094-090

 

************************************************************

94.

Ol. 171, 3

218 SE

154 AE

(Kalliás IV.)

a. u. c. 660

C. Coelius Caldus a L. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Akarnánské Thyrrheion uzavřelo s Římany pakt/symmachiá poti Rhómaiús, jak o tom svědčí fragment spojenecké desky smlouvy/pinax symmachiás, která uvádí kromě konsulů též jména praetora městského/stratégos kata polin a cizineckého/epi tón xenón C. Sentia, viz o něm roku 91, a L. Gellia. Thyrrheion podle všeho právě vystoupilo ze Spolku Akarnánů a osamostatnilo se, což bylo Římany tímto zjevně schváleno.

● L. Gellius následujícího roku odešel jako propraetor správcovat provincii Asia a cestou se stavěl v Athénách. Svolal zde všechny filosofy, asi představitele jednotlivých škol, a pokusil se skoncovat s jejich vzájemnými věroučnými hádkami. Prý tím Athéňany pobavil... Čeho pak dosáhl v Asii, nevíme.

V Delfách poctili věncem a bronzovou sochou hráče na vodní varhany/hydraulos, hydraulés Antipatra z Eleutherny za to, že po dva dny jim hrál na hydraulikon organon, tedy za jeho zbožnost. Poctěn byl též jeho bratr Krytón a oběma přináležela proxenie, asýlie, promanteia, prodikie, ateleia, proedrie a právo vlastnit půdu a dům/gás kai oikiás enktésis.  

Gordios Kappadocký, Mithridátův člověk, zprostředkoval spojenectví mezi králi Pontu a Armenie Mithridátem VI. Eupatorem a Tigránem I. Tigránés se oženil s Mithridátovou dcerou Kleopatrou a stal se součástí Mithridátovy expansivní politiky, viz rok následující a rok 92. Kappadokii, kořist svého paktování, si smluvně rozdělili tak, aby Mithridátovi připadla města a země, Tigránovi lidé a všechno, "co se dá odnést".

Mithridátův mocenský blok byl v tomto okamžiku úctyhodný: silná pontská říše se značnými lidskými, hospodářskými a přírodními zdroji Černomoří, jedné z tradičních obilnic a rybných zásobáren Hellady, spojenectví s Tigránovými Armeny, přátelství s Parthy a kavkazskými národy (Ibérie, asi též Albánie), čilá diplomacie v hellénském světě a po celém východním Středomoří a Řím momentálně zabavený na Západě vlastními vnitřními problémy.

Babylónii postihla podle fragmentu astronomického diáře v červenci t. r. jakási epidemie s vysokou úmrtností. 

V Edesse v Orrhoéně si dynasta Bakrú II. (vládl od roku 112) přibral za spoluvládce Ma'núa I., řec. Mannos, z arabského beduinského skénitského kmene či klanu Banú Maz'úr (srov. rok 127). Spoluvládli jen čtyři měsíce. Z neznámých důvodů Ma‘núa nahradil Abgar I. Péqá/Němý, řec. Abgaros, snad jeho syn. Bakrú II. vládl společně s Abgarem I. do roku 92.

V Přední Hispánii porazil tohoto a následujícho roku nástupce T. Didia, praetor P. Cornelius Scipio Nasica, jakousi rebelii, popravil vůdce a řadu měst/oppid vyvrátil (o Zadní Hispánii viz rok následující). Nic dalšího není o události známo. Praetor byl synem cos. 111 Scipiona Nasiky Serapiona s Caecilií Metellou a ženat s Licinií, dcerou L. Licinia Crassa, výřečného cos. 95, a tohle byl vrchol jeho veřejné kariery.

 

************************************************************

93.

Ol. 171, 4

219 SE

155 AE

(Kritón)

a. u. c. 661

C. Valerius Flaccus a M. Herenius

************************************************************

Armeni navedeni emisarem Mithridáta Eupatora Gordiem přešli Eufrátés, poprvé v dějinách království Armenů, a se zjevným souhlasem Mithridáta Parthského, u něhož nějaký čas žil Tigránés jako rukojmí, vpadli do Kappadokie. Ariobarzánés I. Filorhómaios, který nikdy nedisponoval žádnou vojenskou silou, uprchl ze země a vypravil se orodovat do Říma. Kappadok Gordios se opět stal regentem za Ariarátha VIII. Euseba Filopatora, ale jen do příštího roku.

Tigránova moc kappadockou kořistí jistě vzrostla, ale o jejím rozsahu, ani o okupační správě Kappadokie nevíme nic. Senát obratem pověřil L. Cornelia Sullu, tehdy propraetora v provincii Cilicia, aby Ariobarzána uvedl zpět na trůn, srov. rok 96 a jeho rok následující.

T. r. nebo až roku 90 obsadil král Židů Alexandros I. Iannaios dvanáct nabatských vesnice. U Gadar či Gaulán (?) jižně od Tiberiadského jezera byl však poražen králem Obodou I. Se štěstím tehdy unikl při chaotickém útěku do Jerúsaléma z těsného kamenitého prostoru smrti ušlapáním dopravními velbloudy. O své předchozí dobytá území ovšem přišel, viz dále rok 84.

V Římě slavili triumf za války v Přední Hispánii 10. června T. Didius (cos. 98, byl to jeho druhý) nad Hispánií a Keltibéry a dva dny na to P. Licinius Crassus, cos. 97, nad Lúsítány. Didius roku 98sq. vedl válku s Arevaky z příčin, které neznáme, srov. rok 101 a 98sq. Prý jich na dvacet tisíc pobil, vysídlil jejich oppidum/město Termésos n. Termantia, dn. Montejo de Tiermes a obyvatele usídlil v rovině, zřejmě pod oppidem: ohradit novou osadu hradbami Terméským zakázal. 

Obec Kolendu, lat. Colendu/dn. neznámé polohy asi na území Arevaků Didius oblehl, co provedli, nevíme, a po devíti měsících, když se mu vzdali, veškerou populaci prodal do otroctví. Stejně dopadlo jiné oppidum v okolí Colendy, jehož jméno neznáme, kam z vděku za pomoc proti Lúsítánům je roku 102 a 101 usadil praetor M. Marius Keltibéry. Okrádali své sousedy, prý z hladu. Didius jim nasliboval území Kolendských a při jejich censu je dal všechny pobít (asi roku 95? srov. roku 101): triumf mu senát odsouhlasil právě za ten skutek, tvrdí starý chronograf.

A poněvadž se Keltibérové nepoddávali, válčil s nimi též konsul t. r. C. Valerius Flaccus. Pobil dalších dvacet tisíc domorodců a v Belgédě/dn. neznámé polohy, kde protiřímští aktivisté povraždili představené obce, kteří válku s Římem odmítali, povstalce zlikvidoval (asi 92). Jako proconsul setrvával C. Valerius v Přední Hispánii do roku snad 82 a od jistého roku podle všeho zároveň spravoval, a také zde válčil, v Gallii Záalpské/Gallia Transalpina, viz rok 81. Vůdci Helviů Caburovi udělil římské občanství, takže se jmenoval C. Valerius Caburus. Jeho syn C. Valerius Procillus sloužil Božskému Iuliovi jako tlumočník a diplomat. Bratrem C. Valeria byl L. Valerius Flaccus, cos. 86, oběť fimbriovců roku následujícího.  

Procos. P. Licinius Crassus, cos. 97, otec triumvirův, za své správy Zadní Hispánie/Hispania ulterior, podnikl plavbu na Kassiterské souostroví/Kassiterides, skupinu deseti ostrovů, z nichž jen jeden nebyl prý obydlen. Na vlastní oči spatřil těžbu cínu. Co tím staří geógrafové mysleli, známo není, ale podle nalezišť lokalita nějak souvisela s jihozápadní Anglií, srov. v indexu s. v. Kassiteris.

Do Říma bylo dovezeno třicet liber kýrénského laserpicia neboli silfia. Léčivá bylina byla vyvažována zlatem, viz o ní s. v. Kýréné a ženy (2).   

 

************************************************************

92.

Ol. 172, 1

Eudámos z Kóu

220 SE

156 AE

(Menedémos II.)

a. u. c. 662

C. Claudius Pulcher a M. Perperna

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil v jednom dnu zároveň v palé i v pankratiu Prótofanés z Magnésie na Maiandru jako třetí v historii po Hérákleovi, čtvrtý tedy celkově. Bylo zaznamenáno, že do jeho hrobu se vlámali lupiči a po nich lidé objevili, že zápasník měl všechna žebra srostlá, zřejmě ztvrdnutí svaloviny, myositis. 

Mithridátés Eupatór podnikl snad t. r. tažení proti Sarmatům a Bastarnům, takto možná Germánům (?): důvody, výsledek a dosah výpravy znám není, mohla vést při severním černomořském pobřeží do dnešní Moldovy až k deltě Istru. Obnovil spojenectví s Tigránem I. Armenským z roku 94, nyní však již proti Římanům (viz níže). Ke koalici se připojil král Parthů Mithridátés II. Veliký, který se mimo jiné oženil s Tigránovou dcerou Automou, nyní s parthským jménem Aryazaté (viz rok 87, kdy byla královnou Mithridátova nástupce Artabána III. nebo Gotarza I.?). Byl to další vzrůst armenské prestiže a parthského vlivu, viz rok předešlý. 

Propraetor L. Cornelius Sulla přešel jako první z Římanů s vojskem, jehož sílu neznáme, z Kilikie přes Tauros do Kappadokie, srov. rok 96 (nelze vyloučit, že jeho operační základnou od roku 96 byla Pamfýlie a její Sidé, takže do Kappadokie táhl spíše přes Lykáonii). Gordios s Ariaráthem VIII. uprchl přes Eufrátés k Parthům. Sulla se na Eufrátu v Ariobarzánově doprovodu sešel s Orobázem, vyslancem Mithridáta II., aby prý, jak tvrdil Sulla, jednali o přátelství parthského krále s Římem. Byl to první oficiální kontakt Římanů s Parthy vůbec. 

Senát však o žádných návrzích nejednal a Arsakovec Mithridátés II. dal Orobáza popravit, neboť jeho majestát před Římany ponížil; zřejmě tím, že připustil přítomnost prořímského Ariobarzána, jehož vrátil Sulla na trůn, a nezastal se Ariarátha, pretenda Mithridátova, parthského přítele, viz dále rok 90

Teprve Lucullus obnovil přátelské styky s králem Fraátem III., viz rok 69, a po něm roku 66 Pompeius. Hranice na Eufrátu však nedávala Římanům po zbytek jejich dnů nikdy spát a ani Parthové v následujících desetiletích nepokládali Eufrátés za jasnou hranici obou říší. ● Sulla se t. r. vrátil do Říma a v tradici všech, kteří se vraceli z provincií s majetkem nesrovnatelně větším, než jakého užívali před svým úřadem, byl oddaným mariovcem C. Marciem Censorinem žalován z vydírání, ale nevyšlo mu to; viz o něm roku 87 a jeho konci roku 82. 

V Syrii mohla skončit po bitvě s dvojčaty Antiochem XI. a Filippem I., v níž zahynul Antiochos XI., smrtí vláda Antiocha X. Euseba, viz rok 95, ale též 88 a 83. V Kappadokii začala druhá vláda krále Ariobarzána I. Filorhómaia (trvala do roku 90)

V Edesse v Orrhoéně zavraždil Abgar I. Péqá svého dobrodince a od roku 94 spoluvládce Bakrúa II., který vládl od roku 112. Abgar I. pak vládl sám do roku 68. • Stal se vlastním zakladatelem dynastie arabských Abgarů z Orrhoény, kteří se drželi do roku 244 n. l.

V Římě prováděl censuru Cn. Domitius Ahenobarbus, konsul roku 96 a pontifex maximus od roku 103, s L. Liciniem Crassem zvaným Řečník/Orator (cos. 95, zemřel roku 91 na rozčilení). Oba jedni z nejbohatších mužů své doby se téměř v ničem neshodovali, vyčítali si navzájem luxusní životní styly, hádali se tak, že úřad nedokončili a lustrum neprovedli, to až censoři let 89 až 88, viz tam.

Ale v odporu k novotám ano: zakázali provozování latinských škol řečnictví, neboť v nich tráví mládež celé dny a podrývaly podle nich mravopočestnost: "nóbís nón placére/nelíbí se nám to". Měli ta zařízení, často pěkně drahá, za lúdus impudentiae/škola nestydatosti. Takové to měli starosti v době, kdy stát žil v chaosu a na okraji občanské války...

Anekdotu o podivné lásce Licinia Crassa k jedné z jeho murén a jeho srovnávání murén se ženami viz v indexu pod kuchyně.

Cn. Domitius prý mimo jiné záviděl dům Crassův a nabídl mu enormní částku, že by koupil: dle rukopisného čtení šest set tisíc nebo milion séstertiů, na tu doba hodně peněz. Crassus souhlasil, ale bez šesti lotusových stromů, které na pozemku stály. Na to Domitius, že bez těch stromů by za dům nedal ani dénárius. Stinné stromy, řec. lótos, tam stály až do nerónovského požáru Říma.

Někdy v této době, snad před spojeneckou válkou, vyzvali augurové Ti. Claudia Centumala, aby snížil svůj dům na Caeliu, neboť jim překáží ve věštebném výhledu při pozorování nebe. Ti. Claudius to neudělal, ale dům prodal jistému P. Calpurniu Lanariovi, anž by mu sděloval důvod. Když za Calpurniem přišli augurové se stejným požadavkem, nový majitel žaloval Centumala a předsedající soudu M. Porcius Cato, otec stejnojmenného konservativního pompéjovce, mu dal za pravdu; jak vypadalo vyrovnání, nevíme. Tento Cato Salonianus zemřel mlád někdy brzy na to během kampaně, když se ucházel o praeturu.    

O konsulu Perpernovi a jeho dlouhověkosti viz v indexu s. v., o jeho kolegovi C. Claudiovi Pulchrovi viz nápis zmiňovaný u roku 130. 

 

************************************************************

91.

Ol. 172, 2

221 SE

157 AE

Médeios2 I.

a. u. c. 663

L. Marcius Philippus a S. Iulius Caesar

************************************************************

V Athénách se nahromadily sociální rozpory. Jistý Médeios (srov. jeho úřad již roku 101) byl do roku 88 třikrát za sebou epónymním archontem. Sněm, ekklésie, byl suspendován a byla přijata přísná opatření proti athénským filosofickým školám a proti gymnasiím: první takového rozsahu v hellénských předkřesťanských dějinách (srov. ale již rok 145 v Alexandreji)V Athénách vládne do roku 88 plútokracie, dobově: „aristokracie“.

• Jakou společenskou důležitost přikládali Athéňané filosofickým školám dokládá usnesení, krátce v platnosti zřejmě rokem 307 (viz): bez souhlasu rady a lidu nesměl nikdo vést žádnou ze škol. Na základě tohoto usnesení byl na čas vyhoštěn Theofrastos, ač oblíben a využíván pro diplomatická jednání s Makedonci v dobách pohnutých. 

Z podnětu (?) krále Mithridáta Eupatora vpadl dynasta thráckých Maidů Sothimos do provincie Macedonia, porazil v poli oddíl praetora C. Sentia Saturnina a „vládl“ zde tři roky. Správce provincie C. Sentius stál ve válce s útočícími Dardany, srov. roku 97, a Sinty a posléze Sothima z provincie vytlačil; o jeho potomcích viz rok 6+, kdy jeden z nich táhl s Tiberiem na Marobudua do prostoru Boiohaima. Římané vedli vpád do Makedonie za všeobecné povstání barbarů/in illá omnium barbarórum défectióne", kdy věrni Římu zůstali pouze Denthélétové. • Pravděpodobně začátek nároků na restituci makedonského trůnu jistého Eufaina či Eufana (viz ale rok 88).

Sókratés Chréstos (viz rok 95) podpořen Mithridátem se z Kýziku vypravil do Říma vyžebrat pro sebe vládu nad Bíthýny. Neuspěl, v jeho prospěch v senátu promluvil Q. Hortensius; Římané již měli jiné problémy (viz níže). Na zpáteční cestě zavraždil v Kýziku svou sestru (?)/hellénskou matku (?) a Kýzičtí ho ve spojení s bratrem Níkomédem III. vyhnali. Sókratés nalezl útočiště na Euboji u jinak neznámého římského rytíře Cornelia.

Ve spřátelném Pontu pak začal najímat vojáky pro válku s bratrem. S nimi se pustil do Bíthýnie, kde se dal provolat králem pravděpodobně pod jménem Níkomédés IV. Filopatór (? vládl do roku 89). Jeho starší, Římem uznávaný bratr Níkomédés III. se udržel jen v některých městech. 

Podle jiného výkladu pramenů nelze Sókrata s Níkomédem IV. ztotožňovat, z čehož plyne, že v důsledku neexistoval žádný Níkomédés V., ale posledním z Bíthýnů na trůnu byl Níkomédés IV. Filopatór, syn Níkoméda III., viz rok 74.  

U Parthů se prohlásil králem Gotarzés, Satrapa satrapů, tj. místodržitel v Seleukeji na Tigridu. Jako (vzdoro)král Gotarzés I. vládl se svou manželkou Aši'abatu v Babylónii do roku 81/80 (o podobách jména viz v indexu s. v.). Zprvu nepoužíval trůnního jména Arsakés (snad až od roku 88, srov. tam).

V říjnu až listopadu t. r./arachsamna 221 SE poskytovaly babylónské hradby útočiště venkovanům z okolí, byly tedy stále ještě funkční a ve městě ležela garnisonem silná posádka. Dynastické rozepře mezi parthskou šlechtou, občanská a spojenecká válka v Itálii a rostoucí moc Tigránových Armenů a pontského Mithridáta zastavily rozvoj římsko-parthských vztahů. 

V Římě byl tribunem lidu M. Livius Drusus ml., umírněný a velmi majetný optimát, v jehož majetku bylo deset tisíc liber stříbra (c. tři tuny kovu), "muž velevznešený, velevýmluvný, velezbožný, s více nadání a většího ducha ve všem než štěstí/vir nobilissimus, eloquentissimus, sanctissimus, meliore in omnia ingenio animoque quam fortuna usus" (Velleius Paterculus). Lidu se předvedl velkolepými hrami za své aedility roku 93. Byl synem stejnojmenného protivníka C. Sempronia Graccha z roku 122.

Snažil se zalíbit všem: římskému lidu, rytířské klice, italským spojencům i římské šlechtě, všem chtěl něco dát až nakonec lezl na nervy úplně všem. K tomu byl záludný a surový. Maurského velmože Magudulsu, který pro svou podobnost s králem Bokchem I. prchl do Říma a podle všeho se k němu někdy před tímto rokem uchýlil, Livius za peníze vydal; král dal Maura ušlapat slonovi. Syna jakéhosi numidského dynasty Adherbala, jméno neznáme, držel u sebe doma s vidinou výkupného. 

Na sněmu t. r. chytil Livius konsula L. Marcia, svého nejostřejšího odpůrce, tak silně pod krkem, až se mu spustila z nosu krev a měl se k tomu konsula odvléci do vězení. Philippus si totiž dovolil přerušovat Drusa při projevu o novelách agrárních zákonů na foru. 

Drusus údajně trpěl epilépsií/morbus comitialis, tj. "sněmovní choroba", z níž ho vyléčili na Antikythérách černou čemeřicí/helleborus niger, řec. melampodion, k níž přimísili jakousi sesamu podobnou bylinu sésamoídés. Až tak jednoznačné jeho postižení zřejmě nebylo, neboť podle jedné poznámky lze usuzovat, že to byl Drusův prostředek ke zviditelnění: "náhle na veřejnosti zkolaboval buď z epilépsie nebo po vypití kozí krve a odnesli ho polomrtvého domů/repente in públicó concidit sive morbó comitiálí seu haustó caprínó sanguine sémianimis domum relátum." Píval prý to mléko, aby získal bledost a mohl příležitostně Caepiona obvinit z otravy jedem (Římané takovou sílu kozímu mléku přičítali).   

Jeho sestra Livia byla provdána za Q. Servilia Caepiona, syna stejnojmenného cos. 106, Livius Drusus měl naopak za ženu sestru Serviliovu. Serviliovou dcerou s Livií byla Servilia (Caepionis), matka caesarovraha M. Iunia Bruta a milenka Caesarova. Serviliův stejnojmenný syn zemřel roku 67 v Ainu přirozenou smrtí, možná jako aedil Pompeiův. O osudu Servilia Caepiona viz rok následující. 

Důvěrní přátelé se osudově rozhádali na nějaké prodejní aukci o prsten, stavovský odznak, který ani v této době ještě nebyl nošen všemi senátory. Servilius pak Livii opustil a z obou švagrů se stali nepřátelé. Livius Drusus dokonce sliboval, že Servilia Caepiona shodí s Tarpejské skály. Říkalo se tehdy mimo jiné, že vraždu Drusovu spunktoval Servilius, popř. konsul Philippus. Také se říkalo, že aukční přetahovaná o prsten v důsledku přivodila spojeneckou válku, viz zde níže. 

Drusova reformní činnost t. r. byla úctyhodná/leges Liviae. Jeho návrh další agrární reformy, rozdělení státní půdy držené senátními latifundisty, a konečně založení osad na Sicílii a v jižní Itálii, jak již bylo rozhodnuto roku 123, vzbudil u senátorské elity opět protigracchovskou nespokojenost. Stejně jako návrhy rozdávání obilí občanům a na udělení římského občanství Italikům (srov. první návrh roku 125 a záměr roku 133). Jak jeho agrární zákon souvisel se zákonem o přídělu půdy kontrolovaným pětičlennou komisí, lex Saufeia, nevíme a ani jeho původce neznáme (syn ubitého saturninovce?).  

Drusus dal přimísit do stříbrných mincí osminu bronzu. Do senátu, který tehdy neměl ani tradiční počet tří set členů, chtěl povolat tři sta nových příslušníků vybraných z řad rytířů. To se nelíbilo ani stávajícím senátorům, aristokratům ani kupodivu rytířům, poněvadž nikdo netušil, podle jakého klíče by nové členy Drusus vybíral. Ve sporu o vyvažování soudních pravomocí mezi senátem a Gracchem zvýhodněným jezdeckým/rytířským stavem byl naopak na straně senátorů, které rytířské poroty kontrolované publikány drtily. 

Jezdci ovládané soudy snadno dokázaly umlčovat nepohodlné protivníky, jak ukázal případ P. Rutilia Rufa, legáta prokonsula Q. Mucia Scaevoly Pontifika v provincii Asia roku 94 (viz jeho osud roku 105 a srov. 95 o Scaevolově prokonsulátu), který se postavil hrabivosti publikánů, nájemců daní a cel, tedy veskrze rytířů: roku 92 byl v Římě usvědčen z vydírání a exilován, ačkoli se všeobecně vědělo, že žaloba byla postavena zcela na podvodu. Publikáni svou soudní mašinérií mimo jiné později zlikvidovali karieru úspěšného vojevůdce L. Licinia Luculla. Publikánskou moc zlomily až nové poměry za občanských válek a definitivně pak principát. 

T. r. žaloval Q. Servilius Caepio na základě Serviliova zákona již nemocného M. Aemilia Scaura za braní úplatků, avšak neuspěl a stejně tak pohořel bez důkazů se stejným obviněním Q. Varius a později s žalobou podle svého zákona/lex Varia de maiestate; viz o něm však zde níže a roku následujícího. M. Aemilius se ubránil vlastně jen několika slovy pohrdání žalobcem: "Q. Varius z Hispánií říká, že princeps senátu M. Scaurus volal do zbraně spojence. Princeps senátu M. Scaurus to popírá. Svědkové nejsou. Komu, Quiríté, je správné uvěřit?" 

V říjnu byl Drusus (něco přes třicet) při loučení se skupinou lidí neznámo kým zavražděn před svým domem nebo v jeho atriu ranou ševcovského nože do boku. V okamžiku smrti byl, jak vypočítává jeden nápis z Říma, pontifikem, vojenským tribunem, soudním decemvirem/Xvir stlit(ibus) iudic(andis), tribunem lidu, decemvirem pro přidělování půdy podle vlastního zákona/Xvir a(gris) d(andis) a(dsignandis) lege sua a quinquevirem pro příděl půdy podle zákona Saufeiova (čím ten se lišil, nevíme). Konsul Philippus u senátu prosadil, aby Drusovy zákony byly jedním usnesením zrušeny, prý že nebyly přijímány za dobrých auspicií. To už ale řada Ítaliků přísahala mezi sebou věrnost Římu, dostanou-li jeho občanství.     

Tvrdilo se, že s pomocí Ítaliků prosadí své reformní plány v Římě, naopak část Italiků se obávala, že přijde o římskou obecní půdu, kterou ve všeobecném chaosu obsadili a na které hospodaří, popř. že připadne nově osazovaným koloniím. Za všedobecnéh chaosu rytíři obviňovali a následujícího roku pohnali před soud všechny z optimátů, kteří se v senátu stavěli na stranu Italiků. 

Donutili pak následujícího roku tribuna Q. Varia Hybridu podat návrh na soudní postihy pro ty z Římanů, kteří se postaví za požadavek občanství pro Italiky a pak pod hrozbou noži přinutili též ostatní tribuny, viz rok následující a změnu přístupu. Exulováni na základě Variova zákona o urážce římského lidu/zradě, resp. sami před nevyhnutelným odsouzením odešli do vyhnanství C. Aurelius Cotta, cos. 75, L. Calpurnius Bestia, konsul roku 111, a Mummius, zřejmě syn achajského vítěze L. Mummia, který dožil v exilu na Délu, dobu neznáme (podle jiného podání šlo o řečníka L. Memmia). Mezi těmi, kteří se obhájili, patřil též M. Antonius. 

Obviněni byli Italikové, u nichž vládla revoluční nálada díky restriktivnímu zákonu Liciniovu a Muciovu (viz rok 95): Senát nechtěl ustoupit a ani nyní nechtěl slyšet o Drusově návrhu (srov. ale příští rok). Ještě za Drusova života se provalil pokus o atentát na oba konsuly při obětech o latiaru na Albské hoře/Albanus mons (slavnosti neměly pevného data a v této době brzy po nástupu konsulů do úřadu, teprve v principátu pořádány v létě).

Na římském divadle během představení o jakýchsi jiných slavnostech byl na scéně zavražděn komediální herec, prý že nehrál podle předlohy. Vypukl chaos a násilnosti v hledišti. Do toho se jistý Saunión, po celé Itálii známý herec-šašek/gelótopoios rodu latinského, dozvěděl, že na něho chystají na stejném místě jacísi lidé z Pícéna/řec. Pikentínoi (nebo z kampánské Picentie?); důvod neznáme. Klaun zaujal vystoupením celé divadlo a svou vraždu přehrál osvědčeným komickým výstupem, neboť dokázal bavit lidi, aniž by cokoli řekl. 

Do Říma se v čele deseti tisíců (!) Marsů vypravil Q. Pompaedius, aby Drusa podpořil v prosazení zákona o občanství pro Italiky. Cestou narazili na jistého C. Domitia, snad myšlen Cn. Domitius Ahenobarbus, cos. 96 a pontifex maximus (Domitiové byli rod plébéjský), který Pompaedia umluvil, aby na Řím netáhl, že k občanství se dostane jinak než útokem na senát, totiž vyjednáváním.

Po Drusově vraždě se Italikové zbaveni nadějí na občanství spojili v picenském Asculu do spolku Italia, vyměnili si rukojmí a spustili válku proti Římanům. V Asculu, kde právě drželi nějaké slavnosti, zabili praetora spravujícího Picenum (Q./C.?) Servilia, který se tam objevil v jiné souvislosti a Askulští si mysleli, že spiknutí bylo prozrazeno; s ním zahynul legát M. Fonteius a po něm rebelové ve městě pozabíjeli všechny Římany a jejich majetky rozkradli (o stejnojmenné synovi Fonteiově viz roky 81, 78 a 69). Lukány byl zajat lstí jisté ženy, staré své známé, patricij Ser. Sulpicius Galba, cos. 108, ale unikl do Říma, oblehnuty byly římské osady Aesernia a Alba Fucens, srov. s možnou záměnou událostí s rokem 78. 

Tím ke konci roku vypukla strašlivá válka spojenecká/bellum sociále, též márská válka/mársikos polemos, mársicum bellum (trvala do roku 88). • Bylo to druhé a poslední protiřímské povstání Italiků (srov. rok 125)

V italickou koalici se spojili Picenové, Vestinové, Marsové, Paelignové, Marrucinové, Apulové, Samnité, Lukánové, Frentánové, Hirpinové a z větších měst se smíšeným obyvatelstvem Pompeie a Venusia, údajně vše na jih od řeky Líris. Italikové ustavili protisenát, vládli si se dvěma konsuly a s dvanácti praetory. Vedle posádek měst disponovali sto tisíci ozbrojenci, z nichž mnozí získávali bojové zkušenosti v římských armádách. Sídelním městem bylo zprvu Corfinium, které rebelové přejmenovali na Italica, později Aesernia a Bovianum, razili mince s tradičním obrazem italického býka (byl např. také na původním římském assu, ale v tomto případě zašlapával římskou vlčici).

Za vojevůdce, imperátory, měli Q. Pompaedia Silana (Mars, jeho marské jméno bylo Silo Poppaedius, hostinný přítel M. Livia Drusa) a Samnitu C. Papia Mutila/řec. Gáios Apónios Motylos, konsuly roku zřejmě 89, kteří si rozdělili územní působnost: Pompaediovi připad sever a západ Itálie.

Mezi dalšími veliteli/Italorum duces od počátku války vynikali Mars L. Insteius Cato (viz o něm roku 78), Samnité Herius Asinius, Marius Egnatius a Pontius Telesinus, Vestin C. Pontidius n. Pontilius. Do pole mohli postavit sto tisíc mužů, totéž, co v daném okamžiku dokázali poslat do války Římané se spojenci, kteří jim zůstali věrní. Diplomatická jednání v Římě odmítnuta, naopak Latinové a řada dalších spojenců, jejichž výčet neznáme, přísahali věrnost Římu.

● Snad z této doby pochází Minuciův zákon/lex Minucia určující, které z dětí ve smíšených manželstvích se stává římským občanem. Směrodatné bylo občanství matky: tam, kde není státní smlouva o manželství/ius conubii, dítě cizinky s Římanem zůstane cizincem/cizinkou. Totéž neplatí u potomků Latinky s Římanem: budou Římany, což platilo až od zákona Aeliova a Sentiova/lex Aelia Sentia z roku 4+, viz, a Hadrián uzákonil totéž pro potomky otrokyň: jejich děti se svobodnými zůstávají otroky. 

Zemřel krátce před vypuknutí války politik a řečník, milovník murén L. Licinius Crassus (nar. 140, srov. rok předešlý). Cos. t. r. L. Marcius Philippus byl později pokládán za nejlepšího z římských řečníků své doby a byl to pravděpodobně on, který pronesl na Sullově pohřbu roku 78 projev na místo nezletilého dosud diktátorova syna Fausta Cornelia Sully: chlapec byl mimo jiné spolužákem C. Cassia, budoucího caesarovraha, a když se chlubil otcovými proscripcemi a že kdyby mohl, rovněž by to udělal, dostal od Cassia pěstí/colaphó percussit; Faustus byl zabit v Africe roku 46 jako pompéjovec.

V okolí Mutiny se t. r. v zemětřesení srazily dvě hory a když se vrátily do původní polohy, vytrykl ze země plamen a kouř. Celý kraj byl tak zničen. 

V Číně využívali zlotřilí dvořané chronické podezřívavosti císaře Wu a konstruovali udání. Roku 96 vypukly procesy s žalobami na čarodějnictví, černou magii, postihující okolí císařovny Wej C'-fu/Wei Zifu, viz rok 141. Oběti končily na popravišti a vyvražďovány byly celé jejich rodiny do třetího kolene. Roku 94 porodila císaři souložnice Čao/Zhao syna Liou Fu-linga a Wu byl z něho nesmírně nadšený (bylo mu přes šedesát a Čao byla těhotna údajně čtrnáct měsíců). 

Posice Wej a korunního prince Liou Ťüa/Liu Ju oslabily a hlavoun spiknutí, šéf císařské rozvědky Ťiang Čchung/Jiang Chong, rozšiřoval, že Wej se synem čarují, aby získali zpět Wuovu náklonnost. Císař nebyl v hlavním městě Čchang-anu a princ Ťianga zabil, neboť měl za to, že mu brání ve styku s otcem.

Wu nabyl dojmu, že se rozjíždí pokus o palácový převrat a rozkázal hlavnímu ministrovi Liou Čchu-maovi/Liu Qumaoprincovo hnutí zastavit. Ve městě bojováno pět dnů, princovi lidé poraženi. Císařovna Wej si vzala život (Wu už žádnou císařovnu po svůj bok nepřijme), celá rodina vyvražděna, Liou Ťü (37) byl na útěku obklíčen a se svými syny se oběsil, doprovod pobili vojáci.

 

************************************************************

90.

Ol. 172, 3

222 SE

158 AE

Médeios3 I.

a. u. c. 664

L. Iulius Caesar a P. Rutilius Lupus

************************************************************

Z provincie Asie, zřejmě z Kýziku, pochází někdy kolem t. r. oslavný nápis všech, kteří se shromáždili u příležitosti slavností a her sótérií a múkiejí pro jinak neznámého Hérostrata pro jeho zásluhy; bližšího není nic známo. Provinční vašnostové se nazvali "měšťané žijící v Asii, národové a po jednotlivcích vybraní v přátelství k Římanům/hoi en té Asiá démoi kai ta ethné kai hoi kat' andra kekrimenoi en té pros Rhómaiús filiá". ● Múkieia, možná t. r. poprvé pořádány, byly součástí zbožnění procos. 94 Q. Mucia Scaevoly Pontifika, viz roky 95sq. Zajímavé, že je za své krátké vlády nad regionem nezrušil ani Mithridiátés.

Z Tánagry se dochovala z let asi 90 až 80 ve dvou fragmentech stéla se seznamem vítězů sarápiejí pořádaných agónothetem Glaukem, Búkattovým synem (který sám kdysi uspěl jako rhapsódos). Připojeno bylo precisní Glaukovo vyúčtování příjmů a výdajů pro předání jistému Thórakidovi, zřejmě následujícímu agónothetovi/apologiá agónothetú tón sarápieión. Epónymním úředníkem byl Káfísiás, Glaukův bratr.

Agónothetés přijal od státu tři tisíce drachem a vydal 3276; pro výrobu zlatých věnců se počítalo 2070 stříbrných attických drachem = 60 zlatých statérů, tedy třicet ku jedné. Na financování se podílely soukromé fondy/nadace. V jednotlivých disciplinách uváděni po vítězích též druzí v pořadí. Takto jako tragódón poiétés získal padesát drachem jistý Poplios Popliú Rhómaios, tedy Říman Publius; o jakého tragického básníka se jedná, nelze tušit. 

Armeni po římské intervenci, viz rok 92, opět vpadli do Kappadokie a král Ariobarzánés I. Filorhómaios (který zde vládl od roku 92) musel podruhé uprchnout ze země. Invasi řídili Bagóás a Mithraás, podle jména spíše Íránci, tedy vojáci poskytnutí Parthy, než Tigránovi Armeni (s Mithraou srov. roku 73 jméno stratéga Mithara?). Nelze vyloučit, že zároveň s armenským útokem na západ vpadli Parthové do Kommágény, srov. rok 88, a do východní Kilikie. 

Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór se stal potřetí nominálním vládcem Kappadokie, ale zase jen nakrátko. Sesazení králové Níkomédés III. Euergetés Filopatór (viz předešlý rok) a Ariobarzánés I. Filorhómaios se vydali do Říma žebrat o pomoc.

V kavkazské Ibérii padl v bitvě se svým strýcem král Farnadžom (od roku 110). Vítěz Artaxiás I. (Arsakés, Aršak), syn armenského krále Artavasda I., jehož dcera byla Farnadžmovou matkou, vládl do roku 78. Důvody války ani souvislosti s kappadockými válkami známy nejsou. Farnadžomův syn Meribanés byl v době otcovy smrti jednoroční, viz o něm dále roku 30, vyrůstal v parthském exilu. Velká část kavkazských zemí stála v této době pod parthskou kontrolou. 

Severozápad staré Indie opanovali někdy v této době Sakové/Skythové. Migrovali přes Hindúkuš, viz rok 130. Středoasijští nomádi ovládli území od staré Gandháry po Udždžain/řec. Ozéné se sídlem v Mathuře. Kolem roku 90 vládl jako první král Saků/Indoskythů jistý Maués, Moa v kháróšthí, snad „velkokrál“ Moga v Paňdžábu (na mincích v gen. tvaru mahajrasa mahamtasa mogasa). Rozhodující fáze invase bývá spekulativně kladena do let 88 až 72 (?). Indoskythští králové vládli v této oblasti až do začátku naší éry nebo až do roku c. 20+ do panství Indoparthů a po vpádu Kušánů/Tocharů jižněji v Rádžasthánu do cca. 400 n. l. Tvořili konfederaci údajně 95 autonomních kmenových knížectví/království, v jejichž čele byli panovníci šáhi, nad nimi formálně král králů šáhánu šáhi/mahárádža, sanskr. rádžatirádža. Kromě toho existovali v éře Saků "satrapové/kšatrapa", a "velcí satrapové/mahákšatrapa", u nichž neznáme kompetence a nevíme, jak fungovali vedle kmenových knížat. Viz dále rok 75 a 55.

Po Mauéovi kralovali Azés a Azilisés. Jména známe povětšině pouze z mincí, nápisně doloženo jen několik. O jejich skutcích není známo nic, datace jsou odhady a jejich jmenný výčet viz v indexu pod Sakové. Srov. roky 170 a 75. • Indoskythové či Indosakové byli později Hellény v různých cestovních příručkách (Periplús apod.) pokládáni za Parthy a také tak jmenováni Skythoparthové, ind. Pahlavas. Užívali hellénských titulatur, hellénské ražby. 

Římané přijali na podzim zákon, podle něhož obdrželi římské občanství všichni obyvatelé Latia a Italie, kteří se nepostavili na stranu povstalců, lex Iulia de civitate Latinis danda, srov. k tomu roky 89, 65 a 62. Nové občany však nezařadili do stávajících 35 tribuí, poněvadž by jich bylo mnohem více než původních Římanů, ale zřídili deset nových hlasujících úplně nakonec, takže jejich hlas neměl žádnou váhu. Občanství se dostalo též propuštěncům, kteří tvořili dvanáct kohort střežící pobřeží od Cum po Řím.   

Jako první římská občanská práva přijali Etruskové (srov. rozšíření nabídky roku následujícího). Jiným zákonem byli zavázáni pátrat po všech, kteří pomáhali nebo radili ke vzpouře spojenců. Římského občanství se dostalo následujícího roku 18. listopadu v ležení před Asculem švadroně hispánských jezdců/turma Salluitana, tedy ze Salduie, za udatnost/virtútis causá, jak dokládá bronzová deska s dlouhým jmenným seznamem nalezená v Římě. Rozhodl na základě Iuliova zákona/ex lége Iúliá imp. Cn. Pompeius, cos. 89. O Salluienských viz též roku 87.    

Předcházející lex Varia de maiestate se jmenoval podle navrhovatele tribuna lidu Q. Varia Severa vulgo Hybridu, který návrh protlačil přes odpor svých kolegů, srov. rok předešlý. Je pozoruhodné, že napřesrok se stal sám obětí svého zákona; procesy pak senát za spojenecké/márské války zastavil. Q. Varius pocházel ze Sucronu a byl prvním ze senátorů, který nebyl římského ani italského původu, ale hispánského, proto Hybrida. Srov. rok 40. 

Ve druhém roce spojenecké války Cn. Pompeius Strabo, otec triumvirův, obléhal dlouhé měsíce Asculum, kolébku revolty, viz zde níže. U Ascula leželo jeden čas polem 75 tisíc Římanů a více než šedesát tisíc Ítaliků. Na straně vzbouřenců bojoval brigant/archipíráta Agamemnón z Kilikie, vězněný v Asculu za banditismus a vraždy svých druhů, kterého však osvobodili Pícénové a on se k nim připojil; napřesrok se stal dokonce vůdcem Marsů. Kdo se k Pícénům odmítl přidal, toho umučili k smrti, ženám vytrvávali vlasy i se skalpem.  

Římští konsulové bojovali na severní i jižní frontě současně, konsul L. Iulius Caesar udržel na uzdě Samnity, kteří však pod C. Pappiem zradou dobyli Nolu, kde v boji padl n. byl popraven praetor L. Postumius; ostatní římské velitele dal umučit hladem, neboť se odmítli vzdát, dva tisíce římských vojáků přešlo k Italikům dobrovolně a bojovalo pak na jejich straně. Pappius se pak zmocnil Stabií, Minervia a Salerna, zpustošil okolí Nuceria a ze strachu se další města v kraji dala na stranu revolty a Pappiovi přispěli deseti tisíci pěšáka a tisícovkou jezdců. S nimi pak oblehl Acerry.  

Když se konsulár Sex. Caesar (vzdálený příbuzný s L.) vypravil s třiceti tisíci pěšími vojáky a pěti tisíci jezdci na pomoc Acerrám, posílen o deset tisíc Keltů a Numiďanů, dal Samnita přivést z Venusie Iugurthova syna Oxynta, který tam byl držen od otcovy popravy roku 104. Princ se ukazoval Afričanům v purpuru a část Numidů opravdu od Římanů zběhla, takže ostatní žoldnéřské nomády musel Caesar raději poslat domů.

V hornatém terénu byla jeho armáda o třiceti tisících pěšácích a pěti tisících jezdcích zle tísněna Mariem Egnatiem, mnoho Římanů zahynulo v jakési soutěsce a Sex. Caesar, v té době již nemocen a nepohyblivý, jen s námahou unikl do Teana. Zde doplnil stavy a vydal se k Acerrám. Při výpadu z Acer koordinovaným s Caesarovými muži římští jezdci pobili šest tisíc Pappiových Italiků. Caesar o něco později s nově sestaveným vojskem porazil v poli Samnity s Lúkány, dal se provolat imperatorem a zpráva o vítězství přinesla do Říma lepší náladu.   

P. Praesentaeus/řec. Présentaios porazil desetitisícovou armádu M. Perpenny, syna stejnojmenného konsula roku 92; na bojišti zůstaly čtyři tisíce Římanů. Pro zřejmě hrubé velitelské chyby zbavil druhý konsul P. Rutilius Perpennu velení a jeho muže převelel pod C. Maria. 

Na jihu byli 11. června v bitvě na řece Líris, podle jiné verse na Tolénu, Římané poraženi Marsy, které vedl Pompaedius Silo, resp. přímo v bitvě T. Vettius Scato, jenž předtím porazil konsula L. Iulia Caesara u Aesernie. Padlo tam dva tisíce římských vojáků a z Aesernie prchli její vojenští velitelé L. Cornelius Scipio Asiaticus a L. Acilius, oba v otrockých převlecích. Aesernští vyhnali z města otroky, aby neujídali, živili se pak psy a domácími zvířaty, nicméně město Italikové po čase vyhladověli.

V podobné situaci se ocitla Pinna, sídelní město Vestinů, které však na rozdíl od ostatního kmene drželo s Římem. Obležení vydrželi dokonce i tehdy, když před hradbami rebelové vraždili jejich děti, poněvadž se nechtěli vzdát. Velitelem posádky byl jistý Pulto, který se nevzdal ani když mu obléhatelé hrozili, že zabijí jeho otce. Podnikl prý výpad a otce zachránil, se tradovalo...  

Vettius nachystal na konsula léčku, do níž se Římané chytili a Rutilius padl s osmi tisíci Římany v bitvě s Marsy na Líře. Jeho legát C. Marius tábořící nedaleko, když spatřil množství těl v řece a její zabarvení, pronikl do vylidněného ležení Vettiova,  donutil vítěze nad konsulským vojskem pro nedostatek zásob odtáhnout. Za Rutilia nebyl nikdo v Římě pro zbytek roku volen a konsulské armádě veleli legáti C. Marius a Q. Servilius Caepio. Když byla těla padlých od Líry dopravena do města, padla na Římany tíseň, a proto senát rozhodl, že nadále budou padlí pohřbíváni na místě, kde zemřeli. 

O něco později se dal Servilius Caepio napálit vojevůdcem Q. Pompaediem, který inkognito za ním přišel do ležení, vydával se za zběha, jako rukojmí mu předal dvě zotročené děti jakoby byly jeho a vylákal ho s oddíly do pole, neboť se prý snadno zmocní nepřátelského tábora. Q. Servilius padl do léčky a v boji kdesi na jihu Itálie i s velkou částí vojska zahynul; zbytek začlenil ke svým oddílům C. Marius (bylo mu 65). Byl v patách Marsům, až se dostali do kleští mezi Mariovo vojsko a L. Cornelia Sully: v bitvě padlo povstalců šest tisíc a stejný počet byl zajat.   

Na to padl v bitvě s Mariem vůdce Marrucinů Herius Asinius, pravděpodobný (pra)děd cos. roku 40 a literáta C. Asinia Polliona, a legát Ser. Sulpicius Galba porazil Paeligny. C. Maria válečné vypětí již znavovala a již o novou velitelskou hodnost následujícího roku neusiloval. Měl v obou nohách křečové žíly/váricés, řec. ixiai, a pravděpodobně nyní se dal operovat. Učinil tak ve stoje a bez hlesnutí, ale jen na jedné noze, poněvadž na druhé mu to za tu bolest nestálo. 

Samnita Marius Egnatius se zradou zmocnil Venafra a pobil tam dvě římské kohorty. Další z italických velitelů C. Vidacilius se získal v Apulii mimo jiné Canusium, Venusia a obléhal řadu jiných: Římany, které dopadl, dával popravovat, domácí prosté obyvatelstvo s otroky zařazoval mezi své bojovníky.

Vidacilius, rodák asculský, se spojil s oddíly T. Lafrenia a P. Vettia a u hory Falernum kdesi v Picenu porazili Římany pod Cn. Pompeiem a Ser. Sulpiciem. Pompeius utekl do Firma, kde byl oblehnut Lafreniem, ale v bitvě před městem byli rebelové, jimž do zad vpadl Ser. Sulpicius a zapálil povstalecké ležení, poraženi a Lafrenius padl. Ostatní prchli do Ascula a to začal Pompeius znovu obléhat, než obléhání předal S. Iuliovi Caesarovi. 

Na pomoc svému rodnému Asculu se pak vrátil Vidalicius. Město bylo v obležení, viz zde výše, dostal se však s několika mála věrnými dovnitř. Když po dlouhých měsících poznal bezvýchodnost situace, dal v listopadu následujícího roku pobít své osobní nepřátele, navršit hranici v chrámu, na níž se uvelebil na lůžku a hodoval se svými přáteli. Nato požil jedu a dal hranici zapálit.

Pod Asculem zemřel předtím v průběhu roku 89 na nemoc napřesrok konsulár S. Iulius Caesar, když se jeho dvacetitisícové armádě podařilo porazit, zřejmě před Asculem, nepřátele a osm tisíc jich v poli zabít. Velení svěřil Caesar do rukou C. Baebia, kterého blíže neznáme, a brzy na to dorazil k městu konsul Cn. Pompeius Strabo, spojil obě armády a dobývání, zřejmě hned po smrti Vidaliciově, završil. Dal popravit všechny důstojníky a městské činovníky, otroky a kořist rozprodal, ostatní nechal nahé odejít a o jejich osudu ve studeném počasí nevíme. 

Lúkánec M. Lamponius přemohl u Grumenta P. Licinia Crassa lstí: Římané tábořili u křovinatého lesa a Lúkánci les zapálili. V nastálém zmatku a za povstaleckého útoku zahynulo osm set Římanů, konsul roku 97, otec triumvira Crassa, se zbytkem unikl je stěží do města. 

Na severu v Gallii Římané pod C. Caeciliem porazili Salluvie, kteří se vzbouřili, srov. rok 124. Zda-li keltské povstání souviselo s italským, známo není. Q. Sertorius jako quaestor sbíral v Cisalpinské Gallii posily pro válku s spojenci. ● Zřejmě z roku 90 je znám případ tvrdého postupu proti Římanům, kteří se pokoušeli sebezohavením vyhnout službě v poli, viz v indexu s. v. sebezohavení. 

Zemřeli kolem t. r.:

• Dionýsios Thráx z Alexandreie, grammatik a filolog (narozen kolem roku 170),

• L. Aelius Stilo Praeconinus, filolog a učitel grammatiky a řečnictví, mimo jiné učitel Ciceronův a Varronův (narozen roku 154).

V Číně někdy kolem t. r. zemřel historik, astrolog a literát S’-ma Čchien/Sima Qian (narozen c. 140, srov. rok 520). Zpracoval kronikářské záznamy prvních císařských dynastií a dějiny jednotlivých států a rodů do doby vlády chanského císaře Wu. Rozchází se v líčení starých dob s Bambusovou kronikou či annály, Ču-šu ťi-nien/Zhushu Jinian, končící začátkem třetího století př. n. l.

Roku 99 se tragicky zamotal do aféry se zběhnutím generála Li Linga, viz k tomu rok 119 a 105, k Hunům. Obhajoval jeho čin u dvora, až císaře Wua rozčílil. Odsoudil autora na smrt, ale směl se buď vykoupit nebo být kastrován. S'-ma peníze neměl, život si nevzal, aby mohl dokončit psaní dějin, které začal jeho otec; byl tedy brutálně ponížen kastrací a k tomu na tři roky vězněn. Když se dostal na svobodu, byl zařazen mezi dvorní eunuchy (sic) a pokračoval ve svém díle.