý na zakázku Octavianovu dal do konsulovi C. Vibiovi Pansovi do ran jed. Císař Caracalla dal zabít lékaře, protože odmítli chybným podáváním léků zhoršit zdravotní stav svého otce L. Septimia Sevéra, trpícího dnou. Tchán Gordiána III. C. Furius Sabínius Aquila Tímésitheos/Tímésitheus byl zahuben lékem na zastavení průjmů, na něž trpěl: lékaři stanovenou dávku vrazi vyměnili za pravý opak, za lék na uvolnění průjmů. Caracallou popraven byl Sammonicus Serénus, autor theologických Skrytých věcí, Rés reconditae. Jeho syn Q. Serénus složil v hexametrech léčitelský receptář Liber medicinális.

Viz také pod narkomanie, kuchyně.