094-090

 

************************************************************

94.

Ol. 171, 3

218 SE

154 AE

(Kalliás IV.)

a. u. c. 660

C. Coelius Caldus a L. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Gordios Kappadocký, Mithridátův člověk, zprostředkoval spojenectví mezi králi Pontu a Armenie Mithridátem VI. Eupatorem a Tigránem I. Tigránés se oženil s Mithridátovou dcerou Kleopatrou a stal se součástí Mithridátovy expansivní politiky, viz rok následující a rok 92. Kappadokii, kořist svého paktování, si rozdělili tak, aby Mithridátovi připadla města a země, Tigránovi lidé a všechno, "co se dá odnést". Mithridátův mocenský blok byl v tomto okamžiku úctyhodný: silná pontská říše se značnými lidskými, hospodářskými a přírodními zdroji, spojenectví s Tigránovými Armeny, přátelství s Parthy a kavkazskými národy (Ibérie, asi též Albánie), čilá diplomacie v hellénském světě a po celém východním Středomoří a Řím momentálně zabavený na Západě vlastními vnitřními problémy.

V Edesse v Orrhoéně si dynasta Bakrú II. (vládl od roku 112) přibral za spoluvládce Ma'núa I., řec. Mannos, z arabského beduinského skénitského kmene či klanu Banú Maz'úr (srov. rok 127). Spoluvládli jen čtyři měsíce. Z neznámých důvodů Ma‘núa nahradil Abgar I. Péqá/Němý, řec. Abgaros, snad jeho syn. Bakrú II. vládl společně s Abgarem I. do roku 92. 

************************************************************

93.

Ol. 171, 4

219 SE

155 AE

(Kritón)

a. u. c. 661

C. Valerius Flaccus a M. Herenius

************************************************************

Armeni pod vedením Gordiovým přešli Eufrátés, poprvé v dějinách království Armenů, a se zjevným souhlasem Mithridáta Parthského i Mithridáta Pontského souhlasem vpadli do Kappadokie. Král Ariobarzánés I. Filorhómaios uprchl ze země a vypravil se do Říma. Kappadok Gordios, Mithridátův agent, se opět stal regentem za Ariarátha VIII. Euseba Filopatora, ale jen do příštího roku.

Tigránova moc kappadockou kořistí jistě vzrostla, ale o jejím rozsahu, ani o okupační správě Kappadokie nevíme nic. Senát pověřil L. Cornelia Sullu, tehdy praetora v provincii Cilicia, aby Ariobarzána uvedl zpět na trůn, srov. rok 96 a rok následující.

T. r. nebo až roku 90 obsadil král Židů Alexandros I. Iannaios dvanáct nabatajských vesnice. U Gadar či Gaulán (?) jižně od Tiberiadského jezera byl však poražen králem Obodou I. Se štěstím tehdy unikl při chaotickém útěku do Jerúsaléma z těsného kamenitého prostoru smrti ušlapáním dopravními velbloudy. O své předchozí dobytá území ovšem přišel, viz dále rok 84.

V Římě slavili triumf za války v Přední Hispánii 10. června T. Didius (cos. 98, byl to jeho druhý) nad Hispánií a Keltibéry a dva dny na to P. Licinius Crassus, cos. 95, nad Lúsítány. Didius roku 97 vedl válku s Arevaky z příčin, které neznáme. Prý jich na dvacet tisíc pobil, vysídlil jejich oppidum/město Termésos n. Termantia, dn. Montejo de Tiermes a obyvatele usídlil v rovině, zřejmě pod oppidem: ohradit novou osadu Terméským zakázal. 

Obec Colendu/dn. neznámé polohy asi na území Arevaků Didius oblehl, co provedli, nevíme, a po devíti měsících, když se mu vzdali, veškerou populaci prodal do otroctví. Stejně dopadlo jiné oppidum v okolí Colendy, jehož jméno neznáme, kam z vděku za pomoc proti Germánům roku 102 a 101 usadil C. Marius Lúsítány. Okrádali své sousedy, prý z hladu. 

Didius jim nasliboval území Colendských a při jejich censu je dal všechny pobít (asi roku 95?): triumf mu senát odsouhlasil právě za ten skutek, tvrdí starý chronograf. A poněvadž se Keltibérové nepoddávali, válčil s nimi též konsul t. r. C. Valerius Flaccus. Pobil dalších dvacet tisíc domorodců a v Belgédě/dn. neznámé polohy, kde protiřímští aktivisté povraždili představené obce, kteří válku s Římem odmítali, povstalce zlikvidoval (asi 92).

************************************************************

92.

Ol. 172, 1

Eudámos z Kóu

220 SE

156 AE

(Menedémos II.)

a. u. c. 662

C. Claudius Pulcher a M. Perperna

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil zároveň v palé i v pankratiu Prótofanés z Magnésie na Maiandru jako třetí v historii po Hérákleovi, čtvrtý tedy celkově.

Mithridátés Eupatór podnikl tažení proti Sarmatům a asi germánským Bastarnům (?). Obnovil spojenectví s Tigránem I. Armenským z roku 94, nyní však již proti Římanům (viz níže). Ke koalici se připojil král Parthů Mithridátés II. Veliký, který se mimo jiné oženil s Tigránovou dcerou Aryazaté alias Autómou. Byl to další vzrůst armenské prestiže a parthského vlivu, viz rok předešlý. 

Propraetor L. Cornelius Sulla přešel jako první z Římanů s vojskem, jehož sílu neznáme, z Kilikie přes Tauros do Kappadokie, srov. rok 96. Gordios s Ariaráthem VIII. uprchl přes Eufrátés k Parthům. Sulla se na Eufrátu v Ariobarzánově doprovodu sešel s Orobázem, vyslancem Mithridáta II., aby prý, jak tvrdil Sulla, jednali o přátelství parthského krále s Římem. Byl to první oficiální kontakt Římanů s Parthy vůbec. Senát však o žádných návrzích nejednal a Arsakovec Mithridátés II. dal Orobáza popravit, neboť jeho majestát před Římany ponížil; zřejmě tím, že připustil přítomnost prořímského Ariobarzána, jehož vrátil Sulla na trůn, a nezastal se Ariarátha, pretenda Mithridátova, parthského přítele, viz dále rok 90

Teprve Lucullus obnovil přátelské styky s králem Fraátem III., viz rok 69, a po něm roku 66 Pompeius. Hranice na Eufrátu však nedávala Římanům po zbytek jejich dnů nikdy spát a Parthové v následujících desetiletích nepokládali Eufrátés za jasnou hranici obou říší.

V Syrii mohla skončit po bitvě s dvojčaty Antiochem XI. a Filippem I., v níž zahynul Antiochos XI., smrtí vláda Antiocha X. Euseba, viz rok 95, ale též 88 a 83. V Kappadokii začala druhá vláda krále Ariobarzána I. Filorhómaia (trvala do roku 90)

V Edesse v Orrhoéně zavraždil Abgar I. Péqá svého dobrodince a od roku 94 spoluvládce Bakrúa II., který vládl od roku 112. Abgar I. pak vládl sám do roku 68. • Stal se vlastním zakladatelem dynastie arabských Abgarů z Orrhoény, kteří se drželi do roku 244 n. l.

V Římě prováděl censuru Cn. Domitius Ahenobarbus, konsul roku 96 a pontifex maximus od roku 103, s L. Liciniem Crassem zvaným Řečník/Orator (zemřel roku následujícího). Oba se téměř v ničem neshodovali, ale v odporu k novotám ano: zakázali provozování latinských škol řečnictví, neboť v nich tráví mládež celé dny a podrývaly mravopočestnost: "nobis non placere/nelíbí se nám to". To v době, kdy stát žil v chaosu a na okraji občanské války... Anekdotu o podivné lásce Licinia Crassa k jedné z jeho murén a jeho srovnávání murén se ženami viz v indexu pod kuchyně.

************************************************************

91.

Ol. 172, 2

221 SE

157 AE

Médeios2 I.

a. u. c. 663

L. Marcius Philippus a S. Iulius Caesar

************************************************************

V Athénách se nahromadily sociální rozpory. Jistý Médeios (srov. jeho úřad již roku 101) byl do roku 88 třikrát za sebou epónymním archontem. Sněm, ekklésie, byl suspendován a byla přijata přísná opatření proti athénským filosofickým školám a proti gymnasiím: první takového rozsahu v hellénských předkřesťanských dějinách (srov. ale již rok 145 v Alexandreji)

V Athénách vládne do roku 88 plútokracie, dobově: „aristokracie“. • Jakou společenskou důležitost přikládali Athéňané filosofickým školám dokládá usnesení, krátce v platnosti zřejmě rokem 307 (viz): bez souhlasu rady a lidu nesměl nikdo vést žádnou ze škol. Na základě tohoto usnesení byl na čas vyhoštěn Theofrastos, ač oblíben a využíván pro diplomatická jednání s Makedonci v dobách pohnutých. 

Z podnětu (?) krále Mithridáta Eupatora vpadl thrácký dynasta Sothimos do provincie Macedonia, porazil praetora C. Sentia Saturnina a „vládl“ zde tři roky. Správce provincie C. Sentius stál ve válce s útočícími Dardany a Sinty a posléze Sothima z provincie vytlačil; o jeho potomcích viz rok 6+, kdy jeden z nich táhl s Tiberiem na Marobudua do prostoru Boiohaima. • Pravděpodobně začátek nároků na makedonský trůn jistého Eufaina či Eufana (viz ale rok 88).

Sókratés Chréstos (srov. rok 95) se vypravil do Říma vyžebrat pro sebe vládu nad Bíthýny. Neuspěl, Římané již měli jiné problémy (viz níže). Na zpáteční cestě zavraždil v Kýziku svou hellénskou matku (?), Kýzičtí ho ve spojení s bratrem vyhnali a Sókratés nalezl útočiště na Euboji u jistého římského jezdce Cornelia. V Pontu pak začal najímat vojáky pro válku s bratrem. S nimi se pak pustil do Bíthýnie, kde se dal provolat králem prabděpodobně pod jménem Níkomédés IV. Filopatór (vládl do roku 89). Jeho bratr Níkomédés III. se udržel jen v některých městech. 

Podle jiného výkladu pramenů nelze Sókrata s Níkomédem IV. ztotožňovat, z čehož plyne, že v důsledku neexistoval žádný Níkomédés V., ale posledním z Bíthýnů na trůnu byl Níkomédés IV. Filopatór, syn Níkoméda III., viz rok 74.  

U Parthů se prohlásil králem Gotarzés, Satrapa satrapů, tj. místodržitel v Seleukeji na Tigridu. Jako (vzdoro)král Gotarzés I. vládl se svou manželkou Aši'abatu v Babylónii do roku 81/80 (o podobách jména viz v indexu s. v.). Zprvu nepoužíval trůnního jména Arsakés (snad až od roku 88, srov. tam). V říjnu až listopadu t. r./arachsamna 221 SE poskytovaly babylónské hradby útočiště venkovanům z okolí, byly tedy stále ještě funkční a ve městě ležela garnisonem silná posádka. Dynastické rozepře mezi parthskou šlechtou, občanská a spojenecká válka v Itálii a rostoucí moc Tigránových Armenů a pontského Mithridáta zastavily rozvoj římsko-parthských vztahů. 

V Římě byl tribunem lidu M. Livius Drusus ml., umírněný optimát, "muž velevznešený, velevýmluvný, velezbožný, s více nadáním a většího ducha ve všem než štěstí/vir nobilissimus, eloquentissimus, sanctissimus, meliore in omnia ingenio animoque quam fortuna usus" (Velleius Paterculus). Byl synem protivníka C. Sempronia Graccha z roku 122. Jinak byl záludný a surový. Maurského velmože Magudulsu, který pro svou podobnost s králem Bokchem I. prchl do Říma a podle všeho se k němu někdy před tímto rokem uchýlil, Livius za peníze vydal; král dal Maura ušlapat slonovi. Na sněmu t. r. chytil Livius konsula L. Marcia, svého nejostřejšího odpůrce, tak silně pod krkem, až se mu spustila z nosu krev.

Jeho nový návrh na agrární reformy, rozdělení státní půdy držené senátními latifundisty, a založení osad na Sicílii a v jižní Itálii, jak již bylo rozhodnuto roku 123, vzbudil u senátorské elity opět nespokojenost, stejně jako návrhy na udělení římského občanství Italikům (srov. první návrh roku 125 a záměr roku 133); ve sporu o vyvažování soudních pravomocí mezi senát a Gracchem zvýhodněný jezdecký stav byl naopak na straně senátu. 

Jezdci ovládané soudy dokázaly umlčovat nepohodlné protivníky, jak ukázal případ P. Rutilia Rufa, legáta prokonsula Q. Mucia Scaevoly v provincii Asia roku 94 (viz jeho osud roku 105), který se postavil hrabivosti publikánů, nájemců daní a cel, tedy rytířů: roku 92 byl usvědčen z vydírání a exilován. Publikáni mimo jiné později zlikvidovali karieru úspěšného vojevůdce L. Licinia Luculla. Publikánskou moc zlomily nové poměry za občanských válek a definitivně až principát. 

V říjnu byl Drusus při loučení se skupinou lidí neznámo kým zavražděn před svým domem ranou ševcovského nože do boku. Tvrdilo se, že s pomocí Italiků prosadí své reformní plány v Římě, naopak část Italiků se obávala, že přijde o římskou obecní půdu, kterou ve všeobecném chaosu obsadili a na které hospodaří. Jezdci obviňovali a následujícího roku pohnali před soud všechny z optimátů, kteří se v senátu stavěli na stranu Italiků. 

Donutili pak tribuna Q. Varia Hybridu podat návrh na soudní postihy pro ty z Římanů, kteří se postaví za požadavek občanství pro Italiky a pak pod hrozbou noži přinutili též ostatní tribuny, viz rok následující a změnu přístupu. Exulováni, resp. sami odešli do vyhnanství C. Aurelius Cotta (cos. 75), L. Calpurnius Bestia, konsul roku 111, a Mummius, zřejmě syn achajského vítěze L. Mummia, a zemřel v exilu na Délu.

Obviněni byli Italikové, u nichž vládla revoluční nálada díky zákonu Liciniovu a Muciovu (viz rok 95): Senát nechtěl ustoupit (srov. ale příští rok). Po Drusově vraždě se Italikové spojili v picenském Asculu do spolku Italia, vyměnili si rukojmí a zahájili válku proti Římanům. V Asculu, kde právě drželi nějaké slavnosti, zabili praetora spravujícího Picenum (Q./C.?) Servilia, který se tam objevil v jiné souvislosti a Askulští si mysleli, že spiknutí bylo prozrazeno; s ním zahynul legát Fonteius a po něm rebelové ve městě pozabíjeli všechny Římany a jejich majetky rozkradli. 

Tím ke konci roku začala strašlivá válka spojenecká/bellum sociale (trvala do roku 88). • Bylo to druhé a poslední protiřímské povstání Italiků (srov. rok 125)

V italickou koalici se spojili Picenové, Vestinové, Marsové, Paelignové, Marrucinové, Apulové, Samnité, Lukánové, Frentánové, Hirpinové a z větších měst se smíšeným obyvatelstvem Pompeie a Venusia. Italikové vytvořili protisenát, vládli si dvěma konsuly a dvanácti praetory. Sídelním městem bylo Corfinium, později Bovianum, razili mince s tradičním obrazem italického býka (byl např. také na původním římském assu, ale v tomto případě zašlapával římskou vlčici). Za vojevůdce, imperátory, měli Q. Pompaedia Silana (Mars, jeho marské jméno bylo Silo Poppaedius) a Samnitu C. Pappia Mutila. Mezi dalšími veliteli/Italorum duces od počátku války vynikali Mars Insteius Cato, Samnité Herius Asinius, Marius Egnatius a Pontius Telesinus, Vestin C. Pontidius n. PontiliusDo pole mohli postavit sto tisíc mužů, totéž, co v daném okamžiku dokázali poslat do války Římané se spojenci, kteří jim zůstali věrní.

Diplomatická jednání v Římě odmítnuta.

Zemřel politik a řečník, milovník murén L. Licinius Crassus (nar. 140, srov. rok předešlý). Cos. t. r. L. Marcius Philippus byl později pokládán za nejlepšího z římských řečníků své doby a byl to pravděpodobně on, který pronesl na Sullově pohřbu roku 78 projev na místo nezletilého dosud diktátorova syna Fausta Cornelia Sully (chlapec byl mimo jiné spolužákem C. Cassia, budoucího caesarovraha, a když se chlubil otcovými proscripcemi a že kdyby mohl, rovněž by to udělal, dostal od Cassia pěstí/colaphó percussit; Faustus byl zabit v Africe roku 46 jako pompéjovec).

V Číně využívali zlotřilí dvořané chronické podezřívavosti císaře Wu a konstruovali udání. Roku 96 vypukly procesy s žalobami na čarodějnictví, černou magii, postihující okolí císařovny Wej C'-fu/Wei Zifu, viz rok 141. Oběti končily na popravišti a vyvražďovány byly celé jejich rodiny do třetího kolene. Roku 94 porodila císaři souložnice Čao/Zhao syna Liou Fu-linga a Wu byl z něho nesmírně nadšený (bylo mu přes šedesát a Čao byla těhotna údajně čtrnáct měsíců). 

Posice Wej a korunního prince Liou Ťüa/Liu Ju oslabily a hlavoun spiknutí, šéf císařské rozvědky Ťiang Čchung/Jiang Chong, rozšiřoval, že Wej se synem čarují, aby získali zpět Wuovu náklonnost. Císař nebyl v hlavním městě Čchang-anu a princ Ťianga zabil, neboť měl za to, že mu brání ve styku s otcem. Wu nabyl dojmu, že se rozjíždí pokus o palácový převrat a rozkázal hlavnímu ministrovi Liou Čchu-maovi/Liu Qumaoprincovo hnutí zastavit. Ve městě bojováno pět dnů, princovi lidé poraženi. Císařovna Wej si vzala život (Wu už žádnou císařovnu po svůj bok nepřijme), celá rodina vyvražděna, Liou Ťü (37) byl na útěku obklíčen a se svými syny se oběsil, doprovod pobili vojáci. 

************************************************************

90.

Ol. 172, 3

222 SE

158 AE

Médeios3 I.

a. u. c. 664

L. Iulius Caesar a P. Rutilius Lupus

************************************************************

Armeni po římské intervenci, viz rok 92, opět vpadli do Kappadokie a král Ariobarzánés I. Filorhómaios (který zde vládl od roku 92) musel podruhé uprchnout ze země. Invasi řídili Bagóás a Mithraás, podle jména spíše Íránci, tedy vojáci poskytnutí Parthy, než Tigránovi Armeni. Nelze vyloučit, že zároveň s armenským útokem na západ vpadli Parthové do Kommágény, srov. rok 88, a do východní Kilikie. 

Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór se stal potřetí nominálním vládcem Kappadokie, ale zase jen nakrátko. Sesazení králové Níkomédés III. Euergetés Filopatór (viz předešlý rok) a Ariobarzánés I. Filorhómaios se vydali do Říma žebrat o pomoc.

V kavkazské Ibérii padl v bitvě se svým strýcem král Farnadžom (od roku 110). Vítěz Artaxiás I. (Arsakés, Aršak), syn armenského krále Artavasda I., jehož dcera byla Farnadžmovou matkou, vládl do roku 78. Důvody války ani souvislosti s kappadockými válkami známy nejsou. Farnadžomův syn Meribanés byl v době otcovy smrti jednoroční, viz o něm dále roku 30, vyrůstal v parthském exilu. Velká část kavkazských zemí stála v této době pod parthskou kontrolou. 

Severozápad staré Indie opanovali někdy v této době Sakové/Skythové. Migrovali přes Hindúkuš, viz rok 130. Středoasijští nomádi ovládli území od staré Gandháry po Udždžain/řec. Ozéné se sídlem v Mathuře. Kolem roku 90 vládl jako první král Saků/Indoskythů jistý Maués, Moa v kháróšthí, snad „velkokrál“ Moga v Paňdžábu (na mincích v gen. tvaru mahajrasa mahamtasa mogasa). Rozhodující fáze invase bývá spekulativně kladena do let 88 až 72 (?). Indoskythští králové vládli v této oblasti až do začátku naší éry nebo až do roku c. 20+ do panství Indoparthů a po vpádu Kušánů/Tocharů jižněji v Rádžasthánu do cca. 400 n. l. Tvořili konfederaci údajně 95 autonomních kmenových knížectví/království, v jejichž čele byli panovníci šáhi, nad nimi formálně král králů šáhánu šáhi/mahárádža, sanskr. rádžatirádža. Kromě toho existovali v éře Saků "satrapové/kšatrapa", a "velcí satrapové/mahákšatrapa", u nichž neznáme kompetence a nevíme, jak fungovali vedle kmenových knížat. Viz dále rok 75 a 55.

Po Mauéovi kralovali Azés a Azilisés. Jména známe povětšině pouze z mincí, nápisně doloženo jen několik. O jejich skutcích není známo nic, datace jsou odhady a jejich jmenný výčet viz v indexu pod Sakové. Srov. roky 170 a 75. • Indoskythové či Indosakové byli později Hellény v různých cestovních příručkách (Periplús apod.) pokládáni za Parthy a také tak jmenováni Skythoparthové, ind. Pahlavas. Užívali hellénských titulatur, hellénské ražby. 

Římané přijali zákon, podle něhož obdrželi římské občanství všichni obyvatelé Latia a Italie, kteří se nepostavili na stranu povstalců, lex Iulia de civitate Latinis danda, srov. k tomu roky 89, 65 a 62. Jako první římská občanská práva přijali Etruskové (srov. rozšíření nabídky roku následujícího). Jiným zákonem byli zavázáni pátrat po všech, kteří pomáhali nebo radili ke vzpouře spojenců. Lex Varia de maiestate se jmenoval podle navrhovatele tribuna lidu Q. Varia Severa Hybrida, který návrh protlačil přes odpor svých kolegů, srov. rok předešlý. Je pozoruhodné, že napřesrok se stal sám obětí svého zákona. Q. Varius pocházel ze Sucronu a byl prvním ze senátorů, který nebyl římského ani italského původu, ale hispánského. Srov. rok 40. 

Ve druhém roce spojenecké války Cn. Pompeius Strabo, otec triumvirův, obléhal dlouhé měsíce Asculum, viz zde níže. Římští konsulové bojovali na severní i jižní frontě současně, L. Iulius Caesar udržel na uzdě Samnity, kteří však pod C. Pappiem zradou dobyli Nolu, kde padl praetor L. Postumius; ostatní římské velitele dal umučit hladem, neboť se odmítli vzdát, dva tisíce římských vojáků přešlo k Italikům dobrovolně a bojovalo pak na jejich straně. Když se konsulár Sex. Caesar (vzdálený příbuzný s L.) vypravil s třiceti tisíci pěšími vojáky a pěti tisíci jezdci na pomoc Acerrám, které Pappius oblehl, posílen o deset tisíc Keltů a  Numiďanů, dal Samnita přivést z Venusie Iugurthova syna Oxynta, který tam byl držen od otcovy popravy roku 104, a část Numidů opravdu od Římanů zběhla, takže ostatní nomády musel Caesar poslat domů. V hornatém terénu byla jeho armáda zle tísněna Mariem Egnatiem, mnoho Římanů zahynulo v jakési soutězce a Sex. Caesar, v té době již nemocen a nepohyblivý, stěží unikl do Teana. Zde doplnil stavy a vydal se k Acerrám. Při výpadu z Acer koordinovaným s Caesarovými muži římští jezdci pobili šest tisíc Pappiových Italiků.  

P. Praesentaeus/řec. Présentaios porazil desetitisícovou armádu M. Perpenny, syna stejnojmenného konsula roku 92; na bojišti zůstaly čtyři tisíce Římanů. Druhý konsul P. Rutilius Perpennu zbavil velení a jeho muže převelel pod C. Maria. 

Na jihu byli 11. června v bitvě na řece Líris Římané poraženi Marsy, které vedl Pompaedius Silo, resp. T. Vettius Scato, který předtím porazil L. Iulia Caesara u Aesernie. Padlo tam dva tisíce římských vojáků a z Aesernie prchli její vojenští velitelé L. Cornelius Scipio Asiaticus a L. Acilius, oba v otrockých převlecích. Město Italikové po čase vyhladověli. 

Rutilius sám padl v boji s Marsy na Líře, legát C. Marius tábořící nedaleko pronikl do ležení Vettiova a donutil vítěze nad konsulským vojskem pro nedostatek zásob odtáhnout. Za Rutilia nebyl nikdo v Římě pro zbytek roku volen a konsulské armádě veleli legáti C. Marius a Q. Servilius Caepio. O něco později se dal Servilius Caepio napálit vojevůdcem Q. Pompaediem, který inkognito za ním přišel do ležení, vydával se za zběha, jako rukojmí mu předal dvě zotročené děti jakoby byly jeho a vylákal ho s oddíly do pole, neboť se prý snadno zmocní nepřáteského tábora. Q. Servilius padl do léčky a v boji kdesi na jihu Itálie i s velkou částí vojska padl; zbytek začlenil ke svým oddíkům C. Marius. 

Na to padl v bitvě s Mariem vůdce Marrucinů Herius Asinius, pravděpodobný (pra)děd cos. roku 40 a literáta C. Asinia Polliona, a Ser. Sulpicius Galba porazil Paeligny. 

Samnita Marius Egnatius se zradou zmocnil Venafra a římský oddíl pobil. Další z italických velitelů C. Vidacilius se získal v Apulii mimo jiné Canusium, obléhal řadu jiných. Spojil se s oddíly T. Lafrenia a P. Vettia a u hory Falernum kdesi v Picenu porazili Římany pod Cn. Pompeiem a Ser. Sulpiciem. Pompeius utekl do Firma, kde byl oblehnut Lafreniem, ale v bitvě před městem byli rebelové poraženi a Lafrenius padl. Ostatní prchli do Ascula a to začal Pompeius znovu obléhat. 

Na pomoc svému rodnému Asculu se pak vrátil Vidalicius. Město bylo v obležení, viz zde výše, dostal se však s několika mála věrnými dovnitř. Když po dlouhých měsících poznal bezvýchodnost situace, dal v listopadu následujícího roku pobít své osobní nepřátele, navršit hranici v chrámu, na níž se uvelebil na lůžku a hodoval se svými přáteli. Nato požil jed a dal hranici zapálit. Pod Asculem zemřel na nemoc napřesrok konsulár S. Iulius Caesar. 

Lúkánec M. Lamponius přemohl u Grumenta P. Licinia Crassa lstí: Římané tábořili u křovinatého lesa a Lúkánci les zapálili. V nastálém zmatku a za povstaleckého útoku zahynulo osm set Římanů, konsul roku 97, otec triumvira Crassa, se zbytkem unikl je stěží. 

Na severu v Gallii Římané pod C. Caeciliem porazili Salluvie, kteří se vzbouřili, srov. rok 124.

Zemřeli:

• Dionýsios Thráx z Alexandreie, grammatik a filolog (narozen kolem roku 170),

• L. Aelius Stilo Praeconinus, filolog a učitel grammatiky a řečnictví, mimo jiné učitel Ciceronův a Varronův (narozen roku 154).

V Číně někdy kolem t. r. zemřel historik, astrolog a literát S’-ma Čchien/Sima Qian (narozen c. 140, srov. rok 520). Zpracoval kronikářské záznamy prvních císařských dynastií a dějiny jednotlivých států a rodů do doby vlády chanského císaře Wu. Rozchází se v líčení starých dob s Bambusovou kronikou či annály, Ču-šu ťi-nien/Zhushu Jinian, končící začátkem třetího století př. n. l. Roku 99 se tragicky zamotal do aféry se zběhnutím generála Li Linga, viz k tomu rok 119 a 105, k Hunům. Obhajoval jeho čin u dvora, až císaře Wua rozčílil. Odsoudil autora na smrt, ale směl se buď vykoupit nebo být kastrován. S'-ma peníze neměl, život si nevzal, aby mohl dokončit psaní dějin, které začal jeho otec; byl tedy brutálně ponížen kastrací a k tomu na tři roky vězněn. Když se dostal na svobodu, byl zařazen mezi dvorní eunuchy (sic) a pokračoval ve svém díle.