eusebeia, hry v Puteolách§ 139+

Flávia Eusebia z Thessaloníky, ses. mag. milit. Eusebia a praef. Urbí Hypatia, manž. augusta Cónstantia II.§ 353 až 355+, 357+, 359 až 361+, 371+     

Eusebios z Alexandreie, rhétór§ 347+  

Eusebios z Arábie, sofista v Antiocheji, sok jistého Ulpiána§ není v CSD 

Eusebios z Edessy zvaný Emesénský, biskup v Antiocheji§ 341+, 378+  

Eusebios z Kaisareie na Moři, křesť. hagiograf a historik, biskup ve své vlasti§ 3500, 3236, 3174 (a viz datace podle Manethóna u egypt. dynastií), 1184, 1048, 62+, 111+, 119+, 138+, 202+, 243+, 244+, 257+, 259+, 260+, 293+, 306+, 312 až 314+, 320+, 325+, 326+, 335+, 340+, 341+, 345+, 347+, 355+, 361+, 380+, 391+           

Eusebios z Myndu, rhétór, uč. Iúliánův§ 360+ 

Eusebios, biskup v Níkomédeji§ 320+, 325+, 328+, 335+, 337+, 340+, 359+, 360+, 375+    

Eusebius, biskup v Římě§ 309+ 

Flávius Eusebius, asi o. císařovny Eusebie, vojevůdce Eusebia a praef. Hypatia, bratrů-coss.§ cos. 347+, 360+  

Flávius Eusebius, s. předešlého§ cos. 359+, 360+, 371+  

Eusebius, eunúchos, nejvyšší komorník/praepositus sacrí cubiculí Cónstantia II., arián§ 337+, 354+, 360+, 361+  

Eusebius ze Sardinie, biskup ve Vercellech§ 362+, 374+, 393+  

Eusenové, lat. Eusení, popř. Cusení§ viz Kušáni 

Eustathios z Kappadokie, neoplatónik a sofista, manž. Sósipatry z Efesu§ 320+, 358+ 

Eustathios, biskup v Antiocheji na Orontu§ 325+, 328+, 362+  

Eustathios ze Sebasty v Armenii, makedonián/pneumatomachos§ 340+, 359+ 

Eustathios z Epifaneie, chronograf dějin od Aineia po Anastasia§ viz o něm s. v. chronografie 

Eustathios z Thessaloníky, učený mnich a arcibiskup§ 131-

Eustefios z Afrodisie, sofista, ž. Láchara z Athén z 5. st.+§ není v CSD 

Eustochios z Alexandreie, ž. Plótínův, jeho ošetřovatel§ 270+ 

Eustochium§ viz Iúlia z Říma 

Eustoliá, družka antiošského biskupa Leontia§ 356+ 

Eustolos ze Sídónu§ Ol. 113+ 

Eutelidás z Argu, sochař§ 520
Eutelidás ze Sparty§ viz Deutelidás

Euterpé z Halikarnássu, kárská m. Themistokleova (jméno jedné z Mús)§ viz však Habrotonon

euthanasie, řec. krásná/čestná smrt; srov. pod sebevražda§ 399, 44

Filosofové a filosofující k otázce dobrovolného ukončení života

Motto: „Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě.“ M. Aurélius

Historik Hérodotos vypráví na začátku druhé knihy svého díla anekdotu o tom, jak egyptský král Psammétichos (Wahibre Psammtech I., vládl v letech 664 - 610) „dokázal“, kdo je nejstarším ethnikem naší planety. Důkaz o nejstarším z národů či jazyků byl vpravdě ďábelský. Dal dvě novorozeňata vychovat ve stájích mezi kozami a pastýř měl nakázáno dávat pozor, co že řeknou za první slova. Když pak děti něco zažvatlaly, jali se královi lidé zkoumat, v kterém z tehdy známých jazyků to něco znamená. 

Vědci zjistili, že pronesené "povídání" znamená ve fryžštině „chléb“ a z toho král vahou svého rozhodnutí určil, že Frygové jsou starší než Egypťané a že tudíž jsou i nejstarším národem na světě. 

Se stejnou cimrmanovskou logikou hovořívají socioekonomové, publicisté a politici, když označují za základy „evropské“ civilisace a parlamentarismu výhradně křesťanství. S nepochopitelným ostychem pravidelně přehlížejí tisíciletou antickou civilisaci. Kdyby totiž měli lidé oči otevřeny (a kdyby dávali ve škole pozor), zjistili by, že všechny humánní hodnoty, na nichž spočívají po staletí dnešní evropská státní společenství, byly křesťanstvím pouze zprostředkovány a že byly po staletí rozvíjeny dávno před tradovaným Ježíšovým poselstvím.

Stejně tak základem a vzorem dnešních institucí euroamerických parlamentních demokracií nebyl svět původně beduínského monotheismu, ale složitý svět hellénského a římského polytheismu. Kromě církve (a i ta se dodnes organisuje podle antických vzorů) nezaložila křesťanská, resp. judaistická ideologie v Evropě žádnou demokratickou politickou, soudní či veřejnoprávní instituci a ani pro ni nebyla vlastním vzorem. 
Roli příkladů a vzorů pro moderní euroamerický svět obvykle hrála a hraje svět antiky. Je určitě prospěšné připomenout takové skutečnosti i v diskusi o právu člověka na rychlou smrt, stejně tak jako na jeho osobní integritu.

Jako první používal slovo euthanasie Augustus. Vyprošoval si ji jako „lehkou smrt“, a měl nakonec to štěstí. Vždy, když slyšel o někom, že rychle a bez trápení zemřel, požadoval pro sebe a své blízké „euthanasii“. Se světem se rozloučil slovy komických básníků na závěr představení: "Takže jestli se vám to líbilo, zatleskejte a všechny nás herce s chutí propusťte! (ei de ti echoi kalós to paignion kroton dote kai pantes hémás meta charás propempsate)".

O svérázném pojetí sebevraždy Božským Iuliem viz rok 44.

Athéňan Speusippos byl Platónův synovec a po jeho smrti roku 347 převzal i řízení celé školy, provozované a pojmenované podle jednoho z athénských hájů Akadémie. Scholarchem byl osm let, a nebyl zdravý. Roku 339 ho prý opět vezli ve vozíku na přednášky do Akadémie, když ho potkal jeho kynický sok Diogenés ze Sinópy, kterého pozdravil obvyklým řeckým pozdravem „Raduj se!“ Na pozdrav mu ale Diogenés odpověděl: „Ano, ale ne ty, jenž v takovém stavu lpíš na životě!“ Speusippos si nakonec vzal ze zoufalství život dobrovolně stár sedmdesát let.

Speusippův nástupce v Akadémii Xenokratés  z Chalkédonu předešlého scholarchu už nenapodobil: zemřel ve věku 82 let v roce 314, když v noci narazil hlavou na svůj kovový nočník. 
Uvedený Diogenés měl zemřít v devadesáti letech věku ve stejném roce jako Alexandros Veliký (323), když dobrovolně zadržel dech. Stejným způsobem zemřel zhruba o dvě až tři desetiletí později Métroklés z Maróneie, původně peripatétik, později kynik.

První, kdo si vzal život tím, resp. o kom to víme, že odmítal brát stravu, byl spartský zákonodárce Lykúrgos. Dospěl totiž k závěru, že své zákonodárné dílo završil (a skutečně po více než pět set let se na Lykúrgově „ústavě“ ve Spartě nic neměnilo). Po čtyřicetidenní hladovce podle jedné z historických versí zemřel v Metapontiu v chrámu Mús kolem roku 500 Pýthagorás Samský, svérázný vegetariánský filosof, jehož žáci žili pod jeho přísným dohledem v komunitě, kterou bychom dnes označili za podivnou sektu. 

Hladovkou zemřel, ale na protest proti tomu, že mu Tigránés Armenský omezoval styk s okolím, blíže jinak neznámý řečník Amfikratés. Podobně měl v Římě ze světa živých odejít zajatý poslední král Makedonů Perseus.

Bezmeznou manželskou oddanost po smrti M. Iúnia Brúta, jednoho z vůdců proticaesarovského spiknutí, prokázala jeho manželka Porcia. Po Brútově smrti se rozhodla zemřít. Ač neustále hlídána, spolkla prý několik žhavých uhlíků z ohně a tak zemřela. Podle jiné verse však touto smrtí skončila pro nevyléčitelnou nemoc. 

Q. Lutátius Catullus, spolu s C. Mariem vítěz nad Kimbry, si vzal život tak, že v utěsněné místnosti vdechoval doutnající uhlíky ohně.

Opovržlivě se vyjadřuje autor životopisů hellénských filosofů Diogenés Laertský o smrti Bióna z Borysthenu (na dnešní Ukrajině). Původně akadémik přešel ke kynikům, zpochybňoval existenci bohů a nakonec poslouchal peripatétika Theofrasta. Když v Chalkidě onemocněl, začal nosit amulety a litoval svého atheismu. Zemřel někdy v sedmdesátých nebo šedesátých letech třetího století př. n. l.

Rovněž nenalézá slova uznání pro Foiníčana Menippa z Gadar, který, ač kynik, živil se lichvou a když o všechny peníze přišel, oběsil se. 
O smrti zakladatele stóického učení Zénóna z kyperského Kitia se tradovalo, že cestou z přednášky ve svých 72 letech (někdy v polovině 3. st.) zakopl a zlomil si prst. Udeřil prý rukou o zem, ocitoval neznámého tragika „Jdu již; proč voláš mě?“ a zadusil se.

Zénón a jeho stoičtí následovníci se na začátek a konec lidského života dívali takto: Ze tří druhů života, přemýšlivého, činného a rozumového, je třeba si zvolit ten třetí, neboť příroda prý úmyslně stvořila rozumného živočicha k přemýšlení a konání. Cílem takového živočicha je žít ve shodě s přírodou, vesmírem, jehož je člověk a život součástí, žít ve shodě se svou přirozeností čili žít ctnostně, tj. ve shodě s rozumem, ve správném poměru lidské přirozenosti a světového rozumu.

Ctnost je jediným dobrem, které postačuje ke spokojenému životu (v dobové terminologii: k blaženství). Jediným zlem je špatnost a všechno ostatní (např. majetek, původ, sláva, ale také zdraví) jsou věci lhostejné (adiaforon). Moudrý člověk se prý zbaví života, bude-li mít pro to rozumný důvod, buď na záchranu vlasti nebo přátel, nebo bude-li snášet příliš krutou bolest, způsobenou zmrzačením nebo nevyléčitelnými nemocemi. Za takové situace se totiž i život podle stóiků stává lhostejným.

V otázkách náboženských stóikové opovrhovali běžnými antropomorfními představami, obřady a pravé náboženství u nich splývalo s pravou filosofií. Tyto a další momenty po staletích sblížily stou s křesťanstvím, které zásady stóické a jim blízké ethiky platóniků z velké části převzalo. Není proto divu, že již ve starověku vznikla pověst o tom, že se Seneca znal s Pavlem z Tarsu a že kolovaly podvržené dopisy Senekovy a Pavlovy.

V průběhu staletí se názor stóiků na sebevraždu podstatně neměnil. Tak císař Márcus Aurélius Antónínus (26. dubna 121 v Římě - 17. března 180 u Vídně) měl za to, že se jí může dopustit jen ten, kdo nezná smysl života a smrti. Připouštěl ji však tehdy, když člověk nemůže sloužit ctnosti. 
Hadriánus, narozen 24. ledna 76 n. l., zemřel 10. července 138, když vážně onemocněl a pokoušel se o sebevraždu s pomocí otroka a jedem, vzbudil suicidálními náladami strach a odpor svého okolí. Císař ovšem nebyl vázán žádným monotheistickým euangeliem a v pokusech pokračoval.  

Hadrianus přikázal otrokovi, aby ho probodl, ten to však vyzradil Antónínovi, designovanému nástupci, a ten proti vůli císaře zasáhl. Hadriánus se znovu pokusil o sebevraždu, ale dýku mu vzali. Pak chtěl jed od svého lékaře, ale ten si vzal raději sám život, než aby císaři vyhověl. Nakonec zemřel po tříleté chorobě nepohyblivý a v permanentní depresi. 

• Novodobí lékaři nazývají udržování nevyléčitelně chorého při životu za každou cenu disthanasií a její ukončení ortothanasií.

Jako první se podle této zásady zachoval Dionýsios z pontské Hérákleie, který se sice rozešel se Zénónovým učením (proto se mu říkalo Přeběhlík) a přidal se k hédonickým kýrénaikům, navštěvoval hampejzy a vůbec se věnoval radovánkám. Když mu ale bylo osmdesát, vzal si život dobrovolnou hladovkou; že by byl marod, nevíme.

O konci Zénónova žáka a nástupce Kleantha z Assu se vypráví tento příběh: Na dásni se mu utvořil vřed a na pokyn lékařův se dvaasedmdesátiletý stóik zdržoval potravy. Jeho stav se zlepšil a lékař mu tedy povolil vrátit se k normálnímu způsobu života. Kleanthés však řekl, že již pokročil příliš daleko na své životní cestě a zemřel rovněž hladovkou. 
Démokritos z Abdér si „pohrál“ se životem jiným způsobem. Když mu bylo 109 let, byl už velmi slabý. Jeho sestra se rmoutila, že se nebude moci zúčastnit slavností thesmoforií, neboť zemře-li Démokritos, bude muset držet smutek. Bratr ji tedy požádal, aby mu po celé tři dny slavností dávala teplý chléb, který si přikládal k nosu, a tak se prý udržel na živu. Bez bolesti pak skonal až po slavnostech.

Roku 64 př. n. l. se narodil M. Valerius Messála Corvínus, augustovec a literát, který pro těžkou nemoc dobrovolně ukončil svůj život roku 8 našeho letopočtu. Roku 338 si vzal po bitvě u Chairóneie život Isokratés, ze smutku z porážky Hellénů a ještě k tomu od krále Filippa II. Makedonského, kterého pokládal za vhodného, aby naplnil rhétorovo celoživotní poslání: vytáhnout v čele sjednocených Hellénů na perského krále. 

Roku 145 v Alexandrii zemřel sebevraždou u Ptolemaia élidský dialektik Diodóros z Iasu zvaný Kronos, protože nedokázal vyřešit dvě staletí starou dialektickou hádanku Stilpónovu.

Erasistratos spolu s jistým Diagorou poprvé upozornili na smrtonosné účinky opia a jeho používání zavrhli, neboť oslepuje. Jmenovitě prvním člověkem, který si vzal život užitím opia (a o kterém to víme), byl otec praetora v Hispániích P. Licinia Caecíny, když mu zdravotní stav udělal ze života peklo.

Každá doba má své extrémy. Kýrénaik Hégésiás zvaný Peisithanatos, tj. "K smrti přemlouvající", dokázal posluchače tak působivě přesvědčovat o špatnosti a zlu mezi lidmi a např. o tom, že umírající a jeho duše bolest necítí anebo jen chvíli a slabě, že během svého působení v Alexandrii si mnoho lidí vzalo život.

Král Ptolemaios Sótér ho tehdy musel vykázat ze města i ze země, aby udržel ve státě alespoň tu „pozemskou“ morálku. Hégésiás o obtížích lidského života a o správnosti „oddělení se“ od zla sepsal traktát, který ovšem nedokázal přečkat ideologické změny následujícího tisíciletí. Zda-li si sám vzal nakonec život, nevíme, o tom se zpráva nedochovala. 

Lúcius Annaeus Seneca, svého času jeden z nejbohatších mužů celé říše, svému příteli jednou napsal, že „záleží na tom, jak dobře žiješ, ne jak dlouho; často dobře žít znamená nežít dlouho“. A také se podle toho roku 65 zachoval, byv ovšem donucen svým nepovedeným žákem, imperátorem Nerónem. 

Na jiném místě přesouvá intelektuální rovinu prvního příkladu: „I mezi filosofy najdeš některé, kteří soudí, že si člověk nemá sáhnout na život a že není oprávněn stát se svým vlastním zhoubcem; má prý čekat na takový konec, který mu určila příroda. Kdo toto tvrdí, nevidí, že uzavírá cestu svobodě. Věčný zákon nezařídil nic lépe, než že nám dal jediný vchod do života, ale východů mnoho. Mám snad čekat na ukrutnost choroby nebo člověka, když mohu vyjít ze středu muk a setřást protivenství? Jenom pro jedinou věc si nemůžeme stěžovat na život: nikoho nedrží. Je dobře zařízeno v lidském životě, že nikdo nemůže být nešťasten, leda svou vinou. Líbí-li se ti život, žij; nelíbí-li, máš možnost vrátit se tam, odkud jsi přišel.“

Tento postoj k dobrovolnému ukončení života svého i cizího v antice převládal. Vypočítávat příklady z oblasti „politické“ by znamenalo zopakovat výklad antických dějin. Vůle po zachování integrity byla často silnější, než vůle žít. Slavný pontský král Mithridátés Eupatór, jehož bouřlivá vláda trvala téměř šedesát let (121 - 63), se celý život zajímal o jedy a protijedy, že se dokonce stal v této farmakologické branži odborníkem.

Co více, žádný z tehdy známých jedů na něho nepůsobil. A to ani tehdy, když si chtěl vzít život na útěku před Římany. Požádal tedy svého keltského osobního strážce, aby mu podržel meč, na který nalehl. 

Euthérios/Euthérius z Armenie, eunúchos, nejvyšší komoří Iúliánův§ 356+

Eutiové, Euthiové, Jutové§ viz Maiótové 

Euthiás z Athén§ 1. žalobce, 322; 2. s. Antifóntův, 299, 282, arch. 283

Euthippos z Athén§ arch. 461

Euthydémos z Athén§ 1. arch. 556; 2. arch. 450; 3. viz Euthýnos
Euthydémos I., k. v Baktrii, rodem z Magnésie (neznámo, které), o. Démétriův§ 235, 208, 206, 200, 190, 185, 184
Euthydémos II., k. v Baktrii§ 200, 190

Euthydémovci, vladařská dynastie v Indobaktrii§ 165, 125, 120, 110, 185, 180, 175, 85

Euthydémos z Mylas, významný měšťan§ 40 

Euthydémos ze Sikyónu, tyr.§ 265, 264 

Euthydémos z Tarsu, sofista, uč. Apollónia z Tyan§ 20+ 

Euthydomos z Athén§ arch. 42

Euthyfrón z Fleiúntu§ viz Eufrón 

Euthyklés z Athén§ 1. arch. 398; 2. politik, 351 
Euthyklés ze Sparty§ 1. vyslanec, 367; 2. o. Eudámidův, 146

Euthykratés z Fókidy, o. Onomarchův§ 356, 352 

Euthykratés z Olynthu, zrádce, který vydal město Filippovi II.§ 349, 348

Euthykritos z Athén§ 1. arch. 328, 327; 2. arch. 189

Euthýmenés z Athén§ arch. 437 

Euthýmenés z Fókaie n. Massalie§ 450 a viz pod objevy

Euthýmidás z Chalkidy, démagógos§ 192 

Euthýmos z Leukady, žoldnéř§ 339

Euthýnos z Athén, též Euthydémos§ 1. arch. 426; 2. arch. 431

Euthýmidés z Athén, malíř na keramiku§ 475

Flávius Eutolmius Tatiánus, praef. praet., o. Proculův§ 373+, 388+, cos. 391+, 392+  

Eutrésioi, mí. v již. Arkadii, kde byla vybojována "bitva beze slz"§ 368

Eutropia, manž. Máximiána Herculia, m. Máxentia/M. Aurélius Valerius Máxentius, Theodóry/Flávia Máximiána Theodóra a Fausty/Flávia Máxima Fausta§ 285+, 293+ 

Eutropia, dc. Cónstantia I. s Theodórou, ses. Hannibaliána, Dalmatia, Iúlia Cónstantia, Anastasie a Cónstantie, m. Nepótiánova§ 293+, 350+ 

Eutropios/Eutropius, eunúchos a vrchní komoří/prokoitos Arkadiův, jediný kleštěnec římských dějin s konsulskou hodností§ 48, 370+, 375+, 384+, 392+   

Eutropius, praef. praet.§ 381+ 

Eutropius§ cos. 387+ a viz historiograf Flávius Eutr. 

Eutropius z Dardanie, manž. Claudie, o. caesara Cónstantia Chlóra§ 268+, 270+ 

Flávius Eutropius, senátor a comes, autor historického breviária, možná identický s cos. 387+ a praef. praet. Orientis roku 380 - 381§ 364+, 371+, 381+  

Eutychiadés§ viz Gannys 

Eutychiánus, řím. biskup§ 217+ 

Eutychiános ze Sinópy, obč. jm. C. Kaios Eut., naukláros§ 150+ 

Eutychidés ze Sikyónu, sochař§ 300 a viz s. v. sochaři (1) 

Eutychis z Trall, plodná žena§ 55 a viz ženy (2) 

Eutychos z Chiu, více neznámý finančník, výroční oběti za něho eutycheia na Délu§ 305 

Eutychos z Myríny, tvůrce keramických sošek/koroplathos n. koroplastés, znám z podpisu na jediné terrakottě (není v CSD) 

Eutychos, správce lomu v Thrákii§ 12+ 

Eutychos, vozataj Gáiův a k. Héróda Agrippy I.§ 37+, 38+  

Euxeinos, sc. pontos§ viz pod Pontos euxeinos 

Euxenidés z Fasélidy, s. Eupolidův, obchodník§ 306 

Euxenippos z Athén§ arch. 305, 304 

Euxenón z Hérákleie, tyrannobijec; jindy jmenován jako Antitheos§ 353

Euxenos z Athén§ arch. 222 

Euxenos ze Sparty, velitel oddílu§ 394 

Jiný Euxenos byl rhétorem a mathématikem a tím byl prý dobrý, ale jinak špatným přítelem (není v CSD). 

Euxenos, sofista, pýthagorik§ 20+ 

Euxitheos, att. hrnčíř§ 500 

Euxitheos z Élidy, promakedonský politik§ 344

Euxitheos z Mytilény, podezřelý z vraždy§ 427 

Euzóios, biskup v Antiocheji§ 356+, 361+, 362+, 373+, 378+    

Evenkové§ viz Tunguzové 

Éventus bonus, "Dobrý konec", řím. kult, snad souvisel s hell. "Nakloněným duchem", Agathos daimón§ 374+ 

Evilmerodach, Ewilmerodach z Babylónu§ viz Amél-Marduk

évocátió, evokace, "vyvolávání"§ 30 

Vedle povolávání veteránů na vojnu ("reaktivace") náboženský obřad noční doprovázený hudbou, jímž se vyváděli z obležených měst ochranní bohové k přesídlení do Říma. Z toho důvodu bylo a zůstalo pravé jméno Města tajné. 

Evropa, světadíl, jeho obyvatelé Evropané, první její jménem známý vládce§ 2122, 211+ 

Podle hell. tradice pojmenovaný podle Európy, dc. Foiníčana Agénora, k. v Sídónu, a jeho manž. Télefassy, zároveň milenky Diovy. E. unesl na Krétu Zeus v podobě býka, cestu vlnami mu dělal jeho bratr Poseidón, a syny Dia s Európou byli Mínós, Sarpédón a Rhadamanthys. Slovo E. bývá dáváno do souvislosti s akk. erébu či erbu, „západ (slunce)“ - naopak (w)asiu, ass., „východ (slunce)“. Řecká etymologie souvisí s európos, široký (a to od eurys + ops, široké tváře, pohledy).

Geograficky byla Hellény E. na východu již před Hérodotem vymezena řekou Tanaidem/Donem v dn. Rusku, Tauridou a Pontem Euxeinem/Černým mořem a Úžinami. Vše na východ od této linie pokládali Hellénové za Asii, tedy Kubáň, Kavkaz, M. Asii/Anatolii (zde však srov. pod Anatolie) atd. Srov. Európé. Geografické hranice Evropy na Uralu jsou výmysl novodobý.

E. nebyl jen pojem ryze zeměpisný, ale kulturní. Hérodotos jako první hovoří o „Evropanech“, když srovnává hellénská občanská práva a svobody plynoucí z volby či losování nejvyšších úředníků státu s poddanstvím Peršanů a dalších národů Králi králů. 

Byl též prvním, kdo v této souvislosti hovořil o asijském nebezpečí/= barbarském, zde perském. O protikladu evropské vzdělanosti, samosprávné demokracie a svobody slova a asijského/perského barbarství a bezbřehé despocie toho Helléni řekli a napsali mnoho, patřilo to k „národní“ ideologii (tedy rozhodně v Athénách).

Římská říše smazala protiklad evropský – asijský, který se změnil v římský/romanisovaný a hellénský/hellénisovaný/východní. Po rozpadu říše se „evropanství“ objevuje v kronikách u roku 732 v bitvě u Tours a Poitiers, kde jsou bojovníci Karla Martella ve válce proti Arabům označováni za Evropany. Karel Veliký se o několik desetiletí později dával označovat za "otce Evropy", pater Európae.

To už ovšem v románském a germánském duchu Evropy západní, jihozápadní a severní. V roce 772 naposledy datuje papežská kurie, tehdy na dlouho ve vleku mimoitalských mocností, letopočtem vlády východořímského/byzantského císaře. Germánský, románský, západoslovanský a maďarský svět byl po staletí corpus christiánum, křesťanstvo; bez ohledu na to, že totéž tvrdila církev orthodoxní, východní křesťanstvo. 

Evropu v těchto dimensích do dějin vrátilo osvícenectví: křesťanský západ, „nevěřící“ Orient. Později se dokonce vrátil původní rozměr euro-asijského protikladu: západ je demokratický, východ despotický, jak pochopili Helléni pátého století př. n. l. Protiklad je aktuální dodnes. Z tohoto hlediska jsou hlavními zlomovými neúspěchy západního křesťanstva s dopadem na hranice (skutečné i duchovní) dnešního tzv. evropanství krach křižáckých výprav do Orientu a pád Kónstantínopole.

•

Západ a Východ, odvěké rozdíly: Člověk je měrou všech věcí, prohlásil v pátém století př. n. l. sofista Prótagorás, první z velkých evropských učitelů. Nechtěně tak trochu formuloval hlavní rys západního pojetí společnosti jako dohody skupiny jedinců o účasti na státu (ústava, zákony, volba nebo losování úřadů). 
Protikladem této „Evropy“ je "Orient" s principem despotickým (slůvko původně nebylo až tak zlé, značilo prostě panství). Východní říše bez svobody volby a samosprávy roli individua vůči panovníku-státu nevymezovala jinak než vztahem poddanským.

Ačkoli evropský svět prošel podobným stadiem (srov. staletí středověku i novověku), okouzlení hellénskými a římskými "demokraty" ho pozvolna vrátilo ke kořenům. Nizozemská, francouzská a americká revoluce jsou toho dokladem, paradoxně stejně jako obě světové války z Evropy vzešlé.

Práva jedinců, „občanů“, jsou v západním pojetí státu směrodatná. Tradice východní nejsou tolik „materiální“, věcné, jak s oblibou zdůrazňují Orientálci, aby s výjimkou petrošejků přizastřeli svou ekonomickou zaostalost. Duchovní svět náboženství a panovnického kultu určují jiná kritéria: nadřazují víru a panovníka. V souměřitelnosti s těmito postuláty není pro individuum mnoho místa. 

Vládci obřích státních útvarů, říší s jediným centrem, tak disponovali a disponují masou lidského potenciálu, v dobrém i ve zlém (srov. např. čínské nebo ruské dějiny).

Předůležitou roli hrála a hraje hospodářská primitivnost despocií, zatemňující rozvoj osobnosti. Zaostalost maří demokracii. To platí rovněž o Rusku, o světadílu samo o sobě. Přišel na to již ruský novinář a letopisec Nikolaj M. Karamzin (1766 – 1826).

Ve svých Dějinách ruské říše o panství Mongolů na Rusi napsal: „V povaze Slovanů od prvopočátku bylo a dodnes je cosi asijského: snad že se od Východu, kolébky lidstva, odpoutali později než jiní Evropané. Zkracovat ženu na volnosti, zotročovat bližního, obchodovat s lidmi a brát na soudech úplatky se naši předkové nenaučili od Tatarů – to vše jsme viděli dávno předtím u Slovanů i u Rusů.“

Doba nepochybně zlehčila tvrdý soud Karamzinův, ale touha vládních klik a uzavřených struktur elit chránit tajemství své moci a s lidmi zacházet jako s anonymními miliony se nezměnila. 
Rozsáhlé prostory a nesmírné lidské zdroje vedly ruské vůdce ke svérázné bojové taktice, okoukané od Skythů, když se bránili vpádu Peršanů roku 512 př. n. l. 

Skythové tehdy prchali před agresory do stepi, do bitvy se nepostavili. Před jejich příchodem vypálili zemi a unaveného nepřítele pak donutili vrátit se stejnou cestou. Taktiky spálené země – své vlastní – použili Rusové proti Napoleonovi, velikost země zlomila Hitlera. A pochopitelně stejně strádalo domácí obyvatelstvo.

Brutální přehlížení „malého člověka“ je příznačné pro despocie a režimy z nich vzešlé. Ač poučeny dějinami stále ženou statisíce lidí v uniformách do strategicky nesmyslného umírání, srov. zhovadilosti z války iráckoíránské v letech 1980 – 1988, nebo indickopákistánské vedoucí ke vzniku Bangladéše roku 1971. 
Zřejmě proto ruská přímočarost v boji s kavkazskými teroristy v devadesátých letech dvacátého století a pak 1999 až 2009 tolik překvapila. Evropský svět totiž na Rusy klade svá měřítka, ale mimoevropskou realitu putinovského imperia nevidí.

•

Ewi-ilu, k. v Hamatu, syn (?) Zakarův§ 740 

Exainetos z Akragantu§ 1. olympioníkos v zápasu/palé 496, možný o. filosofa Empedoklea, 496, 416; 2. Exagentos z Akragantu, též Exainetos, možný s. filosofa Empedoklea, 416 (Ol.), 412 (Ol.) 

exakíonítés, exokíonítés, "od malé stély s nápisem venku před městem", východní označení pro ariána§ 380+ 

Examyés z Mílétu, manž. Kleobúlíny, o. Thalétův§ 640

exarchát, východořím. (byzantské) území na severu Itálie mezi Pádem a Ancónou se sídlem v Ravenně, pozd. věnováno papežům a jejich státu: Romagna§ viz Emilia

Exarchos ze Sparty§ efor epón. 428

Exathrés z Parthie, vrah Crassů§ 53

Exékestidés z Athén, manž. Dionýsie, o. Solónův§ 640 

Exékestos z Abýdu, tyrannoktonos§ 365

Exékiás z Athén, malíř na keramiku§ 555

exetasis, exetasiá, tj. přezkoumání, ověření; sčítací komisař v Athénách se jmenoval exetastés§ viz sčítání lidu a otroci 

exhomologese, řec. exomologésis/"vyznání", u křesťanů projev sebeponížení při žádosti o odpuštění nějakého svého přečinu proti církevním předpisům, aby byl viník přijat zpět do obce souvěrců§ 251+, 364+ 

exilium/exsilium§ viz vyhnanství

exokíonítés§ viz exakíonítés 

exorcista, řec. exorkistés, u křesťanů okultní léčitel-vyháněč zlých sil, první zmínka§ 252+ 

explórátórés, armádní rozvědka§ viz pod policie 

Expositió tótíus mundí et gentium, anonym. geógr. spisek§ 350+ 

Extramadura, západošpanělský region§ 104+ 

Ezbenis, thrác. velmož, s. Amatokův, o. Dizalův§ 10 

Ezekiás, č. Ezechiáš z Júdy§ viz Chizqijáhú

Ezekiel z Júdy§ viz J^ǝchezqel

Ezida, Nabiův chrám v Borsippách§ 1081, 642, 562, 560, 268, 253, 187  

'Ezrá', řec. Esdrás z Babylónu, lat. Ezras, žid. kněz, s. Srájův/Serájův§ 622, 458, 445