Otr (1)

 

Otranto§ viz Tarás

otrava§ viz travičství; houbami, viz Gautama

 

otroci, jejich povstání§ viz války s otroky
otroci, otroctví, masové zotročení, otrokářství§ 167, 101, 20 a srov. pod proměny osudu 
otroci, jejich ozbrojování občany§ 146, 87, 48

Na otroctví a otrokářství starý věk hleděl jako na nezvratný úděl. Práva a svobody zotročeného člověka se velmi lišily podle státní tradice, do níž se jako nesvobodní narodili nebo do níž jako válečná či pirátská kořist padli. Všeobecně lze říci, že iónský svět byl mnohem liberálnější než dórský (a spartský především) a hellénský více než římský.

V Digestech, sbírce právnických komentářů zahrnuté do iústiniánovského Corpu iúris cívílis, se postavení otroka posuzuje dvojím metrem: "Co se týká práva občanského/iús cívíle, otroci v něm místo nemají. Nikoli však v přirozeném právu/iús nátúrále; co se týká přirozeného práva, všichni lidé jsou si rovni." (Dig. 50, 127, 32).

Natvrdo to v praxi znělo tak, jak obsahuje devátá kniha sbírky císařských ediktů Codex theodosiánus v oddílu "o nápravě otroků"/dé émendátióne servórum (9, 12). Křesťanství propadlý august Cónstantínus I. potvrzoval staré římské zvyklosti ve vztahu pána a otroka ediktem daným v Sirmiu 18. dubna 326 (9, 12, 2):

"Kdykoli rány pánů/tj. vlastníků přivedou otroky do toho stavu, že zemřou, jsou bez viny ti, kteří chtěli svým domácím sluhům vštípit lepší mravy, když jim opravovali ty špatné. A nechceme, aby se vyšetřovalo při činu tohoto druhu - v němž záleží pánovi, aby právem vlastnictví měl otroka v pořádku - zda se zde projevuje vůle po zabití člověka nebo zda prostě šlo o vykonané pokárání. Nikdy totiž nelze pána prohlásit za smrt otroka vinným z vraždy, když vykonává moc nad (svou) domácností prostými výslechy. Odejdou-li otroci z života z neodbytné osudové nutnosti nápravou ranami, ať se pánové neobávají vyšetřování." 

[Quotiés verbera dominórum tális cásus servórum comitábitur, ut moriantur, culpá núdí sunt, quí, dum pessima corrigunt, meliora suís acquírere vernulís voluérunt. Nec requírí in huius modí factó volumus, in quó interest dominí incolume iúris proprií habére mancipium, utrum voluntáte occidendí hominis an véró simpliciter facta castigátió videátur. Totiés etenim dominum nón placet morte serví reum homicídií prónúntiárí, quotiés simplicibus quaestiónibus domesticam exerceat potestátem. Sí quandó igitur serví plágárum correctióne, imminente fátálí necessitáte, rébus húmánís excedunt, núllam metuant dominí quaestiónem. Dat. XIV. kal. mai. Sirmió, Constantínó a. VII. et Constantió c. coss.]

Obecně se v imperiální éře věřilo, že duch lidí právně svobodných předčí ducha zotročených a v čem otroci že vynikají nad intelektem svobodných, to je ve zlovůli/malitia, jak poznamenal na okraj báchorky o vládě otroků ve foiníckém Tyru M. Iúniánus Iustínus, kterou opsal z Pompeia Troga. V hellénských a římských komédiích postavy otroků charakterisovala prohnanost, lstivost, lenivost, mnohdy však rovněž věrnost mladým pánům při "zalepování" poklesků před hlavou rodiny. 

Otrokářství mělo mnoho podob a ne vždy tak brutálních jako římské. Např. v Athénách, v Iónii či Orientu osobní nesvoboda/otroctví spočívala v absenci práv politických, nikoli vlastnických: otrok mohl vlastnit otroka, obhospodařovat a vlastnit majetek vynikající nad většinou občanů státu, v němž bez jakýchkoli občanských práv žil, směl se ženit a pod.

Nicméně Platón varuje v šesté knize svých Zákonů/Nomoi: S otroky se nežertuje, nerozmazlují se, příkazy musejí být jasné. Sám přitom ochutnal, jaké to je stát se z ničeho nic otrokem, viz rok 388. Podle své závěti držel při sobě svobodný a bezdětný filosof tři otroky a své služebné dal svobodu (staří připomněli, že Homér měl otroka jednoho, kdežto zakladatel stoicismu, Foiníčan Zénón, žádného). 

V řeči Proti Níkostratovi, která se zachovala v souboru pod Démosthenovým jménem (Apollodórova?) je popsána jiná náhlá podoba přechodu ze svobodného stavu do nevolnického: z venkovského statku uprchli tři otroci a Níkostratos se vydal je lapit - až byl kdesi v Attice na pobřeží sám chycen a dopraven na Aigínu, kde byl obratem prodán do otroctví (brzy přičiněním bratrovým vykoupen).

Přijít o svobodu bylo snadné, tragicky jednoduché. Unesen na cestách, na moři, když nedorazilo výkupné, za válek, při finančních potížích. Váleční zajatci a s nimi civilisté z poražených obcí a obsazených zemí byli vojevůdci prodáváni obchodníkům bezprostředně po vítězství, neboť velká vojska podobní podnikatelé doprovázeli, popř. odvedeni na nejbližší trhové místo.

Aukcionáři/lat. praecó z vyvýšeného místa vyvolávali ceny a lidé měnili v okamžiku nové majitele. V Římě se vyvolávalo z kamenného podia, proto se o lidech zotročených a později propuštěných na svobodu říkávalo, že byli "koupeni s kamene/de lapide emptí".          

Helléni a celý starý věk měli hodně „volného času“, mohli nerušeně přemýšlet. Pokud měla být práce obživou, byla mezi aristokraty pokládána za neštěstí, protože „svobodný člověk nemá žít ku prospěchu jiného“. V jedenáctém zpěvu Odysseie říká Achilleův duch, že není nic horšího než úděl chudáka, jenž musí prodávat své služby někomu jinému. O několik desetiletí mladší než Homéros byl Hésiodos, který mezi aristokraty nepatřil, neboť svému nezdárnému bratrovi, viz v indexu s. v. Hésiodos, vřele doporučuje "makat a makat": "Budeš-li pracovat, rychle ti bude závidět lenoch, jak bohatneš: na bohatství se váže čest a sláva, plútó d'areté kai kýdos opédei." Bratrovi radí, aby nekradl a neloupil, ale aby si svou existenci budoval systematicky: ať si nejprve opatří dům, ženu a vola na orbu...

V anekdotickém příběhu o jistém Mindyridovi ze Sybary se pravilo, že zakázal kopáči v jeho přítomnosti pracovat, protože se unavil už jen z toho pohledu na kopání… Jihoitalská Sybaris měla v klasických dobách pověst zhýralého města plného luxusu. Příběh je však ze Senekovy doby, kdy město leželo už půl tisíciletí v rozvalinách a zjevně výstředním miliardářem publicisticky vycucán z prstu.

Nicméně jiný příběh ze světa italských Hellénů je skutečnější, třebaže zůstává na dobu klasickou vzácný. Samovládce v Zanklé/Messáně a Rhégiu Anaxilás měl dva nezletilé syny a za poručníka jim určil svého domácího otroka a důvěrníka Mikytha. Zatímco chlapci vyrůstali v Syrákúsách u Hieróna I., Mikythos vládl až do jejich plnoletí (jménem známe z bratrů jen asi Leófróna, viz roky 476-467), pak jim dvoustátí předal a odcestoval na Peloponnésos, kde v klidu a slavně žil. Rhégijští Mikytha nevyháněli, třebaže utrpěli za jeho vlády katastrofickou porážku od Iápygů, vyhnali až oba bratry, viz rok 461. 

Velcí duchové přebírající ryze v myšlenkách ideální stav společnosti a poučující své nevědomé spoluobčany byli pro případ nezbytnosti obživy fysickou prací bezradní. Athénský sofista Sókratés je toho příkladem, třebaže sám se rukama živil: byl totiž kameníkem či kamenosochařem (ale manželka a známí mu vyčítali, že namísto do práce chodí na agoru tlachat). Potkal jednou, vypráví to Xenofón ve svých Vzpomínkách na Mistra, jistého Euthéra, který žil dlouho v cizině a do Athén se vrátil po prohrané válce se Sparťany. Přišel o své majetky a tak se živil tělesnou prací/tó sómati ergadzomenos ta epitédeia poridzesthai. Sókratés projevil obavu, že takovou práci za mzdu/misthú tapitédeia ergadzesthai dlouho Euthéros nevydrží (byl to zjevně jeho vrstevník, tedy tehdy c. 65 let stár).

S tím zchudlý latifundista, který odmítal dostat se do područí někoho jiné, souhlasil, nicméně od Sókrata dostal "radu", aby se dal najmout někým bohatým a správcoval jeho majetek, nápad velmi moderní. Jak to dopadlo, nevíme, a Xenofón ani nezaznamenal, jak prospěšný byl sofista-kameník Euthérovi. 

Myslitelé na otroctví prostě nemysleli. Jeden z výroků připisovaný atomikovi Démokritovi zní téměř jako programové prohlášení starověkého otrokářství: "Užívej otroků jako údů svého těla: jednoho pro tohle, druhého pro ono!"

Jako všude jinde také v hellénském světě se dbalo na rozdíly v trestech. Z c. 250 se dochoval papyrový útržek s textem fragmentu trestního zákoníku Alexandreie. Podle ptolemaiovského práva byl otrok či otrokyně, kteří napadli svobodného "železem, mědí, kamenem n. dřevem" potrestáni nejméně stovkou ran. Pokud je jejich pán chtěl z trestu vykoupit, musel zaplatit dvojnásobnou peněžitou sazbu trestu, jaký by dostal svobodný za útok na svobodného: ten by platit napadenému sto drachem.

Za ránu do svobodného člověka platit v Alexandreji svobodný také sto drachem, bylo-li úderů více, pak dvě stě. Stejný trest platil pro svobodného za útok v opilosti nebo v noci. V Alexandreji zákon zakazoval, aby občané vlastnili jiného spoluobčana jako otroka.  

Otrok mohl být později v hellénismu čímkoli: od ministra a bankéře po dělníka v kamenolomu (latrios či latris v látomii). Nebyl osobně svobodný a někomu patřil, osobě, státu, chrámu. Vrstva otroků chóris oikúntes, žijící mimo dům, platili majiteli dohodnutou dávku, apoforá, zbytek měli pro svou rodinu. Život státních otroků, démosioi, kupř. písařů, se nijak nelišil od praktik dnešních byrokratů, tzn. rutinně vykonávat práci, přečkat volební období příslušného politika-úředníka a uhájit své teritorium.

Z Athén je zachován z archonátu Níkokleova, 28. múnichiónu, asi květen 301, fragmentární nápis s poctou pro státního otroka Epikrata, který byl poslán do služby jistému stratégovi do pole (Leosthenés?), jak o to žádal démosios Antifatés.  

O lidství zotročených osob nebylo nikdy pochybností, koneckonců o osobní svobodu mohl přijít na cestách kdokoli kdykoli, pokud neměl s sebou silný doprovod. Na konci starého věku literát Ambrosius Theodosius Macrobius vulgo Macrobius ve svých Sáturnáliích to stručně uvedl: "Serví sunt, ímmó hominés/jsou to otroci, nicméně lidé!"

Otrocká práce v orientálních a hellénských státech nebyla hlavním motorem ekonomiky: nejméně do klasického období včetně bylo více svobodných řemeslníků a "agrárních dělníků" než zotročených. Chudáci byli pokládáni otroky za kolegy. S jistou nadsázkou lze tvrdit, že v hellénském světě se postavení otroků v mnohém podobalo situaci proletářů v novověku a vůbec lidí pracujících za mzdu (jakkoli vysokou).

O životě otroků v kamenolomech, rudných dolech a na jiných těžkých pracích, nebo např. o osudu zajatců odsouzených k vystoupení v aréně si ovšem iluse netřeba dělat. S brutální upřímností píše o výchově a ekonomice otroků římský konservativec M. Porcius Cató St. (moderní obrat personální politika se sem opravdu nehodí).

Caesar pravděpodobně také za svého válčení v Galliích nehledal v Británii nic cennějšího než „lidské zboží“ (což nenapsal, možná byla jeho touha "dobyvatelská" mocnější). 
Kdo z nevolníků zlobil, byl trestán jakýmikoli fysickými tresty. Potrestaní městští otroci byli majiteli posíláni na venkovská sídla v okovech, proto se jim říkalo ferrátí, „ukovaní do želez, železňáci“. Pracovali v mlýnech, lomech, na poli pod dohledem pochopů trestajícími vzdor nemilosrdným bitím holemi a karabáči. Římané opatřovali své (zřejmě hlavně venkovské) otroky na krku "psími známkami" s nápisy: "drž mne, ať (ti) neuteču a vrať mne pánovi..."/tene mé né fugiam et revocá mé ad dominum. Popř. jiný nápis na bronzové placce na "náhrdelníku" nešťastníka pravil: "Fugí, tene mé, cum revocuveris (!) mé d(o)m(iní) Zóninó, accipis solidum/Utekl jsem, zadrž mne, vrátíš-li mne pánovi Zóninovi, dostaneš zaplaceno."

V Odysseji uřízli Odysseovi lidé pastevci koz, který držel s Pénelopininými "ženichy", uši a nos, vytrhli přirození a hodili psům. Nešťastníkovi usekli ruce a nohy. Zrádné služky musely ostatky a krev uklidit a pak je triumfující vítězové oběsili. Král Meneláos navracející se s Helenou z Egypta na své trudné cestě od Ília, dorazil na Rhodos. Jeho zakladatel, Hérákleův syn Tlépolomos, před Trojou padl a Rhoďané podněcovaní vdovou jménem Polyxó pocházející z Argu se na spartského krále a jeho manželku, příčinu běd, nachystali s kameny a ohni: Meneláovu loď v přístavu držel nepříznivý vítr. Král schoval Helenu v nitru lodi a jejím šatem a šperky oděl nejkrásnější z královniných služek. Když Rhoďané nešťastnici spatřili, ukamenovali ji. Přišel prý pak příznivý vítr a královští manželé směli odplout ke svým břehům. Příběh chválil Polyainos, autor Stratégémat/"Vojenských lstí", za Meneláovu vychytralost, u služky ani jméno nezaznamenal.  

Staří učenci si dávali práci složit co nejúčinnější ekonomické návody na využití nesvobodné pracovní síly a jak udržet její disciplinu. Vojácký Xenofón ve spisku Oikonomikos doporučuje oddělit ženskou a mužskou část domu dveřmi na závoru, aby nikdo nic nemohl ukrást a „aby ani služebníci bez našeho vědomí nemohli plodit děti.“ Nápad doplňuje poznatkem, že prý slušní otroci mívají obvykle oddanější děti, ale špatní lumpy.

V jiném spisku nadepsaném O státních příjmech/Poroi é Peri prosodón doporučuje pro sanaci ruinovaných athénských financí po tříleté vulgo spojenecké válce 357 – 355 chovat se liberálněji k metoikům, poskytnout jim nějaké výhodičky a hlavně více využívat otrocké práce, resp. mít zisk z jejich pronájmu za jeden obol denně (z nápadu nebyli nadšeni svobodní řemeslníci a nebyl nikdy uskutečněn).

Prodej válečných zajatců do otroctví znamenal příjem pro stát. Když roku 376 po bitvě u Naxu zajal Athéňan Chabriás tři tisíce mužů ze spartské flotily (vlastně nikoli Sparťané, ale najatí veslaři), prodáni do otroctví v Athénách vynesli sto talentů.  

Na Chiu se v 7. a 6. století obchodovalo s otroky z Pontu a Anatolie a Chíjští byli zřejmě po Thessalanech a Sparťanech prvními z Hellénů, kteří užívali ve větším měřítku barbarských otroků, nikoli pouze jako osobních sluhů nebo posil pro domácnost. Thessalové s Lakedaimonskými získávali do té doby otroky jen z válek, stejně tak na Krétě. Chíjským se však vymkla situace z rukou, otroci povstali a opevnili se v horách ostrova.

Ani po dlouhých válkách nebyli uprchlíci k poražení a Chíjští uzavřeli potupný mír zprostředkovaný jedním z uprchlíků jménem Drimakos. Když zestárl, poradil svému oblíbenci, aby ho zabil a hlavu donesl Chíjským, že za ni dostane hodně peněz. Dotyčný, jehož jméno neznáme, to udělal, vzal peníze a prchnul do své nehellénské vlasti. Platónův Sókratés v páté knize dialogu Ústava/Políteiá vyzývá k tomu, aby Helléni mezi sebou nevedli války, aby se nezotročovali a když válčit, tak s barbary. Do konce starého věku ho nikdo neposlechl. 

V novobabylónské době jsou doloženy pronájmy sami sebe, smluvní otroctví svobodných lidí nebo jejich dětí a samozřejmě pronájem otroků za měsíční n. roční poplatek ve stříbru či obilí; svobodní byli výrazně dražší... Nesouvisí s dlužním otroctvím, které např. v Athénách zrušil až Solón. Otrokyně za Artaxerxa I. stála v Babylónu více než jednu minu stříbra a vyučení otroka tesařem stálo roku 407 za Dáreia II. třetinu šekelu stříbra (do učení na šest let). 

Poprvé vedle občanů bojovali jejich otroci v bitvě u Marathónu roku 490 a padlí byli pochováni v mohyle s Platajskými a Boiótskými. Propouštění na svobodu se v hellénském světě provádělo veřejně proklamací v divadle. Kolem roku 200 nastala změna a manumissie se prováděly v chrámech a akt byl zaznamenán též na kamenné stély vystavené v chrámovém okrsku. Otroci byli osvobozováni prostřednictvím převodu do majetku příslušného boha a ten jim dal svobodu. Helléni dávali svobodu otrokům přes otroctví některému z bohů a bohyň čili propuštěnci byli zavázáni chrámu v slavnostní dny kultovními službami.  

Římané dali svobodu otrokům, které zařadili po cannské katastrofě (roku 216) do armády po bitvě u Beneventa roku 214, viz tam; říkali jim volónés, dobrovolníci, a udělal to mnohem později i M. Aurelius, když ve svých germánských válkách musel hluboko sahat do státních reserv. Prokonsul Gracchus před bitvou prohlásil, že svobodu dostane ten, který mu donese hlavu nepřítele a kdo ustoupí, toho dá popravit otrockou smrtí (ukřižováním). Řezání hlav údajně nepřispívalo k dobrému vývoji v bitvě, neboť se otroci o tohle zajímali více než o prosté pobíjení Kartháginců s Lúkány a Bruttiy.

Jak krásně se dá žít z pronájmu otroků pracujících ve stříbrných dolech, obdivovatel spartských pořádků dokladoval zkušenostmi velkých athénských boháčů: Níkératův syn Níkiás, popravený na Sicílii, měl v dolech tisíc lidí a pronajal je Thrákovi Sósiovi za jeden obolos denně za každého, tj. 1,66 miny. Musel ale jejich počet uchovávat vždy na tisícovce; o jejich úmrtnosti nevíme nic.

Tři sta otroků vynášelo jistému Filémonidovi půl miny. Hipponíkos, který padl u Délia, otec Kalliův, měl otroků šest set. Jejich pronájem mu denně vynášel jednu minu stříbra, tj. ročně šest talentů raženého stříbra o váze 156,6 kg. Xenofón spočítal, že po nákupu deseti tisíc státních otroků bude z nich roční příjem jedno sto talentů. Jistý Mnásón z Fókidy vlastnil více než tisíc otroků a Epitímaios z Korinthu údajně 460 tisíc, což je zjevný historický lapsus stejně jako údaj, že na Aigíně žilo 470 tisíc otroků, jak kdesi uvedl Aristotelés, který otroctví pokládal za přirozený stav, nic, co by bylo proti přírodě. Dardanové údajně vlastnívali každý muž nejméně tisícovku otroků, kteří pracovali na polích a v případě války stavěli vojenské oddíly s vlastními veliteli.

Pro otrocké vztahy bylo mnoho lokálních výrazů. Jméno dostával člověk prodaný do otroctví od majitelů buď podle jeho určení, nebo podle nacionality, to obvykle však nejvýše dvojslabičné. Obecným výrazem pro člověka, nad nímž a jeho majetkem měl majitel plnou osobní pravomoc, bylo řec. dúlos, lat. servus. Posluhující chlapec byl pais, lat. puer, doma narozený z otrokyně byl oiketés, lat. verna, koupený či jatý ve válce byl andrapodon, tj. kořist jdoucí po mužských nohách, lat. mancipium. U Římanů bylo označení pro pána domu (h)erus, ve vztahu k otrokům dominus.

K místním výrazům pro osobně svobodné ale bez některých občanských práv patřilo např. na Krétě obecné apetairové, „bez přátel“, lidé mimo hetairie, občanské spolky (v zákoníku Gortýny). Ve městě se otrokům říkalo chrýsónétoi, koupení za peníze. Půdu obdělávali nesvobodní klárótai n. klérótai, tj. patřící ke kláru/kléru, afamiótové, mnotai a oikeis, u dórských Kréťanů obdoba lakedaimonských heilótů, původní předdórské obyvatelstvo. Podle censu Démétria Falerského z roku 309 žilo v Athénách tehdy 21 tisíc občanů s rodinami, deset tisíc usazených cizinců a čtyři sta tisíc otroků, jak praví moderní odhad.

V Thessalii se původní populaci říkalo penestové/penestai, původně prý menestové, tedy ti, co zůstali. Podle jedné tradice to byli Boiótové, kteří neutekli pod přívalem Thessalů na jih do pozdější Boiótie, ale zůstali ve své zemi a s dobyvateli se dohodli, že smějí zůstat, když budou obdělávat pole, která jim už nepatřila, a z úrody část odvádět. Podle jistého autora Archemacha z Euboje, tvrdí to Athénaios, prý byli ve třetím století př. n. l. často bohatší než jejich thessalští páni, kteří s nimi měli právo hrubě nakládat, ačkoli je s sebou brávali do válek.

Jinou formou nesvobody byla vazba k půdě. V hellénismu královští lidé, laoi basilikoi, nebyli zotročeni ani nepracovali za mzdu, ale za naturální odvody. Na královských doménách byli podřízeni oikonomovi. Daroval-li král některému ze svých „přátel“, dvořanů, pozemek, přecházeli „lidé“, většinou nehellénské místní obyvatelstvo, do podřízenosti nového majitele, který je však nesměl z půdy vyhnat. U Attalovců se statut „lidí“ ke konci říše měnil v klérúchy, osadníky s brannými povinnostmi.

Jako laoi na královské půdě fungovali v městských státech paroikoi/katoikoi, tj. žijící při někom, vedle občanů. Neměli občanských práv, nebyli zotročeni, měli šanci se k půdě dostat a státu platili dávky, foros. Podobně žili na chrámové půdě katoikové (pokud to předtím byla půda královská, která bohu přišla darem z panovnické domény) a hierodúloi, tj. svatí otroci; také byli neprodejní a neoddělitelní a obdobně jako katoikové žili v občinách, nejnižší formě venkovské samosprávy.

Domácí obyvatelstvo Mariandýnové se dohodlo s kolonisty z Megar a Tánagry, že se stanou jejich nevolníky, ale že nesmějí být prodáváni mimo svou vlast.
Z obchodu s otroky se vždy bohatlo (srov. piraterie a piráti, o jejich cenách viz pod ceny). Obchodník s otroky, otrokář, se jmenoval andrapodonkapélos. Za athénského tažení na Sicílii ve válce peloponnéské prodal roku 415 Níkiás zotročené Sikany dobytých Hykkar s další kořistí dohromady za 120 talentů: Egesťané, kteří athénské tažení na západ vyprovokovali, měli ve stejném okamžiku ve státní pokladně devadesát talentů neraženého stříbra, které svým spojencům dali.

Roku 415 stál otrok v Athénách od 120 do 360 drachem (kárský zlatník). Při ceně 202 drachem činila daň z prodeje 2 dr. a jeden obolos. Děti na export vedli Thrákové v pátém století a zvyk odprodeje neuživitelných dětí nebyl nijak vzácný.

V Attice byl koncem 4. století stateček s ročním výnosem dvou talentů (stříbra) pokládán za střední; rolník s ročním výnosem jednoho talentu si již mohl dopřát otroka. V dobře zásobeném ležení L. Licinia Lúculla roku 72 byla taková hojnost, že vůl stál jednu drachmu (= 4 HS), otrok byl za čtyři drachmy, tedy 16 HS (podle některých přibližných odhadů 160 eurů, viz míry a váhy v příloze).

Za Domitiána kdosi v Římě koupil kočího/mulió za dvacet tisíc. Vysokou cenu dělala jeho hluchota, takže nemohl odposlouchávat a udávat, co pán zrovna s kým povídá. V téže době totiž dal jistý Ponticus ukřižovat jednoho ze svých otroků, a ještě mu dal vyříznout jazyk, za to, že "informoval". Co nešťastník vyzradil, není známo, ale literát Martialis má z Pontika legraci, že neví, proč otroka trestal tak krutou smrtí, když si stejně všichni povídají o tom, o čem měl otrok mlčet.

Otroctví se ve starém věku nikdy nestalo thematem. Ani pro naprostou většinu intelektuálů; stejně jako nerovnoprávnost žen s muži. Chování svobodných a majetných k otrokům bylo však ve své většině blahosklonné a status otroctví vždy pojímali jako ránu osudu: srov. postavení domácích otroků v závětích, soužití s nimi nebo dokonce postavení otroků jako představených filosofických škol (kynikové, stoá).

Aristokraté si život bez zotročených poddaných a lidí klientsky zavázaných ani neuměli představit. Za vzor skromnosti a nenáročného životního stylu vydávaný M. Porcius Cato Utický putoval do makedonské provincie jako vojenský tribun a velitel legie s patnácti otroky, dvěma propuštěnci a čtyřmi přáteli, viz rok 72, všichni na koních. Jakou kdo měl roli v optimátově doprovodu, nevíme.

M. Tullius Cicero psal na závěr dopisu Attikovi datovanému Prvním lednem 61, jak ho dojala smrt jeho otroka: "Byl jsem při psaní rozrušenější, neboť zemřel můj přednášeč/anagnóstés (lat.: léctor), milý kluk Sósthenés a mne jeho smrt dojala více, než by u otroka měla." Nelze v této souvislosti ani opomenout moment, že puer festívus Sósthenés byl možná vzdělanější než advokát papouškující, co slyšel od módních sofistů.    

Některé způsoby zotročení byly kuriosní a nahrazovaly smrt. Za zběhnutí od hispánské armády byl v Římě roku 138 svérázným způsobem potrestán jistý C. Matienus: zbičován byl prodán do otroctví za jeden séstertius.

Žádný despota nikdy nikomu nezpochybnil vlastnictví otroků a nikdy žádné osvícené vysokoblahorodí své poddané nenutilo poslouchat výklady o lidštějším přístupu k otrokům. Natož měnit systémové zvyklosti spojené s absolutním vlastnictví lidské bytosti jako věci. O Augustovi se vypravovalo, že byv jednou návštěvou u svého propuštěnce a jednoho z nejbohatších mužů říše P. Vedia Pollióna, viz rok 15, kdy zemřel, stal se svědkem události, kdy jeden propuštěncův otrok rozbil jakousi velevzácnou nádobu. Majitel kázal otroka předhodit masožravým rybám svého chovného rybníka. Otrok se vrhl Augustovi k nohám a žádal o milost. Tu mu ale pán světa nemohl dát. Vymyslel tedy lest: dal si přinášet od svého propuštěnce všechny cenné nádoby a rozbíjel je, až Vedius slíbil, že od trestu smrti opouští. Jeho nemohl propuštěnec trestat a majitel nemohl otroka potrestat za stejnou věc, jakou mu právě (záměrně) páchal Augustus.

V jiném příběhu z roku 23 si jistý Fannius Caepio vzal život či byl popraven za účast na přípravě atentátu na Augusta. Než byl dopaden, pokusil se o útěk a na něm ho doprovázel jediný z jeho otroků. Druhý odmítl s ním jít. Otec Caepiónův dal otrokovi, který syna doprovázel, svobodu, druhého, který ho opustil, vedl v Římě přes forum s cedulí na krku s nápisem, co provedl, a pak ho dal ukřižovat. Ani Augustus nezasáhl, třebaže ukřižovaný zjevně zasáhl v jeho prospěch: nebude přeci pomáhat vlastizrádci, myslel si otrok. Otec spiklence nad ním měl moc, i když se postavil vladaři a vlastně tak schvaloval neuskutečněný atentát.

Zažitou méněcennost lidí v otrockém postavení dokumentuje pověst o osudu římského patricijského rodu Potítiů. Roku 312 zasvětili do oběťních praktik rodinného Hérákleova kultu své otroky. Bohy to prý rozhněvalo a do roka všech dvanáct rodin rodu do jednoho vymřelo. Censor toho roku Ap. Claudius, jinak velmi přísný, za to, že to prý schvaloval, oslepl (a dostalo se mu přízvisko Caecus). Cn. Domitius Ahénobarbus žaloval roku 105 za špatné vedení války s Kimbry Q. Servilia Caepióna, viz tam. Jistý Serviliův otrok nabízel svou výpověď proti pánovi, ale Domitius ho odmítl a vydal pánovi, který byl vzápětí tak jako tak odsouzen ke ztrátě majetku...

Jasně odsuzujících postojů, alespoň těch, o nichž víme, bylo vzácně. Základní postoj k zotročeným lidem zřejmě vystihl atomik Démokritos: „Používej otroků jako údů svého těla: jednoho za tenhle, jiného za onen.“

K užití válečné lsti ovšem bylo dobré se převléknout třeba i za otroka. Jak udělali roku 203 na pokyn Scípióna Áfricána vojáci vedení Laeliem do tábora numidského krále Syfaka. Převlečení tribúnové a centurióni v ležení Numidů splašili koně, honili ho, až poznali stav a počty lidí v táboru.

Pustit však otroka "na saka" nešlo. I když to logicky dokázali. Sex. Pompeius měl ve své armádě a flotile v letech 43-36 mnoho hellénských propuštěnců a otroků z majetku svého otce, které však vítězové po porážce Pompeiova syna nevrátili pánům, ale popravili. Ménodóros, Menekratés, Démocharés a Apollofanés byli úspěšnými a veleodvážnými veliteli flotil!

Roku 39 se v Římě provalil skandál, že jistý Maximus se stal v chaosu doby quaestorem, poznán pánem byl pardonován. Jiný však, který to dotáhl až na praetora, musel zemřít: před smrtí byl propuštěn z otroctví a směl zemřít občanskou smrtí svržením z Tarpejské skály...

Neméně smutnou událostí bylo odhalení jistého Claudia Pacata roku 92 za censu Domitiánova, který to v armádě dotáhl na centuriona než se ukázalo, že to je otrok; byl tedy vrácen pánovi. Jak to s ním dopadlo, nevíme. 

Pozoruhodný je případ athénského státního věštce Euthyfrona z roku 399, jak ho podává Platón ve svém stejnojmenném dialogu. Euthyfrón podal žalobu u archonta-basilea na svého otce, že zabil svobodného člověka. Když rodina hospodařila na Naxu, jeden z dělníků se opil a zabil rodinného sluhu. Euthyfronův otec ho svázal a dal hodit kamsi do temné díry. Poslal do Athén s dotazem, jak vraha svého otroka potrestat. Poněvadž ho nechal svému osudu, nekrmil ho a stále nechával svázaného v chladu, zemřel dříve, než se z Athén vrátila loď. Za špatného byl v rodině Euthyfrón, že žaluje otce, když přeci nechal zemřít vraha! Syn měl však obavu o to, jak má celá záležitost proběhnout podle práva božského... 

Zbavit se osobní svobody dokázali Egypťané. Zhruba stovka hellénistických tebtunských papyrů pojednává o dobrovolném samozotročení svobodných mužů a žen některému z fajjúmských kultů, nejčastěji Sobkovi. Člověk se odevzdával do jeho otroctví navěky se svými dětmi a jejich dětmi, s celým svým majetkem a ještě bohu za to platil měsíčně. Proč se tak dělo, proč za to ještě platili, jak to, že lidé o sobě uváděli, že neznají otce ("syn Neznám jeho jméno"), není známo. Odkaz majetku bohům byl později jedním z projevů oddanosti církvi u evropských monotheistů, zvyk asi pocházející, stejně jako mnišství, celibát apod., z Egypta. 

Nejprogresivnější jako ve všem byli činovníci nejstarší školy pozdější evropské demokracie, sofisté pátého stoleté. Jistý Alkidamás z aiolské Elaie, žák Gorgiův, prohlašoval, že bohové učinili všechny lidi svobodnými, příroda nikoho nezotročila: „Bůh dal všem svobodu, nikoho neučinila příroda otrokem.“ Podobně Antifón, viz pod sofisté. Tragický básník Eurípidés v Iónovi nechává postavu vychovatele prohlásit: "Jediné totiž přináší otrokům hanbu - jméno. Ve všem ostatním, je-li řádný, není otrok o nic horší svobodných lidí." 

Podobně vykládá v Menandrově komédii Samiá/"Hetairá ze Samu" svobodný a majetný athénský mladík, že „nezáleží na rodu, vždyť po řádném promyšlení věci zjištíš, že rodokmen je ničemovi k ničemu; člověka dělá urozeným poctivost…“ Jinde praví (nezařaditelný fragment): „Kdo se zdravě narodil, třeba Aithiopan (sc. černoch), matko, je dobrého rodu. Je to Skyth? Hrůza! Anacharsis byl (též) Skyth!“. A v jiném výroku přidává Menandros moudrost, opakovanou po celý starý věk: „Jediným otrokem v domě je jeho pán/Heis esti dúlos oikiás ho despotés.“

Jeho římský překladatel a následovník T. Maccius Plautus naopak dával svým postavám otroků z podia chlácholivě sdělovat, že dobrý otrok myslí především na pána, a to i ve snu. Římané měli v tomto ohledu problémy při překládání hellénských autorů komédií do latiny. Říman totiž nerozuměl liberálnosti hellénských pánů, kteří připouštěli na podiu debatu se otroky a ti dokonce pána klamali a oklamali. Slovy novodobého historika Theodora Mommsena, pro Římany byl otrok (domácí) kusem nábytku, attický sluhou. Filosofující advokát M. Tullius Ciceró v dopisu datovaném 1. lednem roku 61 napsal: „Nedávno zemřel můj mladý oblíbenec, a to mne dojalo více než by při smrti otroka snad mělo.“

Roku 393+ pořádal konsulár a magnát Symmachus, stále ještě polytheista, v Římě hry, to byl již hluboce křesťanský, a na pobavení publika si opatřil skupinu zajatých Sasů: měli se druhého dne v aréně pobít ve vzájemných soubojích. Germáni mu radost zkazili, když se jich 29 holýma rukama navzájem uškrtilo. Symmachus se o tom zmínil v dopise bratrovi Fláviánovi s tím, že Sasové jsou podle něho ještě podlejší než byl Spartacus, když takhle lidem kazí radost...

Na přehlíživém postoji starých, na osudovosti „otroctví“, je pozoruhodné také to, že kolem sebe viděli příklady zotročování lidí, a to i lidí velmi majetných. Ostatně příběhy pádu do otroctví únosem pirátů, loupeživých vojáků, nebo prostě za války bývají námětem zachovaných komédií a milostných „románů“. Zajatci římských armád se prodávali buď "sub coróná/pod věncem", který měli na hlavě, což značilo, že za ně prodejce ručí, nebo jako "s čepicí/píleátí, pilleátí", za než prodejce neručil. 

Otroci ze zámoří se na tržištích prodávali na podiích se "stříbrnou křídou" namalovanýma nohama/pedés vénálium tráns maria advectórum dénotáre instituérunt máiórés. Plínius se v 35. knize své encyklopedie pohoršuje nad tím, že takoví lidé, kteří vylezli z lodí s bílýma nohama, se dostali do počtu Quirítů. Vyjmenovává Publilia Syra, jeho bratrance Mánília alias Antiocha, Staberia Eróta, Chrýsogona, Sullova propuštěnce, Amfíona Q. Lutátia Catula, Hektora L. Lúculla, Démétria z Gadar a jeho manželku Augu, propuštěnců Pompéia Magna, kteří po sobě zanechali čtyři tisíce talentů, Hipparcha M. Antónia, Menu/Menodóra a Menekrata Sex. Pompéia.  

Na začátku čtvrtého století žil Faleás z Chalkédónu, první společenský kritik a theoretik státu: zasazoval se o rovné právo na půdu a na majetek, v obcích chtěl prosadit sociální mír. Zřejmě byl něco jako první sociální demokrat dějin. Někdy po bitvě u Megalopole roku 331 se v Pelléně dostal k moci s pomocí Makedonce Korraka, a na Alexandrův pokyn (!), vyhlášený athléta a filosof Chairón či Cheilón. Vládl prý v Pelléně s pomocí otroků. Bližší údaje nejsou známy; stěží přečkal Alexandrovu smrt.

Roku 278 se od makedonského království odtrhlo město Kassandreia. Démagogos Apollodóros vyhlásil město svobodným státem, stal se na dva roky jeho samovládcem s jednou z nejhorších pověstí hellénských dějin. Jiný makedonský příklad je ze druhé strany pohledu na otroky: král Perseus roku 174 navrhl v zájmu usmíření se Spolkem Achajů, aby si oba státy vyměnili uprchlé otroky a sám jednostranně v Makedonii dal uprchlíky pochytat a vydat bývalým pánům...
Prvním slavným správcem nesvobodného postavení rodinného majetku byl Perikleův domácí otrok Euangelos. Vedl přesnou evidenci výnosů a výdajů. 

Římští obchodníci s podvodně upravovanými výrobky, mangónés, dokázali upravit víno, aby vypadalo dražší, kosmetiku a jiné mastičky, aby se zdály kvalitní, ale také otroky a otrokyně upravoval mangó tak, aby prodejci vynesla více.

V businessu s otroky se za vrcholného císařství neslavně etablovali Galatové a často slovo Galata znamenalo synonymum pro mangó (zda to však byli ethničtí Kelti, není jasné). Měnili svou síť po celé říši, byli dobře organisovaní, jistě dokázali "držet cenu" a udržovali silnou lobby v senátorských a podnikatelských kruzích. 

V rodinách žili otroci, jak ukazují zachované úryvky z novoattických komédií, z Dákie/Dáos a Getie/Getás, Thrákové na těžší práce, zotročení z Frygie měli pověst zženštilců, zrzavým/blonďatým se říkalo Pyrrhiás/Zrzoun (Germáni?), Syros byl ze Syrie, Sikón z nehellénská části Sicílie, otroci z Kappadokie měli pověst ničemů a byli zhusta používáni jako lidé k nosítkám.

Kuriosní obchod uzavřel roku 43 triumvir M. Antonius. Mangó Toranius mu prodal za dvě stě tisíc séstertiů, to bylo hodně peněz, dva si podobné roztomilé chlapce/eximiós formá puerós jako dvojčata. Podle jazyka se však brzy provalilo, že jeden je zpoza Alp, druhý z Asie (provincie?). Antonius se rozčiloval, ale vychytralý otrokář/mangó versútus cenu obhajoval výkladem o tom, že není nic vzácného, když z jednoho břicha pocházejí stejní chlapci, ale že je cenné, když jsou si lidé z různých národů dokonale podobní. 

Na konci císařství, v době všeobecného chudnutí, rozkladu finančního a státního systému, nástupu křesťanství, se vrátily brutálnější formy otroctví. Vydržely mnoho staletí až do vrcholného středověku. Aby však mohli rodiče splatit berni, množí se od 4. století n. l. prodej dětí do otroctví, viz pod daně, kde také o robotě, prodávali svobodní sami sebe. V té době přitom vlastnili otroky i hodně průměrné rodiny.

Podle biskupa Synesia z Kýrény tomu tak bylo v Kónstantínopoli krátce před rokem 400+ a téměř každý měl na to, aby si dopřál "skythského otroka", myšleno gotského/hapás gar oikos ho kai kata míkron eu prattón Skythikon echei ton dúlon. Společenská váženost se měřila podle počtu otroků. Pensionovaný armádní důstojník se zásluhami o stát, statkem a tuctem nejvíše otroků nemohl prestižně konkurovat městskému radnímu/decurionovi s desítkami otroků. Senátorští latifundisté a zbohatlíci z obchodu ovšem vlastnili otroků tisíce. 

Ostatně křesťanské mravokárce otroctví samo o sobě rovněž nijak nedráždilo, ale počty. Podle Ióanna Chrýsostoma "lze žít i se dvěma otroky/oiketás". Což platí i pro kněze. V té době i chudí učitelé mívali dva tři otroky. Při takových poměrech je pozoruhodné, že římská ekonomika, a to postavená z velké části na otrocké práci, stála na (moderním odhadem) zhruba desetině říšské populace, převážně venkovské (nejvýše patnáct dvacet procent obyvatel žilo ve městech). Podobný poměr otroků platí i pro novodobé evropské otrokářství na plantážích v Americe. 

Nejznámější z Vandalů, pokřtený Stilichó ("poturčenec horší Turka"), velitel západořímské Honóriovy armády, v létě roku 405 porazil u Faesulae u Flórentie Ostrogoty pod králem Rhadagaisem, kteří vpadli do Itálie; padlo jich prý na sto tisíc z původních dvou set tisíc (?). Snad to byla poslední skupina Gotů, jíž se podařilo odtrhnout od Hunů. Radagaisos byl na útěku jat a popraven. Trh s otroky se prý tehdy v Itálii zhroutil, tolik bylo zajatců. Nebylo prý "středostavovské" rodiny, která by neměla gotského otroka...

K půdě a jejímu majiteli byli od dominátu zákonem připoutáni i propuštění otroci, když dostali kus půdy a stávali se d. f. kolóny. Otroci nesměli přecházet do sousední provincie a půda ležela ladem. Protože Řím „neměl lidi“, usazovali panovníci v liduprázdných, ale úrodných oblastech Germány, nejprve od třetího století v Galliích. Zvaným rolníkům se říkalo laetí, později lití, snad „Leute“.

Někdy kolem roku 100+ se usuzovalo, že polovina římských občanů pochází z otrockých předků, tedy propuštěnců. Z těch bylo novodobým prosopografickým odhadem na šedesát procent ethnických Hellénů či osob s hellénským jménem (na druhou stranu ale hellénští otroci dostávali též latinská jména).

Vztah k zotročeným to však naprosto neměnilo: i bývalí otroci se ke svým otrokům chovali naprosto tradičně. Pozvolné splývání propuštěneckých rodin s římskými "středními vrstvami" udržovalo sounáležitost S. P. Q. R. Udělování občanství Italikům a Gallům na konci republiky nijak římské elity neohrozilo, ale upevnilo Řím mocensky. Takový postup hellénské státy odmítaly a příklad hellénských velmocí Athén a Sparty s jejich exklusivitou občanství ukázaly, jak státy oslabovat až ničit (srov. rozhodování o občanství po obou rodičích za Periklea).

Novodobě se hromadění hellénských jmen ve spodních římských vrstvách a mezi bohatými propuštěnci z Orientu ovládajícími hospodářský život říše pokládalo též za jednu z příčin v ochabování "římských ctností", což v důsledku vedlo k pádu západní části imperia. Jiným vysvětlením vysokého počtu hellénských jmen v Římě spočívá v úvaze, že propuštěnci bohatli, tudíž po sobě zanechávali větší počet náhrobků a nápisů než kdy předtím. Orientalisace imperiálního Říma je ovšem okolnost nevyvratitelná.  

Pozoruhodnou okolností z fláviovské éry je skutečnost, že z 97 tisíc zotročených Židů ve válce završené pádem Jerúsaléma a plus zajatců z války Hadriánovy o šest desetiletí později je dnes nápisně doložena na západě pouze jediná osoba, a to v Puteolách: Claudia Astér Hierosolymitána captíva. 

Brutální poměry římského otrokářství začátku principátu vystihuje děsivý příběh vraždy praefecta urbi L. Pedánia Secunda roku 61 n. l. Buď byl jeho (tradičně anonymní) otrok zamilovaný do téhož kluka jako pán, cos. suff. 43 a od 56 praefectus urbi, nebo už měl nešťastník peníze pohromadě na dohodnuté vykoupení z otroctví a Pedánius obchod odmítl, se z Tacitova podání nedozvídáme.

Otrok Pedánia zavraždil a podle římských zvyklostí všichni domácí otroci pod jednou střechou propadli hrdlem, neboť pána neochránili. Pedánius jich měl v Římě čtyři sta. Když je vedli na popravu, srotil se "lid" a oblehl senát, aby od brutální zvyklosti upustil.

Právník C. Cassius Longínus, potomek onoho caesarovraha, autor právnické příručky, ovšem senátory přesvědčil, aby se drželi starých zvyků. Copak bylo možné, aby si nikdo nevšiml jeho záměru, že by dokázal utajit svůj úmysl a ukrýt zbraň? "Podezřelé byly našim předkům povahy otroků, a to přesto, že se s nimi narodili na stejných polích a ve stejných domech a okamžitě chápali láskyplnost k pánům. Když však teď máme mezi otroky rozmanité národy s různými zvyky, cizími kulty nebo žádnými, takový mix nezvládnete jinak než strachem." 

Senátoři hlasující pro smrt služebnictva převládli a Nero Claudius poslal vojáky, aby na ochranu před davem umožnili odvedení nešťastníků na místo na Esquilinu zvané sessórium, kde byli za principátu popravováni otroci rukou státního otroka zvaného carnifex. O půl století později roku 105 došlo ke stejné události v domě cos. suff. Cn. Afrania Dextra, avšak řečnická aktivita C. Plínia Caecília Secunda mladšího v nerozhodném senátu služebnictvu, řeč byla o propuštěncích, zachránila život. 

Kolem roku 100+ se vzbouřilo na venkovském statku Larcia Macedona několik otroků. Otrokář byl pravděpodobně význačným bankéřem a publikánem v Asijské provincii. V Římě ho znali pro krutost vůči služebnictvu, ačkoli sám byl otrockého původu. Otroci si mysleli, že ho v lázních utloukli, on však brutální útok na chvíli přežil a dokázal věrným otrokům sdělit, kdo ho napadl. Atentátníci byli popraveni a vzápětí zemřel Larcius. Jeho otec Larcius Lydus, viz rok 68, byl propuštěncem podnikajícím zjevně ve financích a nabídl Nerónovi milion za jedno jeho umělecké vystoupení v Cirku máximu. Jeho syn Macedo to dotáhl za Domitiana na senátora. Macedonův syn A. Larcius Macedo byl doplňkovým konsulem, cos. suff., roku 124 a pak správcem Galatie. 

Larciův příběh vylíčil v jednom ze svých dopisů C. Plínius Caecílius Secundus a vzal z toho i otrokářovo poučení, které sdělil adresátovi psaní: "Vidíš, kolika nebezpečenstvím, pohromám a ponížení jsme vystaveni. A neexistuje, abychom žili bezpečně jenom proto, že jsme mírní a přátelští. Nehynou totiž pánové/vlastníci úsudkem, ale zločinem (otroků). No ale dosti o tom: co je jinak nového?"

Plínius se dokázal na údělem svých otroků i dojmout. Jednomu známému napsal v dopisu, jak musel cestovat v největších vedrech a že část jeho lidí cestou onemocněla: "Encolpius, můj předčítatel/lector textů vážných i zábavných, dostal z podrážděného hrdla prachem chrlení krve. Jak bolestivé/tríste to je pro něj a jak kruté/acerbum je to pro mne, že ten, jemuž všechno vzešlo z literární činnosti, je nyní pro ni nepoužitelný. Kdo teď bude předčítat mé knížky, kdo je bude milovat? Komu budu naslouchat?" - Moderního čtenáře zde napadne asi jediné: Kup si nový macbook nebo iPad...  

(pokr.)