Bal-Baq

Balai z Chalkidy na Bélu, syroaram. křesť. literát§ 345+

Balakros z Makedonie§ 1. Alexandrův sómatofylax, satr. Kilikie, manž. Fily, 333, 324 - 323; 2. s. č. 1, 333; 3. strat. v Egyptě, s. Amyntův, 331

Balamber, Balamur, Balamir, k. Hunnů§ 375+

Balanus, kn. záalpských Keltů, možná části nórických Bójů; podle některých představ byl synem Cincibiliovým, bratra Catmela, srov. rok 178§ 169

Balarové§ viz pod Sardinie

Balás ze Syrie§ viz Alexandros I. Balás

Balassu z Dakkúru, aram. šejk§ 731, 678

Balaton, Blatenské jezero, Pelso§ 5999, 5200 a viz pod kanály

balbilleia, hry v Efesu§ 55+, 71+ 

Balbillus§ viz Ti. Claudius Balbillus Modestus 

Balbínus, prínceps§ viz D. Caelius Calvínus Balbínus 

Balbínus z Isaurie, bandita§ 382+

Balčik§ viz Dionýsopolis

Baleáry, lat. a řec. Baliáres nebo starší Gymnésiai nésoi, „Nahé ostrovy/o-vy lehkooděnců“ - lat. B. maior, minor, později též (lat. i řec.) Maiorika, Minorika, z toho dn. Mallorca a Menorca; viz také Ebúsos a Pityússy; Baleárové, národ pelasgického původu, o novodobé cestomanii na B. viz pod cestování§ 5000, 654, 241, 215, 206, 205, 123, 46, 24+, 47+ 

Balchaš, jezero v Kazachstánu§ 200, 53

Bali, indonéský ostrov§ 245+

Balichu z Kiše, k.§ 3200

Balích(u), ř. v sev. Mesopotamii, levý vysychající přítok Eufrátu, dn. arab. Nahr Balích v SYR s prameny v TR§ 616

Balkán, poloostrov§ před 6000, 4000, 3500, 3000, 2800, 2300, 775, 675 a viz pod Haimos, v klasické éře passim

Ballaios z Illyrie, dyn.§ 167, 135

Ballista, učitel a bandita§ 70 a viz s. v. piraterie

Ballista, Balista, praef. praet. a asi též usurpátor; jmenovaný též jako Kallistos§ 252+, 260+, 261+  

Ballomarius, k. Markomannů§ 166+

balneae, veřejné lázně (v Římě)§ viz lázně

Balqís§ Bilqís

Baltil, bab.§ viz Aššur, m.

Balthové, král. rod Gotů-Tervingů§ 392+

Baltové§ viz Burgundové

Baltské moře, Balt, Suébské moře/mare Suébicum§ před 6000, 2000, 72, 6, 214+, 278+, 336+, 381+ a viz pod Marbud a Suébové

Balúčistán, historická země v PAK a IR, stará Gedrósie§ před 6000, 3000, 2292, 170, 124 a viz v indexu s. v. Sakové

Balulu z Uru, k.§ 2600, 2550, 2460  

Bambusová kronika n. annály, Ču-šu Ťi-nien/Zhushu Jinian§ 90

Bambyké, m. v Syrii, pozd. od Seleuka I. Hierápolis§ 96, 54, 37, 330+, 361+, 363+   

Snad totožná s Edessou v Syrii (nikoli v Osroéně), ass. Na(m)pigi a pozd. Lit-Aššur, aram. Manbug, syr. Mabog, dn. Manbidž sev. od Halabu; centrum kultu Atargatidy, "syrské bohyně n. 'assyrské' Héry", srov. tam a pod sex (jméno B. od řec. označení pro hedvábný kokon bombykion). C. 330+ sídel. m. provincie Eufrátésie. 

Bampúr§ viz Púra

Bamu z Ešnunny, dyn.§ 2078

Banadaspos, spoluvládce Iazygů§ 175+

Banáras, Benares§ viz pod Káší a Indie

Banasa, Colónia Iúlia Valeria Banasa, pozd. Colónia Aurélia B., dn ruiny u vsi Sídí Alí Bú Džunún/Búdžnún na severu MA§ 75+, 177+ (tabula banasitána)

Banát, novověká historická země dnes rozdělená mezi Maďarsko, Rumunsko a Srbsko/dř. Jugoslávii ("země pod vládou bánů/tedy markrabství")§ 60-, 87+, 101+, 289+, 358+    

banausi᧠viz pod technika

Bandi kajsar n. Poli kajsar, "Hráz n. Most císařův", stavby v Šúštaru§ 259+

bandité, banditismus, lupiči§ viz piraterie

Bangla§ viz Bengál

Bangladéš, novodobý stát v ústí Brahmaputry a Gangy§ 335+

Baní Hasan, archeolog. lokalita u egyptské Velké Hermopole při Artemidině jeskyni/to speos Artemidos, poblíž starého Menat Chufu/dn. al-Minj᧠1998, 1928 a viz Menat Chufu a al-Minjá 

Baní Salíh, beduinský kmenový svaz na severu Arábie§ 325+, 377+ a viz pod Zudžum 

Bánítu, ka Assyrie, manž. Šulmán-ašareda V.§ 727

Bánítu(m), vodní kanál v sev. Babylónii§ 688, 624 

banky, bankéři, bankovnictví, finančníci, směnárníci, pojištění, bankroty, hawala, lichva a dlužníci v Římě§ viz také lichva, pojištění, ceny, secesse, daně, dluhy

Zárodky dnešního bankovnictví a neblahé jeho pověsti leží v Mesopotamii. Sumerský obchodník dam.kar, semitský tamkáru, se z běžného „obchod všeho druhu“ proměnil ve velkoobchodní firmu s rozsáhlou sítí agentů a s bankovními službami. Obchodníci osobně ručili majetkem, do větších obchodů se podnikatelé slučovali ve společnosti. Ve starobabylónské éře byl např. velkým obchodníkem v Nippuru Sumeřan Ur-pabilsag, syn Ubarruma.

Ve staroassyrské byla známa rodina Púšu-kéna, obchodujícího s koloniemi v Kappadokii. V novobabylónské době známe několik bankéřských rodin. Proslul rod babylónského finančníka Egibi, firma jehož nástupců skončila roku 522, kdy v čele „investiční banky" stál Itti-Marduk-balátu, který byl s bratrem zabit za povstání po Kambýsově smrti. Familie Murašû z Nippuru úvěrovala podnikání v zemědělství ještě za Peršanů a firma snad zanikla někdy po éře Artaxerxa II. Byla to zřejmě první agrobanka dějin obchodující i s členy achajmenovské rodiny. Její klínopisný archiv, resp. část hliněných písemností, začíná kolem roku 500 (datované texty v rozsahu 454-404) a nejstarší zmiňovaný je Murašû n. Muraššû/"Divoká kočka", syn Chatinův. Měl syny Enlil-chatina a Enlil-šuma-idina a dceru Naqqítu, vnoučata Rímút-Ninurtu (syn Enlil-chatinův) a Murašua (II.) a Enlil-chatina (II.), kteří dělal business po celém Poříčí. Třebaže říše vedla dlouhé války, na chodu firmy nebyl patrný žádný úpadek. Řada textů na hlíně odkazuje na paralelní pergamenový text aramajský slovy "kunukku u šipirtu/pečeť a kůže", sc. pečetěná tabulka a pergamen. 

Tamkárové poskytovali úvěry a nejvyšší povolená úroková sazba např. ve starobabylónské době byla u peněžní půjčky dvacet procent, u obilné půjčky 33 1/3 procenta. Prvními bankovními institucemi byly u Hellénů a všude jinde chrámy, hlavně delfský. Bohové také byli nejvyššími ručiteli a strážci uschované částky. Vše pochopitelně na jméno a obličej, nicméně s řádně vedenými knihami a nezbytnou úřednickou agendou kolem správy "účtu". Bankovní síť alexandrijských a dalších podnikatelů sahala po celém pro Hellény a Foiníčany obchodovatelném světě, tedy od Gibraltaru po Indii.

Jméno Trapezús, dnešní Trabzon na východním pobřeží tureckého Černomoří, snad souvisí se stolem, "trapeza", dodnes řeckým výrazem pro banku. Z let snad 350-325 je uchována stříbrná drachma s jeho vyobrazením a na něm s hromadou něčeho, zjevně mincí; pak by to byl směnárnický stůl a první přímý grafický doklad o bankovnictví. Pod stolem jsou vyražena písmena "tra", zkrácený název státu (za asi "trapezúntón"/mince Trapezúntských).

O vztazích bohyně, chrámového pokladu a státních účtů nejlépe vypovídají dokumenty Athéniných pokladníků, seznam votivních darů, tedy příjmů, a výdajů na účely kultovní, ale také pronájem cenných předmětů státním úředníkům a výplaty na válku (vše z dob peloponnéské války). Válečné dluhy státu se stávaly dluhy bohyně, takže chudla přímo úměrně svému státu. Dluhy vůči státu odpouštěli v Persii při nástupu nového krále a ve Spartě.

Peisistratos byl zjevně první z Evropanů, který jako „státník“ půjčoval peníze na „projekty v zemědělství“ a asi byl prvním, který vládl a současně byl bankéřem-podnikatelem v úvěrech. Mělo to logiku: nechtěl, aby se venkovský lid potloukal bez práce po Athénách a staral se o politiku, ale zůstal v attické provincii. Protože měl za něho stát vyšší příjmy, mohl být Peisistratos štědrý a Athéňané říkávali, že za něho se žilo jako „za Krona“.

Je zajímavé, že v zámožných Athénách se domácí bankéři/směnárníci, argyrhamoiboi ve čtvrtém a začínajícím třetím století nepodíleli příliš na přímém financování lodní přepravy (= zahraničního obchodu), ale půjčovali na osobní spotřebu. Zadluženost nezdárných synků a tahanice s dlužníky patřily mezi náměty autorů komédií. Byla to však už doba mocenského úpadku kdysi hellénské velmoci. Obří dluhy Caesarovy a způsob, jak se jich zbavil, viz pod dluhy a rok 61.

Sahat na majetek vlastních bohů se nevyplácelo (u cizích ovšem ano, srov. dějiny římské expanse směrem východním). Z Hellénů na lákavost chrámových pokladů doplatili Fókové. Kromě Delf totiž ve Fókidě snad ani nic jiného není a čas od času chudí horalé na Apollónův celohellénský majetek sáhli: buď zorali ladem ležící půdu, nebo zpeněžili delfské poklady, srov. čtyři „svaté“ války Fóků.

Roku 356 se Fókové rozhodli k zoufalému činu: vyzvedli zlaté poklady Delf a vyzbrojili jimi žoldnéřské vojsko, jemuž velel Filomélos z Ledónu s pravomocí stratéga autokratóra. Válčili proti přesile deset let, ale štěstí jim Apollónovy peníze nepřinesly: fócký stát zanikl, všichni lidé zemřeli násilnou smrtí.

V hellénském světě měli otroci a propuštěnci všechna práva kromě plných občanských. V Athénách bývali v postavení metoiků. Společensky ovšem nedosahovali tak závratných karier jako jejich kolegové v době římského principátu. Roku asi 371 pronajal svobodný Athéňan Pásión, původně sám otrok, viz o tom rok 373, svou banku a manufakturu na výrobu štítů svému propuštěnci Formiónovi (Pásiónův syn Apollodóros ve spojenectví s Démosthenem později usiloval o převedení státního divadelního fondu do vojenského rozpočtu, srov. theórikon pod tragédie). Po bankéřově smrti se dokonce propuštěnec oženil s vdovou, byl poručníkem mladšího z jejích synů a se starším se dohodl na rozdělení důchodů z firem. Prvním slavným správcem nesvobodného postavení rodinného majetku byl Perikleův domácí otrok Euangelos. Vedl přesnou evidenci výnosů rodinného majetku a výdajů.

Nedůvěra k bankovnímu sektoru je zřejmě odvěká. Latinský výraz fénerátor je totiž pro někoho, kdo půjčuje peníze za úrok/fénus s významem „úvěrový bankéř“, rovněž však pro lichváře. Podle řeckého daneistés byl zván i danistés. Výrazem pro směnárníka je lat. argentárius, zároveň jiný výraz pro „lepšího“ bankéře, jehož podnik sídlil v „peněžním obchodu či boudě na peníze“, taberna argentária na foru. Argentáriovi se zprvu říkalo řecky trapezités a jeho obživou bylo vše kolem soukromých financí: směnoval peníze, permutátió, poskytoval půjčky, ukládal peníze a prováděl platby klientů po celém území říše, spravoval úvěry, uložené majetky na základě ústního a písemného příkazu, perscríptió. Se souhlasem kleinta, a za podíl, mohl s uloženými penězi podnikat, podíly měl z účastí na státních a soukromých aukcích, osvědčoval též pravost ražby. O transakcích vedl záznamy v knihách, codicés, tabulae, ratiónés. Zápisy v nich měly u soudů průkazní hodnotu.

Prvním ze státníků, o němž je dochována zmínka, že bere politiku jako business a naopak, byl roku 186 Attalovec Eumenés II. Král nabídl Achájskému spolku 120 talentů darem nikoli na válku a výdaje s ní spojené, ale jako základ bankovního vkladu, z jehož výnosu by mohli Achájové vyplácet své federální úředníky. Aby mu nebyli příliš zavázáni, byl to přeci jenom exponent římské expansivní politiy, Achájové tehdy odmítli...

Nešťastně skončil skok do politiky pro bankéře Eubúla z Atarnea. Nevíme jak, ale stal se tyrannem ve své vlasti, tedy samovládcem, a roku 347 ho sesadil a zavraždil jeho eunúchos Hermión/Hermeiás, kterého předtím propustil na svobodu. Neteř nového despoty jménem Pýthiadu si vzal za ženu filosof Aristotelés, viz rok 341. O Eubúlovi nevíme jinak vůbec nic, nicméně to by jediný finančník starého věku, který to dotáhl do čela státu, byť tak malého a závislého na vůli Velkého krále. 

Na rozdíl od nummuláriů poskytovali argentárií úvěry i bezhotovostní. Ze své činnosti platili státu daň, vectígal. Stát na lidi kolem půjček a směny peněz dohlížel prostřednictvím městského praefekta, praefectus urbí. Volený úředník měl právo kontroly účetnictví, códex/ratió acceptí et expensí, seznam příjmů a výdajů, dlužníky vedl bankéř v knize zvané podle termínů splatnosti calendárium.

Pravým pouličním směnárníkem byl nummulárius, povolání ovšem také s nedobrou pověstí, starající se o směnárnu, ménsa nummulária, "peněžní stůl". Bankéři se stejným názvem, ale jako státní úředníci, proměňovaly lokální ražbu za říšskou, ověřovali množství drahého kovu v ražbě, distribuovali nové mince, vykupovali zlato a stříbro. Zjevně každý z velkostatkářů a majetných propuštěnců a otroků se věnoval lichvě, tj. půjčování peněz na úrok (viz tam). Dlužníci spláceli úroky vždy na novoluní, tedy v hellénském světě na númenie, Římané na kalendy, první den v měsíci.

Jiným názvem pro finančníky byl mensárius (podle řec. trapeza, viz zde výše). Původně to byla státní funkce zřízená roku 351 na pomoc předluženým plébejům. Pětičlenná komise, quinquevirí mensárií ab dispénsátióne pecúniae, "pět finančníků pro správu peněz" dohlížela na oceňování zastaveného majetku dlužníků a na výplatu státní podpory těm z nich, kteří nebyli již schopni splácet dluhy. Roku 216 se na základě zákona tribuna lidu M. Minucia proměnila pětičlenná komise v tříčlennou, triumvirí mensárií, ale jejím hlavním účelem bylo řídit finanční otázky spojené s totální válkou s Hannibalem. Mensárií měli též uložené služné vojáků.

Při životním stylu římských elit nebyla o klienty nouze. Mezi klienty římských bankéřů patřili svého času hellénističtí monarchové. Nejznámější je státní dluh Ptolemaia Auléta u C. Rabíria Postuma a u Božského Iúlia. Aulétés musel dokonce Rabíria udělat svým ministrem financí, dioiketem.

Velké římské bankovní firmy si začátkem principátu držely síť poboček po celé říši. Vedli je propuštěnci nebo otroci, stejně jako účetnictví většiny římských businessmanů a entrepreneurů, řídili také lodi atd. Finančníci, obvykle jezdeckého původu, se spolčovaly do vlivných bankovních asociací, societás argentária.

Kurulští aedilové Cn. a Q. Ogulniové roku 296 pohnali před soud několik bankéřů pro lichvu, kteří za trest museli ozdobit několik náboženských objektů (v dobách neklidných ale moc bankovních kruhů nesmírně vzrostla a stala se nekontrolovatelnou: tak roku 89 byl lichváři přímo na foru zabit praetor A. Sempronius Asellió za to, že se při soudních přích zastával dlužníků).

V této době dostala např. pod sebe sošky dvou dětí-zakladatelů Města rúmínalská vlčice, známá též jako „kapitólská“, dílo původem etruské ze začátku 5. st. (srov. rok 507); dnešní sošky jsou ale až z dob renesančních, dílo Benvenuta Celliniho, neboť původní časem zmizely (jediným přímým, ale nevelkým poškozením symbolu města Říma byl zásah blesku roku 65).

Sošky byly pokutou za lichvu: potrestaní lichváři museli ještě vydláždit kus Města, na Capitólium dát bronzové prahy a na střechu Iovova chrámu jeho sochu se čtyřspřežením a do chrámu stříbrné vázy.

Peníze, resp. zákaz obchodování s určitým národem, byl poprvé použit Římany roku 230. Tehdy se rozjížděla válka s italskými Kelty, od nichž obchodníci brali různé výrobky a otroky. Aby se zisk z obchodu nepoužili Kelti-Gallové na válku, nesměli Římané platit stříbrnými a zlatými mincem, které byly všeobecně směnitelné.

Římští patriciové nebyli nijak orientováni na podnikání ve výrobě; to bylo doménou propuštěnců, otroků i svobodných, viz pod řemesla. V Itálii vlastně žádné průmyslové odvětví nijak výrazně neprofitovalo, snad kromě textilního. Římská elita se věnovala zemědělství, pozemkům, pěstování obilí a dobytka, vlastní průmyslová základna impéria ležela v provinciích. Nicméně ani v agroprodukci Aeneovi potomci nijak nevynikali. Po hannibalských válkách se vylidnila celá jižní Itálie. S výjimkou několika měst (ještě necelých sto let dříve dokázala Capua nebo Tarás postavit do pole po třiceti tisících mužích).

Všeobecně klesla zemědělská produkce a majitelé latifundií pronajímali pozemky zotročeným lidem, svým klientům. Řím byl po celou svou imperiální dobu odkázán na dovoz obilí a jeho vládcové městskému proletariátu raději rozdávali obilí a další potraviny zdarma, neboť je nikdy nenapadlo řešit obrovskou nezaměstnanost v Latiu.

Hospodáři Římané nebyli dobrými. V řadě oblastí se chránili zákazy, jako například zákazem dovozu vína do Itálie. Obchodní bilance Itálie byla výrazně pasivní, málo se z ní vyváželo. Obchod šel dobře ostatním obyvatelům Itálie, římským občanům. Mithridátés dal v Asii pobít jednoho dne na osmdesát tisíc Italiků a Římanů, kteří tu byli obchodně nebo spravovali výnosy provincií, na Délu dvacet tisíc. Románský element byl v posledním století př. n. l. značně rozšířen (např. africká Cirta byla za Iugurthy převážně římská).

Římané se rádi vrhali do finančních obchodů: sdružovali se za účelem investování do lodních nákladů, podíleli se na pojišťování dálkových obchodů, na okamžitém zisku a z něho pocházející luxus (srov. pod pojištění). Finanční síla impéria ovšem ležela v Římu, nikoli v provinciích, Řím byl dominantní. Již v republikánské době ovládali prostřednictvím půjček římští bankéři celé provincie. Cluvius z Puteol měl v polovině posledního století republiky velké hypothéky u měst provincie Asie. Jistému T. Pinniovi dlužili maloasijští Níkájští osm milionů séstertiů.

Peněžnictví se za republiky z aristokracie nevěnoval nikdo. S podporou C. Flaminia byl totiž roku 219 či 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazuje vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. 80 hektolitrů.

Římská aristokracie to vůbec měla z dnešního pohledu těžké, ale nestěžovala si. Senátoři a jejich synové podle tohoto zákona nesměli vlastnit námořní lodi kromě za účelem dopravy vlastních výnosů/úrod na statcích, nesměli se účastnit veřejných licitací a měli zakázáno vše, co se pokládalo za spekulativní zisk, quaestus, řecky to kerdos. Co nesměli sami, směli jejich klienti svázaní s aristokraty poddanskou sítí, jejíž hlavou byl patrónus, ochránce svých klientů. Odtud se rekrutovali propuštěnci a otroci řídící bankovní filiálky po celém Středomoří. 

Teprve v principátu se řada senátorů nebo jejich zlaté mládeže rádo zbavovalo senátorské otravy a věnovala se businessu, ctihodné dámy dávaly přednost vedení bordellu před společenskou vážností, jak si stěžují doboví moralisté, většinou literární příživníci u stolu boháčů.

V posledním století republiky měli bankéři v Římě ještě latinská jména: Considius, Acius, Silicius, Caecilius, za raného císařství už převládla jména propuštěnecká z východního Středomoří.• Nejstarší fungující bankou je Monte dei Paschi di Siena (MPS), založená roku 1472 a pod dnešním názvem od roku 1624. Je jedním z největších italských bankovních domů. Byla původně „monte di pietà“, horou zbožnosti, shromažďující vklady, jejichž úrokový výnos šel městům, soukromníkům, nebo na sociální účely; dluhopisy. O století předtím ve Florencii (zde nejstarší kolem roku 1300), Benátkách a Sieně byli měšťané donuceni kupovat od státu volně obchodovatelné dluhopisy na válečné výdaje.

Podvodníci mezi bankéři to měli kdysi „těžké“, obzvláště když v provinciích měsíční úrok činil čtyři procenta, tedy 48 procent ročně! Lichváři poskytující úvěry jednoprocentní na měsíc nebyli zvláštností.

Tak významným podvodům jako např. kolem obligací v hodnotě dvou miliard dolarů firmy Washington Power System 22. července 1983, nebo účetním podvodům ve společnosti Enron (srov. enronitis) koncem roku 2000 nebo koncem roku 2003 v italském Parmalatu, se v antice nedařilo.

První velkou finanční aférou a krachem novověku byla tulipomanie/tulipmania z Holandska. Kolem roku 1560 se z Istanbulu dostaly první cibulky tulipánu do Vídně, odtud na západ. Evropané z nich byli uneseni, Holanďané asi nejvíce. Cena cibulek rostla až do astronomických výšin. Roku 1636 se v Haarlemu dokonce ustavil první světový obchod s budoucími trhy - s příští úrodou tulipánů.

Tulipomanie skončila krachem 7. února 1637. V té době se za jednu (sic) cibulku platilo například desetinásobkem ročního platu řemeslníka a dalo se za ni pořídit dohromady mnoho kusů dobytka, oblečení, množství jídla. Business se zhroutil a z tulpánu se staly běžné okrasní květiny.

Nejvyšším finančním podvodem, kterého se na své bance dopustil jedinec, byla aféra obchodníka cennými papíry francouzské banku Société Générale (SG), založené Napoleonem iii. Jérôme Kerviel (31) spravoval majetek v hodnotě odhadem padesáti miliard a fingovanými obchody připravil banku o 4,9 miliard eur. Mnohaměsíční malversace byla odhalena 19. ledna 2008.

Podle všeho o jeho spekulativních obchodech nadřízení věděli a kryle je, dokud vynášely. O dva roky později byl Kerviel v první instanci odsouzen na pět let do vězení, z toho dva roky na podmínku, a kuriosně k náhradě škod bance ve výši oněch téměř pěti miliard eur.

Před ním vynikli defraudovanými částkami a vzniklými škodami Jasuo Hamanaka, obchodník s mědí v Sumitomo Corp., který svou firmu připravil o 1,75 miliardu eur (1996), Nick Leeson, který roku 1995 v Singapuru významně přispěl k pádu staré anglické banky Barrings´ ztrátou 1,12 miliardy eur, Tošihide Iguči neautorisovaným obchodováním způsobil firmě Daiwa Bank ztrátu 751 milionů (1995) a John Rusnak neoprávněně roku 2002 spekuloval s penězi patřícími Allied Irish Bank a stálo to 472 milionů eur.

Největší bankovní úpadek je z roku 1991, kdy zkrachovala Bank of Credit and Commerce Int. (BCCI) se ztrátou v přepočtu deseti miliard eur. Všechno se však změnilo v létě roku 2008, kdy se ve Spojených státech naplno rozjela vlna krachů hypothéčních a investičních bank, doprovázená bankroty v západní Evropě a radikálním omezením průmyslové výroby a celkovou hospodářskou recesí.

Americká vláda George W. Bushe a hlavně Baracka Obamy pumpovala na záchranu bankovního systému, ale také automobilového průmyslu stovky a stovky miliard dolarů, podobně se chovaly vlády evropské. Řada z nich krachující banky postátňovala. Situace se vydávala za ještě horší hospodářskou krisi, než která následovala po krachu newyorské bursy roku 1929.

Největším investičním podvodem je případ z prosince 2008 podnikatele Bernarda Madoffa (70), který zpronevěřil asi padesát miliard dolarů svých klientů. Zhruba tolik rok předtím vedl specialisovaný časopis Forbes majetku pro nejbohatšího muže planety. Texasan Allen Stanford (62), jehož banka sídlila na Antiguy, byl v červnu 2012 v Houstonu odsouzen na 110 let do vězení za podobnou zpronevěru více než sedmi miliard dolarů svých investorů.

Podobně jako soukromníci a firmy bankrotují státy. Svou platební neschopnost vyhlásil během své padesátileté vlády (1554-1598) Filip ii. Španělský (Felipe ii.) třikrát, neboť šel z války do války (1557, 1575 a 1596). Dostal do osudových obtíží svého největšího věřitele, jihoněmecký bankovní dům Welserů, který po podobných ranách z Francie a Holandska vyhlásil úpadek roku 1614.

Roku 1811 za napoleonských válek bankrotovali rakouští Habsburkové, o dva roky Dánské království. Roku 1876 vyhlásila úpadek osmanská říše Abdülhamida ii. (v budově mezinárodní správy státního dluhu dnes sídlí státní Istanbulské gymnasium s tureckou a německou výukou).

Roku 1890 bankrotovala Argentinská republika, která vsadila na zlatý standard, ale očekávaný nerostný boom se nedostavil. Říkalo se tomu "Baringova krise" podle londýnské banky bratrů Baringů, rodem z Brém, kterou musela zachraňovat Bank of England (roku 1995 zkrachovala zcela). Roku 1893 se finanční krise s úpadky rozšířila do Jižní Afriky, Austrálie a pak i Spojených států. Argentina bankrotovala znovu roku 2002, kdy nebyla věřitelům schopna platit ani úroky z úroků. Od sedmdesátých let 20. století většina vlád západního světa nesmírně zatížila obřími dluhy státní, provinční a obecní rozpočty, takže se dalo hovořit o jakési debitokracii, astronomického zadlužování, jen aby se udržel sociální smír.

Roku 1918 se stalo insolventní Rusko, které se poražené ve světové válce od carů dostalo do spárů bolševiků. Podruhé se nad vší Rusí stáhla státní insolvence roku 1998. O finančních úpadcích Německa, Maďarska a Zimbabwe viz pod inflace.

Padělání měny bylo postihováno nejvyššími tresty. Když působil budoucí císař Galba v provincii, dal podvodnému směnárníkovi (nummulárius) přibít uťaté ruce k jeho směnárenskému stolu. O podvodníky ze strany zákazníků bankéřů se starali finančníci sami. Děd císaře Vespasiána opustil vojenskou službu a živil se jako výběrčí peněz, coactiónés argentáriás factitávit.

Císařův otec byl ve stáru bankéřem celého národa Helvétiů (předtím vybíral v provincii Asii přístavní dvouapůlprocentní clo, públicum quadrágésimae, za což obdržel od místních podivuhodnou dvojsmyslnou dedikaci „kalós telónésanti, tj. dobře vyclívajícímu“.

Životní styl radovánek na dluh se pravděpodobně narodil v Římě. Systém půjčovat si tak dlouho, dokud to jde, funguje dodnes. Potomci římské aristokracie za principátu projedli, propili, prohráli a proděvkařili pozemky, stáda, domy, neboť všechno museli zastavit. Na začátku je zástavní půjčka od bankéře na Foru. Je-li zle, doporučuje satyrik D. Iúnius Iúvenális, lze ještě odjet např. do Bají na ústřice, prostě zmizet z Říma. Pak už zle je.

O penězích viz pod ražba mincí. Banky se ve starověku nevylupovaly. To je invence mnohem pozdější. Např. první vyloupení banky ve Spojených státech se stalo 19. března 1831 jistým Edwardem Smithem: do City Bank of N. Y. si se zbraní v ruce přišel pro 245.000 dolarů.

Havala, hawala, arab. převod, směna, důvěra, zřejmě přímo navazuje na tradiční starověké bankéřské způsoby. Její indická podoba se jmenuje hundi. Bankovní systém havaly je rozšířen po Předním východu, Africe a Asii, v celém muslimském světě. Spočívá výhradně na osobních zárukách a osobních předáních a přesto funguje na obrovské vzdálenosti a v jakémkoli prostředí. Poslání peněz, půjčka, splácení atd. se děje bez písemného záznamu, a to v jakýchkoli částkách.

Převody peněz nejsou zatíženy bankovními poplatky ani oficiálními kursovními lístky a dluh, který vzniká na jedné straně, protože nejsou peníze ihned fysicky doručeny, je možné uhradit i zbožím nebo jakoukoli jinou formou, např. službou. Systém je naprosto neprůhledný, řídí se pouze pravidly businessu a cti bankéře (hawaladar n. hundiwala) a jakákoli státní omezení na ochranu před praním peněz, daňovými úniky apod. jej nemohou postihnout.

Drávidský svět měl a má svou podobu velmi starého systému "mikro-finančnictví". Kuri, dnes chit/chitti, "loterie", je krátkodobá půjčka původně snad související s přístavními obchody v Kérale. Praktikuje se v prostředí, kde se lidé znají a půjčky jsou bezúročné a jejich nesplacení není spojeno s žádným postihem, ale ostudou. Žádající o půjčku sezve lidi k hostině a ti s sebou přinesou peníze, které posléze hostitel splatí. Zároveň se losuje ve společnosti o právo půjčit si příště, až vznikne rotační řád.

 

L. Bantius, předák v Nole, hrdina od Cann§ 216 

Bantu, Bantuové/"lidé", několik set ethik velké jazykové skupiny jižně od Čadského jezera, řec. Libyjského, která se rozšířila od středu kontinentu na jih a východ Afriky§ 2000, 117

Prapředkové batuských národů, "Protobantuové", žili na území dn. Kamerunu a na jihovýchodě Nigérie c. 2000. Kolem c. 1000 začali s migrací a expansí na jih směrem do Angoly a Zambie a na východ směrem k Velkým jezerům. Železná kultura zemědělců a dobytkářů vyháněla sběračské skupiny do savan a polopouští, srov. rok 800. V té době se rošířili od krajů kolem Čadského jezera po oblast kolem pramenů Nilu. Kolem roku 500 ovládli celou východní Afriku, povodí Konga a horního Nilu, kolem roku 300 n. l. se podél pobřeží dostali na jih Afriky a c. 500 n. l. obsadili východ dnešní Jižní Afriky (Transvaal). Bantuské skupiny nevykazovaly pocit sounáležitosti.  

Nižší datace klade začátek migrací až do doby kolem roku 400 př. n. l., kolem 200 n. l. dosáhli východní Afriky, kolem roku 300 n. l. žili také v okolí jezer Tanganyika a Malawi, roku 400 prý dorazili podél pobřeží na východ jižní Afriky, nikoli však k na západ dnešní Jižní Afriky: Holanďan Jan van Riebeeck, chirurg, obchodník a zakladatel Kapského Města, v dubnu 1652 na Mysu nenarazil na lid Bantuů, ti žili tehdy nejjižněji na dnešním zimbabwsko-jihoafrickém pomezí, ale na Sany/Křováky. 

Banú Maz‘úr§ viz Maz‘úr

baobab, strom, nejstarší§ 500

Bappó, praef. Urbí§ 361+

Baqet, Baket, nomarch v Jedenácté dyn. (více stejnojmenných v jeho klanu)§ 2061, 1928   

Baquatové, Baquatí, berber. lid v Mauretánii Tingitské§ 118+, 152+, 228+, 277+